Poutníkův manuál Chceš-li přečti si tuhle příručku, ale cokoliv co tu napíšu, tě nesmí od cesty odradit. Během přípravy i během cesty samotné. Hlavně ne materiální věci jako peníze, spacák, GPS a podobně. Cesta se dá vždycky naplánovat tak, abys jí mohl uskutečnit. Vždycky se mi líbilo v angličtině tykání tak tykám, snad tě to nenaštve. Moje velká cesta vedla z Nymburka do Athén, šel jsem jí dva měsíce (září a říjen 2010) a ušel jsem na ní 2109 km. Prošel jsem 8 států. Šmahem jsem vzal Čechy, líznul Slovensko, prošel celé Maďarsko, pár kilometrů šel přes Chorvatsko, vychutnal si Srbsko, Kosovo, Makedonii a na konec prošel celé rozlehlé Řecko. Většinu cesty jsem spal v přírodě nebo v opuštěných přístřešcích, snažil jsem se držet své vzdušné trasy, ať už vedla po cestě nebo polem. (17x šampónování, 2x praní kalhot, 360 euro, 7x jsem brečel, 20x byl slunečný den, 20x deštivý den, 10 dnů jsem šel s Evou, 5x doražení poražených zvířat u silnice, 43 nocí venku bez zázemí) Motivace Dost zajímavý je, jak dobře někdy v životě vím, co a proč potřebuji udělat a jindy zase nevím. Co se týká mých cest vždycky vím. Jestli se s touhle větou ztotožňuješ a rozumíš jí, nemusíš dál číst o důvodech proč vyrazit na pouť. Ty sám poznáš pravý čas, cíl i důvody k putování. Otázka, která se ostatním může honit hlavou je proč? Proč se vydávat na takovou dlouhou a namáhavou cestu? Proč pěšky? Proč se vzdát pohodlí a zázemí? Proč za to ještě platit? Zkusím napsat několik důvodů, proč by ses mohl na velkou cestu vydat. Já se vydávám na cesty, protože věřím tomu, že na každé pořádné pouti dojde ke zvláštní změně. Mnoho věcí se po vykonané pouti jeví jinak. To je samo o sobě vzrušující proces. A tahle změna může proběhnout ve tvůj prospěch. Jestli se rozhodneš vyrazit, budeš mít hodně času na přemýšlení a revidování svých myšlenek. Často nebudeš mít možnost myšlení přerušit a tak dojdeš chtě nechtě k různým závěrům. Myslím, že v každé životní situaci je dobré prověřovat své názory na zásadní věci jako jsou dobro, zlo či chudoba a zároveň si na živo připomenout pravou podstatu pojmů přátelství, chamtivost, počasí, teplo či hlad, i když je to občas bolestivé. Velmi se přiblížíš k přírodě a staneš se po všech stránkách odolnější. Naučíš se, nebo si připomeneš, jak se o sebe postarat. Začneš si více vážit zázemí, jako je pitná a teplá voda, dobré jídlo, přeprava autem a dopravními prostředky, střecha nad hlavou, přátelé a rodina. Fyzicky se zocelíš a poznáš některé své limity. To jsou stavy, které už tělo nebo mozek nezvládají. Je dobré o nich vědět, abys pak během života nebyl překvapený. Vytříbíš si nápady, kam chceš, aby se ubíral tvůj život, studia, práce apod. Připomeneš si, jak se radovat z drobností. Můžeš zahájit obnovu vztahů se starými kamarády. Umožní ti odlišit se od zbylé společnosti. Poznáš kolik toho vydrží tvoje vybavení a uděláš si na různou výbavu vlastní názor. Získáš cenou geografickou představivost. Seznámíš se se spoustou lidí. Poznáš cizí kulturu. Dokážeš sám sobě, že umíš splnit náročnou výzvu a ujistíš se, že jsi silná osobnost. Můžeš najít větší klid. Některých věcí se přestaneš bát.
Motivovat tě mohou také peníze, jestliže budeš za cestu placený a budeš na ní vykonávat nějakou placenou práci.
Náboženská pouť Ačkoli nejsem věřící, zabýval jsem se otázkou, proč se na poutě vydávali mniši. Snažil jsem se odkoukat některé jejich finty a zapamatovat si zlepšováky. U křesťanů se s podobenstvími o pouti můžeš často setkat v Bibli. Pouť je tam často připodobněna k životu, který se dá chápat jako dlouhé putování, cesta. „Hospodine,… vždyť jsem u tebe jen hostem, poutníkem jako všichni otcové moji“ (Ž 39, 13). Náplní křesťanských poutí je často hledání. Abrahám hledal zemi zaslíbenou a i poutníci dnes často hledají. Hledají boha, hodnoty, cestu, přístřeší apod. Zajímavý a celkem jiný pohled na putování mají buddhisté. Podle Buddhy je dobré rozvíjet uvědomění ve čtyřech pozicích, mimo pozice v sedě, ve stoje a v leže je to právě v chůzi. Jinými slovy meditovat je vhodné také v chůzi, má to pro tebe prý paterý prospěch. Rozvíjíš úsilí, vytrvalost, zdraví, zažívání, soustředění a uvědomění si tělesné pozice. V islámu patří vykonání pouti do Mekky ke základním povinnostem věřícího a nejméně jednou za život by se na ní měl vydat každý dobrý muslim. Jak si cestu ztížit a ulehčit Každý si pouť představuje jinak. Pro někoho je pouť, když dojde pěšky do svojí školy, no a někdo by mohl říci, že když to netrvá alespoň rok, tak to ještě není pouť. Myslím, že každý kdo chce vyrazit na pouť (já tomu taky říkám na velkou cestu), by si měl zvolit cíl takový, aby, když ho v hlavě nebo nahlas vysloví, měl pocit, že je to fakt daleko. Kdybych měl sám říci od kdy je to pro mě velká cesta, řekl bych od 1000 km. Vidíš, že už jen vzdálenost je pro každého různá a stejně tak je to i s dalšími okolnostmi cesty. Pro mě bylo měřítkem náročnosti: nocovat mimo hotel co nejčastěji, utratit málo peněz, pohybovat se mimo hlavní tahy. No a kdybys chtěl mít pouť ještě těžší, poradil bych ti: nepoužívej GPS, mapu, mobil, nepotkávej se vůbec s kamarády, vyber si náročný terén s
velikým převýšením. Cestu si naopak můžeš ulehčit takto: zvol si kratší vzdálenost, sežeň si někoho jako doprovod, spi v hostelech nebo si sežeň na noc doprovodné vozidlo, nedávej si pevný cíl cesty a urči jej až podle okolností. Hledání klidu K napsání tohoto odstavce bohužel nejsem dost kvalifikovaný, mě se totiž nepodařilo najít potřebný klid. Možná jsem se jen trochu zklidnil, ale klid jsem nenašel. A na co je takový stav potřeba? Jestliže máš před sebou dlouhou řadu kilometrů, je nutné nespěchat a pořádně si putování užívat. Sám zjistíš, že ujít tři dny po sobě 50 kilometrů se dá, tělo zvládne i víc. Nejde to tak dělat třeba dva měsíce. A to, že ujdeš jako já za dva měsíce 2000 km, neznamená, že ujdeš 10 000 km za 10 měsíců. Na takovou cestu by bylo, myslím nutné, najít ten pravý klid a požitek z putování. Vítězství Od mládí jsem nebyl žádný sportovec, vždycky jsem měl ovšem rád vytrvalostní disciplíny. Přišel jsem na to už ve skautu a později i ve škole. Hlavní půvab je podle mě v tom, že ve vytrvalostních závodech nikdy neprohraješ. Když makáš, co to dá, tak tě pak na konci vždycky pochválí, i když