PRAKTICKÁ ČÁST BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
INSTANTNÍ LES Divadelně-přírodní reality-show
Úvod Ideové záměry a myšlenkové konotace pojící se se vznikem textu a jeho následné realizaci byly popsány už v teoretické části. V praktické části se budu věnovat hlavně procesu samotné tvorby představení, a jejím scénickým řešením. Toto řešení bylo v důsledku nejvíce improvizované, protože dva týdny před plánovaným uvedením nám bylo úředním rozhodnutím (neúspěšná kolaudace prostoru) znemožněno hrát v plánovaném prostoru Industry. Narychlo jsme tedy uvedení díla přesunuli do Bajkazylu, kde jsme ovšem nemohli zkoušet – ochudili jsme se tedy o nejdůležitější proces – zkoušky v prostoru a následné vizuální a atmosférické korekce v prostoru naprosto neproběhly.
Proces z(a)koušení a (spolu)práce s herci Zde přikládám své zápisky pořízené bezprostředně po každé ze zkoušek nebo schůzek, pro vhled do procesu vzniku díla. 24.3.2016 od 10:15 ve škole, já ve Finsku (tedy finského času 11:15) Poprvé spolu tvoříme. Povídáme si všichni o všem. Máme různé pohledy na věc, Táňa je typicky současná, pouští si motivační videa, její klid je dlouho hledaný a náhle nalezený, myslí to tak nějak typicky od srdce; Petr přemýšlí s rozvahou, opravdivý les je pro něj synonymum tvůrčího potenciálu, a Peťa je zálesačka, příroda pro ni představuje život, umí ji využít, je tak nějak nejvíc nad věcí ohledně té druhé, motivační/relaxační polohy… Debata funguje. Poznatky se vynořují. Když jdu do lesa já, beru to jako dobrodružství. Snažím se chodit mimo cesty, baví mě se prodírat houštím, mladými lesíky, kde stromy jsou vedle sebe tak natěsno, že je těžké se mezi ně vejít. A tak se lesu vlastně obětuju, protože pak vylezu plná hmyzu včetně klíšťat atd. Hledám v lese hru, hledám v každém lese jeho drobnou divočinu. Takže to, že mluvíme o lesu jako o synonymu pro absolutní relax pro mě osobně neplatí zas tak úplně. Vypnout a volně proudit mysl dokážu kdekoli, hlavně v divadle, na koncertě… Děláme představení o hledání štěstí, klidu, - přitom všichni studujeme JAMU a máme pocit že nestíháme, žijeme ve shonu.. Možná je to nakonec jen způsob jak vytvořit něco, co pro nás bude oáza klidu za zástěrkou tvorby „představení“ a 2
„bakalářského projektu“ – což je vlastně velmi funkční spojení! A navíc, kde se nás bere ta moc, to právo lidem říkat co je ta správná forma meditace? Je to, že se někdo dívá na televizi nebo chodí do Vaňkovky aby si odpočal špatné? Každý přece myslíme trochu jinak. 6.4.2016 od 14:00 v Alfě Scházíme se s Vojtou. Čtyři projektory, epický live stream, meditační hudba, tibetské mísy. Ševelení, mantry. MANA. Hudbu udělá taky Vojta a jeho brácha. Co budeme dělat se čtyřmi v lese? Narážíme na etický problém. Chceme dělat lidem opravdu nějaký zážitek, řízenou meditaci, o které nevíme jak skončí, protože v tom nemáme praxi? Co nám dovoluje si hrát s takovými věcmi, vymýšlet tato cvičení když nevíme, jak by to mohlo zkončit? Já bych experimentovala, neexistuje možnost, že to mohou odnést návštěvníci. A navíc už narážíme na hranici, z čeho si ještě chceme dělat legraci a z čeho už ne, protože oba jsme nějakou podobnou řízenou meditaci zažili a byl to pro nás celkem důležitý moment. Co parodujeme (vlastně sami sebe…?), proč parodujeme (jestli vůbec parodujeme – asi jo) a kde chceme nabídnout opravdový zážitek (jestli ho chceme nabídnout), v čem to spočívá…? Už se mi to rozděluje na dvě představení - jedno v reálném prostředí, druhé v Industře. Myslím, že až si zajistíme, co chceme provádět v lese, vyzkoušíme si to sami na sobě, pak budeme mít jasněji, herci rovněž budou vědět co se bude dít a daleko snadněji se nám bude překračovat scénář – který musíme natáhnout na 35 minut.
