NÁRODNÍ DIVADLO BRNO - ČINOHRA
TISKOVÁ ZPRÁVA 18. 3. 2009
PREMIÉRA MOLIÈRE - LAKOMEC 20. 3. 2009
KŘEST PUBLIKACE "JUBILANTI ČINOHRY NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO 2009"
Statutární město Brno finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci.
www.ndbrno.cz obsahuje výběrová řízení pro dodávky zboží a služeb
Molière (1622–1673)
LAKOMEC Překlad Režie Dramaturgie Scéna Kostýmy Hudba
Vladimír Mikeš Viktorie Čermáková j. h. Martin Kubran Jan Štěpánek j. h. Andrea Králová j. h. Petr Kofroň j. h.
Osoby a obsazení Harpagon Valér, Harpagonův tajemník Eliška, Harpagonova dcera Kleant, Harpagonův syn Mariana, Kleantova milá Anselm, otec Valéra a Mariany Frosina, dohazovačka Mistr Jakub, Harpagonův kuchař a kočí Štika, Kleantův sluha Panna Klaudie, Harpagonova služka Mistr Šimon Policejní komisař
Zdeněk Dvořák Martin Sláma Eva Novotná Jakub Šafránek Erika Stárková Vladimír Krátký Monika Maláčová Bedřich Výtisk Petr Panzerberger Jindřich Světnica Jindřich Světnica Jindřich Světnica
Inspice: Mariana Klimešová Nápověda: Irena Chalupová
Premiéra 20. března 2009 v Mahenově divadle.
Lakomec (z knihy Jana P. Kučery Molière. Moralista a posměváček, Praha 2006) Pětiaktový, v próze napsaný Lakomec (L´Avare) je podobně jako Tartuffe drama jedné rodiny. Je to typická měšťanská komedie charakterů, tedy typ komedie, v níž je vše zaměřeno k co nejdůkladnějšímu prokreslení nějaké dominantní vášně hlavní postavy. V obecném povědomí je Harpagon jistě nejznámější postavou z celého Molièrova díla, jeho jméno se stalo synonymem pro chamtivce a lakomce. Substantivum harpago v latině znamená hák, popřípadě lupič, označuje tedy toho, kdo má háky, čili místo rukou hákovité pařáty. A Molièrův Harpagon je jediný obrovský pařát hrabající peníze. S misantropem Alcestem má společné především to, že se bere příliš vážně, příliš vážně bere svou vášeň, která ubíjí jeho lepší stránky. Samozřejmě, když se režisér a herec dohodnou, mohou předvést Harpagona zcela odporného, ale taková jednostrannost je vždycky poněkud nešťastným ochuzením. Je lepší ponechat divákovi možnost, aby se i lakomstvím zaslepenému, leč přece zamilovanému Harpagonovi mohl zasmát. Svým jedinečným způsobem to postihl Hegel, když ve své Estetice, v oddíle o dramatické poezii, napsal následující věty: „Zvláště např. Molière ve svých jemnějších komediích, které nechtějí být fraškami, staví se na stanovisko, že komickým figurám se mohou smát jen diváci, nikoliv ony samy. Jejich prozaičnost se zde zakládá na tom, že jednotlivcům běží na smrt vážně o jejich účel. Jdou za ním proto se vší horlivostí, které je vážnost schopna, a když na konci jsou oň připraveni nebo když si jej sami zkazí, nemohou se svobodně smát spolu s ostatními, nýbrž jsou to jen napálené předměty cizího posměchu, většinou s příměsí škodolibosti. Tak například Tartuffe, le faux dévot, pokud je odhalením skutečného zloducha, není ničím veselým, nýbrž čímsi velmi vážným, a klamání podvedeného Orgona jde až do neštěstí tak trapného, že může být vyřešeno jen pomocí deux ex machina. Také nepěkná abstraktnost tak pevných charakterů jako je Molièrův Lakomec, jejichž absolutní seriózní zaujetí touto svou omezenou vášní nedovoluje, aby u nich došlo k jakémukoli osvobození mysli od této meze, nemá do sebe nic ve vlastním smyslu komického.“ Ovšem, jako u všech Molièrových vrcholných komedií, rovněž v případě Lakomce existují naprosto protichůdné názory, například slavný francouzský režisér Jean Vilar ve své knize O divadelní tradici považuje Lakomce za jednu z nejzábavnějších francouzských her. A zase na druhé straně mnozí jiní míní, že – řečeno s Goethem – Lakomec je „zvlášť velký a navýsost tragický“.