doběhneš poslední. Většinou jsi ale tak vyřízený, že je ti to stejně fuk. No a tahle výhoda automatického vítězství je podle mě i na poutích. Než vyrazíš: Hmotnost Tohle slovo je pro poutníka posvátné. Vše, co budeš balit a o čem budeš v té souvislosti přemýšlet, se týká hmotnosti. Rada je jasná: plný bágl by neměl překročit 10% tvé hmotnosti. To je ale neuvěřitelně těžká věc a já jsem jí splňoval pouze bez natočené PET lahve, která váží 1.5 kg. Těch deset procent znamená, že si vezmeš úplně to nejnutnější, co si umíš představit a ještě z toho pár věcí necháš doma. Jestliže si vezmeš víc kilo, tak to odnese tvé tempo a také zdraví. Mě třeba nad 10 kg pobolívají kolena. Celé balení je tedy o kompromisech a vybalancování váhy. Pořádně ho promysli a užij si ho. Balení Přestože vím, že batoh je naprosto zásadní část výbavy, hodně hmotnosti se dá ušetřit právě na něm. Jde to udělat tak, že si vybereš batoh, který nemá záda tzn., že nemá nastavitelný zádový systém. Takhle ušetříš třeba i jedno kilo. Takový batoh je navíc velmi levný. Vykoupené je to ovšem, trochu složitějším způsobem balení. Můj systém balení je inspirovaný starými usárnami (batohy které se nosily na čundr, když jsem byl malej špunt). Na zem položíš igelitovou plachtu, na ní karimatku a stočíš je do sebe jako palačinku. Tu pak dáš do batohu a velmi důkladně jí rozvineš. Máš pak voděvzdorný a pevný tubus, do kterého balíš zbytek. Na dno batohu hodíš prázdnou igelitku kvůli vlhkosti ode dna, pak tam nadupeš co nejvíc spacák, na záda dáš ještě mapy. Následuje plnění komory nad spacákem. K zádům dávám PET láhev, na stojáka. Kolem ní rovnoměrně vrstvím zbytek. Výhodou je samozřejmě mít všechno v pytlících. Rychleji se to balí a nenavlhne to. Každý má ale vlastní fígl, jak sbalit a vyplatí se vypracovat ho do detailu. Na pouti budeš balit denně několikrát. Zejména když půjdeš jako já přes Řecko, kde jsou velmi zvědaví policisté, kteří se v prohlídkách batohu vyžívají. Vybavení Platí pořád hlavní pravidlo, nic tě nesmí od pouti odradit, tedy ani vybavení. Rozhoduje hmotnost a to jak danou věc znáš a jaké s ní máš zkušenosti. Dál popíšu, přesně do nitky, co jsem měl na cestě já, můžeš se tím inspirovat. Šel jsem na podzim, čemuž odpovídá i oblečení. Spacák je jedním ze svaté trojice spacák, boty, batoh. Když se ti něco stane se svatou trojkou, byť by jen s jedním členem, máš seriózní problém a možná nebudeš moci ani pokračovat dál, než ho vyřešíš. Nejdřív jsem měl svůj starej spacák, pak mi moje Eva půjčila
svého fungl nového Sira Josefa za 1 000 000 000 Kč a je to fakt jiná liga. Je fajn, udělat si každý den kolem oběda pauzu a spacák z obou stran usušit. Odvděčí se ti tím, že si zapamatuje sluníčko a v noci nebo nad ránem ti ho připomene. Batoh FRAM, bez zádového systému. Je nejlehčí varianta kterou jsem měl (500g). Nevýhodou může pro někoho být složitější způsob balení. Nutné je, aby měl bederák a byl dobře ušitý, z kvalitní látky. Boty - nakonec jsem si koupil v obchodě se zdravotními potřebami boty Asics Gell Odyssey WR. Stály 1700 kč a byl jsem s nimi spokojen. Váží 300 g a jsou to takové mixy mezi běžeckou botou a prestižemi. Mikina - chci po ní aby mě hřála, byla lehká a dobře se sušila. To celkem splňuje fleeska. Hábit - volné triko s dlouhým rukávem, je lehký a dá se použít jako ručník (nejlépe bez knoflíků). Triko z umělého vlákna, moiry atd. Triko by mělo hřát a mít dlouhý rukáv. Jelikož ho máš na těle ve dne v noci tak počítej s tím, že bude smrdět. Kalhoty - já preferuju černý džíny, lewisky. Jsou těžší, v dešti ale chvíli vydrží a hlavně se ti neroztrhají. Černá je navíc, podle mě vhodná barva pro různé příležitosti. Šusťákovka a šusťáky - chce se po nich, aby byli lehké jako pírko a co nejdéle odolávali dešti. Budeš v nich pobíhat v dešti, a když budeš mít ostatní věci vyprané. Důležité je, aby rychle schly. Reflexní vesta je naprosto nutná, používat jí budeš dennodenně. Pláštěnku co nejlehčí, stejnak se v ní zapaříš. Lepší je používat jí jako kryt báglu, nebo jako součást improvizovaného přístřešku. Čepici, co nejlehčí, použil jsem ji jen párkrát Rukavice jsou celkem potřebné na horách a po ránu. Ponožek jsem měl tři páry. Jedny dobré, tlusté a dvě obyčejné. Výhodnější je vzít si jen dvoje tlusté a to ty nejlepší jaké máš. Karimatka - jsem názoru, že je lepší pěnová, nežli samonafukovací. Za prvé, je o polovinu lehčí a za druhé, se dá lépe a vícekrát opravit nití. Vezmi si tu nejtlustší, izolace od země je dobrá věc. Plachta - stačí nějaká lehká, dost veliká plachta, která tě ochrání proti rose. Proti pořádnému dešti pomůže jen stan. Ten si ovšem neber, je moc těžký. Najdi si kus polystyrenu, nového a tvrdého. Stačí takový kus, který se ti vejde pod zadek. Takové sedátko je pak dobré na ledviny. Odkoukal jsem to na Sajanech od Rusů, kteří jej nosí všude s sebou. Výhodou je lehkost a nepromokavost. Další funkce: prkýnko na řezání cibule nebo látky. Kartáč - sice by stačil hřeben, ale kartáč je lepší a luxusnější. Kdo není vlasáč má to dobré. Kartáček a pasta - fajnovej je kartáček s plastovým krytem na štětiny (čím měkčí štětiny, tím zdravější pro zuby a dásně). Na 60 dní stačí jedna tuba pasty Elmex. Kartáček na mezizubní prostory - to je magnet na poliše. Neví, k čemu to slouží a je jim to podezřelé. Mýdlo - nejlepší pro mě je to s jelenem, dá se použít na praní, mytí i šamponování. Spotřeba je celkem veliká. Dezinfekce - pro všechny účely používám jodové pero, je lehké, bytelné a dá se použít i v puse. Obvazy, léky, masti jsem táhl zbytečně, dají se kdekoli koupit. Náplasti - malé množství je dobré mít. Škrtidlo pro případ uštknutí, velkého krvácení nebo kdyby ti něco useklo kus těla. Peněženka co nejlehčí. Pas, kreditka, peníze - peníze si dej na tři místa, já to dělám takhle: třetinu do peněženky, třetinu do spacáku (kapsička zevnitř - kdyby tě v noci obrali o batoh, abys měl alespoň něco), třetinu k pasu, který je v igelitu. Kreditku mám přišitou k batohu. Cizí mince se hodí, protože na některých hranicích nejsou směnárny a tak trvá třeba den, nežli se dostaneš k nějaké hotovosti. Po cestě mě zlobil mobil. Vadí mu hlavně vlhko a tlak, který panuje v batohu. Klávesy pak mají po zmáčknutí jinou hodnotu, než si myslíte (zmáčkneš 3, píše 6) a nejde tak zadat PIN.
