SNAD V PEKLE ČEPUJOU

SNAD V PEKLE ČEPUJOU

Copyright © 2006, 2009 Tucker Max Translation © Viktor Faktor, 2008 All rights reserved ISBN 978-80-7249-266-4

OBSAH

Poděkováni

7

Autorova poznámka

9

Slavný příběh o suši večírku bez kalhot

11

Večer, kdy jsme málem zemřeli

17

Pošetilosti orálního sexu

29

Každý má „takového" kamaráda

35

Tucker šuká tlustou holku a co následovalo

53

Debakl nyní nechvalné proslulého Tuckera Maxe na dobročinné aukci

61

To byly ale prázdniny!

75

Tucker jede do Vegas

79

Chlup

95

Víkend ve Foxfieldu

99

Výlet autem do Austinu

109

Můj výlet na Key West

145

Holka poráží Tuckera v jeho hře

149

Tucker zkouší sex mezi půlky, ale žádná velká zábava to není

155

Příběhy Tuckera Maxe

Bude to jen trochu bolet Víkend na University of Tennessee 5

161 167

Kdo se pomočil?

179

Tucker jde na hokej

183

Příhoda s absintem a koblihami

189

Nejničivější konverzační bomba všech dob

201

Nechce brát ne za odpověď

211

Tuckerovi prasklo slepé střevo

215

Sexuální příběhy

225

Tucker začne na chvíli přemýšlet a špatně to dopadne

237

Příběh o psu a zvratcích

247

Příběh z texaského Midlandu

253

Vůbec nejhorší Tuckerův příběh

267

Příloha 1: Systém Tuckera Maxe na hodnocení žen

273

Příloha 2: Stupnice maximální opilosti Tuckera Maxe

275

Přílohy

6

PODĚKOVÁNÍ

Králíčkovi: Ať již jsme spolu měli cokoliv, a nebylo toho málo, nikdo nestál nikdy tak pevné na mé straně. Ani rodiče, ani kamarádi, dokonce ani moji psi. Je to zvláštní žena (manažerka obchodního managementu a výtečná spisovatelka - radím vám, abyste se podívali na její webové stránky thebunnyblog.com. Ale nejdříve dočtěte moji knihu.). PWJ: Jsem hrdý a složitý člověk, a proto se musím s většinou svých problémů vypořádat sám. Někdy ale musím za někým jít a právě PWJ je člověk, který mi pomohl, když jsem se dvakrát v životě dostal až na dno. Takoví přátelé jsou víc než vzácní a neocenitelní. Nilsu Parkerovi: Mohl bych ho nazvat Robinem mého Batmana, ale tim bych podcenil jeho důležitost pro mě. Robin je nahraditelný, ale u Nilse bych si tím nebyl tak jistý. Donice Millerové: Je těžké vysvětlit, proč byla Donika tak důležitá v mém přerodu ve spisovatele. Ví, o co jde, aniž by se nechala zmást mými blbinami. Vidí vždy jádro věci, nalézá problémy, které nevidím, takže dělá víc, než sděluje pouhé hodnocení - její kritické poznámky mění dobré psaní ve výtečné. O kamarádech z právnické fakulty se zmiňuji zvlášť, a to nejen proto, že ze mě dostali víc než kdokoliv jiný, ale protože by bez jejich doplňků nevznikla ani polovina těchto povídek: PWJ (ten si zaslouží dvě zmínky), Smrtící bumerang, Protiva, Kredit, JoJo, Zlatý chlapec, El Bingeroso, Jon Benet a Carolyn (spolubydlící v prvním ročníku). Jmenovaní kluci mi pomohli stát se osobností, jakou jsem dnes. A zde jsou ti, kteří mně byli k dispozici vždy, když jsem je požádal o pomoc, několikrát mé vytáhli z ošemetných situací a vůbec přispěli něčím hmatatelným k této knize: Luke Heidelbergerová (bez níž by mé webové stránky pravděpodobné nikdy nevznikly), Max Wongová (má učitelka v oblasti zábavy, která navíc přichází s podnětnou kritikou),

D-Rock, který mé už vytáhl z mnoha rvaček a pomůže mi vždy, když to potřebuji), bratranec (doktor práv jako já), Eunuch, Hovno (vždy ochotný zapůjčit mi dům na dovolenou), Junior, Skippon, Průjem, Ford, Zach Abarron (nejšílenější kluk, jakého znám), Laura, Christine (s jejími zlatými komentáři) a všichni moji další „celoživotní" kamarádi a kamarádky. Musím též poděkovat svému agentovi a vydavateli. Můj agent Byrd Leavell ve mne od prvního dne nejen věřil, ale pral se za mě i tehdy, kdy už by to téměř nikdo neudělal. Vůbec si nedokážu představit, že bych se někdy oženil nebo měl dlouhodobý vztah s nějakou ženou, ale jedno vím jistě: Nikdy bych nedal kopačky Byrdovi. Pokud jde o mého vydavatele Jeremieho Ruby-Strausse: Veškerý kredit a recenze za tuto knihu se dostanou mně, ale část z toho si zasluhuje on. Nejen že pochopil pojetí mé knihy, ale vybojoval za mě všechny hloupé bitvy s byrokracií, aby takové zůstalo. Bez těchto dvou mužů bych stále ještě byl spisovatelem na internetu. Všem, na něž jsem zapomněl a kteří by tady měli být: Jsem špatný člověk a mrzí mé to, ale jestli mé znáte dostatečné dobře, abyste si zasloužili poděkování, pak to určité víte nejlépe. (Chtěl bych rovněž poděkovat moderátorům Tucker Max Message Board. Je to výstřední místo, ale dělají všechno možné pro to, aby bylo zábavné a vydělalo mi dost peněz, abych v klidu dopsal tuto knihu a měl z čeho platit složenky. Jsou to: Joseph „Joey Hustle" Hansen, Jon Tando, Ben Hanson, Erin 0'Learyová, Jess Allenova, Brain Stieglitz, Mike Gill, Ancient Mariner, Boozy, Soylent Green, CJ, Dark Helmet, Diet Cokehead, Foxfyre, Wahoo, Kim Chi, Mad Scientist, Slappybird, Squeeky Cleen a Willy Duer.)

AUTOROVA POZNÁMKA

Tucker Max je mé skutečné jméno. Pokud není v jiných případech rovněž použito plné jméno, jde vždy o přezdívky. Příběhy popisované v jednotlivých příbězích jsou naprosto pravdivé. Změnil jsem jen některá data, charakteristické prvky a místa, abych se chránil před právními žalobami. Doufám, že budete mít z četby stejné potěšení, jaké jsem mél já při prožívání popisovaných událostí.

SLAVNÝ PŘÍBĚH O SUŠI VEČÍRKU BEZ KALHOT Datum události: červenec 2001 Napsáno: červenec 2001

Dlouho jsem si myslel, že Red Bull je nejničivější vynález posledních padesáti let. Mýlil jsem se. Tento termín si uzurpoval přenosný přístroj na zkoušku alkoholu v dechu. Stejný přístroj, který poldové používají již deset let, aby testovali množství alkoholu v dechu, je nyní k dispo­ zici veřejnosti. Má velikost a tvar malého mobilního telefonu s průhled­ nou trubičkou vyčnívající z vrchu, která připomíná anténu. Do trubičky se foukne a o několik sekund později se objeví údaj o množství alko­ holu v krvi. Přestože výsledek nebývá tak přesný jako při odběru krve, odlišuje se přibližně o desetinu promile, což bohatě postačuje. V době, kdy jsem si tento přístroj koupil a v sobotu večer si ho vzal s sebou, jsem žil v Boča Raton na Floridě. Toho večera došlo k následujícímu: 21.00: Příchod do restaurace, z celé party jsem tam první, ačkoliv byla rezervace učiněna na devátou večer. Restaurace je narvaná bezútěšnými typy lidí, jakými je zamořena celá jižní Florida. Již v depresi si objednávám vodku a sodu. 21.08: Zatím nikdo jiný nedorazil. Objednal jsem si další vodku a sodu. Napadlo mě, že bych si mohl fouknout do trubičky, ale pochyboval jsem, že by přístroj již něco ukázal. 21.10: Od vedlejšího stolu si mě prohlížejí dvé třicátnice, Židovky. Obé mají umělá prsa. Jedné vykukují z halenky, ale není nijak při­ tažlivá. Začínám pít rychleji. 21.15: Stále ještě nikdo nedorazil. Objednal jsem si třetí vodku a sodu. Zatímco na ni čekám, vytahuji přenosný přístroj s trubičkou. Nafoukám dvé desetiny promile. Je to největší vynález, jaký kdy byl učiněn. Jsem nadšený. Ukazuji přístroj Židovkám s falešnými prsy u vedlejšího stolu. Začínáme se bavit. 11

21.16: Obé mají výrazný přízvuk z Long Islandu. Přivolám barmana a změním objednávku na dvojitou vodku s ledem a vynechávám sodu. 21.23: Již čtyři lidi v baru, včetně obou žen s umělými prsy, vyzkoušeli můj přístroj. Každý chce vědět, kolik má v krvi alkoholu. Stávám se středem pozornosti. Jsem šťastný. 21.25: Přichází první člen mé skupiny. Ukazuji mu přístroj. Je jím fas­ cinovaný. Kupuje rundu. Ženy s umělými prsy hlasitě dávají najevo, že chtějí rovněž drinky. Můj kamarád jim je kupuje. Objednávám dvojitou vodku s ledem. Bez sody. 21.29: Znovu si fouknu a tentokrát nafoukám čtyři desetiny. Piju půl hodiny a mám už čtyři drinky. Kolečka mého intelektu se zadrhávají v oparu vodky... čtyři drinky... čtyři desetiny... to znamená, že každý drink dodá mé krvi desetinu promile alkoholu. Napadá mé, že toho mohu vypít hodně. Jedné z žen s umělými prsy říkám, že je hodně zajímavá. 21.38: Z mé osmičlenné party už dorazilo šest lidí. Zalžu hosteskám, že jsme kompletní, aby nás posadily ke stolu. Všichni se baví o mém přístroji. Jsem středem obdivu. Všem odpouštím, že do přístroje ne­ umějí pořádně foukat. Věřím, že tento večer dobře dopadne. 21.40: Fouknu si znovu. Pět desetin. To mé mate. Od chvíle, kdy jsem nafoukal čtyři desetiny, jsem si již neobjednal žádný drink. Mlhavě jsem si vzpomněl na již nesmírně vzdálenou školní přednášku o alko­ holu, kde nám bylo řečeno, že nezávisle na rychlosti pití je vstřebávání alkoholu konstantní. Vzpomínka rychle vybledne, když se mé začnou na můj přenosný přístroj vyptávat dvé senzační kočky od vedlejšího stolu. 21.42: Senzační kočka č. 2 po mně jede. Vypráví mi, jak ji jednou stavěli a musela dýchat do něčeho podobného, jako mám já, a pak ji poldové pustili. Říká, že vždy chtěla dělat u policie, ale nesložila přijímací zkoušku do policejní akademie, přestože se o to pokusila dvakrát. Říkám jí, že musí být opravdu chytrá. Přestává mi věnovat pozornost. Senzační kočka č. 2 je zřejmé dost chytrá, aby si všimla mé téměř nezakrývané ironie. 22.04: Novost přenosného přístroje se okoukala. Stůl se zabývá jinými věcmi. Přestávám být středem pozornosti. Nelíbí se mi u stolu. Když na mé nesvítí světla reflektorů, připadám si v nitru nepatrný.

12

22.06: Lidé u mého stolu diskutují o léčbě energií. Všichni jsou fasci­ nováni dívkou, která chodí na tento kurz. Říkám jim, že léčba energií je bezcenná a solipsistická pseudověda. Na rozdíl ode mé zastávají názor, že jde o skutečnou vědu, neboť přednášející v onom kurzu studoval na Harvardu. Jeden kluk tvrdí, že je to „legitimní, ověřitelná véda", a doprovází své tvrzení gesty ruky. Odpovím mu, že všichni (ukážu postupné na každého prstem) jsou „legitimní, ověřitelní idioti", pokud věří v takovou pitomost jako léčba energií. Dvé holky mné řek­ nou, že jsem úzkoprsý. Odpovídám, že mají tak otevřenou mysl, až jim vylézá z hlavy mozek. Všechny u stolu nenávidím. 22.08: Zcela jsem se distancoval od jejich šílených řečí. Nalévám do sebe vodku tak rychle, jak ji nekultivovaný číšník hrající si na Ethana Hawkea stačí nosit. Každé tři minuty si fouknu a sleduji, jak hladina alkoholu pomalu stoupá. 22.10: Sedm desetin. 22.17: Osm desetin. Ve státě Florida již nejsem legálně oprávněn k řízení auta. Sděluji tento fakt celému stolu, aniž bych se na někoho obracel konkrétné. 22.26: Devět desetin. 22.27: Rozhodl jsem se, že zjistím, jak opilý mohu být, abych přitom ještě fungoval. Vím, že něco málo přes tři promile většinu lidí zabije. Domnívám se, že dvě promile je dobrý cíl. 22.28: Vstávám, žádnému ze sofistů u stolu nic neřeknu a jdu k baru. Nenechávám jim za mé drinky žádné peníze. 22.29: Ženy s umělými prsy jsou ještě stále u baru. Chtějí drinky. Jsem naštvaný, že po dobré půldruhé hodině agresivního pití mám teprve devět desetin, a docházím k rozhodnutí, že objednám rundu. Nechám ženy, aby si vybraly, co chtějí pít, ale jasně jim dávám najevo, že to nesmí být whisky, nesmí to páchnout po whisky a nesmí se to whisky ani podobat (jednou jsem soutěžil, kdo jí vypije víc, ale to jsem jim neřekl). 22.30: Drinky jsou na stole. Tequila. Soudě podle účtenky, je to velmi dobrá tequila. Hladká. Objednáváme další rundu. 23.14: Nafoukám jedna celá pět. Mám za sebou další milník. Pouze pét desetin od cíle. Na lidi v baru to dělá dojem. Stávám se jejich ido­ lem. Kdosi mi kupuje panáka.

13

22.28: Začíná se mi dělat špatně od žaludku. Uvědomuji si, že jsem nezůstal u stolu na večeři. Protože se mně nechce ke stolu vracet ani jíst u baru, jdu naproti přes ulici do suši restaurace. 22.29: V suši restauraci je večírek lidí ve spodním prádle. Polovina lidí je v nějakých pyžamech nebo jiných oděvech na noc. Pije se zde stejné vydatně jako naproti, až na to, že jsou všichni polonazí. 22.30: Jsem zmatený. Chci jen suši. Stojím u dveří, fascinován pohle­ dem na téměř nahé lidi. Mírně přitažlivá holka, která zřejmě v restau­ raci pracuje, po mně chce, abych se převlékl. Odpovídám, že nic nemám a že chci jen suši. Řekne, že si mám tedy alespoň svlék­ nout kalhoty. Zeptám se jí, zda mi to pomůže k suši. Odpoví kladně. Svléknu si tudíž kalhoty. 22.30: Zatímco si rozepínám zip, přemýšlím, co mám pod kalhotami a zda vůbec něco. Uvažuji o tom, že si kalhoty nesvléknu, ale pak dojdu k názoru, že dostat rychle něco k jídlu je důležitější než má důstojnost. 22.31: Svlékám si kalhoty. Mám na sobě růžové trenky s bílými pruhy z Gapu. Jsou mi příliš těsné. Ujišťuji se, že mné nic nevyčuhuje. Lidé se na mě dívají. 22.32: Objednávám suši ukazováním na obrázky a brblánim. 22.33: Ukazuji nějakému chlápkovi u suši baru můj přístroj s trubič­ kou. Udělalo to na něho dojem a všem ho ukazuje. Kolem mé se začí­ nají shromažďovat lidé. Jsem znovu hvězdou. 23.41: Nafoukám jedna celá sedm desetin. Říkám všem o svém cíli. Kdosi mně objednává panáka. 23.42: Vypiju ho. Má to familiární chuť a uvnitř mé to hřeje. Rám se, co to je. „Koňak a alizé." Bůh existuje a nenávidí mé. 22.47: Dostávám suši. Přeliju ho sójovou omáčkou a cpu si ho do úst tak rychle, jak to jde. 22.49: Dojedl jsem suši. Nikoho nezajímá mé chování při jídle, pro­ tože se všichni kupí kolem mého přístroje a čekají, až na ně přijde řada, aby viděli, kolik v sobě mají alkoholu. 00.18: Nafoukám dvě promile. JSEM BŮH. V baru vypukne nadšení. Všichni mi tleskají. Dívky na mě hledí s obdivem. Všichni se mnou chtějí hovořit. Odpouštím jim jejich vady, pokud mě zahrnují pozorností.

14

00.31: Mé postavení boha je ztraceno, protože kdosi nafouká o dvě desetiny víc. Je to výzva mému chlapství. Objednávám si velkého panáka Bacardi 151 a k tomu pivo. Dav uctivě zírá. 00.33: Vypiju oba nápoje a obracím se na svého vyzyvatele: „Kdo vládne teď tomuhle baru, ty chcípáčku?" Dav propukne v nadšení. Kyvadlo se opět přiklonilo na moji stranu. Jsem Maximus. Získávám si dav. Jsem pánem suši baru. 00.36: Prohlédnu si lépe svého vyzyvatele. Je vysoký, má široká ramena a vydatné svaly. Netváří se nijak přívětivě. Tiše mě pozoruje, pak si objedná panáka, kopne ho do sebe, aniž by to na něho mělo nějaký viditelný účinek, a pak mé poctí úsměvem. Dochází mi, že hovořit k němu neuctivě nebyl dobrý nápad. Zároveň cítím, že můj žaludek už mě začíná mít dost. Ignoruji ho. Ještě stále mám publikum, které mě chce obdivovat. 00.54: Nafoukám dvě celé dvě. Tentokrát se mi dostává jen mírných ovací. Všichni čekají, kolik nafouká můj vyzyvatel. 00.56: Nafouká dvé celé čtyři. Blahosklonně se na mě usměje. Objednávám další dva panáky. 00.59: Vypiju první panák. Moc do mě neleze. Rozhodnu se, že si dám od pití krátkou pauzu. Na diváky to neudělá žádný dojem. 01.10: Přichází realita. Budu zvracet. HODNĚ. Snažím se dostat dis­ krétně ven. 01.11: Při úprku srážím ve dveřích jakousi dívku. 01.11: Spatřím nějaký keř, vnořím se do něho a zvracím. Ústy i nosem. Nic příjemného. 01.14: Nechápu, proč mě tak bolí nohy. Mezi dvěma zdvihy žaludku se na ně podívám. Nemám kalhoty. Trny a větve mi poškrábaly holeně. 01.18: Zvracení mám za sebou. Nyní se snažím zastavit krvácení. Do očí mi zasvítí ostré světlo. Nelíbí se mi to. Říkám jeho majiteli, aby mně přestal svítit do ksichtu. Majitel světla se identifikuje jako policista. Omlouvám se mu a zeptám se, v čem je problém. Dlouhá pauza, při které mi svítí světlo i nadále do očí. „Jak to, že nemáte kalhoty?" Při vzpomínce na minulé střety s policisty a zároveň s vědo­ mím, že poblíž není nikdo, kdo by za mé složil kauci, abych se dostal z cely okresního vězení, shromáždím veškerý adrenalin v těle, abych vystřízlivěl. Znovu se omlouvám a vysvětluji policistovi, že mé kalhoty 15

jsou v restauraci, která není vzdálená ani padesát metrů, a že jsem byl nucen vyjít ven, abych se podělil o své suši s tímto keřem. Nezasmál se. Další dlouhá pauza. „Chystáte se jet autem, že ano?" „Jistěže ne, v žádném případe, pane! Vždyť nemám ani platný řidičský průkaz!" 01.20: Nařizuje mi, abych si zašel do restaurace pro kalhoty a zavolal si taxík. 01.21: Vracím se do suši restaurace. Několik lidí si mě podezřívavé prohlíží. Podívám se na sebe a zastrčím si částečně obnažený pytlík zpátky do trenýrek. Nevím, co udělat s krvácejícíma nohama. Roz­ hlížím se po kalhotách. 01.24: Nemohu je najít. Zato vidím svůj přístroj s trubičkou. Fouknu do něj. Dvé celé tři. Kdosi mé informuje, že můj soupeř právě nafoukal dvě celé šest. Ostatní dodávají, že dosud nezvracel. Řeknu jim, aby si políbili prdel. Je to má poslední jasná vzpomínka. 08.15: Probouzím se. Nevím, kde jsem. Je mi horko a strašně se potím. Cítím zápach, který připomíná zkažené maso. 08.16: Jsem ve svém autě. Se zataženými okénky. Slunce praží přímo na mě. V autě je nejméně padesát stupňů. Otevřu dveře a pokou­ ším se vystoupit, ale místo toho vypadnu na vozovku. Strhnu si při­ tom z nohou strupy a rány začnou znovu krvácet. Z růžových trenýrek mi vypadne penis a přistává společné se mnou ve špinavé louži na asfaltu. 08.19: Páchnoucí stojatá voda mé konečně přivede k plnému vědomí. Nemohu najít kalhoty. Ani mobilní telefon. Mám však přístroj s trubič­ kou. Po fouknuti ukáže devět desetin. Ve státě Florida ještě stále nejsem oprávněn řídit automobil. 08.22: Přesto se rozjedu domů. Dovolte, abych tento večer okomentoval: Byl to jeden z pěti nejopilejších večerů v mém životě. Byl jsem naprosto vyřízený. Ještě mno­ hokrát jsem zvracel, někdy i nosem. PROBOHA, VŽDYŤ JSEM PO PROBUZENÍ NAFOUKAL devět desetin! Ten přístroj je hrozný. Je to dábel, převlečený za tranzistor. Moje rada: Za každou cenu se mu vyhýbejte.

16

VEČER. KDY JSME MÁLEM ZEMŘELI Datum události: duben 1999 Napsáno: červenec 2001

Existují zábavné večery, bláznivé večery a také večery, které se sta­ nou legendou. Byl sobotní večer a já studoval práva. Společné se čtyřmi kamarády (Protivou, Zlatým chlapcem, Hnědou dirou a Kreditem) jsme se sešli v bytě u El Bingerosa. Mél na návštěvě jednoho člena kolejního bra­ trstva jménem Thomas, který právě přijel do města, a my jsme chtěli, aby se dobře pobavil. Dostavili jsme se tam kolem sedmé večer a okamžitě jsme začali připravovat velké množství masa a pít spoustu alkoholu. El Bingeroso, který žil se svojí snoubenkou, byl z návštěvy svého kamaráda z koleje nadšený a začal vydatně popíjet pivo Natural Light. Jeho snoubenka Kristy, vědoma si El Bingerosovy náklonnosti k divo­ kému opileckému chování, si mě vzala stranou a přinutila mě ke slibu, že zůstanu natolik střízlivý, abych mohl řídit. Protože jsem jí dlužil za jednu službu, souhlasil jsem. V tu chvíli jsem byl sice naštvaný, ale později se ukázalo, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy v životě učinil. Když jsme zkonzumovali veškeré maso a alkohol v bytě, vyrazili jsme ven. Rozhodli jsme se vyzkoušet nějaký nový bar. Někdo se zmínil, že v místě zvaném Shooters II mají mechanického býka. Volba tudíž byla snadná. Když jsme se tam dostali, El Bingeroso a Thomas byli již tak opilí, že zpívali písně Johnnyho Cashe a kopali na parkovišti do aut. Zbytek party na tom nebyl o mnoho lépe. Protiva, od přírody nervózní, byl tak opilý, že si při jízdě podezřívavé prohlížel každou stopku. V posled­ ních dvou hodinách se pral o láhev Jima Beama a prohrál, takže byl připravený se znovu porvat. Hnědá díra a Zlatý chlapec se již potáceli. V duchu jsem se připravoval na nejhorší. 17

Zaplatili jsme dva dolary za povinné náramky. Dívka za přepážkou měla přiléhavé, lykrové červené šaty pasačky krav, plné krajek a nabí­ raných záhybů, a vysoké boty z černé a bílé hadí kůže. Ale to, co skutečné její výstroj korunovalo, byl bílý klobouk s leopardím vzorem o obsahu padesát litrů. Bar kdosi vyzdobil v neoklasickém stylu hostince u cesty na divokém Západě: Na stěnách visely dlouhé rohy, plechovky od oleje a sedla. Napůl jsem očekával, že tady bude Patrick Swayze ukázňovat vzpurné obyvatele nedalekého městečka. Byl jsem tak zaměstnán prohlídkou typicky venkovské výzdoby, že jsem si nevšiml, co probíhalo uvnitř, dokud jsem nezaslechl obdivný výrok Protivy: „No tohle! To je sen­ zace!" Uprostřed baru se konal zápas profesionálních zápasníků. Lépe řečeno, uprostřed baru byl ring ve skutečné velikosti a v něm lidé, zjevně profesionálové, kteří spolu zápasili. Musel jsem tam dobré tři minuty stát, než jsem si srovnal v hlavě, co jsem viděl. Skutečný ring uprostřed baru. Dva zpocení, urostlí zápasníci spolu zápolili a na bílém praporu byl nápis TOTO JE JIŽNÍ ASOCIACE ZÁPASNÍKŮ. Protiva se vždy hrne do akce jako první. Protože se na střední škole věnoval zápasu a byl neustále popudlivý a zlostný, protlačil se oka­ mžitě davem diváků až k ringu a začal zápasníkům spílat: „JSTE POČMÁRANÍ ŠAŠCI! MOJE BABlCKA BY S VÁMA VYBĚHLA! MÁTE ŠTĚSTÍ, ŽE NEJSEM UVNITŘ, VY CHCÍPÁČCI! PUSŤTE MĚ DOVNITŘ A NAKOPU VÁM ZADKY!" Takhle pokračoval asi pět minut. Všichni jsme fascinovaně a opile při­ hlíželi neskutečné komedii, která se odehrávala před našima očima. Na obranu Protivy musím říct, že ti chlápci v ringu se nenacházeli v dobré formé. Myslím tím, že byli „tlustí a nechutní". Po pouhém jednom dalším pivu se Protiva rozhodl přelézt provazy, které oddělovaly dav od ringu, a začal tlouct do plachty a ječet na zápasníky. Vyhazovač ho vyzval, aby toho nechal. Protiva to vzal jako výzvu ke vstupu do ringu a s pivem, které pevné držel v ruce, se tam hrnul. Na poslední chvíli ho vytáhli dva vyhazovači. Převzali jsme ho od nich a slíbili, že dohlédneme, aby se choval slušně. Dali jsme mu další pivo. Protiva si neustále mumlal: „Moje babička by je za takový ničemný představení nakopala do zadků." 18

Všiml jsem si, jak jsme v davu nápadní. Byli jsme oblečení ve stan­ dardních uniformách ze střední školy v barvě khaki, zapnutých až dolů na knoflíky. Nikdo kolem nás náš módní vkus nesdílel. Všichni byli oblečeni nedbale jako nádeníci, ve špinavých modrých džínách a rozmanitých tričkách z parkoviště obytných přívěsů (například WWW tričkách s nápisy jako „Přijď si čichnout, jak se vaří Rock"). Ti lépe oblečení měli kovbojské klobouky, vysoké kovbojské boty, flanelové košile a čisté modré džíny. Protože jsem vyrůstal v Kentucky, věděl jsem, že se tito lidé - zvláště když pijí - obvykle nechovají přátelsky k těm, kteří jim připadají bohatí a snobští. Měl jsem neblahé tušení, že se něco semele. V té době se od nás Protiva oddělil a pustil se do diskuze se skupinou mladých bělochů o relativních zásluhách Severu proti Jihu. Protiva je z Pennsylvánie. Nesdíleli jeho názory. Tvrdil, že by dnes večer dokázal vyřídit jakéhokoliv zápasníka v baru. Dva z bělochů, jeden velmi tlustý, prohlásili, že jsou bratranci jednoho ze zápasníků, který se jmenoval „Motocyklový Mike" či nějak podobné hloupě. Protiva vyjádřil pochyb­ nosti o pohlaví jejich bratrance. Jedna z dívek ve skupině se prohlásila za přítelkyni „Motocyklového Mikea", načež Protiva zpochybnil její vkus, co se týče mužů, a prohlásil, že je morálně zkažená a postrádá inteligenci. Tlusťoch, údajný bratranec „Motocyklového Mikea" a zřejmé i pří­ buzný dívky, přišel s námitkami. Měl přes sto osmdesát centime­ trů, o dobrých dvacet centimetrů víc než Protiva, a tlustá a nesmírné ušmudlaná skla v brýlích, takže jsem mu chtěl brýle sejmout a skla vyčistit o svoji košili (nezapomínejte, že jsem byl střízlivý). Jeho bílý nátělník hýřil skvrnami od omastku a kečupu, které částečně zakrý­ valy nápis George Strait. Zoufale by potřeboval nějaký kurz logiky. Ztrácel čas i argumenty s někým, kdo byl tak opilý, že se pokusil vlézt do ringu mezi zápasníky. Protiva: „Jih je plnej nádeníků, který se křížej mezi sebou. Jsi s nima nějak spřízněnej?" Tlusťoch cosi vysvětluje. Nerozumím mu. Protiva ho ignoruje. Protiva: „To nic nemění na faktu, že se spolu randí a jsou spříznění. To je incest. Vy Jižani jste mezi sebou prokřižený zmetci." Tlusťoch: „No dobře, ale Sever je zase plnej bohatejch sviní." Protiva: „To ovšem nic nemění na faktu, žes mi neodpověděl. Jseš zřejmé i idiot." Tlusťoch: „Hej, jen pomalu... Ty stojíš za hovno stejně jako celej Sever." 19

Protiva: „No to je teda úžasnej návrat na scénu. Ted' jsi dokázal, co jsem před chvíli řekl, ty blbče." Tlusťoch: „Ty hajzle, tak si to pojď rozdat. Uvidíme, kdo je lepší, ty bohatá svině." Takhle to pokračovalo ještě několik minut. Mezitím jedno kolo zápasu milosrdně skončilo a nastala krátká přestávka. Odvedl jsem Protivu od této podnětné konverzace a připojili jsme se k ostatním u baru. Protiva objednal panáky pro celou skupinu. Následovala runda piv a pak došlo na mechanického býka. Protiva se nejen přihlásil, ale nepřetržité ječel přes celý bar na tlusťocha s ušmud­ lanými brýlemi, dokud nepřišel a nepřihlásil se také. El Bingeroso hodil na stůl desetidolarovou bankovku a vyzval tlusťocha, aby šel ven. El Bing: „Hej, ty TLUSTEJ ZADKU, sázím deset dolarů na to, že můj kámoš pojede dýl než ty." Tlusťoch: „Seru na tebe, ty severní svině. Vsaď se, že pojedu dýl než tvá máma." El Bing: „Cože? Má máma tady není, ty idiote. Budeš soupeřit s ním!" Ukázal na Protivu. Tlusťoch odešel bez odpovědi. Poté, co se na býku svezlo několik holek, nastoupil tlusťoch a nevydržel na býku sedět ani čtyři vteřiny. Ubohý výkon. Nemilosrdně jsme ho zesměšňovali. Ukázal nám zved­ nutý prostředníček. Hlasitě jsme se rozesmáli. Protiva jel plných osm vteřin, což nebylo špatné. Asi první čtyři vteřiny si vedl dobře, dokud býk nezačal vyhazovat zadkem a nehodil ho dopředu. Kdyby byl Protiva jako tlusťoch, byl by vyhozen do podušek. Ale Protiva je jako britský pitbul: Jakmile zatne čelisti, otevře mu je jedině smrt. Celé jeho tělo přistálo rozkrokem na ruce, kterou si uvázal ke špičce sedla. Bylo vidět, jak zezelenal, když mu váha těla drtila varlata o ruku. V jeho prospěch však nutno říct, že to vydržel další čtyři vteřiny. Pak se Protiva společně s El Bingerosem a Thomasem zapojili do diskuze Severu proti Jihu a dobírali si tlusťocha. Protiva: „Tak co, Jethro, o kolik jsem se tam udržel dýl? S tvým tlustým zadkem jsi to vydržel jen čtyři vteřiny." Thomas: „Umi vůbec někdo z Jihu udělat něco pořádně?" El Bing: „Kdybys nešukal sestřenici, tak by ses tam udržel dýl." Protiva: „Tak co říkáš, stojí Sever za hovno? Mechanickýho bejka jsem dneska viděl poprvý v životě a na tebe jsem stačil."

20

Tlusťoch nám znovu ukázal zvednutý prostředníček a vydával ze sebe proud nesouvislé řeči, která zřejmé měla být zlehčujícími výroky, a pak se s kamarády vypařil. To Protivu rozzuřilo. Protiva: „DLUŽÍ TI DESET DOLARŮ!" El Bingeroso a já přesvědčujeme Protivu, ať se na to vykašle, protože morální vítězství stačí. Po mezihře s mechanickým býkem začalo další kolo zápasu. Všichni na chvíli ztichli. Oba zápasníci byli neuvěřitelně tlustí, ale používali různé pomůcky (mačkání plechovek a falešnou krev), takže pohled na ně byl docela zábavný. Šel jsem na záchod, a když jsem se vrátil, Protiva se zatím znovu vypa­ řil. Našel jsem ho až u ringu, kde se pokoušel uchopit jednoho ze zápasníků za kotník. Doběhl jsem k němu právě v okamžiku, kdy ho dva pořadatelé táhli od ringu a pokoušeli se ho uklidnit. Nechoval se k nim nijak příjemné. V tomto bodě byla s Protivou stejná práce, jako kdyby někdo vzal pitbula na vodítku na psí výstavu ve Westminsteru. Pomáhal jsem pořa­ datelům odtáhnout ho od ringu, abych s ním nakonec skončil v pro­ storu, kde se nacházel tlusťoch a jeho doprovod. Právě k nim dorazil Motocyklový Mike, aby si popovídal se spoustou bratranců a sestřenic a se svojí přítelkyní. Jakmile Protiva tlusťocha spatřil, požadoval na něm deset dolarů, které vyhrál El Bingeroso. Snažili jsme se je s Motocyklovým Mikem od sebe odtrhnout, ale jakmile si Protiva uvě­ domil, kdo to je, začal na něho ječet: „HEJ TY, KTEREJ ŠUKÁŠ SESTŘENICI! DEJ Ml MEJCH DESET DOLARŮ, NEBO VÁS OBA NAKOPU DO VAŠICH ZASRANEJCH ZADKŮ!" Rozpoutalo se peklo. Pořadatelé ztratili s Protivou trpělivost a tři z nich plus Motocy­ klový Mike ho zvedli a doslova vyhodili zadními dveřmi ven. Byla to scéna jako z filmu Roadhouse. Šel jsem pro ostatní, kteří byli dosud u baru, abych jim řekl, že Protivu právě vyhodili. El Bin­ geroso a Thomas se na sebe opilecky věšeli a vyprávěli si historky ze studií. Hnědá díra se bavil s jedinou barmankou, která měla všechny zuby, a Zlatý chlapec řval na zápasníky a vybízel je, aby prolili více falešné krve.

21

Když se El Bingeroso opije, projevují se u něho násilnické sklony. Vyprovokován sdělením, že Protivu vyhodili z baru, začal rozbíjet o zem popelníky z barového pultu. Vrchní barman se naštval a odvedl mé stranou. „Synku, myslím, že je čas, abyste všichni vypadli." Tucker: „Ano, pane, naprosto s vámi souhlasím. Dovolte mi jen, abych je sehnal všechny dohromady a pak hned zmizíme." Všechny jsem shromáždil a vysvětlil jim situaci. Chystají se nás vykop­ nout. Když jsem je vedl ke dveřím, právě vcházel Protiva. Protiva: „Ahoj, kluci." Tucker: „Co tady děláš? Vždyť tě vyhodili." Protiva: „Na mě nestáčej. Zaplatil jsem znovu dva dolary a dostal nára­ mek a teď si chci za ty prachy trochu užít." Řekl jsem mu, že už nás vykopli, a tudíž je načase jít. Strkal jsem všechny ze dveří. El Bingeroso byl venku první. Když čekal na zbytek skupiny, spatřil u vedlejších dveří zaparkované nákladní auto. Ustou­ pil, rozběhl se a kopl do přední masky. Dvakrát. Ještě stále jsem se pokoušel dostat všechny dohromady, když předními dveřmi vyšel statný běloch a zamířil k El Bingerosovi. Statný běloch: „Hej chlape..., tys mi kopl do auta?" El Bingeroso nevěděl, jak má odpovědět. Chlap je velký a El Bin­ geroso ví, že se dopustil toho, z čeho je obviňován, ale zdá se, že se ktomu nechce přiznat. Jen na něho zlostně hleděl. „Na něco jsem se tě ptal, tak odpověz. Kopl jsi do mýho nákladáku?" El Bingeroso: „Kdo sakra jste?" Byla to zjevně kouzelná formule, protože statný běloch okamžité uho­ dil El Bingerosa otevřenou dlaní do tváře. Thomas, který stál vedle a vše sledoval, hodil na zem pivní láhev a vrhl se na statného muže. Nezamířil však dobře a z bitky se stal tanec se špatnou choreogra­ fií, v němž se El Bingeroso, Thomas a statný běloch vrhali po sobě a uskakovali, aby je nezasáhla pěst někoho jiného. Než jsem stačil zasáhnout (když došlo k první ráně, byl jsem od rvačky dobrých deset metrů daleko), vyřítilo se ze dveří deset dalších bělo­ chů. Společné s Hnědou dírou se nám úspěšně podařilo odtáhnout El Bingerosa a Thomase od stále se zvětšující skupiny a na chvíli vše urovnat.

22

Tucker: „Tak fajn, odcházíme. Mrzí mě, že jste s náma měli problém, ale teď už mizíme." U dveří stála skupina dvaceti až třiceti bělochů a všichni řvali na Hně­ dou díru, Kredita, Zlatého chlapce a mě, když jsme se snažili odtáh­ nout El Bingerosa a Thomase ode dveří. O několik vteřin později se davem bělochů procpal Protiva. Ve chvíli, kdy byl před nimi, vykřikl jeden z nich na El Bingerosa cosi urážlivého. Protiva, který byl nejen opilý, ale i věrný kamarád, ho okamžitě uchopil a přitiskl ke stejnému nákladáku, do kterého El Bingeroso před třemi minutami kopal. Události následující minuty jsou poněkud nejasné, ale vzpomínám si na tyto výjevy: • Protiva s hlavou v něčím břiše dostal do žeber, když se na něho vrhl jiný běloch. • Zlatý chlapec a jeden z bělochů se navzájem škrtili. • El Bingeroso a Thomas stáli zády k sobě a oháněli se po každém, kdo se k nim přiblížil. • Kredit stál na ulici a debatoval. • Já a Hnédá díra jsme se pokoušeli odtáhnout Protivu od jeho boxovacího pytle. Pak z úst Hnédé díry zazněla nocí šokující slova: „CHLAPI, MÁ PIS­ TOLI! PISTOLI! OPRAVDU JE TO PISTOLE!" Slovo „pistole" dokáže udělat s rvačkou divy. V tomto případě ji oka­ mžitě ukončilo. Jakmile ta slova zaslechli El Bingeroso a Thomas, okamžité se připojili ke Kreditovi a Zlatý chlapec a Protiva začali spo­ lečné se mnou a Hnědou dírou váhavě ustupovat. Mné a Hnědé díře se podařilo úspěšně všechny odtáhnout na první bezpečné místo, které jsme objevili. Byl to bar s názvem Oak Room. Stoupali jsme po schodišti, na jehož konci stály tři holky. Protiva se k nim dostal jako první. Jedna z dívek: „Ahoj, kluci, buďte vítáni na filantropickém večírku Pí Phi Fall. Vstupný jsou dva dolary. Do kterýho bratrstva patříte?" Protiva: „Dva dolary? Před chvíli jsem zaplatil dva dolary a skončilo to rvačkou. Tuckere, postarej se o to. Já nic platit nehodlám. Kde dostanu pivo?" Protlačil se kolem děvčat do prostoru s barem.

23

Dívka: „Hej! Tohle nejde! Vstupný je dva dolary. Vrať se!" Něco takového jsem právě v této chvíli nepotřeboval. Pokusil jsem se projít kolem Pi Phi policie, ale dívka mě chytla. „Promiňte, ale musíte zaplatit dva dolary za sebe a další dva za vašeho nevychovanýho kamaráda." To již překročilo hranice mé trpělivosti. Tucker: „Děláš si snad ze mě srandu? Pracuješ tady vůbec?" Dívka: „Ne, to ne. Ale je to dobročinnej večírek studentského spolku dívek." Tucker: „Jestli tady nepracuješ, tak koukej uhnout z cesty. Budu na dobročinnost chlastat." Hnědá díra nakonec zaplatil za celou skupinu a přihodil ještě dvacet dolarů, aby měly holky lepší pocit. Udělá cokoliv, aby ho holky měly rády. Všichni, včetně mne, jsme si dali pivo. El Bingeroso koupil rundu a pak nás svolal dohromady. Jeho řeč nebyla zcela zřetelná. El Bing: „Tak dobře, kluci, a teď vážně. Myslete na tu pistoli. Musíme chodit všude pohromadě, jinak můžou někoho zabít. Zastřelit pistolí. Z tohodle baru můžeme vyjít jen jako skupina. Musíme bejt furt pohro­ madě. Nebo nás zastřelej. Je to každýmu jasný?" Všeobecný souhlas. V té době skupině v nejasné mlze opilosti unikla ironie tohoto výroku. Ušklíbl jsem se a zamířil na toalety. Sám. Na zpáteční cestě jsem se usmál na jednu krásnou holku, která mi dala najevo, že mě zaregistrovala, a oplatila mně úsměv. Napsal jsem knihu o tom, jak balit holky, a tak jsem se k ní naklonil a řekl jednu ze svých oblíbených frází: „Pozvala jste všechny tyhle lidi? Myslel jsem, že tady budeme jen my dva." Zasmála se a já strávil následujících dvacet minut zíráním do jejích hlu­ bokých zelených očí a předstíráním, že naslouchám těm hloupostem, které říkala. Krásný dům, jen škoda, že nikdo nebyl doma. Nakonec jsem se rozpomněl na své pastýřské povinnosti a rozhlédl jsem se po baru, abych se ujistil, že je vše v pořádku. K mému ohro­ mení VŠICHNI KAMARÁDI DO JEDNOHO BYLI PRYČ. Opustil jsem dívku, která byla právě uprostřed věty, a našel Hnědou díru u dveří, jak se baví s holkou, která nás nechtěla pustit dovnitř, dokud nezaplatíme.

24

Tucker: „Kde jsou všichni?" Hnědá díra: „Přišli sem ty rasistický běloši a odtáhli je, ale myslím, že my bysme měli zůstat tady." Tucker: „COŽE? ZEŠÍLEL JSI? VŽDYŤ MY DVA JSME JEDINÝ STŘÍZ­ LIVÍ!" Seběhl jsem po schodech a narazil na něco, co by bylo možné poklá­ dat za špatnou inscenaci West Side Story z devadesátých let. Na bližší straně dvora stáli na lavičkách moji kamarádi El Bingeroso, Thomas, Zlatý chlapec, Protiva a Kredit a divoce gestikulovali a ječeli jako paviáni v africké savaně. Na druhé straně dvora stála asi dvacítka místních bělochů a provozo­ vala stejné obřadní projevy samčí dominance. Mezi nimi se nacházela pětice velkých vyhazovačů, pokoušejících se zjednat klid a udržet vál­ čící strany od sebe. Protiva se rozběhl přes dvůr s cílem napadnout protivníky. Naštěstí pro něho ho jeden z vyhazovačů chytá a nasazuje mu zápasnický chvat. Protivovi se to nelíbí a tluče vyhazovače do žeber. Určité by ho chtěl zasáhnout i do obličeje, ale Protiva měří jen asi 165 cm a obličej vyha­ zovače je o třicet centimetrů výše. Pomohl jsem vyhazovači přesunout Protivu na naši stranu, pryč z demilitarizované zóny uprostřed dvora. Vyhazovač to pokládal za projev toho, že jsem z naší skupiny jediný střízlivý, a řekl mi to, co jsem během studia práv slyšel mnohokrát: Vyhazovač: „Musíte si ty vaše kámoše odvést." Tucker: „Poslyšte, máme na parkovišti auto. Musíte nás tam dovést. Ty parchanti maj střelný zbraně a jsou na nás strašně naštvaný." Vyhazovač v tom viděl jistou logiku a vysvětlil situaci ostatním vyha­ zovačům. Obklopili nás a společné jsme se vydali k našemu autu. Místním se to ani v nejmenším nezamlouvalo, ale vedoucí vyhazovačů jim řekl něco, co je odradilo od záměru podniknout na nás generální útok. Předpokládám, že jim v případě násilné akce pohrozil přivoláním policie. Když jsme se dostali ke Kreditovu autu, všiml jsem si, že Hnědá díra s námi není. Skvělý. Měl jsem nechat toho neloajálního zbabělce v Oak room. Když jsem přejel očima parkovišté, spatřil jsem ho. Stál u nákladáku, do kterého El Bingeroso dříve kopal, a bavil se s jeho řidičem. Když to zahlédl Thomas, vykřikl: „Do prdele, kluci, Hnědá díra je v maléru!" 25

El Bing: „Cože? Kde? Hnědá díro! MUSÍME MU JÍT NA POMOC!" Okamžitě se rozběhl k náklaďáku. Následující rozhovor jsem neslyšel, ale Hnědá díra a El Bingeroso mi později řekli v podstatě to samé. Hnědá díra se zřejmé snažil staršímu majiteli náklaďáku omluvit. Byl nejen majitelem náklaďáku, ale i baru, ve kterém to všechno začalo. Pokoušel se ho přesvědčit, aby své lokaje odvolal, když se náhle na scéně objevil El Bingeroso. Starší běloch: „Synku, tví kámoši maj štěstí, že té maj, abys je z toho dostal. Jinak lidi jako oni zabíjím." Hnědá díra: „Ano, pane, jsem rád, že to můžeme mírumilovné vyřešit." (Přibíhající) El Bing: „Co tady děláš, Hnědá díro? Pojď, musíme oka­ mžitě vypadnout. Má střelnou zbraň!" Starší běloch: „Pistoli? Chlapče, mám dvě." Vytáhl z přihrádky náklaďáku pistoli ráže 9 mm, zatímco v druhé ruce měl brokovnici s upilovanou hlavní, kterou držel již předtím. El Bing: „DO PRDELE!" Pokusil se o tak rychlý ústup, že upadl. Hnědá díra: „El Bingeroso, běž rychle zpátky k autu! Já to dám do pořádku." Starší běloch: „Poslyš, chlape, to jsi byl ty, kdo mi kopal do nákladáku! Dáš mi prachy na novou masku." Hnědá díra: „El Bingeroso, tak pojď, jdeme pryč. Promiňte, pane, kamarád se potřebuje dostat domů, je hodně namazanej. Ta vaše maska vypadá dobře." Starší běloch: „Kdo mi sakra dá na novou masku?" V tomto okamžiku naštěstí zasáhli vyhazovači a všichni jsme se nacpali do Kreditova auta. Protože jsem byl střízlivý, zajeli jsme k autu Zlatého chlapce, kde Zlatý chlapec a Hnědá díra vystoupili. Seděli jsme a sle­ dovali, jak nastupují a odjíždějí. Toto je důležité, protože náš rozhovor v následujících dvaceti minu­ tách, kdy jsme jeli do Chapel Hill, se točil kolem celé události. El Bingeroso byl přesvědčený, že jsme nechali Zlatého chlapce a Hně­ dou díru v rukách místních bělochů. Protiva odmítal uvěřit, že by měli nějaké střelné zbraně. Thomas si byl jistý, že jedou za námi. Kredit spal. Probíhalo to asi takto: Protiva: „Poslyš, proč jsme tam nechali Zlatýho chlapce a Hnědou díru? Už taky můžou bejt mrtví. Nechali jsme jim je tam napospas." Thomas: „Tuckere, jeď rychleji, jo? Ty světla jsou už za náma od chvíle, kdy jsme vyjeli z Durhamu."

26

Tucker: „Chlapi, uklidněte se. Zlatej chlapec a Hnědá díra jsou v pořádku, chlap s pistolí zůstal v zaparkovaným náklaďáku, takže se nic neděje. Zavřete už hubu." Protiva: „O jaký pistoli se bavíte, kluci? Žádná pistole tam nebyla." Bingeroso: „Jdi do hajzlu, Protivo, já tu pistoli viděl. Právě teď s ní zabíjej Hnědou díru a Zlatýho chlapce. Jak jsme je tam mohli nechat? Teď zemřou. JSOU MRTVÍ! DO PRDELE!" Protiva: „Žádnou pistoli neměli." Bingeroso: „JDI DO HAJZLU, PROTIVO, JÁ JI VIDĚL. VIDĚL JSEM DOKONCE DVĚ STŘELNÝ ZBRANĚ, TY VOLE!" Thomas: „Hele, vážně nás sledujou. Zajel bych na nějakou policejní stanici." Protiva: „Na tom nezáleží. Žádný střelný zbraně nemaj." Bingeroso: „UŽ MĚ SEREŠ. JÁ JE VIDĚL. ZLATEJ CHLAPEC A HNĚDÁ DÍRA JSOU MRTVÍ! JE TO NAŠE VINA, PROTOŽE JSME JE TAM NECHALI!" Thomas: „Jsou to stejný světla, jaký měl ten náklaďák. Jedou za náma už od Durhamu. Tuckere, teď vážně, začni s úhybnejma manévrama, nebo něco vymysli." Bingeroso: „Nechali jsme tam kamarády... JSME ZBABĚLCI." Protiva: „Mluv za sebe." Bingeroso: „SERU NA TEBE! JEDNOU TĚ STEJNĚ ZABIJU!" Nakonec jsme dojeli do Chapel Hill. Zlatý chlapec a Hnědá díra byli v pořádku, nikdo nás nesledoval, Kredit se probudil a všichni Protivovi tvrdili, že ty střelný zbraně viděli. Vypili jsme ještě pár piv, zklidnili se a pak jsem je rozvážel domů. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Být jediný střízlivý mezi devíti retardova­ nými opilci není nic jednoduchého. Rozhodl jsem se, že už nikdy nic takového neudělám a budu před jízdou pít. Jako poslední jsem vezl domů El Bingerosa a Thomase. Šel jsem s nimi do bytu, abych si dal pivo, neboť jsem měl pocit, že si ho zasloužím. El Bingeroso došel k názoru, že musím mít hlad, a tak vytáhl z led­ ničky válec zabaleného sladkého těsta, rozbalil ho a dal na aluminio­ vou fólii do trouby. Teplotu nastavil na „nejnižší úroveň pekla". Vytáhl také pár piv, takže jsme na chvíli ožili. Po dvou pivech vyšla ze svého pokoje rozespalá Kristy s ospalky v očích. Kristy: „Co to tady tak smrdí?" El Bing: „Promiň, lásko, to je z připálenýho pečiva." 27

Kristy: „Aha. Hej, chlapi, můžete bejt trochu tiše? Musím brzo ráno vstát do práce." V tomto okamžiku Thomas vyskočil a řekl: „Trochu tiše? POSLYŠ, MÁME VELKOU KLIKU, ŽE JSME VŮBEC ŽIVÍ!"

28

POŠETILOSTI ORÁLNÍHO SEXU Datum události: různá data 1994-2004 Napsáno: červenec 2004

Kouření penisu... příjemné zvuky v tichu. Problém s orálním sexem spočívá v tom, že se podobá psaní. Jestliže je dobře proveden, je úžasný, a když se nepovede, nestálo to za to. Zde je pár mých zábav­ ných příběhů s kouřením penisu:

Řekni to a nestříkej to Na střední škole jsem poprvé poznal, že kouřeni penisu může být bolesti­ vou rozkoší. Chodil jsem s holkou z jiné školy, ale ve stejné oblasti. Kromě toho, že to byla jedna z nejkrásnéjších koček, jakou jsem kdy poznal, patřila též k prvním, která mé vykouřila. Oba jsme byli v tomto ohledu nováčci, a protože mě měla ráda, tak jsem ji ktomu přemluvil. Přesvědčil jsem ji totiž, a věřte, že si nevymýšlím, že pokud jí nevystříknu v ústech, není to „skutečný" orální sex. Nejsou sedmnáctiletý holky legrační? V několika desítkách případů, kdy mně ho vzala do úst, jsem to dělal tak, jak si přála. Jednou jsme parkovali s mým autem přímo před jejím domem, protože jsem ji po schůzce zavezl domů. Místo abychom se na dobrou noc políbili, jsem jí navrhl, aby mi ho na dobrou noc vykou­ řila. Pokládala to za skvělý nápad. Rychle jsem se nechal unést rizikem a vzrušením z toho, že mi kouří ptáka dvacet metrů od jejího domu, kde na ni netrpělivě čeká její otec, kterého jsem nesnášel. Byl jsem plně pohlcen extází z nebezpečného mladistvého orálního sexu, dokud jsem neslyšel její slabé vyjeknutí. Okamžité se posadila s ústy napůl otevřenými, plnými spermatu, který jí stékal po bradě, a vyhrkla: „Jseš blbej!" Pak mně vyplivla sperma do obličeje. Byl jsem postříkaný všude. Zatímco jsem se vzpamatovával z toho, že vyplivla moje sperma do mého obličeje, vyskočila z auta a rozběhla se k domu. Neměl jsem 29

zájem o setkání s jejím otcem mávajícím puškou právě ve chvíli, když jsem měl všude v obličeji sperma. Jakmile jsem se dostal z bezprostředního ohrožení, rozesmál jsem se. Netušil jsem, že to je první z dlouhé řady zvláštních nehod při orálním sexu.

Slečna, která mě pozvracela Holka, se kterou jsem chodil v létě po dokončení střední školy, se jmenovala Jayne a s kouřením penisu neměla vůbec žádné zkuše­ nosti. Zkušenost už mě naučila, že řekne-li nějaká holka, že „to nor­ málně nedělá", odvede skvělou práci. A úplné nejlíp to provedou ty, které tvrdí, že to ještě nikdy nedělaly. Jayne byla výjimka. Byla naopak ta nejhorší, jakou jsem poznal. Nikdy jsem neslyšel o holkách, které by prováděly felaci hůře než ona. Kousala mé zuby, neměla žádný rytmus, neprojevovala nadšení a navíc měla ústa, která jí jako zázrakem nikdy nezvlhla. Bylo to hrozné. Teprve po měsíci mravenčí práce se dostala alespoň na takovou úro­ veň, že jsem jí po pěti minutách neřekl, aby toho nechala a vyhonila mi ho - tak byla špatná. Asi po dalším měsíci mě dokázala ústy přivést téměř až k vyvrcholení. A teď ta nejpodivnější část: Nezávisle na tom, jak se lepšila, nikdy nepohnula hlavou. Hlavu měla stále ve stejné pozici a já musel pohybovat boky. Bylo to otravné, ale měl jsem s ní trpělivost, protože byla neuvěřitelně krásná a já byl ještě tak mladý, abych se mohl domnívat, že jsem schopen lásky. Jednoho večera si vedla docela dobře a já byl plně zaměstnán pohyby kyčlí, když jsem pocítil v rozkroku cosi teplého a vlhkého. Ležel jsem na zádech, podíval se dolů a spatřil něco, co vypadalo jako OHROMNÉ MNOŽSTVÍ spermatu. Zmátlo mě to, protože do mého vyvrcholení sice nebylo daleko, ale přesto jsem ještě nedosáhl orgasmu. Bylo to velmi husté a tmavé a mnohem lepkavější než jakékoliv semeno, které kdy vystříklo z mého ptáka. Zprvu mé napadlo, že mi dala něco, po čem dostalo sperma tuto konzistenci. I když jsem to hned zamítl, neuměl jsem si to nijak vysvětlit. Nemohl jsem tomu přijít na kloub, a tak jsem se zeptal: „Co jsi provedla s mým ptákem?" Pohlédla na mě. Z výrazu jejího obličeji jsem pochopil. „Proboha, ty jsi zvracela? TYS Ml POBLILA PTÁKA!" 30

Ano, Tuckere, přesně tohle udělala. Chodil jsem pak s ní ještě dva roky (krása provádí s mužskou myslí divné věci), ale orální sex už jsem po ní nechtěl. Od té chvíle jsme se zaměřili na vaginální sex.

Býčí oko K dalšímu incidentu došlo o několik let později, na univerzitě, těsné poté, co jsem objevil umění ejakulovat do dívčího obličeje. Ještě před­ tím, než jsem proslavil termín „potečkovat jí oči", jsem již byl vyznava­ čem této techniky. Když se blížilo mé vyvrcholení, položil jsem ji na záda, vytáhl ho v pravý čas a vystříkl jí do obličeje. Protože jsem byl začátečník, nemel jsem představu, kam zamířit, a náhodou jsem jí vystříkl první a nejsilnější proud přímo do oka. Když jsem skončil a zhroutil se, spokojený se svým výkonem a hrdý na svoje úžasné malířské dílo, všiml jsem si jejího utrpení a bolesti. Tucker: „Jsi v pořádku? Co se stalo?" Dívka: „Nevidím... strašně to bolí... přímo pálí." Pomohl jsem jí většinu semena z oka odstranit a oba - dosud nazí a zpocení - jsme se odebrali do koupelny, kde jsem jí oko dobrých pět minut vymýval. Z toho je zřejmé, že sperma nedělá oku dobře. Několik dalších hodin jsem jí říkal „Rudé oko", což ji naštvalo. Prohlásila, že s orálním sexem už nemám počítat. Omluvil jsem se. Odpustila mi, dokud si nevšimla, že má semeno i ve vlasech. Musela si je dvakrát umýt, než to dostala pryč. Není nutné dodávat, že o ejakulaci do obličeje už nechtěla ani slyšet. Poté však polykala mé semeno do poslední kapky jako jep­ tiška při svatém přijímání.

Phantom Menace Když jsem jednou byl navštívit pár kamarádů a rodin ve Washingtonu, šel jsem se napít a jel pak domů k jedné holce. Budu upřímný: Nebyla ani trochu přitažlivá. Byla ale do mé udělaná a byla po ruce a co bylo snad ještě důležitější, měla chuť na orální sex. Znáte ten typ: Nevypa­ dají nijak zvlášť dobře, ale pohledy vám naznačují, že vás vykouří tak, jako kdyby to vynalezly.

31

Když jsme k ní přijeli, byl jsem dost namazaný, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Nedostali jsme se ani do ložnice. Hned za dveřmi mi stáhla kalhoty, posadila mě na bílou pohovku, klekla si na podlahu a začala se činit hned v obýváku. Ukázalo se, že jsem měl pravdu: vykouřila mě báječně. Felace trvala jistě alespoň dvacet minut, aniž by pustila můj penis z úst, a sála ve správnou dobu a na správných místech. Byla tak dobrá, že se mi zpo­ tily i kotníky. Bůh žehnej tomu, kdo ji to naučil. Jakmile skončila, šla do koupelny, aby si vypláchla ústa (patřila k těm, které to dělají), a já mezitím hledal v kapsách kalhot kondom a podíval se přitom na pohovku: Na její BÍLÉ pohovce byla výrazná OBROVSKÁ hnědá skvrna z mého zadku. Zprvu mi to přišlo k smíchu. Pak jsem si vzpomněl, že mě odvezla k sobě domů... a bydlela dobrých třicet minut jízdy od místa, kde jsem tehdy byl já. Právě když jsem přemýšlel, jak pojedu domů šedesát kilometrů stopem, vyšla z koupelny. Smůla. Rychle jsem položil na pohovku svoje kalhoty a „romanticky" jsem ji zatáhl do ložnice, kde jsem ji musel třikrát nebo čtyřikrát ošukat, než konečně usnula. Jakmile se tak stalo, vykradl jsem se z ložnice a pře­ házel podušky, aby byla skvrna skrytá. Dodnes nevím, zdají objevila.

Kuřačka Betty Předchozí příběhy jsou z minulosti, kdy jsem byl mladý a staral se o takové věci jako city a emoce. Jak jsem stárl a má duše se unavo­ vala, uvědomil jsem si, že bych byl hlupák, kdybych toho nevyužil, a tak jsem při orálním sexu začal více riskovat. Jednou jsem byl s holkou, které jsme říkali „Betty". Bydlela spolu s třemi dalšími holkami, ale ty vyrazily někam za zábavou, takže jsme se uvelebili v obýváku. Betty byla mistryní svého řemesla a obzvláště milovala, když se nade mnou mohla sklonit a vykouřit mi ho. Dobírala se právě ke gradaci své dobře dirigované symfonie slintání, ale než jsem se jí stačil uvolnit do úst, otevřely se dveře. Vstoupila jedna z jejích spolubydlících a spatřila Betty na kolenou, jak mě poctivě kouří, jako kdyby se přihlásila do konkurzu na nějaký por­ nografický film. Betty, se rty stále kolem mého penisu a rukou kolem mé zadnice, se ohlédla. Na okamžik se oči spolubydlících setkaly. 32

Jedna vstupovala do pokoje, druhá měla mého ptáka v ústech. V tutéž chvíli došlo ke dvěma věcem: • Vystříkl jsem svoji dávku Betty do úst. • Spolubydlící zaječela a utekla. Neměl jsem tři dny předtím žádný sexuální styk, a tak na Betty čekala dávka Petera Northe. Zaskočilo ji to, protože nic takového neočeká­ vala. Snažila se dávku pornografické hvězdy přijmout, ale bylo toho příliš. Nebyla na to připravená a navíc se ještě stále vyrovnávala s faktem, že ji její spolubydlící viděla kouřit ptáka, takže se začala dávit. Ne že by se rozkašlala nebo se lehce dávila, ale zrudla a umírala mně přímo před očima, s mým semenem jako vražedným nástrojem. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem předtím nikdy nic podob­ ného nezažil. Až dosud jsem se domníval, že se o tom jenom zpívá v rapu. Asi po pěti vteřinách, kdy jsem se na ni díval, jak se jí zvedá žaludek, se mi v hlavě rozezněla píseň „Blowjob Betty" od Too Short: „Mladá dívka včera v noci zemřela, protože se udávila semenem v průduš­ kách..." Udělal jsem jediné, na co jsem přišel, a dal jí Heimlichův hmat, neboli břišní strčení. Uchopil jsem ji kolem hrudi pod ňadry a vší silou jsem jí vtiskl pěsti do hrudního koše. Když jsem to udě­ lal potřetí, zasténala, vykašlala celou dávku na gauč a začala řvát: „PŘESTAŇ!" Zakašlala. „VŽDYŤ MĚ TO BOLÍ! UŽ TOHO NECH, TY BLBE!" Nakonec jsem ji musel odvézt do nemocnice. Už se sice nedusila, má ejakulace ji jen překvapila a dostala se jí do nosu, ale... ve snaze zachránit jí život jsem jí zlomil žebro. V nemocnici mě lékař pochválil, že jsem jí Heimlichem pomohl. Zdá se tudíž, že má-li být proveden správně, je třeba zlomit přitom žebro. Po tomto večeru už jsme se nikdy nevrátili ke staré magii. Možná proto, že se dva měsíce nedokázala zhluboka nadechnout.

Vyzvracené sperma Zajímavý orální sex jsem zažil s dívkou, s níž jsem něco měl jen jed­ nou. Setkali jsme se v jednom městě v jednom baru jednoho večera už si ani nevzpomínám, jak vypadala (děkuji ti, pivo za dolar). Jsem si 33

téměř jistý, že byla zasnoubená, ale nikoliv s mým kamarádem, takže mi to bylo jedno. Odvedla při kouření docela slušnou práci, zvláště když se vezme v úvahu, kolik jsem toho vypil. Skončilo to tím, že jsem jí ejakuloval do úst. Jako profesionálka stiskla kolem mého ptáka pevně rty, dokud nebyl suchý, ale když nakonec zvedla hlavu, měla v obličeji zvláštní výraz. Zkřivila obličej a otevřela ústa, jako kdyby se chystala zvracet, takže jsem se od ní rychle odtáhl. Pak to přišlo: „BÚÚÚCHRCHRCHR!" Valilo se to z ní jak z opilého námořníka. MÉ SPERMA! Bezesporu jeden z nejpyšnějších okamžiků mého života.

KAŽDÝ MÁ „TAKOVÉHO" KAMARÁDA Datum události: v průběhu let 1999-2001 Napsáno: červen 2005

Když jsem chodil na Duke Law School, našel jsem si tam některé z nejlepších kamarádů na Zeměkouli. Kluci jako PWJ, Zlatý chlapec, El Bingeroso, Protiva, JoJo a Kredit udělali z těch tří let jedno z nej­ lepších období mého života. I když všichni byli v něčem dobří, na Smrtícího bumeranga neměl ani jeden. Tenhle asi sto osmdesát tři centimetry vysoký běloch by byl docela hezký, kdyby neměl obrovský nos. Představte si mladšího Owena Wilsona s takovým nosem a nakrátko ostříhanými vlasy. Poprvé jsem se s ním setkal v univerzitní knihovně. Seděl u stolu s JoJo a já si k nim přisedl. Přestože jsem ho v té době neznal, jakmile začal mluvit o filmu, který právě viděl, a říkal věci jako „byl tak špatnej, že jsem se musel tlouct do ruky kladívkem, abych zapomněl na bolest, kterou mi působil" a „dívat se na to bylo jako masturbace smirkovým papírem", věděl jsem, že bych s tímhle klukem rád trávil víc času. V následujících měsících a letech jsem ho poznal mnohem lépe a zdá se mi, že každá vrstva, kterou na něm odkrývám, je podivnější a vese­ lejší.

