POZNÁMKA KE GENEZI ARGUMENTU PROTI SOUKROMÉMU JAZYKU

S T A T   t  • 

POZNÁMKA KE GENEZI ARGUMENTU PROTI  SOUKROMÉMU JAZYKU  Petr G L O M B Í Č E K   A N O T E O   N   GENESIS O F  T H E  P R I V A T E  L A N G U A G E  A R G U M E N T   The aim o f  this  paper  is  to  find roots o f  the private  language argument  in older  Wittgenstein's texts. Scrutiny o f  them reveals that  the more general form o f  the  argument, so  called solitary•  language  argument,  precedes  the traditional sense­ data argument  from the  first Wittgenstein's consideration o f  the problem in  The  Brown  Book  with  a  continuation  in  lectures  on  sense  data  and  private  experience.  In  consequence,  this  undermines  exegetical  objections  to  the  solitary language argument. 

Wittgensteinův  styl j e   často  pokládán  za  temný.  A ť   už j e   to  j a k k o l i ,  j e   rozhodně  pravdou,  že  se  ani  znalci j e h o  díla nedokáží  shodnout  na  některých  důležitých bodech j e h o  učení. Jedním  z těchto bodu j e  právě  Wittgensteinova  argumentace  p r ot i   soukromému jazyku. N a  jedné  straně j e  běžné  čtení  teto  argumentace.  Podle  něj  rozvíjí  Wittgenstein  argument  proti  soukromému  j a z y k u  ve  Filosofických  zkoumáních,  §§243­315  (jádrem argumentu b y  měly  být  §243  a  §258).  Samotný  argument  dokazuje  nemožnost j a z y k a ,  významy  jehož  výrazů  by  b y l y   určovány  tzv.  soukromou  ostenzivní  definicí.  soustředěním  pozornost  na  paradigmatický  počitek.  který  nadále  slouží j a k o   nosič  významu.  Wittgenstein  dokazuje,  že  takový paradigmatický  počitek  by  nám nepomohl fixovat význam, protože  by  m l u v č í  tohoto soukromého j a z y k a   nemohl rozlišit případy,  kdy  se  znovu  setkává  se  stejným počitkem  a  kdy  se  m u  j e n o m  zdá,  že  se  setkává  se  stejným počitkem. Jeho j e d i n ý m  k r i t é r i e m  by  totiž  b y l   j e h o   pocit,  že  j d e   o  stejné  počitkv.  Kritizovaná  koncepce  podle  Wittgensteina  staví  na  několika  chybných  krocích:  1)  N a  radikálním  skepti­ cismu,  t j .   na  k r o k u   o d   tvrzení:  „ S m y s l y   nás  někdy  k l a m o u / '   k tvrzení:  „ S m y s l y   nás  m o h o u  klamat  stále."  a 2)  na  hypostazování  smyslových  dat  č i   empiristických  idejí  ­  t j .   na  přechodu  o d   tvrzení:  „ V ě c i   j s o u   někdy  ve  skutečnosti  j i n é ,   než  j a k ý m i   se  nám  zdají  b ý t , "   k  rozlišení  mezi  jevem  a  skutečností  a  posléze  k  hypostazování  jevu  (smyslového  data,  ideje)  j a k o   svébytného  předmětu, který  poznáváme přímo  a  naprostou j i s t o t o u  (narozdíl  o d   ,vnějších'  věcí,  které  poznáváme  j e n   nepřímo  ( t j .   informace  o  nich  O R G A N O N  F 8 (2001). No. 2.  117­130  Copyright  (O Filozofický  ústav  S/l  I.  Bratislava 

Petr G l . O M B Í Č ľ k  

118 

odvozujeme z j e v ů )  a n i k d y   ne  s naprostou j i s t o t o u .  T a k o v á t o  argumentace j e   zaměřena p rot i  koncepci smyslových  dat,  tedy  proti  některým e m p i r i s t i c k ý m   koncepcím: p r o t i fenomenalisniu č i   logickému atom ismu.  Není  d i v u ,  že  dnes  nemůže m i m o  o k r u h  wittgensteinovských badatelů vzbudit vetší zájem.  Proti této běžné interpretaci ovšem stojí  interpretace mnohem zajímavější,  leč  také problematičtější. Podle ní j e  výše nastíněný argument j e n o m  speciální  aplikací  obecnějšího  argumentu,  který  Wittgenstein  vypracoval  především  v  §§185­202  Filosofických  zkoumání.  Podle  tohoto  argumentu  (kterému  bu­ deme  p r o   lepší  orientaci  říkat  ,argument  proti  samotářskému  j a z y k u ' 1   Wittgenstein odmítá j a k o  nosiče významu nejen entity  v  soukromém prostoru  mysli  (který  by  b y l   paralelní  světu  f y z i c k ý c h   předmětů),  ale  vůbec  každou  možnost  dedukovat  pravidla  určující  význam  z j a k ý c h k o l i   fakt  ­  ať  už  o  fyzickém  světě  nebo  o  m l u v č í m .   Argument j e  reduktivní  a  ukazuje,  že  pro  každý  fakt  lze  nalézt  nekonečný  počet  výkladů, tedy  že  význam  není  výkla­ dem  fakt.  Možnost  komunikace  pak  podstatně  souvisí  se  shodou  m e / i   m l u v č í m i   a pokud chce f i l o s o f  m l u v i t  o  významu, nezbývá mu.  než říci, že j e   to způsob  používání  daného  výrazu  v patřičném společenství.  Své j m é n o  má  tento argument podle j e d n é  své závažné konsekvence: M l u v č í  bez kontaktu se  společenstvím  nemůže  rozlišit,  zda  se  řídí  nějakým  p r a v i d l e m   pro  užívání  určitého  výrazu,  nebo  zda  se  m u  to j e n o m   zdá.  Stejně j a k o   v  případě  kla­ sického  argumentu  p r ot i  soukromému j a z y k u   zde  tedy  u  kritizované  pozice  splývá to. co j e  správné, s tím, c o  se správným zdá.  Druhý  argument  je  d í k v  s v ý m  anti­idealistickvm  důsledkům  samozřejmě  daleko  podnětnější.  Jeho  na  první  pohled  v e l m i   těžko  přijatelný  závěr  také  v y v o l a l  obsáhlou diskusi.  Především  se  o b j e v i l )   námitky  striktně  filosofické,  jež  problematizovaly  status  samotářského  m l u v č í h o   a  snažil)  se  argument  vyvrátit  poukazy  na  možnost j e d n a t   i  v j a z y c e   samostatně,  aniž  bv  mluvčí  stále  konzultoval  své  jednotlivé  k m k \   s ostatními  členv  k o m u n i t v .   nebo  úvahami  o  t o m .   že j e   přinejmenším  možné,  aby  někdo,  k d o   v v rostl  bez  ^ 

^ 

# 

f e r m m   .solitary  language*  (samotářský j a z y k )   zavedl,  pokud  v í m .   N o l l a i g   M a c k e n / i e   | 5 |   Diskuse  na  toto  téma  se  ovšem  vedla  již  dávno.  N o v ý   podnét  dostala.  když  byla  v  p o l o \ i n č   sedmdesátých  let  vydána nová podoba  jeho  Poznámek  o  základech  matematiky,  rozšířená m i m o   j i n é   o  šestou  část.  včnovanou  pravé jednaní  podle  pravidla (český  překlad  Poznámek  vychází,  bohužel,  z j e j i c h   staré  verze,  takže  tam  tuto  důležitou  pasáž  nenajdeme).  Hlavní  rozruch  ale  vzbudila  interpretace  úvah  o  pravidlech  od  Saula  k r i p k e h o .  publikovaná  posléze j a k o  | 4 |   Ve  stejné dobé  se  objevilo ještě nčkolik textu, zastávajících podobný postoj, srv  např. | 8 |  nebo 113]  Následná dlouhá diskuse, kterou zde  nemůžeme celou zahrnout,  se  točila hlavné kolem k r i p k e h o   interpretace,  proti  níž  vystoupili  především  autoři  objemného  komentáře  k  Filosofickým  zkoumáním.  Gordon Baker a Peter  I lacker v  samostatné knize [1 ] a posléze nabídli vlastni v \ klad  daných partií knihy ve druhém dílu svého komentáře [ 2 ]   Podobné stanovisko jako oni hájil např  John M c D o w e l l  [6). C o l i n  M c G i n n  [ 7 |  nebo D a v i d  Pears [ 9 |  

