Právo na hrad a hradní regál hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století v českých a alpských zemích

- -

1

„Právo na hrad“ a hradní regál – hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století v českých a alpských zemích Vratislav Vaníček Vývoj role hradů ve středověku patří k atraktivním tématům, jejichž zpracování však naráželo v minulosti na řadu interpretačních překážek. Patří k nim nesporně specifičnost hradů jako fascinujících historických památek, které byly dlouho nahlíženy buď jen v politicko-historických souvislostech na základě písemných pramenů, nebo ze stylových umělecko-historických hledisek. Teprve rozvoj stavebně-historického průzkumu a metody archeologického výzkumu přinášejí kvalitativní obrat pro komplexní poznání hradů jako objektů našeho zájmu. Zároveň si však musíme být vědomi toho, že specializované kastelologické studium může vést k jednostranným historickým závěrům (podobně jako příliš odtržené studium měst, klášterů, či šlechtické genealogie), pokud nebude provázáno s dalšími tématy historického bádání, např. v sociálně-právní, ekonomicko-správní, či v literárně-kulturní oblasti. Zajištění uspokojivého pohledu na minulost předpokládá i sociálně etický rozměr bádání.1 Ve svém příspěvku se budu zabývat strukturálně sociální genezí hradů a vyústěním éry jejich nástupu v rámci českých zemí ve 13. a na počátku 14. století. Při „osvojování hradu“ patří k nejasně položeným, či jednostranně řešeným otázkám „právo na hrad“ privátních vlastníků a problematika panovnického regálu, které vystupují do popředí v souvislosti se „spory o hrady“ za krále Přemysla Otakara II., jak je známe zejména ze staročeské Kroniky tzv. Dalimila a dalších pramenů 13. a 14. století, ale také ze Štýrska. V těchto souvislostech bude třeba posuzovat možnosti hodnocení „hradní politiky“ českého krále Přemysla Otakara II. (1253-1278, vévoda štýrský 1260-1276) a prvních Habsburků, římsko německého krále Rudolfa (1273-1291), a jeho syna Albrechta (12981308, vévoda rakouský a štýrský od 1282). Stavba hradu rovněž souvisí s rozvojem dominií šlechty, přičemž skupina držitelů hradů je totožná s vrstvou Landherren (dominis terrae). Literární podání „sporu o hrady“ konečně předpokládá analýzu postojů politické veřejnosti v době nástupu národních kronik. Těchto aspektů se spíše jen dotkneme, patří do komplexnějších pohledů na středoevropské dějiny doby 13. století. Můj referát se skládá z několika částí. V obecnější první části si přiblížíme roli profilujících vrstev společnosti a strukturální trendy v českých zemích, které umožnily recepci hradu. Pak budeme sledovat, jaké byly důsledky budování hradů pro charakter zemí, a zmíníme nástin periodizace vztahů mezi panovníkem a šlechtou za vlády Přemysla Otakara II. „Soupisům“ sporných hradů se budeme věnovat na základě rozboru jednotlivých lokalit. 1

Citace se úsporně omezují na profilová díla. Starší shrnutí poznatků pro údobí 13. století D. Menclová, České hrady I., Praha 1972 (2. vyd. 1979), novějších J. Kuthan, Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Vimperk 1994; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000; M. Plaček, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001. Nové výzkumy zachycují sborníky a časopisy Archeologia historica (AH), Archeologické rozhledy (AR), Památková péče, Průzkumy památek, Castellologica Bohemica, Časopis Moravského muzea, Památky archeologické a místopisné a další periodika (cituji níže ČČH – Český časopis historický, ČSM – Časopis Slezského muzea, FHB – Folia historica Bohemica, SMM – Sborník Matice moravské). Korektnější podmínky v přístupu k bádání v nedávné minulosti by asi umožnily racionálnější práci a omezily by jistě zátěž jednostranného interpretačního paradigmatu (to je podle mého názoru psychologickým motivem některých soudobých polemik, např. M. Ježek, AR 51, 1999/4, s. 833871; či recenze M. Wihody, AR 53, 2001/3, s. 654-657).

- -

2

Hodnocení kronikářských tendencí „sporu o hrady“ zase úzce souvisí s aktuálními událostmi z počátku 14. století, kdy význam hradů kulminuje. Nakonec typologicky srovnáme české vývojové tendence s analogickými událostmi ve Štýrsku. Z obecného interpretačního hlediska lze říci, že v české historiografii převládá výkladové paradigma předpokládající téměř absolutistický koncept vývoje českého státu pod vládou Přemyslovců v raném a vrcholném středověku. Kritická analýza „sporů o hrady“ může koncepční pohled na minulost měnit, pochopitelně s dalšími poznatky. Podle donedávna určujících metodologických hledisek byl přemyslovský rod přímým majitelem veškeré půdy v zemi a organizoval ekonomiku státu na principu služebné organizace.2 Šlechta prý byla násilně odstraněna nebo ani nevznikla. V čele správy státu působili předáci či bojovníci různého postavení v rámci panovnické „družiny“. Každý nastupující kníže přiděloval svým věrným družiníkům správní hradiště, kde získávali své bohatství. Původní hradiště opevněná dřevohlinitými valy se měla samostatným způsobem měnit na hrady zprvu „přechodného typu“, později na „kastely středoevropského typu“.3 Počátky šlechty jsou v tomto pojetí chápány tak, že vlivné úřednické rody usilovaly o zcizování výbavy správních a dvorských úřadů. Velmožové a bojovníci nadto dostávali také některé majetky jako doživotní výsluhová léna (bona deservita), která se měla knížatům vracet.4 Znamenalo by to, že velmožové vlastní rodové majetky původně ani neměli. Předáci měli využívat zejména rozbrojů mezi Přemyslovci koncem 12. století k tomu, že se panovnických majetků zmocnili. Potvrzení úchvatů bývá spojováno se Statuty Konráda Oty (1189 a později). Ale i za stabilní vlády silných králů ve 13.století prý uchvátili přední šlechtici celé královské hradní stavby, např. Jindřichův Hradec, Rýzmburk a Lichtenburk. Podle soudobých názorů měl přitom vládce „hradní regál“ na veškerá opevnění ve státě, takže šlechta by vlastně nárok ani na stavbu vlastních hradů neměla. Stavba hradu ve Strakonicích byla prý proto asi „markýrována“ založením johanitské komendy.5 Trend vzestupu šlechty se údajně snažil zastavit až král Přemysl Otakar II., v tom je dokonce posuzována jeho vláda jako přelomová. Přemysl měl postupovat proti územním zájmům šlechty jednak svou zakladatelskou politikou (výstavba hradů a měst, zejména v jižních Čechách údajně namířená proti rodu Vítkovců), jednak programem revindikace odcizených královských majetků, které jsou mj. obsaženy v „soupisu“ sporných hradů. 2

K dlouhodobé tradici a různým názorovým zdrojům tohoto intepretačního postoje srov. W. W. Tomek, Dějepis města Prahy I., Praha 1855; J. Lippert, Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit I.-II., Prag-WienLeipzig 1896-1898; J. Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH 5, 1899, s. 34-43, 86-97; S. Zháněl, Jak vznikla staročeská šlechta, Brno 1930; J. Šusta, České dějiny II./1, Praha 1935. Vedle toho se rozvíjely také odlišné koncepce preferující pohyb společnosti (z úsporných důvodů bez citací F. Palacký, A. Sedláček, pro starší středověk V. Novotný, R. Koss, J. Prochno, F. Seibt, K. Bosl, V. Vaněček, J. Slavík, Z. Kalista, R. Nový, S. Russocki, J. Mezník, V. Vaníček, J. Klápště). Oficiální marxistické dějepisectví po roce 1948 označilo bádání celé „buržoazní“ epochy za nevědecké a reakční, ale těžilo tendenčně z těchto prací prací a vytvářelo národnělidové a etatistické paradigma (s větším či okrajovým dosahem do většiny monografických prací), které se dnes nereflektovaně rozpouští v rámci často opačně orientovaných vzorů; F. Graus, Adel, Land und Herrscher in Böhmen von 10. bis 13. Jahrhundert, Nachrichten der Giessener Hochschulgesselschaft 35, 1966, s. 131-153; D. Třeštík, K sociální struktuře přemyslovských Čech, ČsČH 19, 1971, s. 537-565; J. Žemlička, Přemysl Otakar I., Praha 1990; týž, Století posledních Přemyslovců, 2. vyd. Praha 1998; týž, Čechy v době knížecí, Praha 1997. 3 Koncept T. Durdíka, např. Vývoj hradů v Čechách, FHB 1, 1979, s. 177-191; týž, K původu kastelů středoevropského typu, AH 14, 1989, s. 233-255. Odlišné hodnocení viz J. Kuthan, K otázce geneze kastelů krále Přemysla Otakara II., in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1989, s. 109-121; J. Varhaník, K původu stavebního typu hradu Špilberka, AH 23, 1998, s. 391-398. 4 R. Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972. 5 Většinou názory T. Durdíka, srov. např. dané lokality v jeho Ilustrované encyklopedii.

- -

3

Šlechta se proto spojila – především Vítkovci – s králem Rudolfem Habsburským, který podpořil také odbojné snahy šlechty ve Štýrsku a v dalších alpských zemích. Cílem šlechty mělo být rozbití státu, neboť k tomu podle povšechných představ o feudální zvůli („bůh vysoko a král daleko“) v podstatě směřovalo budování hradních panství.6 Výhodou tohoto výkladového paradigmatu (občas korigovaného) je učebnicově názorný pohled na středověký svět. Celý kaleidoskop zájmů a jevů typických pro evropský středověk by tak byl odsunut do pozadí jako malicherný kolorit k rozhodování několika panovnických rodin, případně papežů. „Objektivní a pokrokové“ zájmy státu jsou navíc příkladně nadřazeny „sobeckým“ zájmům mocných. Do apriorní hodnotící stupnice lze pak zařadit jakékoli jednání a dějinné postavy. Samotné hrady získávají nikoli patos kulturně typových rytířských sídel (jak o tom podává svědectví středověké umění), nýbrž pevností české státnosti proti „vnějším uchvatitelům a domácí reakci“ (řečeno v interpretační ideologické zkratce nedávné doby). Toto paradigma není jistě v Evropě izolované a v některých regionech možná platilo, jinak však obvykle představuje konvenční ahistorický pohled. Středověké sociální jevy jsou však pro nás zajímavé právě svou originalitou a odlišností. Panovnická moc sice sehrávala státně jednotící roli, ale v jiném smyslu, než jak je obvykle prezentována. Nebyla antagonistickým protivníkem šlechty, nýbrž ze společnosti aristokratického typu vyrůstala. Panovnický dvůr byl především shromážděním politické elity (curia), která vládce povznáší a je od něho odměňována. Politickou kulturu státu charakterizuje ideál fidelity. Systém staré státnosti vystihuje symbolika sv. Václava jako transcendentálního vládce Čechů. Kníže panuje v zastoupení svatého knížete, má „jeho kopí“ a je držitelem „světcovy spravedlnosti“ (pax et iustitia). Díky spravedlnosti pod ochranou sv. Václava se Čechové dostávají do Nebeského Jeruzaléma, názorně ukazuje česká knižní malba z konce 12. století.7 Panovník sice stát „řídí“ a je k tomu také cílevědomě veden, ale opírá se o consilium et auxilium svých „Čechů“. Také spravedlnost jako něco podstatného pro svobodné jedince se veřejným způsobem nalézá, není pouhou svévolí vládce, který je naopak díky ní legitimován jako vládce Dei gratia. Vedení státu se tak jeví být spíše autonomním mechanismem, který se odvíjel vlastním způsobem, i když pod tlakem sociální mobility a s občasnými individuálními zásahy vládce. Statuta Konráda Oty8 pocházející asi z konce 12. století a obnovovaná jako zemská privilegia při nástupech vládců v jihomoravských údělech v prvních desetiletích 13. století (Brněnsko, Znojemsko, Břeclavsko) nejsou žádným schválením úchvatů družiníků, jak se často předjímá, pokud se nečte více než úvodní povšechně deklarativní paragraf. Další články Statut naopak ukazují, že svobodné vlastnictví šlechty bylo zcela běžnou záležitostí (což doplňují i jiné prameny, zejména donace církevním institucím). Vládce vydává zákoník pro danou „provincii“ se souhlasem „celé šlechty“. Šlechtické ani jiné majetky ve středověku nelze posuzovat podle římského práva (i když se tyto termíny objevují v listinách, často ale vedle pojmů domácích). Ale označení pro pozemkový statek hereditas – dědina9 jasně ukazuje na rodově urozený původ svobodné držby (obsahově podobný jako germánský allod - odal). Právo „k zemi“ běžně existovalo

6

J. Šusta, Dvě knihy českých dějin I., Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1917; týž, České dějiny II./1, Praha 1935; D. Třeštík, Proměny české společnosti ve 13. století, FHB 1, 1979, s. 131-154. 7 A. Merhautová – D. Třeštík, Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV, Praha 1985. 8 CDB II., č. 234, č. 325, CDB III., č. 164. V. Vaněček, glosy k tzv. Statutům Konrádovým, Sborník věd právních a státních 41, 1941, s. 105-159; P. Horák, K statutům Konráda Oty, SMM 80, 1961, s. 267-280. 9 K dědickým souvislostem R. Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského, Bratislava 1922.

