Last minute Milí přátelé, bratři a sestry, opět se ohlížíme za prožitými prázdninami. Děti jsme znovu předložili Bohu v prosbě za ochranu a požehnání pro nový školní rok a my dospělí přemýšlíme nad tím, co nás ještě do konce roku čeká. Odpočinek za námi a do Vánoc ještě daleko J. Když jsme se na konci prázdnin ptali našich kluků, co se jim nejvíce líbilo, prohlásili, že dovolená ve Vysokých Tatrách. Mysleli jsme si, že zvítězí užívání si u moře či pobyt u babičky a dědečka, ale oni obodovali Tatry. Nebylo to tam vždy jednoduché, každý den byl nějaký výšlap a trasa na Kriváň (2494 m.n.m.) s převýšením 1350 metrů nahoru a pak zas dolů, nebyla hračkou ani pro mě. Přesto, nebo právě proto - díky energii, kterou do toho museli vložit, zvítězily tyto zážitky. Každý z nás potřebujeme odpočívat a nabírat energii jiným způsobem. Ten kdo pracuje manuálně, si odpočine jinak než ten, který pracuje „hlavou“. To je zřejmé. Každý bychom měli vědět, co nás nejvíce „nabíjí“. Díky tomuto překvapivému hodnocení prázdnin mě napadlo, že odpočinek bez námahy není asi tím pravým odpočinkem. Alespoň ne pro nás. Pokud jste však nestihli přes prázdniny odpočívat, neklesejte na mysli. Pořád je ještě v nabídce jeden Last minute. Chci vás pozvat k Ježíši, protože tam je dost místa pro nás všechny. Ježíš říká: Mt 11,28-30: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Co takhle spojit odpočinek s příjemnou námahou, jak nás k tomu zve Kristus? Jho většinou není spojováno s odpočinkem. Alespoň ne pro voly. My křesťané také musíme často vynaložit i nějakou námahu, abychom se prodrali našimi povinnostmi a termíny ke Kristu a našli si na Něho čas. Pokud se nám to bude pravidelně dařit, můžeme zakusit ten pravý odpočinek. Jsou k tomu však nutné dva předpoklady. Tichost a pokorné srdce. Toužíte-li tedy po odpočinku, a nestihli jste to přes prázdniny, zkuste to začít každé ráno s Kristem. A výsledky „odpočatosti“ na sebe nenechají dlouho čekat. Těším se na to, že se budu moci po prázdninách setkávat se spoustou odpočatých bratří a sester, kteří kolem sebe nebudou šířit ovzduší nespokojenosti, kritiky a podrážděnosti, ale radosti, pokory a tichosti. Podle toho se totiž pozná, že jste byli na těch pravých prázdninách, u Ježíšových nohou. Jeho last minute je pořád ještě aktuální. Martin Žůrek
2
Pozdrav z Kanady Naši milí bratři a sestry v Pánu Ježíši. Jsou to už tři měsíce, kdy jsme se naposledy viděli a nám se to zdá být už celou “věčností”, co jsme pryč z domoviny. Často na vás vzpomínáme. Sem tam od některých z vás dostáváme zprávy o tom, co je u vás nového, a tak jsme se rozhodli i my podělit se s vámi o pár postřehů z našeho pobytu v Kanadě.