OCD, Gl Joe a jeho přezdívka Když jsem přišel poprvé k Smrtícímu bumerangoví do bytu, měl jsem ho jen vyzvednout, abychom šli do jednoho baru. Bylo to asi měsíc poté, co jsem ho potkal v knihovně, a ohromené jsem zíral: Jeho byt byl svatyní nutkavě utkvělé poruchy. Úzkostlivě čistý a spartánský. Jedinou věcí v obývacím pokoji byl televizor na stojanu, před kterým trůnila jediná židle, a pod televizí stál Play Station 2. Kolem regulátorů po stranách konzole byly omotané kabely. Na polici měl asi tři stovky dokonale vyrovnaných DVD abecedně seřazených podle žánru. Měl spoustu standardních filmů, které jsou populární mezi muži, jako Zjiz35

vená tvář a Kmotr, ale většina jeho sbírky se zaměřovala na sci-fi. Měl všechny díly Hvězdných válek a Star Trek, navíc i ty, o kterých jsem nikdy neslyšel. V ložnici měl jen postel a psací stůl. V posteli prostěradlo s Batmanem a přikrývku s Green Lantem. Veškerý volný prostor v místnosti zabíraly figurky, neboli - jak říkal on - „akční postavy". Musel jich tam mít tak sedmdesát až sto. Některé byly postaveny tak, jako by spolu bojovaly. Gl Joeové bojovali s postavami ze Spawn, Supermani a postavy z Justice League stáli proti postavám z Hvězdných válek a desítky dalších figurek z filmů, které jsem neznal, stály proti sobě v zamrzlých soubojích. Tehdy mě nejvíce zaujal senzační plakát na stěně s Jeri Ryanovou... a pak jsem si uvědomil, že je oblečená jako Sedmá z devíti (postava, kterou hrála v Síar Trek). Zlatým hřebem byla mluvící figurka Yody, která stála na psacím stole. Když jsem se k ní blížil, vyhrkla: „Na velikosti nezáleží." Uhodil jsem ji a zašveholila: „Dej si pozor na temnou stranu." Tucker: „Poslyš, už jsi tady někdy měl nějakou holku?" Smrtící bumerang: „Jo... jednou." Tucker: „Co tomu říkala, všem těm věcem tady?" Smrtící bumerang: „Nic. Byla tady tma." Nejsem odborník na hračky, ale všiml jsem si, že má jak nové figurky Gl Joea, tak staré. Protože jsem je měl rád - když mi bylo DESET -, zeptal jsem se ho z legrace. Tucker: „Jsou ty nové figurky Gl Joeů lepší než ty z osmdesátých let? Nemyslím si, že by dokázaly překonat Snake Eyes ze staré školy." Smrtící bumerang (přesnost jeho odpovědi je zaručena tím, že mně ji později ještě napsal. Zpaměti. Z čehož je vidět, že trpěl obsedantné-kompulzivní poruchou.): „Rozhodné ano. Staré figurky trpěly silnou a oslabující chorobou zná­ mou jako syndrom zhoubné elastičnosti." K SZE docházelo, když jste drželi za nohy Dukeho nebo Roadblocka, jediné Gl Joey, které jste měli, protože vaši rodiče byli chudi a nenávi­ děli vás, a roztočili jste horní část, jíž jste uštědřili vítězný úder jeho nepříteli, z čehož jsem měl v letech dospívání velkou radost. Tento úder znamenal úžasný nástroj, používaný pouze jako krajní opatření, jako když se Cobra (obývaná k vojenské službě povolanými Barbínami ze sbirky mé sestry a prodanými za bílé otrokyně) chystala dobýt vaši pevnost z kostek Lega. Možná byste se rádi dozvěděli, proč právě 36

Lego. Protože vaši rodiče vám pro Gl Joey nekoupili základnu. Bože chraň utratit dvacet dolarů, aby jejich jediný syn, který strávil léta dospívání zákazy chození ven za takové prohřešky jako „odmlouvání" a „krádež auta", měl báječnou pevnost pro své jediné kamarády. Za těchto okolností nebudu mít žádné výčitky svědomí, až za pár let str­ čím ty dva blbce do domova důchodců a oplatím jim to. Když se postupné odlomila značná část pryže, rozpadl se Gl Joe na dva kusy. Plakali jste, protože z vašeho kamaráda byly dvě půlky. Byl zde ještě sekundární problém, nazývaný syndrom opotřebovaných palců. K SOP docházelo tehdy, když nadměrným používáním napadla Gl Joea konstrukční forma malomocenství a upadly mu palce, takže nebyli schopní držet zbraň. Jakmile těmto figurkám chybí palec, jsou téměř bezcenné. Hodí se akorát k tomu, abyste je pojmenovali po nějakém nepříteli ze školy a pak je rozpustili nad plamenem nebo je zničili výbušnou žabkou. Pokud vím, u současné verze se ani jeden z těchto problémů nevyskytuje. Zpráva, která se k předchozímu nevztahuje: Ještě stále jsem sám. Když jsem si prohlížel jeho DVD, spatřil jsem film, který nezapadal do védeckc-fantastických a gangsterských témat ostatních filmů: Smrtící bumerang. Miluji tento film a zeptal jsem se, proč ho má. Odpově­ děl, že je to jeho oblíbený film, a začal zpaměti citovat dialogy stejné hlubokým, barytonovým a vážným hlasem, jakým mluvil v tomto filmu Biily Bob Thornton. (Pokud jste tento skvělý film nikdy neviděli, pojednává o napůl retar­ dovaném muži jménem Karl Childers. Můj kamarád Smrtící bume­ rang se na velmi osobní rovině podobá hlavnímu hrdinovi, kterého hraje Billy Bob Thornton, protože oba jsou velmi citliví lidé, kteří se cítí uráženi a nespojeni se světem, neboť ten je nechápe a neváží si jioh, a v důsledku toho musí nosit společenskou masku, která je odlišná od jejich vnitřního já. Jediný větší rozdíl spočívá v tom, že Smrtící bume­ rang je naprostý génius, zatímco Karl Childers je mírné zaostalý.) Byl jsem s ním pohromadě snad teprve počtvrté či popáté, takže jsem ještě nevěděl, jak dokáže být nepředvídatelný. Poté, co jsme ode­ šli do baru a dali si pár drinků, jsem se bavil s hezkou fotbalistkou, která hrála za Severokarolinskou univerzitu, a Smrtící bumerang mně pomáhal tím, že se bavil s její kamarádkou. Myslel jsem si, že holka se kterou se baví, je úplné blbá, protože se za chvíli začal nudit, a když se začne nudit, tak nikdy nevíte, co udělá, aby se pobavil. 37

Dívka: „Máš tedy rád Duke?" Smrtící bumerang (hlubokým barytonovým zvučným hlasem jako Billy Bob Thornton ve filmu): „Někteří lidé mu říkají Kaiserova čepel, ale já mu říkám bumerang." Dívka: „Cože?" Smrtící bumerang: „Myslím, že jich pár budu chtít udělaný jako smažený hranolky." Dívka: „Co jsi říkal?" Smrtící bumerang: „Že jsi natvrdlá jako kůl." Dívka (ke mně): „Ten tvůj kamarád mě děsí." Tucker: „Mě taky." Po několika podobných večerech jsem rezignoval a bral ho takového, jaký je, protože to koneckonců bylo docela zábavné. Začali jsme se bavit s nějakýma holkama, a když nás nudily nebo štvaly, přišli jsme s improvizovanými dialogy z tohoto filmu. Obvykle jsem měl roli Doyle Hargravese, hrubého přítele (ve filmu ho hrál Dwight Yoakum). Smrtící bumerang: „Myslím, že tahle holka tě chce ošukat." Tucker (hlasem venkovského nádeníka): „Hele, zavři hubu, nebo tě zmlátím jako psa." Smrtící bumerang: „Chci z její vaginy taky něco mít." Tucker: „A už je to tady! Už tě mám, ty debile, plný zuby!" Náhodná dívka: „Co je to s várna?" Spor o McGriddle

I když dokáže být v mnoha ohledech divný, je Smrtící bumerang komický génius v mezích zákona. Nejryzejším příkladem je „spor o McGriddle". Prostřednictvím e-mailů jsme spolu probírali sendvič u McDonaldu, kte­ rému říkají McGriddle. Zde je zkrácený přepis této diskuze. Tucker: „Kámo, ta věc vypadá nechutně. Musí to bejt hnusný s tím sirupem. Co ty na to?" Smrtící bumerang: „Ztvýho nonšalantního přístupu musím předpoklá­ dat, že o tom divu, jakým je McGriddle, vůbec nic nevíš. Dovol, abych tě poučil. Jediný Pravý Bůh je pěstuje na stromech v Elysejských zahradách a používá přitom až do té doby nepoužívané zaříkávání. Pak je kouzlem přesune do tvé místní jídelny, kde je nějaký kuchařský bastard z ghetta, kterého tvůj McDonald zachránil před sociální pod­ porou, zabalí do celofánu, abys sis je jako šťastný spotřebitel mohl koupit. Pojídáš tuto jemnou lahůdku v marné naději, že tvé chuťové 38

pohárky dokáží zachytit příjemné nuance, s nimiž jsi konfrontován. Je to vejce? Ano, je, a také slanina. Ale počkej, nedali tam..., ale ano, je tam také. Dali tam i sýr. A pak, moji přátelé, to vložili do přepychové sladké žemle z palačinkového těsta! Když se vaše chuťové pohárky snaží zpracovat množství úžasných informací, dostanou se k sirupo­ vému valounu. BÁJEČNÝ SIRUPOVÝ VALOUN! Ohlásí se cukrářskou velkolepostí, jakou vaše chuť ještě nepoznala." Tucker: „Takže je máš rád?" Smrtící bumerang: „Jestli ještě NĚKDY o nich řekneš jediné špatné slovo, nacpu ti jeden z nich násilím do úst a donutím tě ho sníst, zatímco tě budu šukat do prdele a jako kondom použiji celofánový obal a pak té praštím do zátylku, aby ti sirupem napuštěné valouny explodovaly v hubě." Je ironií, že když jsem to dal na své webové stránky, komentovalo to více lidí než cokoliv, co jsem tam kdy napsal.

Buď vítán v mém životě Ze všech jeho duchaplných šprýmů Smrtícího bumeranga nejlépe charakterizuje chování k ženám. Když jsme si spolu poprvé párkrát vyšli, melo to vždy stejný průběh: Když jsem narazil na pěknou holku, pomáhal mně tím, že se zaměřil na její kamarádku, ale vždy z ní měl špatný pocit nebo ho něčím naštvala. Urazil ji a ona bud' utekla s plá­ čem, nebo se na něho namíchla. Zprvu to bylo otravné, protože holka, se kterou jsem se bavil já, obvykle odešla se svojí naštvanou nebo uraženou kamarádkou. Když jsem si na to zvykl, začalo mě to víc mást než štvát. Byl to slušně vypadající kluk a nedělal to z nafoukanosti, ale záměrně. Kdo dělá něco takového? Chtěl jsem to z něj vytáhnout a přitom jsem objevil snad nejzávažnější událost jeho života: Na střední škole měl životní lásku, ale oba šli na jinou univerzitu. Nikdy ji nepodvedl, protože je čestný a morální člo­ věk, ale ona takové vlastnosti neměla. Ošukala polovinu školy a nikdy mu o tom neřekla. Přinejmenším do doby, kdy k ní šel na návštěvu a nechápal, proč do jejího pokoje neustále chodí chlapi a ptají se jí, co bude dělat později..., dokud mu neřekla, že už by měl odejít. Nikdy to nepřekonal a dosud není schopen navázat nějaký milostný vztah. Chápal jsem, že po tomhle traumatu měl problémy s intimními vztahy, ale k šukání přece není nutné se zamilovat. I když s tím Smrtící bume­ rang v zásadě souhlasil, v praxi se podle toho neřídil. 39

Znáte rčení „Nevstoupil bych do žádného klubu, který by mé chtěl mít za člena"? Smrtící bumerang předpokládal, že žádná holka z těch, které se mu líbily natolik, aby s nimi chtěl šukat, by s ním šukat nechtěla. A každou holku, která s ním chtěla šukat, aniž by ho znala a vážila si ho, pokládal automaticky za kurvu... a s holkou, kterou pokládal za kurvú, odmítal spát. Tato absurdní Hlava 22 zaručovala, že Smrtící bumerang žil v celibátu. Přidejte k tomu jeho nízkou toleranci k blbosti a naprosté pohrdáni kurevským ženským chováním, spojené se skutečností, že mnoho dí­ vek, které jsem balil, spadalo do kategorie hlupaček nebo cour, které nenáviděl, a uděláte si představu o jeho chování. Zde jeden příklad: Několik měsíců po dokončení právnické fakulty jsem k němu zajel na víkend do Washingtonu. Byl ve špatné náladě, a to dokonce i na něj. Pracoval sedmdesát hodin týdně na posuzování dokumentů jako dočasný pomocný právník (nejnižší úroveň právnické profese), žil v mizerném a předraženém bytě v Alexandrii, bez žen a naděje na změnu. Byl v takové depresi, v jaké jsem ho ještě nezažil. Z toho, co jsem viděl, mohu říct, že jeho jedinou radostí byly výhry v Tetris nad jeho spolubydlícím. Rozhodl jsem se, že ho vytáhnu ven, opiju a uvi­ dím, jestli se mi podaří ho trochu rozveselit. Popili jsme nejdříve u néj a docela jsme se namazali. Pak jsme skončili v nějakém baru v Clarendonu, plném krásných holek. Na druhém konci baru jsem viděl holku, kterou jsem pokládal za nejhezčí ze všech. Tucker: „Podívej se tamhle na tu krásnou holku." Smrtící bumerang: „Aby byla krásná, musela by bejt tma." Tucker: „Co to meleš za nesmysly? Vždyť je krásná!" Smrtící bumerang: „Já to vidím jinak. Je to blonďatá courá a ty jseš namazanej. Promluvil Amor." Šli jsme k ní, ale než jsem ji začal balit, uvědomil jsem si zklamané, že Smrtící bumerang měl pravdu: Její hezká tvářička a velká prsa nešly dohromady s jejími vysokými botami z ghetta a sloníma nohama. Horní část těla byla skvělá, dolní jako u nejsilnéjšího muže světa. Smrtící bumerang: „Chacha. Vítejte v Zerosville s populací jako ona." Tucker: „Potřebuju pár panáků." Smrtící bumerang: „Teď víš, pro koho dojít, když nenastartuješ auto a budeš ho potřebovat roztlačit." Tucker: „Hele, kámo, nech mě teď chvíli samotnýho. Sbalím ji a ty si ze mě můžeš zejtra dělat srandu, ale dneska večer mi nech mý iluze." 40

Přišla ke mně a začala se mnou flirtovat ještě dřív, než jsem stačil něco vypít. Když jsem se s ní bavil, hrál jsem nesmělého chlapa. Ne snad proto, že bych chtěl hrát hry pro pokročilé, ale chtěl jsem se nejdřív opít, aby mi její nohy nepřipadaly tak tlusté. Tucker: „Co vlastně děláš?" Sloní nohy: „Právě končím školu, ale taky pracuju jako modelka a po skončení školy to nejspíš budu dělat na plnej úvazek." Smrtící bumerang: „Ty že jsi modelka? V tom případě to červený S na mý hrudi znamená, že jsem Superman." (Řekl jsem vám už, že si vzal do baru supermanské triko?) Sloni nohy: „Jsem modelka!" Smrtící bumerang: „Uvěřil bych ti to, kdybys neměla tak tlustý nohy... Poslyš, nebyla jsi snad v katalogu Lane Bryanta? Nebo v něčem tako­ vým?" Sloní nohy: „NE!!!" Tucker: „Abych něco řekl na její obranu, uvědomuješ si, kolik peněz dostávaj modelky, který nemaj ideální tvary? Byl bys překvapenej." Sloní nohy: „JÁ MÁM IDEÁLNÍ TVARY! Minulej tejden jsem podepsala smlouvu s Fordem!" Smrtící bumerang: „Leželas přitom na zádech?" Jedna z velkých věcí na chování Smrtícího bumeranga spočívá v tom, že neúmyslné hraje roli „zlýho chlapa". Když balíte holky, přítomnost takového kamaráda může být pro vás někdy výhodná. Protože byla tahle holka na Smrtícího bumeranga naštvaná a uražená, přilnula víc ke mně. Nejenže je snadnější hrát roli hodnýho chlápka, když je tam i ten špatný, ale ta menší slovní přestřelka navíc způsobila, že si chtěla se mnou zašukat, aby dokázala, že je žádoucí. Existují však hranice toho, co holky snesou, než se skutečné naštvou a odejdou. Ještě jsem se s ní chvíli bavil, upevnil si pozici a pak jsem Smrtícího bumeranga odvedl, abych mu ukázal nějakou jinou holku, která by ho zaujala natolik, že by to na ni zkusil. Pokud něco takového dokážete, pak je to vždy další plus. Hned první skupina dívek, se kterou jsme se začali bavit, byla rozto­ milá a jedna vypadala na to, že by se jí Smrtící bumerang mohl líbit. Dívka: „Jsem si jistá, že tě musím odněkud znát." Smrtící bumerang: „Možná chodíme do stejnýho knihkupectví s komiksy." Řekl to ironicky, ale jí nedošlo, že to byl vtip. Dwka: „Ne, odtamtud ne. Myslím, že jsem tě viděla jet v Ballstone na kole." 41

Smrtící bumerang: „To snad nemyslíš vážně." Dívka: „Cože?" Smrtící bumerang: „Vlastně jo, jel jsem do obchodu s pornem. Vzal jsem si kolo, aby mě nikdo nepoznal." Dívka: „Musím najít kamarádky." Pak jsme se odebrali ke dvěma opravdu hezkým holkám. Pro mé to vypadalo dobře, ale holka Smrtícího bumeranga na svůj úkol jedno­ značné nestačila. Dívka: „Až získám bakalářskou hodnost, chtěla bych ve studiu psy­ chologie pokračovat." Smrtící bumerang: „Na to bys musela bejt hodné chytrá." Dívka: „Jsem chytrá." Smrtící bumerang: „Nejchytřejší věc, kterou jsi kdy vypustila z úst, byl penis." Dívka: „NEJSEM BLBÁ!" Smrtící bumerang: „MĚLA BYS PŘESTAT PLÁCAT NESMYSLY, NEBO TI UCPU HUBU HADICÍ!" Otočila se a odešla. Smrtící bumerang se uchopil za bradavky jako Buffalo Bili v Mlčeni jehňátek. „TA MĚ ALE POŘÁDNĚ NASRALA!" Tucker: „Uvědomuješ si, že když urazíš jednu holku, nenaštveš jen ji, ale zkazíš si to i u všech jejích kamarádek? Vidíš ty holky, se kterejma sedí? Pro tu skupinu jsme něco jako malomocni." Smrtící bumerang: „Neslyšel jsi snad, jaký z ni vycházelo nesmyslný žvatlání?" Tucker: „Poslyš, jsem tvůj nejlepší kámoš, tak mi trochu pomoz." Smrtící bumerang: „Nejlepší kámoš? Nedokážu dostatečně objasnit, jak tě nesnáším." Tucker: „To je tedy zvláštní. Jsem skutečné tvůj nejlepší kamarád, ale kdybych zejtra zemřel, nebyl bych si jistej, jestli mi přijdeš na pohřeb." Smrtící bumerang: „To nevím. Snad..., kdyby zrovna nedávali nic zajímavýho v televizi." „FELACE NEZAPLNÍ DÍRU VE VAŠÍ DUŠI!!!" Tím si to definitivně zpečetil u všech dalších holek v baru, takže jsme se vrátili ke Sloním nohám. Šťastnou shodou okolností stála s nějakou jinou dívkou. Ta byla docela hezká a robustní a působila příjemným dojmem, 42

takže si se Smrtícím bumerangem docela rozuměli. Když v baru zavírali, dohodli jsme se, že všichni půjdeme do palačinkového řetězce IHOP. Jakmile jsme vyšli, vzal jsem si Smrtícího bumeranga stranou. Tucker: „Hele, buď v pohodě, tyhle holce se líbíš a chce tě. Buď sám sebou a všechno bude v pořádku. Mám pocit, že je to dobrá holka." Smrtící bumerang: „Jo, taky si to myslím. Jestli nebude pokládat za zábavnou moji směs sarkastického důvtipu a politické satiry, vytáhnu na ni hru B: bláznivý humor s jen lehce zahalenými narážkami na mas­ turbaci." Měl jsem ho tehdy strčit do silnice pod nějaké auto, ale jak už jsem řekl, jsem vérný kamarád. Když jsme se dostali k IHOPu, stálo před ním ve frontě asi třicet lidí, většinou černochů a hispánců. Smrtící bumerang je hned všechny předběhl a vykřikl: „Tady jsou běloši, který se potřebujou najíst, tak je pusťte před vás, protože potřebujeme stůl." Řekl to samozřejmé v žertu a většina lidí to také tak pochopila a zasmála se. Městský strážník Alexandrie, který byl u dveří, to ovšem vzal jinak. Polda: „Jestli se vaše chování nezlepší, vyříkáme si to jinde." Smrtící bumerang: „Tak dobře, pane Odznaku z umělý hmoty. Kterou část výuky na policejní akademii jste vynechal? Zřejmé tu o pohostin­ nosti." Tucker: „Poslyš, nech toho, vždyť je to opravdovej polda." Smrtící bumerang: „Aha... Dobře, jdeme jinam." Bereme holky naproti přes ulici do Dennýs. Zdá se, že mají nižší měřítka na usazení opilých blbců než v IHOPu, protože dostáváme okamžitě stůl. Smrtící bumerang jde na toaletu, a když se vrátí, ozna­ muje všem u stolu: „Brát antibiotika a pít na ně pivo je blbej nápad. Právě jsem spustil symfonii pohybů střev v různých tónech a melodiích. Byl jsem jako kadící xylofon." Pokládal jsem to za veselou historku, dívky nikoliv. Někteří lidé prostě nemají smysl pro nočníkový humor. Poté, co jsme si objednali, začali se Smrtící bumerang a jeho dívka blíže seznamovat. Druhá dívka: „Co déláš ve volným čase?" Smrtící bumerang: „Rozřezávám guatemalský šlapky a pohřbívám je do mělkých hrobů u mezistátních silnic."

43

Druhá dívka: „A co tvoje rodina?" Smrtící bumerang: „Můj táta byl tak lakoměj, že mně a mým sestrám dal k Vánocům deset dolarů a v noci, kdy jsme spali, nám je zase vzal a pak nás zbil, že jsme je ztratili." Byla to hezká holka, ale vtipy moc nechápala. Protože jsem měl pocit, že večer rychle utíká, pokusil jsem se změnit téma a zaměřil jsem pozor­ nost na bývalého přítele Sloních nohou. Nezajímalo mě to, ale došel jsem k názoru, že tak spíš vyhovíme intelektuálnímu dosahu druhé dívky. Sloní nohy: „Když jsme se seznámili, bylo mu dvacet šest a mně dva­ cet. Potkali jsme se v Macaroni Grill, kde jsem byla s kamarádkami na večeři. Bylo to ve..." (jmenovala nějaké venkovské univerzitní město). Smrtící bumerang: „Byl to zástupce manažera v Macaroni Grill? V tom městě? Chachacha. To tedy byla trefa. Byl odtamtud? Měl kozí bradku a jezdil ve zrezavělém Firebirdu?" Sloní nohy: „Ne, byl to dobrej kluk. Skvělej." Smrtící bumerang: „Vypadá na typ chlapa, kterej by byl schopnej vyznat lásku k nějaký holce sprejem na dálničním nadjezdu. Vsadím se, že k jeho vytíženýmu programu patřilo brečet do polštáře, že ho život vysává." Smrtící bumerang došel k názoru, že mu dlouho nenesou jídlo a že by to dokázal lépe než zdejší kuchař na lince, takže vstal od stolu a šel do kuchyně. Protože tam nikdo nebyl, začal kroutil knoflíky sporáku a pře­ pínal vypínače tak dlouho, dokud ho nespustil. Mezitím přišla kuchařka, spatřila ho a ohromeně několik vteřin zírala, jak nalévá do pánve těs­ tíčko. Když si jí všiml a ona tázavě pokrčila rameny, prohlásil: „Mám hlad, a tak si chci udělat pár lívanců." Nedomnívala se, že je to zábavné. Museli jsme onoho večera odejít již z druhé restaurace. Holky jely vlastním autem a na parkovišti jsme se dohadovali, co dál. Druhá dívka přišla s dobrým nápadem. Druhá dívka: „Víte co..., mám doma velkou vanu s horkou vodou. Co vy dva na to, kdybych se zeptala, jestli nechcete jet ke mně?" Smrtící bumerang: „Skvělý... Mám nakažlivou angínu." Tucker: „Má zdravotní pojištění. Pojedeme za vámi." V autě se tvářil Smrtící bumerang stejně nadšené jako mormon sledu­ jící břišní tanec.

Tucker: „Poslyš, ty nakažlivá angíno, co máš za problémy?" Smrtící bumerang: „Proč mě tolik ženskejch odpuzuje?" Tucker: „Protože jseš zablokovanej a nemůžeš se vyrovnat s tvojí bejvalou. Chceš to snad vzdát? Tý holce se líbíš." Smrtící bumerang: „To asi jo. Nevypadá špatně. Když já ale nevím." Když jsme k nim dojeli, v domě již byla parta lidí. Jedna z jejich spolu­ bydlících zřejmé pořádala večírek. Druhá dívka nám namíchala drinky. Posadili jsme se, chvíli seděli a pak jsme se Sloníma nohama vlezli do velké napuštěné vany s horkou vodou. Než jsme se pořádně k ně­ čemu dostali, slyšel jsem po několika minutách, jak kamarád křičí. Smrtící bumerang: „Tak ty se mnou teda nechceš nic mít? Proč? Vadí ti snad můj chmelem páchnoucí pivní dech? Ach tak, tvůj tatík moc chlastá, co?" Přišel ke koupelné. Smrtící bumerang: „Odcházím." Tucker: „Proč? Co se stalo?" Smrtící bumerang: „Jedu si domů pro pistoli, abych tady mohl všechny zabít." Zdrhne dřív, než si obleču trenky (Sloní nohy mi je svlékla.). Nedohnal jsem ho. Hledám Druhou dívku. Tucker: „Co se k sakru děje? Proč odešel?" Druhá dívka: „Já nevím. Tvůj kamarád je nějakej divnej." Tucker: „Musel k tomu mít důvod. Nemohl přece odejít jen tak." Druhá dívka: „Myslím, že se naštval, když se mě pokusil políbit." Tucker: „A co se stalo?" Druhá dívka: „Ucukla jsem." Tucker: „COŽE? Proč jsi ho sem tedy zvala, když se ti nelíbil?" Druhá dívka: „Já nevím. Myslela jsem si, že jo, ale pak jsem to tak necítila." Nedokázal jsem uvěřit, že ta mrcha s ním celý večer FLIRTOVALA a pak ho odkopla, KDYŽ SI HO NEJDŘÍV PŘIVEDLA DOMŮ. Netvr­ dím, že by s ním musela šukat, ale odepřít mu polibek bylo hodně špatné. Zvláště pro něj, protože ten kluk neměl při kontaktech se ženami žádnou sebeúctu. Hovor na mobilu nebral, takže mně nezbylo, než se vrátit do vany a Sloní nohy vypadala v plavkách po mých dvaceti pivech překvapivě dobře. Za chvíli jsme byli oba dost vzrušení a já se chtěl přemístit do ložnice, ale ona na mé hodila bombu. 45

Sloní nohy: „Nejsem si jistá, jestli to mužem udělat. Musím se nejdřív zeptat kamarádky." Tucker: „Proč?" Sloní nohy: „Protože... tady nebydlím. Přijela jsem na návštěvu z Ohia. Všechny ložnice tady patří jejím spolubydlícím. Zeptám se, jestli bysme směli jít do jejího pokoje." No to snad ne! Druhá dívka jí to samozřejmě nedovolila. No nic, dokážu pochopit, že si lidé nepřejí, abyste jim šukali v jejich posteli. Zvažoval jsme další možnosti. Sloní nohy to nechtěla dělat na vnitřní terase. „Někdo by nás mohl vidět." Nechtěla ani na pohovce, na které jsme původně měli se Smrtícím bumerangem spát. „Někdo by se mohl vzbudit a přijít do obýváku." V posledním pokusu o záchranu noci jsem jí podle mého názoru učinil rozumný návrh: Sloní nohy vezme auto Druhé dívky a odjedeme spolu do bytu Smrtícího bumeranga, který měl postel navíc. Dovedli byste uhádnout, co jí na to řekla Princezna Kazimrd? Ne. Zuřil jsem. Druhá dívka nám naprosto zničila nadějnou noc, aniž by ktomu měla jiný důvod než okamžitý rozmar. Prvotřídní mrcha. Nehod­ lal jsem jí to darovat. Následujícího rána jsem vstal časné, šel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Sejmul jsem víko splachovací nádrže a vhodil dovnitř gargantuovské hovno. Už jsem v životě dosáhl mnoha homerunů, ale tohle byl můj první odpal až do horních řad diváků. Pak jsem vzal fix, který jsem našel v jejím domě, a napsal na spodek víka: „To máš za Smrtícího bumeranga, kurvo." Vrátil jsem víko na nádrž, použil asi polovinu role na vytření zadku a papír jsem rovněž vhodil do nádrže. Jak jsem očekával, záchod se při spla­ chování ucpal a špinavá, zapáchající voda se rozlila po podlaze. Okamžité jsem si zavolal taxíka a rozloučil se se Sloníma nohama. Hystericky jsem se rozesmál. Sloní nohy: „Co té tak pobavilo?" Tucker: „Řekni kámošce, že toho vůbec NELITUJU. Ona bude vědět, o čem jsem mluvil."

46

Celou cestu taxíkem jsem se smál. Ke Smrtícímu bumerangoví jsem dorazil v sedm ráno, ještě stále přiopilý. Našel jsem ho v křesle před televizorem, promočeného a se zaťatými pěstmi. S tak rozzlobeným výrazem v obličeji jsem ho ještě nikdy neviděl. Tucker: „Hej, co se děje?" Ukázal z okna na svoje auto. Přední a zadní sklo chybělo a kapota a střecha byly zprohýbané. Tucker: „Proboha! Co se stalo?" Smrtící bumerang: „Nechce se mi o tom mluvit." Tucker: „A proč jsi tak mokrej?" Smrtící bumerang: „Ani o tom se mi nechce mluvit." Tucker: „To tady takhle sedíš celou noc?" Smrtící bumerang: „JÁ SE O TOM NECHCI BAVIT! Bůh mé nepo­ chybně nenávidí. NESNÁŠÍ MĚ. NECHCI NIC JINÝHO NEŽ KLID A MÍR A PROSTÝ ŽIVOT S MÝM NINTENDO A S MÝMI KOMIKSY. CHCI TOHO SNAD TOLIK?" Po několika hodinách se uklidnil a řekl mi, co se stalo. Když jel po mezistátní silnici domů, hustě pršelo. Jel v pravém pruhu, litoval se, že byl odmítnut, a dojížděl jakýsi kamion jedoucí v levém pruhu. Na poslední chvíli si všiml, že kamion vjíždí do jeho pruhu, aby mohl odbočit z dálnice. Smrtící bumerang musel prudce trhnout volantem, aby se s ním nesrazil, a protože jel příliš rychle a silnice byla kluzká, narazil v přibližně stokilometrové rychlosti do dopravní značky. Odnesl to nárazník a kapota. Auto se pak převrátilo, skončilo na střeše a přitom prasklo přední i zadní sklo a část se ho vysypala. Pak otvorem po předním skle vylétl on sám. Kamion jel dál, aniž by si jeho řidič všiml, co se stalo. Řečeno jeho slovy: „Poté, co mně dopravní značka zničila auto, jsem šlápl na brzdu. Jak­ mile mi srdeční tep klesl pod dvě stě, dokázal jsem odlepit prsty od volantu a poděkovat všem velkým i menším božstvům za to, že jsem přežil. Musel jsem vykopnout zbytky obou skel, protože se mi sklo sypalo dovnitř. Jakmile jsem nabyl dost motorické kontroly, abych mohl jet dál, vyjel jsem a uvědomil si, že božstva sice ušetřila můj život, ale dělala si ze mě legraci. Důkazem byla každá kapka deště, která mé dírou po skle zasáhla do obličeje." Tucker (nepokoušející se udržet smích): „To je tedy NĚCO." Smrtící bumerang: „To tedy jo. A takhle to mám každej den." 47

Tucker: „Poslyš, kámo - osud sice s tebou může vyjebávat, ale ty mu to můžeš vracet." Informoval jsem ho o tom, jak jsem ho pomstil. Odpověděl, že to ode mé nebylo pěkné, ale zaznamenal jsem jeden z řídkých okamžiků, kdy jsem ho vidél vřele a nefalšovaně se usmát, přestože jen prchavě.

„Raději bych řekl vaginálně odmítaný" Smrtící bumerang a já jsme v létě po druhém ročníku vypomáhali v téže právnické firmě. Jednoho večera onoho roku se stalo cosi, co dokládá naše přátelství a vysvětluje Smrtícího bumeranga jako osobu. Bydleli jsme kousek na jih od San Franciska a jeli jsme do města na večírek. Před námi jel nějaký polda, který nespěchal a neměl ani zapnutá světla či sirénu. Nezastavil na stopce. Smrtící bumerang se rozčílil. Přestože kamarádí se mnou, je to velmi morální a spravedlivý člověk. Buď děláte něco dobře, nebo špatné a tenhle polda udělal špatnou věc. Smrtící bumerang začal troubit, blikat na něho světly a gestikulovat, aby zastavil. Tucker: „Co děláš? Vždyť je to polda!" Smrtící bumerang: „UDÁM HO! PROJEL PŘES STOPKU BEZ ZASTA­ VENÍ!" Tucker: „To nemyslíš vážně. Zešílel jsi?" Smrtící bumerang: „Dej mi svůj mobil. Zavolám devět set jedenáct." Díky bohu nemohl na dost dlouho sundat ruce z volantu, aby se zmoc­ nil mého mobilu. Podařilo se mi ho uklidnit těsně předtím, než jsme dojeli na večírek. Pořádala ho společnost Eveo.com v místě s názvem Ruby Sky, které se tvářilo jako klub. Téměř okamžitě po našem pří­ chodu ke mně přišly dvě holky v paličkovaných šatech a s rozmaza­ ným make-upem. Dívka 1: „No to snad ne - já té znám." Tucker: „Nejsem táta tvýho dítěte." Zachichotá se a věnuje mi koketní úsměv. Tucker: „To byl pokus o vtip. Jak to, že mé znáš?" Dívka 1: „Ty jsi ten kluk, co má ty webový stránky se žádostmi o schůzky?" (V té době na nich nebyl žádný provoz a měl jsem na nich právě jen formulář, o kterém mluvila.) Smrtící bumerang: „Co je zas tohle? Co je to za kurvy?" Tucker: „Hele, nech toho - ano, dámy, máte pravdu, to jsem já." 48

Dívka 1: „JASNĚ! Věděla jsem to! Co za to?" Smrtící bumerang: „Nevyléčitelnou žloutenku C a léta citovýho trá­ pení." Tucker: „PŘESTAŇ S TÍM!" Smrtící bumerang: „POJĎ RADŠI NA PANÁKA, TUCKERE, VŽDYŤ VÍŠ, JAK TO PAK DOPADÁ - BUĎ SI DÁM NĚCO K PITÍ, NEBO ODSUD ODEJDOU S PLÁČEM." Většinou mi dokáže s holkama pomáhat, příčí se mu to jen tehdy, když je úplně pod obraz... Smrtící bumerang se uvolní až po pěti panácích Jágermeistera. Dostáváme stůl a drinky a bavíme se. Dívka, se kterou se bavil Smr­ tící bumerang, Dívka 2, se domnívala, že je zábavný, a smála se jeho vtipům. Všechno bylo v pořádku do chvíle, kdy to Dívka 1 zkazila tím, když řekla, že má přítele, ale neustále ho podvádí, zvláště s chlapy jako já. No tohle... Smrtící bumerang: „Nevím, jestli se máš čím chlubit, ale rád vidím, že jsi ty bezcenný lekce v kurvení zvládla." Dívka 1: „Ty mé nemůžeš urazit, když přijdeš do klubu v triku s Batmanem." Smrtící bumerang: „Raději budu provádět felaci rozpálený kulmě, než poslouchat tvý rady ohledně módy." Dívka 1: „Ty ale takový rady POTŘEBUJEŠ, aby ses neoblíkal jako postava z akčních filmů." Snažil jsem se je uklidnit, ale za chvíli to začalo znovu. Smrtící bumerang: „Máš v životě ještě něco jinýho než práci a felaci? Nepočítám prázdný injekce a použitý kondomy, který ti zdobí podlahu v bytě." Dívka: „To tedy MÁM! Dělám spoustu věcí. A co děláš kromě práce TY? Díváš se každej den na kreslený filmy s Batmanem?" Smrtící bumerang: „Ženská, neznevažuj Batmana, nebo skončíš s touhle vidličkou v oku. Nedívám se jen na Batmana, ale chodím i do posilovny. Měla bys to někdy zkusit." Dívka: „Promiň mi, ty vzpérači, ale já běhám." Smrtící bumerang: „Běháš? K ledničce při televizních reklamách? Proto jseš tak tlustá?" (Nebyla ani trochu tlustá, ale Smrtící bumerang rád mačká na knoflíky ženské nejistoty.) Dívka: „Jsi naprostej blbec." Smrtící bumerang: „Tak se uklidni, hubeňoure, a nerozčiluj se. Jen tak ze zvědavosti: Snědla jsi vůbec někdy něco?" 49

Tucker: „Nech už toho." Smrtící bumerang: „Snědla zapovězený jablko." Tucker: „Poslyš, ty blbe, tady máš moji láhev s pivem, loupej si etiketu a bud' už chvíli zticha." Vzal jsem Dívku 1 k baru, abych ji uklidnil, protože na rozdíl od plu­ kovníka Onanie jsem s holkou, se kterou jsem se bavil, hodlal šukat. Dívka 2 ještě stále pokládala Smrtící bumerang za zábavného kluka, takže s ním zůstala sedět u stolu a bavili se. Dívka: „Jseš svobodnej?" Smrtící bumerang: „Raději bych řekl vaginálně odmítaný." Dívka (se smíchem): „Jsi vážné zábavnej. Nevěřím, že žiješ sám." Smrtící bumerang: „Jsem pétadvacetiletej společensky nemožnej chlap s předčasnou ejakulací a nosím triko s Batmanem. Je to skutečně tak nepřijatelný?" Po několika skleničkách se Dívka 1 uklidnila, vrátila se ke stolu a s Dív­ kou 2 okamžitě odešly na toaletu. Tucker: „Zdá se, že ta tvá holka po tobě jede. A je dost pěkná. Nedo­ táhneš to už jednou až do konce?" Smrtící bumerang: „Nevím. Má dvouletý dítě... no dobře, alespoň vím, že šuká." Tucker: „Chceš si dát ještě pár panáků?" Smrtící bumerang: „Jo, dám si. Víc se nenávidět než teď už ani nejde." Myslím, že to byl George Burns, kdo řekl: „Stačí jeden drink, abych se opil. Problém spočívá v tom, že nevím, jestli je to ten třináctý nebo čtrnáctý." Totéž by se dalo říct o Smrtícím bumerangoví a jeho zaujetí ženami. Zaujetí musí dokonale ladit s množstvím vypitého alkoholu. Musí ho být hodně, ale ne tolik, aby ztratil sebekontrolu. Problém je v tom, že jeho tolerance k alkoholu je ohromně vysoká, což nepone­ chává příliš velké rozpětí pro omyl. Pokud nemá dostatečně vypito, mysli si o každé ženě, že je courá, a nedotkne se jí, jenže když toho vypije moc, zvrací a zhasne. Dostat se do zóny zájmu vyžaduje vrat­ kou rovnováhu. Vypili jsme po panáku a pak ještě po jednom. Pak se vrátily holky z toalety, a když Smrtící bumerang spatřil Dívku 2, usmíval se. Jsem rozrušený, protože si myslím, že jsem ho dostal do optimální nálady. Po dalších třiceti minutách se na něho podívám a vidím, že má hlavu v dlaních a něco si mumlá do drinku.

50

Smrtící bumerang: „Vím, ty můj alkohole, že ti můžu důvěřovat. Že mě nenecháš na pospas takový špinavý kurvě, že ne?" Dívka 1: „Co se stalo s tím tvým kámošem?" Tucker: „Má problémy s ženami. A s alkoholem." Smrtící bumerang: „Bolí mě játra, má játra umírají." Dívka 2: „Je opravdu vtipnej." Smrtící bumerang: „Jestli tě naprosto neodpuzuju, tak jsi byla nepo­ zorná." Dívka 2: „Neodpuzuješ mě." Dívka 1: „Mě ale jo." V tomto okamžiku šel kolem našeho stolu nějaký chlápek o berlích. Smrtící bumerang: „Chtěl bych mít berle jako on, abych se s nima mohl utlouct k smrti. Bylo by to lepší než dnešní večer." Protože jsou záchody malé a jen pro jednu osobu, musel zmrzačený chlapík při močení nechat berle venku. Když jsem spatřil příležitost, rozhodl jsem se zlepšit na jeho úkor náladu Smrtícího bumeranga. Doběhl jsem k berlím a zavřel je na prázdném dámském WC. U stolu jsem se tiše smál, protože jsem tušil, co bude následovat: „KDE JSOU, DO PRDELE, MÝ BERLE?" Dívka 2: „Chachacha - s várna dvěma si člověk užije." Smrtící bumerang (hlasem Smrtícího bumeranga): „Jak bez nich ten člověk dojde na policii, aby si stěžoval?" Tucker: „Ne..., už ne." Dívka 1 a já jsme se rozhodli, že pojedeme jejím autem k ní Qak jistě tušíte, kvůli sexu, jak je u lidí normální) a Dívku 2 a Smrtícího bume­ ranga ponecháme jejich osudu. Jak to s nimi bylo dál, jsem si nechal druhého dne od Smrtícího bumeranga vyprávět. Pokračoval v pití, dokud Dívka 2 neodešla. Bez něho. Zřejmé ho už měla dost, protože byl střídavě mimo nebo jí říkal, že je kurva, a to hlasem Smrtícího bumeranga. Po jejím odchodu se potuloval po baru a nakonec došel k rozhodnutí, že potřebuje jít na záchod. Cestou se začal naklánět doprava, a aby to vyrovnal, naklonil se prudce doleva. Narazil přitom hlavou do zdi a upadl na záda. Stalo se to před skupinou lidí, kteří se tomu hlučně smáli. Byla to taková rána, že zůstal ležet asi minutu na zemi a snažil se přijít na to, jak se postavit na nohy. Nakonec se převalil na břicho, ale vstát

51

se mu nepodařilo. Začal se proto vojenským stylem plížit k nejbližší židli. Jakmile se k ní dostal, vyšplhal se po ní a posadil se. Rozhlédl se po davu, který ho pozoroval a smál se mu, ukázal na sebe a vykřikl: „Ještě stále svobodný, dámy!"

Kde je teď? Smrtící bumerang je jiný člověk, než jaký býval v době, z níž pocházejí tyto příběhy. (Většina se jich odehrála v letech 1999-2002.) Přes­ tože jsem ho mockrát prosil, aby si založil webové stránky jako já, na nichž by mohl rozehrát svůj fenomenální komický talent, opakovaně to odmítal a začal se věnovat jiné oblasti. Skončilo to pro néj dobře a nyní je mnohem šťastnější, především díky své nové práci. Požádal mě, abych o této nové práci nic nepsal, a já samozřejmé jeho přání respektuji. A abych nezapomněl: Prodal na eBay všechny své figurky z akčních filmů (za slušný peníz, jak rád zdůrazňuje) a již nespí na prostěradlech s Batmanem. Zůstal však svobodný.

52

TUCKER ŠUKÁ TLUSTOU HOLKU A CO NÁSLEDOVALO Datum události: březen 2000 Napsáno: srpen 2004

Známe to všichni. Všichni jsme někdy náhodně šukali s tlustou holkou. Začínáte večer s nejlepšími úmysly, ale nakonec máte opilecký výpa­ dek a skončíte s nějakou holkou, která má zadek větší, než můžete vidět na videu se Sir Mix-a-Lot. Zakončit večer ožralý nějakou prasečinkou je obřadem přechodu amerického muže. Není se zač stydět. Jakmile to bylo řečeno, mohu dodat, že jen málokdo z nás šukal s tlustou holkou záměrně. Budu upřímný: Mohl bych se stát členem tohoto klubu, ale je třeba k tomu říct pár vysvětlujících věcí. Všechno to začalo v únoru roku dva tisíce, v prvním měsíci, kdy jsem si zřídil webové stránky. Bylo mi dvacet tři let a studoval jsem druhý rok na právnické fakultě. TuckerMax.com byly původně stránkami se žádostmi o schůzky, které jsem si otevřel v důsledku sázky. Moji kamarádi se domnívali, že jsou senzační, ale chtěli vidět nějaké výsledky. PWJ: „Tuckere, ty webový stránky jsou úžasný, ale musíš se přes ně taky seznámit s nějakou holkou." Tucker: „Já nevím." Protiva: „Tuckere! Jak to, že ses přes ně ještě neseznámil alespoň s jednou holkou? Takhle je to ubohý." Tucker: „Já nevím. Ale nějaký šílený ženský už mně posílaly maily." Protiva: „Kdy té to kdy v minulosti zastavilo?" Smrtící bumerang: „To ti psaly nějaký šílený ženský, který jsi balil po barech?" PWJ: „Poslyš, nemůžeš toho nechat, aniž by sis s nějakou dohodl rande. Nemůžeš přestat, dokud neseženeš alespoň jednu holku." 53

Tucker: „Máš pravdu. Co hrozného by se mi mohlo stát?" Protiva: „JASNĚ. Tahle linie myšlení ti vždycky šla dobře." Kamarádům jsem nejen slíbil, že půjdu na rande s nějakou holkou, se kterou se seznámím přes své webové stránky, ale přislíbil jsem také, že pro to udělám maximum. Jakmile jsem učinil tento slib, neozvala se jediná holka z Durhamu v Severní Karolíně či okolí. Vím, že to teď zní směšně, protože denně se mi ozývají desítky holek, ale musíte si uvědomit, že když jsem s webovými stránkami začínal, byl jsem mimo okruh mých kamarádů prakticky neznámý. Tenkrát mé stránky navštěvovalo tak třicet lidí denně. Tehdy tam byly jen asi tři moje povídky a vůbec mě nenapadlo, že se z těch stránek stane něco víc než hloupý vtip. Kdybyste mi řekli, že se v průběhu dvou let stanou startovní čárou ke slávě, vysmál bych se vám a doporučil, abyste přestali kouřit skleněného ptáka. Celý jeden týden nic. Dva týdny zase nic. Už jsem byl trochu zoufalý při pomyšlení, co budu muset snést od kamarádů za to, že se na stránce se žádostí o rande neobjevila jediná nabídka, když konečné poslala e-mail první holka. Právě se kvůli práci přistěhovala do Raleighu, kde nikoho neznala, a myslela si, že jsem zábavný. Chvíli jsme si vymě­ ňovali e-maily a připadala mi docela zajímavá a normální, ale musel jsem několikrát opakovat žádost o fotku. Jakmile jsem ji dostal, bylo mi jasné, proč k tomu nenašla odvahu dřív. Dámy a pánové: Byla strašně tlustá. Za normálních okolností by rozhodnutí bylo jednoduché. Řekl bych jí: „Drž se ode mě hodně daleko a vrať se ke korytu," a všechno by bylo v pořádku. Kamarádům jsem ale slíbil, že si začnu s nějakou holkou z mých webových stránek a Tlustá holka byla jedinou možností. Několik týdnů jsem to odkládal a jen si s ní dopisoval, přičemž jsem se modlil, aby se ozvala holka bez obrovsky nadměrného prasečího srdce. Jeden týden... dva týdny... a nic. Nakonec jsem se poradil s kama­ rády, co mám udělat, a ukázal jim fotografii. Protiva: „NO TEDY, TO JE NĚCO! SEHNAL SIS PĚKNEJ FLÁK MASA. ZAPOMEŇ NA RANDE A POŠLI JI NA JATKA!" PWJ: „Poslyš, něco jsi slíbil. Třeba už ti žádná jiná nenapíše." Smrtící bumerang: „Neber ji ale do žádnýho baru, ve kterým podávaj jídlo. Na takový rande bys neměl." 54

El Bingeroso: „To tedy bude něco..., ale slib je slib." Protiva: „BUDEME NA TEBE, TUCKERE, HRDÝ! BŮH POŽEHNEJ TVEJM WEBOVEJM STRÁNKÁM!" Požádal jsem ji tedy o schůzku. Musím se tomu dodnes smát, ale tehdy jsem se domníval, že to je má jediná šance užít si s holkou pro­ střednictvím vlastních webových stránek, a nechtěl jsem o ni přijít..., i když to znamenalo, že se budu muset nořit do vepřového masa. Ospravedlnil jsem to následovně. Tucker: „Poslyšte..., třeba zhubla. Řekla, že to není dobrá fotka." Všichni jednohlasně: „CHACHACHACHACHACHACHACHACHA." Smrtící bumerang: „Zhubla? Myslíš, že chytla tu tajnou epidemii rubeoly, která se šíří po obou Karolínách? Kdy to bylo naposled, co vypa­ dala lepší než na tý INTERNETOVÝ FOTCE?" Tucker: „Má ale hezkej obličej. Ten se nedá zfalšovat." El Bingeroso: „Tohle neskončí dobře." Protiva: „Tuckere, vždycky, když si myslím, že jsi v maléru, dokážeš najít způsob, jak si ho užít." Tucker: „Jdi do prdele, vole! Doufám, že všechny tvý děti budou mít vrozený vady." Dohodl jsem se s Tlustou dívkou, že se sejdeme v jednom baru v Durhamu s názvem James Joyce. Odmítl jsem kamarádům prozradit, kde se sejdeme, a vymámil na nich slib, že mě nebudou hledat, protože se mohlo ukázat, že je morbidně obézní, nikoliv jen obyčejně tlustá jako na fotografii. Byl jsem takový IDIOT, že jsem nemyslel na to, co se stane po rande. Vedl jsem si jako nezkušený nováček a udělal chybu, která mě bude strašit celý život. Když jsem tam došel, Tlustá dívka tam již byla a vypadala přesně tak, jako na fotografii, což znamená, že byla tlustá. Pili jsme pivo a povídali si. Byla stejná jako v e-mailech: Milá, příjemná dívka, po které nikdo netoužil. Brzy bylo zřejmé, že se ji líbím, a po třech pivech se začala uvolňovat. V našem rozhovoru nastal zvrat. Tlustá dívka (se svádivým a milým pohledem): „Tuckere, jseš hráč?" Tucker: „Ne, to ne... ne v tom smyslu, v jakým to myslíš. Hráč je někdo, kdo hledá jen sex kvůli sexu a bude dělat nebo říkat všechno, aby mu to vyšlo. To neznamená, že nemám rád sex, ale neudělám pro to cokoliv... Alespoň normálně ne." Tlustá dívka (se stejným pohledem): „Myslím, že jsi hráč, Tuckere Maxi..., ale já se s tebou nevyspím."

55

Dobře, je nepřístupná. Večer stejně skončí sexem, budu-li chtít, ale ještě se budu muset rozhodnout: Neudělám to, vyhnu se potupě mít sex se slečnou Prasátkem a budu se modlit, aby mě požádala e-mailem o schůzku jiná holka, nebo využiju příležitosti, která se mi naskýtá, a splním slib daný kamarádům? Probíral jsem v duchu obě možnosti. Hodný Tucker: „Má docela hezkej obličej." Zlý Tucker: „Je tlustá." Hodný Tucker: „Není zase tak hrozné obézní. Má jen nějakých pat­ náct... nebo dvacet kilo navíc." Zlý Tucker: „Co to znamená? Že nepotřebuje jeřáb, aby se dostala z domu? Ale je tlustá." Hodný Tucker: „Ale slíbil jsem to kamarádům a jinou šanci už třeba nebudu přes internet mít." Zlý Tucker: „To je fakt..., ale JE TLUSTÁ." Ukončil jsem si svůj vnitřní spor a překročil s armádou Rubikon. „Bar­ mane, dám si panáka." Pak jsem za sebou spálil mosty. „Nějakou lacinou tequilu. A ještě pivo." Vím, že šukání s tlustými holkami je proti pravidlům chlapa, který má nějakou sebeúctu, ale pravidla mají i zadní vrátka. Je jimi alkohol. Bůh mu žehnej. S každým panákem tequily v kombinaci s pivem ubývala na váze a její obličej, který byl předtím jen hezký, krásněl. Večer se začínal lepšit. Pak se to zkazilo. Zvolil jsem bar James Joyce, protože jsem věděl, že tady dnes večer žádný kamarád nebude, jelikož ve středu vždy chodili do jednoho baru v Chapel Hill. Ale na Duke Law School nepijí pouze moji kamarádi. Existují i jiní. Jmenovitě dvě hlučné a klevety roznáše­ jící mrchy, Carry a Amy, které tu právě dnes večer byly. Carry: „Ahoj Tuckere, právě jsem..." Skončí v půlce věty, když spatří, s jakým jsem tady zvířetem. Moc bych si přál mít fotografii s jejím výra­ zem úplného a naprostého zmatku se špetkou odporu a opovržení. Málem jsem se rozesmál..., pak jsem se ale rozpomněl, že s tou tlus­ tou holkou jsem tady já. Tucker: „Poslyš, právě jsme na odchodu." Tlustá dívka vstala v domnění, že ji představím, ale nedošlo k tomu. Carry: „Co... kdo... no... Tuckere..." Jsme venku dříve, než stačí dokončit větu. Na jejím konci určité nebylo nic, co bych chtěi slyšet. 56

Skončili jsme s Tlustou dívkou u mne (věděl jsem, že moji spolubyd­ lící, Protiva a Kredit, budou ještě někde popíjet). Měli jsme sex a pak jsme oba usnuli, přestože bylo teprve jedenáct. Nejsem si jistý, zda mě odrovnal alkohol, výpary nebo posttraumatický stres nebo snad nějaká šťastná kombinace všech tří faktorů. Bohové alkoholu se často baví na můj účet, ale občas mi hodí i kost. Na probuzení z alkoholické strnulosti u mě obvykle zabere až ledová voda a lodní siréna, ale tenkrát jsem se probudil včas, abych slyšel, jak Kredit a Protiva pomalu otvírají venkovní dveře, plíží se ke dveřím mého pokoje a něco si spiklenecky šeptají, vyskočil jsem z postele, vrhl se ke dveřím a zamkl je právě včas, než mohli vpadnout dovnitř. Naneštěstí jsem nemohl udělat nic proti jejich ječení a bušení do stěn. Protiva: „TUCKERE! VEM TU TLOUŠTICI VEN! CHCEME JI VIDĚT!" Kredit: „Řekni jí, že mám cheeseburger!" Protiva: „TUCKERE, NECH NÁS SE NA NI PODÍVAT!" Nemohl jsem samozřejmě udělat nic jiného, než se tomu zasmát. Bylo to legrační. Ale ta lepší část měla teprve přijít. Tlustá dívka: „Co to říkaj? Že máme jít ven?" Tucker: „Ale ne. Tak co... chceš tady přespat? Už je skoro půlnoc." Tlustá dívka: „Moc ráda bych, ale nemůžu. Ráno musím do práce a rovnou odsud bych tam jít nemohla. Jasné, pojedu domů." Tucker: „Ještě ale chvíli počkej." Úžasný. Jak ji mám vystrnadit, aby ji kamarádi neviděli? Protiva a Kre­ dit se nakonec usadili v obýváku a pustili si televizor. Vymyslel jsem plán. Protože dveře mého pokoje jsou naproti dveřím do bytu, nemu­ sela jít Tlustá dívka při odchodu přes obývací pokoj. Stačilo rychle ji dostat z mého pokoje a ze dveří bytu k jejímu autu. Tucker: „Poslyš, oblékni se a já tě rychle dostanu z bytu." Tlustá dívka: „Chceš mé rychle vyhodit? Copak mě nechtěj pozdravit?" Tucker: „Věř mi, že to není nutný. Jsou zlí. Násilníci a vrazi, oba dva. Jsou nechutný." Tlustá dívka: „Nevěřím ti. Chci je poznat. Určitě jsou zábavní." Tucker: „To nepřichází v úvahu." Tlustá dívka: „Tuckere, přece mě odsud nevyhodíš jako nějakou pro­ stitutku." Tucker: „To ne, ale setkat se s nimi nepřichází v úvahu." 57

Tlustá dívka: „Tuckere, já se ale chci s tvejma spolubydlícíma sezná­ mit. Počkej, než se vyčůrám. Pak se oblíknu a půjdem za nima." To snad není pravda. Den, kdy se podrobím přání nějaké tlusté holky, bude dnem, kdy půjdu na odpočinek. Chvíli jsem zvažoval možnosti a pak jsem s klidem vyhodil její oblečení na dvůr. Když se vrátila z koupelny, tvářila se zmateně. Tlustá dívka: „Kde jsou mý šaty?" Tucker (ukazující na otevřené okno): „Jestli se s nima chceš seznámit, budeš za nima muset jít nahá." Její výraz byl k nezaplacení. Tlustá dívka: „PROČ JSI TO UDĚLAL?" Tucker: „Můžeš seskočit za šatama z okna, nebo rychle vyběhnout dveřma z bytu. Je tam tma. Nikdo té neuvidí. Nebo se setkat s mýma kamarádama nahá." Dobrých deset vteřin stála v šoku. Neváhal jsem, tiše otevřel dveře pokoje a ukázal na venkovní dveře. Podívala se z okna, a přestože bydlím v prvním poschodí, skočit za oblečením jí nepřipadalo jako dobrý nápad. Rychle se rozběhla ke dveřím, otevřela je a pádila ven. Šel jsem za ní a zamkl zevnitř dveře. Problém vyřešen. Nonšalantně jsem se usadil v obývacím pokoji, kde na mě spolubyd­ lící překvapeně zírali, pak vstali a šli se podívat do mého pokoje. Protiva: „Tuckere, kde ji máš?" Tucker: „Už je pryč." Protiva: „Co... jak... kde je?" Tucker: „Právě jsem ji odsud vypakoval. Nechtěl jsem, abyste ji, vy šakalové, očumovali." Protiva: „Jo takhle to tedy je." Kredit: „Říkal jsem si, co je to za dupot."

Postscriptum Často tento příběh vyprávím a lidé, zvláště dívky, se mé ptají, jestli toho, co jsem udělal, nelituji. Nejprve se na mě zlobí a jsou pobou­ řené, ale pak se mé vždy zeptají, zda toho nelituji. Jistým způsobem ano, bylo to sprostý. Ale když se to stalo, bylo mi teprve třiadvacet. Co byste ode mne čekali? Soucit? Ohledy? Měl jsem ji seznámit 58

s kamarády a nechat ji tam přes noc? To by asi udělala většina chlapů. A právě proto je většina chlapů ňoumové, které nelze nechat v opičím bordelu s taškou banánů. Nejvíc mě ale rozčílí, když se mě holky ptají, jestli bych byl schopen udělat něco takového znovu. Ovšemže ne. Už jsem jednou tlustou holku šukal, tak proč bych to měl opakovat? Je to hloupá otázka. Později jsem zjistil, že Kredit a Protiva se vrátili domů dříve, protože se potkali s Carry a Amy, a ty dvé potvory jim řekly, že jsem doma s Tlus­ tou dívkou. Následující den z toho byla na právnické fakultě velká zábava. Smrtící bumerang: „Počkej, tys jí vyhodil oblečení VEN z okna? CHACHA. Muselo bejt obrovský." Tucker: „Ne, nebyla tak tlustá. Měla jen nadváhu." Kredit: „Já nevím, Tuckere. Myslel jsem si, že včera v noci máme v našem bytě nosorožce." PJW: „Bylo to tak hrozný?" Protiva: „Prkna podlahy skřípala a sténala." Kredit: „Myslím, že odjela v dobytčím voze." Tucker: „Pokud se mé týče, nikdy se to nestalo. Když ji kamarádi nevi­ děli, tak se to nepočítá. Nehodlám z toho vyvozovat žádný pravidlo." JoJo: „Pak jsi tedy žádnou holku z webovejch stránek neměl." PWJ: „Carry a Amy té s ní viděly-" Nesnáším, že mám chytrý kamarády. Myslím, že tím debata končí. Šukal jsem tlustou holku účelově.

DEBAKL NYNÍ NECHVALNĚ PROSLULÉHO TUCKERA MAXE NA DOBROČINNÉ AUKCI Datum události: léto 2000 Napsáno: září 2002

Všechno, o čem se vám chystám vyprávět, je pravda. Následuje úplný a nepozméněný příběh z mého neslavného léta u Fenwicka a slav­ ného e-mailem o „debaklu Maxe Tuckera na dobročinné akci". Vezměme to od začátku: V květnu 2000 jsme vyjeli s kamarádem Smrtícím bumerangem z Palo Alta, abychom přes léto vypomáhali v právnické firmě Fenwick & West. Byly to prázdniny mezi druhým a třetím ročníkem studia práv na Duke. Rozmach internetu a informačních technologií spěl ke svému vrcholu, a když jsme dojeli do Silicon Valley, Nasdaq měl pět tisíc bodů. Pama­ tujete se na tu dobu? Téměř okamžitě po příjezdu jsem si uvědomil, že PRÁVNIČINU nenávidím. Moje představa „jaké to je být právníkem" nezahrnovala trávení nesčetných hodin sezením v bezduché kanceláři s nudnými lidmi kolem a vykonávání idiotského a naprosto nesmyslného papí­ rování. Naneštěstí pravé tohle dělá obchodní právník. Úkolem práv­ níka je uklízet bordel po jiných, dávat razítka a legalizovat skuteč­ nou práci někoho jiného, být správcem papírů lidí, kteří vykonávají důležitou práci. Lidé v Yahoo, Cisco a Network Solutions (vesměs naši klienti) dělali na rozdíl ode mě něco skutečného, zatímco já se zabýval hloupými, bezduchými a naprosto nesmyslnými kravi­ nami. Jako začátečník jsem se hrabal v papírech a každou vteřinu té práce jsem nenáviděl. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že za to mohla firma, nikoliv lidé nebo profese, ale nebylo tomu tak. Nenávi­ děl jsem samotnou podstatu této práce. Být právníkem je úmorná DŘINA.

61

Když se nudím nebo jsem nespokojený, podobá se mé chování opici s ADD navyklé na koks. Vydrží mi to tak dlouho, dokud nenajdu něco, co by mě zaujalo. Právnická firma a práce mě nudily, takže jsem pře­ mýšlel, co s tím. Mám to dále snášet a pokračovat v tom? Nebo, což by bylo lepší, najdu něco produktivnějšího, při čem bych mohl uplatnit svoji tvořivost, jako například na webových stránkách na právnické fakultě? Ne. Jen jsem se opíjel a choval se jako blbec. V podstatě každý den a zvláště při podnikových akcích, kde byl alkohol zdarma. Jestli být práv­ níkem není zajímavé, pak jsem z toho hodlal udělat zajímavou práci. První pátek, který jsem v té firmě strávil, uspořádalo vedení celodenní akci pro nově příchozí letní spolupracovníky. Večer předtím jsem strá­ vil se spolubydlícím v San Francisku na večírku, který pořádal nově vzniklý časopis SOMA, kde jsem se totálně zřídil a odešel domů s jed­ nou modelkou z tohoto večírku (alespoň mi řekla, že je modelka, ale kdo ví). Když jsem se v šest ráno druhý den probudil v jejím domě v Oaklandu, nevzpomněl jsem si na její jméno (byla to jedna z tako­ vých nocí). Řekla, že mé nemůže odvézt domů, protože jsem bydlel v Mountain View (což je z Oaklandu ještě dále než Palo Alto) a ona musí někde v deset být. Znamenalo to, že jsem musel jít v pátek do práce v tom oblečení, které jsem měl předchozí večer. Což nebylo nic moc vzhledem k tomu, že něm byly stopy alkoholu, zvratků a moči (a pravděpodobně i jiných tekutin). To, že je na nich alkohol, bylo pochopitelné, ale proč zvratky a moč? Ve čtvrtek večer jsme se na cestě k ní zastavili v Jack-in-the-Box. Neptejte se mě, jak mohla jíst takové svinstvo a přitom si udržet tak dobrou postavu... Protože nepředváděla nadměrné velikosti, předpo­ kládám, že trpěla bulimií. Když jsme tam seděli v autě, projevilo se nelidské množství zkonzumo­ vaného alkoholu, takže jsem v klidu vystoupil z auta, zašel za nějaký keř, kde jsem zvracel a močil současné. Je těžké nepozvracet sebe, když jste opilý. Pokuste se o to, když přitom ještě močíte. Vzal jsem si pak mentolový bonbon a skrýval skvrny od moči, dokud neuschly. Zůstala se mnou. Není alkohol úžasný? Na firemní akci jsem se přiopile motal, měl jsem krví podlité oči a páchl jsem jak prodejna lihovin. Všechno procházelo bez incidentu až do odpoledne, kdy mě dali dohromady s dalším novým letním bri­ gádníkem. Měli jsme si o sobě co nejvíce říct a pak sdělit někomu 62

jinému v místnosti, co jsme se dozvěděli. Nevěděl jsem, co jsem měl klukovi, kterého mně přidělili, povídat, a tak jsem mu sdělil, že jsem si předchozí večer vyrazil z kopýtka, ale nic jsem neviděl, protože mně vypadly čočky, když jsem si to rozdával s nějakou náhodnou hol­ kou. Vstal a všem to řekl. Domníval jsem se, že je to zábavné, člověk z firmy však zastával jiný názor. Ať se jde vycpat, když nemá smysl pro humor, pomyslel jsem si. Další týden tenhle John Steele, který mé přijal do práce, přišel do kanceláře, kterou jsem sdílel s třemi dalšími letními brigádníky, a pus­ til se do nás. Vypadlo z něj, že nemohl uvěřit, že se informace o let­ ních platech Fenwicku mohly dostat tak rychle na lnformation.com Greedy Associate, a jak to změnilo politiku mnoha firem. Dovolte mi trochu odbočit, abych vám to vysvětlil. Na jaře toho roku Fenwick ohlásil, že bude platit letním brigádníkům pouze dva tisíce sto dolarů týdně, což bylo pod hranicí dva tisíce čtyři sta dolarů, které platila letním brigádníkům většina velkých firem v New Yorku, Los Angeles a Chicagu. Před naším příjezdem do Palo Alto Fenwick a všechny další firmy v Silicon Valley ohlásily, že budou letním brigádníkům platit dva tisíce čtyři sta týdně, tudíž stejné jako velké firmy v jiných velkoměstech. Proč o tom mluvím? Za to, že Fenwick a všechny další firmy v Silicon Valley zvýšily týdenní plat letním brigádníkům z dvou tisíc jednoho sta dolarů na dva tisíce čtyři sta, nesu odpovědnost já. Jak jsem to doká­ zal? Díky kráse internetu a vlivu obdivuhodných webových stránek lnformation.com. lnformation.com jsou webové stránky zabývající se zaměstnáním, kam může každý anonymně umístit cokoliv. Místo pro zprávy se dělí podle oblastí. Jedna je pro New York, další pro Silicon Valley, další pro Chicago atd. Tyto „boards" se nazývají „Greedy Associate Boards" a proslavily se v předchozích měsících jako prostředek pro brigádníky různých firem, kteří si anonymně sdělovali informace o pla­ tech, benefitech, pracovních podmínkách a mnoha jiných záležitos­ tech. Jednou z událostí, která vedla k rozmachu těchto stránek, bylo zvýšeni nástupního platu u relativně malé firmy ze Silicon Valley z prů­ měrných sta dolarů v této branži na sto dvacet pět dolarů. Jedno z prv­ ních míst, kam se tato informace dostala, byla adresa Information. com a odtud se šířila mezi mladými zaměstnanci všech firem, kteří na „Greedy Association Boards" začali umísťovat údaje o relativních výhodách a nevýhodách jednotlivých firem. 63

Vedoucí pracovníci všech větších firem začali tyto údaje monitorovat a hledali nejnovéjší drby o jejich firmách a konkurenci. Musí mít nejnovější informace, protože změna ve firmě A by mohla vést k přesunu nových zaměstnanců a studentů práv do této firmy z firmy B ještě dříve, než by firma B znala důvod. Jaký to však má vztah k mému příběhu? V New Yorku již bylo ohlá­ šeno, že letní platy budou činit dva tisíce čtyři sta dolarů, a všichni očekávali, že výši platů oznámí i firmy v Silicon Valley (Fenwick měl v té době v Silicon Valley tři větší konkurenty: Cooley, Wilson a Brobeck - vesměs jde o zkrácené názvy právnických firem). První se ozval Fenwick, a to někdy na konci dubna: Týdenní plat bude dva tisíce jedno sto dolarů, což nedosahovalo na platy v New Yorku. Neuspokojilo mě to, a tak jsem o tom okamžité poslal informace na Silicon Valley/SF Associate board na lnformation.com a pak jsem pod čtyřmi nebo pěti smyšlenými jmény rozjel diskuzi o tom, jak je to hrozné, že Fenwick uráží své letní brigádníky, a jak není nikdo ochotný přijmout u nich práci, protože je firma tak lakomá, že není schopná přidat týdně tři sta dolarů atd. Některá smyšlená jména těm názorům dokonce oponovala. Báječné jsem si užil. Z dvaceti zpráv, které se objevily na toto téma první den, jich asi polovina pochá­ zela ode mne. V menším rozsahu jsem tuto diskuzi udržoval při životě další tři dny. Asi týden po prohlášení Fenwicku, po němž následovala „exploze" zpráv na lnformation.com, přišel Wilson s prohlášením, že bude týdně platit dva tisíce čtyři sta. Pak zvýšily platy i ostatní formy v Silicon Val­ ley, včetně Fenwicku. Ale zpátky k příběhu: Seděl jsem tedy s vedoucím pracovníkem osob­ ního oddělení velké právnické firmy v Silicon Valley, a když jsme hovo­ řili o zprávách, které jsem použil k ovlivněni struktury letních výplat, postěžoval si: „Nelíbilo se mi, že jsme se rozhodli platit jen dva tisíce jedno sto dolarů. Jakmile jsme to však dali ve známost, roztrhl se pytel se zprá­ vami a jiné firmy se rozhodly, že budou platit dva tisíce čtyři sta. Museli jsme je následovat." No tohle, pomyslel jsem si. „Nalítl jsi, blbče. Kdybys věděl, že jsem to všechno psal já!" Sotva jsem se udržel, abych se mu nevysmál do obličeje.

64

Ještě jsme chvíli tlachali a pak se mě zeptal, jestli si může se mnou promluvit o samotě. Zavedl mě do konferenčního sálu, zavřel dveře a začal mluvit o mé pověsti a o tom, že se o mně mluví mezi letními bri­ gádníky jako o člověku, který má rád večírky. Je to tak? V tu chvíli mi byla má pověst lhostejná. Ano, rád jsem dostával za letní brigádu dva tisíce čtyři sta dolarů týdně, ale nenáviděl jsem tu práci a v žádném případe jsem nechtěl být právníkem. Navíc podle mě mluvil o nepod­ statných věcech. Jenže já nemám talent k rozlišování různých spole­ čenských narážek, a třebaže možná nebyly až tak příliš subtilní, stejně jsem je nepostřehl. V následujících několika dnech se mi podařilo pár dalších hloupostí, na které si již nevzpomínám, protože nešlo o události, které by můj radar registroval jako „události", přestože je jiní lidé pokládali za „seizmické". Například když jsem právě telefonoval, přišla do kanceláře jedna nadřízená. Zeptala se, s kým hovořím. Musela vědět, že vtipkuju, když jsem odpověděl, že jsem zavolal na pornolinku, ale později jsem se dozvěděl, že ji to pohoršilo. Následující den jsem byl přizván jedním manažerem a jedním starším kolegou na schůzku s perspektivní klientkou - dobrou umělkyní, která právě dokončovala Stanford. Jeden bývalý absolvent Stanfordu, který dělal poradce pro podnikání, tvrdil, že by si měla založit společnost, což by jí v počátcích její umělecké dráhy pomohlo. Přišla k nám pro právní rady, jak začít s podnikáním. Nepochybné jsem byl nejmladší osobou v místnosti, ale bylo mně jí líto, protože dostávala rady, které jí byly k ničemu. A taky jsem jí to otevřeně řekl. Kdo to jakživ sly­ šel, aby začátečnice v umění zakládala společnost. Pokládal jsem to za špatný vtip. A to nemluvím o převedení budoucích děl na cenné papíry a prodeji dluhopisů, jak to udělal David Bowie. Manažer po ní chtěl, aby založila společnost jako fyzická osoba a vydávala opce na akcie a aby sehnala lidi, kteří by pro ni pracovali. Řekl jsem jí, aby rady spolužáka ignorovala, protože o uměleckém světě nic neví, a sehnala si nějakého agenta či manažera, případné oba, a začala tvořit něco, co by mohla prodávat a vystavovat, protože založení společnosti by mohlo jak z dlouhodobého, tak krátkodobého hlediska jít proti jejím zájmům. Navíc je to v uměleckém světě cosi naprosto neslýchaného, a to z dobrého důvodu - protože je to naprostá blbost. Domníval jsem se, že schůzka proběhla dobře, ale manažer byl opačného názoru. Naštval se, že jsem nazval blbcem někoho, kdo je v Silicon Valley zřejmě hodně důležitý.