- -

4

bez potvrzení vládcem, jak to dokládá např. „zakládací akt“ litoměřické kapituly z doby kolem roku 1057.10 Kníže tedy vládl ani ne tak na základě „regálu k zemi“, spíše jako „držitel míru“.11 Zločinci a další „odpůrci míru“ narušovali čest panovníka, vystavovali se jeho mstě a jejich majetek proto získával vládce. V rámci personifikace státu a práva byl panovník „majitelem“ všech hradišť jakožto fortifikačně chráněných veřejných prostor, ale také jako prostor kultovních, soudních a tržních. Stavba hradišť, castra edificare vel reedificare, náležela k společným úkolům celého společenství a realizovala se často za účasti vládce, jak to známe z narativních pramenů. Zároveň se však tato obyvatelská povinnost objevuje jako jeden z prvních a obecných bodů výčtu imunitních práv.12 V okolí či přímo v areálu hradišť ovšem stály dvorce a kostelíky předních šlechtických rodů, které skutečnou správu řídily, i příbytky osob, které se na „provozu“ raného státu ve službách vládce či šlechty podílely. Na stagnujícím Starém Plzenci (před založením Nové Plzně až kolem roku 1295) stála v roce 1266 řada kostelíků původně založených nejen vládci, ale nepochybně také úřednickými rody,13 podobně jako to je doloženo v areálu Žatce. Sociální stratifikace ve venkovském prostoru se však tradičně realizovala válečnicko – rytířským stylem, jak to ukazuje označení milites primi ordini pro šlechtu a milites secundi ordini pro svobodné bojovníky.14 Nepochybně zde patří k obdobám systémů ministeriálů v Říši, či role iobaginů v Uhrách. Na válečné výpravy táhly uspořádané oddíly a šiky pod hierarchickým vedením vyšší šlechty, i když bojovníci byli vybaveni z vlastních majetkových zdrojů. Zatímco primates měli k dispozici vozy a koně, pauperes bojovali na koni či pěšky. Překážkou, proč se hrad nestává součástí středověkých Čech již ve 12. století, stěží mohl být „hradní zákaz“ panovníka. Jestliže šlechta vyměňovala v období let 1172-1197 různé Přemyslovce na panovnickém kamenném stolci v Praze, nepochybně by si primates „stavební povolení“ k hradu lehce vymohli. Místo toho prochází fází rozvoje až do první čtvrtiny 13. století dvorec v regionu, jak to prokázal J. Klápště pro oblast Bílinska.15 K tomu je třeba připomenout, že v Čechách sice vznikly ve 12. století dva mohutné kamenné hradní donjony, ty však nebyly dílem panovníka. První z nich, hrad Přimdu, zbudovali v pohraničním česko–bavorském hvozdu „nějací Němci“, jak se o tom také udržovala pověst v české tradici,16 a byl po svém dobytí knížetem Vladislavem I. v roce 1121 využíván českými panovníky kromě ochrany stezky do Bavor jako státní vězení. Ještě rozsáhlejší biskupský hrad v Roudnici nad Labem, založený v 80. letech 12. století a označovaný jako curia, měl rezidenční ráz17 a byl netypicky pro poměry v zemi spojen s osobními ambicemi vzdělaného pražského biskupa Jindřicha Břetislava, který jako člen dynastie přeměňoval své biskupství na knížecí úroveň. Roudnické sídlo již avizuje emancipační ambice, které byly předpokladem přenesení hradu jako typu sídla. Vývojovou cestu k hradní kultuře lze vysvětlit jen v rámci nového paradigmatu hodnocení strukturální role šlechty, dynastie a státu. Původní slovanské hradiště označované „gradъ “ bylo jádrem země a symbolem „veřejné moci“. Když velkomoravský Zákon sudnyj 10

CDB I., č. 55. České věty v dodatečném závěru dokumentu: „Pavel dal gest Ploscouicih zemu …“ V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české, Praha - Litomyšl 2000, s. 210 n. 12 Např. 1207 svobody olomouckého biskupství, CDB II., č. 59. 13 CDB V., č. 475. Král zřejmě připravoval fundaci města a kostelíky věnoval chotěšovskému klášteru výměnou za pozemek, kde město později vzniklo. 14 V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české II., Praha – Litomyšl 2000, s. 154 n. 15 J. Klápště, Paměť krajiny středověkého Mostecka, 1994. 16 Kosmova kronika, Praha 1972, s. 191-192; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie, s. 461-462. 17 D. Menclová, České hrady I., s. 79-82. 11

- -

5

ljudem z 9. století vykládá o návratu bojovníků ze zajetí do vlasti, překládá řecký obrat z Eklogy „en té politeia“ slovy „vъ svoju zemlju i gradъ“. Staroslověnský gradъ zde zároveň odpovídá latinskému termínu ius civitatis.18 Šlechta byla definována svou příslušností k centru, byla nositelem jeho práva a organizovala vojsko. Její představitelé proto tvoří „soudně-úřednickou“ elitu, označovanou za kmety a župany (Morava, český stát), vojvody a hradské starce (Rusko), nebo baiores magni (Litva).19 Tento systém se transformoval pod vlivem křesťanství do hierarchizované podoby státu vedeného monarchou. Tím byl sociálně otevřen prostor pro „výstavbu země“ (dvorce, kostely, trhy). Schematicky bych směr vývoje hodnotil z hlediska sídel tak, že český grad (hradec) se jako charismaticky chráněné „veřejné centrum“ rozděluje na tři „štěpy“: město, hrad a chrám. Každý z těchto štěpů je „hradem sui generis“, jak to naznačuje stavebně technická blízkost věže městské, věže kostelní a věže hradní. Tento trend je analogický procesům, které proběhly na počátku středověku např. ve Flandrech, jak je popsal pro burgus H. Pirenne.20 Pojem burgus se pak uplatňuje v němčině hlavně pro světský hrad (Burg), zatímco pro města se prosazuje označení Stadt (ačkoli byl v městském prostředí Německa a Francie užíván také první termín a v českých zemích se některé staré kupecké osady označovaly burgus). Také v češtině se odděluje významově „hrad“ od termínu „městské právo“, které je doloženo již pro polovinu 13. století.21 Staré ohražené sídliště se označovalo již ve středověku jako „Hradiště“ (podobně existují pojmy městiště, dvořiště). Záměna písmena H za G se odehrála v češtině asi koncem 12. století. Strukturálně podstatné je srovnání s Ruskem, kde k podobnému rozdělení nedošlo. Ruský gorod podobně jako kreml je chráněným, a tedy posvátným prostorem pro hlavní společenské funkce a tomu odpovídá jeho půdorysný vývoj, jak to známe v případě Novgorodu, Tveru, či Moskvy. Na Rusi, upozorňuje P. N. Miljukov,22 nevznikají svobodná města, ani hrady svobodné šlechty západního typu. Stavovské „evropské“ svobody byly uděleny ruským elitám až v novověku carským rozkazem. To neznamená, že by slovanské národy byly nevývojové, despotické, nebo dokonce antievropské, jak se tento názor občas objevuje. Model gorodu byl „staroevropský“, zůstal však zakonzervován ve východoevropském prostoru díky extenzivitě vývoje, jehož tendence nám připomínají ještě v 17. století trendy českého raného středověku. V oblasti kremlu stály dvorce služebné šlechty (prikaznyje ljudi), jejíž elita byla zároveň majitelem ohromného počtu dvorců v zemi (N. J. Romanov měl 7 tisíc dvorů, B. J. Morozov 6 tisíc, kníže J. K. Čerkasskij 5 tisíc).23 Druhý prstenec v rámci goroda tvořil řemeslný a kupecký posad, na okrajích pak byl nezdaněný prostor pro svobody. Staletý vývoj v česko – moravském prostředí je zase příkladem tendencí vývoje v přechodné kontaktní zóně již za okruhem bývalé limes Romanorum, ale v dosahu evropských inovačních proudů. Stará střediska nebyla ovšem nutně opuštěna, to platí spíše pro provinční a lokální hradiště. Velká centra spíše procházejí transformačními procesy (městské lokace), ale usměrňují také strukturální vývoj na venkově, kde pak mohly být přijímány sídelní formy i na „zeleném drnu“.

18

J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1996 (2. vyd.), s. 208. Heslo gorod viz Lexikon des Mittelalters IV., München - Zürich 1989, sl. 1562-4. 20 H. Pirenne, Středověké město. Přeložil B. Medl, Praha 1928. 21 CDB IV., č. 244: „Item civili iudicio, quod mieske prawo dicitur“. Autenticitu listiny dokládá papežská konfirmace. 22 P. N. Miljukov, Obrazy z dějin ruské vzdělanosti I., Praha 1902. 23 P. N. .Muljukov, Obrazy I., s. 262. 19

- -

6

Specifickým příkladem starého centra ještě z 9. století je levobřežní Praha, kde získalo ústřední hradiště státu výstavbou již od 30. let 12. století (za Soběslava I.) kamennou hradbu s průchozími věžemi a s věžicemi. Nejedná se zde však ani tak o příklad rané formy hradu, jak se často zdůrazňuje, nýbrž o vývojově předcházející typ. Pražský hrad podobně jako některá císařská a biskupská střediska v Německu napodoboval italské město (byl také označen civitas)24 a připomínal jistě současníkům „Nebeský Jeruzalém“. Součástí jeho areálu byly kamenný palác („falc“) panovníka, katedrála a kostely, konaly se zde sněmy (kolokvia) a soudy, na volném prostranství stál inaugurační kamenný stolec. V podhradí a na pravobřeží Vltavy se nacházely další živé sídelní celky (řekli bychom podle ruského příkladu „posady“ a „svobody“), kupecké čtvrtě včetně židovské, německé a románské. K parcelizaci města došlo až po roce 1230 (kdy vzniklo zároveň elitní Havelské Město, které bych s nadsázkou přirovnal ke „kolektivnímu hradu“ meliorátu).25 Od přelomu 12. a 13. století pozorujeme také stavební změny na moravských knížecích sídelních hradištích v Olomouci a ve Znojmě, kde se objevuje okrouhlá kamenná věž s připojenou hradbou, případně palác. Část opevnění zůstává valová (tato symbióza je dost častá, jak ukázal T. Durdík). Podoba věže pochází možná z Francie (zejména typ „věž s břitem“ z doby válek mezi Kapetovci a Plantagenety), ale za podstatnější je třeba pokládat obdobný starší proces pronikání hradních článků v Německu ve 12. století.26 Věže se objevují ještě na dalších hradištích, které si udržují roli správního hradu (Břeclav, Přerov). U starých sídelních aglomerací, které byly ve 20. letech 13. století „modernizovány“ vyměřením parcel pro měšťany, jako v případě Znojma či Hradce Králové, je výrazně patrné rozdělení do tří „sektorů“ – panovnicko-šlechtického („úřednického“), panovnickoklášterního a měšťanského. Dosud to bylo interpretováno jako odraz učených teorií „o trojím lidu“ při vyměřování města.27 Z tak abstraktních důvodů však asi k oddělení sektorů nedošlo, teorie spíše reflektovaly převládající dějinný trend. Město nebylo v rámci svého poslání plně emancipováno „samo pro sebe“, nýbrž zůstalo obklopeno hradem, „městskými“ kláštery a hradbou panovníka. Lze proto postulovat názor, že „původní“ velké město v českých zemích ve 13. století nebylo pouze „komunitou měšťanů“, nýbrž jistým pokračování „trojčlenného goroda “, s modernizovanou hradní stavbou (purkrabství, castrenses, druhové) a s pásmem klášterů a kostelů mimo měšťanskou parcelaci. Měšťanská komunita byla zprvu vícenárodní, se zastoupením skupin Čechů, Němců, Románů a Židů. Ale také hradní elita v případě Znojma je jazykově česko – německá. Na tuto urbanistickou tradici do jisté míry navazují některá založená města Přemyslem Otakarem II., např. Písek, anebo sídelní moravské biskupské město Kroměříž. Ale také v alpských zemích některá rozšiřovaná města navazovala na „seniorský“ styl vlády vévodů (Graz), jinde však byly nově založené panovnické hrady a kláštery přísně podřízeny strategii obrany města (vzorově Bruck na Muru). Naproti tomu nezávislejší a pokročilejší město Brno se rozvíjí jako komunita vedená měšťanskými rody ve státních službách a kláštery byly zakládány uvnitř parcelizace měšťanskými rody (i v původním suburbiu na Starém Brně). Panovníci pobývali za svých návštěv (Václav II. podle Zbraslavské kroniky) v elitní patricijské čtvrti Brna, ačkoli u města stál od 70. let vzorový hrad zbudovaný podle štaufských předloh. Menší města v regionech 24

D. Menclová, České hrady I., s. 70-79. K terminologii M. Bláhová, Evropská sídliště v latinských pramenech období raného feudalismu, Praha 1983. 25 K pojetí „meliorátu“ V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české II., s. 267 n., analogii zde představuje také Vídeň. Moc této vrstvy kulminuje na počátku 14. století (nejen Praha, Kutná Hora, ale i Krakov, Vratislav). 26 Např. Burgen der Salier II., 1992, red. H. W. Böhme, věnovaná sídlům v jižním Německu. 27 L. Konečný, Geneze města Znojma a typy předlokační aglomerace, AH 10, 1985, s. 153-162.

