20. kapitola
„Je po ní!“ „Cože? Cože? To je fakt hloupá legrace, Davide.“ „Říkám ti, že je tuhá! Leží mezi dveřmi z obýváku do předsíně. Nehýbá se.“ „Kecáš.“ „Ježíšikriste, před chvílí jsem ji viděl. Julie – je – mrtvá.“ „Vždyť odešla z domu. Jak by mohla být…“ Veronika střelila pohledem po matce, která ji od sporáku zvědavě pozorovala. Zadoufala, že není slyšet, co jí David do mobilu vykládá. „Děje se něco?“ Jana Jahodová si otřela ruce o zástěru a znepokojeně zamířila ke dceři. „Co by se mělo dít?“ Veronika vstala z křesla a vyřítila se z kuchyně. „Počkej chvíli,“ sykla do sluchátka. Nohy se jí podlamovaly a srdce jí tlouklo až v krku, ale pud sebezáchovy ji hnal co nejdál od matky. Až když vydusala po schodech do podkrovního pokoje, znovu na Davida promluvila. „Dave? Jsi tam?“ „Jo, jsem.“ Hlas se mu třásl. Plakal. Netušila, že kluci jako David také pláčou. Trochu ji to zklamalo. „Odkud voláš?“ „No přece od ní. Jsem v obýváku a ona tady vedle… ona tady vedle…“ Hlasitě zavzlykal. Bylo to něco mezi zasténáním a zavytím a Veronika si bezděčně oddálila sluchátko od ucha. „Je tady spousta krve. Nesnáším krev. Dělá se mi z ní špatně.“ „Tys ji zabil, Dave?“ „Ne! Proboha ne! Ne, ne, ne.“ „Kecáš. Překvapila tě a tys ji oddělal. Přiznej se.“ „Ne. Tak to není. Ne!“ „A jak to tedy je?“
„Já… já… Poslyš, musím odsud hlavně rychle vypadnout.“ Zdálo se, že se trochu uklidnil. „Přijď za deset minut na konec ulice.“ A zavěsil. Veronika si sedla na kraj postele. To nemůže být pravda, napadlo ji. Všechno se mi jen zdá. Za chvíli se probudím, vyhlédnu z okna a Julie bude na zahradě krmit kočky. Plácla sebou na postel a pevně stiskla víčka. „Jestli je to sen, chci se z něj probudit. Hned. Až napočítám do deseti, probudím se. Jedna, dvě, tři…“ „Veroniko!“ Posadila se. „Veroniko!“ Mockrát se jí stalo, že uprostřed děsivého snu prosila o probuzení a v příští vteřině skutečně otevřela oči do konejšivé tmy v tiché ložnici. Tentokrát ale takové štěstí neměla. Došla ke dveřím a vyhlédla na chodbu. Matka ji právě z přízemí potřetí zavolala a její hlas už zněl značně podrážděně. „Co chceš?“ zakřičela Veronika. „Pojď dolů. Za deset minut je na stole oběd.“ „Jo.“ Veronika se vrátila do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády. Takže to není sen. David skutečně vlezl k Julii Kellerové a našel ji ležet v předsíni v tratolišti krve. Našel? Chloupky na předloktích se jí zježily. Zvedla z postele malý stříbrný mobilní telefon, schovala ho do kapsy a po špičkách sešla do přízemí. Nezamířila však do jídelny, ale vyplížila se z domu a tiše za sebou zavřela dveře.
Čekal na ni v autě, zaparkovaném na obvyklém místě na konci ulice. Byl bledý a rty se mu pohybovaly, jak si pro sebe nehlasně drmolil. Veronika si sama otevřela dveře, sedla si a vyčkávavě na něj pohlédla.
