5+1 Rad
Inspirujících Osobností
Ondřej Meier
1
Zdravím Vás přátelé a přeji krásný den. Předem chci moc poděkovat za Váš zájem o tento ebook a blog Inspirující Osobnosti.cz. Jsem nadšený, že jste se rozhodli tento ebook přečíst a strávit s ním Váš drahocenný čas. Věřím, že bude inspirací a navede Vás k zamyšlení nad svým každodenním životem. Jak píši přímo na stránkách Inspirující Osobnosti.cz, nejsem žádný guru osobního rozvoje ani certifikovaný kouč. Nemám bezstarostný život ani spoustu peněz na účtech. Jsem obyčejný člověk, který se rozhodl pracovat na sobě samém. Postupně přicházím na další a další překážky, které postupně zdolávám díky učení lidí, jež nazývám INSPIRUJÍCÍ OSOBNOSTI. Ebook je sdružením celkem šesti rad, které jsem přejal od jednotlivých učitelů. Nenapsal jsem tento ebook proto, že bych snad všechny rady měl dokonale zmáknuté. Právě naopak, denně s jejich dodržováním zápasím jako mnoho lidí. Každý den ale cítím posun a stále více se mi potvrzuje, jak je jejich dodržování přínosné. Proto se o ně toužím podělit. Doufám, že nám všem tento text dodá více síly, potřebné k osobnímu rozvoji. Ebook odpovídá na otázku „CO?“. CO je třeba přijmout a aplikovat ve svém každodenním životě, aby se naše situace opravdu zlepšila. Pochopit, CO nám pomůže, je základní kámen sebezměny. Nejdříve pochopme CO, a následně si vysvětlíme konkrétní techniky JAK toho dosáhnout. 2
Přeji příjemné čtení.
3
1) Dragan Vujovič - Převezměte kompletní zodpovědnost za svůj život. Naše současná životní situace je výsledkem našich předchozích rozhodnutí. Všeho, co jsme udělali, řekli, mysleli si a cítili Převzít kompletní zodpovědnost za svůj život znamená osvobodit se. Znamená to být odpovědný za vše, co se nám v životě děje. Za to, zda jsme zdraví nebo nemocní. Kolik máme peněz, jak se cítíme a co děláte. Znamená to, nevymlouvat se na okolnosti, ať jsou jakékoliv. Každý člověk má vždy k dispozici 4 nástroje svobodné vůle. Můžete si cokoliv myslet, mluvit, konat a stejně tak i cítit, co chcete. Ano, můžete být zcela svobodní, stačí se pro to rozhodnout. Ale opravdu rozhodnout, ne jen přiznat, že to tak může být. Zní to jako otřepaná fráze ale zkusme jen si na malinkou chvíli představit, že opravdu můžeme reagovat jakkoliv chceme, ať už se nám v životě děje cokoliv. Znamená to svobodu. Mnozí si ale tuto svobodu nevyberou. Kdokoliv by teď mohl namítnout: „Vždyť nemůžu vždy říct, co si doopravdy myslím. Nemůže říct šéfovi, že ho nemůžu vystát. Že je mi zle, když si uvědomím, jak v jeho blízkosti budu trávit další pracovní den.“ Opravdu nemůžete? Někdo vám snad zalepil pusu páskou? Nebo vám vyřízl jazyk? Můžete kdykoliv vyjádřit svůj názor, kdykoliv. Ano, společenská pravidla vám sice nařizují, držet jazyk za zuby a raději si svůj nesouhlas nechat pro sebe. Společnost od vás očekává takovouto poslušnost a také ji drtivá většina lidí pečlivě dodržuje. „Nemůžu, mělo by to své následky.“ To by určitě mělo, fyzicky je ale možné otevřít pusu a říct cokoliv. Máte na výběr, můžete se kdykoliv vyjádřit. A jestliže setrváváte v práci, kde nemůžete vyjádřit svůj názor a navíc vás srdce táhne zcela jiným směrem, na co čekáte? 4
