PRAVDA O
Plejádách
Billy Meier Billy Eduard Albert Meier
(B.E.A.M.)
SILBERSCHNUR
Poznámka nakladatelství Billy Meier je jeden z nemnohých, kteří pěstovali intensivní, trvalý a přímý kontakt s mimozemšťany. Jeho neobvyklé setkání byla a jsou často přezkoumávána a napadávána ale nebyla vyvrácena (viz dodatek Michaela Hesemanna). Pro naše lidské vědomí je sotva pochopitelné, že jsou možné časoprostorové skoky, dematerializace, beamování a mnohé jiné procesy. Důležité je, že přes tuto technickou převahu Plejáďanů (a též co se týče našeho vědomí), neztrácíme naší schopnost kritiky a můžeme stavět výpovědi ‚‚mimozemšťanů‘‘ v potaz. V blízké budoucnosti budeme patrně kolektivně konfrontováni s inteligentními a vědomými bytostmi, které žijí na jiných planetách. Měli bychom být bdělí, neboť též Evropané se Indiánům ukazovali být v převaze, když objevili Ameriku. V technických záležitostech to bylo v mnoha případech pravda, ale ne v jiných oborech. Tato kniha je autentická zkušenostní zpráva, avšak nakladatelství se neidentifikuje ve všech oblastech s filozofií Plejáďanů, nebo s F.I.G.U., ale je nám důležité, čtenářům ukázat, že nejsme v univerzu jediní inteligentní tvorové a ve všech oborech pro lidstvo na planetě Zemi existují netušené pozitivní možnosti. Neměli bychom nikdy kopírovat mimozemskou civilizaci, ovšem mohli bychom si od ní vzít pozitivní rady a impulsy. Přejeme při čtení této knihy všem čtenářkám a čtenářům nejen nové poznatky, ale i napínavou zábavu. Vaše nakladatelství „ Die Silberschnur “
2
Předmluva od Michaela Hesemanna Až přečtete tuto knihu, nebudete vědět jestli se jedná o napínavý science-fiction román nebo o pravý příběh. Možná že by měl skutečně každý pravdu o Plejádách vyzkoumat sám. Ale jedno je jasné: u autora této knihy se jedná o fascinujícího člověka našich dní. Pro některé je prorok mimozemských životních forem, pro jiné zářivý, kosmický dobrodruh, pro třetí geniální šarlatán. Ale Eduard ‚Billy‘ Meier nenechá chladného nikoho, kdo s ním přišel do styku. A možná je dalek toho,v každém případě daleko tomu vzdálen, aby byl ‚‚průměrný‘‘, ‚‚měšťácký‘‘ nebo ‚‚konvenční‘‘. Možná, že je to důvod, proč jako jeden z prvních lidí nové doby se dostal do kontaktu s mimozemšťany: zajímavější studijní objekt by se nedal vyhledat. Billyho život: je látka, z které se dělají dobrodružné filmy. Jen s tím rozdílem, že jeho ‚Vita‘ je pravdou - přezkoumali jsme nejdůležitější situace, inervovali očividné svědky této doby, nahlédli do dopisů které psal ze všech možných koutů země - byl skutečně všude. Kdo ho zná, se znovu a znovu diví jeho anekdotám, anebo demonstracím jeho úžasných schopností. Nebo lépe řečeno: nepřekvapí tím nikoho, neboť u Billy Meiera je všechno možné. ‚Billy‘ tvrdí, že ve věku kolem 5 let měl poprvé kontakt s mimozemšťany. Neboť jako školák byl kverulant a (outsider) dávali ho do různých výchovných ústavů, z který však velice rychle zmizel. V 15 vstoupil do cizinecké legie, kterou však brzy opustil, než se dal na ‚velké vandrování‘ a od roku 1957 až 1969 a procestoval 42 států Evropy, Afriky, Asie, kde si vydělával na živobytí nejrůznějšími povoláními: (jako chytač hadů, šaman (medicinman), nebo privátní detektiv). Mezitím trávil čas od času pár týdnů v různých duchovních školách, též i v Ashoka—Ashramu v Mehraulj( Indie), odkud pocházejí jeho první UFO fotografie. Na jedné z těchto cest přes blízký Východ, ztratil (1965) při autobusovém neštěstí v Iskenderumu (Turecko) levou ruku. Ještě v témže roce se v Řecku seznámil se svou ženou Kalliopé, s kterou se brali v březnu v roce 1966. Teprve pak se vrátil zpět do Švýcarska, kde od roku 1975 pokračovaly kontakty s Plejáďanama. V létech 1975 – 76 předal v bádání o Ufech více důkazů o realitě mimozemských návštěv než kdokoli před ním: osm 8 mm filmů, přes tisíc fotek, magnetonových nahrávek bzučivých zvuků cizích vesmírných lodí, vzorků kovů, které podle názorů prominentních metalurgů a chemiků byly vyrobeny „studenou fúzí“, na Zemi neznámým postupem, či technologií. Celá řada renomovaných UFO expertů zkoumala případ na místě a nenašla nic, co by poukazovalo na podvod. Naopak: některé z Meierových fotografií byly tak výborné kvality, že zfalšování bylo vyloučeno. Přesto – nebo právě proto – byl a je Meier prudce napadán. To však neudivuje, neboť již před ním byli velcí pionýři lidských dějin obětí těch, kteří dávali přednost statusu quo. Byl osočován jako největší falšovatel v dějinách UFO–fenoménu, a skutečně se našly nějaké fotky, které vypadaly spíše dubiózně. To znamená, že případ byl kontaminován. Jeho protivníky, kteří chtěli Meiera diskreditovat? Mimozemšťany, pro něž by bylo akceptování jejich existence trochu narychlo ( a tím příliš povrchní, bez nutného duchovního přeorientování)? Samotným Meierem, který si takto ponechal otevřená zadní dvířka v případě že by to pro jeho rodinu bylo příliš mnoho? Kdo to ví? Přiznávám, i já byl zpočátku velice skeptický. Však co mě přesvědčilo, nebyly ani tak fotografie, ale jeho početní očividní svědci, které Meier měl: v základě upřímní, na zemi stojící lidé, kteří nevěřící k němu přišli a svědkové neuvěřitelného se stali, neboť 1975/76 Meier mohl stále svědky brát sebou, když se v noci vydával k svým kontaktům. Bylo jich dohromady kolem 50ti, (svědků) od více než 30ti existují (částečně odpřísáhlé) 3
výpovědi. Intervoval jsem řadu z nich osobně – mezi nimi rakouského školního ředitele Guida Moosbruggera a jeho ženu a jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že mluvili pravdu. To ale znamená: Billy Meier měl ( a pravděpodobně ještě má ) pravé kontakty. Z těch, kteří o tom pochybují, nikdo, ale opravdu nikdo si nedal námahu tyto svědky interwievovat. Však je-li to ten případ, že „Billy“ skutečně pravidelně komunikoval s bytostmi z jiných světů, pak to může znamenat jenom jedno: zaposlouchat se, co nám říká! Zkoumejte všechno a dobré si ponechte… Düsseldorf, 14 června 1996
Michael
4
Hesemann
Předmluva Bernadetty Brandové (vynecháno)
Úvod Již v padesátých letech jsem se neúnavně zabýval hledáním pravdy, přičemž jsem studoval jak filozofické a přírodovědecké ale i náboženské spisy. Přesto však všechny takovéto snahy ve mě nevyvolaly takovou ozvěnu, abych mohl říci: „Heureka – ano, to je ono, po čem jsem se pídil“! Protože jsem ve svých snahách nepovolil, narazil jsem jednoho dne na skupinu, která pravidelně pořádala v Mnichově UFO – přednášky. A protože pro mou evoluci není žádná cesta dlouhá, pilně jsem jezdil na měsíční srazy. Jedno z těchto setkání přineslo pozoruhodné obohacení v mém životě, neboť jsem byl poprvé konfrontován s Billyho UFO – obrazovým materiálem, což mě přimělo na tak zvaný případ Billy Meier, a chtěl jsem si to vzít na místě důkladně pod lupu. Billy Meier byl již tenkrát celosvětově napadán a jeho odpůrci mu nadávali do šarlatánů, lhářů a podvodníků. Ale právě proto vzplanul můj zájem a rozjel se na plné obrátky. Na moje přání ho navštívit, reagoval Billy promptně, že mě krátkodobě pozval do svého tehdejšího domicilu v Hinwilu, adresu „ Wihaldenstraße 10 „ si ještě dnes pamatuji. Moje první návštěva u něho byla proti očekávání odměněna radostným překvapením, i když byla započata se smíšenými pocity. Chtěl jsem testovat Billyho věrohodnost. Již po jedna a půldenním pobytu jsem mohl díky Billyho pomoci zaznamenat můj první UFOzážitek, na který navazovaly další a další. Tak se stalo samo sebou, že se mé návštěvy staly pravidelností ( v Curyšské horní zemi ) a etablovaly se k pravidelným zvyklostem, přičemž mé bdělé oko pro Billyho aktivity všeho druhu neochablo. Moje počáteční pochyby a rozpaky – možná přece nemuselo jít vše správnými cestami – se smrštily velice rychle na minimum. Poslední pochybnosti ve vztahu k ufologické důležitosti jsem mohl – přiznávám – eliminovat až během času. Neboť sporadicky znovu a znovu se děly velmi podivné události, či jevy, které si žádný člověk nemohl vysvětlit. Často jejich objasnění na sebe nechalo čekat i roky. Vyklubaly se většinou jako řada nepředvídaných okolností, které se však konec konců daly objasnit. Pro pravdu hledající, skutečně postavil Billy Meier nesčetné milníky. Skrze jeho spisy o duchovním učení, což by mělo být při každé příležitosti jasně řečeno. Kdo se ale specielně zajímá o život Billyho Meiera a jeho kontakty s Plejáďanama, tomu mohu vřele doporučit tuto knihu, neboť co by nebylo pochopitelnější, než se nechat informovat přímo z první ruky, popřípadě z pera autora? Proto bych chtěl všem zájemcům gratulovat, kteří se k tomu rozhodli, věnovali svoji pozornost tomuto zajímavému a velmi poučnému dílu, a aby zaujalo v jejich knihovně náležité místo. Niederstaufen, 17.12.1995
Guido Moosbrugger
5
1 Jak vše začalo: Stříbrný blesk Můj první vědomý UFO-zážitek jsem prožil ve věku pěti let. Stalo se to v úterý, 2. června 1942. Bylo zářivé letní ráno s azurově modrou oblohou, a právě odbíjely věžní hodiny reformačního kostela v blízkém městečku devátou, když jsem šel se svým otcem za náš dům v Niederflachsu u Bülachu, kde jsme zůstali stát vedle velkého ořechu, hleděli přes louku k městečku, a trochu na straně ležícímu koupališti. Náhle jsem pocítil cosi v mých myšlenkách, co mi připadalo nějak důvěrné, přesto neznámé: tichý podnět, pohlédnout jak uhranutý směrem k východu, přičemž jsem jen nepřesně věděl proč. Zároveň tento podnět mi připadal nejen naléhavý, nýbrž dokonce vyzývavý, téměř jako příkaz, který mě přiměl pohlédnout ke kostelní věži a pak dál k stoupajícímu horskému pásmu, pak nad východním horizontem v azurové modři oblohy něco vyhlížet, o čemž jsem neměl ponětí, co by to mělo být. Vše mi připadalo velmi záhadné ale přece jen důvěrné, proto jsem tomuto podnětu věnoval pozornost a rozhlížel se po nádherné azurové obloze. Mohlo uběhnout kolem deseti nebo patnácti minut, když byl najednou můj pohled upoután něčím velice zvláštním: v azurové modři oblohy a vysoko nad horizontem nastala mohutná pronikavě rudá světelná exploze, která pak znovu rychle zase zmizela, jak se objevila, a ve stejném okamžiku vystřelil na stejném místě z čistého nebe velkou rychlostí stříbrný blesk směrem k horskému pásmu Eschenmoserského kopce. V minimální výšce nad horským pásmem náhle změnil směr, při stejně velké rychlosti, a vystřelil dále s nezměněnou rychlostí na vlas přesně na 75 metrů vysokou kostelní věž. Vypadalo to, jako by bezprostředně vletěl do věže, a nebyla už žádná možnost že se vyhne. Působilo to vše neskutečně, a přece byl tento blesk reálný, který svou ohromnou rychlostí působil jak kovový gigantický šíp a řítil se o něco níže než byla výška věže. Krátce před věží se odchýlil a vystřelil ve výši kostelní střechy napravo směrem na náš dům. Rychle přibral na výšce a prakticky kolmo vzlétl do nebe, avšak hned na to v horizontálním letu přelétl ve výšce 200 metrů náš dům, a to bezhlučně, se silným nárazem větru, který uvedl kaštan do pohybu a byl citelný pro mne i mého otce. Když ‚stříbrný blesk‘ vystřelil před kostelem kolmo do oblak a pak prolétl nad našim barákem, dalo se rozpoznat, že se jedná o giganticky velký a velmi plochý kovový kotouč, který působil dojmem obrovského disku a jeho velikost se pohybovala kolem 250 až 300 metrů (později mi bylo mimozemšťany sděleno, že jeho průměr byl 280 metrů). Jak se bleskově nad východním horizontu objevil, tak zase na západě nad Höragenském lese zmizel. Mě se to zdálo jak fantastický přízrak, který podle mého odhadu, trval tak právě zlomek sekundy (přičemž jsem byl později poučen, že celá událost trvala necelých devět a půl sekundy). Když kotouč nad Höragenským lesem zmizel, hleděli jsme s otcem dlouho tím směrem, fascinováni a ponořeni v myšlenky, tím co se událo. Mohla uběhnout méně než minuta, kdy jsme zaslechli hlasité zadunění, které zaznělo vysoko nad Eschenmoserským kopcem. A zdálo se, jako by přicházel právě odtud, kde se před minutou vyvinula pronikavě červená světelná exploze a kde z ničeho nic se objevil ‚stříbrný blesk‘, z něhož se vyklubal ohromný kovový disk. Vzdálenost našeho 6
stanoviště od světelné exploze mohla být tak 15- 20 kilometrů. Jak se ukázalo, též nejlepší přítel mého otce, Fritz Seidel viděl světelnou explozi a též i stříbrný blesk. Seidel však v čase pozorování nestál u nás, zdržoval se před naším domem, odkud měl též dobrý výhled k Eschenmoserskému kopci, ale nemohl vidět Höragenský les a následně ani to, jak kovový disk zmizel na západě. Po zvuku hromu jsme se s otcem opět podívali směrem k západu, kde již dávno objekt zmizel. Při tom jsem pozoroval, jak tam hledí a bezradně kroutí hlavou. Patrně nemohl tento zážitek správně pochopit a byl naprosto udivený. Přesto jsem se ho zeptal ‚jak‘, ‚odkud‘ a ‚proč‘ na ten rychle přelétnuvši kovový kotouč. Divil jsem se též nad hlasitým zahřměním a světelnou explozí, na což mi můj otec nemohl dát žádné vysvětlení. Na otázku, týkající se disku, se na mě delší čas zamyšleně zahleděl a pak řekl: „to byla zřejmě nová Hitlerova tajná zbraň“, byla to pro něj v době druhé světové války jediná logická odpověď. Bylo mi sice v době tohoto zážitku právě pět let a čtyři měsíce, ale chápal jsem již mnoho věcí z reality. Chtěl bych říci, že jsem byl ‚‚brzopřemýšlivec“ (Frühdenker) a již tenkrát jsem chtěl jít věcím na kloub. Slyšel jsem odpověď svého otce, kterou zastával i jeho přítel F. Seidel, byla však pro mě nanejvýš neuspokojivá a jednoduše moc fantastická, když jsem bral v úvahu mě známou pozemskou techniku. Na jedné straně jsem často viděl velmi těžkopádné americké Liberator-bombardéry letící nad naším krajem, které byly občas doprovázeny stíhačkami a které častěji bombardovaly Švýcarsko, a natropily mnoho škod a vyžádaly lidské životy, jak např. v Curychu, Bernu, Oerlikonu, Neuhausenu, Rheinfeldenu atd. Do švýcarského vzdušného prostoru vlétaly též Štuky z Německa, mimo jiné někdy i Zeppelini, přičemž tyto byly zaháněny nebo odstřeleny švýcarskou vzdušnou obranou, tak jako americké bombardéry. Již v červnu 1940 došlo nad Jurou k těžkým vzdušným bojům s německými bojovými letadly. Ale všechny tyto stroje - podle mého úsudku - byly nejen nanejvýš těžkopádné, ale i primitivní. Tato skutečnost mi nepasovala k vysvětlením mého otce a jeho přítele, kteří jako prostí muži se drželi starého a moc nepřemýšleli o vývoji techniky. Já se již jako pětiletý zajímal o tyto věci víc, bastloval jsem všemožné pojízdné a létající stroje a letadla, ovšem s pomocí o deset let staršího Waltera Baumanna. Divoký a zlý válečný řev okolo (který jsem sledoval v rádiu a naučil se jakž takž spisovné němčině), přispěl mému zájmu, ačkoliv jsem se obával, když americké bombardéry a letky stíhačů přelétávaly nad naším městečkem, nebo dlouhotrvající hřmění výbuchů granátů těžkých děl a tanků, tak jak bombardování, které byly slyšet až k nám. Stříbrný diskusový kotouč, který vypadal velmi futuristicky, se nedal porovnávat v žádné formě s primitivní a vražednou technikou 2. světové války. I když byl disk gigantický, zdálo se mi, že nevyzařuje nic hrozivého, spíše něco uklidňujícího ale i známého(důvěrného). Přesně tak jak bylo ve mně to cize-důvěrné nutkání a volání, které rovněž zmizelo jak přišlo, jako ta oslnivě rudá světelná exploze a pak stříbrný blesk na východní obloze nad Eschenmoserským kopcem. Otec a Fritz Seidel krátce po této příhodě opustili místo pod ořechem, zatímco já stál pořád na stejném místě a hleděl na západ, přes Höragenský les. V mých úvahách o prožitém, stále znovu a znovu narážely na sebe ve všech možných věcech dva světy, a odpověď a vysvětlení mého otce a jeho přítele se nedaly sjednotit v mém rozjitřeném nitru. Musela existovat jiná, uspokojivější odpověď, než ta mého otce, a sice ne kvůli svým myšlenkám, ale kvůli tomu, že tento objekt mi připadal čím více známější a nemohl jsem se zbavil myšlenky, že jsem stejné nebo podobné disky někde již viděl, a sice za dobrých a mírových okolností. A náhle jsem měl určitou vizi: viděl jsem se v 7
místnosti s mnoha na mě známě působícími aparaturami v nekonečnosti kosmického prostoru, jenž se mi zdál též povědomý, či známý. Skrze velká oválná okna jsem viděl nesčetné hvězdy a v nevelké vzdálenosti tři velké diskové kotouče, podobná tomu, které jsem krátce předtím viděl. Avšak tak rychle jak se mi vize objevila, tak též také zmizela. Dále jsem stál na stejném místě a hleděl přes horizont Höragenského lesa. Nemohl jsem odejít a byl jsem jak svázaný. Teprve babiččin nádherný Dürbächlerský pastýřský pes, který na mě zaštěkal a strčil do mě, mě vytrhl z myšlenek.