KH GENEZI A R G U M E N  TU  PROTI SOUKROMÉMU JAZYKU 

kontaktu  s l i d s k ý m   společenstvím  (např. K i p l i n g ů v  Mauglí), používal  nejaký  j a z y k .   K r o m ě   nich  se  o b j e v i l y   i  námitky  exegetické, j e ž   odmítaly,  aby  b y l   takovýto  argument  připisován  Wittgensteinovi.  Zde  bych  se  chtěl  omezit  pouze  na  tuto  druhou  otázku.  Problém  by  mělo  být  možno  rozhodnout  pouhou  interpretací  Filosofických  zkoumání,  ale j e ž t o   se  touto  cestou  nepo­ darilo  interpretům  d o j í t   ke  shodě,  pokusím  se  zde  problém  rozřešit  j i n a k .   Podívám  se  na  starší  Wittgensteinovv  texty,  v nichž  se  výraz  .soukromý  j a z y k '  objevuje, abych zjistil, z d a j e  tam  tento termín  používán výhradně pro  označení  j a z y k a   smyslových  dat  nebo  zda  j e   tam  alespoň  někdy  použit  v širším  významu  pro  označení  samotářského  jazyka.  Pro  potvrzení  teze  odpůrců  přítomnosti  argumentu  proti  samotářskému  j a z y k u   ve  W i t t g e n ­ steinových  spisech  by  b y l o  zapotřebí  projít  všechny j e h o  výskyty  a p o t v r d i t ,   že  se  tam  n i k d y   nemluví  o  soukromém j a z y k u   v j i n é m   smyslu  než j a k o   o  j a z y k u  smyslových dat.  Dám  se jednodušší  cestou  a  pokusím  se  naopak  tuto  tezi  vyvrátit,  k čemuž  m i   stačí  najít  protipříklad,  protože  podle  zastánců  samotářského j a z y k a  j e  j a z y k   smyslových  dat  j e n o m   případem  obecnějšího  j a z y k a  samotářského. Bude­li protipříkladů více, tím  lépe.  V ý r a z   „ s o u k r o m ý   j a z y k "   se  o b j e v i l   už  v  Hnědé  knize.  Poté  se  Wittgenstein s o u k r o m ý m  j a z y k e m  zabýval  v  přenáškách  o  smyslových datech  a  soukromé  zkušenosti  z j a r a   1936.  T y t o   přednášky  se  dochovaly j e d n a k   ve  formě  Wittgensteinových  přípravných  poznámek, jednak  ve  f o r m ě   student­ ských  zápisků  z těchto  přednášek.  K r o m ě  toho  se  naším  problémem  zabýval  ještě  v poznámkách k  filosofické přednášce, j e j í ž  datum zatím badatelé přesně  neurčili:  nejpravděpodobnější  datum j e   1942.  které j e   také  datem  nejpoz­ dějším  (odhady  j d o u   zpět  až  k r o k u   1935). 2   Tento  text  nechám  stranou,  protože j e  nejspíš  poměrně  pozdního  data,  a  nemá  tedy  pro  naše  zkoumání  význam.  Jeho  starší  datace j e  problematická,  a j a k o  podpora  další  argumen­ tace  tedy  málo přesvědčivá.  Hnědou  knihu  Wittgenstein, j a k   známo,  nadiktoval  svým  studentům  ve  školním roce  1934/1935. N a  přelomu  let  1935/1936 si  připravoval  v poznám­ kách  přednášky  o  smyslových  datech  a  soukromé  zkušenosti,  aby  s n í m   pak  samozřejmě  pracoval  i  v samotných  přednáškách  z j a r a   1936.  Po  skončení  2

  Srv.  Ludvvig  Wittgenstein  [ I 0 | .   Přípravné  poznámky  k přednáškám  o  soukromé  zkušenosti  vyšly  v úplné  podobě  j a k o   ..Notes  for  Lectures  on  .Private  Experience'  and  Sense  Data'"v souboru  menších  Wittgensteinových  textů  11  11.  s.  202­288.  Zápiskv  Rushe  Rheese  z těchto  přednášek  vyšly  pod  názvem  ..Language  o f   Sense  Data  and  Private  E x p e d i e n c e "   v tomtéž souboru. (1  11  s.  290­367. Wittgensteinovv přípravné poznámkv  ke zmíněné samostatné  přednášce  vyšly  jako  ..Notes  for  the  .Philosophical  Lecture"".  [11]  s.  4 4 7 ­ 4 5 8   (k  vydáni j e   připravil  D a v i d   Stern).  K potížím  s určením  datace  této  přednáškv  srv  editorskou  předmluvu  Davida Sterna  [ I  11  s. 445n. 

Petr (il.OMBIC f­k 

120 

školního  roku  začal  Wittgenstein  překládat  Hnedou  knihu  d o   němčiny  a  p ř i t o m  j i   poněkud  prepracovával.  V  této  přepracované  verzi  Wittgenstein  nahradil vyraz  .soukromý j a z y k '  složitějším opisem. Překlad  Hnědé  knihy  d o   němčiny  Wittgenstein, j a k   známo,  nedokončil  a  místo  t o h o   začal  psát  text,  který po j e h o  smrti vyšel j a k o   Filosofická  zkoumání.  T e x t y ,  j e ž  j s o u  pro  nás  důležité tedy máme pomernč jasne vymezeny.  Poprvé  se  tedy  výraz  ,soukromý j a z y k '   o b j e v u j e   v  Hnědi'  knize.  Je  to  v oddíle 50), k d e  Wittgenstein probírá příklad s dítětem, které  se  učí  vyprávět  o  m i n u l ý c h   událostech.  První  fází  tréninku  by  m ě l o  podle  Wittgensteina  být  naučit  dítě  o  něco žádat (dávat j a k o b y  příkazy): ř í c i  si třeba  o  hračku. Přitom  se  naučí  to. oč  má požádat, také pojmenovat. Wittgenstein, který  i  v  praxi  na  obecné škole  na  rakouském venkově proslul j a k o  drsný  učitel, by  postupoval  takto:  Dítě  by  dostalo  hračky, c h v í l i   by  si  s n i m i   hrálo,  pak  b y c h o m   mu j e   v z a l i   a  říkali  něco j a k o :  „Pepíček  měl  chrastítko, míček  a h ů l k u . "  Několikrát  b y c h o m  vše zopakovali, a posléze b y c h o m  svou větu přerušovali d ř í v  a dřív  a  tónem  hlasu, j a k ý m   b y c h o m   svou  škodolibou  sentenci  o p a k o v a l i ,   bychom  dítě  pobízeli,  aby  výčet d o k o n č i l o   za  nás.  Úspěch  našeho  počínání  bude. j a k   říká  Wittgenstein  záviset  na  t o m ,   zda  dítě  bude  na  naše  pobízeni  reagovat,  nebo ne.  f 