Proto je dobré mít sebou napsaný i PUK. Futrál se dá vyrobit z 0,5l PET lahve, uřízneš vršek, strčíš do ní mobil a to odříznuté použiješ jako špunt. K mobilu je dobré si vzít kabel a nabíječku. Pro ty co neberou foťák jako já, radím sehnat si mobil s lepším rozlišením. Já měl N73 a moc jsem s ní spokojený nebyl. Důležité vlastnosti: vodotěsnost, tlaku vzdornost, výdrž baterie, foťák. GPS - Garmin Etrex Venture po spacáku nejkvalitnější věc, kterou sebou nosím. Je strašně odolná proti vodě i nárazům, sžil jsem se s ní a vyhovuje mi. Baterky moc nežere, taky proto, že není vybavená barometrem a výškoměrem. Mapám jsem měl ovšem věnovat větší pozornost, usnadnilo by mě to život. Mapa cesty v plastových laminech. Mimo vlastní hrubou orientaci je taková mapa dobrá i pro policii a celníky. Nakreslil jsem si do nich propiskou přibližnou vzdušnou čáru. Použil jsem nakonec automapy MarcoPolo 1:750 000, stejně toho bylo 8 listů. Dík dobrému tuhému laminu se daly použít jako nepromokavá podložka pod karimatku. PETka - ber si tužší lahve se širokým hrdlem, líp se do toho čepuje voda z různých zdrojů. Je potřeba měnit tak po patnácti dnech, obvykle se u hrdla objeví černá plíseň. Šumák - tím si občas můžeš zpestřit chuť vody. Kancl - to je deník, propiska, ofocený základní slovníček, informace o státech a velvyslanectvích adresy, jedna náhradní baterka do GPS. Nůž - já mám švýcarák. Použil jsem akorát nůž (alespoň stokrát), desetkrát bodec na párání nití, a jednou otvírák na lahve, jinač nic. Šití - alespoň dvě sichrhajcky, 2 jehly, nit, Igeliťáky a igelitky sbírej po cestě, hodí se až začne špatné počasí. Čelovka -, nejlíp nějaká maličká s LED diodami. Když nebudeš blbej jako já, tak si občas koupíš nové baterky. Já šetřil a tak jsem to zvládl s jedněmi vybitými. Provázků najdeš kdykoli libovolné množství podél cest a to i kvalitních kousků. Zapalovač jsem nepoužil ani jednou, přesto je nutné si ho pro jistotu vzít. Slzný sprej se dá v krizi použít na člověka nebo i na zvíře. Chtělo by to ale vědět, co po stříknutí dělá. Aby člověk věděl, jakou a jak rychlou má očekávat reakci. Rolnička. Můžeš si na ní ušít pytlík, do kterého zašiješ magnet. Když je rolnička v pytlíku, magnet přitáhne ocelové jádro a je ticho. K čemu to slouží? Přivazoval jsem si jí na noc společně s botami k báglu, když zacinkala vzbudil jsem se a začal vyjednávat, s tím, kdo se mi hrabal v báglu. Zároveň může sloužit jako varování pro zvířata v lese, aby tě nemuseli potkat v tváří tvář. Je užitečné si chvíli před cestou na zvuk konkrétní rolničky zvyknout. Když spíš u dálnice, neměly by tě budit projíždějící auta, zvuk tvojí rolničky ale ano. Jde to nacvičit celkem snadno, alespoň mě. Co by sis mohl myslet, že jsem si vzal, ale já si to nevzal : foťák, stan, vařič, ešus, lžíce, ručník, opalovací krém. Co bych si už na pouť nevzal Měl jsem tři páry ponožek, ale stačily by jen dva. Lékárnička, jde na území Evropy ořezat jen na náplasti, dezinfekci a škrtidlo. Vše ostatní v klidu, kdekoli do 24 hodin seženeš. Neber si žádné prášky, policajti se z nich mohou zvencnout. Fígl s pasem a důležitými dokumenty Zajímavá finta je vyfotit si fotoaparátem na mobilu pas. Popřípadě si vzít do zálohy jeho fotokopii. Fotky si můžeš ještě pro jistotu poslat na svůj email. Pojištění Před tím než vyrazíš na cestu, si raději sjednej zdravotní pojištění. V Evropské Unii nemusíš, tam platí tvoje pojištění z Čech. Do jiných zemí můžeš zdravotní pojištění levně sehnat ke své kreditní kartě nebo samostatně. Já si kupuju vždy tu nejlevnější variantu, protože mám takové zkušenosti, že mi stejně nikdy nic nezaplatili. Tak to dělám jen pro klid v duši a pro případ těžkého zranění nebo smrti. Pojištění na krádež je podle mě zbytečné, neznám nikoho komu by ho proplatili.
Roaming Jestli budeš během pouti občas volat domů nebo budou volat přátelé tobě, zjistíš co to takový roaming vlastně je a hlavně kolik stojí. Jde o to, že v zahraničí platíš i za přijatý hovor, mimo Evropskou Unii je to třeba i 70 Kč za minutu. V EU je to naštěstí regulované na cca 10 Kč/min. Slovník Velice důležité je mít nějaké informace o zemi do které jdeš. Mimo to, je také velmi dobré znát alespoň základní slova, resp. fráze v místním jazyku. - Naprostý základ je: dobrý den, na shledanou, děkuji, prosím. - Dobré je znát: ano, ne, napravo, nalevo, rovně, voda, pivo, chleba, peníze. - Vyšší dívčí: sýr, déšť, tady, kde, nádraží, levný, hotel, poutník, jdu pěšky, Čechy, potřebuji spát na zahradě apod. Trasa Plánování trasy je potřeba věnovat hodně času. Zkus si, ještě před cestou, určit kudy půjdeš. Zároveň je potřeba mít dost podkladů s sebou, které ti umožní cestu měnit. Česká republika je mapová velmoc. Tady jsou turistické mapy na nejlepší úrovni a to ti strašně pomůže. Navíc turistické značky jsou báječné. V jiných zemích se ti nestane, že bys v mapě našel zakreslenou polní nebo lesní cestu. Budeš proto nucen chodit víc po asfaltu. V oblastech, které se ti zdají nebezpečné, se drž hlavních tahů. Lepší je delší trasa přes zajímavá území a dobré cesty, nežli vzdušná čára a křečovité držení se jí. Dávej pozor na vodní plochy, řeky (mosty), a hraniční přechody. Po ránu a navečer se jde nejlépe po asfaltu, kvůli rose a tmě. Jestliže prší, je dobré jít po asfaltu pořád. Zkus se podívat, neexistuje-li nějaká transkontinentální cesta nebo cyklostezka, možná budeš překvapen kolik už jich funguje. Google maps Co nejvíc využívej snímků, které jsou na www.maps.google.com To jsou parádní stránky, kde můžeš svou trasu naplánovat a když máš šanci jít během cesty na internet, můžeš se i podívat, jestli je tam, kam hodláš dojít autobusová zastávka vhodná na přespání, nebo jestli je tam pusto a prázdno. Geografická představivost Během cesty získáš skvělou geografickou představivost. Co kde leží, jak je to vysoko či nízko. Za stara (Cyril a Metoděj), když ještě nebyly mapy, musely být cesty mnohem náročnější. Myslím, že tenkrát šli určitým směrem, ptali se hodně kolemjdoucích a možná je v každé vsi vítali a blízké okolí dovedli popsat. Možná také spávali u starosty nebo v hospodách, kde byla nějaká vzácná mapa, náčrt k dispozici. Výhodou bylo, že lidé víc, nežli dnes počítali s tím, že u nich může někdo občas přespat, povyprávět jim jak je to jinde a co všechno zatím viděl. Možná, že pak měli sami lepší pocit, že někomu pomohli.