2 „Jezdící (jezdivé, jedoucí) (orig.“ Fahrende Sterne“) hvězdy“a cize-důvěrné Nadále jsem se zabýval svým zážitkem pořád znova a znova, a moje myšlenky mě vedly k dalším vizím a k tušení, že bych takovéto disky mohl pozorovat častěji, kdybych pozorněji pozoroval oblohu. Začal jsem tedy pozorovat nebe i přes den, a v noci vylez z postele, když všichni spali, a koukal jsem nahoru k obloze. A skutečně, stále častěji jsem v noci na nebi viděl „jezdící hvězdy“, částečně velké, částečně menší, které s velkou rychlostí táhly firmamentem. Většinou byly velké jak hvězdy, některé ale také velké, že měly velikost měsíce v úplňku. Satelity tehdy ještě neexistovaly, a bombardéry a stíhačky jsem znal dostatečně. Mimo jiné byly nanejvýš hlučné, zatímco ‚jezdící hvězdy‘ byly absolutně nehlučné. Též primitivní pozemská letadla nebyla schopna létat v tak enormních výškách jako „jezdící a často též blikající hvězdy“, které mimo jiné též často nenadále měnily jejich cikcak- letové dráhy, a často zasvítily jako malá slunce, když jsem si to myšlenkově přál. To všechno bylo nemožné pro jakákoliv pozemská letadla, neboť jejich technika byly příliš primitivní. Ještě i dnes táhnou „ jezdící hvězdy“ jako tehdy nocí firmamentem - velmi vysoko na obloze, v 20 až 40ti kilometrové výšce a při hvězdně jasném počasí. A i dneska to nejsou žádné satelity, i když mezitím od mého dětství jich okolo Země krouží mnoho. Satelity mají ale minimální výšku kolem 140 km, nelétají tedy v 20 až 40ti kilometrové výšce, jak právě „jezdící hvězdy“, které jsou dneska jednoduše nazývány UFO, pakliže nejsou k identifikování. Můžou být viděny pouhým okem každým, kdo si dá námahu s pozorováním, přičemž nejlepší čas na to je mezi 22.00 a 2.00 hodinou, protože v tuto noční dobu leží Slunci odvrácená strana Země dokonale ve stínu. Proto žádné okolo letící satelity ve výšce 20-40ti kilometrů nemůžou zasvítit, i kdyby v této výšce obíhaly. Většinou se nezdají tato viditelná UFO, když vysoko na nebi provádějí své kontrolní lety kolem Země ne větší než normální hvězdy. Přesto je však u určitých bezposádkových kontrolních disků (popřípadě UFO) možné, tyto pomocí myšlenek ovládnout, takže řízeny silou myšlenek provádí žádané letové manévry, nebo zesílí své světlo. Mé první UFO-pozorování po té první velké události se konaly zpočátku jen v noci, když jsem z okna pozoroval nebe nebo se tajně vyplížil z pokoje a lehl jsem si 8
v zahradě do trávy abych pozoroval oblohu. To se však rychle po poměrně krátkém čase změnilo, neboť ještě stejného roku jsem viděl jednoho krásného a teplého odpoledne k mé obrovské radosti, kulovitý objekt pomalu letící po azurové obloze, až jsem v něm rozpoznal opravdovou kouli. Ve své azurové modři vypadala obloha jako měkký samet, v němž se ve slunečním světle tato koule blýskala. Pak najednou na ráz a beze stop zmizela, bez jakéhokoli hluku a zřetelného důvodu. Koule byla najednou pryč, a pouze slabé, třpytivé zablyštění bylo možno uvidět. Počet nočních pozorování „jezdících hvězd“ se neměnil, takže v noci, často daleko přes půlnoc, jsem tři až pět mohl pozorovat, než jsem se unavil a pak přece jen šel spát, a sice bez toho, že moje noční eskapády zpozorovali moji rodiče či sourozenci. Okřídlen skrz mé noční pozorování, jsem měl pochopitelně oči otevřené i ve dne a pozoroval oblohu. Z počátku se nic nedělo, což se však změnilo počátkem podzimu, neboť se denní pozorování hromadily takovým způsobem, že jsem do konce podzimu viděl táhnout oblohou čtyři větší objekty. Dva z nich byly velké okrouhlé kotouče, jak jsem je znal z mého prvního pozorování. Letěly nad naším krajem v několika kilometrové výšce, stříbřitě zářící, ne rychleji než obyčejné letadlo, směrem od jihu na Německo (na západ), pronásledovány švýcarskými stihači, kteří očividně se jich pokoušeli zmocnit, nebo je donutit k přistání. Troufalost, která na mě působila ohromě směšně, neboť čím více stíhačky stoupaly, tím více nabíraly i disky na výšce. A i když disky letěly v mnohem větší výšce než stíhačky, působily gigantickým dojmem ve srovnáním s malými letadly. Vypadalo to právě tak, jako by tři komáři chtěli napadnout vrabce. Pokus stihačů pochopitelně selhal, neboť ty dva disky letěly daleko výše než vojenská letadla, a za druhé byly tyto dva objekty daleko obratnější. Těm lidem, kteří tyto disky pilotovali - neboť o takové se jen mohlo jednat, to bylo pro mě absolutně jasné - se zdálo, že se baví tím, dělat si z pilotů stíhaček legraci: najednou vystřelily oba disky jeden napravo a druhý nalevo, jeden k Eschenmöserskemu kopci(východ) , a druhý k Höragenskemu lesu(západ), a pak náhle zůstaly stát ve vzduchu, během čehož ty tři letadla letěla dál rovně a pak těžkopádně v dlouhých otočkách se vracely, přičemž oba disky se rychle vrátily k sobě, do původní posice. Pak se ‚rozjely‘ normální rychlostí letadel směrem na Kloten, na novo pronásledovány stíhači. Pilotům stíhaček asi došla trpělivost, neboť najednou otočili stroje příkře vzhůru na o něco výš letící disky. Několikrát se pak v určitém odstupu pod disky oslnivě zablesklo, jako by explodovaly malé blesky. Pak bylo dvě nebo tři sekundy ticho, ale znovu se tak stalo ve stejné podobě. Potom nebylo na obloze nic vidět ani slyšet, až na ty tři stíhačky, které znovu letěly rovně a pak divoce lítaly sem tam, aby zřejmě našly ty dva diskové kotouče, které najednou zmizely. Teprve později dodatečně zaznělo v sekundovém zpožděním několikanásobné rány, které náhle utichly, aby po okamžiku znovu zazněly. Tuto střelbu jsem znal, neboť jsem jí slýchával častěji, když stíhači stříleli varovné salvy na americké Liberátor-bombardéry, nebo jiná letadla. Mě bylo najednou jasné, že piloti stíhaček jejími palubními děly vystřelili na tyto dva disky, přičemž se třely (v určitém odstupu od disků) na nějakém ochranném zařízeni přivodily v jasných blescích k explozi.To bylo pro mě jasné, nebyly žádné pochybnosti. – Na tento celý příběhu si velice dobře vzpomínám, že mimo zvuků motorů stíhaček, jsem neslyšel z oblohy žádný jiný hluk. Tedy tyto dva disky musely být zcela nehlučné. Další objekt jsem pozoroval dva dny později. Bylo to v neděli dopoledne. Když jsem se loudal po protestantské nedělní škole přes Erachfeld domů, měl jsem najednou pocit se otočit a podívat se směrem k Bruderbergu, který leží mezi Bülachem a Bachenbülachem. Podrobil jsem se tedy svému pocitu, avšak jsem neuviděl nic 9
pozoruhodného. Tušení však setrvalo, sedl jsem si tedy na louku a vyčkával věcích příštích. Až moc dobře jsem si vzpomněl na to cize-důvěrné nutkání před měsíci, když se nad Eschenmoserským kopcem objevila pronikavě rudá světelná exploze, z které vystřelil stříbrný blesk, z nějž se vyklubal diskusový kotouč. Mělo by se tedy nad Bruderbergem něco podobného objevit? Však trvalo to a trvalo, a nic se nestalo, ale ten pocit zůstával. Ptal jsem se již sám sebe, jestli jsem se neoklamal, a chtěl jsem vstát a jít dál, když jsem nad nejvyšším bodem Bruderbergu pod útržky mraků uviděl třpyt, mihotaní. Najednou začalo mihotání opalizovat ve všech barvách, jak jsem již před časem jednou pozoroval, kdy jsem uviděl na obloze velkou letící kouli. Tedy myslel jsem si, že se koule znovu objeví, avšak v tom jsem se mýlil, neboť z tohoto duhového třpytu se pomalu pohybovalo něco, co mi připomínalo kovový nosník, který se pak rychle z výšky, nad Bruderbergem přibližoval ke mně. Když se přiblížil, vyklubal se z nosníkového objektu velký trojúhelník, který byl zhruba dvakrát větší než stíhačka. Když byl na mé výšce zůstal ve vzduchu nad řadou topolů stát, vznášel se pomalu níže a ke mně. V přední špičce trojúhelníka jsem rozeznal průhlednou frontu a za ní mladou ženu která na mě mávala, během čehož se ve mně rozhostil pocit lásky a bezpečí. Byl jsem najednou šťastný a rozjasněný, a vše mi bylo velmi důvěrné: trojúhelníkový objekt a celková situace, ve které jsem se nacházel a též ta mladá žena, však nemohl jsem se rozpomenout, jestli jsem jí kdy předtím viděl. Objekt se vznášel úplně nehlučně několik metrů nad zemí a jistě ne dále než osm či deset metrů (jak dnes odhaduji). Najednou pocítím nutkání jít k objektu a zvedám se. Však dál jsem nedošel, neboť z nedaleko vzdálené stodoly se ozval ostrý hvizd - a pryč byl trojúhelníkový objekt. V jednom okamžiku jednoduše zmizel. Ve stejném okamžiku vyjel na koni od oné stodoly jezdec a před ním běžel štěkající pes, na kteréhož jezdec pískal. Zcela očividně muž trojúhelníkový objekt nezpozoroval, neboť aniž by si mě všimnul, jel dále polní cestou do Bachenbülachu. Já naproti tomu zůstal delší dobu na místě a přemýšlel o zážitku, než jsem se dal na cestu domů, když objekt přes mé očekávání se nenavrátil. Čtvrtý objekt jsem pozoroval asi týden později, a sice opět, když jsem se zdržoval mimo obydlenou oblast u přehrady a brodu řeky Glatt, mezi Niederflachsem a Jakobstalem, kam jsem často sám chodívával, abych fascinovaný pozoroval vodu padající přes malý jez. Bylo odpoledne, když jsem seděl pod jezem na levém břehu řeky Glatt a díval se do vířících vod, kde bylo vidět tu a tam pár velkých ryb. Najednou bylo zase ve mně to cize-známé nucení, které mě tentokrát vybídlo, podívat se nahoru. Právě když jsem to chtěl udělat, položil se nade mnou a vodou velký stín, a tento stín mohl pocházet pouze ze shora. Tedy jsem vzhlédl nahoru a uviděl jsem velkou kovovou kouli, která se vznášela na úrovni vršků dvou topolů, které stály mezi hrází řeky Glatt a Glattkanálem. Náhle však trochu vylekán nad nečekaném objevení se koule, jsem vyskočil a běžel směrem od řeky na louku, kde jsem zůstal stát, když se to cize-známé ve mně proměnilo v cosi žertovného. Zdálo se, že se ve mně něco směje, jemně, harmonicky a láskyplně. Tedy jsem se obrátil, a teď jsem uviděl, že vznášející se koule ve vršcích stromů vůbec nebyla koule, ale vypadala spíš jako velká hruška a reflektovala zářící sluneční světlo takovým způsobem, jakoby z objektu vystřelovaly blesky. Tato reflexe mě oslňovala, takže jsem si držel ruce před očima, což zřejmě bylo v objektu pozorováno, neboť tento se naprosto bezhlučně pohnul na stranu a sice tak, že mne více již neoslňoval. Pak tiše stál a vznášel se ve vzduchu, takže jsem ho mohl dobře pozorovat. Zdálo se mi, že je to celé z kovu, a žádná okna jsem nezpozoroval. Záhy 10
