PRACOVNÍ LIST. Molière Lakomec. Výňatek Umělecký text

SPOLEČNÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY

ČESKÝ JAZYK A LITERATURA – ZÁKLADNÍ ÚROVEŇ OBTÍŽNOSTI

PRACOVNÍ LIST Molière Lakomec Výňatek Umělecký text LA FLECHE: Můj pán, váš syn, mi nařídil, abych tu na něj počkal. HARPAGON: Jdi na něj čekat na ulici a neciv mi tady, v mém domě, jako kůl, a jen abys číhal, co se kde děje, a ze všeho těžil. Nechci kolem sebe mít stále slídila a správce, jehož proklaté oči sledují každý můj počin a dychtivě hltají, co náleží mně, a všude pátrají, není-li tu, co by se dalo ukrást. LA FLECHE: Jak, u všech rohatých, chcete, aby vás někdo okradl? Což jste vůbec člověk, kterého je možno okrást, když všechny věci zamykáte a stojíte ve dne v noci na stráži? HARPAGON: Zamykám, co se mi uzdá, a stojím na stráži, jak mi je libo. Copak tu není stále habaděj čmuchalů, kteří po očku pozorují, co dělám? (Stranou tiše) Mám strach, aby snad něco netušil o mých penězích. (Nahlas) Copak snad nejsi člověk, který by ihned pustil do světa, že doma přechovávám peníze? LA FLECHE: Vy přechováváte doma peníze? HARPAGON: Ne, šibale, ne, to neříkám! (Potichu) Já se zblázním. (Nahlas) Táži se tě pouze, zda bys zlovolně nerozhlašoval, že je přechovávám. LA FLECHE: I co nám sejde na tom, zda je přechováváte nebo nepřechováváte, když je to pro nás stejně prašť jako uhoď? HARPAGON: (Zvedaje ruku, aby ho zpolíčkoval) Co? Ty tu budeš dělat mudrlanta? Já ti dám za to tvoje mudrování za uši. Ještě jednou — jdi! LA FLECHE: No dobrá, půjdu. HARPAGON: Počkej! Neodnášíš nic?

Výňatek Neumělecký text Facebook má vstoupit na americkou burzu NASDAQ 18. května. Jedna akcie bude stát mezi 28 až 35 americkými dolary. Hodnota společnosti tak může dosáhnout skoro 100 miliard dolarů. "Věříme v zákon velkých čísel. Je úplně jedno, jak moc Facebooku věříte, ale zákon velkých čísel se dříve nebo později projeví. Čím větší společnost je, tím těžší je pro ni udržet růst," myslí si analytik společnosti Greencrest Capital Max Wolff. Jde přitom o největší veřejnou emisi akcií mezi technologickými firmami. Společnost díky ní může získat až 12 miliard dolarů, což by bylo více než kterákoliv jiná internetová společnost. (www.ceskatelevize.cz)

OBECNÁ STRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY 1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu); 2. charakteristika neuměleckého textu. © CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Charles Dickens Oliver Twist Výňatek Umělecký text „Cože?" vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem. „Prosím, pane," opakoval Oliver, „já bych chtěl ještě trochu." Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho v pažích jako v kleštích a ječivým hlasem volal serbusa. Výbor právě rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl: „Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!" Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?" opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?" „Ano, prosím," přisvědčil Bumble. „Ten kluk bude viset," prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím." Nikdo s proroctvím jasnozřivého pána nepolemizoval. Rozpředla se živá rozprava. Nařídili Olivera okamžitě zavřít do separace a druhý den vylepili na vnější stranu vrat vyhlášku nabízející odměnu pěti liber komukoli, kdo obci sejme z beder starost o Olivera Twista. Čili jinými slovy, nabízeli pět liber a Olivera Twista komukoli, ať muži či ženě, kdo potřebuje učedníka na jakékoliv řemeslo, obchod nebo zaměstnání. „Nic jsem ještě v životě nevěděl tak jistě," prohlásil pán v bílé vestě, když nazítří klepal na vrata a četl si ceduli, „nic jsem v životě nevěděl tak jistě, jako že tenhle kluk bude jednou viset."