15.4. v lese od 9:00 Poprvé vedu sama zkoušku. Meditovali jsme, pokoušeli jsme se o něco jako řízenou meditaci. Měli jsme dospět k nějakým pohybům, pohybovým cvičením, vytvářením vlastních manter a nalezením totemů. Nakonec to dopadlo lehce jinak, ale ne špatně. S Táňou jsme si hlavně povídali. O pozornosti, o nesmyslnosti „cílené“ meditace jak nám ji vsouvají média (jako typu „zavři oči a na nic nemysli“) – mluvili jsme o meditaci s otevřenýma očima, o pocitu „být součástí“, vnímat a dívat se a nechat jen vše volně plynout. 3
Peťa měl všechno naopak. Pro něj bylo lepší mít oči zavřené a poslouchat. Bavili jsme se o tom místě, které si zvolil. Místo, kde ho chránily a zároveň děsily větve. Mluvili jsme o dalším stimulu – řvaní. Každý má potřebu a chuť si „zakřičet“, ale kdo to alespoň jednou ve svém životě udělá doopravdy? Možná bychom si společně ještě mohli „zakřičet“ na lesy, zakřičet si v lese nebo v Industře, jako takový správný protiklad k tomu pseudozenu a zenu, o kterém se tam budeme bavit. Peťa Schovánková zas jako jediná pracovala s tělem. Líbilo se mi, jak si hledala pohyby souznící s vánkem, se zvuky letadel, s brouky. A ještě byly zajímavé její poznámky o „umělém ohni“ – co k tomu lidi vůbec vede, pořizovat si takovou věc? Totemy máme, mantru asi ani ne (možná ten křik), pohyby taky. Vlastně to bylo k věci a moc příjemné, vhodné a dobré. Sami jsme se navzájem vyklidnili a naladili se na důvěru. Až teď, po té rekapitulaci cítím, že to zafungovalo. 22.4.2016 ve škole od 18:15 Jsme všichni, jsme všichni, jsme všichni. Tentokrát už jsme víc vymezili hranici tvůrce - aktér. Zkoušíme úvodní výpovědi, které vycházejí z které vychází z odpovědí na otázky ze začátku zkoušecího procesu. Je děsně osvobozující, když si herec stoupne před lidi sám za sebe. Když mluví o důležitých věcech, o věcech, kterým sám věří. Když je nervózní a dělá přesně ty pohyby, které nervozitu určují, přešlapuje, neví co má dělat. Když se prostě zbaví té herecké „slupky“. Posléze jsme tutéž situaci opakovali, ale všichni tři stáli vedle sebe. Měli se podporovat, reagovat na sebe, s otevřenou myslí přijímat a dávat všanc vlastní nápady. Takhle nějak vypadala moje myšlenka, ale bylo zvláštní, jak činoherci najednou nevěděli co se sebou. Peťa H. se explicitně snažil chápat zadání – takže prostě předváděl zaujetí, to ale působilo komicky, Táňu vyrušoval. Peťa Sch. se naopak nezúčastněně opírala o sloup. Táňa měla jen mluvit, bylo jí to nepříjemné, necítili mezi sebou podporu. To je ten moment, kdy obyčejný člověk přistupuje na jeviště s otevřenou hlavou, ale činoherec tápe. Neví co má dělat, neumí prostě jen tak být na jevišti. Být sám za sebe. Bylo hrozně zajímavé pozorovat, že najednou nemají kontrolu, a že potřebují kontrolu.