Jak víte, máme tu tři rodiny našich dětí a tak jsme téměř stále v balení všech věcí na přesun A to je tak trochu “stín” našeho pobytu zde. Ale to už k životu patří; není pořád “posvícení”. Protože tady, v Kanadě, nefunguje železniční doprava jako u nás v Česku, pořídili jsme si tu za účelem častých přesunů starší auto. Naskytlo se nám tako-
3
vé levné řešení v možnosti zapůjčení starší Toyoty, která už několik let bez využití stála na pozemku mého přítele. “Je OK, a když si zaplatíš pojistku, je tvoje…“řekl mi na dotaz, zda by mi svůj, na pohled velmi zachovalý vůz, nezapůjčil. Projel jsem ho a kromě slabého, nedefinovatelného klepání někde v motoru při volnoběhu, na mně udělalo velmi dobrý dojem. “Tak si plácneme, co za to?”, ptám se. “Ále nic”, říká Emka, manželka mého přítele. “Nám to tu stejně jenom zavazí. Ivanovi je pořád líto to odvézt do šrotu. Prokážeš mi velkou službu, když, až se ti to někde zastaví, to zatlačíš ke srázu a shodíš do opuštěné rokle, aby mi to tu už nestrašilo.” Netušil jsem tehdy, jak jsou její slova “prorocká.“ Absolvovali jsme pár hezkých výletů a přemístili se ze 100 Mile House do Campbell River k Janičce. Po dalších třech týdnech jsme zase přejeli do Vancouveru k Renatce. Pochvalovali jsme si, jak nám to dobře vyšlo, že jsme přišli lacino k pěknému autu, když došlo k naplnění Emčina “chmurného proroctví”. Vypravili jsme se v sobotu ráno do sboru na pobožnost a po 300 metrech poklidné cesty, když jsme na křižovatce zastavili na červenou, tiše “klepající” Toyotka “doklepala”. Doslova a do písmene chcípla. Ani po opakovaných pokusech o její “oživení” motor nenaskočil. Narůstající kolona aut za námi mě přiměla k naplňování predikovaného havarijního scénáře. Za asistence sobotně vyšňořené manželky jsem tlačil naší, asi moc přechválenou, Toyotku (v duchu jsem jí teď při tom oslovoval “starý vrtošivý krám“) na blízké parkoviště u KFC, kde jsem ji, po několika dalších neúspěšných pokusech o nastartování, zanechal k sobotnímu odpočinku. Sami jsme se tu sobotu zúčastnili pobožnosti 4
pouze virtuální - v podání TV Hope. cz. Následná nedělní odborná inspekce konstatovala “exitus” motoru a v pondělí si naší Toyotku, výměnou za 100 kanadských dolarů, odvezla odtahová služba na součástky. Od té doby pojíždíme s auty od dětí, zapůjčenými pouze účelově na pár hodin. Ale jinak se náš pobyt zde v Kanadě odvíjí v poklidu. Navštěvujeme atraktivní místa blízkého okolí a obdivujeme krásy zdejší divoké přírody. Přikládám i pár fotek a až se vrátíme, tak vám je promítnu ve větším rozměru (budete-li chtít). Ale stejně i na tom plátně je to jen “odvar z macešek” oproti realitě, kterou tu můžeme vidět na vlastní oči. Přáli bychom vám všem být tu s námi a radovat se z těch úžasných přírodních krás. Město Vancouver má desítky pečlivě udržovaných zahrad a parků, kam s Evou chodíme na procházky. A další desítky značených turistických tras v širokém okolí zase lákají mě na “treky” do nefalšované divočiny. Koupil jsem si knihu, kde je popsáno více jak třicet možných výšlapů s podrobnými mapkami přírodních parků v okolí města a postupně je procházím. Jediná “piha na kráse” je při tom skutečnost, že se nikomu nechce se mnou v potu tváře “plazit” do svahů Coast Moutains. Takže na vrcholech pak nemám komu říct: “koukej, jaká to je krása”. A ty fotky atmosféru přítomného okamžiku už nikdy tak živě nezachytí... Kromě těch několika fotek, které Peťa, (doufám), k tomuto povídání přiloží, vám posíláme pozdravy a těšíme se na brzkou viděnou opět v našem sborečku ve Zlíně. Vaši Jerry a Eva Šlosárkovi
