Pracovní právo v České republice
Ukázka
1 Pracovní právo v České republice 1.2 Vývoj pracovního práva od 60. let 20. století V prosinci 1960 ÚV KSČ přijal usnesení, ve kterém bylo konstatováno, že nastala doba, kdy je nutné kompletně změnit celý právní řád České republiky včetně změn ve stávajícím
zákoníku
práce,
protože
jeho
některá
ustanovení
neodpovídala
mezinárodním právním dokumentům týkající se pracovněprávních vztahů. K návrhu nového zákoníku práce se konala veřejná diskuse. Po jejím vyhodnocení byl nový zákoník práce1 schválen v roce 1964 a ve Sbírce zákonů byl publikován v roce 1965. Nový zákoník vycházel z předpokladu, že „Sjednocovací proces v pracovněprávních úpravách byl považován za výraz rovného postavení všech členů společnosti ve vztahu k výrobním prostředkům.“2 Zákoník práce obsahoval především normy kogentní (kategorické). „Kogentními normami bývají upravovány právní vztahy, které neponechávají prostor pro vůli adresáta, jenž nemá možnost odchýlit se od požadavků normy vlastním projevem vůle.“3 V této souvislosti připomeňme názor Marie Kalenské na úlohu kongentních norem v zákoníku práce. „Kogentní normy nedovolovaly odchylky ani ve prospěch, ani v neprospěch účastníků pracovněprávních vztahů. Pracovní smlouvy a kolektivní smlouvy měly velice omezený prostor pro svá ujednání.“4 Kognitivní právní úpravu v pracovněprávních vztazích potvrdil na základě několika soudních projednání Ústavní soud, který připomněl ustanovení Listiny základních práv a svobod „neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.“ 5 V květnu 2004 Česká republika se stala plnoprávním členem Evropské unie. Z hlediska legislativy bylo nutné do české právního řádu implementovat dokumenty evropského pracovního práva tak, aby oba legislativní procesy mohly být harmonizovány. České pracovní právo nebylo výjimkou, takže bylo nutné přistoupit ke změnám v zákoníku práce.
1
Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. BĚLINA, Miroslav a kol. Pracovní právo. Praha: Všehrd, 1997, s. 28. 3 BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK, Jiří. Teorie práva. Praha: CODEX Bohemia, 1997, s. 72-73. 4 KALENSKÁ, Marie. K vývoji pracovního práva. Aplikované právo. 2006, roč. 4, č. 1, s. 13. 5 Nález ÚS 192/95 (Sb. n. u. ÚS svazek č. 4, Nález č. 75, s. 197). 2
„Spolu se změnou vlády se změnil i přístup k roli sociálních partnerů v legislativním procesu. Na tvorbě všech směrnic tak spolupracovali všichni sociální partneři formou tripartitních jednání a jako členové speciálně vytvořených expertních komisí (nechyběli ani zástupci akademické sféry).“
6
Česká republika mezitím procházela významnými
změnami týkající se především restrukturalizace významných průmyslových odvětví (např. hutnictví, strojírenství, těžební průmysl), což se odráželo ve zvýšení nezaměstnanosti a také v nutnosti zabezpečit rekvalifikaci statisíců zaměstnanců převážně vyššího věku.
7
Změněné podmínky si vyžádaly nutnost dalších změn
zákoníku práce. Senát České republiky dne 6. prosince 2007 schválil čtvrtou novelu zákoníku práce, která byla prezentována jako "technická novela".
1.2 Systém pracovního práva V úvodu je nutné konstatovat, že část veřejnosti v mnoha případech zaměňuje pojmy „právo na zaměstnání“ a „právo na práci“. K této problematice Milan Galvas a kol. uvádějí, že: „Z právního hlediska se jedná o odlišné pojmy, právo na zaměstnání je pojmem užším. Právem na zaměstnání se rozumí právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí.“8 Připomeňme, že právo na zaměstnání je definováno v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v aktuálním znění v paragrafu 1. „Tento zákon v souladu s právem Evropské unie upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti.“ Nelze opomenout fakt, že pracovní právo se bezprostředně vztahuje také k právu obchodnímu, občanskému a správnímu. Tyto vztahy vysvětluje Jakubka, když uvádí: „Pokud jde o vztah pracovního práva k obchodnímu, platí, že obě právní odvětví upravují vztahy týkající se téhož subjektu. Pracovní právo upravuje vztahy zaměstnavatele směřující k jeho vlastním zaměstnancům, což znamená, že úprava směřuje dovnitř zaměstnavatele, respektive jeho firmy. Naproti tomu obchodní právo upravuje vztahy zaměstnavatele mířící mimo jeho firmu, tj. úprava vztahu navenek vůči jeho okolí. Jedná se například o úpravu způsobu sjednávání obchodních smluv.“9
6
NEKOLOVÁ, Markéta. Průběh a efekty implementace vybraných pracovněprávních směrnic EU v ČR. Praha: VÚPSV, 2010, s. 52. 7 HORA, Oldřich, SIROVÁTKA, Tomáš a kol. Hodnocení programů aktivní politiky zaměstnanosti realizovaných v roce 2007 se zaměřením na rekvalifikace (struktura, cílenost, krátkodobé a střednědobé efekty na opuštění evidence). Praha: VÚPSV, 2009, s. 11 – 12. 8 GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, str.132. 9 JAKUBKA, Jaroslav. Zákoník práce 2010 v praxi – komplexní průvodce řešením problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada, 2009, s. 12.