jsem cítil to známé-cizí ve mně. Tento pocit pak pomalu proměňoval svojí formu a stával se hlasem v mé hlavě, přičemž se mi rýsovaly nevysvětlitelné obrazy, které sestávaly ze zvláštních forem a figur, které jsem nebyl schopen rozluštit, které mi však svým způsobem byly důvěrně známé, takže mě uklidňovaly. Potom jsem pozvolna začal chápat význam těchto zvláštních obrazců, šifer, forem a figur, a sice že se jedná o řeč která je mi zběhlá, však nevyslovitelná, nýbrž srozumitelná pouze pomocí symbolů a šifer. Toto vše ode mne intenzívně vyžadovalo (též i cize-známý hlas) usilovat se o odpověď. Právě když jsem došel k tomuto poznání, pomyslel jsem s hrůzou na to, že moji rodiče mne budou již hledat, neboť jsem jednoduše odešel z domu, aniž bych to oznámil a od mého odchodu uplynulo již mnoho hodin. V kovovém, hruškovitém objektu byl zcela zřejmě můj úlek registrován, neboť přišly uklidňující slova a obrazy, které mě sdělily, že budu okamžitě dopraven domů a v pozdějším čase znovu zavolán, až se na to připravím a pokusím se o odpověď, přičemž jsem však nevěděl jaká by to měla být. Tímto zmlkl hlas v mé hlavě a i obrazy pohasly. V příštím okamžiku se celá krajina před mýma očima rozplynula, a stala se okolím za našim domem, kde jsem zůstal stál na dlážděné cestě. Ale jak jsem se v nepatrném okamžiku z kilometr vzdáleného brodu dostal k našemu domu, to jsem tehdy nevěděl a též si nemohl vysvětlit. To vše se přihodilo v pozdním podzimu roku 1942. Tento mě zcela neznámý jev, najednou na jednom místě zmizet a na druhém se znovu objevit, mě vystrašil, i když i toto dění mělo pro mě hodně důvěrného. Též do mě vniknuvší hlas a obrazy vyvolaly ve mně určitou bázeň. Tento strach se však nezakládal na skutečnosti, že se tohle vše stalo, ale tím, že jsem nevěděl odkud tento hlas a obrazy pocházely a jakou odpověď bych si měl uvědomit. Tehdy jsem neznal ani souvislosti zažitého ani souvislosti co se týče mé osoby a její minulosti v duchovní formě. Tak jsem přišel ve své tehdejší neznalosti na následovnou myšlenku, a sice že jsem zřejmě zešílel a stal se bláznem. To byl pro mě důvod, vyhledat našeho protestantského faráře, kterého jsem znal již jako malý kluk. Od něj, faráře Zimmermanna jsem doufal o radu a pomoc. Byl skutečně velmi ochotný, a kupodivu měl obsáhlé znalosti co se týkalo „jezdících hvězd“, a diskovitých, trojúhelníkových, kulových a hruškovitých objektů. A též byl patrně o mých zážitcích již informován, i když jsem mu o tom nikdy před tím nic nepověděl. Zprvu jsem se tomu divil, ale současně se mi ulevilo. Podivil jsem se však, když mě vysvětlil, že již mnoho roků o těchto věcech ví a ve městečku Bülachu platí co by podivín mezi faráři, protože se zabývá mystickými záležitostmi. Mimo jiné, také se mi svěřil pod slibem mlčenlivosti, má již mnoho let telepatické kontakty s lidmi mimozemského původu, kteří ho zavázali, malému mrňousovi Eduardu Albertu Meierovi být nápomocen, pakliže za ním přijde a bude hledat radu a pomoc. A to že za ním skutečně jednoho dne přijdu, o tom nikdy nepochyboval. Nyní jsem tedy k němu skutečně přišel, jak mu již před léty bylo oznámeno, a nyní je na něm, mě to nejnutnější vysvětlit. Tedy objasnil mě všechno co jsem měl vědět, ve vztahu k ve mě mluvícímu hlasu, obrazům, figurám, formám a znamením. Ujasnil mi, že tento ve mně mluvící hlas je forma telepatie, stejně tak jako vyvstávající znamení a figury. Obojí se zakládá na přenášení myšlenek, jedno je na základě sluchovém, na materielně-vědomém základě, a to druhé (obrazy, figury, šifry) v čistě (imateriální) nehmotně-duchovní formě. Velice dobře si vzpomínám na to, jak farář Zimmermann mě s přátelským úsměvem zbavil obav, se slovy: „nemusíš mít strach, neboť víš, že co v sobě slyšíš a vidíš je toliko telepatie.“ Přitom jsem na něj vzhlédl poněkud udiveně a nechápavě, načež mě podrobně vysvětlil, co mám rozumět pod materielně-vědomé a zvlášť pod nehmotně11
duchovní telepatii. Mimo tohoto vysvětlení jsem od něj obdržel mnoho jiných vysvětlení , a dozvěděl jsem se mnoho věcí, kterým jsem tenkrát sotva jako šestiletý nemohl zcela porozumět. Však v následujících letech a pak mnohem později jsem se je naučil chápat, přičemž mi pak bylo zřejmé, že farář Zimmermann byl zasvěcenec, který byl v kontaktu s mimozemšťany a jejich prostředníkem. Po mém vysvětlení, že hlasy, obrazy, znaky a figury mě stále vyzívaly, dáti odpověď, o které jsem nevěděl v jaké formě by měla být dána, vysvětlil mi následující: měl bych na ty ve mně volající hlasy a symboly vytvořit odpověď, která se v mých myšlenkách silně koncentruje na tyto hlasy. Takto budou mé myšlenky přenášeny na onu osobu, jejíž šeptající hlas jsem tak často v sobě slyšel. K tomu jsem byl přes své mladí velmi schopný, neboť jsem byl nadán darem telepatie, rovněž též i jinými různými vlastnostmi, jako třeba telekineze, vidění na dálku, teleportace a léčitelství.
12
3 Starý moudrý muž a cesta v neslyšném objektu Co mě farář poradil, jsem učinil: nadále jsem se intensivně snažil, svoje myšlenky silně koncentrovat a nasměrovat je na často ve mně zaznívající hlas. Rovněž jsem se snažil častěji a silněji o ostatní záliby, schopnosti, které mi farář přiblížil. Mimo toho jsem následoval jeho instrukce ohledně vykonávání meditace, skrze níž mé farářem Zimmermannem zmíněné schopnosti krystalizovaly, a byly mnou potají pořád častěji aplikovány. Pak se jednoho dne stalo, v krátké době po prvním rozhovoru s farářem: náhle jsem cítil a přijal, že mé koncentrované myšlenky nalezly kontakt. První reakce druhé strany byl tichý, jemný smích který jsem hluboko slyšel a přijal v svém vědomí blahodárný a uvolňující, uklidňující, a který mě rozradostnil. Potom tento kontakt zas nenadále zanikl, a neslyšel jsem v sobě ani hlas, ani neviděl jakékoli symboly. Nebylo nic víc, a já byl zase sám se svými myšlenkami, tak jak dříve. Pak, asi dva týdny později, v posledních listopadových dnech 1942, poslední sobotu měsíce, tu přišel znova ten cize-důvěrný hlas do mého vědomí, a symbolické obrazy se zase objevily. Vyzvaly mě, abych šel do „Langenzinggen“ za Höragenským lesem, na dosti odlehlém místě. Byla to velká široká louka, kde byly do vzduchu vytahovány kluzáky auty na dlouhých ocelových lanech. Vydal jsem se tedy na cestu, a předem jsem požádal matku o svolení, jež jsem obdržel. Den byl slunečný a teplý přes pokročilou roční dobu. Sníh ještě nenapadl, pole, louky a cesty byly suché. Mohlo to trvat tak hodinu, než jsem dorazil do „Langenzinggen“. K vidění nebyl žádný člověk, zato pár srnců, kteří se v tomto pozdním odpoledni na široké ploše pásli. Pozoroval jsem je od okraje lesa, aniž by mě spatřili. Náhle zvedli hlavy a pokoušeli se cosi zvětřit, aby pak jako štváni vyrazili směrem k malému lesíku, který vypadal jako ostrov uprostřed té velké louky. Něco je muselo vylekat, ale nemoh jsem přijít na to, co to bylo. Chtěl jsem se podívat, a vystoupil z lesa pár kroků na louku, avšak nepřišel jsem na nic, co by je mohlo tak vyděsit. Přitom jsem také zjistil, že od mého odchodu z domova slunce zmizelo a nebe bylo pokryto mraky. To mi zcela uniklo. A jak jsem se díval vzhůru na mraky pokryté nebe, zpozoroval jsem kovový hruškovitý objekt, který pomalu a bezhlučně klouzal z mraků a spustil se nedaleko ode mne na zem. Byl velký jako švestkový strom, odhadoval jsem jej na 5-6 metrů, a nebyla vidět žádná okna ani dveře – kovový obal byl zcela hladký. Jen dole, z podlahy byly vysunuty čtyři krátké opěry, které byly zakončeny okrouhlými talíři, však co bylo nejpodivnější, že i když seděly na zemi, se zdálo, že se jí skoro nedotýkají. Zvláštní bylo, že jsem nepociťoval vůbec žádný strach, a vyčkával věcí příštích. Tak nějak mi to připadalo známé, a nejen proto, že jsem tento létací přístroj již znal od vidění. Přemýšlel jsem dlouhou chvíli, proč mi tento objekt připadá tak známý, když se v horní třetině začlo něco pohybovat. Kus kovu velikosti lidské postavy, se počal třpytit, kmitat, posunul se ven a ke straně a vytvořil prostupný otvor, aniž by byly vidět nějaké závěsy či panty. Tyto podivné dveře se pohybovaly zcela volně bez jakéhokoli spojení s vnějšími stěnami objektu. Stejně tak se vysunula z otvoru plošina, na kterou vystoupil velmi starý muž, který byl oděn do přiléhavého šedivého overalu. Pak sjela ta 13
malá plošina rychle dolů, a pár centimetrů nad zemi se vznášela. Tak jako dveře též neměla žádné spojení s vnější slupkou objektu, a skutečně se pohybovala vzduchem. Starý muž mě s přátelským usmáním a gestem ruky vybíd přijít k němu a vystoupit na plošinu, přičemž nepromluvil ani slovo. Rovněž beze slov jsem následoval jeho výzvu a vstoupil k němu na zvláštní výtah, aniž bych se sebeméně obával. Vyzařoval takovou důvěru, harmonii a lásku, jakou jsem znal od svého otce, který k nám dětem byl vždy milý a laskavý, i když nám někdy vyhuboval. Zcela bezhlučně se plošina zvedla od země a vznesla se vzhůru k vstupnímu otvoru, do kterého starý muž vstoupil a mě zas beze slova vyzval, abych ho následoval. Vstoupivše do vnitřku vzdušného létadla, uviděl jsem najednou matoucí počet všech možných soustav přístrojů a malých okýnek, v kterých jsem viděl bližší i vzdálenější okolí „Langenzinggen“ a Höragenského lesa, jakož i oblohu – malé obrazovky, jak mi bylo v pozdější době vysvětleno. Též zde byla tři zvláštně formovaná křesla a mnoho jiných věcí, které se nehodily do našeho světa, jako ta malá okénka, na kterých se pohybovaly linie, vlny nebo body(osciloskopy atd.). Vše mě připadalo pozemsky-cizí, přesto však takovým způsobem povědomé, známé, že mě z neznámých důvodů začalo dusit v krku a po tvářích téct slzy, přičemž mě starý muž beze slov pozoroval, láskyplně se usmál a položil pravou ruku na mé levé rameno a plný porozumění kývl hlavou. Pak přistoupil ke kruhovému pultu s různými aparaturami a položil s lehkým přitlačením svůj pravý prostředníček na barevně svítící bod. Najednou byly kovové stěny místnosti průhledné, a já mohl vidět veškeré okolí, louku a oblohu. Nyní jsem najednou věděl, proč toto létadlo nepotřebuje žádná okna. Vše se mi zdálo samozřejmé, proto jsem se ani nedivil; vše se zdálo přirozené, ba samozřejmé, že jsem neměl potřebu položit ani jednu otázku. Pouze jsem se divil tomu, proč mám pro to vše porozumění a proč ten hlas ve mně nebyl více slyšet, od té doby co se hruškovitý objekt zjevil v mracích.Takto ponořen v myšlenky, viděl jsem najednou, že se objekt pohybuje vzhůru. Odpoutání od země nebylo patrné a ani slyšitelné. Jen ve srovnání s okolním světem jsem zpozoroval, že létadlo pomalu nabírá na výšce, vznáší se výše a výše, až jsem z určité vzdálenosti mohl přehlédnout naše městečko. Pak se létadlo spustilo zase níže a hebce se posadilo na zem, ale ne v „Langenzinggen“ , ale na kraji Höragenského lesa odkud jsem v krátké době mohl být doma. Stále beze slov mě starý muž gestem vybídl vystoupit, aby na mě pohlédl, vážně se usmál a opět mi položil ruku na mé levé rameno. Vstoupil jsem otevřeným otvorem na vznášející se plošinu, ta se pak snesla dolů. Sestoupil jsem na zem a udělal pár kroků zpět, zatímco se plošina zvedla a zmizela v otvoru, který se zavřel. Jako náměsíčný jsem se pozpátku vzdaloval od létadla, stále zíraje na objekt, a když jsem ušel tak patnáct kroků, zvedl se a šílenou rychlostí vystřelil kolmo vzhůru k obloze, tak rychle, že jsem užaslý ještě dlouhou chvíli koukal do mraků, v kterých pak zmizel. Hluboce zamyšlen, jsem se vydal na cestu domů a přemýšlel, jestli o tomto zážitku mám někomu vyprávět. Rozhodl jsem se však mlčet a neříkat o tom ani faráři Zimmermannovi, neboť jsem tušil, že o tom stejně bude vědět. Ten absolutně bezeslovný zážitek se starým mužem v jeho vesmírné lodi, - neboť o takovou se jednalo - jak jsem poznal z tehdy mi ještě neznámých pramenů, otevřelo mi myšlenkový svět nesmírným způsobem. Tak jsem byl schopen pomocí soustředěné meditace dostat se k informacím, které by mi zde na Zemi byly nedostupné.
