Pravda Jan Zrzavý, 1995

Pravda

Jan Zrzavý, 1995

Závěr. Za prvé, má-li být evoluční biologie vědou, musí se zabývat toliko testovatelnými hypotézami, a to i za cenu, že o mnoha věcech, jež nás obklopují, se bude vědecky mlčet, ne proto, že nejsou, nebo proto, že nejsou zajímavé, ale vlastně proto, že jsou zajímavé až moc. Jsou pravdy hluboké (jejichž opakem je jiná pravda) a pravdy mělké (jejichž opakem je nepravda); věda vyndává ze světa toliko pravdy mělké. Komu to vadí, ať nedělá vědu, ale něco jiného, třeba stejně pěkného.

(O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 149.)

03-03

Klam

Jiří Fiala, 1995

Prodává se teď u nás několik knížek ´magických obrázků´. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ´bez šilhání´? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem - a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s óbjektivitou´ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li íntersubjektivně testovatelná´ - což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl. (Oslava klamu, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 178.)

03-03

Objektivita

Jiří Fiala, 1995

Prodává se teď u nás několik knížek ´magických obrázků´. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ´bez šilhání´? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem - a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s óbjektivitou´ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li íntersubjektivně testovatelná´ - což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl. (Oslava klamu, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 178.)

03-03

Čas

Paul Ricoeur,

1983

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.

(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.) 03-03

Aporetika

a narrativita

Paul

Ricoeur, 1983


(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

03-03

Narativita

Paul

a aporie

Ricoeur, 1983


(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.) 03-03

Metafyzika

Immanuel Kant, 1783

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou. Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti. (7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 - B 878-9, A 850-1.)

03-03

Pojmovost

a pojmy

- 1

LvH, 1992 Pojmovost nenáleží k myšlení samozřejmě, ale musela být dějinně ustavena a rozvinuta na základě vynálezu pojmů jako čehosi nového, co starší (předpojmové, např. mytické) myšlení neznalo a co nemělo k dispozici. Pojmovost také neovládla myšlení naprosto, takže dodnes lze i v evropské tradici identifikovat její mimopojmové složky, a to jak v podobě reziduí (např. v běžném každodenním způsobu uvažování, v některých překvapivých reliktech ve vědě, a ovšem zejména v

tzv. mytologismech v Landsbergově smyslu), tak na druhé straně i v podobě různými způsoby kultivované (v poezii, ale také ve zmíněných mytologismech a ideologiích). Pronikání pojmovosti do myšlení a její stále mocnější ovládání myšlenkových postupů není také ničím jednoznačným a nezvratným; dokonce se zdá, že úrovně a kvality pojmovosti špičkových intelektuálních výkonů v závěrečné fázi středověku nebylo od té doby až dodnes dosaženo. Stručně shrnuto: pojmové myšlení má svůj počátek v čase a od té doby se neudržuje samovolně, nýbrž zásluhou těch, kdo vynakládají úsilí a duševní energii, aby myslili pojmově. Tam, kde toto úsilí slábne, upadá i sama pojmovost a její vliv. V zásadě je myslitelné, že myšlení z pojmovosti převážně nebo dokonce úplně vypadne. V tom smyslu nelze vyloučit tzv. konec filosofie, o němž se už tolik napsalo a nadiskutovalo, neboť filosofie je bez pojmů a pojmovosti nemyslitelná. (To pak má své důsledky i pro posuzování tzv. mimoevropských „filosofií“, zejména indické, čínské, ba dokonce sumerské apod., o kterých se mluví a píše vysloveně nekriticky.) (ex: Pojetí pojmu a otázka konce filosofie, nedokonč. text, Praha, 920926-1.)

03-03

Pojmovost

a pojmy

- 2

LvH, 1992 Nahlédneme-li tuto dějinnou povahu pojmového myšlení, nemůžeme nevidět,

že hlavní problém není v tom, kdy a jak se pojmovost v myšlení prosadila, ale jaká byla zpočátku její povaha a jaké byly a jsou její další osudy. Také pro zmíněnou otázku „konce filosofie“ je rozhodující, jak pojmeme bytostný vztah filosofie k pojmům resp. k pojmovosti právě v souvislosti s její „epochální“ (tj. po celé epochy se prosazující a projevující) proměnlivostí a s jejími (dlouhodobými) dějinnými osudy. Proto je naprosto nutno se znovu pokoušet stále hlouběji a za použití nových myšlenkových prostředků a postupů stále precizněji zkoumat povahu pojmů a pojmovosti. Zvláštním úskalím tu je ovšem nevyhnutelnost využití pojmů a pojmovosti k dalšímu pronikání právě k této jejich povaze. Bez pojmů nelze myšlenkově uchopit, co to vlastně je pojem. To má své perspektivní dějinné důsledky například v tom, že konec filosofie nelze rozpoznat ani konstatovat ani filosoficky, ani mimofilosoficky. Mimofilosoficky to není možné prostě proto, že neexistuje mimofilosofická instance, která by mohla kompetentně rozhodnout o tom, co je a co už není filosofie. A filosoficky se to zdá být nemožné proto, že každé takové na platnost pretendující filosofické rozpoznání a konstatování by muselo být v rozporu se sebou, totiž se svou vlastní skutečností, která se onomu rozppoznání vymyká, protože onen údajný konec filosofie filosoficky zřejmě přežívá. Při zkoumání povahy pojmů a pojmovosti můžeme mluvit o několika odlišných krocích, které byly v minulosti podniknuty, ale které nezůstávají dostatečně v povědomí dokonce ani odborníků v různých vědách (které se bez pojmů zajisté nemohou obejít), natož v povědomí obecném. A situace je bohužel taková, že jasno

