Pr{vnick{ fakulta Masarykovy univerzity Obor Pr{vo a pr{vní věda Katedra občanského pr{va
Diplomová práce
Právo na spravedlivý proces v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ján Prachár 2010/2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na spravedlivý proces v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
___________________ Ján Prachár
-2-
-3-
-4-
OBSAH SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ......................................................................... 7 ÚVOD .......................................................................................................................... 8 1. PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ............................................................... 10 1.1. Pojem práva na spravedlivý proces .............................................................................. 10 1.2. Právo na spravedlivý proces dle Úmluvy .................................................................... 11 1.3. Právo na spravedlivý proces a jeho zakotvení v českém právním řádu .................. 11 2. ČLÁNEK 6 ÚMLUVY A ČLÁNKY SOUVISEJÍCÍ ............................................. 13 2.1. Článek 1 Úmluvy ............................................................................................................. 13 2.2. Článek 6 Úmluvy jako základ úpravy práva na spravedlivý proces ......................... 13 2.2.1. Okruh působnosti článku 6 odst. 1 ................................................................... 14 2.2.2. Okruh působnosti článku 6 odst. 2 a 3 ............................................................. 15 2.2.3. Uplatnění článku 6 odst. 1 v jednotlivých oblastech práva ............................ 16 2.2.4. Obsah práva na spravedlivý proces ................................................................... 17 2.3. Další články Evropské úmluvy související s právem na spravedlivý proces .......... 20 2.4. Interpretace a výklad Úmluvy a doktrína „ţijícího stromu“ ..................................... 21 3. PRÁVO NA NEZÁVISLÝ A NESTRANNÝ SOUD ZŘÍZENÝ ZÁKONEM .. 23 3.1. Nutnost zakotvení soudního orgánu v právním řádu ............................................... 23 3.1.1. Ústavní zakotvení zákonnosti zřízení soudů .................................................... 23 3.1.2. Zákonnost zřízení soudů podle judikatury ESLP ........................................... 24 3.2. Nutnost ustanovování soudců na základě zákona podle článku 6 .......................... 25 3.2.1. Přísedící a zákonnost jejich ustanovování ........................................................ 25 3.3. Nezávislost a nestrannost soudu................................................................................... 26 4. SPRAVEDLIVOST PODLE ČLÁNKU 6 ÚMLUVY .......................................... 28 4.1. Pojem spravedlivost projednání v judikatuře ESLP .................................................. 28 4.2. Časový aspekt uplatnění zásad spravedlivého procesu v soudním řízení............... 28 5. VEŘEJNOST
PROJEDNÁNÍ
(„PUBLIC
HEARING“)
A VEŘEJNÉ
VYHLÁŠENÍ („PUBLIC PRONUNCIATION“) ROZSUDKU Z POHLEDU EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA ............................................... 30 5.1. Zveřejnění rozsudku vydaného v soudním řízení ...................................................... 32 5.2. Zrušení § 250f Občanského soudního řádu Ústavním soudem ČR ...................... 33 6. PŘIMĚŘENÁ LHŮTA PODLE JUDIKATURY EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA .......................................................................................... 35 6.1. Délka řízení ...................................................................................................................... 35 6.2. Komplexnost případu ..................................................................................................... 36 6.3. Jednání účastníků............................................................................................................. 37 6.4. Jednání příslušných orgánů ............................................................................................ 38
-5-
6.5. Co je v sázce u účastníka řízení ..................................................................................... 38 7. ROVNOST ZBRANÍ ............................................................................................ 40 7.1. Rovnost zbraní obecně ................................................................................................... 40 7.2. Rovnost zbraní v českém právu .................................................................................... 42 7.3. Kontradiktornost řízení .................................................................................................. 43 7.4. Moţnost pouţití výpovědi anonymního svědka ......................................................... 45 8. PRÁVO NA TLUMOČNÍKA ............................................................................... 49 8.1. Právo na tlumočníka podle Evropské úmluvy ........................................................... 49 8.2. Právo na tlumočníka na území České republiky......................................................... 51 9. INSTITUT PRÁVNÍ POMOCI („LEGAL AID“),
PRÁVO NA PRÁVNÍ
ZASTOUPENÍ V ŘÍZENÍ A NÁKLADY ŘÍZENÍ S TÍMTO ZASTOUPENÍM SPOJENÉ.............................................................................................................. 53 9.1. Právní zastoupení a právní pomoc ............................................................................... 53 9.1.1. Pojem „zájmů spravedlnosti“ ............................................................................. 55 9.1.2. Právo na právní pomoc v civilním řízení .......................................................... 56 9.1.3. Vyloučení práva na poskytnutí právní pomoci ................................................ 57 9.2. Bezplatné právní zastoupení a osvobození od placení nákladů řízení v českém civilním procesu ......................................................................................................... 58 9.3. Právní zastoupení v trestním řízení .............................................................................. 60 ZÁVĚR....................................................................................................................... 62 RESUMÉ ................................................................................................................... 64 POUŢITÁ LITERATURA ....................................................................................... 66 ABECEDNÝ SEZNAM CITOVANÝCH ROZSUDKŮ ESLP ............................... 69
-6-
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ESLP -
Evropský soud pro lidská práva.
EÚLP -
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
OSŘ -
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
LZPS -
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
-7-
ÚVOD Důvod, proč jsem si jako téma diplomové práce zvolil právo na spravedlivý proces v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je prostý a bohuţel ne příliš příjemný. Je jím zklamání z běţné praxe soudních orgánů, kdy je v soudním řízení často velice obtíţné dovolat se základních práv, kterých dodrţování by mělo být základním pilířem kaţdého právního státu. Vlastní zkušenost, a mnohokrát právě zkušenost negativní, motivuje k tomu zabývat se určitým problémem hlouběji, pozorněji a s osobním zájmem. Výběr tohoto tématu je toho důkazem. Oblast, do které zasahuje právo na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“, „Evropská úmluva“ nebo „EÚLP“) je oblastí velice širokou a rozsáhlou. Rozsah běţné diplomové práce jistě nemůţe postačovat na její úplné vyčerpání. Důvodem tak širokého rozsahu je i skutečnost, ţe právo na spravedlivý proces je právem Evropské úmluvy, kterého porušení je v stíţnostech k Evropskému soudu uváděno asi nejčastěji. Z tohoto důvodu existuje obrovské mnoţství judikatury Evropského soudu, týkající se právě tohoto práva, která umoţňuje utvořit velice podrobnou charakteristiku tohoto práva a jeho jednotlivých dílčích práv. V rozsahu této práce jistě nebude moţné podrobně se zabývat všemi dílčími právy souvisejícími s pojmem spravedlivého procesu podle Evropské úmluvy, a to s ohledem na jejich mnoţství a jejich rozsáhlou úpravu v judikatuře ESLP. Z tohoto důvodu se zaměřím pouze na některá dílčí práva, přičemţ se budu snaţit zachytit jejich obsah a účel v souladu s jednotlivými rozsudky Evropského soudu. U některých dílčích práv se také zaměřím na jejich právní úpravu v České republice a posoudím soulad této úpravy s Evropskou úmluvou a na ní navazující judikaturou Evropského soudu. Na začátku práce se pokusím obecně popsat obsah práva na spravedlivý proces, vyslovit jeho definici, účel a jeho postavení v právním demokratickém státě. Dále se zaměřím na úpravu práva na spravedlivý proces v jednotlivých článcích Úmluvy a pokusím se vyjmenovat oblasti práva, na které se toto právo vztahuje a také oblasti, které do úpravy práva na spravedlivý proces podle Úmluvy nespadají. V další části práce se budu věnovat jednotlivým dílčím právům, které spolu vytvářejí pojem práva na spravedlivý proces. Při některých z těchto práv také -8-
posoudím jejich ústavní a zákonnou úpravu v českém právním řádu a tuto úpravu budu poměřovat s jednotlivými ustanoveními Evropské úmluvy. Cílem této práce by tak mělo být bliţší pochopení obsahu práva na spravedlivý proces, posouzení jeho vlivu v členských státech, vysvětlení na jeho základě vzniklých jednotlivých subjektivních práv a posouzení, zda český právní řád zakotvuje dostatečné záruky spravedlivého procesu a jestli ze strany vnitrostátních soudních orgánů nedochází k porušování Evropské úmluvy.
-9-
1. PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES 1.1. Pojem práva na spravedlivý proces Právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu patří mezi základní práva, které dnes ve svých právních řádech účinně zakotvuje drtivá většina států. Jde o jedno z nejdůleţitějších základních práv, které svým významným postavením mezi základními právy vytváří pojem právního státu (patří například mezi práva 1. generace podle dělení základních práv Karla Vašáka 1). Právo na spravedlivý proces vytváří moţnost vynucení subjektivních práv stanovených právním řádem pomocí rozhodnutí nezávislého soudního orgánu, který na základě příslušného soudního řízení rozhodne o existenci nebo neexistenci těchto práv a umoţní jejich vykonatelnost a následný výkon. Výkon spravedlivého procesu umoţňuje existence státní moci, která oplývá schopností vynutit vůči ostatním subjektům a také vůči státu
samotnému
subjektivní
práva
jednotlivce,
kterých
existenci
svým
autoritativním rozhodnutím soudní orgán potvrdil. Evropský soud pro lidská práva judikoval, ţe právo, které umoţňuje navrhovateli předloţení jeho civilního návrhu soudci, tj. zásada, které odpovídá principu zákazu denegatio iustitiae, má speciální postavení mezi základními právy a patří i mezi základní principy mezinárodního práva. 2 Právo na spravedlivý proces je zakotveno v mnoha mezinárodních dokumentech. Mezi ně patří např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který právo na spravedlivý proces zakotvuje ve svém článku 14. Právo na přístup k soudům pro uprchlíky stanovuje Úmluva o právním postavení uprchlíků v článku 16. Právo na spravedlivý soudní proces dětí je upraveno článkem 40 Úmluvy o právech dítěte. Právo na účinný prostředek nápravy a na spravedlivý proces zakotvuje také čl. 47 Charty Evropské unie. V Evropské úmluvě, kterou se bude tato práce zabývat, se práva na spravedlivý proces dotýkají články 5, 6, 7, 13 a také i články 2, 3 a 4 Dodatkového protokolu č. 7, který je součástí Úmluvy.
1
2
Three generations of human rights. Wikipedia [online]. Last modified 23 February 2011. [cit. 2011-02-25]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Three_generations_of_human_rights. Viz rozsudek Golder v. Spojené království ze dne 21. 02. 1975, stíţnost č. 4451/70.
-10-
1.2. Právo na spravedlivý proces dle Úmluvy Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v souladu s příslušnou judikaturou Evropského soudu ukládá státům povinnost zakotvit praktická a účinná práva, která jsou nejen deklarovaná vnitrostátním právním řádem, ale o moţnosti jejich účinného uplatnění vypovídá i praxe vnitrostátních (zejména soudních) orgánů. To platí zvláště v případě práva na spravedlivý proces uvedeného v článku 6. Proto Evropský soud v případě stíţností pro porušení Úmluvy nezkoumá pouze právní úpravu státu týkající se případu stěţovatele, ale zkoumá i judikaturu soudů a také způsob, jakým bylo ve věci ze strany státních orgánů skutečně postupováno a zda se mohl stěţovatel dovolat svých práv stanovených Úmluvou a tyto práva skutečně uplatnit. Úmluva přitom nestanoví způsob, resp. přesnou právní úpravu, jakou má stát tyto práva jednotlivcům zaručovat. Konkrétní úprava těchto práv, tj. způsobu jejich uplatnitelnosti a vynutitelnosti je ponechána vůli státu, přičemţ však stát musí při vytváření příslušné právní úpravy postupovat v souladu s Úmluvou a zaručovat všechna práva v Úmluvě uvedená. 3 Proto je i v případě článku 6 v kompetenci zákonodárné moci státu, jakým způsobem upraví přístup jednotlivců k jednotlivým soudům a jakým způsobem umoţní výkon práva na spravedlivé soudní řízení. ESLP hovoří o tom, ţe: „I kdyţ jsou všechny členské státy Evropské unie signatáři Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, reálný standard ochrany těchto práv nemusí být stejný.“
4
1.3. Právo na spravedlivý proces a jeho zakotvení v českém právním řádu Základem pro zakotvení práva na spravedlivý proces v českém právu je kromě Evropské úmluvy i Listina základních práv a svobod, konkrétně její ustanovení Hlavy páté. V článku 36 umoţňuje kaţdému se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Dále zakotvuje právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Stanoví přitom, ţe podmínky uplatnění těchto práv a další podrobnosti upraví zákon. Články 37 a 38 stanovují další 3 4
Viz rozsudek Steel and Morris v. Spojené království ze dne 15. 02. 2005, stíţnost č. 68416/01. Hodás M. Európsky zatýkací rozkaz – stále aktuálna téma? Kontext práva na obhajobu a ďalšie ústavnoprávne súvislosti. Bulletin slovenskej advokácie. 2001, č. 12/2010.
-11-
náleţitosti řízení a práva účastníků (právo odepřít výpověď, právo na právní pomoc, rovnost účastníků, právo na tlumočníka, zákaz odnětí zákonnému soudci, veřejnost projednání věci, zákaz průtahů v řízení, kontradiktornost řízení a moţnost vyloučení veřejnosti). Články 39 a 40 stanovují práva účastníků pouze v souvislosti s trestním řízením (povinnost zákonného zakotvení trestního činu, odsouzení pouze na základě rozhodnutí soudu, presumpce neviny, atd.). Ústavní soud ČR povaţuje právo na spravedlivý proces za základ právního a demokratického státu, přičemţ toto právo zaujímá v jeho judikatuře významné místo.
5
Ústavní soud je toho názoru, ţe je nutné pátou hlavu Listiny vykládat
v přímé spojitosti s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protoţe Česká republika se zavázala k přímé aplikaci této Úmluvy. I s ohledem na tuto skutečnost tak Ústavní soud můţe argumentovat a velmi často při interpretaci páté hlavy Listiny i argumentuje ustanoveními Úmluvy, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu ESLP.
6
Je proto nutné, aby
české soudy postupovali nejenom podle vnitrostátního práva, ale musí brát v ohled i jednotlivá ustanovení Evropské úmluvy a příslušnou judikaturu Evropského soudu, která pojem práva na spravedlivý proces vysvětluje, upřesňuje a můţeme říct, ţe Evropsky soud tento pojem za pomoci jeho autority mezi členskými státy i fakticky vytváří.
5 6
Klíma K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. Tamtéţ.
-12-
2. ČLÁNEK 6 ÚMLUVY A ČLÁNKY SOUVISEJÍCÍ 2.1. Článek 1 Úmluvy EÚLP si jiţ v Preambuli a následně pak v Článku 1 dává za cíl zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodrţování práv v Úmluvě vyhlášených. Článek 1 je obecnou deklarací, která zakotvuje přiznání práv a svobod uvedených v Hlavě 1 Úmluvy kaţdému, kdo podléhá jurisdikci smluvních stran Úmluvy. Na základě znění Úmluvy lze dovodit i zodpovědnost smluvních stran za kaţdé takové porušení Úmluvou přiznaných práv a svobod. V smyslu článku 1 se ve většině případů za jurisdikci státu povaţuje jurisdikce teritoriální, která zásadně, ale ne v kaţdém případě váţe státní moc na stanovené státní území. Teritoriální jurisdikce se kromě samotného území státu můţe vztahovat i na jiné území, za předpokladu, ţe je pod „celkovou kontrolou“
7
státu
nebo pod jeho „efektivní okupaci“. 8 Ne v kaţdém případě je však jurisdikce státu zaloţena na teritoriálním hledisku a někdy se pouţije i jurisdikce personální (případy diplomatických nebo konzulárních zástupců, lodí plujících pod vlajkou státu, atd.). Soud vyslovil názor, ţe pokud je nějaké území mimo jurisdikce příslušného státu okupováno jeho armádou, tento členský stát má i na tomto území zodpovědnost za dodrţování lidských práv stanovených Úmluvou. Toto platí bez ohledu na to, zda šlo o okupaci oprávněnou nebo neoprávněnou. Toto dodrţování práv by měla okupující státní moc vynucovat buď přímo pomocí armádních sloţek, nebo pomocí podřízené místní správy.
9
2.2. Článek 6 Úmluvy jako základ úpravy práva na spravedlivý proces Základem úpravy práva na spravedlivý proces v Evropské úmluvě je článek 6. Toto ustanovení ve svém odstavci 1 přiznává kaţdému právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Rozsudek přitom musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo 7 8 9
Viz rozsudek Assanidze v. Gruzie ze dne 08. 04. 2004, stíţnost č. 71503/01. Rozhodnutí Stálého dvora mezinárodní spravedlivosti č. 20 ze dne 5. 9. 1933. Viz rozsudek Loizidou v. Turecko ze dne 18. 12. 1996, stíţnost č. 15318/89.
-13-
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo kdyţ to vyţadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého ţivota účastníků, nebo v rozsahu povaţovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2.2.1. Okruh působnosti článku 6 odst. 1 Evropský soud přiznal, ţe můţe být komplikované přesně vymezit pole působnosti odstavce 1 článku 6 a definovat pojem „občanské práva a závazky“. Poukázal na to, ţe článek 6 není moţno interpretovat restriktivně („právo na spravedlivý výkon soudnictví má tak významné místo v demokratické společnosti, ţe restriktivní interpretace článku 6 odst. 1 by neodpovídala cílům a účelům jeho ustanovení“).
10
Proto Soud článek 6 a jeho jednotlivé odstavce posuzuje
extenzivním způsobem a jeho aplikaci vztahuje i na případy, na které by se tento článek v případě jeho restriktivní interpretace nevztahoval. Důvodem pro tak širokou interpretaci je významné postavení práva na spravedlivý proces jako základního
práva
a principu,
demokratického zřízení ve státě.
omezením
kterého
by
došlo
k
ohroţení
11
Ustanovení článku 6 odst. 1 se tak vztahuje na všechny druhy řízení, kterých výsledek je rozhodující pro „občanská práva a závazky“. Pojem občanských práv a závazků je přitom pojmem autonomním a není ho moţné interpretovat pouze podle vnitrostátního práva členských států, ale je nutné pouţít interpretaci, která je na vnitrostátním právu nezávislá. Pro zjištění, zda jde skutečně o práva a závazky občanská, je třeba poměřovat prvky práva soukromého a veřejného pro konkrétní případ. Podmínkou pro aplikaci článku 6 přitom není, aby všichni účastníci v řízení byli soukromými osobami. 12 Článek 6 odst. 1 se tak bez ohledu na postavení účastníků pouţije na případy, kde je věc určitým způsobem spojena s ekonomickou (majetkovou) stránkou věci.
13
„Povaha legislativy, která upravuje to, jakým
způsobem se bude ve věci rozhodovat (občanské, obchodní, správní právo, atd.) a to, která část moci je nadána rozhodovací pravomocí ve věci (soud, správní orgán, atd.) je přitom malého významu“
14
pro posouzení, zda se na toto řízení
bude vztahovat článek 6. Z toho důvodu je proto článek 6 aplikovatelný i na
10 11 12 13 14
Viz rozsudek Delcourt v. Belgie ze dne 17. 01. 1970, stíţnost č. 2689/65. Blíţe k interpretaci článku 6 v příslušné části práce. Viz rozsudek Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. 07. 1971, stíţnost č. 2614/65. Viz rozsudek Martinie v. Francie ze dne 12. 04. 2006, stíţnost č. 58675/00. Viz rozsudek Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. 07. 1971, stíţnost č. 2614/65.