Stejně tak můžete i konat, co jen vás napadne. Můžete se ihned zvednout ze židle a postavit se. Poškrábat se za uchem, stejně jako jít se ven projít. Možná se vám zrovna nechce, třeba venku i prší. Přesto ale můžete. Myslet si, co chcete je z tohoto pohledu asi nejsnadnější. Nemusíte našemu imaginárnímu šéfovi přímo říct, co si o něm myslíte – ale myslíte si to své. Stejně tak máte možnost vybrat si, co budete cítit. Toto je ta nejtěžší část a většina lidí s ní vůbec neumí pracovat. Vybrat si, jak se budu cítit, znamená, zvolit si své pocity navzdory okolnostem. Navzdory tomu, že vás šéf dennodenně vytáčí a vozí se po vás, nemusí vám to vadit. Když tento názor přijmete, můžete změnit svou reakci na jeho podněty. Rozložíme-li si tuto událost na jednotlivé části, můžeme na ní pohlížet takto: 1) Kdokoliv nám řekne něco urážlivého – dává nám podnět k tomu, abychom jednali. 2) My podnět zpracujeme a mozek ihned zahájí hledání vhodné reakce. 3) Reagujeme na urážku podle toho, jakou reakci nám mozek podstrčil. První bod je pro nás spouštěč, kterému nezabráníme. Následuje automatická reakce mozku, kdy je v našem podvědomí okamžitě nalezena „vhodná“ reakce. Následuje třetí bod, který je pro nás nyní nejzajímavější. Můžeme totiž svému
5
„vyhledávacímu systému mozku“ podstrčit jinou reakci. Jestliže situaci hodně zjednodušíme, můžeme si ji přirovnat k funkčnosti vašeho počítače:
1) stisknete tlačítko „č“ 2) počítač tuto akci zpracuje a podívá se do svého nastavení, aby zjistil, co má provést. 3) V nastavení najde, že má na obrazovce napsat „č“, tak to vykoná.
Kdybyste ale měli namísto české klávesnice zapnutou anglickou, na obrazovce by se, při stisknutí stejného tlačítka, objevil symbol „4“ Převedeno zpět do našeho života to znamená jediné – zvolte si jinou reakci na urážející podněty, třeba se jen usmějte. (přepněte na anglickou klávesnici)
6
Podobně to říká i Mark Dzirasa: Mezi podnětem a reakcí leží SVOBODA VOLBY. „Mezi podnětem a reakcí na něj je mezera a v ní leží klíč k našemu štěstí. Mezi podnětem a odpovědí na něj je prostor. V tomto prostoru spočívá naše síla zvolit si odpověď. V naší odpovědi spočívá růst a naše svoboda.“
Když už víme, že naše životní situace je přesným výsledkem našich minulých rozhodnutí a také víme, že máme svobodnou vůli myslet, říkat, cítit a konat, co chceme, nemáme na koho svádět vinu za naše neúspěchy.
7
2) Mark Dzirasa – Začít stíhat, znamená přestat spěchat Mark tímto tvrzením záměrně šokuje a předává jiný pohled na time-management. Nabádá k opuštění „nestíhání“ jiným způsobem. Musíme změnit naše vnitřní nastavení a přesvědčení, že nestíháme. Nikdy se z tohoto kolotoče nedostaneme zařazením ještě vyšší rychlosti. Naopak: „Tím, že se odnaučíme spěchat, nastavíme harmonii ve svém životě, nastavíme klid, nastavíme rozvahu, nastavíme radost. To potom znamená, že jsme efektivní a účinní na úrovni konání.“ Známé Paretovo pravidlo, připomínané mnoha úspěšnými osobnostmi, říká následující. 20% činností nám přináší 80% výsledků. Zaměřme se tedy na těch 20% nejdůležitějších činností a vypusťme oněch 80% neefektivních. Zřejmě všichni známe ten pocit, kdy chceme dělat 3 věci najednou. Jednak protože zrovna nestíháme nebo zkrátka chceme lépe využít náš čas. Myslíme si, jak je to efektivní a kolik času ušetříme. Často pak přichází rozčarování. Zjišťujeme, že jsme při těchto aktivitách strávili více času, než kdybychom je dělali postupně. Náš mozek musel přepínat mezi jednotlivými aktivitami a soustředění na právě prováděnou věc bylo minimální. Proto je tak důležité, uvědomit si, že jsme nastaveni na nestíhání a spěch. Pak se můžeme zastavit, přehodnotit naše aktivity a začít dělat ty správné věci, kterých bude méně a budeme je stíhat s klidem a radostí.