. . A   z d e  v e l i c e  s n a d n o   u p a d n e m e  d o  p o d i v n é h o   n e d o r o z u m ě n i .   s p o č í v a j í c í h o   \  h r a n í   . v n ě j š í c h   p r o s t ř e d k ů * ,   j e ž   u č i t e l   p o u ž í v á   k t o m u .   abv  d i t ě   p o d n í t i l   p o k r a č o v a t ,  j a k o  č e h o s i ,  e o  b y c h o m  m o h l i  n a z v a t   n e p ř i m ú n i  p r o s t ř e d k u ,   jak  b v t   p r o   d i t ě   s r o z u m i t e l n ý .   B e r e m e   t e n t o   p ř í p a d ,  j a k o b v   d i t ě   u ž   m ě l o   j a z v k .   v  n ě m ž  m y s l i ,   a j a k o b v   u č i t e l o v a  práce b v l a  p o d n í t i t  d i t ě   k  t o m u .  abv  u h o d l o   j e h o  v ý z n a m   v  říši  v ý z n a m u ,  k t e r é  m á  d i t ě  v e  své m v s l i .  j a k o b v   si d i t ě  m o h l o   ve  s v é m  s o u k r o m é m  j a z y c e   p o l o ž i t   o t á z k u  j a k o :   . C h c e .   a b v c h   p o k r a č o v a l o   n e b o  z o p a k o v a l o ,  c o  ř e k l .  n e b o  c h c e  n ě c o  j i n é h o ? " "  <|  101.  s.  1 0 5 )  

Jak vidíme, nepadne zde ani s l o v o  o smyslových datech č i  soukromvch o f e n ­ zivních  definicích.  Naopak,  celý  příklad  nám  připomene  samotnv  začatek  Filosofických  zkoumáni,  tzv. augustinovskv  obraz j a z v k a .  základni a nejobec­ néjší  terč  veškeré  Wittgensteinovy  k r i t i k y   f i l o s o f i c k é h o   přístupu  k j a z y k u .   O b j e v u j í   se  tadv dobře známé p r v k y  j a k  z argumentu p r o t i j a z y k u  smyslových  dat.  tak  z argumentu  proti  samotářskému  j a z y k u .   Podle  zde  odmítané  představy  by  dítě  m ě l o   vlastní j a z y k ,   v  němž  myslí, j e h o ž  významy  by  b y l o   schopno  fixovat  samo  a  být  zde j e d i n o u  autoritou.  U č i t e l o v a   práce  by  pak  spočívala  j e n   v t o m ,   aby  s v ý m   ( s o u k r o m ý m   ve  smyslu  .samotářským*)  v ý z n a m ů m  p ř i ř a d i l o   výrazy  z běžného j a z y k a :  aby  p r o v e d l o  překlad.  Dalším  d ů l e ž i t ý m   p r v k e m  j e   poukaz  na  učitelův  nepřímý  přístup  k  m y s l i   dítěte 

K E  GENEZI A R G U M E N T U  PROU SOUKROMÉMU J A Z Y K U  

121 

(narozdíl  od  m y s l i   vlastní).  K d y ž   Wittgenstein  překládal  Hnědou  knihu  d o   němčiny, z m ě n i l  tuto pasáž následujícím způsobem:  . J a k o b y  u ž  d í t ě  m e l o  j a z y k ,   v  n ě m ž  m y s l í ,  m l u v í  s a m o   k  s o b ě .   a  u č i t e l j  e  ted*  m ě l   n e   m o c   v h o d n ý m i   p r o s t ř e d k y   ( s v ý m i   g e s t \   a t d . )   p ř i v é s t   k  t o m u .   a b y   uhodlo, 

c o  m í n í .  T a k ž e  j a k o b y   si  d í t ě   v  s v é m  v l a s t n í m  j a z y c e  k l a d l o  o t á z k u :  

. C h c e  led", a b y c h  p o k r a č o v a l o ,  n e b o  z o p a k o v a l o ,  c o  ř e k l .  n e b o  n ě c o  j i n é h o ? "  ­ L / e  si  t o   p ř e d s t a v i t   t a k é   t a k .   j a k o   b y   se  d í t ě  n e u č i l o   .Jazyk,  t e d y  j a k o  b y   se  n e u č i l o  m y s l e t ,  n ý b r ž  j a k o b y   se j e n  u č i l o  p ř e k l á d a t   z j e d n o h o  j a z y k a ,  k t e r ý  u ž   z n á .  d o  j i n é h o .  ( A u g u s t i n :  et ecce p a u l a t i m  s e n t i e b a m .  u b i  essem. et  v o l u n t a t e s   meas v o l e b a m  o s t e n d e r e  eis.  p e r  q u o s  i m p l e r e n t u r .  et  n o n  p o t e r a m .  q u i d  i l l a e   i n t u s  eram....  I t a q u e   i a c t a b a m   et  m e m b r a   et  voces,  s i g n a  s i m i l i a  v o l u n t a t i b u s   m e i s .  ...) K o ř e n y  t o h o t o  p o j e t í  j d o u  h l u b o k o  a sahají d a l e k o .  Jak  se t o t i ž  m ů ž e   d í t ě   u č i t   m y s l e t ,   j a k   t o  p o p í š i ?  Já  s á m   ř í k á m ,   že  se  .vytrénuje'!  vytrénovat 

L ze č l o v ě k a  

k  m y š l e n í ?  M y š l e n í  j e  přece p r o t i k l a d e m  v e š k e r é h o  m e c h a n i c k é h o  

j e d n á n í ,  a t r é n u j e  se č l o v ě k  p r á v ě  k  m e c h a n i c k é m u  j e d n á n í ! "  ([ 12|.  s.  152) 

Postup  zůstal  zachován,  ale  došlo  k  určitým změnám.  Jednak  zmizel  pro  nás  zajímavý  výraz,  jednak  Wittgenstein explicitně  vztáhl celý příklad  k  augusti­ novskému  obrazu  j a z y k a   (citát  z Augustina,  kterým  začínají  Filosofická  zkoumání,  stojí  i  na  začátku  Filosofického  pojednáni).  Wittgenstein zde  také  říká, co ho radikálně odděluje od předchozí  filosofické tradice: myšlení podle  něj  nepředchází j a z y k ,   učíme  se  myslet  tím,  že  se  učíme  m l u v i t   ­  a  výuka  j a z y k u  j e  d r i l ,  trénink.  Naše  odlišnost  od  zvířat  by  pak  spočívala  v tom,  že  j s m e   schopni  naučit  se  myslet,  n i k o l i   v tom,  že  b y c h o m   b y l i   od  narození  myslícími  bytostmi.  V  tuto  chvíli  nás  ovšem  především  zajímá  otázka:  Odstranil Wittgenstein  výraz ,soukromý  jazy k"  úmyslně  s tím, že  si  chtěl toto  označení  vyhradit  pro j a z y k   smyslových  dat.  který  by  b y l   charakteristicky  f i x o v á n í m  významu soukromou ostenzivní  definicí, nebo  prostě  použil  pouze  opis?  V  Hnědé  knize  sice  Wittgenstein jednoznačně  p o u ž i l   výraz  .soukromý  j a z y k "   pro  označení  j a z y k a   nespolečenského.  jazyka  j e d n o t l i v c e .   j a z \ k a   myšlení,  aniž  by  j e j   dával  do  souvislosti  s j a z y  kem  smyslových  dat.  ale  j e d n a k   tak  uč i ni l d ř í v .   než  vypracoval  v přednáškách  o  smyslových  datech  a  soukromé  zkušenosti  argument  proti  smyslovým  datům, j e d n a k   poté,  co  tak  u č i n i l ,   nahradil  náš  výraz  opisem  (který'  zachovává  smysl  celé  pasáže).  O b r a ť m e  se  ke zmíněným přednáškám.  V e   svých  přípravných poznámkách  Wittgenstein  často  zmiňuje  .soukro­ m o u   zkušenost*,  m l u v í   o  soukromých  předmětech  vidění  č i   soukromosti  smyslových  dat. T ě m i t o  případy  se  nemůžeme  podrobně zabývat: znamenalo  by  to  napsat  komentář  k celým poznámkám. Jediný výskyt výrazu .soukromý 