Vítovská divočina Netradiční název, netradiční akce, netradiční víkend. Tak takové bylo táboření našich dětí pod vedením Ondry Slováčka a Ilči Matulové a za odborného správcovského dohledu majitele „Vítovské haciendy“ Víti Slováčka. Nápad na prožití dní od pátku večera do neděle odpoledne vzešel od Ondry Slováčka jako plnohodnotného zástupce velkého Jerryho, dosud dlícího za velkou louží. Ten ještě v jarních dnech nadchl naše Pathfindery plánovaným táborem na místě adventní historie, které známe jako „Annino údolí.“ Jenže potom odjeli se ženou do Kanady za svými dětmi a plánovaný tábor se neuskutečnil . Takže na zahradě u Slováčků na Vítové vyrostl velký rodinný stan Mikliců. A jelikož jsou početní, tak i stan velikostí tomu odpovídá. Druhou noc se v něm vyspalo dokonce dvanáct nocležníků!!!. Páteční podvečer proběhl ideálně. Děti vyběhly do zahrady a jen sem tam jsme je zahlédli či uslyšeli. Zbytek osazenstva z řad dospělých relaxoval. Jestli to mohou říci sousedi zpoza plotu, to už si netroufám tvrdit. Ale za celý víkend si nestěžovali, ba ani nepřiletěla žádná varovná „munice“. Večer ubíhal a i děti postupně zklidňovaly své aktivity a elán. Nakonec jsme se všichni uložili kam se dalo a pozdě večer vše utichlo. Takže se dalo předpokládat, že ráno budou děti spát dlouho. Já jsem nocoval doma ,ale na Vítové se dospělý doprovod probudil velmi tvrdě a velmi brzo. Okolo šesté hodiny ranní již děti byly na nohou a byly prý i slyšet. Jak divoce skončil večer, tak divoce začalo i ráno! Po snídani všichni následně vyrazili na dopolední vycházku za poznáním Boží přírody. Trochu se děti unavily, ale mám
pocit, že dospělí více. Při jejich putování jim vyhládlo a tak proviantní náčelnice Ilča ohřála a podávala buřtíkový gulášek – i když brambor tam bylo asi více. Po obědě siesta, sluníčko hřálo, oči se klížily – tedy dospělým. Děti se ne a ne odebrat do říše snů. Ale siesta netrvala dlouho. Ondra zavelel, baťůžky se naplnily proviantem a tekutinami a vyrazili jsme. Děti k cestě musely nejprve sestavit rozstříhanou mapu a najít důležité body odpoledního putování. Směr a hlavní cíl – kopec zvaný Vela či Velo. Po cestě jsme potkali stádo oveček, off roady a čtyřkolky ve strmých svazích. Při chůzi nám Ondra dával zapeklité hádanky a cesta tak ubíhala lépe. K dobytí vrcholu bylo potřeba napnout síly, stírat pot a zápasit s únavou. Na vrcholu byli všichni odměněni. Cesta dolů vedla přes místo, odkud jsme viděli široké okolí a mířili jsme v parném odpoledni k rybníku. Tam jsme se smočili, voda byla docela chladná, ale mnohým to nevadilo. Osvěženi a trochu odpočati jsme vyrazili směr tábořiště. Večeře všechny posilnila a již se smrákalo. Kousek dál od stromů jsme si ukončili den sobotní a vypustili do oblak několik lampiónů štěstí. Co si kdo přál osobně, to nevím, ale myslím, že přání by měla být někdy i tajná. No a pak Ondra pro děti připravil tradiční noční dobrodružství každého správného tábora – noční stezku odvahy. I když později jsem s z úst dotyčných dozvěděl, že to žádná stezka odvahy nebyla. Prostě si asi hráli na „nebojsy“ a odvážné borce. Po večerní hygieně se unavení táborníci postupně nasoukávali do svých spacáků. Ondra musel ještě vyprávět ve stanu několik dobrodružných a strašidelných 5
příběhů, ale nakonec i nejbedlivější posluchači – především Mates Miklica usnuli spánkem poctivě unavených. Ráno vítalo všechny táborníky sluníčko s příslibem pěkného počasí. Jenže tentokrát asi sobotní program dětičky vyčerpal, a tak až po půl osmé se první ranní ptáčata vytřepávala ze svých spacáčků. Jaká proměna proti včerejšku, viďte? Co se dělo v neděli, vím pouze zprostředkovaně od dětí, protože jiné povinnosti mě zavály jinam. Všichni vyrazili do nedalekých končin a pod dozorem Ondry – držitele zbrojního průkazu - vyzkoušeli něco málo z umění zacházení se střelnou zbraní. Ale
6