65

Následujícího dne mě John Steele telefonicky požádal, abych ho na­ vštívil v jeho kanceláři. Zašel jsem za ním a znovu se hovořilo o mém chování. Nedovolte nikomu, aby říkal, že se mnou ve Fenwicku neměli dost trpělivosti, protože by to nebyla pravda. Sdělil mi, že má pro mé dobrou zprávu, protože právníci, se kterými pracuji, jsou s mojí práci spokojeni a mají mě rádi. (Pokud dělám dobře svoji práci, pak je přece všechno v pořádku, či snad ne? Není, pokud se chováte jako Tucker Max.) Pak však poznamenal: „A ještě néco. Viděl jsem ten váš příspěvek o svobodném mládenci týdne na sfGirl.com. Je to docela vtipný." COŽE? Jak to našel? „Když jsem četl tu část o psím útulku," pokračo­ val, „slzel jsem smíchy. Také moji manželku to pobavilo. Neměl jste se však zmiňovat o Fenwicku a tu tlustou portorikánskou striptérku jste také mohl vynechat, ale vy už jste holt asi takovej." Nemyslím, že bych o tom komukoliv ve Fenwicku řekl. Cítil jsem se jako Tom Cruise ve filmu Firma, úmyslně jsem však ignoroval varování a byl jsem nadále sám sebou. Přišel pátek a firma pořádala koktejlový večírek v domě podílníka. Alkohol byl zdarma, takže jsem se dal do pití a asi po hodině jsem zjistil, že se bavím se dvěma ženami z firmy, Betty a Kathy. Betty je jednou z vedoucích právniček ve firmě, asi pětačtyřicet, vdaná. Cho­ val jsem se jako obvykle družně a hlučně a obě ženy mě doslova žraly. Líbil jsem se jim. Když se večírek chýlil ke konci, přemluvil jsem Betty a Kathy a deset jiných letních brigádníků i několik dalších kolegů k návštěvě nějakého místního baru v Palo Alto. Pozval jsem je proto, aby za mě někdo zaplatil. Do baru jsem jel v autě s Betty a jedním kolegou a rozhovor se stočil na sex. Zpočátku jsem byl dost zamlklý, protože se mnou byla Betty, která má několik dětí, a významný kolega, ale brzy jsem se přistihl, že jim vysvětluji, co je to „otečkovat někomu oči" a proč to chlapi dělají. Oba dva to nesmírně zajímalo. Rozhovor pokračoval i v baru, kde se diskutovalo o takových věcech, jako zda by mladík (dvacet čtyři let) věděl, co dělat se starší ženou (okolo čtyřicítky a víc), zda jsou mé rty našpulené, vlhké nebo svůdné a podobně. Všichni jsme seděli u dlouhého stolu, a když přinesli jídlo, strkala mi Betty rukou do úst calamari. Po celou dobu Jim, další student práv z Duke, neschopný věřit tomu, čeho je svědkem (přísahám, že je to pravda), jedl žebírka vidličkou. Není třeba podotýkat, že ta scéna byla pro většinu dalších letních brigádníků dost nepochopitelná. Výraz, 66

který jsem viděl v obličeji jedné kolegyně, když jsem se k ní naklonil a zeptal se, zda žena, která mé krmí calamari, je podílnicí firmy, byl nedocenitelný. Jistě, již jsem se nedokázal kontrolovat. Všichni se pak rozprchli. Zůstala jenom Betty, Kathy, jeden letní bri­ gádník a já. Předpokládám, že tušili vykolejení vlaku a odmítli u toho být. Chytré rozhodnutí. Auto jsem měl na parkovišti firmy a Betty se nabídla, že mé k němu vezme. Přijal jsem. Brian, letní brigádník, se pozval sám: „Já bych taky potřeboval jet do kanceláře." V tu chvíli jsem nechápal proč. Betty se zamračila, ale nakonec svezla i jeho. (Poznámka: Jediný důvod, proč vám vylíčím i následující část, tkví v tom, že pravda je absolutní obrana před nactiutrháním, a tato udá­ lost měla střízlivého svědka jménem Brian, který studoval práva na Columbia University. I když se to může zdát urážlivé, je to naprostá pravda. Byl jsem sice opilý, ale na vše se živé pamatuji. A jestli tomu nevěříte, tak si Briana najdete a zeptejte se ho. Nemá žádný důvod lhát.) Dojeli jsme k firmě, já s Brianem jsme vystoupili, ona otočila auto a vystoupila také. Podívala se vzhůru na budovu (Fenwick má v Palo Alto desetiposchoďovou budovu), pak pohlédla na mě a prohlásila: „Vypadá to, že jsem v kanceláři nezhasla světlo. Měla bych ho asi jít vypnout. Co ty na to?" Nepochopil jsem jasný návrh a mávl jsem rukou: „To je přeci jedno, vždyť to jsou halogeny, který stojej tři centy za noc. Zapomeň nato." Betty se objevil v obličeji mírně zklamaný výraz, ale zírala mi nadále do očí. „Musím to světlo vypnout. Snad bys tam mohl zajít se mnou... a pomoct mi." Už jsem vám říkal, jak jsem natvrdlý, když se napiju? Nedošel mi ani tenhle signál. „Je to zbytečný. Neměla by sis s tím dělat starosti." Znovu se mé podívala a důrazné opakovala: „CHCEŠ mi JÍT POMOCT zhasnout světlo V MÝ KANCELÁŘI?" Zásah. Konečně mi to došlo. Chcete vědět, co jsem udělal? Šel s ní nahoru do kanceláře a pořádně ji tam ošukal? Otečkoval jsem jí oči přímo na jejím psacím stole? Uká­ zal jsem jí, že čtyřiadvacetiletý mladík ví přesně, co dělat se čtyřicát­ nicí? Ne. Snad v nejhloupějším okamžiku svého života jsem rychle odpo­ věděl, že nechci, skočil do auta a odjel. Bylo to směšné. Neexistuje žádná kategorie žen, se kterou bych nespal. Šukal jsem se stejné

67

starými ženami jako Betty, ošklivějšími, déle vdanými a s více dětmi. Jen těžko bych si vzpomněl, že jsem někdy odmítl sex, pokud nešlo o ošklivou holku a kolem mě byli kamarádi. Proč jsem z toho tedy vycouval? Proč jsem promarnil tak jistou věc? JÁ NEVÍM!! To je na tom to nejhorší. Nevím, co se stalo. Snad jsem se stal na pět minut morálním puritánem. Následující týden se konala firemní aukce v Silverado Ranch v Napa Valley. Jel jsem tam se spolubydlícím v pátek odpoledne svým autem, zapsal jsem se v hotelu a pak se přivítal v recepci s ostatními. Od sedmi večer se podávaly koktejly a předkrmy a v devět večer začí­ nala dobročinná aukce. Dostavil jsem se do recepce přesně dvé minuty před sedmou a našel jsem tam četné otevřené a dobře vyba­ vené bary..., ale žádné jídlo. Vlastně tam byli nějací garnáti, nějaká baklava a pár dalších drobností, ale nic pořádného. Dovedete si představit, jak to pak probíhalo? Copak lidé, kteří to plánovali, nevě­ děli, jak zhoubné důsledky na chování má alkohol na lačný žaludek? V době, kdy začala aukce, jsem byl už tak opilý, že jsem chodil sem a tam a v každé ruce jsem držel láhev vína, červené v levé a bílé v pravé a střídavé jsem z nich upíjel. Pak jsem se i s láhvemi posadil ve společnosti spolubydlícího a asi pěti nebo šesti jiných letních bri­ gádníků a několika mladších kolegů ke stolu v blízkosti pódia. Dobročinná aukce byla výhradně pro více než čtyři sta lidí z firmy (a jejich partnery) a dražily se pouze předměty z firmy: večeře, kterou pro vás uvařil výkonný ředitel, židle z kanceláří a podobně. Už jsem zapomněl, kam měly peníze jít, snad k Našim sestrám ze sirotčince Hnisající řiť, kdo ví? Většina věcí byla k ničemu, a tak jsem tam jen seděl a mlčky se naléval vínem. Pak se však objevilo něco, o čem jsem ve své alkoholické strnulosti usoudil, že to musím mít. Muže který mě přijímal, John Steele, měl vydražitele celý večer vozit ve svém Cadillacu. Bylo by krásné, pomyslel jsem si ve své podnapilosti, kdyby se mi to podařilo. Z toho vidíte, jak jsem byl opilý. Vyvolávací cena začala na padesáti dolarech. Pak zvolna stoupala na šedesát, na osmdesát, dostala se na sto. Začalo mě to nudit, tak jsem jen držel zdviženou ruku. Dražebnik to vzal jako popud, aby vyvolával stále vyšší částky, aniž by se díval po jiných účastnících dražby. Cena se vyhoupla na šest set dolarů a nikdo kromě mě již nedražil. Zavolal jsem na dražebníka, aby přestal. Pak si přihodili ještě jeden či dva 68

lidé a John Steele vstal, uchopil mikrofon a prohlásil, že když vyhraje letni brigádník, on zaplatí polovinu. Jak se dalo očekávat, částku to okamžitě zdvojnásobilo. Když se vyvolávací cena dostala na dva tisíce dolarů, myslel jsem si, že je výhra moje. Nikdo už nedražil, ale vtom vstala Aparna, také letní brigádnice a moje dobrá kamarádka, která věděla, v jakém jsem stavu (ožralý na šrot). Muselo jí být rovněž jasné, že mám natolik chorobné egoistickou povahu, že bez ohledu na cenu nepřestanu. S pomocí několika dalších zaměstnanců, kteří jí slíbili, že se složí, mě začala pomalu přehazovat. Dva tisíce dvě sté, dva tři sta, čtyři sta... Další véc, kterou si pamatuji, je, že stojím na pódiu, vyrvu dražebníkovi mikrofon a řvu: „Aparno, co děláš? Víš, že si to nemůžu dovolit! Proč se mi do toho pleteš? Já to musím vyhrát a ty mi to kazíš!" Diváci začali ječet smíchy. Vůbec jsem je nechtěl pobavit, ale stačí do mě nalít nějakou kořalku a nikdy nevíte, čeho se ode mé dočkáte. Dražebník mě skopl z pódia. Když se částka vyšplhala na tři tisíce tři sta dolarů, vylezl jsem tam zpátky, vyrval mu znovu mikrofon a začal do něj vřískat: „To není spravedlivý! Tobě pomáhaj starý zaměstnanci, a já tady mám v koutě jen pár brigádníků. Vážně, Aparno, už s tím PŘESTAŇ! Jinak nedostanu nabídku na stálý zaměstnaní." Znovu výbuchy smíchu. vyvolávací cena se mezitím vyšplhala na tři tisíce osm set. Tentokrát dražebník řekl: „Tak dobře, Tuckere, pojďte nahoru. Stejně vím, že byste sem vylezl." Vylezl jsem na pódium a měl jsem se vyjádřit, jestli to zatři devět beru. S mikrofonem v ruce jsem všem oznámil: „Jasně. Jdu do toho." Nejlepší na tom je, že lidé, kteří nemají s firmou nic společného, se domnívají, že jsem byl propuštěný právě kvůli tomu. Jenže to všechno bylo jinak. Výkonný ředitel pak za mnou přišel s tím, že to byla nejzábavnéjší véc, jakou kdy viděl na firemním večírku. Partner, po kte­ rém byla nazvána firma, Bili Fenwick, mi doslovně sdělil, že na mě může být Kentucky hrdé. Další partner, jehož jsem neznal, prohlásil, že jsem byl úžasný. Po zbytek večera jsem figuroval jak hvězda. Věřte nebo nevěřte, ale je to absolutní pravda. Skončili jsme v hotelu a letní brigádníci a někteří mladší zaměstnanci pak hráli v jednom pokoji karty, popíjeli a družili se. Nějak kolem té doby jsem vytuhl. Poslední, na co se jasné pamatuju, je vzpomínka, 69

že se snažím přesvědčit nějakého letního brigádníka, aby zbil jed­ noho zaměstnance, protože v pokeru podvádí. Následující den mě Eric informoval, že jsem se pokoušel ošukat Aparnu, ale usnul jsem na ní. Vydařený večer. Ráno jsem vstal až kolem jedenácté. Cítil jsem se mizerně. Všichni letní brigádníci měli být na nějaké přednášce výkonného ředitele a ještě jednoho chlápka. Oni tam byli, já nikoliv. Hodil jsem něco na sebe a dostal se tam právě ve chvíli, kdy přednáška končila. Kdosi mi řekl, že Gordie, výkonný ředitel, se už v devět zeptal do mik­ rofonu, jestli tam jsem. Na konci jsem tedy vstal a oznámil: „Tak jsem se sem přeci jen dostal." Usmál se, zavrtěl hlavou a poznamenal: „Ty musíš bejt vždycky výjimka." V pondělí jsem už opět seděl v kanceláři a nevýslovně se nudil. Roz­ hodl jsem se vylíčit kamarádům víkendové dění. Dal jsem dohromady dnes slavný e-mail. Zde je, přesně tak, jak jsem ho onoho dne napsal (uvidíte, že se neliší od toho, co jsem napsal výše): OD: Maxe Tuckera POSLÁNO: v pondělí 5. června 2 0 0 0 ve 14.51 KOMU: (jména odstraněna) PŘEDMĚT: Nyní nechvalně proslulý debakl Maxe Tuckera na dobro­ činné aukci Se spolubydlícím jsme se rozhodli, že nepojedeme do Sirverado Ranch ve dvě odpoledne autobusem, ale pojedeme autem. Nežili jste, dokud jste nestrávili tři hodiny v dopravní špičce v oblasti Zálivu se Smrtícím bumerangem za volantem. Než jsme se dostali do Silverada, byl rozzuřenější než požár. První recepce začínala v šest večer. Byly tam různé drobné zákusky a spousta vína a piva. Protože mě žádné jídlo příliš neoslovilo, pustil • jsem se rovnou do pití. Těžkého. Brzy jsem se dal do řeči s partne­ rem, po kterém byla pojmenována společnost, Billem Fenwickem. Má venkovský akcent. Protože je z Kentucky, bavili jsme se asi hodinu o basketbalu. Úžasně jsme si rozuměli. Asi v devět začala dobročinná aukce. Dražila se spousta věcí podle Fenwickova gusta, například večeře uvařená výkonným ředitelem a podobně. Jednou z věcí bylo, že vás celý večer bude po městě svým autem vozit John Steele, jeden z partnerů firmy, který má na sta­ rosti přijímání zaměstnanců. V podnapilosti jsem si myslel, že kdyby se mi to podařilo vydražit, dostal bych i nabidku na stálé zaměstnání. Vyvolávací cena začínala na padesáti dolarech. Občas někdo přisadil,

70

ale mé pomalé přisazováni rozčilovalo, takže jsem si stoupl se svou dražební kartou na židli. Nechával jsem ji stále nad hlavou. Dražitel to bral jako signál ke zvyšováni vyvolávací ceny, aniž by se ohlížel po jiných dražitelích. Když se cena dostala na osm set dolarů, řekl John Steele, že zaplatí polovinu, když vyhraje některý z letních brigádníků. Vyvolávací cena se automaticky zdvojnásobila (John byl advokát v civilních sporech.). Když se cena dostala na dva tisíce dolarů, myslel jsem si, že mám výhru v kapse. V tu chvíli se rozhodla letní brigádnice Aparna společně s několika dalšími lidmi, že mě porazí. Vyvolávací cena se zvedla na dva tisíce šest set dolarů. Vyskočil jsem na pódium, vytrhl dražebnikovi mikrofon a zařval na Apamu, aby přestala. Přesné jsem řekl toto: „Aparno, vážně, přestaň s tim. Musím vyhrát, protože je to jedinej způsob, jak mohu dostat nabídku na stálý zaměstnání." To však další zaměstnance jen povzbudilo, aby slíbili Aparně finanční podporu. Když se vyvolávací cena dostala na tři tisíce čtyři sta dolarů, začal jsem řvát do mikrofonu, že to není spravedlivé, protože ji podpo­ ruje řada zaměstnanců, zatímco „já mám ve svým koutě jen pár chu­ dých letních brigádníků". Snažil jsem se přisazovat jen o pět dolarů víc než ona, ale to se dražiteli nelíbilo a donutil mě přisazovat po stovce. Když se její nabídka vyšplhala na tři tisíce osm set dolarů, vylezl jsem znovu na pódium. Po chvilce dohadování se mé dražitel zeptal, zda dám tři tisíce devět set. Na chvíli jsem zaváhal a pak jsem všem zaměstnancům firmy a jejich manželkám a manželům ohlásil do mikrofonu: „Jasně. Jdu do toho." Aukci jsem vyhrál.

Alespoň vidíte, že e-mail přesně odpovídá tomu, jak to bylo. Téměř nic jsem nevynechal. Možná jsem blbec, který si škodí, ale nemám potřebu ve svých příbězích přehánět nebo lhát, protože jsou zábavné i jen tak. Poslal jsem výše uvedený e-mail asi deseti kamarádům a nic jiného s ním nezamýšlel. Oni si nemysleli, že je to něco úžasnýho, protože jsem měl z toho léta lepší příběhy Qako například o večírku SOMA či o korejské holce, která se mnou na silnici sto jedna závodila až domů a jela rychlostí dvě sté kilometrů za hodinu..., takže si z toho můžete složit obrázek). Přišlo pondělí, přešlo úterý a ve středu mě asi v půl páté odpoledne John Steele požádal, abych k nému přišel do kanceláře. Vydal jsem se tam a zjistil, že má klíčová karta používaná u výtahů a k otvírání dveří nefunguje. To mohlo znamenat jediné...

71

Když jsem vstoupil do jeho kanceláře, byla tam s ním nějaká dáma, kterou jsem nikdy předtím neviděl. John mně ji představil jako pra­ covnici z osobního oddělení a pak mi řekl, že mám dvě možnosti: Buď dobrovolně odejdu, nebo budu propuštěn. Připomněl některé věci, které jsem provedl a jeho přivedly k tomuto rozhodnutí: třeba komentář o „pornolince" a ještě nějaké drobnosti, ale neřekl nic o tom, že bych nějakou práci udělal špatně. Jestli odejdu dobro­ volně, dostanu jako kompenzaci značnou částku, která mi bude sta­ čit na bydlení a taky na to, abych zaplatil, co jsem „vyhrál" na aukci. Celkem šlo skoro o dvacet tisíc dolarů a navíc jsem měl dostat i to, co jsem si za necelé čtyři týdny vydělal. Jestli si vyberu propuštění, nedostanu nic. Předstíral jsem šok, ale nebyla to pravda. Jeden ze zaměstnanců firmy, který tam již nepracuje, mi to den předtím prozradil. Vzal jsem peníze, poděkoval a odešel. Dopadlo to docela dobře. Jasně, choval jsem se bezstarostně, i když se mě to dotklo. Nepočítal jsem sice s nabídkou stálého zaměstnáni, ale nenapadlo mě, že budu vyhozen. Důvody, které pro to uvedl, byly nepřesvědčivé. Abyste mi rozuměli, měli k mému vyhazovu spoustu důvodů, ale ty, které uvedli, se nezdály dostatečné. Následujícího dne mi zavolal telefonem jeden zaměstnanec firmy a druhý chtěl se mnou o několik dní později poobědvat. Oba zastá­ vali názor, že se mnou jednali špatně, a nezávisle na sobé vyjádřili stejný názor: Vyhodili mě kvůli incidentu s Betty, a nikoliv kvůli dobro­ činné aukci. Ten, který mě pozval na oběd, prohlásil, že se od „velmi důležitého člověka z firmy" dozvěděl, že vzhledem k mému extrava­ gantnímu chování se firma obávala, abych se nakonec s Betty nevy­ spal nebo neudělal ještě něco horšího, což by mohlo vést k obrov­ ské škodě (kdybych se třeba opil a způsobil v budově požár) nebo k mé nepřemožitelnosti (kdybych se s ní vyspal). Proč by mě to učinilo nepřemožitelným? Protože kdyby se mnou spala a nezaměstnali by mě natrvalo, mohl bych je zažalovat za sexuální obtěžování. Nic tako­ vého jsem sice neměl v úmyslu, ale vzhledem k mému chování onoho léta jsem chápal, proč jsem pro ně představoval riziko. Nikdy jsem neměl možnost si tyto teorie ověřit, ale dávaly mi smysl. Nejroztomilejší na tom byl fakt, že jsem se s Betty nevyspal, a proto mě mohla firma vyhodit. Věřili byste tomu? Protože jsem ji neošukal, ublížil jsem si. Ale to není všechno.

72

Asi o měsíc později se můj e-mail začal šířit. Všude. Paul ho přeposlal Lindě Brewerové, absolventce Duke v jiné firmě v Silicon Valley, která to zase poslala několika dalším lidem... Jisté si to dovedete předsta­ vit. E-mail obletěl několikrát svět a dostal se do více než stovky firem. Pak se začala zaplňovat má e-mailová schránka a lidé z celé země mi psali a volali a ptali se: „Kámo, stalo se to opravdu tobě?" Mezi e-maily, které se mi obzvlášť líbily, byl i jeden od nějakého chlápka, který napsal: „Pane Maxi, s nadějí šestiletého dítěte, které se večer před Vánoci zeptalo, zda Santa Claus skutečné existuje, pokládám nyní stejnou otázku: Skutečné existujete?" Po několika měsících jsem z nějakého důvodu zavolal Johnu Steeleovi a první, co mi řekl, bylo: „Člověče, stal jste se slavným. Začali jsme ty e-maily sbírat a zjistili jsme, že prošly více než stovkou firem. Blahopřeju, bylo to dobře napsaný." Přísahám bohu, že takhle se ten rozhovor odehrál. Ten e-mail dokonce dostala má matka. Můj strýc je právník ve Washing­ tonu, takže ho taky dostal a přeposlal jí ho. Její jediný komentář: „Tak­ hle to dopadá, když člověk neví, kdy přestat s pitím." Po té události jsem se stal v právnickém světě menší celebritou. Každý student práv a každý právník v zemi mě znal. Kdosi mi řekl, že někteří studenti Právnické fakulty na University of Columbia udělali večírek „na pomoc Tuckerovi". Škoda, že jsem o tom nevěděl dříve, jelikož bych se tam ukázal. Mohlo by to samozřejmé být kontraproduktivní. Když jsem se vrátil na Duke, děkan mi napsal dopis, že bych se měl jít léčit z alkoholismu. To mě docela pobavilo. Toto je tedy celý pravdivý příběh podaný tak, jak si ho pamatuji. V konečné analýze nemohu o Fenwicku říct nic špatného. Ano, pro­ pustili mě, ale dokážu pochopit jejich situaci: Choval jsem se jako při­ hlouplý opilec a nemohli tolerovat případné škody, které bych případně způsobil. Co jiného jsem od nich mohl očekávat? Že mé poplácají po zádech a dají mi nějakou šlapku a pivo? To by samozřejmé bylo sen­ zační. Ale vážně, nechovám k nim žádnou zášť. Na jejich místě bych pravděpodobně učinil totéž, kdyby se nějaký cvok choval jako já. Často dostávám otázku, zda nelituji toho, co jsem udělal. Nevím, co na to odpovědět, což znamená, že trochu ano, protože bych býval měl po zbytek léta dva tisíce čtyři sta dolarů týdně, ale nakonec to pro mě dopadlo dobře. Nenáviděl jsem představu, že budu právníkem, jenže

73

plat byl tak slušný, že nevím, zda bych měl odvahu odejít z vlastní vůle. Trápil bych se v zaměstnání, které jsem nenáviděl, a dělal jen tolik, kolik by bylo bezpodmínečně nutné. Časem bych byl stále zahořklejší a zklamanější jako téměř každý právník, kterého znám. Místo toho jsem udělal nezralou věc a přenechal iniciativu na Fenwicku, který rozhodl za mé. Takže už s tím stejně nic neudělám.

TO BYLY ALE PRÁZDNINY! Datum události: květen 2000 Napsáno: březen 2005

Nevím přesné, s kolika holkama jsem spal, ale určité to bude trojciferné číslo. Jejich příjmení začnete zapomínat po první třicítce, křestní jména po šedesátce a po devadesátce si na ně už vůbec nevzpomí­ náte. Ale bez ohledu na to, kolik jich ošukáte, jsou některé z nich nezapomenutelné. Jednu z nich, Candy, jsem potkal při práci v Cancúnu. Byl jsem tak zaměstnán šukáním holek z jejího studentského spolku, že jsem na ni narazil až den předtím, než odešla, ale nic jsem s ní neměl. Před­ pokládám, že k sobě chovala úctu a nechtěla šukat s někým jako já, takže jsem byl překvapený, když mě v den svého odchodu požádala o telefonní číslo. Dal jsem jí ho a hned na to zase zapomněl, ale ona asi po dvou měsících zavolala a chtěla mé navštívit. V té době jsem již zcela zapomněl, jak vypadala, takže jsem byl pře­ kvapen, když jsem ji vyzvedl na letišti a zjistil, že je ještě atraktivnější, než jsem si pamatoval. Byla to malá Vietnamka, ale měla v krvi tolik dědictví po nějakém francouzském násilníkovi, že byla tak živá a sexy, jak můžeme vidět jen u smíšených ras. Mně bylo v té době čtyřiadvacet a nevěděl jsem toho tolik, kolik jsem si myslel, že vím, takže když byla v autě na cestě ke mně odměřená a tichá, nevěděl jsem, co se děje. Proč volala, že přiletí na návštěvu, když věděla, co jsem zač? Navíc jsem zřejmé nebyl její typ? Jeden z mých spolubydlících byl po našem příjezdu doma, takže jsme vypili v obýváku pár piv a povídali si. Či spíše jsem mluvil jen já a můj spolubydlící, zatímco ona jen tak seděla a chovala se skromně. Pokaždé, když jsem se ji pokusil vtáhnout do rozhovoru, stručně odpověděla a vrátila se ke svému pivu. Myslím, že unesené oběti se chovají ke svým únoscům vlídněji.

75

Pak můj spolubydlící odešel do posilovny. Jakmile se za ním zavřely dveře, naučil jsem se velmi důležité lekci: Někdy ty nejtišší a nejpoddanější na veřejnosti se v soukromí stanou ty nejhlasitější a nejdivočejší. Čímž chci říct, že jsem znal ženy po intelektuální stránce, ale realita výše zmíněného rčení mi nedošla, dokud jsem nebyl sexuálně napaden touhle dívkou, která za předchozí hodinu řekla nejvýše deset slov. Jakmile se ozvalo bouchnutí dveří, odložila pivo a vrhla se na mě jako jaguár. Jelikož jsem neměl s Asiatkami žádné zkušenosti, nevěděl jsem, co dělat. Doslova na mě skočila, a já z toho byl tak šokován a překvapen, že jsem zvedl ruce a uhodil ji. Zasáhl jsem ji do obličeje. Nemyslel jsem to tak, ale na zlomek vteřiny jsem si myslel, že mě hodlá zabít. Co byste si mysleli vy, kdyby se na vás nečekaně vrhla nějaká tichá asijská dívka? Nic se jí nestalo. Snažil jsem se omluvit, ale nemohl jsem říct ani slovo, protože mě divoce líbala. Zraněná nebyla, takže jsem si s tím přestal dělat starosti. Dosud jsem se domníval, že jsem v posteli agresivní a dominantní. Změnila to až tato vietnamská studentka, která měřila jen asi sto pade­ sát sedm centimetrů. Chtěla všechno a tvrdé to vyžadovala. Zezdola, zezadu, ze strany, shora, úhlopříčné, každým způsobem, který jsem pokládal za možný, a pak mé naučila některé nové pozice. Upřímně jsem se domníval, že beranidlo není pro normální lidi. Mýlil jsem se. Ať jsem udělal cokoliv, chtěla to ještě tvrději a rychleji. Strčil jsem jí ptáka do zadku. Nestačilo jí to, takže jsem musel přitvrdit a pak ještě víc. Dělal jsem to tak tvrdě, že jsem si ublížil. Došlo to až k bodu, kdy jsem šukal s takovou silou, že se jí půlky rozklepaly jako Madison Square Garden, postel škrábala barvu ze stěny, boky jsem měl samou modřinu, jak jsem narážel do její pánve, a potil jsem se jako migrující nádeník v záhonech jahod, ale ještě stále jí to nestačilo. Šukal jsem ji do zadku s takovou silou, že jí začal krvácet. Krve nebylo moc, ale přesto bylo třeba vyměnit prostěradlo. Bylo jí to jedno, jen mi vytáhla ptáka ven, nasadila na něj nový kondom a vrazila si ho do vulvy. Pak do úst, poté znovu do řitě, která jí mezitím přestala krvácet. Bylo to neskutečné. Onen víkend bych potřeboval několik dalších ptáků, protože ten můj jí nestačil. Dostalo se to až k bodu, kdy jsem si musel naplánovat

76

přestávky, protože by mé jinak roztrhala na kousky. Zeslábl jsem. Ta sladká dívenka mě dokonale vysála. Na konci víkendu, když jsme méli sex již nesčetněkrát a mé bolely koule a ptáka jsem měl rozedřeného, byla ještě pořád nadržená a cvičila pět minut s mým ochablým peni­ sem, aby se mi postavil, a pak se na něj napíchla jako sbíječka. Rád bych už býval šel spát, ale dokud jsem dokázal mít erekci, pochybuji, že ji moje potřeby zajímaly. Byl jsem tak utahaný, že jsem po jejím odchodu celý týden nešukal. Měl jsem rozedřeného ptáka. To se mi stává, jen když jsem totálně namazaný a pokouším se onanovat (což je naprosto špatný nápad). Ještě stále mám na zádech jizvy od jejích nehtů a stopy na kolenou od dvou dnů divokého sexu s ní. Odešla a já byl rád. Další takový víkend bych nezvládl. Na ní se to neprojevilo. Pak jsem dostal e-mail. Ještě stále jsem se stýkal s jednou z jejích spolužaček, se kterou jsem spával v Cancúnu. Ta mi asi po týdnu poslala e-mail tohoto znění: „Pamatuješ se na tu holku (její jméno)? Na tu tichou Asiatku, která byla v našem studentském spolku? Měla jet domů k rodičům, ale den poté se vrátila, protože musela jít na studentské zdravotní středisko se ženskými problémy. Vždy nám říkala, že je ještě panna, a pak nám neřekla, co jí je, ale kamarád, který tam bydlí, nám řekl, že má něco se střevama. A zánět močového ústrojí! Věřil bys tomu? Jak se jí to mohlo stát, když neměla žádnej sex?" JÁ BYCH TI MOHL VYPRÁVĚT, JAK K TOMU DOŠLO - ALE JEŠTĚ STÁLE MĚ TO DĚSÍ. Po pravdě řečeno jsem z toho neměl žádné výčitky. Ať si ublížila jak­ koliv, mohla si za to sama. Nebudu psát lži o tom, jak velkého mám ptáka, protože na bílého chlapa je to přesné průměr. Změřil jsem si ho a porovnal s četnými studiemi. Nezávisle na tom, jak moc bych si přál, aby mi visel až ke kolenům, končí právě tam, kde je to normální. Naka­ zila si močové ústrojí, protože přešla přímo z análního styku k vaginál­ nímu, což není dobrý nápad ani s novým kondomem. Ata pohmožděná střeva - no, byla to drobná asijská dívka. Nemusím mít obrovského ptáka, ale je pravděpodobně větší, než bylo její tlusté střevo. Tomu, kdo s ní teď chodí, ať je to kdokoliv: Jste pravděpodobně lepší muž než já a mohu vám jen popřát štěstí.

77

TUCKER JEDE DO VEGAS Datum události: říjen 1999 Napsáno: duben 2005

V životě každého člověk existují jisté určující události: když má poprvé sex, když se poprvé opije, když se poprvé popere..., a když poprvé navštíví Las Vegas. Během druhého ročníku studia na právnické fakultě jsem musel letět do Los Angeles, protože mi po pohovorech zavolali, abych se dosta­ vil, a měl jsem v plánu zůstat tam po dobu pobytu u mého dobrého kamaráda Juniora. Junior má téměř sto osmdesát centimetrů, je dobře stavěný, napůl Ital a napůl Arab se světlezelenýma očima a oli­ vovou pletí. Má ten „temný pohled světlýma očima", při kterém ženy učůrávají. Znal jsem Juniora z Floridy, kde pracoval pro mého otce. Stali se z nás kamarádi, protože je jedním z mála lidí, které znám, co to nejen umí se ženami lepe než já, dokonce mnohem lépe, ale vydrží se mnou i pít a mnohdy mě předčí. To dokáže jen málokdo. Junior: „Co je novýho, člověče?" Tucker: „Nic moc. A co u tebe?" Junior: „Taky nic moc. Co kdybychom jeli do Vegas?" Tucker: „No... proč ne?" Asi ve čtvrt na devět ráno už jsme byli na cestě. Ani jsem si u něho nestačil uložit tašky. Někde uprostřed cesty v nějakém zapadlém městečku jménem Barstow mně Junior řekl, abych vyjel z dálnice a jel na místo, které se jmenovalo In-N-Out. Neudělalo to na mě žádný velký dojem. „Proč tam jedeme? Vždyť to bude nějaká díra." Junior mi věnoval pohled, jako bych se právě odmítl pomilovat s Penelopou Cruzovou, a neodpověděl. Trval na tom, že půjdeme dovnitř, protože nebylo podle něho možné řádně řídit a zároveň věno­ vat potřebnou pozornost těmhle burgerům. Objednal mně Double79

-Double. Podíval jsem se na něj a pořád nic. Byl to jen podělaný ham­ burger. Za celý život jsem se zamiloval pouze třikrát a potřetí v okamžiku, kdy jsem si poprvé ukousl z Double-Double. Křupavou žemli doprovázel studený hlávkový salát, zvláštní omáčka zvýrazňující chuť čerstvých rajčat a šťavnatého masa se slaným sýrem, to vše v harmonické směsi chutí, s jakou se v krajině amerického fast foodu jen tak nesetkáte. I když jsem byl už nasycený, snědl jsem ještě jednoho Double-Dou­ ble. Chtělo se mi plakat štěstím z tohoto pokrmu, tak byl lahodný. Ti lidé by si mě měli najmout jako mluvčího. To jsem já při pojídání burgeru v In-N-Out, již druhého toho dne. Vypa­ dám naštvaně, protože pózováni pro fotografii mě zdrželo od konzumace mého Double-Double.

Junior trval na tom, že druhou polovinu cesty bude řídit on. Nechá­ pal jsem proč, dokud jsme nevjeli mezi řady obchodů a podniků po obou stranách silnice. Kdybych seděl za volantem já, kdo ví, jak by to dopadlo. Nejsem velký fanda filmu Swingers, ale Favreau udě­ lal báječné scénu, kdy přejedou hory a spatří světla Las Vegas. Byl jsem jako dítě, naprosto fascinovaný zářícími jasnými světly. Všechno se blyštilo a lesklo. Kam se na příjezd do Las Vegas hrabe Times Square. Asi v jednu hodinu po poledni jsme zastavili u Bellagio, okamžité se posadili za dvacet pět dolarů k jednomu stolu a začali hrát jednadva­ cet. A pít. A vyhrávat. Než jsem si to uvědomil, byl jsem již opilý. Oba jsme s Juniorem řvali a přitáhli k našemu stolu docela početný dav lidí. Byli jsme „tamten stůl". Každý, kdo byl někdy v Las Vegas či v nějakém kasinu, zná stůl, o jakém mluvím: Stůl, u kterého chlapi stojí, jásají pokaždé, když vyhrají, a klejí, když se nedaří, přicházejí s absurdními sázkami, které se jim vyplatí, řvou na každého, kdo je v doslechu, objednávají drinky 80

pro celé patro, žádají náhodné diváky, aby jim přinesli jídlo, plácají po zadcích servírky roznášející koktejly a chtějí po krupiérovi, aby jim sehnal pokoj a nějaké kurvy - to jsme byli my. Hráčská show Tuckera a Juniora mělo mnoho aspektů: Volali jsme na každého krupiéra „Nádivo" a na každou krupiérku „Ošklivko". Každému jsme vyhrožovali fyzickým napadením. Junior: „Jestli překonáš mých dvacet, kopnu tě rovnou do rozkroku." Tucker: „Přísahám na vysušenou a rozkládající se mrtvolu mý babičky, že jestli vytáhneš na pět karet jednadvacet, protáhnu tě za cecky po podlaze celýho kasina." Jedna krupiérka nás málem vyhodila ven, takže jsme jí nadávali a vyhrožovali a říkali jí „Anděl smrti" až do chvíle, kdy se slzami v očích odešla od stolu. To nás ale nezastavilo. Junior: „Bude lepší, když nepůjdeš z kasina sama! Najdu si tě!" Tucker: „Doufám, že tvý děti dostanou lupus!" Jeden Nádiva byl dost puritánský. Tucker: „Podívej se na tuhle kartu, DO PRDELE!" Krupiér: „Buďte zticha! Takový slova tady nemůžete používat." Junior: „My tady nesmíme říct sprostý slovo, ale prostitutky můžou pobíhat po celým Las Vegas." Krupiér: „Prostituce je ve Vegas legální, sprostý slova nikoliv." Tucker: „TO JE ALE PĚKNÁ KONINA!" Junior: „O koňských hovnech se tady mluvit smí? Je legální, aby koně ve Vegas srali?" Mám-li být upřímný, nemám nejmenší tušení, jak je možné, že nás nevyhodili. Z krupiérů jsme si utahovali pořádně, ale ještě vetší zábava byla s lidmi, kteří hráli u našeho stolu nebo se na nás dívali. U stolu stály dvě ženy, jedna velmi mladá, druhá stará a zřejmé její matka. Junior měl sexuální pud jako sloní býk v období páření, takže se okamžité začal předvádět. Junior: „Začnu tvrdě dělat do tyhle." Tucker: „Kámo, o čem to mluvíš? Není ani dost stará na to, aby viděla všechny díly Seinfelda." Junior: „Musím vám složit poklonu, protože jste zjevně udělala při výchově dcery velký dílo." (Když to říkal, díval se na matku, ale dělal zamilované oči na dceru.) 81

Matka: „Je jí teprve patnáct." Junior: „No dobře..., ale jsem bohatej. Dám vám velký věno." Tucker: „KOLIK ZA MALOU HOLKU? A KOLIK ZA ŽENSKOU?" Matka: „Nashledanou." Nechali jsme se tak unést hráčskou vášní a pozorností, kterou jsme vyvolávali, že když jsem se po dlouhé době podíval na hodinky, byl pátek, devět ráno, a byl jsem dost podnapilý. Jen tak mimochodem jsem se zeptal servírky, která roznášela koktejly, kolik jsem vypil piv. „To nevím. Mám směnu od dvou do deseti ráno a vy už jste tady byli. Mys­ lím, že za moji směnu jste jich měl nejmíň dvacet, možná pětadvacet." Jako když malé dítě neví, že se zranilo, dokud nevidí z rány prýštit krev, tak jsem si neuvědomil, že jsem opilý, dokud jsem neslyšel, kolik jsem měl piv. Uchopil jsem Juniora za paži. Junior: „Je ti něco?" Tucker: „Musím do postele. Spal bych jako zabitý." Junior se mi vysmál, řekl krupiérovi, aby na mě dal pozor, dal mi asi dvacet pětidolarových žetonů a odběhl. Za necelých pět minut se ze „zábavného Tuckera" stal „Tucker v komatu". Nevím, co se dělo v následující půlhodině, ale když se Junior vrátil, spal jsem s hlavou na stole. Náhodně jsem posunoval žetony po stole a krupiér hrál za mě. Lidé zírali a smáli se, jako bych byl nějaký pouliční umělec. Nejlepší na tom bylo, že jsem za tu dobu vyhrál dvacet dolarů. Junior: „Pokoj nedostáném, maj úplně obsazeno, ale potkal jsem tuhle holku a můžeš zůstat v jejím pokoji. Tuckere, tohle je Charlene." Junior to umí se ženami úžasné, ale i na néj to byl slušný výkon. Nejenže sbalil za dvacet minut holku ve Vegas, navíc atraktivní, ale přemluvil ji, aby nechala pokoj naprosto cizímu chlapovi a šla hrát s ním. Za to si zasloužil pochvalu. Byl jsem však v tu chvíli příliš unavený, než abych ocenil jeho skutek, jen jsem cosi zavrčel jako odpověď, vzal si od ní klíč od pokoje a zamí­ řil po schodech nahoru. Na cestu do jejího pokoje si nevzpomínám, ani jak jsem si svlékl kalhoty nebo močil na podlahu koupelny místo do mísy či na převržení stolu, ani na to, jak jsem si lehl do postele, či na cokoliv jiného, co jsem dělal. Nicméně odmítám nést odpovědnost za tyto incidenty. V tom tkví krása alkoholu: Když si něco nepamatu­ jete, tak se to prosté nestalo.

82

Má další vzpomínka patří až probuzení zvukem pleskání pokožky o pokožku. Byl jsem tak dehydratovaný, že jsem ani nedokázal ote­ vřít oči. Když jsem si je promnul, viděl jsem zamlženým zrakem, jak na vedlejší posteli poskakuje Junior na té dívce tak zuřivě, že jsem si pomyslel, zda se nechce provrtat až do Číny. Skutečně příjemný výjev. Vzápětí jsem usnul. Když jsem se probudil, právě se sprchovali a smývali ze sebe zápach sexu mezi dvěma cizími osobami. Pak jsme s Juniorem odešli z jejího pokoje, abychom si ještě trochu zahráli, ale ještě předtím jí dal Junior neexistující číslo mobilního telefonu, protože je to zlý člověk. Asi po dvou hodinách jsem si vzpomněl, že jsem si v jejím pokoji zapomněl brýle. Junior: „Jak jsi je tam mohl zapomenout? Jseš tak ožralej, že si ne­ uvědomuješ, že nevidíš?" Vrátil jsem se k jejímu pokoji a zaklepal na dveře. Domnívám se, že si myslela, že se vrátil Junior a bude další sex, protože otevřela dveře jen v ručníku a se svůdným úsměvem. Kdy spatřila mě, objevil se v jejím obličeji zmatený výraz, který rychle přešel v prohnaný. Charlene: „Co pro tebe můžu udělat?" Tucker (zmatený hmatatelným sexuálním napětím): „No... já... si tady zapomněl brejle. Opravdu." Charlene: „Tak pojď dál." Rozhlížel jsem se a nakonec našel brýle pod postelí. Pak to začalo být zvláštní. Opírala se o stěnu mezi mnou a dveřmi a v obličeji měla výraz, jaký jsem ještě nikdy předtím neviděl. Lépe řečeno jsem ho již viděl v pornofilmech, v nichž osamělá manželka v ustřižených džínách šuká s instalatérem, ale to se přece tady nemohlo stát. Či snad ano? Vždyť tohle je reálný život a ten není nikdy jako porno... nebo ano? Ženy jen zřídka šukají s cizími muži, se kterými se právě seznámily. Nebo je to jinak? Abyste tomu rozuměli, bylo mi v té době teprve třiadvacet a nevěděl jsem, co vím teď. Zatímco je na světě spousta báječných žen, se kte­ rými je třeba zacházet s respektem, jiné nejsou nic jiného než špinavé kurvy. Přestože jsem byl tehdy nezkušený, spolehl jsem se na svůj šestý smysl a hodil kostkou. Co nejhoršího by se mi mohlo stát? Že mě vykopne z pokoje? Stejně jsem byl na odchodu. Tucker: „To jsi ještě neuschla? Proto máš ten ručník?"

83

Velká věta, Tuckere, skutečně úlisná. Bylo však zřejmě jedno, co řeknu. Charlene: „Proč nevezmeš ten ručník a neosušíš mé?" Přestože mně bylo teprve třiadvacet a byl jsem naivní, tohle se nedalo nepochopit. Když si nyní uvědomím, co jsem udělal, připadá mi to nechutné. Vlezl jsem na ni necelé dvé hodiny po kamarádovi. Osprchovala se však, takže mi to tehdy připadalo v pořádku. Ve Vegas je snad možné všechno, není to tak? A teď přijde to nejlepší: Juniorovi jsem o tom nikdy neřekl. Zjistí to, až si přečte tuhle povídku. Poté, znovu u hracích stolů: Junior: „Proč ti to trvalo tak dlouho?" Tucker: „Nějak jsem se tam zasekl. Ta holka je opravdu pěkná." Junior: „Vůbec ne. V posteli nestojí za nic." Tucker: „To musíš védét ty." V té době bylo asi pět odpoledne. Včera jsem hodně vyhrál, ale dnes nám štěstí nepřálo. Prohrál jsem pét set dolarů. Měl jsem však nej­ méně dvanáct drinků, takže jsem si v hloupém Las Vegas, kde nic nevědí, vedl důstojně. Krvácení ustalo v osm večer, protože měl přiletět můj kamarád Smrtící bumerang. Na letišti jsem ho zahlédl, jak čeká na zavazadlo. Vyklonil jsem se z okénka auta a vykřikl: „SMRTÍCÍ BUMERANGU - JE TO TADY OHROMNÝ! NEMÁME DOKONCE ANI HOTELOVEJ POKOJ! JUNIOR ŠUKAL NĚJAKOU KURVU A JÁ VYHRÁL SPOUSTU PENĚZ! UŽIJEŠ SI!" Smrtící bumerang: „Poletím zpátky." Navečeřeli jsme se v In-N-Out (ano, trpím obsesivné kompulzivni poru­ chou), pak jsme chvíli hráli a popíjeli a nakonec jsme šli do velkého klubu v The Venetian. Sbalili jsme s Juniorem dvě holky, a protože měly vaginy, tak je Smrtící bumerang samozřejmě nenáviděl a celou dobu trousil poznámky o „kurvách" a „chlípných prostopášnicích". V jednom okamžiku jsme spatřili na tanečním parketu následující výjev: Úžasné krásná holka uvolněně tančila s kamarádkami, když k ní při­ šel nechutný plešatý stařík a přilepil se na ni. Na tom, že tančil těsné vedle ní, by ještě nic nebylo, kdyby netančil negro stylem na úrovni šesté třídy základní školy. Bylo to směšné. Odvracela se od něho, 84

ale on se nedal odradit a my se mu posmívali. Pak Smrtící bumerang náhle vstal, šel ke staříkovi, který se snažil vklínit mezi holky, odstrčil ho, ukázal na východ a řekl: „Vy, pane, jste v tanci i v životě prohrál. Nechte, prosím, tyhle krásný holky na pokoji." Výraz v obličeji úžasně krásné holky byl ztělesněním opravdové lásky. Smála se tak, že mela slzy v očích, okamžité Smrtícího bumeranga objala a vlepila mu polibek na tvář. Smálo se tomu tolik lidí, že stařík raději z klubu opravdu odešel. S postupujícím večerem to s mojí holkou jde dobře. Její ruce mám v rozkroku a jazyk v uchu. Zašeptala mi: „Je pravda, že v Las Vegas na ničem nezáleží?" Tucker: „Když tu nebydlíš, tak ne." Dívka: „Já jsem z Cincinnati." Tucker: „Na tom taky nezáleží. Pokud mi to ovšem neřekneš v posteli." Dívka: „Když já nevím. Nikdy jsem nic takovýho neudělala." Odtáhl jsem ji do chodby k toaletám, kde jsme na sobě začali tak intenzivně pracovat, že to připomínalo resuscitaci. V tomto klubu byly čtyři společné záchody pro obé pohlaví. A kabinky mely ten senzační typ dveří, které jsou otevřené naprosto průhledné, ale po uzamčení zevnitř se stanou neprůhlednými. Bez ohledu na tyto dveře jsem však musel najít řešení mého dilematu: Jsem opilý a nadržený s opilou a nadrženou holkou, která chce šukat, ale před námi čeká ve frontě na záchod dvacet lidí. Dojdu k rozhodnutí, že jsem důležitější než ostatní a mám větší okamžitou potřebu, takže mohu frontu předběhnout. Musím jen za to každému na oplátku něco dát. Když se otevřely dveře, vyběhl jsem kupředu a táhl za sebou dívku. Jakýsi popuzený chlápek chtěl protestovat, ale včas jsem ho zastavil: „VĚŘTE Ml, že se vám za čekání odměním." Než stačil odpovědět, strčil jsem dívku dovnitř a zavřel za námi dveře. Sklo se okamžitě stalo neprůhledným. Objala mé a začala mě zasypávat vlhkými opileckými polibky: „Ošukej mě tak, abych zapomněla, jak se jmenuju." Takové věci se mi nemusí říkat dvakrát. Otočil jsem si ji a ohnul přes umyvadlo, strhl jí kalhotky Victoria's Secret a začal ji šukat zezadu,

85

přičemž jsem stál mezi záchodovou mísou a dveřmi. Pak mi to došlo: Přímo před mým obličejem byl zámek dveří. Tady máte odměnu. Odemkl jsem a dveře byly okamžitě průhledné. Několik lidí ve frontě očekávalo, že se dveře otevřou, ale místo toho viděli, jak buším do té holky. Usmál jsem se a znovu zamkl. Nestačil těm lidem na nás jen krátký pohled? Několikrát jsem přirazil a znovu odemkl. Sklo je opět průhledné a vidím, že ve fronte stojí čtyři lidé. Zírají v šoku. Znovu se na ně usměju, zapumpuju a opět zamknu. Znovu odemknu. Stoji tam osm lidí. Plácnu ji přes zadek. Lidé mě hla­ sitě povzbuzují. TO JE TEDY NĚCO! SENZACE! Znovu zamknu. Odemknu. Už tam stojí tucet lidí. Zvednu ruce. Hlučně jásají. KDO JE JASNĚ NEJLEPŠÍ? Odemknu dveře. Opět několik lidí přibylo. Uchopím ji za vlasy a plácnu ji jako najatou mulu. Divoký jásot. JSEM SUPERHVĚZDA! TOHLE SE Ml OPRAVDU POVEDLO! Zamknu. Začínám si v duchu klást otázku, jestli mám raději sex nebo diváky. Všechno je mi jedno. Mohl bych dělat porno. Na velikosti ptáka nezá­ leží tolik jako na velikosti davu, který pták přiláká. Stále znovu odemykám a zamykám, a poskytuji tak divákům pokaždé jinou variaci show: Tahám ji za vlasy, vrážím jí prst do řitě, svlékám ji, házím na ni toaletní papír. Všemu, co udělám, se pokaždé dostane více ovací od více diváků. Bože, jak se mi líbí být aktérem na jevišti! Nejlepší na tom je, že dívka o tom nemá nejmenší tušení, protože vše ovládám dveřmi a v nich je vidět jen její zadek. Pro dav by to bylo stejné, jako kdyby jí trčela zadnice ze stěny. Když asi podesáté odemknu dveře, dívá se, jak vrážím do té dívky ptáka, již nejméně třicet lidí. Blížím se vyvrcholení a rozhodnu se pro velkolepé zakončení. Vystříknu na sklo v okamžiku, kdy odemknu dveře. Přirážím stále tvrdéji a těsné před ejakulací si stisknu spodek ptáka (abych ejakulaci chvíli pozdržel), obrátím se ke dveřím a v oka­ mžiku, kdy je odemknu, vystříknu na ně a poskytnu přitom divákům i pohled do obličeje. NÁDHERNÉ FINÁLE!

86

Zprvu jsem ho neviděl, protože jsem byl plné v zajetí orgasmu, ale pak jsem ho spatřil. Místo třicítky lidí zírajících v šoku na sperma stékající po skle tam stál obrovský, téměř dvoumetrový černý vyhazovač se zkříženými pažemi na prsou. V jedné ruce držel asi pětatřicet centimetrů dlouhou sví­ tilnu. Naše zraky se střetly, pak se podíval na sperma stékající po dveřích a znovu mi pohlédl do očí. Okamžik naprostého šoku. Ten okamžik však rychle skončil. Ve zlomku vteřiny otevřel ramenem dveře a prudce mi je vrazil do obličeje. S ptákem v ruce a s kalho­ tami ještě u kotníků jsem viděl hvězdičky, klopýtl dozadu... a přistál v záchodové míse. Pro případ, že byste to nevěděli, voda v míse se vám na holém zadku zdá mimořádně studená. Vyhazovač vrazil dovnitř: „CO TADY DO PRDELE PROVÁDÍTE?" Měl napůl zvednutou svítilnu a jsem přesvědčený, že kdyby se mnou nebyla ta dívka, praštil by mě s ní s velkou chutí do hlavy. Díkybohu mi přišla na pomoc pronikavým ječením. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Myslím, že ji v zápalu ublížit mi vůbec neviděl, protože v šoku uskočil. Využil jsem toho, abych se kolem něj protáhl ven, kde jsem si natáhl na dosud mokrý zadek kalhoty. Pokusil jsem se utéci, ale pochybuji, že by ho ze sebe setřásl Barry Sanders ve svých vrcholných letech. Byl nejen velký, ale měl i atletic­ kou postavu a nesporné dobrou formu, přestože málem uklouzl na roztržených kalhotkách dívky, které ležely na podlaze. Rád bych mu blahopřál k jeho bezvadné technice, ale zápolil jsem s dechem. Měl jsem pocit, že mám zlomená žebra a propadlé plíce. Popadl mě za košili a doslova mé vlekl přes taneční parket. Nezmohl jsem se než na slabý výkřik „Pomoc!" Smrtící bumerang a Junior mé naštěstí viděli a spěchali mi na pomoc. Vyhazovači však nezabránili, aby mě nevytáhl z baru, takže se o pomoci nedalo mluvit. Byla to spíše pomoc typu „budeme se dívat a doufat, že Tuckera nakonec ještě nezbije". Byl jsem vykázán z baru mockrát, ale tentokrát poprvé doslova vyhozen a letěn vzduchem. A to se říká, že stará škola Las Vegas je mrtvá. 87

I když jsem měl dosud promočené kalhoty od mokrého zadku, šli jsme do jiného kasina a asi hodinu popíjeli v prostředním baru, abychom se uvolnili a srovnali se s pravé prožitými událostmi. Smrtící bumerang měl asi tolik odhodlanosti jako předčasně narozené dítě a nezvládal kombinaci alkoholu, In-N-Out a stresu, takže jsme se rozhodli, že půjdeme do restaurace v kasinu na kávu. Byla sobota, asi čtyři hodiny ráno a v restauraci již měli připravený bufet na snídani. Sotva jsme se posadili, dostali jsme s Juniorem oka­ mžitě talíře. Z okrajů vyčuhovala mastná vajíčka a tučná slanina. Když to ucítil Smrtící bumerang, odvrátil se a zezelenal. V té chvíli mi to připadalo zábavné. Není to dobrá vůně, když se vám zvedá žaludek. Af již v takovém stavu děláte cokoliv, nemyslete na mastné sendviče s grilovaným tučným masem a oříšky rozpouštějícího se másla navrch. A taky ne na plný popelník. Smrtící bumerang se sklonil a pozvracel celý box. Tucker: „DO PRDELE!" Junior: „PROČ JSI TO ŘEK?" Tucker: „JÁ NEVÍM." Seděl jsem v kalhotách provlhlých od mokrého zadku, do kterého jsem ještě dostal kopanec od vyhazovače. Zachráncem se stal Junior. Okamžité vyskočil a začal jednat. „Zvedni se, Smrtící bumerangu. Vstaň! Dobře. Ateď ho, Tuckere, drž. Zůstaňte tu stát, hned jsem zpátky." Doběhl na druhý konec restaurace pro manažerku. Byla to dobře oble­ čená žena, ještě ani ne čtyřicátnice, která se nezdála být šťastná, že ve svém věku musí ještě dělat noční směny v restauraci v Las Vegas. Manažerka: „Ahoj, co pro vás mohu udělat?" Junior: „Právě jsme se posadili a byl bych nerad, kdyby to bylo na nás, ale zdá se, že tam někdo před námi něco nechal a nikdo to ještě neuklidil." Ukázal na box, ve kterém seděl Smrtící bumerang. Manažerka: „Co je to... pane bože! MOC se omlouvám. No to snad ne! Jsou to zvratky? To je strašný. Jděte, prosím, dopředu, a my vám dáme jiný stůl a postaráme se o úklid. Ještě jednou se omlouvám. JULIO, POJĎTE SEM!"

88

Šli jsme se Smrtícím bumerangem, který si svíral rozbolavélý žaludek, dopředu. Rychle nás usadili v jiném boxu v oddělené části restau­ race. Smrtící bumerang nevypadal o nic lépe. Tucker: „Udržíš to v sobě? Je ti už lip?" Smrtící bumerang přikývl. Když manažerka s Juniorem přišli k našemu stolu, objednal jsem mu kávu. Manažerka: „Dovolte, abych se vám ještě jednou omluvila. Moc mě to mrzí, tohle se nám ještě nikdy nestalo. Dovolte, abychom vám to kompenzovali snídaní zdarma, cokoliv si vyberete." Junior: „To je od vás hezký, ale mám-li být upřímný, není to nutný. Tolik se toho zase nestalo." Manažerka: „Byla bych ráda, kdybyste moji nabídku přijali, protože z toho mám špatný pocit..." Slyšel jsem to dříve, než jsem to viděl, ale zvuky nebyly vše. V oka­ mžiku, kdy jsem se na Smrtícího bumeranga podíval, vycházely mu ještě zvratky z úst, ale koberec jich byl už plný... těsné vedle bot manažerky. V naprostém šoku stála bez hnutí, sklonila jen hlavu, aby prozkou­ mala škodu. Když se Smrtícímu bumerangoví zvedl žaludek znovu, jen uskočila, aby ji nezasáhla druhá vlna. Čekala, než se přestane dávit, a pak teprve promluvila: „Okamžitě všichni odejděte!" Junior a já jsme byli dosud na Red Bullu, který jsme popíjeli v klubu, takže jsme se rozhodli si ještě zahrát. Smrtící bumerang byl vyřízený, ale kasino, ve kterém jsme byli, také nemělo žádné volné pokoje, takže jsme chodili po celém Circus Circus a ptali se po pokojích. Jakmile se nám podařilo jeden sehnat, poslali jsme ho do pokoje a šli jsme hrát jednadvacet. To bylo v sobotu asi v pět hodin ráno. Junior odešel od stolu v deset dopoledne. Já hrál dál a pil Vodka Red Bull, dokud jsem se nepodíval, kolik je hodin. Byly tři odpoledne Qeště stále sobota). Ke stolu přišel Smrtící bumerang a Junior. Smrtící bumerang: „Ježíši Kriste, ty jsi ještě stále vzhůru? Nejsi na kokainu?" Tucker: „Nejsem, jen na Red Bullech, ale myslím, že do těch kasin pumpujou kyslík. Vegas je úžasný! Miluju to tady! Myslíš, že bych měl rozdělit tyhle desítky proti osmičce? Podle knihy ne, ale já to udělám!

89

Jen ať to vyjde! JEN AŤ TO VYJDE! TAK UŽ SE UKAŽ!" Smrtící bumerang: „Neměl bych zavolat na Anonymní hazardní hráče? Nebo mám počkat, až tě to pustí?" Junior: „Co to máš s očima? Vždyť se ti třesou!" Tucker: „Mám hlad. Pojďme do In-N-Out a pak zajdem do néjakýho klubu. Všechny Double-Double na mě!" Odjeli jsme z kasina v Juniorové autě, a sotva jsem usedl na zadní sedadlo, okamžitě jsem usnul. Nechali mě spát. Vzbudil jsem se v autě po pěti hodinách, v osm večer, na nějakém parkovišti, které jsem neznal. Ale co, tohle je Vegas, takže je čas se vzchopit. Rozhlédl jsem se a spatřil nápisy Bellagio. Věděl jsem, proč jsme tady. Včera, alespoň jsem se domníval, že to bylo včera, jsme hráli časné večer jednadvacet v Bellagiu a čekali, až přiletí Smrtící bume­ rang. Junior, který má obdivuhodný radar na holky s velkýma kozama a nízkou sebedůvěrou, byl vtažen jako silný paprsek energie přímo do centrálního baru v kasinu, narvaného přesně tímto typem žen. Vážné, vypadalo to tam jako při fotografování do Playboye či něco podob­ ného. Zkoušel je postupně balit, ale byl neustále a neobřadné odmí­ tán. Našel jsem ho se Smrtícím bumerangem u baru. Oba usrkávali z nějakých drinků, ale s žádnými holkami se nebavili. Tucker: „Tak jak je, Juniore? Ještě nikdy jsem neviděl, že bys nebalil nějakou kočku, zvláště když vidím, jaký tady jsou." Junior jen zavrtěl hlavou a Smrtící bumerang se rozesmál. „Nedokážu uvěřit, že jste takoví idioti, že jste to včera nepoznali. VŽDYŤTO JSOU VŠECHNO PROSTITUTKY! Nebalte je a rovnou si s nima sjednejte cenu!" To byla ta špatná zpráva. Dobrá zpráva: Junior a Smrtící bumerang nemámili čas. I když Junior zřejmě nedokáže sbalit prostitutku, která je v práci, sbalil servírku, jež v Bellagiu roznáší koktejly. Slíbila, že s námi půjde na večeři a vezme ještě dvě kamarádky, které s ní cho­ dily na University of Nevada. Vyzvedly nás v baru a vzaly do jejich oblíbené thajské restaurace. Trochu jsme se bavili a holky se nás pak zeptaly, co děláme. Zvažoval jsem, že jim řeknu pravdu, ale pak jsem došel k závěru, že tohle je Vegas. Tady můžete být kým chcete. Tucker: „Jsme hudební skupina." Dívka 1: „Vážně? Už jsem o vás slyšela?" Tucker: „To nevím - posloucháš Christian Rap?" Dívka 2: „Miluju Christian Rap." 90

Tucker: „Tak tedy já jsem Velký dítě Ježíš a tohle je," ukázal jsem na Juniora, „Boxující Prorok a tamhle ten," ukázal jsem na Smrtícího bumeranga, „je Ortodoxní diskžokej. Společně si říkáme Poslední večeře." Přál bych si natočit výraz v obličeji Smrtícího bumeranga. Neexistuje dostatečně výstižné slovo k popisu pohledu, který mi věnoval. „Pohr­ dání" to přesně nevystihuje a „nenávist" není dost bohatá. Očekával jsem, že se tomu holky zasmějí a zeptají se, co děláme doopravdy. Podcenil jsem však hloupost studentek zdejší univerzity. Dívka 2: „SKUTEČNĚ? Myslím, že jsem vás už, kluci, slyšela." Dívka 1: „Nehráli vás dneska v rádiu? Myslím, že jste to byli vy." Nyní je třeba, abych se zastavil a něco vysvětlil. Lidé se mě e-mailem často ptají, jak se dostávám do směšných situací, v nichž jsem zjevně takřka neustále. Vysvětlím vám to: Tam, kde by už každý se žertová­ ním přestal, zařadím pátý rychlostní stupeň a překročím povolenou rychlost. Tucker: „Nechce se mi věřit, že už jste o nás slyšely. Nejsme ještě pořád tak dobrý, ale povede se nám to. Jsem rád, že se vám naše hudba líbí." Dívka 3: „Mně taky!" Tucker: „To rád slyším." Smrtící bumerang: „A já si myslel, že nejblbější člověk, kterej chodil na Nevadskou univerzitu, byl Larry Johnson." Junior hrál báječně se mnou, ale Smrtící bumerang nespolupracoval. Nejenže se mu nelíbilo, že byl pasován na „Ortodoxního diskžokeje", ale nemohl ani vystát blbou holku, s níž se bavil. Dívka 3: „Odkud jste?" Smrtící bumerang: „O to se nestarám." Dívka 3: „Jste taky odsud jako já?" Smrtící bumerang: „Jo, právě jsem tady odsud." Dívka 3: „Z tyhle čtvrti?" Smrtící bumerang: „Ne, z tyhle thajský restaurace. Můj zdegenero­ vaný otec mě prohrál při vysoké sázce v pokeru Omaha, ale měl jsem štěstí a unikl jsem z továrny na lepidla a žil jsem jako spratek na ulici, dokud mě neadoptovala tahle hodná thajská rodina. Zbytek dětství jsem se schovával mezi nohama židlí, spal místo postýlky na stole a živil se drobty na podlaze. Tohle je pro mě něco jako večírek na oslavu mého návratu domů." 91

Dívka 3: „Nemusíš ze sebe dělat blba." Smrtící bumerang: „Musím, má ufňukaná penisová školačko. Objed­ nej mi další drink a udělej to rychle." Smrtící bumerang vstal a odešel na toalety. Dívka 3 se obrátila ke stolu. Dívka 3: „Jste kluci docela fajn, ale... ten Ortodoxní diskžokej je blb." Tucker: „Občas mívá problémy s tou částí bible, kde se říká ,miluj svýho bližního'." Abych upevnil jeho imidž křesťanského rappera, uchopil jsem v jedné části večera pivo, zvedl ho a pokynul jím směrem k Juniorovi a Smrtí­ címu bumerangoví: Tucker: „Boxující Proroku, Ortodoxní diskžokeji..., myslím, že nastal čas, abychom vypili jedno na našeho padlého pána. Co vy na to? Tro­ chu piva pro Ježíše?" Junior: „BUDEME SE POTKÁVAT NA ROZCESTÍCH, JEŽÍŠI!" Ulil jsem trochu na podlahu. Junior se hystericky smál a učinil totéž, pak se připojily i dívky. Smrtící bumerang na mě zlostně zíral. Smrtící bumerang: „Oba vás nenávidím nevýslovnou nenávistí." Chovali se tam k nám úžasně. Ještě jsme ani nestačili dopít a už před nás stavěli další drink. Opili jsme se tak, že se Smrtící bumerang začal chovat mile. V jednu chvíli jsme se bavili na téma análního sexu. Když jsme začali rozebírat jeho jemnější aspekty, již velmi opilý Junior vstal ze židle a zařval: „Žádnej ženskej zadek tohle nepojme!" Zároveň vytáhl ptáka a uhodil s ním do stolu. Bylo to slyšitelný zvuk kámoš je vybavený jako Tommy Lee. Myslím, že dokonce zacin­ kalo pár skleniček. Zřetelně jsem slyšel, jak jedna z dívek zalapala po dechu. U stolu bylo snad vteřinu, která se ale zdála být minutou, naprosté ticho. Junior pokračoval: „Nikdy jsem takovej sex nemel, protože žádnej ženskej zadek nedo­ káže takovýho ptáka pojmout. Jen si ho dobře prohlídněte. Mám penis jako černoch. Ukažte mi prdel, která si s ním poradí! Jen se na něj podívejte! Je obrovskej!" Tucker: „Teď ty, Ortodoxní diskžokeji. Máš se přece taky čím pochlubit." Jakmile jsem vyřkl tato slova, vytrhl jsem ženy z transu. Odvrátily se od Juniora, který si mezitím zastrčil ptáka do kalhot, a ke stolu se vrátilo 92

trochu normálnosti. Pokud je ovšem možný návrat k normálnosti poté, co na jídelní stůl dopadl sloní pták. Po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme do domu, v němž bydlely dvě z těchto tří holek. Smrtící bumerang prohlásil, že je utahaný a jde spát. My ovšem známe pravdu: Měl strach, že bude muset spát s hol­ kou, kterou nemiluje. Ten kluk má problémy. Vzal si taxík zpátky na Circus-Circus. Jakmile jsme byli v jejich domě, šly holky do koupelny. Junior se mě zeptal: „Nechápu, proč si myslej, že jsme křesťanský rappeři. Myslíš si, že to, co jsme udělali, je špatný?" Tucker: „Juniore, nemyslím si, že by něco z toho, co jsem udělal, bylo špatný." Pak jsme šli všichni do suterénu, kde byla televize a pohovky. Vybral jsem si jednu pohovku a Junior další, ale holky šly zase nahoru s tím, že se „hned vrátí". Chtělo se mi strašně močit. Rozhlížel jsem se v suterénu po WC, ale žádný jsem neviděl a nechtělo se mi jít nahoru, abych zasahoval do jejich plánů, ať již jakýchkoliv. Naštěstí jsem objevil bedýnku pro kočku. Junior: „Co tam děláš?" Tucker: „Mňau... mňau." Vše, co jsme mohli slyšet shora, byla tlumená hádka. Pak se na scho­ dech objevila Dívka 2 a sdělila Juniorovi, že nahoře na něho čeká Dívka 1, potom se obrátila ke mně a začala vysvětlovat: „Byly bychom rády, kdyby s várna zůstal i Ortodoxní diskžokej. Hádaly jsme se nahoře, kdo bude šukat s kým. Já tady nebydlím, bydlej tady ty druhý dvě, takže jsem tě sice vyfasovala, ale budeme muset šukat tady na pohovce." Šukali jsme a šukali, dokud jsme se neutahali a neusnuli. Ráno mě probudilo škrábání a kočičí mňoukání. Rozhlédl jsem se z pohovky a pochopil proč. Z bedýnky pro kočku se stal zatvrdlý CEMENT. Tohle dokázala má moč! Hodil jsem po kočce dálkový ovladač. S ječením utekla. Pak jsem holku vedle sebe převrátil a znovu ji ošukal. Po několika hodinách jsme s Juniorem už jeli zpátky do Los Angeles, aniž bychom se alespoň jednou převlékli či vysprchovali. Holky

93

popřály hodně štěstí naší hudební skupině a řekly, že se přijedou podívat na náš další koncert. Na cestě jsme museli zastavit, abychom se prospali, protože víkend nás úplné odrovnal. Začali jsme ve čtvrtek v jednu po půlnoci a vydrželi téměř beze spánku až do nedělního rána. Špatné na celém příběhu je to, že Vegas se od té doby zkazilo. Další výlety už nestály za nic. Ovšem domnívám se, že je těžké popisovaný výlet překonat. Navíc jsme ten víkend nenaráželi všude na injekční stříkačky a podobné nástroje, které teď zamořují celé Vegas. Možná jsme měli jen štěstí nebo to bylo tenkrát jinak, ale město se už nepo­ dobá tomu, jaké jsme našli při našem výletu. A ještě néco: Všechny pohovory jsem v pondělí stihl.