Petr G L O M M Č ľ k  

122 

jazyk*  v celých  poznámkách odpovídá  postupu  v  Hnědé  knize:  Všude j i n d e   se  Wittgenstein zabývá víceméně  výhradně argumentací  proti j a z y k u  smyslo­ v ý c h   dat  a  tato  místa  nám  nemohou  p o m o c i   naši  nejasnost  rozřešit. 1   V  Poznámkách  ale najdeme j e d e n  úsek, kde Wittgenstein m l u v í  o celé proble­ matice obecněji a který by m o h l  vnést d o  našeho sporu jasno:  ..Je  k r i t é r i e m   m é h o   hraní  s o u k r o m é   hrv  v  šach  to.  že  j s e m   j a k k o l i   s i l n é   n a k l o n ě n  ř í c i .  že j i  h r a j i ?   J a k  se p o z n á ,  z d a j  s e m  silně  n a k l o n ě n ?   C o  b y c h  ř e k l .  k d v b v c h  se.  v e  s v v e h  s o u k r o m ý c h  s o u d e c h ,  d o s t a l  d o  s p o r u   se  v š e m i  o s t a t n í m i  l i d m i ?  T j .  k d v b v c h   s n i m i  n e m o h l  n a d á l e  hrát  j a / v k o v o u  h r u .   N e b o  k d y b y  v š e c h n y   fakty  k o l e m  m n e  z a č a h   b ý t   m i m o ř á d n é ?  D r ž e l  b y c h   se  s v ý c h  s o u d u ?   N ě k d o  b \   se  m n ě  t ř e b a  z e p t a l :  . C o  t o  z n a m e n á  hrát  s á m   se  s e b o u  s o u k r o m o u   h r u   v  šach?"  a j á  b y c h  o d p o v ě d ě l :  " C o k o l i ,  p r o t o ž e  k d y b y c h  ř e k l .  že h r a j i  h r u   v  šach.  b y l  b y c h  si tak  j i s t .  že j s e m j  i   h r á l .  že b y c h  se t o h o .  c o  j s e m  ř e k l .  d r ž e l ,   aťb   y  k d o k o l i  d r u h v   ř i k a l  c o k o l i . '   w 

Ř e k n ě m e ,  že b y  n ě k d o  n a m a l o v a l  o b r á z k y   k r a j i n ,   k t e r é  j e j  o b k l o p u j i .  N ě k d y   m a l u j e   l i s t y   s t r o m u   o r a n ž o v é ,  j i n d y   m o d r é .   někd>  jasně  r u d é   nebe  a t d .  / a   j a k ý c h  o k o l n o s t í  b y c h o m  s n í m  s o u h l a s i l i ,  že / o b r a / o v a l  k r a j i n u ?   Z a  j a k ý c h  o k o l n o s t í  b y c h o m  ř e k l i ,  ž e  d ě l a l   to. c o  n a z ý v á m e  p o r t r é t o \ a n i m .   a  z a  j a k ý c h  o k o l n o s t í ,   že  n a z v a l   p o r t r é t o v á n í m  n ě c o .  c o   tak  n e n a z ý v á m e ?  Z d e   b y c h o m  t ř e b a  ř e k l i :   . I n u .   n i k d y   n e m o h u   v ě d ě t ,  c o  d ě l á  u v n i t ř . *  

b y l o   by  t o  

n ě c o  j i n é h o  než r e z i g n a c e ?   N ě c o  n a z ý v á m e  v ý p o č t e m ,  v e d e ­ l i  t o  t ř e b a  k  p o s t a v e n i  d o m u .   N ě c o   n a z ý v á m e   j a z y k o v o u   h r o u .   h raj i­1 i  t o   u r č i t o u   r o l i   v  našem  l i d s k é m   životě.  . A l e  c o p a k   n e m ů ž e   hrát  h r u  s b a r e v n v m i  j m é n y   n a v z d o r y   v š e m u .  c o  k d o k o l i   d r u h v   říká?" A l e  p r o č  b v c h o m  t o  m ě l i  n a z v v a t   h r o u  s b a r e v n v m i  j m e n v   '  . \ l e   • 

I 

^ 

• 

# 

» 

• 

k d v b v c h  j i  h r á l  já.  d r ž e l  b y c h   se  t o h o .  že  h r a j i  h r u   s b a r e v n ý m i  j m é n v . *   Je  t o   ' „ T e ď  s i  představ  loto: hned jak  sc naučil jazyk  dost. abv  to vyjádřil. řekl nam. že  videi modrou,  když  říkal  .červená* v í .   1.  / T o  zni j a k o  bvchom  pak  měli  skutečné  být  přesvčdčeni.  že  v i d č l   modrou atd./ Osoba, která maluje své vzpomínky. / M y l n é  nám to připomíná:  .hned jak  se  naučil  j e j i c h  j a z y k   dost. cizinec  své  hostitele informoval,  že  ...'/ T o  souvisí  s idejí,  že  dítč si  pamatuje  dřív. než  říká.  že  si  pamatuje. /Uvaž případ  dítčte.  které  kresli (maluje) své  vzpomínky./ M í s t o   červeného světla namalovalo modré. /Augustin o tom. jak  v  sobč vyjadřoval přání /  Proč bvchom  neměli  zvážit  případ,  že  se  dítč  učí  myslet,  a  vždy  přijímat,  že  má soukromý jazyk  dřív  než  se  naučí náš."  [  11 ] .  s.  229n.  4

  Dokonce  i  když mluví  na  s.  247  o  Robinsonovi Crusoe (což j e  oblíbená postava  v diskusích  o  samotářském j a z y k u )  a zvažuje se. j a k  muže sám sobč  lhát. nedá  se jedno/načnč vyloučit, že j e  to  opčt čistč  v kontextu řeči o soukromých smyslových datech 

KE: GENEZI ARGUMENTU PROU SOUKROMÉMU J A Z Y K U  

123 

ale  vše.  co  o tom  mohu říci:  je  vše.  co  mohu říci.  abv  to byl  tento druh hry.  že  se  držím toho. takto jej  nazývat?    * 

 »

 

* 



/

 

Za  jakých  okolností  říkám,  že  jsem  oprávněn  říci.  že  vidím  červenou?  Odpovědí  je  ukázat  ukázku,  t j.  podat  pravidlo.  Ale  kdybych  se  ted"  dostal  do  trvalého sporu  s tím.  co  říkají  všichni ostatní, neřekl  bych.  že  aplikuji pravidlo  způsobem,  který  mi  brání  hrát  tu  hru?  To  jest:  Je  vše.  co  je  nutné,  aby  pravidlo,  které  podám,  bylo pravidlo,  které  podávají  oni. neboje kromě  toho  nutný  souhlas  v aplikaci?" ([111.  s.  260n)  V e  třetím  oddílu  se  vyskytují  dvě  důležité  otázky:  a)  Je  možné  hrát  hru  v  nesouladu  s ostatními  lidmi?  T j .  j e   možné  vynášet  soudy,  které  trvale  nesouhlasí  se  soudy  lidí  kolem  mne? b)  Je  možné  hrát  hru, k d y ž   se  radikálně  změní  prostředí,  fakta?  T j .  j s o u   naše  soudy  stále  t ý m i ž   soudy,  pokud  se  radikálně změnily  fakty,  o  nichž tyto soudy jsou? Jakousi o d p o v ě ď  poskytují  poslední  dva  o d d í l y   našeho  citátu  (především  ten  úplně  poslední).  Jak  položení výše uvedených otázek, tak  i oba poslední odstavce  se  stále pohybují  v  rámci  Wittgensteinových  úvah  o  problematice smyslových  dat.  ale j a k  ony  otázky,  tak  odpovědi  jakoby  tento  rámec  poněkud  přesahují.  Wittgenstein  v  posledním odstavci  používá příklad vidění červené, ale to neznamená,  že  se  pohybuje  uvnitř  rámce  vymezeného  názvem  přednášek.  K d y ž   se  ptá.  co j e   kritériem  toho,  že  vidí  červenou,  odpovídá,  že  muže  podat  ukázku.  A  smyslové  datum  by  podat  nemohl.  Wittgensteinovi  zde j d e .  j a k  j e  z ř e j m o   ze  z b y t k u  oddílu,  o  to,  že  podat  ukázku,  nebo  obecné  vysvětlení  nemusí  stačit.  K l a d e   si  zde  otázku, co  říci  v  případě,  že  někdo  podává  správne  vysvětlení  (pravidlo),  a  p ř i t o m   se  j e h o  jednání  trvale  odchyluje  od jednání  ostatních,  kteří  se  k tomuto  pravidlu  hlásí.  Jak  z otázek  ve  třetím oddíle  našeho  citátu,  tak  z j e h o  pokusů  o  odpovědi  v  posledních d v o u  oddílech  se  zdá.  že  i  zde j d e   (stejné j a k o   v obou  dosud  uvedených  případech  použití  výrazu  .soukromý  j a z y k ' )   o  širší  problematiku  pravidel  a  samotářského j a z y k a ,  n i k o l i   o  úzkou  argumentaci  ohledně  smyslových  dat.  Podívejme  se  teď. j a k   Wittgenstein  postupoval při samotných přednáškách.  D o c h o v a l o   se  nám  reportatio  dvou  studentu,  kteří  navštěvovali  Wittgensteinovy  přednášky  o  soukromé  zkušenosti  a  smyslových  datech.  Jedno  z nich  b y l o   vydáno,  druhé  poznámky  prošly  redakcí,  ale  nebyly  zveřejněny.  I tak j e  mezi zápisky obou studentu jeden poměrně důležitý rozdíl  a  to  v ř a z e n í   přednášek.  Datací j e d n o t l i v ý c h   přednášek  byla  opatřena j e n o m   nepublikovaná varianta  přednášek.  U  publikovaných  zápisků  scházela  data  a  přednášky,  které  byly  vydány  j a k o   v  pořadí  šestá  až  osmá.  j s o u   podle  nepublikované  verze  přednáškami,  j i m i ž   měl  celý  kurs  začínat.  Editoři  zápisků  se  necítili  povoláni  problém  rozhodnout  a  b u ď   pořadí  přednášek 