PRACOVNÍ LIST Karel Havlíček Borovský Král Lávra Výňatek Umělecký text Horší ještě bylo: vždy na letnice, jak očistil holič královské líce, čekala jej podivná odplata, nic na stříbře, ale skrze kata, to šibenice!

Divili se lidé, mrzela je dost na tom dobrém králi tato ukrutnost; však co král chce, zdrávoť pro poddané, tak po letech zvykli si Irčané na tu podivnost


OBECNÁ STRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY 1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu); 2. charakteristika neuměleckého textu.

© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Victor Hugo Bídníci Výňatek Umělecký text Paříž má dítě a les má ptáka; pták se jmenuje vrabčák; dítě se jmenuje gamén. […] Tvoreček je veselý. Nejí každý den, má-li však chuť, jde večer co večer do divadla. Nemá na košili, nemá na střevíce, nemá ani střechu nad hlavou; je jako mouchy, které také nic takového nemají. Je mu sedm až třináct let, žije v tlupách, toulá se po ulicích, bydlí pod širým nebem, nosí po otci staré kalhoty, které mu sahají přes paty, po nějakém jiném tatíkovi má starý klobouk, který mu padá přes uši, má jedinou žlutě lemovanou kšandu, běhá, hledá, žebrá, povaluje se, kouří špačky, kleje jako trestanec, potlouká se po krčmách, zná se se zloději, tyká si s holkami, mluví hantýrkou, zpívá oplzlé písně, ale v srdci nemá nic špatného. To proto, že má v duši perlu, nevinnost, a perly se v bahně nerozpouštějí. Bůh chce, aby člověk byl nevinný, dokud je dítětem. Kdyby se někdo zeptal toho obrovského města: „Kdo je to?“, odpovědělo by: „To je moje dítě.“



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Alois Jirásek Staré pověsti české Výňatek Umělecký text Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu pře-bředli, počala si všechna čeleď stýskat, že není konce klopotné cesty a nikde stálého odpočinutí. Tu voj voda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl: „Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme.“ Došli a položili se na úpatí hory, jež slově Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera. Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Božena Němcová Divá Bára Výňatek Umělecký text Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost – zvlášť pro správce –, že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v letě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartónový šátek a řebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku – neboť pan správčí šňupal. – Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu řebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdor tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahražoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velmi úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý; jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; ostatně nemínila také že by jeho postava byla nepěkná. – Jaktěživi se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. „A já, kdyby měl pan bratr zemřít,“ rozumovala v duchu dále, „budu mít kam jít.“