-14-
správní řízení, pokud je výsledek správního sporu rozhodující pro občanská práva nebo závazky, resp. pro majetková práva účastníků. 15 Soud posuzuje, zda se na případ aplikuje článek 6 nejprve podle toho, jak příslušnou oblast práva, která upravuje konkrétní případ, klasifikuje vnitrostátní právo. Jak bylo jiţ uvedeno, toto posuzování má ale v celkovém posouzení pouze malou
váhu.
Rozhodující
krokem
v tomto
posouzení
je
proto
určení
aplikovatelnosti článku 6 s ohledem na předmět a cíl článku 6 Úmluvy v běţném smyslu výrazů v něm pouţitých. 16 2.2.2. Okruh působnosti článku 6 odst. 2 a 3 Práva uvedená v článku 6 odst. 2 a 3 Úmluvy vzhledem na samotné znění těchto ustanovení můţe vyuţít pouze obviněný z trestného činu. Kromě odst. 2 a 3 se však na trestní řízení plně uplatňuje i ustanovení odst. 1. Podobně jako u občanských práv a závazků i pojmy „obvinění z trestného činu“ a „trestný čin“ vzhledem na judikaturu Soudu musí být vykládány autonomně bez vázanosti na konkrétní právní řád. Tento způsob interpretace je důleţitý z následujících důvodů. Je v pravomoci států některé formy chování vyloučit z kategorie trestních činů v rámci vnitrostátního práva (např. porušení dopravních předpisů) a zařadit je např. do oblasti správních přestupků. Na jednu stranu jde o krok, který je pro porušitele těchto předpisů výhodný a omezí tak trestní stíhání pro méně závaţné činy, které nemají příliš velkou společenskou nebezpečnost. Tento postup tak můţe zjednodušit fungování orgánů justice, protoţe na základě takovýchto činů nemusí vţdy proběhnout proces trestního stíhání.
17
Podle Evropského soudu nejde u dekriminalizace některých činů o postup porušující Úmluvu. Ale v případě, kdyby státy klasifikovaly některé závaţné činy jako pouhé porušení správního charakteru, místo jejich klasifikace jako trestních činů za účelem omezení aplikace článků 6 a 7 Úmluvy, aplikace těchto ustanovení Úmluvy by tak byla podmíněná jejich autonomní vůli. Takováto volnost států by tak byla nekompatibilní s cíli a účely Úmluvy. 18
15
16 17 18
Viz rozsudek Couez v. Francie ze dne 24. 08. 1998, stíţnost č. 24271/94. Dále viz rozsudek Benkessiouer v. France ze dne ze dne 24. 08. 1996, stíţnost č. 26106/95. Viz také rozsudek Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. 07. 1971, stíţnost č. 2614/65. Viz rozsudek Garyfallou AEBE v. Řecko ze dne 24. 09. 1997, stíţnost č. 18996/91. Viz rozsudek Öztürk v. Německo ze dne 21. 02. 1984, stíţnost č. 8544/79. Tamtéţ.
-15-
Na základě výše uvedených důvodů tak musí Evropský soud postupovat ve výkladu pojmů „trestní čin“ a „trestní obvinění“ autonomním způsobem, a na kategorizaci dle vnitrostátního práva brát ohled pouze v malé míře. V souladu s rozhodnutím ve věci Engel a ostatní při posuzování, zda jde o trestní obvinění dle článku 6, klade Soud mnohem větší důraz na posouzení povahy a charakteru samotného činu a bere v úvahu i povahu a váţnost sankce, která hrozí tomu, kdo tento čin spáchal. Při tomto posuzování Soud musí postupovat zejména podle účelů a cílů samotné Úmluvy, a to především těch, které jsou stanovené v článku 6. 19 2.2.3. Uplatnění článku 6 odst. 1 v jednotlivých oblastech práva Do oblastí, které upravují občanská práva a povinnosti se zařazuje s ohledem na judikaturu ESLP např. smluvní právo,
20
obchodní právo,
právo, 22 rodinné právo,
24
a vlastnické právo,
právo disciplinární.
26
23
pracovní právo
21
přestupkové 25
nebo také
Rozhodující roli hraje v oblasti civilních práv a závazků
majetek a na něj navazující vztahy. Záruka spravedlivého procesu podle článku 6 odst. 1 se tak musí kromě jiného vztahovat na procesy týkající se vyvlastnění, slučování a územního plánování, vydávání stavebních povolení a jiných povolení souvisejících s nemovitostmi, které mají přímý dopad na vlastnické právo, pokud je dotčený majetek a také na všechna řízení, kterých výsledek má dopad na vyuţití nebo drţbu majetku. 27 Soud ve věci Ferrazzini v. Itálie rozsudkem ze dne 12. 7. 2001 judikoval, ţe článek 6 Úmluvy se nevztahuje na spory mezi jednotlivcem a státem v daňových věcech za podmínky, ţe se zároveň nejedná o otázku uloţení pokuty, která by mohla mít vlastnosti trestní sankce, coţ by zakládalo pouţitelnost čl. 6, resp. jeho 19 20 21 22 23 24 25
26 27
Viz rozsudek Engel a ostatní v. Nizozemí ze dne 08. 06. 1976, stíţnosti č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72. Viz rozsudek Osman v. Spojené království ze dne 28. 10. 1998, stíţnost č. 23452/94. Viz rozsudek Edificationes March Galego S.A. v. Španělsko, ze dne 19.02.1998. Viz rozsudek Axen v. SRN, ze dne 8. 12. 1983, stíţnost č. 8273/78. Viz rozsudek Airey v. Irsko, ze dne 9. 10. 1979, stíţnost č. 6289/73 a rozsudek Rasmussen v. Dánsko, ze dne 28. 11. 1984, stíţnost č. 8777/79. Viz rozsudek Buchholz v. SRN ze dne 6. 5. 1981, stíţnost č. 7759/77. Viz rozsudek Pretto v. Itálie ze dne 8. 12. 1983, stíţnost č. 7984/77. Viz také Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006. Viz rozsudek Gautrin a další v. Francie ze dne 20. 05. 1998, stíţnosti č. 21257/93 ; 21258/93 ; 21259/93 ; 21260/93. Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006.
-16-
ustanovení týkajících se trestního řízení. Soud například ve věci Janosevic v. Švédsko posuzoval řízení o uloţení pokuty jako proces rozhodování o trestním obvinění, na který se vztahuje ustanovení článku 6.
28
Důvodem neuplatnění článku
6 v daňových věcech v případech, kdy se nejedná o věc trestní, je skutečnost, ţe v případě daňových
sporů
nejde
o rozhodování
o
„občanských
právech
a závazcích“, jak to stanovuje článek 6, ale peněţní závazky v tomto případě spadají výlučně do oblasti práva veřejného. 29 Článek 6 se dále nevztahuje na spory týkající se náboru, kariéry a ukončení pracovní činnosti státních zaměstnanců.
30
To však neplatí v případech, kdy jde o
vlastnické právo související s touto pracovní činností (např. otázky mzdy takovéhoto zaměstnance), a zvláště kdyţ toto vlastnické právo vzniklo v důsledku ukončení pracovního poměru státního zaměstnance.
31
V kauze Refah Partisi a ostatní v. Turecko šlo o stíţnost, ve které stěţovatelé tvrdili porušení článku 6 v řízení o zrušení a rozpuštění politické strany. Soud v rozsudku vyslovil názor, ţe na takovéto řízení se článek 6 taktéţ neaplikuje. 32 Další oblasti, na které se článek 6 podle Evropského soudu nevztahuje, jsou např.: otázky týkající se přistěhovalectví, vojenské sluţby, práva zastávat veřejnou funkci, práva na vzdělání financované státem a další. 33 2.2.4. Obsah práva na spravedlivý proces Právo na spravedlivý proces upravené článkem 6 zakládá subjektivní práva, která přísluší kaţdému subjektu a státy jsou povinny zachovávat a vynucovat jejich dodrţování. Jde však i o nástroj, který umoţňuje jednotlivci ostatní práva a svobody deklarované Úmluvou vynutit vůči státní moci a vůči ostatním subjektům. Spravedlivý proces u nezávislého a nestranného orgánu je – jak jiţ bylo uvedeno – předpokladem právního státu, bez kterého by byla práva přiznaná právním řádem pouhou deklarací bez moţnosti jejich uplatnění a vynucení. Existence spravedlivého procesu, který umoţní jednotlivci účinně tato práva 28 29 30 31
32 33
Viz rozsudek Janosevic v. Švédsko ze dne 23. 07. 2002, stíţnost č. 34619/97. Viz rozsudek Ferrazzini v. Itálie ze dne 12. 07. 2001, stíţnost č. 44759/98. Viz rozsudek Neigel v. Francie ze dne 17. 03. 1997, stíţnost č. 18725/91. Viz rozsudek Huber v. Francie ze dne 19. 02. 1998, stíţnost č. 26637/95; rozsudek De Santa v. Itálie ze dne 02. 09. 1997, stíţnost č. 25574/94; rozsudek Francesco Lombardo v. Itálie ze dne 21. 03. 1994, stíţnost č. 11519/85. Viz rozsudek Refah Partisi a ostatní v. Turecko ze dne 13. 02. 2003, stíţnosti č. 41340/98; 41342/98; 41343/98; 41344/98. Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006.
-17-
uplatnit a vynutit, a popřípadě potrestat porušitele těchto práv tak sice nepřímo, ale účinně motivuje k dodrţování všech ostatních práv stanovených Úmluvou a umoţňuje tak existenci právního státu. Nutným předpokladem pro vyuţití práva na spravedlivý proces je samotná moţnost předloţení věci soudu nezávislému na ostatní státní moci. Účinnost práva na přístup k soudu vyţaduje skutečnou a konkrétní moţnost jednotlivce napadnout čin, kterým bylo zasaţeno do jeho práv.
34
Jak jiţ bylo uvedeno, porušení této
moţnosti by zakládalo tzv. denegatio iustitiae a znemoţňovalo by jednotlivcům reálně se dovolat svých práv. „Bylo by nepředstavitelné, ţe by Úmluva poskytovala veškerá práva týkající se probíhajícího soudního procesu a přitom by nezakotvila samotnou moţnost přístupu k soudnímu orgánu.“ Vlastnosti spravedlivého, veřejného a spěšného procesu by tak byly bezcenné, pokud by soudní proces vůbec neexistoval. 35 Moţnost obrátit se na soud není absolutní. Můţe být omezena, ale jenom v případě, pokud toto omezení sleduje legitimní cíl a je přiměřené. 36 Vnitrostátní úprava nesmí omezit nebo sníţit moţnost osoby obrátit se na soud takovým způsobem, ţe by samotná podstata tohoto práva byla ohroţena. To znamená, ţe členský stát musí stanovit takové podmínky přípustnosti ţaloby nebo opravného prostředku, aby byly dodrţeny výše uvedené principy. Stát musí při stanovování těchto podmínek zachovat vztah přiměřenosti mezi pouţitými prostředky a cílem, kterého chce dosáhnout.
37
Omezení přístupu k soudu tak můţe spočívat např.
v stanovení lhůty podání, jeho formy nebo v uplatnění pravidla promlčení. Tyto podmínky však musí být nastaveny tak, aby mohly být účastníkem řízení reálně splněny.
38
Podle Evropského soudu je nepřípustný i přílišný formalismus ze strany
soudů při posuzování splnění těchto podmínek.
34 35 36 37 38
39
39
Je téţ nutné, aby „omezení
Viz rozsudek Bellet v. Francie ze dne 04. 12. 1995, stíţnost č. 23805/94. Viz rozsudek Golder v. Spojené království ze dne 21. 02. 1975, stíţnost č. 4451/70. Viz rozsudek Handolsdalen Sami Village a ostatní v. Švédsko ze dne 30. 03. 2010, stíţnost č. 39013/04 Hubálková, E.: Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2008, č. 11/2008. Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. ASPI, a.s. Praha 2006, 160 s. Viz také rozsudek Tricard v. Francie ze dne 10. 07. 2001, stíţnost č. 40472/98. Viz např. rozsudek Běleš a další v. Česká republika ze dne 12. 11. 2002, stíţnost č. 47273/99 nebo rozsudek Zvolský a Zvolská v. Česká republika ze dne 12.11.2002, stíţnost č. 46129/99 a další.
-18-
práva v konkrétním případě respektovalo zásadu právní jistoty a bylo pro účastníka řízení dostatečně předvídatelné.“ 40 Právo na spravedlivý proces dále kromě moţnosti zahájení řízení a zajištění spravedlivého průběhu procesu zahrnuje i povinnost soudů vydat rozhodnutí, kterým tento soud rozhodne ve věci a které navazuje na předchozí řízení: „právo na spravedlivý proces by byla pouhá iluze, kdyby právní systém smluvního státu umoţňoval jednotlivci podat občanskou ţalobu k soudu bez toho, aby zabezpečil, ţe věc bude vyřešena konečným rozsudkem v soudním řízení.“ 41 K otázce spravedlivého procesu Evropský soud dále připomíná, ţe zásadní vlastností soudního řízení a vlastností právního státu obecně je kromě jiného i princip právní jistoty, který se v soudním řízení projevuje zejména tím, ţe po tom, co soud vydá rozhodnutí, by toto nemělo být jiţ měněno jinak, neţ zákonem stanoveným způsobem pomocí přezkumu soudy (v ideálním případě soudy vyšších instancí) na základě podaných řádných nebo mimořádných opravních prostředků. V případu Brumarescu v. Rumunsko byla tato zásada porušena tím, ţe tzv. Hlavní Prokurátor („Procurator-General of Romania“), který nebyl stranou řízení měl pravomoc podat návrh na zrušení vydaného rozhodnutí soudu. Tato pravomoc navíc nebyla časově omezena, coţ znamenalo moţnost Hlavního Prokurátora navrhnout změnu rozsudku, který účastníci řízení jiţ povaţovali za konečný a nezměnitelný. Tím byla podle Soudu porušena zásada res iudicata a princip právní jistoty – byl porušen i článek 6. 42 Nakonec třeba zmínit skutečnost, ţe podstatou práva na spravedlivé řízení v ţádném případě není právo na úspěch v řízení, tedy právo na příznivý výsledek. Právo spravedlivého procesu spočívá v přístupu k soudnímu orgánu a v rámci probíhajícího procesu i v zachování zásad spravedlivého řízení podle článku 6 a dalších článků Úmluvy. na
spravedlivý
proces
43
Ústavní soud ČR se v tomto ohledu vyjádřil, ţe „právo neznamená,
ţe
je
jednotlivci
zaručováno
přímo
a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němţ se uplatňují
40
41 42 43
Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. ASPI, a.s. Praha 2006, 160 s. Viz také rozsudek Rodriguez Valin v. Španělsko ze dne 11. 10. 2001, stíţnost č. 47792/99 a rozsudek Lagrange v. Francie ze dne 10. 10. 2000, stíţnost č. 39485/98. Viz rozsudek Multiplex v. Chorvatsko ze dne 10. 07. 2003, stíţnost č. 58112/00. Viz rozsudek Brumarescu v. Rumunsko ze dne 28. 10. 1999, stíţnost č. 28342/95. Tamtéţ.
-19-
všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“ 44 2.3. Další články Evropské úmluvy související s právem na spravedlivý proces Článek 5 stanovuje povinnost státu zabezpečit, aby jednotlivec, který byl zatčen nebo jinak zbaven svobody byl předveden před soud a byl v přiměřené lhůtě souzen nebo propuštěn. Pro to, aby osoba mohla být zbavena osobní svobody, musí existovat důvodné podezření, ţe spáchala čin, za který je dle zákona moţné její zatčení. Musí přitom být informována, z jakého důvodu toto zatčení proběhlo.
45
Trestný čin, se kterým je spojena moţnost uvalení vazby, musí být
„konkrétní a jasně určený“. 46 Článek 7 Úmluvy zakotvuje zásadu zákazu retroaktivity trestního práva. Tato zásada znamená, ţe jednotlivec nesmí být souzen a odsouzen za jednání komisivní nebo omisivní, které v době jeho spáchání nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Tento princip podstatným způsobem přispívá k zachování spravedlivého trestního řízení a je součástí zásady nullum crimen, nulla poena sine lege – zásada uloţení trestu jen na základě zákona, která je jedním ze základních principů právního státu. Článek 13 zakotvuje právo na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i kdyţ se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Toto ustanovení je obecnější neţ článek 6. Orgánem podle tohoto ustanovení nemusí být pouze orgán soudní, ale vztahuje se na jakýkoliv státní orgán (i orgán správní). Toto ustanovení se však na rozdíl od článku 6 vztahuje pouze na ochranu práv podle této Úmluvy.
47
Článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě stanovuje právo na opravný prostředek proti rozhodnutím soudů a na přezkum těchto rozhodnutí u soudu vyšší instance. Odstavec 2 tohoto článku přitom stanovuje některé výjimky z tohoto pravidla. Článek 3 tohoto Protokolu zakotvuje povinnost státu odškodnit osobu, která se stala obětí justičního omylu a na níţ byl vykonán trest podle nesprávného
44 45 46
47
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 08. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06. Viz rozsudek Murray v. Spojené království ze dne 28. 10. 1994, stíţnost č. 14310/88. Hubálková, E.: Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2008, č. 11/2008. Viz také rozsudek Guzzardi v. Itálie ze dne 06. 11. 1980, stíţnost č. 7367/76. Tamtéţ. Viz také rozsudek Airey v. Irsko, ze dne 9. 10. 1979, stíţnost č. 6289/73.
-20-
rozsudku. Článek 4 ustanovuje zásadu res iudicata, resp. zásadu ne bis in idem, která znamená zákaz stíhat nebo potrestat v trestním řízení osobu podléhajícím pravomoci téhoţ státu za trestný čin, za který jiţ byla tato osoba osvobozena nebo odsouzena konečným rozsudkem podle zákona. Výjimkou je obnova řízení, která proběhla na základě nové nebo nově objevené skutečnosti týkající se tohoto řízení. 2.4. Interpretace a výklad Úmluvy a doktrína „ţijícího stromu“ V této části práce přiblíţím metodu, podle které Evropský soud postupuje při interpretaci Evropské úmluvy. Z jeho judikatury je patrné, ţe pouţívá specifické metody interpretace, metody jiné neţ pouţívají např. národní ústavní soudy nebo mezinárodní soudní dvory.
48
„V krátkosti se dá říci, ţe běţně pouţívané metody
výkladu v mezinárodním právu veřejném jsou pro Soud pouhým východiskem, přičemţ skutečné metody výkladu pouţívané Soudem se jiţ dávno osamostatnily. Metody výkladu pouţívané Soudem jsou tak daleko bliţší metodám, které pouţívají národní ústavní soudy. Vzhledem k těmto skutečnostem přisuzují někteří autoři Soudu charakter celoevropského ústavního soudu.“ 49 Soud v rozhodnutí ve věci Tyrer v. Spojené království k otázce interpretace Evropské úmluvy hovoří, ţe „Úmluva je ţivoucí nástroj, který musí být interpretován ve světle aktuálních podmínek.“
50
K otázce způsobu výkladu a interpretace Úmluvy je vhodné uvést tzv. „doktrínu ţijícího stromu,“ která hovoří o způsobu interpretace ústavních dokumentů států. Tato doktrína byla poprvé vyslovena v ústavním sporu Edwards v. Canada Lordem Snakey.