- -

7

zaměřená obvykle na potravinářství a místní směnu – někdy založená patriciji z ústředních měst – neměla výrazné zeměpanské prvky, přičemž často teprve později byla schopna zbudovat si kamenné hradby. Termíny Znojemší či Plzeňští, stejně Brňané nebo Pražané, měly za této situace ve 13. století dva významy, vedle komunity měšťanů těchto měst označovaly soudně a politicky příslušnou šlechtickou obec dané provincie. V českých zemích dochází k právnímu překrývání obou prostorů, měšťanského a zemského (lze snad říci „hradského“), neprosazuje se územní systém weichbildy rozšířený již ve Slezsku (spíše na pomezí severní Moravy).28 Šlechta se schází v zeměpanském městském hradě (nebo v některém z klášterů) k soudům, zatímco podle Brněnského práva získával zase městský rychtář soudní pravomoc nad majetky měšťanů roztroušenými po venkově. Nadregionálním sociálně zorganizovaným stupněm byli i nadále „Češi“ a „Moravané“, příslušníci „státní obce“, která zahrnovala celou zemi a jejímž střediskem zůstala Praha (na Moravě původně Olomouc, záhy však také Brno – institucionálně vývoj dovršil Karel IV.).29 Ale role měšťanů nemizí ani v celozemském rozměru. Není správné církevní a městské souvislosti vývoje šlechty a hradů nevidět. Na vánoční a novoroční sněm v zimě 1280 – 1281 byli např. pozváni k řešení zásadních otázek spolu s pražským biskupem „urození země, s rytíři, pány a měšťany hrazených měst“.30 Vývoj šlechty od raného středověku jsem charakterizoval jako proces teritorializace, v němž chápu proces vytváření panství, hradu a země jako nikoli antagonistický, nýbrž vzájemně provázaný.31 Země se centralizuje a vnitřně krystalizuje. V Praze se emancipoval ze starší soudní „kurie“ zemský soud, asi postupně od 40. let, jehož funkce vedla k „modernizaci“ právních zvyklostí (úloha zemských desek inspirovaná úředními knihami). Čechy a Morava se „institucionalizují“, což se projevuje na proměně titulatur úředníků dvora, či statutu samotného panovníka. Od poloviny 13. století se např. z „číšníka krále“ stává „číšník království“, a na vládce se přenášejí trvalé a nezměnitelné zemské erby (český lev, moravská orlice). Vládce se vedle knížete Čechů stává vévodou české země, jak to zachycuje chorál Svatý Václave pocházející ze 13. století (titul „král“ byl spojen s korunovací, která ve 13. století v Čechách nebyla totožná s dobou nástupu vlády). Odboj pražského biskupa Ondřeje proti králi Přemyslu Otakarovi I. v první čtvrtině 13. století nám přibližuje emancipační sociální trend, v němž nešlo o to křížit zájmy českého státu (tradiční výklad), ale rozvinout církevní moc jako svobodnou společenskou sílu v zemi a vedle krále. Sice již dříve se objevují ambiciózní biskupové, ale pouze jako členové dynastie budující své osobní knížecí postavení. Ze stavitelských hledisek bych upozornil na to, že původní kamenné kostely stály na hradištích, pak na dvorcích šlechty, ale od 13. století se staví běžně na venkově (plebanie) a sílí výstavba držav církevních institucí. Biskup Ondřej v roce 1221 požadoval, aby mírovou přísahu (konkordát) složil nejen král, ale také šlechta a lid. To bezděčně dokládá emancipační rozvrstvenost ve společnosti. Česká šlechtická communitas obklopovala v době odboje biskupa Ondřeje krále jakoby v „družinickém“ stylu, ale jednalo se ve skutečnosti o urozenou reprezentaci 28

J. Bakala, Urkundenzeugnisse von der Weichbuldverfassung in den mährischen Städten des Magdeburger und Leobschützer Rechts, Folia diplomatica 2, 1976, s. 77-86; týž, Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku, ČSM 26, 1977, s. 97-122. 29 K správnímu vývoji na Moravě L. Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Brno 2000. 30 Druhé pokračování Kosmovy kroniky, viz Pokračovatelé Kosmovy, Praha 1974, s. 170; FRB II., ed. J. Emler, 1874. 31 V. Vaníček, Strukturální proměny české státnosti ve starším středověku, VII. Sjezd českých historiků 1993, Historický klub, s. 127-151.

- -

8

zformovanou ve 12. století. Zároveň pronikají do země další „modernizační“ podněty. K novým jevům této periody patří možnost usazovat kupecké či měšťanské komunity mimo centra státu (burgus – Kladruby, Velehrad aj.),32 jak toho využívají někteří preláti. Ale také král využívá – díky svým poradcům – různých impulsů k lokacím provinčních měst (Litoměřice, Znojmo, Hradec Králové). Patrně v těchto souvislostech dochází ve 20. letech k založení prvních hradů, k nimž bych řadil Křivoklát, Loket, Brumov, Buchlov, Veveří, Zvíkov, Jindřichův Hradec, Strakonice a Blatnou,33 tedy románské stavby šlechtické či panovnické. Tuto nejstarší vrstvu „hradů 20 - 30. let“ asi budeme dosti obtížně stavebně dokumentovat (zejména když přicházejí záhy ve 40., v 50. a v 60. letech masivním způsobem další převrstvující stavební vlny), ale rozhodující je zahájení trendu (okrsek Zvíkova, tzv. oslovský újezd, např. zakoupil Přemysl Otakar I., predikátem doložený „Nový hrad“ v Jindřichově Hradci). Při charakteristice sociálních podmínek přijetí a dobově provozní funkce hradu bych zachycoval dva profilující aspekty: - aristokraticko-právní - kulturně-technický. U prvního aspektu je třeba opakovat, že nedochází k zániku provinčního soudnictví, zemského práva či jurisdikce panovníka jako ochránce míru. Zakladatel hradu je charismatickým členem státního společenství, ale zároveň „veřejným“ způsobem spravuje různé pertinence svého panství, k jehož vybavení patří rytířská družina, kostely a poddaní sedláci.34 Tyto pertinence se vyvíjely od raného středověku kolem dvorců různého typu, nyní se však začínají „modernizovat“ či „standardizovat“ (např. nové lokace vesnic, termíny mansus, laneus).35 V důsledku toho se formuje dominium, které má vlastní úředníky a soudce (1255 soudce, maršálek, stolník, číšník a milites u pánů z Hradce).36 Podobné vývojové směry jsou typické pro církevní instituce (imunity). Přijetí hradu v těchto souvislostech představuje symbolizaci „veřejné autority“ vlastníka (a jeho novou pertinenci). Druhý aspekt vychází ze sociálně specializované kultury válečníků, která sama formuje rytířství jako „profesní ctnost“.37 Rovněž válečnictví sociálně povznáší, jak to je patrné v průběhu středověku u vrstev dienstmanů. Panovník musí být rytířem, z těchto idejí je inspirována např. jezdecká pečeť vládců. Po osvojení erbů se začínají posilovat další přenosné složky rytířské kultury, přičemž některé byly známé v Čechách již dříve (opásání). Hrad náleží k rytířským hodnotám jako technicky efektivní (z hledisek vojenství) a stylově „čestné“ sídlo. Někteří páni spíše ojediněle ještě zůstávají na svém dvorci a hrad staví až ve 14. století (Sobotka – Kost),38 ale nižší šlechta si staví již koncem 13. století tvrze.39 32

J. Kejř, Burgus und burgensis in den böhmischen Ländern, in: Die Stadt in der europäischen Geschichte, Bonn 1972, s. 210-233. 33 Orientačně V. Vaníček, Dějiny zemí Koruny české II., s. 244 n. 34 Na souvislosti s kláštery upozorňuje M. R. Pauk, Dziĺalność fundacyjna możnowĺadztwa czeskiego, Kraków – Warszawa 2000. 35 Důležitý zde je přechod na transparentní systém závazků a majetků, pochopitelně velikost lánu v nemohla být unifikována, i když existovaly relativně vzorové míry. 36 CDB V., č. 57. 37 W. Iwanczak, Tropem rycerskiej przygody (Wzorec rycerski w pismiennictwe czeskim XIV wieku), Warszawa 1985 (Po stopách rytířských příběhů, Praha 2001). Dále soubor starších článků k tématice, J. Macek, Česká středověká šlechta, Praha 1996. K rytířskému životnímu stylu obecně např. F. Cardini, Válečník a rytíř, in: Středověký člověk a jeho svět, red. J. Le Goff, Praha 1999, s. 69-100. 38 J. Pekař, Kniha o Kosti, 4. vyd. 1970. 39 Zásadní práce k poznání tvrzí V. Nekuda, Mstěnice. Hrádek – tvrz – dvůr – předsunuté opevnění, Brno 1985; P. Chotěbor, Nejstarší období výstavby českých tvrzí (do pol. 14. stol.), AH 14, 1989, s. 257-270, týž, Pokus o

- -

9

Samozřejmě, z hradiště či centra země se vyděluje také se svým hradem panovník, ale společně s obratem u šlechty, v rámci nového stylu celé elity. Místo loveckého dvorce v lesnatém okolí Prahy či Brna tak nastupuje hrad (Křivoklát, Veveří). Nesmíme však zapomenout, že vládce zůstává i nadále nositelem „míru“, a jeho hrady mají spíše „veřejný“, než intimní ráz. Sídla českých králů měly obvykle více obytných ploch a palácových křídel, protože vládce doprovází jeho dvůr. Na královském hradě trvale zůstává purkrabí, zpočátku také soudce. Některé hrady „přechodného typu“ vznikaly s použitím ještě starší domácí fortifikační techniky, ale k novému účelu, a byly kombinovány s kamennou stavbou.40 Hrad byl akceptován pro vládce a šlechtu navenek především v souvislostech nástupu kurtoazní rytířské kultury,41 jak o to svědčí názvy nejstarších hradních staveb (Šternberk – dle erbu hvězdy u Divišovců, Lemberk – erb lvice u Markvarticů, Rožmberk – erb růže u Vítkovců). Prostředí rytířské dvorské hry odpovídají také názvy královských hradů, zejména Zvíkov – Klinkenberk, či Veveří – Eichhorn (německé překlady, spojující jazyková souvislost je česká, do češtiny přecházejí německá slova). Také tyto hrady ještě částečně nesou románské prvky. Za vnější zlom kulturní recepce německé rytířské kultury lze asi pokládat zásah krále Václava I. (1230-1253) do bojů o Rakousko v roli spojence a příbuzného císaře Fridricha II. v letech 1236-1237. Český král se účastnil volby císařova syna Konráda za krále ve Vídni. Jak víme, český stát poté přešel ve svých zájmech na stranu guelfské politiky, ale Václav I. i nadále projevoval pro Fridricha své uznání.42 Teprve na sklonku 30. let se stává pražský dvůr stálým střediskem minnesängrů.43 Cestu kurtoazní poezie na východ bezděčně reflektuje popisem vlastní životní pouti Reinmar von Zweter: Von Rine so bin ich geboren In Osterriche erwahsen Beheim han ich mir erkorn44 Přejímání německých jmen pro hrady má identifikačně „typový“ ráz, je svědectvím o pěstování „prestižní šlechtické kultury“. Některé hrady si podržely ve 13. století slovanské jméno (rožmberské Příběnice), jiné zase kombinovaly „rytířskou“ koncovku s českým rodovým jménem (Potštejn – Půtův kámen). Menší část rodů se silněji sbližovala s německou kulturou v 2. polovině 13. století, jako páni z Hradce, z Rýzmburka a z Lichtenburka. Výstavba hradů ve 30. – 40. letech probíhala v návaznosti na vlastní majetky, zpravidla při využití modernizačních podnětů, jako byla „německá“ kolonizace hvozdu,45 či fundace vlastní církevní instituce. Jaké bylo oprávnění k stavbě a držbě hradu ve srovnání s předchozí personifikací míru a hradišť vládcem? srovnání tvrzí laické a církevní vrchnosti, AH 21, 1996, s. 307-314. Prvním souhrnným dílem Encyklopedie českých tvrzí (I. díl A / J, Praha 1998, II. K / R, Praha 2000). 40 T. Durdík, např. Encyklopedie českých hradů, Praha 1997 s. 105. 41 Kulturní prostředí zachycuje Z. Kalista, Zdislava z Lemberka, Praha 1991. 42 K dějinám českého státu ve 13. století celkově V. Novotný, České dějiny I/3, Praha 1928; syntéza německých historiků Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, Stuttgart 1967; V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české II. (1197-1250), Praha 2000. 43 Novější zásadní práce k vývoji minnesängu v českých zemích W. Baumann, Die Literatur des Mittelaters in Böhmen. Literatur von 10. bis zum 15. Jahrhundert, München-Wein 1978; H.-J. Behr, Literatur als Machlegitimation, München 1989; sborník Moravo, Čechy, radujte se (Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců), uspořádali V. Bok – J. Pokorný, Praha 1998. 44 Citace podle A. Krause, s. 117 (zde bez diakritických značek). 45 Jak ukazují některé prameny, např. z jižních či západních Čech, kolonizace měla často jazykově často smíšený ráz, nevznikají právně oddělené české a německé oblasti či lokality. Nově lokované území má však jistě bezprostřednější vazby k panskému hradu.