nejen nemají, ale ani se o ně nepokoušejí - to budiž zvlášť důrazně žalováno - ani mnozí filosofové. A tzv. moderní logika vytěsnila pojem pojmu přinejmenším na okraj (a někdy až mimo rámec) svého zájmu. Proto nebude na škodu si nejprve alespoň některé tyto kroky připomenout. K prvnímu takovému významnému kroku došlo už ve starém Řecku, když byl - zatím ještě nepříliš přesně - odlišen pojem od slova, s nímž byl spjat v jednotu. Dodnes však i v intelektuálních a vzdělaneckých kruzích panuje nejistota o tom, v jakém vztahu je význam (nebo dokonce „obsah“) slova a příslušný pojem. Nezřídka se mluví a píše také o „obsahu“ pojmu apod. Nezvládnuté terminologické i věcné potíže tu asi hlavně vedou k tomu, že se dnes zejména logikové termínu „pojem“ jak jen mohou vyhýbají. Problematika je také velmi zkomplikována nevyjasněností vztahu mezi myšlením a jazykem (a také mezi různými jazyky a řečí). (ex: Pojetí pojmu a otázka konce filosofie, nedokonč. text, Praha, 920926-2.)

03-03

Systém

a systematičnost ve filosofii

LvH, 2003

Systém není a nemůže být posledním a nejvyšším cílem filosofie, protože to je (a může být) vždycky jen člověkem vybudovaný systém – a ten je vždy je relativně platný a nosný, tj. jen do té doby, než se ukáží jeho nedostatky a nepevnosti. Naprotri tomu však není filosofie možná bez systematické práce, a ta vždy zahrnuje také vytváření systému a sledování systematických souvislostí za inspirace a vedení takového systému. Filosof musí být vždycky připraven dosavadní svůj systém opustit a pustit se do budování systému nového. To obvykle nejde dělat tak, že se nahradí jedna část dosavadního systému a vše ostatní se nechá platit po staru. Systém není hromada (i když není pravým celkem), ale i když je projektován a organizován myslícím subjektem, totiž filosofem, musí se k celku vždy vztahovat, a to znamená, musí sledobvat, jak myšlenky, které nás v myšlení vedou a někam směřují, zvolený (a ovšem stále budovaný a dobudovávaný) systém posilují a upevňují, anebo zda se s ním ocitají v napětí a rozporech. V takovém případě jsou ovšem možné dvě eventuelity: buď je chyba v systému, anebo je chyba v myšlence. Ne každá myšlenka je totiž pravá, správná, pravdivá – ale ukázat se to může pouze tehdy, když pečlivě sledujeme systematické souvislosti s jinými myšlenkami. A to je ta nesnáz, že stále musíme mít ohled na obě strany a nesmíme se nechat zlákat ani pro jednoznačnou dominanci systému, ani pro sledovbání nějaké myšlenky bez ohledu na její dalekosáhlejší důsledky, které se ovšem mohlou ukázat zase jen v poli platnosti nějakého systému.

(Praha, 030319-1.)

03-03

Filosofie LvH, 2003

a systém

(a systematičnost) Systém není a nemůže být posledním a nejvyšším cílem filosofie, protože to je (a může být) vždycky jen člověkem vybudovaný systém – a ten je vždy je relativně platný a nosný, tj. jen do té doby, než se ukáží jeho nedostatky a nepevnosti. Naprotri tomu však není filosofie možná bez systematické práce, a ta vždy zahrnuje také vytváření systému a sledování systematických souvislostí za inspirace a vedení takového systému. Filosof musí být vždycky připraven dosavadní svůj systém opustit a pustit se do budování systému nového. To obvykle nejde dělat tak, že se nahradí jedna část dosavadního systému a vše ostatní se nechá platit po staru. Systém není hromada (i když není pravým celkem), ale i když je projektován a organizován myslícím subjektem, totiž filosofem, musí se k celku vždy vztahovat, a to znamená, musí sledobvat, jak myšlenky, které nás v myšlení vedou a někam směřují, zvolený (a ovšem stále budovaný a dobudovávaný) systém posilují a upevňují, anebo zda se s ním ocitají v napětí a rozporech. V takovém případě jsou ovšem možné dvě eventuelity: buď je chyba v systému, anebo je chyba v myšlence. Ne každá myšlenka je totiž pravá, správná, pravdivá – ale ukázat se to může pouze tehdy, když pečlivě sledujeme systematické souvislosti s jinými myšlenkami. A to je ta nesnáz, že stále musíme mít ohled na obě strany a nesmíme se nechat zlákat ani pro jednoznačnou dominanci systému, ani pro sledovbání nějaké myšlenky bez ohledu na její dalekosáhlejší důsledky, které se ovšem mohlou ukázat zase jen v poli platnosti nějakého systému.

(Praha, 030319-1.)

