Mosty k lidskému jazyku

Kapitola osmá

Mosty k lidskému jazyku

Původ lidského jazyka je nejdůležitějším klíčem k pochopení toho, jak jsme se stali tak jedinečnými. Vždyť díky jazyku spolu dokážeme komunikovat mnohem účinněji než jakákoli zvířata. To nám dovoluje vymýšlet společné plány, učit jeden druhého a učit se ze zkušeností jiných nebo z minulosti. Díky této schopnosti dokážeme ve svých myslích uchovávat přesné vypodobnění světa a kódovat a zpracovávat informace mnohem účinněji než jakákoli zvířata. Bez jazyka bychom nikdy nenaplánovali ani nepostavili katedrálu v Chartres nebo rakety V-2. Toto jsou důvody, které mě vedly k úvaze, že velký skok vpřed (tedy předěl v lidské historii, kdy se konečně objevily kulturní inovace a umění) byl umožněn vznikem mluvené řeči. Mezi lidskou řečí a hlasovými projevy jakéhokoli zvířete leží zdánlivě nepřekonatelná propast. Už od Darwinových dob je jasné, že záhada původu lidské řeči je evolučním problémem. Jak vlastně byla tato nepřekonatelná propast překonána? Pokud přijmeme, že jsme se vyvinuli ze zvířat postrádajících schopnost lidské řeči, pak se naše řeč musela vyvinout a zdokonalit během času společně s lidskou pánví, lebkou, nástroji a uměním. Kdysi musela existovat přechodná – řeči podobná – stadia spojující shakespearovské sonety a opičí skřeky. Darwin si ve snaze tuto evoluční záhadu vyřešit pilně vedl poznámky o vývoji řeči svých dětí a přemýšlel o jazycích „primitivních“ lidí. Vysledovat původ řeči se bohužel ukazuje jako mnohem těžší než vysledovat původ lidské pánve, lebky, nástrojů či umění. To všechno se může zachovat a může pak být objeveno a datováno, ale mluvené slovo v okamžiku zmizí beze stopy. Ve chvílích frustrace často sním o stroji času, který by mi umožnil pořídit zvukové nahrávky v pradávných táborech hominoidů. Snad bych objevil, že australopitéci vyluzovali skřeky jen málo odlišné od šimpanzích, že raný Homo erectus už artikuloval jednotlivá rozlišitelná slova, která se za milion let zdokonalila ve dvouslovné věty, že Homo sapiens před velkým skokem vpřed skládal delší řetězce slov, ale stále bez rozvinuté gra-

141

matiky a že větná syntax a všechny dnešní hlásky se objevily až s velkým skokem. Bohužel žádné podobné retrospektivní nahrávky k dispozici nemáme, nemáme ani žádnou naději, že bychom někdy nějakou nahrávku získali. Jak tedy můžeme doufat, že bez takového kouzelného stroje času vysledujeme původ řeči? Ještě nedávno bych tvrdil, že je beznadějné pokoušet se o cokoli víc než o pouhé spekulování. V této kapitole se nicméně pokusím vyjít ze dvou rozrůstajících se okruhů poznatků, na jejichž základě by se nám přes zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi zvířecími a lidskými zvuky mohlo podařit začít stavět mosty, a to tak, že začneme na obou protilehlých březích. Důmyslné výzkumy hlasových projevů volně žijících zvířat, zvláště pak ty zabývající se našimi příbuznými z řad primátů, budují předmostí na zvířecí straně propasti. Vždy se předpokládalo, že předchůdcem lidské řeči musely být zvířecí zvuky, ale až dnes si začínáme uvědomovat, jak daleko musela zvířata dojít, aby si vytvořila svůj vlastní „jazyk“. Naproti tomu není zcela jasné, kde nalézt předmostí na lidské straně propasti, protože všechny existující lidské jazyky jsou nesrovnatelně pokročilejší než zvuky zvířecí. V poslední době se objevily názory, že by početné soubory lidských jazyků, většinou lingvistů zanedbávané, mohly skutečně ilustrovat dva primitivní úseky na lidské straně mostu. Řada volně žijících zvířat mezi sebou komunikuje pomocí zvuků, z nichž třeba ptačí zpěv či psí štěkání jsou nám obzvláště dobře známé. Většina z nás je v doslechu nějakých zvířecích hlasů po většinu dní svého života. Vědci studují hlasy zvířat celá staletí. Navzdory této dlouhé historii však naše porozumění těmto všudypřítomným známým zvukům výrazně vzrostlo až po zavedení takových nových technik, jako jsou moderní nahrávací zařízení, elektronické analýzy hlasů k detekování jemných změn prostým lidským uchem nepostřehnutelných, zpětné přehrávání nahrávek zvířatům a sledování jejich reakcí či sledování reakcí zvířat na hlasy elektronicky pozměněné. Tyto metody odhalují, že zvířecí hlasová komunikace je jazyku podobná mnohem víc, než by si kdokoli ještě před třiceti lety myslel. Nejpropracovanějším „zvířecím jazykem“, který byl do dnešního dne studován, vládne obyčejná africká opice velikosti kočky jménem kočkodan. Kočkodani patří mezi ty druhy opic, s nimiž se návštěvní-

142

ci východoafrických národních parků setkávají nejčastěji. Doma jsou stejně na stromech jako na zemi, v savaně jako v deštném lese. Afričané je musí znát už statisíce let, co existujeme jako druh Homo sapiens. Jako domácí mazlíčci se do Evropy dostali nejspíš už před více než 3 000 lety a evropští biologové se s nimi v Africe seznámili už v 19. století. A mnoho obyčejných lidí, kteří Afriku nikdy nenavštívili, zná kočkodany ze zoologických zahrad. Volně žijící kočkodani – podobně jako jiná zvířata – jsou neustále vystavováni tváří v tvář situacím, v nichž jim může pomoci přežít účinná komunikace. Za zhruba třemi čtvrtinami úmrtí kočkodanů stojí predátoři. Jste-li kočkodan, musíte umět rozpoznat orla bojovného, jednoho z největších zabijáků kočkodanů, od supa afrického, stejně velkého plachtícího dravce, který se živí mršinami a pro živé opice nepředstavuje žádné nebezpečí. Když se objeví orel, je nezbytné adekvátně zareagovat a také upozornit příbuzné. Pokud včas nerozpoznáte orla, zemřete, nestačíte-li to sdělit svým příbuzným, je veta s nimi – i s částí vašich genů –, a když si budete myslet, že jste zahlédli orla, a přitom vám nad hlavou přeletěl sup, ztrácíte čas zbytečnou ochranou, zatímco ostatní členové tlupy nerušeně sbírají potravu. Odhlédneme-li od problémů souvisejících s predátory, je život kočkodanů určován složitými sociálními vztahy. Žijí ve skupinách, které bojují o teritorium s ostatními skupinami. Proto je též nezbytné rozlišovat mezi opicí snažící se zvenčí proniknout do skupiny, nepříbuzným členem vaší vlastní skupiny, který se vám chystá ukrást potravu, a blízkým příbuzným, u něhož můžete v budoucnu hledat podporu. Kočkodan v tísni potřebuje nějakým způsobem sdělit svým příbuzným, že právě on má potíže, a ne někdo jiný. Musí taky nezbytně vědět, kde se nacházejí zdroje potravy, a komunikovat o tom s ostatními. Je dobré bavit se i o tom, které z těch tisíců druhů rostlin a živočichů v okolí jsou dobré k snědku, které jsou jedovaté a kdy a kde je největší šance ty jedlé nalézt. Ze všech těchto důvodů mohou kočkodani z účinného způsobu komunikace o jejich světě jen získat. Navzdory našemu dlouhodobému a blízkému vztahu s kočkodany jsme až do poloviny šedesátých let opomíjeli jejich složitou znalost světa a hlasové projevy. Dnes už na základě etologického výzkumu kočkodanů víme, že rozeznávají jemné rozdíly mezi jednotlivými typy predátorů i mezi sebou samými. Vcelku rozdílné obranné