14
4 O tajemstvích vesnického faráře Během doby od listopadu 1942 až do 3.2. 1944 následovala jen prostá pozorování „jezdících(jezdivých) hvězd“, když jsem v noci se po nich pátral. V mém nitru se již neobjevovaly žádné obrazy, figury, znamení a symboly, a ani žádný hlas, který by se dal označit víc než šeptání, a byl jen slyšet v souvislosti se symboly, - více nezazněl. Tak nějak jsem si již na to zvykl a postrádal jsem to. Nevěděl jsem ale, že se může hlas manifestovat i bez symbolů. Z vysvětlení faráře jsem sice věděl, že jsou rozdílné formy telepatie, jedna duchovní a druhá hmotně – vědomá, však nevěděl jsem, že při hmotně – vědomé je slyšet hlas i bez objevování se symbolických obrazců. Kvůli této neznalosti jsem se nedávno vylekal, když o narozeninách, 3. 2. 1944 se v mém vědomí znovu ohlásil šeptající hlas, tentokrát bez dodatků symbolických obrazců. Hlas zněl zcela jinak než dříve, byl jednoznačně čistší a srozumitelnější a vyzval mne, nadále se více a přísněji učit, než jsem to dělal doposud. Hlas mi též vysvětlil, že mě touto cestou myšlenkového přenosu i nadále bude předáváno mnoho znalostí, které mám shromažďovat a zpracovat. Obával jsem se, a zcela nedůvěřoval tomuto hlasu, což mě opětně přivedlo se svěřit faráři Zimmermannovi a říci mu vše. I svůj zážitek z listopadu 1944, kdy mě velmi starý muž pozval na krátký let ve své lodi přes Höragenský les, aniž by mezi námi padlo jediné slovo. Farář poslouchal trpělivě a pozorně mé příhodě a mému vysvětlování, až jsem mu vše pověděl beze zbytku do nejmenší podrobnosti. Moudrý muž se jemně pousmál, s poklidem ke mně mluvil, aby mě zbavil strachu, protože k tomu nebyla žádná příčina. Mimo jiné je o všem nejlépe informován a mé vyprávění odpovídá přesně tomu, co ví sám. Svědčí to o mé upřímnosti, a že jsem vše vyprávěl tak jak jsem to zažil a přijal. Tato upřímnost je též velice důležitý předpoklad pro mojí pozdější misi, a podmiňuje to předání poselství pozemskému lidstvu; - beze změn. Záleží však na mě, zda-li tuto počestnost si ponechám po celý svůj život, nikdy se od ní neodchýlím, ani tehdy, kdy se mnou bude mnoho lidí zle zacházet a obviňovat mne ze lži. Můj život nebude proto lehký, a budu se muset vyrovnávat s všemožnými nevraživostmi až konce života. Bohužel mě nemůže při těchto a jiných věcích, a věcí které se týkají mého příštích života pomoci. Musím vše zvládnout vlastní silou a iniciativou, což se podaří, až rozpoznám svojí vlastní zodpovědnost a budu podle ní žít, myslet a jednat. Může pro mě učinit pouze to, že mi předá všeliké bohaté znalosti a bude mě vyučovat o určitých záležitostech. To však nemůže dělat oficielně, pouze tajně, proto musím o všem zachovat absolutní mlčenlivost. Zvlášť bych měl být zticha o jeho pomoci, protože ta se nedá sloučit s jeho povoláním. Je sice povoláním farář, však jeho vlastní zájem náleží mystice a všemu tomu, co má společného se Stvořením. Pro něj je Stvoření ona bytost, která by měla být nazývána Bohem, jenž ale s biblickým bohem nemá nic společného. Tento byl jen mimozemšťan(a jemu podobní), co se začal na zemi roztahovat. Není to jeho úloha vše objasnit návštěvníkům jeho kostela, ta připadá mě až dorostu. On je sice jedním z protestantských farářů obce Bülachu, ale nevykonává tento úřad 15
z přesvědčení, ale proto, že byl ve svém mládí k tomu skrze inspiraci přiveden. Má vložit do svých kázáních skutečnou pravdu o Stvoření, jeho zákonech, pravidlech a přikázáních, aby lidé se pozvolna dozvěděli pravdu. To se však mělo stát tak, aby to věřící nepoznali naráz, protože lidé v našem městečku jsou zvlášť pobožní, následně je jeho úloha velmi těžké podnikání. Bohužel přes všechnu opatrnost v jeho myšlení a jednání to vede k tomu, že je nazýván mystikem, což jeho úlohu značně ztěžuje. Konec konců je na faře v Bülachu, protože před desítky let měl rovněž kontakt s člověkem z cizího světa. Ten mu oznámil, že se objevím já. Uložil mu, co nejlépe mi být nápomocen radou a činem, když se pro tento úkol rozhodnu. Přirozeně to udělal rád, a proto jsme se my dva shledali – bylo to určeno. Slovům faráře jsem tenkrát moc nerozuměl, a částečně jsem nerozuměl ani jejich hlubšímu smyslu. Něco jsem pochopil okamžitě, jiné mnoho let později, když jsem se dověděl další souvislosti a na faráře Zimmermanna již málem zapomněl. Již tehdy, když jsem byl malý kluk, nebyl pro mě protestantským farářem - i když ve školním čase mě vyučoval protestantskému náboženství, - což bylo pro mé znalosti nutné. Spíš mě byl moudrým otcovským přítelem, který neměl na sobě nic farářského, a v pravdě byl volnomyšlenkář. Farář Zimmermann mě tehdy uměl objasnit toto: totiž že v mém vědomí manifestující se hlas nemá nic společného s poblázněním ani se začínajícím šílenstvím. Objasnil mi, že je to jen jiná forma telepatie, právě čistě hmotně(materielně) – vědomá, a též hlas je myšlenka jiného člověka, který normálně žije někde daleko ve vesmíru, ale momentálně krouží v kosmické lodi kolem Země. Zaznívání hlasu v mém vědomí, opakoval, je zrovna tak telepatická komunikace, jako telepatický úkaz v roce 1942. Teď objevující se telepatická forma, funguje teoreticky právě tak přes neohraničitelné distance a nezná žádné překážky, mimo duchovní blokády. Tak je tomu opravdu jen teoreticky, protože ve skutečnosti je tato telep. forma prostorově ohraničená, a použitelná do devíti set tisíc kilometrů. Neboť oscilace(kmity) této telep. formy se rozšiřují rychlostí světla a po třech sekundách se vyčerpávají(utlumují,doznívají). Tedy se jen říká, že její dosah je neohraničen, neboť představa přibližně jednoho milionu kilometrů je pro nás lidi totožná s bezhraničností. Ve skutečnosti je však ohraničení dáno; s protikladem k duchovní telepatii, která efektivně žádné vzdálenostní hranice nezná, a šíří se 10 na 7000-ti násobnou rychlostí světla.
16
5 Telepatické kontakty se Sfathem Telepatické kontakty mě cizí a přece mi podivně důvěrně známou lidskou životní formou se množily. Přitom obě telep. formy střídavě nacházely aplikace, takže jsem je obě lépe poznával. Uplynuly tak dva či tři měsíce, krátce po nástupu do první třídy, mě šeptající hlas vysvětlil, - tedy ten komu hlas patřil, že se jmenuje SFATH. Je velmi starý muž, kolem 1100 let. Jeho domovská planeta je ve slunečním systému vzdáleném mnoho světelných let, sám se již zdržuje velmi mnoho roků kolem Země, jen za tím účelem, aby mne pozoroval a stál při mně, když bude třeba. Tento starý muž mě započal školit a učit telepaticky, kdy mě zasvětil do neuvěřitelných, ohromných věcí, které mi připadaly často úžasné, však časem jsem jim porozuměl a vzpomenul si. Poznal jsem bývalé reinkarnace mé duchovní formy, a našel cestu, si bývalé znalosti znovu obnovit. V každém případě to bylo vynikající učení o duchovních a stvořitelských otázkách, takže jsem porozuměl a rozpoznal stvořitelsky – tvůrčí zákony a pravidla, a z nich rezultující celkové a obsáhlé učení ducha. V roce 1944 byl se mnou znovu navázal telep. kontakt, a dověděl jsem se od faráře Zimmermanna, že telepatické myšlenky pochází od člověka mimozemského původu, takže jsem se k tomuto telep. kontaktu postavil pozitivně. Ještě jsem nevěděl, že i první telep. kontakt a starý muž, který mě svezl v hruškovitém létacím stroji, byl ten samý, co mě nedávno telep. oslovil. Informoval mě podobně jako farář o tom, že budu připravován na velkou a mimořádně důležitou úlohu, - neboť je to moje určení, - kterou jsem plnil v mnohých svých inkarnacích. Nyní záleží na mě, v současném životě se rozhodnout. Jmenuje se Sfath, a vysvětlil mi, že je na Zemi již několik let aby mě pozoroval od počátku mého narození. A že tomu tak skutečně bylo,- vidím,- a jsem na živu! Totiž 3. srpna 1937, bylo mi tedy šest měsíců, když jsem onemocněl na velice těžký zápal plic. Ležel jsem již v agonii na smrtelné posteli a nebyla žádná naděje, že příští středeční ráno 4.8. zažiji. Když přišel o 23. hodině Dr. Strebel, připravoval mé rodiče na to, že ráno již nezažiji, a po půlnoci zemřu. Ležíce v komatu, opouštěje pozemský život, vložil se do toho Sfath a vrátil mě zpět do života. Chtěl jsem pochopitelně vědět, jak se vše skutečně odehrálo, a zeptal se matky na události své kojenecké doby. Chtěl jsem jít na podstatu Sfathova tvrzení, zda mluvil pravdu. Sice jsem mu důvěřoval, ale prozkoumat tuto záležitost, by nebylo na škodu. Překvapen a současně spokojen, že Sfath pravdu mluvil, a že jeho údaje jsou podle údajů mé matky pravdou, tak že se musel stát zázrak. Toto tvrdil i sám lékař, neboť nebyla žádná naděje pro můj mladý život. Řekl, že je pro něj nevysvětlitelné, že ještě žiji a skutečně se stal zázrak, protože podle jeho lékařského posudku jsem měl být příští ráno mrtvý. Místo toho jsem byl poměrně velmi brzy čilý, a v podivuhodně krátké době zcela vyléčen. Sfath mě vysvětlil mnoho jiných věci, i nadále mi dával různá data a svěřoval všelijaká tajemství, o kterých musím pomlčet celý svůj život.