51
Jde o doktrínu, která se v uvedeném případě týká
interpretace kanadské ústavy a hovoří o ústavě jako o organickém dokumentu, který má být interpretován široce a progresivně, aby byl pouţitelný i v daleké budoucnosti a aby mohl být uplatnitelný i v stále se měnící a vyvíjející se společnosti. Je jakýmsi „ţijícím stromem“, který je schopen růstu a expanze v určitých státem stanovených mezích. 48
49 50 51 52
52
Tuto doktrínu Evropský soud viditelně
Holík M. Ekologická interpretace Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2005/2006. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Vedoucí práce JUDr. Jana Dudová, Ph.D. Tamtéţ. Viz rozsudek Tyrer v. Spojené království ze dne 25. 04. 1978, stíţnost č. 5856/72. Názor „Judicial Committe of the Privy Council“ ve věci Edwards v A-G for Canada [1930] AC 124 at 136 za Lorda Snakey LC. Living tree doctrine. Wikipedia [online]. Last modified 5 December 2010. [cit. 2011-0225]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Living_tree_doctrine.
-21-
uplatňuje i v jeho výkladu ustanovení Evropské úmluvy. Tato tendence ve výkladu je viditelná ve velké míře v rozhodnutích Soudu týkajících se článku 6 odst. 1, které se vyznačují velice širokým a extenzivním způsobem výkladu tohoto ustanovení. Právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 a zejména jeho 1. věty je vymezeno velmi obecným způsobem a umoţňuje jeho podstatné rozšiřování o další, výslovně neuvedená práva pomocí extenzivní interpretace. Pro zajištění účinného a spravedlivého soudního procesu je v některých případech dokonce nutné toto ustanovení rozšiřovat o další specifičtější práva, které budou směrovat k větší ochraně účastníků řízení v členských státech. V případě, ţe by k takovémuto rozšiřování článku 6 nedocházelo, mohlo by se stát, ţe z jeho textu by se stala pouhá deklarace bez faktického dopadu na rozhodování soudů. Na tento způsob výkladu mimo jiné poukazují i následující části této práce.
-22-
3. PRÁVO
NA
NEZÁVISLÝ
A
NESTRANNÝ
SOUD
ZŘÍZENÝ
ZÁKONEM 3.1. Nutnost zakotvení soudního orgánu v právním řádu Pro to, aby mohla existovat moţnost dovolat se účinného a funkčního soudního procesu, musí také existovat účinný soudní aparát. Je povinností státu zajistit takovýto systém orgánů veřejné moci, zejména orgánů soudních. „Je ve skutečnosti povinností státu dostát závazkům, k nimţ se Úmluvou zavázal, zejména pak vybavit své soudy řádnými prostředky a tím jim umoţnit, aby jednaly v souladu s poţadavky čl. 6 odst. 1. 53 Článek 6 odst. 1 Úmluvy stanovuje právo kaţdého, aby jeho věc byla spravedlivě projednána soudem, který je nezávislý, nestranný a který je zřízený zákonem. Tyto poţadavky kladené Úmluvou jsou mezi sebou provázané a nedodrţení jedné z nich můţe mít vliv i na ostatní. Tak i zákonné zřízení soudů a zákonná úprava procesních otázek v řízení u těchto soudů pomáhá zaloţit jejich nestrannost a nezávislost a tím zabezpečit spravedlivost soudního řízení. 3.1.1. Ústavní zakotvení zákonnosti zřízení soudů V českém právním řádu je tato zásada zakotvena ústavním způsobem v Ústavě ČR. Existenci soudů zřízených zákonem zakládá čl. 91 odst. 2, který hovoří o zákonném zakotvení působnosti a organizace soudů. O zákonnosti procesu před Ústavním soudem ČR hovoří čl. 88 odst. 1, který stanoví: „Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem.“ Odst. 2 stanovuje vázanost soudců Ústavního soudu pouze ústavním pořádkem a zákonem. Evropský soud v jednom ze svých judikátů vyslovil názor, ţe na splnění podmínky „soudu zřízeného zákonem“ ale nestačí pouze zakotvení jeho existence zákonným způsobem, ale je nutné určit pravidla, podle kterých tento soud bude ve výkonu jeho pravomocí postupovat.
54
Tomuto odpovídá i čl. 90 Ústavy ČR, který
stanovuje nutnost poskytování ochrany právům ze strany soudů pouze zákonem stanoveným způsobem. Zákonné zakotvení postavení soudů a postup výkonu
53 54
Klíma K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. Viz také rozsudek Martins Moreira v. Portugalsko ze dne 26. 10. 1988, stíţnost č. 11371/85. Viz rozsudek Sokurenko a Strygun v. Ukrajina ze dne 20. 07. 1006, stíţnosti č. 29458/04 a 29465/04.
-23-
jejich pravomocí v českém řádu upravuje více zákonů, např.: zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů; OSŘ; soudní řád správní; a další. 3.1.2. Zákonnost zřízení soudů podle judikatury ESLP Významným judikátem Evropského soudu v otázce zákonného zakotvení soudů je rozsudek v případu Coëme a ostatní v. Belgie, ve kterém se Soud vyjadřuje k nutnosti zákonného zřízení soudního orgánu a zákonné úpravy řízení před tímto orgánem. V této věci Soud rozhodoval o souladu řízení před belgickým tzv. Kasačním soudem s článkem 6 Úmluvy a o tom, zda tento Kasační soud je soudem zřízeným zákonem. Důvodem podání stíţnosti k ESLP byla skutečnost, ţe řízení před tímto soudem nebylo v belgickém právním řádu ţádným způsobem upraveno, existence Kasačního soudu tak vycházela pouze z velmi obecné úpravy v belgické ústavě. Ústava pouze zakotvovala existenci tohoto soudu, avšak neposkytovala ţádnou bliţší úpravu jeho postavení a pravomocí, ani nestanovila postup v řízení před tímto soudem. Postavení Kasačního soudu nebylo upraveno ani ţádným jiným právním předpisem, který by upravil procesní stránku jeho fungování. Proto Kasační soud z důvodu nedostatku právní úpravy mohl pro kaţdý případ ad hoc volit postup v řízení dle své vlastní úvahy. Úprava postupu v řízení za normálních okolností připadá zákonodárci v zákonodárném procesu. Soud ale v tomto případu vystupoval jako orgán justiční a zároveň jako orgán legislativní, čímţ porušil zásadu oddělenosti soudní a legislativní moci, coţ je jedna ze základních zásad právního státu. Účastník v řízení před tímto soudem tak neměl jistotu, podle jakých procesních pravidel bude soud v řízení postupovat, coţ znamenalo porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy (a také porušení principu právní jistoty).
55
Článek 6 odst. 1 Úmluvy svým ustanovením, které stanovuje nutnost „projednání věci soudem zřízeným zákonem“ zajišťuje, aby soudní orgán v demokratické společnosti nebyl v diskreci exekutivy, ale byl upraven právními předpisy, které vycházejí ze zákonodárného procesu parlamentu.
56
Soudní orgán je
podle ESLP ve své podstatě definován jeho judikační funkcí, ze které vyplývá rozhodování
o věcech
v jeho
kompetenci
v souladu
a v řízeních provedených podle předepsaného postupu. 55 56 57
57
s právními
pravidly
Soud ve věci Coëme
Viz rozsudek Coëme a ostatní v. Belgie ze dne 22. 06. 2000, stíţnosti č. 32492/96, 32547/96, 32548/96, 33209/96 a 33210/96. Viz zprávu Komise Zand v. Rakousko ze dne 12. 10. 1978, stíţnost č. 7360/76. Viz rozsudek Belilos v. Švýcarsko ze dne 07. 05. 1986, stíţnost č. 10328/83.
-24-
připomíná, ţe princip zakotvení pravidel řízení zákonem je obecným právním principem (ve věci Coëme trestního řízení, ale toto pravidlo lze vztáhnout i na řízení o civilních právech a závazcích - pozn. autora). Stojí bok po boku s pravidlem, ţe základní pravidla trestního práva musí být zakotveny v právu. Nutnost takovéto zákonné úpravy řízení je projevem zásady „nullum judicium sine lege“, která je povaţována za jednu ze základních zásad demokratických a právních státu. 58 3.2. Nutnost ustanovování soudců na základě zákona podle článku 6 Soud téţ judikoval, ţe ustanovení vyţadující zřízení soudu zákonem se vztahuje nejen na soudní orgány, ale i na ustanovování samosoudců nebo soudců v rámci soudního senátu uvnitř těchto soudních orgánu.
59
To znamená, ţe i
ustanovování soudců, kteří budou rozhodovat v konkrétním případě, musí odpovídat proceduře stanovené zákonem. Tento poţadavek se podle Evropského soudu vztahuje také na soudní orgány, ve kterých rozhodují jako soudci pouze laikové, v případě, ţe mají ve svém rozhodování stejná práva jako soudci. Porušením článku 6 tak bylo například i překročení povolené doby setrvání soudců – laiků ve své funkci u soudu ve věci Posokhov v. Rusko. Z tohoto rozhodnutí Soudu vyplývá i skutečnost, ţe Evropský soud za soudní orgán podle článku 6 povaţuje i orgán, který je tvořen pouze soudci – laiky bez náleţitého právnického vzdělání, které je běţně u soudců vyţadováno. 60 3.2.1. Přísedící a zákonnost jejich ustanovování V českém soudnictví účast laické veřejnosti na soudní moci představuje institut přísedících. Přísedící mají v soudním řízení podobné pravomoci jako soudci. Na rozdíl od soudců však nemusejí splňovat předpoklad ukončeného právnického vzdělání a sloţené odborné justiční zkoušky. Přísedící jsou po splnění předpokladů podle § 60 OSŘ voleni zastupitelstvy příslušných územních celků podle § 64 OSŘ. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Evropského soudu je proto porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 nejen nedodrţení zákonné procedury ustanovování soudců, ale stejné platí pro případ „laických soudců“ přísedících. 58 59 60
Viz rozsudek Coëme a ostatní v. Belgie ze dne 22. 06. 2000, stíţnosti č. 32492/96, 32547/96, 32548/96, 33209/96 a 33210/96 Viz rozsudek Buscarini v. San Marino ze dne 18. 02. 1999, stíţnost č. 24645/94. Viz rozsudek Posokhov v. Rusko ze dne 04. 03. 2003, stíţnost č. 63486/00
-25-
3.3. Nezávislost a nestrannost soudu Neméně důleţitou organizační zárukou pro zabezpečení spravedlivého soudního procesu je nezávislost soudního orgánu. Nezávislost soudního orgánu znamená jeho rozhodovací nezávislost na výkonné moci státu a také na stranách v soudním řízení. 61 Je například vyloučeno, aby člen výkonné moci byl také členem soudního orgánu.
62
Pro zjištění, zda můţeme soudní orgán povaţovat za nezávislý,
je třeba brát v ohledu faktory, jakými jsou např. způsob ustanovování členů soudních orgánů, délka jejich funkce, existence záruk vůči tlaku z vnější a to, zda se orgán navenek jeví jako nezávislý.
63
Soudní orgány a soudcové mnohokrát čelí
tlaku ze strany veřejnosti nebo výkonné moci, který by mohl ovlivnit jejich rozhodování ve věci a ohrozit tak jejich nezávislost. Je proto nutné zakotvit nástroje ochrany nezávislosti soudní moci: prevenci vůči instrukcím ze strany exekutivy, zkoumaní pouţití amnestie nebo milosti ze strany výkonné moci, které by mohlo podrývat nezávislost soudní moci, zabezpečit tajnost hlasování soudního senátu a další. 64 Další podmínkou, kterou článek 6 stanoví je nestrannost soudu. Nestrannost soudního orgánu posuzujeme pomocí tzv. subjektivního a objektivního testu. Subjektivním testem rozumíme zkoumání osobního, subjektivního přesvědčení soudce v dané věci. Objektivním testem je zjištění, zda soudce poskytl dostatečné záruky, které by v tomto ohledu vyloučili jakoukoli důvodnou pochybnost o jeho nestrannosti. 65 Subjektivní test zkoumá, zda se soudce neprojevuje způsobem, který by nasvědčoval tomu, ţe si ještě před rozhodnutím vytvořil zaujatý pohled na věc. Takovými projevy můţe být nepřátelskost soudce k jedné ze stran, skutečnost, ţe soudci byl případ přidělen na základě jeho osobního přičinění, atd.
66
Objektivní test posuzuje objektivní skutečnosti, které by mohly nasvědčovat, ţe soudní orgán nebo soudce není nestranný. Takovými skutečnostmi mohou být: rozhodování v rozličných věcech týkajících se stejného obţalovaného, finanční
61 62 63 64 65 66
Viz rozsudek Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. 07. 1971, stíţnost č. 2614/65. Viz rozsudek Benthem v. Nizozemí ze dne 23. 10. 1985, stíţnost č. 8848/80. Viz rozsudek Bryan v. Spojené království ze dne 22. 11. 1995, stíţnost č. 19178/91. Clayton R; Tomlinson H. The Law of Human Rights. 2. vyd. Oxford University Press: New York. 2009. Tamtéţ. Tamtéţ. Dále viz např. rozsudek De Cubber v. Belgie ze dne 26. 10. 1984, stíţnost č. 9186/80 nebo rozsudek Buscemi v. Itálie ze dne 16. 09. 1999, stíţnost č. 29569/95.
-26-
nebo i nemateriální zájem na věci, příbuzenský nebo jiný vztah soudce k některé ze stran, a další. 67 Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudu nebo jednotlivých soudců je však vţdy třeba jejich nestrannost a nezávislost presumovat, dokud není prokázán opak. 68
67 68
Viz např. rozsudky Demicoli v. Malta ze dne 15. 03. 1990, stíţnost č. 13057/87 nebo Langborger v. Švédsko ze dne 08. 10. 1987, stíţnost č. 11179/84. Viz rozsudek Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie ze dne 23. 06. 1981, stíţnosti č. 6878/75; 7238/75.
-27-
4. SPRAVEDLIVOST PODLE ČLÁNKU 6 ÚMLUVY 4.1. Pojem spravedlivost projednání v judikatuře ESLP „Článek 6 ustanovuje, ţe kaţdý má právo na spravedlivé soudní řízení. Pojem spravedlivosti zahrnuje mnoho aspektů řádného výkonu spravedlnosti, jakými jsou právo na přístup k soudu, veřejné projednání věci v přítomnosti obviněného, právo nepřispět k vlastnímu obvinění, rovnost zbraní, právo na kontradiktornost a na odůvodněný rozsudek. Úkolem soudce je zabezpečit všem procesním stranám spravedlivé soudní řízení, na které mají dle Úmluvy právo.“
69
Spravedlivost řízení
podle uvedených aspektů je nutné vţdy posuzovat vzhledem ke konkrétnímu soudnímu řízení jako celku.
70
Je ale moţné, aby se určitý aspekt řízení ve věci příčil
principu spravedlivosti řízení v takové míře, ţe by spravedlivost řízení mohla být Soudem posouzena pouze s ohledem na jeden nespravedlivý prvek, a to bez ohledu na zbytek řízení. 71 Je nutné připomenout, ţe Evropský soud není povinen hodnotit kaţdý případ ve všech právních a skutkových okolnostech a posuzovat postup soudních orgánů podle jednotlivých ustanovení vnitrostátního právního řádu státu. Stíţnost k ESLP v ţádném případě není jedním z opravních prostředků proti rozhodnutí soudního orgánu.
72
Úkolem Soudu je tak pouze posuzovat spravedlivost procesu
jako celku a jeho soulad s jednotlivými ustanoveními Úmluvy.
73
4.2. Časový aspekt uplatnění zásad spravedlivého procesu v soudním řízení Evropská úmluva výslovně nestanoví, od kterého momentu soudního řízení se uplatní záruky práva na spravedlivý proces ustanovené článkem 6. Evropský soud na jedné straně hovoří, ţe záruky článku 6 se uplatňují od momentu, kdy je soudní řízení započato, existují však výjimky, kdy se článek 6 uplatní ještě před podáním návrhu k soudu. 74 69
70 71 72 73 74
Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006. Viz např. rozsudek Kraska v. Švýcarsko ze dne 19. 04. 1993, stíţnost č. 13942/88. Viz rozsudek Crociani, Palmiotti, Tanassi, Lefebvre D‟ovidio v. Itálie ze dne 18. 12. 1980, stíţnosti č. 8603/79 ; 8722/79 ; 8723/79 ; 8729/79. Viz rozsudek Anheuser-Busch Inc v. Portugalsko ze dne 11. 01. 2007, stíţnost č. 73049/01. Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. ASPI, a.s. Praha 2006, 160 s. Viz rozsudek Golder v. Spojené Království ze dne 21. 02. 1975, stíţnost č. 4451/70.
-28-
Pro trestní řízení Soud vyslovil názor, ţe záruky spravedlivého procesu podle čl. 6 se uplatní v momentě, kdy je vůči osobě podána obţaloba (pro definici pojmu obţaloby viz část práce zabývající se přiměřenou lhůtou procesu) a jejich uplatnění pokračuje po dobu celého řízení, aţ do momentu, kdy je věc konečně rozhodnuta nebo je řízení přerušeno.
75
Trestní řízení přitom tvoří celek a ochrana dle čl. 6 tak
nekončí rozsudkem první instance, ale uplatní se také v odvolacím řízení, kaţdém jednání, ve kterém se vyslovuje rozhodnutí ve věci
77
76
v
a také v kaţdém
řízení o kompenzaci, které následuje po zproštění viny obţalovaného. 78 Soud uvádí, ţe do pojmu proces je nutné zahrnout všechny jeho fáze, které umoţňují účinnou ochranu a výkon práv. Soud připomíná, ţe o občanském právu je rozhodnuto aţ v okamţiku, kdy je toto právo skutečně vykonatelné nebo kdyţ je vykonáno. V případě, ţe je pro realizaci práva nutný i jeho výkon, spadá tak do působnosti článku 6 i řízení, kterým je tento výkon uskutečněn (např. řízení exekuční). 79
75 76 77 78 79
Viz rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78. Viz rozsudek Monnell and Morris v. Spojené Království ze dne 11. 03. 1985, stíţnosti č. 9562/81 a 9818/82. Viz rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78. Viz rozsudek Weixelbraun v. Rakousko ze dne 20. 12. 2001, stíţnost č. 33730/96. Viz rozsudek Estima Jorge v. Portugalsko ze dne 21. 04. 1998, stíţnost č. 24550/94; rozsudek Di Pede v. Itálie ze dne 26. 09. 1996, stíţnost č. 15797/89.
-29-
5. VEŘEJNOST PROJEDNÁNÍ („PUBLIC HEARING“) A VEŘEJNÉ VYHLÁŠENÍ
(„PUBLIC
PRONUNCIATION“)
ROZSUDKU
Z POHLEDU EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Článek 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje povinnost státu zabezpečit veřejnost soudního jednání. Ze znění tohoto ustanovení plyne kromě toho i nutnost veřejného vyhlášení rozsudku, avšak stanoví i výjimky z tohoto pravidla, kdy soudy mohou vyloučit přítomnost tisku nebo veřejnosti po dobu celého nebo části procesu z důvodů moţného ohroţení mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti státu. Vyloučit veřejnost nebo tisk je moţné i pro případ nutnosti ochrany zájmů nezletilých, ochrany soukromého ţivota účastníků nebo v případě moţnosti újmy na zájmech spravedlnosti. Veřejnost procesu před soudními orgány podle článku 6 má chránit účastníky před výkonem justice v tajnosti bez moţnosti kontroly ze strany široké veřejnosti. Veřejnost justičního procesu napomáhá dosáhnout cílů stanovených v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to zejména zajištění spravedlivého řízení, které je základem kaţdého demokratického zřízení.