124 

Petr ( í ľ O M B l Č ľ k  

změnit  nebo  prohlásit  dataci  v  nepublikované verzi  za chybnou. Nechali tedy  přednášky  v t o m   poradí,  v j a k é m   b y l y ,   ale  p ř i p o j i l i   k n i m   (s  p a t ř i č n ý m   upozorněním)  data  z druhé  verze.  Sám j s e m   přesvědčen,  že  nepublikovaná  varianta řadí přednášky správně a budu podle toho postupovat.  Začněme tedy přednáškami označenými čísly V I  až V I I I .  Po ú v o d u  o  t o m ,   j a k   lze m l u v i t   o  ,povaze' předmětu Wittgenstein říká, že  se  zdá, j a k o  b y c h o m   význam  slova  m o h l i   určit  dvěma  způsoby:  I )   ukázáním  na  předmět,  který  dané slovo označuje,  a  2) podáním pravidel pro užívání  daného  slova.  První  způsob  chce  Wittgenstein  hned  zproblematizovat.  Jednak  prý  nemůžeme  p ř i   ukazování  odlišit  ukazování  na j e h o  barvu o d   ukazování  třeba  na j e h o  tvar;  jednak j e d n o  ukázání  nestačí  k  tomu, abychom někoho p ř i v e d l i   k  porozumění  danému  slovu  ­  musíme  ukázat  na  více  předmětů,  které  mají  třeba  stejnou  barvu,  abychom  někomu  tím t o   způsobem  vysvětlili  význam  slova  „ z e l e n á " ,   t j .  musí vidět, c o  mají o n y  předměty společného.  A l e  zdálo  b y   se,  že  přinejmenším  ten,  k d o  vysvětluje  tak,  že  ukazuje  na  jednotlivé  předměty,  musí  vědět,  na  c o   ukazuje,  co  s v ý m   ukázáním  mini.  Zdálo  by  se,  že j e  v  určitém  stavu  m y s l i ,   že  má  nějakou  určitou  obrazovou  představu  (image),  kterou  chce  předat  t o m u ,   k o m u   vysvětluje  ukazováním.  Ten, k o m u   se  vysvětluje, by  pak měl zažít j a k ý s i  pocit: „ A h a ! "  a dostat  se  d o   patřičného  stavu  mysli,  získat  patřičnou  představu.  K d y ž   se  například  učí  počítat,  nestačí,  že  si  pamatuje  správný  vzorec.  Jak  říká  Wittgenstein:  „Algebraické  vyjádření  samo  v j e h o   m y s l i   nezakládá  porozuměni.  ľ a k ž e   říkáme,  že  před  sebou  musíte  mít  víc  než  algebraické  vyjádřeni.  Jakob>  nějaká  podivná  věc  nazývaná  , m y s ľ   měla  vlastnost  překročení  všech  mostů,  než  se  tam dostane." ( [ 1  1],  s.  308) V y p a d á  to,  že  porozumění j e  něco, c o   se  odehraje  v  určitém  časovém  o k a m ž i k u .   V e  skutečnosti  se  může  stát  spousta  různých  věcí  a č e m u  budeme  říkat „ p o r o z u m ě n í " ,  závisí  na  našich kritériích.  A  Wittgenstein  chce  ukázat,  že  k d y ž   m l u v í m e   o  obraze.  kter>  někdo  porozuměním získá, j d e  o ekvivalent  k j e h o  určitému j e d n á n i  (s. 308)  M í t   v m y s l i   obraz  podle  Wittgensteina  evidentně  nestačí.  A l e  c o   l / e  m i l   v  mysli  víc  než  obraz  nebo  třeba  JaJSi  obraz,   spojeny  s p r v n í m   obrazem?  Předpokládáme, že k r o m ě  obrazu máme ještě j e h o  interpretaci  a j s m e  v  p o k u ­ šení  myslet  si,  že  p ř i t o m   v i d í m e   celé  použití  daného  obrazu  v j e d n o m   záblesku.  K d y ž   podáme  řadu  příkladů  postupným  ukazováním  na  více  předmětů,  m o h o u   nastat  dvě  potíže.  1)  Obraz  lze  použít  řadou  různých  způsobů, 2 )  ukazování  může  vést  k vytvoření  řady  různých obrazů  v žákově  mysli ­  žák může najít  v  řadě příkladů j i n ý  společný rys, než ten,  o  nějž nám  j d e .   Takže j e d i n é ,  čeho  můžeme  ukazováním  dosáhnout, j e  to,  že  žák  bude  pravděpodobně  užívat  slovo t í m  způsobem, j a k é m u  j s m e  ho chtěli naučit.  Je 

KE GENEZI ARGUMENTU PROTI SOUKROMÉMU J A Z Y K U  

125 

tedy  vůbec  možné  nějak  jednoznačně  určit  j e h o   budoucí  jednání?  Wittgenstein  zdůrazňuje,  že  není  nezbytné  jednat  j e d n í m   způsobem  ­  že  s daným souborem předmětů  lze  provádět rozmanité věci. Chce upozornit, že  žádný  obraz  sám  o  sobě  neobsahuje  svou  interpretaci.  O b r a z   nic  nedeter­ m i n u j e  po způsobu  přírodního zákona.  N a  obraz  se  lze  dívat  různě, b y ť   pro  nás  může  být  samozřejmé  dívat  se  na  něj j e d n í m   u r č i t ý m   způsobem.  Takže  v j i s t é m  smyslu j e  správné říci, že  algebraické vyjádření určuje, j a k j  e  použít.  Problémy,  na  něž  Wittgenstein  v  první  přednášce  poukazuje,  nejsou  výhradními  problémy  soukromé  ostenzivní  definice.  Jde  j a k   o  problémy  spojené  s každou  ostenzivní  definicí,  j e d n a k   o  problémy  s obecným  v y ­ světlením, s podáním pravidla.  V e   druhé  přednášce  (označené  číslem  V I I )   Wittgenstein  přechází  k  problému  smyslových  dat  a  nadále  se  soustřeďuje  na  něj.  N a  konci  druhé  přednášky  ale  zmíní  ještě jeden  bod,  důležitý  pro  argumentaci  proti  samo­ tářskému j a z y k u :   okolí  ideje.  Nějaké  slovo  může  na  další  podnět  vyvolat  nějakou  myšlenku,  která  s ním  souvisí. 