17
6 Let do vesmíru v průhledném UFU Bylo vrcholné léto roku 1944 a znovu jsem byl sám a opuštěn na cestě k „ Langenzinggen“ za Höragenským lesem; vždy mě to tam přitahovalo. Byl jsem tam jako první, kdy švýcarskou Flab odstřelený Liberátor-bombardér tam nouzově přistál a piloti uprchli do lesa, neboť si mysleli, že jsou na německém území(to jsem se dověděl později). Jako vždy jsem byl ponořen v myšlenky a toulal se bez cíle loukami. Jak jsem se takto loudal, ozval se mi známý Sfatův telepatický hlas a vysvětlil mi abych pár minut počkal a nelekal se. Byl jsem potěšen a vyčkával věcí které přijdou. A skutečně to trvalo jen pár minut, když za mnou nahoře zazněl zvláštní šelest, který jsem později definoval jako bzukot. Když jsem se rychle otočil, a hledal po pramenu tohoto zvuku, uviděl jsem stříbřitý objekt řítící se z oblohy, který však svou rychlost najednou zbrzdil a pomalu se snášel dolu. Kovový útvar, který mi připadal velice podivný, ale již povědomý, a ne větší než hrušeň. Byl to stejný objekt, který jsem již vícekrát pozoroval, a v kterém jsem letěl vysoko nad Höragenským lesem. Hruškovitý létací přístroj se nedaleko ode mne snesl na louku, během čehož jsem vše se zájmem a současně fascinován pozoroval, i když jsem to již jednou zažil. A znovu vidím, jak v horní třetině objektu to začne jiskřit, vysunou se na stranu dveře, aniž by byly zavěšené na pantech. A jako poprvé, se ve vzniklém průchodu vysunula malá plošina, na kterou si stoupla postava a snášela se k zemi. Poněkud oslněn sluncem, nebyl jsem schopen postavu rozeznat, ale změnilo se to, když ke mně přistoupila poněkud ze strany. Z počátku jsem uviděl poněkud podivný oblek, který působil dojmem přiléhavého overalu, a současně se podobal podmořskému skafandru. Ve výši krku byl velký kovový prstenec, na který očividně se dala přidělat přilba, ta však chyběla. Byl to zřejmě stejný stříbrný oblek, který jsem u starého muže již viděl v roce 1942, kdy mě vzal na krátký let v jeho lodi. I teď to byl velmi starý muž, který přišel ke mně – a když mě neoslňovalo sluneční světlo, poznal jsem ho. Byl to ten stejný starý muž, kterého jsem již dříve viděl, a s kterým jsem letěl přes Höragenský les. Nyní přicházel pomalu ke mně, a i přes svůj stříbřitý zvláštní oblek působil jeho celkový vzhled ctihodně a moudře a přesně ještě vím, že mě připadal jako starodávný Patriarcha. Poněkud těžkopádně, - připadalo mi - přišel ke mně, postavil se proti mně a položil pravou ruku na mé levé rameno a promluvil ke mně – mou rodnou řečí a v našem městečku svérázném dialektu. Patrně s ním nebyl zcela obeznámen, protože některé slabiky nevyslovoval korektně a též i jeho akcent byl poněkud cizí. Napadlo mě to okamžitě, když řekl že je Sfath a že mě chce mnoho vysvětlit. Pochází daleko z vesmíru, a mám s ním vstoupit do jeho vesmírné lodě. Tedy jsem ho následoval i když se mi zdálo, jako by byl ve mně lehký nátlak k tomuto jednání, pocházejíce ne ze vnějšku, ale jako produkt mé vlastní zvědavosti a touze více se dozvědět. Sfath manipuloval na svém opasku kde byly přidělány rozličné malé přístroje, a najednou jsem byl vyzdvižen vzhůru k vstupnímu otvoru, aniž bych vstoupil na zvedací plošinu. Jednoduše jsem se vznesl vzduchem k vstupnímu otvoru. Sfath byl zcela bezhlučně vyzvednut plošinou, a taktéž vstoupil do otvoru jak jsem to již znal z dřívějška. Samostatně se plošina zasunula do lodě, a stejně tak i dveře, aniž by Sfath na svém opasku či v lodi uváděl cokoliv do činnosti. Pak mě vybídl vstoupit jiným otvorem v nitru lodi, který ústil v malém prostoru, kde se nacházely ve třech zvláštních okrouhlých pultech aparatury, obrazovky, tlačítka a přístroje. Bylo vše přesně tak, jak jsem to znal z poprvé. Byly tam též různá malá okénka a obrazovky na kterých se pohybovaly zvláštní obrazce a dokonce na některých byla vidět krajina kolem lodi. Sfath mě vyzval posadit se do 18
jednoho z křesel, což jsem beze slova provedl. Látka křesla byla měkká a chladná a přizpůsobila se mému tělu. A jak jsem již pozoroval při mé první návštěvě lodi, neměla křesla žádné nohy nebo podpory, a ani nebyla přidělána k podlaze. Byly to pohodlné sedadlové skořápky, které se nad kovovou podlahou vznášely. Nehlučně se zvedlo sedadlo se Sfathem k ovládacímu pultu, kde začal konat různé aktivity, aniž bych rozuměl tomu, co vlastně dělá. V různých malých okénkách bylo vidět měnící se obrazce, a v jiných měnící se krajinu, takže jsem jí najednou viděl z ptačí perspektivy. S otázkou na očích, jsem se obrátil k Sfathovi, který se ke mně otočit a snesl se ve svém křesle ke mně. Vysvětlil mi, že malá okénka jsou vlastně obrazovky. Jedny jsou pro kontrolu všech aparátů, strojů, přístrojů a zařízení samotné lodi, a ostatní zobrazují bližší a vzdálenější prostředí okolo lodě. Ve vnějších stěnách lodě jsou zabudovány kamery, které přenášejí bezdrátově obrazy na obrazovky, - jak je vidět. Též pozemští vědci provádějí výzkumy, a uskutečňují pokusy o realizaci podobných zařízení, takže v blízké budoucnosti budou tato zařízení pozemšťanům pro denní potřebu běžná. To se bude nazývat televize(případně Fernsehen). Tato televize se zakládá na bezdrátovém přenosu obrazů pomocí určitých druhů energií, které by pozemšťanům mohly být ku prospěchu, což však v současnosti není publikováno, neboť jsou s tím spojeny mocenské a vojenské zájmy a i zájmy tajných služeb. Během toho co jsme mluvili, viděl jsem na obrazovkách, že stoupáme výš a výš, a mohl jsem přehlédnout větší část krajiny pod námi. Langenzinggen a Höragenský les, a též městečko Bülach byly na obrazovkách jako malé flíčky. Sfath mě s lehkým úsměvem pozoroval, pak se vznesl k ovládacímu pultu a položil prst na malou svítící plochu. Najednou zmizely stěny okolo, tak jak jsem pozoroval při prvním letu, zprůsvitnily jako by byly ze skla, a mohl jsem se podívat daleko přes Zemi. Slunce stálo vysoko na obloze, však neoslňovalo mě. Jak mi Sfath vysvětlil, způsobily to průsvitné stěny, které utlumily oslňování slunečním světlem. Hluboko pod lodí bylo rozpoznat krajinu, městečko Bülach, taktéž Kloten, Glattfelden, Eglisau, Embrach, Eschenmosen, Höri, Bachenbülach a Niederglatt. A čím výše loď stoupala, tím více jsem viděl do dáli : řeka Glatt se vinula krajem i Rýn jsem viděl; dále Niederhaselské jezero, Curyšské, Greifenské, Pfäffikerské a dokonce Bodamské jezero, Vierwaldsttätské, Zugerské, Ženevské, Neuenburgské a mnoho menších jezer – mezi tím vysoké kopce s věčným ledem a sněhem, a pak vskutku daleko na severu, západě a jihu třpytící se velké plochy, které nemohly být nic jiného, než Severní moře, Atlantik a moře Středozemní. Dokonce jsem zahlédl i Saharu a mnoho jiných území. Pochopitelně jsem neznal ta mnohá jezera, moře, pouště a končiny, však Sfath mě podrobně a neúnavně poučoval a ukazoval mi zvláštnosti – z výšky kolem 260ti kilometrů, jak mi řekl. Byl to pro mě fantastický svět, na který jsem se nemohl dosyta vynadívat. Tyto imprese se mě hluboce dotkly, a rozechvěly mé nitro, takže jsem nezpozoroval jak rychle uplynul čas. Teprve Sfath mě na to upozornil, když řekl, že jsem u něj již hodinu a měli bychom se věnovat určitému úkolu. Je totiž čas oběda, a jsem asi též hladový. Skutečnost, s kterou jsem souhlasil. Dotkl se na ovládacím pultu několika malých tlačítek, načež se vysunula z instrumentálního pultu malá plošina a zůstala se vznášet. Sfath mi podal oválnou misku na které se nacházely různobarevné kostky, kuličky, tyčinky a placičky. Vyzval mě, abych něco okusil. Vzal jsem si tedy kuličku velikosti třešně, strčil do pusy, abych jí rozkousl. Rozkousnuté kousky okamžitě nakypěly, a naplnily mi ústa. Měly příjemnou chuť, ale nebyl jsem schopen jí definovat. Podobně se stalo se stejně velkými kostičkami, tyčinkami a placičkami, které měly zhruba velikost švýcarského dvacetníku. Již po několika soustech jsem byl sytý a necítil jsem v žádném případě hlad. Ani jsem nepocítil žízeň, protože jídlo obsahovalo dostatek tekutiny. Po obědě mi Sfath vysvětlil, že jsme klesli na výšku 70ti kilometrů a na této úrovni zůstaneme, protože mi chce vysvětlit pár velmi důležitých věcí. Během prošlých měsíců či posledních dvou let, skrze jeho telepatické úsilí a moje snažení se učit, jsem se vyvinul co se 19
týče rozumové, vědomé a znalostní úrovně na 35-ti letého pozemšťana. Pro mě důležitá úloha je, abych se naučil úplné skromnosti, sebeovládání, zodpovědnosti, a též vnitřní i vnější neovlivnitelnosti, a abych vyvinul nedotknutelnou duši, která by nepodléhala žádným lidským či jiným vlivům, kromě mé kontrolované vůle, a abych nepodlehl žádné nenávisti nebo škodám psychiky či vědomí. Moje duše(psycha) a mé vědomí by mělo být neovlivnitelné a nezničitelná hradba proti negativním pohnutkám. Pro mě je dnes zajímavým zjištěním, že jsem nepociťoval žádný strach, když mi Sfath vysvětlil, že jsme v 260ti, pak 70ti kilometrové výšce nad Zemí. Naopak, byl jsem nevyslovitelně šťastný být tak vysoko, neboť jsem se cítit nahoře ohromě volný a svobodný. Nedivil jsem se tomu, protože mě vše připadalo zvláštně důvěrné a samozřejmé. Též jsem se již dlouho nedivil Sfathovým vysvětlováním, bral jsem je klidně taková jaká jsou, neboť všechno tak mělo být a já se mezitím obeznámil se svoji úlohou. Neptal jsem se Sfatha nikdy na jeho stáří, a z jeho strany se mi nedostalo - co se tohoto týče, žádné informace. Tehdy jsem ho odhadoval na nejméně 90 až 95 let, což však byla - jak jsem se později dověděl - zhruba desetina jeho opravdového stáří. Ve skutečnosti byl 1054 let stár. Též o svém původu Sfath nikdy nemluvil. Tehdy trval pobyt v Sfathově hvězdné lodi, 70 000 metrů nad Zemí skoro čtyři hodiny, během čehož mi předal ohromné znalosti a vědomosti, že jsem z toho dostal bolesti hlavy, což jsem též dal najevo. Poté mi starý muž položil svou pravou ruku vnitřní plochou na čelo a napůl na hlavu, a bolesti najednou zmizely. Pochopitelně jsem se tomu divil, na což mi vysvětlil, že takovýto pochod(proces) je zcela přirozený, a že i já se ho v krátkosti naučím a budu ho ovládat. Jedná se při tom o koncentrací vědomí vyvolané léčebné účinky, přičemž materielní vědomí přitáhne duchovní energie a použije je k léčení. Ke konci našeho setkání mě Sfath vyzval, abych se ve svém křesle položil, a pak mi připevnil na hlavu podivnou soustavu z nesčetných drátů a malých přístrojů. Sice jsem se tomu divil co bude následovat, ale zůstal jsem klidný. Přihlížel jsem jak obsluhuje různé přístroje, dotykové spínače a knoflíky, a najednou jsem slyšel, viděl, cítil a vnímal v sobě ohromné, náramné věci. Vše proudilo jednoduše do mě, bylo najednou zde; úžasné, ohromné znalosti, mimořádné poznatky, náhledy, mínění, a dokonce zkušenosti které jsem doposud neznal. Cítil jsem, jak se mé vědomí rozšiřuje a znenadání se ve mně šíří neobvyklé síly, které do mě odněkud vstoupily, aniž bych byl schopen vypátrat jejich původ. Věci a události z budoucna mi byly viditelné, a vznikla ve mně touha a potřeba pomocí těchto sil lidi léčit a uzdravovat. Obrazy a vývoj až do daleké minulosti se oživily, a poznal jsem existence mých bývalých osobností a mých bývalých inkarnací. Celé okolí a přítomná situace zmizela, takže jsem nevjímal, že se nacházíme s lodí vysoko nad zemí. Ztratil jsem pojem o čase a prostoru, takže jsem se cítil jako v jiné dimenzi, když všechny tyto nesmírné vlivy najednou ustaly. Když mě Sfath podivný přístroj sejmul z hlavy, a já se opět zorientoval a viděl opět jasně, vysvětlil mi, že již všechny znalosti, vědomosti a schopnosti atd. mi pomocí těchto přístrojů a aparátů byly poskytnuty. Avšak všechny již příslušely k mé vědomé a duchovní formě mojich osobností z minulých dob a vtělení. Sfath mi důrazně doporučil, že všechny tyto znalosti, vědomosti a schopnosti jako je hypnóza, telekineze, teleportace, levitace, telepatie a léčení pomocí duchovní síly – nesmím nikdy zneužít za účelem zisku nebo pěstování image či sebepovyšováni nad ostatními. Jindy mě poradil, žít ve vší skromnosti, být skrovný k sám sobě, nepropadnout žádným ambicím, které by mohly ovlivnit skromnost, poctivost, bezelstnost a upřímnost, jakož i pravdymilovnost. Tedy jsou tyto znalosti, vědomosti a schopnosti pro mě další prubířský
20
kámen, a byl jsem napomenut nepořádat žádné velkosáhlé manifestace, neboť by byly cestou k úpadku, k sebechvále a nezodpovědnosti. Velmi přesně jsem rozuměl smyslu Stafhových slov a upomínek. To ve mně probuzené a vstřebané jsem však nechápal z perspektivy 35ti letého muže (a tehdy mě bylo právě osm a půl), ale z pohledu staršího pána. Sice se mi vše tehdy zdálo nanejvýš abstraktní, že takto přemýšlím, myslím a mnoho věcí znám a umím, i když mé tělo bylo ještě tělo chlapce. S tím jsem se však velice brzy vyrovnal, neboť o dva dny později mě bylo vše samozřejmostí. Též jsem pochopil, že do mně vstřebané znalosti, vědomosti a schopnosti smí sloužit jen mé vlastní evoluci a misi. Kdybych tento závazek jedenkrát nedodržel, a z egoistických důvodů ho přestoupil, by „vestavěná(implantovaná)pojistka“ vše zablokovala, přičemž tento blok by byl zcela a úplně účinný tak dlouho, dokud by nebezpečí nebylo odvráceno. To platí též – vysvětlil Sfath - kdybych bych byl podroben vědeckým testům, nebo násilným vnějším vlivům, nebo se někdo pokusil se dostat na mé znalosti, vědomosti a schopnosti třeba pomocí hypnózy. V tomto ohledu je blokáda až i tak silná, že samostatně vyvolá obrané reakce, které by za určitých okolností mohly ohrozit blaho nebo dokonce život těch, kteří by násilím podnikli takovýto pokus. Po těchto vysvětleních mě Sfath vzal zpět k zemi, přesně na to místo kde jsme před hodinami startovali. Pak se vzdálil ve své hruškovité vesmírné lodi, když mě předtím řekl, že se již nikdy neuvidíme. Přesto však budu o něm slyšet a telepaticky mě bude učit. Je stále v mé blízkosti, však fyzické kontakty se nebudou více konat, protože je to pro můj další vývoj takto nezbytné. Přesto však mě bude stále v určitých věcech a situacích nápomocen, a mimo jiné má k dispozici ještě jeden menší diskusový létací stroj, který může ze své lodi naprogramovat aby létal, přistával a startoval, a nalétával určité cíle. S tímto létacím strojem na dálku řízeným nebo naprogramovaným Sfathem budu občas podnikat lety, neboť je plánováno, že navštívím nejméně jednoho nebo dva pozemské učitele, kteří mě budou vyučovat v jejich vědních oborech. Mimo toho má Sfath v úmyslu, pro mě přeložit něco z Pali- a Sanskrit spisů, jimiž bych se měl později zabývat a napsat o tom podrobné pojednání. Jedná se o Satipatthäna-meditační metodu. Po rozloučení jsem Sfatha nikdy víc neviděl. Jen jeho telepatický hlas ve mně zazníval mnohá léta, když mě zpravoval o různých záležitostech a předal ohromné vědomosti, nebo když mě vybídl někam jít.V tom případě mě vzala na palubu malá bezposádková diskusová loď, jak mi jí Sfath popsal, která mě pak přivážela na různá místa nebo jsem si musel sednout a kolem hlavy se připnul podobný přístroj, jak jsem již znal. Pokaždé mi bylo předáno mnoho vědomostí, zatímco disk stoupl vysoko na oblohu a vznášel se nad Zemí, a pak mě po dvou či třech hodinách dopravil na zem.Ojediněle se stalo, že jsem od Sfatha obdržel písemný učební materiál, který jsem mu však musel vrátit zpět. Nacházel se na sedadle v bezposádkové lodi a po jeho prostudování jsem ho tam zase deponoval. To se také stalo s do němčiny přeložených Pali- a Sanskrit textů, které se vztahovaly k Satipatthäna- meditaci. Tento překlad jsem obdržel k svým narozeninám, 3. února 1948, tedy když mi bylo jedenáct let. V následujících třech letech jsem přišel k novému učiteli, který se jmenoval Lehmann. Pod jeho vedením jsem zhotovil rukopis obsahující třicet osm stran, a který jsem otituloval „ úvod do Satipatthäna- meditace“. Mé dílo vyvolalo na učitele velký dojem takže ho na školní kopírce dvěstěkrát rozmnožil a rozeslal mnoho mu známým osobám, mezi jinými jednomu mnichu z Indie, který se jmenoval Rahat Sanghanan a jehož mnišské jméno bylo Maha Chohan a znamená tolik jako „velký Mistr“. Tento mnich s kterým jsem se seznámil roky později skrze Asket, mimozemšťanku z DAL-vesmíru, v témže roce 1948 zhotovil vícero kopií a rozdělil je mezi své známé, tedy dávno předtím než jsem se s nim seznámil a který mě 21
pak vyučoval. Z těchto kopií byly vytištěny písemnosti, které byly naneštěstí zneužity a vydány pod cizím jménem.