03-03

Svět - orientace v něm

LvH, 1998

Svět, v kterém žijeme, není vnitřně homogenní, nýbrž je rozrůzněn, členěn, strukturován; jen díky tomu je např. možné, aby uprostřed světa nějaká bytost (např. kdokoli z nás) žila svým vlastním životem. Proto je pro ni ovšem také nezbytné se přinejmenším v té části světa, která je jejím okolím, nějak orientovat. To, co vnější pozorovatel označuje jako okolí takové bytosti, se v závislosti na její orientovanosti stává jejím osvětím. Osvětí nelze redukovat na to, co je (z hlediska vnějšího pozorovatele) „okolo“, ale je v něm zásadně něco navíc (a něco tam bude i chybět). Záleží totiž na tom, co si ze svého okolí živá bytost osvojí, a také na tom, jak si to osvojí (osvětí = osvojený svět, přesně: osvojené okolí; termín zavedl do české filosofické terminologie Patočka v r. ....). Totéž okolí (resp. prostředí) se pro různé živé bytosti stává osvětím způsobem do velké míry odlišným. Záleží to především na schopnosti té či oné bytosti reagovat na to, s čím se setkává (samo toto setkávání je už zásadně ovlivněno touto schopností, tzv. reaktibilitou). Bylo by chybou (dosud velmi častou) chápat osvětí jako „pouhou subjektivitu“, tedy jako něco, co není součástí skutečnosti, skutečného světa. Způsob, jak nějaká bytost reaguje na své okolí (na okolní svět), se nutně stává součástí tohoto světa. Proto živé bytosti nereagují jen na „objektivitu“ a na sebe navzájem, jak ta která bytost „jest“, nýbrž také na to, jak se ta která živá bytost v daném okolí (prostředí) „zabydluje“, jak si je osvojuje, jak se v něm aktivně chová. To znamená, že živé bytosti reagují také na osvětí druhých bytostí jako na cosi skutečného (pro ně často daleko důležitějšího, než je tzv. „objektivní realita“, jak ji může pozorovat a popisovat nezaujatý vnější pozorovatel, např. vědec

v tradičním pojetí; dnes ovšem už máme také disciplínu o chování živých bytostí, etologii). (Písek, 980221-1.)

03-03

Orientace ve světě

LvH, 1998

Svět, v kterém žijeme, není vnitřně homogenní, nýbrž je rozrůzněn, členěn, strukturován; jen díky tomu je např. možné, aby uprostřed světa nějaká bytost (např. kdokoli z nás) žila svým vlastním životem. Proto je pro ni ovšem také nezbytné se přinejmenším v té části světa, která je jejím okolím, nějak orientovat. To, co vnější pozorovatel označuje jako okolí takové bytosti, se v závislosti na její orientovanosti stává jejím osvětím. Osvětí nelze redukovat na to, co je (z hlediska vnějšího pozorovatele) „okolo“, ale je v něm zásadně něco navíc (a něco tam bude i chybět). Záleží totiž na tom, co si ze svého okolí živá bytost osvojí, a také na tom, jak si to osvojí (osvětí = osvojený svět, přesně: osvojené okolí; termín zavedl do české filosofické terminologie Patočka v r. ....). Totéž okolí (resp. prostředí) se pro různé živé bytosti stává osvětím způsobem do velké míry odlišným. Záleží to především na schopnosti té či oné bytosti reagovat na to, s čím se setkává (samo toto setkávání je už zásadně ovlivněno touto schopností, tzv. reaktibilitou). Bylo by chybou (dosud velmi častou) chápat osvětí jako „pouhou subjektivitu“, tedy jako něco, co není součástí skutečnosti, skutečného světa. Způsob, jak nějaká bytost reaguje na své okolí (na okolní svět), se nutně stává součástí tohoto světa. Proto živé bytosti nereagují jen na „objektivitu“ a na sebe navzájem, jak ta která bytost „jest“, nýbrž také na to, jak se ta která živá bytost v daném okolí (prostředí) „zabydluje“, jak si je osvojuje, jak se v něm aktivně chová. To znamená, že živé bytosti reagují také na osvětí druhých bytostí jako na cosi skutečného (pro ně často daleko důležitějšího, než je tzv. „objektivní

realita“, jak ji může pozorovat a popisovat nezaujatý vnější pozorovatel, např. vědec v tradičním pojetí; dnes ovšem už máme také disciplínu o chování živých bytostí, etologii). (Písek, 980221-1.)

03-03

Osvětí

LvH, 1998

Svět, v kterém žijeme, není vnitřně homogenní, nýbrž je rozrůzněn, členěn, strukturován; jen díky tomu je např. možné, aby uprostřed světa nějaká bytost (např. kdokoli z nás) žila svým vlastním životem. Proto je pro ni ovšem také nezbytné se přinejmenším v té části světa, která je jejím okolím, nějak orientovat. To, co vnější pozorovatel označuje jako okolí takové bytosti, se v závislosti na její orientovanosti stává jejím osvětím. Osvětí nelze redukovat na to, co je (z hlediska vnějšího pozorovatele) „okolo“, ale je v něm zásadně něco navíc (a něco tam bude i chybět). Záleží totiž na tom, co si ze svého okolí živá bytost osvojí, a také na tom, jak si to osvojí (osvětí = osvojený svět, přesně: osvojené okolí; termín zavedl do české filosofické terminologie Patočka v r. ....). Totéž okolí (resp. prostředí) se pro různé živé bytosti stává osvětím způsobem do velké míry odlišným. Záleží to především na schopnosti té či oné bytosti reagovat na to, s čím se setkává (samo toto setkávání je už zásadně ovlivněno touto schopností, tzv. reaktibilitou). Bylo by chybou (dosud velmi častou) chápat osvětí jako „pouhou subjektivitu“, tedy jako něco, co není součástí skutečnosti, skutečného světa. Způsob, jak nějaká bytost reaguje na své okolí (na