- -

10

Pozorujeme, že hrady si staví pouze „panská veřejná reprezentace“ zformovaná ve 12. století a dále vyhraňovaná vlastnicky v 1. polovině 13. století. Sídla regionální nižší šlechty bývají označovány v literatuře za „hrádky“ (zejména na Moravě),46 později za tvrze. Úloha vládce při schválení hradu asi dobově kolísala, není však vyhraněně zdůrazňována, takže spíše než „panovnický bann“ připomíná „zvyklost země“, kterou ovšem panovník rovněž „úředně“ personifikoval. Vládce byl zaangažován do rozvoje šlechtické elity, která jeho spoluúčast na svém vzestupu přímo „v zájmu státu“ požadovala, jak to odráží např. česká Alexandreida v „radách Aristotelových“ mladému králi.47 Otázka tedy nestála, zda hrady šlechty mají existovat, nýbrž zda odpovídají zemským konvencím. Lze je asi charakterizovat zejména tak, že hrad neměl narušovat zájmy ostatních, především na veřejné cestě, a měl stát uvnitř panství, nikoli mimo něj.48 Panovník měl konvence hájit, jak to naznačuje vývoj v období interregna po roce 1278. Na setkání správce země pražského biskupa Tobiáše se zemskou šlechtou (universi barones) v květnu 1281 bylo např. rozhodnuto, že sine speciali licentia domini marchionis (poručníka nezletilého Václava II., markraběte Oty IV. Braniborského) nemohou být nové munitionem vystavěny, a nově vzniklé musí být schváleny.49 Zemská šlechta zároveň hrozí všem pánům, kteří se nepřidají k této jednotě, že jejich hrady (castra) budou dobývány markrabětem nebo jeho zástupcem. Toto usnesení české elity mělo ovšem ryze pacifikační cíl, neboť také požadovalo restituci všech zabraných majetků, královských, církevních i privátních. Proti loupeživým skupinám a případně šlechticům vystupoval později např. při pacifikaci Moravy Záviš z Falkenštejna spolu s mladým Václavem II. a v souladu se zemskou moravskou šlechtou.50 S tím souvisí výklad z doby po roce 1306 v Kronice tzv. Dalimila.51 Kronika hrad uvádí již v úvodním dějinně filosofickém proslovu kněžny Libuše: Obec je každého ohrada, ktož ji tupí, minulať jej jest rada. Ztratě obec neúfaj do hrada, bez obcě dobude tě všeliká sváda52 Garantem vlastnictví šlechtického hradu tak má být již politicky emancipovaná zemská obec. I když v této formulaci jsou vyjádřeny zvláštní politické podmínky doby (které ještě přiblížím), v obecnější rovině a návaznosti na 80. léta 13. století lze konstatovat, že držitel hradu neměl narušovat zemský mír, s jehož prosazováním byla spjata šlechtická communitas v rámci zemského práva a „zvyklostí“. Za vlády Lucemburků sílí prestiž a právní vybavení královské moci, jak to je patrné zejména v politice císaře Karla IV. Vládce využil své pravomoci při povyšování do šlechtického stavu, udílení erbu a pasování na rytíře.53 Rozvíjel také lenní vztahy („ušlechtilé

46

Tento termín byl přehnaně kritizován v literatuře jako „nevědecký“. Ve skutečnosti byla postupně doložena i sídla typu „motte“ typická pro nižší stupeň šlechty, či ministeriály, srov. J. Unger, Počátky středověkých sídel typu „motte“ na jihovýchodní Moravě, in: sborník Rodná země, Brno 1989, s. 200-221. 47 Staročeská Alexandreida, uspořádal V. Vážný, Praha 1949, s. 42-45. 48 Tak to je charakterizováno při revindikacích v alpských zemích za Rudolfa Habsburského. 49 RBM II., č. 1238. 50 Zbraslavská kronika, red. M. Bláhová, Praha 1975, s. 60-61. Král „ničil hrady, bořil tvrze“, patrně spíše nouzové loupežnické hrádky, ale hrad Hochštejn byl po dobytí nově osazen. 51 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 1-2, ed. J. Daňhelka, K. Hádek, B. Havránek, N. Kvítková, Praha 1988. Historický komentář M. Bláhová, III., Praha 1995. 52 Dalimilova kronika, s. 9. 53 W. Iwańczak, Po stopách rytířských příběhů, Praha 2001, s. 54.

- -

11

manství“) u některých šlechtických držitelů hradů ke králi, aby si zajistil jejich větší věrnost. Příkladem krystalizace hradního regálu je jeho potvrzení Rožmberkům vystavět dva hrady. Samotné privilegium lze však pokládat za politický úspěch Rožmberků, nejmocnější český panský rod se zabezpečoval proti námitce, že jejich dva plánované velké hrady (zřejmě Dívčí Kámen a Helfenburk – oba na „královské úrovni“) ohrozí svým dosahem okolní vlastníky včetně královských úředníků a poddaných. Právě tyto komplikace totiž zase potkaly založení hradu Karlshaus císařem v dosahu rožmberského vlivu poblíž Hluboké, kde vyměření území vyvolalo v roce 1356 veřejný a úspěšný protest Rožmberků.54 Hradní „regál“ byl teoreticky uznáván v Říši a je zmiňován v obecných privilegiích Štaufů pro duchovní a světská knížata. Confoederatio cum principibus ecclesiasticis (1220) obsahuje závazek císaře nezakládat na knížecí církevní půdě hrady a města, přičemž duchovní knížata mohla bořit neoprávněně vystavěné hrady a tvrze. Statutum in favore principum (1231) povoluje knížatům stavět hrady při veřejných cestách, tedy na ochranu míru. Pochopitelně, tato privilegia potvrzovala již dávno fungující stav. Z právního hlediska je ale výrazněji třeba rozlišit: •

hrady jako prostory veřejného práva (střediska zemí a provincií), anebo jeho specifické ochrany (strážní fortifikace na ochranu cest, při celnicích), které přebírají do své trvalé pertinenční pravomoci knížata a další držitelé „úřednických lén“ v Říši,

•

hrady privátní, v podstatě opevněné domy, které si staví urozená šlechta jako podílník na veřejné moci.

Ale ani hrady vysoké šlechty nebyly pouhými privátními sídly, páni „veřejným způsobem“ spravovali své panství (s jeho ministeriály, kostely, městečky, poddanskými soudy) a náleželi do integrované skupiny Landherren, která se pravidelně scházela na soudních jednáních. Jejich veřejné nároky na spoluvládu rovněž poprvé legitimuje Statutum in favore principum. Soudy se však nekonaly přímo na „privátním (rodinném) hradě“ šlechty, ale před jeho branou („veřejně“).55 České a moravské panovnické i šlechtické hrady byly různých architektonických typů, které rekonstruujeme s větší či menší adekvátností. Typově čisté hrady bychom asi mohli spatřovat v kastelech (italský – např. Písek, francouzský - Konopiště), anebo v bergfritech (Valdek). Typologický přechod mezi nimi by mohl představovat „hrad s obvodovou zástavbou“, kde palác či další budovy se podílejí na obraně hradu.56 Z hradního typu lze sice usuzovat na ambice stavebníka, nikoli však na jeho přesné sociální zařazení. Sídla Vítkovců v polovině 13. století např. náležely různým typům, patřily k nim také dvorce, ale jejich hrady byly převážně „vznešené“ (Příběnice s osmibokou věží, Jindřichův Hradec, dva hrady v Rožmberku – s bergfritem a s hranolovou věží „podunajského typu“, patrně „dvojhrad“ v Českém Krumlově již z 13. století, možná s hradem kastelového typu). Rozsáhlý hrabišický hrad Rýzmburk stěží sleduje „čistý typ“, ale má cíleně a funkčně

54

Analogie rožmberského odporu s odbojem v letech 1276-77 zdůrazňuje J. Šusta, České dějiny II./4, s. 406 n. Nápadné přitom je, že „spor o hrad“ opět není izolovaný, ale týkal se také postavení v zemských úřadech (odvolání Jošta z Rožmberka z úřadu nejvyššího komorníka) a politických změn v Podunají. Zemské konvence se však vztahovaly také na vládce. K odmítnutí zákoníku Maiestas Carolina šlechtou v roce 1356 realisticky F. Kavka, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378) I., Praha 1993, s. 40. 55 Heslo Burg, in: Lexikon des Mittelalters II., 1983, sl. 957-1003. 56 Definice T. Durdík, např. Encyklopedie českých hradů, 1997, s. 105-106.

- -

12

vše, co k „Obřímu hradu“ vznešeného rodu náleží.57 Byla zde i kaple doložená často na předních panských hradech z 13. století. Hrady se staly v druhé polovině 13. století standardní součástí územní a politické struktury v českých zemích, podobně jako města. Území strukturálně vrcholně středověkého typu v českých a alpských zemích a v západních Uhrách se popisuje obvykle jako castra, municiones, oppida, villas, terra et alia.58 Výstavba hradů a měst nevedla vnitřně k rozpadu států, ale nutně směřuje k modelu politického pluralismu držitelů hradů. Tento trend nastupuje v českém státě v podstatě v roce 1277 (již dodatkové smlouvy Přemysla Otakara II. s Říší mají konsensuální ráz), ale zcela legitimním se stal po roce 1306. Nižší šlechta (rytíři, vladykové) měla jen služební (purkrabské) postavení při královském či panském hradě, zatímco páni mohli držet královský hrad jako manství nebo zástavu. Královské hradní panství se strukturou často blížilo panskému, proto bylo možno hrad bez překážek „zcizovat“. Král zastavoval šlechtě také města i přes protesty měšťanů. Hrad se tak stával v tržně ekonomickém smyslu zbožím (viz níže Frýdlant), ale komoditou nesamozřejmého rázu. O hrady měla zájem také patricijská elita, která si je mohla dovolit na počátku 14. století postavit (Pirkštejn). Pozorujeme, že přední měšťanské, zejména bankéřské rodiny ve střední Evropě (např. vídeňští Paltramovci) vystupují elitárně podle konvencí rytířské kultury. Dosavadní výklad vývoje „práva na hrad“ budeme nyní rozvíjet na příkladě „sporů o hrady“ v narativních pramenech. Lze je v Čechách situovat do několika nestejných úseků: -

epilog panování krále Václava I. (1253), vláda krále Přemysla Otakara II., období po vymření Přemyslovců a do nástupu Lucemburků (1306 – 1310)

K prvnímu úseku Kronika Františka Pražského59 (vzniklá v národnostně protiněmeckém prostředí biskupa Jana IV. z Dražic) uvádí, že po smrti Václava I. (22.9.1253) předáci jeho úmrtí veřejnosti utajili. Za nepřítomnosti dědice trůnu mladého Přemysla Otakara II. (který právě bojoval proti koalici Bély IV.) pozvali do Prahy některé držitele královských hradů a zajali je, čímž si vynutili vydání hradů. Ačkoliv zprávu Šimák označuje za anekdotu, odpovídá dobře poměrům v severozápadních Čechách, kde Václav daroval svým německým spojencům Bílinu, či Ústí, za pomoc, kterou mu poskytli proti odboji nezdárného kralevice Přemysla (v letech 1247-49). Zpráva ukazuje politický význam zajištění velkých hradů při výměně vládců, i možnosti nátlaku dvorské elity. Lze asi také říci, že česká aristokracie nehodlala ztrácet své skupinové postavení vůči německým ministeriálům, kteří pocházeli z Frank a Osterlandu. Revindikaci tak vedla dvorská šlechta ve vlastním skupinovém zájmu. Toto rozhodnutí vyvolalo nepříznivou odezvu vůči novému českému králi. Markrabě míšeňský Jindřich Jasný spekuloval o svém nástupu na český trůn a sliboval odměnu v Čechách říšským panům z Vogtlandu, pokud ho podpoří.60 Tato spekulace asi nebyla otevřeným nepřátelským činem, ale vycházela z možnosti, že mladý Přemysl v náročné válce přijde o život. Markrabě by pak mohl vystoupit i s nároky na Rakousko. Pronikání německých rytířů do Čech ze západu pokračovalo také později za Přemysla Otakara II., kdy se do Čech 57

K různým hodnotícím paradigmatům, byť záměrně nevyostřeným, srov. T. Durdík-J. Klápště, Dva pohledy na počátky hradu Riesenburku, AR 44, s. 266-276. 58 Např. 1277, CDB V/3, č. 1701. 59 František Pražský – Kronika. In: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 55-172. FRB IV., 1884, s. 347-456. 60 CDB V./3, č. 1012.