4
Nakonec řešení proběhlo tak, že ten, kdo mluvil, stál k nám čelem – druzí dva seděli na židlích otočení každý na jinou stranu. A najednou už mluvící neměl problém mluvit a druzí dva si postupně zvykali na jednoduchost bytí – poslouchání. Nejlepší momenty se udály v tu chvíli, kdy se přestali držet nějaké své struktury (Peťa Sch. se zeptala Peti H. na nějakou otázku anebo Patrik se náhle zeptal na něco Peti Sch.), a tohle „bytí na scéně“ se přetavilo do obyčejných hovorů – ale vlastně stále v pozici inscenovaného, protože se vše dělo v performativním prostoru. To je přesně to, rozdíl reality a nereality – základní princip divadla. Věta Peti: „Jde o to vynaložit úsilí. Je nám nabízena spousta věcí v jednoduché formě, ale opravdové poznávání je bolestné. To je ten instant, informační instant, situační instant.“ A to je to – pasivita v mnoha příkladech, včetně té divácké. Stejně je to všechno o všem, motáme se vždycky jen mezi základními existenčními otázkami. Ukazujeme úskalí jednotlivých možností a sami se dál necháváme unášet pocity iracionálního štěstí, které v nás tohle zkoušení vyvolává. Ale co je štěstí? Radost? Zaujetí? Mnoho možností a žádné řešení. Život v postmoderně je fakt dost složitej. 26.4.2016 ve škole od 18:15 Dostáváme se k nejproblematičtějším okruhům.
Lifestyle, koučing, motivační
články, meditování, rituály, náboženství. Čteme text. Táňa s Petrem se pohádali – kvůli oněm motivačním článkům. Naše témata rezonují! Ta práce ale začíná být náročná, držím si na paměti, že nesmíme zklouznout ke „zkoušení“, ale nějaká konzultační pomoc by se nám nejspíš šikla. Už musíme jít do prostoru, mluvením se jen ztrácíme ve vlastních myšlenkách, zbytečně se cyklíme (nebo hádáme)… Herci navíc začínají vymýšlet hovadiny, které se od tématu odklánějí. Nesmíme dovolit ten tvar roztříštit ještě víc než to jen jde. Mám totiž strach, že ten textový základ, který jsme v pondělí s P. vymysleli, je celkem dost banální. Ano, zábavný je, ale v interpretaci, kterou jsme zkoušeli, je zatím naprosto bez nápadu. Nevím jestli je vhodné to vyzpívávat, myslím že pouhé střídání Táni a Heti ve větách nefunguje. Musí to mít nějaký skrytý rytmus, musí se to ještě dekonstruovat, aby to nebyly jen kapitoly proložené Petinou akcí. 5
Má to hrozně moc rovin, a přitom jen tu jedinou. Tu jedinou, na kterou se snažíme najít odpověď všichni celý život. Možná že jen kvůli tomuhle hledání ten život žijeme. Najít si svého boha, štěstí, zen, nirvánu, spokojenost. A přesto chci ještě prožít i zvrácené pokušení, převrácený zážitek. Z hrůzou si uvědomit, že jsem právě prožila naprosto skvělou meditativní věc a šlo tam přitom o marketing/běžnou banální činnost nebo něco v tom duchu. Důležitý je kontrast – prožít les v jeho čistotě a prožít les jako umělý zážitek. Zenové připravování instantní polívky. Spalování větví s reklamním sloganem. Vůně lesa v pytlíčku. Tohle chci mít na paměti, ta Petina akce v Industře nesmí být čistá. Musí být atmosférotvorná, meditativní, s absolutním vědomím sebe a druhých kolem, klidně i s doteky, pozdravy, ale naprosto stylově a čistotně vymezená. Je důležitá animálnost, zvířeckost, pudovost („orální stimul“)? Jsou tam důležité