okolní svět), se nutně stává součástí tohoto světa. Proto živé bytosti nereagují jen na „objektivitu“ a na sebe navzájem, jak ta která bytost „jest“, nýbrž také na to, jak se ta která živá bytost v daném okolí (prostředí) „zabydluje“, jak si je osvojuje, jak se v něm aktivně chová. To znamená, že živé bytosti reagují také na osvětí druhých bytostí jako na cosi skutečného (pro ně často daleko důležitějšího, než je tzv. „objektivní realita“, jak ji může pozorovat a popisovat nezaujatý vnější pozorovatel, např. vědec v tradičním pojetí; dnes ovšem už máme také disciplínu o chování živých bytostí, etologii). (Písek, 980221-1.)

03-03

FYSIS

Lucius Annaeus Seneca

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate. (5711, Naturales questiones, II, 3.2.) I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is

a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity. (5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.) 03-03

Jednota (celek)

Lucius Annaeus Seneca

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate. (5711, Naturales questiones, II, 3.2.) I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of

animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity. (5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.) 03-03

Pravda

25On

Skutky apošt.

pak řekl: Neblázním, výborný Feste, ale slova pravdy a středmosti mluvím.

Sk 26,25.

(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 150.) 03-03

Pravda

33Ta

Marek evang.

pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu. 34On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž v pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.

Mk 5,33.

(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 42.) 03-03

Pravda

14A

Jan evang.

Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy. ... 17Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se. Jan 1,14+17.

(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 94.)

03-03

Pravda

17

Jan evang.

Odpověděla žena a řekla: Nemám muže. Dí jí Ježíš: Dobřes řekla: Nemám muže. pět mužů měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž. To jsi pravdu pověděla.

18Nebos

Jan 4,18.


03-03

Pravda

32Jinýť

Jan evang.

jest, kterýž svědectví vydává o mně. 33Vy jste byli poslali k Janovi, a on svědectví vydal pravdě. 34Ale jáť nepřijímám svědectví od člověka, než totoť pravím, abyste vy spaseni byli.

Jan 5,33.


03-03

Pravda

31Tedy

Jan evang.

řekl Ježíš těm Židům, kteříž uvěřili jemu: Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedlníci moji budete. 32A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.

Jan 8,32.


03-03

Pravda

44Vy

Jan evang.

z otce ďábla jste, a žádosti otce svého chcete činiti. On byol vražedlník od počátku, a v pravdě nestál; nebo pravdy v něm není. Když mluví lež, z svého vlastního mluví; nebo lhář jest a otec lži. 45Já pak že pravdu pravím, nevěříte mi.

Jan 8,44-45.

(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 104-5.)

03-03

Pravda

6Dí

mne.

Jan evang.

jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze

Jan 14,6.


03-03

Pravda

7Já

Jan evang.

pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odšel. Nebo neodejduliť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošli ho k vám. ... 13Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale

cožkoli uslyší, toť mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. Jan 16,7+13.


03-03

Pravda

16Z

Jan evang.

světať nejsou, jako i já nejsem z světa. 17Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. 18Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. 19A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.

Jan 17,17-19.


03-03

Pravda

37I

Jan evang.

řekl jemu Pilát: Tedy král jsi ty? Odpověděl Ježíš: Ty pravíš, že král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj. 38Dí jemu Pilát: Co jest pravda? A to

pověděv, opět vyšel k Židům, a dí jim: Já na něm žádné viny nenalézám. Jan 18,37-38.


03-03

Pravda

J.B.Souček, 1956

1. Máme-li uspokojivě vystihnout biblické pojetí p-y, musíme si povšimnout také míst, v nichž v českém překladu nalézáme jiné české výrazy, a to nejen slova příbuzného kořene jako pravý, pravdomluvný, pravost, právě, nýbrž i pojmy na pohled vzdálenější jako spravedlnost [spravedlivý], upřímnost, stálost [stálý] a zejména věrnost [věrný] a víra. Všecka tato slova jsou totiž v Kralické bibli občas překladem výrazů, jejichž obvyklý překlad je p. Tato pestrost a na pohled až nepřehlednost překladová je už sama o sobě náznakem toho, že biblický pojem p-y má zvláštní povahu a nekryje se s běžným pojímáním.