- -

13

dostali páni ze Žeberka, ze Šumburka a Dětřich Špacman. Ti však zakotvili v české panské a dvorské společnosti. Přejděme nyní k hodnocení Přemyslovy role.61 Je nutné si nejdříve uvědomit, že král Přemysl Otakar II. se stal symbolem panovnické moci,62 jak to čiší např. z úcty, s jakou se o něm zmiňuje Karel IV. (Pražský hrad ... se od časů krále Otakara II. celý sesul). Pro Danteho byl Přemysl Otakar ztělesněním rytířské a panovnické virtus uplynulého duocenta. Pro českou šlechtu však ambivalentně ztělesňoval klady i zápory královské autority, její přitažlivost i hrozivost. Dosažení mimořádné koncentrace panovnické moci po převzetí vlády v třech plošně rozvinutých zemích (Čechy, Morava, Rakousko) zvýšilo možnosti českého panovnického úřadu a umožnilo vládci sehrávat ve střední Evropě zástupnou roli na císařské úrovni. Přemysl mohl usměrnit závěrečnou vlnu kolonizace a modernizace země (nejen v českých, ale také v alpských zemích) způsobem, který překračoval obvyklou sociální rovnováhu mezi elitou a zemským knížetem. Souvěkovci si toho byli vědomi. Kronikář František Pražský poznamenává již tradicí ovlivněný názor: A postavil a opevnil (král Přemysl II.) mnoho hradů a tvrzí v Království českém i jinde na svém panství. A říkal veřejně, že chce postavit tolik a takových hradů, opevnění a příbytků, že by je jeho synové nestačili pokrýt.63 Zakladatelská vlna královských sídel dosáhla ve třetí čtvrtině 13. století maxima, které již Přemyslovi nástupci nemohli udržet. K „zpětnému pohybu“ pomyslného kyvadla v poměru hradů panovníka a šlechty by nutně došlo i bez zásahu zvenčí, jak to naznačuje podíl panstva na územní správě krále ještě za Přemyslovy vlády. Někde se správa hradů a měst již asi překrývá s náhradou za dluhy (podkomoří Dětřich Špacman, purkrabí v Mostě). Vlastní interpretaci „sporu o hrady“ obsahuje Kronika tzv. Dalimila. Hradní tematika v ní není izolována, ale souvisí s dvěmi dalšími tématy: otázkou nespravedlnosti ve vztazích vládce ke šlechtě a s germanizačními důsledky královy aktivity. V 92. kapitole díla s příznačným názvem „Ot násilé, ješto král českým pánóm činil“64 autor označuje „pozdního Přemysla“ za škůdce domácí šlechty, zatímco „mladý“ Přemysl byl naopak ke šlechtě vstřícný. Kronika přitom uvádí „soupis hradů“, kterých se král zmocnil: Vítkovicě s úsckého hradiště spudi Budějovicě otje Čiečovi, Poděbrady Vilémovi. Kladsko otjě Zwieřětieckým a Lúně Žirotínským. V českých zemích na počátku 14. století poutala pozornost národnostní stránka věci, neboť řadu měst a krajů - již v nacionální dikci středověku - „vydal Přemysl Němcům“. Podle Kroniky tzv. Dalimila ... král počě o svých nedbati města i vsi počě Němcóm dávati. 61

Novější monografie J. K. Hoensch, Přemysl Otakar II. von Böhmen, Graz – Wien – Köln 1989; J. Kuthan, Přemysl Otakar II., Vimperk 1993. 62 F. Graus, Přemysl Otakar II. – sein Ruhm und sein Nachleben, MIÖG 79, 1971, s. 57-110. 63 František Pražský, s. 62. 64 Kronika tzv. Dalimila, s. 404.

- -

14

Tímto počínáním krále Přemysla prý byla domácí šlechta tak rozhořčena, že poněkud nelogicky - „Rudolta, krále říšského, naň pozvachu“. K tomu lze dodat, že sice na první pohled žádný národní rozpor mezi kolonizací krále a šlechty neexistoval (jak soudí literatura), ale přece působily zde odlišné následky. Česká šlechta si udržovala nad svými německými leníky svrchovanost, zatímco manové soudních okruhů podle magdeburských práv se mohli vymykat zemskému právu, i když zůstávali poddanými českého krále. Tím lze také vysvětlit výroky třetího významného kronikáře, opatovického kronikáře Neplacha65 v jeho díle Stručné sebrání kroniky římské a české, které vzniklo asi v roce 1360. Kronikář přepisuje formulace a fakta z Dalimila, ale vychází také z dalších zdrojů, či „soupisů“. Král Přemysl prý „terras etiam videlicet Cubicensem, Tratnouicensem, Glacensem Theutonicis tradidit, suos postergando“ (zemi Loketskou, Trutnovskou a Kladskou Němcům odevzdal, svých zatlačiv). Motivaci k údajnému protičeskému obratu Přemysla Otakara II. uvádí Neplach ještě naivnější (protože prý Přemysl přilnul ke králi Rudolfovi). Neplachův soupis uvádí, že král odňal Vítkovcům Ústí a Jindřichův Hradec, panu Čéčovi Budějovice (prý dostal náhradou hrad Veliš na Jičínsku, správněji asi Velešín)66, pánům z Krasíkova Tachov, pánům z Egerberga Kadaň, Žirotínským Louny, Borešovi z Oseka Kostelec, panu z Michalovic Velešín, pánům z Dubé Frýdlant, jakémusi šlechtici hrad Ulsitz zvaný též Grabštejn, pánům z Lemberka Kladsko, panu Blehovi Čáslav, panu Benešovi Poděbrady, a Klášterec nad Ohří odevzdal mnichům z Postoloprt. Záviše a jeho rod prý stihl klatbou, starého pána Oldřicha z Hradce usadil ve vsi Buk (u Jindřichova Hradce). Králova teta Anežka Česká mu prý v klášterní hovorně přes mříž sdělila varování, že se z války živý nevrátí, protože jsou všichni páni proti němu.67 Ke kronikářským zprávám můžeme jen pro částečné doplnění připojit některé události. V 60. letech nechal král popravit svého podkomořího Beneše ze Cvilína a měl pod kontrolou jeho hrad na Opavsku. Benešův syn však hrad později převzal jako rodové sídlo. V roce 1277 zmiňuje Přemysl Otakar II. v listu králi Rudolfovi Habsburskému, že Vítkovci českým králům fidelitatis homagio sunt astricti, čímž však asi nemá na mysli konkrétní hrady, ale patrně (jako fidelitas u Rulka z Biberštejna) vojenskou pomoc a obranu v pohraničních oblastech condiciones iurium nostrarum terrarum, v reakci na stanovisko krále Rudolfa Habsburského, který je chtěl udržet ve své ochraně jako své služebníky.68 Vítkovci však drželi také hrady mimo Čechy v Říši (hrabství Raabs, hrad Falkenštejn, možná další tvrze). V roce 1310 si nárokoval Jindřich z Lipé držbu Žitavy se odůvodněním, že náležela jeho rodu již v minulosti.69 Jindřich z Rožmberka zase obdržel od Habsburků v roce 1307 hrad Zvíkov do doby, než se vyřeší jeho nároky na hrad a hrabství Raabs. Král Jindřich Korutanský potom dokonce udělil Rožmberkům Zvíkov do dědičného vlastnictví a tuto zánovní skutečnost potvrdil král Jan, ale po smrti Jindřicha z Rožmberka byla držba Zvíkova změněna. Petr z Rožmberka získal ve 30. letech 14. století od krále Jana Lucemburského do 65

Neplach, Stručné sepsání kroniky římské a české, in: Kroniky doby Karlovy, Praha 1987, s. 525-550. FRB III., 1882, s. 445-484. 66 Na Jičínsku však měli Čéčové hrad Železnici - Isenburk. T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie, s. 643. 67 Neplach, s. 545. 68 Tím by došlo k ohrožení integrity „těla království“, argumentuje rovněž Přemyslův list, snad v analogii na právní integritu Uher; CDB V., č. 851. Král Rudolf pokládal zase své spojence mezi českou šlechtou za klíčovou politickou záležitost a vztahy Čech k Říši chtěl ještě posílit. 69 Tak tomu ovšem skutečně bylo, i když vládce zase oprávněně pokládal Žitavu za „veřejný úřad“. Tento charakter mělo zejména město Žitava na obchodní a strategické spojnici mezi Čechami a Lužicí.

- -

15

podmínečného vlastnictví hrady Zvíkov, Protivín a Kamýk znovu, aniž by se odkazoval na historické argumenty. Proveďme krátký rozbor sporných lokalit (v celkovém kontextu nejen hradů), jak jsou uvedeny ve výčtech kronikářů.70 Stranou ponecháme další kauzy, které nejsou přímo součástí kronikářských výkladových tendencí. Typové rozčlenění objektů „českých soupisů“: -

„země“, „vnější kraje“ Čech: Loketsko, Kladsko, Trutnovsko, velké královské hrady, provinční střediska: Čáslav, Kladsko, další hrady: Jindřichův Hradec, Frýdlant, Grafenštejn, Hluboká, Poděbrady, Velešín, Hradiště (Ústí) města: České Budějovice, Kadaň, Louny, Tachov menší lokality: Klášterec, Kostelec (zde je nebudeme sledovat)

Nejdříve si shrneme otázku provincií údajně „vydaných Němcům“. Spojuje je užívání německého manského práva nezávisle na právu zemském. Čeští šlechtici se zde opravdu mohli cítit znevýhodněni. Důležitější však je, že hradní centrum spojené zpravidla s městem má zde natolik „veřejnou“ roli, že může být vládcem vždy znovu revindikováno, a to v souladu se zvyklostmi země. Loketsko jako zvláštní nárazníková provincie se vytváří od sklonku 12. století, kdy byla na čas držena Štaufy. Krajina náležela pod nový purkrabský hrad Loket již za Přemysla Otakara I., kolem hradu se zřejmě vytváří záhy vazalský okruh a městečko. Hrad nemohl být „privatizován“, ale jako purkrabí zde působili především západočeští páni, z nichž Jaroš ze Slivna si vystavěl v kraji vlastní nový hrad.71 Germanizační trend zřejmě zesílil až v 2. polovině 13. století, ale Loketsko nelze pokládat za zcizené, evidentně bylo přímo zapojeno do politického a ekonomického života království. Zajímavý je údaj o Kladsku – hradu a území. V kraji skutečně proběhla německá kolonizace, ale vedená nepochybně panem Havlem z Lemberka (nikoli tedy Zvířetičtí, ti však patřili také k Markvarticům), jak to dokládá původní město Havelsbewerde (dnes Bystřice Kladská).72 Touto cestou se ve středověku vytvářely nové šlechtické držby a nároky na udílení lén. Přemysl Otakar II. zde zřejmě revindikoval královský majetek na počátku 50. let. Nevíme, zda byli Markvarticům kompenzovány ztráty z jejich privátních fundací, ale Havel Mladší z Lemberka si podržel vysoké postavení na Přemyslově dvoře. Naproti tomu Trutnovsko předal panovník moravskému velmožovi Idíkovi ze Švábenic, který zde budoval vzorové kolonizační panství královského typu, ovšem silami německých kolonistů ze Slezska. Část Trutnovska daroval král Václav II. svídnickému knížeti Bolkovi, který vytvářel zázemí své moci v těchto oblastech ze slezské strany jako český politický klient, ale švábenické majetky zde ještě zůstaly. Došlo také ke spojení manů z okruhu Trutnova a Dvora Králové.73 Odlišné postavení měly Frýdlant a Grafenštejn jako předsunuté hrady českého vlivu v nově kolonizovaném Záhvozdí.74 Ačkoli listinně doložený Frýdlant byl hradem bergfritové 70

Neuvádím detailní literaturu, obecně k tématu J.V. Šimák, Přemysl II. a panstvo české, ČČH 30, 1925, s. 1934; M. Bláhová, Kronika tak řečeného Dalimila 3, historické poznámky. 71 Hrad Pušberk; H. Jireček, Pan Jaroš ze Slivna, ČMM 12, 1880, s. 95-101. 72 J.V. Šimák, Osídlení Kladska, ČČH 25, 1919, s. 39-57; F. Tichý, Stezkami kladských dějin, in: Kladský sborník, ed. V. Černý, Praha 1946; Kĺodzko, dzieje miasta, 1998, red. R. Gladkowicz, M. Cetwiński, s. 40 n. 73 V. Wolf, Počátky Dvora Kráové a Hostinného, in: Krkonoše a Podkrkonoší 1963, s. 16-23; V. Wolf – J. Kalistová, Počátky města Trutnova, tamtéž, s. 24-42. 74 K vývoji v Záhvozdí viz sborník Žitavsko v českých dějinách, red. A. Fanta – H. Rokyta, Praha 1947.