143

strategie zaujímají v případě ohrožení levhartem, orlem nebo hadem. Rozdílným způsobem reagují na dominantní a submisivní členy své vlastní tlupy, na příslušníky různých konkurenčních tlup či na své matky, babičky z matčiny strany, sourozence a nepříbuzné příslušníky vlastní tlupy. Vědí, kdo je s kým příbuzný. Ozve-li se mládě, jeho matka se otočí k němu, zatímco ostatní matky se otočí k matce daného mláděte, aby viděly, jak se zachová. Jako by kočkodani měli jména pro několik druhů predátorů a pro několik desítek jednotlivých opic. Za první poznatky o tom, jak si kočkodani tyto informace sdělují, vděčíme etologickému výzkumu biologa Thomase Struhsakera v keňském národním parku Amboseli. Všiml si, že tři různé typy predátorů spouštěly u kočkodanů různé obranné mechanismy a vyvolávaly specifické varovné hlasy, pro Struhsakera dostatečně odlišné na to, aby je byl schopen rozlišovat i bez použití složité elektronické analýzy. Když kočkodani narazí na levharta nebo jinou velkou kočkovitou šelmu, spustí jejich samci hlasitou sekvenci zvuků podobnou štěkání, kdežto samice začnou švitořit vysoko položenými hlasy (chirp) – a všechny opice v doslechu vyběhnou nahoru do stromů. Spatří-li kočkodan na obloze kroužit orla bojovného nebo korunkatého, krátce dvouslabičně jakoby zakašle, načež všechny opice, které to zaslechly, vzhlédnou k obloze a vzápětí zaběhnou do křoví. Opice, která spatří krajtu nebo jiného nebezpečného hada, vydá jiný specifický hlas (chuttering); upozorňuje jím ostatní kočkodany v blízkosti, aby se postavili na zadní a dávali pozor na zem (aby viděli, kde se had nachází). V roce 1977 zahájil manželský tým ve složení Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová řadu pokusů, které potvrdily, že tyto hlasy mají skutečně takové funkce, jak to naznačovala Struhsakerova pozorování. Nejprve nahráli hlas, o němž Struhsaker tvrdil, že má nějakou zjevnou funkci (řekněme třeba „levhartí hlas“). Následující den, po nalezení stejné tlupy kočkodanů, ukryl jeden z manželů magnetofon a reproduktor v blízkém křoví a druhý začal opice natáčet na kameru. Po patnácti vteřinách vědec č. 1 spustil nahrávku a vědec č. 2 pokračoval minutu v natáčení opic, aby bylo vidět, zda se opice chovají tak, jak by měly, vzhledem k předpokládané funkci daného hlasu (zda se v případě „levhartího hlasu“ ukryjí na stromě). Ukázalo se, že playback „levhartího hlasu“ skutečně opice vyhnal na strom a stejně tak „orlí hlas“ a „hadí hlas“ přiměl opice k chování,

144

jež by s těmito hlasy mělo být spojeno za přirozených podmínek. Bylo jasné, že Struhsakerem zjištěný vztah mezi pozorovaným chováním a hlasy nebyl náhodný, ale že tyto hlasy skutečně mají význam, jaký na základě svých pozorování předpokládal. Uvedené tři typy volání v žádném případě nevyčerpávají celou slovní zásobu kočkodanů. Vypadá to, že kromě těchto hlasitých a častých poplašných volání existují nejméně tři další typy poplašného volání, typy jemnější a méně časté. První z nich upozorňuje na přítomnost paviánů: když jej kočkodani uslyší, jen zpozorní. Druhý vydávají při spatření savců, jako jsou šakali nebo hyeny, kteří vzácně kočkodany loví. Opice pak začnou dané zvířat sledovat a pomalu se přesouvat k nějakému stromu. Zbývající typ poplašného volání, vydávaný v přítomnosti neznámých lidí, pobídne členy tlupy k poklidnému přesunu k nějakému keři nebo výš do koruny stromu. Nicméně funkce každého z těchto tří mírnějších typů poplašného volání zůstává nepotvrzená, protože zatím nebyla otestována patřičným playbackovým experimentem. Součástí komunikace kočkodanů jsou i vrčivé zvuky. Znějí však všechny jeden jako druhý, a to dokonce i vědcům, kteří nasloucháním kočkodaních hlasových projevů strávili dlouhá léta. A vypadají stejně i tehdy, jsou-li nahrány a zobrazeny v podobě frekvenčního spektra na obrazovce přístroje analyzujícího zvuk. Teprve po detailním proměření jednotlivých spekter byli Cheneyová a Seyfarth schopni detekovat (ale jen někdy, ne vždy!) určité rozdíly mezi různými typy vrčení, vydávanými ve čtyřech společenských souvislostech: když se opice přibližuje k dominantnímu jedinci, když se přibližuje k podřízenému jedinci, když sleduje jinou opici nebo když zahlédne konkurenční tlupu. Opice, kterým byly přehrávány zvuky nahrané za těchto čtyř rozdílných okolností, reagovaly mírně rozdílně. Například se dívaly na reproduktor tehdy, když přehrávané vrčení původně zachycovalo souvislost „blíží se dominantní opice“, zatímco byl-li prezentován hlas nahraný v souvislosti „podívej se na konkurenční tlupu“, podívaly se ve směru hlasu vycházejícího z reproduktoru. Tyto jemné rozdíly v chování, vyvolané patřičnými hlasy, byly potvrzeny i dalšími pozorováními za přirozených podmínek. Kočkodani rozumějí hlasu druhého kočkodana samozřejmě mnohem lépe než my. Přesto však nás i pouhé poslouchání a pozorování kočkodanů, aniž bychom jejich hlasy nahrávali a zpětné přehrávali,

145

nenechává na pochybách, že reagují přinejmenším čtyřmi rozdílnými typy vrčení, pravděpodobně jich však mají v zásobě mnohem víc. Seyfarth napsal: „Sledovat, jak kočkodani vrčí jeden na druhého, se skutečně hodně podobá sledování vzájemně konverzujících lidí, aniž bychom ale slyšeli, co říkají. Žádné zjevné reakce nebo odezvy na vrčení nejsou patrné, takže celý systém vypadá značně záhadně, a záhadný je do té doby, dokud nezačnete dělat playbackové experimenty.“ Jak snadné je podhodnotit rozsah zvířecího hlasového repertoáru! Kočkodani z Amboseli se dorozumívají přinejmenším deseti „slovy“. Jsou to výrazy vyjadřující „levharta“, „orla“, „hada“, „paviána“, „jiného dravého savce“, „neznámého člověka“, „dominantní opici“, „podřízenou opici“, „sledovat jinou opici“ a „podívat se na konkurenční tlupu“. Nicméně prakticky každé poukazování na jakékoli zvířecí chování připomínající prvky lidské řeči je přijímáno se skepticismem mnoha vědci přesvědčenými o existenci lingvistické propasti, jež nás dělí od zvířat. Pro takové skeptiky je jednodušší předpokládat, že lidé jsou jedineční, a důkazní břemeno tak nechat nést někým, kdo smýšlí jinak. Jakékoli tvrzení o existenci řeči podobných prvků u zvířat je považováno za příliš složitou hypotézu, kterou je nutné vzhledem k absenci jednoznačného důkazu zavrhnout. Přesto mi alternativní hypotézy, jimiž se tito skeptici pokoušejí vysvětlit chování zvířat, někdy přijdou jako mnohem komplikovanější než jednoduché a často přijatelnější vysvětlení, že lidé tak jedineční prostě nejsou. Tvrzení, že různé hlasy, které kočkodani vydávají při spatření levharta, orla či hada, na tato zvířata skutečně odkazují nebo že představují způsob komunikace s ostatními opicemi, vypadají docela skromně. Nicméně skeptici byli nakloněni jen víře, že pouze lidé mohou vydávat cílené signály poukazující na vnější objekty nebo události. Tvrdili, že varovná volání kočkodanů byla jen necílenými výrazy jejich emočního stavu („jsem k smrti vyděšen!“) nebo jejich úmyslu („vyběhnu na strom“). Takto lze vysvětlit i některá z našich „volání“. Když spatřím proti mně se plížícího levharta, budu taky asi nejspíš křičet, a to i tehdy, nebude-li poblíž nikdo, kdo by mě mohl slyšet. A při fyzické námaze, třeba při zvedání nějakého těžkého předmětu, i my vydáváme podivné zvuky. Představme si, že zoologové z nějaké vyspělé mimozemské civili-

146

zace zjistí, že když spatřím levharta, ze sebe vypravím trojslabičný výkřik „á, levhart!“ a šplhám na strom. Jistě by si na základě tohoto pozorování nemysleli, že bych byl schopen nějaké symbolické komunikace. Mohli by dost dobře pochybovat o tom, že bych dokázal něco víc než skřeky vyjádřit nějakou emoci nebo záměr. Aby otestovali své hypotézy, uchýlili by se k experimentům a detailnímu pozorování. Kdybych křičel bez ohledu na to, zda je v mém doslechu nějaký další člověk, podporovalo by to teorii pouhého vyjádření emoce nebo záměru. Jestliže bych však křičel pouze v přítomnosti nějaké jiné osoby, a navíc pouze tehdy, když by se ke mně blížil levhart, a ne lev, naznačovalo by to komunikaci s odkazem na nějaký konkrétní vnější podnět. A pokud budu křičet, když bude nablízku můj syn, ale zůstanu zticha, když uvidím, jak se levhart plíží k muži, s nímž mě často viděli zápasit, utvrdí to mimozemské zoology v tom, že jde o cílevědomou komunikaci. Podobná pozorování přesvědčila pozemské zoology o tom, že varovné hlasy kočkodanů komunikační funkci mají. Osamocený kočkodan téměř hodinu pronásledovaný levhartem zůstal v průběhu celého svého martyria zticha. Kočkodaní matky vydávají více poplašných volání, když mají u sebe vlastní potomky, než když jsou s nepříbuznými opicemi. Kočkodani občas vydávají „levhartí hlas“ i tehdy, když nablízku žádný levhart není, ale když jejich tlupa bojuje s jinou tlupou a právě prohrává. Falešné poplašné volání zažene všechny bojovníky na nejbližší strom, čímž poslouží coby prostředek k získání oddychového času. Proto je volání jasně cíleným komunikačním prostředkem, nikoli jenom nějakým automatickým vyjádřením strachu při spatření levharta. Volání není ani pouhým reflexivním mručením vydávaným při šplhání na strom, protože volající opice může v závislosti na okolnostech na strom buď šplhat, nebo z něj seskočit, nebo nedělat vůbec nic. Skutečnost, že volání má jasně definovaný vnější zástupný symbol, je zvláště dobře ilustrována „orlím hlasem“. Spatří-li na obloze velkého kroužícího dravce se širokými křídly, reagují kočkodani tímto hlasem obvykle tehdy, jde-li o orla bojovného nebo korunkatého, jejich dva nejnebezpečnější opeřené predátory. Obvykle však takový hlas nevydávají, jde-li o orla stepního, a téměř nijak nereagují, jde-li o orlíka (Circaetus pectoralis) nebo supa afrického – ti kočkodany neloví vůbec. Při pohledu zezdola přitom orlík vypadá dost podobně jako orel bojovný. Oba mají světlou spodinu, pruhovaný ocas