8
3) Pavel Říha – Změňte své návyky a změníte svůj život - jeden návyk za druhým Málokdo si uvědomuje, do jaké míry jsme řízeni našimi návyky. 85-95 % našeho chování a rozhodování je řízeno automatickým pilotem, návykem. Náš mozek si během života vytvořil tisíce programů, které spouští ve vhodných chvílích, aby mohl přemýšlet o dalších věcech. Krásným příkladem je řízení auta. Sama o sobě to není nijak jednoduchá činnost ale člověk, řídící pravidelně, tuto činnost předává svému automatickému pilotovi. Vzpomeňme si, jak obtížná byla první jízda v autoškole. Museli jsme jet pomalu, abychom jednak stíhali sledovat cestu před sebou a zároveň přemýšlet na jaký pedál šlápnout. Při řazení jsme se dívali na řadicí páku a ve zpětných zrcátkách neměli zrovna dobrý odhad. Jak je tomu ale dnes po letech řízení? Nikdo už se nekouká na řadicí páku a nemusí přemýšlet o pedálech. Zkrátka jsme se učili řídit s plnou pozorností a pak tuto činnost přenechali našemu podvědomí. Automatický pilot šlape na pedály, řadí rychlosti, dává blinkry, a my přitom přemýšlíme: Co to vlastně jedeme do toho obchodu koupit a bavíme se o tom s partnerem. To byl příklad dobrého návyku. Návyku, který nám pomáhá být efektivnější. Návyku způsobujícím, že kdykoliv sedneme do auta a rozjedeme se, předáme ihned řízení našemu autopilotovi a nemusíme přemýšlet o každém detailu.
9
Každý z nás má ovšem mnoho negativních a neproduktivních návyků, kterých když se zbavíme, okamžitě zlepšíme svou životní situaci. Zamyslete se nad tím, jakou činnost denně děláte úplně automaticky a krade Vám energii nebo čas. Také se prosím zamyslete nad návyky potřebnými k dosažení Vašich snů. Ať už je to návyk dřívějšího vstávání, nebo návyk, číst si každý den před spaním vzdělávací knihu. Naše návyky z velké části řídí náš život. Co takhle vytvořit si návyk, každý měsíc transformovat jeden negativní návyk v pozitivní?
10
4) Aleš Kalina – Buďte termostatem, ne teploměrem Krásná paralela o našem emočním rozpoložení. Velice jednoduchý příklad, názorně ukazující, jak je většina z nás každodenně ovlivňována svým okolím. Úzce souvisí s tématem přijetí zodpovědnosti za svůj život. Dost možná jste tento příklad již někdy slyšeli. Jestliže ale ne, pojďme si jednoduše ukázat, jak zlepšit prožívání našich každodenních obtížných situací. Jistě všichni znáte klasický rtuťový teploměr. Ten, který během povinné školní docházky určoval míru našeho práva zůstat doma, když byla ve škole zrovna písemka z češtiny. Teploměr zjišťuje okolní teplotu a podle ní nastavuje hodnotu na své stupnici. Nastaví se podle okolí. Termostat udržuje vnitřní teplotu na námi určené hodnotě. My mu jasně určíme, jakou teplotu chceme, a on ji potom na stanovené hodnotě drží. Přenesme si nyní tuto paralelu na naši vnitřní „emoční teplotu“. Většina lidí se cítí tak, jak je od nich očekáváno. Někdo tě urazil? Oplať mu to a nenáviď ho. Zle se na tebe podíval? Podívej se na něj ještě hůř a buď k němu nepřátelský“. Přestože je to reakce „normální“ a očekávaná, neznamená to, že je správná. Hlavně to neznamená, že je jediná možná. Je to zkrátka reakce člověka, chovajícího se jako teploměr. Na základě vnějších vjemů okamžitě a bez vědomé kontroly nastavuje svou náladu. Znovu opakuji, že je to v naší společnosti zcela normální a chováme se tak téměř všichni. 11
Naproti tomu má člověk, využívající termostat, ohromnou svobodu. Využívá možnosti zvolit si svou náladu vědomě a není závislý na pochvalách a potvrzeních druhých. Takového člověka nerozhodí nepříjemná prodavačka v obchodě, agresivní řidič na silnici, ani rozmary šéfa. On si pořád drží svou vnitřní „emoční teplotu“.