- -

16

dispozice, král jej pokládal za součást své ochrany země. Přemysl Otakar II. jej 1278 prodal za 80 hřiven stříbra Rulkovi z Biberštejna, rytíři působícím také ve Slezsku. Rulko se zavázal „věrně sloužit“ českým králům secundum consuetudinem regni Boemie … in iudiciis, steuris et expeditionibus75. Hlavním důvodem této pro krále nevýhodné transakce, kterou potvrdila okolní vysoká šlechta (Čeněk z Lipé, Hynek z Dubé), byla asi vojenská pomoc králi (Rulko měl připravit armis, equis a další náležitosti k válce). Je pravděpodobné, že Frýdlant a Grafenštejn byly někdy v rukou Ronovců, kteří je mohli i stavět. Bibrštejnové se začlenili také do české zemské šlechty. Středočeské Poděbrady bych pokládal za alodizovaný majetek. Jádro hradu (palác s věží) nám poněkud připomíná Jindřichův Hradec. Zdá se, že velký hrad však začal stavět až král Přemysl II. Dosavadním majitelům dal zjevně náhradou území, kde stojí hrad Choustník, snad i s jakýmsi povolením „hrad za hrad“. Podobný postup naznačuje údajná výměna s rodem Čéčů Hluboké za Velešín.76 Na Velešíně nad říčkou Malší je stavebně doložena malá románská rotunda, která jistě dokládá jeho stáří. Hrad by sice mohl být panovnický podle vzoru Lokte, ale pro jihočeské prostředí by však byl výjimkou (zde románská hradní sídla v rukou šlechty). Velešín se však mohl dostat do rukou panovníka odúmrtí. Hrad Hluboká poznáváme až z dob po smrti Přemysla Otakara II., ale jeho založení spadá zřejmě do konceptu výstavby krále, jak to naznačuje hradní půdorys.77 Jindřichův Hradec byl původně lokálním hradištěm, ale prošel již na počátku 13. století transformací pod vládou Vítkovců, jak to ukazuje jméno Nova Domus, či Novum Castrum, německy Neuhaus). Zakladatel hradu Jindřich z Hradce byl majitelem okolní krajiny a povolal sem řád německých rytířů.78 Zájmy Přemyslovců nejsou v těchto oblastech jižních Čech do poloviny 13. století doloženy, o skutečné revindikaci nelze vážně uvažovat. Zmiňované zásahy proti Vítkovcům se jeví být trestem za jejich odboj, přičemž zábor Jindřichova Hradce králem měl aktuální význam pro válku s Rudolfem Habsburským, která se vedla v Podyjí. To se patrně týká zmiňovaných vladařů, které vládce „spustil“ na konfiskované statky. Zvláštní interpretační rébus představuje sídelně-vlastnický vývoj na území dnešního dvojměstí Tábor – Sezimovo Ústí. Je to příklad situace, kdy narativní, stavební a archeologické prameny říkají více, než prameny diplomatické, jejichž nenahraditelnost pro přesné poznání si tak můžeme opět uvědomit. Přesto je třeba ocenit úroveň výzkumných prací, které řeší regionální záležitosti jako příklad obecných otázek.79 Narativní prameny zdůrazňují, že zde došlo ke střetu mezi místním Vítkovcem a králem. Německá verze Dalimila80 uvádí, že král sehnal Vítkovce z „hradu“ (Burg), což by se zřejmě mělo vztahovat na hrad v Táboře v lokalitě Kotnov. Výchozí česká verze kroniky hovoří méně zřetelně o ústeckém hradišti (to lze také spíše vztahovat na Kotnov).

75

CDB V., č. 860. Velešín se skutečně stal sídlem rodu a jeho držitel se spříznil s rodem Kuenringů, predikáty dále potvrzují, že dříve vlastnil Budějovice. 77 Hluboká zřejmě patří do okruhu hradů inspirovaných italskou architekturou, podobně jako Špilberk či nedostavěný hrad na vrchu Okule. Za upozornění děkuji J. Varhaníkovi. 78 Jeho nadání řádu podstatně omezuje v roce 1255 Vítek z Hradce. CDB V., č. 57. 79 Shrnutí poznatků po vyhodnocení zejména archeologických výzkumů obou měst a dalších lokalit Dějiny Tábora I/1, red. F. Šmahel, 1988, zejm. s. 97 n. (autoři M. Drda, R. Tecl). 80 Di tutsch kronik von Behemlant, FRB III., 1882, ed. J. Jireček, s. 3-224. 76

- -

17

Dominikánské zdroje zachycují,81 že v Sezimově Ústí byl již před rokem 1250 založen neznámým fundátorem dominikánský klášter. Fundace tak připomíná soudobou aktivitu Zdislavy z Lemberka v Pojizeří v severních Čechách (1253). Protože klášter byl věřitelem Voka z Rožmberka (1262), předpokládá se nejen klientský vztah k Vítkovcům, ale také obchodní rozkvět samotného Sezimova Ústí. To zjevně patřilo k nejstarším šlechtickým městům v Čechách, jeho půdorys připomíná např. město Raabs. Hrad v dnešním Táboře v místě zvaném Kotnov byl doceněn jako sídlo typu francouzského kastelu,82 opět však neznáme jeho zakladatele. Písemně je doložen v rukou pánů z Ústí ve 14. století, kdy purkrabí hradu měl práva nad městem Ústím.83 K založení hradu mohlo dojít asi na počátku 70. let, neboť ještě v roce 1267 se objevují na dvoře Oldřicha v Hradce Konrád a Hněvko de Radisch, patrně spíše v roli vítkovských klientů, než přímo hradeckých služebníků.84 Při hradu vznikla osada raně městského typu (zemnice), i když její rekonstrukce je dosti nejasná. O tradici osídlení před hradem se však vědělo a bájilo, zejména když na jeho místě vystavěli husité své nejslavnější středisko, „Hradiště hory Tábor“. Podle tradice z 15. století Vítkovci sami své město Hradiště zapálili a zničili, jak to uvádí Píseň o Závišovi85: I spálichu město Hradiště v trh největší když biše, a pusto je učinichu a potom zdi okolo něho zbořichu. Podle převládajícího názoru přistoupil k výstavbě či záboru „města Hradiště“ Přemysl Otakar II. na základě uplatnění horního regálu. Králova listina z roku 1272 pro měšťany Jihlavy uvádí, že jim udělil sephelehen in Vst … iura in montibus, qui in Vst sunt inventi et qui adhuc inter Yglauiam et Vst inventi fuerint.86 Proto byl vystavěn hrad a rozvíjelo se horní město, kde mohla stát později doložená kaple. Vítkovci, či jejich klienti byli donuceni z místa odejít, ale pak na Hradiště zaútočili v roce 1276, načež je král opět vypudil (1277). K tomuto přímočarému výkladu však přistupují jisté pochybnosti. Také královský horní regál je v české literatuře interpretován velmi zjednodušeně, neznamenal vůbec konfiskaci půdy pozemkových vlastníků, ale majitelé měli poskytnout horníkům místo pro ubytování a jejich činnost, na jejichž výnosech se pak sami podíleli. Horní osadu mohl organizovat také šlechtic, jak to známe z případu Smilova Brodu. Nadto není jasné, zda se nutně jednalo o Ústí nad řekou Lužnicí (kde významná těžba není doložena), nebo o jiné Ústí ležící v horním okrsku Jihlavy, které dříve patřilo do sféry vlivu Lichtenburků. Prostor mezi Jihlavou a Lužnicí se zdá příliš rozsáhlý, i když je také možný, tím spíše se však netýká záborů půdy. Jiným vodítkem se zdá zmínka o rýžování zlata, která je později na Lužnici zachycena, ale rovněž jen nevýrazně (ve srovnání s řekou Otavou, na níž ležel Písek). Hrad na Kotnově i s lokalitou nepřipomínají architektonicky otakarovský styl městských středisek, chybí farní kostel. Očekávali bychom vzhledem ke strategické poloze Ústí a Hradiště na spojnici z Prahy do Kremže královský pobyt, nebo existenci úředníka. 81

Usuzuje se tak podle zasvěcení kostela sv. Dominikovi, provinční kapitula se zde pak ještě konala v 70. letech. V. Koudelka, Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter II., Archivum Fratrum Praedicatorum 26, Řím 1956, s. 146 n. 82 T. Durdík, Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě, Praha 1998, s. 88-102. 83 Dějiny Tábora I/1, s. 132, odkaz 87. 84 CDB V., č. 505. 85 FRB III., ed. J. Jireček, Praha 1882, s. 240-242. 86 CDB V., č. 650.

- -

18

Málo dokladů však máme také pro velmožské založení. Okolní majetky náležely sice Vítkovcům, ale jejich predikáty Hradiště ani Ústí nezachycují. Kolem roku 1250 bylo hradecké panství koncentrováno v rukou Vítka z Hradce, teprve v roce 1267 se objevuje jeho synovec Sezema,87 možný zakladatel ústecké linie. Ten je však na mírové smlouvě v květnu 1284 označen predikátem „ze Stráže“, kde zjevně formoval své panství. Blíže ke klášteru v Sezimově Ústí se zdají být Vítkovci z třeboňské linie, neboť v roce 1272 je ještě uváděn třeboňský Vítkovec Ojíř s predikátem z Klokot (dvorec s kostelíkem hned na svahu proti Kotnovu),88 který také klášter obdaroval. Známe i jiné Ojířovy predikáty (Lomnice, Třeboň, Sviny) ukazující dynamický vzestup vítkovských panských středisek. Zůstane tedy nejspíš otevřenou otázkou, zda hrad Hradiště vznikl jako neúspěšný pokus o přenesení královského vlivu do nové oblasti zájmu, ale není pochyb o tom, že se od počátku či později stal dovršením výstavby ústeckého šlechtického dominia. Údaj o vyhnání Vítkovce a o zapálení města Hradiště mohou souviset s válečnými operacemi v roce 1276-77, podobně jako to je doloženo pro Jindřichův Hradec. Další skupina problémových lokalit odráží potíže panovníka při zakládání měst, jak to známe již ze starších dob (lokace Znojma, Olomouce). To ovšem jen dokládá, že „privátní vlastnictví“ mělo dlouhodobé kořeny a nemohlo být revindikováno. Přemysl Otakar II. k založení nových měst Čáslavi, Loun a Českých Budějovic zabral okolní prosperující šlechtické majetky a dvorce, které vždy majitelům nějak nahradil. V případě Čáslavi k těmto objektům patřil privátní kostel a dvorec rodu Blehovců v předhradí bývalého hradiště. Po vzniku města se stal kostelem farním, i když asi s podacím právem šlechty. V okolí Loun se nacházely majetky starých rodů (Vršovci, „Vlastislavici“ – erbu orlice). Louny se dříve objevují ve vlastnictví číšníka Zbraslava, pocházejí však asi z královského daru,89 který vládce zase stáhl a využil. Akcent revindikace se zde kříží se zájmy držitelů okolní půdy. České Budějovice získal Přemysl od rodu Čéčů, kteří ještě krátce po založení města Hirzem užívají predikátu z Budějovic. Nelze tedy uvažovat o revindikaci, ale spíše o vynucené výměně, což se týkalo také některých majetků původně vítkovských držených vyšebrodským klášterem. Zde byla také lokalita Novum Forum (Rožnov) představující jistě nikoli rivalizující městskou fundaci, nýbrž tržní poddanské městečko. Hrad v Českých Budějovicích založen nebyl,90 i když by typově náležel do tak rozsáhlé městské fundace na obchodních cestách spojujících Čechy s Podunajím, kde v Přemyslových městech hrady zastoupeny jsou. Patrně zde král spoléhal na věrnost jihočeských Vítkovců a rivalitu s nimi nelze posunovat svévolně do 60. let. Poslední skupina uváděných lokalit reaguje asi na spory za vlády krále Václava II., když na počátku bylo zadlužení krále Přemysla Otakara u podkomořího Oldřicha Špacmana v 70. letech. Týká se to měst Kadaně a Tachova (v nichž byly ovšem také správní hrady s manským okruhem). Uváděné nároky pánů z Egerberka a Krasíkova mohly s dlužními zástavami příbuzensky souviset. Představují typ sporů typický pro 14. století, kdy panovník předává města a hrady do zástavy šlechtickým rodům, ale také zde je patrné, že zmíněné lokality mají „veřejný ráz“ a nemohou být zastaveny trvale. Jaké byly tedy skutečné souvislosti „sporů o hrady“: 87

územní zajišťování městských lokací nucenou výměnou (Čáslav, Budějovice, Louny), revindikace „veřejného“ hradu, případně s městem (Kladsko, Trutnov),

CDB V., č. 505. RBM II., č. 776. 89 J. Žemlička, Královský číšník Zbraslav, Historická geografie 21, 1983, s. 117-132. 90 J. Čechura, Historická analýza údajů ke stavební činnosti v bývalém dominikánském kostele v Českých Budějovicích, Památky a příroda 11, 1986, s. 397-402. 88

- -

-

19

výměna panství vhodného k stavbě hradu (Poděbrady - Choustník, Hluboká - Velešín), pohraniční hrad a vojenská pomoc (Frýdlant, snad Grafenštejn), zástava královského města s purkrabským hradem (Kadaň, Tachov), zásahy proti vzbouřené šlechtě spojené s konfiskací (Jindřichův Hradec, Hradiště Sezimovo Ústí).