K d y ž   m l u v í m e   o  Napoleonovi, 

můžeme  třeba  někomu  vysvětlit,  že  to j e   ten  vojevůdce,  který  zvítězil  u  Slavkova. A l e   můžeme  o  Napoleonovi m l u v i t   a  na j e h o  vítězství  u  Slavkova  si  nemusíme  vůbec  vzpomenout.  Otázka  pak  zní:  M á m e   i  tehdy  na  mysli  vítěze o d  Slavkova? Stejně tak. k d y ž  učitel přikáže ž á k o v i ,  aby  ke  2 přičítal 2.  nemusí přitom pomyslet  na  to.  že  po  100  bude následovat  102.  ale k d y ž  bude  žák  po  100  pokračovat j i n a k ,   řekne  učitel  třeba:  „ T e n h l e   početní  úkon j s e m   nemyslel."  A  to  přesto,  že  na  to.  co  bude  následovat  po  100  vůbec  nepo­ myslel.  Wittgenstein  tak  chce  upozornit  na  fakt.  že  mínit  něco.  rozumět  něčemu  (a  také  mít  k  něčemu  dispozici)  apod.  nejsou  stavy  mysli,  které  by  nastávaly  v  čase: Nerozumíme od 5:00 d o  5:23  atd.  V e   třetí  přednášce  se  objeví  termín  ,soukromý j a z v k " .   A  to j a k o  j a z y k   solipsisty, který j e  přesvědčen,  že  nikdo doopravdy nerozumí t o m u  o  čem. on  m l u v í .   Jenom  on  sám  ví. c o   míní.  k d y ž   říká  ..červená"  ­  to  slovo  odkazuje  k j e h o   smyslovému  datu.  Doopravdy  si  tedy  rozumí j e n o m   sám  se  sebou.  Wittgenstein  se  rozhodne  zvážit  právě  takový j a z y k :  j a z y k ,  kterým  m l u v í m   j e n o m   sám  k  sobě  ( „ a   language  1 talk  only  to  m y s e l f . " ,   [ 1 1 ]   s.  320).  Tento  j a z y k   hned  odliší  od j a z y k a ,   kterým  m l u v í   někdo,  k d o   zrovna  nemá  kolem  další  l i d i .   Příkladem j e   Wittgensteinovi  Robinson  Crusoe.  Ten  sice  m l u v í   j e n o m   sám  se  sebou,  ale  činí  tak  v jazyce, k t e r ý m  m l u v i l  předtím  s l i d m i .   A  Wittgenstein  nechce  m l u v i t   o jazyce, kterým m l u v í  takové  f y z i c k y  izolované  i n d iv i duu m ,   chce  m l u v i t   o  něčem j i n é m .   Robinson  Crusoe  (ale  zřejmě  také  k d o k o l i   j i n ý )   by  se  m o h l   pokusit  „vynalézt  soukromý  j a z y k " .   Dá  j m é n o   nějakému svému počitku a zapíše  si  do deníčku, že  právě měl tento počitek  ­ J 

Petr ( i l . O M B I C I   k 

126 

třeba udělá „ x "  u data, k d y  ho b o l e l y  zuby. Podle Wittgensteina tehdy  nebude  používat  výraz  „ x "   tak,  j a k   m y   používáme  výraz  „bolest  z u b i ' ľ \   Proč?  Wittgenstein  navrhuje  příklad:  Robinson  si  ostenzivně  definoval  červenou  a  p o u ž i l   přitom  nějakou  ukázku  červené.  Pak  si  zapíše  d o   deníčku  " č e r v e n á "   třeba  pokaždé,  k d y ž  uvidí  r u d ý   západ  slunce.  K d y b y c h o m  m u   stáli  za  zády,  m o h l i   bychom  vidět,  zda j e h o  zápis  „červená"  souhlasí  s tun,  že  právě  rudě  zapadá  slunce.  Wittgenstein  však  říká,  že  bychom  stejně  nevěděli,  j a k   Robinson  výraz „červená"  používá.  K d y b y  j e h o   použití  pokaždé  souhlasilo  s r u d ý m   západem  slunce,  m o h l i   b y c h o m   t v r d i t ,   že  víme  c o   Robinsonova  „červená"  znamená.  A l e   Wittgenstein  se  ptá:  A  co  k d y b y  j e h o   p o u ž i l i   na­ j e d n o u   nesouhlasilo?  A  hned  dodává,  že  k d y ž   nevíme, j a k   Robinson  svůj  výraz používá, j e h o  j a z y k  p r o   nás  přestává  být j a z y k e m  ­  a  že j e h o  j a z y k   je  j a z y k e m  j e n  potud, pokud muže být  používám mezi lidskými bytostmi a  že j e   absurdní m l u v i t  o překládání  z Robinsonova j a z y k a  do nějakého j i n é h o .   T o   vypadá j a k o   ukvapený  k r o k .   Proč  by  měl  prostý  fakt  mé  neznalosti  hned  vést  k tomu. abvch  jednání, kterému nerozumím odsoudil  jako něco, c o   není j a z y k ?  Wittgenstein  chce  říci: ať  už  budu  s výsledky  svého odhadu,  jak  Robinson nějaký  výraz svého soukromého j a z y k a  používá, j a k k o l i  spokojen a  budou  m i   umožňovat  např.  předpovídat  další  Robinsonovo  jednáni,  nikds  nebudu  moci  v v l o u č i t   možnost,  že  Robinson  bez  / n a m k \   jakékoli  další  změny  začne  svůj  výraz  používat  v rozporu  s m v m i   dosavadními  o d h a d y   Jediné, co m á m   k dispozici, j e  řada  pozorování,  kd>  j s e m   úspěšně  koreloval  Robinsonovo  použití  výrazu  „ č e r v e n á "   se  západem  slunce.  Wittgenstein  zřejmě  Robinsonovo jednání  chápe j a k o   čistě  přírodní  j e v   jako  předmět  hypotéz.  K d y b y c h o m  chtěli m l u v i t   Robinsonoyvm ja/>kem, Robinson b \   b \  1  autoritou, která  by  rozhodovala, k d o  p o u ž i l  vvrazu správně  it  k d o  nesprávně  M y   ostatní  bychom  slovům  p ř i k l á d a l i  j e n o m   hypoteticky  w / n a m .   A  to  je  právě to, co podle W ittgensteina běžně neděláme.  Wittgenstein  zde  předloží ještě  další  příklad. J e j í m  společnost  l i d i .   kteří  j s o u   všichni  dokonale  zdraví.  Samozřejmě  až  na  mě.  kter>  jako  jedins  •r 

y 

pocítím  bolest  a  dám j í  j m é n o .   Wittgenstein  ^c  ptá,  co t l a k o v ý m  j i n c n e i n   budu  dělat.  N i k d o   nebude  vědět,  co j í m  míním.  Situaci  přirovnává  k naku­ pování  tam, kde  nejsou obchody. Upozorňuje, že ono j m é n o  b y  nebylo n i č í m   víc  než p o u h ý m  zvukem. V ý r a z y ,  v  nichž by  se  vyskytlo, by nemohly n i k o h o   s m ý c h  bližních  k ničemu přimět. N e m o h l  bych j e  pohnout, aby m i  p o m o h l i   třeba aby m i  v y t r h l i  zub (Wittgensteinův vlastní  příklad). Říkat, že  v takovém  případě  mohu  svým  j m é n e m   bolesti  něco  mínit:  totiž  počitek  bolesti.  Wittgensteina  neuspokojuje.  M í n i t   něco  něčím,  pro  něj  vždy  znamená  něco  zamýšlet, vyslovovat zv u k , abych něčeho dosáhl. Bolest bych v t o m t o  případě 

