Právo nežít v chudobě jako součást koncepce univerzálních lidských práv Mgr. Petr Čermák
V Brně 16.4.2011
OBSAH 1.
Úvod ................................................................................................................................................ 3
2. Vývoj současné koncepce univerzálních lidských práv vycházející z individualistického pojetí a současná debata o jejich podobě.............................................................................................................. 4 2.1. 3.
Debata o podobě univerzálního konceptu lidských práv ......................................................... 5
Třetí generace lidských práv: Právo nežít v chudobě ...................................................................... 6 3.1.
Generace práv .......................................................................................................................... 6
3.2.
Chudoba jako porušování lidských práv ................................................................................. 7
3.3.
Lidská práva jako nástroj pro vymícení chudoby? .................................................................. 8
4.
Závěr................................................................................................................................................ 9
5.
Seznam použitých zdrojů a literatury ............................................................................................ 10
2
1. Úvod Debata v rámci diskursu lidských práv prošla od svého počátku velmi rozmanitým vývojem a za tuto dobu na sebe „nabalila“ mnoho témat a přístupů souvisejících s myšlenkou lidských práv. Jedním z nejvýznamnějších bodů této debaty, ne-li tím nejvýznamnějším, je určitě spor o univerzální či partikularistickou povahu lidských práv, v němž nutno říci vítězí zastánci univerzálního pojetí lidských práv, což nejlépe vystihuje zakotvení lidských práv ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté rezolucí OSN v roce 1948, která přiznává každému člověku určitá vrozená, nedělitelná a nezcizitelná práva a jejich univerzální platnost. I když se pod Všeobecnou deklaraci lidských práv podepsala převážná většina států, tak se její podoba mnoha státům nezamlouvá, když především poukazují na to, že v ní převažuje tzv. „západní“ výklad lidských práv založený na jejich individuálním pojetí. Tímto se dostáváme k dalšímu bodu debaty o diskursu lidských práv, který se stává čím dál více aktuálním a to jakou podobu by měla lidská práva mít a z jakých tradic a hodnot by měla vycházet. V této otázce se projevuje zejména střet mezi zastánci individuálního pojetí lidských práv vycházejících ze „západních“ hodnot a tradic a jejich oponenty, kteří lidská práva neodvozují od jednotlivce ale od kolektivity či společnosti (zejména asijské a africké státy). Další aktuálním tématem v lidsko-právním diskursu je otázka tzv. Třetí generace lidských práv, jejíž pojednání bude hlavním cílem této práce. Schválení práv tzv. Třetí generace požadují zvláště zástupci rozvojových zemí „jihu“ (asijských a zejména afrických zemí). Tento požadavek se týká uznání širokého spektra práv, avšak my se budeme v naší práci zabývat právem nežít v chudobě a celkovou rolí lidských práv jako případného garanta pro odstranění chudoby. V první části naší práce se zaměříme krátkou sumarizaci zatím dominantního (individualistického, vycházejícího ze západních tradic) vývoje oblasti lidských práv. Dále se budeme věnovat aktuální tzv. interkulturní debatě o podobě univerzálních lidských práv. Následující a hlavní část práce bude věnována otázce tzv. Lidských práv Třetí generace, kde nejprve přiblížíme rozdělení na generace lidských práv podle právníka Karla Vašáka se zaměřením na Třetí generaci Lidských práv a poté se již zaměříme na otázku chudoby a lidských práv. V závěru shrneme naše poznatky.