Molière a Národní divadlo Brno Prvním datovaným českým představením Molièrovy inscenace v Brně je právě Lakomec, který byl hrán ochotníky 6. ledna 1864 v sále hostince U Mondšajnů. První Molièrovou hrou, kterou uvedlo České národní divadlo v Brně, byl Tartuffe, který byl v překladu libretisty Smetanových Dvou vdov Emanuela Züngela premiérován 14. listopadu 1889. Uvedla jej tehdy společnost Pavla Švandy ze Semčic, která v oné sezóně divadlo provozovala. U Lakomce je zajímavé, že se objevil na scéně Národního divadla Brno pouze dvakrát. Premiéra první inscenace byla 1. dubna 1916 v překladu Jaroslava Vrchlického a v režii tehdejšího ředitele divadla Františka Laciny. Další inscenaci, Lakomce, divadlo uvedlo v provizoriu Českého lidového divadla 18. února 1944 v sále Typosu v režii Antonína Klimeše s tehdy velmi populárním komikem Františkem Klikou v titulní roli. Naposledy se Lakomec v Brně objevil v inscenaci režiséra Stanislava Moši, který jej uvedl v překladu Svatopluka Kadlece v Divadle bratří Mrštíků. Premiéra této inscenace byla 10. ledna 1987 a Harpagona hrál Pavel Kunert.
Viktorie Čermáková režisérka Svou první hereckou zkušenost si pražská rodačka Viktorie Čermáková odbyla již ve věku tří let, kdy hrála hlavní roli ve filmu Oty Kovala Lucie a zázraky. Ve filmu se objevila ještě několikrát a ve čtrnácti letech se stala členkou amatérského souboru A studio při pražském Divadle na okraji. Vyučila se fotografkou, ale v jejím směřování jednoznačně převážilo divadlo. V sedmnácti letech poprvé vystoupila v profesionálním představení v roli Agnes v inscenaci Dykova Krysaře v režii Michala Dočekala. Do roku 1989 byla členkou A studia, kde pracovala především pod vedením Evy Salzmannové a Ondřeje Pavelky. Zde také v roce 1990 realizovala svou první režii Dům doni Bernardy Federica Garcíi Lorci. Ke své první režii sama říká: „Dům doni Bernardy je hra, v níž vystupuje deset žen. Režie je stále vnímána především jako mužská záležitost. Muži režiséři si hrají svůj vlastní příběh skrze vlastní optiku. Já jsem chtěla režírovat ženy. Chtěla jsem prosadit ženský pohled na svět a to je dodnes jeden z určujících prvků mých režijních aktivit.“ V letech 1985 a 1986 byla členkou brněnského Divadla na provázku. Od roku 1991 do roku 1994 byla členkou divadelního spolku Kašpar, který působil nejdříve v Divadle Rokoko a poté v Divadle v Celetné. Zde také režírovala v roce 1993 inscenaci Máchova Máje. S částí souboru odešla v roce 1994 do Divadla Komedie, kde působila do roku 2002. Zde hrála řadu významných rolí v inscenacích režisérů Michala Dočekala, Jana Nebeského, Jiřího Pokorného, Jana Antonína Pitínského a dalších. Z jejích významných hereckých kreací jmenujme alespoň Beatrici v Dantově Božské komedii v době jejího působení v Divadle na provázku, z rolí v pražském Divadle Komedie pak například titulní roli v inscenaci hry Doňa Juana Heřmana Byliny v režii Michala Dočekala, dále pak třeba Marianu ve hře německého autora Petra Handkeho Zvláštní žena, řeznici