80
Často je s pojmem veřejnost projednání spájena ústní podoba jednání jako moţnost faktické účasti veřejnosti na soudních řízeních. Soudy ale podle výslovného znění Úmluvy nemají povinnost zaručovat osobní přítomnost účastníků pomocí ústního jednání. Právo na spravedlivý proces sice zakotvuje obecnou moţnost přednést svůj případ před soudem, ale podmínka veřejnosti řízení můţe být splněna i jinými způsoby, neţ jenom ústním projednáním věci. Ústní jednání tedy často není nutné pro účinné uplatnění práva přístupu k soudu, zvláště v řízeních u vyšších instancí soudů, které se zabývají spíše právním posouzením věci a kde je vhodnější spíše písemná podoba procesu, nebo v případech, které mohou být vyřešeny i na základě písemných podání stran.
81
Podle Evropského soudu ale musí být osobní přítomnost účastníka umoţněna, kdyţ je její výpověď ve velké míře zaloţena na osobním proţitku nebo je důleţitou součástí případu a jediným způsobem jak zajistit kontradiktornost procesu.
82
Ústní forma projednání věci má bezpochyby mnoho výhod. Zajišťuje např. moţnost bliţšího kontaktu soudu s účastníky řízení nebo moţnost dotazování se 80 81 82
Viz rozsudek Pretto a ostatní v. Itálie ze dne 08. 12. 1983, stíţnost č. 7984/77. Viz rozsudek Larin v. Rusko ze dne 20. 05. 2010, stíţnost č. 15034/02. Viz rozsudek Kovalev v. Rusko ze dne 10. 05. 2007, stíţnost č. 78145/01.
-30-
účastníků bez nutnosti čekaní na doručení písemné odpovědi. Je pravdou, ţe bez existence ústního jednání bychom si mnoho řízení, zejména v trestních věcech, ani nevěděli představit. Bezpodmínečné dodrţování ústní formy jednání ve všech řízeních by však bylo spíše na škodu, neţ k uţitku. V případě vyuţití ústní formy jednání dochází v praxi často místo urychlení k výraznému zpomalení řízení z důvodu nutnosti vytyčení termínů ústních jednání a zajištění přítomnosti všech účastníků. Tento postup by byl zvláště nadbytečný v případech, kdy strany vyjádřily své skutkové a právní stanovisko v samotných písemných podáních a kdy jiţ není nutné jejich další vyslechnutí v ústní podobě. Z tohoto důvodu je moţné v některých případech od ústního jednání upustit a soudní proces tak vést pouze v písemné podobě. Tato moţnost se vztahuje zejména na řízení, ve kterých se soud zabývá právními otázkami a kde by bylo další skutkové dokazování nadbytečné. Výjimkou je případ, kdyţ řízení probíhá před soudem, který je první a zároveň poslední instancí, tzn. řízení bez moţnosti podání opravního prostředku.
83
V tomto případě má účastník právo na ústní projednání před soudem. V jiné věci Soud judikoval, ţe účastník sporného řízení má právo na ústní pojednání alespoň na jednom stupni v řízení u více instancí. 84 Soud má za to, ţe je nutné kromě případů s výjimečnými okolnostmi dát účastníkovi vţdy moţnost poţádat o provedení ústního projednání. To platí, i kdyby byla následným rozhodnutím soudu takováto ţádost zamítnuta nebo kdyby se dalo předpokládat, ţe účastník takovouto moţnost nevyuţije. 85 Na druhou stranu se však účastník můţe práva na ústní jednání vzdát. Musí tak učinit jednoznačným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost o tom, ţe jeho úmyslem je toto právo skutečně nevyuţít. Nesmí jít však o případy, kde by vynechání ústního jednání mohlo způsobit porušení důleţitého veřejného zájmu.
86
V případě, ţe je stálou praxí konkrétního soudního orgánu nenařizovat ústní jednání, kdyţ o to účastník výslovně nepoţádá, je nepodání ţádosti o ústní řízení nepochybným vzdáním se práva na ústní projednání věci.
83 84 85 86 87
87
Viz rozsudek Fredin v. Švédsko ze dne 09. 02. 1993, stíţnost č. 18928/91. Viz rozsudek Schlumpf v. Švýcarsko ze dne 08. 01. 2009, stíţnost č. 29002/06. Viz rozsudek Martinie v. Francie ze dne 12. 04. 2006, stíţnost č. 58675/00. Viz rozsudek Hakansson a Sturesson v. Švédsko ze dne 13. 10. 1988, stíţnost č. 11855/85. Viz rozsudek Zumtobel v. Rakousko ze dne 30. 06. 1992, stíţnost č. 12235/86.
-31-
5.1. Zveřejnění rozsudku vydaného v soudním řízení V případě, ţe není nařízeno ústní jednání, ale nejenom tehdy, veřejnost řízení je zabezpečená také veřejným vyhlášením rozsudku. Je proto nutné s odkazem na judikaturu Evropského soudu objasnit, jakým způsobem musí soud vyhlašovat rozsudky, aby byl splněn poţadavek stanovený článkem 6 odst. 1. Ve věci Pretto a ostatní v. Itálie byl rozsudek vydaný odvolacím soudem uloţen do soudního rejstříku a strany byly o této skutečnosti pouze obeznámeny, tento rozsudek však nebyl veřejně vyhlášen v rámci ústního jednání u soudu. Soud na základě stíţnosti pro porušení článku 6 posuzoval, zda odvolací soud porušil zásadu veřejnosti vyhlášení rozsudku a tím pádem i článek 6 odst. 1 Úmluvy. Soud v této věci zdůraznil, ţe legislativní systémy jednotlivých členských států Evropské úmluvy se mezi sebou můţou lišit v způsobu zakotvení veřejnosti řízení a vyhlášení rozsudků. Úmluva ve svém ustanovení o povinnosti zveřejnit rozsudky sleduje splnění cíle, kvůli kterému toto ustanovení vzniklo a který musí státy svou vnitrostátní právní úpravou naplňovat. Tímto cílem je moţnost kontroly průběhu soudního procesu ze strany veřejnosti. Soud proto nevyţaduje doslovnou interpretaci pojmu „veřejné vyhlášení“ jako vyhlášení rozsudku ústní formou, ale umoţňuje státům vyuţít i jiné formy zveřejnění rozsudků, jako např. umístnění ve veřejném rejstříku rozsudků soudu za předpokladu, ţe výše uvedený cíl byl naplněn. 88 Tento cíl tak můţe být dosaţen uloţením rozhodnutí soudu do veřejného rejstříku za splnění podmínky, ţe je plný text rozhodnutí přístupný kaţdému a tím pádem je umoţněn jeho přezkum širokou veřejností. Tento závěr Soud vyslovil také ve věci Sutter v. Švýcarsko. Podle něj nebylo nutné veřejné vyhlášení, pokud byl přístup veřejnosti k rozsudku zabezpečen jinými způsoby. Postačující bylo pouhé umoţnění poskytnutí plného textu rozsudku na vyţádání a následné zveřejnění rozsudku v oficiální sbírce. 89 Nutnost zveřejnění rozsudku přitom neovlivňuje to, jak je rozsudek formálně označen podle vnitrostátního práva. Soud hovoří o nutnosti veřejného vyhlášení aktu bez ohledu na to, ţe je tento akt označen pouze jako rozhodnutí („decision“, „Beschluss“) a ne jako rozsudek („judgment“, „Urteil“).
88 89
Viz rozsudek Pretto a ostatní v. Itálie ze dne 08. 12. 1983, stíţnost č. 7984/77. Viz rozsudek Sutter v. Švýcarsko ze dne 22. 02. 1984, stíţnost č. 8209/78.
-32-
5.2. Zrušení § 250f Občanského soudního řádu Ústavním soudem ČR Důleţitým případem, kterým se zabýval Evropský soud, který se týkal i znění českého Občanského soudního řádu byla kauza Malhous v. Česká republika z roku 1996, která poukázala na nesoulad tehdejšího znění § 250f občanského soudního řádu s článkem 6 Úmluvy. Toto ustanovení OSŘ umoţňovalo soudům při posuzování postupu správního orgánu rozhodnout v řízení i bez nařízení ústního jednání, a to v jednoduchých případech, ve kterých je zřejmé, ţe správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Evropský soud se v tomto případě zabýval souladem české legislativy a praxe českých orgánů s článkem 6 Úmluvy, konkrétně praxe vycházející z výše uvedeného ustanovení OSŘ. V této věci stěţovatel nesouhlasil s postupem Městského soudu v Praze, který rozhodoval s odkazem na to, ţe správní orgán (pozemkový úřad) dle jeho názoru správně zjistil skutkový stav a proto tento soud ve věci nenařídil ústní jednání, přičemţ ústní řízení nebylo nařízeno ani v následujících opravních řízeních u vyšších soudních instancí. S ohledem na rozhodnutí Evropského soudu v tomto případě došlo k porušení článku 6, který dle judikatury Evropského soudu vyţaduje nařízení ústního pojednávání alespoň u jedné soudní instance. Tímto postupem bylo porušeno právo stěţovatele na veřejné projednání věci. Přitom v tomto případě vyslechnutí účastníka před správním orgánem nelze povaţovat za splnění podmínky projednání věci před soudním orgánem. Důvodem je, ţe pozemkový úřad nelze povaţovat za orgán soudní v smyslu článku 6 Úmluvy, protoţe nesplňuje podmínky definice soudního orgánu stanovené v tomto ustanovení. Ve stejné době se Ústavní soud ČR zabýval ústavní stíţností J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Výsledkem tohoto řízení bylo zrušení výše uvedeného ustanovení § 250f Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 252/95. Ústavní soud vyslovil neústavnost tohoto ustanovení pro jeho nesoulad s Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou. Odkázal přitom na rozsudek Soudu ve věci Hakansson z roku 1986, kde Soud judikoval povinnost nařízení ústního jednání alespoň u jedné soudní instance v soudním řízení. Soud toto § 250f OSŘ zrušil z důvodu porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy. Argumentoval tím, ţe „neveřejným projednáním věci a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému v takovém řízení je účastník zbaven jakékoli moţnosti domáhat se -33-
respektování zásad fair procesu, např. namítnout podjatost soudce, poţadovat tlumočníka atd.“ 90
90
Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 252/95.
-34-
6. PŘIMĚŘENÁ
LHŮTA
PODLE
JUDIKATURY
EVROPSKÉHO
SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Jedním z práv zakotvených článkem 6 odst. 1 zajišťující spravedlivost řízení je i právo na soudní projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto ustanovení se vztahuje jak na řízení týkající se občanských práv a závazků, tak i na řízení o trestním obvinění vůči obviněnému. Jde o pozitivní obligaci zavazující státy k zabezpečení účinného systému soudnictví, který by dokázal splnit poţadavky stanovené čl. 6, tzn. i poţadavek přiměřené lhůty řízení.
91
Jinak řečeno, jde
o povinnost státu zabezpečit výkon spravedlivosti bez zbytečného meškání. Takové meškání a nepřiměřená délka řízení by totiţ mohly ohrozit účinnost soudního procesu, omezit uplatnitelnost práv a zaloţit porušení práva na spravedlivý proces.
92
Na druhou stranu i tento poţadavek nelze vůči členským
státům vyţadovat absolutně a bez ohledu na okolnosti případu. Přehnaná snaha o urychlení řízení na úkor řádného projednání věci a výkonu spravedlnosti by totiţ mohla způsobit porušení práva na spravedlivý proces v ještě větší míře. Proto je nutné udrţet rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy.
93
Abychom však mohli posuzovat vhodnou délku procesu, musíme nejdřív zodpovědět na otázku, co to vlastně přiměřená lhůta je a podle jakých kriterií tuto přiměřenost posuzujeme. Přiměřenost délky řízení je s ohledem na jiţ uvedenou judikaturu Evropského soudu nutné posuzovat pro kaţdý případ zvlášť a vţdy brát v ohledu jednotlivé okolnosti konkrétního procesu. Nejdůleţitější kritéria, podle kterých tuto přiměřenost posuzujeme, jsou uvedena níţe. 6.1. Délka řízení Délku řízení je nutné posuzovat od momentu, kdy bylo toto řízení zahájeno aţ do momentu, kdy bylo úplně skončeno. civilních řízení začíná podáním návrhu k soudu. 91
92
93 94 95
95
94
Zahájení řízení ve většině
V případě trestního řízení tak
Clayton R; Tomlinson H. The Law of Human Rights. 2. vyd. Oxford University Press: New York. 2009. Viz také rozsudek Salesi v. Itálie ze dne 26. 02. 1993, stíţnost č.: 13023/87; rozsudek Muti v. Itálie ze dne 23. 03. 1994, stíţnost č. 14146/88. Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006. Viz také rozsudek H. v. Francie ze dne 24. 10. 1989, stíţnost č. 10073/82. Viz rozsudek Boddaert v. Belgie ze dne 12. 10. 1992, stíţnost č. 12919/87. Tamtéţ. Viz rozsudek Golder v. Spojené Království ze dne 21. 02. 1975, stíţnost č. 4451/70.
-35-
jde většinou o okamţik podání obţaloby vůči obviněnému.
96
Obţaloba podle
Evropského soudu znamená: „oficiální obeznámení jednotlivce ze strany příslušného orgánu o existenci podezření, ţe tento jednotlivec spáchal trestní čin“. 97 Můţe se tak jednat i o moment, který předchází soudnímu úkonu, především můţe jít o moment zatčení, obvinění nebo zahájení předběţného vyšetřování.
98
Řízení je ukončeno aţ tehdy, kdy je věc finálně rozhodnuta nebo je
řízení přerušeno. 99 Soud připomíná, ţe čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyţaduje, aby všechny fáze soudních řízení směřujících k urovnání sporů o občanských právech nebo závazcích skončily v přiměřené lhůtě, včetně fází následujících po rozhodnutí v meritu věci. Za integrální část procesu lze povaţovat i výkon rozsudku jakéhokoliv soudu, proto je nutné dodrţet přiměřenost lhůt i v exekučním řízení. 100 6.2. Komplexnost případu Sloţitost případu se posuzuje jak podle právních, tak i podle skutkových okolností.
101
Faktor komplexnosti významně ovlivňuje postup soudního orgánu
a délku řízení, protoţe nutí soudní orgán hlouběji se zabývat věcí a podstatně tak prodluţuje dobu potřebnou pro rozhodnutí ve věci. Proto se s narůstající komplexností případu prodluţuje i délka řízení, která je ještě povaţována za přiměřenou. Délku řízení můţe ovlivnit např. sloţité dokazování a získávání důkazů,
102
souběh případu s jinými věcmi,
103
atd. Evropský soud konstatoval, ţe
komplexnost věci můţe sníţit například existující ustálená judikatura soudů týkající se obdobných případů, která napoví soudci, jak v konkrétní věci postupovat a můţe mu ušetřit mnoho času, který by jinak věnoval zkoumání věci ve vztahu k právní úpravě. 104
96 97 98 99 100 101 102 103 104
Viz rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78. Viz rozsudek Deweer v. Belgie ze dne 27. 02. 1980, stíţnost č. 6903/75. Viz rozsudek Hozee v. Nizozemí ze dne 22. 05. 1998, stíţnost č. 21961/93. Viz rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78. Viz rozsudek Hornsby v. Řecko ze dne 19. 03. 1997, stíţnost č. 18357/91. Viz rozsudek Katte Klitsche de la Grange v. Itálie ze dne 27. 10. 1994, stíţnost č. 12539/86. Viz rozsudek Boddaert v. Belgie ze dne 12. 10. 1992, stíţnost č. 12919/87. Viz rozsudek Diana v. Itálie ze dne 27. 02. 1992, stíţnost č. 11898/85. Viz rozsudek Mavronichis v. Kypr ze dne 24. 04. 1998, stíţnost č. 28054/95.
-36-
6.3. Jednání účastníků Jedním z faktorů, který ovlivňuje průběh soudního procesu je chování samotných účastníků řízení. I strany sporu můţou různými způsoby ovlivnit délku řízení. Příkladem můţe být nedodrţování procesních lhůt, nedostavení se k soudnímu jednání a celkové zdrţování průběhu procesu. Tímto chováním tak strana řízení můţe znemoţnit rychlý a hladký průběh sporu a zabránit ostatním účastníkům řízení plně vyuţít jejich práva na spravedlivý proces. Proto je nutné, aby strany byly v řízení aktivní a aktivně přebíraly iniciativu v jednotlivých procesních úkonech. Bez ohledu na tuto povinnost stran však Evropský soud přikazuje soudním orgánům, aby postupovaly způsobem, který zajistí splnění podmínky přiměřenosti délky řízení, a to i pro případ, ţe by strany samotné nebyly dostatečně aktivní. Soudy tak mají podniknout všechny kroky potřebné k tomu, ţe řízení proběhnou se vší rychlostí a spravedlností.
105
Členské státy se tak nemůţou
vzdát odpovědnosti za přiměřenost lhůt v řízení pouhým zákonným ustanovením, které přikáţe stranám aktivitu v řízení s ohledem na jeho průběh, ale přitom tuto aktivitu stran ţádným způsobem nezabezpečí.
106
Evropská komise pro lidská práva (dále jen „Komise“ nebo „Evropská komise“) i Soud se shodly na tom, ţe účastníci v řízení nemůţou být donuceni aktivně konat nebo vyuţít prostředků k urychlení procesu kdyby takový postup mohl vést k jejich neúspěchu v příslušném řízení. Nemůţe jim být ani vytýkáno, ţe vyuţili všech opravních prostředků, které jim byly poskytnuty. S ohledem na tuto skutečnost tak Soud v některých případech při posuzování přiměřenosti řízení bere ohled i na chování těchto stran, přitom toto chování pak není vytýkáno členskému státu.
107
Soud zdůrazňuje, ţe strany v řízení by měli prokázat péči při provádění
procesních kroků, zdrţet se pouţití jakýchkoliv zdrţovacích taktik a vyuţít prostředků vnitrostátního práva, které umoţňují zkrácení příslušného procesu.
108
Ne však na úkor jejich procesních a hmotných práv.
105 106 107 108
Viz rozsudek Scopelliti v. Itálie ze dne 23. 11. 1993, stíţnost č. 15511/89. Viz rozsudek Scopelliti v. Itálie ze dne 23. 11. 1993, stíţnost č. 15511/89. Viz rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78. Viz rozsudek Unión Alimentaria Sanders S.A. v. Španělsko ze dne 7. 7. 1989, stíţnost č. 11681/85.
-37-
6.4. Jednání příslušných orgánů Soud připomíná, ţe Úmluva v čl. 6 odst. 1 ukládá smluvním státům, aby svůj soudní systém zorganizovaly tak, aby soudy mohly plnit kaţdý z poţadavků tohoto ustanovení, včetně povinnosti projednat záleţitosti v přiměřené lhůtě. 109 To, jak konkrétní orgány jednaly ve věci je podstatnou okolností, podle které se posuzuje, zda stát a jeho soudní orgány zabezpečily přiměřenou dobu řízení. Je pochopitelné,
ţe
nedostatek
finančních
prostředků
a stálý
nárůst
počtu
komplikovaných případů vede k nemoţnosti soudních orgánů projednat kaţdou věc okamţitě po podání návrhu. Velké zatíţení soudů a nedostatek finančních prostředků ale není samo o sobě dostatečným důvodem pro to, aby byl stát zbaven odpovědnosti za nedodrţování přiměřené délky procesu.