7 Asketa(v orig. Asket) Jen několik hodin po rozloučení se Sfathem, právě když jsem chtěl jít do postele, vnutil se do mého vědomí nový tichý šepot. Tento tichý hlas byl zcela jiný než Sfatha,- totiž mladistvý, čerstvý a hebký a ve své jemnosti zcela jinak harmonický než Sfathův. Hlas mě pozdravil a vysvětlil, že patří ženě jménem Asketa(Asket). Dále, - že je můj nový telepatický doprovod a v pozdějším časovém bodě se poznáme z očí do očí. Zpočátku však mě bude nadále vyučovat podle Sfathova telepatického systému, ovšem též s pomocí přístroje v bezposádkové lodi, která mi stojí dále k dispozici. A stalo se tak v příštích třech létech, v nichž jsem se vzdělával v nových věcích, které se vztahovaly specielně na perfektivaci duchovní telepatie, a též na využití pozemských, galaktických a kosmických databázích (Akasha-kronikách). Zejména využíváním znalostí z těchto databází jsem dosáhl poznání, které se mi tehdy zdálo fenomenální. Začátkem roku 1954 jsem obdržel stejnou cestou jako se Sfathem, v bezposádkovém disku nejnovější překlad Satipatthäna-meditací z Pali- a Sanskrit spisů, které tentokrát byly přeloženy Asketou. Byl to prakticky stejný překlad jak od Sfatha, ale obsahoval některá vysvětlení která v prvním chyběla. Přepracoval jsem ve dvou měsících tedy vše ještě jednou. Po dokončení mě Asket(a) požádala, dopravit překlad s její pomocí k mnichu Rahatu Sanghananovi, a sice v diskusové lodi. Koncem března 1954 jsem do malé lodi nastoupil, a ta mě odnesla až na vysoký sever Indie, daleko od Darjeelingu, kde přistála v údolí před malou jeskyní. Byl jsem telepaticky Asketou požádán, vzít svůj rukopis a vstoupit do jeskyně, kde jsem potkal starého mnicha Rahata Sanghanana, který zde již dva roky žije jako poustevník, daleko od civilizace. Němčinu ovládal velmi dobře, takže jsem se s ním mohl výborně bavit. Z našeho prvního rozhovoru se velmi rychle vyvinulo přátelství, a tak se nabídl, že mě bude vyučovat v různých předmětech. To je dobře možné, když se častěji nechám přinést Asketinou malou vesmírnou lodí. Nabídka, kterou jsem velmi rád přijal, takže v příštích letech jsem u něj byl častěji hostem a žákem. Nový rukopis meditačního učení shledal velmi dobrým, takže šel do Darjeelingu, zhotovil 500 kopií a zaslal svým známým. Tak jak roky předtím se Sfathem, utekl čas – jak mi připadalo – šíleně rychle. Ve spěchu se blížil 3. 2. 1956; den o kterém jsem měl poprvé uvidět Asketu; moje narozeniny které v mém životě hrají zvláštní úlohu, jak mi již svěřil Sfath, o čemž však mám celý život pomlčet. Osobní seznámení s Asketou se tedy stalo 3. února 1956. Bylo to brzo ráno za třeskuté zimy, když jsem byl v blízkosti Gutenswilu/ ZH /CH, a zaslechl v sobě Asketin hlas, který mě
22
vyzval, abych se odebral na určité místo, odkud budu odvezen. Více jsem nemohl zaslechnout, a více mě nebylo šeptáno. Možná, přemýšlel jsem, je to tak blízko, že poznám Asketu. Takové byly mé myšlenky a k nim nasměrovaný pocit. Již dlouhé tři roky, jsem přemýšlel kdo Asketa je, a jak vypadá. A těmito myšlenkami jsem se nyní zabýval velmi intenzívně, mimo jiných otázek, takže jsem byl na místě, aniž si toho byl vědom. Pak šlo vše velmi rychle: sotva jsem dorazil na určené místo, na malý kopeček za vesnicí, kde jsem během roku sedával na lavičce pod velkou lípou, hloubal, přemýšlel anebo se s Asketou telepaticky učil, tu vystřelilo z mraků jasné světlo, které se pomalu pohybovalo směrem na sever, tedy pryč ode mne. Byla to jednoznačně malá diskusová hvězdná loď, však zcela jiná, než mě v posledních letech odvážela k výuce. Tato loď, co jsem nyní pozoroval, byla osmnáctá kterou jsem viděl z takovéto vzdálenosti. Podobnou jsem na stejném místě již viděl před šestnácti dny, když mi bylo telepaticky sděleno, že se s Asketou brzy seznámím. Napadla mě myšlenka, že jsem se asi přece zmýlil, a tato známost nenastane této noci, protože svítící disk zmizel znovu v mracích. Možná že byl ve mně šeptající hlas jen zrozenou domněnkou z pouhého přání, a podvedl jsem sám sebe, a proto jsem se vydal na cestu domů, abych se zavrtal do teplé postele. Pěkně jsem se prochladil, a rozběhl se dolu z kopečka. Již jsem zase byl u hospody na začátku vesnice, když se v mém vědomí ozval telepatický hlas, který pravil: „ty ses nemýlil můj příteli. Já tě skutečně volala. Dnes se opravdu setkáme“.
Asketa; fotografováno v lodi v DAL-vesmíru 26. 6. 1975/Billy Meierem
Jak elektrizovaný jsem zůstal stát, a pak běžel stejnou cestou zase na kopeček. Zpotil jsem se i přes třeskutou zimu, a nemohl jsem dýchat, než jsem se dostal na smluvené místo. Nemusel jsem příliš dlouho čekat, neboť na vrchu kopce jsem viděl z mraků vystřelit jasné světlo, které
23
jakoby spadlo, zřítilo se k Zemi. Jak již asi deset minut předtím, když jsem objekt poprvé pozoroval, zářil bílým světlem, které však brzy změnilo barvu na světle- a pak na tmavomodrou, poté zase na bílou a získalo nažloutlý odstín. Najednou, pár metrů nad zemí setrval objekt tiše ve vzduch , aby pak začal pomalu klesat a nedaleko ode mne na promrzlé půdě přistál. Nebe se mezitím vyjasnilo, a noc byla světlejší. Když žlutavá záře objektu pohasla, uviděl jsem matně stříbřitou diskusovou vesmírnou loď, která klidně a majestátně stála na třech přistávacích koulích, a zdálo se, že čeká jen na mě. Přistávací podpěry disku mě byly úplně cizí, protože takové jsem u podobných lodí předtím nikdy neviděl. Dvě nebo tři minuty jsem objekt pozoroval, než jsem zaslechl šeptající hlas, který mě telepaticky vyzval jít k lodi a stoupnout si pod ní. Jako pod slabým nátlakem jsem následoval výzvě a šel k lodi, jejíž spodní strana byla nad zemí tak ve výši lidské postavy. Když jsem vstoupil pod centrum lodě, byl jsem najednou beztížně - jakoby rukou ducha zvednut vzhůru - a vnikl do vstupního otvoru, protože neexistoval ani výtah, a ani jiná možnost vstupu. Nebyl jsem málem ve vnitřku lodě, podlaha se pod mými nohami zavřela, jen se zatřpytilo, a materiál se zpevnil, ztuhl. Podobné jsem již zažil u Sfatha v jeho hruškovité lodi, s tím rozdílem, že se nezpevnil materiál, ale že se pohyboval bez závěsů na stranu. Vnitřní zařízení Sfathovy lodi bylo také zcela jiné. K dispozici bylo jen jediné křeslo, a v okolním kruhovém prostoru jsem nikoho nespatřil. Zcela zřejmě byla i tato loď bezposádková a dálkově řízená. Bez vyzvání jsem se posadil do jediného, nanejvýš pohodlného křesla, které se okamžitě přizpůsobilo mým konturám a dalo mi pocit jakési blaženosti. Ještě jsem neseděl pořádně v křesle, když proběhla mohutná změna, která mě v dosavadním životě připadala jako sen a fantazie, kdy jsem to zažil před léty ve Sfathově lodi: záře v lodi odevšad přicházejícího světla naráz pohasla, a pak se mi zdálo že sedím pod širým nebem. Nebylo zčista nic z lodi a jejího vybavení vidět, podobně jak jsem to zažil se Sfathem, jen s rozdílem, že jsem ve Sfathově lodi viděl všechny přístroje a aparatury, jakož i sedadla a podlahu. Zde však najednou zmizelo všechno. Zčista nic zde nebylo vidět či rozpoznat. A když jsem si dal reflexním pohybem levou ruku před oči, ani tuto jsem neviděl. Rovněž se to stalo s mým tělem a křeslem na kterém jsem seděl. Celá loď a já sám jsme se najednou stali neviditelnými. Sotva jsem tohle zjistil, již jsem byl v pohybu k noční obloze a viděl jsem jak mraky řídnou a začínají být viditelné hvězdy. Vznášel jsem se pomalu v malé výšce směrem k vesnici, ale pak zase vzestoupil. Když jsem dosáhl začátku vesnice, sklonila se loď a já s ní sklouzl nad náš barák. Těsně dva metry nad ním jsem zůstal ve vzduchu stát, když ve mně najednou zazněl Asketin telepatický hlas a dal mi mnohominutové vysvětlení o mé další životní cestě a o budoucnosti rodinných příslušníků, tak i o mé vlastní rodině, kterou budu mít v pozdějších letech. Po těchto vysvětleních se ještě stále neviditelná loď dala do pohybu. Tentokrát východním směrem od vesnice, a najednou vystřelila úžasnou rychlostí do nočního nebe, aniž bych pocítil jakékoli potíže. Cítil jsem to jako bych byl nečekaně vyzvednutý rychlým výtahem. Však tento úkaz trval pouhý okamžik, což by se možná dalo zdůvodnit překvapením, ale pak jsem se cítil zcela normálně a bez nejmenšího tlakového zatížení. Možná to byla jen představivost, protože jsem viděl, jak se obrovskou rychlostí ženu k obloze. Bylo to poprvé, co jsem byl donesen do širého světa, se setkat s Asketou. Měl to však být jen začátek životní etapy trvající mnoho let, která se mi zdála vždy velmi krátká. Procestoval jsem svět abych ho probádal a vyzkoumal, ale především se mnoho naučil o samotné Zemi, světě zvířat a o lidech s jejich mnohotvárnými kulturami, mentalitami a náboženstvími. A
24
pochopitelně s tím bylo spojeno další učení co se týče záležitostí duchovních a stvořitelských, tak i meditačních. V minutě se semnou malá loď vznesla výš a výš k nebi – a ještě stále všechno kolem mě i já sám bylo neviditelné. Také při druhém pokusu jsem svou ruku před očima neviděl. Zdálo se, jakoby jen existovaly moje oči a ostatní smysly, beze propojení s tělem. Byl to pro mě zvláštní pocit, který mi zprostředkovával nekonečnou svobodu, kterou jsem doposud nezažil. A nadále jsem se řítil do výšky, přičemž jsem se přistihl při myšlence, že sním a létám povětřím, jak jsem to častokrát zažil ve snech od té doby co začaly kontakty se Sfathem a Asketou. Při létání ve snech jsem byl stejně tak volný, příjemně dotknut a nezatížený, jak právě teď, když jsem s neviditelnou lodí letěl k obloze. Štípl jsem se do levého hřbetu ruky, a ucítil bolest. Tedy jsem nesnil, vše byla skutečnost. Pak jsem vysoko nad sebou uviděl blikotat nesčetné množství hvězd, a to tak, jak jsem je ve svém dosavadním životě doposud nikdy neviděl – velké, krásné, skvostné, nádherné; výraznější a zářivější, než jsem kdy viděl ze Země. Bezesporu jsem teď byl ve vesmírném prostoru. Když jsem otočil hlavu na stranu uviděl jsem Měsíc, který se zvětšoval, protože jsem se zřejmě k němu blížil. Tento pohled netrval však příliš dlouho, neboť jsem již uháněl kolem zemského průvodce do volného kosmického prostoru. Měsíc se rychle zmenšoval rovněž tak i Země, kterou jsem viděl jako malou modrozelenou kuličku. Vlastně to více nebyla koule, ale pouze část, jako když je půlměsíc. Letíc skrz prázdný vesmírný prostor, spatřím v prostoru vznášet se obrovskou zářící kouli. Muselo to být Slunce, které vycházelo na východě a již ozařovalo velkou část planety. A právě při tomto zjištění jsem zpozoroval, že se nepohybuji ven do vesmírného prostoru, ale znovu zpět k Zemi, která se zvětšovala stejně jak Měsíc. Pak, když jsem nechal Měsíc za sebou, zpomalovala se má rychlost a v mírném tempu jsem se vznášel k Zemi, a sice na její odvrácenou část(od Slunce). Hluboko pode mnou jsem viděl světelná moře, což zřejmě byla velkoměsta, ale nevěděl jsem o která se jedná. Pak jsem letěl na východ proti vycházejícímu Slunci, které mě připadalo ještě větší, než předtím ve Vesmíru. Letíce vysoko nad Zemí ze západu na východ, začaly se rýsovat slabé kontury horstev, která se na západě ztrácela ve tmě, avšak na východě začínaly být viditelné. Na západě byla ještě hluboká noc, zatímco daleko na východě se probouzel nový den a pomalu se prodíral na západ. V pravdě fantastický obraz, - pohled- který mě před očima ukázal gigantickou velikost a krásu Stvoření. Bohužel jsem se potěšil tímto ohromným a nádherným pohledem jen pár minut, které mi připadaly jako sekundy - když se okolo mě začalo vše třpytit a slabě světélkovat, a můj výhled zabránila jakási mlha. Třpytění se zhustilo, a pak vnitřek lodí se všemi aparáty a přístroji se zviditelnil tak jako i já sám. Všechno bylo zase přítomné a normálně rozpoznatelné. Okna či něco podobného zde nebylo, takže jsem nemohl vykouknout ven. Též jsem necítil žádný pohyb, a přesto se mi zdálo, že loď jakoby klesala k Zemi. Pak se najednou zatřpytila vedle mého sedadla podlaha a proměnila se v nic, takže jsem mohl bez překážky skrze vstupní otvor pozorovat zem pod lodí. Zcela mi uniklo, že létací objekt přistál. Se zájmem se ze svého křesla zvednu a přistoupím k vstupnímu otvoru a najednou se jemně spouštím k zemi; a stál jsem na tvrdé, suché půdě. Přes slabé noční světlo jsem mohl rozpoznat, že půda byla načervenalá a písčitá, a že se v blízkém i vzdálenějším okolí kupí skalní masivy. Musel jsem se nacházet někde daleko na východě nebo na jihu. Nemohl jsem se rozhodnout, i když mě tato noční krajina beze sporu připadala známá. Někdy jsem zde již musel být, protože jen tak by se dalo vysvětlit, že mi připadalo vše povědomé. Během co jsem o tom přemýšlel a loudal se k blízké skále, sáhl si na ni, a shledal ji mimořádně teplou, ale hned potom jsem ucukl a něco velmi zvláštního se mi stalo: tento dotyk mě trefil jako elektrická rána, a najednou jsem věděl kde jsem. „To je Jordánsko, posvátná země“ projelo mi hlavou. Ještě jsem se tomuto náhlému zjištění divil, 25
