ROČNÍK II.
ČERVENEC
1954
ČÍSLO
7 (19).
***************************
Jiří
K A V K A
: M O D L I T B A . která by přinesla záhladu našim nepřátelům. beze zbraně, anděla našich představ z času dětství, který by slétl za dno v jednom z hlavních měst a ohlásil řečí všem srozumitelnou. Bláhoví, jejichž bytí je psáno písmem vteřin na píscích věčna a věčný vítr vane bez ustání, přišel čas skončit své vlastní apokalypsy
!
NeBůh-člověk, jehož jsme nepoznali, ne Bůh-láska.. Hrůzy je nam třeba, jiné, než té, již sami stváříme. Zázračné hrůzy.
Neboťl á s k a se nám proměnila snad navždy v j i n o t a j . *
Stanislav
K U B Á T P O V Í D K A B E Z N Á Z V U. (Tato povídka z pozůstalosti S.Kubáta, který ukončil svůj život v červnu 1953 v Paříži, nemá v rukopise názvu. Dal nám ji k zveřejnění jeden z jeho blízkých přátel, jemuž ji autor poslal nedlouho před zmíněným datem. Red.)
:
Onoho dne, kdy chtěl, aby k němu přišla, padal na chodníky svázaný dešťový závoj. Slíbila. Ještě padal, jak docházela ke smutnému domu. Jediné okno svítilo teple do šera, skrývajíc netrpělivé oči a ruce. Pohnula se, když se jí zavěsily na blůzu, a nechala se jimi unášet. Přivřenýma očima tvořila si blikavé paprsky kolem zaprášeného skla žárovky.Jako malá holčička jsem to tak ráda dělala, vzpomněla si. Takové hry s přivřenýma očima, kdy vám tancují duhové kotouče a elipsy kolem očí, když je pak zavřete. Ale častěji jsem se dívala do prázdna, smutně, netečně, pořád na stejné místo. Nebo třeba na puntík v zrcadle, na jeden směšný, droboučký puntík, tak dlouho, až to vypadalo, jakoby utíkal nahoru a dolů a na všechny strany. Při téhle vzpomínce se nepatrně usmála. Vyrušilo ho to. Zavřela oči docela a snažila se chvíli nemyslet. Jeho ruka se přilepila na její sluncem ožehnuté rameno. Bolelo to. Jednou na horách - to už je tak strašně vzdáleno, to všechno - spálila si do žhava celé tělo na lehátku malého tatranského hotelu. Zrovna tak ji potom v noci pálily něčí doteky. Ale tenkrát bylo ještě všechno jiné. Nepamatovala se už - konečně, nezáleží přece na jméně. Ale tehdy ještě něco cítila.
Bylo by těžké vyjádřit, co to b y l o - a přece to bylo cosi u r č i t é h . N ě c o , dávající smysl všemu. Třeba víra v to, co přijde. Nepřišlo nic. Nikdy nic nepřijde. Samozřejmě, že nic nepřijde, neumí-li člověk přijímat. Čeká pak zbytečně. A takové čekání stojí někdy celý život. A p a k , p a k už není ani dost odvahy přijmout vyrovnaně výsledek té marnosti. Smířit se s ním. Vědet, že nikdy nic nepřijde. Je to těžké. A tak zbude jenom to velké, nesnesitelné, hrozné NIC. Cítila se jím prostoupena každou buňkou svého těla. Trvalo dost dlouho, než si uvědomila,že stojí na chodníku umoklé uličky. Nemohla si vzpomenout, zda ji poslal pryč nebo jestli odešla sama. Ale nezáleželo na tom, ani na tom už nezáleželo. Prostě byla tu. A pomalu, krok za krokem, šla tou malou vylidněnou uličkou. Před ní vyrostla tupá zeď. Stála chvíli na místo a ohmatávala ji studenýma rukama jako slepec. Zeď. Obyčejná zeď. Drsná a studená jako její prsty. A pak ji napadlo, že je vlastně nesmyslné stát na konci slepé ulice a pokoušet se projít zdí. Tak se vrátila. Takováhle podobná ulička byla kdysi v jednom malém městečku, kde strávila u tety prázdniny. Pro ně, děti, to byla tehdy jen poloslepá ulička, protože zamračený hlídač s hrozivou holí je pouštíval malými vrátky v pusté zdi do rozkvetlého parku. Ta dnešní zeď byla bez vrátek a bez hlídače. Možná, že za ní byl také nějaký zelený park. Ale ona k němu nemohla. Vlastně ani nevěřila, že za tou zdí vůbec něco je. Nic - pro ni. Zase šla dál. Potkávala teď bezbarvé chodce ve směšných gumácích. Čím méně byla vzdálena od osvětleného boulevardu před sebou, tím víc lidí ji míjelo. A tu se na ni podívaly jedny oči. Jenom tak mimochodem, jak jejich majitel přecházel ulicí a viděl ji klátit se malátně po chodníku. Asi mu to připadalo divné. Ty oči v ní vzbudily vzpomínku; tak palčivou, že ji probrala z tuposti. Dokonce i jméno vyvolala: Jan. Bledý, světlovlasý Jan, který ji oddaně miloval. Její muž. Tady z chodníku se na ni dívaly jeho oči. Tenkrát, v tom zbytečném,nic naříkajícím manželství stále něco hledala. Tenkrát ještě čemusi věřila. Její vů1e nalézt se vtělila do bezejmenného muže, k němuž upjala všechen svůj nerozdaný cit. Jan mlčel a věděl. Tehdy - bylo to za okupace při jakémsi pouličním vzbouření postřelil jejího milence. Zatkli ho. A měli takové podivné paragrafy: nekladli mu za vinu, že přizabil člověka, protože ten člověk byl jenom příslušník okupovaného národa. Vyšetřovali jenom, jak se dostal ke zbrani, na jejíž držení byl vypsán trest smrti. Zatím postřelený v nemocnici umíral. Dívala se na jeho smrt a stírala krev s jeho rtů, jak mu unikala z poraněných plic. A tam v ní uzrála nenávist k bledému, mírnému Janovi, který dovedl vraždit. Druhého dne udala do protokolu tajné státní policie, že Janova zbraň byla v jeho psacím stole, kde ji ukrýval a nedbal jejího přání, aby byla podle nařízení odevzdána. Popsala zbraň docela přesně - to nebylo těžké, byly toho plné noviny. Vědělo se sice, že Jan vytrhl komusi zbraň z ruky a pak teprve střílel. Ale to mohl být krycí manévr. Uvěřili jí. Jan byl popraven. A dnes poprvé si jasně uvědomila, že tyhle dva životy zůstaly nevyrovnány. Nebyly nikdy ničím zaplaceny. Před pomstou Janových spoluvězňů po skončené okupaci unikla a její svědomí bylo mrtvé. Před ním se nemusila skrývat. Až dnes začalo mluvit. Ale i ten krutý hlas v ní byl lepší, než prázdné nic, které ji před tím prostupovalo. A byla opět - dnes už podruhé - ve slepé uličce. Nemohla se podrobit soudu lidí s jejich zkostnatělými zákony. Jediné její vlastní "já" muselo přinést řešení. Sestoupila na nástupiště metra a zapálila si cigaretu. Janovy oči se na ni dívaly s protějšího nástupiště. Ne, to nebylo od něho pěkné, vnucovat se jí právě teď, v tomto okamžiku. Chtěla být chvíli sama. A přemýšlet. Byly tu dva lidské životy, dvě já, vzájemně vyrovnávající smrt toho druhého. Prvý zaplatil za lásku, druhý zaplatil za vraždu. Vyrovnané konto. Ale ona sama spoluzavinila lásku :vraždu - a přivodila popravu. A přesto zůstala ona nad nimi oběma jediná živá jako výsměch dvojnásobné smrti. Bylo to divné, že sama své konto ničím nevyrovnala - vždycky se přece za všecko musí platit. Zejména za právo k vraždění. Je kruté soudit se s á m . N o v i n y o vás napíší, že jste spáchal sebevraždu - a ona je to poprava. Dívala se na lesklé koleje, jakoby chtěla vyzkoušet sílu provazu nebo ostří sekery. Měla suché rty, ale musila by vystoupit opět po schodech nahoru, aby se napila. A zmátla ji okolnost, že si nebyla jista, zda okupanté svým vězňům předpopravouposlední přání; asi ano - a ona si ani trochu nepřála, aby se jejich smrti vzájemně podobaly. Nikdy ho tolik nemilovala. A tak svá poslední přání zavrhla - ostatně jich ani mnoho nebylo.Když těžce přisupěl vlak metra, podívala se ještě na protější nástupiště. Zdálo se, že Janovy oči se ironicky usmívají. Jaroslav
S T R N A D
D Ů M N A S T R Á N I. (Sklizeň přináší dvě ukázky, podle vlastního autorova výběru, z thematicky aktuální hry, odměněné uznáním v literární soutěži KA+KR,částečně autorem přepracované. Hra se obírá životem uprchlíků v jisté západní zemi do výbuchu příští války. Ústřední postavou je Rumun Petr Popescu, trpký a znechucený exilem, který se však v rozhodující chvíli zachová tak, jak líčí uvedená závěrečná scéna.)