110
Proto kdyţ stát
dostatečně organizačně nezabezpečí soudní systém tak, aby zvládal kaţdodenní nátlak ţalob a návrhů, a způsobí tím nepřiměřené délky jednotlivých řízení, jde ze strany státu o porušení práva účastníků na spravedlivý proces.
111
Výjimkou, kdy se
stát můţe odpovědnosti za porušení článku 6 zprostit, jsou zpoţdění z důvodů zahlcení soudu ve výjimečných a mimořádných situacích. 112 6.5. Co je v sázce u účastníka řízení Soud můţe v některých případech posuzovat průtahy v řízení přísněji,
113
a to
tehdy, pokud existují skutečnosti nepříznivé pro účastníka, které podstatně zhoršují negativní dopad nepřiměřené délky soudního řízení. Urychlené projednání věci je tak nutné např. u trestních řízení, kde je obţalovaný drţen ve vazbě, přičemţ je omezena jeho osobní svoboda. Proto se v tomto případě podstatně zkracují lhůty, které jsou ještě povaţovány za přiměřené. 114 „V kaţdém případě na odůvodnění prodlouţené vazby musejí soudci prokázat, ţe se ubezpečili, ţe neexistuje ţádné alternativní opatření, které je méně přísné, neţ vazba. 115 109 110 111 112 113 114 115
Viz rozsudek Duclos v. Francie ze dne 17. 12. 1996, stíţnosti č. 20940/92 ; 20941/92 ; 20942/92. Viz rozsudek Zimmerman a Steiner v. Švýcarsko ze dne 13. 07. 1983, stíţnost č. 8737/79. Tamtéţ. Viz rozsudek Buchholz v. Německo ze dne 06. 05. 1981, stíţnost č. 7759/77. Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. ASPI, a.s. Praha 2006, 160 s. Viz např. rozsudek Jablonski v. Polsko ze dne 21. 10. 1998, stíţnost č. 33492/96. Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006.
-38-
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutné dbát i na moţný dopad prodlení v řízení na ostatní práva zakotvená Úmluvou. Proto například soudní proces, který se dotýká rodinného a soukromého ţivota účastníka nebo dalších osob a můţe mít v této oblasti váţné a nevratné důsledky, zavazuje soudní orgány, aby jednaly s výjimečnou naléhavostí za účelem zajištění rychlého průběhu řízení. 116 Takovýmto řízením je například věc týkající se starostlivosti o dítě. 117 Dalšími případy jsou např. věci pracovních sporů, věci týkající se škod na zdraví a jiné případy, ve kterých je rychlost řízení obvykle podstatným prvkem.
116 117 118
118
Viz rozsudek Johansen v. Norsko ze dne 07. 08. 1996, stíţnost č. 17383/90. Viz rozsudek Hokkanen v. Finsko ze dne 23. 09. 1994, stíţnost č. 19823/92. Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006.
-39-
7. ROVNOST ZBRANÍ 7.1. Rovnost zbraní obecně Jedním z dílčích principů spravedlivého procesu je i zásada rovnosti zbraní („égalité des armes“, „equality of arms“). Tato zásada není výslovně uvedená v textu Úmluvy, avšak implicitně vyplývá ze znění článku 6 odst. 1. Evropský soud tento princip vysvětluje jako moţnost stran, aby věc byla projednána před nezávislým a nestranným soudem za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Zásada rovnosti zbraní tak má velmi blízko k principu nediskriminace zakotveného článkem 14 Úmluvy.
119
Oxfordský právní slovník
pojem rovnosti zbraní definuje jako „spravedlivou rovnováhu v moţnostech přiznaných stranám v soudním sporu.“
120
Jinými slovy, jde o zásadu, která kaţdé
straně v procesu garantuje stejnou moţnost hájit své zájmy, přičemţ ţádná ze stran nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně.
121
Rovnost zbraní zajišťuje
kaţdému účastníku řízení přiměřenou moţnost přednést svou záleţitost včetně důkazů před soudem za podmínek, které ho nestaví do podstatné nevýhody vůči jeho oponentovi. 122 Pojem „equality of arms“ poprvé vyslovila Evropská Komise pro lidská práva (dále jen „Komise“) ve své správě ze dne 28. 3. 1963 ve věci Pataki v. Rakousko.123 Poté se tento pojem postupně stal běţně vyuţívaným v rozhodovací praxi Komise i Soudu. Soud tento pojem poprvé vyslovil ve věci Neumeister v. Rakousko z roku 1968, dále např. v roku 1970 v rozhodnutí ve věci Delcourt v. Belgie nebo v kauze Borgers v. Belgie z roku 1986. I kdyţ princip rovnosti zbraní zakládá rovnováhu v postavení obou stran v procesu, nemůţeme v ţádném případě hovořit o absolutní rovnosti v procesních právech a povinnostech. Tento názor potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 z roku 2010: „Ze zásady rovnosti účastníků řízení však nelze vyvozovat abstraktní postulát, ţe všichni účastníci řízení musí v kaţdém okamţiku 119 120 121 122 123
Čapek, J. Spravedlivý trestní proces ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Trestní právo. 2009, č. 4/2009. Law J., Martin E. A. A dictionary of law. Oxford: Oxford University Press, 2009, 602 s., str. 202 Čapek, Jan. Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva: přehled judikatury a nejzávažnějších případů: vzory podání. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. 642 s. Viz rozsudek Dombo Beheer B.V. v. Holandsko ze dne 27. 10. 1993, stíţnost č. 14448/88. Viz zprávu Komise Pataki v. Rakousko ze dne 28. 03. 1963, stíţnosti č. 596/59 a č. 789/60.
-40-
řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V případě některých procesních prostředků plyne naopak z jejich povahy a účelu, ţe jejich uplatnění můţe být v dispozici pouze jedné strany.“
124
Tímto nálezem Ústavní soud zrušil
ustanovení § 220 odst. 3 OSŘ pro jeho rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvodem bylo porušení zásady rovnosti zbraní účastníků v případech odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl návrh na nařízení předběţného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěl k názoru, ţe toto usnesení má být změněno tak, ţe se návrhu alespoň částečně vyhoví. 125 Třeba uvést, ţe zásada rovnosti zbraní se uplatňuje nejen na civilní řízení, kdy jsou obě strany soukromými subjekty a před zákonem mají stejné postavení, ale pouţije se i na řízení trestní, kde upravuje postavení obhajoby a obţaloby (prokurátora nebo státního zástupce).
126
V rozporu se zásadou rovnosti zbraní tak
byl například případ, kdyby obţaloba podávala podání soudu bez moţnosti obeznámení se s materiály obhajoby. 127 Porušení zásady rovnosti zbraní
v trestním řízení ESLP deklaroval
i v případě, kdyţ znalec, kterého si zvolila obhajoba, měl jiné procesní postavení, neţ znalec zvolený obţalobou. V případu Bönisch v. Rakousko byl znalec obhajoby pouze v postavení svědka, naproti tomu znalec obţaloby měl plné procesní práva a povinnosti náleţející znalci v uţším slova smyslu. Tato skutečnost podle rozsudku nebyla v souladu s právem na spravedlivý proces, porušila zásadu rovnosti zbraní a tím i článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d).128 Ochranu zásady rovnosti zbraní v Úmluvě určitým způsobem zabezpečuje i článek 14 zakládající právo nebýt diskriminován. První část tohoto článku stanoví, ţe „Uţívaní práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace zaloţené na jakémkoli důvodu“, z čehoţ je zřejmé, ţe se vztahuje i na účastníky soudního procesu a tím pádem i na právo na spravedlivý proces podle článku 6.
129
Je tak moţné, ţe stát poruší v jednom případě čl. 14 i čl. 6 najednou,
i kdyţ takovýto závěr Evropský soud vyslovuje jen málokdy. Porušení čl. 14
124 125 126 127 128 129
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 01. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Tatméţ Viz rozsudek Pakelli v. Německo ze dne 25. 04. 1983, stíţnost č. 8398/78. Viz rozsudek Bulut v. Rakousko ze dne 22. 02. 1996, stíţnost č. 17358/90. Viz rozsudek Bönisch v. Rakousko ze dne 06. 05. 1985, stíţnost č. 8658/79. Viz rozsudek Baraona v. Portugalsko ze dne 08. 07. 1987, stíţnost č. 10092/82.
-41-
v spojení s čl. 6 tak můţe být způsobeno např. nejednotností a nekonzistentností judikatury soudu. V případu Beian v. Rumunsko šlo o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo v souladu s předchozí judikaturou tohoto soudu. Dle této judikatury bylo moţné očekávat úspěch ve věci, Nejvyšší soud ale stěţovateli – p. Beianovi poţadované právo na poskytnutí odškodnění nepřiznal, na rozdíl od jiných osob ve stejné situaci, kterým toto právo přiznáno bylo.
130
Je samozřejmé,
ţe existence rozdílů v judikatuře soudů je nevyhnutnou skutečností v kaţdém právním
státě,
úkolem
Nejvyššího
soudu
a nekonzistentnosti sjednocovat a usměrňovat.
je 131
ale
právě
tyto
rozpory
Proto Evropský soud v tomto
případě vyslovil porušení Úmluvy, konkrétně čl. 14 i čl. 6. 7.2. Rovnost zbraní v českém právu Rovnost zbraní zakotvuje v ústavní rovině v českém právu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje rovnost účastníků řízení. Ustanovením s podobným zněním je čl. 96 odst. 1 Ústavy.
132
Občanský soudní řád
tuto zásadu přenáší do právní úpravy soudního řízení svým ustanovením § 18 odst. 1, které vychází ze zásady zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků podle § 1 téhoţ zákona. Vnitrostátní soud podle tohoto ustanovení musí účastníkům zajistit stejné moţnosti k uplatnění jejich práv. Kaţdému účastníku je tak z důvodu zajištění rovného postavení zajištěno právo jednat ve své mateřštině, coţ umoţňuje i institut tlumočníka ustanoveného soudem podle čl. 37 odst. 4 LZPS a § 18 odst. 2 OSŘ. Soudní řád správní
133
zakotvuje rovnost zbraní ve svém
§ 36 odst. 1, kde je obecně zakotveno jejich rovné postavení a povinnost soudu poskytnout stranám stejné moţnosti uplatnění jejich práv. Správní řád
134
zajišťuje
tento princip v ustanovení § 7 podobným, také velmi obecným způsobem. Ústavní soud ČR jako rovnost mezi účastníky povaţuje stav, kdy „účastníci řízení (strany) stojí před soudem v rovném postavení, aniţ by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna.“ 130 131 132 133 134 135
135
Viz rozsudek Beian v. Rumunsko ze dne 06. 12. 2007, stíţnost č. 30658/05. Viz rozsudek Zielinski, Pradal, Gonzales a ďalší v. Francie ze dne 28. 10. 1999, stíţnosti č. 24846/94 a č. 34165/96 aţ č. 34173/96. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“ nebo „Ústava ČR“). Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“). Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03.
-42-
Ústavní soud v otázce rovnosti zbraní v trestním řízení vyslovil názor, ţe i kdyţ se tento princip promítá do všech stadií trestního řízení, jakoţ i do všech jeho aspektů, není v trestním řízení principem absolutním. Obecně pak podle Ústavního soudu platí maxima, dle níţ státu ve srovnání s obviněným nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení.
136
Lze tak hovořit pouze o
„rovnoprávném postavení procesních stran“. 137 Na závěr bych rád uvedl znění právní věty nálezu Ústavního soudu sp. zn. 140/02, která zní: „Zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze ji argumentovat ve vztahu k výsledku sporu, jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůţe porušit rovnost účastníků řízení.“
138
7.3. Kontradiktornost řízení Spravedlivý proces je podle judikatury Evropského soudu zaloţen také na zásadě kontradiktornosti, coţ je zásada silně spojená se zásadou rovnosti zbraní. Existence principu kontradiktornosti je zaloţena na ustanovení čl. 6 odst. 1, které hovoří
o spravedlivém
projednání
věci,
přičemţ podmínka
spravedlivosti
projednání s ohledem na judikaturu Evropského soudu zahrnuje i zásadu kontradiktornosti. Evropský soud za princip kontradiktornosti řízení povaţuje moţnost účastníka řízení předloţit v řízení kaţdý důkaz nutný k tomu, aby prokázal své nároky. Tento princip zahrnuje také právo být seznámen s kaţdým důkazem nebo stanoviskem, jejichţ účelem je ovlivnit rozhodování soudu a podmínkou je i moţnost účastníků se k těmto důkazům nebo stanoviskům vyjádřit.
139
Soud je
povinen umoţnit účastníkovi vyjádřit se i k důkazům, které byly provedeny v jeho nepřítomnosti,
kdyţ
šlo
o nepřítomnost
omluvenou
a vzniklou
z důvodů
nezávislých na vůli účastníka. Bez ohledu na to, jaký vliv mají tyto důkazy na konečné rozhodnutí soudu, je na účastníkovi samém, aby posoudil, zda je k těmto důkazům nutné jeho vyjádření. Proto je povinností soudu zajistit účastníkovi moţnost se k důkazům vyjádřit ještě před vydáním samotného rozhodnutí.
136 137 138 139 140
140
Nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01. Klíma, K et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 06. 2002, sp. zn. 140/02. Viz rozsudek Nideröst-Huber v. Švýcarsko ze dne 18. 02. 1997 stíţnost č. 18990/91. Viz také rozsudek Ruiz-Mateos v. Spain ze dne 23. 06. 1993, stíţnost č.: 12952/87. Tamtéţ
-43-
I kdyţ článek 6 Úmluvy garantuje právo na kontradiktornost, nestanovuje ţádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů nebo způsobů, jakými mají být důkazy hodnoceny. To je záleţitostí právní úpravy na národní úrovni a věcí národních soudů.
141
Vnitrostátní legislativa můţe poţadavek kontradiktornosti
(spravedlivosti) splnit různými způsoby, avšak přijatá metoda musí zajistit, aby kaţdá ze stran byla o podáních a důkazech protistrany informována a měla skutečnou moţnost je komentovat.
142
Podle Soudu kontradiktornost v trestním
řízení taktéţ znamená povinnost obţaloby obeznámit obhajobu se všemi materiály týkající se předmětu obţaloby, které má obţaloba k dispozici. Toto platí pro materiály v prospěch i v neprospěch obţalovaného. Tato povinnost však není absolutní. V trestním řízení by odhalením takovýchto materiálů mohlo dojít ke střetu zájmů, a to z důvodů ochrany národní bezpečnosti, vyšetřování.
svědků, 143
nebo
z důvodu
nutnosti
utajení
policejních
metod
Je proto nutné v kaţdém případě poměřovat jednotlivé zájmy
společnosti a obţalovaného a přijít s řešením, které zajistí spravedlivý proces bez podstatného porušení některého z ostatních společenských zájmů. Ve věci Jasper v. Spojené království existovaly důkazy, které byly příliš citlivé, neţ aby mohly být zveřejněny a byly posuzovány pouze soudcem samotným. Tento posuzoval poměr mezi zájmy na utajení těchto skutečností a právem obţalovaného, aby mu byly takovéto důkazy odhaleny. Tento případ podle rozsudku Evropského soudu splňoval podmínku spravedlivého řízení stanovenou článkem 6, a to i bez odhalení těchto důkazů obţalovanému. Předpokladem však bylo, aby obţalovaný byl ve věci ze strany soudu dostatečným způsobem informován, měl moţnost podávat návrhy a zúčastňovat se rozhodovacího procesu. 144 Je nutno dodat, ţe zásada kontradiktornosti se kromě „běţných“ důkazů předvedených u soudního řízení vztahuje i na důkazy, které jsou podkladem pro vypracování znaleckých posudků. Podle Evropského soudu je vypracovávání znaleckého posudku na ţádost soudu součástí samotného řízení. Znalecký posudek je de facto důkazem, který po jeho předání soudu většinou zůstává nezměněn. Je
141 142
143 144
Viz rozsudek Komanický v. Slovensko ze dne 04. 06. 2002, stíţnost č. 32106/96. Viz rozsudek Brandstetter v. Rakousko ze dne 28. 08. 1991, stíţnosti č. 11170/84; 12876/87 ; 13468/87. Viz rozsudek Lobo Machado v. Portugalsko ze dne 20. 02. 1996, stíţnost č. 15764/89. Viz rozsudek Edwards a Lewis v. Spojené království ze dne 27. 10. 2004, stíţnosti č. 39647/98 a 40461/98. Viz rozsudek Jasper v. Spojené království ze dne 16. 02. 2000, stíţnost č. 27052/95.
-44-
proto pro zachování zásady kontradiktornosti nutno dát stranám prostor k vyjádření se k procesu pořizování tohoto posudku ještě před jeho finalizací.
145
Kontradiktornost v českém právu zakotvuje čl. 38 odst. 2 Listiny, který stanovuje právo kaţdého, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dá se říct, ţe kontradiktornost vyjadřuje pravidlo, ţe nic, co můţe mít význam pro rozhodnutí soudu, nesmí být vyloučeno z kontradiktorního projednání stranami. Soudce tak nemůţe své rozhodnutí opřít o zjištění, která učinil mimo soudní proces. 146 Ústavní soud povaţuje kontradiktornost procesu za základní právo účastníka vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také právo navrhnout důkazy, jejichţ provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné. Na druhou stranu jde o povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyloţit, z jakých důvodů navrţené důkazy neprovedl. 147 7.4. Moţnost pouţití výpovědi anonymního svědka Dle nizozemského nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva vzrůstající výskyt násilných a organizovaných zločinů zaloţil nutnost chránit svědky, kteří mohou být ze strany obţalovaných nebo dalších osob zastrašováni a mají odůvodněnou obavu z moţných represí z důvodu jejich svědecké výpovědi. Proto bylo nutné zvaţovat udělení anonymity některým svědkům v soudním řízení. 148 Důvodem této anonymity je nutnost vyváţení zájmů společnosti, obţalovaného a svědků, to znamená kromě ochrany obţalovaného a zajištění jeho spravedlivého procesu i ochrana zdraví a ţivota svědků v případě, ţe existuje odůvodněná obava, ţe jejich zdraví a ţivot jsou v ohroţení. I kdyţ podle Soudu Úmluva nevylučuje vyuţití zdrojů, jakými jsou např. utajení informátoři – jejich pouţití nemusí být za kaţdých okolností s Úmluvou v nesouladu, v dokazovacím procesu však můţe způsobovat určité problémy. 149 Soud uvedl, ţe přípustnost důkazů je v první řadě stanovena vnitrostátním právem a v zásadě přísluší vnitrostátním soudním orgánům, aby nashromáţděné důkazní
145 146 147 148 149
Viz rozsudek Mantovanelli v. France ze dne 18. 03. 1997, stíţnost č. 21497/93. Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ: Bratislava, 1999, s. 161 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 08.12.2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000. Viz rozsudek Kostovski v. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, stíţnost č. 11454/85. Viz rozsudek Doorson v. Nizozemí ze dne 26. 03. 1996, stíţnost č. 20524/92.
-45-
prostředky posoudily. Je však nutné, aby toto posouzení a případné nepřipuštění některých důkazů mělo z obecného pohledu spravedlivý charakter.