nebojte se, opravdovou pušku či pistoli v ruce neměli. Jednalo se jen o vzduchovku a strefovali se do terče. Schopnosti a přesnost byly individuální, ale především dobrodružné povahy se velmi pobavily. Po vydatném obědě – kuřeti na smetaně a knedlíku -sice dětem ztěžkly žaludky, ale živé byly i tak. Počasí lákalo k relaxaci a odpočinku - kde jinde, než u vody. Nedaleký rybník, ten včerejší studený a tráva okolo byla místem, kde se všichni řádně vyskotačili. A pak již jen závěr, předávání dětí rodičům, úklid, který byl ale dlouhý. To se ví, že ty necelé tři dny stačily k tomu, aby se příbytek Slováčků proměnil téměř
v kůlničku na dříví. Věřím, že děti strávily víkend plný pohody, dovádění a že si to užily. Dospělácký doprovod si to také užil – unavení a nevyspalí ještě v týdnu sbírali nové síly. Ono práce s dětmi je dřina. A na závěr mně přísluší zmínit ty, kdo se Vítovské divočiny zúčastnili. Vedoucím celého „cirkusu“ byl Ondra Slováček. Nejmladší účastnicí byla Terezka Miklicová. Také její bráška Mates byl vidět a slyšet vždy. Stejně tak nelze přehlédnout a přeslechnout organizátorku Elišku Miklicovou – celá máma, že? Nejstarší Miklicovic Katka je z dětí nejtišší, ale dle slov rodičů, puberta opravdu dorazila. Mezi nováčky lze zařadit sourozence Denisku a Vítka Skřivánkovy. Je to jejich první akce s námi a věříme, že ne poslední. U Vítka je vidět, že je již větší, než většina naší drobotiny a tak nepohrdl soukromým apartmánem – chatičkou v přilehlém jabloňovém sadu. A Denda, jak jí všichni říkají? Mezi naše pubertální holky zapadá ukázkově. Chlapecký zbytek osazenstva tvořili Matěj Macík – kamarád dětiček Matulových, který pravidelně jezdí s námi na florbal do Veselí, Míša Kotásek – toho známe ze sboru a z naší školky. Postavou menší, ale nic si nezadá s ostatními kluky, když
jde o lumpárny. Pája Smílek – vždy je vidět a slyšet a i na něm je vidět, že ač více intelektuál, dřímá v něm opravdový kluk. Chlapeckou část končím Tomem Matulou, a tam nepotřebujeme komentář. Mluví sám za sebe. A málem bych opomněl mladou slečnu puberťačku Natalku Matulovou. Komentáře se zříkám, protože vše, co napíši, může být v budoucnu použité proti mně. A kolektiv bude úplný, když připomenu technický dozor a ochranku. Rodiče Miklicovy beru jako nutnou asistenci, díky svému 4násobnému rodičovství oplývají zkušenostmi a nadhledem. Víťa Slováček jako kastelán a ochranitel své „nehnutelnosti“ tam byl ze své funkce povinně, ale rozhodně to snášel statečně. Ono i u něho platí 4násobné otcovství, takže nadhled a rozvaha nechybí. A žaludky sytila a chutné jídlo podávala teta Ilča Matulová. Bez té bychom byli ztraceni a hladoví. Jí patří zvolání – umííííííí. A závěr? Díky všem zúčastněným, díky za poskytnutí azylu. Díky taky hlavně Pánu Bohu, že nás opravdu chránil. Nikdo se vážně nezranil, nemusel přiletět záchranářský vrtulník, nikdo se netopil, nikdo se neupaloval u ohně. Prostě díky Pane Ježíši, byl jsi tam s námi. Reportáž z akce převyprávěl P. Matula
Diakonie Služba diakonek V závěru svého dopisu Pavel vyřizuje hlavně zvláštní přání. Přimlouvá se hlavně za ženu, o které nevíme nic víc, než její jméno, a také to, že ve své mateřské církvi vykonávala služebnost „diakonky“. Pavel o ní píše: „ Doporučuji Vám naši sestru Foibé – diakonku církve v Kenchre-
jích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími. Pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí, mnohým i mně samému.“ (Řím. 16,1-2) Než půjdeme dál, možná neuškodí, když si přečteme něco o tom, jak a proč vlastně církev začala ze svých řad vybírat takzvané diakony a diakonky. Již víme, že v té době, 7