2. V SZ podkladem slova p. jsou dvě příbuzná a obsahem si blízká hebrejská slova ´ emet a emúná. Obě jsou odvozena od téhož / kořene -m-n, který je nám povědomý ze slůvka „amen“. Význam, tohoto slova je v katechismu vystihován slovy „stane se tak vpravdě a jistě, což správně odpovídá základnímu významu onoho hebrejského kořene: býti pevný, jistý, stálý, spolehlivý, věrný; v tak zvaném kausativním kmenu [hifilu] znamená toto sloveso: pokládati za spolehlivé čili: důvěřovati, ano někdy přímo: věřiti. Na tomto pozadí pochopíme, že ... (...., Biblický slovník, ed. A.Novotný, Praha 1951-56, s.713-4.) 03-03

Pravda

LvH, 1998

Heidegger začíná § 44 svého „Sein und Zeit“ („Pobyt, odemčenost a pravda“) významnou větou: „Filosofie odedávna spojovala pravdu s bytím.“ (Viz český překlad str. 242). Dokládá to v poznámce odkazem na - na tomto místě ovšem neuvedeného Hérakleita a jeho výrok „FYSIS KRYPTESTHAI FILEI“: „FYSIS již v sobě samé ALÉTHEIA, neboť KRYPTESTHAI FILEI“ (tamtéž). - Nemyslím, že tento výklad je jediný možný, a nemyslím ani, že je nutně správný, tím spíše, že tu nejde o interpretaci řeckého myslitele, nýbrž o rozvádění vlastní myšlenky Heideggerovy.

Přijmeme-li formulaci, že FYSIS se ráda skrývá, a dáme-li to do příliš úzké souvislosti s etymologickými kořeny řeckého slova ALÉTHEIA, jak to nejen v „Sein und Zeit“, ale ještě hodně dlouho poté Heidegger vykládal, totiž jako neskrytost a tedy opak skrytosti, necháváme se strhnout nezdůvodněným řeckým předpokladem, že skutečné je pouze zjevné, tedy že „ještě nezjevné“ nebo „už nezjevné“ je eo ipso neskutečné. Pak ovšem se dostáváme do nesnází, pokud jde o chápání samotné FYSIS. Jestliže se totiž FYSIS ráda skrývá, znamenalo by to, že se ráda stává neskutečnou. Pokud si vzpomeneme na Sofoklova Aianta (kterého Heidegger cituje jindy), připomeneme si tam předpokládanou jakoby stvořitelskou nebo alespoň roditelskou funkci času: čas rodí to, co bylo skryté, a to, co se vyjevilo, opět skrývá. Uvážíme-li vše důsledně a do hloubky, musíme připustit, že FYSIS se nejenom ráda skrývá, ale že se také neméně ráda vyjevuje. Neplatí tedy Heideggerovo zdůvodnění, že FYSIS už tím, že se ráda skrývá, prozrazuje svou neskrytost. Ale problém nás vede nutně ještě o něco dál. To, o čem mluví Aias v Sofoklově tragédii, je pomíjejícnost toho, co čas rodí (do zjevnosti) a pak zase skrývá. Pokud bychom příliš krátkým spojením svázali pravdu s oním zrozením do zjevnosti, musili bychom přijmout také to, že sama tato zjevnost (čili neskrytost, tj. pravda) se ráda skrývá. A to už by bylo velmi na pováženou.

(Písek, 980212-3.)

03-03

Pravda

LvH, 1998

Základním problémem pro každého, kdo se chce zabývat tématem „pravdy“, je hledat a najít nějakou oporu pro samotné vymezení tématu. Pod slovem „pravda“ lze totiž chápat (= mít na mysli) dosti rozdílné „věci“ či raději „skutečnosti“. Je to tím složitější, že tu jsou dvě hlavní tradice, na nichž je ostatně založeno celé dosavadní evropské myšlení, totiž tradice řecká a tradice

vda

židovská, o jejichž synkrezi až snad syntézu se po dlouhé věky pokoušeli křesťanští myslitelé a které navzájem prorůstaly, někdy spolu dokonce srůstaly, a jindy se jen mísily nejméně po dva a půl tisíce let. Pouhý popis tu nemůže stačit; je třeba do hloubky pochopit, oč tu šlo a dosud jde, a to není možné bez osobní angažovanosti. Je třeba se postavit na nějakou stranu, zaujmout stanovisko, rozhodnout se pro určitou interpretaci.

(Písek, 980212-1.)

03-03

LvH, 1998 Je třeba postavit a vzít vážně otázku, zda vztah bytí k jsoucnosti je týž nebo podobný jako vztah pravdy k jsoucnosti či spíše k jsoucnu. Nevím, co by mohlo znamenat, když se někteří filosofové táží po bytí vůbec; rád nechám tuto záležitost zcela stranou a soustředím se pouze na bytí jsoucna. Jsoucno samo chápu jako událost, a událostné dění znamená proměnu. Okamžitý stav jsoucna jakožto událostného dění

nazývám jeho jsoucností; to znamená, že jsoucno ve svém dění prochází postupně jednotlivými svými jsoucnostmi (přičemž každá aktuální jsoucnost je vždycky také kusem dění a nesmí být chápána jako „bod“, tj. jako ne-dění). Tak, jako lze mluvit o jednotlivých jsoucnostech určitého jsoucna, můžeme mluvit o jeho bytí. To souvisí ovšem s tím, že výpověď „jest“ může mít dvojí smysl, totiž buď vztažený k nějakému „zde a nyní“ (a tedy k určité jsoucnosti příslušného jsoucna), anebo vztažený jen ke onomu jsoucnu vůbec, a to bez ohledu na takové či onaké „hic et nunc“. Proto také v případě bytí půjde vždycky také o bytí určitého jsoucna. A jak to tedy je se vztahem mezi pravdou a jsoucnem? V jakém smyslu smíme mluvit o „pravdě jsoucna“, pokud to lze vůbec připustit? Může nějaké jsoucno „mít“ svou pravdu ve své jsoucnosti? Anebo lze mluvit pouze o pravdě jsoucna v jeho bytí? Je třeba ovšem ještě zdůraznit, že pravdou nemůže být žádné jsoucno prostě vybaveno jako nějakou svou vlastností, jako něčím, co je mu „vlastní“. (Písek, 98nnnn-x.)