:
SZABÓ (tiše se směje. Pak bere noviny a čte): Pane Šramčenko! IVAN(vyjde z Petrova pokoje). SZABÓ: Pane Šramčenko,víte,že na dopadení pachatele atentátu na Balakireva je vypsána odměna 10.000 franků? IVAN: Opravdu?--- Ten jim musí ležet v krku. SZABO: Stejně ho nechytnou. Nemají zkušenosti s takovými případy. IVAN: Deset tisíc. ..hm.. .to už je pěkná sumička. Chtěl byste si ji vydělat? SZABO; Nic nevím. Ale kdybych věděl.... IVAN: Vy byste to udal?! SZABÓ: Možná, proč ne? Nebylo by tolik peněz přece k zahození. Co by se za ně dalo všechno udělat pro naše lidi. IVAN: Nenapadlo vás, že ten atentátník udělal vlastně práci za vás? SZABO: Za mne? Já jsem měl zastřelit Balakireva? Jaká ztřeštěná myslenka! IVAN: Nepokládal jste Balakireva za svého osobního nepřítele? SZABO: To ovšem ano. Ale jeho zabitím nebylo nikomu pomoženo. Na jeho místě je jiný a hra jde dál.Vrah tím špatně posloužil uprchlíkům. Mám zprávy, že ve všech zázápadních zemích je proti nim postupováno velmi ostře, že jsou vypovídání z práce, přešetřování a tak dál. Všeobecně se má totiž za to, že atentát spáchal nějaký uprchlík. A tomuhle bych měl držet palce? IVAN: Vy používáte slova vrah? SZABÖ: Co jiného to je? IVAN: Na jméně konečně nezáleží. Ten...vrah se třeba domníval, že tím vyprovokuje válku SZABO: Jestli takhle uvažoval, tak to byl docela obyčejný hlupák. Válka bude, to je jisté.Ale Sověty dosud nejsou připraveny. Jen politický analfabet se domnívá, že by vypověděly válku pro takovou lapálii, jako je život jednoho člověka, třebas byl ministrem zahraničí. Celá věc musí byt připravena diplomaticky, aby měla úspěch. To je úkol nás, státníků.U nás v ministerstvu jsem vždycky zastával tento směr. Dobrodruzi ať sedí doma. Tak se nedělá revoluce. ----Já jdu teď do vsi, pane Šramčenko, nechcete něco koupit? IVAN (rostržitě): Ne. SZABO (nahlíží do Petrova pokoje): Pane Poposcu, vy také nechcete nic ve vsi? PETR (a pokoje): Právě jsem se chystal také na cestu.(Vychází z pokoje.) SZABO: Tak počkejte na mne, svezu se s vámi. Vezmu si jen kabát a jiné boty.(Mizí ve své místnosti.) IVAN: Petře, víš že na mne byla vypsána odměna deset tisíc ? PETR: Bojíš se? Už nehrozí, myslím, nebezpečí. IVAN: Neběží o strach.... Ale nic se nestalo. PETR: Co se mělo stát? Zeměkoule se měla přestat točit? IVAN: Nevím, přece něco. Snad válka...Ale nic ..nic, vůbec nic :Jen pátrají po pachateli, jako bych spáchal bůhvíjaký zločin. PETR: Zklamán? IVAN: Bylo to nadarmo? PETH: Nadarmo, Ivane! Světem nepohneš. Házíš jen hrách na stěnu. IVAN: Copak lidé nepochopí,že se hraje o jejich kůži? PETR: Žádáš příliš mnoho od člověka, který dřepí v jistotě a v relativním blahobytu. Jednou z nich budou vzorní političtí uprchlíci, bude-li ještě kam utíkat. IVAN: Petře poslyš, byl jsem jen dobrodruhem, když jsem střílel na Balakireva? PETR: Všichni jsme dobrodruhy v očích Západu. IVAN: Teď mi nezáleží na lidech. Chci slyšet tvé mínění. PETR: Dobrodruh?Ne, jen člověk s ilusemi, které já už dávno ztratil. IVAN: To je porážka... PETR: Ano, to je porážka, IVAN: Petře dnes odjíždím. Nebudu tě tu déle otravovat. PETR: Nevyháním tě. SZABÓ: (vejde přestrojen): Tak už jsem připraven. PETR (k Ivanovi): Půjdeš s námi? IVAN: Ne. Ještě musím něco tady zařídit. PETR: Tak na shledanou! (Odchází se Szabem.) Závěrečná scéna : KELLEROVÁ (vstoupí s Raudovou): Pozdrav Bůh, pane Popescu! PETR (se otočí ): Pozdrav.. Co, vy tady, paní Raudová? RAUDOVÁ:Říkaljste přece, abych se vrátila, když jste se se mnou loučil. PETR: To ano. A l e . . . RAUDOVÁ: Nemyslil jste to upřímně ? PETR: Ovšemže ano, ale nikdy bych byl neočekával, že poslechnete. RAUDOVÁ:Nechtělimě pustit domů. Přes tři měsíce jsem seděla na hranicích a čekala jsem, až se pánům komunistům uráčí pustit mě dál. Když se konečně rozhodli, já jsem zase přestala mít chuť a tak jsem jela zpátky. Nu, a teď jsem tady. PETR: Tak už netoužíte zemřít ve vlasti? RAUDOVÁ: No, teď toužím po životě doma. Naděje se přiblížila. Deset let trpkého exilu je zapomenuto. Škrtla jsem je a začínám znovu.
KELLEROVÁ: To je dobře, pane Popescu, že balíte, přinesla jsem pro vás letenku.(Podává mu letenku.) PETR: Letenku? Kam? KELLEROVÁ: Do Paraguaye.Nemůžeme přece nechat politické uprchlíky v naší zemi na pospas komunistům. PETR: Do Paraguaye? Vy víte, že je tam moje žena a dítě ? KELLEROVÁ: Jak bych to věděla? Říkal jste, že jsou v Rumunsku. To je radostná náhoda, že? Letadlo startuje zítra o půl jedenácté. Visum dostanete na letišti. Všechno je zařízeno. PETR jít právě k vám, abyste mi to nějak umožnila a vy nyní přicházíte ke mně s vyplněným přáním. Jste opravdu jako dobrá víla. KELLEEOVÁ: To nestojí za řeč. Je to naše povinnost starat se o vás. Vám, paní Raudová, přinesu letenku zítra. Nečekala jsem vás. Možná, že budete moci letět zítra s panem Popescem. RAUDOVÁ:Já?I kdepak! Co vás nemá? Já do Paraguaye? Tady zůstanu! KELLEROVÁ: Bolševici obsadí naši zemi. RAUDOVÁ: Aspoň přijdou sem ke mně. Do té doby si seženu někde nějakou pušku a neprodám svou kůži tak lacino, jak si myslíte.
(j
K E L E R O V Á : Záhy tu nebude tak příjemně jako dosud. Podnebí se tu změní. Bude tu horko.. RAUDOVÁ:Můj otec vycházíval se srpem do polí, když pražilo slunce a dobytek se uchyloval do stínu. Za parných dnů uzrává setba. PETR (pro sebe): Dobytek... KELLEROVÁ: Pan Szabó včera odletěl. SADBOVÁ: Já nejsem Szabó! Teď, když mohu něco udělat, měla bych zase selhat a utéci? To nemohu, prostě nemohu)! Pjčkám si tu na ně. Až sam přijdou, vezmu jich pár sebou na onen svět. KELLEROVÁ: Pan Popescu také odjíždí.(Raudová rychle pohlédne na Petra a pokrčí rameny.) Nutit vás nemohu. Samo o sobě je to vaše věc. Kdybyste se rozhodla jinak, přijďte jen za mnou. Sbohem, pane Popescu! Mějte se hodně dobře a brzo se setkejte se mimo ni. Kellerová odchází, Raudová ji doprovází ven. Po jejich odchodu čte Petr ještě jednou Růžin dopis. Potom vytahuje zápalky a zapaluje letenku právě ve chvíli, kdy vstupuje Raudová.Oba mlčky pozorují papír, dohořívající v popelníku. Když dohasne, Raudová se usměje.) RAUDOVÁ: Díky Bohu! KONEC. Z C ÚI ČZ TÍ OT VV ÁO NR Í. B Y . Marie U N D E R O V Á : (Vyňato z ohlášené česko-estonské anthologie, o níž jsme podrobně referovali v červnovém čísle.) Povadla trávy dotýkám se dlaní. Pokorná,sama, sedím tišší stínu. Pohlížím nazpět do mlh, na výšinu Ledová stezka v údolí se sklání. Bobule vteřin kanou bez ustání. Počítám j á , t a k nezručná,v svém klínu. Přišel čas soudu? Je večer. Účtování. Jak jasně šumí vesmír - ano, pohleď Zří anděl přísně, jakby tvář se ptala: "Životu v oběť co's na oltář dala ?" Jsem připravena zbožně na odpověď" Blaženě bolná zrála v srdci němém: "Ó, ptej se toho, jenž mne pokřtil zpěvem!" Přel. Věra STÁRKOVÁ. HasseZ.PROBLÉM. (Hasse Z/etterström/, švédský humorista; 1877 - 1946.) "Dávejte pozor," řekl Nykvist."Já vám dám hádanku, vlastně problém." "Já nemám rád hádanky," řekl Brink."To je to o klíči, ne? Leze,leze po železe?" "Já znám jinou hádanku," řekl Sandström. "Jaký je rozdíl mezi pianem a dešťovkou?" "Nestačí pianino?" řekl John. "Proč ne? - Tak jaký je rozdíl?"