materiály? (hlína, oheň, voda,olej,..) Nebo jde o meditaci s banalitou – instantní polívkou, kartáčkem na zuby. 29.4.2016 od 14:00 ve škole Separé zkouška s Peťou Schovánkovou. Hodně zábavná. Měla jsem před tím nákup a koupila jsem: Pepo, dvě čínské polívky a vzala jsem si z Marty dekl na kladení ohně. Zkoušeli jsme si vytvořit meditaci z vaření čínských polévek. Jak zalít polévku jako rituál, jak z tohoto banálního a dost odsuzovaného úkonu vytvořit důležitý moment. Bavili jsme se o možnostech absolutního uvědomění si každého pohybu, o soustředěnosti, o tom, že rituál je něco, u čeho jde jen o ten pohyb, o úkon, polévka je důležitá ne tím že mi chutná, ale tím, že k procesu připravování se tak nějak emočně vážu. Bohužel, abychom tohle do Peti dostali, měli jsme málo polévek. Nemohla se do toho dostat, ono přece jen, zbožštit si tak banální a vlastně pro nás stigmatizovanou věc je dost náročné. Dva pokusy jsou málo, každopádně jsme se dostali ke způsobům, jak přemýšlet nad tou její akcí. Nakonec jsme se rozhodli zkusit něco podobného s vodou – a najednou to tam bylo! Jako kdyby se nechumelilo, vystřihla skvělou akci s ranním omýváním. Začala v poloze plodu, a potom vlastně civilně pokračovala. Ale ta poloha plodu je hodně 6
důležitá, musí tam zůstat. Nad Petrou mi zůstává rozum stát – hodiny se do ní člověk snaží něco dostat – a ona potom, v tu nejmíň očekávanou chvíli nám připomene, že ona to všechno cítí. Že nepotřebuje říkat co, kdy a jak – ale že si něco vytvoří a vytvoří to správně. Petra nepotřebuje aranžovat, přemýšlí, jedná sama za sebe. Víc takových herců!
1.5.2016 11:00 na Astorce Nechtěli jsme režírovat, ale tak nějak jsme tuhle myšlenku museli předefinovat. Petr s Táňou nejsou úplně samostatné typy, potřebují vědět kde, co a jak se bude dít. Jak na co reagovat, kde se na sebe dívat, kde je jaká emoce, co se musí dít v tu kterou chvíli a co má vyznít směrem k divákům. Těžko se vysvětluje, že přece vůbec nevadí, když si to divák převezme jinak, než doufáme. Abychom je naučili pracovat tak jak chceme my, chtělo by to další měsíce času a práce. Zkoušeli jsme dlouho, Patrik převzal kontrolu nad přímou komunikací s herci, já spíše kontrolovala a konzultovala. Máme dohledy na různé věci – moje práce je vlastně atmosféricky-dramaturgická. 5.5.2016 ve škole Jeden den do premiéry by mělo být všechno klidový, stres by měl být jen na zkouškách. Tady to máme opačně. Industra s námi vypověděla službu, nechápu proč. Cítím díky tomu zvláštní apatii k celému projektu, který od nadšeného „všesedaří“ sklouzl k „takhlavněabytovůbecbylo“. Ale i tak je divný ten rozdíl mezi tvůrčí stránkou projektu a organizační. Na zkouškách je všechno dobrý, herci za nás kopou, poslouchají, zajímají se. Do odporu se staví jen ty vnější okolnosti. Nakonec, je to vlastně super výzkumný materiál – rozdíl mezi realitou a inscenovaností nejen na divadle, ale i v reálném průběhu zkoušek. Rozdíl mezi realitou toho, že nemáme kde hrát a konstruktem toho, že ta hra je výborná, jen nám nepřejí okolnosti. Jisté je jen to, že se to zítra odehraje. Netuším jak, ale nějak jo. Netuším, kde seženeme projektory, ale někde jo. Netuším, jak to bude s technikou, ale nějak jo.