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST J. R. R. Tolkien Pán prstenů Výňatek Umělecký text Za celý svůj dlouhý ničemný život nepoznala Odula takovou bolest, ani se jí o ní nesnilo. Ani nejudatnější gondorský voják, ani nejzběsilejší skřet v pasti jí nikdy takto nevzdoroval a nezasáhl mečem její milované tělo. Projel jí třas. Zvedla se, aby se bolesti vytrhla, zhroutila údy pod sebe a křečovitě odskočila nazad. Sam padl na kolena Frodovi u hlavy. Z ohavného puchu mu přecházely smysly, oběma rukama však dál svíral jílec meče. Mlhou před očima si matně uvědomoval Frodovu tvář, zarytě bojoval o sebevládu a snažil se vybřednout z mdloby, která ho přepadla. Pomalu zvedl hlavu a spatřil Odulu jen pár kroků od sebe, jak po něm mžourá, ze zobáku jí kanou jedovaté sliny a pod poraněným okem vytéká zelený sliz. Krčila se tam s třesoucím se břichem rozpláclým na zemi a chvějícími se oblouky nohou, a sbírala se k dalšímu skoku – tentokrát zdrtit a ubodat k smrti: ne pouze lehce uštknout, aby se potrava nezmítala, tentokrát zabíjet a trhat.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST J.K. Rowlingová Harry Potter a kámen mudrců Výňatek Umělecký text Harry si vzpomněl, jak mu Ron ve vlaku říkal, že se někdo pokusil vyloupit Gringottovu banku, nezmínil se však, kdy se to stalo. „Hagride!“ řekl Harry. „K tomu vloupání u Gringottových došlo na moje narozeniny! Mohlo se to stát právě v době, kdy jsme tam byli!“ Tentokrát už nebylo pochyb; Hagrid se zcela určitě vyhnul jeho pohledu. Jen něco zamručel a nabídl mu další griliášovou hrudku. Harry si zprávu znova přečetl. Trezor, který prohledal, totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. Hagrid toho dne vyprázdnil trezor číslo sedm set třináct, pokud se dá mluvit o vyprázdnění, když si někdo odnese malý umolousaný balíček. Že by zloději pásli právě po něm? Když se pak Harry a Ron vraceli do hradu na večeři, kapsy nacpané griliášovými hrudkami, které ze zdvořilosti nedokázali odmítnout, uvědomil si Harry že o žádné z hodin, které až dosud ve škole měli, nemusel uvažovat tolik jako o čaji u Hagrida. Že by Hagrid ten balíček vyzvedl právě včas? A kde je teď? Věděl snad Hagrid o Snapeovi něco, co mu nechtěl prozradit?



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Vladimir Nabokov Lolita Výňatek Umělecký text „Tak koukej,“ řekl jsem a posadil jsem se, zatímco ona stála, kousek ode mě, a se zalíbením na sebe zírala, nikoli nepříjemně překvapená vlastním vzhledem, a naplňovala svým růžovým slunečním svitem udivené a potěšené zrcadlo na dveřích šatníku. „Koukej Lo. Udělejme si jednou provždy jasno. Z čistě praktických důvodů jsem tvůj otec. Cítím k tobě velikou něhu. V nepřítomnosti tvé matky za tebe zodpovídám. Nejsme bohatí, a když budeme cestovat, budeme muset – spoustu věcí budeme prostě prožívat spolu. Dva lidé, kteří sdílejí jeden pokoj, vstupují nevyhnutelně do jakéhosi – jak bych to řekl – jakéhosi −“ „Krvesmilství, chceš říct,“ řekla Lo a odkráčela do šatníku, vzápětí s rozpustilým zlatavým hihňáním vyšla ven, otevřela vedlejší dveře, a teprve když svýma podivnýma kouřovýma očima opatrně nakoukla dovnitř, aby se zase nespletla, odebrala se do koupelny. Otevřel jsem okno, strhl ze sebe propocenou košili, převlékl se, zkontroloval fialovou ampulku v kapse kabátu, odemkl jsem – Vyřítila se ven. Pokusil jsem se ji obejmout, jen tak, jakoby nic, kapka potlačené něhy před večeří. „Hele, nech toho olizování a obstarej něco k jídlu.“