v Ibsenově Sonátě duchů, kterou režíroval Jan Nebeský, či Natašu v Dočekalově inscenaci Čechovových Tří sester. V Dočekalových inscenacích také velice úspěšně ztvárnila řadu shakespearovských rolí (Hermie ve Snu noci svatojanské, Kordelie v Králi Learovi, Jessika v Kupci benátském). Vedle své herecké práce se Viktorie Čermáková také věnovala pedagogické a výchovné činnosti na středních a základních školách, kde vytvořila řadu představení. Některá se pak hrála na různých pražských scénách, v Divadle Komedie, ve studiu Citadela a v NoD. V Divadle Komedie režírovala v té době několik módních přehlídek a v roce 1998 realizovala v prostorách Starého purkrabství na Pražském hradě divadelní podívanou Maska, která byla inspirovaná alchymií a dvorními slavnostmi. V letech 2002–2005 studovala režii na pražské DAMU. Pod jejím režijním vedením vznikla řada pozoruhodných inscenací v mnoha českých divadlech. V roce 2002 to byly například Bakchantky, autorská inscenace inspirovaná stejnojmennou Euripidovou hrou. Významný moment v její réžijní práci představuje inscenace hry Nemoc aneb Moderní ženy rakouské nositelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinek. V roce 2006 se setkává s Karlem Steigerwaldem při inscenaci jeho textu Horáková a Gottwald. Toto setkání pro ni má velký význam. Pod jeho vlivem se ve své tvorbě přiklání k určitému typu „polického divadla“. V roce 2006 zakládají Divadelní studio Továrna, které převážně působí v holešovické La Fabrice. V tomto roce režíruje také Faidru švédského autora Pera Olova Enquista ve studiu Damúza Praha v rámci festivalu Příští vlna (Next Wave). V roce 2007 byla na tomto festivalu oceněna za přínos českému divadla a v témže roce byla jako talent roku nominována na Cenu Alfréda Radoka. V roce 2007 vytvořila Viktorie Čermáková ve spolupráci s Karlem Steigerwaldem muzikál Dáma s kaméliemi podle Alexandra Dumase ml. v pražském divadle Ta Fantastika v titulní roli s Bárou Basikovou. V roce 2007 vzbudili mimořádný ohlas hned dvě její inscenace: Česká pornografie
v Divadle Na zábradlí (vlastní originální dramatizace románu Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové), a inscenace hry Thomase Bernharda Minetti (Portrét umělce jako starého muže), kde titulní roli vytvořil Jan Kačer. Své pracovní setkání s Janem Kačerem považuje Viktorie Čermáková za velice inspirativní moment pro svou práci. V roce 2008 vzbudilo pozornost divadelní kritiky její režijní pojetí Shakespearova Macbetha ve Středočeském divadle Kladno a zejména projekt Políbila Dubčeka (1968 – čas utopie), který na základě textů Karla Steigerwalda a španělského autora Francisca Nievy realizovala v divadle La Fabrika. Zatím poslední inscenací Viktorie Čermákové je Lvíče – její vlastní dramatizace stejnojmenného románu Jozefa Škvoreckého, jejíž premiéra byla 7. února 2009 v Divadle Komedie. Chystá se na další autorsko-režijní projekt v Klicperově divadle v Hradci Králové, který připravuje s dramaturgyní Magdalenou Fridrichovou.