když vysoko na obloze na sebe upozornilo něco svítivého, řítilo se jako kámen z nebe, zpočátku malé jak normální hvězda, pak však zběsi le rychle se zvěčující, a měnící barvu ze zářivě bílé na světlomodrou a pak tmavomodrou. Přitom to bylo velké jak Měsíc, a pak větší a větší. Najednou, aniž by se to začalo zpomalovat, zůstalo to v klidu v 80 nebo 100 metrů stát – absolutně bez přechodu mezi zběsilým pádem a zastavením. Pak se barva změnila do matně žluté, jak jsem ji zpozoroval při přistání malé lodi, která mě sem přinesla. Tato nově vynořená vesmírná loď,- neboť o nic jiného se bezesporu nemohlo jednat - zdálo se mi, že zůstala viset ve vzduchu, zcela klidně bez pohybu. Teprve při přesnějším zkoumání jsem viděl, jako kdyby ve vzduchu pendlovala - podobně jako kdyby visela na laně. A tento dojem se ještě zesílil kdy se pomalu snášela k zemi, lehce, jistě a zcela bezhlučně, jak prachové pírko, které při absolutním bezvětří padá k zemi. Loď byla poněkud větší než ta, která mě sem přinesla, a zdálo se mi že trvalo věčnost, než konečně jemně a bezhlučně se posadila na zem. Během klesání, ze spodní strany lodě se vysunuly tři teleskopické podpěry, na kterých byly připevněny okrouhlé talíře. Na ně se objekt posadil, přičemž bylo jednoznačné, že nepatří k vnějším stěnám lodě, protože se na nich nedaly rozpoznat žádné prohloubeniny. Jak již při přistání Sfathovy hruškovité lodi, bylo pro mě i toto přistání a celý přistávací manévr zvláštní zážitek, který nikdy nezapomenu i když jsem později podobných poznal více. Tento zcela nehlučný a svítící objekt osvětlující celé okolí denním světlem již při klesání, a i teď- kdy setrvával na svém místě přistání, bylo pro mě něco zcela mimořádného. Čekal jsem celé minuty, protože by se snad mělo něco dít. Čas plynul a nedělo se nic. Sedl jsem si tedy na kousek skály a vyčkával věcí, které s jistotou dříve nebo později přijdou. Však moje trpělivost byla vystavena tvrdé zkoušce, protože čas šel dál – aniž by se co stalo. Trvalo to dobrou půlhodinu, než se konečně něco dělo: z pozadí lodi vystoupila štíhlá, mladistvě působící postava, přiblížila se ke mně tak na tři metry, přičemž se záření lodi pomalu zeslabovalo, až zcela zhaslo. Však již po několika zlomcích sekundy loď znovu vzplála žlutavou září. V tom tlumeném světle jsem rozpoznal, že se mně blížící postava je bezpochyby ženská bytost. Musela to být Asketa, v případě, že mě mé smysly ohromě nemýlí. A již další jednání a první slova mladé, asi 35-ti leté ženy potvrdila mé mínění. Zvedl jsem se ze skalního výčnělku a přistoupili jsme s důvěrou k sobě, přičemž jsem pocítil důvěrnou však nevysvětlitelnou sympatii, která se do mě bolestně vkrádala, a já musel dvakrát nebo třikrát polknout. Tak nějak jsem tu důvěrnost a sympatii ve svém dosavadním pozemském životě postrádal, to mě bylo v tu ránu jasné. Přistoupili jsme k sobě a dotkli se napřažených rukou. Pak jsme se objali jako sourozenci a stáli tak delší dobu bez pohybu. Uplynulo několik minut, než jsme se opět od sebe odpoutali a pak se dlouhou dobu dívali na sebe. Pro lidi, kteří se uviděli poprvé, byl tento uvítací ceremoniál značně svérázný, však vše na něm a i na Asketě mě připadalo zvláštně familiární a známé. Na pozdější otázku k tomuto, se jen usmála a vysvětlila, že bych měl pomyslet na své bývalé životy, své duchovní formy a osobnosti, avšak tenkrát jsem si s touto odpovědí nevěděl rady. Shledával jsem jí proto tajuplnou a chtěl vědět víc, avšak Asketa obšírnější odpověď neposkytla. Též její oblečení mi bylo zvláště povědomé, i když bylo zcela odlišné než těžkopádné Sfathovo, které připomínalo potápěčský skafandr. Tak jak byla Asketa oděna vyvolalo ve mně dojem anděla, což pochopitelně byl pouze dojem, protože Asketa byla naprosto normální člověk z kostí a masa a očividně žádné nadpřirozené zjevení nebo něco podobného. Neměla na sobě kosmický oblek, ale přepásané šaty sahající až po kotníky zvláštní bílo-stříbrné barvy. Její obličej byl úzký, pravidelný a velmi hezký, lehce do snědi jako sluncem opálený, jak jsem zjistil v nastávajícím úsvitu. Přes její ramena splývaly dlouhé plavé vlasy, které nebyly spojeny žádnou sponou či mašlí anebo něčím podobným. Neshledal jsem jí nadpozemskou, ale lidskou, plnoštíhlou a půvabnou, a doved jsem si živě představit, že člověk, který by ji potkal 26
v tomto opuštěném kraji či kdekoliv jinde, ji skutečně bude považovat za anděla. K této myšlence jsem dospěl při srovnání jejího vzezření s obrázky, které jsem často vídával v náboženských spisech. Po našem pozdravení a krátké výměně slov, mě Asketa vyzvala jít k lodi, abychom do ní společně vešli. Za tím účelem jsme šli k objektu z druhé strany a pak pod něj vstoupili. Jak mi Asketa vysvětlila, nemůžeme projít pod centrem, protože zde z trupu lodi emanují určité energie, s kterými se nesmíme dostat do styku. Z tohoto důvodu mě přepadly zvláštní pocity, když jsem vstoupil pod loď a přistoupil do blízkosti centra. Zde se vzduch viditelně bělomodře tetelil, což jsem mohl zjistit teprve krátce potom. A v těsné blízkosti centra byl v trupu lodi ve výši lidské postavy otvor, pod který jsem si měl stoupnout, jak mi Asketa sdělila. Udělal jsem to, a ve stejném okamžiku byl uvnitř lodě, a sice takovým způsobem, který jsem doposavad ještě nepoznal. Totiž jak jsem si stoupl pod otvor, nalezl jsem se ve vnitřku lodi, aniž bych byl něčím vyzdvižen. Jednoduše jsem stál vedle vstupního otvoru ve zlomcích sekundy. Světle osvícená místnost, která vypadala zcela jinak a byla absolutně jinak vybavená, než co jsem doposud viděl v podobných lodích. Mimo třech velmi pohodlných sedadel, byly všechny aparatury a přístroje zcela jiné, daleko modernější, futurističtější. Také podlaha nebyla kovová,- jak v jiných lodích které jsem znal - byla měkká, ale nepérovala a pod tělesnou váhou se nebortila. A během toho co jsem toto zkoumal, stála najednou jakoby z ničeho nic vedle mne Asketa, přičemž jsem se přistihl s pocitem, že tato loď mě vysvětlí mnoho záhad mého života, pro které jsem zatím nenacházel plausibilní vysvětlení. V této chvíli se však nic nedělo, protože Asketa se začala beze slova věnovat různým přístrojům, na jejichž stínítkách byly různobarevné, mě opět povědomé symboly. Ovládala zařízení tím, že na svítící plochy pokládala prsty nebo celou dlaň, anebo se krátce dotkla barevně svítících ploch. Pak si připevnila přístroj velikosti krabičky od zápalek na pravý spánek(na přístroji začaly blikat různobarevné malé body: dnes bychom asi řekli ledky, pozn. př. ). Pochopitelně jsem se zeptal na smysl tohoto přístroje. Dostalo se mi od ní vysvětlení, že se jedná o velice citlivý přístroj, který je schopen přijímat a zesílit její mozkové kmity(vibrace) a přenášet je na řídicí a ovládací centrálu lodě, aniž by bylo třeba jakýchkoliv drátů atd. Takto je ona schopná loď ovládat a řídit, aniž by musela vykonávat jakoukoli manuelní činnost. Její myšlenkové povely na řídící a provozní aparatury lodě úplně stačí, aby ji mohla řídit podle své vlastní vůle. To je však poněkud zastaralá technika, protože u nejnovějších systémů se nemusí přikládat žádné přístroje na spánky. Neboť v nejnovějších systémech tohoto druhu, je takový přijímač myšlenkových vibrací integrován přímo do provozní a řídící centrály lodě samé, takže je schopná na ně reagovat a převést na určité funkce. Přitom je dosah příjmu těchto přístrojů či přijímačů myšlenkových vln(vibrací) velmi velký, s pomocí nejnovější techniky činí jednu světelnou sekundu, tedy přibližně 300 000 kilometrů. S tím je také spojeno vysoké zabezpečení, neboť každý daný přijímač je naprogramován na mozkové vibrace určité osoby, takže jen tato může loď kontrolovat. To zabraňuje náhodným nepovolaným osobám se létacího stroje zmocnit. Stejným způsobem jsou zabezpečeny všechny pracovní nástroje, přičemž některé lze v nouzi použít jako zbraně. Asketina vysvětlování se mi zdála jako dobrá příležitost, klást další otázky. Tak jsem se jí zeptal odkud pochází, kdo povede se mnou kontakty, až v polovině šedesátých let splní svojí úlohu. Věděl jsem od Sfatha, že kontaktní síly(osoby) budou vystřídány každých jedenáct let. Též jsem chtěl vědět, zda-li technika těch, co budou Asketu následovat je tak vyvinutá jako její (Byla mnohem vyvinutější než v lodi Sfathově a malém disku, kterým bylo o mě dlouhá léta pečováno). Po jejím odchodu nastane jedenáctiletá klidová fáze, během které nedojde k žádným přímým fyzickým nebo telepatickým kontaktům. Sama ukončí svou úlohu v roce 1964 a vrátí se do vlasti; tato však neleží v tomto vesmíru, který je jimi všeobecně nazýván DERN-vesmír(univerzum). Její domov je v DAL-vesmíru, který je sesterským vesmírem 27
k našemu. Při procesu Stvoření vzniklo jedno vesmírné dvojče, tedy existují vedle sebe v jednom svazu 10na 49tou stvořených forem, a nekonečný počet paralelních vesmírů. Pomocí specielních a vysoko vyvinutých technik lze bariery mezi vesmíry překonat a dostat se z jednoho do druhého. Asketa má původ v národu, který patří k Henok-linii, z které též pochází staré národy Wega-Lyra systémů. Též Plejáďané, kteří 1975 se mnou vstoupí do kontaktů a žijí za ze Země viditelných hvězd v Plejádách, v jiné časoprostorové struktuře, která je o zlomek sekundy posunutá k našemu časoprostoru. Jejich celková technika však není natolik vyvinutá, tak jak jsem jí viděl a zažil na Asketině lodi, protože pokulhává ca. 300 let za Asketinou civilizací. To se však změní v příštích čtyřiceti letech, protože již existuje spolupráce mezi jejich národy, a skrze ní je Plejáďané (mimo jiné) doženou v celkovém vývoji techniky a medicíny, z čehož plyne, že mezi všemi tamními národy nastane stejný vývojový stupeň. Plejáďané, vysvětlila Asketa, kteří se ve vlastní řeči nazývají Plejárané, je v němčině (a i v češtině) shodné s výrazem Plejáďané. Mezitím se Asketa posadila do jednoho ze tří křesel, dlouze se na mě zahleděla, aby se pak zeptala zda jsem se těmito věcmi zabýval, což jsem musel dementovat, protože mě Sfath o těchto věcech neučil. Nato mě chtěla něco vysvětlit, a sice hned při našem prvním setkání. To se však nestane na místě kde jsme, ale po cestě(letu), protože mě přinese jinam, kde bych měl zažít a poznat nová fakta. Posléze se ode mě odvrátila a zahleděla se do dálky. Náhle s námi vystřelila loď k jasné již obloze, aniž bych ucítil zrychlení nebo jakékoli potíže, a pak, nečekaně byl vidět krátký zátřpyt a vše se stalo neviditelné i ta malá loď, která opět v neviditelném stavu byla zanechána uprostřed skal. Znovu se mi zdálo, že se vznáším volně ve vzduchu a sestávám pouze ze svých smyslů, aniž bych viděl své tělo, ani Asketu jsem nevnímal, i když přece seděla vedle na sedadle a vyzvala mě abych se podíval dolu. Když jsem sklopil pohled, uviděl jsem v ranním světle blízkého východu obrovské jezero – Mrtvé moře, jak mi Asketa vysvětlila. Pak v dálce před námi jsme zahlédli velké moře, které podle mého odhadu muselo být moře Středozemní, což Asketa potvrdila. Vznášel jsem se vysoko k obloze a za mnou na Východě zahlédl čarokrásný, velkolepý východ slunce. Když jsem se zas podíval dopředu, vznášel jsem se vysoko nad Středozemním mořem, přičemž na pravé straně bylo vidět ostrov Kypr a Turecká pevnina. Pak přišel výhled na Řecko, Jadran a pak Itálie a Sardinie, vulkán Stromboli a Sicílie. Dále nalevo byl ostrov Malta, a právě tímto směrem se změnil klouzavý let. A už neviditelná loď s Asketou a se mnou přelétla moře a rychle letěla k vnitrozemí, aby se za chvilku snesla k zemi. Pod námi jsem rozpoznával špičaté stavby, které stály dole v poušti v nastávajícím rozbřesku – pyramidy. Najednou se klesavý let změnil, a zdálo se, že se řítíme na Egypt, přímo na pyramidy v Gizeh. Ale najednou jsme se začali zase pomalu snášet, aniž bych cítil nějaké otřesy, přetížení nebo těžkosti. Pak se stalo z klesání jemné vznášení, dolu na jednu velkou pyramidu, kterou jsem z obrázků velmi dobře znal: Cheopsova pyramida v Gizeh. Poznal jsem jí podle velikánského „ zvířecího člověka “ – Sfingu (Sphinx), která stála jak kamenný monument nedaleko Velké pyramidy. A přesně k tomuto útvaru jsme se snášeli. Poprvé ve svém životě jsem viděl Sfingu v její mohutné přirozené velikosti, protože nikdy v tomto životě jsem zde nebyl. Nyní mi začínalo být jasné, jaké místo mělo být cílem našeho výletu. Však proč mě sem Asketa přivezla, o tom doposud nepromluvila ani slovo. Jen málo metrů od gigantického útvaru Sfingy přistála pořád ještě neviditelná loď na písčitou zem – vedle tábora Beduínů, kde v těchto ranních hodinách různě arabsky oblečení lidé se zabývali bouráním tábora, který by zde nesměl být postaven, jak věděla Asketa. Přistání naší lodi si nevšimli, protože byla pro ně neviditelná. Zprvu jsem se tomu divil, než mě bylo jasno, že nás vidět nemůžou. Nemohl jsem se jednoduše tak rychle vžít do situace, že nás lidé vidět nemohou. To jsem musel nejdříve prožít. Již dávno jsem se vpravil do
28
situace, že loď a já a též Asketa byli pro mě neviditelní, však tohle zde byla zcela nová situace, protože tady byl větší počet lidí, kteří se nacházeli venku a nemohli nás vidět.