Můžeme pro srovnání jen stručně shrnout, jak se vlastně vztah mezi šlechtou a vládcem v Čechách vyvíjel91. Jedná se o tyto úseky: 1) 40. léta – mladý Přemysl jako markrabě moravský vede odboj proti otci, k hlavním odpůrcům patří Boreš z Rýzmburka a Havel z Lemberka, v čele stoupenců kralevice Vítek z Hradce a páni ze Švábenic (tehdy olomoučtí úředníci) 2) 50. léta – vládce bojuje o udržení česko – rakouského soustátí proti koalici Uher, Bavorska a jejich spojenců (Krakov, Halič), stabilizuje se přitom jeho dvůr, dočasné věznění Boreše z Rýzmburka (hrad asi zůstal jeho majetkem) 3) 60. léta – rozchod s některými rádci (popraveni Beneš ze Cvilína a Ota z Maisova), na dvůr nastupují zpravidla nejbližší příbuzní oblíbenců92 4) 70. léta do roku 1276 – omezení politické mobility, vysoká šlechta spíše opouští dvůr, ale působí v zemi, sílí role měšťanských „intendantů“ 5) 1276 – odboj štýrské šlechty, vpád koalice krále Rudolfa a ztráta Korutan a Rakouska, odboj Vítkovců a Boreše z Rýzmburka 6) 1277-78 – rekonstrukce politického stylu ve prospěch politické mobility pánů, ústupky Bavorovicům a Lichtenburkům, pacifikace domácího odboje Při celkovém hodnocení je zjevné, že má-li „soupis hradů“ určitou logiku, nejedná se o korektně právní přehled „nároků na hrady“, nýbrž o retrospektivní politické shrnutí užitečnosti panovnické moci pro zájmy šlechtické obce. Stěží zachycuje obrysy „hradní politiky“ Přemysla Otakara II. Konflikt mezi vládcem a částí šlechty se sice vedl, ale spíše z politických důvodů, nikoli o revindikace hradů, jak se tradičně předpokládá. J. V. Šimák dospívá ve své monografii93 o této problematice k závěru, že argumenty Dalimila a Neplacha proti Přemyslovi jsou většinou liché, protože králi zmíněné lokality buď patřily, anebo mohl postupovat v mezích práva. Historiografie proto obvykle usuzuje, že se Dalimil snažil vylepšit obraz zrádné šlechty a zdůvodnit falešnými příklady její odboj proti vládci. To ostatně odpovídá českým stereotypním pohledům na středověkou šlechtu. Krátkozrakou sobeckou snahu předpokládá u šlechty ve svém konceptu českého státu za posledních Přemyslovců J. Šusta. Naproti tomu D. Třeštík realisticky soudí, že v dobových interpretacích mohlo docházet ke sporům, kdy obě strany byly přesvědčeny o oprávněnosti svých vlastnických požadavků.94 Šlechtické rody hájí to, co si od některého z vládců „vysloužily“ (bona deservita), anebo z hledisek zemského práva „vyseděly“ (recht gewere - lhůta rok a den). Nadto však jednotlivé rody v konvenčně hierarchizované společnosti také pokládají za

91

Vycházím zde z textu vlastní knihy, která se připravuje k tisku: V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III. (1250-1310), nakl. Paseka. 92 Podle mínění starších rakouských historiků (O. Lorenz, A. Dopsch) dochází kolem roku 1265 k obratu v Přemyslově politice, když začíná postihovat zemskou šlechtu a připravuje tak vlastní pád. 93 J.V. Šimák, Přemysl II. a panstvo české, ČČH 30, 1925, s. 19-34. 94 D. Třeštík, Proměny české společnosti ve 13. století, FHB 1, 1979, s. 131-154.

- -

20

oprávněné své tradiční nároky na politické a správní funkce (viz písemně potvrzená dědičnost některých dvorských úřadů od doby Jana Lucemburského). Ale kronika Dalimila (podobně i další) se nesnaží „retušovat“ vztah šlechty k Přemyslovi II., naopak jej aktualizačně vyhrocuje jako vzor pro šlechtu s výhružkou proti jakémukoli králi, který by ohrožoval „jazyk“ a „zemi“. Domnívám se, že obecně je předpokladem „sporů o hrady“ v rovině faktické i teoretické postupné prosazování principu dualismu vlády krále a pánů, „koruny a země“, jenž přináší změnu tradičních priorit vůči zásadám fidelity, jak ji potřeboval silný válečnický vládce. Posun sociálních hodnot dokládá vývoj tendencí rané jazykově české rytířské literatury.95 První velká básnické skladba Alexandreidy z doby Václava II. ještě zdůrazňuje rytířskou moc krále a odsuzuje dvorské intriky Pauzoniáše (Záviš z Falkenštejna a královna Kunhuta, tento nerovný a „zavrženíhodný“ vztah poutal i německé kronikáře). Obrat v hodnocení rolí krále a šlechty připomíná trend Chanson de geste ve Francii (ve 12. století) od prokrálovských Le geste du roi k skladbám Le cycle féodal ukazujícím krále jako spíše deformované osobnosti, zatímco pozitivními hrdiny se stávají šlechtici. Také Dalimilova kronika zdůrazňuje „rytířskou ctnost“ odbojného Záviše z Falkenštejna líčeného jako oběť bezcitného krále. V Čechách rovněž vzniklá německá skladba Vévoda Arnošt minnesängra Ulricha von Etzenbacha věnovaná synovi Boreše z Rýzmburka, která řeší etický konflikt odboje proti vládci. To však byla také doba, kdy se odlišněji od svého „alexandrovského“ otce stylizuje do duchovnější a reflexivní roviny jako rex literatus96 Václav II. Jeho identifikace s rytířstvím se týká především kurtoazní vysoké „minne“, jak to dokládají vstupní vzletná slova jedné z jeho tří písní: Uz hoher aventiture ein süeze werdekeit Hat minne an mir ze liehte brant97 V české kronice tzv. Dalimila je pojetí rytířství typově odlišné. Šlechtici jsou stylizováni do role hrdinů nikoli jako galantní turnajníci a emancipovaní jedinci, nýbrž jako muži „přímé akce“ a „uvědomělí vlastenci“ (např. vlivný ministr Hynek z Dubé, ve skutečnosti nepochybný machiavelista). Kronikář vyjadřuje osobní nesouhlas s galantním směrem vývoje domácího rytířského stylu, přičemž ovšem reaguje na situaci po vymření Přemyslovců po meči v roce 1306. Tehdy se zvyková provázanost dynastie a šlechty stala minulostí. Cizí panovníci přicházeli s vlastními oporami a odlišnými metodami, jazykově české prostředí pro ně znamenalo zátěž, zatímco německý patriciát a vlastní rytíři oporu, jak to bylo nejpatrnější za vlády Jindřicha Korutanského (1307-10). Města se stávají rivalem hradů nejen díky svým hradbám a věžím, ale především pro svobodné postavení a ekonomickou moc patricijských rodů. Hlavní nebezpečí spatřoval šlechtický kronikář (v protikladu s postojem německého dvorského kronikáře a autora Zbraslavské kroniky, který případné ohrožení svrchovanosti domácí šlechty spíše vítal) realisticky v římsko německém králi Albrechtovi Habsburském, který se již účastnil bitvy na Moravském poli a vedl ničivé tažení do Čech v roce 1304. Česká šlechta se habsburskému nebezpečí nakonec skutečně postavila. Podle české kroniky odrážející atmosféru strachu král Albrecht shromažďoval chlapy s kosami s cílem vpadnout do země a posekat veškerou úrodu. Válečným plánem krále Albrechta bylo zničit úrodu, obsadit města a nechat české pány na hradech vyhladovět: 95

J. Lehár, Nejstarší česká epika, Praha 1983. W. Iwanczak, Po stopách rytířských příběhů, s. 72. 97 Začátek 1. Václavovy písně, podle výboru A. Krause, s. 123. 96

- -

21 My budeme u městech ležeti, nám z jiných zemí ztravu povezú a Čechové hladem z hradóv, z země polezú98

Šlechta „dalimilovské doby“ požaduje, aby měla hrady v zemi pod kontrolou buď bezprostředně (jako své vlastnictví, ať již jakéhokoli původu), anebo prostřednictvím úřadů (požadavek inauguračních diplomů z let 1310 a 1311). Je však zajímavé, že nacionální vyhrocení „dalimilovských“ argumentů nepřebírají oficiální právní dokumenty jako inaugurační diplomy z roku 1310 a 1311 (předpokládají držbu rodů také německého „jazyka“, pokud jsou však v zemi zabydleny a respektují zemské právo, což je důležitý rys stavovského myšlení). Nyní se jen krátce budeme ještě věnovat štýrské analogii českého „sporu o hrady“. Na rozdíl od případu Čech, ale i vývoje v Rakousku (o Moravě nemluvě), pouze ve Štýrsku se situace mezi Přemyslem Otakarem II. a šlechtou vyhrotila a zábory hradů zde doprovázejí politický konflikt. Moderní interpretace byly zatíženy nacionálními tendencemi středověkých kronikářů, které konvenovaly i nové době. Proto byla vláda Přemyslovců v Rakousku, či později (za Václava II.) Polsku označována za „okupační“, kořistnou, cizáckou, nelegitimní apod. Novější německá, rakouská a polská literaturu své postoje podstatně mění,99 koncepční korigující příspěvek z české strany na středoevropské úrovni dosud chybí. Ve skutečnosti český král sehrával nadnárodní a integrační roli ve střední Evropě i v proříšském smyslu a v souvislosti s dynamickými modernizačními procesy. Vojenská správa byla nastolena ve Štýrsku (a v Horních Rakousích) až tehdy, když se schylovalo k válce s králem Rudolfem Habsburským. Ale ještě za této situace se rakouská elita chovala relativně spolehlivě a Přemysl měl řadu stoupenců i v dalších německých zemích. Bez podpory šlechty by neměl král Rudolf žádnou naději na opanování alpských zemí. Přemyslova vláda se však dobově „přežila“ a neposkytovala nové podněty, na rozdíl od možností Rudolfa Habsburského. „Válečná propaganda“ habsburské strany vykreslovala Přemysla jako Slovana, a na tuto hru později přistoupil také český dvůr, když zase v roce 1278 získával vojenské spojence mezi polskou šlechtou protiněmeckou a slovanofilní agitací. Z celkového zhodnocení byl však způsob Přemyslovy vlády byl v alpských zemích tolerantnější k domácím konvencím, než tomu bylo v 80. – 90. letech za Albrechta Habsburského.V Rakousku byl zaveden systém konsensu díky součinnosti zemské communitas vedené zejména členy rodu Plain - Hardeggů a Kuenringů. Ve Štýrsku nebyla vévodská moc natolik koncentrovaná. Zemský národ byl však kompaktní, Styrenses se skládali z přibližně třiceti rodin spojených již od 12. století.100 V zemi se však také nacházelo panství Gertrudy Babenberské a jejího syna Fridricha, kteří byli nepřáteli Přemysla. Úkolem vládce a jeho úředníků pochopitelně bylo dosáhnout zemské celistvosti a eliminovat protivníky. Česká správa zde sledovala nejen držbu hradů, ale také zakládání měst (jádro Grazu a Judenburka, rozšíření Voitsberka, založení Leobenu, Brucku

98

Kronika tzv. Dalimila II., s. 497. Rakouská literatura viz dvojčíslo Ottokar-Forschungen, Jahrbuch für Landeskunde in Niederösterreich, NF, 44/45, 1978-79; dále jazykově paralelní český a německý sborník Česko – rakouské vztahy ve 13. století, red. M. Bláhová – I. Hlaváček, Praha 1998; celkově Österreichische Geschichte 1122-1278, H. Dopch - K. Brunner - M. Weltlin, Wien 1999; dále viz monografie o Přemyslu Otakarovi II.; v dalším srovnání střední Evropy S. Gawlas, O kszalt zjednoczonego Królestwa, Warszawa 1996. 100 P. Feldbauer, Herrschafsstruktur und Ständebildung I., München 1973, s. 17 n. 99