147

a tmavou hlavu a hrdlo. Kočkodani jsou dobrými pozorovateli ptáků, protože na tom závisí jejich životy! Uvedené příklady dokládají, že poplašná volání kočkodanů nejsou samovolným vyjádřením strachu nebo záměru. Nesou vnější zástupný symbol, který může být voláním docela přesně definovaný. Jde o cílenou komunikaci, která je míněna upřímně, pokud má volající starost o ty, jimž je volání určeno, ale která může být i zneužita vůči nepřátelům. Skeptikové, kteří předkládané podobnosti mezi zvířecími zvuky a lidskou řečí zpochybňují, poukazují na fakt, že lidskou řeč je zapotřebí se naučit, zatímco mnohým zvířatům je schopnost vydávat druhově specifické zvuky už vrozená. U mláďat kočkodanů to však vypadá, že se učí, jak správně dané zvuky vydávat a jak na ně reagovat, stejně tak jako mláďata lidská. Mručení mladého kočkodana zní jinak než mručení dospělých. „Výslovnost“ se postupně zlepšuje s věkem, přičemž „dospěje“ až okolo dvou let, kdy mají mláďata kočkodanů za sebou téměř půlku své puberty. I lidská mláďata získávají dospělým podobnou výslovnost ve stáří okolo pěti let, mým čtyřletým synům je stále ještě někdy obtížné rozumět. Mladí kočkodani se nenaučí spolehlivě a správně reagovat na volání dospělých až do věku šesti sedmi měsíců. Do té doby kočkodaně třeba zareaguje na „hadí hlas“ dospělých skokem do křoví, což je správná reakce na přítomnost orla, zatímco reagovat tak na hada může být přímo sebevražedné. Až do věku dvou let nejsou kočkodaňata schopna důsledně vydávat v dané situaci správné poplašné volání. Před dosažením tohoto věku může malý kočkodan zakřičet „orel!“, nejen když se objeví orel bojovný nebo korunkatý, ale i tehdy když mu nad hlavou přeletí jakýkoli jiný pták, a dokonce i tehdy, když ze stromu padá list. Dětští psychologové označují takové chování u našich vlastních dětí – když třeba zdraví slovy „haf haf“ nejen psy, ale i kočky či holuby – „přehnaným zobecňováním“ (overgeneralizing). Dosud jsem zcela volně lidské pojetí termínů, jako je „slovo“ a „jazyk“, vztahoval na hlasovou komunikaci kočkodanů. Porovnejme teď hlasovou komunikaci lidí a primátů trochu důkladněji a pokusme se nalézt odpověď na tři otázky. Představují kočkodaní zvuky skutečně „slova“? Jak velká je „slovní zásoba“ zvířat? Je součástí hlasové komunikace nějakých zvířat „gramatika“ a má právo být označována jako „jazyk“?

148

Zaprvé, je přinejmenším jasné, že každé poplašné volání kočkodanů je reakcí na jasně definovaný druh vnějšího nebezpečí. Pochopitelně to ale neznamená, že kočkodaní „levhartí hlas“ vymezuje pro kočkodany stejné zvíře jako slovo „levhart“ pro profesionálního zoologa, a sice zástupce jednoho živočišného druhu, definovaného jako skupina jedinců schopných se případně mezi sebou křížit. Vědci už vědí, že kočkodani vydávají svůj „levhartí hlas“ v reakci nejen na levharta, ale i na další dvě středně velké kočkovité šelmy (karakala a servala). Je-li tedy „levhartí hlas“ vůbec slovem, neznamenalo by toto slovo „levhart“, nýbrž „středně velké kočkovité šelmy, jež nás mohou napadnout, loví podobným způsobem a před nimiž je nejlepší utéct na strom“. Spousta lidských slov se však používá v obdobně obecném významu. Například většina z nás, kdož nejsme ichtyologové nebo vášniví rybáři, myslí označením „ryba“ jakéhokoli studenokrevného živočicha s ploutvemi a páteří, který plave ve vodě a mohl by být k snědku. Základní otázka tedy je, zda „levhartí hlas“ představuje slovo („středně velká kočkovitá šelma, která a tak dále“), oznámení („támhle se plíží středně velká kočkovitá šelma“), zvolání („dávej pozor na támhletu středně velkou kočkovitou šelmu!!“), nebo pobídku („vyběhněme na strom nebo udělejme něco jiného, abychom unikli té středně velké kočkovité šelmě“). Zatím není jasné, kterou z těchto funkcí „levhartí hlas“ má, nebo zda nejde dokonce o kombinaci více z nich. Když můj roční syn Max řekl „džus“, což jsem pyšně vzal jako jedno z jeho prvních slov, byl jsem náležitě nadšen. Maxovo jednoslabičné slovo „džus“ nebylo jen formálně správným určením vnějšího zástupného symbolu s určitými vlastnostmi, sloužilo i jako pobídka: „Dej mi nějaký džus!“ Až v pozdějším věku začal Max přidávat další slabiky, jako „dej mi džus“, k rozlišení pobídky od pouhého slova. U kočkodanů nenacházíme žádné známky, že by tohoto stadia dosáhli. A teď k otázce velikosti „slovní zásoby“. Na základě našich současných znalostí dokonce i ta nejpokročilejší zvířata vypadají, že jsou v tomto ohledu daleko za námi. Průměrný člověk za den použije přibližně 1 000 slov, můj malý příruční slovník obsahuje 142 000 slov, zatímco u kočkodanů, nejintenzivněji studovaných savců, bylo rozlišeno jen pouhých 10 různých volání. Zvířata a lidé se ve velikosti slovní zásoby zajisté liší, nicméně rozdíl nemusí být tak velký, jak by se na základě těchto čísel mohlo zdát. Vzpomeňme si, jak pomalý byl

149

náš pokrok při rozlišování kočkodaních volání. Do roku 1967 by nikoho ani ve snu nenapadlo předpokládat u těchto hojných zvířat vůbec nějaká volání s rozdílným významem. Ani nejzkušenější pozorovatelé kočkodanů nedokáží některé z jejich volání odlišit bez pomoci přístrojů, a dokonce i za použití analytických přístrojů zůstává odlišnost některých z deseti předpokládaných volání nejistá. Kočkodani (a jiná zvířata) mohou disponovat mnoha dalšími druhy volání, jejichž odlišnost jsme ještě nebyli s to rozeznat. Na problémech s rozlišováním zvířecích zvuků není nic překvapivého, když si uvědomíme, jaké potíže máme s rozlišováním zvuků lidských. Děti stráví během prvních let svého života spoustu času učením, jak rozpoznávat a reprodukovat rozdíly v řeči dospělých. V dospělosti naše problémy pokračují, a to při rozlišování zvuků cizích lidských jazyků. Po čtyřech letech francouzštiny na střední škole, mezi dvanácti a šestnácti, mám s porozuměním mluvené francouzštině naprosto trapné potíže ve srovnání s jakýmkoli čtyřletým francouzským dítětem. Francouzština je ale stále snadná ve srovnání s jazykem novoguinejského kmene Iyau, kde jediná samohláska může mít až osm různých významů v závislosti na způsobu jejího vyslovení. Drobnou změnou ve výšce tónu se z iyauské „tchyně“ stane „had“. Pro nějakého Iyau by bylo pochopitelně sebevražedné, kdyby svou tchyni oslovil „drahý hade“. Iyauské děti si rozdíly ve výšce tónu pronesené samohlásky osvojí naprosto spolehlivě, zatímco profesionální lingvisty, kteří všechen svůj čas zasvětili studiu jazyka tohoto kmene, tento fenomén po léta mátl. Vezmeme-li v úvahu tyto naše problémy s cizími lidskými jazyky, je zcela pochopitelné, že odlišnosti ve slovníku kočkodanů neustále přehlížíme. Pravděpodobnost, že by nějaký výzkum kočkodanů odhalil hranice zvířecí hlasové komunikace, není příliš vysoká, protože těchto hranic pravděpodobně dosáhli spíše lidoopi než opice. Zvuky vydávané šimpanzi a gorilami se zdají být pro naše uši jen prostoduchými skřeky a vřeštěním, ale tak nám koneckonců zněly i zvuky kočkodaní, než jsme je začali detailně studovat. Vždyť i cizí lidský jazyk může našemu uchu znít jako nerozlišitelné drmolení. Hlasová komunikace volně žijících šimpanzů a goril nebyla bohužel vzhledem k logistickým problémům nikdy studována stejnými metodami jako tato komunikace kočkodanů. Teritorium tlupy kočkodanů má průměr obvykle menší než 600 metrů, zatímco u šimpanzů dosahuje několika kilometrů, což značně znesnadňuje jaké-