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Joseph Heller Hlava XXII. Výňatek Umělecký text Jak to Milo dělal, nedokázal pochopit ani Clevinger, a Clevinger rozuměl všemu. Clevinger věděl o válce úplně všechno, neuměl jenom vysvětlit, proč musí umřít třeba Yossarian a desátník Snark může žít dál, nebo naopak proč musí umřít desátník Snark a naživu zůstane právě Yossarian. Byla to svinská, špinavá válka, a Yossarian bez ní klidně mohl žít – žít možná až do skonání světa. Jistá celkem nepatrná část jeho krajanů byla ochotna obětovat za vítězství v této válce život, ale Yossarian vůbec netoužil být mezi nimi. Zhebnout, či nezhebnout – tak stála otázka. A ať se Clevinger trápil sebevíc, na tuhle otázku odpověď nenalézal. Yossarianův předčasný odchod z tohoto světa by nebyl důsledkem dějinného vývoje, spravedlnosti mohlo být učiněno zadost i bez něho, nepodmiňoval další pokrok lidstva, ani na něm nezáviselo vítězství. Že lidé musejí umírat, o tom nebylo pochyb. Ale kteří lidé to budou, to záviselo na okolnostech, a Yossarian se v žádném případě nemínil stát obětí vrtošivých okolností. Jenže to právě s sebou nesla válka. K jejím kladným stránkám mohl počítat pouze to, že za účast v ní dobře platili a že osvobozovala děti od zhoubného vlivu rodičů.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Clive Staples Lewise Letopisy Narnie Výňatek Umělecký text Protože schovávaná ještě neskončila, Edmundovi a Lucince chvilku trvalo, než našli ostatní. Když byli konečně všichni pohromadě (v té dlouhé síni, kde stálo brnění), Lucinka vyhrkla: "Petře! Zuzano! Je to všechno pravda. Edmund to taky viděl! V té skříni je opravdu země. Edmund i já jsme tam oba byli. Potkali jsme se tam, v lese. No tak, Edmunde, řekni jim to všechno." "Co to má znamenat, Edmunde?" zeptal se Petr. A teď se dostáváme k jedné z nejošklivějších věcí v celém tomhle příběhu. Až do té chvíle bylo Edmundovi špatně, byl uražený a taky naštvaný na Lucinku, že měla pravdu, ale ještě se nerozhodl, co udělá. Když mu Petr najednou položil tuhle otázku, okamžitě se rozhodl, že udělá tu nejošklivější a nejzlomyslnější věc, která ho mohla napadnout. Rozhodl se Lucinku zradit. "Tak povídej, Edmunde," pobídla ho Zuzana. Edmund se zatvářil povýšeně, jako by byl mnohem starší než Lucinka (ve skutečnosti byl mezi nimi jen rok rozdíl), pak se uchichtl a řekl: "No, my jsme si s Luckou hráli - dělali jsme, že to její povídání o zemi ve skříni je pravda. Jenom z legrace, to se ví. Doopravdy tam nic není." Chudák Lucinka se na Edmunda jen jednou podívala a utekla z pokoje. Edmund, který se každou minutou měnil k horšímu, si myslel, že se mu to ohromně povedlo, a hned vykládal dál: "No vidíte, už zase. Co je jí pořád? To je na těch mrňatech nejhorší, že vždycky -" "Tak koukej," obořil se na něj zostra Petr, "sklapni! Od té doby, co Lucka začala s těmi nesmysly o skříni, se k ní chováš úplně příšerně, a teď si s ní na to ještě hraješ, aby to všechno začalo nanovo. Určitě jsi to udělal ze zlomyslnosti."





