Ke genezi Vrchlického Hippodamie Daniela Čadková Ústav pro klasická studia AV ČR, Praha Trilogie Hippodamie vznikla v době zvýšeného zájmu o antiku, v době, kdy se na Národním divadle poprvé inscenují antická dramata, a v kontextu, kdy kulturní veřejnost pilně sleduje zprávy o archeologických vykopávkách v Řecku. Ve spojení s hudbou Zdeňka Fibicha byl tento scénický melodram vnímán jako imitace antické tragédie. Dodnes je dílem ojedinělým ve svém žánru a navíc úctyhodného rozsahu – každá z částí trilogie je samostatná celovečerní hra, kterou lze však jen velmi těžko inscenovat nezávisle na ostatních dílech. Premiéra prvního dílu, Námluv Pelopových, se konala v Národním divadle v únoru 1890, druhý díl Smír Tantalův byl inscenován v červnu 1891 a třetí díl Smrt Hippodamie v listopadu 1891. Celá trilogie pak byla slavnostně uvedena po tři po sobě následující večery v únoru 1893 u příležitosti 40. narozenin Vrchlického. Starořecký mýtus o Pelopovi a Hippodamii byl v antice mnohokrát umělecky zpracován – známý je např. východní štít Diova chrámu v Olympii, časté je také zobrazení na vázových malbách. Sofoklés a Euripidés složili na tento námět tragédie, ale dochovaly se z nich jen zlomky. Je zajímavé, že v pozdější evropské literatuře a umění byl tento mýtus v podstatě zapomenut,1 takže Vrchlického trilogie je jeho jediná moderní adaptace. Vrchlický byl, jak známo, produktivní autor, který tvořil velmi spontánně a snadno. Básnické knihy mohl hned po dokončení vydat, ale v případě tvorby dramatické musel čekat, až se Národní divadlo rozhodne hru uvést. Tak se stalo, že jedna z jeho her, tragédie Hippodameia napsaná roku 1883, čekala neúspěšně několik let v jeho zásuvce. Když se mu Fibich koncem 80. let svěřil, že hledá látku pro jevištní melodramatické zpracování, nabídl mu Vrchlický právě ji. Společně pak promýšleli koncepci díla a nakonec se shodli na formě trilogie s tím, že se tato první verze stane s názvem Smrt Hippodamie základem třetího dílu trilogie a Vrchlický ji proškrtá a přepracuje. Z čí strany tento nápad vzešel, není jasné. Je možné, že Vrchlický měl v té době už rozpracovány Námluvy Pelopovy, a tak se rozhodl „přemostit“ obě hry Smírem Tantalovým – víme, že ho psal jako poslední ze tří dílů, s vědomím, že bude zhudebněn. Mýtus pravděpodobně oba autory natolik zaujal, že se rozhodli pro širší uchopení celého tématu tak, jak to bylo běžné v řecké tragédii (vzorem jim mohla být Aischylova Oresteia, jediná antická trilogie, která se dochovala). V každém případě o tématu jistě diskutovali a Fibichův podíl na obsahu i pojetí trilogie byl zřejmě dosti významný. Podle Zdeňka Nejedlého dokonce Fibich upravoval a dopisoval celé scény, škrtal chyby a anachronismy.2 K této otázce však zatím nelze říci nic určitého, protože nemáme k dispozici žádný důkaz takové spolupráce (ideálním důkazem by byly zmínky v korespondenci). Ostatně je dobře známo, že také při tvorbě operního libreta libretista se skladatelem velmi úzce spolupracuje, takže v mnoha případech nelze zcela jasně přisoudit autorství textu pouze libretistovi. 1
Vypátrala jsem pouze dvě opery (A. Campry z roku 1708 a N. Jommelliho z roku 1755) a Rubensovu olejovou skicu. Srv. Moormann, E. M., Uitterhoeve, W.: Lexikon der Antiken Gestalten mit ihren Fortleben in Kunst, Dichtung und Musik. Stuttgart, A. Kröner Verlag 1995. 2 Nejedlý byl mladší Fibichův kolega a obdivovatel, který své informace zřejmě čerpal ze vzájemných osobních rozhovorů. Podle jeho článku Fibichova „Hippodamie“ na Národním divadle (Smetana II, 1911, č. 2, s. 35-39, a 1912, č. 10-11, s. 135-137) Vrchlický napsal Smrt Hippodamie roku 1883 a pak 1887 Námluvy Pelopovy, obě jako díla samostatná, a Smír Tantalův prý až roku 1890, po domluvě s Fibichem. K tomu podotýkám, že je velmi nepravděpodobné, aby Vrchlický napsal dvě dramata se stejnými postavami – byť nezávislá –, jejichž děj by byl vzájemně v rozporu (viz dále).