150

koli playbackové experimenty s videokamerami a skrytými reproduktory. Logistické problémy není možné překonat ani studiem skupin lidoopů odchycených ve volné přírodě a umístěných do klecí příhodné velikosti, protože jde pak obvykle o uměle sestavenou komunitu z jedinců pochytaných na různých místech Afriky a posléze zavřených do jedné klece. Jak se hned dočtete, lidé pochytaní v různých částech Afriky, původně mluvící různými jazyky a seskupení dohromady jako otroci, hovořili jen surovým jazykem v podstatě bez jakékoli gramatiky. Stejně tak v zajetí držení lidoopi pocházející z volné přírody musí být téměř bezcenní pro studium propracovanosti hlasové komunikace volně žijících lidoopů. Dokud někdo nepřijde na to, jak provést s volně žijícími šimpanzi totéž, co provedli Cheneyová a Seyfarth s volně žijícími kočkodany, zůstaneme bez odpovědi. Několik skupin vědců strávilo řadu let tím, že se snažili v zajetí držené gorily, šimpanze učenlivé a bonoby naučit a používat uměle vytvořený jazyk, založený buď na umělohmotných žetonech různých velikostí a barev, na symbolech podobných znakům hluchoněmých, anebo na ovládacích panelech připomínajících psací stroj, kdy každá klávesa nese jiný symbol. Zvířata se tímto způsobem dokázala naučit významu až několika stovek symbolů. Jeden šimpanz bonobo v nedávné době dokonce rozuměl značné části mluvené angličtiny (ale nepoužíval ji). Výzkum cvičených lidoopů přinejmenším ukázal, že mají pro zvládnutí rozsáhlé slovní zásoby patřičné intelektuální schopnosti. To logicky vyvolává otázku, zda si takovou slovní zásobu nevyvinuli ve volné přírodě. K té představě vybízí i skutečnost, že tlupy volně žijících goril jsou vídány, jak dlouhou dobu společně sedí, vyluzujíce nějaké zvuky ve zdánlivě nerozlišitelném drmolení, a najednou se všechny zvednou a všechny se vydají stejným směrem. Jeden aby si pak lámal hlavu nad tím, jestli v tom drmolení nebyla skryta nějaká domluva. Vzhledem k tomu, že anatomie hlasového ústrojí lidoopů omezuje jejich schopnost vyluzovat stejnou škálu souhlásek a samohlásek jako my, je nepravděpodobné, že by se rozsah slovní zásoby volně žijících lidoopů byť jen vzdáleně blížil tomu našemu. Nicméně bych se divil, kdyby slovní zásoba volně žijících šimpanzů a goril nezastínila slovní zásobu zjištěnou u kočkodanů a neobsahovala desítky „slov“, dost možná včetně jmen pro jednotlivá zvířata. Na tomto vzrušujícím poli výzkumu, na kterém rychle přibývá nových poznatků, bychom stá-

151

le měli myslet na to, jak velká je mezera mezi slovní zásobou lidoopů a člověka. Nezodpovězenou zůstává i otázka, zda zvířecí hlasová komunikace zahrnuje něco, co by bylo možné považovat za gramatiku nebo syntax. Člověk nedisponuje jen slovní zásobou čítající tisíce slov různého významu, slova i kombinuje a obměňuje jejich tvary způsoby danými gramatickými pravidly (jako jsou pravidla o slovosledu či pádech), která určují význam slovních kombinací. Gramatika tudíž umožňuje tvorbu teoreticky nekonečného množství vět z konečného množství slov. Pro lepší pochopení tohoto faktu se zamysleme nad rozdílným významem následujících dvou vět složených ze stejných slov a koncovek, ale s různým pořádkem slov: „Vaše hladová kočka kousla do nohy mou drahou matku,“ nebo: „Vaše hladová matka kousla do nohy mou drahou kočku.“ Kdyby se lidský jazyk neřídil gramatickými pravidly, měly by tyto dvě věty naprosto stejný význam. Většina jazykovědců by nepoctila žádný zvířecí systém hlasové komunikace názvem „jazyk“ (byť by měl sebevětší slovní zásobu), jestliže by neobsahoval gramatická pravidla. Do dnešní doby nebyla v rámci výzkumu kočkodanů po syntaxi objevena ani stopa. Většina jejich mručení a poplašných volání jsou samostatnými výroky. Když kočkodan vydal sled dvou nebo více výroků, šlo ve všech analyzovaných případech o pouhé opakování toho samého. A to i tehdy když byl jeden kočkodan nahrán, jak odpovídá na volání jiného kočkodana. Volání složené z několika prvků a vydávané pouze v určitých kombinacích mají ve svém repertoáru malpy kapucínské a giboni, nicméně význam těchto kombinací ještě čeká na dešifrování. Myslím si, že nikdo, kdo se zabývá hlasovými projevy primátů, by ani u volně žijících šimpanzů nečekal, že by ovládali nějakou gramatiku, jež by se byť jen vzdáleně blížila složitosti gramatiky lidské, včetně předložek, slovesných časů či tázacích zájmen. Zda nějaká zvířata vyvinula syntax, však zůstává v současné době otevřenou otázkou. O nezbytný výzkum volně žijících zvířat, která by mohla s největší pravděpodobností gramatiku používat (tedy bonobů nebo šimpanzů učenlivých), se jednoduše ještě nikdo nepokusil. Zkrátka, zatímco propast mezi zvířecí a lidskou hlasovou komunikací je dozajista obrovská, vědci začínají získávat povědomí o tom,

152

jak byla tato propast částečně překonána ze zvířecí strany. Pokusme se teď nalézt předmostí na opačném břehu. Složité zvířecí „jazyky“ jsme už objevili, existují však ještě nějaké skutečně primitivní jazyky lidské? Abychom lépe pochopili, jak mohl vypadat primitivní lidský jazyk, pokud nějaký existoval, připomeňme si, čím se liší normální lidský jazyk od hlasové komunikace kočkodanů. Jedním z rozdílů je už zmíněná gramatika. Lidé na rozdíl od kočkodanů vládnou gramatikou, což znamená, že obměňují slovosled, předpony, přípony, vytvářejí pádové tvary, obměňují kořeny slov, čímž modifikují jejich význam. Druhým rozdílem je, že slova hlasové komunikace kočkodanů, pokud to vůbec slova jsou, vyjadřují pouze skutečnosti, na něž lze ukázat nebo které se dají vykonat. Někdo by se mohl pokoušet tvrdit, že kočkodaní volání obsahuje ekvivalenty podstatných jmen („orel“) a sloves nebo slovesných frází („dávej pozor na orla“). Součástí našich slov je jednoznačně obojí, různá podstatná jména i slovesa plus přídavná jména. Těmto třem složkám jazyka poukazujícím na konkrétní předměty, úkony nebo jejich kvalitu říkáme „lexikální jednotky“. Ale téměř polovina slov v typickém lidském jazyku jsou čistě gramatické jednotky, neodkazující na nic, na co by se dalo ukázat. Tato gramatická slova zahrnují předložky, spojky, členy a pomocná slovesa (například „má“, „může“, „musí“, „chce“). Je mnohem těžší pochopit, jak se vyvinuly gramatické jednotky, než jak se vyvinuly lexikální jednotky. Tomu, kdo nerozumí anglicky, můžete ukázat na nos a tak mu naznačit, co toto podstatné jméno znamená. Podobně lidoopi se mohli shodnout na významu jednotlivých typů mručení fungujících jako podstatná jména, slovesa nebo přídavná jména. Jak ale vysvětlit význam slov „u“, „protože“, „ten“ někomu, kdo danému jazyku nerozumí? Jak se mohli naši předkové dostat k takovýmto gramatickým termínům? Mezi hlasovou komunikací lidí a kočkodanů je ještě jeden rozdíl. Součástí té naší je hierarchická struktura, tedy určitý počet položek na každé úrovni vytváří větší počet položek na následující úrovni vyšší. Náš jazyk se skládá z mnoha různých slabik, přičemž všechny jsou založené na stejné sadě pouhých několika desítek hlásek. Tyto slabiky skládáme do tisíců slov. Slova nejsou jen tak nahodile řazena jedno za druhým, nýbrž jsou organizována do spojení, jako