!
"Já nemám rád,když mne někdo přerušuje," řekl Nykvist."Moje hádanka je matematický problém. Velmi zajímavý." "Já chci vědět tohle s pianem a dešťovkou," řekla Laura. "Obojí začíná písmenem o," řekl Sandström. "Ne," řekl Brink. "Piano začíná p a dešťovka d." "To je možné," řekl Sandström, "ale OBOJÍ začíná o. Pro toho, kdo zná hláskovat, ovšem." Tu jsme Sandströma vyhodili. "Můj matematický problém zní takto," řekl Nykvist. "Jedou dva vlaky.Jeden ze Štokholmu a jeden z Malmö. Oba vlaky vyjíždějí současně, ale vlak, který vyjíždí z Malmö, jede rychleji.Když se ty dva vlaky potkají, který z nich já v tu chvíli blíž Stokholmu?" "O kolik rychleji jede vlak z Malmö?" řekl Brink, který je zvědavý. "To nevím, to nemá s věci co dělat. Ale dejme tomu, že rozdíl je pět uzlů." "Vlak nedělá uzly," řekla Laura, která měla známost s nějakým námořním kapitánem. "To jen lodi dělají uzly." "Tak tedy" řekl Nykvist,"připusťme, že vlak z Malmö dělá osm kilometrů za hodinu a ten ze Štokholmu jenom pět. Hlavní je,že vyjíždějí současně a že se na trati potkají. Který z nich je tehdy blíž Štokholmu?" "Je to dvoukolejná trať?" řekl John. "Přirozeně, přece tady nejde o to, aby se srazily!" řekl Nykvist."Idiot, no.." Tím byl John pryč s téhle historky. "Já myslím," řekla Laura,"že vlak z Malmö, který jede rychleji, musí být blíž Štokholmu, když se potkají." Brink přemýšlel a pak řekl: "Ne, blíž je štokholmský vlak,který jede pomaleji,protože se nedostal ještě tak daleko od stanice." "Ne, nikdo neuhodl," řekl Nykvist."To je přece jednoduché jak facka. Oba vlaky, když se potkají, jsou přesně stejně daleko od Štockholmu. To pochopí malé dítě!" "Já ne," řekla Laura."Já tomu nerozumím ani za mák." "Ty taky už dávno nejsi dítě. Ale pojď sem, já ti to ukážu.Ty si stoupneš semhle ke zdi a já k téhle, a současně vyjdeme proti sobě.No, jak daleko jsme od zdi?" "Ovšem, my jsme stejně daleko,"řekla Laura, "ale mezi Štokholmom a Malmö je přece vzdálenost mnohem větší?" "Nykvist má náhodou pravdu," řekl Brink. "To je přece tak očividné!Mluvme o něčem jiném!" Tu se vrátil Sandström. "Kde jsi byl?" řekl Brink. "Venku," řekl Sandström, "a koupil jsem jízdní řád: abyste věděli, tak žádné vlaky nevyjíždějí se Štokholmu a z Malmö současně! A tím celá historka padá." Tak tedy jsme mluvili o něčem jiném. P.S. Pozornému čtenáři jistě neušlo, že jsme vyhodili Sandströma DŘÍV,NEŽ diskuse o problému začala. A tím tedy padá historka ještě jednou. * Prel. jp. Petr
D E
N:
O
BLÁZNECH, MILENCÍCH A BÁSNÍCÍCH,
aneb příspěvek k rozpravě o umělecké kritice. The lunatic, the lover, and she poet Are of imagmation all compact; One sees more devils than vast hell can hold. That is, the nadman;the lover, all as frantic, The p o e ť s eye, in a fine fronzy rolling, Doth glance from heaven to earth,from earth to heaven; And, as Imagination bodies forth The forms of things unknown, the poet's pen Turns them to shapes,and gives to airy nothing A local habitation and a name. Midsummer Night's Dream, Act V, sc.I. Robert Vlach napsal ve svém komentáři k loňské literární soutěži,že se trpce pociťuje mezi Čechy za hranicemi nedostatek kritiky, a ve Sklizni se počínají objevovati články, zabývající se touto důležitou otázkou. Přicházím-li zde se svou troškou do mlýna a pokusím-li se povědět několik slov o naší poesii, se kterou literární poroty nebyly zvláště spokojeny, chci začít otázkou po její podstatě a smyslu. Nebudu ovšem tak bláhový, abych si troufal zde přinést něco nového. Opřu se jen o to, co se většími již dávno řeklo.
V těchto dnech jsem se při své četbě setkal se dvěma výroky, které nemýlím-li se příliš, jdou přímo na kořen otázky po podstatě a smyslu poesie. V prvním Schelling označil krásno za Nekonečno konečně vyjádřené, čímž patrně chtěl definovat úlohu básníka jako snahu o přeložení věčného do řeči smrtelníků. V druhém Mallarmé tvrdí, že báseň se nepíše myšlenkami, nýbrž slovy,čímž pravděpodobně se snažil vyjádřit své přesvědčení, že poesie nesmí být závislá na ideologii třeba sebe vznešenější, a že jejím jediným stavivem je sama řeč, jejíž kořeny jsou hlubší, než mohou být kořeny ideí, které dnes bloudí naším světem.Domnívám se, že oba tyto výroky zdůrazňují funkci básně jako uměleckého díla, tvořícího novou skutečnost - asi jako architektura nebo sochařství a zamítají jako nebásnické formy, které jen odvozeně skutečnost opěvují nebo nad ní pláčí. Toto tvoření nové skutečnosti sdílí básník s každým dítětem.Jako dítě,,které je vždy současně bláznem i milencem ve své chtivosti zmocňovat se zážitků, musí básník vidět svět nově a bezprostředně, musí před ním stát znovu a znovu u vytržení jako před velikým objevem, a musí umět tento svůj objev jako veliký přínos darovatčtenáři.Dítě při tvoření své skutečnosti však jen rychleji opakuje tisíciletou práci, kterou lidstvo konalo na úsvitu svých dějin, a to v době, kdy si tvořilo svou řeč, kdy hledalo své lidství. Kdy slovo nebylo jestě zatíženo bahnitým nánosem častého užíván kdyislovo ve své bezprostřednosti a novosti bylo přímo totožné s předmětem zkušenosti. Ano,z takových a nejinakých slov-zkušeností roste podle Mallarmého báseň. Ze slov, která jsou prostou a těžkou skutečností - jako jsou prostou a těžkou skutečností třeba kameny, z nichž se skládá Akropolis. Umělecké dílo z takových kamenů složené tvoří dějiny umění. Stavba á la newyorské mrakodrapy, stavěné v každém poschodí ne železem a betonem, ale jiným stylem, jabo báseň, která je sbírkou reminiscencí jiných básníků, jsou jen lepšími nebo horšími učebnicemi dějin umění nebo literatury, tyto dějiny ovšem netvoří.
mládí žilo.Ernst Cassirer ve svých spisech uvádí mnoho důkazů a celou bibliografii spisů, které ukazují, že řeč a mýtus jsou blízcí příbuzní. Tvrdí, že na počátku dějin člověka řeč a mytus splývaly jedna v druhém. Řeč při svém zrození - a nemá být básník i dnes ještě stálým rodičem řeči? - byla metaforická, ba řekl bych přímo básnická. Tvoření slov bylo tehdy současně tvoření věcí, a zdá se, že Faust hloubal marně, když se snažil zjistit, bylo-li na počátku Slovo nebo Čin. Logos je obojí, neboť slovo "Budiž světlo!" nepředcházelo tvůrčímu činu, nýbrž jím bylo. Zde a nikde jinde i magie má svůj původ - a konec konců i naše moderní věda, neboť i matematika je jen řečí, vnížmetafora a symbolismus dospěl k dokonalosti. Mag byl první básníkem básník byl kouzelníkem, jehož slovo bylo především činem : činem, který tvořil nebo měnil skutečnost. Který odháněl zlé duchy, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. A básníci všech věků a národů, i básníci dneška, jsou jejich žáky. I jejich básně musí být především činy, musí být zaklínadly a zaříkadly. Což na mnohých místech svého kritického díla, a lépe než já, řekl F.X. Šalda. Svět vždy potřeboval básníky, protože potřebuje tvůrce. A dnes je potřebuje víc než kdy jindy. I my Češi je potřebujeme a také více než kdo jiný. Potřebujeme tvořitele nové skutečnosti - již proto, že přítomná není slavná. Nepotřebujeme - a na tom se snad nynímůžemeshodnout - ani obdivovatele toho, co je, jak se to snaží činit doma,ani oplakávače toho, co bylo, jak je nyní v módě venku.Nepotřebujeme ani dvorní pocty laureáty, ani plačky na funusy. Potřebujeme zaklínače a zaříkávače. Potřebujeme je,aby zaháněli zlé a lákali dobré, aby uzdravovali nemocné a zejména křísili mrtvé. Potřebujeme je také, aby dali program naší politice, tak jako to činili básníci italského Risurgimenta nebo německého Sturm und Drang-u jako to činil Erben a Neruda, abych jmenoval alespoň dva z mnohých. Velicí básníci nepsali jen básně, vždycky také tvořili nový a lepší svět. A neumí-li pisatel nic než lkát nad ztracenou vůní bezu třeba na Petříně, neumí-li ji evokovat a znovu vytvořit, neosvobodí ani Itálii, ani nesjednotí Německo, neřku-li,aby vytvořil novou a lepší Evropu. Politikové jdou vždycky až za blázny, milenci a básníky. A běda, nemají-li jít za hrát úlohu této shakespearovské trojice! Šalda,který žádal na básnících, aby byli zaklínači a zaříkávači, byl velikým kritikem. Mnozí však o něm říkali, že nebyl velikým básníkem. Mají-li pravdu, myslím, že znám důvod: básník jako veliký mag musí věřit v divotvornou moc svého zaklínání. Musí mít důvěru v sebe. Malinowski někde napsal, že víra v magii byla nejranějším projevem probouzející se sebedůvěry člověka na jeho cestě od strachu k svobodě. Šalda tuto naivní sebedůvěru mít nemohl - právě proto, že byl velikým kritikem. Bylť příliš racionalistický,logisující, skeptický. A my zde také jsme příliš dobrými kritiky, zejména druhých, než abychom uměli být básníky. Máme ještě strach. Nemáme dost víry, dost naděje a dost lásky. Nejsme dost blázny ani milenci. Dosud jen čekáme na básníka, který bude umět dát našim nicotným vidinám příbytek a jméno, čekáme na ještě. Neboť kdybychom ho chtěli, kdybychom si ho žádali ze vší síly své a ze vší mysli své, nedal by na sebe tak dlouho čekat.Neboť zpívá-li básník, nezpívá nikdy jen za sebe.