Během cesty:
Jak putovat Nejčastěji půjdeš po silnici a to je místo, kde můžeš s největší pravdě podobností - umřít!!!! Hlavní finta, která tě udrží při životě je: uhýbat, uhýbat, uhýbat. Po pár dnech se naučíš poznat už z dálky řidiče, který vyžaduje, abys skočil do příkopu. Takové auto brousí krajnici a jakmile se dostane blíž uvidíš i typický zarputilý obličej. Potkáš takové tak dva týdně a moc tě prosím, vždy jim uhni. Já chodím vždycky po levé straně, tedy čelem k proti jedoucím autům. Myslím, že je to nejbezpečnější způsob chůze. Existuje ovšem situace, při které tě auto i tak může srazit. Je to ve chvíli, kdy automobil předjíždí kolonu aut, která jede stejným směrem jako jdeš ty. To tě pak auto mine těsně, zezadu a ty se na to nemůžeš nijak připravit. Pro pohyb po silnici je naprosto důležitá reflexní vesta, nos jí pořád, i když na tebe kvůli ní budou v některých zemích troubit nebo dělat posunky. V serpentinách choď po vnější straně zatáčky, řidič má tak delší čas na to, aby tě uviděl a ty máš víc času se někam uklidit. Mezi zatáčkami přebíhej na místě s co největším rozhledem a vždy raději utíkej. Když tě auto sestřelí, snaž se zachovat klid, s bolestí bojuj tím, že budeš hluboce a co nejvíc dýchat. V klidu lež, soustřeď se na dýchání a počkej až zdali ti někdo pomůže. Když do minuty nikdo nepřijde, musíš si pomoci sám: zastav si krvácení tím, že stiskneš tepnu nebo žílu tak, aby z ní nic nestříkalo, když to jen teče můžeš to nechat plavat. Pak musíš sehnat pomoc. Zastavit nějaké auto, dokutálet se k batohu a zprovoznit mobil na kterém vytočíš 112, nebo se dokodrcat po silnici do nejbližší vesnice. Musí se ti to podařit jinač je konec. Další terén, kterým se budeš pohybovat, bude les nebo volná krajina. Je to mnohem mírumilovnější a příjemnější prostředí. Člověk je ve volné přírodě už několik milionů let a tak to má zvládnuté. Stačí občas vydat nějaký zvuk, písknutí nebo tak něco, aby o tobě věděla zvířata a stačila se ti odklidit z cesty. Co když začne pršet? Nejdřív se zamysli, co víš o předpovědi. Má být hnusně, nebo jen přeháňky? Podívej se na nebe. Jestliže je obloha celá šedivá a bezvětří, je to blbé. Naopak
vítr a roztrhané mraky signalizují jen přeháňku. Když během cesty očekáváš déšť, pozoruj krajinu a v duchu vybírej místa kam se v nejhorším schovat. Pomůže i osamělý strom nebo zeď. Uprav trasu tak, abys byl poblíž domů. Potom můžeš popobíhat ve chvílích, kdy tolik neprší. Jen je nutné, pořád se svlíkat a oblíkat tak, abys neprochladl během čekání a nepropotil se když běžíš. Jestliže prší vytrvale a ty jsi schovaný, nějak se zabav. Dál v textu ti dám pár tipů. Jakmile úplně přestane pršet a ty se rozhodneš pokračovat v cestě, můžeš si zvolit bod návratu. To je místo, kam se vrátíš v případě, že se znovu rozprší. Občas se vyplatí jít místo po silnici, po kolejích. Je to hlavně v případech, když je cesta po kolejích kratší a nebo pokud je provoz na silnicích nesnesitelný. Abys mohl jít klidně po kolejích, je dobré znát alespoň přibližně jízdní řád a pomůže ti také dlouhá hůl na podpírání. Nejrychlejší a nejpohodlnější chůzi dosáhneš, když půjdeš po vrcholku jedné koleje. Celou cestu dobře poslouchej, abys včas stačil uskočit před vlakem. Po kolejích se chodí v zatáčkách po vnitřní kolejnici. Ta je sjetá, takže se jde lépe. Významné zkratky vedou přes tunely. Abys mohl projít tunelem, potřebuješ mít čelovku a vědět, že v tunelu jsou po 45 metrech po obou stranách výklenky. Do těch se dá dobře schovat před pojíždějícím vlakem. Pro zjištění, který výklenek je blíž, je na stěnách šikmá bílá čára a musíš rychle běžet ve směru kam se svažuje. Dávej pozor na hady, občas leží podélně těsně vedle kolejnice. Nastav vnitřní hodiny na světlo Zkus se budit a chodit spát podle sluníčka (při východu a západu). Během podzimních poutí zjistíš, že se den významně zkracuje. Místo pro nocleh Po cestě budeš spát na všech možných místech, co tě napadnou. Občas to bude příjemné a občas ne. Výhodou toho, nemít dopředu připravený nocleh, je možnost ujít mnohem více kilometrů za kratší čas. Jdeš do doby, než se setmí a pak si něco najdeš. Pro hledání místa na spaní je klíčové bezpečí a počasí. Dávej pozor na myslivce, aby tě nestřelili. Největší střeleckou aktivitu vyvíjejí v podvečer a nad ránem. Jakmile uvidíš myslivce, dej mu o sobě nějak vědět. Další velmi nepříjemné místo je město. Spaní ve velkých městech v rozpadlých budovách je vždy spojené s rizikem krádeže. Doporučuji domluvit se na rovinu s bezdomovci. Říci jim kam jdeš, že nemáš peníze a udělat dohodu. Přesto se na ní nikdy nespoléhej, ostražitost je na místě. Asi nejlepší je vůbec ve městech nespat. Když už tam spát musíš, vybírej si místa, kde máš výhled do okolí a čas blížícího se člověka pozorovat (uprostřed místností, na vyvýšených místech). Vůbec není příjemné spát například ve vojenském bunkru - nevíš o ničem co se děje kolem a nemáš žádnou možnost uniknout, když na tebe někdo přijde. Naopak velmi malé nebezpečí představují zvířata, v říjnu tě maximálně budou budit jeleni troubením nebo bitkami mezi sebou. Občas tě také přijdou oždibovat srnky. Velká zvířata jako kanci, medvědi, rys atd., jsou obvykle plachá a jakmile tě ucítí nebo uslyší odběhnou pryč. Nepříjemností, která souvisí s nocováním, je počasí. Máš-li možnost najdi si nějakou střechu a zajisti se taky proti větru. Jestliže jsi ulehl bez střechy a začala průtrž mračen, není vůbec rozumné čekat až to přejde. Často to totiž nepřejde. Daleko lepší je dobře se sbalit a přeběhnout na místo, kde víš že déšť přečkáš. O takovém místě by jsi měl vždy vědět než usneš. Nikdy v takovém případě nehledej nové místo. Vždycky se vracej tam, kde už jsi byl a víš jak to tam vypadá. Někteří lidé mají dobrý pocit z noclehu jen v případě, že o sobě někomu řeknou. Jestli patříš mezi ně, klidně vždycky zajdi do okolních domů a o svém úmyslu nocovat to řekni. Je parádní, když máš směrem z východu volný prostor a ráno tě probudí a prosuší sluníčko. Existuje také možnost zdarma u někoho přespat, je ale potřeba zvážit rizika a výhody internetové sítě couchsurfing.org. Hotel a čas T0 Čas T0 (té nula) je čas těsně před tím, nežli kosmická raketa odstartuje ze země. Do tohoto času se vždycky snažím dostat, jakmile potkám hotel. A jak to v čase T0 vypadá? Máš čisté