„Dělal sis legraci, že jo?“ Pořád ještě doufala, že z hluboké kapsy volných kalhot vytáhne starožitné šperky, spiklenecky na ni mrkne a rošťácky se zachechtá. „Ne.“ Nepohnutě zíral skrz zamlžené přední sklo na ulici zalitou poledním sluncem. „Je mrtvá. Někdo ji oddělal.“ „Oddělal?“ zopakovala nevěřícně a na chvíli se odmlčela, jako by čekala, až jí dojde pravý význam toho slova. „Ale proč, Davide?“ vydechla po několika vteřinách. „Byla přece hodná. Všichni ji měli rádi.“ Jakmile to vyřkla, uvědomila si, že to tak docela není pravda. Například její otec Julii Kellerovou nemohl vystát. A matka se jí věčně jen posmívala a povyšovala se nad ni. „Kdo by ji mohl chtít zabít?“ naléhala užasle. „Jak to mám vědět, do prdele?“ Vybuchl tak hněvivě, že se Veronika na vedlejším sedadle přikrčila. Zasunul klíč do zapalování, ale nastartoval se zařazenou rychlostí a bez sešlápnuté spojky, takže auto jen poskočilo dopředu a motor zhasl. „Do prdele!“ zasyčel znovu David, jako by se po prožitém stresu jeho slovní zásoba omezila jen na tato dvě slova. „Do prdele.“ Veronika mlčela, dokud se vůz nerozjel. „Kam mě vezeš?“ zeptala se pak. „Měla bych se vrátit domů na oběd.“ „Jdi do háje s obědem! Potřebuju odsud rychle zmizet.“ Smířlivě pokrčila rameny. „Stejně nemám hlad.“ Obrátila se k oknu a dívala se, jak se kolem ve zběsilé rychlosti míhají zelené, hnědé a černé ploty zahrad. David přidal plyn. „Zpomal,“ požádala ho otupěle. „Ještě nás chytnou policajti.“ Poslušně sundal nohu z plynu. Vůz kodrcal po nerovné dlažbě slepé ulice, na jejímž konci bylo parkoviště pro pět vozů a jeden ze vstupů do lesoparku. Kousek odsud jsem našla tu dívku, pomyslela si Veronika a chloupky na krku se jí znovu zježily hrůzou. Druhá vražda za týden. Co se to stalo s jejím životem, že se najednou tak často setkává se smrtí? David zastavil na prázdném parkovišti, vypnul motor a čelem se opřel o
volant. „Zabils ji?“ zeptala se opatrně Veronika. „Už jsem ti řekl, že ne,“ odpověděl, ale nepodíval se na ni. „Nevěřím ti.“ Vytáhla z kapsy větrovky stříbrný pilníček a začala si jím nervózně upravovat nehty. Jakákoli činnost byla lepší než jen tak nehybně sedět a nechat v sobě bobtnat hrůzu. „Myslím si, žes tam vlezl, ona se vrátila domů, překvapila tě a tys ji něčím praštil do hlavy.“ „Ty si nemáš co myslet!“ Zvedl hlavu. „Všechno je jenom tvoje vina! Kdybys pořádně čuměla z okna a nezabývala se kravinama, jako třeba právě teď, vůbec bych se do tohohle průšvihu nedostal! Tvrdila jsi, že Kellerová vypadla, a ona přitom byla doma.“ Vztekle praštil pěstí do volantu. „Přestaň si do prdele oždibovat ty nehty a poslouchej mě, nebo ti fakt jednu vlepím!“ Dál si pilovala nehty do hladkých obloučků. Na křik a plané výhrůžky byla z domova zvyklá. „Ale já ji vážně viděla odcházet. Pak jsem běžela dolů k rodičům, jak jsi chtěl, abych měla alibi. Takže mě laskavě z ničeho neobviňuj.“ Přišlo jí naprosto absurdní, že zcela vážně mluví o vraždě a o alibi. Chci zpátky svůj život, pomyslela si zoufale. Chci se probudit! Jenže už jí bylo jasné, že tahle noční můra hned tak neskončí. „No dobře.“ Zdálo se, že se David trochu uklidnil. Sáhl do kapsy a cosi mu zachřestilo v dlani. Vysypal do přihrádky před řadící pákou plnou hrst lesklých šperků a pokusil se o úsměv. „Už jsem to měl u sebe, když jsem ji našel. Chtěl jsem zrovna vypadnout, ale najednou jsem ucítil… ucítil jsem… takovej zvláštní… pach. Byla to… krev.“ Na čele mu vyskočily krůpěje potu. „Bože! Nikdy předtím jsem neviděl mrtvolu, Veroniko!“ Já jednu našla nedávno v lese, chtěla mu připomenout, a nedělala jsem kvůli tomu žádné zvláštní scény. Nakonec ale neřekla nic, protože jí to připadalo příliš kruté. „Ta krev tak divně… sladce páchla…“ Vydal ze sebe dávivý zvuk, zašmátral