Jan Štěpánek výtvarník scény Jan Štěpánek se narodil v Praze coby potomek slavného hereckého rodu. Jako jedenáctiletý odešel s rodiči do zahraničí, nejprve do Vídně, potom do Mnichova. V Mnichově dokončil svá středoškolská studia. Po návratu do vlasti v roce 1990 se rozhodl, že bude pokračovat v rodinné tradici, ale jiným způsobem. Místo toho, aby sám vstoupil na prkna jeviště, dospěl k závěru, že se chce stát tím, kdo hercům vytváří pro jejich umění prostor. A rozhodl se správně. Úspěšně absolvoval obor scénografie na pražské DAMU u prof. Jana Duška, své poznání si pak rozšířil dvouletým studijním pobytem v USA a dnes patří k našim nejlepším a nejuznávanějším scénografům, kterého si ke spolupráci berou ti nejrenomovanější režiséři. Už během studií pracuje na profesionálních scénách. V jeho začátcích pracuje v HaDivadle s režisérem Davidem Jařabem na realizaci Jařabova a Balákova textu Klimeš, muž, který to přehnal. Už v polovině devadesátých let začíná jeho spolupráce s dvěma režiséry, s nimiž se permanentně setkává po celou dosavadní uměleckou kariéru. Pro Jiřího Pokorného navrhuje scénu k jeho inscenaci Wedekindova Procitnutí jara v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a pro Jana Antonína Pitínského scénické řešení pro inscenaci Osm a půl a půl v Městském divadle ve Zlíně. Z jeho dalších výprav, které vytvořil pro režiséra Jiřího Pokorného, jmenujme alespoň inscenaci hry současného německého autora Mariuse von Mayenburga Tvář v ohni v HaDvadle, výtečnou Gazdinu robu Gabriely Preissové v Divadle Na zábradlí anebo Tylovy Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v pražském Národním divadle. Spolupracovníkem Jana Antonína Pitínského byl například v inscenacích Priessové Její Pastorkyně v Městském divadle ve Zlíně, v jeho inscenaci prvního českého uvedení románu Johanna Wolfganga Goethea Spřízněni volbou v Dejvickém divadle, Maryši bratří Mrštíků, Durychovo Bloudění v dramatizaci Pavla Švandy, Markéty Lazarové Vladislava Vančury a Babičky Boženy Němcové v Národním divadle. Obě posledně jmenované inscenace měli možnost vidět i brněnští diváci. Hrály se v Mahenově divadle v rámci festivalů Trialog. Dalším režisérem, s kterým Jan Štěpánek pravidelně spolupracuje, je Jan Nebeský. Připomeňme si alespoň inscenace Ibsenovy Divoké kachny v Divadle v Dlouhé, hru Blanche a Marie švédského autora Pera Olova Enquista v Divadle Na zábradlí anebo představení Solingen Egona L. Tobiáše v pražském Divadle Komedie. V Národním divadle se podílel na jeho inscenacích Schillerovy tragédie Úklady a láska a Molièrova Dona Juana. Často navrhuje scény pro ostravské Divadlo Petra Bezruče.Z jeho „bezručovských“ inscenací poslední doby jmenujme Shakespearova Macbetha v inscenaci uměleckého šéfa tohoto velice aktivního a ambiciózního souboru Martina Františáka anebo v loňském roce právě Molièrova Lakomce, pro kterého navrhl scénické řešení režiséru Zdeňku Duškovi. Režisér Dušek patří rovněž ke Štěpánovým stabilním partnerům (např. Čechovův Racek ve Východočeském divadle Pardubice anebo Šest postav hledá autora italského autora Luigiho Pirandella). Pro režiséra Martina Františáka navrhl také na počátku sezóny 2008/2009 scénu pro jeho inscenaci málo uváděné hry Viléma Mrštíka Paní Urbanová v Klicperově divadle, která vzbudila značnou diváckou i kritickou pozornost. Připomeňme ještě výpravu Jana Štěpánka k inscenaci hry Denise Kellyho Debris v Dejvickém divadle v režii Miroslava Krobota a především spolupráci s Vladimírem Morávkem na jeho velkorysém projektu čtyř večerů na téma románu Dostojevského (Kníže Myškin je idiot, Raskolnikov – jeho zločin a trest, Běsi – Stavrogin je ďábel a Bratři Karamazovi - vzkříšení). Lakomec je jeho první inscenace v činohře Národního divadla Brno a první spolupráce s režisérkou Viktorií Čermákovou.
Jan Štěpánek také učí scénografii na JAMU. Mezi jeho absolventy je řada těch, kteří už na sebe výrazně upozornili, jako například Lenka Labajová anebo Hana Knotková, a v jeho stopách jdou i jejich následovníci z řad Štěpánkových současných posluchačů. Jan Štěpánek se věnuje také malbě, své obrazy několikrát vystavoval, spolupracuje s Českou televizí a s jeho jménem se můžeme setkat v nejrůznějších odborných porotách. Podle Jana Štěpánka spolupracovníci mohou být lidé rozdílných povah i názorů, mnohokrát to je právě velká výzva. Za důležité při práci ovšem Jan Štěpánek považuje fakt, aby si celý tvůrčí tým emotivně porozuměl.