Věra
S T Á R K O V Á : F.H.BRADLEY, ANGLICKY FILOSOF ABSOLUTNA. (Vysíláno v relacích Kulturní Rady z Říma.)
Dílo moderního anglického filosofa F.H.Bradleye navazuje sice na filosofii Kantovu a Hegelovu, ale znamená zcela samostatnou vývojovou linii idealismu, přinášejíc svou myšlenkovou originalitou nový pohled do oblasti metafysiky. Ačkoliv Bradley zemřel v roce 1924, vliv jeho myšlení není patrný na universitách v dnešní době. Fakt, že Bradley je dnes málo čten či zneuznán v současné vlně opožděného logického pesitivismu, který převládá, nezmenšuje jeho význam ve vývoji anglické filosofie, neboť jeho hodnota je nadčasové velikosti. V době, ve které psal své stěžejní dílo "Zdání a skutečnost", byl jeho duch také zcela osamocen v proudech tehdejšího rozkvětu utilitarismu, a problémy metafysiky byly z oblasti filosofie zatlačovány ve jménu experimentálních věd, zvláště psychologie a biologie. Přesto je jeho dílo mezníkem moderní anglické filosofie a jeho význam je porovnáván s myšlenkovým převratem, jejž způsobilo Kantovo dílo v 18. století. Bradley uveřejnil svou první knihu,"Ethické studie",v roce 1877 a v ní se postavil ostře proti hedonismu a utilitarismu, hledaje hlubší prameny ethických principů u člověka. Druhá kniha "Zásady logiky", následovala v roce 1877. Své stěžejní myšlenky uložil však ve své knize "Zdání a skutečnost", jež vyšla v roce 1893. Tato kniha začíná v tradici empiricko-skeptické filosofie kritikou principů metafysiky. Druhá část knihy je však pokusem o koncepci metafysiky na nových základech. První část působí na čtenáře, kterému se dostala kniha do ruky poprvé, poněkud stísňujícím dojmem. Bradley zde neúprosnou logikou vyvrací možnosti poznání zevních vztahů světa, jež se nám nutně projeví jako pouhé zdání. I čas a prostor jsou hodnoty poměrné a tudíž neskutečné a zdánlivé. Těžiště kladné stavby myšlenek je pak obsaženo v druhé části, ve které Bradley podrobuje zkoumání skutečnost a uvádí svou theorii poznání. "Všechny zdánlivé poznatky jsou protismyslné. Jsme však oprávněni proto odvozovat, že i skutečnost sama je protismyslná?" ptá se Bradley. Dokazuje dále, že realita je konsistentní, svébytná, neobsahující kontradikci. V konečné realitě všechny zdánlivé jevy musí harmonisovat. Kontradikce, kterými se vnitřní skutečnost navenek projevuje, není posledním slovem, nýbrž je způsobena naší nedokonalou schopností vnímání, jež je ohlušeno světem jevu. Povahou skutečna je obsahovati všechno jevové v harmonické f o r m ě . To, co se nám zdá chaosem jevové rozličnosti musí být v podstatě svébytnou jednotou. Tato jednota znamená pravou skutečnost a vylučuje nesoulad. Skutečně je individuální, neboť spojuje všechny rozdíly v jednotné harmonii v jednotu ducha. Krátce, skutečnost je absolutnem. Absolutno je možno poznati duchovní zkušeností, přestože ne úplně a ne jako trvalou myšlenkovou hodnotu. Bradley věří ve skutečnost duše. "Mimo duše není a nemůže být skutečnosti."Duše je ideálem; ona transceduje danou chvíli, přesahuje sebe samu, proniká přes hranice smyslové zkušenosti individua. Duše je schopna pozdvihnouti se do světa věčné pravdy." Tyto úvahy přivádějí pak Bradleye k jeho osobitému přínosu k idealismu, k jeho názoru na stupně skutečnosti: všechny pravdy, které chápeme jsou měřeny absolutnem: pravda jest poměrná a vždy nedokonalá... ale myšlenka o ni jest v určitém stupni pravdivá. Omyl nastává jenom proto, že z mnohotvárné jevovosti isolujeme, vyjímáme jednotlivosti, které patří celku, ve kterém jedině jsou pravdivé a dokonalé. Stejná relativita, způsobená nedokonalou naší schopností vnímání, vysvětluje i utrpení a zlo ve světě. Oba tyto zjevy jsou jen nedokonalým dobrem, I bolest a zlo jrou vyváženy totiž v konečné realitě, kterým je duch absolutna. Jeho doktrína o lidských hodnotách uzavírá toto dílo:"Chybujeme, ale přece používáme podstaty světa jako svého vlastního kriteria hodnoty a reality. Vyšší, pravdivější, krásnější, lepší a skutečnější hodnoty platí ve vesmíru stejně jako pro nás. A vpravdě existence odpovídá našim ideám, neboť vyšší znamená pro nás větší část oné jediné reality, mimo kterou všechno zdání není absolutně ničím..." "Positivní vztah každého jevu jako adjektiva ke skutečnosti a přítomnost skutečnosti mezi jevy v rozličných stupních a s rozličnými hodnotami - tuto dvojí pravdu shledali jsme jádrem vší filosofie," říká Bradley. V této veliké visi spirituálního pojetí metafysiky je velikost Bradleyovy filosofie, která znamená světlo ve tmách materialistického světa současnosti. *
VÝBOR Z MYŠLENEK F.H.BRADLEYE. -Věřím, že máme určité a skutečné poznání absolutna, přestože toto naše chápání je uboze neúplné. Naléhavě však odmítám uzávěr, že jelikož je toto poznání nedokonalé, je tudíž bez významu. -Kdybychom neměli ideu lepšího světa, nevěděli bychom zajisté, jak mluvit o úspěchu nebo neúspěchu světa tohoto. -Cílem metafysiky je chápat vesmír, nalézti takový způsob myšlení o všeobecných faktech, který by byl prost kontradikcí. -Neříkám těm, kteří jsouce nespokojeni náboženskou vírou, obracejí se k metafysice, ženenaleznou v ní to; co hledají. Ale říkám, že nenaleznou v ní, aniž kde jinde, jestliže to, co hledají, nepřinášejí ssebou. -V každém z nás, i když si to zcela neuvědomujeme, je touha po pochopení jednoty světa.
-Vlastností skutečnosti je, že obsahuje vše jevové v harmonické formě. -Každý plamen lásky, duchovní či smyslné, hořel by stále v absolutnu neukojen a neupoután a její hlas zněl by jako tón, který zaniká v harmonii vyšší blaženosti. Připouštím,že si to nemůžeme snadno představit, ale jestliže pravda a skutečnost mají být totéž, pak takovýmto způsobem musí myšlenka dosáhnout svého naplnění. Avšak v takovémto naplnění myšlenka sama se tak hluboce přeměňuje, že by bylo neoprávněné, nazývati ji ještě myšlenkou. Snad namítáte, že myšlenka si nemůže přát naplnění, ve kterém ztrácí samu sebe. Ale což se řeka nevlévá do moře a což naše já se neztrácí a nezaniká v lásce? -Myšlenka je stav duše, ale duše sama je produktem našich myšlenek. -Je omylem domnívati se, že dokonalost se může ještě zdokonalovat kvantitou. -Každý zákon, který je pravdivý, je pravdivý všude a provždy. Avšak každý zákon je pouhou abstrakcí. -Není skutečnosti mimo ducha a čím duchovnější jsou věci tohoto světa tím jsou skutečnější. -*-
V Ý T V A R N É U M Ě N Í .