3
2. Vývoj současné koncepce univerzálních lidských práv vycházející z individualistického pojetí a současná debata o jejich podobě Počátky současného zakotvení lidských práv můžeme pozorovat již v pozdním středověku, kdy se poprvé objevila distinkce mezi objektivním a subjektivním právem. Subjektivní právo vidělo jedince (subjekt) jako nositele konkrétního práva. Tento problém se objevil při snahách o ospravedlnění otroctví, kdy začalo být o člověku uvažováno (z právního hlediska) jako o majiteli svého těla a o jeho svobodě s ním nakládat podle jeho uvážení. Debata se dále rozšířila do oblasti uvažování o tom, jestli má člověk nějaká práva proto, že je člověkem, tzv. přirozená práva. Tato debata, která započala s Thomasem Hobbesem, charakterizuje počátek vývoje tzv. „liberální koncepce lidských práv“. Thomas Hobbes bývá označován (např. L. Straussem) za zakladatele moderního přirozeného práva, když každému jednotlivci (člověku) přiznal právo na sebezáchovu jako základní, nezcizitelné právo. Realita v praxi však pokulhávala za myšlenkovým vývojem, který reprezentovali myslitelé jako Hobbes, Locke a další. V realitě stavovského světa byl jednotlivec stále součástí menšího či většího uskupení a proto nebyl vnímán jako individuum nadané přirozenými právy1. Stavovský svět prošel vývojem, na jehož konci vzešla společnost založená již na jiných pravidlech a na jiném fungování, i když na mnoha místech si starý řád stále hájil svoji pozici. Rozebírat příčiny této změny není cílem naší práce, a proto jen zmíníme její důsledky, které vyústily v nové mezinárodní, státní uspořádání, ve kterém se členové stavovské společnosti začali vymaňovat ze starých společenských a politických svazků a začali požadovat větší rovnost a volnost celospolečenských poměrů2. Konkrétním výsledkem byly události z let 1776 a 1789, kdy byla základní přirozená práva jedince zakotvena v ústavě USA a francouzské deklaraci. Po tomto překotném vývoji následovalo upozadění otázky základních, přirozených práv jednotlivce a místo toho se základní jednotkou společnosti stal stát a jakákoliv možnost realizace jedince byla možná pouze skrze stát, nikoliv na základě jeho přirozených práv. Změna a tlak na prosazení určité koncepce univerzálních lidských práv nastala po 2. Světové válce. Po zkušenostech 2. Světové války, zejména po situaci ve válečném Německu, kde docházelo k masovému zneužívání lidských práv státní mašinerií, výrazně zesílily hlasy po ustavení globální deklarace lidských práv, která by jednotlivci garantovala subjektivní práva vůči státu. Všeobecná deklarace lidských práv přijatá na půdě OSN v roce 1948 ve svém
1 2
Maier 2001: 10 Maier 2001: 14
4
znění vesměs odrážela tyto požadavky a nároky na ni kladené3. Všeobecná deklarace lidských práv vymezila konkrétní lidská práva jako právo na život, svobodu a bezpečnost jednotlivce, zákaz otroctví, diskriminace a mučení4, a další. Obecně definováno, „nová“ lidská práva charakteristická pro moderní společnost jsou všezahrnující, univerzální týkající se obecně všech lidí na zemi, dále jsou individuální, kdy jejich nositelem je jednotlivec, jsou vrozená, a proto je jejich původ odvozen z lidské přirozenosti, a také jsou jakýmsi nárokem vůči státu, kdy vyžadují od státu respektování sféry osobní svobody, kde jedná jednotlivec na základě své vůle5.
2.1. Debata o podobě univerzálního konceptu lidských práv První náznaky o problematičnosti univerzální deklarace lidských práv se objevily již při schvalování Všeobecné deklarace lidských práv na půdě OSN, kdy sice žádná země konečné znění návrhu deklarace nevetovala, avšak osm z nich se zdrželo hlasování. Každá z těchto zemí měla s konečnou podobou deklarace nějaký problém. Sovětskému svazu vadila myšlenka práv jednotlivce, která předchází státu a existují mimo stát, Saudské Arábii byla proti mysli svoboda náboženského vyznání, Jihoafrické republice zase princip rovnosti všech lidí6. Tyto