1
Zajímavé je, že odborné literatuře je existence původní verze tragédie Hippodameia z roku 1883 známa, ale je ztotožňována se třetím dílem pozdější trilogie, Smrtí Hippodamie (naposledy např. v programu Národního divadla k představení Smrti Hippodamie v roce 2000, kde několikrát stojí, že Vrchlický napsal roku 1883 tento třetí díl a teprve poté doplnil další dva díly). Vyplývá z toho, že s obsahem a vyzněním původní verze není odborná veřejnost seznámena, jinak by nezůstal bez povšimnutí fakt, že mezi původní a konečnou, dnes na scéně uváděnou verzí, jsou zásadní rozdíly.3 Způsob, jakým Vrchlický původní nepříliš povedenou hru přepracoval v jednu ze svých nejúspěšnějších her uváděných na prknech Národního divadla, je víc než pozoruhodný. Porovnání obou textů navíc umožňuje nahlédnout do tvůrčí dílny Vrchlického a vytvořit si představu o tom, jak mohla vznikat i jeho další básnická díla. V této práci se soustředíme především na srovnání obou verzí v širším kontextu Vrchlického tvorby a na jeho práci s řeckým mýtem. Připomeňme nejprve základní fakta. Rukopis uložený v Památníku národního písemnictví vypadá takto: ve složce obsahující trilogii Hippodamie je jako třetí díl starší čistopis připravený pro inscenaci s nadpisem Hippodameia, tragoedie v pěti jednáních (tedy ona verze z roku 1883).4 V tomto textu jsou provedeny škrty některých scén, někdy až celých stran, a Vrchlického rukou dopsány scény nové (případně jsou vloženy papíry s těmito novými scénami), takže s těmito úpravami tvoří Smrt Hippodamie. Tento způsob práce, tedy to, že materiál ze staré hry je použit jako v koláži pro hru novou, je překvapivý zvláště proto, že původní hra má zápletku v duchu intrikových her, jakými jsou např. Vrchlického Exulanti, které tak strhal Masaryk, kdežto zápletka i vyznění konečné verze Hippodamie je výrazně odlišná. Troufám si dokonce tvrdit, že kdyby tehdy k inscenaci Hippodamie z roku 1883 došlo, pustil by se Masaryk do výsměšné kritiky s ještě větší radostí. Hippodameia z roku 1883 je vystavěna z podobných scén jako pozdější Smrt Hippodamie, a to tak, že některé repliky Vrchlický jednoduše nechává vyslovit jinou postavou, aniž by je měnil. Tato spořivost ve vztahu k vlastnímu textu je tím méně pochopitelná, že hodnotící znaménko některých postav je opačné: zápornou postavou je v první verzi Pelops a Hippodamie je slabá žena a nevinná oběť Pelopovy touhy po vládě. Důsledkem této úpravy a přílišného lpění na textu první verze je fakt, že Smrt Hippodamie obsahuje ve srovnání s Námluvami Pelopovými a Smírem Tantalovým méně lyrických pasáží a je intrikovější. Zopakujme nyní obsah celé trilogie – jen tak vyvstanou názorně rozdíly mezi oběma verzemi. V prvním díle trilogie (Námluvy Pelopovy) Pelops přichází do barbarského města Pis, kde král Oinomaos nutí nápadníky své dcery Hippodamie závodit v jízdě na voze. Hippodamie, které se Pelops líbí, naznačí královu vozataji Myrtilovi, že by nějakou „náhodou“ mohl otec při závodu zemřít. Myrtilos ochotně vykoná lest (vyjme z Oinomaova vozu zákolníky), protože Hippodamii tajně miluje. Na cestě z Pis se Hippodamie vyzná ze svého činu Pelopovi. Pelops je zděšen a svrhne Myrtila do moře – jednak ze žárlivosti, jednak aby ho umlčel. Zde tedy začíná řetězec vin a zároveň počátek citového odcizení mezi mladými manželi.