153

jsou předložkové vazby. A ty se opět spojují – do teoreticky nekonečného množství vět. Kočkodaní volání se takto na základní slovotvorné prvky rozložit nedá a postrádá i jednoduché stupně hierarchického uspořádání. Jako děti zvládáme veškerou složitou strukturu lidského jazyka, aniž bychom se museli učit podrobná pravidla jak na to. Dokud nezačneme studovat rodný jazyk ve škole nebo se učit cizí jazyk z učebnic, nejsme nuceni nějaká pravidla formulovat. Struktura lidského jazyka je natolik složitá, že mnohé ze základních pravidel stanovených profesionálními lingvisty byly formulovány až v posledních desetiletích. Propast mezi lidským jazykem a hlasovými projevy zvířat vysvětluje, proč se většina lingvistů nikdy nezabývá tím, jak se lidský jazyk mohl vyvinout ze svých zvířecích předchůdců. Takovou otázku považují za nezodpověditelnou a nehodnou ani sebemenšího uvažování. Protože i ty nejstarší psané jazyky z doby před 5 000 lety byly stejně složité jako ty dnešní, lidský jazyk musel dosáhnout své soudobé složitosti už dávno. Dokážeme alespoň rozpoznat chybějící lingvistické články pátráním po primitivních kmenech s primitivními jazyky, které by mohly představovat raná stadia vývoje jazyka? Koneckonců některé kmeny lovců a sběračů si dodnes uchovaly kamenné nástroje, které byly typické pro svět před desetitisíci lety. Cestopisy z 19. století oplývají příběhy o zaostalých kmenech, které prý měly v zásobě jen několik stovek slov nebo které neznaly artikulované hlásky a vydávaly ze sebe jen „uh“ a jejichž komunikace bylá závislá na gestikulaci. Takový byl Darwinův první dojem z řeči indiánů Ohňové země. Všechny tyto historky se ale ukázaly být čistým výmyslem. Pro Darwina a další západní cestovatele bylo jen obtížné rozlišit jednotlivé neznámé hlásky jazyků jiných kultur, stejně tak jako měli příslušníci těchto kultur potíže s rozlišováním jednotlivých hlásek angličtiny nebo jako bylo pro zoology obtížné rozlišit jednotlivé zvuky kočkodanů. Ve skutečnosti neexistuje souvislost mezi složitostí jazyka a společnosti. Technologicky primitivní lidé nemluví primitivním jazykem, jak jsem zjistil i já během prvního dne pobytu na novoguinejské vrchovině mezi lidmi kmene Foré. Jejich gramatika se ukázala být nádherně spletitá, s postpozicemi podobnými finštině, s dvojným číslem (duálem) vedle jednotného a množného čísla jako v lužické srbštině, s tvorbou slovních spojení a slovesnými časy,

154

s jakými jsem se dosud v žádném jazyce nesetkal. Už jsem se zmínil o osmi stejných samohláskách novoguinejského kmene Iyau, lišících se jen různou výškou tónu jazyka, což dlouhé roky nepostřehli ani profesionální lingvisté. Dodnes někteří lidé ve světě pracují s primitivními nástroji, ale není už nikdo, kdo by si uchoval vyloženě primitivní jazyk. Na archeologických lokalitách v Cro-Magnonu se nalézají velká množství zachovaných nástrojů, ale žádná „zachovalá“ slova. Nepřítomnost takových lingvistických „chybějících článků“ nás připravuje o to, co by mohlo být naším nejlepším důkazem původu lidského jazyka. Proto jsme nuceni vyzkoušet poněkud méně přímý přístup. Jednou z možností je podívat se, zda někdy samovolně vynalezli nějaký primitivní jazyk lidé, kteří byli připraveni o možnost slyšet jakýkoli z našich plně vyvinutých moderních jazyků. Podle řeckého historika Herodota provedl záměrně takový experiment egyptský král Psammetik ve snaze zjistit nejstarší jazyk světa. Přikázal prý jednomu osamělému pastevci, aby se v naprostém tichu staral o dva novorozence a aby sledoval, jaká budou jejich první slova. Pastevec posléze podal zprávu, že obě děti, poté co do svých dvou let brumlaly nesrozumitelné věci, najednou začaly bez přestání opakovat slovo „becos“. A protože toto slovo znamená „chléb“ ve frýžštině, kterou se tehdy mluvilo ve středním Turecku, Psammetik údajně učinil závěr, že nejstarobylejšími lidmi byli Frýgové. Bohužel Herodotův krátký popis Psammetikova experimentu nebyl příliš věrohodný. Někteří učenci nazývají Herodota spíše Otcem lži než Otcem historie. Osamocená nemluvňata vychovaná v sociální izolaci, jako známý vlčí chlapec z Aveyronu, samozřejmě zůstávají v podstatě němá a žádný jazyk se u nich nerozvine. Nicméně různé obdoby Psammetikova pokusu se v novodobé historii opakovaly v desítkách případů. V některých z nich celé skupiny dětí poslouchaly dospělé, jak mluví značně zjednodušenou a proměnlivou formou jazyka, trochu podobnou stylu jazyka, jakým obyčejně mluví děti ve věku okolo dvou let. U dětí se pak spontánně vyvinul jazyk, který byl mnohem pokročilejší, než je komunikace kočkodanů, ale zároveň jednodušší, než je normální lidský jazyk. A výsledkem byly nové jazyky známé jako jazyky kreolské. Společně s pidžinizovanými jazyky, ze kterých vznikly, by nám kreolské jazyky mohly poskytnout obraz chybějících článků v evoluci normálního lidského jazyka.

155

Poprvé jsem se setkal s kreolštinou v podobě novoguinejské lingua franca, tedy s jednoduchým jazykem srozumitelným lidem původně hovořícím různými jazyky, známým buď jako neomelanéština, nebo novoguinejský pidgin english (pidgin english je matoucí chybné označení, protože neomelanéština není pidžin, ale spíše kreolština odvezená z pokročilého pidžinu – rozdíly vysvětlím později – a je pouze jedním z mnoha nezávislých jazyků, mylně označovaných jako pidgin english). Papua-Nová Guinea se pyšní zhruba 700 původními jazyky na území rozlohy Švédska, přičemž žádným z těchto jazyků nehovoří více než 3 % populace. Nepřekvapuje proto, že vznik nějakého všeobecně srozumitelného jazyka byl po příchodu anglicky mluvících obchodníků a námořníků v prvních letech 18. století více než nutný. V dnešní době není neomelanéština na Papui-Nové Guineji jen jazykem běžné konverzace, je i jazykem používaným v mnoha školách, novinách, rádiích a v parlamentních debatách. Reklama na straně 166 nám dá nahlédnout, jak tento nově vzniklý jazyk vypadá. Když jsem přijel na Papuu-Novou Guineu a poprvé jsem uslyšel neomelanéštinu, pohlížel jsem na ni s despektem. Zněla jako rozvláčná, gramatiku postrádající dětská mluva. Když jsem však začal mluvit anglicky, tak jak si myslím, že mluví malé děti, překvapilo mě, že mi Novoguinejci nerozumějí. Má domněnka, že neomelanéská slova znamenají totéž jako jejich anglické vzory, vedla někdy k velkolepým faux pas. Jednou jsem se pokoušel jisté ženě v přítomnosti jejího manžela omluvit za to, že jsem do ní omylem strčil, a posléze jsem zjistil, že neomelanéské „pushim“ nemá nic společného s anglickým „push“ (strčit, tlačit) – znamená totiž „mít pohlavní styk“. Ukázalo se, že neomelanéština má stejně přísná gramatická pravidla jako angličtina. Je to pružný jazyk, který umožňuje vyjádřit vše, co je možné říct i anglicky. Dokonce i popisovat rozdíly, které se v angličtině nedají vyjádřit jinak než neohrabaným opisem. Například anglické zájmeno „we“ (my) ve skutečnosti obsahuje dvě docela rozdílná pojetí: „já a ty, ke komu hovořím“, a „já a někdo nebo několik dalších lidí, ale ne ty, ke komu hovořím“. V neomelanéštině jsou tyto dva různé významy vyjádřeny slovy „yumi“ a „mipela“. Když jsem už několik měsíců mluvil neomelanésky a když jsem se poté setkal s nějakým anglicky mluvícím člověkem, který začal mluvit o „nás“, přistihl jsem se, že často přemýšlím: „Myslí tím i mě, nebo ne?“