PRACOVNÍ LIST Eduard Bass Klabzubova jedenáctka Výňatek Umělecký text Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal footballové mužstvo. U chalupy měl pěkný, rovný kousek loučky, z té udělal hřiště, prodal kozu, koupil za to dva míče a kluci začali trénovat. Nejstarší, Honza, byl hrozný čahoun, šel tedy do branky, nejmladší dva synové, Frantík a Jura, byli drobní a mrštní, ty tedy starý Klapzuba postavil na křídla. Ráno v pět hodin už hochy probudil a vzal je na ostrý hodinový pochod do lesa. Když ušli šest kilometrů, obrátili se a zpátky to vzali klusem. Pak teprve dostali snídani a po ní začali kopat. Starý Klapzuba přísně dohlížel, aby každý uměl všecko. A tak je učil brát míče ze vzduchu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i v běhu, se země i rovnou z podání, centrovat, dávat zadovky, driblovat, hrát hlavou, kopat desetimetrovky a roh, házet aut, brát míč s nohy, chytat jej na prsa, kombinovat třemi vnitřními nebo spojkou, křídlem a halfbackem, přehrávat na křídla, podnikat výpady nebo zase je zarážet, provádět dlouhé odkopy, umisťovat rány, vyťukávat drobnou kombinaci, dobíhat, vybíhat, vyrážet míč robinsonádou, stáčet jej ve větru, dělat klamavé pohyby, nestát offside, přeskočit nastavenou nohu, hrát s jedním backem, kopat špičkou, nártem, holení, kotníkem, patou. Jak vidíte, bylo toho moc, čemu se Klapzubovi kluci musili učit, ale to ještě nebylo všecko. K tomu ještě přišla zvláštní cvičení běhů a skoků. Musili běhat všechny vzdálenosti od padesáti yardů do dvou mil, skákat do dálky i do výše, o tyči i trojskokem, provádět běh s překážkami a hlavně rychle startovat.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Jan Drda Hrátky s čertem Výňatek Umělecký text LUCIUS: To nemá z vlastní hlavy, musel to někde číst! ŠKOLASTYK: Ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil! LUCIUS: Na tobě si tak peklo schramstne, ty kostroune! Kdybych já mohl, jako bych chtěl, raděj bych sváděl deset slečinek než jednoho poustevníka! Ale rozkaz je rozkaz, Lucie, zkusíme ještě jeden typ! Z kouta jizby se vynoří PŘELUD ŽENY, tančí za Školastykem, pak zezadu udělá taneční náznak objetí, ŠKOLASTYK se lekne, prudce se otočí, žena mu chce padnout do náruče. ŠKOLASTYK: (vychrstne na ní vodu z misky): Jedeš, ohavo! ŽENA vyjekne a zmizí. LUCIUS: Fuj, ten chlap vůbec nemá cit v těle! Takhle se jedná s dámou, ty křupane? No počkej, však já ti to oplatím! Pán je povznesen nad obžerství, pán nenalítne na smilstvo, však já si na pána ten pravý hříšek najdu! A pak tě lapnu jak pstruha na jepici! Vtom se ozve dělová rána, za ní druhá, vypadne hlaholení zvonů, pořád silnější. LUCIUS se schová za komín. Docela blízko lovecká jásavá fanfára, několik výstřelů z pušek, na jeviště vtrhne lovecká družina, vedená lovčím HUBERTEM.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Jaroslav Hašek Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Výňatek Umělecký text „Měl jste ho nechat chrnět, kde byl,“ pravil Švejk, „já jsem to se svým polním kurátem jinak nedělal. Jednou jsem ho nechal spát na záchodě, jednou se mně vyspal nahoře na almaře, v neckách v cizím domě a bůhví, kde se všude vychrněl.“ Na desátníka přišel náhle nával odhodlanosti. Chtěl ukázat, že je zde pánem, a proto řekl hrubě: „Držte hubu a nekecejte! Každej pucflek se toho zbytečně nažvaní. Jste jako štěnice.“ „Ano, zajisté, a vy jste bůh, pane kaprál,“ odpověděl Švejk s rovnováhou filosofa, který chce na celém světě uskutečnit zemský mír a pouští se přitom do hrozné polemiky, „vy jste matka sedmibolestná.“ „Pane bože,“ zvolal jednoroční dobrovolník, spínaje ruce, „naplň naše srdce láskou ke všem šaržím, abychom se na ně nedívali s odporem. Požehnej našemu sjezdu v této arestantské díře na kolejích.“ Desátník zrudl a vyskočil: „Já si zakazuji všechny poznámky, voni jednoročáku.“ „Vy za nic nemůžete,“ chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, „při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodně lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh savce, a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když vám odpářou hvězdičku, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech, na všech frontách. […]“