když učedníků stále přibývalo, začali se ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky stěžovat na bratry z židovského prostředí, že jejich vdovám se nedostává každodenní díl pokrmu. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „ Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a místo toho budeme sloužit vdovám při stolech. Bratři, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti a my je pověříme touto službou. My pak budeme i nadále všechen svůj čas věnovat modlitbě a kázání slova“. Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanóra, Timona, Parména, Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly. Ti se pomodlili a vložili na ně své ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl (Sk 6,1-7). Úkolem diakonů bylo řešit drobné problémy mezi členy církve. Nešlo jen o spravedlivé dělení společného majetku. Diakoni se také starali o nemocné a osamělé členy církve. Když bylo třeba, pomáhali i mimo církev. Jak církev rostla, bylo třeba mimo diakonů volit i diakonky, které dokázaly lépe chápat a porozumět citlivé ženské duši. A při Pavlově přímluvě za diakonku Foibé se mi vybavil i jiný příběh z knihy Skutků. Je o ženě, která se jmenovala Tabita. Mám za to, že i ona byla diakonkou. Žila v Joppe a jmenovala se Cirkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dozvěděli se učedníci, že je tam Petr a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď 8
rychle k nám“. Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti, pak poklekl a pomodlil se. Obrátil se k mrtvé a řekl: „ Tabito vstaň!“ Ona otevřela oči a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku, on jí podal ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy a vrátil ji jim živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána. (Sk. 9,36-42) Umím si představit, že dům, ve kterém bydlela Foibé v Kenchrejích, sloužil jako přístav nejen pro Pavla, když tam kázal o Kristu, ale později pro všechny potřebné ženy, které hledaly pomoc a porozumění u své diakonky. Proto se Pavlovi vůbec nedivím, že se za ni přimlouvá. Protože ji dobře znal, tak věděl, že hned jak se v Římě zabydlí, najde tam svůj domov, stane se diakonkou církve v Římě a bude pomáhat stejně, jako pomáhala v Kenchrejích. Jsem rád, že má církev navázala na tuto strou křesťanskou tradicí, díky tomu jsem mohl poznat spoustu diakonů a diakonek, pro které není křesťanství jen teorie a nějaká nauka, ale život naplněný službou všem, kdo potřebují pomoc. SLUŽBA je jediná cesta, která může křesťanství vrátit úctu a uznání nejen mezi křesťany, ale i mezi nevěřícími. Vedle služby diakonů a diakonek si také vážím práce Adry, Slezské diakonie, Charity a dalších křesťanských organizací, které mají službu jako hlavní náplň své činnosti. Právě díky jejich službě mohou potřební lidé osobně pocítit Boží lásku. Vlastimil Fürst
Immanuel – S námi je Bůh JEŽÍŠ – UČITEL A PASTÝŘ Žalm 23,1-6 Ježíš si jako učitel sám vyvolil učedníky, kteří s ním tři roky chodili a vše, co jim v podobenstvích říkal, poctivě sledovali. Potom je poslal do světa … Apoštolové – lidé poslaní 29. června končil školní rok 2011 -12 a já jsem šla pro svého pravnuka do školy na Baťově, ZŠ Mánesova. Hurá prázdniny!! znělo z úst dětí, vycházejících z budovy. Každý měl složku se svým vysvědčením a k tomu malou brožurku s nápisem „Co v žákovské nenajdete“ pro rodiče od ředitele školy. Byla jsem zvědavá, co tam najdu. Našla jsem moc pěkných příběhů, které psali školáci od 2. do 9. třídy. Možná to znají i rodiče dětí na jiných školách. Vzpomněla jsem si na svá školní léta. Byla to válečná doba, často zněly tovární sirény a pan školník vždy tloukl na kolejnice, když se k nám do protektorátu blížila nepřátelská letadla. To jsme pak postupně opouštěli budovu a utíkali domů nebo do krytu u koupaliště, které je kousek od školy. Příběhy dětí, které jsem si četla v brožurce, mě velmi zaujaly. Jsem ráda, jak někteří učitelé děti pěkně vedou. Proto vám chci zprostředkovat krásné jedenáctero třídní učitelky 9.B. Moje milé děti! Vím, že vás neustále někdo poučuje, vím, že to nechcete ani poslouchat a také to ani nevnímáte. Nebudu vám tedy říkat, co musíte dělat, ale napíši vám moje jedenáctero, které jsem se vám po celé čtyři roky, co jsem vás měla jako třídní, snažila předávat.