rozpory i přes jejich skryté pragmaticko-politické důvody odrážely odlišné vnímání lidských práv napříč světovými kulturami a tradicemi, i když cílem deklarace bylo ustanovit takové normy, které by byly akceptovatelné napříč jednotlivými národy a kulturami7. Při tvorbě Všeobecné deklarace lidských práv měli v OSN převahu země hlásící se k západnímu civilizačnímu okruhu, protože mnoho zemí budoucího „Třetího světa“ bylo stále ještě koloniemi. V průběhu dekolonizačního procesu, který odstartoval v 60. letech 20. století, získalo nezávislost mnoho nových zemí a země „Třetího světa“, které v naprosté většině representovaly asijský a africký civilizační okruh, získaly v OSN většinu, což se začalo projevovat v debatě i podobě norem o lidských právech. Tato změna na názorových vahách o podobě lidských práv se projevila několika reformulacemi a doplňky Všeobecné deklarace lidských práv, z nichž zmiňme tu, která byla přijata na Světové konferenci o lidských právech ve Vídni v roce 1993, která zněla následovně: „Všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně závislá“, „význam národních a regionálních zvláštností a odlišné 3
Baehr 2001: 9 Maier 2001: 17 5 Maier 2001: 9 6 Baehr 2001: 9, 10 7 Hrubec 2008: 44 4
5
historické, kulturní a náboženské tradice musí být brány v potaz“8. Avšak stejně tak jako západní civilizační okruh pomalu akceptuje některé odlišnosti v nazírání na lidská práva nezápadním světem, tak je tomu i v opačném případě. V rámci debaty o podobě univerzálního konceptu lidských práv se vykrystalizovaly dva hlavní proudy a to debata západ-východ, která se vede o individuální práva vs. práva společnosti jako celku, a debata sever-jih, která se vede obecně na téma práv „Třetí generace“9. Mezi práva tzv. třetí generace patří například právo na sebeurčení, kolektivní práva společnosti, právo na ochranu přírody a rovněž právo na rozvoj a právo na to nežít v chudobě.
3. Třetí generace lidských práv: Právo nežít v chudobě
3.1. Generace práv Rozdělení lidských práv do tří generací má původ v koncepci českého právníka Karla Vašáka, který s tímto návrhem přišel v roce 1979, kdy působil v Mezinárodním institutu pro lidská práva ve Štrasburku. Toto rozdělení na práva První, Druhé a Třetí generace se následně promítlo do Listiny základních práv a svobod Evropské Unie, což však není případ Všeobecné deklarace lidských práv, kde práva od sebe nejsou odlišena či zařazena do nějakých skupin10. Toto vymezení slouží zejména k teoretickým účelům, a proto se nesmí zapomínat na jedny ze základních atributů lidských práv a to jejich nedělitelnost a vzájemná provázanost. Práva První generace se označují především jako základní občanská a politická práva, která se dotýkají svobody a možnosti participovat na politickém životě v daném státě11. Mezi tyto práva například patří právo na život, právo na bezpečnost a svobodu jednotlivce, právo na svobodu myšlení a projevu a mnohá další. Jako práva Druhé generace jsou chápána základní sociální, ekonomická a kulturní práva, mezi něž se řadí právo na práci, právo na vzdělání, právo na zdravotní péči a jiná12. Práva Třetí generace začala být diskutována až v poslední čtvrtině 20. století a i přes jejich většinovou akceptaci s nimi někteří odborníci nesouhlasí či 8
Baehr 2001: 10 Srov. Baehr, Maier 10 Ošťádalová, Kolář 2010: 2 11 Tamtéž. 12 Ošťádalová, Kolář 2010: 3 9
6
se nedokážou shodnout na jejich definici a vymezení. K jejich vymezení významně přispěla Stockholmská deklarace13, která byla finálním výstupem Konference OSN o životním prostředí a rozvoji a zejména pak Deklarace o životním prostředí a rozvoji, schválená v roce 1992 v Rio de Janieru14. Na základě těchto dvou dokumentů se mezi práva Třetí generace řadí zejména právo na sociální a hospodářský rozvoj, které zahrnuje právo na to nežít v chudobě, dále například právo na zdravé životní prostředí, právo na sebeurčení či právo na přírodní zdroje.