150
Připuštění výpovědi anonymního svědka, jehoţ identita zůstane skryta a který osobně nevystoupí před soudem v soudním řízení, můţe být ohroţením zásady kontradiktornosti řízení. Evropský soud hovoří o tom, ţe v běţné praxi je důkaz předveden ve veřejném řízení, v přítomnosti účastníků. Výhodou této praxe je, ţe obţalovaný je osobně přítomen při výpovědi svědka, můţe mu přímo pokládat otázky a taktéţ můţe s ohledem na znalost identity tohoto svědka zpochybnit důvěryhodnost jeho výpovědi. Odstavce 1 a 3 (písm. d) článku 6 Úmluvy tak vyţadují, aby v trestním řízení byla dána obţalovanému moţnost takovéto konfrontace se svědkem, a to přímo po dobu jeho výpovědi nebo i v pozdějším stadiu. 151 Ústavní soud ČR se k institutu anonymních svědků vyjádřil následujícím způsobem: „verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom moţnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíţ omezuje moţnost obţalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protoţe vylučuje moţnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy právo obţalovaného na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu a s principem rovnosti účastníků.“ 152 Podobný názor vyslovil i Evropský soud. Podle něj v případě, ţe obhajoba nezná identitu osoby, která podává výpověď, tím můţe být zbavena moţnosti dokázat, ţe výpověď této osoby je zaloţena na předsudcích, ţe tato osoba je zaujatá nebo nespolehlivá. Výpovědi anonymní osoby, které posuzují vinu obţalované osoby, přitom můţou být úmyslně nepravdivé nebo chybné a obhajoba nebude mít moţnost chybnost této výpovědi prokázat z důvodu, ţe nemá informace o identitě anonymní osoby, které by umoţnily zpochybnit spolehlivost výpovědi nebo prokázat nedůvěryhodnost této osoby. Proto Úmluva a její článek 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) vyţaduje, aby nevýhody, za nichţ
150 151 152
Viz rozsudek Van Mechelen a ostatní v. Nizozemí ze dne 23. 04. 1997, stíţnosti č. 21363/9; 21364/93; 21427/93; 22056/93. Viz rozsudek Lüdi v. Švýcarsko ze dne 15. 06. 1992, stíţnost č. 12433/86. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94.
-46-
obhajoba působí, byly dostatečně vyváţeny postupem soudních orgánů. Nelze teda bránit stěţovateli v otestování spolehlivosti anonymních svědků.
153
Dalším kritériem, podle kterého se posuzuje dodrţení kontradiktornosti v trestním řízení, je rozsah, v němţ byla anonymní svědecká výpověď rozhodující pro usvědčení pachatele. Evropský soud judikoval, ţe ţádné odsouzení se nesmí opírat buď výlučně, nebo v rozhodující míře o výpovědi anonymních svědků.
154
V této věci Soud hovoří: „Jestliţe toto svědectví nebylo v ţádném ohledu rozhodující, pak byla obhajoba znevýhodněna v mnohem menším rozsahu.“ 155 Důleţitými rozsudky, které se dotýkají otázky připuštění anonymních svědků, jsou rozsudky ESLP ve věci Kostovski a v kauze Doorson. V obou případech šlo o trestní řízení vůči obţalovaným, kde byla jako důkaz pouţita výpověď anonymních svědků. Rozdílem v těchto věcech byla však (ne)moţnost obhajoby pokládat svědkům otázky a posoudit tak jejich věrohodnost a pravdivost jejich výpovědí. Zatímco ve věci Doorson mohl obhájce obţalovaného pokládat těmto svědkům otázky (i kdyţ jejich identita zůstala skryta), ve věci Kostovski byly tito svědkové vyslechnuti pouze ze strany policie a vyšetřujícího soudce (examining magistrate). Jejich výpovědi v písemné podobě byly následně pouţity jako důkaz u soudního řízení, obhajobě však nebylo umoţněno se ţádným způsobem těchto svědků dotazovat a ověřit tak jejich důvěryhodnost. Proto v kauze Kostovski na rozdíl od věci Doorson došlo k porušení článku 6 Úmluvy. Dle mého názoru není připuštění výpovědi anonymního svědka jako důkazu v soudním dokazování porušením Úmluvy ani principů evropského nebo českého práva. Ochrana zdraví a ţivota osob je stejně důleţitá nebo důleţitější, neţ právo na spravedlivý proces. Vţdy je nutné tyto dva principy poměřovat a snaţit se přijít s řešením, které proporcionálně chrání obě zásady. Z důvodu ochrany práva na spravedlivý proces je tak nutné nastavit procesní mechanismus při výpovědi anonymních svědků takovým způsobem, aby byla sníţena moţnost usvědčení obţalovaného na základě nepravdivých nebo zavádějících výpovědí anonymních svědků. Proto souhlasím s názorem Soudu, ţe výpověď anonymního svědka by měla být jenom podpůrným důkazem a neměla by mít převaţující vliv na dokazování v soudním řízení. Dále by se měl vţdy zkoumat vztah svědka 153
154 155
Čapek, J. Spravedlivý trestní proces ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Trestní právo. 2009, č. 4/2009. Viz také rozsudek Van Mechelen a ostatní v. Nizozemí ze dne 23. 04. 1997, stíţnosti č, 21363/93; 21364/93; 21427/93; 22056/93. Tamtéţ. Tamtéţ.
-47-
a obţalovaného a tak vyloučit moţnost zaujatosti svědka na případu, coţ je však v praxi velmi náročné a pravděpodobně i neuskutečnitelné.
-48-
8. PRÁVO NA TLUMOČNÍKA 8.1. Právo na tlumočníka podle Evropské úmluvy Článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zakotvuje z důvodu zachování zásady rovnosti zbraní a zásady kontradiktornosti právo obviněného na bezplatnou pomoc tlumočníka, v případě, ţe nerozumí jazyku pouţívanému před soudem nebo tímto jazykem nehovoří. Předpokladem pro uplatnění tohoto práva je existence trestního obvinění, právo na tlumočníka má tím pádem pouze osoba obviněná z trestního činu („accusé“, „person charged with a criminal offence“). Je však vhodné podotknout, ţe pojem trestního činu se nevykládá podle jeho definice uvedené ve vnitrostátním právu, ale je (podobně jako pojem „občanská práva a závazky“) pojmem autonomním a musí být interpretován nezávisle na právu konkrétního státu.
156
Podle judikatury Evropského soudu právo na tlumočníka zahrnuje „překlad nebo tlumočení všech dokumentů nebo vyhlášení, které jsou v řízení proti obţalovanému pouţity a kterým musí obţalovaný nevyhnutně rozumět, aby mohl vyuţít svého práva na spravedlivé soudní řízení.“
157
Z doslovného znění
ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) by se mohlo zdát, ţe právo na tlumočníka vzniká pouze v rozsahu ústního jednání před soudem. Tomuto výkladu, zdá se, nasvědčuje česká, anglická, ale zejména francouzská verze Úmluvy. Právě ve francouzském překladu je místo pojmu „jazyku pouţívaného před soudem“ pouţitý pojem „jazyku pouţívaného pří jednání“, coţ vyvolává dojem omezení tohoto práva pouze na ústní jednání před soudním orgánem. Evropský soud ale takovouto interpretaci odmítá a toto ustanovení vykládá extenzivně. Ustanovení „jazyk pouţívaný před soudem“ podle něj pouze určuje, o který jazyk jde, ale samotné právo na překladatele se vztahuje i na veškerou dokumentaci k řízení, podání stran a také na předběţné pojednávání ve věci. Právo na tlumočníka v trestním řízení přitom trvá aţ do ukončení řízení pomocí finálního a zavazujícího rozsudku.
158
Dle názoru Soudu ale není nutné, aby tlumočník procesní
dokumentaci překládal celou. Pomoc tlumočníka by měla být taková, aby umoţnila
156 157 158
Viz rozsudek Öztürk v. Německo ze dne 21. 02. 1984, stíţnost č. 8544/79. Tamtéţ. Viz rozsudek Luedicke, Belkacem a Koc proti SRN ze dne 28. 11. 1978, stíţnosti č. 6210/73, 6877/75, 7132/75.
-49-
obţalovanému pochopit, v čem spočívá obţaloba vedená proti němu a aby byl schopen se účinně obhajovat, zejména aby byl schopen předloţit soudu svou verzi událostí. 159 Evropský soud bezplatnost tlumočníka interpretuje absolutně: „tyto pojmy neznamenají podmínečné odpuštění placení, ani jeho dočasnou výjimku nebo odklad, ale absolutní vynětí nebo osvobození.“
160
Také podle Komise je
nepřípustné, aby byly náklady tlumočení následně vymáhány na účastníkovi a to i v případě jeho odsouzení ve věci. 161 V případě neposkytnutí pomoci tlumočníka, soud musí prokázat, ţe obţalovaný měl dostatečné jazykové znalosti z jazyka, který byl při tomto řízení pouţitý. V případě, ţe se tato skutečnost neprokáţe a obţalovanému není ustanoven tlumočník, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces.
162
Pro zabezpečení praktického a účinného práva na pomoc tlumočníka podle Soudu v některých případech nestačí pouze jeho ustanovení ze strany příslušných orgánů. V případě, ţe tyto orgány mají ve věci pravomoc a příslušnost, toto právo můţe zahrnovat i následnou kontrolu překladu z jejich strany. 163 V některých stíţnostech k Evropskému soudu, které se týkaly porušení článku 6 odst. 3 písm. e) bylo tvrzeno i porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Komise a Evropský soud ale vyslovili názor, ţe není nutné se v takovýchto případech odvolávat článku 14. Důvodem je skutečnost, ţe samotný článek 6. odst. 3 písm. e) je ustanovením, které chrání účastníka před diskriminací. Toto ustanovení chrání osoby, které nehovoří a nerozumí jazyku, ve kterém se řízení koná, aby nebyly diskriminovány vůči osobám, které tento jazyk ovládají. Proto podání stíţnosti, která by tvrdila porušení článku 6 odst. 3 písm. e) a zároveň i čl. 14 Úmluvy by bylo nadbytečné. 164
159
160 161 162 163 164
Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006. Viz také rozsudek Kamasinski v. Rakousko ze dne 19. 12. 1989, stíţnost č. 9783/82. Viz rozsudek Luedicke, Belkacem a Koc proti SRN ze dne 28. 11. 1978, stíţnosti č. 6210/73, 6877/75, 7132/75. Tamtéţ. Viz rozsudek Brozicek v. Itálie ze dne 19. 12. 1989, stíţnost č. 10964/84. Viz rozsudek Artico v. Itálie ze dne 13. 05. 1980, stíţnost č. 6694/74. Viz rozsudek Luedicke, Belkacem a Koc proti SRN ze dne 28. 11. 1978, stíţnosti č. 6210/73, 6877/75, 7132/75.
-50-
8.2. Právo na tlumočníka na území České republiky Kromě Evropské úmluvy zakotvuje v českém právním řádu právo na pomoc tlumočníka Listina ve svém článku 37 odst. 4. Toto ustanovení zní: „Kdo prohlásí, ţe neovládá jazyk, jímţ se vede jednání, má právo na tlumočníka.“ V trestním řízení je právo na tlumočníka zakotveno v § 28 trestního řádu
165
. Na rozdíl od
Úmluvy, český právní řád navíc poskytuje právo na tlumočníka i v civilním řízení, a to na základě § 18 OSŘ. Soud je tak povinen účastníku, jehoţ mateřštinou je jiný neţ český jazyk, ustanovit tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Právo na tlumočníka je zaručeno i v správním řízení dle § 16 správního řádu. Právo na tlumočníka se obecně vztahuje kromě osob neznalých jazyka i na osoby hluchoněmé a hluchoslepé, a to v souladu se zákonem č. 155/1998 Sb., o znakové řeči. V této věci je vhodné uvést Usnesení Krajského soud v Plzni: „Prohlásí-li obviněný kdykoli v průběhu řízení, ţe ţádá pomoc tlumočníka, aby tak mohl pouţívat svého mateřského jazyka, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho poţadavku vyhovět, byť v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka neţádal a bylo zřejmé, ţe je schopen komunikovat v českém jazyce. Není-li tlumočník k ţádosti obviněného zajištěn, jde o podstatnou vadu řízení neboť tak dochází k výraznému zkrácení práv obviněného. To však nic nemění na zákonnosti procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy obviněný před jejich konáním prohlásil, ţe rozumí českému jazyku a tlumočníka neţádá.“
166
Zajímavým je stanovisko Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. Ús-st 20/05, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil, ţe: „Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“
167
Kdyby se v soudním řízení v otázce práva na tlumočníka postupovalo pouze podle znění Listiny a s ohledem na uvedené stanovisko Ústavního soudu, mohlo by dojít, vzhledem na výše uvedený výklad Úmluvy a judikatury Evropského soudu, k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy s ohledem na uvedený rozsudek ESLP ve věci Luedicke, Belkacem a Koc proti SRN ze dne 28.
165 166 167
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12.07.2001, sp.zn. 6 To 550/2001. Stanovisko Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05.
-51-
11. 1978, který stanovuje nutnost překladu veškerých písemností a dokumentů v rámci soudního řízení. Je však třeba uvést, ţe zákonná úprava v OSŘ, trestním nebo soudním řádu správním – jak vyslovil i Ústavní soud v uvedeném stanovisku – poskytuje „vyšší standard“. Jednotlivá ustanovení zákonů se vztahují i na písemnosti, dokumenty nebo rozhodnutí v řízení. Např. v občanském soudním řádu a soudním řádu správním se právo na tlumočníka dle převaţujícího názoru v právní teorii a judikatuře soudů vztahuje i na překlad rozhodnutí, listin nebo jiných písemných úkonů soudu.
168
Trestní řád přímo v § 28 odst. 2 stanovuje, které písemnosti je
třeba obviněnému písemně přeloţit, přičemţ sem spadá např. usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obţaloba, návrh na potrestání, rozsudek, atd. Jsem proto přesvědčen, ţe je v občanském, správním i v trestním soudním řízení v české republice naplněn poţadavek spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy a judikatury ESLP.
168
Viz např. Drápal, L., Bureš, J. et. al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.
-52-
9. INSTITUT
PRÁVNÍ
POMOCI
(„LEGAL
AID“),
PRÁVO
NA
PRÁVNÍ ZASTOUPENÍ V ŘÍZENÍ A NÁKLADY ŘÍZENÍ S TÍMTO ZASTOUPENÍM SPOJENÉ 9.1. Právní zastoupení a právní pomoc V některých případech je podle Evropské úmluvy pro zabezpečení spravedlivého soudního procesu vyţadováno právní zastoupení účastníků. Evropská úmluva je v otázce moţnosti poskytnutí právní pomoci a v otázce nákladů řízení poměrně stručná. Ve svém čl. 6 odst. 3 písm. c) zakotvuje právo účastníka na obhajobu pomocí obhájce dle vlastního výběru, nebo v případě, ţe nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliţe to zájmy spravedlnosti vyţadují. Dle Evropského soudu je přitom pojem „obhájce“ nutné vykládat autonomně bez ohledu na vnitrostátní právo. Rozumí se jim nejen advokát v právně technickém smyslu, ale kaţdý, kdo vykonává funkci obhájce obviněného. Slovo „advokát“ výslovně uvádí pouze francouzská verze Úmluvy. 169 V případě účastníků řízení, kteří nemají moţnost získat právní zastoupení, státy zajišťují moţnost tzv. právní pomoci („legal aid“),
170
coţ je institut zajišťující
právní zastoupení pro osoby, které takovéto právní zastoupení nemohou získat svépomocně. Dále pro osoby, které nemají dostatek finančních prostředků, existuje moţnost hrazení takovéhoto zastoupení státem. To znamená, ţe stát nebo jiný orgán k tomu určený přidělí účastníkovi právního zástupce a uhradí náklady spojené se zastupováním. Soudy pro posouzení ţádosti účastníka o bezplatné právní zastoupení většinou zkoumají jeho finanční situaci, tzn. jeho příjem a kapitál. Evropský soud vyslovil názor, ţe za určitých okolností je bezplatné právní zastoupení podmínkou pro spravedlivý proces v trestním řízení,
171
tento
institut pomáhá zajišťovat rovnost zbraní, která je pro existenci spravedlivého řízení podmínkou.
169
170
171
Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin Advokacie. 2002, č. 10/2002. Viz také: Velu J., Ergec R.: La Convention européenne des droits de l’homme. Bruylant: Bruxelles, 1990, 498 s. Pro institut právní pomoci v jednotlivých zemích Evropské unie viz: Právní pomoc – Právo Společenství. Poslední aktualizace: 12-07-2007. [cit. 2011-02-25]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/civiljustice/legal_aid/legal_aid_ec_cs.htm. Viz rozsudek Quaranta v. Švýcarsko ze dne 24. 05. 1991, stíţnost č. 12744/87.
-53-
Při interpretaci článku 6 je potřebné brát ohled také na to, ţe je rozdíl mezi právem na zvolení nebo ustanovení obhájce a mezí právy, která umoţňují obviněnému tohoto zastoupení fakticky vyuţít (právo na styk s obhájcem, právo obhájce nahlíţet do spisu, zúčastnit se procesních úkonů, atd.).
172
Proto pouhé
ustanovení obhájce bez jeho další moţnosti reálně zastupovat účastníka v řízení a vykonávat další činnosti s tímto zastupováním spojené nestačí ke splnění podmínky zastoupení v řízení podle Úmluvy. Soud a Komise pro lidská práva ve své judikaturní praxi řešily také otázku, zda se právo na obhajobu v trestním řízení vztahuje jenom na hlavní část procesu, nebo i na přípravné řízení. Evropský soud vyslovil ve věci Imbroscia v. Švýcarsko názor, ţe článek 6 se vztahuje i na přípravné řízení z důvodu, ţe porušení spravedlivého procesu můţe nastat i v přípravném řízení a takovéto porušení by pak mohlo mít následky a mohlo by způsobit porušení práva na spravedlivý proces i v následném řízení hlavním. Ve věci John Murray Komise potvrdila tento názor: „Soud i Komise mají za to, ţe záruky uvedené v článku 6 normálně zahrnují právo na pomoc a podporu obhájce během celého řízení“.
173
Tento názor ESLP tak je
v souladu s jeho výše uvedenou judikaturou, která vztahuje pouţití článku 6 na celé řízení, které zahrnuje i řízení přípravné a trvá aţ do finálního soudního rozhodnutí ve věci. 174 Listina základních práv a svobod ve svém článku 37 odst. 2 stanoví, ţe kaţdý má právo na právní pomoc v řízení před soudy. Právní pomocí se rozumí „kvalifikovaná (právní) sluţba, poskytovaná zejména jako právní zastupování v řízení před jednotlivými orgány státní správy.“
175
Jako právní pomoc v tomto
ustanovení tak rozumíme zejména právo kaţdého účastníka na právní zastoupení obhájcem v soudním procesu. Proto byl v českém právním řádu vytvořen mechanismus určení právního zástupce Českou advokátní komorou, aby měl kaţdý moţnost být zastoupen profesionálním advokátem v soudním řízení a v případě nemajetných účastníků je toto zastoupení bezplatné.
176
Kdybychom posuzovali
jednotlivá ustanovení Úmluvy a Listiny podle restriktivního výkladu, Listina by
172 173 174 175 176
Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin Advokacie. 2002, č. 10/2002. Tamtéţ. Viz také: rozsudek John Murray v. Spojené království ze dne 08. 02. 1996, stíţnost č. 18731/91. Viz rozsudek Estima Jorge v. Portugalsko ze dne 21. 04. 1998, stíţnost č. 24550/94. Viz také rozsudek Di Pede v. Itálie ze dne 19. 02. 2002, stíţnost č. 56225/00. Klíma, K et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. Tamtéţ.