1. Chovejte se jako dámy a gentlemani – v šesté třídě jste se tomu smáli. 2. Pomáhejte všem, kteří to potřebují! 3. Usmívejte se na lidi kolem sebe! 4. Nikdy nikomu neubližujte! Ale ani nenechejte ubližovat sobě. 5. Plňte své úkoly včas! Stejně jim neujdete. 6. Chraňte si své zdraví! Jiné nedostanete a chyby se těžko napravují. 7. Buďte čestní k sobě i druhým! Tím více, když vidíte opačné příklady. 8. Buďte vlídní ke svým rodičům! Mají vás rádi, i když se vám to nezdá. 9. Přejte lidem úspěch a všechno, čeho vlastní snahou dosáhli, nepusťte si do srdce závist, zlobu a žárlivost! 10. Snažte se ke svému partnerovi chovat slušně a s úctou! Totéž ovšem vyžadujte od něj. Vzájemně si pomáhejte a respektujte osobnost toho druhého! 11. Užívejte si každý den, nebuďte zbytečně protivní a nekažte tak náladu ostatním. Máte celý krásný život před sebou!!! Nevím jak vy, moji milí bratři a sestry. Vnímáte to, co jsme vám napsala, tak jako tato učitelka, která vysílá své deváťáky do života? Mě to oslovilo. Tato žena – učitelka je na svém místě!! V Bibli, Jan 3,2, je napsáno: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha“ a dále – Jan 13,1: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ … a v 15 kapitole – Ježíš dává učedníkům rady do života – Jan 15,27 – „Vydávejte svědectví…“ Vaše sestra Evža – Eugenie Macháčková 9
Výsledky ankety o spokojenosti s průběhem bohoslužby 2012/07 Bratři a sestry, 28.7. jsme vás na členském shromáždění požádali o zodpovězení několika otázek. Děkujeme za všechny vaše podněty a nyní vás s nimi chceme seznámit. Obrázek si můžete udělat sami. Většina dotazovaných je spokojena s průběhem bohoslužby, ale vždy máme co zlepšovat. Výbor sboru se bude těmito připomínkami zabývat a s vaší pomocí je realizovat. Počet respondentů: 41 1. Jak jste spokojeni s průběhem sobotní bohoslužby? Velice: 12 Průměrně: 25 Nespokojeni: 4 Vadí mi stávající pořadí bohoslužby 6 2. Jaká zlepšení navrhujete? Co vám při bohoslužbě chybí? * Více klidu a úcty při bohoslužbě. Rodiče ať si více hlídají své děti. * Hovořit nahlas, zřetelně a pomalu. Nejen při modlitbách. Oznámení ať má ten, kdo hovoří srozumitelně. * Střídat mladší a starší učitele v SŠ → vzájemné obohacení, dole v sále mít pouze dvě třídy SŠ - když jich je víc vzájemně se
ruší, nezkracovat SŠ kvůli jiným aktivitám, * Zajistit uvítací službu, která bude příjemná a veselá, která dokáže rozpoznat návštěvy a uvést je do sálu, více větrat, hlásit délku přestávky – požádat na konci přestávky členy, aby se šli posadit do sálu, * Začínat bohoslužbu později, dodržovat časy (nesundávat hodiny), číst žalmy před bohoslužbou, zapojení mládeže do vedení bohoslužby, větší zapojení členů (střední generace) do bohoslužby, zpívané písně promítat na plátně, sbírka až v druhé části pobožnosti, více kázání na typická adventistická témata, praktikovat sdílení se u společného jídla, častější přítomnost kazatele na sob. shromáždění, VP 1x za měsíc, společně se modlit „Otče náš“ * Opakovaná připomínka: zapojit do bohoslužby více společného zpěvu, chval (zařadit i písně z jiných např. mládežnických zpěvníků), sdílení se (zkušenosti-alespoň jednu), více spol. modliteb (či ve skupinkách), spontánně vyjadřovat vděčnost a radost, delší čas na SŠ * Poděkování: rodičům dětí za vedení radost a osvěžení, děkuji za mnohé aktivity Martin Žůrek – kazatel sboru