12
5) Petr Ludwig – Motivujte se cestou, ne cílem Tuto radu Vám dá snad každý kouč osobního rozvoje, přesto si ji spojuji právě s Petrem Ludwigem. Vychází z velké moudrosti užívat si života v přítomnosti. Užívat si již na cestě za svými velkými sny. Málokdo ví, co znamená pojem hédonická adaptace, každý ji ale občas zažívá. Jde o proces, rychlého zvyknutí si na následky události, která se nám stala. Právě hédonická adaptace způsobuje, že si po dosažení vytyčeného cíle rychle zvykneme na nové podmínky a cíl samotný nám přestane dodávat další pozitivní emoce. Jen si vzpomeňme, jak jsme se těšili, až budeme mít za sebou zkoušky v autoškole. Jak to bude super, až úspěšně složíme maturitní zkoušku. Až si koupíte to auto. Co se ale stalo potom? Nějakou dobu jsme z toho samozřejmě měli radost, ale po chvíli nám nové podmínky přijdou jako samozřejmost. Každým dnem ubývá nadšení z dosažení tohoto cíle. Ve svých knihách a přednáškách mnoho terapeutů a koučů sděluje, že k nim chodí pro radu lidé ze špiček společenského žebříčku, kteří jsou nešťastní. Mají vše, co by jim mělo zajistit štěstí, přitom se ale potýkají s hlubokými depresemi. Mají obrovské domy, luxusní auta, prosperující firmy nebo zlatě placené místa v korporacích. Mohou cestovat a kupovat si, co chtějí. Přesto přijdou za terapeutem s prosbou o pomoc, protože jsou nešťastní.
13
Celý život se totiž hnali za cíly. Zapomněli se zeptat sami sebe, zda je samotná cesta k cíli bude bavit a naplňovat. Na začátku si třeba vytyčili cíl, dosáhnout v zaměstnání určité pozice, které po letech opravdu dosáhli. Pak ale zjistili, že se vlastně nic nezměnilo. Mají sice větší plat a více pravomocí, větší a hezčí kancelář, přineslo jim to ale jen dočasnou radost. Jakmile zapůsobí hédonická adaptace a nadšení začne pozvolna vyprchávat, hledají nový cíl. Ten, který už jim určitě zajistí štěstí trvalé. Po jeho dosažení ale opět přichází hédonická adaptace a oni znovu hledají další cíl. Takto se to může opakovat až smrti. Prožili život, kde měli pár opravdu velkých splněných cílů. Ty jim přinesly ohromnou radost a společenské uznání. Přesto se jim ale mohlo stát, že nenašli ve svém životě žádný hlubší smysl. Na jejich časové ose bylo mezi velkými úspěchy mnoho let nechuti ze života a neúspěšné hledání smyslu své práce. Projeli svůj život rychlíkem a dostali se úspěšně do cílové stanice. Zapomněli se ale dívat z okýnka a obdivovat krásnou přírodu kolem. Proto nám Inspirující Osobnosti radí, ať začneme dělat to, co nás baví. Ať svou každodenní pracovní činnost vykonáváme s vášní a nadšením. Ať vytváříme svou prací opravdovou hodnotu, kterou budeme předávat dalším lidem. Ať má předávání této hodnoty smysl. Tedy ať se motivujeme samotnou cestou tak, aby nás každý jednotlivý krok nabíjel energií. Abychom měli radost už na cestě k cíli. Každý den. 14
+1) Ondřej Meier - Nelpěte na tom, co si o vás jiní lidé myslí, nebo co si budou myslet Často je to jeden z největších strachů. Svěrací kazajka, bránící nám dělat to, co opravdu chceme. „Co si o mně budou lidi myslet, když to udělám? Jak se na mě budou dívat známí?“ Za tímto strachem ovšem stojí přesvědčení, že si budou myslet něco špatného. Že s námi nebudou souhlasit. Že nás odsoudí. Že nás budou mít za blbce. Podělím se s Vámi o jednu důležitou skutečnost, kterou si mnoho lidí vůbec neuvědomuje. Jestliže příliš lpíte na tom, co si o vás druzí myslí, dáváte jim nad sebou moc. Nenechte se soudit druhými – nelpěte na jejich soudech. Strach z odsouzení druhými si můžeme rozdělit do dvou časů. •
Přítomného, kdy se strachujeme, co si o nás druzí lidé myslí právě teď.