AMERICKÝ "SPONTANISMUS". "Růže je růže je růže..." Tímto "obrazem" dala svého času Gertrud Stein průchod americkému pocitu radosti ze života , sympatii k fysické hmatatelnosti a zálibě v bezprostřední a nesložité jsoucnosti okolního světa. Tak zvaný spontanismus v malířství", v Paříži pohrdlivě zvaný la peinture dégoulinante - něco jako malířství odkapové, je možná jinou formou tohoto pocitu. Pokud bychom jej přijali jako vědomý umělecký styl, byl by to pravděpodobně první samostatnější výraz amerického výtvarného umění,nezávislý na evropském vlivu. Snad nejtypičtější je na spontanismu jeho technika, minimální odstup umělce od díla cestou materiálu. Typický spontanismus je zcela abstraktní expressionismus se zdůrazněním materiálu. Do jisté míry je dědicem dadaismu, tedy malířství zcela neobrazivé, nekonstruované z čar, úhlů nebo ohraničených ploch. Zacházení s materiálem je nejnápadnějším rysem: barva je nanášena ve skvrnách bez kontur vrstva na vrstvu, v množství, které budí dojem, že barva byla nahozena z půlmetrové vzdálenosti. Výsledkem je buď mosaikovitá plocha nebo nakupení menších skvrn, které tvoří architekturu téměř prostorovou. Jiné obrazy jsou zcela mlhovité, podobná si pole se přelevají přes sebe a tvoří oblakové formace. Všichni hlavní představitelé spontanismu jsou z Nového světa. Jackson Pollock, teď asi čtyřicátník, newyorčan, je v Americe známý již řadu let a vystavoval nyní i v Paříži a v severských zemích - pokud je mi známo. Pollock pracuje s rozptýlenými, hadovitými organickými formami- jakousi surovinou pro fantasii. Sam Francis, z Kalifornie, má zálibu ve velmi omezené škále šedi,v níž vytváří mračnům podobné útvary, budící zvláštně odhmotněný dojem. "Anděl zevnitř" je název jednoho z jeho pláten. Kanaďan Jean-Paul Riopelle naopak užívá ostrých barev pro své drobné skvrny a splývající malá pole, pro obrazy, působící dojmem na př. vnitřku lesa za podzimního nebo jarního slunce, viděného proti nebi. Jako surrealismus pracuje Riopelle na "vymyšlených předmětech". Z jiných jmen lze ještě uvést W i l l i a m a Congdona, Clifforda Stilla a Marka Tobeye. Obrazy spontanistů, nejčastěji velmi velikých rozměrů, působí zvláštní neohraničeností. Pozorovatel je sváděn k představě, že by se nic nezměnilo na jejich charakteru, kdyby byly rozšířeny všemi směry, že ohraničení jsou více méně jen náhodná. Avšak nesporně tím, že téměř každá skvrna překrývá částečně jinou, vytváří se dojem prostorovosti, který množstvím prvků, skládajících obraz, je mnohdy sugestivní. Mnoho, ne-li vše, je v tomto malířství ponecháno náhodě. Pracovat s náhodnými efekty je zcela mimoumělecké podle klasické estetiky, ale to právě je typické pro umění naší doby, umění přestalo být uměleckým. Avšak přesto není lehké se smířit bez výhrad s tímto nájezdem náhodnosti na vědomě konstruovaný obraz. A to neplatí jenom pro spontanismus. Ani ne jenom pro malířství. - V New Yorku zemřel ve věku 72 let sochař Mario Korbel původem z ČSR. Zesnulý byl členem americké akademie umění, jeho díla "Andante", "Adolescence" a bustu Fritze Kreislera zakoupilo Metropolitní museum umění v N.Yorku. H U D B A
.
************
- V ČSR zemřeli v únoru dva známí představitelé lidové hudby skladatel Václav Vačkář a kapelník Kmochovy hudby Alois Vlasák. Vačkář hrával i jako sólista v orchestru České Filharmonie. Zpěvačka a herečka Mařenka Zieglerová, dožila se ve zdraví 75 let. - V Buenos Aires v posluchárně "Huemul" měl literární kritik Ricardo Turro 28. května pozoruhodnou přednášku o Antonínu Dvořákovi. Janovického "Sonata for 2 Violins and Piano", poctěnou v soutěži KA+KR. Prof. Jan Šedivka se zúčastnil provedení (housle).
Karel
H U S A : S M Y Č C O V Ý K V A R T E T. (Začátek.)
/* 1921 v Praze, žije ve Francii. Dodatečně přinášíme slíbenou ukázku ze skladby, která byla prohlášena za nejlepší na "Mezinárodním týdnu hudby" v Holandsku a vyznamenána v Bostonu cenou "Prix Lili Boulanger".)
KONCERT B. JANÁČKAVLONDÝNĚ.
(Psáno pro "RENCONTRES",Paříž.) Bedřich Janáček, p r o f e s o r pražské s t á t n í k o n s e r v a t o ř e , h r á l dne 1.června 1954 na varhany v jediném gotickém k o s t e l e v Londýně (Southwark C a t h e d r a l ) . Program byl s e s t a ven z barokních a i m p r e s i o n i s t i c k ý c h skladeb. Tento program byl n e j v ě t š í m s v ě d e c t v í m o nadaném hudebníkovi, k t e r ý s i je vědom svých schopností a jist z d a ř i l é h o podání někdy s v í z e l n ý c h d ě l a . V ě t š i n o u běželo o kompo nepožkozený c i t , a l e též i n t e l i g e n t n í pochopení v l a s t n o s t í a zvláštností j e d n o t l i v ý c h k u l t u r n í c h období, hodně se od sebe l i š í c í c h a vesměs dnes n á l e ž e j í c í c h m i n u l o s t i . B a c h , G . M u f f a t a Pražák Xaver B r i x i r e p r e s e n t o v a l i ovzduší uzce s p j a t é se životem doma, k t e r ý v mnoha směrech z ů s t a l věrný baroknímu odkazu (domnívám s e , že až do dnešního dne). R i c h a r d a Týnského Toscata se v č l e ň u j e do impresionistického soudobí přechodem k počínajícímu konstruktivismu; l o g i c k á a pozoruhodná svou ekonomií d i k c e ; n e p o u š t í se však do badatelských problémů nového uspořádání tónového m a t e r i á l u a spracovává p ř e d - k l a s i c k o u f o r m u . N a programu byla mezi barokem a impresionismem Ciacona Runga K e l l e r a , d í l o t o , n á l e ž e j í c í k "severnímu" okruhu s k l a d a t e l s k é h o p o t e n c i á l u a zřejmě přeromantisované. Notturno našeho Bedřicha A.Wiedermanna se hodně l i š í od Ciacony. Lze z něho snadno s e z n a t t e p l o t u přirozeného hudebníka, m a j í c í h o své kořeny v o b l a s t i a obecenstvu milujícím hudbu.Nezapomíná přes i n t e l e k t u á l n í problémy na to, že hudba plyne přímo ze srdce národa a n i k o l i pouze j e d n o t l i v c e : muzikantství a řemeslo mu nej s o u dvě přesně oddělené o b l a s t i . Podání skladeb Bedřicha Janáčka bylo s k v ě l é , barevné a obratné ( n e s n i ž o v a l se k r e g i s t r a č n í umělosti, k níž moderní varhany tak lahce s v á d ě j í ) . Doufejme, že Bedřich Janáček se brzy znovu o b j e v í v Londýně a že mu u s p o ř á d a j í koncert v Royal F e s t i v a l H a l l , k t e r á je přístupnější širšímu obecenstvu a v níž Janáček nebude r u š e n četnými vlaky; p r o j í ž d ě j í c í m i každou m i n u t u ve v z d á l e n o s t i a s i d v a c e t i metrů od Southwark Cathedral. -*Dr Fr. LITTNA.
Laskavostí našeho polského p ř í t e l e , básníka a s p i s o v a t e l e Jozefa Mondscheina, známého č t e n á ř ů m z p ř e d s t a v e n í v loňské S k l i z n i , d o s t a l se mi do ruky zajímavý přehled polské l i t e r a t u r y , přeložené do č e š t i n y v poválečných l é t e c h . N e n í bez z a j í m a v o s t i zjištění,k t e r éz něho vyplývá:že domov p r a c u j e a že i v mnohém - bez n a š í pomoci obohacuje. Osvojení s i polské l i t e r a t u r y je s n e j v ě t š í pravděpodobností doma dnes v ě t š í , než kdykoli d ř í v . To není jenom komunistický brak, k t e r ý se p ř e k l á d á . J s o u i k l a s i c k á p o l s k á d í l a , v nových překladech, a pak n e m l é b o h a t s t v í děl z doby p ř e d válkou, která
jsme n e z n a l i a jež s prospěchem poznává domov dnes.Náš úkol se j e v í z ř e t e l n ě : p ř i p r a v i t světová d í l a poválečná, těch a u t o r ů , k nimž domov namá dostupu. J a k k o l i objevy mezer a j e j i c h zaplnění v n a š i c h znalostech z cizích l i t e r a t u r před válkou má s v ů j nesporný význam, t o t o přece j e n je důtklivou připomínkou našim překladatelům v e x i l u . A konečně: bylo by více než z a h a n b u j í c í v r á t i t se s dosavadním málem.