Andrea Králová výtvarnice kostýmů Plzeňská rodačka vystudovala nejprve střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a pak dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Často a ráda navštěvovala divadlo, přátelila se se studenty divadelní vědy a tak teorii vystřídal zájem o výtvarnou praxi. V roce 1993 se stala posluchačkou DAMU, kde vystudovala scénografii – větev alternativního a loutkového divadla. Právě práce s loutkou, s maskou, kostýmem, který je neustále v pohybu, neustále proměnlivý, ji velice zaujala. Jak sama říká, hledala užité umění, které jí bude vlastní, a nalezla je právě v této činnosti. Již během studií na DAMU realizovala řadu kostýmních návrhů v divadle i v televizi a ve filmu. Za všechny jmenujme kostýmy k filmu Petra Zelenky Knoflíkáři. V roce 1998 ukončila svá studia na DAMU. Její absolventskou prací byla výprava k inscenaci Hry ze smetiště v Dejvickém divadle. Ve stejném roce také vytvořila výtvarné řešení Štindlovy inscenace Oleanny Davida Mameta v Divadle Kolovrat. V listopadu 1999 se Andrea Králová výrazně podílela na realizaci happeningu Skanzen totality na Václavském náměstí v Praze u příležitosti desátého výročí sametové revoluce. V roce 2000 navrhla kostýmy pro provokativní inscenaci Fibichovy Šárky režiséra Jiřího Pokorného v plzeňském Divadle J. K. Tyla, spolu s Davidem Vávrou vytvořila scénické řešení pro inscenaci Čachtické paní režiséra Radovana Lipuse v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a kostýmy pro inscenaci Smokie režiséra Miroslava Bambuška v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a ve stejném divadle kostýmy pro představení Crave režiséra Davida Czesanyho. V roce 2001 navrhla kostýmy ke dvěma úspěšným inscenacím ústeckého Činoherního studia. (Paraziti v režii Jiřího Pokorného a Projekt Molière v režii M. Bambuška.) Byla autorkou kostýmů pro inscenaci Dušana Pařízka The Bandits v pražském Divadle Komedie a Portugálie maďarského autora Zoltána Egressyho v režii Iva Krobota v Činoherním klubu v Praze. I návštěvníci Mahenova divadla měli možnost vidět její kostýmy v inscenaci Shakespearova Večera tříkrálového režisérky Eniko Eszényi, kterou soubor pražského Národního divadla uvedl v Brně v rámci festivalu Trialog. V následujícím roce opět spolupracuje s režisérem Jiřím Pokorným na inscenaci Ostrčilovy opery Kunálovy oči v Divadle Josefa Kajetána Tyla Plzeň, která vzbudila nemenší rozruch než předchozí Šárka. Dvě její kostýmní výpravy vznikly pro HaDivadlo, a sice pro inscenaci Petra Tyce Mirka, a pro Top Dogs Urse Widmera v režii Jiřího Pokorného. Pro inscenaci Sirup režiséra Miroslava Krobota vytvořila kostýmní výpravu v Dejvickém divadle. Z jejích kostýmních výprav v roce 2003 jmenujme například Volavky Simona Stephense v HaDivadle v režii Davida Czesanyho, Ještě žiju s věšákem čepicí a plácačkou Reného Levinského v režii Hany Burešové v pražském Divadle v Dlouhé a v Divadle Bez zábradlí výpravu k inscenaci Örkényho hry Rodina Tótů v režii Eniko Eszényi. V plzeňském divadle je autorkou kostýmů pro muzikál Mechanický pomeranč v režii Romana Meluzína a v ústeckém Činoherním studiu pro inscenaci Shakespearova Hamleta v režii Davida Czesanyho. A navrhla rovněž kostýmy pro film Marka Najbrta Mistři. Z kostýmních výprav Andrey Králové v roce 2005 jmenujme například inscenaci