3
Podrobné srovnání obou textů provedla Miloslava Zenklová ve studii Neznámá podoba Hippodamie Jaroslava Vrchlického. (In: Sborník prací Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, 1993, 133, řada U-1, Ostrava 1993). Na existenci této studie jsem byla upozorněna až několik dní po skončení konference. Z diskuse po svém příspěvku a z dalších rozhovorů jsem však nabyla dojmu, že práce Miloslavy Zenklové není bohemistům a teatrologům známa. 4 Dodávám, že pozdější verze má pouze čtyři jednání.
2
Druhému dílu (Smír Tantalův) dominuje postava Pelopova otce Tantala, jehož muka jsou zde pojímána symbolicky jako nesnesitelné výčitky svědomí, které starce mučí ještě zaživa a nikoli v podsvětí. Po příchodu do jeho domu v Argu Hippodamie vyhání Pelopovu ženu Axiochu a pokouší se zabít jejího syna Chrysippa. Tantalos ho však zachrání a poté usmířen s Erinyemi umírá. Třetí díl (Smrt Hippodamie) se odehrává v Olympii po dvaceti letech a objevují se zde nové postavy, Hippodamiini synové Atreus a Thyestés, kteří chystají úklady nevlastnímu bratru Chrysippovi. Jako mstitel přichází starý a slepý vozataj Myrtilos, který prozradí Chrysippovi pravdu o závodech Pelopa s Oinomaem a (v rozporu s tím, co zná divák z prvního dílu) tvrdí, že od Hippodamie dostal za odměnu „mrzké lásky důkaz“. Na hostině, kde pěvec zpívá jakousi oficiální verzi Pelopova vítězství, potom Chrysippos prozradí verzi Myrtilovu. Je bratry zavražděn, načež Pelops odsoudí oba své syny k vyhnanství. K vyvrcholení děje dojde v Myrtilově chatrči, kde se hlavní protagonisté sejdou. Žárlivý Pelops se sem přišel dozvědět pravdu o Hippodamiině vztahu k Myrtilovi, Hippodamie přesvědčuje Pelopa o své nevině, ale ten jí nevěří. Myrtilos odmítá prozradit pravdu, bezradný Pelops ho zabije a Hippodamie, která konečně poznává, že nalézt štěstí v životě založeném na podvodu a otcovraždě je nemožné, proklíná celý svůj rod a spáchá sebevraždu. Podívejme se nyní na obsah původní verze, tragédie Hippodameia, napsané v roce 1883. Na začátku dramatu se nacházíme ve stejné situaci jako ve Smrti Hippodamie, tj. začínají hry na oslavu dvacetiletého Pelopova panování. Také zde přichází Myrtilos a prozradí Chrysippovi pravdu o závodech (rozdíl je však v tom, že v této verzi podvod kdysi domluvili společně Pelops a Hippodamie). Na hostině v podobné scéně, která ve hře zůstala, se Hippodamie dovídá, že Pelops zaplatil za své vítězství v Pisách jakousi „mrzkou cenu“, a snaží se vyzvědět, jakou – což Pelops odmítá říci. Zde tedy Hippodamie podezřívá Pelopa a snaží se vyzvědět pravdu o tom, co se stalo v minulosti, kdežto v konečné verzi je tomu naopak. Poté se Hippodamie vydá s Atreem do Myrtilovy chatrče a vyzví na něm, jak to tehdy bylo: za pomoc při závodech s Oinomaem Pelops Myrtilovi slíbil, že smí strávit první noc s Hippodamií, což se také potom stalo, aniž by Hippodamie pochybovala o tom, že ve tmě objímá