prádlo (vyprat, raketa startuje taky krásně čistá), máš dost jídla (doplnit zásoby, plné nádrže paliva), máš dost energie (nabít mobil, najíst se, psychicky se srovnat) Jak si vlastně vyprat? Je to jednodušší, nežli by sis myslel. Existuje několik způsobů praní a je nejlepší když si všechny zkusíš. Kompletně oblečený vlezeš pod sprchu a mydlíš se, jako kdybys byl nahý. Postupně sundáváš promydlené věci a tím, jak po nich dupeš je celkem vymácháš. Takhle to dělám, když jsem promoklý na kost. Další je klasika. Věci namočíš, důkladně namydlíš a pak jimi o sebe šoupeš. Tím šoupáním o sebe se to pere. Pak je ještě nutné dostat z toho veškeré mýdlo. Jestli máš k dispozici valchu (občas je v kempech), tak místo šoupáním věcmi o sebe jimi jezdíš po valše. Jestli máš pračku tak nasypeš prášek, zvolíš nějaký program, nastavíš teplotu (radši nižší nežli vyšší , např. 30 stupňů) a pustíš. Na konci je prádlo buď odstředěné (skoro suché), nebo úplně mokré. To pak musíš nastavit program na odstředění. Některé pračky jdou otevřít až po uplynutí několika minut od konce praní. Ponožky se dobře perou tak, že si je navlíkneš na ruce (jako rukavice) a žmouláš jimi mýdlo. Ždímej vždycky co nejvíc (to je skoro jako rada do života). Dosušit vyprané věci můžeš přes den navěšené na batohu. Na hotelu nebo v kempu se vyplatí vypůjčit si troch toaleťáku navíc. Počítám to délka postavy, jeden den. Někdo pokládá za neekologické utírat si zadnici toaleťákem. Během cesty ale potřebuješ, aby tě nic nesvědilo a tak raději použij toaleťák. Jestli tě to hodně trápí, po každém použití jdi a nasbírej náruč odpadků a pak je vyhoď do tříděného odpadu. Odplatíš se tak za to, že jsi kus toaleťáku nechal v přírodě. Na internetu můžeš zjistit jaké tě čeká počasí (www.weather.com), podívat se na trasu která tě čeká (www.maps.google.com), napsat emaily, kouknout se na facebook a podobně. Pošta a dopisy jsou další dobrou šancí jak informovat rodinu a známé, že žiješ. Určitě nezapomeň na důkladnou hygienu a na ošetření všech bolístek, nikdy nevíš, kdy se k tomu dostaneš příště. Krádež Co dělat když tě oberou? Nejlepší je být na takovou situaci co nejlépe připraven. Peníze nosit na více místech. Mimo to znát ještě číslo na horkou linku tvé banky a vědět své rodné číslo pro identifikaci, to kdyby bylo potřeba kreditku zablokovat. Pokud se ti stane, že v noci přeslechneš rolničku nebo tě zbijí a přijdeš o všechno, popros někoho, aby zavolal policii. Ta se o tebe postará a přes ambasádu se dostaneš snad i k nějakým penězům. Jelikož je nutné hned po krádeži zablokovat kreditku a tím se odstřihnout od peněz, nechávám doma v obálce nějaké peníze (200 Euro). Ty mě mohou rodiče nebo bratři poslat třeba dopisem na jméno a adresu pošty, kterou jim řeknu. Jestliže se rozhodneš pokračovat dál, pak gratuluji. Nejnutnější věci, které potřebuješ sehnat jsou svatá trojice: boty, spacák, batoh. Uvědom si, že cena věcí, o které si přišel (5 - 50 tisíc Kč) je v porovnání se zdravím a s cílem cesty mizivá. Opravdu velkou cestu většina lidí vykoná jednu za život. Zatímco 5 - 50 tisíc vyděláš, i když třeba nechtíc, za život rozhodně vícekrát. Jak se zabavit Myslím, že nebudeš překvapený, když ti řeknu, že na pouti máš spoustu volného “nechodícího” času. V takovém případě je dobré mít něco čím se zabavíš. Vezmi si z domova pár časopisů. Já čtu rád Respekt a Reflex. Když přečteš úplně všechno, včetně reklam, vydrží ti celkem dlouho. Přečtené stránky můžeš navíc použít na dosušení bot. Skvělá věc je nainstalovat si do mobilu Qreader a z internetu si zadarmo stáhnout e-booky. Měl jsem jich alespoň na rok. Mimo čtení můžeš sbírat odpadky, zašívat roztržené věci, přemýšlet, psát si deník, připravovat si jídlo. Pro krácení času během chůze si můžeš nahlas zpívat. Vyplašíš zvěř, míň se bojíš a celkově se cítíš lépe. Další možnost je pouštět se do složitých matematických výpočtů z hlavy (dělení, odmocňování, průměry atd.) nebo si opakovat různá cizí slovíčka.
Třikrát denně dobrý skutek Tohle je pro mě naprosto zásadní. Na pouti potřebuji dělat dobré skutky. Beru to tak, že je to platba za dobré počasí a zdraví které mám. Protože nikterak nemiluji lidi, tak počítám jako dobrý skutek hlavně sběr odpadu. Motivační body Během dne si připravuj zastávky tak po pěti kilometrech. Nejlepší místa jsou vesnice, města, boží muka, stromy, skály podle toho, na co máš chuť. Dlouhodobá “motivační” místa jsou podle mě dobrá tak po 7 dnech. Vybírej si taková, která se ti už podle názvu líbí, která znáš, či kde na tebe čekají přátelé nebo kde cítíš pohodu. Přesto je dobré, příliš se na taková místa nefixovat. Pokud zjistíš, že to na tvém vybraném místě to stojí za prd, měl bys být schopen jít bez potíží dál. Odměny Na pouti ti pomůže, budeš-li se často a bohatě odměňovat za své úspěchy. Takovou odměnou může být nějaká dobrá myšlenka, kterou máš v hlavě v rezervě a těšíš se na ní (třeba plánování čundru s kamarády, vzpomínka na třídní sraz, kde jsi perlil, vzpomínka na pěknou krajinu, na kamarády). Výbornou odměnou je taky jakékoli jídlo, které žmouláš třeba pět kilometrů v kapse a s každým metrem se jeho chuť stává žádanější a žádanější. Nakonec se ořech promění v Sacherův dort. Potěší i zastavení nebo pohled do mapy/GPS. Velikou odměnou je přenocování někde v teple, kde se nemusíš skrývat. Stejně tak ti pomůže i SMS nebo telefonát. Nálada a počasí U mě je tohle přímá úměra, čím je horší počasí tím je horší i moje nálada. Píšu to tu proto, aby sis uvědomil, jak je na cestě člověk s přírodou silně propojen a ovlivňován. Zvláštní působení letadel na nebi Během cesty se občas stane, že si všimneš vysoko nad sebou letět dopravní letadlo. Těžko říct, jestli to člověka potěší nebo spíš rozesmutní. Rozhodně to na něj zapůsobí. Letadlo mojí cestu do Athén stihne uletět za 1.5 hodiny. S přípravami, kontrolami atd. si můžeš představit, že to trvá den. Což je stejně strašně kraťounká doba proti mým 60-ti těžkým dnům. Jídlo Podle mě na pouti platí přísloví: jez do polosyta, pij co to jde. Já jsem první týden jedl hodně málo. Později se to ustálilo na častém jídle ráno a dopoledne. Od tří odpoledne až do rána jsem už na nic neměl chuť. Moc zdravě jsem nejedl, hlavní trumfy byly: špek, co nejčernější chleba, tavený sýr, sušenky a když jsem se donutil tak nějaké to jablko. Až ti přestane chutnat voda, kup si šumivé tablety nebo tang.
Sendvič Výroba sendvičů do zásoby je skvělá věc pro ukrácení času a taky pro odlehčení batohu (vyhodíš obaly). Na dobré “sendvičování” potřebuješ jen dlouhou čistou plochu, kde rozložíš plátky chleba a rovnoměrně je pokrýváš vším co máš. Obaly, které ti po této akci zbudou pak použiješ na zabalení hotových sendvičů nebo je vyhodíš.
Výhoda řetězců Až dojdeš do země, kde je drahé jídlo, nauč se chodit do jednoho řetězce (Lidl, Penny Market atd.) a tam si pořádně propočítej, co kolik stojí. Najdi si produkty se slevou a koukej na cenu za kilogram. Většina potravin je v jednom řetězci pořád stejná a na stejných místech. Nevýhoda je, že můžeš jíst dost stereotypně. Zdraví Já jsem měl strašné štěstí, že mě za celou cestu nic nepostihlo. Za prvních 14 dní se mi srovnaly všechny bolesti svalů a nastupující křeče. Potíže jsem měl s achilovkou. Čas od času se mi dělaly celkem hrozivé puchýře, s tím se ale dá chodit a je nejlepší je ignorovat. Nic neprořezávat, snažit se je držet v čistotě a jít. Bolely mě taky záda. Během policejního zákroku v Řecku jsem ležel 15 min na průvanu ve slipech a prochladl jsem. Přechodil jsem pak asi chřipku. Po příjezdu do Káhiry jsem něco chytil a celkem dost těžce to ze sebe týden dostával. Během té doby mě otékaly chodidla, pravděpodobně daň za uskutečněnou cestu. Myslím že zdravotní důvod pro ukončení cesty si stanoví každý sám. Pro někoho to může být chřipka, pro jiného to nebude ani zlomená noha. Myslím že velkou komplikací můžou být záněty zubů, zlomeniny nohou, a zdravotní problémy, které vyžadují operaci. Jinač se dá v cizích nemocnicích nebo domácnostech leccos přestát. Mám zkušenost, že organismus tě všemožných chřipek ušetří. Když uvidí, že na vyléčení nejsou podmínky ani energie, posečká, a dá ti to zpátky až na to bude klid.