156

Zdánlivá jednoduchost a reálná pružnost neomelanéštiny částečně pramení z její slovní zásoby a částečně z gramatiky. Její slovní zásoba je založena na středně velkém počtu základních slov, jejichž význam se mění v závislosti na kontextu a stává se značně metaforickým. Například zatímco neomelanéské „gras“ může znamenat anglické „grass“ (tráva), například „gras bilong solwara“ (solwara = salt water = slaná voda) znamená „mořské řasy“, ale stejně tak může znamenat i „hair“ (vlasy), takže „man i no gat gras long head bilong em“ (muž, který nemá na hlavě trávu) znamená „plešatý muž“. Odvození neomelanéského výrazu „banis bilong susu“ čili „podprsenka“ je dalším příkladem, jak pružná je základní slovní zásoba tohoto jazyka. „Banis“ je zkomolenina anglického „fence“ (plot), protože Papuánci mají problémy s vyslovováním souhlásky f a dvojhlásky nc. „Susu“, převzaté z malajštiny, znamená „mléko“ a bylo rozšířeno i o význam „prs“. V tomto významu pak toto slovo vyjadřuje i různé další termíny, například „bradavka“ („ai [eye] bilong susu“ – „oko patřící prsu“), „předpubertální dívka“ („i no gat susu bilong em“ – „ta, co nemá žádná prsa“), „dospívající dívka“ („susu i sanap [stand up]“ – „ta, co má prsa nahoru“) a „stárnoucí žena“ („susu i pundaun pinis [fall down finish]“ – „ta, jíž už prsa visí dolů“). Kombinace těchto dvou kořenů „banis bilong susu“ symbolizuje podprsenku jako plot, který drží prsa uvnitř, stejně jako „banis pik“ ukazuje na prasečí chlívek jako na plot, který drží prasata (pigs) uvnitř. Neomelanéská gramatika vypadá zdánlivě jednoduše kvůli tomu, co jí chybí, nebo kvůli tomu, co vyjadřuje jinak pomocí opisů. Mezi to, co postrádá, patří zdánlivě takové standardní gramatické jednotky, jako je množné číslo a pády podstatných jmen, koncovky sloves, trpný rod slovesný a většina předložek a slovesných časů. Přesto je neomelanéština v mnoha dalších aspektech, jako jsou spojky, pomocná slovesa, zájmena a tím, jak vyjadřuje slovesné způsoby a vidy, daleko za dětskou mluvou a voláním kočkodanů. Je to složitý jazyk jako každý jiný, s hierarchickou organizací fonémů, slabik a slov. Možnosti hierarchické organizace frází a vět jsou natolik rozsáhlé, že volební projevy novoguinejských politiků svou spletitou strukturou směle konkurují i německým prózám Thomase Manna. Původně jsem neznale předpokládal, že neomelanéština je mezi světovými jazyky jen jakousi rozkošnou úchylkou. Vznikla za pouhá dvě století od doby, kdy u břehů Nové Guineje začaly kotvit anglické

157

lodě. Předpokládal jsem však, že se nějakým způsobem vyvinula z dětské mluvy, jíž kolonisté mluvili k domorodcům, o nichž si mysleli, že nejsou schopni naučit se anglicky. Ukázalo se však, že neomelanéštinu svou strukturou připomínají i desítky jiných jazyků. Vznikaly nezávisle na sobě v různých částech světa a jejich slovní zásoba byla odvozena z velké části z angličtiny, francouzštiny, holandštiny, španělštiny, portugalštiny, malajštiny nebo arabštiny. Rodily se na plantážích, v pevnostech a na obchodních stanicích v situacích, kdy do kontaktu přicházely různé skupiny lidí hovořící různými jazyky. Potřebovali mezi sebou komunikovat, nicméně společenské okolnosti bránily obvyklému řešení, kdy by se každá skupina naučila jazyku ostatních. Mnohé případy v tropické Americe, v Austrálii a na tropických ostrovech v Karibiku, Pacifiku a Indickém oceánu se týkaly evropských kolonistů přivážejících dělníky, kteří pocházeli zdaleka a mluvili nejrůznějšími jazyky. Jiní evropští kolonisté pak zakládali pevnosti a obchodní stanice v hustě zabydlených oblastech Číny, Indonésie nebo Afriky. Silné společenské bariéry mezi vládnoucími kolonisty a importovanými dělníky či místními lidmi znemožňovaly naučit se jazyku těch druhých. Ti první k tomu neměli vůli a ti druzí toho nebyli schopni. Kolonisté obvykle místními lidmi pohrdali, v Číně bylo pohrdání vzájemné. Když angličtí obchodníci v roce 1664 zřídili svou stanici v Kantonu, Číňané se nehodlali ponižovat a učit se jazyk cizích ďáblů nebo je učit čínsky, stejně tak jako se Angličané nechtěli učit jazyk pohanských Číňanů ani tyto pohanské Číňany učit angličtinu. I kdyby tyto společenské bariéry neexistovaly, dělníci by měli jen málo příležitostí, jak si osvojit jazyk kolonistů, protože jich bylo ve srovnání s nimi početně mnohem více. Ale i pro kolonisty by bylo těžké učit se „jazyk“ dělníků, neboť ti často mluvili mnoha různými jazyky. Po dočasném jazykovém zmatku, který následoval po zakládání plantáží nebo pevností, se začaly objevovat jazyky nové, zjednodušené, ale stabilní. Vezměme si jako příklad vývoj neomelanéštiny. Poté co začaly okolo roku 1820 anglické lodě přistávat u Melanéských ostrovů východně od Nové Guineje, začali Angličané brát ostrovany na práci na plantážích cukrové třtiny v Queenslandu a na ostrově Samoa, takže se tam setkávali dělníci z mnoha jazykových skupin. Z tohoto babylonu se nakonec vynořila neomelanéština, jejíž 80 % slovní zásoby pochází z angličtiny, 15 % z jazyka tolai (jedno-

158

ho z melanéských jazyků, který ovládali mnozí z dělníků) a zbytek z malajštiny a ostatních jazyků. Jazykovědci rozlišují dvě stadia zrodu nového jazyka. Nejprve vzniká hrubý pidžinizovaný jazyk a později pak jazyk složitější, kreolština. Pidžinizované jazyky vznikaly jako druhý jazyk sloužící k nutné komunikaci mezi kolonisty a dělníky, kteří mluvili různými rodnými jazyky. Každá skupina (kolonisté nebo dělníci) si svůj rodný jazyk ponechala a používala jej ke komunikaci v rámci své vlastní skupiny, zatímco ke komunikaci s druhou skupinou byl používán pidžin. Dělníci na vícejazyčných plantážích tak zase komunikovali s ostatními skupinami dělníků. Ve srovnání s normálními jazyky jsou pidžinizované jazyky značně ožebračené, co se týká hlásek, slovní zásoby a syntaxe. Jsou v nich obsažené pouze takové hlásky, jež jsou společné všem výchozím jazykům. Například pro mnohé Papuánce je těžké vyslovit naše souhlásky f a v, zatímco já i ostatní rodilí angličtí mluvčí máme potíže s vyslovením některých samohlásek a nosovek, hojných v mnoha novoguinejských jazycích. Takové hlásky byly z novoguinejských pidžinů a posléze i z neomelanéštiny, která se z nich vyvinula, do značné míry vyloučeny. Slova z časných stadií pidžinizovaných jazyků obsahují z velké části podstatná jména, slovesa a přídavná jména a jen několik nebo vůbec žádné členy, pomocná slovesa, spojky a předložky. Pokud jde o gramatiku, rozmluva v raném stadiu pidžinizovaného jazyka se vesměs skládá z krátkých řetězců slov, bez pravidelného slovosledu, bez vedlejších vět a bez ohebných koncovek. Je zřejmé, že proměnlivost řeči v rámci jedné i různých osob je charakteristickým znakem raných stadií pidžinizovaného jazyka, která se tak podobají anarchistickému jazykovému zápasu ve volném stylu. Jazyky pidžin, jimiž pouze příležitostně komunikují dospělí, kteří jinak mluví svým rodným jazykem, na této základní úrovni setrvávají. Například pidžin známý jako rusonorsk vznikl k ulehčení výměnného obchodu mezi ruskými a norskými rybáři, kteří se setkávali v Arktidě. Tato lingua franca přežila 19. století, ale nikdy se víc nerozvinula, protože se jí jen dojednávaly jednoduché obchody během krátkých vzájemných návštěv. Většinu času obě skupiny rybářů mluvili rusky nebo norsky se svými krajany. Zato na Nové Guineji se pidžin stával v průběhu mnoha generací stále rozšířenějším

159

a složitějším, protože byl intenzivně používán na každodenní bázi. Nicméně většina dětí novoguinejských dělníků si až do doby po skončení 2. světové války jako první jazyk osvojovala rodný jazyk svých rodičů. Pidžinizované jazyky se však rychle vyvíjely v jazyky kreolské, kdykoli jedna generace nějaké skupiny přijala pidžin za svůj rodný jazyk. (O tom, kdo konkrétně z dané generace byl za tento krok zodpovědný a proč tomu tak bylo, se ještě zmíním.) Taková generace pak začala mluvit pidžinem při všech společenských záležitostech, tedy už nejen tehdy, když bylo zapotřebí probírat úkoly na plantáži nebo směnný obchod. Ve srovnání s pidžinizovanými jazyky mají jazyky kreolské mnohem složitější a propracovanější gramatiku. Kreolština dokáže vyjádřit v podstatě jakoukoli myšlenku normálního jazyka, zatímco pokusit se říct cokoli jen trochu složitějšího v pidžinu je snahou naprosto zoufalou. Nějakým způsobem, aniž by se někdo snažil stanovit nějaká jasná gramatická pravidla, se pidžinizovaná forma šířila a ustalovala, až se z ní stal jednotný a plnohodnotný jazyk. Tento proces kreolizace je vlastně ukázkou samovolného experimentu vývoje jazyka, ke kterému v současném světě došlo mnohokrát, a to nezávisle na sobě, přinejmenším v období od 17. století do 20. století. A tento experiment probíhal od jihoamerického vnitrozemí napříč Afrikou až po tichomořské ostrovy. Účastnili se ho nádeníci a dělníci od Afričanů přes Portugalce a Číňany až po Papuánce a kolonisté od Angličanů po Španěly, Portugalce a jiné Afričany. Udivující je, že výsledné jazyky vzešlé ze všech těchto nezávislých přírodních pokusů mají hodně podobného, ať už v tom, co jim chybí, nebo naopak v tom, co obsahují. Na jedné straně jsou kreolské jazyky jednodušší než normální jazyky v tom ohledu, že vesměs postrádají časování sloves, skloňování podstatných jmen, většinu předložek a shodu slov se jmenným rodem. Na druhé straně jsou v mnoha ohledech pokročilejší než pidžinizované jazyky. Mají jednotný slovosled, jednotné a množné číslo zájmena pro první, druhé a třetí osoby, vztažné věty, náznaky předminulého času (popisující děje, ke kterým došlo před dobou, o které se mluví, bez ohledu na to, zda tou dobou je nebo není současnost), částice a pomocná slovesa předcházející hlavní sloveso a indikující negaci, předminulý čas, podmiňovací způsob a probíhající děj na rozdíl od dějů ukončených. Většina kreolských jazyků dále podobně umísťuje podmět, přísudek a před-