CHLUP Datum události: duben 2001 Napsáno: březen 2005

Nedovolte nikomu, aby vám říkal néco jiného: Jediné dobré na Duke je jeho vzdálenost od Chapel Hill, pouze 15 minut. Je to zvláštní škola, kde studuje 65% holek, většinou nadržených, a jen 35% kluků. Dokonalé možnosti šukáni bez velké konkurence. A navíc, jak­ mile se seznámíte s jednou, poznáte všechny její kamarádky a členky jejího spolku. To znamená, že seznámíte-li se s jednou holkou, která chce s vámi šukat, seznámíte se zároveň i s patnácti dalšími, které chtějí totéž, protože je tam nedostatek dobrých kluků. Na Zeměkouli nemůže být lepší výběr holek než mezi studentkami University of North Carolina, kterým řeknete: „Já chodím na Duke Law School." Věřte, že mi to někdy schází. Jednou jsem šel s jednou holkou z této univerzity na sraz jejich spolku a rychle jsem ji začal ignorovat, protože tam byla spousta hezčích holek. Jedné z nich jsem se obzvláště líbil, ale na můj vkus byla moc vychrtlá. Nemám rád holky, které vypadají jako oběti z koncentračních táborů, a tahle holka byla jako ženy z Buchholzových zrnitých filmů o osvobození vězňů těchto táborů. Všimla si, že věnuji více pozornosti jiné holce, a zatáhla mě stranou. Vychrtlá dívka: „Proč se pořád bavíš s ní a ne se mnou?" Tucker: „Protože se mi líbí." Vychrtlá dívka: „Ale já jsem mnohem lepší než ona." Tucker: „Mně se ale stejně víc líbí tvá kámoška." Vychrtlá dívka: „Vsadím se, že neumí tak dobře kouřit jako já." Nejsou holky ze studentského spolku na této univerzitě pomilováníhodné? Tucker: „To je možný, ale jsi moc hubená. Mám rád holky, který maj na sobě trochu masa. Jsem v posteli dost agresivní a bojím se, že by jeden z nás mohl přijít při šukání k nějaký újmě. Buď bych té rozpůlil, 95

nebo bych si vypíchl oko o tvůj ostrej loket. Navíc bych strávil celej čas přemýšlením, jak ti místo šukání sehnat něco k jídlu." Předpokládal jsem, že to bude stačit, abych si ji udržel od těla. Jenže to jsem ještě nevěděl, jak zoufale touží většina holek z téhle univerzity po chlapech. Vychrtlá dívka: „Věř mi, že chceš mě. Holky s bulimií kouří lip. Nedá­ víme se při tom." Málem jsem se začal dávit. O čem to ta holka mluví? Zřejmě o těch, které přitahuji. Protože jsme v hotelu a spolek studentek má najaté nějaké pokoje, okamžitě jsme se do jednoho odebrali. Málem mi při chtivém staho­ vání kalhot rozbila zip. Šla rovnou na véc: Holky si ze mne berou bez váhání každý centimetr. Můj pták je jen průměrné dlouhý, ale nacpala si ho do úst tak, že jí musel špičkou lechtat tenké střevo. Tím se však nespokojila. Nacpala si do úst celý můj rozkrok. Při každém pohybu se zdálo, že vstřebává stále víc masa. V jednom okamžiku jsem si byl zcela jistý, že měla v ústech mého ptáka i s koulema. Nevěřil bych, že je to možné, dokud Slečna Hroznýš nerozevřela čelisti. Nejkomičtější na tom bylo to, co mi probíhalo v mysli. Tahle dívka kouří mého ptáka, jako kdyby to byla studánka mládí, a já přitom musím myslet na to, že to je pravděpodobné jediné, co má po měsících v ústech, aniž by to vyvrhla. Skončil jsem, ona to spolkla a já se začal smát, když mé napadlo, že moje sperma později také vyzvrací. Ignorovala můj smích a vysrkla mě do sucha, pak se na mé podívala, svůdné se usmála a prohlásila: „Říkala jsem ti, že to budeš chtít ode mě." Pohlédl jsem na ni a nedokázal jsem promluvit. Nikoliv kvůli její práci, která byla sice dobrá, ale zase ne tak dobrá, abych ztratil kontrolu nad svými schopnostmi. Bylo to v něčem jiném. V jejím úsměvu... byl ohnutý přes její dva přední zuby a obtočený okolo levého špičáku... nejdelší a nejošklivéjší chlup, jaký jsem kdy viděl. Byl můj, přímo z mého rozkroku. Je zvláštní, jak pracuje v takových okamžicích mozek. Nemyslel jsem na to, jak ošklivé mám chlupy či zda bych si je měl vyholovat nebo zda bych jí to měl či neměl říct, ani jsem nebyl zvědavý, jak se cítí s obrov­ ským chlupem v ústech. Moje první myšlenka byla jiná: „Bude to

96

někdy něčí máma? No tedy- Ubohé děti, které budou líbat tato ústa." Má další myšlenka: „Rád bych věděl, kolik mají mé chlupy kalorií." Nikdy jsem si nevyholoval koule ani oblast genitálií, ale teď to pra­ videlně dělám. Nemám důvěru k sobě se žiletkou v ruce v blízkosti mých nejlepších přátel (ani nechci mít vyholené koule jako nějaká pornohvězda), takže místo ní používám nůžky. A to vše kvůli sexuálně promiskuitní holce z dívčího studentského spolku UNC.

VÍKEND VE FOXFIELDU Datum události: duben 2000 Napsáno: duben 2005 Nikdy jsem nechodil na University of Virginia, ale mám dosud pocit, že jsem s touto školou spojen. Zažádal jsem o přijetí, byl jsem přijat, ale ke své mírné lítosti jsem se rozhodl pro University of Chicago. Dostal jsem se znovu na právnickou fakultu a vybral si Duke, protože na roz­ díl od University of Virginia jsem na Duke dostal stipendium. Mám však čtyři sestřenice a bratrance, kteří na University of Virginia stu­ dovali, takže jsem tuto školu navštívil víckrát než kdokoliv jiný. Teprve jedna neuvěřitelná událost v dubnu 2000 však utvrdila můj neoficiální vztah ktéto škole: Foxfield. Foxfield je název jarních koňských dostihů. Koně chovají někde v blíz­ kosti univerzity. Každý si naloží osobní auto nebo dodávku či terénní vůz jídlem a chlastem, zaparkuje na obrovském poli a celý den si bere jídlo a pití zadními dveřmi nebo z kufru a užívá si. Jsou tam i koně, kteří závodí, ale nikdo, koho znám, je nikdy neviděl. Onoho roku jsem studoval druhým rokem na Duke Law School. Zlatý chlapec a jeho přítelkyně (která se později stala jeho manželkou) stu­ dovali nejprve na University of Virginia, a když my dva již byli na práv­ nické fakultě, ona tam studovala dál. V pátek večer před Foxfieldem jsem se Zlatým chlapcem a Protivou popíjel v Durhamu. Zde je zbytek příběhu: 23.00: Jíme mexické jídlo a popíjíme pivo. Zlatý chlapec nás čas­ tuje lákavými historkami z Foxfieldu. Popisuje víkend s neomezenými zásobami alkoholu, drsným pitím, jídlem ve velkých středověkých síních a holkami v letních šatech a s volnou morálkou. 23.15: Vyptáváme se ho s Protivou, proč tam tedy nejede. Nemá uspokojivou odpověď. Vyžadujeme okamžitý odchod. Otálí. Vyvádíme ho ven, kde pochybujeme o jeho mužství. Vyptáváme se ho na sexu­ ální preferenci a říkáme mu, že je bastard francouzského původu.

99

23.16: Zlatý chlapec telefonuje přítelkyni (Zlaté manželce), říká jí, že tam jedeme a vyžaduje, aby šla ven a koupila pivo. Se Zlatým chlap­ cem se snadno manipuluje. 00.00: Jsme na cestě do Charlottesville. Mám jen pro sebe 12 lahvo­ vých piv, aby mně tři hodiny čekání rychleji uběhly. 01.12: Vylévám jedno pivo do auta Zlatého chlapce. Nezpozoruji to, protože jsem totálně opilý. 03.00: Přijíždíme k bytu manželky Zlatého chlapce. Ráme se jí, kde se koná nějaký večírek. Neví. Potěší Zlatého chlapce, neboť v tom vidi důkaz, že je mu vérná. Z takových párů, jako jsou oni, se mi dělá špatně. 08.00: Probouzíme se s Protivou z pohodlného spánku na tvrdé dře­ věné podlaze. Klepeme na dveře ložnice, dokud neprobudíme Zlatého chlapce. „ČAS K PITÍ!" Dívá se na nás, jako kdybychom byli divoká zvířata nakažená vzteklinou a chystali se mu sežrat děti. Zabouchne dveře a jde zase spát. 08.03: Otvíráme s Protivou první pivo. 08.05: Otvíráme druhé pivo. 08.08: Otvíráme si s Protivou po třetím pivu. Říkám mu, že ho přepiju. Zasměje se: „Takto zkus, Tuckere!" 08.30: Když dopiju třetí pivo, cítím, jak mi čvachtá v žaludku. Pít po ránu není dobrý počin. 09.17: Zdolávám osmé ranní pivo a rozhlížím se, kde bych mohl zvra­ cet. Protiva pije stejným tempem. Dojdu k závěru, že mě skutečně přepije. 10.00: Protivovi je jedno, že jsem přestal pit, a nadále si lije pivo do hrdla. Chodí po bytě a všechny oslovuje. „TAK CO, TUCKERE? TY UŽ NEMŮŽEŠ?... Zlatej chlapče, pojď už konečně sem. Bloody Mary, jedna ku jedné. TY A JÁ. Tucker už je vyřizenej. Dojdi si pro Zlatou manželku, ať ti pomůže. TUCKERE, SEŠ PÍČA." 11.00: Nasedáme do auta a jedeme pro kamarády Zlatého chlapce z univerzity, kteří sem přijeli na Foxfield. Protiva se proměnil z agresiv­ ního pijáka v bojechtivého pijáka. Útočí na pivo. Vystrkuje tělo až do pasu ze zadního okénka auta a řve na každou ženu, kterou míjíme: „HEJ TY! UKAŽ NÁM CECKY!"

100

11.15: Zlatý chlapec nám říká, že ve Foxfieldu je spousta hezkých holek, ale nikdo si tam nezašuká. Je to spíše o společenském pití. Zeptám se ho, jestli ví, s kým mluví. Vyvalí oči a blahosklonně mi popřeje hodně štěstí. „Tak jo, Tuckere..., nedělej to tam, ale až pak někde jinde." Zlatý chlapec mi hodil rukavici, já ji zvedl a uhodil ho s ní. „Ty blbče, ty si troufáš zpochybňovat mé schopnosti v přitaho­ vání kurev? Hodlám si tam zašukat s nějakou holkou přímo před várna a pak vám dám čichnout k mýmu prstu!" 12.00: Jsme na místě. Pole se táhne donedohledna, nekonečný prostor plný vousatých kluků z univerzitního bratrstva v pruhovaných trikách a červených kalhotách s vychlazeným pivem v ruce a mladé holky zralé k utržení. Je to skoro nespravedlivé. 12.01: Vidím první hezkou holku v letních šatech a málem si ukroutím krk, jak na ni zírám. Onoho dne se tahle scéna zopakuje ještě asi dvanáctsetkrát. 12.13: Dostáváme se ke stanu kamaráda Zlatého chlapce. Začíná nás představovat, ale Protiva odstrčí všechny z cesty a vrhá se na smažená kuřata. Na chvíli od nich vzhlédne, aby všechny pozdravil s jakýmsi sotva rozeznatelným zamumláním „míň mluvte a víc jezte". Pak upoutá jeho pozornost bramborový salát a cpe si ho do úst po hrstech. 12.14: Zlatý chlapec přiznává určité překvapení. Byl si prý jist, že odpoledne zkazím já. Připomenu mu, že jsem závod ještě nevzdal. 12.38: Jedna dívka, která se snaží být na Protivu hodná, ukáže na chladicí nádobu a zeptá se ho, zda se nechce něčeho napít. Zkoumá výběr. „Lehký pivo ani dietní sodu pít nebudu, protože bylo zjištěno, že oba nápoje vyvolaly u laboratorních krys rakovinu a tlustejm Ameri­ čanům stejné nijak moc nepomohly. No ne, není to domácí pálenka? Můj bože! TUCKERE, POJĎ SE NA TO PODÍVAT! CO TO JE S VÁMA VŠEMA?" Docházím k závěru, že nastal čas, abych se s Protivou pro­ šel po Foxfieldu. 12.50: Protivu jsem nepotěšil. „Kámo, vždyť tam maj pivo. Proč chceš jít pryč?" Vysvětlím mu to: „Všechny jsi naštval, takže si musíme najít jiný oběti. Budeme krást pivo lidem, který jsou menší než my." To Pro­ tivu potěší. „UKAŽ Ml, KDE JSOU!" 12.54: Nacházíme první oběti. Prostor s mladejma holkama. Protiva jim začne plenit jejich chladicí nádobu. „TUCKERE! JACKPOT! MAJ TADY SPOUSTU LÁHVÍ BUDWEISERA!"

101

13.04: Dostáváme se k jiné skupině. Jsou tam i nějaké holky ze stu­ dentského spolku. Samé hezké holky. „AHOJ DÁMY? KDO SI DÁ SE MNOU HLT?" Popadne láhev s tequilou a začne s ní divoce mávat, přičemž polije několik lidí. 13.05: Jsme vyzváni, abychom opustili jejich prostor. 13.09: Nacházíme další skupinu holek ze studentského spolku. Protiva vejde přímo do jejich středu. „SLYŠEL JSEM, ŽE HOLKY Z NEVADSKÝ UNIVERZITY UMĚJ PÍT! BLBOST! PŘEPIJU KAŽDOU SUKNI!" 13.10: Znovu vyzvání k odchodu. 13.20: Nacházíme další spolek holek. Rozhodnu se, že se tentokrát budeme chovat jinak. „Protivo, ty mlč, dokud se tě někdo na něco nezeptá." Jsou to sportovkyně. Má sestřenice veslovala za Nevadskou univerzitu. Rám se jich, zda ji znají. Znají a hned mě berou. U holek z univerzity společní známí = od toho kluka nehrozí žádné nebezpečí = chci s ním mít sex. 13.55: Začíná to vypadat dobře. Protiva se baví s holkou, která je menší než on, takže je klidný. Pak se to ale stane. Jedna z holek se mnou začne flirtovat a nadhodí, že nevypadám na velkého pijáka. 13.56: To nemohu nechat jen tak. „Víš vůbec, s kým mluvíš, ty potvoro? Nedolil bych ti ani, abys mi zavázala tkaničky u mejch pijáckejch bot." Vyzve mě k soutěži. Zasměju se. „Jdem do toho. Ale žádný holčičí sračky. Čistej alkohol. Cokoliv s výjimkou whisky." 13.58: Zvedne prvního panáka a pronese přípitek: „Svatý Augustine, dej mi cudnost a zdrženlivost - ale teď ještě ne!" Všechny kamarádky se smějí a jásají. Amatérky. 13.59: Zvedám svého panáka: „Na všechny mrchy, kurvy atriky. Kdy­ bych neměl ptáka, tak bych se ani s jednou z vás nebavil... Na Tuc­ kera Maxe!" Všechny se rozesmějí. 14.00: Jedna z dívek se mě zeptá: „Kdo je Tucker Max?" 14.10: Po dalších dvou panácích holka soutěž vzdává. Nemilosrdně se do ní pustím. „Možná umíš hlasovat a řídit auto, ale nebudeš se mnou nikdy rovná!" Nejsem laskavý vítěz. 14.11: Přichází ke mně jedna z jejích kamarádek. S nakrátko ostříha­ nými vlasy a tmavými brýlemi je roztomilá. Je ale naštvaná.

102

Dívka: „Ty určitě nenávidíš ženský." Tucker: „Vůbec ne, byl to jen vtip. Kdybych řekl, že ženský nejsou nic jinýho než živý nosiči píč, pak bys měla pravdu." Dívka: „Cože?" Tucker: „Kdybych jí řekl, že je dobrá jen na kuřbu, měla bys ji taky. Nebo kdybych řekl, že to jediný, co na ní je, jsou dvé vlhký díry. Ale já nic takovýho neřekl." Dívka: „COŽE?" Tucker: „Naštval jsem tě? Budeš psát básně o úzkosti?" Dívala se na mé, jako kdybych byl záchodová mísa plná použitých kondomů. Protiva mě odtáhl pryč dřív, než se vzpamatovala. „Tuckere, myslím, žes tam nadělal docela paseku." Chvíli trvá, než mi to dojde, ale pak si uvědomím, že hlasem rozumu je teď Protiva. To nevěstilo nic dobrého. 14.25: S použitím stejné otázky „Neznáte moji sestřenici?" se vetřeme do další skupiny. Tyto holky si myslí, že opilí a ironičtí blbci jsou zábavní. Ať si nás tedy užijí. Rozhodnu se, že si budu z lidí tropit žerty, aby se pobavili. 14.27: Kolem jde nějaký venkovský blb. „Podívej se na sebe - to už začal karneval? Jestli uhodneš moji váhu, dostaneš zadarmo pivo." 14.31: K dívce, která vypadá jako děvka: „To je kříž, co máš na krku? Měla bys vědět, že trávení většiny času v misionářský pozici ještě neznamená, že jsi nábožensky založená." 14.33: Okolo jde starší žena, která se velmi podobá Ethel Mermanové. Říkám jí: „Budete se mít dobře, všechno vám bude vycházet, celý svět bude před vámi na talíři, všechno jen samé růže." 14.34: Jedna z dívek se rozesměje. „AIRPLANE JE MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ FILM!" Jdu k ní. „Jmenuju se Tucker a studuju práva na Duke. Takže můžu hodně zbohatnout a kupovat manželce blýskavý cetky. A jak se jmenuješ ty?" 15.15: Nemilosrdné s ní flirtuji. Protiva se střídavé dívá na mě a na ni. „Potřebuju vůbec vědět, jak se jmenuje?" Rozhodnu se, že nastal čas, abych tuhle holku odvedl od kapitána Kazišuka a dostal ji někam, kde je víc soukromí. 15.30: Na venkovním koňském závodišti mám problém takové místo najít.

103

15.40: Pak se ukáže, jak jsem geniální. Nacházím otevřenou trav­ natou plochu na kopečku za partou Zlatého chlapce a navrhuji, že bychom se měli posadit, abychom „byli sami". 15.42: Rozhlédnu se a uvědomím si, že nás vidí nejméně dva tisíce lidí. Jedním z nich je Zlatý chlapec. Zamávám mu. 15.45: Říkám jí, že je moc hezká. Zapýří se. Sdělí mi, že jsem leg­ rační. 15.50: Říkám jí, že má naprosto vše, co bych očekával od své přítel­ kyně. Zapýří se ještě víc. Prohlásí, že jsem pěknej chlap. 15.55: Objímáme se. Před všemi. 16.00: Nespokojený s pouhým líbáním zkoumám. Nemá na sobě žádný spodní prádlo. Zlatokopecké běhny jsou senzační. 16.05: Mám dva prsty v její vagině a jeden v její řiti. Že na Foxfieldu nikdo nešuká? Spletl ses, Zlatý chlapče. 16.15: Zkouším si na ni lehnout, ale zastaví mé. Puritánka! 16.15: Uchopí mě za ruku a vstane. „Pojďme někam jinam. Tady na tom kopci jsme každému na očích." Má pravdu, zapomněl jsem na to. 16.30: Dojdeme k pojízdným toaletám. Zvažuji tuto možnost, otevřu dveře, ale okamžitě ji zamítám. Žádná holka si nezaslouží takový smrad. 16.55: Docházíme k prázdnému kempinkovému vozu. Lidé v okolí nám řeknou, že všichni prý odešli na koňské dostihy. 17.01: Dveře nechali otevřené. Sláva. Hodím ji na postel a začneme šukat. Ani ji nemusím svlékat, protože její letní šaty bez kalhotek to nevyžadují. Běhny jsou senzační. 17.05: Sex v opilosti je skvělý. 17.08: Docházím k rozhodnutí, že sex v opilosti v cizím autě s holkou, kterou neznám, je ještě lepší. 17.10: Začínám tvrdé přirážet. S každým přiražením vyjekne. Zní to jako projev spokojenosti a nežádá mě, abych přestal, takže přirážím ještě tvrději. 17.14: Buším do ní stále víc a ona vždy vyjekne hlasitěji. 17.15: Cítím, že už to brzy přijde. Bude to velký výstřik. 17.17: Začínají mě pálit oči. Ignoruji to.

17.18: CO SE DĚJE? NEMOHU DÝCHAT. 17.18: Oba se potácíme se slzami v očích z auta, kašleme a nemůžeme se pořádně nadechnout. Jsem naprosto zmatený. Pálí mě v krku, jako kdybych snědl plnou hrst papriček habanero. Pijeme vodu a pivo, abychom se zbavili strašného pálení. 17.23: Náhle vykřikne: „UŽ VÍM, CO TO BYLO!" Zakryje si dlaněmi obličej a rozběhne se zpátky do auta. Když se kašlající vynoří, drží od sebe kabelku co nejdál. „Ležela jsem na kabelce a myslím, že jsem náhodně spustila pepřový sprej. Všechno uvnitř je zničený." 17.25: Nevím, zda se mám smát nebo plakat. Zatímco zpracovávám tuto informaci, sáhnu si do rozkroku. Dostávám tvrdou lekci, protože kapsaicin, aktivní ingredience v pepřovém spreji, nezabírá jen na hrdlo a oči, ale i na vlhkou kůži. Začnu ječet a skákat. 17.27: HODNĚ TO BOLÍ. 17.30: U pojízdných toalet objevím hadici, svléknu si kalhoty a stříkám si vodu na odhalené genitálie. 17.32: Voda je ledová jako v Severním ledovém oceánu. Koule se mi tak zatáhly do těla, že bych si je mohl vytáhnout z krku. Vypadám jako eunuch. Všichni se smějí, ale mně je to jedno. Jediné, na čem záleží, je zbavit se bolesti. 17.35: Bolest přešla v necitlivost. Přestávám na sebe stříkat vodu a schovávám genitálie do zcela promočených kalhot. 17.40: Nemohu najít kempinkový vůz ani tu holku. Jsem ztracený. 17.45: Stojím a přemýšlím, co se stalo. Nemohu tomu uvěřit. Při sexu jsem dostal zásah pepřovým sprejem, popálil si rozkrok a pak se mi smál dav lidí, když jsem si hadicí stříkal vodu na koule. To je tedy něco. 18.00: Ještě stále bloudím a nemohu najit skupinu Zlatého chlapce. Zkouším mu zavolat mobilem, ale nefunguje. Vím, že elektronika se s vodou nesnáší. 18.30: Konečně nacházím místo, kde byla skupina Zlatého chlapce. Všichni jsou pryč. To nevypadá dobře. Okolojdoucí mé nechá použít mobil a já volám Protivovi. 18.31: Vzal hovor, ale téměř ho neslyším. Jako by byl v nějaké větrací šachtě. V pozadí štěkají psi. To už je na mé příliš. Končím hovor.

105

18.37: Volám Zlatému chlapci. Už je zpátky v bytě Zlaté manželky. Řiká, že se setkáme v byte. Mám tam snad jít pěšky? „Hele, ty jsi ve Foxfieldu šukal, takže seš nejspíš totálně vyřizenej." Idiot. 18.55: Jdu asi půl druhého kilometru pěšky, než mně zastaví starší pár. Jsou milí a nabídnou se, že mě dovezou až k bytu Zlaté manželky. Na zadním sedadle je chladicí nádoba. Zeptám se, jestli si mohu vzít pivo. „Jen si posluž, synku. Vy mladí toho vypijete spoustu. Pijete celej den a ještě toho nemáte dost." Nesouhlasím. „Pane, když jste alkoholik, pak toho nemáte dost nikdy." 19.30: Konečně v bytě. Protiva tam není. Zlatý chlapec si myslel, že je se mnou. Já si zase myslel, že je s ním. Zlatý chlapec mu volá. Protiva: „Nebudu ti lhát. Jsem ožralej." Zlatý chlapec: „Kde jsi?" Protiva: „To nevím. Nějaký kluci mě svezli dodávkou. Seděl jsem úplně vzadu s jejich psy. Vyhodili mě někde u studentskejch kolejí. Není tam budova bratrstva Sigma Phi Epsilon? Myslím, že právě u ní jsem." 19.45: Dojedeme tam. Protiva spí v křesle v obývacím pokoji. Říkám mu, aby se vzbudil a choval se důstojně. 19.46: Protiva vyklopýtá předními dveřmi z budovy bratrstva ven. „NEVIDĚL NĚKDO MOJI DŮSTOJNOST?" 20.00: Jdeme do jednoho baru. The Biltmore. Je narvaný. Protiva dojde k názoru, že obsluha je pomalá, vyleze na stůl a vykřikne: „PŘI­ NESTE Ml NĚKDO UŽ KONEČNĚ PIVO!" 20.32: Když je Protiva opilý, neudrží rovnováhu. Zákonitě spadne ze stolu, vrazí do jiného stolu a převrhne všechny nápoje na nějakého chlápka, který tam tiše sedí s přítelkyní. 20.33: Pár je zlitý pivem a vodkou. Připravuji se k boji, ale chlápek jen sedí. Zeptám se ho: „Nehodláte mu za to napráskat přes prdel?" Dál sedí a mlčí. Jeho přítelkyně se naštve a odejde. Pak se naštve na Protivu její chlap. Poukážu na to, co je zřejmé: „Není třeba se prát, ta vaše potvora už odešla." 22.30: Zlatý chlapec dojde k rozhodnutí, že bude raději doma se ženou, kterou miluje, než pít své dvacáté dnešní pivo s opilými, nepří­ stojnými kamarády. 22.45: Fronta na pisoáry je příliš dlouhá. Jdu ven a močím na zeď. 106

22.46: Přijde ke mně polda. Polda: „Synku, okamžitě přestaň a pojď ke mně." Tucker: „Nedokážu přestat, pálilo by mé to. Musím to dokončit." Polda vytahuje pouta, vtom asi dvacet metrů od nás začala rvačka. Nechá mě a jde zasáhnout. Dnes večer jsou bozi pití na mé straně či něco takového. 22.48: Zapnu zip a utíkám do jiného baru. Pro každý případ. 22.55: Dávám si drink v novém baru. Vlivem ztráty koordinace ve stavu alkoholického opojení ho vyliju na sebe. Naštvu se na něj: „Ty hnusná kořalko, opila jsi mě." 22.56: K mému překvapení se drinky začaly bránit. Říkají mi, že je nemám z čeho vinit, protože jsem nemotorný ožrala. Pomalu věřím, že jsem za „opilostí Tuckera Maxe" objevil novou rovinu opilosti. Nazývá se „když neživé předměty začnou hovořit s vaší opilostí". 23.15: Ve frontě před záchodem uvidím stát nějakou holku. Nevím proč, ale přitahuje mě. 23.16: Oslovím ji. Doporučuju jí, ať není smutná. Odpoví, že neměla v baru úspěch. Říkám, ať si z toho nic nedělá, že to příště vyjde. Odpoví, že jsem milý. Šestnáct hodin nepřetržitého pití a můj radar na osamělé béhny ještě stále funguje. 01.30: Po mnoha drincích a flirtování jdeme k ní. 01.35: Pokouší se mé přesvědčit, že tohle nikdy nedělá a že není ten typ holky. Moc jsem jí nerozuměl. S mým ptákem v ústech nemá dob­ rou výslovnost. Na víc se nepamatuju. 11.00: Probouzím se v bytě Zlaté manželky. Protiva ještě spí na pohovce. Páchnu zvratky a potem. Jsem zmatený, nevím, jak jsem se sem dostal. 11.01: Zlatý chlapec mi podává telefon a říká, že si mám poslechnout hlasovou schránku. Poslouchám, co jsem ve 2.45 ráno říkal. Navíc podle zvuků lze soudit, že běžím: „Zlatý chlapče, jakou máš adresu? Kde jsi? Právě jsem šukal nějakou holku, se kterou jsem se seznámil v The Biltmore. V baru neuspěla a chytila se mé. Praskl kondom, a tak jsem rychle vypadl. Mý nelegi­ timní děti budou ošklivý a hloupý. POMOC!"

107

VÝLET AUTEM DO AUSTINU Datum události: říjen 2000 Napsáno: září 2003

Pouto ze Steak &Shake Na začátku mého třetího ročníku studia práv jsem seděl v knihovně s několika kamarády. Vynechali jsme přednášku a vyprávěli si zážitky z prázdnin. Zpočátku jsem byl v centru pozornosti, protože jsem v létě prožil Nechvalně proslulý debakl Tuckera Maxe na dobročinné aukci, ale záhy mé triumfoval PWJ. Vyprávěl nám o klubu pro pány, kam docházel v Dallasu. Byl zcela odlišný od běžného klubu, v némž tančí u tyče polonahé dívky: „Když jsem si poprvé objednal tanec na klíně, bylo mi trapné taneč­ nici osahávat, ale striptérka mé vzala ruku a položila si ji na kozy. Při druhém tanci se otočila a v podstatě jsem se během té jedné skladby udělal. Třetí tanec jsem si už neobjednal, protože kdybych to udě­ lal, musel bych už s ní mít sex. Byla NAPROSTO ÚŽASNÁ a žádná z těch ostatních na ni ani zdaleka neměla. A teď to nejlepší: pět dolarů vstupný a dva dolary za pivo nebo minerálku." Zprvu jsme tomu nevěřili, ale PWJ nás nakonec přesvědčil, že tohle ztra­ cené město Cibola existuje. Všichni jsme z toho byli nadšení. Jon Benet to shrnul: „A my jsme si mysleli, že existuje jasná čára mezi klubem pro pány a bordelem. A ty mi teď říkáš, že žádná taková čára neexistuje. To místo se jmenovalo Baby Dolls a stalo se naším svatým grálem. Okamžitě jsme si začali plánovat výlet do Dallasu. Zpočátku nás bylo deset, ale jak se blížil čas odjezdu, začali někteří odpadávat. • Zlatý chlapec váhal, protože se právě vrátil z týdenního výletu do Ruska a nechtěl snoubence zase odjet. Nechtěl bych o tom mluvit špatné, protože si ji později vzal a měl ji rád, takže zřejmě učinil dobré rozhod­ nutí. Pokud ovšem věříte na „odpovědnost", „lásku" a podobné věci. 109

• Protiva se místo cesty rozhodl pro jeden pohovor. Na rozdíl ode mě ho štvalo, že nemá práci. • Hnědá díra je v podstatě bázlivý kluk a šplhoun a bál se, že kdyby byl s námi zatčen, zničilo by mu to politickou kariéru. Nikdo z nás neví, jak se vůbec do naší party dostal. • Kredit chodil s holkou, o které hovořil Smrtící bumerang jako o „nejdábelštější běhně v dlouhé historii ženské sofistiky a kla­ mání". Kredit je bezpáteřní zbabělec a chtěl si ji udržet, takže nám řekl, že do toho s námi nejde. • JoJo učinil stejné rozhodnutí, jaká činí vždy, když vidí, že by se parta bláznivých bělochů mohla dostat do potíží, a vyvlékl se z toho. • Jon Benet měl nejsměšnější výmluvu. Místo aby jel s námi, letěl do Bostonu se svojí přítelkyní, kamarádkou nejdábelštější béhny, se kterou chodil Kredit, aby se tam podívali po nějakém bytě. PODÍ­ VAT SE PO NĚJAKÉM BYTĚ... PŘITOM SE TAM CHTĚL ODSTĚ­ HOVAT AŽ NĚKDY ZA ROK. Takový důvod si našel, jen aby nejel s partou. Zůstali čtyři cestovatelé: • PWJ mél sice k vyřízení spoustu právnických záležitostí, ale naštěstí se řídí svým penisem jako hledači vody proutkem a promptně si udělal na výlet čas. • Smrtící bumerang, jehož nabitý program sestával z osamělého pití ve tmé a onanování pod plakátem Sedmého z Devíti ze Star Treku. Byl jasně pro. • El Bingeroso si už naplánoval návštěvu kamaráda v Austinu, takže spojil svůj výlet s naším a koupil své snoubence pár lesklých tretek, aby odvrátil její pozornost od svých nových plánů. • Já byl schopen vklínit výlet mezi večery v Chapel Hill naplněné sexem a pitím, které jsem pro změnu prokládal pitím a sexem. Jednoho chladného čtvrtečního večera na začátku října jsme se vydali na cestu do Dallasu: Smrtící bumerang, PWJ, El Bingeroso a já. Ve státě Texas budeme známí pod našimi biblickými jmény: Nákaza, Mor, Hladomor a Smrt. Naší první zastávkou byl Steak&Shake kdesi před Charlottě, kde nás spojily příběhy, které jsme si vyprávěli o našem těžkém dětství. Já vzpomínal na dětství podbarvené nestálostí rodičovských vztahů, několika rozvody a novými sňatky (moji biologičtí rodiče jich zvládli sedm), náhradními otci a matkami, neustálým stěhováním, osamělostí a citovými problémy. Nikdo se mými problémy nezabýval, protože již 110

věděli o nejnovějším rozvodu mého otce (psalo se o něm v časopisu Time) a nepotřebovali znát další detaily o mých problémech. PWJ, syn armádního plukovníka, vyprávěl o svém ošklivém mládí. Jeho džínová bunda Styx a posedlost vším, co bylo spojeno s vozi­ dly, neoklamaly kansaské křupaný natolik, aby přehlédli jeho mimo­ řádně nešťastně tvarovanou lebku ve tvaru vejce a trojcifemé IQ. Oblí­ bený nebyl, ale protože nikdo z nás nepatří k jeho obvyklým naivním a přihlouplým obětem z řad hodné mladých holek, nijak zvlášť nám to nevadilo. Zatímco mu jeho věk (byl o tři roky starší než my) dodal zku­ šenosti a zralost, které nikdo z nás neměl, mohl být pod svým klidným a zdánlivě soucitným výrazem největším hadem z celé party. Skuteč­ nost, že se lecčemus přiučil, ale přesto zůstal společenským vyvržencem, ho nutila hrát natvrdo a navíc se rád mstil. Přestože představuje v parte hlas rozumu, dokáže manipulovat s nevinnými osmnáctkami pomocí lží a klamů tak, aby od nich dostal sex (my ostatní vyhledá­ váme béhny a necháváme je dělat to, co pokládají za přirozené). Smrtící bumerang nám vyprávěl o svých citově odtažitých, riziku se vyhýbajících a přehnaně starostlivých rodičích, kteří na něho střídavé řvali a zavírali ho v jeho pokoji. Strávil mládí s figurkami z akčních filmů. Staly se jeho kamarády a Nintendo mél za chůvu. Řekl nám rovněž o snad nejosudovéjší záležitosti jeho života: o přítelkyni, která se stala jeho životní láskou. Pak šli oba na jinou univerzitu. První semestr strá­ vil prcháním před sexem s každou holkou, která se dostala do jeho blízkosti (a bylo jich mnoho), protože byl naivní a zamilovaný a nechtěl přítelkyni podvádět. Ona nebyla tak bezúhonná: Podváděla ho a nic mu o tom neřekla, dokud jí jednou nepřijel navštívit a nevšiml si, že kolem jejího pokoje neustále chodí kluci a vyptávají se jí, co bude později večer dělat. Smrtící bumerang si s citovým trápením neumí poradit, a proto je nyní zahořklý a její cizoložné sklony přisuzuje všem ženám. Nejvíc nás však zaujal El Bingeroso. Vyrůstal v malém městečku v Nebrasce, kde žilo asi sedm set lidí, kde byla jedna Dairy Queen s rychlým občerstvením a jedna benzinová pumpa. Vzpomínal, jak musel s bratrem závodit na sto metrů a otec jim měřil čas. V šesti letech, když začal chodit na základní školu, byl tlustý a jedl neustále těstoviny. Učitel usoudil, že je zaostalý a dal ho do zvláštní třídy. Až do osmi let byl ve zvláštním výchovném programu, pak mu dali IQ test a přišli na to, že je geniální. Vzápětí se ocitl ve třídě pro talentované žáky. Byl naštvaný, že ho přemístili, protože se mu líbily omalovánky

a časté přestávky na svačinu. Vyprávěl nám rovněž o době, kdy mu bylo devět a bratrovi jedenáct a dívali se z uzamčeného auta, jak jeho otec bije zloděje. Téměř ho zabil, protože mu opakované tloukl hlavou o kapotu a o nárazník, takže celé auto bylo postříkané od krve. (El Bingerosova otce jsem jednou potkal a není to muž, jemuž je radno vstoupit do cesty. Mám z néj velký strach.) Čím se však od nás skutečné odlišoval, byl fakt, že byl zamilovaný a žil usedlým životem. I když měl rád večírky jako my všichni, miloval svoji snoubenku, byl jí naprosto oddaný a velmi ho vzrušilo, když ji konečné přiměl, aby se na halloweenový večírek na Duke převlékla za francouzskou služku.

Den první: Baby Dolls Dojeli jsme do Dallasu v pátek ráno, Po krátkém spánku jsme šli na časnou večeři do nějaké mexické restaurace v Deep Ellum, pak přes ulici do jakéhosi baru ve stylu zájezdních hostinců u silnice určeného pro yuppies. Měli dvě točená piva, Pabst a Guiness. Všude, kam oko dohlédlo, metrosexuálové v elastických hnědých oblecích z lykry. Okamžitě jsem všechny nenáviděl. Dali jsme si dva džbány a rozhodli se pro stolní hokej. Ještě než jsme dopili první džbán, všiml jsem si dvou holek, které si nás prohlížely. Hezká blondýnka (Blondýna) a slušné vypadající ryšavá holka (Zrzka). Zíraly na nás asi deset minut. Chtěl jsem si to rozdat s blondýnkou. „Nechcete si raději s náma popovídat, než tam jen tak stát a čumět?" řekl jsem jí. Přijaly mé pozvání. Prohlížel jsem si kozy té blondýny. Byly téměř bez chyby a navíc je svůdně vystrkovala. Ta holka věděla, co dělá. Navzdory vědeckému zkoumání (kterého si nevšimla, protože jsem v tomto ohledu profík) jsem udržoval hladkou konverzaci, dokud blbec El Bingeroso všechno nezkazil. Blondýna: „Co vás, kluci, přivedlo do Dallasu?" El Bingeroso: „Přijeli jsme se podívat do klubu se striptérkama." El Bingeroso je expert na kažení slibné se vyvíjejících situací. Tak to ti moc děkuji, vole, to ti nedošlo, že ji chci ošukat? Zrzka (naklonila se ke mně, když se El Bingeroso nadále bavil s blon­ dýnou): „Opravdu jste přijeli do Dallasu kvůli néjakýmu klubu se strip­ térkama?" Tucker: „Ne, jistěže ne. Máme teď na právnický škole tejden volna, 112

tak jsme přijeli navštívit pár kamarádů a trochu s nima popít a tak. Do nějakýho takovýho klubu, o kterým slyšel, chce jít jen El Bingeroso." Zrzka: „Máš rád tyhle kluby? Jsou vulgární." Tucker: „Jo, to máš pravdu. Ale kámoši tam chtěj jít, tak co můžu dělat? Já v Dallasu nikoho neznám. A kromě toho se mi nahý prsa líbej." Zrzka: „Takzůstaň se mnou... Postarám se o tebe." Tucker: „Jo, možná." A dívat se na všechny díla Alfa na Telemundo. El Bingeroso mé zatahá za rukáv: „Kámo, asi bys měl něco slyšet." Otočí se zpět k blondýně: „Myslíš tedy, že bys s náma šla na Baby Dolls?" Blondýna: „Půjdu do toho striptérskýho klubu s várna, kluci. Ráda se na nějaký velký kozy podívám." Tucker: „Bylas tam už někdy?" Blondýna: „Jo, jednou jsem to zkusila." DING! DING! DING! DING! JACKPOT! Zavolejte krupiéra, máme vel­ kou výhru! El Bing: „Líbej se ti holky?" Blondýna: „Jasně." Výborně. Všechno, co potřebujeme, je nějaká hudba ze sedmdesá­ tých let a můžeme se pustit do porna. Pohlédl jsem na druhý konec stolu. Je řada na nás, ale El Bingeroso a já jsme už asi deset minut nezahráli pukem. Smrtící bumerang na mě vrhá standardní zlostné pohledy, napůl znuděné, napůl pohrdavé. „Další kurva?" je výraz, kterého se mně vždy dostane, když se začnu bavit s nějakou holkou. Pokynu mu, aby si přesedl k nám, ale v tom spatřím PWJ. Co se s ním děje? Vypadá, jako by vypadl z filmu Kentucky Fried Movle. Baví se s nějakou ženou s leopardím kovbojským kloboukem na bohatých vlasech barvy platiny. Je nalíčená tak, jako by aplikovala líčidla brokovnicí. Na sobě má těsné oranžové krátké kalhoty, které si pravděpodobně přinesla ze svého posledního zaměstnání v Hooters. Na opasku jí visí pouzdro s dětskou pistolí. Někdy kolem roku 1986 mohla být velmi atraktivní. Momentálně je ve smrtelné agónii z pro­ hrané bitvy s časem a módou. Tucker: „Kámo, s kým se to PWJ baví?" Smrtící bumerang: „To nevím..., ale určitě s nějakou kurvou. Postří­ kala ho dětskou pistolkou a od tý doby se s ni baví. Má velký cecky... Amor promluvil." 113

Dalších patnáct minut keců a je jasné, že blondýna jde s námi. Nane­ štěstí chce, aby s námi šla i zrzka, která není vyhlídkou na návštěvu „jednoho z těch míst" nijak nadšená. Mám před sebou logistickou noční můru: Chci šukat s blondýnou, která vrhá svůdné pohledy na El Bingerosa. Do Baby Dolls půjde jen v tom případě, když půjde i zrzka. Zrzka jede po mně, ale nechce jít do Baby Dolls. El Bingeroso je opilý a pomoc se od něho nedá očekávat. Co mám tedy dělat? Ve hře ze skutečného života pomohou nakonec přednášky z ekono­ mie na Chicagské univerzitě. Jde o klasický případ dilematu vězně. Budu-li věnovat pozornost blondýne a malé šanci na to, že ji ošukám, pravděpodobné neuspéju, nebudu mít nic a parta se nedočká ve striptérském klubu žádného lesbického představení. Prohrajeme všichni. Jestliže jeden z party bude blondýnu ignorovat a začne se věnovat zrzce, dostaneme do Baby Dolls obé. Znamená to, že blondýnu prav­ děpodobné šukat nebudu, což sníží mé šance na osobní štěstí, ale když půjdou do klubu obě s námi, poskytnu partě báječnou možnost využít v maximální míře situaci. Vidíte - dokonce i Tucker Max dokáže být altruistou. Pokud z toho ovšem má nějaké výhody. Tucker: „Zrzko, pojď taky, půjdeme tam všichni. Pobavíme se." Zrzka: „Nechoďte tam. Víte přece, že těm holkám budete lhostejní." Smrtící bumerang: „To není pravda. Seděly mi na klíne a říkaly, že mé milujou." Smrtící bumerang dává obvykle přednost vtipu před chytrou hrou. A právě proto si nikdy nezašuká. Pak nemá žádnou sebedůvěru a bojí se citových závazků k nějaké ženě, protože se domnívá, že jsou všechny běhny a podvádějí. Tucker: „Díky, blbče. Proč se nejdeš dívat na Deep Space Nine a nenecháš to na mně?" Odtáhnu zrzku od kapitána Celibáta. „Pojď s náma, bude to legrace. Tvá kámoška chce jít." Zrzka: „Já nechci jít. Je to tam vulgární." Tucker: „Jo, já vím. Ale budu tam já a budeme se držet spolu. Necháme je," mávl jsem pohrdavé na kamarády, „ať se dívaj na nahý ženský a my se budeme bavit spolu." Sevřel jsem její ruce ve svých. Zrzka: „Proč tedy raději nezůstaneš se mnou tady?" Tucker: „Zůstanu s tebou... v klubu." Zrzka: „Ale já do toho klubu nechci jít." Tucker: „Játam ale chci. S tebou... společně." Zrzka: „Nebude se mi tam líbit." Tucker: „Už jsi tam někdy byla?" 114

Zrzka: „Nebyla..." Tucker: „Řeknu ti, jak to uděláme: Jestli tam s blondýnou půjdete, slibuju, že s tebou budu sedět někde v koutě, budeme si hledět navzá­ jem do očí a jinak všechno ignorovat. Bude to romantický. Budeme díváním se do očí tak pohlcený, že vůbec neuvidíme, co se děje kolem." Když jsem se slyšel, co říkám, chtělo se mně zvracet. Zmlkla a pře­ mýšlela. Zrzka: „Ne..., já do toho klubu nechci jít..., prostě nemůžu." To je tedy úžasný. I já mám své hranice a ty jsem překročil, když jsem jí řekl, že si budeme hledět navzájem do očí. Smrtící bumerang a El Bingeroso už toho měli dost, odtáhli PWJ od jeho kravské kurvy se stříkací pistolí a měli se k odchodu. Zrzka se mě pokoušela přemluvit, abych zůstal v baru s ní. Téměř mě prosila. Než jsem stačil odmítnout, byli kamarádi již ve dveřích. Vyrazil jsem za nimi. Zrzka mě držela za paži jako mihule. Pokoušel jsem se udělat analýzu poměřování nákladů ku prospěchu: pravdě­ podobné šukání se zrzkou nebo nahota v Baby Dolls, ale bez šukání. Bylo nutné zajistit zrzku na další část večera. Tucker: „Dneska pozdě večer půjdeš se mnou. Myslím to vážně. Půjdeme k tobě?" Můj hlas nebyl ani trochu jemný. Zrzka: „Nevím, jestli můžu. Musím ráno v sedm vstávat." Tucker: „V sedm? Proč?" Zrzka: „Kvůli schůzi Young Life." Tucker: „Musím dohnat kamarády." Vyšel jsem z baru, aniž bych viděl změnu ve výrazu jejího obličeje. (Poznámka: Young Life je fundamentalistická organizace mladých křesťanů, která káže abstinenci a řadu dalších směšných hloupostí pro děti. Vždy, když jsem měl na střední a vysoké škole co do činění s těmito holkami, mné zmodraly koule.) V autě na cestě do Baby Dolls PWJ vysvětluje své malé dobrodružství. Tucker: „Co to bylo, prosím tě, za tu ženskou, se kterou ses bavil? V jakým výprodeji pro kurvy sehnala tu uniformu?" PWJ: „Nevím. Pracuje tam. Za opaskem měla stříkací dětskou pis­ toli... Co na tom, že ji obrátila na mě?" Tucker: „Tak ona tam PRACUJE? To nikomu nevadí, že proklábosí

115

půlhodiny z pracovní doby se zákazníkem? Nebo její práce spočívá v tom, že se ponižuje a klábosí s cvokama jako ty." PWJ: „Ty to nechápeš..., to nejlepší jsem ti ještě neřekl. Učil jsem ji filozofii schůzek: Nechytej ryby z mola společnosti a nešukej lidi, který znáš. Zkoušel jsem to mockrát a nikdy to nefungovalo... JO, A JEŠTĚ NĚCO. Málem jsem vyplivl pivo, když mně řekla, že má radši kočky než děti, protože, a teď ji cituju - když nafetuješ kočky, nezavřou té." Shodli jsme se, že začínáme mít Texas rádi. Baby Dolls nedokáže náš bláznivý vlak vykolejit. Baby Dolls by mohl být modelem pro všechny podobné kluby. Neo­ novou zář z pěkné upraveného znaku bylo vidět na kilometry daleko. Obrovská růžová, o samotě stojící jednopatrová budova v moři asfaltu čněla nad parkovištěm s obrázky téměř nahých dívek. Vstupovalo se do ní obrovskými dvoukřídlými dřevěnými dveřmi ozdobenými mosazným kováním a dvěma vyhazovači velikosti zadáků z NFL. Před dveřmi byla asi třímetrová růžová markýza. Obrovské oválné hlavní jeviště má po stranách po dvou menších jevištích za sebou, každé s mosaznou tyčí od podlahy až do stropu. Všechny stěny až ke stropu pokrývají zrcadla. U dvou barů s obrovským sortimentem alkoholu a dvou barů s pivem obsluhují barmanky a servírky roznášející kok­ tejly. A teď to NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: všude nahota. Nic se nezakrývá. Žádná tanga. Žádné lepicí pásky v rozkroku. Nic mezi vámi a nahým, vyzrálým masem atraktivních žen... Až na dolarové bankovky. Holky jsou nevýslovně sexy. Desítky neuvěřitelně krásných a přitažlivých žen a každá vám úsměvem sděluje upřímnost osamělé matky, která dluží za nájem. Ve čtyřiadvaceti letech to byly mé Elysejské zahrady. Dvé tanečnice k nám přijdou téměř okamžitě poté, co se posadíme. Ta krásnější má asi sto sedmdesát pět centimetrů a je to blondýna s chlapeckým účesem, hladkou, téměř krémovou pokožkou a úžas­ nými umělými prsy. Posadí se na klín PWJ. Striptérka: „Co děláš?" PWJ: „Studuju práva." Striptérka: „Aha... Takže chodíš na Southern Methodist University?" PWJ: „Ne, chodím na Duke." Nechápavé na ného zírá. Po několika vteřinách je téměř vidět záblesk svíčky v jejích očích a bublinu s myšlenkou nad její hlavou.

116

Striptérka: „Myslíš Duke Duke?" PWJ se odmlčí a pak se zasměje. „Jo, Duke Duke." Má v obličeji pochybovačný výraz. „Ne, o ní jsem nikdy neslyšela. Nech mé hádat... chodíš na Harvard." PWJ: „Ne, tam nechodím..." PWJ chodil první tři roky na Princeton. Přestávám jí věnovat pozor­ nost, protože stejné jako miluji krásu, nesnáším hloupost a vidět tuto kombinaci mé štve. Navíc potřebuji začít pit a z jejích bradavek žádná vodka nevyteče. Nacházím koktejlovou servírku a pouštím se do pití. Bojechtivě jsem jel šestnáct hodin, abych navštívil tento striptérský klub. To by muselo být, abych sem přišel a nic se nestalo. Abych napomohl cíli - opít se a dostat věci do pohybu -, začnu se přátelit s koktejlovou servírkou jménem Liz. Dovolte, laskaví čtenáři, abych vám něco vysvětlil: Téměř univerzálním pravidlem klubů pro pány je, že s koktejlovými servírkami se dobře povídá a navíc je snadnější si s nimi zašukat než se striptérkami. Nejsou tlačeny časem, takže mají víc času ke klábo­ sení. Svislí ptáci, kteří dávají striptérkám přehnané spropitné, obvykle nedávají žádné servírkám, takže s pozorností věnovanou servírkám se dostanete mnohem dále než s pozorností věnovanou striptérkám. Navíc nebývají ve službě zfetované ani podnapilé, zatímco striptérky jsou téméřvždy v nějakém změněném stavu vědomí, takže konverzace se servírkami obvykle k něčemu vede. Nejzábavnější na tom je, že si téméřvždy myslí, že jsou něčím lepším než striptérky. V jejich mysli je jasná hranice, která je odděluje od žen, jež se svlékají, takže servírku obvykle mnohem snadněji přimějete, aby šla s vámi domů. Striptérky jsou vyčerpané, zneužívané a využívané, nenávidí muže a mají k tomu dobré důvody. Koktejlové servírky se tolik nebrání. Jsou přivyklé tomu, že je lidé ignorují a přehlížejí, takže když se jim věnujete, reagují pozi­ tivně. Trocha neškodného flirtování a dobré první spropitné Liz zajistí mně i kamarádům stálý, nepřerušovaný proud nápojů a její nepřetrži­ tou pozornost. Přečtěte si to a poučte se, chlapi. Ale zpátky k dění: Smrtící bumerang si zařídí, aby mu zatančila jedna z nejhezčích strip­ térek. Než si od něj vezme peníze, snaží se s ním pohovořit a zdá se, že má o něho nefalšovaný zájem, nejen profesionální zájem striptérky. Má to co činit se šťastnou směsí jeho sarkastického, rezervovaného přístupu k životu a neschopností jejího otčíma projevit jí jakkoliv cit. Co

117

udělá Smrtící bumerang? Bude s ní flirtovat? Nepokusí se této situace využít? Ovšemže ne. Položí jí ukazováček na rty a trpělivé jí vysvětlí, že by „si raději nitrožilně aplikoval Dráno", než jí ještě chvíli poslouchal, a řekne jí: „Míň mluv a víc ukazuj kozy." Ten kluk má problém. Je zřejmé, že PWJ má úspěch, protože k němu přichází další strip­ térka, zakryje mu zezadu rukama oči a šeptá mu do ucha cosi erotic­ kého. Je OŠKLIVÁ. Její obličej vypadá, jako by prohrála zuřivou bitvu s rotačními bránami. Navíc jí chybí pár zubů. Nemohu to říct s jistotou, ale myslím, že má na levém oku tetování, které ji zařazovalo do někte­ rého gangu. Naznačím mu rukou podříznutí hrdla a zařvu: „Kámo, tahle není atraktivní. Dno sudu. Měla by se obléknout a začít se učit psát na počítači. Nedělej to! JSEŠ MLADEJ CHLAP!" Nedostane mé varování včas. Už mu sedí na klíně. PWJ jí říká, že nechce, aby mu zatančila, a ona odpoví, že to nevadí. Sedí mu dál na klíně a baví se s ním. Zeptám se nahlas, aby to všichni slyšeli, zda ZOO ví, že mu chybí tříprstý lenochod. Nepotěší ji to. Ať se jde vycpat, nemohu za to, že vypadá jako Adrian Brody s pytlovitými prsy. PWJ mě ignoruje a baví se s ní dál. Když slyším, jak říká: „Jo, měla jsem na každý kyčli vytetovaný srdíčko, ale pak jsem byla těhotná a nosila syna na levý straně. Teď jedno z nich vypadá spíš jako rajče," vstal jsem. Raději si utrhnu penis i s kořeny, než abych poslouchal takové nesmysly. Jdu se projít, flirtuji se servírkami a barmankami a piji vodky se sodou... a pak se to stane: Spatřím El Bingerosovu nastávající. Není to ona, TO by teprve byl příběh, ale vypadá přesně jako jeho snou­ benka. Je to strašidelné. Okamžité jdu k ní a čekám, až skončí s tan­ cem pro nějakého chlápka. Nezdá se, že by byl spokojený. Ať je to kdokoliv, když přijde do striptérského klubu v triku Detroit Red Wings, musí to být blb. Dávám jí peníze na dva tance pro El Bingerosa a ještě deset dolarů navíc. Řeknu jí, že se mu musí představit jako Kristy (jméno jeho snoubenky) a na nic mu neodpovídat. Ukážu jí ho a ona tam jde a představí se. „Ahoj, jsem Kristy. Večeře je na sporáku, miláčku." Asi po deseti minutách se tam podívám a vidím, že tam sedí a povídá si s ním. Fajn, řeknu si, možná hojen rozehřívá. Po několika minutách je to stejné. To bych se na to podíval, aby El Bingeroso nedostal, co jsem zaplatil. Je to typ kluka, který by jí zaplatil víc, aby netančila, pro118

tože by si myslel, že by to narušilo její vztah k němu či nějaký podobný nesmysl. Jdu k nim a přeruším El Bingerosa uprostřed příběhu, který jsem slyšel den předtím. El Bingeroso: „Jo, když jsem byl kluk, byl jsem tlustej. Víš, že se dět­ ský džíny prodávaly ve třech různejch velikostech? Malé, střední a pro silné? Musel jsem si kupovat ty pro silné." Tucker: „El Bingeroso, co se děje? Ta striptérka-snoubenka ti má zatančit!" El Bingeroso vypadá zmatené. „O čem to mluvíš? Už zatančila dva­ krát, teď si jen povídáme." Asi jsem opilejší, než jsem si myslel. Najdu Liz a zeptám se jí, kolik jsem měl drinků. Pohlédne na mě stejně jako předtím El Bingeroso. „Tuckere, co jsi říkal? Vůbec jsem ti nero­ zuměla." Je jasné, že jsem namazaný. Klopýtavě se vracím na své místo, když mě k sobě přitáhne za pásek docela pěkná, smyslná striptérka. Mám dojem, že má přiléhavý pru­ hovaný tygři trikot, ale pak vidím, že je namalovaný na nahém těle. Říct, že jí vyčnívala prsa, by znamenalo tvrdit, že je do jisté míry zakrý­ val nějaký kus šatstva. Ukáže mi nadměrný zadek a usměje se. Vrá­ tím ji úsměv a trvá mi několik vteřin, než najdu její oči. Musím si dlaní zastínit zrak, protože má rozmazané stříbrné třpytivé oční stíny, které odrážejí světlo. Něco říká, ale nerozumím jí. Asi tri minuty předstírám, že ji poslouchám, a pak ji přeruším: „Kdybych s tebou chodil, nepouštěl bych tě z domu. Držel bych se tvý vaginální oblasti. Až na chvíle, kdy bych ti to nastříkal do obličeje." Myslí si, že jsem zábavný. Chce mi zatančit. Říkám jí, že jsem hlado­ vějící právník a že si to nemohu dovolit. Je na ní ale něco zvláštního. Možná je to osvětlením, možná jejím agresivním přístupem nebo její chtivostí holky z ghetta či velká umělá prsa, kterými se na mě mačká..., nebo jsou to tři margarity, šest piv a patnáct vodek, ale dokáže mě zaujmout tím správným způsobem. Myslím, že viděla povolnost v mých očích, protože mé bez jakéhokoliv zaváhání, alespoň pokud si pamatuju, odtáhla do boxu v zadní části klubu a začala tančit. V té době jsem již tak opilý, že si svoji opilost uvědomuji.

119

Další úžasný prvek Baby Dolls: Striptérky vás vyzývají, abyste jim osahávali prsa. Nemilosrdně tuto výsadu využívám. Uchopil jsem do rukou její krásná umělá prsa. Hnětl jsem jí bradavky tak tvrdě, že vše, co bych potřeboval, byla trocha vody a nějaké droždí, abych vyhnétl těsto. Do konce tance jsem mačkal implantáty a zjistil, že tyhle věci jsou značně odolné. Jakmile skončila, přivinula se ke mné tak, že jsem měl její prsa pod bradou. Velký cecky: „Chceš jít někam..., kde je víc soukromí?" Tucker: „Jo... jistě..., ale..." Velký cecky: „Jestli dostaneme místnost na šampaňský, můžeme tam dělat, co budeme chtít." Tucker: „Všechno?" Velký cecky: „Úplně všechno." Tucker: „Tak dobře." Velký cecky: „Bude to dělat tři stovky za místnost plus obvyklých asi sto dolarů navíc. To záleží na..., ale ty jsi milý." Tucker: „Takže... celkem čtyři sta?" Velký cecky: „Jo." Odmlčel jsem se a přemýšlel. Mlhavé si vzpomínám na morální dilema z této situace, které probíhalo kdesi v mých čelních lalocích..., ale musel bych být střízlivý, abych si přesně pamatoval zásady mého etic­ kého systému. Takhle opilý jsem dokázal jen smlouvat. Díky vám, přednášky z ekono­ mie na Chicagské univerzitě. Tucker: „Dám ti dvacet dolarů." Velký cecky se rozesmála: „Ne, dělá to čtyři sta." Tucker: „Takdobře... dvaadvacet." Velký cecky: „Jseš milej a zábavnej. Udělám to za tři sta pade." Tucker: „Dvacet pět." Velký cecky: „Tři sta dvacet pět?" Tucker: „ Ne, jen dvacet pět." Velký cecky: „Musím dát klubu stovku, abych dostala na hodinu tu místnost." Tucker: „Hodinu nevydržím... Dám ti dvacet osm." Takhle to šlo dalších deset minut, než jsme se konečně dohodli na ceně.

120

Pětapadesát dolarů. Za půl hodiny. Mohl bych napsat knihu o vyjednávání. Přestože jsem byl opilý, uměl jsem si spočítat, že její zisk činil pět dolarů. Když jsem po dvou hodinách a moudře utracených pětapadesáti dolarech našel kamarády, právě na parkovišti pojídali žemle se Sloppy Joe. Koupili si je od chlápka, který je prodával z otevřené dodávky Chevette. Není třeba říkat, že byli konsternovaní. Ve svém vodkou zmateném mozku jsem zaujal obrannou pozici: „Poslyšte, musel jsem. Takovou nabídku totiž nelze nevzít. JE TO ZÁLEŽITOST PRINCIPU!"

Den druhý: trh státu Texas a příběh z hotelu Embassy Suites Následujícího dne jsme se probudili roztroušení po našem hotelovém pokoji, ještě oblečení a čpící sprejem na vlasy a kouřem z baru. Sba­ líme si věci a vydáváme se na cestu do Austinu. Na cestě vidíme u sil­ nice obrovskou ceduli: „Tudy na trh státu Texas." El Bingeroso z toho měl málem aneurysma. „NO TO JE SENZACE! TAM MUSÍME JET! PROSTĚ MUSÍME! KLUCI, TRH STÁTU TEXAS!" Je to ta nejšílenéjší změť nákladáků, rasistických bílých venkovanů a laciných cetek, jakou jsem kdy viděl. Smrtící bumerang si dává pečivo ve tvaru trychtýře, já ovocnou pěnu a PWJ se zamiluje do „kla­ sických" aut (čti: ve tvaru penisu), ale byl to El Bingeroso, který vystihl podstatu výstavy státu Texas. Spřátelil se s tlustým mladým bělochem se zahnědlými zuby, který měl na sobě tričko s nápisem WWF Mankind a skvrnami od hořčice. Ubohý kluk vypadal, jako by měl kulturní IQ někoho, kdo se právě zúčastnil orgií s ovcemi. Stojí u nějaké video hry a mává na nás, abychom k němu přišli. El Bing: „Kluci, už jste viděli tohle?" ukazuje na hru. „Jmenuje se to Shocker. Vezmete do rukou tyhle kovový rukojeti a dostáváte do těla stále větší dávky elektřiny. Čím víc vydržíte, tím větší skóre, a když vydržíte až do konce, něco vyhrajete. A tenhle kluk jménem Jethro si myslí, že to dokáže." Tucker: „A co se dá vyhrát?" Smrtící bumerang: „Nejspíš další elektrickej šok zdarma." 121

PWJ: „To se dá vydržet nejvýš pár vteřin." Jethro: „Kecáš, já to dokážu." El Bing: „Tak dobře, dej se do toho. My ti to i zaplatíme." PWJ strčil do přístroje dolar, Jethro si promnul ruce a duševně se připravil. Odvedl jsem El Bingerosa stranou. Hihňal se jako japonská školačka v obchodě Hello Kitty. Tucker: „Kámo, co je to za kluka? Co to provádíš?" El Bing: „Viděl jsem, jak si to prohlíží, a vsadil jsem se s ním, že to nedokáže. Už s tím mám zkušenosti. Viděl jsem, jak to dostalo na zem stodvacetikilový chlapy. Ve státě Nebraska je to zakázaný! JE TO ÚŽASNÁ VĚC!" Mladík se postavil rozkročmo, otřel si obličej, plivl si do dlani a otřel si je o tričko. Začali jsme ho povzbuzovat. El Bing: „DO TOHO!" Tucker: „Tak se ukaž!" PWJ: „Co tě nezabije, to tě posílí!" Zamumlal si pro sebe pár povzbuzujících vět, stiskl knoflík „start" a uchopil obě rukojeti. Prvních několik vteřin se nic nedělo... Pak se mu roztřásly ruce. Pak ramena. Pak celý trup. Pak hlava. Pak se mu začala dělat pěna u úst a plival kolem sebe. Pak vydal zvláštní, hrdelní, zvířecí zastenání. Stále svíral rukojeti a celé tělo se mu zmítalo v křečích, když ho jakási starší žena odtáhla od pří­ stroje. Spadl na zem a ona na něj začala ječet: „Jethro, drž se od tyhle věci pěkně daleko! Copak nevidíš, že si z tebe dělaj srandu?" Nevím, jestli jsem se někdy v životě tak zasmál. Válel jsem se po roz­ páleném asfaltu na trhu státu Texas svinutý do klubíčka, po tvářích mi stékaly slzy, držel jsem se za břicho a otřásal se smíchem. Když jsem se konečně mohl rozhlédnout, spatřil jsem zmatený, zaražený výraz v Jethrově obličeji. Když ho matka odváděla a stírala mu sliny z obli­ čeje, třásly se mu ještě trochu ruce. Mohu jen doufat, že bůh umí skutečně odpouštět, jak tvrdí křesťané, protože hodlám zkoušet absolutní vnější hranice.