Zranění kolene z vyčerpání mozku. Takový nadpis zní srandovně, přesto si myslím, že se to tak může stát. Když budeš dlouhou dobu psychicky zlomený, tak si tu bolest v koleně můžeš sám vsugerovat, abys to konečně už mohl zabalit. Můžeš se taky docela klidně zranit schválně. Nebo prostě špatně šlápnout a něco si vyvrknout. Není dobré potom se na to vymlouvat. Jestli jsi déle nežli den soustavně ve špatném psychickém stavu, něco s tím dělej. Přeruš na několik dní chůzi a dej se do pořádku. Telefonuj, dobře jez, poslouchej rádio nebo se dívej na televizi, nocuj na pohodlných místech. Cokoli, co tě zase hodí do pohody. Buddhistický trik pro mozek a chodidla Uvědomění si tělesné pozice je užitečné hlavně, když se blížíš ke dnu. Proto musíš taky začít ode dna. Zkus se plně soustředit na nejspodnější část chodidla, na pocity, které na něm při každém kroku vznikají a zanikají. Minimálně zabiješ čas a rozhodně ti to neublíží. Rozcvička Podle mě je nejlepší vůbec necvičit. Když tě něco bolí během chůze, opatrně to protáhni. Rozhodně nikdy nehmitej, to si akorát koleduješ o problém. Nehty Nůžky jsem si nebral, a proto využívám každou příležitost, kdy si můžu nehty ostříhat nebo obrousit. Opatrně, protože zatržený nehet se během takového provozu špatně hojí. Poutnická hůl Země se dají rozdělit na ty, co se dají projít bez hole a na ty, kde jí potřebuješ. Hůl se dá použít k tomu, aby tě slyšeli hadi a taky, abys trochu postrašil psy. Podle hole tě lidé snadno identifikují. Tak nějak přežívá v podvědomí, že s holí chodí poutníci. Nouzově jí můžeš použít taky na přístřešek. Pro výběr klacku je důležité jak odskakuje od země a taky jak padne do ruky. Mě se nejvíc osvědčila líska. Doporučuji ti občas hůl vzít a odhodit jí pryč. Nefixuješ se na ní pak tolik a nová hůl znamená nový zvuk, nový odskok = příjemné zpestření. OOO - Obřad Obutí Obuvi Tento obřad probíhá každé ráno. Je velmi důležitý, protože když si ráno blbě nazuješ boty, večer budeš mít krvavé puchýře přes celé chodidlo. No a pak na to budeš vzpomínat nejmíň týden. Obřad začíná očištěním vložek do bot a vnitřku boty. Pak je na řadě obrání ponožky od žmolků a špíny. Následuje očištění nohy, zalepení puchýřů a všechno se to dá dohromady. Nakonec si musíš utáhnout boty, to je potřeba dělat ze začátku na několikrát tak, aby nebyly utažené moc, ani málo. Jakmile se dostane během dne do boty kamínek, zastav a vyndej ho, vyplatí se to. Někde jsem se před poutí dozvěděl, že ti po čase nohy otečou a je lepší koupit si tak o 1 - 2 čísla větší. Mě se tohle nepotvrdilo. Nohy mě otekly celkem dost až týden po konci cesty. Konec cesty Na ten se budeš strašně těšit. Proto je lepší udělat si tak týden před koncem pauzu. Pečlivě propočítat trasu, zjistit počasí a s rezervou si zabookovat letenku nebo zarezervovat hotel v cíli. Když to neuděláš, riskuješ, že se zlikviduješ šíleným finišovým tempem, ke kterému má člověk tendenci. Specialitky: O myslivcích Jednoho dne, když už se schylovalo k večeru, jsem si našel v polích pěkný remízek. Rozhodl jsem se zabydlet nedaleko krmelce. Lépe řečeno takového toho přístřešku pro koroptve. Našel jsem si rovný plácek u stromu, na který jsem pověsil plachtu proti rose. Vždycky jsem si říkal, že poblíž krmelce je bezpečné místo. Nikdo přece nebude na zvířata pálit, když jsou na večeři. To byl omyl, o kterém jsem se brzy přesvědčil. Asi po třiceti minutách, kdy jsem si
četl, mě vyrušily nedaleké kroky. Kus za mnou stál mladý myslivec s brokovnicí. Nemluvili jsme spolu, jen na mě naštvaně mávnul a tak jsem byl klidný. Říkal jsem si, že je asi naštvaný, že jsem mu tady něco vyplašil. Na co asi měl políčeno?. Zatím co jsem přemýšlel, zalezl pomalu za krmelec, což mě přišlo dost zvláštní. Po nějakých pěti minutách rána jako z děla. Společně s ní jsem jasně slyšel, jak mi něco protrhlo igelit, který jsem měl nad sebou natažený. Chvíli ticha vystřídali velmi peprné a hlasité nadávky, které se ozývali zpoza krmelce. Nějakou dobu mi trvalo než jsem pochopil situaci. Nestřílelo se od krmelce, ale na krmelec. Na scénu přišel starší myslivec, který to pálil do nás. Hoši už si to pěkně vyříkávali, a tak jsem se odvážil zvednout, v igelitu byly dvě díry. Mladší střelec měl tři pořádné krvavé modřiny, ale jinač nic. Po chvíli se ukázalo, že se pánové znají a situace se zklidnila. Vysvětlili mi, že broky nezabíjí, postřelené zvíře prý zemře na úlek, z toho jak jej brok zasáhne. Pak mě dali čočku, co dělám v lese, a že na to rozhodně nemám právo. S ozbrojenci se nikdy nehádám a po kratší domluvě jsme se dohodli, že mě tu pro tentokrát nechají a zruší ostrou střelbu. Stejně už byla tma a to je pro takové borce nepříjemné. Nejvíc nebezpeční jsou pro poutníka řidiči a hned potom myslivci, tak na ně dávej prosím pozor. Nebezpečnými naopak nejsou: divoká zvířata, vojáci, policisti, bezdomovci, jiní poutníci. O úchylech Jak Baudolino potkal svatého heremitu: “(...)začal mi říkat jsi baculatý klučina hlavu máš jak lev natáhni ruce jestli máš svaly a co na prsou sáhnu si a co tam odkud ti rostou nohy podívám se jestli nemáš nějakou Nemoc hned mi došlo oč mu jde a tak jsem ho vzal Kolenem do Koulí do testikulí skrčil se a řek krucifix půjdu do Marenga a oznámím že tě posedl zlý Duch upálí tě na hranici dobře já na to napřed jim ale já řeknu že jsem tě viděl jak ho v noci strkáš čarodějnice do prdele ještě se uvidí koho posedl zlý duch (...)” (Baudolino, Umberto Eco, s. 12) I mě se stala podobná příhoda bylo to v Řecku a bylo to velmi nečekané. Pán, který mě s radostí ubytoval ve své rozestavěné budově, se najednou z ničeho nic objevil nahý u mě v pokoji a v ruce šolichal toho svého frantu. Reakce se asi nedá naučit, ale já jsem strašně zařval. Nic jsem mu neudělal, ale stačilo to. Odjel pryč. I když takový úchyl vypadne pryč, je lepší taky se zdekovat a spát někde poblíž lidí. Jestli volat policii, to je otázka. Obávám se, že já bych měl v Řecku s nimi větší problémy nežli ten pachatel. O psech Pes je nejlepší přítel člověka. Člověk se mu odvděčil tím, že ho domestikoval. To znamená, že vybíral takové pejsky, kteří mu vyhovovali povahou, velikostí, vlastnostmi. Proto jsou u psů, ještě víc nežli u jiných domestikovaných zvířat, vidět rozdíly mezi jednotlivými jedinci. Člověk, jak to tak vypadá, také sám sebe domestikoval. Společnost po generace trestá rebely, agresory většinou tak, aby se pak již tito divocí lidé nemohli rozmnožovat, čímž se vytrácí jejich “divoký” gen z dalšího přírodního výběru. No a proč to píšu? Můžete se na cestě setkat s několika tipy psů. Za prvé to jsou psi zvědavci, hodní žebráci, štěňata a další podobní. Ty poznáte podle toho, že se vůbec nechovají agresivně, přichází pro podrbání, vlídné slovo, trochu jídla. Tak na tyhle psy pozor! Jde o to vůbec jim neprojevovat lásku, nikdy jim nic nedávat a co nejrychleji je slovně nebo kamenem odehnat. Jestliže na sebe psa navážeš, tak máš problém ty i pes. Ten totiž neujde to co člověk a rozhodně nepřejde přes všechny hranice. Navíc není vůbec sranda shánět pro něj jídlo. Jakmile s tebou ujde prvních 50 km už se mu asi nepodaří dojít zpátky do místa, kde to znal, kde věděl kam má jít hledat jídlo a kde spát. Navíc se může stát, že ti psa srazí během cesty auto. Za druhé potkáš spoustu psích hlídačů, mrzutých bezdomovců, ovčáckých psů apod. Tihle psi na tebe vyrazí ať už jen tak, pro zpestření času, proto aby si otestovali pozici ve smečce nebo nejčastěji, aby něco ohlídali. Je dobré dodržovat nepsaná pravidla, která znají jak tito psi, tak poutníci. Jakmile se štěkotem psi začnou přibližovat, nekoukám jim do očí, ale klidně pokračuji ve své cestě, tak jak jsem jí chtěl projít. Když jdou psi blíž, nežli je mi to milé,