03-03

Mravní

zákony

Immanuel Kant, 1785

Mezi všemi praktickými poznatky se tedy mravní zákony i se všemi svými principy nejen liší podstatně od všech ostatních, které obsahují něco empirického, nýbrž celá morální filosofie se zcela zakládá na své čisté složce, a je-li aplikována na člověka, pak nepřijímá nic ze znalostí o člověku (antropologie), nýbrž dává mu jako rozumné bytosti zákony a priori, které arci vyžadují ještě soudnost vybroušenou

zkušeností, aby se jednak mohlo rozlišit, v kterých případech jich lze použít, a jednak aby se jim zajistil vstup do lidské vůle a důraz na jejich provádění. Ježto je totiž vůle afikována tolika náklonnostmi, je sice způsobilá k ideji čistého praktického rozumu, avšak není tak beze všeho s to ji konkrétně uplatnit v proměnách lidského života.

(6424, Základy metafyziky mravů, př. L.Menzel, Praha 1974, str. 13.) 03-03

„a priori” a

čas (budoucnost)

LvH, 2003

Kant se nechal ve svém myšlení o „a priori” ovlivnit starým řeckým předsudkem, že pokud vůbec připustíme nějaký jeho časový význam (a tomu se ovšem Kant pokusil vyhnout tím, že čas – podobně jako prostor – považuje za apriorní nazírací formu našich smyslů), je to význam ukazující k nadčasovým a mimočasovým antecedencím, tedy k tomu, co bylo časově dříve, nejen původně, protože „věčně” a tedy „od počátku” (a bez konce). Kant obětoval v legitimním zájmu o obranný štít proti relativismu a subjektivismu bohužel příliš mnoho. Nejde jen o škrtnutí času z oboru skutečností, ale o něco mnohem závažnějšího, co i jemu působilo starosti: jestliže nám zkušenost ukazuje jen proměnlivost věcí a dějů, stává se nejasným, jakou platnost

může mít nadčasové a mimočasové a-priori pro sféru zkušenosti, pro sféru našeho každodenního života. Souvislost mezi a-priori na jedné straně a každodenním životem na straně druhé zůstává naprosto nevyjasněna a je neprůhledná. Jestliže však budeme a-priori důsledně chápat také a dokonce zejména časově, pak čas opravdu přestává být pouhou násilně smyslům vnucenou fikcí, fiktivním či spíše fikci vyvolávajícím prismatem a stává se opravdovou, „pravou” skutečností. To, to předchází čemukoli reálně se dějícímu, je prius nikoli ve směru k minulosti (takže by bylo „dříve” než aktuální přítomnost, protože to už přešlo do minulosti), nýbrž ve směru do budoucnosti (takže „dříve” tu znamená prius ve smyslu toho, co ještě nenastalo, ale hotoví se nastat, má nastat, má se odehrát). „Prius” tedy může znamenat nejen to, co tu ještě před chvílí bylo, ale už není, nýbrž může znamenat v opačné perspektivě to, co tu ještě není, ale co tu (možná, snad) co nevidět bude. Takovéto „prius” není vytrženo ani ze skutečného světa, ani z proudu reálného dění, ba dokonce ani z proudu našeho vědomí a myšlení. Jde totiž o to, že ani „soudnost vybroušená zkušeností” není a nemůže být posledním kritériem našeho rozlišení, v kterých případech (a situacích) nadčasové a mimočasové „čisté složce” „zajistit vstup do lidské vůle” (už to samo o sobě volá po kritice a revizi), nýbrž – a to je to rozhodující v našem pojetí – ona „čistá složka” není tak docela čistá, neboť přichází, aby vstoupila do konkrétních situací a do lidských myšlenek (včetně volních rozhodování). Také budoucnost je oblastí, kde se něco děje, i když to nemůže být předmětně postiženo; zákon „ty máš”, jak o něm

psal Emanuel Rádl, je dějící se zákon, i když jeho „dění” není „z” tohoto světa, nýbrž „do” tohoto světa. (Písek, 030328-1.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Evoluce a náhoda

Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné” vývojové tendence. Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá” nic o vnějším světě a dostává se tedy,

pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce. … Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz

03-03

Evoluce

1983

a „tápavost” … Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí” k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost” k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno”.

(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Evoluce a náhoda

Průběh evoluce je nepochybně určován náhodou, která odměňuje selekční výhodou určitou dědičnou změnu v právě tak určitém, časově vymezeném prostředí. Jak často může tento proces změnit směr, to jsme právě poznali. … Genom sám obsahuje výsledek bezpočtu dědičných změn a selekčních procesů; neobsahuje však žádný „záznam” o posloupnosti těchto událostí. Protože je jednotlivá dědičná změna nahodilá a neorientovaná, existuje zde jen astronomickými čísly vyjádřitelná pravděpodobnost, že by se snad někdy evoluce ubírala zpět stejnou cestou, kterou proběhla. Tento fakt, díky dnešním znalostem genetických a fylogenetických procesů již samozřejmý, …

(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 29.) 03-03

Konrad Lorenz 1983

Teleonomie

Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné” vývojové tendence. Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá” nic o vnějším světě a dostává se tedy, pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce. … Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se

vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.) 03-03

Konrad Lorenz 1983

Teleonomie

Selekcí je uchováno právě to, co slibuje v daném okmažiku a v převládajících podmínkách nejčetnější potomstvo, a ne to, co slouží dlouhodobě zachování druhu a je v tomto smyslu teleonomní.