po klice dveří a běžel se vyzvracet na kraj lesoparku. Veronika se za ním znechuceně dívala a napadlo ji: Ještě ráno jsem ho milovala a byl nevinný. Teď má možná na krku vraždu a já už k němu nic necítím. Zvláštní, stačí jedna vteřina a nic není jako dřív. Náhle si připadala stará a unavená, jako by jí nebylo šestnáct, ale sto šedesát let. David se vrátil, otíral si rty do kapesníku a oči se mu leskly jako v horečce. „Co s tím budeme dělat?“ zeptal se a bradou ukázal na hromádku šperků. „Když to prodáš, policajti tě vystoupujou a zabásnou tě. Přišijou ti loupežnou vraždu. Copak se nedíváš na detektivky? Zbav se toho!“ „Chceš říct, že to mám vyhodit?“ Vykulil na ni oči, jako by mu až teď došlo, že celá jeho výprava byla úplně zbytečná. Zvedl náramek po Juliině babičce a potěžkal ho v dlani. „Není to škoda?“ Chladně na něj pohlédla. „A není škoda Juliina života?“ „Do prdele, kolikrát ti mám opakovat, že jsem ji neoddělal?“ Vzdychla. „Fajn. Třeba zakopla, upadla a praštila se do hlavy sama.“ „Třeba.“ David vrátil náramek k ostatním šperkům a jemně po nich přejížděl bříšky prstů. „Víš, co bylo divný?“ „Co?“ „Když jsem tam vlezl, v obýváku byly otevřený všechny zásuvky, jako by je už předtím někdo prohledával. V první chvíli mi to nepřišlo divný. Byl jsem rád, že nemusím shánět klíč. Vytáhl jsem ze třetího šuplete šperky, narval jsem si je do kapsy a chtěl jsem zase mazat pryč. Pak jsem našel Julii a… a když jsem se nad ní skláněl, někde v domě zapraskaly parkety.“ „Ty si myslíš, že tam ještě někdo byl? Ten vrah?“ Ačkoli si Veronika nebyla jistá, jestli může Davidovi věřit, hrůza už se jí zase zakousla do zátylku jako malé dravé zvíře s ostrými zoubky. „Možná.“ „Co uděláš? Nechceš to hlásit policajtům, že ne?“
„Jasně že ne! Jsem cvok, abych se dobrovolně udal? Budu mlčet jako hrob. V životě jsem u Kellerový nebyl. V životě jsem nebyl v týhle čtvrti. A tebe vůbec neznám. Měl jsem rukavice, nikde po mně nezůstaly otisky prstů. Když budeš taky držet jazyk za zubama, Veroniko, nikdo na nás nepřijde.“ Znovu jemně přejel bříšky prstů po hladké hraně zlatého náramku a Veronika si vybavila, jaké to bylo, když ji ty prsty hladily po rtech, po ňadrech, po břiše… Jenže to už je minulost. „Nikomu nic nepovím,“ odpověděla tiše. „Spolehni se.“ Přikývl a hlasitě polkl. A pak se mu najednou zpod pevně sevřených víček vykulila velká lesklá slza. „Do prdele, Veruno, co jsme to udělali?“ Raději rychle otevřela dveře a vystoupila z auta. „Jeď domů, Dave,“ řekla měkce. „Jeď domů a ty kradený krámy vyhoď někde do příkopu.“ Než za sebou zabouchla, dodala ještě: „A už mi nevolej. Zapomeň na mě. Bude to tak bezpečnější.“ David by nejraději vyskočil z vozu a zavolal ji zpátky. Nedokázal si představit, že teď jednoduše nastartuje, odjede a víckrát ji neuvidí. Přece ho v tom nemůže nechat samotného! Věděl však, že pokud se chce zachránit, neměl už by se v Krokusové ulici ukazovat. A měl by se držet stranou i od Veroniky, protože jinak by si ho s vraždou její sousedky mohl někdo spojit. Konečky prstů přejížděl po hraně těžkého zlatého náramku, ale kořist ho neuklidňovala, právě naopak. Možná skutečně Veroniku poslechne a večer všechny ty věci hodí z mostu do řeky. Je pravda, že kdyby se je pokusil prodat, zbytečně by riskoval. Tím se ale zbaví šance na docela slušný zisk. Když už se zapletl do takové nepříjemnosti, neměl by z toho alespoň něco vytěžit? Otočil klíčkem v zapalování a v tu chvíli ho napadlo: Jestli se Veronika ohlédne, všechno dobře dopadne. Na rohu trochu zpomalila a vytáhla jednu ruku z kapsy větrovky, jako by se mu chystala zamávat. Pak si to rozmyslela, přišpendlila pohled k chodníku, přidala do kroku a zmizela za hustým živým plotem.