- -

22

a.M. a Radkersburka, asi Windisch – Feistritz aj.). Lze říci, že země prošla významnou a nedoceněnou transformací v rámci vyššího nadnárodního celku. Prvním Čechem spravující Štýrsko byl v letech 1261-62 Vok z Rožmberka, dříve správce Horních Rakous (Anasi). Představa, že tento velmož vládl despoticky a ignoroval zemské právo, je zcela irelevantní.101 Pan Vok ovšem vystupoval velmožským způsobem a jako králův přítel, nikoli na úrovni pouhého úředníka. Dosáhl zřejmě dobrých vztahů s Gertrudou, která mu potvrdila jako Babenberkovna držbu Raabsu (na to vlastně neměla podle budínské smlouvy z roku 1254 právo, což Vok jistě věděl). Důležité také je, že se zasadil o revindikaci úřadu (officium) wildonského, který spravoval knížecí majetky a many u Grazu (Štýrský Hradec),102 ačkoli tím riskoval domácí válku. Přitom se opřel o starší uherskou stranu v čele Fridrichem z Ptuje a Gotfrýdem z Mariboru. Tím zklamal stranu Jindřicha z Lichtenštejna a pány z Wildonu (Vildonia Nova), kteří si představovali, že celý Wildon udrží jako čeští spojenci.103 Po Vokově smrti převzal správu ve Štýrsku Přemyslův hlavní rádce, biskup olomoucký Bruno ze Schauenberka, který zároveň v alpských zemích řešil otázku salcburskou a korutanskou. Ke správě Štýrska si Bruno přivedl ve své rytířské družině dolnoněmecké ministeriály (pocházející zejména z Westfálska), kteří se již uchytili jako vedoucí skupina v lenním rytířském okruhu biskupa na Moravě.104 Situace se ve Štýrsku znovu vyhrotila, když vystoupil v letech 1267-1268 na straně Konradina Gertrudin syn Fridrich, který opustil Přemyslův dvůr. Konradin jej uznal za dědice Rakouska a Štýrska a udělil mu marku veronskou. Nakonec však byli oba nezkušení chlapci poraženi Karlem z Anjou a popraveni na náměstí v Neapoli. Štýrská šlechta projevovala pro Fridricha a Konradina sympatie, spolu s Přemyslovým bratrancem a spojencem Oldřichem Korutanským, jenž byl manželem Fridrichovy sestry. Pro Přemysla to byla obtížná situace, která narušovala trend vytváření velkého plošného nadnárodního státu dynastickými ohledy. Přemysl Otakar II. zasáhl v roce 1268 proti štýrské šlechtě lstivým způsobem. Pozval vůdčí pány do slezské Trzebnice, zde je označil za zrádce a nechal je zatknout (tím se vyhnul zemskému odboji). Byli pak vězněni na českých a moravských hradech neuvěřitelných 26 týdnů. Zároveň byla potrestána Gertruda, která již dříve odebírala důchody náhradou za Judenburk a další hrady. Nyní přesídlila do Míšeňska. Zatčení páni nakonec souhlasili s tím, že jejich hrady budou králem zabrány a případně zbořeny. Štýrský „seznam hradů“ přináší tento výčet105:

101

-

bratři Bernhard a Jindřich, hrabata z Pfannberka: Pfannberg, Peggau, St. Peter, Kaiserberg, Strassech, Löschenthal

-

Oldřich z Lichtenštejna: Lichtenštejn, Frauenburg, Murrau

-

Herrant z Wildonu: Premaresburg, Gleichenberg

-

Wulfling ze Stubenberka: Kapfenberg, Katsch, Wulfingstein

Tak vyznívají tradiční pohledy na českého pána, kontrastně je zdůrazňována pozitivní role biskupa Bruna z vysokého německého rodu, srov. G. Pferschy, Funkce a struktura panství Přemysla Otakara II. ve Štýrsku, in: Česko – rakouské vztahy, s. 49. 102 Vybavení úřadů viz Die Landesfürstlichen Gesamturbare der Steiermark aus dem Mittelalter, ed. A. Dopsch, Weien – Leipzig 1910. 103 K tématice blíže V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III. (v tisku). 104 L. Hrabová, Ekonomika feudální držby olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Historica VI., 1964, s. 100 n. 105 Výčet a chronologie na základě rozborů kronik a formulářových zlomků V. Novotný, Beiträge zur Geschichte Přemysl Otakars II., MIÖG 21, 1910, s. 280-301.

- -

-

23

z Ptuje: Wurmberg, Schwanberg

Detailní rozbor vlastnického profilu jednotlivých lokalit by měl příslušet rakouským kolegům, některé závěry se však nabízejí. Jedná se o konfiskační politický akt, který byl jen částečně odůvodněn revindikací, případně nelegálně vystavěnými hrady narušujícími zájmy druhých. Ale tyto hrady byly zřejmě v majetku šlechty nejméně v době, kdy se dočasně ujal vlády ve Štýrsku v roce 1237 císař Fridrich II. Tento vládce legitimně posílil právní postavení štýrské elity Handfestem z Ennže (1237), jenž vycházel z teritorializačních tradic z 12. století (Georgenburská dědická smlouva 1186). Nebylo by proto správné pohlížet na štýrskou elitu pouze jako na „ministeriály“, útok na ně byl útokem na celou zemi. Biskup Bruno začal štýrské hrady bourat, ale nevěřím v přílišný úspěch této aktivity. Naopak vidíme, že biskup je krátce nato v roce 1269 ze Štýrska odvolán, a s ním odchází i jeho pravá ruka, Herbort z Fulštejna, který byl štýrským sudím. Na rozdíl od dosavadní literatury se domnívám, že právě Bruno nedocenil sociální zvláštnosti Štýrska a možná vyhrotil situaci. I když Bruno jako vzdělaný prelát měl pokročilejší právní rozhled než Vok z Rožmberka, pohlížel asi na štýrské pány z pozic vysoké hierarchie, která v různých částech Německa rozsazováním ministeriálů, bojem o hrady a zakládáním městeček vytvářela nové knížecí celky. Král Přemysl po období hněvu často své činy kompenzoval. Aby si zajistil podporu Štýřanů při očekávaném ovládnutí Korutan, musel si je opět naklonit. Proto asi přichází jako dočasný hejtman do Štýrska Ota z Heslova, Přemyslův zemský sudí v Rakousku. Štýrský pán a básník Oldřich z Lichtenštejna, dávný Přemyslův spojenec, se zase stává soudcem. Zdá se, že konfiskační činnost tím byla zastavena. V roce 1276 se přesto štýrská šlechta jako celek postavila proti Přemyslovi. Na sněmu v klášteru Reun (Rovinja) byla uzavřela zemská jednota za čelné účasti rodů, které byly Přemyslem postiženy v roce 1268. Zemským hejtmanem byl tehdy český válečník Milota z Dědic (bratr popraveného Beneše ze Cvilína). Vzpoura nemá ráz boje o hrady, i když jsou také zmiňovány. Pánové požadovali obnovu politických svobod a vliv na jmenování vévody. Štýrské povstání také negativně ovlivnilo osud Přemyslova panování v Rakousku. Král Rudolf Habsburský sice uvítal postoj Štýřanů a potvrdil jim novým handfestem požadované svobody (vévoda měl přísahat na zemské svobody dříve, než mu šlechta složí přísahu věrnosti), ale ve věci hradů zaujal zásadový postoj. Hrady nespravedlivě zbořené či zabrané měly být vráceny šlechtickým rodinám, hrady vévodské zase revindikovány. Ale hrady a pevnosti zřízené proti konvencím země rozhodl Rudolf per nostros iudices demoliri.106 Nový vládce tak obratným způsobem zasáhl do místních sporů, aby nakonec jeho syn Albrecht podrobil zemi skutečně tvrdým úderům násilné správy Jindřicha Admontského (jenž byl nakonec Štýřany zavražděn).107 Teprve ve 14. století se prosazují zemská práva Štýřanů, tentokrát již v klasické stavovské podobě (potvrzování zemských privilegií).

106

Constitutio pacis in Austria, in: Regesta imperii III. (1273-1298), ed. I. Schwalm, 1904-1906, s. 118, bod č. 15. 107 A. Lhotsky, Geschichte Österreichs II., Wien 1967, s. 70 n.

- -

24

Das „Rechtsanspruch auf eine Burg“ und das Burgregal – Zur Bewertung von Revindikationssteritigkeiten in den böhmischen und alpinen Ländern im 13. Jahrhundert Die Erforschung der Burgen ist in den böhmischen Ländern seit den 60. Jahren technisch sehr weit fortgechritten (vor allem bei der bautechnischen und archäologischen Erforschung vieler Objekte). Um ihre historische Rolle bewerten zu können, muss man jedoch auch sozialgeschichtliche Zusammenhänge kritisch untersuchen. Dies betrifft insbesondere Fragen des „Burgregals“ und der „Burgpolitik“ im 13. Jahrhundert, wobei diese Zusammenhänge durch die Darstellung des „Burgenstreits“ zwischen König Přemysl Ottokar II. und dem Adel in einheimischen national orientierten Chroniken (bai „Dalimil“ und Neplach) beeinflusst wurden. Allgemein ausdrückt handelt sich darum, als was man die Burgen in den böhmischen Ländern begriff, wer das Recht hatte, Burgen zu errichten und welchen Zielen der Bau von Burgen diente. Man geht davon aus, dass die böhmischen Könige Inhaber des Burgregals waren, das der Adel jedoch infrage stellte. Für Böhmen und die Steiermark existiert ein „Verzeichnis der Burgen“, die der König anbeblich zurückforderte. Das böhmische Verzeichnis enthält typologisch unterschiedliche Lokalitäten, doch stammen manche Streitfälle erst aus dem beginnenden 14. Jahrhundert. Viele Beschwerden beinhalten keine Ansprüche, sondern haben symbolischen Charakter (z.B. dass der König den Deutschen das Gebiet von Elbogen und das von Glatz übergeben u.ä.m.), andere geben lediglich Teilaspekte aus der Regierungszeit von König Přemysl Ottokar wieder, doch handelt es sich nicht um ein zusammnhängendes Revindikationsprogramm. Entscheidend ist die Tendenz dieser Chroniken – der Herrscher verfolgte angeblich mit Gewalt eine pro-deutsche Politik gegenüber dem tschechischen Adel. Bislang hiess es in der Literatur, König Přemysl Ottokar II. habe die Interessen des Staates verteidigt, während der Adel in seinem Egoismus dessen Zerfall angesterbt habe. In Wirklichtkeit gad es keinen derartig verengten Revindikations „Burgenstreit“ in Böhmen unter König Přemysl Ottokar II., im Unterschied zur Steiermark. Gemeinsam war für die damalige Geschichte der beiden Länder, dass der ländständische Adel das System des politischen Dualismus durchsetzen wollte, wobei die Kontrolle über die Burgen von spezifischer Bedeutung für die Position des Adel in Situationen war, in denen der Herrscher sich auf eine grosse äussere Macht stützen konnte. Dieses Problem war in Böhmen erst nach dem Auussterben der Přemysliden in der männlichen Linie (1306) aktuell, als die Traditon von Chroniken über den „Burgenstreit“ kodifiziert wurde. Durch Landesprivilegien wurde diese Probleme am Anfangs des 14. Jahrhunderts geregelt. Auch die Anfangszeit von Burgen in den böhmichen Ländern muss neu interpretiert werden. Immer noch herrscht nämlich das Paradigma vom absolustischen Staat und von der Rolle des Herrschers seit dem frühen Mittelalter vor. Den Aufstieg des Adels verbindet man verbundene Gemeinschaft, wobei der Herrscher aus dem Adel hervorging, jedoch auch Träger des kirchlichen Charismas war. Mittelpunkt der Gemeinschaft war die slavisch-alteuropäische „Burgsiedlungs“ (gorod, Burgwall, kreml), die dem karolinischen „burgus“ ähnelte. Der Emanzipationsprozess der Gesellschaft führte zur Differenzierung dieses „gorod“-Typ in einen herrschaftlich-adeligen, einen kirchlichen und einen städtischen Bereich. Die älteste Städte in den böhmischen Ländern weisen auch heute noch in sozialer Hinsicht einen solchen Burgbezirk und dem dazu gehörenden Adelsgericht, mit den königlichen Klöstern und Kirchen und dem Bereich der städtischen Parzellirung. Diese Dreigliedrigkeit ist auch für die städtischen Neugründungen unter König Přemysl Ottokar II. typisch (z.B. Písek in Südböhmen).

- -

25

Die Burgen des Herrschers und des Adel antstehen unter dem Eindruck der höfischen Kultur des Minnesangs im 2. Viertel des 13. Jahrhunderts, vor allem ausserhalb der Städte. Die Erklärungsmodelle von T. Durdík über den Unterschied zwischen adeligen und königlichen Burgen und über die Revindikations-Wurzeln der Politik von König Přemysl Ottokar II. in jener Zeit (angeblich habe der Adel illegale Bauten betrieben oder sich königlicher Baustellen bemächtigt wie angeblich im Falle von Neuhaus, Blatná Riesenburg und Lichtenburg) sund gleichermassen falsch und abwegig wie die Fiktionen vom Ursprung böhmischer Burgen einschliesslich des mitteleuropäischen Kastells aus authochtonen Quellen. Das vorherrschende hohe Orientirungsmodell war die Architektur der Staufer in Süditalien, darüberhinaus wirkten auch französichen Vorbilder. Unter den Königen Wenzel I. und Přemysl Ottokar II. orientiert sich die Entwicklung der Burgen am Profil der königlichen Bauten, doch auch diese Burgen verwaltet der Adel, manchmal als Lehnsmann. Unter Wenzel II. und Johann von Luxemburg bestimmen bereits die Burgen des Adels die Entwicklunglinie, doch sind die Adeligen auch Mitglieder der Landesversammlung und führende Staatsbeamte. Hierin beruht das Geheimnis für die integrative Entwicklung des böhmischen Staats,die allerdings mit der Konsolidierung der Länder in Österreich ind in Steiermark korrespondiert. Ilustrace: A: Hrad Jindřichův Hradec, románsko – gotický hradní palác s válcovou věží (rytina, podle kresby z roku 1846). B: Hradní síň v Jindřichově Hradci, malby svatojiřského cyklu z počátku 14. století. C: Hrad Rýzmburk, plánek podle D. Menclové.