někoho jiného než Pelopa. Hippodamie je nyní samozřejmě z tohoto nízkého podvodu zhnusena. V posledním jednání vmete Pelopovi do tváře, co zjistila, přivede mu jako svědka Myrtila a Pelops ho zabije. Poté Hippodamie všechny prokleje a spáchá sebevraždu. To, že tyto dvě verze Hippodamie mají naprosto odlišnou zápletku, není koneckonců tak překvapivé, uvědomíme-li si, že to umožňuje množství variant tohoto mýtu, jak se dochovaly v antické literatuře – hlavními prameny jsou pro nás Pausanias, Apollodóros, Hyginus, a Pindaros.5 Už v antických podáních se totiž mýtus liší ve dvou základních momentech: 1) kdo podplatil Myrtila – zda Pelops, Hippodamie, nebo oba dohromady; a 2) co byla slíbená odměna – zda noc s Hippodamií nebo něco jiného, např. půl království. Vrchlický jistě studoval mytologii z nějaké velmi podrobné příručky6 a tam všechny tyto možnosti nalezl. Zjednodušeně řečeno pak v první verzi použil variantu, kterou nalezneme u Pausania, a ve druhé variantu Apollodórovu. Ostatně Vrchlický dokázal existence tolika verzí také velmi obratně a sofistikovaně využít: např. ve Smrti Hippodamie takto použil v pěvcově písni na hostině parafrázi Pindarovy I. olympijské ódy. Stejně jako Pindaros i pěvec totiž podává jakousi „oficiální“ verzi Pelopových závodů, neboť jeho vítězství přičítá pomoci boha 5
Pausanias: Cesta po Řecku (VIII, 14), Apollodóros: Knihovna (II, 3-9), Hyginus: Báje (84), Pindaros: Olympijské zpěvy (I). 6 Např. Ausführliches Lexikon der Griechischen und Römischen Mythologie, herausgeben von W. H. Roscher, Leipzig, Teubner 1884-1890.
3
Poseidóna.7 Tyto učené narážky samozřejmě dokázalo tehdejší klasicky vzdělané publikum náležitě ocenit. Mýtus o Pelopovi a Hippodamii Vrchlického očividně zajímal již delší dobu, neboť ho zpracoval dvakrát také básnicky. Sbírka Zlomky epopeje (1886) obsahuje čtyři sborové pasáže, původně určené pro drama Hippodameia.8 V básnickém dialogu Pelopa a Hippodamie, nazvaném rovněž Hippodameia a zařazeném do sbírky Perspektivy (1884),9 je Vrchlický blíže řeckému mýtu než v pozdější trilogii. V tomto vášnivém dialogu na sebe navzájem útočí výčitkami a kletbami Pelops s Hippodamií: Pelops lituje, že kdy Hippodamii poznal, neboť zabila jeho syna Chrysippa mstíc se za Pelopovu nevěru. Hippodamie, která je za tento čin poslána do vyhnanství, zaujímá feministické stanovisko a oponuje: Pelops jí pokazil život, z pouhého chtíče zabil jejího otce Oinomaa a odvedl ji z domova pryč; navíc jí byl nevěrný, zatímco ona mu rodila a vychovávala děti. Její nářek vrcholí prokletím celého rodu podobně jako v závěru Smrti Hippodamie: „Jdu, však ty rode Atreův, svou nechám kletbu tady / a vzejde hrozné osení msty, nevěry a zrády…“10 Zásadní rozdíl mezi touto básní a trilogií Hippodamie je v kulturní příslušnosti postav. V básnickém dialogu Řekyně Hippodamie oslovuje Pelopa několikrát „divý barbare“ a stejně je tomu v antickém