Sborová oznámení - V neděli 23. září 2012 se u nás ve Zlíně uskuteční tradiční akce klubu Pathfinder – GOLIÁŠŮV MEČ. Můžete pozvat i děti svých známých a kamarádů. 10
- Výbor sboru se sejde v pondělí 10. září 2012 v 18.00 hodin. Ještě stále máte možnost podat své podněty, návrhy a připomínky členům výboru sboru. Tajemník sboru
Omluva a Dodatek V minulém čísle našeho časopisu jsme otiskli rozhovor s br. Milanem Fialou. Jenže došlo nedopatřením k neotisknutí celé poslední odpovědi a tak nyní se omlouváme a tuto odpověď zařazujeme dnes – celou i s otázkou, aby jste nebyli ochuzeni o celý rozhovor s našim milým bratrem. Děkujeme za pochopení. 13. Co by jsi přál sobě, svým blízkým a i našemu sborovému a církevnímu společenství do budoucna? - Sobě bych si přál i do budoucnosti zůstat věrný Ježíši Kristu, našemu sborovému společenství, učení Bible po zbytek svého života a za všech okolností. K tomu je
třeba mít pevnou víru, dostatek síly a podpory, kterou můžeme získat jedině ve stálém kontaktu na modlitbě s naším nebeským Otcem. Tak jako prosíme o pozemské statky, tedy dočasné věci, které ale potřebujeme k životu zde na zemi, můžeme a měli bychom prosit i o dostatek víry a vytrvání v ní. Rovněž bychom měli být vděční Bohu a děkovat mu za vše, co dostáváme z Jeho štědré ruky. Toto vše přeji samozřejmě i svým blízkým i našemu sborovému a církevnímu společenství. Také bych si přál, aby naše sborové společenství rostlo, abychom svým chováním, životem a přiznáváním se k Bohu byli příkladem nejen pro naši mládež a děti ale i ostatní v našem okolí.
Na svého Boha nedám dopustit Upřímné vyznání, které jsme mohli slýchávat z úst naší milé sestry Zdeničky Froňkové. Její pozemské přebývání skončilo mezi námi 5. srpna 2012. Když jsme při loučení s ní slyšeli něco málo z jejího pestrého života, dalo se vyčíst mnohé. Ale především, že měla ráda svého živého Boha. I když neměla život jednoduchý, přesto na svého Boha opravdu nedala dopustit. A stejně tak i na nás, svou sborovou rodinu. Když na ni vzpomínám, vždy se mně vybaví její angažovanost pro náš sbor. Sborový zpěv, doprovod při společných písních, duety či
v poslední době vystupování ve skupince Díky. A sobotní škola? Ještě na jaře učila aktivně nás všechny, a moc se omlouvala, že již ve svém věku a při zdravotních potížích dál učit nemůže. Možná proto nás všechny její rychlý odchod překvapil a rozesmutněl. Ale můžeme děkovat Pánu Bohu, že její tělesné trápení zkrátil na minimum a uložil ji k dočasnému spánku. Pro ni již druhý příchod nastal. Věříme, že se s ní na nové Zemi potkáme. T&P – P. 11