122

Přijeli jsme do Austinu a vzali si pokoje v hotelu Embassy Suites. Po krátkém spánku zavolal El Bingeroso kamarádům a všichni jsme se sešli v Cheers Shot Baru na Šesté ulici. Byl jsem tam já, PWJ, Smrtící bumerang, El Bingeroso a tři jeho kamarádi z univerzity, Thomas (z příběhu Večer, kdy jsme málem zemřeli), Sprosťák a Mořská panna. Kolem osmé večer jsme dorazili do téměř prázdného baru. Nebyl to problém, protože tahle parta si stačila sama. Mořská panna řekl bar­ manovi: „Sedm Flaming Dr. Peppers." V té době jsem neměl nejmenší tušení, co je Flaming Dr. Pepper. Barman postavil na bar do pyramidy sedm půllitrových sklenic, kaž­ dou naplněnou asi do poloviny světlým pivem. Doplnil ji do devadesáti procent Amarettem a nakonec postavil na kraj každé sklenice panáka Bacardi 151. Nabral do pusy pěkný hlt Bacardi 151, přiložil si k obli­ čeji hořící zapalovač a přes plamen vyplivl alkohol, z něhož se stala ohnivá koule. Tím zapálil alkohol ve všech panácích. Zatímco hořely, uhodil do jednoho panáka a vyvolal efekt domina. Panáky napadaly do sklenic a alkohol zhasl, ale napěnil obsah sklenice. Vzali jsme si každý sklenici, napili se, a ať jsem odsouzen k věčnému zatraceni, jestli to nechutnalo přesně jako Dr. Pepper. Byl to ten nejsenzačnéjší alkoholický nápoj, s jakým jsem kdy měl tu čest. Protože trpím obsesivně kompulzivní poruchou, musel jsem to zkusit znovu. A znovu. A znovu. O šest sklenic Flaming Dr. Pepper později jsme toho měli dost a málem jsme zapálili bar. Lidi, varuju vás: Tahle věc je olympiáda v půllitrových sklenicích. Mys­ líte si, že je to neškodný, nepříliš silný nápoj, a potom si pamatujete až to, že po hodině jste na záchodě baru, kalhoty dole a kolem váš pět holek. Dáte jim trenky, protože jedna z nich je milá a řekne vám, že máte hezký zadek. Opravdu váš už dopředu varuju. Po tomto malém fiasku jsme se vydali přes ulici do baru, ve kterém hráli dva pianisté. Jeden z nich je slepý. Protože jsme v podstatě dvounozí šakalové, zaměřujeme se v souladu s naší povahou na toho slabšího. Dali jsme mu nejméně dvacet lístků a na každém byla píseň, kterou chceme zahrát. Nakonec přestal slepý pianista hrát a řekl: „JSTE IDIOTI! Přestaňte mně už posílat ty psaný lístky. JSEM SLEPEJ! SLE­ PĚJI NEMŮŽU SI JE PŘEČÍST!" Jeden z pomocníků odnesl lístky s našimi přáními pianistovi, který viděl, a ten se tak rozesmál, že nedokázal hrát dál. Řekl do mikrofonu:

123

„Moc rád bych vám ty písně zahrál, ale bohužel ani jednu z nich neznám. Zeptáme se Phila, jestli je zná. Takže: • Jděte se zabít. • Nebyl snad Ray Charles černoch? • Ukradnu vám peněženku, protože nevíte, kdo jsem. • Šukal jste někdy náhodou kozu? • Jste slepej, protože jste v dětství moc onanoval. • Chystám se vám zapálit vlasy. • Pojďte na záchod, abych vám mohl provést felaci. • Vsadil bych se, že šukáte ošklivý holky, protože nevidíte jejich obličej. • Když jste stál u mušle, pomočil jsem vám boty. A tak dále. Phile, znáš některou z nich? Já to vzdávám." Bylo to skvělé. Ironické na tom bylo, že zatímco ostatní návštěvníci ztuhli zděšením, smál se slepec s námi. Domnívám se, že mrzáci mohou být někdy užiteční. Po několika dalších pivech jsme šli do jiného baru a pak do dalšího a tak dále. Byl to pěkný večer... pro nás..., protože nejsme hodní lidé. Zde je pár vybraných příkladů našeho chování z onoho večera v růz­ ných barech na Šesté ulici: • V jednom okamžiku jsem šel k nějakým hluchým lidem, kteří mluvili znakovou řečí, a začal jsem se s nimi bavit. Znám znakovou řeč, pro­ tože na Chicagské univerzitě byla znaková řeč jedním z požadavků studia cizích jazyků. Zeptal jsem se jich znakovou řečí, kde jsou nějaké pěkné mrchy. PWJ ke mné přišel a řekl: „Tuckere, nevěděl jsem, že umíš mluvit hluše." • Když jsme cestovali z jednoho baru do druhého, spatřil PWJ El Camino s nízkým podvozkem a hydraulikou, který poskakoval nahoru a dolů po Šesté ulici. Rozběhl se podle auta, začal poska­ kovat jako automobil a zavolal na řidiče: „MÁTE PĚKNÝ AUTO!" na což řidič, muž zjevně hispánského původu, se znechuceným pohledem odpověděl: „Koukej zmizet, nebo ti nakopu prdel." • Samozřejmé byly i ženy. Nesčetné množství žen, snad tisíce, vět­ šina chlípných a všechny podnapilé. Jedna slovní výměna, kterou jsem si nahrál: Tucker: „Hej ty, jak se jmenuješ?" Dívka: „Jmenuju se Pocahontas." Tucker: „Pěkný jméno pro takovou potvoru. Já jsem John Smith." 124

Smrtící bumerang tiše: „Tuckere, to není dobrá hra." Tucker: „Jsi vdaná?" Dívka: „Jsem." Tucker: „A jaký máš manželství?" Dívka: „Hodně dobrý." Tucker: „Takže není šance, že bysme si spolu něco užili?" Dívka: „Ne." Tucker: „A nemáš nějaký nadržený kámošky, který nejsou takový puritánky? Hej, kam jdeš? To byl jen vtip. Respektuju posvátnost mono­ gamního vztahu! KURVO!" • PWJ mě požádal, abych mu kryl záda, ale kamarádka byla ohavně tlustá. Snažil jsem se to rychle ukončit. „Neměla by ses se mnou bavit, mám na šourku hnisavý vředy." Myslela, že to říkám jen tak, takže jsem musel nasadit těžké délostřelectvo. „Ta náhradní pneu­ matika, kterou nosíš, je na auto nebo na nákladák?" Předstíral jsem nechápavost, když se mé PWJ zeptal, co se stalo. „To nevím, snažil jsem se ti pomoct, ale asi jsem nebyl její typ. Co se dá dělat, některejm holkám se prostě nelíbím." • Sprosťák si mé vyfotografoval s nějakou holkou a řekl ji: „Můžeš se pak podívat na tyhle fotky na Poopsex.com." Rychle zmizela. • Smrtící bumerang byl jako vždy okouzlujícím způsobem zabrán do osamělého popíjení ginu. Stupnice jeho vstupů do konverzace měla rozsah od děsných přes zjevné urážlivé k téměř zločinným. Jeho standardním úvodním projevem - na to bych mohl přísahat - bylo: „Na základe Meganova zákona jsem povinován ti říct, že jsem pacha­ tel sexuálních deliktů. Jak se jmenuješ?" Když jsem mu zakázal hovo­ řit o obtěžování dětí, přešel k těmto perlám: „To je dobře, že kouříš. Až si dáš sluka z tý smrtící tyčinky, poradíš mi, s jakým druhem vodky si mám míchat Percocet," nebo „Ahoj, nemohli bysme se vyhnout zdvořilostem a přejít rovnou kté části, kdy mi budeš říkat kapitán Kirk a vyhoníš mi ho na zadním sedadle mýho auta?" Kazil mi, co mohl. • Následující slovní výměna se mně z onoho večera líbila nejvíc: Tucker: „Nevadí ti, když s tebou budu chvíli flirtovat?" Dívka: „Nejdřív si ale zapni poklopec. Díky." Tucker: „Promiň. Jak se jmenuješ?" Dívka: „Bia, bia, bia... Tucker: „Ty máš spodní předkus?... POJĎ KE MNĚ, MYSLÍM, ŽE JE TO SEXY!" 125

Smrtícímu bumerangoví se nějak podařilo najít pěknou holku, o které si nemyslel, že je kurva. Fascinován tím vzácným jevem jsem si s ní promluvil a okamžitě zjistil důvod: Bylo ji nanejvýš šestnáct. Možná sedmnáct. Zašeptal mi: „Právníci v Texasu tomu říkaj ,věk souhlasu'." Byla tu jen jedna překážka, aby se s ní Smrtící bume­ rang dostal dál - nevěřila, že s ní chodil na střední školu v Austinu. Zeptala se ho, jaké měli heslo. Obvinil ji, že to sama neví a snaží se tuto informaci vymámit z něho. Dostal jsem nápad, jak toto dilema vyřešit. Navrhl jsem, ať zašeptá odpověď mné a pak mi ho zašeptá ona a já jí řeknu, jestli odpověděl správné. Souhlas. Smrtící bume­ rang předstírá, že mi něco šeptá do ucha, a já jí pak řeknu: „Jestli to heslo není .Praštím tu holku tak, aby upadla do bezvědomí, a pak jí narvu pěst do zadku', pak na střední školu v Austinu nechodil." Dodnes mi to neodpustil. PWJ a já jsme se bavili s nějakými holkami a PWJ si vedl dobře s vůdkyní jejich kroužku, dokud ho neprohlédla. Dívka: „Pamatuješ se vůbec, jak se jmenuju?" PWJ: „Ne." Dívka: „To je tedy skvělý." PWJ: „Tuckere, tyhle holky se s náma vyspěj až sedmýho Nikdy. Je načase jít dál." Tyhle malé zábavné hrátky se nám líbily, ale už se blížila zavírací doba a nikde žádná perspektivní holka. Tucker to musel začít brát vážné a dělat to, co umí nejlépe: sbalit nějakou holku. V té době jsme se již rozdělili a já zůstal se Smrtícím bumerangem a PWJ. Našli jsme si sku­ pinu tří holek, každý z nás koupil rundu panáků, řekli jsme pár vtipů a byla ruka v rukávě. Ta nejhezčí vyšla na mě, docela pěknou dostal Smrtící bumerang a na PWJ vyšla tlustá. Vlastně jsem mu ji přidě­ lil, protože velký kozy byly zachovanými fragmenty z planety Krypton, Supermanova domova, a každá její koza měla velikost lebky. Když si PWJ dá pár piv, vnímá jen velká prsa a všechno ostatní - tloušťka, obličej, nedostatek osobní hygieny a tak dál - je mu lhostejné. Po rundách holky souhlasí, že s námi půjdou do Kerbey Lane na pozdní večeři. Když jdeme k autu, vidíme asi tucet poldů, některé na koních, jak pronásledují nějakého opilce a pak ho zbijí do bezvědomí pendreky. Mně to připadá k smíchu, holky jsou vyděšené. Smrtící bumerang se nabízí, že jim ho pomůže bít. A co udělá PWJ? Rozběhne se k poldům a řve - a teď ho cituji DOSLOVA:

126

„JSEM PRÁVNÍK A PŘÍSAHÁM, ŽE NA VÁS PODÁM ŽALOBU PODLE PARAGRAFU 1983 ČTVRTÉHO DODATKU NA OCHRANU PRÁV TOHOTO ČLOVĚKA!" Jo, můj kamarád je salonní ňouma. Ale bez salonu. Nakonec se to obrátilo v náš prospěch, neboť jsem holky přesvědčil, že PWJ obhajuje velké zločince a my chodíme na stejnou právnickou fakultu, na jakou chodil on. Udělal jsem pro kamarády víc než Goose Gossage pro svůj tým. Nasedli jsme do auta a cestou do Kerbey Lane jsem pohlédl do zpět­ ného zrcátka a viděl, že PWJ líbá tlustou holku. Pak jsem se dopustil nešťastného omylu: Zabrousil jsem pohledem o něco níž a spatřil, že má ruku v jejím rozkroku. A když říkám „v jejím rozkroku", také to tak myslím. V detailnějším pohledu mně sice bránil jeho loket, ale i takto stačilo, abych ztratil chuť k jídlu. Navzdory této scéně jsem však po příchodu do restaurace už zase měl hlad. Věděl jsem, že stou nejhezčí holkou budu šukat já, tak jsem se chtěl najíst hodné rychle, abych už měl poníka ve stáji. Vzal jsem ji za ruku a táhl ji ke vchodu, zatímco ona s otočenou hlavou křičela cosi na kamarádku za námi. Když jsme míjeli jednu z pouličních lamp, zaslechl jsem tupé žuchnutí a pak výkřik: „AU! MOJE HLAVA!" Otočím se a vidím, že leží svinutá do klubíčka na zemi, drží si obličej a sténá bolestí. Neúmyslně jsem ji táhl hlavou přímo na sloup. Kama­ rádky se seběhly, aby zjistily, zda je v pořádku, a já jsem stál a díval se, jak se naděje na průběh večera rozplývají. Pak jsem řekl: „Já jsem se nenatáh," a vešel do restaurace. Doufám, že mě kluci, se kterými budou jednou chodit mé dcery, budou mít rádi. Po tomto incidentu jsem byl samozřejmě tím špatným já. Všechny holky u stolu se na mě mračí. Ani Smrtící bumerang nevypadá dobře, protože jemu přidělená holka měla zřejmě někdy v životě sex s jiným chlapem, takže on ji považuje za nestoudnou prostitutku. Má se ženami zkrátka problémy. PWJ, z nás nejopilejší, je spokojený jak čuně v bahně. Podívám se na Smrtícího bumeranga. Balíme společně holky tak dlouho, že už netřeba slov, ale on jako vždy i teď zjistil, že mu žádná z nich za to nestojí. Chce se vypařit, aniž by je o tom uvě­ domil. Jsem rozhodnut učinit totéž, ale nejprve se musím ujistit, že se další kamarád o né postará.

127

Tucker: „PWJ, musím na záchod, nepůjdeš taky?" PWJ: „Ne, nepotřebuju." Několikrát ho pod stolem tvrdé a rychle za sebou nakopnu, aby pochopil. Jakmile jsme na toaletách, rychle mu načrtnu situaci. Tucker: „Hele, já a Smrtící bumerang odcházíme. Chceš jít s náma nebo šukat tu holku, se kterou jseš?" PWJ: „Já ti nevím, je dost tlustá. Co myslíš, že bych měl udělat?" PWJ je tak opilý, že má přivřené oči a kymácí se u mušle. Udělá coko­ liv, co mu řeknu..., takže ho strčím pod autobus. Doslovné. Tucker: „Myslím, že bys určité mél jít k ní domů. Není zas tak tlustá. Má obrovský kozy. Já bych ji klidné ošukal." PWJ: „Jo, to je pravda, má velký kozy, že jo? Miluju velký kozy. Tak dobře, půjdu s ní. Díky... jseš dobrej kámoš." Vrátíme se ke stolu. Asi na půl minuty se posadím, počkám si, až Smr­ tící bumerang zachytí můj pohled, oba se současně zvedneme a zamí­ říme ke dveřím. Hezká holka se zeptá: „Kam jdeš?" „Na záchod!" odpovídám. Když jsme ve dveřích, ještě zaslechnu její udivené volání: „Záchody jsou ale na opačný straně!" Vůbec jsem si neuvědomil, jak jsem namazaný, dokud jsme nedoklopýtali do našeho pokoje v Embassy Suites. Byli jste někdy tak namazaní, že jste si uvědomili velkou potřebu až na poslední chvíli? Já byl přesně v tom stavu. Už jsem mél téměř stažené kalhoty, když se kolem mě pro­ táhl Smrtící bumerang a dřepl si na mísu přede mnou. Dobře, převléknu se mezitím ze šatů, které jsem mél v baru, do trika a růžových trenek z Gapu. Trpělivě jsem čekal asi tři minuty a pak jsem začal bouchat na dveře a křičet na něho, že se podělám v posteli, jestli nevypadne. Po chvíli otevře se smíchem dveře a oznámí: „Tohle snad bylo největši hovno, jaký se mi kdy povedlo. Vyřadil jsem záchod z provozu." Vrhnu tam pohled. Mám snad halucinaci? Mísa přetéká, po podlaze koupelny se rozlévá hnědá voda a nádržka vydává démonicky chrop­ tivé zvuky. TEN VŮL UCPAL HOTELOVÝ ZÁCHOD! Hotelové toalety mají odpad velkého průměru, jsou navržené tak, aby si opakovaně poradily se sloními lejny, a splachování má takovou sílu, aby vzalo i kojence, ale přesto ho pětasedmdesátikilový Smrtící bumerang ucpal. 128

Začal jsem panikařit. Zaplavil jsem Smrtícího bumeranga proudem nesrozumitelných nadávek prokládaných slovy „CO JSI TO PRO­ BOHA PROVEDL?" a při útěku z pokoje jsem srazil na podlahu stolní lampičku. Předpokládal jsem, že někde dole v hale musí být záchod, takže jsem proběhl chodbou a nastoupil do výtahu. V hale jsem však žádný záchod neviděl. Zamířil jsem k recepci, odkud je vidět celý vstupní prostor. Byly asi čtyři hodiny ráno a nikdo nikde. Zuřivě jsem nejméně minutu mačkal zvonek. Nakonec přišla jakási rozespalá dáma a pro­ zradila mi, že záchod je v koutě haly. Je to těžké popsat, takže vám raději nakreslím, jak hala vypadala.

Opustím recepci a zjišťuju, že nevím, o které straně trojúhelníkové haly hovořila. Nemám čas vracet se a ptát se znovu, proto jakmile zahlédnu bílé dveře po levé straně, kolébavou chůzí k nim zamířím. Proč se kolébám? Protože musím fyzicky udržet půlky pohromadě, abych si neznečistil růžové trenky z Gapu. Doslova si je tisknu k sobě rukama. Je to jeden z okamžiků mého života, na který jsem hrdý. Málem vytrhnu dveře z pantů, jak je prudce otevřu. Následuje výkřik, při kterém se málem doslovné podělám. Uskočím zpátky. Zírám do komůrky s čisticíma potřebama, ve které je malinká mexická dáma. 129

Na okamžik pomyslím na to, že použiju k vykonání velké potřeby kbe­ lík, ale především kvůli přítomnosti uklízečky tento nápad zavrhnu. Navzdory tomu, že se blíží okamžik, kdy si zasviním kalhoty, se snažím chovat diplomaticky: Tucker: „KDE JE TADY ZÁCHOD?" Uklízečka: „No, no hablo Ingles." Tucker: „Cože?... Aha... DONDE ESTA BANO?" Uklízečka: „AJA, AJA!" Ukazuje přes halu. Asi šedesát metrů od místa, kde stojím, jsou na úplném konci haly dveře, nad kterými je zřetelný nápis TOALETY. Přesně tam, kde měly podle dámy v recepci být, až na to, že na opačné strané haly. Mám asi půl vteřiny na to, abych učinil klíčové rozhodnutí: Bud' se rozběhnu sprintem a budu doufat, že to stihnu, nebo si strčím do řitě palec a pohodlné se tam dobelhám. Rozběhl jsem se sprintem. Hrával jsem na střední škole americký fotbal, baseball a basketbal a jsem stále v dobré kondici. Utíkal jsem už před policisty, hlída­ cími psy, v Kentucky před přestřelkou, ale nemyslím, že bych někdy v životě běžel rychleji. Nic mě nikdy nemotivovalo víc než představa, že budu od hlavy až k patě od výkalů. Naneštěstí jsem nebyl dost rychlý a stalo se asi toto: • Po dvaceti metrech běhu jsem cítil, že již to prosakuje trenkama. • Po třiceti metrech, asi v polovině cesty, jsem cítil, že mám zasvinéný zadek a stéká mi to po nohách. • Po čtyřiceti metrech béhu mi sklouzly trenky do poloviny stehen. Snažím se ze všech sil udržet všechno pohromadě. • Po padesáti metrech béhu cítím vlhkost po celém těle a malé kousky čehosi mě bičují do týla a do uší. Když po šedesáti metrech doběhnu ke dveřím, je po všem. Jsem celý zasraný. V růžových trenkách z Gapu mám plnou dávku. Vběhnu do kabiny a vystoupím z trenek. Nazdařbůh je od sebe odhodím a vtrhnu do první kabiny. Dosednu na prkénko a okamžitě z něho sklouznu, protože mám zadek od kluzkých, řídkých výkalů. Z řiti mi přitom vytékají proudem další výkaly. Když se konečně jakž takž usadím, ztrácím v následujících dvou minutách asi osm kilo váhy. 130

Během krátké přestávky v téměř nadlidském proudu průjmu si všimnu, že mísa je již téměř plná hoven. Spláchnu. Jak se dalo očekávat, mísa přeteče. Skvělé. Přemístím se do vedlejší kabiny a pokračuji ve svém malém dobrodružství, až na to, že z ohleduplnosti vždy po několika vteřinách spláchnu. Jakmile skončím, jsem fyzicky vyčerpaný, naprosto dehydratovaný a z očí mi tečou slzy. Zasméju se nedostatečné schopnosti toaletního papíru očistit tělo. Svléknu si košili a vidím, že je na zádech plná drob­ ných kousků hoven, které vyhazovaly paty z průjmu, který při běhu stékal po nohách. Hodil jsem košili do odpadkového koše a pak se na sebe podíval do zrcadla. Hustý černý pruh vedl z horní části zrca­ dla až dolů k růžovým trenkám, které ležely zmuchlané do koule vedle umyvadla. Tam také skončily. Zcela nahý a pokrytý průjmem jsem se zachechtal. Kdybych se v tomto okamžiku nezasmál, musel bych se rozplakat. Když jsem otvíral dveře toalet do haly, napadlo mě: „Kdo jiný na celé zeměkouli mohl mít horší noc než já?" Moje otázka byla vzápětí zodpovězena. Spatřím stezku z hoven. U mých nohou je široká a postupně se zužuje, až končí u velkých bílých bot nikoho jiného než malé mexické uklizečky. Naše pohledy se střetly. Mohou nás dělit četné náboženské, jazy­ kové, kulturní a společensko-ekonomické bariéry, ale výraz v jejím obličeji bortí všechny hranice. Ale teď vážně: Představte si scénu, kdy s nahým zadkem a s přile­ penými kousky hoven na zadku, nohách, zádech a hlavě stojím dva­ cet metrů od mexické služky a mezi námi vede cestička z průjmu. Co byste udělali? Nedomnívám se, že pro tuto situaci existuje nějaká zavedená etiketa. Pokrčím rameny a řeknu: „Promiňte... vlastně... to siento. Dobrou noc. Buenos noche." Pak se klidné vydám k výtahu. Z proskleného okna výtahu vidím, jak nepokrytě pláče. Pohled na zbytek haly mi vysvětlí proč. Nejenže jsem si nakopal částečky průjmu na uši a hlavu, ale postříkal jsem úplně VŠECHNO. Pohovky, stěny, všechno. No tedy! Teď to po mně musí někdo uklidit a jsem si naprosto jistý, že já to nebudu.

131

Když se vrátím do pokoje, Smrtící bumerang už leží v posteli. Převalí se, stačí mu jediný pohled a nekontrolovatelné se rozesměje. Nikoliv ze soucitu. Za chvíli se přestává smát, protože ho rozbolí břišní svaly. Trvá mu pět minut, než ze sebe dokáže vypravit pár slov: Smrtící bumerang: „Kde máš, prosím tě... kalhoty?" Tucker: „JEŠTĚ SE PTEJ, PITOMČE. Všechno je to tvá vina, pane Nosorožci lejno. Kdybys neměl na našem hajzlu ten potrat, nebyl bych CELEJ OD HOVEN!" Znovu se rozchechtal, takže neodpověděl. Nasadil jsem důstojný výraz a odebral se do sprchy. Když jsem z ní vyšel, ještě stále se smál a mezi jednotlivými záchvaty smíchu ze sebe vyrážel: „Tohle... je jasnej... důkaz..., že existuje... bůh... a že je... spraved­ livěji"

Den třetí: Žlutá růže a zatčení Druhý den mé probudil asi v deset hodin příchod PWJ do našeho pokoje. Vyprávěl jsem mu, co se stalo v noci v hale, a on nás seznámil se svými zážitky z předchozí noci. PWJ: „Moc ti dékuju, Tuckere, jseš péknej idiot." Tucker: „Poslyš, to není moje vina, že jsi na tlustý." Smrtící bumerang: „Zazpívala ti ta velryba, když jsi ji šukal?" PWJ: „Jste blbci." Tucker: „Takže jsi ji nakonec ošukal?" PWJ: „Jo." Tucker: „Už se nemůžu dočkat, až ti ukáže tlustý děti s hlavičkama jako náprstek a bude tvrdit, že jsou tvoje." Smrtící bumerang: „Ty jsi jí tedy šukal? A co její zasnoubení?" PWJ: „Ona je zasnoubená?" Smrtící bumerang: „Pěkná kurva!" Samozřejmé jsme se všichni rozesmáli. Bylo zřejmé, že řekla Smrtí­ címu bumerangoví, ale nikoliv PWJ, že je téměř zasnoubená se svým přítelem, který někam na víkend odjel. Ukázalo se, že Smrtící bume­ rang má jednou pravdu: Byla to běhna, která podvedla přítele. PWJ pokračoval. PWJ: „Teď už vím, proč chtěla, abysme šukali na podlaze. Její postel totiž vrže a nechtěla, aby spolubydlící věděly, že podvádí přítele." Smrtící bumerang: „Nenávidím ženský." PWJ: „Mél jsi bejt dneska ráno u toho, když mé přivezla. Zastavila 132

před hotelem a řekla: ,Díky, moc ráda jsem se s tebou seznámila.' ,Já taky,' odpověděl jsem. Vystoupil jsem a jsem tady. To je všechno." Tucker: „Chceš říct, žes ji nevzal na snídani?" PWJ: „To určité!" Smrtící bumerang: „Nemůže si to dovolit, je na podpoře." Přinutil jsem Smrtícího bumeranga, aby zavolal do recepce a řekl jim, že nám mají přijít spravit ucpaný záchod. Asi po třiceti minutách se prudce otevřely dveře a vešla žena, která by mohla být matkou Pootie Tanga, a začala na nás ječet. Pokojská: „Kdo z vás ucpal ten hajzl?" Smrtící bumerang: „To já. Moc mé to mrzí. Ještě dneska dopoledne vám pošlu písemnou omluvu." Pokojská: „Je osm. Ještě že to neprosáklo podlahou, aby si lidi říkali, odkud jsou ty hovna na stropě." Rychle a zručné se dala do práce a každých pár minut vykřikla z kou­ pelny něco nesrozumitelného. „PROKLATÝ CHLAPI, co jste to žrali? Potřebovali byste Mylantu. Chacha." Den jsme trávili odpočinkem a nakonec jsme se sešli se zbytkem party v bytě Mořské panny. Několik hodin jsme tam popíjeli a pak si vyšli v Austinu znovu ven, až na to, že jsme šli tentokrát na Čtvrtou ulici, kam chodí méně vysokoškoláků a více mladých profesionálů. Začali jsme v místě, které se jmenuje Lavaca Street, protože tam mají stolní hokej a El Bingeroso má na tuto hru návyk. Sprosťák a já jsme hráli proti El Bingerosovi a Mořské panně a celé dvě hodiny jsme je bili jako vězné na Guantánamu. To El Bingerosa rozzuřilo, jelikož se pyšní, jak umí tuto hru hrát, takže porážky zname­ naly pro jeho ego potupu. Začal pít..., ale bylo to pití z trucu. Jako by chtěl utopit svůj vztek v alkoholu. Po každé hře, kterou jsme vyhráli, pil ještě rychleji. Po dvou hodinách prohrávání se šíleně vztekal a byl už hodně opilý. Pro­ tože je to dobrý kamarád, choval jsem se jako velkorysý vítěz. Tucker: „Myslel jsem, že jsi v tyhle hře dobrej, ale ty to vůbec neumíš. Už s tebou se Sprosťákem nebudeme hrát. Vyhrávat nad tebou je jako posmívat se tlustejm lidem. Navíc nejsi vůbec chlap. Nezapomněla ti dát Kristy na cestu tvůj pytlík?" El Bing: „JDI DO PRDELE, NEBO TI JI NAKOPU." Tucker: „Vždyť mě neporazíš ani ve stolním hokeji. Máš obrnu či co?

133

Proč se netrefíš rovně do puku? Jsem namazanej a furt jsem lepší než ty. A ty už jsi pod obraz..., vždyť mě ani nedokážeš přepít." El Bing: „COŽE? JSI TEN NEJHORŠÍ PIJÁK, JAKÝHO JSEM KDY VIDĚL. PIJEŠ JAKO SEDMILETÝ DÍTĚ." Pak se El Bingeroso vsa­ dil, že se přičiní, abychom si přivodili Osudový dotek. „TY KRETÉNE, PŘEPIJU TĚ TŘI KU JEDNY VŠECHNO, CO SI DÁŠ, SI JÁ DÁM TŘI­ KRÁT, TY PITOMČE Z MATEŘSKÝ ŠKOLKY!" Podařilo se mi to..., konečně jsem zatlačil El Binga takhle daleko. Téměř okamžité se objevil Mořská panna se čtyřma panákama tequily. Mrs. Tequila se nemá s Tuckerem ráda. Dá se říct, že Mrs. Tequila změní Tuckera z normálního šťastného pijáka v agresivního, který kolem sebe hází různé věci. Tucker: „Raději bych kousnul bejka do prdele, než si dal panáka tequily." Mořská panna začenichal: „Cejtím z tebe ženskou." Hodím panáka do sebe a mám co dělat, abych se nepozvracel. Není alkohol zábavný? Je to jeden z mála případů, na který si pamatuji, kdy mě někdo úspěšně do něčeho namočil. El Bingeroso se přes první tři panáky dostává relativně snadno. Moř­ ská panna přichází po pěti minutách s dalšími čtyřmi panáky. El Bin­ geroso a já si pohlédneme do očí. I když si to před sebou tajíme, oba víme, že jestli ty panáky vypijeme, je po všem. Já vím, že budu zvra­ cet, a on ví, že ho chytne zlostný opilecký záchvat, po němž násle­ duje okno. Ale co, je nám čtyřiadvacet a ani jeden z nás nehodlá couvnout. Vypiju svého panáka jako první, protože vím, že nemám co ztratit. Na rozdíl od něho jsem sám, a navíc se nemám moc rád. El Bingeroso vypije dva ze svých tří panáků a já běžím k nádobě na odpadky a zvra­ cím. Vede to ke všeobecnému posměchu, v němž vede El Bingeroso. Zasluhuju si ho, protože jsem se pozvracel již po dvou panácích tequily (a asi patnácti pivech, které jsem už měl v žaludku). Útěchy se mi však dostalo, když jsem viděl El Bingerosa při šestém a posledním panáku tequily. Bylo to jako dívat se na videu na nejlepší akce z NFL, kdy ukazují zpomaleně okamžik srážky a vidíte, jak oběť upadá do bezvědomí nebo jak zlomená holenní kost protrhne štulpnu. Bylo mi jasné, že El Bingeroso má právě dost. Jeho oči se začaly pohybo­ vat každé jiným směrem jako u chameleóna, podlomila se mu kolena a musel se opřít o stůl. Jeho osud byl zpečetěn. Rychle se vzpamato134

val, postavil se zpříma, ale já už jsem s ním popíjel mnohokrát, abych věděl, co bude následovat: Dostane se do vězení. Smrtící bumerang jde k baru pro další rundu piv. Tam se zapovídá s jakousi starší dámou, která sedí sama na barové stoličce s pudlem na klíně: Žena: „Chtěla bych bej znovu mladá a plná moče a vinného octa jako vy, kluci." Smrtící bumerang: „Jsme jen plni alkoholu a mexickýho jídla. To byste taky zvládla." Žena: „Jseš vtipnej, chlapče." Smrtící bumerang se s ní bavil dál a tajně dával psovi napít piva. Když to zjistila, nezamlouvalo se jí to. Žena: „CO TO DĚLÁŠ? Proboha, Pookie, jsi v pořádku?" Smrtící bumerang: „Váš pes má problémy s pitím, měla byste o tom vědět. Dejte ho na nějaký protialkoholní léčení pro psy." Žena: „PROČ JSI MÝMU PSOVI DÁVAL PIVO!?" Smrtící bumerang: „Váš pes pil moje pivo a to je rozdíl." Zasáhla barmanka. Barmanka: „Ty a tvoji kámoši máte šlus." Smrtící bumerang: „JAK TO? Mám skoro osmdesát kilo a spoustu svalů. Dokážu alkohol beztrestně recyklovat. Dejte mi další pivo a pospěšte si!" Barmanka: „Nechtěj, abych zavolala policii." To na nás bylo trochu moc. Mořská panna nás vzal do jiného baru, který se nacházel v bočni uličce. Než jsme si stačili uvědomit, co se děje, házel El Bingeroso popelnicemi, převracel kontejnery a kopal do dveří. Byl ve vrcholné destruktivní náladě. Je to typ opilce, který ve vás vyvolává otázku, proč se alkohol pokládá za depresivní záležitost. Bylo jasné, že ho musíme dostat z ulice. Když jsme se dohadovali, co máme udělat, narazili jsme na jednoho z četných pouličních hudeb­ níků, kteří se vyskytují na Šesté ulici. Hrál na kytaru Friends in Low Places, a než jsme stačili zasáhnout, už ho El Bingeroso objímal a řval z plných plic: El Bing: „PROTOŽE MÁM KAMARÁDY NA PODŘADNÝCH MÍSTECH, KDE WHISKY TEČE PROUDEM A PIVO TĚ HONÍ... MÝ BLUES... A TUCKER JE TEPLOUŠ..."

135

Chlápek s kytarou přestane hrát a snaží se vymanit z El Bingerosova sevření. Chlápek: „Poslyš, s tím otevřeným pivem takhle nemůžeš chodit, na to jsou v Texasu zákony." El Bing: „CHCEŠ SE PRÁT?" Tucker: „EL BINGEROSO, NECH TOHO - vždyť ti chce pomoct." El Bing: „CHCEŠ SE TAKY PRÁT? Tak pojď na plac, ať ti vykopnu zuby. A VĚŘ Ml, ŽE TO UDĚLÁM!" Chlápek: „Hlavně odtáhněte vašeho kámoše ode mne." Kdybych dostal pěťák pokaždé, když to někdo říkal o mně nebo o kamarádech, jezdil bych v bugatce. Zatím se Smrtící bumerang kamarádil s jedním z četných bezdomovců Austinu. Následovala tato slovní výměna: Žebrák: „Hele člověče, nemáš ňáký drobný?" Smrtící bumerang: „Chachachacha. Mluví jak ty, El Bingeroso. Vsa­ dím se, že to bejval kdysi nadějnej student práv. Pojď sem, El Bin­ geroso, a podívej se na svou budoucnost!" Žebrák: „Dostanu pár mincí?" Smrtící bumerang: „Řeknu ti, jak to uděláme - dám ti všechny svý drobný, když mi dáš tu láhev piva, kterou máš v kapse." Žebrák: „Ale... to je všechno, co mám. Žiju na ulici, člověče." Smrtící bumerang: „BUĎ NA TO PŘISTOUPÍŠ, NEBO ODE MĚ ŽÁDNÝ DROBNÝ NEDOSTANEŠ." Žebrák: „Tak dobře. Tady ji máš." Smrtící bumerang: „Dík. Žádný drobný nemám, ale díky za pivo." Žebrák: „Ale... ale... to pivo bylo všechno, co jsem měl. Žiju na ulici, člověče." Smrtící bumerang: „Myslíš si snad, že s tím maj něco společnýho tvý chabý vyjednávači schopnosti nebo co?" Žebrák: „To ne, ale má bejvalá mě vykopla a nemám kam jít." Smrtící bumerang: „Teď jsi řek kouzelná slůvka. Tady máš zpátky to pivo." Žebrák: „A co ňáký drobný?" Smrtící bumerang: „Netlač na pilu. Buď rád, že jsem ti nevyrazil zuby." Rozhodujeme se, že půjdeme do klubu se striptérkami, který se jme­ nuje Žlutá růže. Dodnes se musím smát, když si vzpomenu, co nám tehdy probíhalo hlavami: El Bingeroso je příliš opilý a agresivní, než aby mohl chodit po ulicích, takže ho vezmeme někam, kde jsou nahé 136

ženy a mohutní a přisní vyhazovači! Připadá nám to jako úžasný nápad. Od této chvíle již bude všechno probíhat hladce! Je nás šest, takže si bereme dva taxíky. V prvním jedu já, Mořská panna a Sprosťák. V druhém PWJ, Smrtící bumerang a El Bingeroso. Do Žluté růže je to asi jen deset minut jízdy a první taxík dojede bez problémů. My tři vejdeme dovnitř a Mořská panna okamžitě prohlásí: „Tohle je Gomora." Jestliže jste zvyklí vyrážet ven často, víte, že se nemusíte moc snažit, abyste se pobavili, stačí jít tam, kam vás večer zavede. Ale jednou se dostanete do absolutně dokonalé situace, kde se vám zdá, že všechno do sebe zapadá. A přesně takový byl večer ve Žluté růži. Byla neděle večer, takže nebylo narváno, ale z nějakého důvodu se tam střídala spousta tanečnic. Byli jsme dobře oblečení, méli jsme spoustu hotových peněz a dobrou náladu, takže netrvalo dlouho a u našeho stolu se objevilo pět nebo šest tanečnic. Sprosťák vyhodnotí situaci, ušklíbne se na mě a pak vytáhne svůj kla­ sický trik. „Dámy, víte, kdo je tenhle kluk?" ukáže na mé. „Jmenuje se Tucker Max. Vypadá jako skromnej člověk, ale ve skutečnosti je jed­ ním z tvůrců Yahoo a taky čtvrtý nejvétši vlastník akcií. Předpokládám, že vám nemusím, dámy, vysvětlovat, co je Yahoo." Dvě z nich vyžado­ valy vysvětlení, čtyři věděly, o co jde, a jedna se dokonce pochlubila, že nějaké akcie Yahoo vlastní. Samozřejmě na tom nebylo ani zbla pravdy. Byl jsem chudý a neměl jsem dokonce ani auto. Ale Sprosťák chodil do marketingové školy P. T. Barnuma a naučil se velmi dobře nejdůležitéjší lekci: Čím větší lež, větší pravděpodobnost, že jí lidé uvěří. Předstíral jsem skromnost a nenucenost a on hovořil dál. Byla to ta nejlepší návnada, jakou jsme mohli těm šesti holkám předhodit. Nej­ lepší na tom bylo, že tanečnice, která měla nějaké akcie Yahoo, cosi věděla o burze a položila mi kontrolní otázku, zda vím, jak se jmenuje výkonný ředitel. Pracoval jsem toho roku v létě pro firmu Fenwick & West a jedním z jejích hlavních klientů byla právě Yahoo, takže jsem toho o ní dost věděl. Na její výraz, když jsem dotčeně odpověděl: „To myslíš vážně? Tima Koogleho jsem jim pomáhal přijímat," se nedá zapomenout, vypadalo to, že se na mě vrhne hned u stolu. Hrál jsem svoji roli a objednal láhev drahého pití, tzv. bottle service, a vzápětí už nám holky tančily zadarmo na klíně a nechávaly se osa-

137

hávat, kde nás napadlo. Bylo to skvělé. Jedna ze striptérek dělala předtím trochu do porna, tak jsem se jí zeptal na něco, co mi nebylo jasné: Tucker: „Chápu, jak se vybírají herečky do porna, ale když jsi chlap a nemáš obrovskýho ptáka nebo pořádnou ejakulaci, jak se do tyhle branže dostaneš?" Mořská panna: „Ukazovat se na internetu, kámo." Striptérka: „Nevím. Já jsem jen šukala s téma, se kterejma mi řekli. Platili dobře." Tucker: „A nebylo to snad příjemný? Vsadím se, že se tví rodiče nadýmaj pýchou." Všech šest jsme přesvědčili, aby s námi jely do hotelu, když se najednou Mořská panna rozhlédl a zeptal se: „Kde je sakra El Bin­ geroso?" V naší dychtivosti si užít striptérek jsme zcela zapomněli na další tři kluky. Podíval jsem se na mobilní telefon - čtyři zmeškané hovory, všechny od PWJ. Předtím jsem se divil, co mi to vibruje v kapse. Mořská panna si vzal můj mobilní telefon a šel ven zavolat. Vrátil se asi po pěti minutách s vážným výrazem. „Poslyš, El Bingeroso je ve vězení. Musíme ho odtamtud dostat." Nechali jsme striptérky i to, co mohlo být nocí sexuální extáze, nad níž by se červenal i Caligula, a vrátili jsme se do Embassy Suites. PWJ nám vylíčil, co se dělo ve druhém taxíku: Jakmile nasedli, uvědomili si PWJ a Smrtící bumerang, že El Bingeroso má průšvih. Překročil stadium násilného opilství a blížil se ke stavu komatózní opilosti. Aby ho udrželi vzhůru, kladli mu různé otázky. PWJ: „Jak ses vlastně seznámil s Kristy?" (Jeho snoubenka.) El Bingeroso: „Potkal jsem ji v baru. Bylo to na univerzitě. Pracoval jsem tam." PWJ: „Byla členkou dívčího spolku?" El Bingeroso: „Jo, byla. Potkal jsem ji v baru." PWJ: „To vím, to už jsi říkal. Co jste dělali na prvním rande? Něco zajímavýho?" El Bingeroso: „Potkal jsem ji v baru. Bylo to v baru." Takhle to pokračovalo, dokud se nezhroutil do klína Smrtícího bume­ ranga. Asi po dvou minutách, pouze blok od striptérského klubu, El Bingeroso prudce vstal a prohlásil: „Musíme zastavit." 138

Taxikář, který se domníval, že se mu chce zvracet, okamžitě zajel na parkoviště u samoobsluhy s potravinami. El Bingeroso vystoupil, odklopýtal kus stranou, rozepnul si kalhoty, spustil je ke kotníkům a začal močit. Přímo uprostřed parkoviště. Kymácel se, a protože PWJ nechtěl, aby si pomočil kalhoty, stoupl si za něj, objal ho pažemi kolem prsou a držel při močení. Představte si to: V Texasu v neděli o půlnoci stojí uprostřed parkoviště chlap s kalhotami u kotníků a za ním stojí další chlap a objímá ho. Co byste si asi pomysleli? Totéž co já. A přesné to si myslel i polda, který jel právě okolo. PWJ řekl, že slyšel jen zaskřípění pneumatik, a když se rozhlédl, viděl velkého městského policistu Austinu, jak vystupuje z auta a křičí sta­ rým texaským akcentem: „CO TADY VY DVA KSAKRU DĚLÁTE?" Smrtící bumerang se pokusil vystoupit z taxíka, aby mu to vysvětlil, ale polda položil ruku na pistoli a vyštěkl: „ZŮSTAŇTE V TAXÍKU!" Smrtící bumerang se okamžitě podvolil, protože to udělá s člověkem dětství, v němž získal averzi k riskování. PWJ si stoupl před El Bingerosa. „Promiňte, pane, ale dovolte, abych vám to vysvětlil. Můj kamarád se dneska večer hodné opil a zastavili jsme, jelikož jsme si mysleli, že bude zvracet, ale místo toho začal močit, tak jsem se za něj postavil, abych ho přidržoval. Je moc opilej a potřebuje se dostat do hotelu, aby se z toho vyspal." Polda byl stereotypní idiot a pitomec, jakých není v Austinu málo. „Takže vy si myslíte, že tady na parkovišti můžete klidně močit? O dva bloky dál je nemocnice, my to tady udržujeme neposkvrněné a vy nám to pochčijete." PWJ dokáže zachovat klid, protože byl vychováván v rodině panovač­ ného důstojníka armády. Asi po pěti minutách jasného, rozumného a poddajného vysvětlování se mu podařilo přesvědčit poldu, že je všechno v pořádku, a s El Bingerosem to pořád vypadalo dobře. Pak přijel druhý policejní vůz, vystoupil polda, vzal si El Bingerosa stranou a mluvil s ním v soukromí. PWJ řekl, že se na ně asi po dvou minutách podíval a viděl, jak El Bingeroso divoce gestikuluje a uka­ zuje poldovi do obličeje. Pak ho slyšel vykřiknout něco jako „pane plastovej odznaku" a už jen zahlédl, jak je kamarád hozen na kapotu 139

policejního auta a jsou mu nasazována pouta. Při odjezdu kopal do zadního okna. Vzápětí mi začali telefonovat. Vraťme se však do hotelového pokoje. Domluvíme se, že PWJ a Moř­ ská panna půjdou zařídit, aby se El Bingeroso dostal ven na kauci, a my ostatní se vyspíme. To bylo asi ve tři hodiny ráno. Když jsem se v osm probudil, PWJ, Mořská panna a El Bingeroso se ještě nevrátili. Zjistil jsem, že mám vypnutý telefon. Po zapnutí jsem viděl, že mám v hlasové schránce tři nové zprávy. Vyslechl jsem si je, rozesmál se a vzbudil ostatní, aby si je také poslechli. Tady jsou, přepsané slovo od slova: Zpráva číslo 1, 1.32 v noci: „Vole, jsem v lochu... ve věznici austinskýho okresu... Zavolej mi. Musíš za mé přijít zaplatit kauci. Jsem v lochu a to není nic pěknýho. Přijeď pro mě." Zpráva číslo 2, 2.44 v noci: „Hele, zavřeli mě. Tady El Bingeroso. Musíš mé dostat ven... Volal PWJ, ale ten to nedokáže. Přijeď pro m e t y . "

Zpráva číslo 3, 7.48 ráno: „Tuckere, tady je El Bingeroso. Jsem na hlavní policejní stanici v Austinu. Pustili mé z vězení. Nevím, kdo složil kauci, ale někdo to udělal. Doufám, že mě svezete, jestli se uvidíme. Jestli ne, tak si to v Dallasu užijte." Když volal El Bingeroso naposledy, PWJ a Mořská Panna už na něj čekali na schodech Okresního soudu v Austinu. Po několika dalších hodinách se ho konečné dočkali. El Bingeroso: „Poslyš, PWJ, dovol, abych se tě na něco zeptal: Co jsem udělal, že mé zavřeli do vezeni?" Když přivezli El Bingerosa do hotelu, bylo vidět, že je ve špatném stavu. Vypadal jako píseň od Johnnyho Cashe. Kromě toho páchl, mél nechutné špinavé šaty a monokl na pravém oku. Mořská panna: „Poslyš, El Bingeroso, co to máš s okem? Ten polda tě uhodil?" El Bingeroso: „Asi jo." Mořská panna: „A proč?" El Bingeroso: „Říkal jsem mu španělsky ošklivý věci o jeho babičce..., nejspíš tomu rozuměl." Mořská panna: „A proč jsi to udělal? Jak k tomu došlo?" El Bingeroso: „Byl jsem v cele s mexickejma chlapama a byl jsem tak naštvanej, že jsem začal organizovat s téma bendejos vězeňskou 140

vzpouru, když se náhle otevřely dveře a už jsem ji měl. Probudit se na podlaze vožralej, poblitej a pochcanej není žádná sranda." Mořská panna: „Už jsi v pořádku?" El Bingeroso: „Jo, myslím, že jo. Ale teď, kluci, vážně. Jak se stalo, že mě zavřeli?" Vyprávěli jsme mu, jak to bylo. Zhruba od šesté tequily už si nic nepa­ matoval. Když jsme skončili, byl chvíli zticha, pak se na nás podíval tím nejlítostivéjším pohledem, jaký jsem u něj kdy viděl, a prohlásil: „Asi neumím chlastat."

Den čtvrtý: cesta domů To však stále nebyl konec El Bingerosových problémů. Udělal kata­ strofální chybu a ještě z cely pro opilce zavolal ve tři hodiny ráno snou­ bence. Probudil ji a pak ještě zavolal jejím rodičům. Dovolte, abych to zopakoval: VOLAL JEJÍM RODIČŮM Z VĚZENÍ! Pořádněji naštval, navíc byl obžalován z opilství a výtržnictví a musel kvůli tomu ještě několik dni zůstat v Austinu. Naše zbývající trojice se rozhodla pro návrat do Dallasu, odkud si zajedeme do Durhamu. Myslím, že jsem jim to řekl asi takto: „Mohli bysme se vrátit do Dallasu, protože v Austinu už pro nás nic není. Co bysme tady ještě mohli provést v posledních dvou večerech? Zapálit město? Zabít guvernéra?" Když jsem se odhlašoval z Embassy Suites, vyšla z kanceláře manažerka a požádala mě, abych jí věnoval chvilku. „Pane Maxi, byl jste to vy, kdo měl... jak bych to řekla... .nehodu' v hale předevčírem večer?" Po pravdě jsem jí odpověděl, že jsem to byl já, a omluvil jsem se. Prohlásil jsem, že nejsem zvyklý na alkohol, a jakmile se vrátím do Durhamu, vyhledám odbornou pomoc. Ani se neusmála. „Musím vás informovat, že už nebudete nikdy ubytován v tomto hotelu ani v žád­ ném jiném našeho řetězce." Cože? „Pane, máme zásadu, že už nikdy neubytujeme nikoho, kdo byl při­ dán do naší databáze nevítaných hostů. Po vašem incidentu už vám v žádném našem hotelu neposkytneme služby." Byly mi permanentně zakázány VŠECHNY hotely Embassy Suites. Navždy.

141

Co na to říct? Snad jen to, že veškeré činy mají své následky. Když jsme dojeli do Dallasu, ubytovali jsme se ve stejném hotelu Radisson a spali až do večera. Pak jsme šli do Deep Ellum. Zůstal jsem tam do rána. Pil jsem a smilnil s nějakou holkou, a když jsem se vrátil v osm ráno do hotelového pokoje, byla pozvracená celá podlaha. Sendviče Reuben, které objednal Smrtící bumerang včera večer v baru, se zřejmě neukázaly jako nejlepší nápad. Smrtící bume­ rang byl zralý na jednotku intenzivní péče. Ten kluk má tělesnou sou­ stavu šestileté oběti vředů a po čtyřech večerech divokého pití a hru­ bého zacházení s tělem se jeho imunitní systém zhroutil jak prasklá bublina. Vlezl si na zadní sedadlo svého Saturnu barvy lilku, svinul se do fetální polohy, a když jsme se s PWJ rozjeli do Durhamu, vždy po několika minutách zasténal. Byli jsme někde v Arkansasu, když se posadil a začal mlátit do mého sedadla. Brzdil jsem, abych zastavil na kraj­ nici, ale přišlo to dříve, než jsem to zvládl. „BLÉÉÉÉ." Smrtící bumerang otevřel dveře, vyklonil se horní polovinou těla ven a už to z něho létalo na všechny strany, takže si poblil vlastní auto. Nakonec vystoupil a zvracel do trávy. Po dobrých pěti minutách blití se vrátil do auta a my mohli jet dál. Po necelé minuté se začal tlouct do nohou a naříkal bolesti. Ten idiot si při zvracení stoupl do mraveniště a přinesl na sobě do auta spoustu zrzavých mravenců. Netrvalo dlouho a smetali jsme ze sebe rezaté mravence. Na dalším výjezdu jsme museli sjet z dálnice. Smrtící bumerang pak u nějakého benzinového čerpadla rasistických bělochů čistil auto od zvratků a mravenců. Musel na to použít noviny, protože tam neměli vysavač. Nesl to těžko. „Tohle je snad nejhorší den v mým životě a vzhledem k tomu, že jsem byl vzhůru jen tři hodiny, je neuvěřitelný, co všechno jsem vytrpěl." Po zbytek cesty se již nic zvláštního nepřihodilo. Zatímco jsme se s PWJ bavili o sémantice, filozofii a podobných záležitostech, Smrtící bumerang střídavé spal nebo sténal. Někde u Chattanoogy se probu­ dil, napsal něco na útržek papíru a podal mi ho. Stálo na něm: „Zabijte mé, prosím!" 142

Epilog Texas již od onoho října nebyl nikdy stejný. Baby Dolls, o kterém jsem psal, bohužel neexistuje. Dallaské předpisy o členění mésta na různá pásma ho změnily, a přestože dosud stojí, už není tou baštou prosto­ pášnosti jako kdysi. Několik týdnů poté, co jsme byli na Šesté ulici, vyhořel Cheers Shot bar od Flaming Dr. Peppers, a přestože šlo o dobrý nápoj, byl v celém Austinu zakázán. V některých místech vám ho ještě připraví, ale není to legální. Ke svému zklamání jsem se rovněž dozvěděl, že Shocker byl v Texasu zakázán. Pokud vím, mám i nadále zakázáno ubytování v Embassy Suites. Zapomněl jsem na to a o dva roky později jsem se pokoušel ubytovat v Embassy Suites v Atlante. Měli mé jméno v databázi a „Tucker Max" měl zákaz stát se hostem. Je to však jen malá cena za pravděpo­ dobně nejlegračnéjší příběh mého života. Pro čtyři studenty práv z Duke a kamarády se také mnohé věci změnily. Pro El Bingerosa to byl poslední skutečné zničující pijácký víkend, který měl jako (téměř) svobodný muž. Po probuzení v austinském městském vezení, pomočený, pozvracený a s obrovským černým monoklem se už kontroloval, protože si uvědomil, že je zasnoubený a zamilovaný a musí se přestat chovat jako Colin Farrell. Následují­ cího léta se s Kristy oženil. Ještě stále pije, někdy nadměrné, ale El Bingeroso, jak jsme ho zažili ten večer, již neexistuje. Nebyl takový, ani když se s kamarády loučil se svobodou, přestože jsme na večírek pozvali několik striptérek a trpaslíka a zaplatili jim. Nápravná opatření, kterým se podrobil El Bingeroso, začala na večírku o Halloweenu. Než jsme odjeli na popisovaný výlet, přesvědčil Kristy, aby se na večírek oblékla jako francouzská služka. Tak se na to těšil, že ji oblek koupil již o měsíc dříve. Kristy byla samozřejmě nešťastná z jeho kousků v Austinu. Jako první kajícný akt musel jít na ten večírek v úboru francouzské služky on, zatímco ona šla v oranžovém vězeň­ ském mundúru. Byla to dobrá dvojka... a dosud je. U Smrtícího bumeranga a PWJ se toho moc nezměnilo, protože se z nich nikdy nestanou dospělí muži. Smrtící bumerang je i nadále zahořklý, naprosto osamělý, vyhýbá se riziku a má problémy se ženami. PWJ nadále nedokáže odolat žádné ženě v velkýma kozama. 143

K našemu pobavení jeho kontakty s tlustou holkou onoho večera neskončily. Neřekla PWJ, jak se jmenuje ani kde bydlí, ale jeho jméno znala, našla si jeho adresu a o několik týdnů později mu poslala děkovný dopis bez zpáteční adresy spolu s šekem na její polovinu jízdného taxíkem ze Šesté ulice do jejího bytu. Šek zněl na tři dolary šedesát čtyři centy a byl to šek Muppet Show. Jako v opravdovém toku života čínského zenu vyrostl z popela El Bin­ gerosa Fénix, kterého znáte jako Tuckera Maxe. Udělal jsem v životě spoustu šílených a spontánních kousků, ale tenkrát to byl první víkend, kdy jsem si s sebou záměrně vzal magnetofon, a byl to rovněž první víkend, kdy jsem skutečně pochopil, jaký vedu šílený a zábavný život. Vrátil jsem se do Durhamu s deseti stránkami citátů a pomyslel jsem si: „Z toho by se dal natočit úžasnej film." Bylo to zamávání motý­ lích křídel na správném místě a ve správný čas, které nakonec vedlo k hurikánu Max. Tehdy jsem si to neuvědomoval a bojoval jsem s tím ještě další tři roky, ale během onoho víkendu opsal můj život oblouk, který ho neodvolatelně odvedl od práv ke psaní.

144

MŮJ VÝLET NA KEY WEST Datum události: červenec 2001 Napsáno: únor 2005

Když jsem žil v Boča, chodil jsem s holkou, která měla víc peněz, než dokázala utratit. Její táta byl velký obchodník s nemovitostmi na jižní Floridě a miloval svoji holčičku, a Tucker zase miloval její velké siliko­ nové kozy a černý AMEX (vysvětlení pro chudé: Černá karta Centurion American Expressu je vyhrazena pouze těm, kteří utrácejí nejméně sto padesát tisíc dolarů ročně na jiných kartách AMEX). Jednoho dne jsem jí řekl, že jsem nikdy nebyl na Key West, a druhý den jsme seděli v pronajatém tryskovém letadle a letěli z West Palm Beach na Key West, kde čekala na letišti limuzína, aby nás odvezla do skutečně dobrého hotelu na Duval Street. V letadle, limuzíně i hotelu byly bary, takže v době, kdy jsme se někdy v jedenáct večer zabydleli v našem pokoji, už jsme měli pěkně nakoupeno. Já jsem ovšem na to zvyklý. Přestože měla tatínkova holčička spoustu prachů, nemohla si za ně koupit inteligenci. Bylo jí osmnáct a před dvěma měsíci nechala studia na Floridské státní univerzitě, protože bylo příliš obtížné. Vážně: „příliš obtížné" není eufemismus pro „vykouření sta ptáků měsíčně", byla i na Floridskou státní univerzitu příliš hloupá. PŘÍLIŠ HLOUPÁ I NA TAKO­ VOU BEZPLATNOU UNIVERZITU! Jestli máte problémy tomu uvěřit, pak neznáte floridské holky. Strávíte-ii tam rok, přestanete se tomu divit. Tatínkova holčička chtěla jít někam do baru, ale zapomněla si vzít svůj zfalšovaný identifikační průkaz..., či si alespoň uvědomit, že CHCE-LI SE DOSTAT DO BARU, TAKOVÝ PRŮKAZ POTŘEBUJE. Tucker: „Jak se chceš dostat dovnitř?" Tatínkova holčička: „To nevím. V Palm Beach nás dovnitř pouštěli jen tak. Každej tam mýho tátu zná. Nebo pijeme v The Breakers či v nějakým jiným country klubu. Nikdo tam po mně nikdy žádnej prů­ kaz nechtěl." 145

Tucker: „To ti nedošlo, že už nejsme v Palm Beach?" Tatínkova holčička: „Ale já si myslela, že KAŽDEJ mýho tátu zná!" Tucker jen zírá. Tatínkova holčička: „To není férový!" Tucker: „To, že jsi bohatá, je dobrá véc, jinak bys už vypadla spodkem pornobranže." Tatínkova holčička: „Cože? Vždyť jsem ti už řekla, že nemám porno ráda. Je to hnusný." Jen jsem šel dál. Vrátili jsme se do hotelu a rozhodli se, že si objednáme šampaňské a jahody a vlezeme si s tím do velké vany. Klišé, já vím, ale vezměte v úvahu, s jakou holkou jsem musel pracovat. Z hovna chardonnay neuděláte. Vím, že Cristalu se dostává veškeré pozornosti tisku, protože ho objevili rappeři, ale dovolte, abych vám něco řekl: Cristal je přece­ ňovaný a rappeři jsou hloupí. Kdybych chtěl nějakou drogu nebo ukrást auto, šel bych si pro radu rovnou za DMX, ale kvůli šíleně pře­ draženému alkoholu z dobrých ročníků se raději obrátím pro radu jinam. Udělal jsem chybu a zeptal se Tatínkovy holčičky, co chce. Tatínkova holčička: „Objednejme Cristal!" Tucker: „Na jaký televizní programy se ráda díváš?" Tatínkova holčička: „Snad TRL. Nebo The Real World." Tucker: „Nech objednávku na mně." Hotel měl velký výběr, takže jsem objednal láhev 90 Bollinger Grande Annee. Myslím, že stála čtyři sta padesát dolarů. Každý den nemáte přístup k neomezenému čerpání z kreditní karty. Uvelebili jsme se ve velké vaně a bylo to skvělé. Polovina vany je zakrytá listovím, voda je báječné horká a je v ní spousta mělkých míst, kde můžete sedět. Holčičce stačilo vypít půldruhé sklenky šampaň­ ského, aby se uvolnila, a pak už šlo všechno ráz na ráz. Vrchní díl plavek pryč, pak dolní... a pak sex v horké vaně. Jakmile jsme skončili, oblékli jsme se. Když jsme sešli do haly, roz­ hlédl jsem se z balkonu nad bazénem a všiml si, že na nás zírá nějaký chlap. Zapínal si zip na poklopci, těžce dýchal a potil se. Řekl tiše: „Díky, ušetřili jste mi devět dolarů a devadesát pět centů."

146

Tatínkova holčička se na něho podívala, a přestože je hloupější než jutový pytel, není zase až tak blbá. Okamžité se rozplakala. „NE, TO NE, TO JE HROZNÝ!" Rozběhla se zpátky do hotelu. Začal jsem se smát. Tucker: „Tolik se snad nestalo. To už máme všichni za sebou." Nevím, proč jsem to řekl. Nikdy v životě jsem při pohledu na jiné lidi, kteří šukali, neonanoval. Ovšemže při pornu někdy onanuji, ale co na tom, hvězdy porna jsou objekty našeho uspokojení, nikoliv reální lidé. Tatínkova holčička byla tak otřesená a naštvaná, že si vzala dvé valia na spaní. Rozhodla se, že následující ráno v šest odjedeme, a trvala na tom, že vyjdeme z hotelu zadními dveřmi. Tatínkova holčička: „CO KDYŽ SE S NÍM ZASE POTKÁME?" Tucker: „To nevím. Možná budeme chtít, aby nám zaplatil za předsta­ vení." Když jsme se vrátili do Palm Beach, nezavolala mi asi tři dny. Zavolal jsem jí tedy já. Bylo zřejmé, že z toho nemá žádnou radost. Tucker: „Co je s tebou?" Tatínkova holčička: „Víš, co jsi provedl? Nakazil jsi mé pohlavní cho­ robou." Tucker: „Cože? Čím?"" Tatínkova holčička: „Mám zánět močových cest. Nemohla jsem tomu uvěřit." Nedokázal jsem se tomu nezasmát. Ječela na mě asi dvě minuty do telefonu a já se mohl potrhat smíchy. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že takový zánět není pohlavní choroba, ale způsobí ho bakterie, a že se nakazila v té vaně, a nikoliv ode mé, ale zejména pro ni to bylo těžké pochopit. Zavěsila. Asi po čtyřech měsících jsem od ní našel vzkaz v hlasové schránce: „Ahoj, Tuckere..., promiň..., myslím, že jsi mé nenakazil. Minulejtejden jsem se milovala s přítelem ve velké vaně rodičů a stalo se totéž... Byl na testech a žádnou pohlavní chorobu nemá..., takže si myslím, že jsi měl pravdu... Jen tak mimochodem, rozešla jsem se s ním ještě před těmi testy a už mi nebude volat..., co děláš tenhle víkend?"

147

HOLKA PORÁŽÍ TUCKERA V JEHO HŘE Datum události: říjen 2001 Napsáno: červen 2004

S Ráchel jsem se seznámil na nějaké špatně pojaté akci k vybírání pří­ spěvků na děti se zánětem míchy. Pořádala ji Junior League či nějaká podobná organizace, která se zabývá hledáním bohatých manželů pro nudné svobodné ženy. Patřila k těm, kteří tuto akci organizovali, vypadala dobře a zdála se být normální, což je na Floridě důležité. Bavili jsme se o víně, já předstíral, že ji poslouchám, jí se líbilo, že pocházím „z prominentní floridské rodiny", což je výrok, kterému se směju ještě dnes, a tak jsme si za pár dní dohodli rande. První rande jen potvrdilo můj počáteční dojem: Není hloupá, ale ani příliš chytrá, není příliš zajímavá, ale taky mě nijak zvlášť neodpuzuje. Prostě lidská bytost a to bylo všechno. Nezdálo se, že by na ní něco obzvlášť upoutalo, ale navzdory tomu i skutečnosti, že se se mnou nechtěla hned vyspat, jsem si s ní dal druhé rande. Nemohl bych na to přísahat, protože to byl jen pocit, ale jako by existovalo cosi, o čem jsem se chtěl dozvědět víc. Kromě toho jsem neměl sex asi týden a ona byla moje nejlepší volba, takže jsem s druhým randem souhlasil. Druhé rande začalo stejně nudně jako první, dokud jsem si neuvědo­ mil, že se o ni podvědomě zajímám, přestože nebyla schopná udržo­ vat konverzaci. Pronesl jsem naprosto krotký vtip o tom, že je třeba kubánským prostitutkám zaplatit víc, když je při sexu bijete, a ona oka­ mžité přestala být zdvořilá a odtažitá a projevila zájem. Konverzace se zcela přirozeně stočila na sex. Celá se rozzářila, rozhovor jí začal zajímat a i mně se zdála poutavéjší. V jednom okamžiku měla v obličeji úsměšek cheshirské kočky z Alenky v říši divů, zúžily se jí oči a ostý­ chavě se ke mně naklonila. Ráchel: „Jseš pořádně chlípnej, Tuckere Maxi?" Tucker: „S kým si myslíš, že mluvíš? Nedokážu si vzpomenout na nic, co bych ještě nedělal. Dvakrát." 149

Tehdy jsem to nevěděl, ale tato slovní výměna si zasluhuje čestné místo v Síni slávy těch největších stupidit. Vzpomínáte si, že jsem řekl, že se zdála být normální? O ten dojem jsem záhy přišel. Když jsme se totiž dostali ke mně, objala mé kolem krku a řekla: „Chci, abys mě při šukání škrtil. Ne moc prudce, abych se nedusila a neměla modřiny, ale tak, abych to cítila." Zpočátku jsem si vedl trochu neohrabaně. Bylo těžké ji doopravdy neškrtit. Ne že by neexistovala spousta holek, které bych s chutí škrtil tak dlouho, dokud bych je neudusil, ale musel jsem přijít na to, jak zkoordinovat pohyby škrcení a pohlavního aktu. Není snadné šukat a oběma rukama svírat krk nějaké holky, když jste to předtím nikdy nedělali. Jste zvyklí používat je jinak, třeba udržovat rovnováhu, tahat za vlasy, přepínat dálkový ovladač, takže vám chvíli trvá, než se dosta­ nete do správného rytmu. Jakmile jsem si na to zvykl, šukat tuhle holku a přitom ji škrtit bylo docela zábavné. Na dalším rande jsme použili můj opasek. Stáhl jsem jí ho pevně kolem krku a šukal ji zezadu. Nejlepší bylo, kdy si ho dala sama kolem krku a zeptala se: „Nemáš nějaký tričko nebo utěrku? Potřebuju něco mezi krk a opa­ sek, aby po tom nezůstaly žádný stopy." Tahle holka jako by vypadla z pořadu na HBO Real Sex (ale nebylo to tak ošklivé). Jestli bylo něco sexuální, chtěla to dělat a chtěla to mít úplně, včetně bolesti a ponižování. V následujících třech týdnech jsme prošli celou škálou sexuálních úchylek: Nejprve erotické dušení. Pak jsme přidali dominantní chování, nadávky a surový a násilný sex do zadku. Posléze jsme přehrávali její fantazie o znásilnění. Následovala lavina dalších věcí... anální a orální sex, pouta, kuchyň­ ské náčiní, důtky, řetězy. Bolest. Mučení. Vše, co si dokážete před­ stavit, a ještě horší věci. V duchu jsem se ptal, jestli ji táta nenaplácal pokaždé, když zlobila. Zprvu se mi to docela líbilo. Musel jsem ji při sexu bít, sprostě nadá­ vat, tahat ji za vlasy, všelijak s ní pohazovat a šukat ji do každé díry, 150

kam se mi vešel pták, tak tvrdé, jak jsem chtěl. V podstatě jsem s ní mohl dělat, co mě napadlo. Nic nebylo zakázané. Představovala pro mé něco jako osobni plátno, na kterém jsem mohl experimentovat. Bolest, mučení a ponižování mé sexuálně nevzrušovaly, ale nikdy předtím jsem nic podobného nedělal, či spíše nikdy nezacházel do takových extrémů. Vzrušovala mé novost a nezvyklost. Každý večer se mi však v hlavé vylíhla obměna základní myšlenky: „Skutečné to s ní takhle dělám? Strčil jsem jí opravdu mrkev do zadku a šukal ji, jak to dělají psi?" Asi po třech týdnech takových zážitků, kdy to pokaždé zacházelo stále dál, mi došlo, že jí dělám věci, kvůli kterým bych snadno skončil v kriminále. Přemýšlel jsem, že si ji nato­ čím na video, jak s tím vším souhlasí, jako Tupac, protože až ji pustím k vodě, nechtěl jsem, aby má krev na stěrce byla použitá proti mně coby domácímu násilníkovi. Ironií bylo, že mě tyhle věci ponižovaly víc než ji. Cením si na sobě, že jsem tak extravagantní a schopný překračovat všechny meze, až si se mnou lidé občas nevědí rady - ale tahle holka, aniž by si to uvědo­ movala, mé ještě překonávala. Porážela mé mým vlastním stylem. Ať jsem udělal cokoliv, chtěla víc. Když jsem ji mlátil přes zadek, chtěla víc, dokud neměla na zadku modřiny. Když měla na zadku otisky mých prstů, chtěla, abych ji zmlátil do krve. Když jsem jí při sexu říkal, že je „dévka", chtěla slyšet, že je „kurva". A když jsem jí tvrdil, že je „kurva", chtěla být „špinavá kunda". V ponižování a pokořování lidí jsem doslova profesionál, ale tahle holka pohltila celý můj repertoár a pak chtěla, abych ho opakoval. Byla jako Tyler Durden ve Fight Club ve scéně, kde nechává gang­ stera, aby ho zbil, když je dopadl, jak používají suterén jeho baru k týdenním zápasům. Tyler si nechá namlátit. Gangster ho tluče a tluče, na obličej míří jedna rána pěstí za druhou. Pak Tyler vstane, celý od krve, a vysměje se mu. Je to naprosto demoralizující. Když vám někdo ukradne vaše nejlepší číslo, a místo aby vám odplatil stej­ ným, vás požádá o ještě větší nářez, co uděláte? Tohle BYL můj nej­ lepší kousek! I když její apetit na bolest a ponižování překonával moji schopnost ponižovat a ubližovat, odmítal jsem se od ní nechat bit. Už nešlo o sex ani experimentování (a vůbec nikdy o nějaký vztah, protože kromě výstředního sexu tahle holka za nic nestála). Ne, pro mé to znamenalo zjistit, čí hranice dosáhneme dřív. MUSEL jsem ji donutit, aby couvla. V MÉM suterénu Tyler Durden žádný takový klub nemá. 151

Začal jsem navštěvovat sadomasochistické webové stránky, posílal jsem e-maily kamarádům, aby mi poradili, dokonce jsem se s žádostí o další nápady obrátil na dominy. Už mé absolutně nic nenapadalo, až jsem jednoho večera uhodil hřebík na hlavičku. Jako pokaždé, když za mnou přišla, se Ráchel chtěla nechat zneuží­ vat. Hned od dveří jsem ji zatáhl dovnitř za vlasy (milovala to) a začal se na ni násilné sápat (další z jejích oblíbených technik). Věřte mi, není to normální způsob, jak vítat lidi. Když jsem jí strhával blůzku, pocítil jsem, že musím na velkou. Už jsem se jí chtěl omluvit, že musím na záchod, a pak mě to napadlo: Tohle i na ni bude příliš. Zatáhl jsem ji za ruku do koupelny, stáhl si kalhoty, posadil se na mísu, ukázal na ptáka a přikázal: „Kuř!" Tohle už MUSÍ být její hranice. Žádná holka by mné to nedělala, když sedím na míse a konám velkou potřebu. V žádném případě. To by neudělala ŽÁDNÁ holka. V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ. Co myslíte? Řekla ne? Znechuceně odešla? Naštvala se a utekla? Nein, Fráulein. Ani nezaváhala a dala se do práce. V okamžiku, kdy jsem myslel, že jsem nad ní vyhrál, se ukázalo, jak hluboce se mýlím. Opět. Bylo to absurdní. Představte si sami sebe v této situaci: Sedíte na míse v relativně malé koupelně, tlačíte a kadíte a přitom před vámi klečí dívka, ještě oblečená do zaměstnání, tedy v blůzce a lněném kalhotovém kostýmu, se rty kolem vašeho ptáka a činí se ze všech sil. Co byste udělali? Začal jsem tlačit ještě víc. Bylo mi jedno, jestli mně praskne nějaká cévka v hlavě a zemřu na míse na výduf jako Elvis, protože jsem ji chtěl přinutit, aby přestala. V duchu jsem si pomyslel: „Vsadil bych se, že tohle bude jediná chvíle v mém životě, kdy jsem zoufale toužil po nechutném průjmu." První hovno (bohužel tuhé) dopadlo s hlasitým šplouchnutím do mísy. Žádná reakce. Neustálý nadšený zájem o mého ptáka. Druhé hovno... nic. Vypadalo to, jako by poskytovala normální orální sex. Zaklonil jsem se na míse, aby zápach mél prostor a donesl se jí k nosním dírkám.