mýtu: do řeckého města Pis přichází cizinec Pelops z Malé Asie a postupně dobývá celý poloostrov (nazvaný po něm Peloponnésos). Zde vidíme, jak tvořivě Vrchlický s mýtem pracuje. Nebál se v trilogii Hippodamie pozměnit některé skutečnosti tohoto mýtu a naplnit ho vlastním obsahem. Protiklad barbarství versus helénství zde obrátil a vyhrotil: z Oinomaa učinil primitivního barbara (a z Pis vlastně zaostalý ostrůvek v civilizovaném Řecku) a Pelopa proměnil v typického reprezentanta helénství, s tím, že ho přesídlil ho do starobylého Argu. Tento kontrast mezi barbarstvím a helénstvím, čili v přeneseném významu protiklad světa sobecké vášně na jedné straně a světa rozumu, řádu a morálky na straně druhé, je důležitým motivem od začátku trilogie. Postupně se však tento rozdíl stírá a ve třetím díle již barbarství zcela ovládá scénu. To je ostatně dobře vyjádřeno už v tom, že dějiště třetího dílu – Olympii – Vrchlický umístil přímo na místo bývalých barbarských Pis, zatímco ve skutečnosti ležely Pisy o několik kilometrů dále. Obě dramatické verze Vrchlického Hippodamie se samozřejmě neliší pouze svou zápletkou, ale naprosto zásadně svým pojetím. V původní verzi, tj. jakési nepovedené variaci na známý příběh o Gygově prstenu, jsou postavy černobílé a jde tam o postupné, skoro detektivní odhalování toho, čím se Pelops kdysi provinil na Hippodamii, kdežto jejich společný zločin – vražda Hippodamiina otce – je ponechán stranou. Naproti tomu tématem konečné verze jsou hlavně výčitky svědomí a vina, do níž se hlavní postavy – a později jejich děti – zaplétají, přičemž dokonce i Tantalos svou starou vinou přispívá k tomuto prokletí. Vina za smrt 7
„Poseidon byl však s ním otec, / oře dva mu propůjčil divé Harpinu s Psyllou, / z tůně slavného moře kopytem tryskly ty hbitým, / s nimi zvítězil on, jak s králem vydal se v zápas…“ (J. Vrchlický: Smrt Hippodamie, Praha, Rodina 1931, s. 260). Srv. Pindaros: „Bůh mu dal vůz, zlatý vůz, / a víc, spřežení, křídlaté bělouše, dal mu / i krásu. Pelops / pak šel, zvítězil nad králem, získal / Hippodamii, / panenskou nevěstu…“ (Pindaros, Olympijské zpěvy, přel. J. Šprincl, Praha, Rezek 2002, s. 19-21) 8 Sbor z antické tragedie, in: Zlomky epopeje [básně z let 1883-1886], Praha, Otto 1886, s. 33-36. Srv. v Poznámkách (s. 182) k tomu Vrchlického vysvětlení: „Chorická tato čísla stála původně v antické tragedii Hippodameia, která prvotně byla psána celá ve slohu starých. Když jsem později tragedii tu pro jeviště upravil, odpadly sbory, které zde podávám.“ Dodávám, že definitivní verze trilogie Hippodamie opět dvě podobné pasáže, které mají imitovat antický chór, obsahuje: v Námluvách Pelopových je to popis závodu Pelopa s Oinomaem, zprostředkovaný sborem starců, ve Smíru Tantalově sbor kněží, kteří u oltáře zaříkávají Erinye. 9 Hippodameia, in: Perspektivy [básně z let 1878-1884], Praha, Otto 1884, s. 60-65. 10 Tamtéž, s. 64.