-54-
umoţňovala poskytnutí právní pomoci v širší míře, neţ Evropská úmluva. Zatímco Úmluva podle jejího doslovného výkladu čl. 6 odst. 3 písm. c) umoţňuje poskytnutí právní pomoci pouze v trestním řízení, Listina ve svém čl. 37 odst. 2 výslovně stanovuje právo na právní pomoc v řízení před soudy (i civilními), jinými státními orgány či orgány veřejné správy. 9.1.1. Pojem „zájmů spravedlnosti“ Významným předpokladem pro poskytnutí právní pomoci je existence „zájmů spravedlnosti“. Tento pojem kromě čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluva vyuţívá také čl. 6 v odst. 1. Bohuţel Úmluva v ţádném svém ustanovení neposkytuje jakoukoliv definici tohoto pojmu. Je proto velmi obtíţné vysvětlit tento pojem tak, aby jeho definice byla pouţitelná ve všech situacích a případech. Soud posuzuje existenci zájmů spravedlnosti pro kaţdý případ zvlášť. Zejména posuzuje: a) komplexnost případu, b) šance na úspěch v případě, ţe by se obţalovaný obhajoval sám, c) váţnost deliktu, ze kterého je účastník obviněný, d) přísnost potencionální sankce. 177 Soud začal v trestním řízení pro posouzení práva na bezplatné právní zastoupení kromě sloţitosti a komplexnosti věci klást důraz také na význam věci pro obviněného, tj. na trest, který mu hrozí. Příkladem můţe být věc Quaranta v. Švýcarsko. Kromě jiných faktorů (např. jiţ uvedená komplexnost případu) zde hrála při posuzování, zda je nutné právní zastoupení obviněného hlavní roli moţnost relativně dlouhodobého trestu odnětí svobody. Obviněnému hrozil trest odnětí svobody aţ na 3 roky z důvodu uţívání návykových látek a obchodování s drogami. Právě z důvodu moţnosti odnětí svobody existoval zájem spravedlnosti, aby byl tento obţalovaný zastoupen.
178
Tento názor Soud potvrdil i ve věci
Benham v. Spojené království, kde však hrozilo odnětí svobody pouze na dobu tří měsíců. Soud ale i v tomto případě potvrdil právo na právní zastoupení: „Soud souhlasí s Komisí, ţe v případě, ţe existuje moţnost omezení svobody (a to i na
177 178
Clayton R; Tomlinson H. The Law of Human Rights. 2.vyd. Oxford University Press: New York. 2009. Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin Advokacie. 2002, č. 10/2002. Viz také rozsudek Quaranta v. Švýcarsko ze dne 24. 05. 1991, stíţnost č. 12744/87.
-55-
dobu relativně krátkou – pozn. autora), zájmy spravedlnosti vyţadují právní zastoupení obţalovaného.“
179
9.1.2. Právo na právní pomoc v civilním řízení Evropská úmluva hovoří o bezplatné právní pomoci pouze ve smyslu poskytnutí obhajoby obţalovanému v trestním řízení. V otázkách právního zastoupení v civilním řízení mlčí. Evropský soud ale článek 6 interpretuje extenzivním způsobem a pojetí institutu právní pomoci významně rozšířil pomocí své judikatury. S ohledem na jiţ vyslovenou zásadu extenzivního výkladu článku 6 se Evropský soud vyjádřil, ţe právo na právní pomoc má nejenom obţalovaný v trestním procesu, ale i účastník civilního řízení. Toto právo je v článku 6 odst. 1 zakotveno pouze implicitně, i tak je ale podstatnou součástí práva na spravedlivý proces. V některých případech je sice účastník řízení schopen uplatnit právo na spravedlivý
proces
i bez
právního
zastoupení
advokáta,
zvláště
ve
věcech jednodušších, kdy dokáţe účastník sám účinně obhájit své zájmy před soudem. U sloţitějších případů, zvláště v případě komplikované právní stránky věci je ale úspěch ve věci bez právního zastoupení kvalifikovaným advokátem prakticky nemoţný. Nepřiznáním
bezplatné
pomoci
advokáta
by
tak
mohlo
dojít
k faktickému odepření přístupu k soudu a tím pádem i k denegatio iustitiae (odepření spravedlivosti). 180 Jedním z rozsudků ESLP, kde byl pouţitý takovýto extenzivní výklad článku 6 odst. 1 je případ McVicar v. Spojené království, ve kterém Soud stanovil, ţe článek 6 odst. 1 v některých případech zakládá právo jednotlivce na právní zastoupení advokátem. Toto právo lze podle něj uplatnit i na civilní řízení bez ohledu na to, ţe Úmluva toto právo stanoví pouze v čl. 6 odst. 3 písm. c), který se uplatňuje pouze v trestním řízení. Podle Soudu tak existuje povinnost státu zajistit moţnost právního zastoupení v případech, kdy bude pro účinný přístup k nezávislému a nestrannému soudu právní zastoupení nutné, a to buď z důvodu komplexnosti, sloţitosti případu, nebo v případě velké nerovnováhy mezi stranami, nebo u řízení, ve kterých vnitrostátní právní řád stanovuje povinnost právního zastoupení. 181
179 180 181
Viz rozsudek Benham v. Spojené království ze dne 10. 06. 1996, stíţnost č. 19380/92. Viz např. rozsudek Airey v. Irsko ze dne 9. 10. 1979, stíţnost č. 6289/73. Viz rozsudek McVicar v. Spojené Království ze dne 07. 05. 2002, stíţnost č. 46311/99.
-56-
Ve věci Airey v. Irsko došlo podle Soudu k porušení článku 6 Úmluvy z důvodu absence účinného práva na přístup k Vrchnímu soudu, čímţ bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Toto odepření nastalo z důvodů nepřiznání právní pomoci ze strany státu, a to s ohledem na právní komplexnost věci, kvůli čemuţ existovala pouze velmi nízká pravděpodobnost úspěchu. Tomuto závěru nasvědčovala i statistika (ne)úspěšnosti účastníků nezastoupených advokátem v identických řízeních. Na základě těchto okolností Soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces a přiznal stěţovatelce finanční kompenzaci.
182
9.1.3. Vyloučení práva na poskytnutí právní pomoci Evropská komise na druhou stranou hovoří i o moţnosti vyloučení poskytnutí právní pomoci v některých typech civilního řízení. Důvodem těchto omezení je nedostatek finančních prostředků státu, coţ znemoţňuje státu poskytnout náhradu nákladů řízení v kaţdé věci. 183 Evropská Komise se v této otázce vyjádřila v kauze X v. Spojené Království. Podle Komise je třeba brát ohled na omezené prostředky spojené se systémem právní pomoci ve státě a je proto nutné ustanovit způsob, podle kterého se budou určovat případy, ve kterých bude a ve kterých nebude poskytnuta právní pomoc. Porušení práva na spravedlivý proces by tak nezakládaly případy odmítnutí právní pomoci ve věcech, kde „nebyla ţádná důvodná naděje na úspěch“. Přitom však nesmí jít ze strany příslušného soudu o svévolné odmítnutí právní pomoci. 184 Soud judikoval, ţe by bylo významným zásahem do autonomie státní moci stanovit jednostranně judikaturou Evropského soudu povinnost státu poskytovat právní pomoc v kaţdém řízení týkajícího se civilních práv a závazků. S ohledem na odlišné okolnosti kaţdého případu, poţadavky na poskytnutí určitého pozitivního plnění ze strany státu se tak věc od věci liší. Pro posouzení, zda existuje pozitivní povinnost státu, je nutné poměřovat zájmy společnosti a zájmy jednotlivce tak, aby byla vytvořena spravedlivá rovnováha.
182 183 184 185
185
Viz rozsudek Airey v. Irsko ze dne 9. 10. 1979, stíţnost č. 6289/73. Viz rozsudek W v. Spojené království ze dne 09. 10. 1979, stíţnost č. 10871/84. Viz rozsudek X v Spojené Království z roku 1980. Viz rozsudek Sheffield a ostatní v. Spojené království ze dne 30. 07. 1998, stíţnosti č. 22985/93; 23390/94.
-57-
Komise nakonec uvádí, ţe není povinností státu nutně zaručit právní pomoc pro obě strany soudního řízení. Stát má však povinnost zabezpečit, ţe řízení jako celek bude pro obě strany spravedlivé a „fair“. 186 Jedním z druhů řízení, ve kterém Evropský soud hovoří o moţnosti vyloučení právní pomoci je řízení týkající se uráţky na cti („defamation“). Soud zohldenil, ţe takovéto řízení je ve většině případů velice komplexní a existuje tak pouze malá moţnost úspěchu. Dále jde o řízení, které můţe být snadno předmětem zneuţití a podávání šikanózních návrhů.
187
Výjimkou jsou případy, ve
kterých existují přílišné nerovnosti mezi stranami, coţ zakládá nutnost poskytnout právní pomoc. 188 Obecně je třeba brát v ohled rozdíl řízení o uráţce na cti a např. řízení ve věci Airey v. Irsko, ve kterém se jednalo o soudní odluku manţelů. Takováto odluka můţe mít váţné následky na dětech v rodině, na rozdíl od řízení týkajícího se nactiutrhání, kdy jde většinou pouze o vztahy mezi jednotlivci samotnými. Proto Komise a Evropský soud případy, ve kterých jsou ohroţeny zájmy více osob, posuzují v otázce poskytnutí právní pomoci odlišně a poskytují větší míru ochrany např. ve věcech týkajících se rodiny a rodinného ţivota. 9.2. Bezplatné právní zastoupení a osvobození od placení nákladů řízení v českém civilním procesu V českém právním řádu se otázce právního zastoupení věnuje více právních předpisů. Mezi ně patří např. občanský soudní řád, trestní řád a další. Ustanovení § 24 a násl. OSŘ umoţňuje účastníkům řízení dát se zastoupit zástupcem, kterého si zvolí, a to včetně advokáta. Ustanovení § 30 odst. 1 OSŘ zakotvuje moţnost bezplatného právního zastoupení: „účastníku, u něhoţ jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho ţádost zástupce, jestliţe je to třeba k ochraně jeho zájmů.“ S nárokem na bezplatné právní zastoupení je tak spojen pojem nákladů řízení, resp. pojem soudních poplatků, proto povaţuji za vhodné se v této části práce kromě institutu právního zastoupení zabývat i pojmem soudních poplatků a nákladů řízení.
186 187 188
Tamtéţ. Viz rozhodnutí Komise Munro v. Spojené království ze dne 14. 07. 1987, stíţnost č. 10594/83. Viz rozsudek Steel and Morris v. Spojené království ze dne 15. 02. 2005, stíţnost č. 68416/01.
-58-
OSŘ ve svém ustanovení § 137 demonstrativním způsobem vyjmenovává náklady řízení, které vznikají po dobu vedení soudního procesu. Náklady řízení podle tohoto ustanovení jsou „zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna za zastupování.“ Za náklady řízení je ale třeba povaţovat pouze náklady vzniklé v souvislosti s řízením,
189
nepatří k nim náklady,
které s tímto řízením přímo nesouvisí. „Náklady řízení nemusí být účastníkem občanského soudního řízení vynaloţeny vţdy v době po jeho zahájení nebo do jeho pravomocného skončení. Musí však být placeny v bezprostřední souvislosti s tímto řízením.“ 190 Ustanovení § 138 občanského soudního řádu umoţňuje přiznat účastníkovi soudního řízení na návrh „zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.“ Účastník, ţádající o osvobození od soudních poplatků musí soudu prokázat svou majetkovou a finanční situaci. Posuzování, zda tuto podmínku účastník splnil tak spadá do rozhodovací sféry příslušného soudu, 191 přičemţ ale účastník na takovéto osvobození nemá právní nárok. V minulosti vznikaly pochybnosti, zda můţe i právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel ţádat v souladu s § 138 OSŘ o osvobození od soudních poplatků, tzn. i o bezplatné právní zastoupení dle § 30 OSŘ. Tehdejším přesvědčením (i v judikaturní praxi českých soudů) bylo, ţe podnikatelský subjekt, bez ohledu na to, zda jde o právnickou nebo fyzickou osobu, vstupuje do podnikání jako do souboru vztahů, kde existuje určité (podnikatelské) riziko. Podle usnesení Vrchního soudu v Praze z roku 1993 nelze důsledky tohoto rizika přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát a v případě, ţe nepříznivá situace podnikatele vychází z jeho podnikatelské činnosti, není moţné přiznat osvobození od soudních poplatků, a výjimkou není ani případ, kdy si podnikatel toto postavení nezavinil sám. Osvobozením od soudních poplatků by tak podle
189 190 191
David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N; Kasíková, M.; Lavický, P. et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1108 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 14/85. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 08. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/00.
-59-
tehdejších názorů mohl být neúspěšný podnikatel zvýhodněn vůči podnikatelům úspěšným. 192 Pohled soudů na tuto otázku se však naštěstí změnil a podle dnešní soudní praxe je v zásadě moţné přiznat osvobození od soudních poplatků a tím pádem i bezplatné právní zastoupení také podnikatelským subjektům. Ústavní soud hovoří o rovnosti stran jako o stěţejní zásadě spravedlivého procesu. Podle něj je nevyhnutnou povinností soudů zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné moţnosti k uplatňování jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., z jehoţ dikce plyne, ţe jeho pouţití se můţe dovolávat kaţdý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní zásady rovnosti. „Právnické osoby, mezi něţ patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, ţe zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtíţné či nákladné, sama o sobě nemůţe být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena moţnost pouţití ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ, jehoţ aplikace můţe ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichţ bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.“
193
Vrchní soud v Praze ve svém usnesení z roku
1997 judikoval, ţe „osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. r. lze přiznat i fyzické osobě - podnikateli.“
194
Ţalobce je však vţdy povinný
„soudu věrohodným způsobem prokázat své majetkové a sociální poměry, jimiţ ţádost odůvodňuje.“ 195 9.3. Právní zastoupení v trestním řízení V trestním řízení můţe být dle trestního řádu obhájcem pouze advokát, a to dle jeho ustanovení § 35 odst. 1. V některých případech však toto ustanovení umoţňuje zastoupení i advokátním koncipientem. Ustanovení §§ 36 a 36a stanovují případy, kdy je zastoupení obviněného obhájcem povinné. Jde např. o případy, kdy je obviněný ve vazbě, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům
192 193 194 195
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 03. 01. 1994, sp. zn. 5 Cmo 429/93. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 03. 09. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98. Usnesení Vrchního soudu v Praze 05. 03. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97. Tamtéţ.
-60-
nebo jde-li o řízení proti uprchlému, atd. Ustanovení § 36 odst. 2 stanovuje: „Obviněný musí mít obhájce také tehdy, povaţuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, ţe vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náleţitě se hájit.“ V případě, ţe si obviněný v stanovené lhůtě nezvolí obhájce v případech, kde je obhajoba povinná, bude mu v souladu s § 38 a násl. obhájce ustanoven. Tento obhájce je přitom povinen obhajobu převzít. Povinnosti a práva obhájce v trestním řízení stanovuje § 40 trestního řádu. Otázce nákladů trestního řízení se zabývá Hlava osmá trestního řádu. Ustanovení § 152 stanovuje, ţe obţalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, je povinen hradit státu: a) náklady spojené s výkonem vazby, b) odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, c) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem trestu domácího vězení a d) paušální částkou ostatní náklady, jeţ nese stát. Ustanovení § 153 stanoví, ţe: „Kdo podal zcela bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu“, „Dále je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje obhájci, pokud byl v souvislosti s takovým návrhem ustanoven, ledaţe obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníţenou odměnu.“ Rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši upravují §§ 155 a 156 trestního řádu, přičemţ nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníţenou odměnu upravuje § 33. Obviněný podle tohoto ustanovení musí prokázat, ţe nemá dostatek prostředků, aby si obhajobu hradil sám. Celkově jsem přesvědčen, ţe český právní řád zakotvuje dostatečným způsobem právo na právní pomoc a právní zastoupení ve smyslu Evropské úmluvy. Pro civilní řízení zabezpečuje (bezplatné) právní zastoupení ještě ve větší míře, neţ vyţaduje Úmluva a Evropský soud. Proto v tomto ohledu dle mého názoru v civilním a trestním řízení v České republice nedochází k porušování práva na spravedlivý proces ve smyslu Evropské úmluvy.
-61-
ZÁVĚR Právo na spravedlivý proces je bez pochyb jedním z nejdůleţitějších práv v demokratickém právním státě. Je garantováno ve všech evropských státech a i na ostatních kontinentech je zakotveno drtivou většinou států v jejich ústavních dokumentech nebo v mezinárodních smlouvách. Jedním z nejdůleţitějších dokumentů, který toto právo zakotvuje na evropském kontinentu, je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na spravedlivý proces je v ní upraveno zejména článkem 6, který zakotvuje nejpodstatnější záruky soudního řízení, které spolu vytvářejí pojem práva na spravedlivý proces. Obrovským přínosem v této oblasti je i rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva, který vznikl na základě této Úmluvy. Evropský soud svou rozsáhlou judikaturou týkající se práva na spravedlivý proces toto právo dotváří, interpretuje a rozšiřuje, a tím přispívá k právní kultuře a k dodrţování základních práv v praxi jednotlivých vnitrostátních soudů a dalších státních orgánů. Judikaturní praxe Evropského soudu má kromě toho velký vliv i na konkrétní znění zákonů v jednotlivých členských státech. Tuto skutečnost dokazuje i rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, který svými nálezy zrušil některá zákonná ustanovení právě z důvodu jejich nesouladu se zněním Evropské úmluvy a judikatury Evropského soudu. Právo na spravedlivý proces pozůstává z mnoha dílčích práv uvedených v samotném znění Úmluvy a některých dalších dílčích práv, která byla vytvořena Evropským soudem pomocí jeho judikaturní činnosti. Mezi nejdůleţitější práva a principy patří např.: veřejnost projednání, přiměřená lhůta řízení, rovnost zbraní stran v procesu, princip kontradiktornosti, právo na tlumočníka, právo na právní pomoc a právní zastoupení, právo na soud zřízený zákonem a další dílčí práva. V této práci jsem se však nemohl všemi dílčími právy v plné míře zabývat, a to z důvodu jejich velkého mnoţství a celkového rozsahu práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je totiţ právem, kterým se Evropský soud ve své judikatuře zabývá velmi často, čehoţ důsledkem je i obrovské mnoţství rozsudků, které toto právo definují, vysvětlují a dotváří. Důvodem je jeho významné postavení a také jeho přepojení na ostatní základní práva. Moţnost uplatnění všech základních práv totiţ mnohdy závisí na existenci spravedlivého soudního řízení, ve kterém je moţné tyto práva fakticky vynutit. Bez existence spravedlivého řízení by tak skutečné uplatnění a vynucení práv bylo velice obtíţné. -62-
Výsledkem neexistence spravedlivého soudního procesu by mohla být situace, ve které by se obyvatelé států spíše spoléhali na svépomocné uplatňování práva, neţ na orgány, které byly sice na vynucení práva vytvořeny, ale nedodrţování zásad spravedlivého procesu by takové uplatnění práva znemoţnilo. Kromě definice práva na spravedlivý proces a jeho součástí jsem se z důvodu závaznosti Evropské úmluvy v České republice snaţil u některých jeho dílčích práv poměřovat úpravu Evropské úmluvy a judikatury Evropského soudu s českým právním řádem. Nezjistil jsem však ţádný nesoulad mezi úpravou soudního řízení v České republice a ustanoveními Úmluvy týkajícími se práva na spravedlivý proces. Kdyţ nějaký nesoulad v minulosti nastal, upozornil na něj Evropský soud ve své judikatuře a případné nesouladné ustanovení bylo následně zrušeno Ústavním soudem ČR. Česká právní úprava na čele s Ústavou a Listinou dokonce v některých případech zajišťuje spravedlivost soudního řízení ještě ve větší míře, neţ Evropská úmluva. V souladu s Evropskou úmluvou je i judikaturní praxe jednotlivých soudních orgánů. Mám za to, ţe soudní proces v České republice splňuje poţadavky stanovené Evropskou úmluvou a umoţňuje kaţdému spravedlivé uplatnění práva před nezávislým a nestranným soudním orgánem.