152

Třetí hovno... Makala ještě usilovněji, v ústech dumlala žalud a rukou třela můj úd. Čtvrté hovno... Nebolí ji kolena z dlaždiček na podlaze? Tlačil jsem stále víc, až jsem si málem udělal hemoroidy, dokud to mé tlusté střevo, již zcela vyprázdněné, konečně nevzdalo... Na Ráchel stále nebylo nic znát. Nezávisle na tom, jak to tam čím dál ošklivěji páchlo či jak hlasité jsem vzdychal nebo jaké plynové zvuky vydávala má řiť, Ráchel nepřestala. S nosem plným prdů a s ústy plnými ptáka nepolevila ani na okamžik. Vůbec nevím, jak dokázala dýchat. Já se skoro dusil zápachem, a to jsem byl o šedesát centimetrů výš než ona. Seděl jsem na nepříjemně vyhřátém plastu, bez utřeného zapoce­ ného zadku, čichal jsem vlastní hovna a upadal do spánku. Přitom jsem cítil blížící se orgasmus, protože byla fakt tak dobrá, že mě doká­ zala udělat i v komatu. Takže jsem to vzdal. Nedalo se nic dělat. Jestliže ji nedokážu bit, škrtit a strkat různé věci do zadku, aniž bych našel její hranice, a ona mě ještě dokáže vykouřit ptáka při velké potřebě, pak vyhrála. Už jsem nebyl schopný pokra­ čovat. Nyní si možná pomyslíte: „Vždyť existují tuny horších věcí, než které jsi dělal. Proč jsi třeba nezkusil Cleveland Steamer, při kterém se vykálíš na prsa spící partnerky?" a tak dále. Ptáte se správně, ale dokonce i já mám své hranice. Nejsem Chuck Berry a nehodlám kvůli sexuálnímu ukojení vkročit do světa defekace. Vím, že někteří lidé kálí na partnera nebo partnerku či je nechají pít jejich moč, ale sorry, tohle hovno jde mimo mé, a to doslovně. Chci říct, že jsem měl v úmyslu s ní závodit až na dno SVÝCH sil. V každém případě jsem však odmítal, aby mi to bylo nepříjemné. Z toho, že mě tak dychtivě kouřila, zatímco jsem seděl na mise a konal velkou potřebu, jsem pochopil, že na ni nemám. Už jsem nedokázal vymyslet nic, co by ji přinutilo k záporné odpovědi. Jo, mohl jsem třeba přivést psa a požádat ji, aby mu ho vykouřila, ale kdo ví, jak by to dopadlo. Co kdyby to udělala? Co potom já? Díval bych se, jak ho kouří nějakému dalmatinovi, a čekal, až přijdu na řadu? Udělat mu to zezadu, zatímco slintá u nějaké kosti? Děkuji, ale ne. Poctivě přiznávám, že jsem prohrál. Byl jsem z toho trochu v depce, začal jsem se apaticky poflakovat po jižní Floridě a nevěděl, co si 153

počnu. Úžasně šťastnou tuckerovskou náhodou jsem ji však nako­ nec zlomil, a to způsobem, jaký by mé nenapadl ani ve snu. Po třech dnech u večeře vážným tónem prohlásila: „Tuckere, bud' to se mnou myslíš vážně, nebo se přestaneme stýkat. Ponižuje mě, že chodím s mužem, o kterým mý kamarádky vědí, že se stýká i s jinejma." Nevěděl jsem, co na to říct. Opravdu jsem to nevěděl. Tím, co řekla, mě doslova ohromila. Copak si myslela, že s ní hodlám vážně cho­ dit? Nebyl to jen vtip? Možná mám dvojí měřítka a jsem hlupák, ale jak mohla předpokládat, že budu mít respekt k holce, která dělala všechny ty věci? Ze všech lidí právě se MNOU? Zmohl jsem se jen na jediné: „CHACHACHACHACHACHACHACHA. Ne, počkej... CHACHACHACHACHACHACHACHA." Naštvala se a utekla z restaurace. Vím, že jsem měl říci něco jako: „Ty si myslíš, že když jsem ti dělal dvojí penetraci, že to nebylo ponižující? Co by si o tom myslely tvý kamarádky?" Nedokázal jsem to říci. Abych byl upřímný, donutil jsem ji couvnout, ale bylo to nepřesvěd­ čivé vítězství. Připadal jsem si jako korejský boxer, který „porazil" Roy Jonese jr. na olympiádě v roce 1988. Ano, dostal jsem zlatou medaili, ale celý svět věděl, že jsem ten zápas nevyhrál poctivě.

154

TUCKER ZKOUŠÍ SEX MEZI PŮLKY, ALE ŽÁDNÁ VELKÁ ZÁBAVA TO NENÍ Datum události: léto 1997 Napsáno: červen 2003

Léto mezi druhým a třetím ročníkem studií jsem strávil za peníze rodičů na jižní Floridě. Byl jsem na absolutním vrcholu fáze „položit každou, kterou položit dokážu". Nedávno předtím jsem se osvobodil od čtyřle­ tého vztahu, který se táhl již od střední školy. Nechtěl jsem nic jiného, než užít si sex s tolika holkama, s kolika to bude možné. Většina věcí, které jsem to léto dělal, nestojí za zmínku. Opíjel jsem se a šukal hezký holky tolikrát, že už to začínalo být nudné. V tom létě jsem zažil náhodný sex se vším, co si dvacetiletý kluk umí předsta­ vit: šukání na pláži, orální sex od holek na záchodech klubů, spaní se dvěma nebo třema různýma holkama v jednom dni, situace, kdy jsem byl tak opilý, že jsem při milostném aktu usnul, zatčení za orální sex v bazénu v Delano, bia bia bia..., nevím, co ještě. Co říct o člověku, který žije tak, že tyto události už nepokládá za nic mimořádného? Přestože většina příběhů z tohoto léta již pro mě není důležitá, je tu jedna významná výjimka... Asi dvakrát týdně jsem se scházel s jednou holkou, která se jmenovala dejme tomu Jaime. Byla v South Beach nová, protože se přistěhovala z Maine teprve před pěti měsíci. Bylo jí devatenáct a měla smlouvu jako modelka. Seznámili jsme se přes společnou kamarádku, která se s ní poznala při modelingu. Za pět týdnů se spoustou sexu si mys­ lela, že spolu chodíme. Viděl jsem to jinak, ale byla příliš pěkná na to, než abych jí to vymlouval. Bývalá přítelkyně (ta, s níž jsem chodil čtyři roky a o které jsem se již zmínil) byla po sexuální stránce konzervativní. Chtěla se milovat jen ve tmě a v misionářské pozici a pak hned usnula. O víkendech mi ho občas vykouřila, ale musela si dát u večeře pár skleniček vína (byl to vztah na střední škole a nic lepšího jsem tehdy neznal). Po čtyřech 155

letech takového chození jsem začal prožívat všechno, co jsem zmeš­ kal (pokud jsem ji samozřejmě nepodváděl). Sex mezi půlky, známý v pornobranži jako „anál", byl jednou z těch neznámých věcí, a já se rozhodl, že to zkusím. Jaime byla dokonalá partnerka, velmi naivní a velmi náchylná k sugesci. Zprvu se zdráhala, jelikož nechápala, proč by nám neměl stačit nor­ mální sex, takže jsem musel použít své přesvědčovací schopnosti. Jaime: „Ale... já to ještě nikdy nedělala." Tucker: „Já taky ne, takže to bude jen naše věc." Jaime: „Ale... nevím, jestli se mi to bude líbit." Tucker: „Nemusíš mít obavy, že otěhotníš." Jaime: „Ale... mám ráda normální sex." Tucker: „Dělaj to všichni. Je to v módě." Jaime: „Když já nevím..., připadá mi to divný." Tucker: „V Evropě je to oblíbený. Zvlášť u modelek, který chodéj na molo. Nebo snad nechceš předvádět v Evropě?" Po několika týdnech podobného přesvědčování nakonec souhlasila. Slíbila, že jí mohu strčit penis do řiti, ale vymámila ze mě jako proti­ hodnotu slib: „Tak dobře, zkusíme anální sex, ale chci, aby to bylo něco zvláštního a romantickýho. Musíš mě vzít na nějaký pěkný místo, jako je The Forge nebo Tantra, NIKOLIV do nějaký restaurace tvýho táty, a musí to bejt večer o víkendu, NIKOLIV v pondělí. A o víkendech budeme někam chodit. Už mé nebaví bejt jen tvoje holka na pondělní večery." Rezervoval jsem na první pátek dvě místa v Tantře. Kromě toho, že to tam bylo šíleně drahé, je Tantra známá trávníky na podlaze. Opravdu, každý týden pokládají nový trávník. Pokrmy propagují jako „kuchyni s afrodiziaky". Ano, tehdy jsem si myslel, že takové věci fungují. Díky otcovým konexím jsem sehnal rohový box s trávníkem. Udělalo to na ni dojem. Objednával jsem, jako kdyby šlo o poslední večeři. Nešetřil jsem. Dvě láhve merlotu, každá za sto deset dolarů, telecí ramínko, skalní krabi, mísa Tantrické lásky - bylo to marnotratné a dekadentní. Bylo mi jednadvacet, byl jsem blbý a chtěl jsem šukat Jaime do zadku a nepřál jsem si, aby tomu stála v cestě večeře za čtyři sta dolarů. Když jsme z Tantry odcházeli, vrhala na mě pohledy, které by z Bambi udělaly modelku Calvina Kleina. Nemohla už do mé být zamilovaná 156

víc. Celou cestu ke mně se hrabala v mém rozkroku a říkala, jak moc už si přeje, abych ji ošukal, jak jsem ji vzrušil a podobné. Svlékáme se již ve dveřích. Padneme na postel a začneme šukat. Zpočátku nor­ mální vaginální sex jako obvykle. Mél bych prozradit, že tu bylo cosi, o čem jsem jí neřekl. (Než vám prozradím, o co šlo, dovolte mi něco objasnit: V jednadvaceti jsem byl pravděpodobně nejhorší člověk, jaký kdy existoval. Vůbec jsem nebral ohledy na druhé. Byl jsem narcisistický a sebestředný až k bodu psychotického klamu a ostatní lidi jsem pokládal pouze za pro­ středky k vlastním cílům, a nikoliv za někoho, kdo si zasluhuje respekt a ohleduplnost. Pro to, co jsem dělal, nemám žádnou omluvu. Vim, že to bylo špatné, a lituji toho. I když si libuji ve svém extravagantním chování, jen málokdy překročím jisté hranice. Právě tohle je jedna z těch mála situací... Samozřejmé ji vylíčím.) Bylo to poprvé, kdy jsem se měl pást v řitním lese, a protože jsem chtěl mít na tento výlet památku na celý život, rozhodl jsem se to nafil­ movat. Naplánoval jsem si to, ale bál jsem se, že na to nepřistoupí, a tak jsem se zachoval nezrale, neprobral to s ní a o svém úmyslu jsem pomlčel. Což už je samo o sobé dost špatné. Ta horší část spočívala v tom, že jsem to nehodlal natočit skrytou kamerou, ale zavřel jsem s kamerou do skříně kamaráda. Vím, že za tohle se budu smažit v pekle. V této chvíli mohu jen doufat, že můj život bude varováním pro ostatní. Nechal jsem dveře od bytu pootevřené a dohodli jsme se s kama­ rádem, že přijde do bytu okolo půlnoci, počká, a až uslyší mé auto, schová se s připravenou kamerou do skřiné. V horní polovině dveří skříně byly žaluzie, takže bylo snadné je nastavit tak, aby mohl natáčet zavřenými dveřmi. Než jsme se s Jaime dostali do postele, byl už jsem tak opilý, že jsem na natáčení i na kamaráda úplně zapomněl. Po několika minutách standardního sexu prohlásila vážným a svůdným hlasem jako herečka z nějakého špatného seriálu: „Jsem připravená." Rychle jsem ji převrátil a popadl zbrusu novou láhev mazadla Astro-Glide, kterou jsem měl připravenou na nočním stolku.

157

Poté, co Jaime souhlasila s análním sexem, jsem si uvědomil, že o technické stránce nemám nejmenší ponětí. Jak se přesně šuká holka do prdele? Na štěstí jsem měl týden čas a k dispozici nejlepší zdroj informací o análním sexu: homosexuální číšníky. S několika tako­ vými, kteří pracovali v restauracích mého otce, jsem to konzultoval a všichni jako nejlepší prostředek doporučili Astro-Glide. Ke svému údivu jsem se dozvěděl, že plivnutí na ptáka k análnímu sexu nestačí. Hloupé, živé pornofilmy. Další důležitá rada přišla od Calvina: „Určitě toho použij hodně, pro­ tože jestli to dělá poprvé, bude hodně těsná a mohl bys jí ublížit. Použij toho hodně, abys ji uvolnil, a začni pomalu, než si zvykne. Pak už to bude příjemná plavba." Protože hodně je dobré, ještě víc bude lepší, není to tak? V jednadva­ ceti mně to připadalo logické. Odšrouboval jsem víčko, nacpal jí hrdlo láhve do řité a vymáčkl do ní pořádnou dávku. Dostal jsem do ní asi polovinu ze sto dvaceti gramů, které láhev obsahovala. Později jsem od homosexuálů zjistil, že jim to vystačí asi na půl roku. Přehnal jsem to. To samozřejmě není všechno. Když jsem do ní vpravil tolik mazání, že by to stačilo na závodní auto Formule jedna, vyplácal jsem zbytek na ptáka a koule, abych byl také dobře namazaný, protože jsem nechtěl, aby ji to bolelo. Sledujte můj myšlenkový proces: Chystal jsem se jí šukat do zadku a natočit to bez jejího souhlasu, ale přesto jsem se staral o její osobní pohodlí. Nad rozpory své osobnosti se často pobavím. Jak se dalo předpokládat, vklouzl jsem dovnitř snadno. Zpočátku z ní bylo cítit napětí, ale s nákladem velikosti tankeru Exxon Valdez v řiti se rychle uvolnila a bylo vidět, že se jí to zamlouvá. Mně se to líbilo rov­ něž, protože to bylo cosi jiného. Nikoliv tak dobré jako vaginální sex, trochu drsné, trochu těsné, ale přesto příjemné. Netrvalo dlouho a šukal jsem ji, jako kdyby se schylovalo k apoka­ lypse, a vrážel jí tam ptáka bezpečně až po jílec. Po několika minutách jsem cítil, že se blížím k vyvrcholení. Naléhavost mé situace se proje­ vovala zrychleným tempem. Bušil jsem do ní doslova jako kladivem. Jak se mé vzrušení zvyšovalo, vyklouzl mi pták ven. Když jsem se ho chystal uchopit, abych se udělal v její řiti, zaslechl jsem slabé syknutí a pocítil v rozkroku něco mokrého a teplého. 158

V pokoji byla tma (nebyl jsem dost chytrý ani střízlivý, abych nechal pro kameru svítit světlo), takže když jsem se podíval dolů, chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mám ptáka, koule a slabiny pokryté maz­ lavou černou tekutinou. Ztuhl jsem a zíral na svůj podivně zbarvený rozkrok dobrých pět sekund. Pak mi došlo. „Tys mi... posrala ptáka?" Hmátl jsem do tekutých výkalů, protože jsem ještě stále nemohl uvě­ řit, že zasáhla průjmem mého ptáka. Bez varování mě udeřil zápach. Mám velmi citlivý nos a ještě nikdy vživotě mi nic tak strašně nesmrdělo. Z kombinace syntetického Astro-Glidu s příšerným puchem čerstvých fekálií se mi zvedl žaludek, plný plodů moře, telecího a vína. Pokoušel jsem se zadržet zvracení. Snažil jsem se ze všech sil, ale existují jisté fyzické reakce, které nelze vědomě kontrolovat. Pak se to stalo.

Pozvracel jsem jí celý zadek. Včetně štěrbiny mezi půlkami. Obě půlky. Kříž. Všechno. Obrátila hlavu a vyděsila se: „Tuckere, co to děláš?" Když viděla, že na ni zvracím, vykřikla: „To snad ne!" a okamžitě se ke mně přidala: „BBBBBBLLLLLLLLLLLLÉÉÉÉÉÉÉ." Při pohledu na to, jak zvrací do mé postele, jsem zvracel ještě víc. Poté, co mi pozvracela postel a já jí pozvracel zadek, byl další vývoj situace téměř nevyhnutelný. Nejprve se ozvala rána a vzápětí se ze skříně vypotácel kamarád, při­ čemž vytrhl dveře z pantů. I s videokamerou padl na podlahu vedle nás. „BBBBBBLLLLLLLLLLLLÉÉÉÉÉÉÉÉ." Vzpomínka na časové rozpětí dvou vteřin, kdy jsme současně zvraceli všichni tři, se mi trvale vryla do mozku. Nikdy jsem takovou symfonii hnusu už neslyšel. Myslím, že zlatým hřebem byl okamžik, kdy jsem pohlédl na Jaime a moje oči se střetly s jejíma. Byl jsem svědkem přerodu šoku a pře­ kvapení v naprostý a nenávistný hněv. Mezi jednotlivými záchvaty zvra­ cení se na mé obořila:

159

„NO TO SNAD NE... BBBLLLÉÉÉ... TY JSI TO NATÁČEL, TY KRETÉNE... BBBLLLÉÉÉ... JAK JSI MOHL... BBBLLLÉÉÉ... A JÁ MYSLELA, ŽE MĚ MILUJEŠ... BBBLLLÉÉÉ... PANE BOŽE... BB­ BLLLÉÉÉ... A JÁ TĚ NECHALA, ABYS MĚ ŠUKAL DO PRDELE... BBBLLLÉÉÉ." Pokusila se vstát, uklouzla na obrovské louži Astro-Glidu, která jí vystříkla ze zadku na postel, a spadla do hromady svých i mých zvratků. Byla celá, včetně vlasů, od zvratků, průjmu a análního mazadla. Zaba­ lila se do prostěradla a utekla. Nahý a zvracející, s ptákem pokrytým průjmem a mazadlem, jsem za ní běžel, ale jen k venkovním dveřím. Tak jsem ji viděl naposledy: Utíká z mého bytu, celá od hoven, zvratků a mazadla.

Postscriptum Kamera patřila k oněm starým a křehkým na kazety VHS. Když vypadla ze skříně, rozbila se. Prasklo i pouzdro kazety. Nenapadlo nás, že kazeta nahrává obrazy magneticky, a že by tudíž stačilo vyjmout ji a vložit do jiného pouzdra, takže jsme ji vyhodili. Vím, že to nyní vypadá hloupě, a věřte mi, že jsem si to mnohokrát vyčítal, ale měli byste vidět, jak vypadal byt. Kazeta opravdu nebyla prioritou. Astro-Glide, hovna a zvratky byly ÚPLNĚ VŠUDE. Musel jsem si vypůjčit parní čistič, koupit novou matraci, a PŘESTO jsem přišel o zálohu na nájem. Nebylo možné se zbavit zápachu. Další měsíc jsem si připadal jako v kanálu. Každá holka, kterou jsem tam přivedl, odmítla zůstat, některé se mnou dokonce odmítaly spát i jinde, když zjistily, jaký mám v bytě smrad. Co jsem však nikdy nezjistil a co bych ještě teď rád věděl, je, jak se ta holka dostala domů. Nikdy jsem už o ní neslyšel a naše společná kamarádka, která nás seznámila, jí mockrát telefonovala, ale nikdy se nedovolala. Už nikdy se neozvala a já jsem se o ní nic nedozvěděl, přestože si u mě nechala šaty a průkaz totožnosti (toho večera měla přiléhavé šaty a nevzala si kabelku ani peníze). Dovedete si to představit? Co asi udělala? Zastavila taxík? Stopla si nějaké projíždějící auto? Nastoupila do autobusu? Bydlela nejméně padesát kilometrů daleko. Dodnes mé trápí zvědavost. Doufám, že si to přečte. A já se možná dozvím, jak se dostala domů.

160

BUDE TO JEN TROCHU BOLET Datum události: červenec 1998 Napsáno: březen 2005

Poslyšte, dobře vím, jak ošklivé jsou některé tyto příběhy. Vím, že za mé chování v mládí mě osud potrestá pěti dcerami, určitě neřestnými běhnami, které budou spát s chlapáky, jako jsem já, a pak mně to vyčtou. Vím, že v nějakém kosmickém posmrtném živote na mé čeká ošklivý trest, který si zasluhuji, ale v tělesném mezidobí mi jedna holka dala trochu mé vlastní medicíny. Za normálních okolností rád směřuji své povídky k tomu, jak jsem úžasný, ale bylo by intelektuálně nepoctivé tento příběh vynechat, protože je zábavný. Pro všechny kromě mne. Stephanii jsem potkal v South Beach. Bylo jí devatenáct, studovala, ale letní měsíce trávila jako modelka v Miami. Měla tělo, jaké můžete vidět na obálce časopisu Maxim, až na to, že byla sexy i v reálném životě, nikoliv jen vyretušovaná. Je jasné, že s takovým tělem dostá­ vala spoustu pozvání na večeři, ale když jsme šli spolu, platila ona. Jako většina krásných dívek byla i ona neuvěřitelně nejistá. Vždycky na sebe naplácala příliš mnoho líčidel a chodila polonahá, což je u ženy vždy příznak zoufalství. Šla však ještě dále než ženy, které se cítily nejisté kvůli tomu, že snad v nějakých kalhotách vypadají tlusté, což se dá ještě zvládnout, a tvrdila o sobě, že je ošklivá a neschopná, nenávidí se a chce, abych ji šukal a aby měla k někomu blízko a cítila z něho stejnou nejistotu. V důsledku své těžké a neřešitelné nejistoty byla dost promiskuitní, a to až natolik, že randění s ní se podobalo usednutí na zahřáté záchodové prkénko: Aniž jste někoho viděli vyjít z kabiny, věděli jste, že tam byl chviličku před vámi. Mně bylo dvaadvacet a tento typ nádherné a naprosto nejisté holky mně plně vyhovoval. Byla to v té životní etapě má šablona: Stýkal jsem se s nimi, vycítil jejich nejistotu, využíval ji, pohrával si s ní a netrvalo dlouho a holka se do mě zamilovala. Pak jsem se jí rychle zbavil a poté vždy došlo k nějakému incidentu. Dělal jsem to tak téměř s každou

161

holkou, se kterou jsem se seznámil. Kamarádi si ze mě utahovali, že mé rozhovory s holkama probíhají následovně: Holka: „Ahoj." Tucker: „Ahoj." Holka: „Cítím se osamocená." Tucker: „Já taky." Holka: „Miluju tě." Tucker: „Já tebe taky." Věřte mi, že jsem NECHTĚL s těma holkama šukat ani jim ubližovat. Byl jsem jen příliš mladý, než abych chápal, co dělám, a příliš namyš­ lený, abych toho nechal. Od té doby jsem se poučil. Vím, jak to bylo ohavné. Nyní si dávám záležet, abych ženě, než si s ní něco začnu, vysvětlil, co chci a co očekávám. Je to nejen správné, ale předem to vylučuje véci, ke kterým docházelo dříve. Vraťme se k příběhu: Šukali jsme, chodili spolu ven a znovu šukali a já hrál roli chlapa, který „má nad ní převahu", a ona se do mé úplně pobláznila. Říkala, že mě miluje, a já jí pravděpodobně říkal totéž..., ale jakmile mé to začalo nudit, přestal jsem jí volat a nechal ji být. Následující den se mohla objevit nějaká jiná. Ona se však nechtěla tak snadno vzdát. Neustále mi telefonovala a já ji ignoroval, až se jednoho dne rozhodla, že si svoji zlost na mně vylije osobné. Popíjel jsem v baru s kamarády, když se objevila i se svojí ošklivou kamarádkou (každá hezká holka má alespoň jednu ošklivou kamarádku). Obě se do mé hned pustily. Ošklivá kamarádka: „Proč jí nebereš telefony?" Tucker: „Proč ty trochu nezhubneš? Ze stejnýho důvodu." Stephanie: „NENÍ TLUSTÁ!" Tucker: „Za jejíma zádama o ní říkáš něco jinýho." Její kamarádka nebyla tlustá - snad jen podle směšných měřítek modelek ze South Beach, ale účelem bylo zbavit Stephanii její morální podpory, nikoliv říkat pravdu. Ošklivá kamarádka: „Řek jsi o mně, že jsem tlustá?" Stephanie: „TUCKERE, JSEŠ BLBEJ! PROČ MNĚ NIKDY NEZAVO­ LÁŠ?" Tucker: „Nechtělo se mi. Nech toho a zmiz." Stephanie: „JDI SE VYCPAT! STEJNĚ MÁŠ MALÝHO PTÁKA, V POSTELI JSEŠ NEMOŽNEJ A HNED HOTOVEJ."

162

Ach Stephanie, kéž bys to bývala neřekla! Naštvalo mě to, hlavně proto, že jsi to řekla před jinými lidmi... Za to tě teď zničím. Tucker: „Jestli je to tak, proč mě pořád vyhledáváš a naříkáš, že jsem ti dal kopačky? Neměla bys bejt šťastná, že ses mě zbavila, a neztrapňovat se takhle na veřejnosti?" Stephanie: „NEZTRAPŇUJU SEBE!" Tucker: „Proč se ti tedy každej směje? Chceš vědět, proč jsem ti nezavolal? Tak dobře: Jseš šílená a navíc kurva. Kdy už konečně přestaneš otáčet ty dveře, kterejma pořád procházej chlapi a kterejm říkáš vagina, a nepřesvědčíš se, jestli jsem se v posteli nezlepšil?" Stephanie: „JDI DO PRDELE!" Tucker: „Je mi líto, že se tak nenávidíš a že tě nikdo nemiluje, ale je načase, abychom skončili s tímhle přiblblým výstupem. Vezmi si toho horskýho trolla a zmizte - my tady čekáme na nějaký ženský, se kte­ rejma se dá na rozdíl od vás vyjít." Nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. Obrátila se k odchodu. Kdy­ bych byl slušný člověk, nechal bych ji odejít, jenže já takový nejsem. Tucker: „Nevyšlo ti to tak, jak sis představovala, co? Vsadím se, že dneska večer dáš nějakýmu náhodnýmu chlapovi! Ženská nejistota je dar, kterej se dává stále dokola." Menší dav lidí, který se shromáždil, se rozesmál, včetně barmanů. Jsem si naprosto jistý, že se rozbrečela ještě dřív, než došla ke dve­ řím. Získej si dav, vyhraješ spor. Tucker: 10 Stephanie: 0 Počítal jsem s tím, že je po všem, ale po dvou dnech jsem měl v hla­ sové schránce zprávu: „Tuckere, tady Stephanie. Byla jsem právě na testech a mám chlamydie. Musíš tam jít taky. Když jsem byl mladý, byl jsem idiot, ale ani tehdy jsem nebyl až tak blbý, abych věřil všemu, co řekne rozzuřená žena. Protože mi nenechala jméno svého lékaře, požadoval jsem kopii výsledků testu. Po několika dnech mi přišla poštou. Opravdu to tam bylo. Pozitivní výsledek na chlamydie. Zřejmě se budu muset dát rovněž vyšetřit. Pech. Musel jsem jít na jednu z bezplatných floridských klinik, jelikož jsem nechtěl, aby otec, jehož pojištění se vztahovalo i na mě, věděl, že 163

bych mohl mít chlamydie. Když jsem se prodral hloučkem narkomanů a prostitutek v čekárně, řekl jsem sestře, že si chci nechat udělat test na chlamydie. Víte, jak se takový test dělá? Než jsem na něj šel, nevěděl jsem to také. V ordinaci mi sestra řekla, abych si sundal kalhoty, a pak vzala patnáct centimetrů dlouhou, tenkou kovovou tyčku a konec obalila kouskem vaty. Ne, to není možné, snad nechce... přece to tam nechce strkat... to se tam nevejde... a kromě toho to bude nelidsky bolet..., ale co by s tím dělala jiného? Sestra: „Teď to vsunu do vaší močový trubice a pak. Tucker: „PAK CO?" Sestra: „Vsunu to do vaší močový trubice a pak. Tucker: „NE! TO NE! Taková tlustá věc se mi tam vůbec nevejde!" Sestra: „Tak se ale dělá test na chlamydie." Tucker: „Musí to přece jít ještě jinak. MUSÍ BEJT PŘECE JEŠTĚ JlNEJ ZPŮSOB. Žijeme přece v jednadvacátým století a není třeba mi do ptáka strkat kovovou tyč. Zaplatím, ať to stojí cokoliv, ale UDĚ­ LEJTE TO JINAK." Sestra: „Žádnej jinej test na chlamydie neexistuje." Přel jsem se s ní asi třicet minut, pak to vzdala a došla pro lékaře. Přel jsem se asi dvacet minut i s ním, dokud nezačal vyhrožovat, že nepodrobím-li se testu, vyhodí mě nebo zavolá policii. Jak jsem mohl védét, že termín „středověké šarlatánství" někoho tak naštve? Čekal jsem týden a pod hloupými záminkami odmítal sex („Dneska večer nemůžeš přijít, slíbil jsem babičce, že se s ní budu dívat na Matlock"), dokud jsem neměl v ruce výsledky testu, k mé úlevé nega­ tivní. Protože jsem byl naivní dvaadvacetiletý kluk, nejdřív mě napadlo, že to dostala někde jinde a já mél štěstí. Asi za měsíc jsem potkal v jednom baru její nejlepší kamarádku (nikoliv tu ošklivou, ale docela hezkou). Uviděla mě, rozhihňala se a mávala na mé. Zprvu jsem se domníval, že mě balí, což mě rozesmálo. Samičky vždycky šukají s klukama svých kamarádek. Šel jsem k ní a začal se s ní bavit, ale ona i její kamarádky se mi posmívaly. Tucker: „Čemu se smějete? Je na mně něco divnýho?" Dívka: „Chechechechechecheche. Neřeknu ti to, ty by ses naštval." Tucker: „Nedělej drahoty a kápni božskou." 164

Dívka: „Tak dobře... Stephanie má kamarádku a ta jí dala něčí pozi­ tivní test, vybělila jméno, napsala tam svoje, udělala kopii a poslala ti ji! Dobrý, co?" Tucker: „Cože? Takže nikdy chlamydie neměla? Nemohl jsem je tedy od ní dostat?" Dívka: „To víš, že ne! Chechechecheche! Není to sranda?" Tucker: „TAKŽE JSEM ŠEL NA TEN PITOMĚJ TEST ÚPLNĚ ZBY­ TEČNĚ?" Dívka: „Chechechechecheche." Tucker: 10 Stephanie: 500 Vítěz: Stephanie. Bylo to naposledy, co jsem podcenil důmysl nebo motivaci ženy, které jsem ublížil. Kdybych byl chytřejší, přestal bych ženám ubližo­ vat, a místo toho bych byl poctivý sám k sobě i k nim, aby bylo jasné, kdo jsem a co chci. Jenže k tomu došlo až za několik let.

165

VÍKEND NA UNIVERSITY OF TENNESSEE Datum události: září 2002 Napsáno: říjen 2002

Čtvrtek Je typický čtvrtek v mém živote, okolo poledne. Jsem v prádelně a peru si v automatické pračce špinavé hadry, když mi začne vyzvánět mobil. Volá můj bratranec Theo, který chodí na University of Tennessee. „Ahoj, Tuckere, dostal jsem na tenhle víkend lístky na utkáni naší univerzity s Miami a je to výroční utkání školy. Měl bys přijet. Bude to stát za to." Nemusel mě nijak zvlášť přemlouvat. Vyhledávám si last minuté lety do Knoxvillu: tisíc čtyřicet sedm dolarů. Nejspíš pojedu autem. Cesta autem probíhá dobře až do chvíle, kdy dojedu na místo asi sto kilometrů od hranice Tennessee s Kentucky. Zastavuji někde, kde je plno rasistických venkovských bělochů, abych si dal před poslední hodinou cesty pivo. Chci se dostavit připravený. Slyšel jsem o „suchých" okresech, ale dosud to pro mé byl jen abs­ traktní pojem. Domníval jsem se, že jde o hloupý anachronismus z dlouho vzdálené doby prohibice, něco, co lze nalézt jen na strán­ kách časopisu National Geographic. Mýlil jsem se. Suché byly všechny okresy podél silnice 1-75 od Richmondu v Kentucky až na hranice s Tennessee. TO MĚ ROZZUŘILO. Téměř jsem se popral s jedním místním bělochem, který mi řekl, že alkohol si budu moci koupit až po dalších pětasedmdesáti kilometrech. „JAK TAM MÁM PŘIJET NAMAZANEJ, KDYŽ Ml NEPRODÁTE ŽÁD­ NEJ ALKOHOL? CO TO JE ZA BARBARSTVÍ?" Zastavil jsem hned za hranicemi Tennessee, rozrušen cedulí s nápi­ sem PRVNÍ MÍSTO S PIVEM. U benzinového čerpadla to však vypa­ dalo, že žádný alkohol nevedou. 167

Tucker: „Prodáváte alkohol?" Obsluhující: „Ne, jsme moc blízko kostela." Tucker: „Proč? Copak nepil Ježíš víno?" Obsluhující: „Musíte jet po silnici ještě necelý kilometr, tam je bar." Hnán potřebou napít se alkoholu jedu dál a tam skutečně objevuji bar a vedle prodejnu alkoholu. To však nebylo všechno. Hned vedle piva prodávali i pyrotechniku. Chvíli jsem se tam zdržel a vyslechl obvyklé žerty venkovských balíků. Dojel jsem do bratrancova bytu. Typický studentský byt, jaké ukazují v televizi. Plechovky od piva až do stropu, chlupy z genitálií v umyva­ dle, ze svítidel viselo špinavé spodní prádlo. Jdu si do ledničky pro pivo a co tam najdu? Plechovky Country Club Malt Liquor. Někdy si opravdu myslím, že mě bůh nenávidí. S nechutí jsem vypil pár plechovek téhle břečky, kterou pijí v ghet­ tech, a pak jsme zamířili do ulice s řadou barů vedle sebe, kterou všichni v Knoxville nazývají Pruh. Typické univerzitní městečko s typic­ kými univerzitními bary. Do jednoho z nich vejdeme a večer začíná. Po necelých deseti minutách vejdou tři holky - dvě atraktivní, třetí tlustá. Bratranec se mi svěří, že jedna z nich už ho měsíce pronásle­ duje. Která? „Ta tlustá." Okamžitě tam jdu a ukáži Tlouštici bratrance. Téměř mě a jednu holku srazí, jak se za ním rozběhne, a začne ho objímat. Vrhne na mé pohled, kterým jasně říká: „Nenávidím tě a doufám, že okamžitě zemřeš příšer­ nou smrtí." Ve zbytku večera se souběžně odehrávala dvě dramata: Zatímco se můj bratranec pokoušel odrážet očividné a trapné návrhy Tlouštice, dvě atraktivní holky na mé straně bojovaly o to, které připadnu. Ne snad že bych byl tak neuvěřitelně okouzlující. Bylo to Prvním zákonem nedostatku. Ony byly dvě a já jeden. Tím se má cena podstatné zvý­ šila. Senzace. Byly to kočičí potvory a podle toho se k sobě chovaly. Každá se snažila upoutat moji pozornost a tu druhou odstavit. Jako ve špatném dílu Elimidate. Bylo zřejmé, že do téhle záležitosti nemám co mluvit, ale víc se mně líbila menší dívka. Měla hezčí obličej a zdála se být inteligentnější. Bratranec viděl, co se děje, a věděl také, že bych bral tu menši a že jsem opilý, a tak přiložil k benzinu zápalku. Bratranec: „Poslyš, Tuckere, víš, že je Francouzka?" Tucker: „Opravdu? Ty jsi Francouzka?"

168

Dívka: „Moji rodiče, ale já jsem se narodila tady. Po škole se chci přestěhovat do Francie." Tucker: „Jseš sýrožravá a ke všemu ochotná opice. Hned mi na tobě něco nesedělo. Kdybych začal mluvit německy, mohl bych si od tebe vzít, co bych chtěl? Ty chlupatý smraďoši by začali hned mluvit Kraut, kdyby nebylo nás. Doufám, že všichni chcípnou a ty, žabožroutko, s nima." To ji usadilo. Domů jsem šel s tou vyšší. Všichni čtyři jsme šli do jejího bytu. Cestou nás upozornila, že se musíme chovat tiše, protože její spolubydlící spí, je náladová a mohla by nás vyhodit. Říct mi něco tako­ vého, zvláště když jsem namazaný, je stejné jako nechat vyhládlého, vzteklého pitbula volně pobíhat po mateřské školce Montessori. „Dej mné a bratranci na ni deset minut a bude se chtít oběsit na punčocháčích. POSLYŠ, TY BLÁZNIVÁ! POJĎ SEM. CHCI TI ŘÍCT O VŠECH TVEJCH VADÁCH A NEDOSTATCÍCH. VSADÍM SE, ŽE TĚ TVŮJ TÁTA NEMÁ RÁD. NEMÁM PRAVDU?" Jdu s vysokou holkou do ložnice a necháváme bratrance na pospas Tlouštici. Při předehře mě požádá: Dívka: „Potřebuju namasírovat předloktí. Bolí mé." Tucker: „Dobře. Ale provádím to jen jako postkoitální aktivitu." Dívka: „Cože? Já španělsky neumím." No tohle!... Ještěže jsem byl opilý. Tahle dívka si nechala udělat na nose plastickou operaci a musela používat čistítka uší, aby dostala z nosu holuby. Po zákroku měla pří­ liš úzké nosní dírky, než aby do nich dostala prsty. Naštvala se, když jsem to zkusil. Měla pravdu, nedokázal jsem tam strčit ani malíček. O deset minut později mi prozradila, že její máma byla tak chudá, že jedly jen brambory a sendviče s arašídovým máslem. Má odpověď: „Svlékání se někdy vyplatí, že?" Naštvala se, ale co. Když neumí při­ jmout vtip, tak jsem ji alespoň ošukal.

Pátek Následujícího rána jsem po probuzeni objevil bratrance, jak spí zabalený do prostěradla na podlaze vedle pohovky. Proč na podlaze? Protože Tlouštice byla tak rozměrná, že se oba na pohovku nevešli. Rozesmál jsem se, až mné vyhrkly slzy do očí. Pak jsme odešli a holkám zalhali, že jim zavoláme. Jakmile jsme byli venku, bratranec se do mě pustil. 169

Bratranec: „Nechápu, jak jsi mi to mohl udělat. To od tebe vůbec nebylo hezký. Řekla, že jsem teprve druhej chlap, se kterým měla sex, o čemž pochybuju - protože kdo by na ni dostal chuť? Až na mě, protože mě do toho namočil blbej bratranec." Tucker (pro záchvaty smíchu jsem to ze sebe sotva dostal): „Měla hezkej obličej." Bratranec: „Jo, byla by hezká, kdyby nebyla tak hrozně tlustá. Děkuju, žes mi to tak zavařil." Tucker: „Nemůžeš popřít, že měla velký kozy." Bratranec: „To jo, taky to na ní bylo nejlepší. Myslela si, bůhví jak není sexy, když má takový kozy, ale vůbec by sis jich nevšiml, protože jí visely na břiše. Byly jak pytle ovsa." Opravdu doufám, že si to přečtou jeho rodiče. Bratranec v současné době končí studium na University of Tennessee, protože ho vyhodili z Merchant Marině Academy. Proč? Přes zákaz odešel z koleje, aby si koupil sendvič. Měl tam za čtyři roky tolik malérů, že to stačilo, aby ho vykopli. TŘI DNY PŘED MATURITOU! Je to opravdu můj příbuzný. Vrátili jsme se s bratrancem do jeho bytu, osprchovali se a on se vydrhl jako oběť znásilnění. Měl ještě přednášku z angličtiny a já se rozhodl jít s ním, abych viděl, jaké to je. Chodil jsem do veřejné školy v Kentucky a nyní to říkám s plným pochopením toho, co to znamená: Ta třída, která měla mít úroveň tři sta, byla největší fraška vzdělání, jakou jsem kdy viděl. Slyšel jsem čtrnáctileté thajské prostitutky na metamfetaminu říkat věci, které byly předvídavější než všechno to, co přednášela jejich profesorka. Člověk těžko uvěřil, že je to školní třída. Škoda, že nedo­ kážu opakovat rozhovory, ale bylo by to stejné jako vyprávět o nesou­ vislém tlachání z kurzu šití v nějakém domově důchodců. Ta „škola" byl vtip. Víc bych se naučil, kdybych se díval olympiádu ve spelování. Po přednášce mě bratranec provedl po univerzitě. Všude byly krásné holky. Protože jsem chtěl vidět bratrancovu techniku balení holek, poslal jsem ho za náhodné vybranou holkou, aby ji pozval na lakrosový večírek, kam jsme se ten večer chystali jít. Jakoby náhodou šel kolem ní, řekl jí pár otřepaných frází a já se musel smát, když jsem viděl v jejím obličeji šok a znechucení. Vypadala jako bezdomovec, který byl právě požádán, aby někomu umyl zadek. Ovšemže jsem mu nijak nepomohl. Postavil jsem se za něj a řekl: „Že tě pozval na lakrosový večírek? Žádnej neexistuje. Až se tam ukážeš, tak tě zatáhne někam do uličky a tam tě zbije a znásilní." 170

Můj bratranec se nenaštval a prohlásil, že tam večer bude spousta fanynek. Nazval je lakrostitutky. Zlatým hřebem prohlídky univerzity byl starý chlápek, který stál na rohu s megafonem a kázal o bibli, Ježíši a podobných věcech. Měl vážné duševní problémy, nicméně bylo to veselé. Moc se mi líbil. Káral a hanobil každou atraktivní holku, která prošla kolem. Na chvíli jsem se u něho zastavil a provokoval ho. Pár příkladů: Já: „Co si myslíte o tý holce?" On: „Bude hořet v pekelných plamenech za své kacířství! Pán zaka­ zuje se takhle oblíkat!" Já: „Poslyšte, a co tahle? Jen se podívejte na její sukni! Pokouší nás." On: „DOROTO! JEZÁBEL! JE TO KURVA, NECUDNÁ VE SVÉ PRO­ STOPÁŠNOSTI!!" Já: „Proboha! Podívejte se na tamtu blondýnu! Vyměnil bych si s ní duši." On: „NESTAŇTE SE OBĚTÍ JEJÍHO SVÁDĚNÍ! Je to obyčejná prosti­ tutka, pomazaná svádivou barvou, chlubící se svými Istmi před Sata­ nem!" Já: „Dluží nám za žebro, co?" On: „NEJEN ZAŽEBRO! DLUŽÍ NÁM ZA NAŠI CTNOST! NESTYDATÁ NEVĚSTKO!" Neznám nic zábavnějšího, než provokovat idioty. Vydržel bych s tím chlápkem celý den, ale čekal alkohol, který bylo třeba zkonzumovat, a ženy, které bylo nutné zneužít, takže nastal čas jít na večírek. Bratranec je asistentem trenéra mužského lakrosového týmu místní univerzity. Byl by za ni hrál, ale vypotřeboval čtyři roky možné kvalifi­ kace předtím, než ho vyhodili z akademie. Proto délá asistenta, tráví s týmem spoustu času, a proto jsme šli na večírek v klubovém lakrosovém domě. Chvíli jsem si vyměňoval příběhy se třemi kluky a některé se mi líbily: Kluk číslo jedna mi sdělil: „Ve sprše už nepiju, protože naposledy jsem se vzbudil bez vlasů." Měl okno, ve sprše se uhodil hlavou o stěnu a utrpěl otřes mozku. Jeho spolubydlící, místo aby mu pomohli, mu vyholili hlavu a celé télo. Kluk číslo dvé vyprávěl, jak se jednou tak opil Red Bullem a vodkou, že když se ráno vzbudil, přišla do jeho pokoje matka a ukázala mu policejní zprávu o tom, co večer prováděl. Na nic z toho se vůbec 171

NEPAMATOVAL, ale podle policejní zprávy vrazil autem do nějakého domu, pral se s policisty, kteří přijeli na místo nehody, poplival několik policistů na policejní stanici a sebrali mu řidičák, protože měl v krvi dvě a půl promile. Kluk číslo tři (můj bratranec) vyprávěl příběh, jak byl v Evropě a sbalil nějakou Švédku. Hulila mu péro a on jí chtěl stáhnout kalhotky. Řekl prý: „Teď se pomilujeme." Odpověděla, že neví, protože si nemůže dovolit další potrat. Poznamenal, že neexistuje rychlejší způsob, jak přijít o erekci. Všichni jsme souhlasili. Později, již opilý, jsem zavolal jednomu kamarádovi. Rozhovor probí­ hal následovně: Tucker: „Já... co jsem to..." Kamarád: „Co říkáš, Tuckere?" Tucker: „Už se mi plete jazyk?" Kamarád: „Co se ti?" Tucker: „Jasně, všichni kámoši jsou komedianti." Seděl jsem v kuchyni, pokoušel se sbalit jednu holku a nějak se mi to nedařilo. Typickým tuckerovským způsobem jsem na ni zaútočil. Tucker: „Proč sem nejdeš a nesedneš si mi na klín?" Zrzka: „Proč bych to dělala?" Tucker: „Protože pak bude tvá mušlička na mým rozkroku." Nezabralo to. Lidé začali dělat stojky na soudcích s pivem, což vedlo snad k nejdůležitéjšímu momentu celého výletu. Jedna holka, ošklivá potvora (takže neměla nárok na základní lidská práva), to udělala také. Neptejte se mě, proč jsem to udělal, ale když stála na hlavě s roz­ taženýma nohama, praštil jsem ji pěstí rovnou do vaginy. Mohutně vyplivla pivo, které se pokoušela spolknout, spadla na záda a srazila dva lidi, kteří ji drželi, takže všichni skončili v bahně. Utekl jsem a smál se tak hystericky, že jsem nemohl dýchat. Naštěstí si v tom alkoholickém opojení nikdo nevšiml, kdo to udělal. Skončilo to tím, že jsem odešel z večírku s bývalou absolventkou školy (nezapomínejte, že to byl výroční večírek). Říkejme jí třeba Melissa. Jediný problém spočíval v tom, že nebyla z Knoxvillu. Nepodařilo se mi najít bratrance ani jeho byt, takže jsme museli do bytu její kama­ rádky. Nebylo to špatné, až na to, že jsme museli spát na pohovce. Prvotřídně jsem si zašukal. 172

Sobota Následujícího rána jsme si řekli s Melissou vše, co jsme od včerejška zapomněli. Nemohla si například vzpomenout, jak se jmenuju. Řekla mi, že vyučuje ve zvláštní škole, a vyprávěla mi zajímavé historky o svých žácích. Někdy je z nich tak zoufalá, že začne bědovat a nako­ nec jim řekne: „Už nejsem slečna Cochranová. JSEM MÁMA!" As plá­ čem vyběhne ze třídy. Její škola je u armádní základny a pokaždé, když nad nimi přeletí vrtulník, zavolá na děti: „ZAMÁVEJTE! Zamávejte lidem, kteří umírají za naši zemi!" Všichni běží k oknu a mávají na vrtulník. Učí děti ve druhé, třetí a čtvrté třídě a často je nechává spelovat. Někdy, přestože používá jednoduchá slova, musí hodné vysvětlovat, aby pochopily, co po nich chce vyspelovat, a ani to často nestačí. Jedna slovní výměna při spelování: Melissa: „Jsi... jsi má kamarádka... jsi." Dítě: „Ano, slečno Cochranová, jsem." Melissa: „Ne, chtěla jsem, abys vyspelovala slovo jsi'." Vyprávěla, že nejhorší na její práci jsou náhodné a prudké citové výbu­ chy dětí. Mnohé z nich mají vážné problémy s chováním a někdy vybuch­ nou. Musela se naučit několika účinným způsobům, jak je „zkrotit, aniž by to zanechalo nějaké stopy". Jedním z nejlepších způsobů, jak je uklidnit, je cukr. Její citát: „Debilové udělají pro cukroví všechno." Další útržky z našeho rozhovoru: Já: „Říkáš jim .debilové'?" Ona: „Neměli bychom jim tak říkat." Já: „Znamená to tedy ano?" Ona: „No... do očí jim tak neříkáme." Já: „Jseš na ně někdy zlá? Řekneš jim třeba, že je bůh nemiluje, pro­ tože jsou zaostalí?" Ona: „TO NE!" Já: „Povésilas jim někdy na záda cedulku s nápisem .Nakopněte mě, jsem zaostalej'?" Ona: „NE! TUCKERE!" Já: „Nebo je necháš nosit oslovskou čepici s nápisem .debil'?" Ona: „TO VÍŠ, ŽE NE! Jseš hnusnej! Co bys asi dělal, kdybys měl jednou takový dítě?" Já: „Roztříštil bych mu hlavu o skálu a udělal si jiný." Ona: „Kriste pane!" 173

Ale líbilo se jí to. Myslela si, že jsem vtipný. Ještě stále jsme se bavili o retardovaných dětech, když vstala holka, která s ní bydlela. Začala uklízet a přitom se bavila s Melissou. Pak se náhle obrátila na mě: „Promiň, ale ty jsi kdo?" Melissa ji přerušila: „Tohle je Tucker. Včera večer byl tak opilej, že nedokázal najít svůj byt, tak jsem ho vzala sem." To vysvětlení ji uspokojilo. Později jsem něco v jejich rozhovoru oko­ mentoval. Melissa se na mé obrátila: „Psst!" sykla. „Ty nemluv - jseš tady jen náhodou." Vzal jsem si od Melissy číslo na její mobil a vrátil se do bratrancova bytu. Převlékl jsem se a jeli jsme do domu lakrosového klubu na občerstvení před zápasem. Cestou jsme se s bratrancem zastavili v obchodě s lihovinami, abychom koupili pár láhví tvrdého alkoholu. Jdu dovnitř sám, bratranec čeká v autě a baví se s někým na mobilu. Když jsem se vrátil, prohlásil: „Věděl jsem, že když vyjde Tucker z obchodu s lihovinami a hihňá se jako dvanáctiletá školačka, nebude to jen tak." Koupil jsem Everclear, což je čistý alkohol z obilí. Devadesát pět pro­ cent lihu. Na láhvi jsou tři výrazné nápisy: „Varování: mimořádně hořlavé!" „Varování: nadměrná konzumace může být nebezpečná pro zdraví!" „Nedoporučuje se konzumace čistého nápoje, ale v kombinaci s nějakým nealkoholickým nápojem." Pro mě to znělo jako výzva k nějaké sázce. Koupil jsem litrový Everclear, čtvrtlitrový Gatorade a plechovku Red Bull a nalil všechno do batohu CamelBak s pitným vakem. Byl jsem připraven. Dojeli jsme na místo a já začal upíjet ze směsi, kterou jsem později nazval Tuckerova smrtící směs. Chutnala jako ghetto romance. Byla úžasná. Lakrosový dům se nachází v rušném koutě univerzitního komplexu a okolo celého domu je veranda. Právě tam jsme se posadili s bra­ trancem a skupinou hráčů lakrosu a lakrostitutek. Jediný problém spočíval v tom, že Everclear mě neopil, ale udělal ze mě blouznícího šílence. Měl stejný účinek, jako by měla pistole na nastřelování hře­ bíků do mých ušních lalůčků. Stal se ze mé Phinneus Gage, ztra­ til jsem i tu trochu společenského taktu, kterou mám, a vykřikoval jsem jakékoliv vulgárnosti, na které jsem dokázal přijít. Začal jsem 174

asi s deseti posluchači a tropil si posměch z každého, kdo vešel na verandu. Byl jsem příliš opilý a šílený, než abych si všechno pamato­ val, tak alespoň pár příkladů: • Nehezkému klukovi: „Podívejte se na to hovno, vypadá jako by vyšlo z boha. Ale neboj se, najdeš nějakou ošklřvku, která tě bude milovat!" • Pěkné holce: „Máš pěkný kozy a jednoho dne na ně uženeš manžela. Jestli ti tedy častým šukáním neschlípnou." • Klukovi v oranžovo-černo-bílé kombinéze (barvy tamní univer­ zity): „NO TOHLE! VYBÍRAL TI OBLEK NĚJAKEJ SLEPEC, KTEREJ TĚ NENÁVIDÍ? JEN SE NA SEBE PODÍVEJ! AŤ VIDÍŠ, CO MÁŠ NA SOBĚ! TVŮJ ŽIVOT DEFINUJOU SLOVA .NÁDENICKEJ SMOLAŘ'!" • Velkému tlustému černochovi s afrocopánky: „HEJ TY! TLUSTEJ ALBERT OŠUKAL LUDACRISE A NARODIL SE JIM SYN!" • Velkému tlustému bělochovi v maskáčích: „POHLEĎME! JE TADY PILLSBURYHO KOMANDO. VŠECHNO, CO DOKÁŽETE SNÍST! BUDEME SI Z NICH UTAHOVAT! Co takhle steak nebo kuře? PROČ NE OBOJE? ŘEKNĚTE SBOHEM VŠEM ZBYTKŮM." • Ženě s nejrozcuchanějšími vlasy, jaké jsem kdy viděl: „NO TOHLE! Kam chodíte ke kadeřníkovi? NEBO CHODÍTE DO VĚTRNÝHO TUNELU? NEBO NA POKUSNÝ VÝBUCHY BOMB? Do salonu „Nenávidím se"? Poslyšte, babi, už máte po sezoně. Uvědomujete si vůbec, že jste na veřejnosti?" • Chlápkovi s vlasy ostříhanými na ježka: „JÉÉÉ! Můj první ježek v Tennessee! DEJ Ml PŘIČICHNOUT K TVÝMU SOCHORU! POSLYŠ, ČLOVĚČE! VYPIJEME NĚJAKOU NAČERNO VYPÁLE­ NOU WHISKU A PAK NĚCO ZAPÁLÍME! JDEM NATO, KÁMO?" Tak nějak to pokračovalo dobré dvě hodiny. Jedna holka šla dvakrát dovnitř, aby si opravila make-up, který jí rozmočily slzy, stékající jí po tvářích od smíchu. V době, kdy jsme se chystali odejít na utkání, se už na verandě zdržovalo asi čtyřicet lidí a poslouchali, jak se pouštím do každého, kdo jde okolo. Jsem přesvědčený, že mě nikdo nenakopal do zadku jen proto, že okolo mě bylo i pár velkých chlapů. Dovolte, abych ktomu dodal už jen toto: Na Jihu neexistuje nic lepšího než sobotní utkání v americkém fotbalu. Je teplo, bývá spousta alko­ holu, barbecue je přepychové, hemží se to tam nesčetným množstvím krásných holek v letních šatech a k tomu dostanete tři hodiny surové moderní gladiátorské podívané. Po hře jdete domů, v opilosti se s někým pomilujete a odpadnete. Umíte si představit něco lepšího? 175

Jdeme na zápas a naše sedadla jsou ve dvacáté řadé nad čarou ozna­ čující čtyřicet yardů. Skvělé. Jediným problémem je UT-Miami. Mám-li být upřímný, nevím, komu fandit: násilníkům na ženách nebo vrahům? Nenávidím oba týmy. Nakonec jsem usoudil, že budu fandit sám sobě a najdu si nějakou pěknou holku. Při utkání jsem dostal zdarma colu, protože jsem řekl jedné z černoš­ ských holek za pultem, že vypadá „jako Halle Berryová". Nějaký chlap v hledišti se do mě málem pustil, když hledal přítelkyni a já mu řekl, že odešla s partou černochů. Holka, která vydatně popíjela z mého pitného vaku, se mi svěřila, že není v ženském studentském spolku. Proč? Protože ji vykopli za to, že vyhazovala použité kondomy před pokoj. Naštvala se, když jsem se jí zeptal, proč neušetřila všem problémy a nedala si vytetovat na čelo „Jsem kurva". Můj idiotský bratranec strávil celou dobu před zápasem i během něj snahou sbalit nějakou holku tím, že všem nabízel hlt alkoholu z mého pitného vaku. Myslím, že to nebyl dobrý nápad, přestože alkohol zabíjí bakterie a zárodky. Na tyhle ale zřejmé nestačil. Ještě před poločasem jsem měl všechny možné viry, zárodky a bakterie od všech ptáky kou­ řících kurev na této univerzitě. Když jsem po zápase odcházel, bylo mi špatně a mé lymfatické uzliny vypadaly, jako kdybych měl vole. Společně s bratrancem a jedním jeho kamarádem jsme našli můj automobil, zaparkovaný v jedné vedlejší ulici. Z obou stran byla nale­ pená další auta. S autem za námi se dotýkala nárazníky. Ještě stále pod vlivem Tuckerovy smrtící směsi jsem nastoupil a střídavě odtlačoval nárazníky auto před sebou i za sebou. Bylo mi to lhostejné, pro­ tože jsem dostal auto darem. Když jsem vrazil do auta za sebou po páté nebo po šesté, vyběhly z domu na protější straně ulice dvě holky a začaly na mě z verandy křičet: „HEJ! TO JE MOJE AUTO!" „PROČ JSI HO ZAPARKOVALA TAK TĚSNĚ, ABYCH NEMOHL VYJET?" „NEROZBIJ Ml HO!" „Dobře, tak s tím pojď něco udělat. Počkám." Domníval jsem se, že je to rozumná žádost. 176

Holka tam ale asi pět sekund stála, zírala na mé, a pak zvedla arch papíru, na kterém bylo napsáno „Ne tak rychle, kamaráde!" Nenávi­ dím Lee Corso, takže jsem naschvál ještě několikrát nacouval do jejího auta a pak jsem konečně vyjel. Domů jsem se dostal v šest a v osm večer už jsem byl mrtvý. Sobotní večer v Knoxville a já už neměl na to, abych někam vyrazil. Hloupě poetická spravedlnost. Zabalil jsem to? V žádném případě. Zavolal jsem Melisse a ona za mnou přijela do bratrancova bytu. Snědli jsme pizzu a měli spoustu sexu. Zůstala do rána. Musím o ní říci jednu věc: Je skvělá. Byl jsem totálně vyřízený, smrkal jsem, kašlal jako pacient s tuberou, prdél jako Jim Belushi a mluvil sprosté. Nevadilo jí to. Myslím, že práce s debily je dokonalou přípravou, aby se mnou vydržela.

KDO SE POMOČIL? Datum události: červenec 2003 Napsáno: červenec 2003 Když jsem byl přechodně v Austinu, seznámil jsem se s nějakými členy bratrstva z Texaské univerzity. Byli skvělí (rozuměj: zbožňo­ vali mě), takže jsem přijal pozvání na večírek, který během jednoho víkendu pořádali. Dovolte, abych všem, kteří nestudovali na univerzitě, něco vysvětlil: Na celé Zeměkouli neexistuje místo, kde byste si mohli bez placení snadněji zašukat, než americká univerzita. Největší příležitost k tomu je na večírcích bratrstva. Nepotřebujete hrát ŽÁDNÉ hry, na večír­ cích univerzitních bratrstev je to směšně jednoduché. Jako výprodej v uličce s regály vagin v samoobsluze. Všechno se musí vyprodat! Žádná rozumná nabídka se neodmítá! Jedna holka mi to předvedla velmi názorně. Ke konci večera jsem se šel na záchod vymočit a cestou jsem spatřil holku, se kterou jsem se předtím bavil. Zavolal jsem ji k sobě a vysvětlil problém. „Jsem namazanej a nedokážu si rozepnout zip na poklopci. Potřebuju pomoc, protože jinak si to udělám do kalhot." S jistotou jsem očekával, že se na mě podívá, jako kdybych jí řekl, aby rozkopala kotě na kusy. Řečeno jinými slovy - kdo by skočil na néco tak naivního? Skočí na to opilá holka na večírku bratrstva. Zasmála se, řekla, že jsem roztomilý, a přidala mé jméno, které si pama­ tovala. Pak mi rozepnula zip na poklopci. No tedy... je na čase tlačit to dál. Koneckonců jediný způsob dozvědět se, jak daleko je ochotná jít, je zeptat se: „Podržíš mi ho? Já bych si přitom pochcal ruku." Znovu se zasmála, odvedla mě k mušli, a přestože odmítla podržet mi při močení ptáka, postavila se za mě, držela mě za boky a řekla: „Budu stát tady a dávat na tebe pozor." 179

Protože Tucker je Tucker, rozhodl jsem se, že vyzkouším její pozo­ rovací schopnosti. Začal jsem močit na stěnu po pravé straně mušle a ona se rozesmála: „Víc doleva!" radila. Začal jsem močit na stěnu po levé straně mušle. Zachichotala se a natočila mé v bocích tak, abych močil do mušle. Přitom celou dobu zírala na mého ptáka. Mys­ lím, že to byla naše předehra. Pak mně džíny zapnula a dávala přitom pozor, aby do zipu nepřiskřípla penis. Na další pivo jsme šli spolu. Mám-li být upřímný, už si nevzpomí­ nám, co jsem jí v dalších deseti minutách říkal, ale skončil jsem větou „Vypadněme odsud" a jeli jsme ke mné. Bydlel jsem jen jeden blok od domu bratrstva, takže to dobře dopadlo, protože moje řidičské schop­ nosti byly v onu chvíli asi stejné jako u narkoleptického šimpanze. Doma jsme se hned svlékli a začali šukat. Jsem podělaný i v opilosti a beru si kondom..., ale Tucker se dnes večer neudělá. Snažil jsem se ze všech sil, ale ani Jenna Jamesonová na krystalickém metamfetaminu špičkové kvality, za jaký se chodí do vězení, by neměla dost energie a schopností, aby mé udělala. Začal jsem zpomalovat, protože jsem cítil, že k orgasmu nedospěju, a byl jsem unavený a opilý, jenže ona chtěla, abych pokračoval. Co? Dobře, pokračoval jsem ještě asi pět minut, pak mé to začalo nudit a přestal jsem... Ona mné ZNOVU řekla, abych pokračoval, protože už je blízko. Díky, mrcho - ALE JÁ NE. Začnu znovu pumpovat, ale situace se záhy stává netolerovatelnou: Nic necítím, latex mě odírá a pálí a jsem tak opilý, že je mi na zvracení. Protože jsem neměl žádnou jinou volbu, učinil jsem něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělal, a upřímné si myslím, že by to ani žádný chlap neměl udělat. Předstíral jsem orgasmus. Přísahám na vše, co pokládám za posvátné (tzn. na otevřené bary, hezký holky a peníze, které jsem si nemusel vydělat), že jsem ještě asi deset vteřin tvrdě pumpoval a pak se zhroutil. Ona si jen vzdychla, že je škoda, že jsem ještě chvíli nepokračoval, neboť už téměř byla. Začal jsem se smát: „Můj penis má ale svou vlastni vůli." Oba jsme se pak pokoušeli usnout a já se v duchu pochechtával, jak jsem lstivý. Následujícího rána jsem se probudil v moči. Věděl jsem, že je to moč, protože tak PÁCHLA. A věděl jsem rovněž, že je moje, protože pro180

močená byla moje strana postele a ona jen trochu na boku, ale nikoliv v rozkroku. (Zvláštní shodou okolností se v mé posteli pomočila před několika měsíci jedna holka a já jsem se jí nemilosrdně posmíval. Bozi alkoholu však mají bezesporu smysl pro humor a tentokrát zesměšnili mé.) Postel je šílené zřízená. Moč je všude. Co teď? Mám přijmou fakt, že jsem inkontinentní kašpar, který se v posteli pomočuje? Ne. Dojdu k rozhodnutí, že se postavím bohům, znemožním jim, aby se bavili na můj účet, a změním jejich úpadkovou politiku. Tucker Max se před osudem nesklání. Vstanu, převléknu se a hodím tričko mokré od moči do pračky. Jemné ji převalím na moji polovinu postele, na močí prosáklou stranu, a pak jí naliju trochu vlažné vody do rozkroku. Když se pomalu probírá, rychle jí zatřesu, dokud není plné při smyslech, a vykřiknu: „Vstávej! PRO­ BUĎ SE!" Pomalu nabude vědomí, rozhlédne se a je na ní vidět, že je dosud opilá. Řeknu jí, ať se podívá pod sebe. Vidi velké tmavé skvrny a cítí, že má mokrou košili. (Nechali jsme si oba košile, protože jsme byli příliš opilí a nadržení, než abychom se před šukáním svlékli donaha.) Pro případ, že jí to dosud nedošlo, pomáhám. Tucker: „Ty ses pochcala v posteli. TYS Ml POCHCALA MOJI POSTEL!" Dívka: „Cože?" Sáhla pod sebe na mokré prostěradlo. „To snad není pravda!" Tucker: „Proč jsi to udělala? To sis nemohla dojít na hajzl?" Dívka: „Ne... tohle... nikdy... nikdy jsem to... bože, to je hrozný!" Tucker: „Bůh to po tobě neuklidí." Dívka: „Promiň, nikdy jsem... Nemohu uvěřit, že jsem byla tak zřízená. Je mi to trapný." Tucker: „Aby ne. Já bych se taky cejtil trapně, kdybych někomu pochcal postel." Vstal jsem a odešel do koupelny, protože jsem už nedokázal zadržet smích. Když jsem se vrátil, stála, nevěřícné zírala na postel a málem plakala. Pak se ke mně otočila. „Nevěřím, že jsem toho včera večer tolik vypila... Vždyť se mi teď chce hrozné čůrat. Jak bych se mohla počůrat a přitom by se mi ráno tolik chtělo na záchod?"

181

Málem jsem se znovu prozradil. Musel jsem znovu odejít, tentokrát pod záminkou, že se zlobím, ale málem jsem si prokousl dlaň, jak jsem se bránil smíchu. Vlezl jsem si do sprchy a smál se v ní téměř deset minut. Když jsem se vrátil, prostěradla už měla svlečená a dala je do pračky na moje pomočené triko, kterého si nevšimla. Asi stokrát se omluvila, vypsala mi šek na novou matraci a hned vypadla. Jak se dalo očeká­ vat, nenechala mi na sebe telefonní číslo. Měl jsem chuť dát si šek zarámovat. Nevyinkasoval jsem ho, protože dokonce i já mám hranice, které nepřestupuji. Když už jsem ji připravil o důstojnost, nepotřeboval jsem k tomu ještě její peníze.

182

TUCKER JDE NA HOKEJ Datum události: říjen 2002 Napsáno: listopad 2002 Někdy i já potřebuju volný večer. Po jednom nabitém čtvrtku a pátku jsem se rozhodl, že strávím odpočinkovou sobotu s Markem, kamará­ dem ze střední školy, který byl zrovna ve městě. Přišel ke mně asi ve čtyři odpoledne s balením Old Style, v némž je třicet piv. Vyřídili jsme je poměrně rychle. Právě když přemýšlím, zda mám jít vyžebrat další piva od sousedů, objeví se v televizi reklama na regionální profesionální hokejový tým, který hraje v nižší soutěži. Zápas začíná za dvě hodiny. Mark chce vidět hokej. Jít tam pokládá za nej­ lepší nápad všech dob. Nesouhlasím. Chci strávit odpočinkový večer. Nějak se mu podaří přesvědčit mě, že vypít patnáct piv na hlavu a pak jít na hokejové utkání je „odpočinkový večer". Ale chce ještě něco víc. Žádá mě, abych vzal svůj batoh CamelBak s nápojovým vakem, pro­ tože si přečetl příběh, jak jsem s ním byl na University of Tennessee. Přemýšlím a zvažuji možnosti. Mohu: 1) Odmítnout jít kamkoliv, protože se znám dostatečně dobře, abych věděl, že večer nemůže skončit jinak než katastrofou. 2) Odsouhlasit hokejové utkání, ale odmítnout vzít CamelBak, pro­ tože by to zcela jistě vedlo k mému předčasnému odpadnutí. 3) S nadšením to přijmout jako celek, odvrhnout veškerou opatrnost a zdrženlivost, jít na hokej s plným pitným vakem Tuckerovy smrtící směsi a směle nést všechny následky svých činů. Už jste četli dost mých povídek, tak si tipněte, co jsem si vybral. Naplnil jsem CamelBak Tuckerovou smrtící směsí, ale tentokrát jsem místo Everclear použil tajně pálený bourbon z Kentucky. Má matka žije v Kentucky a jeden z jejích sousedů má ve stodole palírnu. Vážně. Dorážíme ke stadionu již notně podroušení. Nemáme lístky a jediný šmelinář s lístky, kterého objevujeme, je ten nejšpinavější, nejchudší, nejproradnější narkoman v Chicagu. Pokouší se nám prodat dva lístky.