8 Neviditelní po zmáčknutí tlačítka Po té, co jsme se přehnali nad Sicílií, nepromluvila Asketa ani slovo. Nyní se najednou ve mně ozval její šeptající hlas a vysvětlil, že se od nynějška musíme domlouvat jen telepaticky, aby nás ti Arabové neslyšeli, v opačném případě by to mohlo vést k velkým potížím. Sice se momentálně nacházíme ještě v lodi a tím pádem nemůžeme být slyšeni, ale až bude otevřen vstupní otvor, mohli by nás lidé venku vnímat. Pak jsem cítil jak mě šťouchla paží a její ruka uchopila mojí pravici. Vidět jsem jí nemohl, neboť vše bylo ještě neviditelné, Asketa i já. Teď mi vysvětlila, že připevní na můj opasek malý přístroj, čímž bude zaručeno, že po opuštění lodě zůstanu i nadále neviditelný. Pak jsem ucítil jak něco dělá na mém opasku, a zcela najednou vidím Asketu vedle mě klečet. Vylekán jsem se rozhlédl a podíval se směrem k Beduínům, protože teď nás určitě musí uvidět. Něco se zde zřejmě asi nepovedlo, myslel jsem si. Ale již jsem ve mě slyšel Asketčin šeptající hlas, který mi vysvětlil, že se můžeme vidět vzájemně pouze my, pro ostatní zůstáváme neviditelní. To se mi ale zdálo bláhové, a nechtěl jsem tomu uvěřit. Následně mě Asketa vyzvala, abych to prozkoumal. Můžu přece zajít k Arabům a zjistit, zda-li mě vidí či ne. Kdyby mi to nestačilo, můžu do jedné z dívek strčit. Opustili jsme loď, kterou jsem najednou též viděl. Tedy do mě vstoupily opět pochybnosti a myšlenka, že vše je přece jen mýlka, protože jsem pořád ještě nemohl pochopit, že pouze skrz malý přístroj na mém opasku jsem zůstal pro všechny neviditelný. Při této myšlence jsem pohlédl na opasek Askety a viděl, že má stejný, a k tomu si nedovedl vysvětlit, jak to, že měla na sobě overalu podobný, těsně přiléhající šedý oblek. To jsem před tím v lodi nezmerčil, načež se jí myšlenkově ptal, kdy si vyměnila oblečení. Se smíchem mínila, že to udělala v lodi za naší úplné neviditelnosti. Tuto odpověď jsem musel tak či onak akceptovat, a jistě odpovídala pravdě. Během let, a skrze kontakty se Sfathem a Asketou jsem se naučil a zvykl si, všem věcem jít na kloub, a podle možností nalézt pravdu. Takže jsem si přisvojil jistou troufalost, možná určitou odvahu, a tak jsem uvolněně a beze strachu přistupoval ke všem věcem, jejichž tajemství jsem chtěl odhalit. To se stalo i zde: Asketinu výzvu následujíc, šel jsem směle k malé skupině diskutujících Beduínů, kteří se bavili v jejich, mě zcela nesrozumitelné řeči, která mi však byla povědomá a musel jsem ji někdy již slyšet. Muži v hnědo-bílo-černých oděvech si mne nevšimli, když jsem se potichu a opatrně přibližoval, a přidružil se k nim. I když jsem stál těsně vedle nich, ani si mě nevšimli. Této zvláštní skutečnosti jsem chtěl přijít na fundament. Tedy jsem sáhl na hnědý hábit jednoho muže, a přitom si myslel, že látku rukou nechytnu, pakliže jsem skutečně neviditelný. Však k mému velkému překvapením jsem hrubou látku uchopil. Pak jsem silně zatahal a současně ustoupil velký krok zpět, dále tahajíce hábitem. S údivem se muž podíval za sebe a pak potřásl hlavou, protože zjevně mě 29
neviděl. Tedy to odpovídalo skutečnosti, že jsem pro všechny mimo Askety neviditelný. Však během toho co se muž ještě stále kroutící hlavou zase obrátil ke svým diskutujícím kolegům, a svůj oděv zase srovnal, vloudila se mi do hlavy myšlenka, že se vše přece jen odehrává na klamu. Tedy další zkouška by nemohla být na škodu, a ta mi musí přinést pravdu. Již trochu bezstarostný a opovážlivý jsem šel k černohnědému stanu, opatrně a pomalu odhrnul na stranu vstupní závěs a vklouzl dovnitř. Za mnou, stejně tak potichu a opatrně mě následovala Asketa. Byl to stan určený ženám. Sedm mladých a dvě starší ženy byly zaměstnány ranní toaletou, a jedna mladá kojila dítě. A znovu jsem se musel divit, že tito lidé si mne a Askety nevšimli. Muselo by to být přece jen pro ně otřesné, že mladý muž se jim vloudil do stanu. Však tak jak ti muži venku, tak ani ony mne neviděly. Zdálo se, že jsem pro ně vzduch a neexistující. To mi dodalo kuráže. Nyní jsem chtěl vidět, jak daleko můžu jít. Bez hluku jsem překročil jemné koberce a šel k jedné mladé hezké Arabce, která s nahou horní částí těla seděla u mísy s vodou a česala si vlasy. Stál jsem přímo před ní, však ona hleděla skrze mě a mne neviděla. Pomalu jsem se k ní sklonil a políbil ji jemně na rty – zřejmě mě ještě pořád neviděla. Rychle jsem povstal a ustoupil trochu zpět, protože jsem se obával, že dívka vyskočí a vykřikne. Však nic takového se nestalo; jen její oči se zvětšily, zvedla rychle její levačku a položila ukazováček a prostředníček na ústa, její obličej se rozjasnil. Možná si myslela,- prolétlo mi hlavou-, že byla políbena milým duchem. Pak její ruka zase klesla, a po tváři ji přelétl hebký úsměv, přičemž se zdálo, že hledí do nekonečnosti. Mě postačující důvod, znovu se k mladé dívce přiblížit a sklonit se k ní, a ještě jednou něžně políbil její ústa. Cítil jsem, jak její tělo začalo vibrovat, a viděl, jak se její hnědé oči pomalu zavírají a z jejích úst vyšel lehký sten. Pak jí klesla hlava dopředu, a její tělo se pomalu naklánělo na stranu. Duchapřítomně jsem jí zachytil, a položil jemně na zem, kde zůstala s rozjasněným obličejem několik minut ležet, zřejmě nespatřena ostatníma ženami. Zprvu trochu vylekán jsem si rychle uvědomil, že dívka asi padla do mdlob, protože to všechno nebyla schopna snést. A na pomoc jí nikdo nepřišel, protože se nacházela ve stanu v určitém odstupu od ostatních žen za neprůhlednou stěnou. Možná že zaujímala mezi ženami výjimečnou roli. Najednou ve mně zazněl Asketin smějící se hlas, který se ptal, jsem-li konečně přesvědčen. A skutečně, byl jsem! Čekali jsme dvě či tři minuty, než se mladá žena probrala z mdloby, o které ostatní Arabky neměly ani ponětí. Zcela zřejmě ještě trochu zmatená si sedla na své sedátko, aby pak po minutě odešla k ostatním ženám a pořád ještě s rozjasněným obličejem, jim ve spěchu vysvětlovala, co se jí přihodilo. Ale ostatní ženy kroutily nevěřícně hlavami a šťastnou a vyjasněnou mladou dívku napadly nadávkami . Ženy stály v půlkruhu kolem mladé Arabky, a začaly být proti ní čím dál víc agresivnější, což jsem poznal na jejich hlasech a jejich mimice. Tedy jsem si pomyslel, že bych měl nějak zachránit situaci. Vstoupil jsem tedy do půlkruhu nadávajících žen. Podařilo se mi ke každé jednotlivě přistoupit, aniž by mě cokoliv přišlo do cesty. Pak jsem políbil jednu po druhé na tvář, sice rychle a krátce, ale za to mlaskavě a citelně. A jedna po druhé ztichly a strnuly, během toho jsem rychle vystoupil z půlkruhu k Asketě, která na mě čekala u východu ze stanu. Dvě nebo tři minuty trvalo, než se do skupiny žen navrátil pohyb, a které nyní najednou všechny byly jako vyměněné a přisedly si k té, co jsem poprvé políbil, a začaly s ní vzrušeně rozprávět. Rychle jsme s Asketou opustili stan. Slunce stálo na východě již něco nad horizontem. Ještě jsem pořád slyšel – nebo již zase? – Asketin příjemný smích a ve mě její hlas, který mínil, že nikdy předtím něco podobného ještě nezažila. Jestliže jsem doposud mnohé možnosti být neviditelný ještě neznal, vede se jí teď stejně tak, protože teprve teď poznala leckteré možnosti, co toto nabízí. Nemůže si vzpomenout, že by někdy někdo něco takového udělal, co právě já. Musela se velmi držet, aby nepropukla v hlasitý smích, když jsem ženy přived polibkem k mlčení a ztuhnutí. Tak velmi rozjařen jak Asketa jsem však nebyl, neboť dodatečně mě přepadly pochybnosti, protože jsem jednal trochu beze přemýšlení a impulzivně. Možná jedna nebo druhá z těch žen se pomate. K tomu Asketa mínila, že tyto 30
obavy jsou neodůvodněné, protože myšlenky a pocity žen sledovala a zjistila, že všechny v těch málo minutách byly velmi šťastné, protože věřily být políbeny neviditelným andělem. Z tohoto důvodu byly teď rády, přátelské, hrdé a šťastné, a jejich budoucí životy se odpovídajícně změní. Dosud měly všechny tyto ženy velmi tvrdý a často nešťastný život, následně byla zatížena též jejich psychika(duše). Však skrze mé jednání, se v nich během několika minut odehrál proces, skrz něj jsou nyní radostny a šťastny. Ona, Asketa, mimo jiné rozumí též arabsky, a tedy rozuměla všemu co si ženy povídaly, proto mi může toto vysvětlení s jistotou dát. Pochopitelně se mi ulevilo, a mínil jsem, že za těchto okolností jsem přece jen udělal dobré dílo, co Asketa s vážností potvrdila – že nemůžu aspoň v současnosti vůbec chápat, jak nesmírnou službu jsem těmto ženám prokázal. To byl proto také důvod, abych si o Arabkách nedělal žádné další starosti a doufal, že Asketa s jejím vysvětlením měla pravdu. Že se skrz můj čin život těchto žen změní k lepšímu, se splnilo, jak jsem v pozdějších letech poznal a směl zažít, když mě Asketa ještě jednou v neviditelném stavu k nim přivedla, protože jsem chtěl vědět, jak se jim vede. Vzdálili jsme se od stanu ke kterému se blížilo pár mužů, aby ho zřejmě zabalili. Když jsem se jim vyhnul, zpozoroval jsem, že naše loď nestála na místě, kde jsme jí nechali stát. Možná, že byla i pro mě neviditelná. Zajisté to zapříčinila Asketa, proto jsem se jí potich zeptal, což jsem si mohl dovolit, protože jsme již byli z doslechu Beduínů. Stejným způsobem jsem obdržel odpověď, že by bylo nebezpečné nechat loď stát jednoduše na zemi. Neviditelnost totiž sice sama chrání před spatřením, ale ne před tím, že by člověk nebo zvíře nemohli proti němu naběhnout a zranit se, anebo zjistit jeho existenci. Z tohoto důvodu navedla loď do výšky nad pyramidou, kde se neviditelná vznášela, skryta před zraky turistů a lidí kteří pozorovali oblohu a okolí. Já jsem jí však viděl, protože s pomocí přístroje na opasku to bylo možné. A skutečně, když jsem se podíval na oblohu, shledat jsem, že se vznáší ve vzduchu nad pyramidou. Pochopitelně mě zajímalo, proč jsem loď mohl vidět, zatímco pro Beduíny byla neviditelná. Dále jsem chtěl vědět, proč já vidím lidi, Sfingu, pyramidy a vše ostatní, a sám jsem pro ostatní neviditelný. Však na tuto otázku jsem obdržel skrovnou odpověď: fenomén neviditelnosti je vyvolán malým zařízením, jaké nosím na opasku, přičemž je do něj vbudována technická schopnost, odklonit světlo takovým způsobem, že se vše stane neviditelné, co je pod jeho přímým vlivem. Přitom nehraje žádnou roli, jak je objekt veliký, neboť toto malé zařízení je ve své působnosti tak dalekosáhlé, že samotné kilometry dlouhé vesmírné lodě učiní nepozorovatelné. Tato technika se zakládá na vysílání záření na způsob vějíře, který není silnější než 1/7 milimetru a tento slabý síťovitý film se rozprostře po celé vnější ploše objektu, přičemž tento film - eventuálně záření, odklání světlo takovým způsobem, že pro oči nebo jednoduché optiky vše, co se nachází za neviditelným objektem je normálně viditelné. Na druhé straně, všechny neviditelně maskované objekty můžou být viditelné, když máme k dispozici toto malé zařízení. To je schopné, - při určitém nastavení, něco neviditelného zviditelnit pro danou osobu, která pomocí tohoto zařízení je sama neviditelná. Dále jsem chtěl vědět, jak se to má se samotnou lodí, ve které je nejen všechno neviditelné, ale zároveň jsem mohl vidět rozlehlou oblohu a Zemi pode mnou. Zde je celkový technický postup uspořádán zcela jinak, vysvětlila Asketa. Když se loď, a vše co je v ní, stane neviditelné, jedná se o bezpečnou molekulární změnu hmoty, takové povahy, že nastane absolutní transparence. Ta je tak perfektní, že působí jako zneviditelnění hmoty, přičemž původní molekulární struktura zůstane zachována. Žel, více se nebylo možno dozvědět, protože Asketa se zahalila v mlčení se slovy, že by nebylo dobře, kdybych o tom vlastnil přesnější údaje. Tedy jsem se jí více neptal a nechal jsem na ní, vést další rozpravu. Její řeč 31
přešla na mou osobu, přitom jsme se vzdalovali od velkých Pyramid, ke kterým jsme původně směřovali. Zase jindy jsem slyšel mnoho vysvětlení, takové jaké mi jíž byly předány Sfathem. Pak ale začala Asketa mluvit o věcech které mi byly neznámé: v roce 1975 položím základní kámen pro jednu společnost, ze které se v několika letech vyvine takzvaná „Svobodná zájmová společnost (Freie Interessengemeinschaft)“, která již během dvaceti let se stane světoznámá. Společnost, a zvlášť tou měrou i já, však budeme napadáni a osočováni zlými odpůrci, a sice jak organizacemi, tak i osobami, které v dnešním čase ještě nebyly založeny či nevznikly. Též vlády a jejich tajné služby se budou snažit mě prezentovat jako lháře, šejdíře a podvodníka, protože jim bude trnem v oku, pakliže mé kontakty k mimozemšťanům by se staly světoznámé.
32
33