Přehled z domácích polských novin mluví o 150 knihách krásné literatury, mimo díla odborná, přeložených do češtiny prakticky od r.1947. Toho roku vyšly Halasovy překlady Mickiewicze a románové práce Gejawiczowské, Szmaglewské, Andrzejewského,Kruczkowského aj.V r.1948 ae vrací Gejawiczowská a-Andrzej Szczucká, dnes v exilu jsouci Maria Kuncewiczowá v r.1949 dochází na mnohé polské klasiky:Sienkiewiče,Prusa, Zeromského, Mickiewiče, Slowack Iwaszkiewice a j.Rok 1950 je dosud nejplo sinek, Nalkowská, Strug, Orkan, Sienkiewič,P r u s , O r z e s z k o v á , S l o w a c k i , D a g a s i ň mají co dělat s komunismem. Konopnická, Rejmont,Jastruň a mnphovracejícíchsejmen jsou bilancí r.1951. V dalších dvou letech k nim přibyli m.j. ještě Tetmajer,Krzywická, Kenopnická. U mnohých jde o jejich stěžejní dílo.Některá jména se stále vracejí, což snad svědčí o jejjch oblibě u čtenářů. Je zcela vedlejší v této souvislosti, že se hojně překládá i dnešní puncovaný brak. Není bez zajímavostí,že jeho autoři se v seznamech nacházejí po druhé jen naprosto výjím je považována Helena Teigová. * Robert VLACH. S RUDOU FIRKUŠNYM PO25tiLÉTECH. V Buenos Aires dne 25. května t.r. bouřlivým potleskem uvítalo další a nové přídavky programu druhého koncertu Rudy Firkušného. Argentinci, universitní mládež a hlavně česká miluje. Spěchal jsem, abych ho pozdravil za krajany, kteří v Argentině dosud nezdomácněli.Bylo to těžké, dostati se do jevištních místností hlídanými vchody. Volám"yo soy amigo del seňor Firkušný" a sborově slyším volání, "všichni jsme přátelé Firkušného". Ale dostal jsem se pod jeviště a mohl jsem stisknout ve společenském pokojíčku Firkušnému ruku. Po dvacetipěti létech-opět ale je stále týž, přívětivý ke všem,kteří mu nedopřejí chvilku oddechu.Před 25ti léty v Brně na České ulici jsem byl jedním ze studentů, kteří Firkušného nesli na ramenou po jeho úspěšném koncertě v Besedním domě. Brněnští studenti byli hrdi na svého Tehdy dovedli studenti velebit mladé umělce. Literární večírky na př.klasického gymnasia mely na programech kumštyře brněnské konservátoře, z nichž žák Kuncův a Janáčkův Firkušný vynikal nejvíce. A Firkušný, napajedelský rodák, na toto studentské povzbuzení
vzpomíná a vzpomíná na Janáčka, kterého nikdy nevynechává v programech. Hudební kritik Hector Chiesa učinil v tisku největší poklonu našemu painistovi. A my ve velebných tónech klasické hudby, jak nám je poeticky Firkušný podal, připomenuli jsme si slova presidenta České akademie věd a umění Jos B.Foerstera: "Hudba! Umění nejčistší, umění extatiků a mystiků, umění nejtajemnější, umění posvátné, bližší řeči andělů než lidské. Most vedoucí od člověka k Bohu.Dým obětního oltáře Abelova, vznášející se přímo do nebe." * J. JELÍNEK. Třetídíl "Místních jmen v Čechách" ( od písmene M po P), životního díla před rokem zesnulého dr Antonína Profouse, přináší řadu zajímavých etymologií českých místních jmen, jež dosud nebyla zcela jasná. Jméno Praha bývalo vykládáno nejčastěji od "prahu" - říčních slapů - srovnej "porohy" na Dněpru!-, ale pak by jméno města znělo logicky Prah nebo Prahy. Podle Profouse souvisí název města se slovesem "prahnouti", jak dosvědčuje i několik jmen Praha, označujících lesy a vrchy; jde vesměs o místa vyprahlá, vyschlá. Jméno Plzeň vykládá autor od osobního jména Plzeň. Tak je tomu u velmi mnoha místovostí, že jejich jméno je po prvním nebo některém význačném obyvateli. Profous to v tomto díle své práce dokazuje m.j. u jmen Polabec,Protivec,Radas,Radava,Rádlo,Radvanec, Rampuše, atd. Pardubice mají dnešní název z původního Porydubice (od slovesa"porýti"). Postoloprty jsou nad jakoukoli pochybnost slovanského původu; etymologie jest "postoly prtati", což značí "opravovati škorně". Tak ostatně odvozoval jméno už Hájek z Libočan. Otmíče jsou pojmenovány podle obyvatel, z nichž snad první byl "ot mieče", t.j. z domu, v jehož znaku byl míč. Podeřiště je jméno obce "pode ržištěm", t.j. žitným polem (žito - rež).
Poslední svazek Profousova díla j e chystán k vydání v
r.
1955.
(
-v- )
-*-
JIŘÍ KOVTUN: TU-FUŮV ŽAL.(Knižnice lyriky, 1954.) Malý,čínský bibelot našel svou cestu mezi naši emigrantskou poesii především proto, že nálada melancholických veršů čínského básníka z 8. stol. po Kristu tolik se blíží smutným chvilkám vyhnanců dvacátého století. Knížka je až příliž útlá k vyvolání pravého dojmu o povaze poesie Tu-Fua, který spolu se svým přítelem Li-Po je považován za největšího lyrického básníka čínského. Rozmarně zakončení předmluvy varuje nás před domněnkou, že jde o příliš vážný úmysl, vnucujíc nám omluvu autorovu dříve, nežli jsme sami posoudili, bylo-li ji třeba. Truchlivé úvahy básníka, vězněného v pevnosti daleko od domova, obsahují mnohý prvek obdoby s emigrantem dneška. Je k okolí citlivější, ale ještě citlivější k svému rozbolenému nitru. Jeho vztah k zvířatům, stromům a květům je prostší, důvěrnější, za to méně symbolický, nežli jsme tomu zvyklí z tradiční poesie evropské.Verš je většinou volný,úzký, padající svou vahou kolmo dolů, takže nám připomíná svislý způsob čínského písma. Někdy zní písňovým rytmem, jindy pomalým sledem myšlenek v zajíkavých samomluvách. Tak jako se vede všem vězněným a vyhnaným, chvílemi se dává básník unášet do světa neskutečného a zapomíná na svou bídu, která v rytmu naléhavé skutečnosti tím více na něj doléhá. Pokus je upřímný a J.Kovtunovi se podařilo dotknouti se citové struny melancholického vyhnanství. Forma je v duchu Tu-Fuova mistrovského verše, vyznačujícího se volností a nepravidelností. Domnívám se, že z Tu-Fuova žalu nám mělo být tlumočeno více. Připomínka obdoby nás všechny posiluje v tom, co je v nás lidsky společného. Příklad Tu-Fuův nabízí nám však také lekci trpělivosti: Kolik staletí čekal asi vyhnanec Tu-Fu na vydání svých chmurných slok? Za života ho ani uznání ani úspěch nepotkaly. Vyhnanství přešlo mu do krve a ke konci svého života se stal dobrovolným nomádem. Zemřel následkem desítidenního hladovění v ruinách chrámu, kam se utekl před zátopami. Nesmíme zapomínat, včetně autora této útlé knížky, že výběr těchto básní obráží jen jeden ornament velkolepého vlysu, který obtáčí svatyni čínské lyriky. Nadto ji obráží v neklidné vodě dneška. * V. S. ALFA:ZVOLIL JSEM EXIL. (Edice satiry, Londýn,1954;vydává Marie Zárubová,180,Westbourne Grove, London W 11.,England.Cena 5 sh.).- Edice satiry si vysloužila zásluhy; rozesmála už exil několikrát a Alfova knížka se řadí jak zvláště výtečné číslo k ostatním. Ridendo dicere verum - říkali už staří Římané a opravdu s tímto byť i trpkým smíchem na rtech říká Alfa tolik pravd, že by je bez úsměvu ani říci nemohl. Je to zrcadlo všech oněch pověr a předsudků, které jsme slýchávali doma. "Svět o nás ví", se jmenovala jedna revue v někdejší Aréně na Smíchově. Ukázalo se při Mnichovu, že o nás svět nevěděl nic a ukazuje se i dnes, že o nás neví nic. Je to vinou propagandy, na kterou se sice hodně platilo, ale která byla dělána neodborně a často i hloupě.Máme opravdu světu co říci; ale toto slovo je mu v češtině nesrozumitelné. Organisace překladů české literatury do cizích jazyků bude jednou stěžejním úkolem doma. Alfovy šlehy jsou tak inteligentní, tak jemné a při tom tak dobře mířené a v podstatě ostré, že knížka na některých místech nutí k bouřlivému a osvobozujícímu smíchu: Smíchu nad lidskou hloupostí, ješitností i zlomyslností a vším, čím trpíme v exilu. Pomůže vám se přes tohle všechno přenést. S úsměvem na rtech. J. J.