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Bohumil Hrabal Ostře sledované vlaky Výňatek Umělecký text Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se vraceli do tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali podle výpravčího, zda jejich osobák přijíždí, někdy jsem byl na cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale já jsem se oblékal a vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale já se jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli, vrátili se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i pan přednosta někdy využíval stínů a zatemnění noci a obouval si gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají výpravčí. Ach, mne jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál na zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se na mne díval a potom tiše, na gumových galoších, přišel na perón, tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem byl rozespalý, myslil jsem, že jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? A pan přednosta křičel: Tady je přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi červený mangl.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Bohumil Hrabal Obsluhoval jsem anglického krále Výňatek Umělecký text Tak jsem jednou k půlnoci nesl minerálky tomu zástupci firmy Berkel, ten, kterej nám dodal váhy skoro lékárnický a ten tenounce řezací strojek na uherský salám, a ani jsem nezaťukal a vešel jsem a tam jsem viděl toho zástupce, jak seděl na koberci, zase jako vždycky, on jak se najedl, tak šel rovnou na pokoj a tam se vysvlékl do pyžama, a tak seděl na bobku a já jsem nejdřív myslel, že si vykládá pasiáns nebo sám sobě karty, ale on se blaženě usmíval, celej zalitej štěstím jako malý dítě, a po celým koberci pomalu kladl jednu stokorunu vedle druhý, už jich měl půl koberce a pořád to bylo málo, protože z aktovky vytáhl další balík bankovek a kladl je pěkně do řady, tak přesně, jako by měl namalovaný na koberci čáry, rastry, vždycky každou stokorunu do jakoby předem namalovanýho obdélníčku, a když dokončil řadu a ty řady byly tak přesně zaříznutý jako včelí plástve medu, zadíval se blaženě na ty stovky, dokonce spráskl tlusté ruce a pak si oběma rukama pohladil tváře plný dětskýho nadšení, a tak si držel tváře v dlaních a kochal se těma bankovkama, a pak zase pokračoval a dál lípal ty stovky na podlahu, a když některá stovka byla obrácená rubem na líc nebo vzhůru nohama, obrátil ji tak, aby všechny byly stejný, a já jsem stál a bál se zakašlat a odejít, ty peníze bylo celý jmění, kachlíčky jedna jako druhá, a hlavně to obrovský nadšení a ta tichá radost mně otevíraly i moje perspektivy, protože já jsem měl ty peníze zrovna tak rád, ale na tohle jsem nepřišel, to se mi objevil i můj obraz, jak všechny peníze, co vydělám, jak ne zatím do stovek, ale do dvacetikorun, a ty dvacetikoruny si budu taky takhle rovnat, pocítil jsem obrovskou rozkoš, když jsem se díval na toho tlustého dětinského muže v pruhovaném pyžamu, a už jsem věděl a viděl, že to bude i můj úkol do budoucnosti, taky takhle jednou se zavřít nebo zapomenout zamknout, a přesto vykládat si na podlaze obraz své moci, své schopnosti, své obrazce, ze kterých je skutečná radost...