KE GENEZI ARGUMENTU PROTI SOUKROMÉMU J A / Y K U  

127 

nemohl mínit  ani  tak, že  bych j i   nějak stavěl druhým před o č i ,  upozorňoval  na  ni,  odkazoval  na  svůj  počitek.  T e n t o   příklad  znovu  ukazuje,  že  problém  soukromého  j az yk a   není  nijak  podstatně  svázán  se  soukromou  ostenzivní  definicí  ­  a  to  i  přesto,  že  Wittgenstein zde definoval  Robinsonův soukromý  j a z y k  j a k o  j a z y k  smyslových  dat.  Soukromý j a z y k   ale, j a k  zřejmo  z výkladu,  nemusí  být  j a z y k  j e h o ž   výrazy j s o u   definovány  soukromými  ostenzivními  definicemi. Kdyby  se  někdo z  nás ocitl  ve společnosti dokonale zdravých lidí,  bude mít úplně stejné problémy.  V  přednáškách  následujících,  tedy  v  přednáškách,  j i m i ž   vydaná  verze  začíná,  se  Wittgenstein  soustřeďuje  na  problém soukromosti  smyslových  dat  a podrobněji rozebírá problémy spojované s j a z y k e m  smyslových dat. Termín  ,soukromý j a z y k '   se  zde  pravidelně opakuje, ale  žádná  z těchto  pasáží  nepři­ náší  definitivní  řešení  našeho  problému.  Podíváme  se  už j e n   na  přednášky  číslované X V  a X V I .  V  první  z nich  se  Wittgenstein rozhodne nejprve zjistit,  co  by  se  dalo  vyřešit  tím,  k d y b y   se  místo  slov  používaly  p ř í m o   ukázky  (samples),  ukázáním  na  něž  lze  význam  určit.  A  samozřejmě  vysvětluje,  že  v  běžném jazyce by  něco takového b y l o  možné: místo slov pro barvy bychom  m o h l i   používat  třeba  Wittgensteinovu  oblíbenou  tabulku  s barvami  a  místo  používání  slov  pro  barvy  ukazovat  na  j e d n o t l i v é   čtverečky  na  tabulce.  U  d o j m ů  a mentálních stavů to provést  nelze, protože  není  na c o  ukázat.  A  tady  j e  z d r o j   filosofického problému, kterým  se  zde  Wittgenstein zabývá: Trváme  na t o m ,  že  musíme mít nějaké předměty, na  něž  se  ukazuje, a proto použijeme  j a k o  přirovnání  dichotomii vnějšek/vnitřek,  a  poté  se  této dichotomie držíme  j a k o   něčeho  skutečného  ­  předměty,  které  bychom  tak  rádi  našli,  abychom  měli  na co ukazovat, umístíme do nepřístupného vnitřku. Wittgenstein  se  také  pokouší  vysvětlit  motivaci  zastánců  tohoto  obrazu.  Komunikace  podle  něj  vyžaduje  ustálené  významy  slov  a  v tomto  smyslu  p ř í m o   závisí  na  naší  schopnosti  pamatovat  si.  A  ony  vnitřní  předmět)  mají  plnit  právě  úlohu  nosičů  významu.  A  mají  sloužit  j a k o   poslední  odůvodnění. 

na  své  vnitřní 

předměty  bychom  se  měli mít  možnost  odvolat j a k o   na  to. c o   nás  opravňuje  použít  ten  a  ten  výraz  v  tom  a  t o m   kontextu  právě  tímto  způsobem.  S \ é   použití  nějakého  výrazu  nemůžeme  odůvodňovat  donekonečna.  A  Wittgen­ steinova  argumentace  proti  soukromému  j a z y k u   má  ukázat  právě  to.  že  postulování  nějakého  vnitřního  světa  předmětů  (nebo  interních  pravidel)  regresu  v  principu  nezabraňuje.  A  j e h o   řešení j e   prosté:  zůstat  na  veřejné  úrovni, kdy  na konci řetězu zdůvodňování stojí samo jednání:  ...Ty jsi neukázal  prostě  ukázku"  = .Měli pro to.  že jsi takto jednal, oprávnění*.  Já  říkám,  že  jsi  žádné  neměl.  Oprávnění  odka/uje  k pravidlu:  Nemohu  říci:  .To.  co  zde  vidím, j e  oprávnění.*  ­  Řetězec  duvodu  má  konec.  V  posledku 

Petr ( i  L O M  MÍČI  k 

128 

m u ž e  b \ t  d ů v o d e m j  e n o m  pravidlo: 

. D ě l á š  toto'  ­  a n e n í  p r o  t o  d ů v o d . "  ( |  I  11. 

s. 3 4 8 ) *  

V i d í m e ,  j a k   se  i  v kontextu  argumentace  p r o t i j a z y k u  smyslových  ciat  obje­ vuje argumentace  obecnější. U k á / k y   v mysli  fixované s o u k r o m ý m i  o s t e n / i v ­ n í m i   definicemi j s o u   prosté  případem  pravidel:  mají  sloužit j a k o  oprávnení  j a z y k o v é h o  jednání.  O  stálosti  významů  můžeme  v posledku  m l u v i t   prosté  z  té  příčiny, že  se  díky shodnému biologickému ustrojení  a  ustálené  výchově  shodujeme  v určitých  reakcích,  k  n i m ž  j s m e   b y l i   vycepováni.  Wittgenstein  dále  vysvětluje,  proč  nám  vnitřní  předměty  neposlouží  j a k o   poslední  zdůvodnění,  rozborem  fenoménu  lhaní,  které  p r o   tento  účel  srovnává  i  s r o z u m ě n í m ,   na  kterém  několikrát  vykládal  odlišnost  těchto  fenoménů  o d   y 

mentálních stavů ( j a k o  j e  třeba smutek).  V  další  přednášce  p r o   nás  zajímavá  souvislost  obecnějšího  argumentu  proti samotářskému j a z y k u  a argumentu proti jazyku smyslových dat  vystoupí  ještě  zřetelněji.  Wittgenstein  hned  začíná  srovnáním  problému  stejnosti  (identifikace)  barev  a  matematických  výrazů.  Zajímá  ho  samozřejmě  otázka  správnosti  popisu  nějakého  faktu.  A  Wittgenstein ukazuje, že  na otázku, c o  je  stejné, j e  možné dávat  různé odpovědi: že o d p o v ě ď   na tuto otázku j e  v  jistém  smyslu nahodilá.  ...Přece  m u s í   s p r á v n ý   a  n e s p r a v n v   z p ů s o b ? "  

I n u .   m\ 

pokračujeme  ( \  

r o z v í j e n í  č í s e l n é  r a d } )  j i s t ý m  z p ů s o b e m .  K d v ž  l o  č l o v ě k  n e d ě l á ,  n e m u s í m e  b v t   s c h o p n i  h o   u č i t .   A l e   n e m ů ž e m e   ř í c i .   že  ř í c i   o p a k   " v e d e   k a n a r c h i i "   M o h l i   b v c h o m   ř í c i .   ž e  h o  n e m ů ž e m e   p ř i v é s t   k p r o v o z o v a n í   a r i t m e t i k ) ,  n e b o   že  h o   n e m ů ž e m e  p ř i \ é s t   k  t o m u .   abv  a r i t m e t i k u  p r o v o z o v a l   správní'. 

\ l e  .správně" 

z d e   n e z n a m e n á ,   že  n e n í   žádnv  r o z d í l  m e z i   t í m .  k d v ž   se  h r a j e   j i n á  hra.  a  t u n .   k d y ž  se n e h r a j e  v ů b e c  ž á d n á  hra. 