160

mět a zachovává stejné pořadí částic nebo pomocných sloves předcházejících sloveso významové. Otázka, co vedlo k této pozoruhodné konvergenci, vyvolává mezi lingvisty stále značné polemiky. Jako kdybyste padesátkrát sáhli pro deset karet z dobře promíchaného balíčku a téměř nikdy byste nevytáhli sedmu nebo desítku, ale vždy jen královnu, kluka a dvě esa. Za nejpřesvědčivější vysvětlení považuji to, se kterým přišel lingvista Derek Bickerton. Ten příčinu mnohých podobností jednotlivých kreolských jazyků spatřuje v tom, že k tvorbě jazyka máme genetické predispozice. Svůj pohled na problém vyvodil z vlastního výzkumu procesu kreolizace na Havaji, kam koncem 19. století pěstitelé cukrové třtiny dovezli mnoho dělníků z Číny, Filipín, Japonska, Koreje, Portugalska a Portorika. Z tohoto jazykového chaosu se po připojení Havaje ke Spojeným státům v roce 1898 z pidžinizovaného na angličtině založeného jazyka vyvinula plnohodnotná kreolština. Samotní přistěhovalí dělníci se zpočátku drželi svých původních rodných jazyků. Kromě toho si osvojovali pidžin, tak jak jej slyšeli, ale nevylepšovali jej, navzdory jeho značným komunikačním nedostatkům. To však představovalo velký problém pro jejich už na Havaji narozené děti. I když měly to štěstí, že doma poslouchaly normální jazyk, protože matka i otec byli ze stejného etnika, pro komunikaci s dětmi a dospělými z ostatních etnických skupin jim to nebylo nic platné. Mnohé děti tolik štěstí neměly a ani doma neslyšely nic jiného než pidžin, protože matka a otec pocházeli z různých etnik. A vzhledem ke společenským bariérám, izolujícím je samé i jejich pracující rodiče od anglicky mluvících vlastníků plantáží, neměly příležitost naučit se ani anglicky. Vystaveni nestálé a ochuzené napodobenině lidského jazyka, obohatily děti havajských dělníků během jedné generace spontánně pidžin do podoby stálé a komplexní kreolštiny. Ještě v polovině sedmdesátých let 20. století byl Bickerton schopen vystopovat historii tohoto procesu kreolizace dotazováním lidí narozených na Havaji mezi lety 1900 a 1920. Ti do sebe za svého raného mládí nasákli určité jazykové schopnosti, jež posléze zkostnatěly, takže jejich řeč v pozdním věku stále odrážela jazyk jejich mládí. (Mé děti se také brzy budou divit, proč jejich otec vytrvale říká „icebox“ místo „refrigerator“ desítky let poté, co „iceboxy“ mého dětství jsou dávno tytam). Staří lidé různého věku, s nimiž Bickerton v sedmdesátých le-

161

tech hovořil, pro něj podle data svého narození představovali jakési fosilizované momentky z různých etap přechodu havajského pidžinizovaného jazyka na kreolštinu. Nakonec mohl Bickerton konstatovat, že kreolizace začala rokem 1900 a byla dokončena do roku 1920 a že jsou za ni odpovědné děti, které ji uskutečnily během osvojování si schopnosti mluvit. Havajské děti byly v podstatě jakousi modifikovanou verzí Psammetikových experimentů. Na rozdíl od jeho dětí měly havajské děti možnost slyšet řeč svých rodičů a měly možnost učit se nová slova. Nicméně na rozdíl od normálních dětí slyšely jen málo gramatiky, a to, co slyšely, nemělo stálou podobu a bylo značně rudimentární. Proto si vytvořily svou vlastní gramatiku. Že si ji skutečně vytvořily a že ji jen nějakým způsobem nepřevzaly z jazyka čínských dělníků nebo anglických majitelů plantáží, je jasné z mnoha prvků, kterými se havajská kreolština liší od angličtiny i od jazyka dělníků. Totéž platí i pro neomelanéštinu. Její slovní zásoba je z velké části anglická, nicméně její gramatika zahrnuje spoustu prvků, které jsou angličtině cizí. Když mluvím o gramatických podobnostech kreolských jazyků, byl bych nerad, aby to vyznělo, že jsou všechny v podstatě stejné. Kreolské jazyky se skutečně liší, a to v závislosti na společenských okolnostech, které proces kreolizace provázely. Zvláště pak v závislosti na původním poměru počtu vlastníků plantáží (nebo kolonistů) a dělníků, na tom, jak rychle a do jaké míry se tento poměr měnil a po kolik generací mohla raná pidžinizovaná stadia postupně přebírat další a další prvky z jazyků už existujících. Mnohé podobnosti však přece jen zůstaly, a to zvláště mezi těmi kreolskými jazyky, které z raných stadií pidžinu vznikly hodně rychle. Jak si však každé kreolské dítě tak rychle přisvojilo danou gramatiku a proč děti různých kreolských skupin znovu a znovu přicházely na stejné gramatické prvky? Rozhodně není pravda, že by k vymyšlení nového jazyka šly tou nejsnazší nebo jedinou možnou cestou. Kreolské jazyky například používají předložky (krátká slova předcházející podstatným jménům) stejně jako angličtina i mnohé další jazyky. Existují však jazyky, které předložky neznají a místo nich používají postpozice umístěné za podstatným jménem nebo pádová zakončení. Kreolské jazyky ještě možná připomínají angličtinu způsobem, jakým umísťují podmět, přísudek a předmět. Vysvětlení, že tento slo-

162

vosled převzaly z angličtiny, však neobstojí, protože i kreolské jazyky vzniklé z jazyků s odlišným slovosledem charakterizuje slovosled typu podmět – přísudek – předmět. Zdá se, že tyto podobnosti mezi jednotlivými kreolskými jazyky mají svůj kořen v genetických predispozicích souvisejících se způsobem osvojování si jazyka v dětství. Existence takovýchto predispozic je předpokládána od té doby, kdy lingvista Noam Chomsky prohlásil, že struktura lidského jazyka je pro dítě příliš složitá na to, aby se ji dokázalo naučit během několika málo let bez přítomnosti pevně daných instrukcí. Například mí synové – dvojčata – teprve ve věku dvou let začínali používat jednotlivá slova. V době, kdy píši tuto kapitolu, o pouhých dvacet měsíců později, ale stále několik měsíců před jejich čtvrtými narozeninami, zvládají většinu pravidel základní anglické gramatiky, kterou si lidé, jež se jako dospělí přistěhují do nějaké anglicky mluvící země, často neosvojí ani za desítky let. Dokonce ještě dříve, než byly mým dětem dva roky, začaly chápat původně nepochopitelnou změť zvuků dospělých, rozpoznávat seskupení slabik do slov a uvědomovat si, která seskupení vytvářejí daná slova. A to všechno navzdory velmi proměnlivé výslovnosti dospělých mluvčích. Tyto obtížnosti vedly Chomského k přesvědčení, že by děti učící se svůj první jazyk čelily příliš obtížnému úkolu, pokud by už neměly většinu jazykové skladby předem naprogramovanou. Chomsky usoudil, že se rodíme s jakousi „univerzální gramatikou“, už nainstalovanou v našem mozku, aby nám poskytla jakési gramatické modely, ze kterých jsou odvozeny gramatiky existujících jazyků. Tato nainstalovaná univerzální gramatika by mohla vypadat jako sada spínačů, z nichž každý má několik různých pozic. Pozice spínačů by pak zůstaly zafixovány v určité poloze podle gramatiky jazyka, který dítě kolem sebe slyší. Bickerton šel dále než Chomsky a dospěl k závěru, že nemáme předprogramovanou jen univerzální gramatiku s nastavitelnými spínači, ale že se rodíme už s konkrétní sadou nastavených spínačů – s tou sadou, která se znovu a znovu objevuje v kreolské gramatice. Taková hotová nastavení mohou být ještě přeprogramována, jestliže se ukáže, že jsou v rozporu s jazykem, jaký dítě slyší kolem sebe. Pokud dítě vyrůstá v chaosu pidžinizovaného jazyka postrádajícího jakoukoli strukturu a spínače se nepřepnou do podoby místního jazyka, „kreolské“ nastavení může přetrvat.