4
Oinomaa neleží na jedné, zcela záporné postavě, ale rozložila se mezi postav několik. Každý z nich je přitom vinen jiným způsobem: Myrtilos zločin provedl, Hippodamie naznačila, že má být proveden, a Pelops byl jeho příčinou. Tyto postavy o své vině diskutují, zpočátku se ji pokouší převalit na někoho jiného, pak se snaží ospravedlnit alespoň samy před sebou, a nakonec ji přijímají. Prokletí Tantalova rodu, které prochází celou trilogií, je nutno chápat symbolicky jako náchylnost ke zlu a marnou snahu některých postav se z ní vymanit. Snad bychom v tom mohli vidět vliv soudobého naturalismu s jeho zálibou ve studiu dědičných zatížení člověka. Osud zde totiž není abstraktní síla, která člověka drtí zvenčí, jako v řecké tragédii, ale spočívá přímo v člověku, v jeho sklonech, vášních a pudech. Postavy definitivní verze mají také mnohem hlubší a komplikovanější psychologii a jejich motivace je pochopitelnější. Pelops, v první verzi podlý zloduch, je v konečné verzi čestný muž, který se nevědomky stal příčinou smrti Oinomaa a pak už se z řetězce provinění nemůže vyplést. Nejvýraznější posun však nastal v případě Hippodamie: v první verzi je to hrdinka naprosto plochá a nevýrazná, oběť nepravděpodobného a poněkud perverzního podvodu, v druhé velká, nebezpečná postava, démonická a osudová žena, která je silná ve vášni i v nenávisti a která ničí muže kolem sebe. Je to téměř dekadentně pojatá žena, tak jako emancipované hrdinky Vrchlického současníka Augusta Strindberga nebo jako smyslné ženy z pláten Gustava Moreaua. Odvážná scéna, v níž Hippodamie vášnivě líbá useknutou, krvavou hlavu jednoho ze svých nápadníků, ostatně nápadně připomíná podobnou scénu z proslulého dekadentního dramatu Salome Oscara Wildea, která však vyšla o pět let později než Námluvy Pelopovy. Vrchlický tvořil spontánně a snadno, sám píše v dopise Šubertovi „eruptivně, vulkanicky, buď – anebo“. V případě úpravy Hippodamie měl ve výběru mezi tímto „buď – anebo“ mimořádně šťastnou ruku. Jeho schopnosti proškrtat vlastní text, zcela změnit jeho koncepci a geniálně přetavit drama opravdu špatné do promyšlené trilogie, v níž každý motiv má svůj význam, se nelze než obdivovat.
RÉSUMÉ Starořecký mýtus o Hippodamii, v antice oblíbený, ale v pozdější evropské literatuře opomíjený, zaujal Vrchlického natolik, že napsal hned čtyři jeho zpracování: tragédii Hippodameia (1883), dialogickou báseň Hippodameia (Perspektivy, 1884), báseň Sbor z antické tragédie (Zlomky epopeje, 1886) a trilogii Hippodamie (1890-1891), scénický melodram s hudbou Zdeňka Fibicha. Tato studie se zabývá rozdíly mezi těmito zpracováními, zejména mezi původní tragédií Hippodameia z roku 1883 a trilogií Hippodamie, a jejich vztahem k různým verzím mýtu o Pelopovi a Hippodamii, jak se dochovaly v antické literatuře. Tragédie Hippodameia z roku 1883 nebyla nikdy inscenována a je odbornou veřejností málo známa, případně je mylně ztotožňována se Smrtí Hippodamie, tj. třetím dílem trilogie Hippodamie. Porovnání obou dramat umožňuje nahlédnout do tvůrčí dílny Jaroslava Vrchlického a vytvořit si představu o tom, jak mohla vznikat i další jeho básnická díla.
5