183

Vypadají, jako by je dostal darem v McDonaldu za dobrou útratu. To mé nezastaví, abych s nim nesmlouval. Jsem mistrný vyjednávač. Zvlášť když jsem podnapilý. Tucker: „Kolik za ně chceš?" Přítel cracku: „Čtyřicet za jeden." Tucker: „Přišels o rozum? Vyhoníš mi k tomu ještě péro? To snad nemyslíš vážně. Dám dvacet. Za oba." Přítel cracku: „Vzpamatuj se, kámo. Jsou to dobrý místa." Tucker: „Víš vůbec, že to, co děláš, je protizákonný?" Přítel cracku: „Hele, s tím na mé nechoď. Ty lístky jsou do osmý řady v rohu." Tucker: „Víc než čtyřicet nedám. Vždyť to stejné hned utratíš za crack." Přítel cracku: „Vem tě čert!" Dohodneme se na čtyřiceti dolarech za oba lístky a těsné před začát­ kem utkání zaujmeme místa. K mé nelibosti je na celém stadionu jen asi deset žen. Ne že bychom sem přišli balit ženský, ale přece jen jsem si dělal naděje. Řeknu hlasitě Markovi: „Co to proboha je? Hokejovej večírek pro gaye?" Dva tupci po mé levé ruce mi věnují pohoršený pohled, starší chlápci napravo se zasmějí. Ať se jdou ti idioti vlevo vycpat. Začneme se bavit se staršími chlápky, pomlouváme ženský a podobně. Jeden z nich nám vypráví příběh: „Tuhle večer jsem byl s dvěma krásnejma holkama. Báječný holky. Večer probíhal dobře až do chvíle, kdy začaly používat nepříjemný slova. Slova jako nemůžu, nechci, nebudu, přestaň." Docela jsme se bavili. Ovšemže jsme se již rychle blížili ke stavu Tuckerova maximálního opilství. Rozesmály by nás prav­ děpodobně až k slzám i tančící figurky z Tele-Tubby. Protože větřím zábavu na kilometry daleko, zapředu hovor s metrosexuálem s podprůměrnými příjmy po mé levici. Okamžitě mám chuť mu dát pěstí do obličeje. Byl to jeden z téch nudných pseudointelektuálů s brýlemi z rohoviny, kteří pijí u barů Pinot Grigio po skleničkách, kupují si knihy s poezií, ale nikdy je nepřečtou, vyhýbají se červenému masu, nakupují kosmetiku Kiehls, mluví urážlivě o Howardu Sternovi a v normální konverzaci občas upustí jméno Sartre nebo Foucalt. Všichni jednoho nebo dva takové známe. Musel jsem se v duchu smát, protože vypadal přesně jako Chachi z Happy Days. Domníval se, že je něco lepšího než já, protože já jsem byl opilý a choval jsem se jako idiot, zatímco on byl vyrovnaný a zdvořilý. Ale pozor, něco jsem pro něj měl. 184

Blahosklonně se mě zeptá, co dělám, a já odpovím, že jsem spisova­ tel. A začala zábava: On: „Hmm, taky jsem psal. Než jsem začal studovat práva." Rychlý míč doprostřed těla. Já: „Opravdu? To bych do tebe nikdy neřekl. A kde jsi studoval práva?" On: „Na University of Texas." Já: „Dejme tomu, že každý nemůže chodit do dobrý školy. A co jsi napsal?" On: „Psal jsem hlavně jako autor na volný noze pro časopisy a noviny." Já: „Takže jsi pracoval jako redaktor?" On: „Ne, tak se to nedá říct. Můj poslední článek byl otištěnej v Utne Reader." MYSLÍ TO TEN BLBEC VÁŽNĚ? Já: „Vsadil bych se, že jsi na to hrdý." Rozesmál jsem se, ale on mě ignoroval. „A co děláš teď?" On: „No... jsem právník. Proto jsem vystudoval práva." Já: „To je super. A odkud, Chachi, jseš?" On: „Z Texasu." Já: „Věřím, že jsi tam oblíbenej." Neodpověděl. Objednáváme si s Markem další piva. Zápas je nudný, takže se bavím s Chachim. Začínal být na mě naštvaný, ale je to typ, který podepisuje petice proti vykořisťování zaměstnanců v malých podnicích, takže jsem se ho nebál. Já: „V Texasu jsem byl. Líbilo se mi tam. Ale dozvěděl jsem se o ně­ kterých vašich podivných zákonech. Je pravda, že můžete mít v autě otevřené alkoholické nápoje, pokud v něm cestuje malý počet lidí?" On: „No... o tomhle nic nevím. Na právech jsme to nestudovali." Já: „Opil ses už někdy?" On: „Jistě." Já: „A řídil jsi někdy opilej auto?" On: „To ne." Já: „Nevěříš ale tý propagandě Matek proti řízení v podnapilosti, že ne?" Ignoroval mě, takže jsem pokračoval: „Je pravda, že v Texasu můžeš zastřelit člověka, kterej spi s tvou manželkou?" On: „Ne, to není pravda. Je to mýtus." 185

Já: „Já si ale myslím, Chachi, že je to pravda. Co kdyby ses vrátil domů a našel na verandě nějakýho chlapa, který se dívá dovnitř na tvoji nahou manželku? Zastřelil bys ho?" On: „Ne." Já: „A co manželka? Dokázal bys ji zastřelit?" Neodpověděl. „A co kdybys měl na dvoře nahýho chlapa, kterej by se na tebe divně díval. Vsadil bych se, že bys ho zastřelil." On: „Nezastřelil." Já: „A co kdybys měl na verandě chlapa, kterej by tam tančil jako nějakej hippie, a tvý manželce by se to líbilo? Dokázal bys někoho z nich zastřelit?" On: „To přece nemůžeš myslet vážné." Já: „Pokouším se jen zjistit, jaký tam máte zákony. Nikdy nevíš, kdy můžeš vybuchnout." Pak s kamarádem vstali a odešli, ale nechal pivo v držáku na nápoje. Jakmile byl z dohledu, odlil jsem polovinu jeho piva do svého, vypil ho a zamířil na záchod. Když jsem tam došel, stál u jedné mušle, a tak jsem mu zazpíval: „TAM V HLUBOKÉM NITRU TEXASU (tlesk, tlesk) JSOU VEČER HVĚZDY VELKÉ A JASNÉ!" Ohlédne se, ale zřejmě ho to nepobavilo. Udělal jsem z palce a uka­ zováčku pistoli, namířil ji na něho a řekl „BUM!" To už ho nepobavilo vůbec. Bylo zřejmé, že mu schází smysl pro humor. Začíná druhá třetina a Chachi se na své místo nevrátil, takže dopiju jeho pivo. Nebude ho už potřebovat. Mark pilně popíjí z CamelBak a zdá se, že brzy upadne do komatu. A pak to přijde, ten definující okamžik, na který čekám pokaždé, když jdu někam pít. Těsné před druhou přestávkou přijde nějaký chlap a zeptá se, zda někdo z naší sekce hlediště chce jít na led a střílet puky na maskota v brance. „TADY! JÁ! JÁ! JÁ CHCI JÍT! JÁ!" Chlápek si mě váhavě prohlíží, ale protože se v jedné čtvrtině hle­ diště nikdo jiný neodváží přihlásit a postavit se proti mému podnapi­ lému nadšení, stávám se tím vyvoleným já. Odvede mě do prostoru za trestnou lavicí, kde už jsou další dva lidé, dívka, která je tak hubená, jako kdyby strávila tři týdny na osmačtyřicetihodinové zázračné dietě z Miami, a tlustý chlápek, který něčím připomínal chlápka s komiksy 186

ze Simpsonových. Zeptal jsem se ho, jestli prodává komiksy. Nesly­ šel to zřejmě poprvé, takže se naštval. Protože jsem si nebyl jistý, jak reagovat na jeho viditelný hněv, poznamenal jsem jen: „Špatná reakce." Nepomohlo to. Chlápek nám vysvětlí pravidla: Dostaneme každý hokejku a puk a jed­ nou vystřelíme na maskota, na véc, která vypadala jako velký chlupatý pes. Kdo vstřelí branku, dostane lístky na příští utkání. Vpadnu mu do řeči. Tucker: „Já na žádnej další zápas jít nechci. Nestojí to tady za nic." Pořadatel (asi minutu si mě opovržlivě prohlíží): „Na led si s sebou nemůžete brát pivo." Jakmile jsem na ledě, pozdravím zvednutím ruky diváky a postupuji na maskota. Když už se chystám vystřelit, osvítí mé geniální nápad. Hodím po maskotovi hokejkou, abych ho zmátl, nakopnu puk do branky, vrazím maskota do síté, přetáhnu mu dres přes hlavu a začnu ho mlátit do žeber. Zvedněte ruku, kdo jste slyšeli říci maskota profesionálního týmu větu: „Co to, kurva, děláš, ty vole?" Nevím, jestli jsem se kdy tak hlasitě rozesmál, když mé velká chlu­ patá hlava zavalila přívalem nadávek. Smál jsem se, až jsem měl slzy v očích, a dokonce jsem zapomněl zasazovat mu další údery. Můj smích ho samozřejmé ještě víc naštval a já nakonec ztratil převahu. Porazil mě a přistál na mně. Je zcela pohlcen vztekem a mlátí mé do zad, zatímco se hystericky sméju. Diváci šíleli nadšením. Zkuste si to představit. Nemám nejmenší tušeni, kdo tuhle fotografii pořídil, někdo mi ji poslal anonymně asi týden po bitce. Děkuji.

Po celou dobu stál tři metry od nás hlasatel, šokovaný do té míry, že nedokázal zasáhnout. Dokud se na mě maskot neposadil, neměl 187

sebemenší představu, co by měl udělat nebo říct. Pak k nám konečně přiskočil a maskota ode mě odtrhl. Trvalo několik minut, než se mas­ kot uklidnil. Chtěl se do mě znovu pustit, zvláště když jsem zvedl obé paže a dostalo se mi bouřlivého jásotu diváků. Za neutuchajícího jásotu jsem byl vyveden z kluziště. Pak mě kdosi, kdo vypadal jako funkcionář, začal zahrnovat nesmyslnými právními pojmy jako „napadení" a „ublížení na zdraví". Zastavil jsem se, podíval se na něho a přitom si v duchu sestavil odpověď. „Je mi líto, ale já si za svým rozhodnutím stojím. Stal jsem se členem elitního klubu lidí, kteří se poprali s maskotem profesionálního týmu. Vy, pane, vtom klubu nejste." Zíral na mě, neschopen slova, snad tři nebo čtyři minuty. Nakonec se otočil a odešel. Vyvedli mé ze stadionu a doporučili, abych se už nikdy nevracel. Čekal jsem u auta dobře hodinu a půl, dokud nepřišel Mark. Když jsem se divil, proč mu to trvalo tak dlouho a proč neodešel, když mě vykopli ven, pohlédl na mé zvláštním pohledem a zeptal se: „Tebe vykopli? A za co?"

188

PŘÍHODA S ABSINTEM A KOBLIHAMI Datum události: listopad 2002 Napsáno: listopad 2002 Myslel jsem si, že už jsem viděl všechno. Měl jsem tolik prožitků, že mě vše unavovalo. Nic se mě nedotýkalo, život mě omrzel. Dokud jsem se nenapil absintu. Ten dábelský nápoj se vaří z Lucife­ rovy moče. Konečně jsem se dozvěděl, proč si Van Gogh uřízl ucho a proč Toulouse-Lautrec maloval směšné trpaslíky: Nebyla to duševní choroba, ale prokletý absint. Před několika týdny byl ve městě na návštěvě jeden z mých starých kamarádů, kterému jsme říkali Rich. Zde je líčení tohoto večera: 18.00: Rich přichází. Neviděli jsme se sedm let. Přibral nejméně pěta­ dvacet kilo. Jsem v šoku. Přišel sEddiem, jedním z jeho kamarádů. Oba jsou členy zvláštní elitní jednotky, která bude za několik týdnů vyslána na Střední východ. Eddie je Latinoameričan, vysoký, svalnatý a zlostný. Rozhlíží se po mém bytě, jako kdyby se rozhodoval, který kus nábytku rozmlátí nejdřív. Napadá mě, že pozvat je nebyl zřejmé dobrý nápad. 18.01: „Takže, Tuckere, doslechl jsem se, že ses konečně naučil trochu pit," prohlásí Rich s úsměvem. Mají s sebou dvě bedny piva. Napadá mě, že pozvat je přece jen nebyl až tak špatný nápad. 19.00: Vyprávějí tak skvělé příhody, že lepší jsem snad nikdy nesly­ šel. Bud' jsou o utajovaném zabíjení nic netušících mezinárodních teroristů, nebo o sexu v zemích Třetího světa s místními prostitutkami. Stále si myslím, že pozvat je byl dobrý nápad. 19.05: Dopíjíme první bednu. 19.45: Vyprávím dva z mých nejlepších příběhů. Smějí se, až jim tečou z očí slzy. Eddie říká Richovi, že měl pravdu. Fakt jsem ten nejzábavnější chlápek, s jakým se kdy setkal. Ještě stále si myslím, že pozvat je byl dobrý nápad.

189

20.40: Dopili jsme druhou bednu. Zaostávám již o šest piv za každým z nich a začínám alkohol cítit. Oni vypadají, jako by se i po osmnácti pivech mohli ihned pustit do triatlonu železných mužů. Začínám si myslet, že asi nekopu v jejich lize a piju moudřeji. To mě trápí. Pak se rozpomenu, že jsem Tucker Max, a už mě nic netrápí. 20.45: Eddie si myslí, že můj byt je největším existujícím literárním místem. Přál by si být jako já. Chce slyšet další mé příběhy o tom, jak si tropím žerty z tlustých lidí a balím krásný holky. Dospívám k názoru, že je to jeden z mých nejlepších kamarádů. 20.49: Jdeme navečeří do pasta baru. Servírka je okamžitě znechucena naším chováním. „Obvykle sem tak podnapilý lidi jako vy nepouštíme." Rozhodnu se, že její přístup si vyžaduje nápravu. „Víte vůbec, co je tohle za lidi? Běžně riskujou životy, abyste mohla svým tlustým zadkem kroutit v Lincoln Parku jako namyšlená káča. A vy si je dovolíte napomínat? Žen­ ská, koukejte sem dovalit nějaký žrádlo a chlast a hodte sebou." 20.50: Manažer nás žádá, abychom odešli. 20.58: Jdeme do McDonaldu. Žena ve frontě přede mnou stráví více než pět vteřin přemýšlením o své objednávce. To mě rozzuří. „NAD ČÍM PŘEMEJŠLÍTE? CHCETE SNAD TADY NĚJAKOU MOŘSKOU RYBU? TOHLE JE MENU MCDONALDU, KTERÝ JE ÚPLNĚ STEJNÝ UŽ DESET LET. VŠECHNO JE TO STEJNÝ SVINSTVO, TAK UŽ SI NĚCO KONEČNĚ OBJEDNEJTE!" 20.59: Žena urychleně opouští restauraci. Její odchod by mohl být popsán jako „útěk ze strachu". 21.00: Nevím, co chci. Ukážu proto na dolarové menu: „Dejte mi všechno tohle." 21.05: Jsem nespokojený s tím, co jsem dostal. Pokouším se některé věci vrátit, jako například jablečný koláč. Čtrnáctiletý mexický kluk, který má páteční večerní směnu, mi nerozumí. Jsem zoufalý, a tak všechno, co nechci, házím na podlahu. 21.07: Rozhodneme se, že si zahrajeme Richovu oblíbenou hru „kečupové závody na okně". 21.09: Na okenním skle až k parapetu je osm pruhů, každý z kečupu a hořčice. Byly doprovázeny mnoha komentáři. Kluci z armády mají velmi nápadité klení. Ani jsem nevěděl, že mám „pouzdro na ptáka" či „lidského utěšovatele".

190

21.14: V hrůze utečou i poslední zákazníci. Restaurace je prázdná. Na odchodu jsme se jim pošklebovali. Samí zbabělci. I jejich děti. 21.15: Přichází manažerka a žádá nás, abychom odešli. Eddie je zma­ ten. „Z McDonaldu nás přece vykopnout nemůžou. Je to demilitarizo­ vaná zóna pro podnapilé jedlíky. VŽDYŤ PRÁVĚ PROTO JSME SEM PŘIŠLI!" 21.16: Manažerkou je křehká Mexičanka. Bojí se nás. Odchází za pult a znovu nás vyzve k odchodu. Zamává telefonem a hrozí přivoláním policie. Odcházíme. 21.45: Přicházíme na večírek. Vyhledám kamaráda, který nás pozval, a představím mu kamarády. 21.46: Jsme zřejmě opilejší, než jsme se domnívali, neboť kamarád je zděšený. „Poslyš, člověče..., říkal jsem ti, abys sem takhle nametenej nechodil." Je zřejmé, že neví, co má dělat. Zdvořile se pokouším uvést věci na pravou míru, „S kým si, do prdele, myslíš, že mluvíš?" To ho naštve. „Tak se pořádně rozhlídni. Tohle není typ večírku, na jakej jsi zvyklej." 21.47: Dobrých pětačtyřicet vteřin zkoumám okolí. Je to party měst­ ské smetánky. Mají tady i velký bar s barmanem, je tu stůl s před­ krmy. Vidím několik pruhovaných košilí s knoflíčky na špičkách límců. Pár protiválečných odznaků. Pár chlápků drží sklenice s pinot grigio. Říkám kamarádovi: „Vy se, pane, mýlíte. JE to s naprostou určitostí právě ten typ party." 21.48: Jdeme k baru. Obrátím se na kamarády: „Pánové, tohle bude show. Vy zabíjíte teroristy, já ničím pozéry a idioty. Dejte si drink a sle­ dujte umělce při práci. Tyhle lidi si myslej, že jsou lepší než já." 21.48: Objednávám tři kvalitní vodky. Mají jen ty nejběžnější. To mě rozzlobí. „CO TO TADY NABÍZÍTE ZA LACINÝ SRAČKY?" Hádám se s barmanem. Podezřívám ho, že před námi ukrývá dobré značky. Říkám mu, že se kamarádi živí zabíjením, a jestli nevytáhne nějakou dobrou vodku, stane se „náhodným cílem". 21.50: Přichází atraktivní dívka a ptá se, co máme za problém. Říkám jí, že ničemný barman chce, abychom pili lacinou oslí moč. Zasměje se tomu. Bezostyšně s ní flirtuju. Oplácí mi to. Říkám jí, že flirtování je hezké, ale že se po něm neopiju. Vrhne na mě svůdný pohled a vyzve mě, ať jdu po schodech za ní. „Můžu vzít i kamarády?"" Usměje se: „Samozřejmě." 191

21.51: Eddie mi šeptá do ucha: „Poslyš, myslel jsem, že si ty příhody cucáš z prstu, ale ještě jsme ani nedopili první drink a už budeme řídit vlak. Rich měl pravdu, jseš MISTR." 21.52: Ocitneme se v nějaké ložnici, kde je několik dalších lidí. Kouří trávu a popíjejí. Na stole stojí osamělá láhev s nějakou nazelenalou tekutinou. Na etiketě je Absint. Neznám to, ale jestli je to alkohol, pak z něj nemám strach. 21.53: Dívka bere tři sklenice s ledem, nasype přes něj trochu cukru a vše přelije zelenou tekutinou, která se vyčistí. To nás fascinuje. Podá nám sklenice, usměje se a prohlásí: „Tohle je lepší než cokoliv, co maj tam dole." 21.54: Dám si lok. Cítím samovolné škubnutí krčních svalů. Srdce mi začíná bít nepravidelně. Tenhle nápoj jde rovnou k věci. Napiju se znovu. 21.56: Dívka líbá jednoho z kuřáků trávy. Eddie mi šeptá do ucha: „Na skupináč je nás moc." Zamračím se. „Znáš vůbec ženský, kámo? Jsou to všechno kurvy - až na naše matky. Jen se mě pěkně drž a já ti nějakou smradlavou piču najdu." 21.59: Jeden z kluků nám vypráví o absintu. Říká, že ho přivezl z Evropy, protože ve Spojených státech je zakázaný. Je zřejmé, že je hodně silný (osmdesát procent) a údajně má i halucinogenní vlast­ nosti. Říkám mu, že páchne jako olej z pačuli a voda z vodní dýmky. Rich a Eddie se hystericky rozesmějí. Tucker má posluchače. 22.18: Absint je svinstvo. Mám druhou sklenici a už jsem napůl opilý. Rich a Eddie chtějí vidět plně opilého a urážejícího Tuckera. Po halu­ cinogenním alkoholu jim to Tucker rád předvede. 22.20: Usadíme se v kuchyni. Vejde jakási tlustá dívka. Je čas na hry. „Měla by ses rozloučit se všemi zbytky jídla." 22.21: Tlustá dívka se zřejmě domnívala, že s námi může zůstat. Irácká armáda dělala lepší taktická rozhodnutí. Tlouštice: „Co jsi říkal?" Tucker: „Tys mě neslyšela? Máš tlustý i uši?" Tlouštice udiveně hledí na mé šklebící se kamarády: „COŽE?" Tucker: „Omlouvám se. Mrzí mě to." Otevře ledničku. „Chtěla bys raději syrověj koláč nebo čokoládovej dort? Předpokládám, že si dáš oboje."

192

Tlouštice se otočí a má se k odchodu. Tucker: „Hej, Saro Leeová, to byl jen vtip. VRAŤ SE! KAMARÁDI SE VSADILI, ŽE KDO NAJDE NEJTLUSTŠÍ HOLKU, VYHRAJE. BYLO BY TO JAK JÍZDA NA MOPEDU S POLŠTÁŘEM POD ZADKEM!!" Tucker už je tady. 22.23: Rich mé zná ze studia na univerzitě a ví, jak mě vyprovokovat. „Ale člověče, umíš to přece lip. Je tady spousta lidí, ze kterejch si můžeš tropit šašky." Rychlovýtah do pekla se řítí dolů. Dávám mu malý magnetofon a jednoduchý příkaz: „Všechno nahrávej!" 22.26: Spatřím holku, která má na sobě dvě barevné blůzky bez rukávů. To je až příliš snadné. Tucker: „Hej, Madonno z roku 1985, hledáš toho, kdo ti to provedl?" Dívka: „Provedl co?" Tucker: „Polil tě osmdesátejma letama." Dívka vypadá zmateně. Tucker: „Vím, že bych byl naštvanej, kdybych vypadal jako z Hledám Susan. Zn.: Zoufale." 22.29: Eddie ukazuje na holku, která má na sobě standardní oblek lidí protestujících proti globalizaci. Ktomu má odznak „Žádná krev za ropu". Rich mi zašeptá do ucha: „Tuhle musíš dostat. Jdi do toho. Udělej to - pro nás... pro naši zemi." Eddie si začne broukat God Bless America. 22.29: Jdu do toho. Rich hlásí do magnetofonu: „Cíl nalezen... zbraně připravené." 22.30: Představuji se jí jako Alger Hiss. Vtip jí nedojde. Nastává čas na neomalenost. Tucker: „Ty nenávidíš Světovou banku?" Dívka: „No, takhle to nejde říct..., jen cítím, že..." Tucker: „Ty ale proti Světový bance nic nemáš." Dívka: „Jak to, že ne?" Tucker: „Ty se jen zlobíš na svýho otce. Chtěla bys, aby se s tebou tatínek mazlil." Dívka: „Cože?" Tucker: „Tvůj hlavní obor byla sociologie, že?" Dívka: „NE!"

193

Tucker: „Co tedy? Kulturologie?" Dívka po chvíli: „Anglická literatura." Tucker po chvíli, aby měl čas na pohrdavý pohled: „Posílali ti rodiče na univerzitu šeky? Pomohly ti přednášky z marxistické literární kritiky v Barnes and Nobles?" Dívka: „NE. Práčova..." Tucker: „Musíš tady zrovna teď blokovat průchod? Kolik jsi podepsala petic proti malým továrnám bez odborů? A PŘESTO NOSÍŠ REBOKS. To je výbornej protest proti globalizaci: make-up testovanej na zvířa­ tech a vyrobenej v Nepálu. No co, alespoň jsi ve svým pokrytectví důsledná." Dívka: „Jseš jen fašounskej haj..." Tucker: „Hele, už jsi někdy slyšela, když se ti za okny perou dva kocouři? Je to přesně takový jako poslouchat tebe." Dívka hledá slova, kterými by mě urazila. Tucker: „Ale vážné - kdybych ti strčil ptáka do huby, byla bys konečné zticha?" Dívka: „Co... TY SEŠ ALE KRETÉN!" Tucker: „Hele, mě z rány do koulí neobviníš. Odcházím. A jen tak mimochodem, dlužíš mi žebro." 22.31: Obrátím se k Richovi a Eddiemu: „Z toho se jen tak nevzpa­ matuje. Už nikdy nebude jako předtím. Naprosto jsem ji zničil jako lidskou bytost. Ani léta nákladné léčby a drahých léků už jí nepomo­ hou... jo, v pekle mé čeká nějaké vyšší postavení." Rich se na mé podívá a řekne do magnetofonu: „Vyhodnocení škod. Totální." Jeho vtip mi došel až následující den. 22.32: Dalších pětačtyřicet minut trávíme hovory s holkami. Překva­ puje nás, že většina z nich z toho není nijak nadšená. 23.16: Přichází tlustá dívka, kterou jsme potkali v kuchyni. Její podpůrné síly: malý, neduživý kluk, který vypadá, jako kdyby přišel z magického turnaje, ošklivá Asiatka a tlustý prosťáček s mastnými vlasy a v maskovací vestě. Chci se vás zeptat: Jsem právě teď tady? Je to můj život? 23.17: Dívka začne cosi o tom, jaký jsem hrozný člověk. Má pravdu. Dívám se na ni, ale neposlouchám. Připravuji se. Jsem Bunny Rabbit. Chystám se na závěrečnou bojovou řeč. Získám si nepřátelsky nala­ děné diváky.

194

Přerušuji tlustou dívku: „Jen opatrně, myslím, že jsi zbytečně tvrdá na Bobra (a postupně na všechny ukážu) a stejně tak i na Eddie Haskella, Wally a paní Cleaverovou." Tlustému chlápkovi s mastnými vlasy v kamuflážní vestě: „Jen se všichni podívejte! Tohle je Pillsburyho Commando! Hele, Cvalíku, kdy sis napo­ sled myl vlasy? Máš víc bodů za zásahy s tou mastnou helmou? Nerad ti to říkám, ale plus pět za obranu se počítá jen v Dungeon and Dragons." Ošklivé Asiatce: „Proč na mě nejseš milá? Nechtěla bys mi dát masáž? Mé se jen tak nezbavíš. NAJDU SI TĚ KDEKOLIV. NIKAM SE NESCHOVÁŠ!" Malému neduživci - všimnu si, že má líné oči: „Kámo - dívej se na mé, když s tebou mluvím - OBĚMA OČIMA NAJEDNOU. Jseš opravdu tak ošklivej, nebo si na to jen hraješ? DEJTE SI NA NĚHO VŠICHNI POZOR! TENHLE CHLÁPEK ČÍHÁ POD SCHODAMA, A KDYŽ PŮJDETE OKOLO, BUDE SE VÁM SNAŽIT OLÍZNOUT BOTY!" A znovu k tlusté dívce, s pauzou pro efekt: „Proč si to děláš? PROČ SI TO DĚLÁŠ? Poslyš, dám ti radu: Odejdi z večírku, vezmi si s sebou tu šaškovskou bandu a jdi k Denny"s, objednej si deset grandslamovejch snídaní a zbav se trápení žrádlem. Stejné to nebude poprvé, co?" 23.19: Skončil jsem. V kuchyni je až na smích Eddieho a Riche ticho. Ti čtyři nejsou schopní slova. Všichni na mě jen zírají. „CO ČUMÍTE?" vykřikl jsem na ně. „Jsem si jistej, že takhle nějak to dělal Ježíš." Eddie a Rich mě rychle odvádějí z kuchyně. 23.42: Absint zařadil na trojku. Cítím euforii. Přímo maniakálně. Je to nejdivnější opilost, jakou jsem kdy mél. Dojdu k rozhodnutí, že nastal čas, abych si omočil své malé péro. 23.54: Vidím krásnou holku. Jdu k ní a použiju jednu ze svých oblí­ bených hlášek. „Ahoj, tebe jsem ještě neurazil, že ne? Nebo už jo?" Směje se, je to dobré. 23.58: Vidím na jejím prstě velký diamant na zlatém prstenu. Krásná holka je vdaná holka. 00.06: Bavím se chvíli s Vdanou holkou. Pokouším se vymyslet, jak dát na přetřes téma manželství, abych zjistil, zda mám u ní šanci. Jde to ztuha, protože mám mysl zastřenou absintem. 00.07: Nedokážu vymyslet nic nového nebo dobrého, takže se roz­ hodnu pro staré hlášky na vdané ženy, které však až na jednu výjimku nikdy nezabíraly. 195

Tucker: „Takže jsi vdaná?" Vdaná holka: „Jo, jsem." Tucker: „Máš to v manželství dobrý?" 00.08: Vdaná holka se na mě podívá, sklopí zrak, znovu se podívá a málem se rozpláče. Pak si začne vylévat srdce. Řekl bych, že absint nepije. Protože je krásná, rozhodnu se, že na ni budu hodný. 00.23: Vdaná holka se dostává k citovým záležitostem a pláče do­ opravdy. Navrhuju, že bychom mohli jít do jiného pokoje, abychom si promluvili v soukromí. Vdaná holka ochotně souhlasí a říká, že jsem moc hodnej. 00.45: Vdaná holka a já se k sobě začínáme mít. Kdo by býval řekl, že to zabere? Být hodný je úžasná věc! Kdo by si to pomyslel?!? 00.47: Vdaná holka se znovu rozpláče. Utěšuju ji. 00.51: Objímáme se. 00.56: Vdaná holka se opět rozpláče. Znovu ji utěšuju a rozepnu jí přitom podprsenku. Jednou rukou. Mám vtom cvik. 00.59: Objímáme se. 01.05: Vdaná holka znovu pláče. Jen zírám. Vysvětluju jí, že by asi bylo nejlepší, kdyby se chovala tak, jak to cítí, a nestarala se o bolestné věci v životě. Jako důkaz, že to tak dělám i já, uvedu, že moji kamarádi budou brzy přesunuti do Iráku, ale já dávám přednost její přítomnosti. Vdaná holka s touto logikou souhlasí. 01.06: Znovu se objímáme a přitom ji svlékám. 01.12: Vdaná holka začne plakat. Už zase. „Když já nevím... Já to tak­ hle jen tak nemůžu udělat. Nejsem taková." 01.13: Nechávám toho a vracím se k ostatním. Slzy mě při šukání nebaví. Být hodný bolí. 01.15: Říkám Eddiemu, že v ložnici vedle koupelny pro hosty na něj čeká holka. „Opravdu?" Podávám mu kondom. „Jo, pořád se na tebe vyptávala. Už jsem ti ji i svlékl. Jdi na to." 01.16: S Richem se hystericky rozesmějeme a Eddie odejde. Očeká­ váme, že Eddie bude do minuty zpátky. 01.20: Eddie nikde.

196

01.25: Eddie nikde. 01.30: Eddie nikde. Chci jít dovnitř a podívat se, co se děje. „Poslyš, koneckonců je to moje holka. Jen jsem mu ji přihrál." Rich mě pře­ svědčuje, abych tam nechodil. „Hele, Johne Maynarde Keynesi, vydrž. Může to bejt poslední holka, ke který se v nejbližší budoucnosti dostal. Vojačky jsou ošklivý." 01.43: Kamarád, který mi o večírku řekl, byl vyslán, aby mě i kama­ rády vyhodil. „Hele, tady se tě všichni bojej. Tví kámoši jsou silný a tys tady každýho urazil. Jedny holce jsi řekl, že ti dluží žebro či co. Ona doteď brečí. Jseš jako hunskej Attila. Úplně jsi tenhle večírek zkazil." 01.46: Rich mě přesvědčuje, že bychom tady měli Eddieho nechat. Je telegrafista a cestu domů najde. Když se dokázal pohybovat po Bosně, zvládne to i v Chicagu. 02.04: Rich chce holky. Beru ho do jednoho klubu. Nesnáším kluby. 02.05: Jdeme do klubu Rive Gauche. Mél by se spíše jmenovat Lotsa Douche, Spousta výplachů vagín. Hned jak vstoupíme dovnitř, nějakej hubenej idiot mně začne otáčet před obličejem svítící tyčinky. To mé rozzuří. Strčím do něj a kopnu ho do kostrče. 02.05: Rich mě popadne a odnese do boxu pro VIP dříve, než tomu kdokoliv dokáže zabránit. 02.07: Usínám v boxu. 02.30: Probudím se a vidím, že se Rich líbá s nějakou špindírou. Vypadá jako něco, co si seškrábl z boty. 02.36: Necítím se dobře. Pan Absint se chystá poslat mi účet za své služby. 02.44: Jdu na záchod. Cítím, že budu brzy zvracet. 02.45: Má střeva mé zcela nevybíravé upozorní, že mám jiné priority. Málem usnu na záchodě v mé verzi „šoku a bázně", v níž hraje hlavní roli tlusté střevo. 02.47: Když si vyprazdňuji střeva, spojí se Pan Absint s paní Poetic­ kou spravedlností, aby ústy vyvrhli veškerý obsah mého žaludku. 02.48: Sehnu se, abych si nepozvracel šaty, ale jak přesunuji zadek po prkénku, podělám vodnatým průjmem celé prkénko a podlahu.

197

02.49: Prohlížím si, co jsem provedl, zachytím smrad a začnu zvracet znovu. Na hovna na podlaze. 02.53: Vstanu, vytřu si zadek a prohlížím škodu. Vypadá to jako potrat tapioky. 02.58: Vycházím ze záchodu a informuji čekající ve frontě, že jsem „Šiva, ničitel světů". 03.04: Zpátky u stolu pro VIP. Rich již téměř vysvlékl Špindíru a zkoumá všechny její tělesné otvory. Jeho ruka již nikdy nebude vonět. 03.12: Špindíra má kamarádku, která se opile potácí. Utahuje si ze Špin­ díry a říká mi, že jsem hezkej kluk. Kluby přece jen nejsou tak špatné. 03.14: Kamarádka mi oznamuje, že jsem moc střízlivý. Souhlasím s ní. Začneme si dávat jednoho panáka vodky za druhým. 03.40: Asi po třech panácích hlásí: „Myslím, že už jsem totálně nama­ zaná." Zahrajte fanfáru, známe vítěze. 03.50: Rich bere Špindíru na záchod, aby ji tam ošukal. Kamarádka to komentuje: „Už bylo na čase. Byla jsem překvapená, že se na něho nevrhla hned u stolu. Minulej víkend to udělala." 04.12: Kamarádka nemrhá slovy: „Pojďme vypadnout. Nechci šukat na hajzlu v klubu. Mám svý měřítka... no... určitý měřítka." Nenechal jsem se tím naštvat. 04.15: Kamarádka mi podává klíče. „Ty chceš, abych řídil tvý auto?" divím se. „Jsi střízlivější než já." To mé rozesměje. Jsem tak opilý, že vůbec nevím, zda bych byl schopen něco přečíst. 04.40: Bydlí daleko. Nevím, kde jsem. 04.45: Nemůžeme najít místo k zaparkování. Požádá mě, aby zastavil před jejím domem, vystoupí a řekne, ať zaparkuju a přijdu nahoru. Docházím k názoru, že je mrcha. Myslím, že si náhodně strčí mého ptáka do zadku, až si ji budu brát zezadu. 04.50: Nemohu najít volné místo k zaparkování. Zuřím. 04.55: Snažím se zaparkovat v prostoru, který je příliš malý. Nemohu se tam nacpat. Auto uvízne na obrubníku. Šlápnu na plyn, kola se pro­ točí, chytnou se a auto vyjede na chodník a vrazí do výkladní skříně. 04.56: Vystoupím z auta. Jsem UVNITŘ obchodu s koblihama. Autem. Pod nohama skřípou střepy z výkladní skříně. Rozhlížím se a zjišťuju 198

škodu. Všude jsou rozbité stoly. Auto má jen pár škrábanců. Jsem v šoku a nevím, co mám dělat. Ještě nikdy jsem nevjel do obchodu. 04.57: Díky bohu, že byl obchod již zavřený a nebyli v něm žádní lidé. Potichu se rozesméju. Rozhlížím se, co je za pultem, ale žádné kob­ lihy nevidím. 04.58: Dojdu k názoru, že je to sice ohromně zábavné, ale lidé z obchodu, majitelka auta a policie to za zábavné pokládat nebudou. Navíc přijdu o řidičák. V mysli se mihnou i slova „ničení majetku". Dochází mi, že těžký zločin, tedy způsobit nehodu a utéct, není zábavný ani v nejmenším. 04.59: Vytlačím auto z obchodu, zaparkuju ho v odtahové zóné, setřu z celého auta otisky prstů, zahodím klíčky do křoví a dám se na útěk. 05.01: Vytáhnu mobilní telefon a zoufale volám Riche. Nechám v jeho hlasové schránce zprávu, že v žádném případě nesmí říct Špindíře, jak se jmenuju, kdo jsem, zkrátka cokoliv o mně. Když některou noc potřebuju zůstat anonymní, jsem Tucker, který má štěstí, protože oplý­ vám nějakou sílou, která mi zaručuje bezpečnost. 05.15: Stále ještě utíkám. Ztrácím ponětí o počtu bloků, které jsem úprkem minul. 05.30: Konečně jsem doma. Jsem totálně vyčerpaný a mám pocit, že umírám. Uběhl jsem osm nebo devět kilometrů a vím, jak se asi musel cítit Feidippidés. Krvácejí mi nohy, ale jsem v bezpečí. Oka­ mžitě usínám.

Epilog Rich si vedl chytře a dal Špindíře nejen falešné jméno, ale i falešné telefonní číslo. Je to u něho standardní operační postup. Už uběhlo pár týdnů a nic se neděje, ani jsem nic neviděl v policejních hláše­ ních, tak doufám, že to bude v pořádku. Eddie a Vdaná holka si asi čtyřikrát zašukali a pak usnuli. Hosteska je ráno našla a začala ječet. Oba vyskočili, rychle se oblékli a utíkali pryč. Oba byli hosté pozvaných lidí, takže nikoho z obyvatel domu neznali. Když jsem se Eddieho zeptal, jak se mu dařilo s vdanou ženou, usmál se: „Bylo to jednoduchý. Když jsem vešel do pokoje, byla už nahá. Tu nejtěžší práci někdo udělal. Pak to chtělo jen trochu trpělivosti a slad­ kých řečí. Po všech těch černoškách to byla třešnička na dortu." 199

Nemám nejmenší představu, jak to bylo dál s tou holkou a jejím au­ tem. No co... příště zůstane v autě s chlápkem, dokud nezaparkuje.

200

NEJNIČIVĚJŠÍ KONVERZAČNÍ BOMBA VŠECH DOB Datum události: listopad 2002 Napsáno: listopad 2002

Část 1: Tucker potkává fanoušky a fanynky, kteří ho zbož­ ňují, ale zmaří mu šukání Ten pátek začal vcelku neškodné v The Union, kde jsme vypili tolik piv, kolik jsme jich do sebe dokázali nalít, protože mezi pátou odpolední a osmou večerní vám dali za pét dolarů tolik piva, kolik jste chtěli. Zlatý hřeb této části večera nastal, když jsem v podnapilém stavu telefo­ noval Serené, jedné producentce z MTV (bylo to asi týden předtím, než se MTV rozhodla, že o mně natočí dokument, který pak vysílala v květnu 2003). Udělala chybu, když mi dala číslo na osobní mobil a řekla, že jí „mohu zavolat, kdykoliv budu mít nějaké otázky". Jako když Chamberlain oznámil Hitlerovi, že může dostat Sudety. Dejte mi jeden centimetr něčeho a já si to vezmu všechno. Tucker: „Až mé budete natáčet, budete se mnou všude chodit?" Serena: „Ano, takovej je plán." Tucker: „Co když budu někde šukat a praskne mi kondom? Půjdete se mnou do nějakého Wallgreena, až tam půjdu pro Ru-486?" Serena: „To se ještě uvidí." Tucker: „Máte sexy hlas. Serena: „A dlouhý volný šaty." Tucker: „Cože?" Serena: „Tuckere. Mám sto patnáct kilo." Tucker po delší odmlce: „Bude lepší, když MTV pošle jinou produ­ centku." Naštěstí je chytrá a přečetla si toho na mých webových stránkách dost, aby věděla, že jsem v podnapilosti ironický. A co je ještě důležitější, ani zdaleka nemá sto patnáct kilo.

201

Pil jsem nebezpečnou rychlostí a byl na nejlepší cestě začít rozbíjet věci a smilnit s hezkými holkami, když ke mně přišel nějaký chlápek: „Nejsi Tucker Max?" zeptal se. Byl to můj velký fanoušek a momentálně celý pryč z toho, že mě osobně poznal. Nejsem dostatečně velká celebrita, abych byl na něco takového zvyklý, takže jsem všechno ostatní ignoroval a hřál se na výsluní zbožňování, když mě představoval svým kamarádům. Samozřejmě jsem si to zbožňování mohl po pěti tequilách, které jsem vypil v předchozí hodině, také jen domýšlet. Nevzpomínám si, o čem jsme se bavili, ale jistě o tom, jak jsem sen­ zační. Nejzábavnější bylo, že když chtěl dát další rundu, podíval se na mé pivo a blahosklonné poznamenal: „Aha, tys to ještě nedopil." Když vás takhle fanoušci nachytají na švestkách, musíte to vzít. Zasloužil jsem si to a nic jiného jsem nemohl očekávat. Kdybych neuměl při­ jmout vtip, nestál bych za nic. Když jsme se bavili, objevila se nějaká holka a přilípla se na mě. Bavil jsem se s ní asi dvacet minut a pak navrhla: „Pojďme k tobě." Sou­ hlasné jsem přikývl. Vzala mé za ruku a zamířili jsme ke dveřím. Mám rád své fanynky a nezanedbávám je, i když jsem si skoro jistý, že ten chlapík před odchodem sykl: „Tuckere, co to děláš? Ta má maximálně dvě hvězdičky." V té dobé jsem si však myslel, že má čtyři, a jak všichni víme, to nejdůležitější je dojem. Pak však nastal naprosto nečekaný obrat. Když jsme odcházeli, její kamarádi a kamarádky se na ni nepochybně na něčí podnět vrhli ze všech stran. Vůbec jsem je neviděl přicházet. Odvedli ji rovnou do taxíku. Otočila se ke mně s omluvným: „Promiň, ale už tady není místo." Pak jsem ještě zaslechl, jak v taxíku říká: „Ale já s ním chtěla mít sex..." To, jak to dopadlo, bylo pro mě šokujícím zvratem událostí. Zůstal jsem chvíli v zimě venku a díval se, jak mi taxík mizí z dohledu. Nako­ nec jsem se vrátil dovnitř a potuloval se po baru jako tělo bez duše. Mysl se vracela z polohy „jistého sexu" do polohy „balení". V té chvíli mi začal vyzvánět mobil. Rozvíjela se druhá část mého příběhu.

Část 2: Tucker má nejvíce znepokojující rozhovor všech dob Ještě rozrušený z toho, že mi vyrvali z ruky dychtivou vagínu, jsem vzal hovor. Byla to kamarádka Jez. 202

„Poslyš, co děláš? Nechceš přijet za námi? Jsme ve Felt. Je to na Halsteadu, severně od Belmontu." Každý, kdo bydlí v Chicagu, ví, jaký to bude mít průběh. Beru si taxi a jedu. Bar je zcela plný. Desítky nejlépe oblečených kluků, jaké jsem kdy viděl, a jen málo holek. Obrovský nápad od Jez nalákat mě sem. Jak asi sbalím holku na téhle klobásové oslavě? ... V KOUTĚ SE DOKONCE DVA CHLAPI LÍBAJÍ!! Jez ke mně přiběhla, objala mě a políbila. Byla opilá. „Pojď se sezná­ mit s mejma kamarádama. Jsou to gayové. Jeden z nich vypadá jako Christian Slater!" Jsem zatažen ke klukovi, který se podobá Christianu Slaterovi, a jeho homosexuálním kamarádům, a představen: „Tohle je Tucker Max, můj heterosexuální kámoš. Není milej?" Všichni se na tom snadno shod­ nou a já cítím zoufalou potřebu nějakého alkoholu. Říkám barmanovi, aby mi přinesl cokoliv, ale hodně silného. Tato krátkozraká žádost je okamžitě splněna ledovým čajem s malinami z Long Islandu. Potlačím nutkání vychrstnout mu nápoj do obličeje a pak mu za to dát deset dolarů. Napadne mě, že dneska večer mě tak či onak někdo ošuká. První krůčky jsem si odbyl v South Beach v klubech jako Twist and Swirl, takže jsem na homosexuály zvyklý a je mi mezi nimi docela fajn, ale tohle byl zcela odlišný zážitek. V South Beach byly ty nejlepší gay kluby, ale tam je obvykle naprosto jasné, kdo je gay a kdo není. Gayové jsou okázalí a zábavní, pijí jasné zbarvené drinky s malým množstvím alkoholu a nosí oslnivě lesklé šaty. Heterosexuálové nosí těsná trička, chodí v partách a čekají na příležitost sbalit nějakou pěknou holku, kterých jsou tam mraky a které si chodí „jen zatancovat". Ne tak v Chicagu. V Chicagu gayové vypadají a chovají se jako hete­ rosexuálové, až na to, že jsou vybaveni lepšími doplňky... a jak jistě víte... šukají kamarády do prdele. Seděl jsem u stolu s jednou holkou a třemi kluky, z nichž každý vypa­ dal a choval se jako kterýkoliv z mých kamarádů, až na to, že byl lépe oblečený. Jakmile jsem si na to zvykl, byl jsem rád, že sedím s těmito skvěle vypadajícími kluky, vesměs homosexuály, protože pro mě zna­ menali menší konkurenci. Zeptejte se kteréhokoliv z asi čtyřiceti hete­ rosexuálních kluků, kteří chodili v minulém desetiletí do Vassaru. Mít kolem sebe spoustu gayů znamená, že holky jsou zoufalé. Naneštěstí tady však žádné holky nebyly, až na pár těch, které rády tráví čas s homosexuálními muži a které mně nic neříkaly. 203

Protože jsem se nudil a byl jsem Tucker Max, nemohl jsem si pomoct, abych z těch kluků nedostal nějaké informace. Měl jsem spoustu otá­ zek. Hodil jsem jednu na stůl. „Poslyšte, kluci, co máte nejvíc rádi, když někomu kouříte ptáka?" Vysvětlovali mi, že si přitom představují svého ptáka. „Zacházíš s ním jako s menší verzí tebe samotnýho." Prozradili rovněž, že nechat si ho kouřit od muže je mnohem lepší než od ženy, protože „my víme, co chceme. Ženy nemají ptáky, takže nevědí, jak si s nimi poradit." Ukázalo se, že dva z těch tří kluků měli se ženami hodně zkušeností: Christan Slater jich měl asi deset a Adam kolem osmi, tudíž měli dostatek materiálu ke srovnávání. Myslím, že jim mohu věřit. Odcházíme z Felt a rozhodneme se, že půjdeme do Manhole. Již z názvu „Mužská díra" si můžete představit, co to asi je. Ale dovolte, abych to vysvětlil hloupějším čtenářům jako můj bratranec: Manhole je slavný gay klub a populární je z jednoho důvodu: Probíhá tam spousta akcí pro gaye. Cestou do klubu má o mě Adam obavy. „Tuckere, určitě tam chceš jít? To místo je hodně... svobodný." Nech si to, pomyslím si. Přece se nebudu vyhýbat místu s takovým potenciálem pro vyprávění příběhů jen proto, že tam bude někdo mávat ptákem. „Poslyš, kámo, vyrůstal jsem na South Beach. Byl jsem v Thajsku. Neexistuje nic, co by mé mohlo šokovat nebo udivit." Ve skutečnosti jsem nikdy v Thajsku nebyl, ale přece si Manhole kvůli tomuhle drobnému nedostatku nenechám ujít. Po vstupu se člověk ocitl v obrovské místnosti, z níž vedla chodba do další obrovské místnosti. V přední místnosti byl uprostřed velký barvě tvaru hvězdy. U stropu visely desítky televizorů, podobné jako v běž­ ném sportovním baru, jenže tady neukazovaly sport. Pokud ovšem nepovažujete za sport důrazný a explicitní sex mezi muži s ptáky, jako mají muly vTijuaně. Stěny měly tmavou, špinavou hnědou barvu. Držel jsem se od nich po celou dobu nejméně šedesát centimetrů. A ještě něco: Všichni muži byli do půl těla nazí. Kromě mne. A nehodlal jsem na tom nic měnit. Jez a já čekáme ve frontě na záchod a každý chlap ve frontě ji oka­ mžitě pouští dopředu. Když se zeptá proč, dostane se jí odpovědi: „Protože ty doopravdy musíš." Dveře se otvírají a ze záchodu s jed204

nou mísou vycházejí společně tři muži. „Počkejte ještě," říká poslední. „Musím se ještě vymočit." Rozhodneme se s Jez, že půjdeme na záchod společné. Vejdeme dovnitř a nechám ji zavřít dveře, protože se jich nechci dotýkat. Stěny, které měly kdysi nějaký odstín oranžové, jsou nyní mastně hnědé, protože byly nové natřené spermatem. Některé skvrny byly i tři metry nad podlahou. Kdo tady šukal? Peter North? Vymočím se do umyva­ dla a rychle odcházím, aniž bych se něčeho dotkl. Pár namátkou vybraných událostí z několika následujících minut: Jeden kluk se mé zeptal, jestli mám rád americký fotbal. Řekl mi, že k jeho oblíbeným týmům patří Packers a Titans, líbí se mu víc než Oilers. Kromě Jez se tu vyskytovala jediná holka. Zeptal jsem se jí, jestli bych jí nemohl sáhnout na kozy. Bez zaváhání souhlasila, a tak jsem to udě­ lal. Líbilo se mi to. Jí také, protože si myslela, že jsem gay, a tudíž jí nic nehrozí; zatímco mně se to líbilo, protože jsem heterosexuál a ona měla báječné kozy. Oba jsme vyhráli! Pak jsme se s Jez usadili u baru v přední místnosti a její homosexuální kamarádi ji hned obklopili. Jez se bavila hlavně s Adamem a Christia­ nem Slaterem, další kluci, Uoyd, Dave a Mike, si povídali se mnou. Ti tři byli samozřejmě bez trička a mačkali se na mě. Začali se mě vyptávat, zda mě homosexuální porno, které běželo na televizních obrazovkách, neuráží nebo mi není trapné se na něj dívat. „Ne, vůbec ne. Porno je porno. Už jsem ho viděl v životě tolikrát, že jsem na to zvyklý. Většinou jsou záběry hodně zblízka. Nepoznáš, jestli je to mužská nebo ženská prdel, dokud neskončej." Když zjistili, že se nebráním diskuzi s homosexuální tematikou a že jsem v homosexuálním prostředí v pohodě, otevřeli se naplno. První téma mé docela zajímalo z klinického či sociologického aspektu a hlavně jsem o něm nic nevěděl: „Jak se chlapi rozhodujete, kdo bude šukat koho? Mám si představit, že když přijdou dva domů, hodí si mincí? Nebo si zahrají papír, nůžky, kámen? Jak to rozhodnete?" Vysvětlili mné, že existují dva typy homosexuálů: Ti, co jsou nahoře, a ti, co jsou dole. Ti první, chcete-li nadhazovači, rádi šukají, ti druzí, chytací, to mají rádi naopak. Většina homosexuálů dává něčemu před­ nost, ale mohou to mít oběma způsoby. Nicméně existuje určité pro­ cento, které to může mít jen jedním způsobem. Jestliže jdou společně

205

domů dva homosexuálové, kteří chtějí být pouze vespod, pak nešuká nikdo, ale zbývá jim orální sex. To pro mě byly důležité informace. Předtím jsem se domníval, že když si někdo vezme domů druhého chlapa, pak šuká nejdřív jeden a pak ten druhý, ale k tomu prý dochází zřídka, pokud vůbec někdy. Na jedné z televizních obrazovek byl gay, který prováděl druhému orálně anální sex, a začali jsme probírat jemnější aspekty takové čin­ nosti. Přiznal jsem, že jsem ještě žádné holce nelízal řiť, ale ony mné to dělaly a mné se to líbilo, zvláště když mi ho holka přitom ještě honila. Svěřovali mi všechna řemeslná tajemství o vylizování řiti a různých způ­ sobech, kterými se to dá ještě vylepšit. Ptali se mě, jestli si umyju zadek, než k němu nějakou holku pustím. Odpověděl jsem, že to ze zdvořilosti vždy udělám. Dave přikývl, že mám „dobrou kvalifikaci", protože neexistuje nic horšího, než jít dolů a najít tam „kaštany". Pak to začalo být dost divné. Dave začal zjišťovat mé hranice. Pro gaye je jisté skvělé, když může šukat heterosexuála, a byl by mě rád dostal. Dave: „Nechal by sis lízat řiť od néjakýho chlapa?" Tucker: „Ne, nejsem gay. Nic bych z toho neměl." Dave: „Dobře, ale kdyby ses nedíval a nevěděl bys, jestli je to holka nebo kluk?" Tucker: „Nevím jak ty, ale já se vždycky podívám, kdo mi chce strkat jazyk do řitě." Dave: „Kdyby s tím začala tvá přítelkyně a pak přišel nějakej chlap a dokončil to, tak bys to nepoznal." Tucker: „No... to nevím..., ale co by to muselo bejt za holku...? Hele, víš přece, že nejsem gay." Dave: „Víš přece, že gayové ti ho vykouřej nejlíp. Učíme pornoherečky, jak to dělat." Tucker: „O tom nepochybuju, ale to nic nemění na skutečnosti, že nejsem gay. Nemám rád ptáky. Kromě svýho, samozřejmě." Dave: „Já ho mám rád taky." Tucker: „To je od tebe hezký." Od té chvíli to s těmi kluky byla hra na postup a ústup. Zkoušeli moji sexuální orientaci různými otázkami a já se s nimi o tom rád bavil, ale vždy jsem udělal jasnou dělicí čáru, dřív než mi někdo z nich navrhl, abychom šli spolu na záchod. Zvláštní na tom bylo, že všichni věděli, 206

že jsem heterosexuál, ale přesto tři nejhezčí z nich to na mě pořád zkoušeli, zvláště Dave. Kdyby byl tenhle kluk heterosexuální, mohl mít holek, kolik by chtěl. Byl to naprosto jedinečný pocit být tak aktivně a agresivně pronásle­ dován kluky. Ted'jsem konečné pochopil, jak se asi cítí hezký holky, když je balí víc kluků najednou. Na jedné straně to lichotí, protože se vám dostává pozornosti a někdo po vás touží, ale zároveň z toho máte trapný pocit, protože víte, že těm chlapům jde jen o šukání a zajímáte je jen proto, co pro ně reprezentujete, nikoliv jako osoba. TO SNAD NE! OPRAVDU JSEM TOHLE NAPSAL? Pak se k nám připojil další chlap, který rychle přišel na to, že jsem heterosexuál a oni se pokoušejí zprostředkovat mi homosexuální zkušenost. Shodil pravděpodobně nejničivější konverzační bombu VŠECH DOB: (Varování všem chlapům: Možná byste neměli dál číst. Rozhovor, který jsme vedli, mi následující dvě noci bránil ve spánku a bude mě trvale a nezvratně děsit i v budoucnosti. Zachraňte svoji psýchu, dokud je ještě čas. Ženy se však nemají čeho bát.) On: „Vsadím se, že ses už s nějakým chlapem vyspal." Tucker: „Nech toho, prosím tě - vymyslel jsem si maximálně opilýho Tuckera, ale ani maximálně opilej Tucker Max nepřejde na druhý pohlaví." On: „Kolik jsi měl ženskejch?" Tucker: „To přesné nevím, něco v nízkejch třícifemejch číslech." On: „Stejně se vsadím, že jsi šukal chlapa." Tucker zcela zmatený: „Jak by se to mohlo stát?" On: „Mám pro tebe tři slova: transsexuál po operaci." Trvalo několik vteřin, než jsem si plně uvědomil smysl a význam tohoto výroku a než se profiltroval mým opilým mozkem. Tucker: „Cože? Udělal bys lip, kdybys vypadl. Nikdy jsem s někým takovým nešukal." On: „Nepoznal bys to." Tucker: „Dej mi nějakej důkaz." On: „Nespal jsi někdy se ženskou, která ti řekla, že nemůže přirozeně mazat, takže musí užívat KY?" Ne, to ne!

207

Tucker: „Nu... to ano..., pokud vím, tak dvakrát." On: „Tak vidíš." Tucker: „Ne, nebylo to tak. Jednou z nich byla Stacey, chodil jsem s ní na univerzitu a byla to v každém případě žena. A bylo jí sedmnáct, když jsme spolu šukali. Takhle mladá nemohla bejt ještě předělaná." On: „To asi ne. A ta druhá?" Prosím té, už ne... Tucker: „No, seznámili jsme se v Miami..." On: „Co tam dělala?" Tucker: „Striptérku." On: „Měla umělý prsa?" Tucker: „Měla." Tohle se nemělo stát. Zmanipuloval mě. Tucker: „Ne, člověče, nebyl to chlap. Neměla ohryzek." On: „Stačí dvouhodinová operace, po který jdeš hned domů. Snadná. Ataky laciná." Tucker: „Ale vždyť měla píču. VYPADALO TO TAK." On: „Chirurgie je dneska úžasná. Nejspíš měla i poštěváček." PROČ UŽ TOHO NENECHÁ? Tucker: „Ale byla měkká. Myslím její pokožka. Na dotyk to byla holka." On: „Jseš přece chytrej, a tak musíš vědět, co udělají s mužským tělem velký dávky estrogenu." Tucker: „A co její hlas? Nezněl jako u těch absurdních travestitů ve Springerových pořadech." On: „Zase estrogen. A možná i operace hlasivek. Kdyby měla jako striptérka nebo společnice lukrativní práci, máto pro ni smysl." Nemohl jsem se ani pohnout, jak usilovně jsem se pokoušel upamatovat se na každý detail, abych vyvrátil jeho argumenty. Tucker: „Počkej, počkej..." On: „Byla dobrá v orálním sexu, že?" Tucker: „Vždyť to byla striptérka! Ty se tím živí!" TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! On: „Byla vysoká? Vyšší než ty?" Tucker: „To jo." On: „Měl jsi někdy s jinejma holkama anální sex?" Tucker: „Měl." On: „S ní to bylo trochu jiný, že?" 208

Milosrdný bože! Měl pravdu. Zřetelně si na to vzpomínám. Tucker: „NECH UŽ TOHO! ŽÁDNÝHO CHLAPA JSEM URČITĚ NEŠUKAL!" On: „Já myslím, že jo." Tucker: „ZAVŘI UŽ KLAPAČKU! UŽ TO NEBUDU POSLOUCHAT!" On: „Nemusí tě to mrzet, to se stává hodně chlapům. Asi by ses divil kolika." Tucker: „TO NENÍ PRAVDA! NIC TAKOVÝHO SE NESTÁVÁ A JÁ UŽ SE O TOM ODMÍTÁM BAVIT! PROČ TO ŘÍKÁŠ? ŽÁDNÝHO PŘEDĚLANÝHO CHLAPA JSEM NEŠUKAL!" Byl jsem v ŠOKU. Další dva dny jsem nemohl spát a nedokázal jsem fungovat, protože jsem si v duchu neustále probíral každou podob­ nost, na kterou jsem si o této „holce" vzpomněl. Pořád ještě nevím, jak to bylo. Jistě, mél dobré argumenty, ale všechno, co jsem si o ní pamatoval, bylo ženské. To, jak voněla, její dotyky, vzhled, všechno. A byl to dobrý striptérský klub, kde jsem ji poznal, Rachel's ve West Palm Beach. Copak si tam tyhle věci nekontrolují? Pak mi vysvětlil, že někteří předělaní transsexuálové jdou před sexem do koupelny a tam použijí KY, aniž by o tom chlapovi řekli. Někteří ani nemají falešná prsa, protože po zvýšených dávkách estrogenu jim narostou středné velká prsa. Řekl rovněž, že nemusela být jediná. Po téhle debatě jsem měl v hlavě totální zmatek a nevěděl, co si o tom myslet. Pánové, všechno, co vám o tom mohu říct, je to, že byste se neměli bývalými sexuálními partnerkami zabývat. Mohli byste z toho zešílet. Stačí předstírat, že jste tohle nikdy nečetli, a žijte dál. Teď máte jistě pocit, že jste měli uposlechnout varování, že ano?

209

NECHCE BRÁT NE ZA ODPOVĚĎ Datum události: prosinec 2002 Napsáno: březen 2005 Toto se mi stává neustále a štve mé to. Kdykoliv marním čas a otálím, než přistoupím ke skupině holek, záko­ nitě mě k nim pozve ta nejošklivéjší. Nevím proč. Jedna známá holka mi řekla, že jsem sice atraktivní, ale nikoliv příliš hezký, tudíž si ošklivky myslí, že u mě mají šanci. Dodala ještě, že u lidí, kteří mě neznají, vyvolávám zdání nepřístupného člověka. Jaká ironie. Jednoho večera jsme si vyšli s kamarády popít a u vedlejšího stolu seděly samé holky. Jedna byla hodně hezká, druhá v posteli použitelná a třetí vypadala hrozně. Nepochybně alkoholická. Propadlý nosní můstek, úzký horní ret, krátký, vzhůru obrácený nos a hladká kůže mezi nosem a horním rtem - samé vypovídající znaky. Vypadala, jako kdyby ji někdo praštil do obličeje pánví na smažení. Než jsme stačili něco udělat, jedna z holek vstala a šla si se mnou promluvit. Chcete si tipnout, která to byla? Zatímco se kamarádi bavili s těmi šukatelnými, snažil jsem se Praštěné pánví jasně vysvětlit, že mi neimponuje. Říkal jsem jí ty nejabsurdnější nesmysly, věci, o kterých jsem si byl jist, že ji urazí tak, že se na mé už nebude chtít ani podívat, natož se mnou šukat: • „Nikdy s tebou nebudu chodit. Nikdy ti nezavolám. Už s tebou po tom ani nepromluvím, leda bych ti řekl, že máš vypadnout." • „Nastříkám ti to do vlasů. Víš vůbec, jak je těžký dostat sperma z vlasů?" • „Jestli s tebou půjdu domů, budeš mi muset vylízat prdel. A už jsem se tři dny nesprchoval." • „Budu tě šukat jedině zezadu a ty se na mě nebudeš smět dívat, protože by mi nestál." • „Budu chtít, abys měla na hlavě papírovej pytel s proříznutým otvo­ rem před ústy a jedině tak mi ho budeš moct vykouřit."

211

• „Ne, vážně, nastříkám ti to na záda, obléknu se a půjdu pryč. A na odchodu ještě rozbiju nějakou tretku, abych ti dal najevo, jak tebou pohrdám." Dokonce i vysloužilá striptérka nahoře bez škemrající o čtvrťák na par­ kovištích kamionů by mě poslala do prdele. Jestli si myslela, že žertuju, a to jsem také dělal, musela poznat, že zacházím příliš daleko. Která holka by se dál bavila s klukem, z něhož padají takové věty? Řekl jsem například, že bych ji šukal jedině zezadu, protože kdyby se na mě podívala, přišel bych o erekci. Ta holka mě měla někde zasta­ vit, není to tak? Neudělala to. Jen na mě dělala zamilované oči a tvrdila, že jsem ten nejzábavnéjší chlap, jakého kdy potkala. A takhle je to pořád. Už bych dávno skončil, kdyby neobjevila moji slabinu: točené pivo. Než jsem jedno dopil, už přede mnou stála dvě. Bylo zřejmé, že to povede ke katastrofě: Neustálý přísun Red Bullu a Goose vedl k tomu, že jsem byl stále ži­ vější a ironičtější... Čímž jsem ji stále více oslňoval... Což mi umožňovalo ji stále více tolerovat... Což jí dodalo odvahy, aby se ke mně nakláněla a nechala mé dívat se jí do výstřihu... Což způsobilo, že jsem jí řekl, že má pěkná prsa... Což vedlo k tomu, že mé začala masírovat v rozkroku... Takže jsem začal přemýšlet, jaká by byla v posteli... Abych dokázal pokračovat v této linii myšlení, musel jsem pít víc... Jistě, ošukal jsem ji. Ale to není všechno. Následujícího rána jsem se probudil v podivné posteli s růžovými hed­ vábnými povlaky. Asi minutu jsem vůbec netušil, s kým jsem šel domů, protože v posteli žádná holka nebyla. Pak se objevila Praštěná pánví. V hlavě se mi vyrojily všechny ošklivé vzpomínky. Dívka: „Co se děje? Vypadáš naštvaně." Tucker: „No tohle!... Nemůžu tomu uvěřit." Pak se mi to všechno vybavilo - včera večer mně tahle holka slibovala všechno na světě: snídani, vyprání prádla, felaci na požádání, úplně všechno. Ošukal jsem ji, takže teď by měla vyplnit své sliby.

212

Tucker: „Pokud vím, tak jsem ti říkal, že budu chtít ráno snídani." Dívka: „Jistě! Co chceš? Mám vejce a slaninu a palačinky..." Tucker: „Chci všechno. A taky jsi mi slíbila felaci na požádání. Dal bych si ji jako předkrm." Už je to tady zase. Takhle to dělám vždy. Kdykoliv šukám holku, která není příliš atraktivní, jsem na sebe ze zřej­ mých důvodů naštvaný. Pak, téměř za trest, chci, aby si uvědomila, že jsem ji ošukal. Nikoliv proto, abych předstíral, že toužím po vztahu, protože se k holkám chovám poctivě, ale protože mám pocit, že bych měl dostat svoji cenu v penězích zpátky v jiných oblastech. Cítím, že jsem ztratil kousek své duše tím, že jsem šukal nějakou holku, se kte­ rou bych nechtěl být viděn na veřejnosti. Dostal jsem předkrm (byla v tom opravdu dobrá) a pak jsem se díval na některé díly seriálu American Chopper, zatímco ona připravo­ vala báječnou snídani: omeletu s jitrnicí a sýrem, osmaženým čes­ nekem a opečenými cibulkami, jen rozpuštěnou slaninou, jak ji mám rád, anglický vdolek správné omašténý máslem, odstředěné mléko s ledem, jak ho mám rád, a kapucino (měla kávovar) se správným poměrem kávy a pěny. Když jsem skončil, málem jsem jí zatleskal, ale potřeboval jsem, aby provedla ještě jednu felaci. V následujících dvou týdnech to bylo špatné. Mohl jsem přijít do jejího bytu bez zavolání ve dvě hodiny ráno, vypíjet si mozek, šukat ji, jako kdyby mi dlužila peníze, celý den prospat v její posteli, zatímco byla v práci, a když se vrátila, dovolit jí, aby mi uvařila večeři. Pak jsme někam šli, ona za mé platila pití, a pak jsem ji poslal pryč dřív, než za mnou přišli kamarádi nebo jiné holky. Když přišla za mnou domů, přinesla žebírka z Carson's nebo kuře z Haroďs či nějakou jinou deli­ katesu, vyprala mi prádlo, šukala a kouřila na požádání a odešla, aniž by zůstala přes noc. Po nějaké době jsem z toho začal mít nedobrý pocit. Dámy, dovolte, abych vám dal jednu radu. Můžete vyhodit všechnu vaši hloupou ženskou literaturu, knihy o tom, proč mě nemá rád. Vy potřebujete vědět jediné: Muži s vámi budou zacházet podle toho, co jim dovolíte. Nic jako „zasloužilý" respekt neexistuje. Dostanete to, co od lidí chcete. Nechte chlapa, aby vás šukal do zadku, postříkal vám spermiemi záda, vypil vám všechno pivo, a on to udělá a odejde. Žádáte-li však respekt, bude vás buď respektovat, nebo se s vámi nebude stýkat. Věřte, že je to takhle jednoduché. 213

Můžete se ale taky chovat jako Praštěná pánví a podle toho to dopadne: Bodem zvratu, přesným okamžikem, kdy jsem se rozhodl ukončit tuto šarádu příchodů a odchodů, byl den, kdy se ukázala v mém bytě v dlouhém kabátu. Nacházel jsem se ve své obvyklé pozici: Seděl jsem na pohovce, díval se v trenkách na Jerryho Springera a ruku jsem měl v trenkách. Stála a usmívala se, dokud jsem nevzhlédl. Tucker: „Co to máš na sobě? Vždyť je venku pětadvacet stupňů!" Svlékla si kabát a ukázalo se, že má na sobě bílé tričko a kalhotky a na nich z nějakého speciálního obchodu nápisy. Tričko: Cecky Tuckera Maxe Kalhotky: Kundička Tuckera Maxe V sedmnácti letech bych si myslel, že je to ta nejsenzačnější věc, jakou jsem kdy viděl. V sedmadvaceti jsem jen třeštil oči na bezpro­ středně hrozící a nevyhnutelnou pohromu, k níž dojde jen proto, že se tahle holka do mé zamilovala. Ovšemže jsem se s ní toho večera vyspal. Pak jsem jí přestal volat. Domnívám se, že to byl důvod, proč se odstěhovala zpátky do svého původního bydliště. Jistý jsem si tím být nemohl, protože jsem od ní na mobilu neustále nacházel padesát nepřijatých hovorů a třicet e-mailů, které jsem mazal, aniž bych je četl. Nakonec jsem zablokoval její e-mailovou adresu a změnil číslo tele­ fonu. Nechal jsem ji podřadnějším chlapům, aby si s ní poradili.