PRACOVNÍ LIST Bohumil Hrabal Postřižiny Výňatek Umělecký text Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No bylo to něco! Jako dítě, s každým kamarádil, ale akorát že co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli jsme to v potoce!, a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty jsó ale dobrý. A ten medvídek chodil na záchod jedině na almaru, tak celý stavení smrdělo tím záchodem, nakonec všecko museli před medvídkem zamykat, a dokonce museli si i šeptat. Ty buchty jsó dobrý, škoda že jsem tak maróda. Ale medvídek dával pozor, kam si dávají klíč, a odemkl si, co před ním kde schovali. Ale nejhorší, že ten medvídek večer dával bacha, a jak stréc Metud dal tetičce hubičku, tak medvídek se sápal a chtěl taky, a tak Metud musel chodit s tetičkó Rozáró na rande do lesa, jako za svobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Karel Poláček Bylo nás pět Výňatek Umělecký text A když jsem přišel domů, maminka mně pravila, kde porád courám, já jsem pravil: „Nikde,“ a maminka mně pravila, abysem donesl boty ševci, jelikož mají sešmajdané podpatky, a nařídila mně, abysem vyřídil, že se nechá poroučet, kdy by to mohlo být, a abych dal pěkné pozdravení, a tak jsem vzal boty a po cestě jsem si to opakoval, abych to nespletl. Jak jsem si to opakoval, tak přišel ke mně Bejval Antonín a pravil: „Nazdar, kam jdeš?“ Já jsem viděl, že dolejzá, tak jsem mu pravil, že se s každým nebavím. On se mě ptal, jestli se zlobím skrz to kolo. Já jsem mu odpověděl, že se na jeho pitomé kolo vykašlu, ať mne nechá být. On pravil, že skrz to kolo nemusí být zle, jelikož mně kolo půjčí, kdykoli budu chtít. Když jsem mlčel, tak pravil, že vynalezl ohromný vynález a všichni budou kulit vočadla. Já jsem s ním vůbec nechtěl mluvit, když je takový, a ptal jsem se ho, jaký je to vynález. On pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidé chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely med.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Jan Drda Němá barikáda Výňatek Umělecký text „Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loyality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastilisovat…“ Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devotnosti. Pak rozšrouboval plnící pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhví kolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených rukou a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír pod stůl. „Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“ (Vyšší princip) „To… jsou… oni… I včelám… berou život!“ Komandant s tlumočníkem, ukryti za boční stěnou domku, křičeli na starce, že je zatčen, ať nechá těch hloupostí a okamžitě vyjde ze zahrady, jinak že začnou střílet. Pan řídící Havlík je vůbec nevnímal. Po třetí výzvě chytil komandant jednu z pušek, tu, jíž byl rozbit jeden z úlů, opřel si pažbu, lepkavou ještě medem, o rameno, a vypálil. Klečící stařec ani nehlesl. Jen se malinko sesul, dolehl na trávník mezi rozbité plástve, a pravičku, na jejímž ukazováčku dosud seděla včelí královna, pohybem neuvěřitelně pomalým vysunul před sebe.



© CERMAT 2012



PRACOVNÍ LIST Ota Pavel Smrt krásných srnců Výňatek Umělecký text Zastavili se na hrázi a pan doktor Václavík nechal tatínka pokochat se tím pohledem. Rozkládal se tu neveliký obdélníkový rybník, po stranách světle zelené vrby smáčely své proutí v klidné vodě a sem tam ležel na hladině stulík se žlutými květy. Tatínek povzdychl a jeho přítel, pan doktor Václavík, pronesl významně: „A teď ty kapři. " Vytáhl z kapsy žemli. Rozlomil ji a půlku vhodil ke hrázi. Pan doktor se sebejistě usmíval a tatínek nespouštěl ze žemle oči. Najednou se prolomila hladina, objevilo se žluté velké tělo a obrovitá tlama udělala chlamst! A žemle zmizela. Tatínek zaúpěl: „Prokrista, ten má aspoň pět kilo. " A pan doktor řekl významně: „Šest. " A tím to bylo hotovo. Tatínek zajel domů pro všechny naše úspory a maminka se mohla utěšovat, že máme rybník s vlastními kapry. Rybník měl jedinou nevýhodu, byl od Prahy daleko. Od toho dne však tatínek často zářil, občas se nepřítomně usmíval a maminka říkala, že je zase duchem u kaprů v Kročehlavech. Maminka měla pro tatínkovy slabosti vždycky pochopení, a tak taky přistupovala na nekonečné rozhovory o tom, jak asi kapři rostou. Tatínek si mnul ruce a říkal mamince: „Hermínko, majlant na nich vyděláme, majlant. " Já nevěděl, co je to majlant, ale muselo to být něco krásného a velkého, protože tatínek se blaženě usmíval a hladil maminku po rukou.



PRACOVNÍ LIST. Molière Lakomec. Výňatek Umělecký text

Recommend Documents