..Ale \ i š .  e o  c h c e š /   \ u   a n o .  / n a m e n a ­ l i  

t o  p r o s t ě  t o l i k ,  že k d v ž   se  m ě  zeptáš, o d p o v í m  ti.  N e z n a m e n á   to.  že  se  tehdv  n ě c o  d ě j e .   .Jak  t u   h r u   k o n t r o l u j e m e ? "   P o m o c i   p r a v i d e l  

A l e   kontrolujeme  aplikaci 

prav i d e l ?  ­  N e .  ­  C o  t o  p o t o m  z n a m e n á  k o n t r o l o v a t  p o m o c í  p n i  v k l e l " '  

Prostě 

t o .  že l i d é  s k u t e č n é  j e d n a j í  jistv m i   z p ů s o b y .   . P o k r a č u j   v  p ř i č í t á n í  j e d n é . "   A  c o  j e  p ř i č í t á n í  j e d n é ?  . V ě d ě t ,  j a k  p o k r a č o v a t "j  e   d a l e k o  s l o ž i t ě j š í ,  n e ž  b y  si j e d e n  m y s l e l . "  ( |  I  11.  s.  3 5 2 )  

A  zde přijde důležitý k r o k .  Wittgenstein hned navazuje:  . . U  g r a m a t i k y  v ý r a z u :  . I J k a ž  n a  s t e j n o u  b a r v u . "  j d e  o s t e j n o u  věc.  C o  č i n í   p o p i s ,   k t e r ý   n ě k d o  p o d á  p ř i  p s y c h o l o g i c k é m  p o k u s u  s p r á v n ý m  n e b o   c h y b n ý m 0  M o h l  b y s   ř í c i :   . J e ­ l i   j e h o   z p ů s o b e m   v y j á d ř e n í   u k á z a t   n a   u k á z k u .  

KE  GENEZI ARGUMENTU PROTI SOUKROMÉMU JAZYKU 

129 

p a k   m u s í   u k á z k a   s o u h l a s i t   š t í r u ,   c o   v i d í . *   A  c o   t o  j e ?   N e m ů ž e   v j e d n o m   o k a m ž i k u  s o u h l a s i t  a d a l š í m  n e s o u h l a s i t ?   . N e v e d e  t o  k  a n a r c h i i ? "   N i k o l i ,  j e ž t o   p o l i c i e   ( ( z á k o n n é   p ř i n u c e n í ) ) ,   k t e r á   zastavuje  a k t y   a n a r c h i e ,   j e d n á  v e  v e ř e j n é m  j a z y c e .   .Je  vítězstvím p o s t a v e n í  j e d n o h o  k o u s k u  d ř e v a  n a  d r u h ý ? "  J e n o m  v  n ě j a k é  hře.  J e n o m   v r á m c i  j a z y k o v é  h r y   e x i s t u j e   s p r á v n é   a  c h y b n é .   N e m ů ž e š   ř í c i :   . p r o   j i n é h o  b y  t o  n e m o h l o  b ý t  c h y b n é ,  a l e  p r o  n ě j  t o  c h y b n é  j e " .  O t á z k a  s p r á v n é h o   a c h y b n é h o  n e e x i s t u j e ,  d o k u d  j s i  n e ť i x o v a l  j i s t á  p r a v i d l a : "  

V i d í m e ,   že  poté,  c o   předvedl  problematiku  v  obecné  podobě,  prohlásí  Wittgenstein jednoznačně, že  v  případě smyslových  dat j d e   o tentýž problém  a  také vyloží, v čem tato stejnost spočívá. Jednoznačnější  podporu si  zastánci  argumentu  proti  samotářskému j a z y k u  j a k o   obecné  podoby  argumentu  proti  j a z y k u  soukromému těžko mo h o u přát.  Wittgenstein pracuje  s obecným argu­ mentem  pravidel  i  ve  z b y t k u   přednášky  a  soustavně j e j   spojuje  s příklady,  které pracují  se s o u k r o m ý m i  předměty ( z  argumentu j a z y k a  smyslových dat).  Jednotlivé  uvedené  ukázky  lze  samozřejmě dále  interpretovat, ale  snad  se  m i   zde  povedlo  přesvědčivě  ukázat,  že  termín  .soukromý  j a z y k '   se  u  Wittgensteina o d   začátku  objevuje  v širším  významu  než j e n o m  j a k o  J a z y k   smyslových  d a ť .   Tento  stručný  v ý k l a d   rozhodně  stačí  k tomu.  aby  b y l o   zřejmé,  že  k d y ž   Wittgenstein  mluví  v  §202  Filosofických  zkoumání  o  soukromém řízení  se  pravidlem, nejde o  žádné nedopatření, náhodu č i  pouhou  anticipaci  argumentu  proti j a z y k u   smyslových  dat,  který  probírá  v  §§243—  315.  Naopak.  N a   základě  j e h o   formulací  v  Hnědé  knize  č i   poznámkách  k  přednáškám  o  soukromé zkušenosti  můžeme  říci,  že  Wittgenstein  nechápal  soukromý j a z y k  čistě j a k o  j a z y k  smyslových  dat  a nezabýval  se j í m  j e n o m  ve  zhruba  v  osmdesáti  oddílech  svého  opus  magnum,  nýbrž  že j a k o   soukromý  j a z y k   můžeme  zcela  v souladu  s j e h o  záměry  označit  celou tradiční  koncepci  j a z y k a ,   s níž  se  vyrovnává o d   první  věty  Filosofických  zkoumání.  Soukromý  j a z y k  j e  pro Wittgensteina j a z y k ,  j e m u ž  skutečně rozumím j e n o m  j á :  j e n o m  j á   si  m o h u   být j i s t .  j a k á  pravidla  f i x u j í   užívání  mých  výrazů,  a j e n o m  j á  vím.  k j a k ý m  předmětům t y t o   výrazy  referují.  Ostatní  mohou  pouze  budovat  více  č i  méně  úspěšné hypotézy, o t o m ,  j a k  svá slova míním.  V  tomto smyslu m l u v í   Wittgenstein o soukromém j a z y c e  o d  první chvíle, kdy tento termín použije.  Filosofický  ústav  .1 ľ  ('R  .Jilská  L  í 10  00  Praha  /  glombOOa  hot mail,  com 

Petr GLOMBIČEK 

130 

BIBUOGRAFIF:  [ I  I B A K E R .  ( i . .  H A C K E R .  P.  (1984): Scepticism, Rules and  Language  Blackwell. O x f o r d   121  B A K E R .  G.. H A C K  F R.  P.  (1085): Rules, G r a m m a r  and Necessity  Blackwell. O x f o r d   [31 G O L D F A R B .  W .  (I c >85): k r i p k e  on Wittgenstein on Rules.  In: Journal of Philosophy. 82.  471­488.  (4]  K R I P K E .   S.  (1982):  Wittgenstein  on  Rules  and  Private  Language  Harvard  Univcrsitv  Press, Cambridge.  [51 M A C K E N Z I E .  N. (1973): Basic  Sentences and Objectivity:  A  Private  Language Argument  In: Dialog  12. 217­232.  [ 61  MCDOWELL,. J.  (1984): Wittgenstein o n  Following a Rule.  In  S y n  these  58  [7J  M C G I N N .  C. (1984): W ittgenstein on M e a n i n g   Blackwell. O x f o r d   [81  PEACOCKE. C. (1981): Reply:  Rule Following:  f l i c  Nature o f  Wittgenstein's Arguments  In:  H O l . Z M A N ,  S.  I I .   ­  L E I C H ,   C  M .  ( e d s ) :  Wittgenstein:  to  Follow  a  Rule  Routlcge  and  Kegan  Paul. London, 7 2 ­ 9 5 .   [ 9 ]  PEARS. D. (1986): T h e   False  Prison  Clarendon  Press. O x f o r d   [ 1 0 ]  W I T T G E N S T E I N .  L. (1969): T h e  Blue and B r o w n  Books  B l a c k w e l l   O x f o r d   | 1 1 ]  W I T T G E N S T E I N .   L.  (1993):  Philosophical  Occasions  1 9 1 2 ­ 1 9 5 1   K l   \ ( i ( > !   .  I  N O R D M A N ,  A .  (eds  ).  Hackett, Indianapolis.  [ 1 2 ]  W I T T G E N S T E I N ,   L.  (1989):  L i n e   Philosophische  Betrachtung  In  W l ' l  I ' G I . N S   11  IN.  L.: Schriften. sv.  5. Suhrkamp. 1  ran furt am M a i n   [13] W R I G H T .   C.  (1980):  Wittgenstein  on  the  Foundations  o f   M a t h e m a t i c s   H a r v a r d   University Press. Cambridge.   

*

w