•
Budoucího, kdy se bojíme toho, co by si tak druzí mohli myslet, jestliže něco udělám.
15
V prvním případě nám to sice může dosti uškodit, pořád ale dopadneme lépe, než v případu druhém. Za chvíli pochopíte proč. V prvním případě totiž už jsme zabráni v nějaké činnosti, tedy konáme. Nejhorší potom je, věříme-li našim negativním domněnkám o nás samých. Jinak řečeno – Věříme naší vlastní myšlence, že si o nás druhý člověk myslí něco špatného. V tu chvíli tato víra výrazně ovlivňuje naše jednání. Tato pouhá myšlenka, které uvěříme, způsobí zhoršení našich emocí. Emoce následně ovlivní naši fyziologii a tato změna se projeví na fyzické úrovni. Naše automatická řeč těla bude vyjadřovat nejistotu, obranu, nebo i bojovnost. Druhý člověk zachytí tyto informace o řeči našeho těla, tónu hlasu a mimice (vědomě či podvědomě) a reaguje podle nich. Často nám pak svou reakcí naši domněnku potvrdí, i když si o nás zpočátku mohl smýšlet jenom v dobrém. Kruh se uzavírá. My jsme si potvrdili naši domněnku: „ten člověk mě nemá rád“ a stává se pro nás pravdou. Ego se nemůže nabažit a my samotní se trápíme. Brrrrrrrr. To je ale ošklivý scénář, že ano? Dovolte si teď představu, že bychom té prvotní myšlence neuvěřili…. Že bychom s druhou osobou jednali bez domněnek, bez naší projekce toho, co si o nás druhý asi tak myslí. Jestliže Vám nestačí uvědomit si, že hlavně Vám pomůže, když nebudete svým negativním domněnkám věřit, věřte že:
16
I když Vám ostatní říkají, co si o Vás myslí – neříkají Vám, jací jste. Každý člověk se dívá na svět jinýma očima. Vlastně má každý neustále kolem sebe svůj malý svět, s kterým se pohybuje v našem společném velkém světě. Každý žije ve své bublině, skrz kterou se dívá ven a bublina každého člověka má trochu jinou barvu. Barva naší bubliny je zde metaforou k životním přesvědčením, světonázorům, programům v naší mysli. Ty pak určují, jakou barvou vidíme vnější svět, a to právě skrz naší obarvenou bublinu. Téměř každodenně můžeme sledovat situace, kdy se s jinými lidmi nějak nemůžeme shodnout. Někomu se například barva fasády Vašeho domu jeví jako nádherná, zatímco jiný člověk může říct, že by v takovém domě nikdy nemohl bydlet. Jaká je tedy fasáda onoho domu? Je krásná, či ošklivá? Dle mého názoru je nejrozumnější tvrdit, že je fasáda sama o sobě neutrální a každý člověk se na ni dívá skrz své filtry myšlení. Záleží pak na tom, zda fasáda našim filtrům vyhovuje, či nikoliv. Dívám-li se na žlutý předmět skrz modrý filtr, vidím předmět zelený. Dívám-li se přes červený filtr, předmět se mi jeví jako oranžový. Dva pohledy a dvě různé barvy. Ani jedna z nich ale není správná. To je celé. Rozumíte? Věřím, že ano. Nyní si tento příklad pojďme převést na nás samotné. Jací tedy jste? To můžete posoudit jenom vy sami. Vy jste ultimátní autoritou Vašeho života. Zcela vážně. Všichni na to ale zapomínáme a to docela často.