7
Ze zkoušky 29. Března 8
Z dalších zkoušek
9
Scénické řešení Scénické řešení prostoru vycházelo hlavně z prvotní potřeby výzkumu divácké recepce. Jelikož už rozmístění diváků v performativním prostoru utváří jejich vlastní postavení v celém díle, rozhodli jsme se umístit je do kruhu obklopující střed. Toto připomíná mimo jiné i rozmístění lidí okolo táboráku, kde se navozuje atmosféra jakéhosi „bratrského přátelství“. Všichni diváci sedí v kruhu, jsou na stejné úrovni a mají možnost přes střed vidět i osoby sedící naproti nim. Vzniká místo přímo nabádající ke komunikaci a konverzaci. Ve středu kruhu je umístěn malý piedestal, na kterém se odehrává akce konstantního rituálu Petry. Je to místo, ke kterému se chtě-nechtě upírají zraky všech zúčastněných. Mimo divácký kruh je volný performativní prostor, kde se pohybuje Petr a Táňa, za zády diváků, znejišťují je a ponoukají k myšlenkám. V něm jsou rozházeny větve, které uvolňují specifickou a skutečnou lesní vůni, která je ovšem během akce systematicky přebíjena. Na zdi přes pohybující se herce se odehrávala zprostředkovaná „realita“ lesa. Zhruba v jedné třetině se měl objevit přímý přenos. Ve variantě „Industra“ měl být přenos promítán na co největší plochu všech čtyř zdí přes herce, kteří by tak zčásti byli „ztraceni“ v umělé lesní realitě. Nakonec jsme ale museli tento koncept (možná i k dobru věci) opustit kvůli mnohem menšímu prostoru v Bajkazylu. Zde byly využity projekce pouze na dvou stěnách. Projekce využitá v tomto smyslu ukazovala pouze „okna“ nebo „průhledy“ do proklamované „lesní reality“ – přítomnost „lesa“ tedy nebyla pohlcující, ale věrně kopírující konvence reality-show. Skrz okno (televizi) se díváme na „realitu“ tam venku. Jsme zvyklí vpíjet se pohledem do obdélníkových průzorů a nechat se unášet děním „venku“. Ale je to doopravdy?
10
11
Kostýmy V otázce kostýmů jsme se snažili vypozorovat současné trendy volnočasového oblékání. Důraz na aktivní trávení volného času se promítá v popularitě „pohodlného“ oblečení a to následně proniká do běžných sfér lidského oblékání (např. nošení legín kamkoli). Proto byla Petra v podobě moderního jogína oblečena do současného „trendy“ sportovního oděvu – funkčního tílka a barevných legín. Petr a Táňa oproti tomu ztělesňují běžné životní situace. Inspirací pro jejich kostým byl tedy rovněž sportovní oděv, ale v ne až tak „trendy“ provedení. Jednoduché mikiny a tepláky spíše než lekci jógy připomínají pohodlné oblečení na vycházky se psem v přírodě. Důležitým kostýmním prvkem byly větrovky pro účastníky „výletu“ do lesa – oděv, který je běžnou součástí výletů, ale zároveň nás od přírody tak nějak izoluje. Díky jejímu šustění nejsme schopni slyšet zvuky lesa, je svrchní slupkou, která nás brání před rozmary počasí a špínou okolo. Díky ní můžeme přírodu prožít naplno a nebát se nachlazení nebo špíny – ale je to bez nepříjemných prožitků ještě doopravdy ten „skutečný“ zážitek z lesa? Větrovka je vlastně instantním návodem, jak „zažít“ les, ale nebýt jím pohlcen.
12
Kostýmy
13
vizualizace 1
14
Vizualizace 2
15
16
Internetové zdroje obrázků 1: http://geekirc.me/tag/kickstarter/ 2: http://es.aliexpress.com/item/Free-shipping-SEXY-Fashion-Galaxy-skyblueCatsuit-Teddy-Plus-Size-Overall-Clothes-Club-Costume-CustomJumpsuit/1584173873.html 3: http://pt.aliexpress.com/item/2014-Womens-Rompers-Sleeveless-Dot-PrintedCasual-Overalls-free-Size-Women-Clothing-Ladies-BodyconJumpsuit/2031581292.html 4:http://www.supremenewyork.com/previews/springsummer2016/jackets/suprem e-champion-half-zip-windbreaker-11 5: https://www.i-moda.cz/teplakove-soupravy/moderni-teplakova-souprava-strickem
17