shýbnu se pro kamení. Většinou už tohle je zarazí a více se nepřibližují. Jestli náhodou nějaký mladý pes zkusí otestovat, co budu s kamenem dělat a vyrazí, je dobré první kámen hodit do vzduchu nad něj. 99 procent psů v Evropě takhle odeženeš. Jde jen o to věřit si a zachovávat klid. Pro psa je fakt, že dovedeš házet kameny a používat klacek, naprostý zázrak a většinou se stáhne. Postupuj ale prosím vždy takto, nejprve shýbnout a pak hodit do vzduchu. Je to dobré i pro psa, zapamatuje si, že shýbnutí je předzvěst něčeho horšího. Kdo má v kapse balvan a bez varování ho práskne psovi do tlamy je hlupák. No a pak je tu poslední skupina, psi na smrt vyhladovělí (s těmi se v Evropě nesetkáš), rváči (často nějaké agresivně vybrané plemeno) a cvičení psi s velmi silnou osobností. Takových psů je opravdu málo a když se ti stane, že s nějakým zkřížíš cestu, je to smůla. Jedna možnost je vždycky. Kdo uteče vyhraje a to konkrétně na strom. Může se stát, že prostorem, který pes z nějakého důvodu hlídá, prostě projít musíš a nebo, že tě pes zaskočí a není jiná možnost nežli se s ním utkat. Jak takového psa poznat? Je to jednoduché, finty s kamením na takové psy nefungují. Jde tu pak o to uvědomit si, že teď právě v tuhle vteřinu rozhoduješ o svém životě. Není to rozhodnutí typu „na kterou vysokou školu půjdu?“, nebo „kam uložím své finance?“, je to rozhodnutí, které vzniklo vynuceně a jeho výsledek se projeví okamžitě. Chceš-li dál s kamarády chodit na pivo, mít jednou ženu a těšit se se svými dětmi, je potřeba v sobě najít pořádnou porci agresivity. Když si tohle v čas uvědomíš, poznáš, že se teď budeš prát o svůj život, je vyhráno a nemusím ani nijak popisovat jak toho psa přepereš. Taková bitka je hlasitá, neobejde se bez zranění a obvykle přiláká lidi, kteří ti třeba pomohou, nebo alespoň zavolají pomoc. Nevýhoda takového boje je, že po sebemenším kousnutí psa je nutné, buď vyšetřit psa (nebo jeho mrtvolu, stačí i uříznutá hlava), nebo podstoupit léčbu jako bys měl vzteklinu. Tahle léčba v některých zemích pořád ještě probíhá pomocí nepříjemných injekcí do břicha a trvá 14-18 dní. Sražené, nezabité zvíře Tohle je zvláštní kapitola, protože je tak trochu kontroverzní. Hlavně proto, že nevím jestli to co tu napíšu, je správné a nemám ani s kým se o tom poradit. Během pouti se mi celkem pětkrát stalo, že jsem se potkal s raněným, sraženým zvířetem. Podle svého svědomí jsem potřeboval ho dodělat, aby se netrápilo a umřelo rychle. Jelikož nejsem člověk zvyklý zabíjet, bylo pro mě dost těžké takovou smrt realizovat. Budu proto mít každou ze svých “mrtvolek” v hlavě ještě velmi dlouho. Bylo to mládě zajíce, kočka, dvě žabky a želva. V hlavě mi nejvíc zůstala kočka. Když jsem jí našel v příkopě, byla to jen hlava, přední tlapky a kus těla. Na první pohled byla mrtvá, jakmile jsem chtěl odejít zvedla hlavu a vystrašeně se na mě podívala, jako by chtěla říct ”ještě tys mě tu scházel”. Známé přísloví říká, že kočka má devět životů. Znamená to asi, že toho hodně vydrží a to je právě nevýhoda. Myslím, že každé jiné zvíře by už bylo mrtvé. Zvíře, které to má ještě těžší než kočka je želva. V Řecku jsem viděl několik smutných pomníčků, které tvořil poničený a vyžraný krunýř. Naštěstí jsem dodělával želvu jen jednou. Umíš si určitě představit, že krunýř, zkostnatělá žebra pokrytá často rohovinou, který je pro želvu v přírodě evoluční výhodou, je v tu chvíli velkou komplikací. Želva je pomalá, krunýř tvrdý a končetiny se nedají pod něj zcela zatáhnout. Často se tak stane, že po srážce s autem přijde želva o nohy. Jediné, co stačí zatáhnout a co je dobře chráněné je hlava. Díky ní želva ještě dlouho nehybně prožívá poslední hodiny, kdy jí pomalu likviduje slunce, mravenci a ptáci. Málokdo z řidičů se jde po střetu se zvířetem podívat, jestli jeho auto živočicha dokonale zabilo. No a na člověku, který jde pěšky kolem je minimálně pohled na znetvořené mrtvé tělo. V horším případě je nevinně postaven před dilema. Dělat, že nic nevidí a neslyší a projít kolem zkrouceného těla, které má střeva z pusy a zadní běhy otočené do pravého úhlu a zmítá se v agonii. Jestli o sobě víš, že nedovedeš pomoci a zabít, radím ti, přejdi včas na druhý chodník a vůbec se tam, kde je mrzáček nedívej, neposlouchej a jdi rychle pryč. Jestli chceš pomoci, tak jdi po zvuku a stopách krve tam, kde pomalu končí život. Přesvědč se, že jsou zranění smrtelná. Nejsem v biologii zběhlý, ale auta jezdí většinou tak rychle, že zranění smrtelná jsou. Máš pak dvě možnosti, najít myslivce nebo řezníka a nechat to na nich. Nevýhodou takovéhoto postupu je, že to trvá dlouho a můžou se ti taky vysmát, co je otravuješ s takovými blbostmi. Další možnost je jasná, musíš zvíře zabít sám. Já to prováděl
vždycky tak, že jsem našel opravdu velký kámen nebo kus betonu, zvíře pak odtáhl na pevný podklad (asfalt, beton, skála) a velkou ranou mu rozdrtil hlavu nebo celé tělo. Zabíjecí kámen hledej raději déle, musíš si být jistý, že je dost těžký na to, aby fungoval okamžitě. Zároveň se ti musí dobře držet, abys mohl celou svou sílu soustředit do úderu. Představ si, co by se stalo, kdybys použil kámen moc lehký. Se zvířetem v průběhu vedu řeč, omluvím se mu za lidi a nakonec ho odtáhnu alespoň 50 metrů do lesa, aby nezemřeli další živočichové, kteří ho budou žrát. U větších kusů (jelen, kanec) by byla situace určitě složitější. Napadá mě zvíře podříznout nožem. Je to ale dost nebezpečné a taky není lehké najít špičkou nože krkavici. Další postup je oběšení provazem. Potřebuješ silný, těžký provaz a nevyhneš se nebezpečné manipulaci s provazem kolem zubů zvířete. Tohle je jediná situace, ve které bych si přál mít pistoli. Tomu, kdo dokáže urychlit odchod takhle sraženého zvířete, moc děkuji.