3.2. Chudoba jako porušování lidských práv Jak jsme zmínili výše, právo na to nežít v chudobě je součástí Třetí generace lidských práv a nepřímo je rovněž obsaženo v mnoha mezinárodních dohodách o lidských právech. Pro definici chudoby z ekonomického hlediska se vžila definice Světové banky, která stanovila hranici 1 dolaru na den jako hranici chudoby. My však použijeme definici chudoby z hlediska lidských práv. Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva definoval chudobu jako „lidskou situaci charakterizovanou trvalým nebo chronickým odpíráním zdrojů, schopností, voleb, bezpečí a moci nutných pro to, aby se člověk těšil přiměřené životní úrovni a dalším občanským, kulturním, hospodářským, politickým a sociálním právům “15. Tato definice čerpá zejména z díla Amartya Sena, který chudobu definoval jako nedostatek jistých základních práv jinak řečeno nenaplnění práva na tyto svobody a potřeby16. Chudoba je tak porušením práva na slušný život a právo na slušný život je zakotveno v mnoha deklaracích o lidských právech včetně Všeobecné deklarace lidských práv. Tato koncepce, kdy právo na slušný život potažmo právo na to nežít v chudobě má každý člověk, je odvozena z individuální a universalistické lidsko-právní tradice. Důležitým prvkem je změna nahlížení na jedince, kteří žijí v chudobě. Tato změna nahlížení je charakteristická právě pro přístup k chudobě z hlediska lidských práv. Na jedince nesmí být pohlíženo jako na objekty, to znamená na pouhé příjemce pomoci, ale jako na subjekty, nositele práv. Jinak řečeno přístup k chudobě z hlediska lidských práv se snaží o to, aby lidé žijící v chudobě nebyli nahlíženi v rámci charity jako příjemci darů, ale aby byli uznáni za nositele základních práv, která jsou porušována. Lidská práva jsou v tomto případě 13
Stockholmská deklarace: http://www.unep.org/Documents.multilingual/Default.asp?DocumentID=97&ArticleID=1503 14 Deklarace z Rio de Janiera: http://www.un.org/documents/ga/conf151/aconf15126-1annex1.htm 15 Grove 2010: 73 16 Cabrera 2010: 39
7
využívána
k prosazování
humanity17.
Jedinec
má
právo
na
slušný život,
který
v minimalistické podobě spočívá v zajištění trvalého přístupu k základním potravinám, v zajištění přístřeší, hygienických zařízení, pitné vody a základní zdravotní péče, ale tento slušný život je mu upírán. Z tohoto přístupu se také odvozuje nová podoba politik, které mají za cíl omezit či vykořenit chudobu, a tato nová podoba vymezuje podobu odstranění chudoby tak, aby nastalá situace umožňovala všem členům společnosti plně využívat výše uvedená práva18.
3.3. Lidská práva jako nástroj pro vymícení chudoby? Lidská práva se k chudobě vztahují nejen tím, že právo na to v ní nežít je mnohými považováno za jejich součást, ale také tím, že někteří odborníci věří, že lidská práva mohou být nástrojem k jejímu konečnému odstranění. Zastánci této myšlenky se domnívají, že myšlenka lidských práv může vést k novému pohledu na chudobu a k vybudování hnutí, jež bude schopno chudobu odstranit19. Jedním z hlavních bodů této myšlenky je univerzální nárok každé osoby na nežití v chudobě a proto by mělo být úkolem státu respektovat, chránit a naplňovat toto právo, tak jako respektuje, chrání a naplňuje jiná práva. Břemeno odpovědnosti by tudíž měl nést zejména stát. Zastánci argumentují tím, že se většina států k tomuto zavázala prostřednictvím mezinárodního práva tyto závazky plnit, proto absence v jejich plnění znamená porušení lidských práv20. Stát by měl rovněž plně usilovat o zajištění tzv. „jádrových povinností“, mezi něž patří již výše uvedené práva na přístřeší, základní potraviny, pitnou vodu, zdravotnické služby a jiná. Dalším bodem tohoto myšlenkového proudu je, že odpovědnost sice leží převážně na bedrech státu, ale částečnou odpovědnost za zajištění lidských práv včetně práva na slušný život nesou také soukromí aktéři a mezinárodní organizace. Tuto odpovědnost zdůraznil také Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva ve Vídeňské deklaraci přijaté na konferenci o lidských právech v roce 199321. Lidská práva by měla boji proti chudobě pomoci také zajištěním aktivní účasti lidí žijících v chudobě při rozhodovacím
17
Win 2010: 90 Cabrera 2010: 40 19 Grove 2010: 71 20 Koubi 2004: 333 21 Koubi 2004: 334 18
8
procesu o jejich budoucím vývoji na cestě z chudoby22. Na mysli se má to, aby mohli dotyční lidé rozhodovat o své budoucnosti, například schválením podoby určitého rozvojového projektu. S tím souvisí i posílení práva na informace. Konzultační pravomoc by tak měla být nahrazena pravomocí rozhodovací, protože zjednodušeně řečeno z hlediska lidských práv má každý právo rozhodnout o své budoucnosti. Na závěr této kapitoly bychom rádi krátce zmínili protichůdný názor na otázku práva na nežití v chudobě jako základního lidského práva. Jde o konstatování Hanse Maiera, který se domnívá, že zejména na půdě OSN dochází k nadřazování tzv. „basic needs“ (mezi které se může z určitého úhlu pohledu řadit i právo na to nežít v chudobě) pře zajišťováním individuálních svobod a ochrany práv23. Tímto jsme chtěli poukázat na odlišnosti v pojímání práva na slušný život, které spočívá v zajištění výše uvedených prvků, což však také může být chápáno „pouze“ jako zajišťování basic needs (základních potřeb), nikoliv jako skutečný nárok na právo.