CZECH LITERATURE IN EXILE je název brožury, již Křesťanská akademie a Kulturní rada vydaly v nákladu 4000 výtisků v souvislosti s loňským kolem své literární a hudební soutěže. Po představení podmínek spisovatelů v exilu a bilance souteže uvádí brožura blíže šest poctěných prací - Petra Dena, Jana Ještědského, Františka Listopada, Věry Stárkové, Bedřicha Svatoše a Vladimíra Štědrého, jakož i vítěze hudební soutěže Karla Janovického. V závěru obsahuje poděkování cizím spisovatelům a hudebním skladatelům, kteří přispěli k "akci solidarity" loňského roku, s jejich jmenným výčtem. Za KA podepsali poděkování Mons.dr František Planner, dr Václav Čech a Cecil Benedikter. Za KR jsou uvedeni Amelie Posse-Brázdová (čestná předsedkyně), prof.Jiří Straka (předseda), dr Robert Vlach (tajemník), dr Bernard Kadlec OP, Bedřich Svatoš, Antonín Vlach; dr Jan Karsten, dr Pavel Růžička, Ing.Karel Staller, Věra Stárková. Brožura bude postupně rozeslána na všechna vhodná místa, kde může vzbudit zájem nebo alespoň připomenout kulturnímu světu náš současný přínos. Vydavatelé proto prosí exilovou veřejnost o sdělení adres cizích organisaci, slovanských ústavů, nakladatelství i jednotlivců, a všech kulturních listů nebo alespoň těch, které věnují kultuře místo, ve všech zemích, aby jim brožura mohla být zaslána. AKCE SOLIDARITY bude pokračovat v zemích, kde loni mohla být uskutečněna buď částečně nebo vůbec ne. KA a KR uvítají každou pomoc se strany našich organisací i jednotlivou. Loni se podílelo na akci 90 význačných umělců a 11 cizích zemí, mezi nimi pět nositelů Nobelovy ceny,a mnozí z nich již s námi zůstali ve spojení.Při větší pomoci a zájmu exilu mohou být výsledky ještě bohatší. Sekretariát KR poskytne na dotaz všechny potřebné
pokyny. ŘÍJNOVÉ CENY. Jak bylo ohlášeno v proklamaci KR, zavede letos KR udílení cen, jakkoli symbolických, za nejlepší literární práce v uplynulém roce vydané. Navazujíc na tradici cen za republiky KR chce tímto gestem především upozornit na nejhodnotnější přínos našich autorů. Ceny budou uděleny podle posudku poroty KR. ZPRÁVY ZE SOUTĚŽE ROK 1954. KA a KR se znovu obracejí na ku z těchto soutěžních oborů: poesie,prosa filosofie,ev.jiné vědecké práce; hudba. Prosí o přihlášky do konce září. Vedení soutěže považuje za ideální, aby poroty mohly být sestaveny výlučně z těch, kdo sami se nezúčastní v některém oboru jako autoři. Kdyby přání se ukázalo nesplnitelným, použije vděčně i pomocí zúčastněných autorů, mimo jejich soutěžní obor. Jsme vděčni za každou radu, kdo by práci mohl kompetentně posoudit. Uzávěrka pro přijetí prací je dne 31.října t.r. Práce přijímá Signora Berta Demuth-Pachner, Monguelfo,Bolzano,Italie. Potvrzení některých prací :"Útěk", "Mlčení s Kalypso", Sonáty". Z cen pro soutěž s KA nabízí zatím severoitalské krajky, jako loňského roku. Ceny posílejte laskavě na adresu Křesťanské akademie (Via della Conciliatione 1,Roma) nebo na KR(dr Robert Vlach,0nsdagsv.8/1.Enskede,Švédsko),rovněž tak ev.dotazy, dary na vydání prací, přihlášky k účasti v porotě, atd. Do soutěže došla vědecká práce s názvem "Problém zoopsychologie a zoosociologie". ***** ANKETA SKLIZNĚ. ***** Jakkoli porota Kulturní rady rozhodne o tom,komu udělí své říjnové ceny za literaturu, podle svého uvážení, nemůže pro ni být bez významu smýšlení a ocenění vydaných knih se strany široké kulturní veřejnosti. Proto Sklizeň vypisuje anketu a zve k spoluúčasti i všechen náš tisk, který jeví o kulturu zájem, na téma: 1. Komu udělit exilové ceny za krásnou literaturu, vydanou v roce od června 1953 do konce června 1954? potíží ? Které ? 3. Volné téma:čím vzbudit větší zájem a účast veřejnosti na našem kulturním dění? Abychom čtenářům usnadnili odpověď na 1. otázku, přinášíme seznam knih, vyšlých za poslední rok, o kterých víme. Prosíme čtenáře, aby nám jej podle potřeby doplnili. Uvádíme v něm všechny nám známé knihy z oboru krásné literatury. O odpovědi prosíme do l0.října. Výsledky přinese listopadové číslo Sklizně. POESIE: Jan Baťa:"Satiry A aforismy",Pavel Javor:"Daleký hlas", Jiří Kovtun: "Blahoslavení" a "Tu-Fuův žal", Jaromír Měšťan:"Malá noční hudba", Zdeněk Rutar: "Doma a za mořem", Rudolf Slíva:"Pozdní žeň" (Jiné: Sborník poesie o sv.Václavu "Svatý Václav"'; "Neviditelný domov" -verše exulantů 1948-1954.) PROSA: Alfa:"Zvolil jsem exil", Jan Čep:"Cikáni", Petr Den:"Mexické divertimento", Jan Klánský:"Člověk číslo 147", Alois Kohout-Lecocue:"Tragický week-end", Zdeněk Němeček:"Tvrdá země", Hana Šklíbová:"Pohádky". (Jiné: Jan Čep:"O lidský svět", Otakar Odložilík:""Jan Hus", Jaroslav Trnka: Studijní sešit Rencontres: A propos d'une traduction.)
ČETLI JSME. -Ruku v ruce s vývojem kapitalismu měnila se společenství lidu v národy a řeči lidu v národní jazyky. V takto vzniklých národech hrála buržoasie vedoucí roli. (Zarja Vostoka,Tiflis,15.4.1953.) -Řeč velkého ruského národa je - podle slov profesora V.Vinogradova - velkolepý prostředek ku spojení všech narodů sovětské vlasti, nevyčerpatelný pramének obohacení, řečí všech národů Sovětského Svazu. Pod vlivem této velkolepé řeči probíhá nepřetržitá změna a obohacování slovního pokladu TURKMENSKÉKO jazyka, jehož mluvnická výstavba se podle zákonu vnitřního vývoje řeči takto zdokonaluje. (Turkmenskaja Iskra,Aschchabad,8.4.1953.) -Dalším pramenem zdokonalení KIRGIZSKÉHO jazyka je ruština. Za jeho obohacení ruskými prvky děkujeme spolupráci ruského a kirgizského lidu při výstavbě komunistické společnosti Z toho důvodu bylo provedeno přeorientování z latinské abecedy na ruskou a tato změna potvrzena nařízením Presidia Nejvyššího Sovětu Kirgizské Federativní republiky z 12.9.1941. (Sovjetskaja Kirgisija,Frunze,6.6.1953.) -Stranické organisace a správní úřady v obvodech s TURECKÝM obyvatelstvem byly vyčištěnyod reakcionářských kulackých živlů.-V učitelských ústavech a středních školách udalo přes 2000 studentů turečtinu jako mateřskou řeč; 182 navštěvuje bulharské nebo sovětské vysoké školy. (Rabotnicesko Delo, Sofia, 6.5.1953.) -Někteří soudruzi tvrdili ještě po vědecké diskusi v r.1950, že MOLDAVSKÁ řeč není jazykem, nýbrž pouze RUMUNSKÝM dialektem, protože obě řeči mají stejný slovní zaklad a mluvnickou strukturu. Toto pojetí je ale nevědecké. Ústav pro historii, jazykozpyt a literaturu pracuje nyní na zjišťování, jaké spojitosti stávají mezi moldavským a ruským a ukrajinským jazykem. Sovjetskaja Moldavia, Kišiněv, 21.7.1953.) -Je nemožné bez ruské řeči, jejíž znalost je pro každého KAVKAZANA výhodou, býti plnocenným občanem velkého sovětského státu.Také škola bez ruského vyučování se nemůže těšiti plné přízni lidu. - Vzdělání učitelů ruštiny provádí se ve zvláštních odděleních pedagogických ústavů. Každý rok jsou stovky absolventů přidělovány školám v GEORGII, ARMÉNII a ASERBEJDŽANU; v tomto roce je to 484 mladých učitelů. (Zarja Vostoka, Tiflis, 28.8.1953.) -V sovětské LITVĚ žije mnoho lidí, kteří neumí litevsky. Je přirozené, že mnozí z nich by se chtěli přiučiti této řeči.To naráží ovšem na velké potíže, protože není dobrých učebnic.V r.1947 byly vydány sice dvě učebnice; není je však možno označiti za postačující, jsou methodicky zastaralé a obsahují množství chyb. (Sovjetskaja Litva, Vilno 21.8.1953.) -Jako starší bratr přišla hrdinná ruská pracující třída národům bývalého Ruska na pomoc a prokázala jim v boji o osvobození od jejich vykořisťovatelů účinnou službu. Následujíce příkladu ruského lidu, zřídily všechny národy naší země sovětskou moc.Obklopena péčí ostatních sovětských národů, rozkvetla UKRAJINA jako zahrada na jaře. (Pravda Ukrajiny, Kyjev, 4.11.1953) -V tomto roce byla v Praze otevřena Vysoká škola pro studium ruské řeči.Láska k ruštině, přání naučiti se jazyku největšího národa Sovětského Svazu a seznámiti se tak se slavnými dějinami a vysokou kulturou ruského národa, má u Čechů a Slováků hluboké kořeny. V boji o národní řeč opíraly se pokrokové síly o ruský jazyk.Významný jazykozpytec J.Dobrovský,když sestavoval slovní poklad své mateřštiny,čerpal z bohatství ruštiny. On doporučí znovu narozený jazyk péči pracujícího lidu a pokrokových zástupců vědy a umění. Básník a bojovník za sblížení slovanských národů Jan Kollár dokazoval neúnavně, že každý ČECH, SLOVÁK, POLÁK, BULHAR a JUGOSLÁVEC má ovládat ruštinu. - V ČSR mají dnes kursy ruštiny přibližně milion účastníků....pomáhá studentům lépe rozuměti příbuznosti českého a slovenského jazyka s ruš tinou, která se stane druhou mateřtinou československého lidu. (Dr Zdeněk Blayer, asistent Vyšší Školy pro studium ruštiny v Praze, v listu "Slavjané", Moskva.č. 10 ročník 1953.) PŘECHOD OD NÁRODNÍCH ŘEČÍ K ZONÁLNÍM A OD TĚCHTO K JEDINÉ JEDNOTNÉ ŘEČI,BUDE PŘIROZENÝM DŮSLEDKEM ODUMŘENÍM NÁRODNÍCH RŮZNOSTÍ PO VÍTĚZSTVÍ SOCIALISMU V CELÉM SVĚTĚ. { Zarja Vostoka, Tiflis, 15.4.1953.) (Vybral a přeložil A. V.)