hry Ferdinanda Crommelyncka Vášeň jako led v režii Michala Langa v pražském Švandově divadle anebo inscenaci hry Rolanda Schimmelpfenniga Předtím, potom režiséra Dušana Pařízka v pražském Divadle Komedie. S režisérem Davidem Drábkem spolupracuje v roce 2006 na jeho projektu Sněhurka – nová generace pro Divadlo Minor, s Jiřím Pokorným na inscenaci Nám můžete věřit Roberta Blandy v Divadle Na zábradlí, podílí se na kostýmech k filmům Roming a Václav režiséra Jiřího Vejdělka. V roce 2007 je mimo jiné autorkou kostýmů pro Drábkovu inscenaci Shakespearova
Macbetha v Klicperově divadle v Hradci Králové, Czesanyho inscenaci Goethova Fausta na Vyšehradě v tamních prostorách Gorlice a pro režisérku Viktorii Čermákovou navrhuje výpravu k inscenaci České pornografie v Divadle Na zábradlí a k inscenaci Bernhardovy hry Minetti v pražském Divadle v Řeznické. O rok později se Andrea Králová setkává znovu s Viktorii Čermákovou při inscenaci Shakespearova Macbetha ve Středočeském divadle Kladno a spolu realizují módní přehlídku ve stylu šedesátých let pro zahájení výstavy Bruselský sen. V červnu 2008 dochází k její první spolupráci s Národním divadlem Brno, když navrhuje kostýmy pro inscenaci hry Éros Pavla Kohouta v divadle Reduta. Momentálně Andrea Králová dokončila kostýmní výpravu pro filmy Protektor Marka Najbrta a Pouta, který podle scénáře Ondřeje Štindla režíruje Radim Špaček. Na svém kontě má téměř dvě desítky výstav v různých městech České republiky. Od roku 2002 působí jako externí pedagog na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Andrea Králová je všestranná výtvarnice. Kromě své tvorby pro divadlo a film maluje obrazy, navrhuje loutky, keramiku a interiéry.
Petr Kofroň autor hudby Ve své rodné Praze Petr Kofroň vystudoval gymnázium, poté studoval skladbu na brněnské Janáčkově akademii muzických umění u nedávno zesnulého prof. Aloise Piňose. Vedle toho byl v letech 1971–1979 soukromým žákem prof. Marka Kopelenta. Od začátku 70. let komponuje. Tehdy vycházel z konceptualismu (např. kompozice ohledávající mezní sluchové zkušenosti, možnosti pohybu zvuku v prostoru apod.). Po roce 1975 se obrátil k primitivní diatonice a hudebnímu sentimentu. Mimo jiné se třeba zabýval dílem populárního sovětského skladatele Izáka Osipoviče Dunajevského. V osmdesátých letech se věnoval zejména pod vlivem Aleistera Crowleyho rituálním kompozicím. Po absolutoriu od roku 1980 do roku 1988 učil teoretické předměty na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, načež v roce 1989 působil krátkou dobu jako notový redaktor v nakladatelství Panton. Poté až do roku 1996 žil na tzv. volné noze. Velmi důležitý je pro Petra Kofroně rok 1983, ve kterém se skladateli Miroslavem Pudlákem a Martinem Smolkou zakládají Agon ORCHESTRA, hudební těleso věnující se výhradně současné vážné hudbě navazující na linii „Nové hudby“. Agon ORCHESTRA je stále významným komponentem české hudební scény. Na webových stránkách Petra Kofroně je uveden přesný počet vystoupení tohoto tělesa do 16. července 2004. Již tehdy se jednalo o velice úctyhodné číslo 278 vystoupení. Toto číslo se nepochybně rozrostlo o řadu dalších desítek koncertů. Se souborem je spjat rovněž úzce jako dirigent. Po celou dobu se věnuje soustavně propagaci české Nové hudby (díla Marka Kopelenta, Jana Klusáka, Josefa Adamíka, Petera