Kontroverzní zbytky Dá se chvíli žít ze zbytků u cesty, sám jsem to zkoušel a jde to. Zajímavá aktivita s rovery a nebo jen tak sám pro sebe. Vyber si třeba tak 3 km úsek frekventované silnice a zkus najít co nejvíc jídla které se dá jíst. Prostory obzvláště plodné jsou kolem odpočívadel a kontejnerů na odpad. Budeš překvapen kolik potlučeného ovoce, které stačí okrájet a také jaké pečivo najdeš. U masa akorát pozor na plíseň nebo hnilobu mohlo by to být nebezpečné. Pivo a hospoda Věřící kolegové mají na poutích mnoho výhod. Mimo toho, že nemusí složitě vysvětlovat důvod své pouti, hojně využívají síť komunitních nocleháren na farách, klášterech či v kostelech a podobných místech. Jestliže v boha nevěříš, máš přesto také jedno dobré místo, kde si můžeš libovolně popovídat, dozvědět se místní informace (drby), ohřát se, dojít si na záchod a ještě k tomu se napít výjimečného, povzbuzujícího nápoje. Ano, to magické místo je hospoda a tím mokem královským je pívo. Doporučuji tuhle medicínu každý den, nebo alespoň každý druhý. Myslím, že pro zdárný průběh cesty a pro tvoje bezpečí je lepší dávat si vždycky jen jedno. Dvě dobré rady, které mi dali mí blízcí
Rybíz: “A víš, že jsem si na tebe vzpomněl, když jsem se ráno podíval z okna... Musíš víc na jih, tam maj hezky :)” Eva: “Musíš sýr vždycky rozmazat až do krajů chleba, jinak to je suchý a nedá se to jíst.” Jak vypadá jeden, trochu výjimečný, den na cestě. Vstávám za tmy, organizmus už asi nechce spát. Nejprve pootevřu oči a pak začnu pomalu pohybovat palcem, prsty a nakonec kotníky. Nebolí - všechno v pořádku a připravené k novému použití. Nohy jsou pro mě posledních 40 dní klíčové. Jdu totiž pešky do Athén, konkrétně na kruháč Limani Peiraia ležící ve čtvrti Pireus. Venku je celkem teplo, ale prší jako celý poslední týden. Vybíhám z vyhřátého spacáku a jde to ráz na ráz, obléct, vyčurat, vyčistit zuby a rutinně si sbalit. Odcházím z krásného altánu, který stojí na břehu Ibru přímo pod kostelem Pavlica (Srbsko), prý je z 10.st. Na cestu beru ještě igelitku odpadků, které tu posbírám. Věřím, že takové skutky mi přinesou lepší počasí a štěstí. Nemám co k snídani a proto makám do nedalekého městečka Raška. Tady jsou zrovna Dny města, něco jako pouť, a tak si v jednom ze stánku dávám perfektní burek a bílý jogurt. Burek to je výborné jídlo z listového těsta naplněné masem nebo sýrem. V Srbsku Vám dají čtvrtku a i s jogurtem se vejdete do eura. Nakupuji tu ještě špek, tavený sýr, chleba a sušenky, což jsou moje hlavní trumfy pro boj s kilometry. Přestože je teprve po osmé, je už v ulicích spousta lidí, nejvíce mne zaujal stánek se samorosty, samozřejmě žádný nekupuji, potřebuji mít batoh včetně jídla a vody do 7 kg, jinak mě začnou brát kolena. Jdu dál podél řeky do Donje Rudnice, kde je hranice s Kosovem. Cestu si krátím tím, že občas slezu z asfaltu a projdu železničním tunelem. Za poslední 3 dny už to mám namakané. V normální práci jsem geodet a tak mám s tunely zkušenosti: chce to čelovku, znát alespoň přibližně jízdní řád a vědět, že v tunelu jsou po 45 metrech po obou stranách výklenky, do kterých se dá dobře schovat před projíždějícím vlakem. Aby se člověk ve tmě zorientoval, který výklenek je blíž, je na stěnách šikmá bílá čára a musíte rychle běžet ve směru kam se svažuje. Tunely jsou tu krásné, za zmínku stoji Holá Hlava a Dželeb, oba přes kilometr dlouhé. Na hranicích nastal čas na druhou snídani. Jelikož mám dnes 28 narozeniny přichází na řadu nutella, pro celníky jsem koupil nějaké keksy. Na srbské straně je to v pohodě, přejí mi hodně štěstí. Kosovská hranice je asi až za 3 km a tam už je to horší, ani si nenabídnou a prohlížejí detailně batoh. Historka s Athénami se jim nezdá a dost nervní jsou z lékárničky. Černé uhlí ještě berou, ale 5 tabletek ibuprofenu, které sebou mám a vypadly mi ještě v Čechách z plata se jim vůbec nelíbí. Dost problémů je taky s mezizubními kartáčky, které jim připadají jako potřeby pro feťáky. Z dálky tomu všemu přihlížejí ostří hoši z polského KFOR. Jsou tak stejně staří jako já, mají černé brýle a ruku položenou na pažbě a tak se k nim radši ani nepřibližuji. Nakonec mě do Kosova pustí, líbí se jim vízum z Iránu, které mám v pase a znám i pár slov albánsky. Cesta po silnici do Leposaviče je klikatá a někteří řidiči tu jezdí dost rychle, navíc některé provokuje moje reflexní vesta. Když k tomu občas koukám do GPS troubí nejvíc. Nejhorší jsou autobusáci, ti neuhnou ani o centimetr, je lepší vždy přeskočit svodidla a počkat až projedou. Po cestě sleduji jak žloutne listí, ještě dvakrát obědvám, po čtvrté hodině už většinou nemám chuť nic jíst. Za Lešakem je silnice rovnější a tak si zpívám. Hitparádě poslední dny vévodí píseň “I šla Marina do Cintorina”, možná kvůli refrénu “huja, huja, huja ja teče voda kalná”, která vedle mne skutečně teče. V městečku Leposavič hledám podle adresy Srba Radeho, kontakt jsem na něj dostal od jednoho turisty, u nějž jsem nocoval poblíž Čačaku. Naštěstí jej tu všichni znají a tak po chvilce popíjíme čaj a vypravíme si navzájem o balkánských planinách. Rade je člověk s širokou srbskou duší a skvěle mi popisuje, co kde je možné vidět a jak bych mohl svou cestu obohatit. Večer mi telefonuje moje holčina Eva, která se právě v Egyptu učí arabsky. Přeje mi k narozeninám a tlumočí gratulace, které jsem dostal od svých kamarádů skautů na facebooku. Už bych si přál, aby to skončilo, ale do Athén je to ještě tak 28 dní a teď tu je a bude ošklivé počasí. Rutinně zapisuji do deníku, celkově jsem zatím ušel 1175 km a utratil 150 euro, to je dobrý. Čistím zuby a poslední činností je náhled do map, ten mě hází vždycky do pohody. Roztáhnu prsty co to jde, položím je na mapu a představuji si kde budu za týden. Vždycky to přestřelím, ale stejně mě to uklidní. Usínám.