17
Co si o mně budou myslet? V prvním případě se dají pochopit naše obavy, že si o nás druhý nemyslí nic dobrého, jestliže to dává zřetelně najevo. Bylo by pak sebeobelhávající, myslet si, že nás druhý zbožňuje, jestliže se bavíme s člověkem, který proti nám stojí široce rozkročen, má založené ruce, nepřátelský výraz ve tváři a tónem svého hlasu propichuje naše ušní bubínky. Nyní se ale podívejme na situaci tak běžnou v našich každodenních životech, že je velmi přínosné uvědomit si, jak se díky ní omezujeme. Tato situace nastává, jestliže se rozhodujeme podle toho, jak si myslíme, že nás budou druzí vnímat. Jinak řečeno, rozhodujeme se podle naší představy o filtrech druhých lidí v budoucnosti. My si myslíme, že víme, skrz jaký barevný filtr nás druhý uvidí. Samozřejmě chceme, aby nás viděl v co nejhezčí barvě. Podle toho se pak rozhodujeme a jednáme. Uniká nám ovšem skutečnost, že nevíme, jakou barvu bude mít filtr dotyčného. Potlačujeme tak sebe samé, na úkor zalíbení se někomu jinému. Jak již bylo napsáno výše, ten člověk má pak nad námi moc. My sami mu ji odevzdáváme. Kdokoliv by teď mohl říkat: „Mě je úplně jedno, co si o mně kdo myslí. Já žádnou moc nad svým životem nikomu nedávám.“ Dobře, pojďme se tedy zamyslet nad tím, a jak si vybíráte oblečení. Vybíráte si vždy to nejpříjemnější pro vaše tělo? Pro vaši peněženku? Nebo máte na pozadí mysli spuštěné programy: „Bude se to líbit mému manželovi? Co na ty lodičky řeknou moje kamarádky? Jak asi ten oblek bude lahodit oku mých klientů a šéfa?“ Jak jste si vybírali auto? Koupili jste si to nejbezpečnější a zároveň nejekonomičtější vozítko? Nebo jste si trochu připlatili za hezčí auto, které sice více žere, ale zato se vám po něm bude soused závistivě pokukovat? V žádném případě zde nechci tvrdit, že je něco z toho špatně, to ne. Je
18
super, když si dáma koupí šaty s ohledem na vkus svého přítele. Stejně tak s Vámi děti do školy pojedou jistě raději hezčím autem, než ekonomickým, bezpečným ale ošklivým. Největší problém zde představuje strach z budoucího odmítnutí, výsměchu, znevážení. Strach, že se naší milované osobě nebudeme líbit. Že nebude uznávat to, co chceme dělat. Tento strach nám často brání vyjadřovat naše pravé názory a pocity. Kvůli tomuto strachu pak nejsme schopni začít dělat něco jiného. Něco nového. Činnost, která nezapadá do všeobecné představy o nás samotných ale v hlouby duše cítíme, že ji dělat máme. Dovolte mi teď položit Vám otázku: Co byste ze srdce rádi dělali, ale máte dojem, že kdybyste začali, okolí by vás za to mohlo zesměšnit? Máte to? Teď druhá otázka: Dovolte si nyní představu, jak už tuto činnost děláte, a odezva vašeho okolí je pozitivní. Navíc se vám v té činnosti začíná slušně dařit. Dopřejte si alespoň 2 minuty na zamyšlení, prosím. Jaký to je pocit? Věřím, že velmi příjemný. Přesto jsme ale běžně ovládáni strachem a sabotujeme naše vlastní štěstí. Tolik se bojíme možných negativních názorů druhých lidí, že pro jistotu ani nezačneme. Jestliže ale nezačneme dělat činnosti, které nás naplňují, nikdy nezjistíme, jestli 19
byly naše obavy oprávněné. A co více, my si ani neuvědomíme, že i kdyby byly naše obavy oprávněné a druzí nás odmítli, znamená to pouze nesoulad našich barevných filtrů. Neznamená to, naši bezcennost. Já osobně s tímto strachem bojuji při každé napsané větě. Při každém slově, které napíšu, mi hlavou proběhne myšlenka: „Co tomu řeknou lidé? Bude se jim to líbit nebo tě budou mít za blbce?“ A víte, co jsem si, přátelé, uvědomil? Já nemůžu psát podle svých představ o tom, co byste rádi četli. Musím napsat autenticky to, co mi právě prochází hlavou. Mé pravé názory, myšlenky a přesvědčení. Zdali to přijmete je jen na Vás. Jestliže se shodují naše barevné filtry, jsem velmi rád. Jestliže ne, je to úplně v pořádku.
20
Děkuji Za Inspirující Osobnosti.cz – Ondřej Meier
21