Grahama, Martina Smolky, Miroslava Šimáčka), celé bloky zapomenutých skladeb věnoval Rudolfu Komorousovi, Zbyňku Vostřákovi a Josefu Bergovi. Pro Českou televizi připravil inscenace dvou oper Josefa Berga. V roce 1994 to byl Odysseův návrat v režii Jiřího Nekvasila a o tři roky později opět v Nekvasilově režii Evropská turistika. Soustavně se věnuje tvorbě amerických minimanilistů (Terry Riley, Steve Reich, Phil Glass, John Adams), stejně jako představitelům amerického postmodernismu a newyorského downtownu. Od roku 1994 je spolu s Ivanem Bierhanzlem a Společností pro novou hudbu pořadatelem Maratonu nové hudby, jedné z největších přehlídek světové hudby v naší zemi. S Agon ORCHESTRA vystoupil na mnoha koncertech v Evropě i v USA na prestižních akcích, jako například Berliner Festwochen, Kunsthalle v rakouském Kremsu, festival Wien Modern, Musique actuelle v kanadském Victoriaville či na reprezentativní akci festivalu Next Wave v New Yorku v roce 2007 s projektem Don Juan in Prague (s Ivou Bittovou). Jeho dirigentská činnost není zdaleka omezena na Agon ORCHESTRA. Koncertně uvedl řadu skladeb Charlese Ivese, Johna Cage a Phila Glasse s orchestrem FOK Praha, ve Státní opeře Praha nastudoval Glassovu operu Pád domu Usherů, v Národním divadle Glassovu Krásku a zvíře, kterou si loni zopakoval ve španělské Valencii. V Národním divadle nastudoval rovněž operu Michala Nymana Man and Boy, v rámci Maratonu soudobé hudby 2005 nastudoval Glassovu operu V kárném táboře. Dalším významným rokem v biografii Petra Kofroně je rok 1996, kdy jej ředitel Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Jan Burian jmenoval šéfem opery tohoto divadla. Kofroň doslova vlévá novou krev do žil tohoto tradičního souboru, a i když se nejprve setkává s mnohým nepochopením, je posléze zejména v řadách orchestru jeho činnost velice oceňována. Když se rozhodne svou činnost v náročné vedoucí funkci v roce 2004 ukončit, odchází jako po všech stránkách velice úspěšný šéf. Ve své funkci se snažil o prosazování náročného, mnohdy velmi riskantního repertoáru
v odvážných inscenacích. Zval špičkové české režiséry i mimo operní specialisty, kteří mu skýtali možnost proměnit ustrnulý operní inscenační styl. V souladu s celosvětovým trendem a v rozporu s u nás (i v Brně) dosud hojně vládnoucími předsudky, že operní orchestr se má věnovat opeře a na symfonickou tvorbu je tu symfonický orchestr, zavedl pravidelnou abonentní koncertní řadu orchestru opery Divadla J. K. Tyla, v níž se nebál uvádět taková díla, jako je I. a V. symfonie Gustava Mahlera. Sám nastudoval řadu operních představení. Jeho první operní inscenace, Fibichova Šárka, pro kterou v roce 2000 pozval k režijnímu pultu Jiřího Pokorného, vyústila doslova ve skandál (alespoň v našich českých poměrech). O dva roky se situace, byť již v menším měřítku, opakovala při inscenaci Ostrčilových Kunálových očí ve stejném inscenačním týmu. S režisérem Karlem Brožkem nastudoval Smetanovu Hubičku a Straussovu Ariadnu na Naxu. S Martinem Čičvákem operu Vincenza Belliniho Capuleti a Montekové na romeovský námět, v režii současného šéfa opery Národního divadla Jiřího Heřmana Wagnerova Bludného Holanďana ověnčeného mnoha cenami. Dirigoval dále také Massenetova Werthera a v koncertním provedení Čajkovského Jolantu. Pozoruhodné byly v době jeho