163

Má-li Bickerton pravdu, že jsme při narození skutečně předprogramováni s nastavením na kreolštinu, které může být přebito pozdější zkušeností, pak by se dalo očekávat, že by se děti kreolštině podobné prvky jejich jazyka učily dříve a snáze než prvky, které kreolské gramatice neodpovídají. Snad proto je pro anglicky mluvící děti tak těžké naučit se zápor. Neustále totiž trvají na „kreolském“ (nebo například českém) dvojím záporu, jako je ve větě „Tohle nikdo nemá“. Stejně by bylo možné vysvětlit potíže anglicky mluvících dětí se slovosledem v otázkách. Angličtina patří mezi jazyky s kreolským slovosledem typu podmět – přísudek – předmět v oznamovacích větách typu „Já chci džus“. Mnohé jazyky, včetně kreolských, používají tento slovosled i v otázkách, které se pak liší jen změněnou intonací hlasu („Ty chceš džus?“). Angličtina však otázky tímto způsobem netvoří. Anglické otázky se odchylují od kreolského slovosledu tím, že převracejí podmět a přísudek („Where are you?,“ a ne „Where you are?“) nebo že umísťují předmět mezi pomocné sloveso (jako je „do“) a hlavní významové sloveso („Do you want juice?“). Má žena i já jsme své syny od jejich útlého věku bombardovali gramaticky správnými otázkami stejně jako oznamovacími větami. Synové rychle pochopili správný pořádek slov v oznamovacích větách, nicméně oba stále trvají na nesprávném kreolském slovosledu v otázkách, a to navzdory stovkám správných příkladů, které pro ně má žena a já každodenně vytváříme. Max a Joshua tvoří otázky typu „Where it is?“, „What that letter is?“, „What the handle can do?“ a „What you did with it?“ Jako kdyby ještě nebyli připraveni slyšet důkazy, protože jsou stále přesvědčeni, že jejich předprogramovaná kreolská pravidla jsou správná. Pokusme se nyní shrnout výsledky výzkumu některých zvířat i lidí dohromady, abychom si mohli udělat celistvý obrázek o tom, jak naši předkové dospěli od neartikulovaných skřeků až k Shakespearovým sonetům. Dobře studované časné stadium tohoto přechodu reprezentují kočkodani s minimálně deseti různými typy volání, která jsou v tlupách spontánně udržována, jsou používána ke komunikaci a mají vnější zástupné symboly. Volání může fungovat jako slovo, oznámení, pobídka – nebo všechno toto dohromady. Identifikace těchto deseti hlasů byla tak obtížná, že řadu dalších – komplikovanějších – se dosud nepodařilo odhalit. Proto stále nevíme, jak velkou mají kočkodani slovní zásobu. Nevíme ani to, jak dalece mohla

164

kočkodany předstihnout jiná zvířata, protože hlasová komunikace druhů, které by kočkodany s největší pravděpodobností zastínily, tedy šimpanzů učenlivých a bonobů, ještě nebyla náležitě studována ve volné přírodě. Šimpanzi v laboratoři však zvládají stovky naučených symbolů, což naznačuje, že jim intelektuální vybavení potřebné k osvojení si vlastních symbolů rozhodně nechybí. Jednotlivá slova batolat jako „džus“, tak jak je pronášel můj syn Max, představují další vývojovou etapu. Podobně jako skřeky kočkodanů, může i Maxův „džus“ fungovat jako nějaká kombinace slova, oznámení a pobídky. Max však oproti kočkodanům udělal nesmírný pokrok tím, že své slovo „džus“ sestavil z menších jednotek v podobě samohlásek a souhlásek, a tudíž zdolal tu nejnižší úroveň struktury jazyka. Několik desítek takových fonetických jednotek může různým přeskupováním vytvořit značně velké množství slov, třeba těch 142 000 slov z mého příručního slovníku. Princip stavebnicové organizace nám umožňuje vyjadřovat ve srovnání s kočkodany mnohem více rozdílů. Oni dokážou pojmenovat šest typů zvířat, zatímco my téměř dva miliony. Další krok směrem k Shakespearovi dokládá příklad dvouletých dětí, které ve všech lidských společnostech spontánně přecházejí z jednoslovného stadia do stadia dvouslovného a posléze mnohoslovného. Jejich mnohoslovné žvatlání však stále sestává z řetězců slov s minimální gramatikou a jejich slova jsou stále jen podstatná jména, slovesa a přídavná jména s konkrétními zástupnými symboly. Jak zdůraznil Bickerton, tyto řetězce slov se spíše podobají pidžinu, jejž dospělí lidé v případě potřeby spontánně znovuobjevují. Připomínají i řetězce symbolů sestavované v zajetí chovanými lidoopy, které jsme naučili, jak tyto symboly používat. Od pidžinizovaných jazyků k jazykům kreolským – nebo od řetězců slov dvouletých dětí k úplným větám dětí čtyřletých – je další obrovský skok. Tím novým jsou další slova, která postrádají vnější zástupné symboly a slouží pouze ke gramatickým účelům. Objevují se takové gramatické prvky, jako je slovosled, předpony a přípony, obměny slovesných kořenů a víceúrovňová hierarchická organizace vedoucí k tvorbě větných spojení a vět samotných. Nejspíš právě tohle spustilo velký skok vpřed, o němž jsme mluvili. Kreolské jazyky, znovu objevované v moderních dobách, nám stále poskytují vodítka, jak k takovému pokroku mohlo dojít, a to díky kreolským opisům vyjadřujícím předložky a jiné gramatické prvky.

165

Když srovnáte níže uvedenou neomelanéskou reklamu se Shakespearovým sonetem, možná si řeknete, že mezi nimi zeje obrovská propast. Podle mě je ale reklama typu „Kam insait long stua bilong mipela…“ na 99,9 % cesty od kočkodaního volání k Shakespearovi. Kreolské jazyky jsou značně komplexní. Dokládá to indonéština, která vzešla z kreolštiny, stala se jazykem běžné konverzace i státní správy v páté nejlidnatější zemi světa a píše se v ní i krásná literatura. Zvířecí komunikace a lidský jazyk se kdysi zdály odděleny nepřekonatelnou propastí. Dnes už známe nejen jejich předmostí na obou protilehlých březích, ale i řadu ostrůvků a mostních segmentů umístěných uprostřed propasti. V hrubých obrysech začínáme chápat, jak se ten nejvíce výjimečný a nejdůležitější atribut, jenž nás odlišuje od zvířat, vyvinul ze svých zvířecích předchůdců.

ÚVODNÍ LEKCE NEOMELANÉŠTINY Pokuste se porozumět této neomelanéské reklamě na obchodní dům: „Kam insait long stua bilong mipela – stua bilong salim olgeta samting – mipela i-ken helpim yo long kisim wanem samting yu laikim bikpela na liklik long gutpela prais. I-gat gutpela kain kago long baiim na i-gat stap long helpim yu na lukautim yu long taim yu kam insait long dispela stua“. Pokud vám některé ze slov silně připomínají slova anglická, ale nedávají vám smysl, přečtěte si reklamu nahlas, soustřeďte se na to, co slyšíte, a nevšímejte si podivného pravopisu. Jak vypadá týž text v anglickým přepisu slov? „Come inside long store belong me-fellow – store belong sellim altogether something – me-fellow can helpim you long catchim what-name something you likim, big-fellow na liklik, long good-fellow price. He-got good-fellow kind cargo long buyim, na he-got staff long helpem you na lookoutim you long time you come inside long this-fellow store.“ Pochopit zbývající podivnosti vám pomůže několik vysvětlení. Téměř všechna slova v této ukázce neomelanéštiny (až na „liklik“ čili „malý“, slovo převzaté z novoguinejského jazyka tolai) jsou odvozena z angličtiny. Neomelanéština má pouze dvě jasné předložky: „bilong“, předložku druhého pádu (nebo částici „aby“), a „long“, odpo-

166

vídající téměř jakékoli anglické předložce. Anglická souhláska f přechází v neomelanéštině v p, takže „stap“ odpovídá „staff“ (personál), a „pela“ anglickému „fellow“ (kamarád, společník). Přípona „-pela“ je přidávána k jednoslabičným přídavným jménům (proto „gutpela“ místo „good“ [dobrý] , „bikpela“ místo „big“ [velký], a taky převádí zájmena „já“ a „ty“ na „my“ a „vy“. Neomelanéské „na“ znamená „a“. Reklama by tedy v angličtině zněla: „Come into our store – a store for selling everything – we can help you get whatever you want, big and small, at a good price. There are good types of goods for sale, and staff to help you and look after you when you visit the store.“ („Přijďte do našeho obchodu – obchodu, kde se prodává vše – pomůžeme vám získat, cokoli si budete přát, velké i malé, za dobrou cenu. Najdete tu dobré zboží i personál, který vám pomůže a postará se o vás, když obchod navštívíte.“)

167