4. Závěr Univerzální koncept lidských práv můžeme dozajista považovat za „běh na dlouhou trať“, jelikož jeho stále převládající univerzalita vycházející z individualistického pojetí západní tradice je stále častěji konfrontována s odlišnými názory vycházejícími z jiného kulturního a historického prostředí. Podle mnohých je interkulturní dialog o podstatě univerzality lidských práv tou správnou cestou vývoje konceptu lidských práv. Součástí debaty o podobě univerzálního konceptu lidských práv je i otázka akceptace práv Třetí generace. Právům Třetí generace se pomalu začíná dostávat formálního uznání v mezinárodněprávních dokumentech, ale stále ještě není jejich platnost včetně práva na nežití v chudobě celospolečensky akceptována. Podle zastánců je právo na nežití v chudobě univerzálně platným právem každého jedince a situace mnoha lidí na této planetě, kteří žijí v chudobě, je selháním a porušením tohoto práva. Chudoba je tak prezentována jako absence základního práva na slušný život a nikoliv pouze jako materiální nedostatek. Tato změna chápání má mimo svou hlavní podstatu a to přiznání důstojnosti všem lidem rovněž pomoci k rychlejšímu odstranění chudoby ve světě. 22 23
Grove 2010: 78, 79 Albrecht 2001: 119
9
5. Seznam použitých zdrojů a literatury Albrecht, Vladimír 2001. „Nové chápání lidských práv?“ In: Lidská práva. Nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. Ed. Jiří Hanuš. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 118 – 125.
Baehr, R., Peter 2001. Human Rights: Univerzality in practice. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Cabrera, Mariana 2010. „Úvahy o chudobě z hlediska lidských práv.“ In: Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv. Ed. Karina Batthyány. Montevideo: Instituto del tercer mundo 39 – 53. Grove, Chris 2010. „Lidská práva a boj za odstranění chudoby.“ In: Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv. Ed. Karina Batthyány. Montevideo: Instituto del tercer mundo 71 – 84. Hrubec, Marek 2008. „Předpoklady interkulturního dialogu o lidských právech.“ In: Interkulturní dialog o lidských právech. Západní, islámské a konfuciánské perspektivy. Ed. Marek Hrubec. Praha: Filosofia 13 – 48. Koubi, Geneviéve 2004. Poverty as a human right violation. Oxford: Blackwell Publishing (vydáno pro ISSJ 180 UNESCO) 327 - 337. Maier, Hans 2001. „Lidská práva – Nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace.“ In: Lidská práva. Nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. Ed. Jiří Hanuš. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 7 – 31. Ošťádalová, Šárka a Kolář, Jakub 2009. Politická práva LDCs v Jihovýchodní Asii. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky (vydáno pro potřeby XIII. ročníku Pražského modelu OSN)
10
Win, A., Aye 2010. „Chudoba a lidská práva“. In: Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv. Ed. Karina Batthyány. Montevideo: Instituto del tercer mundo 85 – 91. Stockholmská deklarace: http://www.unep.org/Documents.multilingual/Default.asp?DocumentID=97&ArticleID=1503 , on-line text, ověřeno ke dni 18. 4. 2011.
Deklarace z Rio de Janiera: http://www.un.org/documents/ga/conf151/aconf15126-1annex1.htm, on-line text, ověřeno ke dni 18. 4. 2011.
11