-63-
RESUMÉ This thesis deals with the right to a fair trial as guaranteed by Article 6 of the European Convention on Human Rights (hereinafter referred to as „Convention“). It focuses on introducing and defining the right to a fair trial and its individual partial rights in the light of judicial decisions of the European Court of Human Rights (hereinafter referred to as „European Court“). It also expresses the effect of this right on the judicial proceedings before national courts and explains which conditions must be met if a fair trial is to take place. This thesis also compares the regulations of some selected partial rights of the right to a fair trial in the Convention with selected provisions of the Czech law. First and second article give a brief overview of the right to a fair trial and express its impact on court proceedings and its great importance in the democratic society. These articles specify the scope of the Article 6 of the European Convention, which is the main provision of the Convention dealing with the right to a fair trial. Articles 1 and 2 of this thesis also list and specify other Articles of the Convention concerned with the right to a fair trial. Article 3 focuses on the obligation of the member states to establish judicial authorities (courts) by legal acts. It also explains the obligation for the organization and operation of these authorities to be laid down by law and that each judge and lay judge must be also appointed on the basis of the law. Article 4 deals with the general term “fair” as stated in the Article 6 par. 1 of the Convention. It states the characteristics of that term and explains its place in court proceedings. Article 5 focuses on the publicity of the judicial trial and on the right to a public hearing. It explains the need for a public trial and possible effects on the proceedings when they are not undertaken publicly. It also deals with the necessity of an oral hearing during the judicial proceedings and expresses cases in which an oral hearing is not a condition for a fair trial. Article 6 focuses on the requirement of a hearing within a reasonable time. It states individual conditions which need to be met in order to provide reasonable duration of the judicial hearing. It defines conditions which affect the duration of a fair trial which can be considered “reasonable”. These conditions include: complexity of a case, conduct of the parties, conduct of the authorities and what is at stake for the parties. Article 7 specifies the principle of the „equality of arms‟ as it is defined in judicial decisions of the European Court. It focuses on its general definition and also on its effects on judicial proceedings. It also focuses on the proclamation of the „equality of -64-
arms‟ principle in the Czech legal system. Aforementioned Article also deals with the principle of the adversarial proceedings and the need of granting the accused a possibility to provide the court with evidence and a possibility to give a statement concerning the matter of the case during the proceedings. It also deals with the possibility of using statements of anonymous witnesses as evidence and its effect on the aforementioned principle of the adversarial proceeding. Article 8 focuses on the right to an interpreter during the judicial proceedings and its enactment in the Czech legal system. It explains which conditions must be met if the right to an interpreter is to be properly exercised. Article 9 analyses the right to a legal aid which can be understood as a right to assistance of a lawyer during court proceedings. It also mentions the case of Airey v. Ireland which was of great effect on the interpretation of the Article 6 of the Convention and still is one of the most influential judicative decisions in the history of the European Court.
-65-
POUŽITÁ LITERATURA a) Monografie 1.
Clayton R; Tomlinson H. The Law of Human Rights. 2. vyd. Oxford University Press: New York. 2009.
2.
Čapek, Jan. Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva: přehled judikatury a nejzávažnějších případů: vzory podání. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. 642 s.
3.
David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N; Kasíková, M.; Lavický, P. et al. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 1108 s.
4.
Drápal, L., Bureš, J. et. al. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.
5.
Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. ASPI, a.s. Praha 2006, 160 s.
6.
Klíma K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 1441 s.
7.
Law J., Martin E. A. A dictionary of law. Oxford: Oxford University Press, 2009, 602 s.
8.
Mole, N.; Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho dohovoru o ľudských právach. Council of Europe: 2001. Překlad do slovenštiny: Informačná kancelária Rady Európy v Bratislave, 2006.
9.
Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ: Bratislava, 1999, 161 s.
10. Velu J., Ergec R.: La Convention européenne des droits de l’homme. Bruylant: Bruxelles, 1990, 498 s. b) Články 1.
Čapek, J. Spravedlivý trestní proces ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Trestní právo. 2009, č. 4/2009.
2.
Hodás M. Európsky zatýkací rozkaz – stále aktuálna téma? Kontext práva na obhajobu a ďalšie ústavnoprávne súvislosti. Bulletin slovenskej advokácie. 2001, č. 12/2010.
3.
Hubálková, E.: Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2008, č. 11/2008.
4.
Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin Advokacie. 2002, č. 10/2002. -66-
c) Kvalifikační práce 1.
Holík M. Ekologická interpretace Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2005/2006. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Vedoucí práce JUDr. Jana Dudová, Ph.D.
d) Soudní rozhodnutí 1.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 01. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09.
2.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 08. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06.
3.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 04. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05.
4.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 08. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000.
5.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03.
6.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 06. 2002, sp. zn. 140/02.
7.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
8.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 03. 09. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98.
9.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94.
10. Názor „Judicial Committe of the Privy Council“ ve věci Edwards v A-G for Canada [1930] AC 124 at 136 za Lorda Snakey LC. 11. Rozhodnutí Stálého dvora mezinárodní spravedlivosti č. 20 ze dne 5. 9. 1933. 12. Rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/85. 13. Stanovisko Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05. 14. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 07. 2001, sp. zn. 6 To 550/2001. 15. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 08. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/00. 16. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 252/95. 17. Usnesení Vrchního soudu v Praze 05. 03. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97. 18. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 03. 01. 1994, sp. zn. 5 Cmo 429/93. e) Ostatní prameny 1.
Living tree doctrine. Wikipedia [online]. Last modified 5 December 2010. [cit. 2011-02-25]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Living_tree_doctrine.
2.
Právní pomoc – Právo Společenství. Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci [online]. Poslední aktualizace: 12-07-2007. [cit. 2011-02-25]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/civiljustice/legal_aid/legal_aid_ec_cs.htm
-67-
3.
Rozhodnutí Komise Munro v. Spojené království ze dne 14. 07. 1987, stíţnost č. 10594/83.
4.
Three generations of human rights. Wikipedia [online]. Last modified 23 February 2011. [cit. 2011-02-25]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Three_generations_of_human_rights.
5.
Zpráva Komise Pataki v. Rakousko ze dne 28. 03. 1963, stíţnosti č. 596/59 a č. 789/60.
6.
Zpráva Komise Zand v. Rakousko ze dne 12. 10. 1978, stíţnost č. 7360/76.
-68-
ABECEDNÝ SEZNAM CITOVANÝCH ROZSUDKŮ ESLP 1.
Airey v. Irsko, ze dne 9. 10. 1979, stíţnost č. 6289/73.
2.
Anheuser-Busch Inc v. Portugalsko ze dne 11. 01. 2007, stíţnost č. 73049/01.
3.
Artico v. Itálie ze dne 13. 05. 1980, stíţnost č. 6694/74.
4.
Assanidze v. Gruzie ze dne 08. 04. 2004, stíţnost č. 71503/01
5.
Axen v. SRN, ze dne 8. 12. 1983, stíţnost č. 8273/78.
6.
Baraona v. Portugalsko ze dne 08. 07. 1987, stíţnost č. 10092/82.
7.
Beian v. Rumunsko ze dne 06. 12. 2007, stíţnost č. 30658/05.
8.
Běleš a další v. Česká republika ze dne 12. 11. 2002, stíţnost č. 47273/99
9.
Belilos v. Švýcarsko ze dne 07. 05. 1986, stíţnost č. 10328/83.
10.
Bellet v. Francie ze dne 04. 12. 1995, stíţnost č. 23805/94.
11.
Benham v. Spojené království ze dne 10. 06. 1996, stíţnost č. 19380/92.
12.
Benkessiouer v. France ze dne ze dne 24. 08. 1996, stíţnost č. 26106/95.
13.
Benthem v. Nizozemí ze dne 23. 10. 1985, stíţnost č. 8848/80.
14.
Boddaert v. Belgie ze dne 12. 10. 1992, stíţnost č. 12919/87.
15.
Bönisch v. Rakousko ze dne 06. 05. 1985, stíţnost č. 8658/79.
16.
Brandstetter v. Rakousko ze dne 28. 08. 1991, stíţnosti č. 11170/84; 12876/87; 13468/87.
17.
Brozicek v. Itálie ze dne 19. 12. 1989, stíţnost č. 10964/84.
18.
Brumarescu v. Rumunsko ze dne 28. 10. 1999, stíţnost č. 28342/95.
19.
Bryan v. Spojené království ze dne 22. 11. 1995, stíţnost č. 19178/91.
20.
Buchholz v. SRN ze dne 6. 5. 1981, stíţnost č. 7759/77.
21.
Bulut v. Rakousko ze dne 22. 02. 1996, stíţnost č. 17358/90.
22.
Buscarini v. San Marino ze dne 18. 02. 1999, stíţnost č. 24645/94.
23.
Buscemi v. Itálie ze dne 16. 09. 1999, stíţnost č. 29569/95.
24.
Coëme a ostatní v. Belgie ze dne 22. 06. 2000, stíţnosti č. 32492/96, 32547/96, 32548/96, 33209/96 a 33210/96.
25.
Couez v. Francie ze dne 24. 08. 1998, stíţnost č. 24271/94.
26.
Crociani, Palmiotti, Tanassi, Lefebvre D‟ovidio v. Itálie ze dne 18. 12. 1980, stíţnosti č. 8603/79 ; 8722/79 ; 8723/79 ; 8729/79.
27.
De Cubber v. Belgie ze dne 26. 10. 1984, stíţnost č. 9186/80.
28.
De Santa v. Itálie ze dne 02. 09. 1997, stíţnost č. 25574/94
29.
Delcourt v. Belgie ze dne 17. 01. 1970, stíţnost č. 2689/65.
30.
Demicoli v. Malta ze dne 15. 03. 1990, stíţnost č. 13057/87. -69-
31.
Deweer v. Belgie ze dne 27. 02. 1980, stíţnost č. 6903/75.
32.
Di Pede v. Itálie ze dne 19. 02. 2002, stíţnost č. 56225/00.
33.
Diana v. Itálie ze dne 27. 02. 1992, stíţnost č. 11898/85.
34.
Dombo Beheer B.V. v. Holandsko ze dne 27. 10. 1993, stíţnost č. 14448/88.
35.
Doorson v. Nizozemí ze dne 26. 03. 1996, stíţnost č. 20524/92.
36.
Duclos v. Francie ze dne 17. 12. 1996, stíţnosti č. 20940/92 ; 20941/92 ; 20942/92.
37.
Eckle v. Německo ze dne 15. 07. 1982, stíţnost č. 8130/78.
38.
Edificationes March Galego S.A. v. Španělsko, ze dne 19.02.1998.
39.
Edwards a Lewis v. Spojené království ze dne 27. 10. 2004, stíţnosti č. 39647/98 a 40461/98.
40.
Engel a ostatní v. Nizozemí ze dne 08. 06. 1976, stíţnosti č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72.
41.
Estima Jorge v. Portugalsko ze dne 21. 04. 1998, stíţnost č. 24550/94.
42.
Ferrazzini v. Itálie ze dne 12. 07. 2001, stíţnost č. 44759/98.
43.
Francesco Lombardo v. Itálie ze dne 21. 03. 1994, stíţnost č. 11519/85.
44.
Fredin v. Švédsko ze dne 09. 02. 1993, stíţnost č. 18928/91.
45.
Garyfallou AEBE v. Řecko ze dne 24. 09. 1997, stíţnost č. 18996/91.
46.
Gautrin a další v. Francie ze dne 20. 05. 1998, stíţnosti č. 21257/93; 21258/93; 21259/93; 21260/93.
47.
Golder v. Spojené království ze dne 21. 02. 1975, stíţnost č. 4451/70.
48.
Guzzardi v. Itálie ze dne 06. 11. 1980, stíţnost č. 7367/76.
49.
H. v. Francie ze dne 24. 10. 1989, stíţnost č. 10073/82.
50.
Hakansson a Sturesson v. Švédsko ze dne 13. 10. 1988, stíţnost č. 11855/85
51.
Handolsdalen Sami Village a ostatní v. Švédsko ze dne 30. 03. 2010, stíţnost č. 39013/04
52.
Hokkanen v. Finsko ze dne 23. 09. 1994, stíţnost č. 19823/92.
53.
Hornsby v. Řecko ze dne 19. 03. 1997, stíţnost č. 18357/91.
54.
Hozee v. Nizozemí ze dne 22. 05. 1998, stíţnost č. 21961/93.
55.
Huber v. Francie ze dne 19. 02. 1998, stíţnost č. 26637/95
56.
Jablonski v. Polsko ze dne 21. 10. 1998, stíţnost č. 33492/96.
57.
Janosevic v. Švédsko ze dne 23. 07. 2002, stíţnost č. 34619/97.
58.
Jasper v. Spojené království ze dne 16. 02. 2000, stíţnost č. 27052/95.
59.
Johansen v. Norsko ze dne 07. 08. 1996, stíţnost č. 17383/90.
-70-
60.
John Murray v. Spojené království ze dne 08. 02. 1996, stíţnost č. 18731/91.
61.
Kamasinski v. Rakousko ze dne 19. 12. 1989, stíţnost č. 9783/82.
62.
Katte Klitsche de la Grange v. Itálie ze dne 27. 10. 1994, stíţnost č. 12539/86.
63.
Komanický v. Slovensko ze dne 04. 06. 2002, stíţnost č. 32106/96.
64.
Kostovski v. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, stíţnost č. 11454/85.
65.
Kovalev v. Rusko ze dne 10. 05. 2007, stíţnost č. 78145/01.
66.
Kraska v. Švýcarsko ze dne 19. 04. 1993, stíţnost č. 13942/88.
67.
Langborger v. Švédsko ze dne 08. 10. 1987, stíţnost č. 11179/84.
68.
Larin v. Rusko ze dne 20. 05. 2010, stíţnost č. 15034/02.
69.
Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie ze dne 23. 06. 1981, stíţnosti č. 6878/75; 7238/75.
70.
Lobo Machado v. Portugalsko ze dne 20. 02. 1996, stíţnost č. 15764/89.
71.
Loizidou v. Turecko ze dne 18. 12. 1996, stíţnost č. 15318/89
72.
Lüdi v. Švýcarsko ze dne 15. 06. 1992, stíţnost č. 12433/86.
73.
Luedicke, Belkacem a Koc proti SRN ze dne 28. 11. 1978, stíţnosti č. 6210/73, 6877/75, 7132/75.
74.
Mantovanelli v. France ze dne 18. 03. 1997, stíţnost č. 21497/93.
75.
Martinie v. Francie ze dne 12. 04. 2006, stíţnost č. 58675/00.
76.
Martins Moreira v. Portugalsko ze dne 26. 10. 1988, stíţnost č. 11371/85.
77.
Mavronichis v. Kypr ze dne 24. 04. 1998, stíţnost č. 28054/95.
78.
McVicar v. Spojené Království ze dne 07. 05. 2002, stíţnost č. 46311/99.
79.
Monnell and Morris v. Spojené Království ze dne 11. 03. 1985, stíţnosti č. 9562/81 a 9818/82.
80.
Multiplex v. Chorvatsko ze dne 10. 07. 2003, stíţnost č. 58112/00.
81.
Murray v. Spojené království ze dne 28. 10. 1994, stíţnost č. 14310/88.
82.
Muti v. Itálie ze dne 23. 03. 1994, stíţnost č. 14146/88.
83.
Neigel v. Francie ze dne 17. 03. 1997, stíţnost č. 18725/91.
84.
Nideröst-Huber v. Švýcarsko ze dne 18. 02. 1997, stíţnost č. 18990/91.
85.
Osman v. Spojené království ze dne 28. 10. 1998, stíţnost č. 23452/94.
86.
Öztürk v. Německo ze dne 21. 02. 1984, stíţnost č. 8544/79.
87.
Pakelli v. Německo ze dne 25. 04. 1983, stíţnost č. 8398/78.
88.
Posokhov v. Rusko ze dne 04. 03. 2003, stíţnost č. 63486/00
89.
Pretto a ostatní v. Itálie ze dne 08. 12. 1983, stíţnost č. 7984/77.
-71-
90.
Quaranta v. Švýcarsko ze dne 24. 05. 1991, stíţnost č. 12744/87.
91.
Rasmussen v. Dánsko ze dne 28. 11. 1984, stíţnost č. 8777/79.
92.
Refah Partisi a ostatní v. Turecko ze dne 13. 02. 2003, stíţnosti č. 41340/98; 41342/98; 41343/98; 41344/98.
93.
Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. 07. 1971, stíţnost č. 2614/65.
94.
Rodriguez Valin v. Španělsko ze dne 11. 10. 2001, stíţnost č. 47792/99 Lagrange v. Francie ze dne 10. 10. 2000, stíţnost č. 39485/98.
95.
Ruiz-Mateos v. Spain ze dne 23. 06. 1993, stíţnost č.: 12952/87.
96.
Salesi v. Itálie ze dne 26. 02. 1993, stíţnost č.: 13023/87
97.
Scopelliti v. Itálie ze dne 23. 11. 1993, stíţnost č. 15511/89.
98.
Sheffield a ostatní v. Spojené království ze dne 30. 07. 1998, stíţnosti č. 22985/93; 23390/94.
99.
Schlumpf v. Švýcarsko ze dne 08. 01. 2009, stíţnost č. 29002/06.
100. Sokurenko a Strygun v. Ukrajina ze dne 20. 07. 1006, stíţnosti č. 29458/04 a 29465/04. 101. Steel and Morris v. Spojené království ze dne 15. 02. 2005, stíţnost č. 68416/01. 102. Sutter v. Švýcarsko ze dne 22. 02. 1984, stíţnost č. 8209/78. 103. Tricard v. Francie ze dne 10. 07. 2001, stíţnost č. 40472/98. 104. Tyrer v. Spojené království ze dne 25. 04. 1978, stíţnost č. 5856/72. 105. Unión Alimentaria Sanders S.A. v. Španělsko ze dne 07. 07. 1989, stíţnost č. 11681/85. 106. Van Mechelen a ostatní v. Nizozemí ze dne 23. 04. 1997, stíţnosti č, 21363/93; 21364/93; 21427/93; 22056/93. 107. W v. Spojené království ze dne 09. 10. 1979, stíţnost č. 10871/84. 108. Weixelbraun v. Rakousko ze dne 20. 12. 2001, stíţnost č. 33730/96. 109. X v Spojené Království z roku 1980. 110. Zielinski, Pradal, Gonzales a ďalší v. Francie ze dne 28. 10. 1999, stíţnosti č. 24846/94 a č. 34165/96 aţ č. 34173/96. 111. Zimmerman a Steiner v. Švýcarsko ze dne 13. 07. 1983, stíţnost č. 8737/79. 112. Zumtobel v. Rakousko ze dne 30. 06. 1992, stíţnost č. 12235/86. 113. Zvolský a Zvolská v. Česká republika ze dne 12. 11. 2002, stíţnost č. 46129/99 a další.
-72-
Rozsudky
ESLP
získané
z Databáze
HUDOC,
dostupné
na:
http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/
-73-