03-03

Konrad Lorenz 1983 Evoluce a slepota

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …


03-03

Konrad Lorenz 1983 Evoluce a partnerství Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druhu vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Evoluce

a domestikace Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druhu vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. …

(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.) 03-03

Konrad Lorenz 1983

Domestikace a evoluce

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druhu vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

03-03

Konrad Lorenz 1983 Domestikace a evoluce … Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci”. Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile” – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.)

Konrad Lorenz

03-03 1983

Evoluce a adaptace Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu. Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií”

jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Evoluce

odbourávající Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života - hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druhu vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

03-03

Konrad Lorenz 1983 Estetika a

selekční tlak … Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci”. Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile” – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.) 03-03

Konrad Lorenz 1983 Adaptace jako kognitivní proces Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu. Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií”

jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Individualita a lidská práva

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným. Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné. Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se” má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz

03-03

1983

Lidská práva a individualita

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným. Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné. Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se” má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz Nové a

03-03

1983

opakování Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány” jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí. Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.” Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo” se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Světové dění:

nové a opakování Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány” jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí. Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.” Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo” se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.


Konrad Lorenz 1983 „Skutečnost” (za „s.” považovaná) To, co člověk považuje za skutečné, je, jak již bylo řečeno, z velké části determinováno tradicí kultury, v níž vyrůstá. Tato „sociální konstrukce skutečnosti” (P. Berger a Th. Luhmann) je takzvanému vtištění podobná potud, že její následky lze jen těžko zvrátit a v mnoha případech jsou zcela nezvratné. Existuje tedy malá naděje, že přesvdčíme lidi, kteří si od ra/160/ného mládí osvojovali hodnoty technokratického systému, o tom, že právě těmito hodnotami je lidstvo stále větší rychlostí hnáno do propasti nelidskosti. Tyto souvislosti spousta mladých lidí plně chápe. Podíl starších lidí, ktzeří toto přesvědčení sdílejí, je menší; odklon od hodnot technokratické společnosti a otevřenost pro nové hodnoty jsou z výše uvedených důvodů u starších lidí těžko dosažitelné. K tomu dnes přistupují neodbytné věcné tlaky, které zajatcům konkurenčního boje, zabraňují ve vyhlídce do budoucnosti. Moje naděje, že mé argumenty dojdou sluchu, se tedy zakládá na mladých lidech. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 159-60.) 03-03

Konrad Lorenz 1983 výchova

Smysl k „smyslu” pro „smysl”

V poslední době diskutovali mnozí filosofové o otázce, jaký je „smysl smyslu”; jeden oxfordský filosof o tom napsal knihu „The Meaning od the Meaning”. Patřilo by vlastně ke zdravé výchově vštěpovat dospívajícímu člověku, že lze velice dobře rozlišovat smysluplné od nesmyslného. Máme k dispozici dobře zdůvodněný faktický materiál, na jehož základě můžeme oprávněně vypovídat o tom, kdy je jazykový /164/ symbol použit nesprávně a kdy správně. Přesto se děti a mladí lidé nikdy neučí, jak lze rozlišit pravé od falešného, nesmyslné od toho, co smysl má. To totiž lze ! Že je tato nanejvýš důležitá a pro svobodu lidského myšlení nesmírně významná otázka ve výchově našich dětí zanedbávána, že se toto téma dosud nevyučuje jako učební předmět, toho je třeba litovat.


Konrad Lorenz 1983

Evoluce a „slepá náhoda”

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik” (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii”: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.” Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy”! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám

skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Evoluce a

„tvořivá síla” … Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik” (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii”: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.” Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy”! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni

nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

03-03

Konrad Lorenz 1983 Vývoj contra „promyšlená osnova”

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik” (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii”: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.” Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy”! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se

vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

03-03

Konrad Lorenz 1983

Ideje - zasahování do světa

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


Konrad Lorenz 1983 Transcendentní

ve světě



03-03

Konrad Lorenz 1983 Tvořivé dění ve světě

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.) 03-03

Konrad Lorenz 1983 tvořivost

Svět a (v evoluci)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné

přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


03-03

Konrad Lorenz 1983

Svět - sekulární identita

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné

přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


Evoluce

a náhoda

Konrad

Lorenz, 1983 Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné” vývojové tendence.

Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá” nic o vnějším světě a dostává se tedy, pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce. … Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.) 03-03

Evoluce

a „tápavost”

Konrad Lorenz,

1983 … Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence

prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí” k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost” k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno”.


03-03

Evoluce

a náhoda

Konrad Lorenz,

1983 Průběh evoluce je nepochybně určován náhodou, která odměňuje selekční výhodou určitou dědičnou změnu v právě tak určitém, časově vymezeném prostředí. Jak často může tento proces změnit směr, to jsme právě poznali. … Genom sám

obsahuje výsledek bezpočtu dědičných změn a selekčních procesů; neobsahuje však žádný „záznam” o posloupnosti těchto událostí. Protože je jednotlivá dědičná změna nahodilá a neorientovaná, existuje zde jen astronomickými čísly vyjádřitelná pravděpodobnost, že by se snad někdy evoluce ubírala zpět stejnou cestou, kterou proběhla. Tento fakt, díky dnešním znalostem genetických a fylogenetických procesů již samozřejmý, …


03-03

Teleonomie

Konrad

Lorenz, 1983 Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné” vývojové tendence.

Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá” nic o vnějším světě a dostává se tedy, pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce. … Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.) 03-03

Teleonomie Konrad Lorenz, 1983

Selekcí je uchováno právě to, co slibuje v daném okmažiku a v převládajících podmínkách nejčetnější potomstvo, a ne to, co slouží dlouhodobě zachování druhu a je v tomto smyslu teleonomní.


03-03

Evoluce

a slepota

Lorenz, 1983

Konrad

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru” je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …


03-03

Evoluce

a partnerství

Lorenz, 1983

Konrad

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.) 03-03

Evoluce

a domestikace

Lorenz, 1983

Konrad

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnera odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná forma života - hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.) 03-03

Domestikace 1983

a evoluce

Konrad Lorenz,

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnera odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná forma života - hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.) 03-03

Domestikace 1983

a evoluce

Konrad Lorenz,

… Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci”. Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile” – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.) 03-03

Evoluce

a adaptace

Konrad

Lorenz, 1983 Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu. Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií” jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny,

které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

03-03

Evoluce

odbourávající

Konrad Lorenz,

1983 Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnera odbourávány. … Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná forma života - hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. ... To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. … (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.) 03-03

Estetika

a selekční tlak

Konrad

Lorenz, 1983 … Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci”. Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile” – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají.


Adaptace 1983

jako kognitivní

Konrad Lorenz,

proces

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu. Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk.

Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií” jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

03-03

Individualita

a lidská práva

Konrad Lorenz, 1983

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným. Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné. Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se” má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.) 03-03

Lidská práva

a individualita

Konrad Lorenz, 1983

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným. Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné. Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se” má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.) 03-03

Nové

a opakování

Konrad

Lorenz, 1983 Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány” jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí. Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.” Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo” se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.


03-03

Světové

dění:

Konrad

Lorenz, 1983 nové a opakování Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány” jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí. Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.” Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo” se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.


03-03

„Skutečnost” (za „s.” považovaná)

Konrad Lorenz, 1983

To, co člověk považuje za skutečné, je, jak již bylo řečeno, z velké části determinováno tradicí kultury, v níž vyrůstá. Tato „sociální konstrukce skutečnosti” (P. Berger a Th. Luhmann) je takzvanému vtištění podobná potud, že její následky lze jen těžko zvrátit a v mnoha případech jsou zcela nezvratné. Existuje tedy malá naděje, že přesvdčíme lidi, kteří si od ra/160/ného mládí osvojovali hodnoty technokratického systému, o tom, že právě těmito hodnotami je lidstvo stále větší rychlostí hnáno do propasti nelidskosti. Tyto souvislosti spousta mladých lidí plně chápe. Podíl starších lidí, ktzeří toto přesvědčení sdílejí, je menší; odklon od hodnot technokratické společnosti a otevřenost pro nové hodnoty jsou z výše uvedených důvodů u starších lidí těžko dosažitelné. K tomu dnes přistupují neodbytné věcné tlaky, které zajatcům konkurenčního boje, zabraňují ve vyhlídce do budoucnosti. Moje naděje, že mé argumenty dojdou sluchu, se tedy zakládá na mladých lidech. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 159-60.) 03-03

Smysl

- výchova k „smylu”

Konrad Lorenz, 1983 pro „smysl” V poslední době diskutovali mnozí filosofové o otázce, jaký je „smysl smyslu”; jeden oxfordský filosof o tom napsal knihu „The Meaning od the Meaning”. Patřilo by vlastně ke zdravé výchově vštěpovat dospívajícímu člověku, že lze velice dobře rozlišovat smysluplné od nesmyslného. Máme k dispozici dobře zdůvodněný faktický materiál, na jehož základě můžeme oprávněně vypovídat o tom, kdy je jazykový /164/ symbol použit nesprávně a kdy správně. Přesto se děti a mladí lidé nikdy neučí, jak lze rozlišit pravé od falešného, nesmyslné od toho, co smysl má. To totiž lze ! Že je tato nanejvýš důležitá a pro svobodu lidského myšlení nesmírně významná otázka ve výchově našich dětí zanedbávána, že se toto téma dosud nevyučuje jako učební předmět, toho je třeba litovat. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 163-64.) 03-03

Evoluce

a „slepá náhoda”

Konrad

Lorenz, 1983 … Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik” (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii”: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.” Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy”! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám


03-03

Evoluce

a „tvořivá síla”

Konrad

Lorenz, 1983 … Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik” (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii”: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.” Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy”! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám


03-03

Ideje

- zasahování

Konrad Lorenz, 1983 do světa Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


Transcendentní

Konrad Lorenz, 1983

ve světě



Tvořivé

dění

Konrad Lorenz, 1983 ve světě Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni. (7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.) 03-03

Svět

a tvořivost

Konrad Lorenz, 1983 (v evoluci) Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


03-03

Svět

- sekulární identita

Konrad Lorenz, 1983 Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.


03-03

Pravda Jan Zrzavý, 1995

Recommend Documents