šéfování v Plzni i další inscenace, rovněž mnoha cenami obdařená opera Henryho Purcella Dido a Aeneas v režii Jana Antonína Pitínského a Verdiho Síla osudu v režii Zdenka Plachého. Je autorem desítek scénických hudeb s řadou režisérů (Miroslav Dočekal, Jiří Pokorný, Martin Čičvák, Jan Nebeský, Miroslav Bambušek, Ivan Rajmont a další). Pro Viktorii Čermákovou vytvořil hudbu k inscenacím Egon Bondy (Národní divadlo – Bouda), Minetti (Divadlo v Řeznické, Praha) a Macbeth (Středočeské divadlo Kladno). Se Střeženým Parnassem vytvořil několik pozoruhodných projektů – Fantom čili Krvavá opera v roce 2005 pro Národní divadlo, Magická flétna – v Mozartově roce 2006 pro Městské divadlo Brno (za hudbu k Magické flétně mu byla udělena Cena Alfréda Radoka) a v loňském roce opera MAI 68 pro Národní divadlo Brno. S činohrou Národního divadla Brno nejprve spolupracoval v roce 2005 na inscenaci Tisíc a jedna noc pro režiséra Martina Čičváka, v roce 2007 byl autorem hudby pro inscenaci Ivana Rajmonta Škola manželů aneb Neúplatný a v loňském roce pro Kohoutovu hru Éros, kterou v Redutě režíroval Jiří Pokorný. Petr Kofroň často přispívá do nejrůznějších odborných publikací a časopisů, v roce 1994 vydal v nakladatelství H & H knihu esejů o soudobé české hudbě Třináct analýz, v roce 1996 spolu s Martinem Smolkou knihu Grafické partitury a koncepty (včetně CD), v roce 1998 v brněnském Hostu soubor esejů Tón ne a v roce 2002 opět v Hostu knihu V budoucnosti spadne nové operní umění z nebe zčista jasna. Za tuto knihu obdržel Cenu Bohumila Polana. Účastnil a zúčastňuje se řady významných zahraničních kompozičních seminářů a za svou tvorbu obdržel mnohá významná ocenění.
20. března 2009 po premiéře inscenace Lakomec v Mahenově divadle bude pokřtěn již druhý díl publikace "Jubilanti činohry Národního divadla Brno", který tak jako vloni napsala a sestavila Eva Šlapanská ve spolupráci s činohrou a archívem NDB. V letošním roce si připomeneme jubilea těchto 41 bývalých i současných členů a spolupracovníků činoherního souboru: Lev Blatný, Emil František Burian, Zdeněk Černín, Daniel Dítě, Adolf Dobrovolný, Martin Dohnal, Miroslav Doležal, Jaroslav Dufek, Daniel Dvořák, Zdeněk Dvořák, Leopold Franc, Karel Hašler, Karel Höger, Jindřich Honzl, Karel Kabíček, Nataša Kalousová, Emanuel Kovařík st., Rudolf Krátký, Jaroslav Kuneš, Jana Kuršová (roz. Kalášková), Karel Lier, Oldřich Lukeš, Jiří Mahen, Monika Maláčová, Konstantin Mátl, Karel Meister, Zdeněk Míka, Arnošt Navrátil, Ema Pechová (roz. Pešková), Jaroslav Raušer, Pavla Severinová, Jindřich Světnica, František Šlégr, Václav Štech, Vilém Táborský, Helena Trýbová, Jarmila Urbánková, Milan Vágner, Miriam Vránová, Kimi Walló (vl. jm. Ladislav Walló), Rudolf Walter Jejich působení v Národním divadle Brno nám připomenou medailóny z pera pamětnice a divadelní milovnice Evy Šlapanské, která má to štěstí, že valnou většinu těch, o kterých píše i na prknech Národního divadla Brno osobně zažila. Publikace je doplněna fotografiemi z archívu NDB, ale též Národního divadla a dalších archívů. Publikace vznikla s podporou Jihomoravského kraje a soukromých donátorů: Přemysl Veselý, stavení a inženýrská činnost, Trade Wings, Elmont group, a. s., ŽSD, a. s., Falko F a L, s. r. o., OHL ŽS, a. s., MUDr. Věra Zmrzlá. Národní divadlo všem děkuje za jejich podporu.