1.2.1 Pracovní právo individuální Legislativa týkající se českého pracovního práva a pracovněprávních vztahů rozlišuje tři základní subsystémy pracovního vztahu, které jsou od sebe relativně rozdělené. Rozlišuje individuální pracovní právo, které vyjadřuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kolektivní pracovní právo, které vyjadřuje vztah mezi zástupci zaměstnanců
(odbory,
zaměstnanecké
organizace)
a
zaměstnavateli.
subsystémem je zaměstnanost, který upravuje zákonem o zaměstnanosti.
10
Třetím
Řeší vztahy
v rovině zaměstnavatel – státní orgán – úřad práce.
1.2.2 Pracovní právo kolektivní Řeší v zájmu zaměstnanců i zaměstnavatelů práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů, které jsou obsahem souboru právních norem zahrnutých do kolektivních smluv (smlouvy normativní) v podnicích, ve kterých existují odborové organizace. „Kolektivní pracovní spory jsou spory vzniklé z kolektivních pracovních vztahů, tj. spory vzniklé mezi zaměstnavatelem (příp. sdružením zaměstnavatelů) a kolektivem zaměstnanců zastoupeným odborovým orgánem.“11 Pracovní právo kolektivní je vytvořeno v úzkém kontextu s kolektivním vyjednáváním, které také řeší případné pracovní spory podle zákona o kolektivním vyjednávání.12
1.2.3
Pracovní právo ve vztahu k zaměstnanosti
Státní politika zaměstnanosti se v souladu se zákonem o zaměstnanosti dotýká především zabezpečení práva občanů České republiky na zaměstnání, na zpracovávání prognóz a koncepcí zaměstnanosti včetně rozvoje lidských zdrojů na úseku trhu práce, programů a projektů pro pracovní uplatnění fyzických osob. „Státní politiku zaměstnanosti vytváří stát a podílejí se na ní další subjekty činné na trhu práce, zejména zaměstnavatelé a odborové organizace; při provádění státní politiky zaměstnanosti spolupracuje stát s dalšími subjekty činnými na trhu práce, zejména s územními samosprávnými celky, profesními organizacemi, sdruženími osob se zdravotním postižením a organizacemi zaměstnavatelů.“ 13
10
Zákon č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti v aktuálním znění. BĚLINA, Miroslav a kol. Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 447. 12 Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání ve znění pozdějších předpisů. 13 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, , § 2, odst. 2. 11
Literatura
BĚLINA, Miroslav. Pracovní právo. Praha: Všehrd, 1997. ISBN 80-85305-36-4. BĚLINA, Miroslav a kol. Pracovní právo. Druhé doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80- 7179-853-3. BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK, Jiří. Teorie práva. Praha: CODEX Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, ISBN 80-210-2665-0, HORA, Oldřich, SIROVÁTKA, Tomáš a kol. Hodnocení programů aktivní politiky zaměstnanosti realizovaných v roce 2007 se zaměřením na rekvalifikace (struktura, cílenost, krátkodobé a střednědobé efekty na opuštění evidence). Praha: VÚPSV, 2009. ISBN 978-80-7416-045-5. JAKUBKA, Jaroslav. Zákoník práce 2010 v praxi – komplexní průvodce řešením problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2113-2. KALENSKÁ, Marie. K vývoji pracovního práva. Aplikované právo. 2006, roč. 4, č. 1, s. 1-22. ISSN 1214-4312. NEKOLOVÁ, Markéta. Průběh a efekty implementace vybraných pracovněprávních směrnic EU v ČR. Praha: VÚPSV, 2010. ISBN 978-80-7416-058-5.