D R O B N O S T I.
-V New Torku zemřel 10. června Rudolf Jílovský, býv. člen Červené sedmy a Revoluční scény, ředitel tiskových podniků Čs.strany lidové, místopředseda Svazu národní revoluce -Operní a koncertní pěvkyně Eva Liková vystoupila v USA v s e z o n ě 1 9 5 3 - 5 4 c e l k e m v 68 koncertech a operách) referáty jsou vesměs příznivé. V srpnu odjíždí na turné do Mexika a Jižní Ameriky. -V Buenos Aires účastnilo se 30. května na 300.000 nových přistěhovalců s vlajkami a národními kroji procesí do katedrály, kde byla sloužena mše sv. Mezi pestrými kroji 19 národů budilo pozornost 2000 Čechů a Moravanů v národních krojích. Manifestace byla přijata s velkým nadšením. -V Buenos Aires bude každou neděli v jednom z 360 kostelů kázání o Československu. První kázání bude předneseno v katedrále. -Čs.katolické s d r u ž e n í v Buenos Aires sehrálo 22.května veselohru J.Janečkové; Čs.kult. spolek ve Villa Devoto - Buenos Aires pořádal 29.května k oslavě argentin. n á r o d n í h o s v á t k u d i v a d e l n í představení.
-Ústřední svaz čs. studentstva v exilu v New Yorku vypracoval velmi zajímavý přehled o situaci a práci mladé inteligence v exilu ve svém členském oběžníku za květen 1954. -Centre international de l'enfance,Palais Longschamps,Paříž, vypsal soutěž v oboru dětské literatury pro děti 8 - 1 1 let. Téma a rozsah libovolné, uzávěrka 4.ledna 1955. Mohou se zúčastnit autoři všech národností. Rukopis musí být ve francouzštině. Porotě předsedá André Maurois. Cena: 200.000 franků, mimo honoráře. -Sbor Kanadskej Slovenskej Ligy v Montrealu ohlásil výsledky své dramatické soutěže. Ceny byly uděleny (v pořadí) Cyrilu Ondrušovi za historieké drama "Rastislav", Janu Doranakému ("Stará mat, neopúštaj", drama se slovenského prostředí v Kanadě), Janu Martincovi ("Pašeráci slobody") a dr Marianu Dafčíkovi ("A hviezdy zhasly" s motivem ze slovenského povstání). Z nových slovenských knih: Miloš K.Mlynarovič s "Testament Krála srdc",básně,Buenos Aires; Paul Claudel i "Křížová cesta" ,Chicago. Přeložil Karol Strmeň. Jeto,poE.B.Lukášovi,druhý slovenský překlad známé básně "Chemin de la Croix". kladu Jaroslava Vajdy a s předmluvou Karola Strmeňa, pod názvem Bloody Sonnets. (Podle "Mostu".) ........tu -Slavistika v Německu - jako jinde - je ve znamení ruštiny, která odssává zájem i vědecké síly ostatním jazykům. Záslužnou vědeckou práci, zejména na poli bádání o staročeských textech, koná mladý německý bohemista prof.dr Heinrich Kunstmann, o jehož díle přineseme zprávu v některém z příštích čísel. v Paříži v červnu 1554, nákladem autora.Obálka a ilustrace Karla Fiedlera.24 stran. MOST, štvrtročník pre slovensku kulturu, Cleveland,čís.2. Stran 48. Vojtěch VOJÍŘ:"Slováci a koncepce československá". Edice Národ apolitika,sv.1. Chicago, 1954.Str.78,cena 1,70$.(V.Vojíř, 1913 So 56th Court,Cicero,Illinois,USA). obohatit činnost českých spolků a náš kulturní život.V Buenos Aires jsou výborní hudebníci mistr Špilar, Švarc, Lechnet, dr Rus a j. o všech těch se týká naše prosba, aby se stali víc jak iniciátory kulturních podniků, naší krajanské kolonie. Odjede z Buenos Aires mistr Firkušný, ale zůstane zde Růžena Horáková-Firkušná a jiní členové státní opery COLON a snad tedy lze najít příležitost. Kde by se naše vyspělá krajanská kolonie sešla tak početně ,jako tomu bylo na koncertech mistra Firkušného.-Ti, kteří, Sklizeň nedostávají a mají o ni zájem,nechť si dopíší buď přímo nebo na spolupracovníka této J. J e l í n k a , Gregorio de Laferrere 1552 Buenos Aires. V TOMTO ČÍSLE připomínáme si mimo jiné i to, že exil je také bolest a nemoc. I messianismus,úzkostné volání po optimismu, po jednotě, bezradnost, prodejnost, vynálezy všeléčivých formulí jsou příznaky krise. A proti nemoci nepomáhá její popření, spiše ujasnění. Sklizeň, která provází emigranta všude a má být průřezem exilu, se nesmí vyhnout. Ten, komu se zdá zrcadlo křivé,musí sám tvořit a psát nebo si posloužit placeným optimismem. - I čtenáře ,kteří mají zájem jen o zábavnou č á s t , prosíme, aby pozorně přečetli i závažné odborné stati, ku pr. úvahu Petra Dena a jiné a zamyslili se nad nimi. Budou překvapeni vlastním zájmem: snad budou přemýšlet dále a projeví i vlastní mínění.- Od 1.července t.r. je v Německu-zvýšeno poštovné pro těžší tiskopisy do ciziny (Sklizeň) o 100%.Opatřili jsme pevnější a ovšem dražší papír. Sklízeň nezvyšuje předplatné a musí vycházet bez dvojčísel a dovolené pravidelně jako hodiny - má svůj význam jako jeden z mála ostrůvků svobody mínění a kulturního projevu, křivené na všech stranách k nepoznání mohutnou mašinérií placené státní propagandy.Píší ji emigranti sami a také na ni sami vydělávají manuální prací,bez jakékoli cizí podpory (italský rozhlas neplatí honoráře.)Každý snad nemůže platit předplatné, ale každý může pomoci: napsat, vybrat si obor kulturní práce,opatřit adresy nebo se optat, rádi odpovíme. - P ř í z n a č n é je, že dostáváme i dopisy nepodepsané a to až dosud bez výjimky přátelské: upozornění na veřejné knihovny a adresy, reakce na satiry atd. Díky za ně - podněty jsme rádi použili. -Také v Kanadě byly zvýšeny pošt. poplatky.Čtenáře znovu upozorňujeme na novou adresu tamní spolupracovnice:Miss Dagmar ŠULC, 301 King St.E.Kitchener, Ont. Předplatné možno posílati na ni buď Money Orderem nebo šekem, v tomto případě o 15 c. bank.poplatků více,tedy 1,65$, -Všem spolupracovníkům a čtenářům příjemné léto a zotavení -a do práce v druhé polovině roku. A. Vlach. Nová forma kulturní výměny mezi národy - společný výběr poesie s Estonci (Viz oznámení v červnové Sklizni.)Neprodejné: POUZE PRO SUBSkribenty! Uzávěrka 31.srpna Cena 5 $ . Dotazy a přihlášky na Sklizeň. Z.RUTAR:DOMAA ZA MOŘEM, sbírka básní, stran 40. Možno objednat poukázkou na 1.50 $ u autora:Z.Rutar,M ..58 Madison Ave.Toronto5.Ont.CANADA S K L I Z E Ň- nezávislá kulturní revue. Ročník II. číslo 7 (19),červenec 1954. Vydává: Antonín V L A C H . Hamburg 13, Poptfach 2700 Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc; uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně, mimo Německo 1,50$ nebo ekvivalent.Jednotlivá čísla 50 pf.