214

TUCKEROVI PRASKLO SLEPÉ STŘEVO Datum události: leden 2003 Napsáno: březen 2003 V pátek ráno asi ve čtyři hodiny, když byla v Chicagu MTV, aby mě natáčela, se mi něco stalo se slepým střevem. Byla to tak silná bolest, že mé probudila. Jako by mé někdo bodl do břicha zrezavělým, zuba­ tým kuchyňským nožem a pak mně s ním otáčel ve vnitřnostech. Nevím, kolik pilulek Motrinu jsem si vzal, ale jisté o mnoho více než je doporučená dávka. Říkám-li o mnoho více, mohlo to být asi tak půl lahvičky. Po zbytek natáčení, což byly další dva dny, jsem měl tak hrozné bolesti, že jsem lahvičku téměř spotřeboval. Bylo v ní sto pilu­ lek - děti, doma to nezkoušejte. Na výzvy kamarádů, z nichž mnozí byli lékaři, jsem se rozhodl jít na pohotovost. Toto rozhodnutí bylo stvrzeno rozmluvou s Andrewem, který je chirurg. „Poslyš, mohl bys mít vážný problémy. S bolestí vnitř­ ností by sis neměl zahrávat. Musíš do nemocnice. Všeho nech a hned tam jeď." Byla sobota, asi jedenáct večer, a já jel hned na pohoto­ vost. Dojel jsem do Cook County Hospital, zaparkoval auto a postavil se do fronty, abych se nechal zapsat. Právě když mela přijít řada na mé, přijela sanitka s krvácející obětí střelby. Nevím, kolikrát byla zasažena, ale viděl jsem nejméně tři průstřely. Museli dokonce zavolat uklízečku, aby smyla krev z podlahy. Po tomto výjevu se už se mnou zdravotní sestra nezabývala a dala mi rovnou číslo. Bylo to, věřte mi, číslo 187. Podíval jsem se na něj, sledoval sestru, jak mizí v chodbě s nějakým Tupanem, a rozhodl se odejit. Takhle by to nešlo. Nevěřím v nadpřirozené jevy a nejsem ani trochu pověrčivý, ale některá znamení by se neměla ignorovat. Celý následující den mě trápila bolest. Asi v deset večer, když jsem ležel na pohovce, mě zaplavila doslova tsunami bolesti. Nic z toho,

215

co jsem dosud zakusil, mě na takovou bolest nepřipravilo. Měl jsem zlomenou paži, několik žeber a ruku, natrženou rotátorovou manžetu, natržené kolenní vazy, výrony v obou kotnících, prasklý ušní bubínek, stržené nehty na rukách, stoupl jsem si na hřebík, měl jsem brada­ vice na chodidle atd. atd., takže jsem se domníval, že jsem již zakusil široké a reprezentativní spektrum bolesti. Mýlil jsem se. Bylo to tak hrozné, že jsem musel sebrat všechny síly, abych se dostal z pohovky ke stolu, zvedl telefon a zavolal spolubydlícímu. Byl ve své ložnici. Spolubydlící: „Tuckere, proč mé voláš z obýváku?" Tucker sotva slyšitelným šepotem: nemocnice..." Spolubydlící: „Jasně, hned tam jsem... vydrž." Když jsme dojeli do Cook County Hospital, byla již bolest nesnesi­ telná. Zdravotní sestra přijela k autu s kolečkovým křeslem, odvezla mé do čekárny a chtěla mé vézt dál na pohotovost, když jí jiná sestra řekla, aby mě nejdříve vzala na sesternu a tam mi změřila tlak a tep­ lotu. Po cestě se mnou vrážela do všech dalších kolečkových křesel, stěn a překážek. Při každém otřesu jsem sténal bolestí, protože mé slepé střevo to cítilo jako zemětřesení o síle osm Richterovy stupnice. V sesterně mé sestra, Asiatka, která mluvila jen lámanou angličtinou, postavila do fronty, kde přede mnou stálo šest lidí. Díval jsem se na ně. Ani jeden nevypadal, že by měl kritické, životu nebezpečné vnitřní zranění. To mě rozzuřilo. Nával adrenalinu umož­ nil, že jsem vykřikl dostatečné hlasitě a vynutil si ticho v celé míst­ nosti. Tucker: „CO TO K SAKRU DĚLÁTE? PROČ JSTE MĚ VZALI SEM? PRASKLO Ml SLEPÝ STŘEVO A VY MĚ CHCETE NECHAT ČEKAT ZA NĚKÝM SE ZAROSTLÝM NEHTEM NA NOZE?" Sestra: „Máte bolesti?" Tucker, v němž tato otázka vyvolá nevěřícný úžas, takže se vzmůže jen na nejzákladnéjší reakci: „JSTE SNAD ÚPLNĚ BLBÁ?" Sestra (nezapomínejte, že mluví lámanou angličtinou z asijského ghetta): „Poslyšte, nemusíte bejt hned hruběj. Já se vám jen snažím pomoct a vy to nerespektujete. Jak to bolí?" Tucker: „PRASKLO Ml SLEPÝ STŘEVO A JE TO, JAKO KDYBY MĚ NĚKDO BODL DO BŘICHA. JAK BY SE VÁM LÍBILO, KDYBY VÁS 216

NĚKDO BODL NOŽEM DO BŘICHA? TAKY BYSTE NEMĚLA DOB­ ROU NÁLADU, MÁMO-SAN." Sestra: „VY MĚ CHCETE BODNOUT NOŽEM?" Otočí se k ostatním sestrám. „SLYŠELA JSI TO? SHANDO? CHCE MĚ BODNOUT!" Sestra 2 ke mně přijde: „Řekl jste, že ji bodnete nožem?" Tucker se snaží zachovat klid: „Neřekl jsem, že ji chci bodnout, ale jen jsem chtěl popsat, jak mé to bolí." Sestra: „ŘÍKAL, ŽE MĚ BODNE. ŽE Ml VRAZÍ NŮŽ DO BŘICHA." Tuckerovi právě došla trpělivost: „KURVA, NEŘEK JSEM, ŽE VÁS CHCI BODNOUT! NAUČTE SE PROBOHA ANGLICKY! JEN JSEM POPISOVAL, JAKOU CÍTÍM BOLEST, KRÁVO!" Sestra: „TEĎ Ml ŘEK, ŽE JSEM KRÁVA!" Sestra 2: „Pane, buď se budete chovat slušné, nebo zavoláme policii a..." Má tolerance byla u konce. Otočil jsem křeslo, zabral za kola a jel k ambulanci. Bolest byla stále silná, ale nahromadilo se ve mně tolik adrenalinu, že jsem to zvládl. Sestry se rozhodly, že půjdou se mnou, a Asiatka z ghetta mě začala tlačit. Celou cestu mě poučovala o respektu a každému, koho viděla, říkala, že jsem jí vyhrožoval, že ji bodnu nožem. Dotlačila mé do čekárny a předala sestře z ambulance. Sestra z ambulance: „Co mu je?" Sestra: „Řek, že jsem kráva, a vyhrožoval mi, že mé bodne." Sestra z ambulance se ke mně obrátí: „Vyhrožoval jste jí, že ji bod­ nete?" Tucker: „Nic takovýho. Prasklo mi slepý střevo." Sestra: „Řek, že mi vrazí nůž do břicha." Sestra z ambulance (stále se dívající na mé): „Řekl jste jí, že jí vrazíte nůž do břicha?" Tucker (svíjející se po celou tuto scénu bolestí): „Co je to za nesmysl? OVŠEMŽE NE! Chtěla vědět, jak moc to bolí, a já odpověděl, že jako bodnutí nožem. TEN, KDO MÁ BOLESTI, JSEM JÁ!" Položili mě na lůžko na kolečkách a místo, aby se věnovaly mně a mým bolestem, rozebíraly dál moje chování. V duchu se ptám, jestli u mě může někdy něco proběhnout normálním způsobem. Naštěstí vzápětí přišel jeden lékař a jedna lékařka. Položili mi pár otá­ zek, mačkali břicho a podobně a pak mé lékař požádal, abych se otočil na bok. 217

Tucker: „Na bok? Proč?" Lékař: „Potřebuju se podívat na vaši prostatu." Tucker: „COŽE??? RUKOU?" Lékař: „Ano." Tucker: „DO ZADKU?" Lékař: „Musím, protože můžete mít vážný problém s tlustým střevem nebo prostatou a to se dá zjistit jedině rukou." Tucker: „No to je tedy ÚŽASNÝ." Když si navlékal gumovou rukavici, lékařka se hihňala mým komen­ tářům, přestože jsem je nepokládal za nic zábavného. Lékař se k ní otočil a řekl jí, aby šla za plentu. Přerušil jsem ho. Tucker: „Poslyšte, doktore, nemohla by to udělat ona? Mám-li mít v zadku něčí prsty, ať jsou raději ženské. Jsou menší, drobnější a... jak bych to řekl... méně homosexuální." Ta žádost ho ohromila. Dokonce to na okamžik vypadalo, že mi vyhoví. Lékař: „Ne, lituju." Tucker: „Může ale zůstat. Mohu si na svůj večírek pozvat, koho chci." Tak tohle jsem nepotřeboval. Když pohyboval prsty v mé anální dutině a tiskl je na moji prostatu, přemýšlel jsem o tom, jak budu muset změ­ nit onu část v mé povídce Nejničivější konverzační bomba všech dob o mém análním panenství. Lékař i lékařka se nakonec shodli na tom, že mám roztržené slepé střevo a budu muset být operován. Nikdy mé nenapadlo, že by slova „připravte ho na operační zákrok" mohla mít takové strašné důsledky. Začal mé na něj připravovat hispánský ošetřovatel. Svlékl mě, navlékl mi nemocniční košilku, změřil tlak a podobné, píchl do mé jehlu, která měla jen o něco menší průměr než instalatérská trubka, a odmítl mi dát cokoliv proti bolesti, protože by to nepříznivé ovlivnilo anestézii. V tu chvíli jsem se domníval, že to horší už nemůže být. Bolest slepého střeva byla přímo vražedná, neměl jsem žádné prášky proti bolesti, trčely ze mne četné jehly, mél jsem mastnou řiť, do které mné strkal nějaký chlap prsty namazané KY, další chlap mě svlékl... Co horšího mé ještě mohlo potkat? Objevila se ještě jedna věc: Ošetřovatel mi řekl, abych si vyhrnul košilku z rozkroku, a vytáhl jakousi dlouhou trubičku. Nazývá se Foleyův katétr

218

a používá se k odvádění moči z močového měchýře, když nejste buď při vědomí (při operacích), nebo když to nemáte pod kontrolou sami (ochrnutí). Na délku měří přesně jeden metr. Stačil mi jediný pohled na tu zahradní hadici, kterou držel v ruce, aby se ve mné zastavilo srdce. Byl bych raději, kdyby mé znásilňovalo do zadku stádo nosorožců, než aby mi strčil tuto hadici do močové trubice. Slyšel jsem hrůzné vyprávění, jaké to je, když vám jí strkají do ptáka. Tucker: „Ne, ne, ne. Chcete mi tu věc strčit do ptáka, že jo? Proboha, řekněte mi, že se mýlím." Ošetřovatel: „Musím. Bude vám z ní při operaci vytékat moč." Ještě ani nezačal a už jsem se bránil. Byl jsem vyděšený. Uchopil jsem postranice lůžka na kolečkách a pevně se jich držel. Zhruba tak­ hle jsem reagoval, když mi začal zastrkávat katétr do penisu: „AAAAAAAAUUUUUUUNENENENENEAAAAAAAUUUUUU!" Tohle trvalo několik vteřin. Když to týrání konečně přestalo, utřel jsem si slzy v očích a pohlédl dolů v očekávání, že uvidím žlutou hadičku vyčuhující z mého penisu. Tucker: „Co se děje? Kde je ta hadička?" Ošetřovatel: „Byla moc tlustá. Budu muset vžit nějakou s menším prů­ měrem." To mě nepotěšilo a vyjádřil jsem svoji nelibost šňůrou zlostného klení, na které by mohl být hrdý každý přístavní dělník. Nakonec dostal do mé močové trubice jinou hadičku a já zapomněl na břišní bolesti. Do té doby jsem nechápal rčení „chcát žiletky". Akt zasouvání této požární hadice do mého penisu byl tak strašně bolestivý, že jsem zapomněl na předchozí bolest, která byla až dosud nejvétší bolestí, jakou jsem v živote zakusil. Cítím tu bolest ještě teď, když to píši. Nebo to jsou opary? Kdo ví? Pak mě nechali několik hodin ležet, aniž by mi dali něco proti bolesti. Pokaždé, když jsem se pohnul, pohnul se i katétr (mél jsem ho připev­ něný k noze náplastí), což vedlo k nové vlně bolesti a utrpení. Nejpodivnější na katétru bylo to, že sběrný vak ležel vedle mě v posteli a já vidél, jak se plní tmavožlutou močí, aniž bych kontroloval či cítil její tok. Bylo to divné, ale na noze jsem z ní cítil teplo a to bylo příjemné. Těsně před CAT rentgenem mi jedna ze sester podala obrovskou zkumavku s nějakou tekutinou, abych to vypil. Neměl jsem nejmenší představu, co to je, ale název na štítku chuť nepovzbuzoval. 219

Tucker: „Hydrosíran barnatý?" Sestra: „Je to činidlo, které zvýrazní vaše vnitřnosti, abychom na CAT rentgenu viděli jejich mapu." Mohla tomu právě tak říkat sperma v láhvi. Bylo to bílé, zakalené a husté a melo to nepříjemně slanou chuť. Víte, jak to chutnalo? Jako když vás holka vykouří a pak vás chce políbit. Chcete se polibku vyhnout, ale trvá na něm. Co máte dělat, než jí to dovolit? Znáte tu chuť, která vám pak zůstane na rtech? Přesné tak chutná hydrosíran barnatý. Byl to téměř bod zlomu. „Vždyť to chutná jako sperma. Copak jste mě už dost neponížili? Neměl bych si to nalít na obličej, abyste měli nějaký Bukkake fotky pro webový stránky okresu Cook? Udělalo by vám to radost?" Nakonec došlo na CAT rentgen a pak jsem čekal přibližné další hodinu na konzultaci s chirurgem. Byla to žena. Prohlédla si snímky a roz­ hodla, že mé nebudou operovat, protože mé slepé střevo neprasklo, ale vytvořil se na něm absces. Což znamená, že se tam vytvořila obrovská kapsa, kterou nemohou operovat, aniž by provedli celkovou kolonektomii. Následující rozhovor se odvíjel znepokojivě dokonce i pro mé. Lékařka: „Kdy vás to začalo bolet?" Tucker: „Asi před týdnem." Lékařka: „Před týdnem! Proč vám to trvalo tak dlouho, než jste sem přišel?" Tucker: „Nevím... Natáčel jsem s MTV?" Lékařka: „Vytočíte s MTV?" Tucker: „To by trvalo dlouho, než bych vám to vysvětlil." Lékařka: „Takže jste tu bolest nějak vydržel." Tucker: „Přesné tak. Hodné mi pomohl Motrin. A spousta alkoholu." Lékařka: „Hmm. Tak abyste věděl, mohl jste zemřít. Teď už to vypadá dobře, ale mohl jste dostat sepsi a zemřít. Bylo od vás hloupý, takhle dlouho čekat." Tucker: „Asi jo, víte, já nejsem moc chytrej." Pak přišel už známý hispánský ošetřovatel, aby mě dopravil do pokoje. Nejprve mné ovšem musel vytáhnout katétr. Bolelo to, ale nikoliv tolik jako při zasunování. Když ho vytáhl, následovala ošklivá, tmavožlutá tekutina. Tucker: „CO TO K SAKRU JE? NEPŘENESL JSTE NA MĚ KAPAVKU?" 220

Ošetřovatel: „Ze sterilního katétru nemůžete nic chytit. Je to jen dehydrovaná moč. Jste v pořádku." Tucker: „No dobře. Měl už jste katétr v močový trubici?" Ošetřovatel: „Ne, ale něco vám řeknu. Už jsem jich zaváděl stovky a nikdy nikdo neječel tak jako vy." Tucker: „Myslíte si, že jste komický, vy Paule Rodriguezi. Řeknu vám jedno: Až mé propustí, raději se někam schovejte. Já si vás ale stejně najdu a bez ohledu na mý slepý střevo vás nakopnu do zadku." Ošetřovatel: „Jak je libo, ale stejně jste ječel jako kurva." Kdybych dokázal vstát, určitě bychom se do sebe pustili. Po této menší slovní výměně přišel další ošetřovatel a píchl mi sluš­ nou dávku morfia. Už chápu, proč je tohle svinstvo návykové. Doslova jsem cítil, jak se droga dostává do žil a téměř okamžitě jsem zakou­ šel opiátem navozený klid. Od zlosti a bolesti jsem se dostal během dvou minut k nadpozemské radosti. Když jsem se pak znovu setkal s hispánským ošetřovatelem, dokonce jsem se mu omluvil. (Poznámka o morfiu: Každý, kdo mi zavolal nebo mě viděl v prvních dvou dnech po propuštění z nemocnice, může dosvědčit, že jsem byl mnohem hodnější, než jakého mě znali. Kdybych věděl o droze, která by mně pravidelně poskytovala takové pocity, stal bych se na ní závislý. Ted' už vím, co znamená, když lidé navyklí na heroin hovoří o „pronásledování draka". Za pouhý jeden den mně normální dávka oné látky již nestačila, vyžadoval jsem jí víc a víc, mačkal jsem zběsile zvonek, jakoby mi měla nějaká šlapka s velkýma kozama přinést talíř se šťavnatými vepřovými žebírky, a volal na sestry, aby sebou hodily. Postaraly se, abych přešel na kodein, se kterým se přestane snad­ něji. Mám to, čemu se říká „návykové sklony".) Pak mé odvezli do pokoje. Ležel tam ještě jeden člověk, ale protože už byla tma a já měl v sobě spoustu morfia, druhého pacienta jsem ignoroval a usnul. Probudil jsem se do úžasného výjevu. A smradu. Dvé velké černé sestry držely pacienta na sousedním lůžku a měnily mu podělaná pro­ stěradla. Dávaly mu přitom najevo nelibost. Sestra 1: „Proč pořád pod sebe serete?" Sestra 2: „Je to něčím, co snědl. Co jste jedl?" Chlápek ukázal na zbytky nějakého smaženého mexického jídla. Sestra 2: „Ne, tohle to nebylo." Ukázal na pepsi. 221

Sestra 2: „Ne, ani pepsi. Musela to bejt ta mrkev, byla ve stolici." Postaraly se o něho a odešly. Prohlédl jsem si ho a nebyl to hezký pohled. Byl to asi pětačtyřicetiletý černoch, vychrtlý jak Tracey Goldová, a mél vyholenou polovinu hlavy. Zdálo se, že nemůže používat pravou polovinu těla, jelikož všechno dělal levou rukou. Viděl, že si ho prohlížím, a kývl na mě způsobem, kterým naznačil „Co je?" Řekl jsem mu: „Tak jak to jde? Měl jste špatnej den?" Otvíral a zavíral ústa a pokaždé vydal jakési zachrochtání. Nakonec se mu podařilo ze sebe dostat nezřetelné „Jo". Vyholená hlava, nedo­ káže mluvit a ovládá jen levou polovinu téla - mrtvice nebo nádor na mozku. Chvíli jsme si takhle povídali a já jsem se naučil rozumět alespoň čás­ tečně jeho řeči. Právě jsme se bavili, když mi zavolala jedna známá holka. Řekl jsem jí, kde jsem, a ona slíbila, že se za mnou staví. Muž na vedlejším lůžku poslouchal a mával na mě, aby upoutal moji pozor­ nost, pak si přetáhl přes rozkrok přikrývku, vypnul ji a zaskřehotal: „Já... taky." Zasmál jsem se a holku požádal, ať vezme kamarádku pro mrtvicí postiženého pacienta, se kterým jsem na pokoji. Později téhož dne přišla hezká lékařka. Řekla: „Tak co, Randolphe, jak se daří?" Okamžité jsem zareagoval: „Jmenujete se Randolph? RANDOLPH! Pak máte přezdívku Ray-Ray, co?" Oba jsme se rozesmáli, což lékařku zmátlo. V té době jsem už dokázal interpretovat jeho chrochtání a celou půl­ hodinu jsem mu dělal tlumočníka a přitom s ní flirtoval a utahoval si z ní. Tucker: „Vy jste logopedka a nerozumíte vlastnímu pacientovi? Dostala jste titul poštou? Máte na diplomu fotku Betty Struthersový?" Při jejím odchodu jsme měli následující ping-pong: Tucker: „Jste hodně sexy, dáte mi svůj telefon?" Terapeutka: „Lituju, ale nedám - nedala bych vám ani poštovní smě­ rovací číslo." Tucker: „To je dobře. Raděj bych byl hluchej, než vás ještě chvíli poslouchat." Ray-Ray se smál tak, až mél slzy v očích. Nakonec vykoktal: „Byla... Byla by... byla by z nás... skvělá dvojka." 222

Když jsem ho pozoroval, jak jí obéd, litoval jsem ho. Pokaždé, když se pokusil něco sníst, musel si dát jídlo do levé strany úst a z pravé strany úst mu pak polovina vypadla. Neměl na té strané obličeje žádný cit, vlastně vůbec na celé pravé polovině těla, takže nad ní neměl žádnou kontrolu. Na jedné straně to bylo legrační, protože mu padala z úst polovina jídla, aniž by o tom věděl, ale na druhé strané to bylo deprimující, protože jsem měl pocit, že je to dobrej chlap, kterého postihl hrozný osud. Byl tak vyhublý, nejspíše z měsíců nečinnosti a upoutání na lůžko, že jsem mu v několika následujících dnech dával všechna nemoc­ niční jídla. Částečně jsem to dělal ze soucitu, ale věřte mi, že to pro mě nepředstavovalo žádnou ztrátu. Všechny hlášky, které jste sly­ šeli o nemocniční stravě, jsou pravdivé. Raději bych jedl nemocniční odpad než svinstvo, které nám dávali, i když to Ray-Rayovi chutnalo. Řekl bych, že lidi s poškozením mozku mají větší hlad. Večer téhož dne se zastavily Stydie a Laura a kromě jiných věcí při­ nesly i kuře z Haroďs. Nevěřím, že jsem měl někdy ze setkání se Stydií větší radost, protože Haroďs patří k mým nejoblíbenéjším jídlům na celé Zeměkouli. Páchlo to po celém jednom křídle nemocnice, ale já to bez sebemenších výčitek svědomí ihned sežral. Sotva Stydie s Laurou odešly, objevila se další holka. Přinesla mi Playboye, kterého jsem dal Rayovi, aby si ho prohlédl, zatímco jsem s ní prováděl věci, které bych dělat neměl. Věřím, že termín „léčivý orální sex" by se mél zařadit do lékařských lexikonů, neboť jsem se hned cítil lépe. Slyšel jsem, jak Ray-Ray přivolává zvonkem sestru, a vzápětí se začal pokojem šířit familiární zápach. Ačkoliv byl můj závěs zatažený, slyšel jsem je jasně. Sestra: „No to snad ne! Už jste se zase posral!" Ray-Ray: „Já... já... já..." Sestra: „Už jste zase jedl v posteli ty smažený věci? Proč nám to děláte?" Oba jsme se za závěsem rozesmáli a slyšeli jsme, jak je Ray-Ray pře­ mísťován na jiné lůžko. Sestra: „Už jsem vám říkala, abyste nic takovýho nejedl. Jen se podí­ vejte, jak vypadá ta postel!" 223

Ray-Ray: „Já... Já... Já chci... Sestra: „Kdybyste radši mlčel!" Dívka odešla za svým přítelem, protože smrad byl nesnesitelný. Když sestra dala všechno do pořádku, podíval se Ray-Ray na mě. Ray-Ray: „Po... po... pokazil jsem ti... rande." Tucker: „Nepokazil, to je v pořádku, udělala to i tak." Ray-Ray se chvíli se smál a pak vykoktal: „Jsi... jsi... správnej chlap." To číslo Playboye bylo docela vydařené (s latinoamerickými televiz­ ními hvězdami) a já se mu ve zbývajícím půldruhém dni dost věno­ val. Když jsem odcházel, zeptal jsem se Ray-Raye, zda si ho nechce nechat. Zavrtěl hlavou: „Já... já... už nebudu... nic takovýho potřebovat."

224

SEXUÁLNÍ PŘÍBĚHY Datum události: 2000-2005 Napsáno: květen 2005 Péro může být mocnější než meč, ale zjistil jsem, že ještě silnější je vagína. Bez ohledu na to, co se mi stane, kolik holek mě pozvrací, vysere se na mě nebo mě ošuká, nedám si s nimi pokoj a nebudu se ohlížet na následky. Zde je několik mých kratších črt, které se zabývají sexem a nezapadají do žádného většího celku.

Chceš se přitom nakazit? Když jsem žil v San Francisku, potkal jsem na jedné party hezkou holku. Svítila jen tlumená světla, alkohol byl zdarma a já byl nadržený to je vždy šťastná konstelace hvězd. Skončili jsme u ní v sanf ranciské čtvrti South Market (já bydlel v Mountain vlew, což bylo asi čtyřicet minut jízdy autem jižním směrem, takže se to dalo zvládnout). Začali jsme se líbat, rozepínat si knoflíky, háčky a opasky a všechno se nadějné rozjíždělo, když se náhle zarazila a zastavila mé: Dívka: „Než se dostáném dál, musím ti něco říct." Tucker: „Tak to řekni." Dívka: „Nedávno jsem měla genitální bradavice." Tucker tupě, nechápavě zírá. Dívka: „To se někdy stane." Tucker: „Promiň, neslyšel jsem dobře. Co jsi říkala?" Dívka: „Že se to stává... Měla jsem genitální bradavice, ale už jsou pryč. HPV jsou obvykle nepřenosný, pokud to zrovna nepropukne a ty budeš mít kondom. Nemusíš se... ničeho bát, ale myslela jsem si, že bude asi lepší..., když ti to řeknu." Tucker znovu delší dobu tupé nechápavě zírá. Dívka: „Stejné bysme použili kondom. Nedostaneš je. Bude to úplně v pořádku." 225

Tucker se začne zapínat: „Jak se odsud nejlíp dostanu na mezistátní silnici?" Retrospektivně z toho mám špatný pocit. Měl jsem pravděpodobně všechny sexuálně přenosné nemoci, které člověk zná, ale tahle holka byla alespoň upřímná a já ji zklamal. Odvážně mi odhalila kus své duše a já ji necitlivé pošlapal. Tohle dostala za to, že chtěla šukat s Maxem Tuckerem.

Kamarádi mají před ženskýma přednost Když jsem byl v New Yorku dojednat poslední záležitosti ohledně vydání této knihy, pozval jsem pár kamarádů, abychom společné popili, a několik holek, které mi poslaly e-mail, že by si se mnou chtěly někam vyrazit. Jedné z nich, Děvče, se zalíbil můj kamarád Kredit a celý večer s ním flirtovala. Zřejmé se vžila do role „přítelkyně" a dívala se na Kredita jako na vhodný materiál na to, aby se stal jejím přítelem. Byla hezká, trochu ostýchavá, ale smála se všem jeho vti­ pům. Místo aby s ním šla, mu však dala jen své číslo. Kredit odešel dříve, protože ráno vstával do práce, ale dívka chtěla ještě popít, a tak vzala mě a mého kamaráda Juniora do dalšího baru. Ještě nevypila ani dva drinky a už do mě začala dělat: ruce na mém rozkroku, svůdné pohledy, repertoár štětky. Ignoruju ji a vénuju pozor­ nost vodkám Club. O to víc se snaží. Junior žije v Connecticutu. Ujel nám poslední vlak z mésta, tak nás zdvořile pozvala, abychom zůstali u ní. Juniorovi přidělila pohovku a mně nabídla, že můžu spát na podlaze v jejím pokoji. Ani ne dvě minuty poté, co zhasla, už jsem byl v její posteli a strhávali jsme ze sebe navzájem šaty. Když jsme byli oba nazí, vklouzl jsem do ní. V nejlepším přestala spolupracovat a řekla vážným tónem: Dévka: „Počkej, já nevím, jestli bysme to měli udělat." Tucker: „Proč?" Dévka: „Nechtěla bych si to zkazit u tvýho kámoše Kredita." Tucker: „CHAHACHA... Myslím, že nato už je trochu pozdě." Dévka: „NENÍ! Musíš mi slíbit, že mu to neřekneš. SLIB Ml TO!" V mladších letech jsem se v takových okamžicích někdy choval jako úplný pitomec. Poté, co jsem si uvědomil, jak je to trapné, dodržuji pev­ nou zásadu: Nikdy žádné holce nelhat... Někdy mé však okamžitý biolo­ gický pud přivedl do situace, kdy jsem byl nucen tuto zásadu porušit. 226

Tucker: „Tak dobře. Ale teď se do toho zase dáme." Ovšemže jsem to Kreditovi řekl. Tahle holka by ode mě uprostřed pohlavního styku vymámila slib, že vyměním svého prvorozeného syna za tyčinku Twix. Navíc jsem mu to musel říct. Nemůže přece s takovou holkou chodit. Ještě by se do ní zamiloval a vzal by si ji. Na takovou svatbu bych rozhodné nešel.

Opilý Tucker volá holkám Léta tvrdím, že telefonní společnosti by měly vymyslet telefon se zaří­ zením na měření množství alkoholu v dechu. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem v opilosti někomu volal a vedl nechutné a hrozné řeči, aniž bych se na to druhý den pamatoval. Jednou to však bylo tak výji­ mečné, že se na to pamatuji. Po dlouhém pátečním večeru v mnoha barech jsem dosáhl opilosti Tuckera Maxe a vrátil se domů ve dvě ráno sám. Už jsem nešukal asi čtyři dny, což je u mě nevšední výpadek. Začal jsem prohlížet adresář v mobilním telefonu a volal na každé ženské jméno, na které jsem narazil: Tucker: „Janet, přijeď ke mně, jsem nadrženej." Janet: „Tuckere, já přece bydlím ve Washingtonu DC." Tucker: „A co?" Janet: „A ty jsi v Chicagu." Tucker: „Aha. A neznáš nějakou holku v Chicagu, která by ke mné chtěla přijet?" Tucker: „Kristo, přijeď sem." Krista: „Tuckere, je už pozdě." Tucker: „Má nadrženost nemá s otvírací dobou nic společnýho." Krista: „Když já nevím." Tucker: „ŘÍKÁM TI, ABYS TO UDĚLALA!" Krista: „Rozmyslím si to." Už si přesně nevzpomínám, kolik času jsem strávil na telefonu nebo kolika holkám jsem volal, ale vím jistě, že jsem se litoval, jaký jsem smolař. Odebral jsem se na pohovku a díval se na opakování seriálu The Shield, když se náhle ozvalo zaklepání na dveře. Sandra, se kte­ rou jsem občas šukal. Bylo to od ní milé. Vešla a chtěla pivo. Navigoval jsem ji k ledničce. Začali jsme se na pohovce trochu muchlat, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Kdo to, proboha, může ve tři ráno být? 227

Další holka, které jsem volal, Liz. Tucker: „Dáš si taky pivo?" Holky jen stály a střídavé se dívaly na sebe a na mé. Existuje způsob, jak změnit tuto katastrofální situaci v triumf, a i když je to rána na vel­ kou vzdálenost, jediný způsob, jak u stolu vyhrát, je hodit kostkou. Tucker: „Takže... Liz, Sandra je na holky a o tobě vím, že ráda experi­ mentuješ. Co ty na to?" Víte, jaký zvuk vydávají holky, když se naštvou tak, že nedokážou tvo­ řit slova? Je to něco mezi „fuj" a hadím syčením. Přesné takový zvuk vydala, otočila se a vyběhla ze dveří. Alespoň že Sandra zůstala. Otočil jsem se k ní. Postavila pivo na sto­ lek a sáhla po kabelce. Bylo třeba jednat rychle. Tucker: „Ne, počkej přece, nemusíš nikam chodit. Vůbec jsem ji nezval, je šílená a ..." Přerušil mě jakýsi nedefinovatelný hluk na schodech. Jako když se dvě holky spolu baví, pak kroky a nakonec se v mých ještě stále ote­ vřených dveřích objevila Krista. Tucker: „Ne, to ne!" Byl bych rád, kdybych mohl napsat, že z toho byl báječný sex ve čty­ řech, ale držím se zásady psát pravdivé. Kostky byly vrženy, padaly nadávky, žádná z těch tří už nikdy nepřišla a já si musel sehnat zbrusu nový ansámbl. Možná nějaký lepší chlápek než já by proměnil onu noc v cosi z Penthouse Letters, ale pro mé to skončilo s ptákem v ruce a nepořádkem v bytě.

Toxický šok Když jsem byl ještě na právech, chodil jsem s holkou, která se jme­ novala Vicki. Klasická blonďatá holka z Jihu: krásná, milá a nesmírné hloupá. Když jsme si někam vyšli s mými kamarády z právnické fakulty, bývala velmi tichá a šeptala mi věty jako: „S tím Zlatým chlapcem se bojím mluvit. Používá taková velká slova." Proti početí používala Depo-Provera, a i když to byl účinný prostře­ dek proti zamoření světa malými Tuckery, stávalo se, že občas trochu krvácela. Vždy mi to řekla a obvykle to nebyl žádný problém. (Pro neznalé muže: Jde o krvácení mimo menstruační období.) 228

Jednoho večera jsme se vrátili domů opilí a šukali jak diví. Sex s Vicki byl úžasný, protože patřila k holkám, které bez velkého úsilí dosáhnou vyvrcholení normálním sexem. Každou minutu nebo dvě mívala orgas­ mus. Miloval jsem to nikoliv proto, že z toho něco měla, ale proto, že jsem mohl být v posteli nemilosrdně sobecký a nevadilo to. Jakmile jsem vydržel víc než minutu, všechno se o sebe postaralo samo. Tohle kolo sexu v opilosti probíhalo stejně jako jindy. Poskakoval jsem a pumpoval a ona křičela a dosáhla orgasmu..., ale po krátké dobé mě začal bolet pták. Pokračoval jsem, ona mela další orgasmy, ale bolest se stále stupňovala. Byl to podivný moment: Představte si, co vám asi probíhá v mysli, když šukáte... a přidejte si k tomu záblesky intenzivní, bodavé bolesti, jako by vám PENIS o něco dřel. Cítil jsem v opilé mysli velký zmatek, ale pracoval jsem dál, rozhodnut nedovolit ničemu, ani zřejmé a pálivé bolesti, zabránit dosažení konečného cíle v podstatě všeho, co v životě dělám: osobního uspokojení. Soustředil jsem se a přesně lokalizoval bolest: Bylo to, jako kdyby špička žaludu narážela do něčeho tvrdého a drsného. Byl jsem opilý, takže mé nejdřív napadlo, že mám tak velkého ptáka, až vráží do jejího děložního čípku a škrábe se o něj. Jako by ho měla ze smirkového papíru. Ano, tak jsem hloupý, když šukám v opilosti. Snažil jsem se bolest přešukat. Pokoušel jsem se sám sebe přesvěd­ čit, že je všechno v pořádku, ale když už mi bolestí začaly slzet oči, musel jsem toho nechat. Tucker: „Poslyš, něco není v pořádku s tvojí vagínou." Zmatené na mě pohlédla a pak se uraženě zeptala: „Jak to myslíš?" Mél jsem penis ještě stále uvnitř, a tak jsem se snažil o diplomatické vysvětlení: „Bolí mě pták. Něco s tvojí píčou není v pořádku." Vstala, šla do koupelny a já zkoumal penis. Kolem uretry (močového vývodu) je jasně červená okrouhlá skvrna. Téměř všechnu kůži na pravé straně žaludu mám sedřenou. Jemné se dotknu rudé skvrny, pulzuje bolestí. Pálí to. Hrál jsem mnoho zápasů amerického fotbalu na rohožích Astroturf, a proto okamžitě vím, co to je: popálenina jako od rohože. Mám popáleninu na penisu? Jsem zmatený a naštvaný. Jak se to mohlo stát? Dveře koupelny se otvírají. Vstanu a chystám se Vicki něco jadrného říci..., ale v tom ji spatřím. Hystericky brečí, po tvářích jí tečou slzy

229

a cosi drží v ruce. Naše pohledy se střetnou. Rozkvílí se ještě hlasitěji a já se podívám, co nese. Nepoznám to, dokud se nepřizná. „Promiň, moc mě to mrzí. Úplně jsem zapomněla, že jsem to nechala uvnitř..." V ruce měla rudohnědý, na kusy roztrhaný Tampax. Vicki si ho vložila dovnitř, než jsme šli pít, a opila se tak, že si ho před sexem zapomněla vyjmout. Můj pták se o to patnáct minut bolestivě odíral... o PITOMĚJ TAMPON. I když jsem velký blbec, mám slabost pro hezký plačící holky, takže jsem Vicki objal a řekl jí, že je všechno v pořádku. Když přestala pla­ kat, podřízl jsem jí hrdlo. To je samozřejmě jen vtip. Ale jak se stává u takových spálenin, probudil jsem se následujícího rána se žluto­ hnědým strupem na žaludu penisu. Zůstala po něm jizvička, kterou můžete vidět dodnes..., pokud jste ovšem hezká holka.

Co je větší než velké? Dívka, s níž jsem se vídal, pracovala v kanceláři jedné finanční firmy. Každý pátek mívala celou kancelář pro sebe. Jednou jsem se za ní šel do práce podívat. Pokoušel jsem se ji přimět, aby se mnou šukala na šéfově stole, ale neprošlo to. Nechtěla ani na konferenčním stole, ani v kuchyňce. Nechápal jsem, v čem je problém (předtím jsme měli hodně sexu), takže se na ni snažím být hodný a postupuji pomalu. Strčil jsem jí ruce do kalhotek a masíroval klitoris. Zpočátku se jí to líbilo, ale pak se vykroutila. „Ne, teď ne." Ze zoufalství jsem jí prstem, na kterém jsem cítil její šťávu, přejel přes rty, jen abych ji poškádlil... NO TO SNAD NE! Na rtech a zubech mela velkou rudou skvrnu. Teď mi to dávalo smysl. Tucker: „Máš krámy? Proto nechceš píchat?" Dívka: „Mám. Nerada to říkám, protože mi to připadá trapný. Jak to víš?" Vzmohl jsem se jen na zvednutí obočí... pak si olízla rty... a já si přál, abych mél kameru a zachytil šokovaný a ohromený pohled, když ochutnala jazykem krev. Okamžitě odběhla do koupelny. Právě jsem si myl ruce v kuchyňce, když se vrátila. „Doufám, že o tom nenapíšeš, že ne?" 230

Opilé rozhovory po sexu Zde je několik zábavných citátů nebo útržků dialogů, které se týkají sexu nebo k nim došlo přímo v posteli, ale nepatří do žádného většího příběhu. • Toto se mi stalo s holkou, se kterou jsem se tehdy scházel dva týdny: Holka: „Miluješ mě?" Tucker: „Nepochopil jsem otázku." • Od holky, která měla sex nepochybně ráda: Holka: „Chci, abys mi načůral do mýho sprostýho místa." Tucker: „Co jsi říkala?" Holka opakuje stejná slova. Tucker: „Má to bejt nějaká předehra k Sesame Street?" • Toto se stalo s holkou, která se z nějakého důvodu domnívala, že jsme výjimeční. Já si to nemyslel. Holka: „Proč se neoholíš? Víš přece, že nenávidím strnisko." Tucker: „Promiň, zapomněl jsem, že ty jsi ta, která má ráda, když jsem oholenej." Holka: „JÁ JSEM TA, KTERÁ MÁ RÁDA, KDYŽ JSI OHOLENEJ! S KOLIKA HOLKAMA ŠUKÁŠ?" Tucker: „Možná se ještě neznáme. Ahoj, já jsem Tucker Max. Viděla jsi mý webový stránky. Seznámili jsme se přes ně." • Podobná výměna, ale s jinou holkou, která se málem stala mojí stálejší sexuální partnerkou: Tucker: „Líbej se ti holky?" Dívka: „Ptáš se mě na to pokaždý, když se sejdeme." Tucker: „Zapomínám, kdo odpovídá ano a kdo odpovídá ne." Dívka: „Nechápu, proč s tebou ještě píchám." Tucker: „Protože jsem úžasnej a neumíš se mě vzdát." Dívka: „Měl bys vědět, že než jsem tě potkala, měla jsem sebeúctu." Tucker: „To říkaj všechny." • O pět minut později se stejnou holkou: Dívka: „Jaká je tvá oblíbená sexuální technika?" Tucker: „No, přesně to nevím. Snad předstírat, jako by tu žádná

231

nebyla, rychle se udělat, pak ji nechat vyprat prádlo a uklidit a poté ji okamžité poslat pryč." • Toto se přihodilo s náhodnou holkou, kterou jsem sbalil v samoob­ sluze s potravinami. Jeli jsme domů, v autě měla nákup, a pak jsme se dali do šukání. Před sexem z ní vypadlo: „Nemusíš si nasazovat kondom. Jsem těhotná." • Tohle bylo vskutku deprimující. Byl bych rád, kdyby mi to řekla předem: „Jseš první chlap, se kterým spím od doby, kdy jsem byla znásil­ něná. Díky za to, že jsi tak jemný." • S touto holkou jsem šukal při puštěné hudbě. Nedal jsem tam nic úmyslné, bylo to nějaké CD se směsi hudby, které jsem náhodou měl. Jsme uprostřed soulože a začne zpívat Ludacris: Dívka: „Nemůžeš tam dát něco jinýho?" Tucker: „Proč?" Dívka: „Protože jsem píchala s jedním jeho bedňákem, abych se dostala za pódium, ale vůbec jsem ho neviděla. Naštvalo mé to." • S holkou, s jejíž kamarádkou jsem šukal: Dívka: „Nejseš vůbec tak dobrej, jak říkala." Tucker: „S ní jsem si dával záležet. Líbila se mi."

Miss Austrálie hluchoněmých dívek University of Chicago vyžaduje od studentů rok studia nějakého cizího jazyka, takže jsem si vzal americkou znakovou řeč. Učitelka si naši třídu oblíbila a pozvala nás na několik setkání hluchoněmých lidí v Chi­ cagu. Nejprve jsme si šli zatančit do jednoho baru, který si pronajala orga­ nizace hluchoněmých. Dostali jsme se tam dost pozdě, a když jsme procházeli vstupní halou, slyšel jsem hudbu, ale žádné hlasy. Domní­ val jsem se, že je tam prázdno, ale byla tam asi stovka hluchoněmých. Slyšel jsem jen cinkot sklenic a občas nějaké skřeky. Všichni na sebe zuřivě gestikulovali, vypadalo to dost strašidelně. Byl jsem představen dívce, která se stala Miss Austrálie hluchoně­ mých dívek. Byla moc hezká a myslela si, že má retardovaná schop­ nost znakové řeči na úrovni čtvrté třídy je roztomilá. Asi po dvaceti 232

minutách zoufalých pokusů o dorozumění jsem ji vyzval k tanci, pro­ tože jsem došel k názoru, že v tom budu lepší než ona, protože hudbu neslyší. Další omyl. Tančila skvěle. Hluchoněmí lidé si vybrali tento klub proto, že měl výtečný zvukový systém a oni při tanci hudbu vycí­ tili. Většina z nich tančila lépe než já. I tak jsem se jí ale líbil, navzdory tomu, že jsem neovládal znakovou řeč ani tanec. Při třetí schůzce jsme se spolu vyspali. Začal jsem s ní brzdit, a protože jsem ihned zjistil, že je divná, tak jsem se začal chovat stejné. Vydávala skřeky běžně, ale nebylo to nic proti tomu, když dosáhla orgasmu. ,/ÁÁÁÁRRRRCHCHCHAÁÁÁÁRRRRRGGGGGHHHH." Vyděsilo mě to tak, že jsem téměř zvadl. Nemůžete říct, že jste slyšeli holku při sexu ječet, dokud jste se nepostarali o orgasmus hlucho­ němé. Bylo to něco mezi ječením duševně zaostalého jedince a rza­ ním koně na jatkách. Nikdy v životě jsem neslyšel takový hrdelní výraz orgasmu. Sex s ní byl úžasný, ale zbytek vztahu nestál za nic. Neschopnost komu­ nikace je zpočátku roztomilá, ale když chcete zůstat doma a dívat se na The Sopranos a nejsou tam titulky, začne se hluchoněmá holka nudit. Uvedu jeden příklad, z něhož je jasné, proč jsme se museli rozejít. Byli jsme u mé v byté, milovali se a sex byl mimořádné intenzivní, když se náhle ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Oblékl jsem se, otevřel dveře a za nimi stál polda. Polda: „Ustupte, prosím, stranou. Byl tady slyšet křik a máme opráv­ něné podezření, že došlo k trestnému činu." Pohled na nahou hluchoněmou holku v mé ložnici poldům stačil, aby se otočili a se smíchem odešli.

Incident s čili papričkou při souloži Kde jsem potkal tuhle holku a jak se s ní seznámil, není důležité. Proč jsem s ní šukal a co se stálo následujícího rána, nestojí za řeč. Jak vypadá, je rovněž nepodstatné (ale pokud to chcete vědět, je to zrzavá dcera z Odpočívej v pokoji). Vše, co potřebujete k této záležitosti vědět, jsou tři věci: 1) Byl jsem na jednom domácím večírku v Chicagu, o který se starala jedna mexická restaurace. 233

2) Byl jsem velmi, velmi opilý a v jednom okamžiku jsem snědl něko­ lik hodně ostrých papriček chalapeňo, jaké mexické restaurace rády podávají. V tomto případě nebyly rozkrojené ani naložené. 3) Právě na tomto večírku jsem ji potkal. Šla se mnou nakonec domů. Jakmile jsme byli u mě, dali jsme se hned do práce. Začal jsem si hrát s její vagínou, strkal jsem do ní prsty, ale ona mě náhle přerušila, odtáhla mi ruku z rozkroku a zeptala se: Dívka: „Nejed jsi dneska večer ty pálivý papričky?" Tucker: „Jo, pár jsem jich mél." Dívka: „To snad není pravda! PROBOHA, TO PÁLÍ!" Vyskočila z postele, rozběhla se do koupelny a okamžité pustila sprchu. Byl jsem ještě hodné opilý, takže jsem byl zmatený. Šel jsem ke dve­ řím a zavolal přes ně: „Jsi v pořádku? Co se děje?" Zavolala na mě přes hřmot vody, „Umyl sis ruce, když jsi snědl ty pap­ ričky?" V tom okamžiku jsem si uvědomil, v čem spočívá problém, a oka­ mžitě jsem se hystericky rozesmál. Smál jsem se tak, že jsem nemohl dýchat. Pak jsem si vzpomněl, jaké to bylo, když mě pálil rozkrok z kapsaicinu (pamatujete se na povídku o Foxfieldu?), a trochu jsem se uklidnil, i když jsem se nedokázal nesmát. Zařvala na mě přes dveře: „Zavři už hubu! To není ani trochu legrační, pitomče! Jen se opovaž o tom něco napsat!"

Přátelská palba Karma je prevít a nakonec se mi vždy pomstí. V létě před zaháje­ ním studia práv jsem se v Miami stýkal s Courtney. Byla neuvěřitelně krásná - jedna z holek, na které fyzicky zareagujete v okamžiku, kdy je spatříte. Jednoho dne jsem ji šukal zezadu a byl to neuvěřitelný sex. Těsně před ejakulací mně vyklouzl pták ven. Aniž bych si to uvědomil, při­ razil jsem znovu a můj pták, místo aby se zasunul do její vagíny, uvízl ve štěrbině mezi půlkami (NIKOLIV v řiti, ale ve štěrbině jako párek v žemli... či něco takového.). 234

Skláněl jsem se nad ní a obličej jsem měl přímo nad týlem její hlavy. Pohlédl jsem dolů právě v okamžiku, kdy jsem vystříkl... DO SVÉHO VLASTNÍHO OKA. Přímý zásah do široce otevřeného pravého oka. Vůbec jsem to nevi­ děl přicházet... a to doslova. Od této chvíle už z vlastní zkušenosti vím, jak sperma štípe. Přímo PÁLÍ. Trvalo mi asi minutu, než jsem to z oka vymyl, ale štípání a zrud­ nutí vydrželo čtyři až pět hodin. Trhni si nohou, karmo.

235

TUCKER ZAČNE NA CHVÍLI PŘEMÝŠLET A ŠPATNĚ TO DOPADNE Datum události: duben 2003 Napsáno: červenec 2004 Jednoho pátečního odpoledne jsem seděl ve svém bytě v Chicagu, popíjel pivo a díval se na televizi. Okolo sedmé večer zazvonil telefon. Volala Karen, jedna z holek, se kterými jsem v té dobé spal. Udivilo mě to, protože jsme si obvykle volali nejdříve o půlnoci, a to i ve všed­ ních dnech. Tucker: „Už jsi namazaná?" Karen: „Hehe. Vůbec. Co děláš?" Tucker: „Nic. Dívám se na Morimota, jak dělá nějakej šílenej houbovej crěme brúlée. Bojuje na Iron Chef s restaurací Porcini." Karen: „Aha. Poslyš..., jdu dneska večer na nějaký divný rande, který mi sjednala kamarádka... tak mě napadlo, jestli bych se nejdřív nemohla zastavit u tebe a dostat trochu proteinovýho nápoje." Moc pěkné. Karen se zřejmé pokouší povýšit z občasné holky do postele na hlavní kuřačku mého ptáka. Tucker: „Dobře, zastav se. Budu doma." Karen: „Skvělý. Brzy se uvidíme." Tucker: „Poslyš..., přivez pár piv." Netrvalo ani deset minut a byla u mne... s balením dvanácti piv Miller Light. Karen se učí znát rozdíly mezi dobrým pivem a koňskou močí, protože jinak by se v mé hierarchii holek nedostala výš. Šla rovnou na věc, protože měla rande za necelou půlhodinu. Díval jsem se dál na Iron Chef, protože Morimoto je génius. Navíc jsem již show, kterou prováděla Karen, viděl. Je dobrá, ale to naznačovala celé měsíce. Je třeba tomu však věnovat pozornost až před koncem. Já se měl setkat s kamarády až v deset. Když okolo osmé odešla, pokračoval jsem v pití doma. Přemýšlel jsem o tom, jak je senzační 237

mít holku, která mi ho přijde vykouřit, než jde na rande. Nemusím být Hugh Hefner, ale pochybuji, že by existovalo příliš mnoho chlapů, kteří by si něco takového dokázali pravidelně zařídit. Pak jsem mél z jejího rande špatný pocit. Ten ubožák neměl ani tušení, že holka, které odtahuje židli a platí večeři a ke které se chová hezky, měla ještě před chvílí v puse mého ptáka. Nedej bože, aby ji na dobrou noc políbil. Rád bych věděl, zda ho napadne, že její pivní dech páchne nějak slaně. Na druhé straně jsem ho moc nelitoval. Z kurvy hospodyňku v domác­ nosti neuděláte, a dáte-li si s nějakou rande, své šance nezvýšíte. Domnívám se, že se někteří chlapi nikdy nepoučí. Samozřejmé nevěděl, co je Karen zač. Koneckonců si s ní dal rande proto, aby se o ní něco dozvěděl. Možná o ní něco zjistí, to se nikdy předem neví... KOUK HOLEK TOHLE UDĚLALO MNĚ? V šoku jsem vyskočil z pohovky a polil se pivem. Stalo se mné někdy něco takového? Byl jsem někdy za blbce, který někam vzal holku poté, co koupila jinému pivo a vykouřila ho? Můj bože, muselo se mi to stát. MUSELO. Seděl jsem někde s tolika ženami, že je nanejvýš pravděpodobné, že mi některá udělala totéž. A vzhledem k morální zvrhlosti spousty holek, se kterýma jsem něco měl, podezřelých v nejlepším případě a prostitutek v nejhorším, je téměř jisté, že nejméně jednou jsem takovým chlápkem byl. Jestli to udělala Karen pro mé, proč by to neudělala pro někoho jiného? Jsem dost v pohodě, ale na světě jsou mimo mé (a mých kamarádů) i jiní pohodoví chlapi. Navíc teď vím o ženách to, co jsem o nich dříve nevěděl. Za blbce jsem mohl být v minulosti mockrát. A proč se zastavovat jen u kouření ptáka? S kolika holkama jsem spal, které to dělaly stejný den i s někým jiným? Nebo přišly od jinýho chlapa rovnou ke mně? Aniž by se třeba jen vysprchovaly? Copak se dá něco takového zjistit? JAK? JAK BYCH SE MOHL NĚCO TAKO­ VÉHO DOZVĚDĚT? Neexistuje způsob, jak bych to mohl zjistit, kromě toho, že bych cítil sperma z jejich úst. A cítil bych ho vůbec? A CO KDYŽ JSEM HO I OCHUTNAL? Milosrdný bože... ujisti mě, prosím, že jsem ho neochutnal. Jinak budu muset jít zvracet. 238

Můj světonázor se okamžitě a trvale změnil. Bylo to podobné, jako když poprvé rozsvítíte v hotelovém pokoji ultrafialovou žárovku a vidíte, že úplně všude jsou skvrny od spermatu. Ať bude svět lepší nebo horší, nebude už nikdy stejný. Chodil jsem dvě hodiny po bytě a pak vyrazil na setkání s kamarády. Vysvětlil jsem jim celou situaci a oni se rozesmáli, utahovali si ze mé a říkali, ať se s tím smířím. To jsem nehodlal. Tucker: „Jak to můžete pojímat tak bezstarostně? Nemůžu bejt přece takhle STEJNEJ DEN podváděnej. To je pro smolaře a nicotné lidi, ale NE pro Tuckera Maxe!" Kamarád: „Asi to bude jinak, Sloppy Joe." Tucker: „Nech si hloupý vtipy." Kamarád: „Tuckere, tys to snad holkám nedělal? Abys jednu neošukal ráno, pak někam šel, sbalil jinou a ošukal ji taky?" Tucker: „NO A CO! TO JE PŘECE NĚCO ÚPLNĚ JINÝHO!" Kamarád: „A v čem?" Tucker: „PROTOŽE TO JSEM JÁ!" Kamarád: „Hele, copak sis ho nenechal dneska vykouřit? A nevyrazil jsi pak sem, abys sbalil nějakou jinou?" Tucker: „SEŠ IDIOTI!" Kamarád: „Poslyš, tohle se stalo nám všem a jinejm jsme to zase udělali my. Ženský jsou ženský a chlapi jsou chlapi. Stane se to každýmu." Tucker: „S TÍM NA MĚ NECHOĎ. JÁ JSEM TUCKER MAX. JSEM LEPŠÍ NEŽ VY VŠICHNI. MNĚ SE NIC TAKOVYHO STÁVAT NEBUDE!" Kamarád: „Ale prosím tě, může se ti to stát klidně dneska večer." Pil jsem a pil a pil, ale nebyl jsem schopen utopit myšlenky na to, že mě řada žen podvedla a já nejsem schopen zjistit, které to byly. To na tom bylo to nejhorší - nevědět. To a navíc fakt, že jsem někdy mohl líbat holku, která ještě měla přilepené na zubech sperma někoho jiného, se kterým to dělala před pětačtyřiceti minutami. Vím nejméně o jedné bývalé přítelkyni, která mé podvedla, ale byli jsme daleko od sebe a já šukal víc než Caligula, když jsem s ní chodil, takže mě to moc nenaštvalo. Ale co všechny ty holky, o kterých jsem si myslel, že jsou ze mě hotové? Kolik z nich šukalo za mými zády s jinými? Užíral jsem se rovněž tím, že mi ženy dělaly stejné věci jako já jim, a já nevěděl, že to dělají. Po celý život jsem si až doteď myslel, že mám 239

navrch, že já jsem hráč, a nikoliv ten, s kým si pohrávají. Odmítám být jen další trouba. Má iluze kontroly byla otřesena. Je zbytečné dodá­ vat, že to ovlivnilo moji perspektivu na zbytek večera. Tím, „ovlivnilo moji perspektivu" chci říci, že se „naprosto a nezvratně" něco změnilo a nedalo se to napravit. V prvním baru jsem obcházel holky s dotazem, jak často se takové věci stávají. Tucker: „Dovol, abych se tě na něco zeptal: Vykouřila jsi ho někdy nějakému chlapovi a hned potom šla na rande s dalším chlapem? Myslím stejný večer? Nebo jsi šukala s nějakým chlapem hned poté, co jsi ho jinýmu vykouřila, a tomu druhýmu to neřekla?" Dívka: „CO SI TO DOVOLUJEŠ?" Tucker: „Nehraj na mě stydlivku." Jistě si umíte představit, že takovými otázkami jsem získal u dam vel­ kou oblibu. V druhém baru jsem v prvních deseti minutách objednal tři rundy panáků. Přípitky zněly asi takto: „Růže jsou rudé, fialky modré, dostal jsem kuřbu od kurvy jedné a druhej chlap také." Mé přípitky nevěře vzbudily pozornost skupiny holek. Netrvalo dlouho a přišly si s námi popovídat. Kamarádi, kteří ještě neodsoudili všechny ženy na Zeměkouli k smrti pekelným ohněm a věčnému zatracení, si o mně vymysleli příběh, který by vysvětloval mé chování. Řekli hol­ kám, že jsem se právě rozešel s přítelkyní, kterou jsem miloval, a aby nebraly vážně nic z toho, co říkám. Je to můj první večer, kdy jsem si někam vyrazil, a jsem ještě zahořklý a zahanbený. Pomohl jsem jim potvrdit tuto lež přípitkem před další rundou panáků: „Tenhle panák bude skvělej a moc ho potřebuju, dneska vykouřila nejdřív mě, pak dalšího, tomu uvěřit nedokážu. Tímhle drinkem svý utrpení chci utopit. Všechny ženský jsou kurvy, to je třeba pochopit." Na základě toho vymyšleného příběhu si holky myslely, že jsem zábavný. Jedna z nich se mé pokoušela utěšit tím, že změnila téma hovoru a začala mluvit o hudbě. Řekl jsem jí, že jsem fanda country music, což není ani zdaleka pravda. 240

Dívka: „Opravdu? To je ale náhoda! Snažím se psát texty na písně country. Znáš třeba tu píseň .Opijme se a zašukejme si'? Přepsala jsem ten text jako .Postavme se do fronty na boty'" Tucker na ni tupě zírá nejméně deset vteřin. Dívka přehnané vesele: „Není to legrační?" Tucker: „Teď jsem ještě blbější, než jsem byl." Dívka: „Cože?" Tucker horečnaté přemýšlí: „Vsadím se, žes vykouřila už kilometry ptáků." Okamžité se ode mé odvrátí, a když odchází, vykoktá: „Seš... seš... SPROSŤÁK!" Tucker: „Chceš ještě něco říct? DOUFÁM, ŽE TI NEBUDE VADIT, KDYŽ TI NĚCO ŘEKNU JÁ!" To do značné míry zpečetilo náš osud v druhém baru. Ve třetím baru jsme našli hojnost terčů, ale já byl ještě stále příliš deprimovaný, než abych se o něco pokoušel, a tak mě kamarádi posadili k jednomu stolu a šli se porozhlédnout po holkách sami. Asi po třech vteřinách jsem se začal nudit a začal jsem bloumat po baru. Sebral jsem z baru nějaký růžový drink, když se holka, které patřil, dívala jiným směrem, usrkl jsem a okamžitě to vyplivl. Holka po mém druhém boku to využila, aby mě oslovila: Dívka: „Hnusný?" Tucker: „Hnusný jako prdel." Dívka: „Mně se prdele líbí." Tucker: „Jak se jmenuješ?" Kdyby to bylo jakýkoliv jiný večer, obrátil bych tento malý šperk v cosi o jazyku v řiti. Ale tento večer ne. Dnes to byla jen záležitost času, kdy to zpackám. Tucker: „Řekni mi upřímně, jestli bys néjakýmu chlapovi vylízala prdel a stejnej den políbila jinýho chlapa?" A jsem vyřízený. Mým kamarádům se daří u jedné skupiny holek a zdá se, že to dotáh­ nou ke zdárnému konci..., dokud jsem se nerozhodl, že chci slyšet zvuk rozbité sklenice. Pak nás všechny vykopli. Skončili jsme v jednom nočním klubu. Když jsme tam došli, byl jsem už tak opilý, že mé vyhazovač málem nepustil dovnitř. Má poslední jasná vzpomínka patří kamarádovi, který mi u baru zabránil dát si cosi dvojitého a snažil se mě zklidnit. 241

Kamarád: „Poslyš, už máš dost. Tohle už by pro tebe bylo nebezpečný." Tucker: „Jediný nebezpečný množství je žádný." Kamarád: „Kolik jsi mél drinků na posledním místě?" Tucker: „Ty počítáš MÝ drinky? Jestli chceš bejt účetní mejch jater, pak taky za mé můžeš zaplatit účet!" Kamarád: „VŽDYŤ JE STEJNĚ PLATÍM!" Tucker: „JSEM SLAVNEJ! TOHLE Ml ŽENSKÝ DĚLAT NEMŮŽOU!" Posadil mě do kouta a vydal se znovu na lov. O jeden nebo dva drinky později jsem se rozhodl, že si půjdu zatančit. Zcela ponořen do své rozhořčené sebelítosti jsem na tanečním parketu našel svoji spasitelku. V koutě klubu tančila osoba, které jsem mohl důvěřovat. Tančila sama. Našel jsem tu pravou. Duševně spřízněnou osobu. Osobu, která by mě nikdy nezradila a která by mě věčně milovala a nikdy nešukala za mými zády, aniž by mi to řekla. Byla to ta nejnádhemější žena, jakou jsem kdy viděl. Pronikavé modré oči a vlasy barvy písku. Úžasné tělo. Hluboký, moudrý pohled, který odha­ loval nadprůměrnou inteligenci a empatii. Obrovské charizma. Někdo, kdo mě podrží. A navíc mezi námi okamžitě zafungovala chemie. Tančili jsme asi hodinu, vyměňovali si svůdné pohledy, ostýchavé flirtovali a potichoučku si šeptali sladké nicotnosti. Každý úsměv byl oplacen úsměvem, každé pohlazení pohlazením. Konečně jsem našel někoho, do koho se mohu zamilovat. Byl jsem příliš opilý, než abych si to uvědomil, ale kamarádi mé po celou dobu sledovali... a všichni viděli, že tančím před velkým zrcadlem. Sám. V okruhu tří metrů ode mne nikde nikdo. Dovolte, abych to zdůraznil: Byl jsem tak opilý, že jsem tančil SÁM SE SEBOU v zrcadle. HODINU. V mé blízkosti NIKDO nebyl. Následujícího rána jsem si ze všeho večerního déní vzpomněl na jediné: že jsem se zamiloval. Kamarádi mě museli přesvědčovat, že jsem tančil sám a nikoliv s nejúžasnější holkou, jakou jsem kdy potkal. Taky mi řekli, že když zhasli světla, aby naznačili závěrečnou, vypo­ tácel jsem se z klubu na ulici a utekl před nimi. Naposledy mě viděli,

242

jak se kymácím, opírám se o výkladní skříně obchodů a zaparkovaná auta a křičím: „JESTLI CHCEŠ MÍT SE MNOU RANDE, TAK NESMÍŠ VYKOUŘIT NIKOHO JINÝHO ALESPOŇ ČTYŘIADVACET HODIN PŘEDTÍM! SLYŠÍŠ MĚ? A TAKY SI TĚ VYSPRCHUJU! MÁM SVÝ ZÁSADY! MUSÍŠ SI UDĚLAT VÝPLACH! JESTLI SE TI TAM VEJDE RUKAVICE, TAK JSI KURVA!!!" TAKHLE vypadá maximálně opilý Tucker. Naneštěstí maximálně opilý Tucker není zdarma. Jednou bude třeba zaplatit účet. Na kolik to přijde? Pojďme si to sečíst: Víte, že to byl náročný večer, když se ráno probudíte dehydratovaný a dosud omámený. Víte, že to byl nesmírně náročný večer, když se ráno probudíte dehyd­ ratovaný a omámený a nevíte, kde jste ani jak jste se tam dostal. Ale jen když se probudíte ve stavu maximálně opilého Tuckera, jste naprosto dehydratovaný, příliš se vám točí hlava, než abyste dokázal vstát, a přestože nevíte, kde jste ani jak jste se tam dostal, uvědomíte si, že jste se probudil VENKU, ve VEŘEJNÉM PARKU, a nějaký bez­ prizorný pes vám olizuje obličej. Zvedněte ruku, komu z vás se to již někdy stalo. Doplazil jsem se k lavičce, vytáhl se na ni a spatřil obrovskou sochu Tina Mana. Na zlomek sekundy mé napadlo, že zemřel a šel do pekla a že to sponzorovala společnost Warner Brothers. Byl to tro­ chu šok, protože jsem si vždy myslel, že vládnout v pekle bude Dis­ ney. Pak jsem se rozpomněl: Žil jsem v blízkosti parku nazývaného Oz Park, ačkoliv mě až do tohoto okamžiku nenapadlo, kde se to jméno vzalo. Povzbuzen faktem, že se nacházím blízko bytu, jsem se pokusil o chůzi. Po několika pádech a odehnání psa, který kolem mě poska­ koval, jsem našel Halstead a dostal se do svého bytu. Udržování rovnováhy a správná navigace mě natolik zaměstnaly a vyčerpaly, že až po příchodu domů jsem si uvědomil, jak strašně mě svědí obličej a temeno hlavy. Když jsem dokiopýtal ke dveřím, rozhodl jsem se zjistit, čím to je. Spolubydlícímu na mě stačil jediný pohled. Vydechl nahlas a v obličeji měl výraz „ach můj bože", jaký jsem u něj viděl mnohokrát. Obvykle se rozesměje, když vidí artefakty 243

mých flámů, ale tentokrát byl tak šokován, že se vzmohl jen na: „Běž se na sebe podívat do zrcadla." Osahal jsem si obličej. Měl jsem na něm cosi lepkavého a jakýsi tvrdý strup. Při pomyšlení, že to je asi krev a že mám nějaké zranění na hlavě, jsem spěchal do koupelny. V zrcadle jsem to spatřil: Dívala se na mě „má životní láska" s obličejem pokrytým zatvrdlými strupovitými zvratky. Ve vlasech jsem mél žlutou a hnědou žluč, kusy zvratků jsem měl v obočí a uších a na tvářích a na krku trávu, která uvízla ve zvratcích. Vypadal jsem jako zpackaná maskérská práce do filmu o strašidlech. Celé dílo bylo korunováno ve ztvrdlých zvratcích v mých vlasech: Malým, suchým psím hovnem.

Postscriptum Odezvy onoho večera tím však neskončily. Za prvé můj (již bývalý) spolubydlící mě bude do konce života po zásluze nazývat Posraná hlava. Za druhé se již nikdy nebudu dívat na ženy takovým způsobem. Nikdy. Tahle událost ve spojení s příběhem, který mi vyprávěl kamarád hned poté o své bývalé přítelkyni - nechala se před ním znásilnit skupinou Mexičanů, aby mu oplatila podvádění -, mé naprosto zničila. Nemohu si pomoct, ale pokaždé, když se teď podívám na nějakou ženu nebo s ní hovořím, mě hned napadne: „Vykouřila už ho dneska někomu? Kdy se naposledy nechala hromadné znásilnit migrujícími dělníky?" Jistěže jsem prováděl hrozné věci, ale kdokoliv na světě si může přečíst tuto knihu a dozvědět se, co jsem udělal. To, co mí vadí, je fakt, že nevím. Štve mě, že holka, se kterou se občas scházím, šuká i jinde, a to nikoliv jiné dny, ale těsně předtím, než přijde za mnou. Už nechodím na rande, protože jsem se naučil neutrácet za to peníze, ale rád bych věděl, kolik jich dříve přicházelo na rande s dechem, z něhož bylo cítit sperma. A kolik z nich jsem líbal. Rovněž by mě zají­ malo, kolik žen, se kterými jsem se seznámil v nějakém baru, šukalo s někým předtím, než vyrazily ven a pak šly domů se mnou. Odpovědi kamarádek, se kterými jsem se o tom bavil, se lišily. • Ty hloupější říkaly něco ve smyslu: „Mohla bych taky přijít a vykouřit ti ho?" Jasně, můžeš, ale přines pivo.

244

• Ty naivnější se divily: „Nějaká holka přijde k tobě, vykouří ti ptáka a pak jde na rande? Tohle žádná holka neudělá!!" Jasné, a ty jsi zase nikdy neměla přítele, který by tě podváděl. Vrať se k četbě knih, které si kupuješ v samoobsluze, a realitu nech na ostatních. • Pár užitečných odpovědí jsem dostal až od několika chytřejších kamarádek. Většinou zněly asi takto: „A to je pro tebe novinka? Že existujou ženský, který toho jsou schopný? Tuckere, myslela jsem si o tobě, že jsi chytřejší." Díky za to, že se teď cítím lépe. Jedna kamarádka to shrnula následovně: „Alespoň sis to uvědomil. Většina chlapů zůstane šťastně nevědomá. Mý kamarádky, který pod­ vádějí kluky, jsou přesně ty, který na promiskuitní vůbec nevypadaj..., takže jim to snadno prochází. Každej chlap, se kterým jsou, si myslí, že je to perfektní situace - příjemná holka, která se jednou či dvakrát tejdně o půlnoci zastaví, protože víckrát to nepotřebuje. Nechápou, že takhle perfektně to má zařízený s dalšíma čtyřma chlapama." Snažil jsem se jí vysvětlit, že kouřit mě je tak dobré, že to ženy opravdu chtěly dělat a bylo jim jedno, že jim to neoplácím, ale ona se jen zasmála. Ne, že by kouření mého ptáka byla nějaká nádeničina, ale představa, že by nějaký chlap byl o tolik lepší, aby ho holka nepodváděla, je směšná. Věřte mně, chlapi: Nezávisle na tom, jak jste dobří, budou si s vámi některé holky zahrávat... a vy si to pravděpodobně ani ne­ uvědomíte. Příliš dlouho se tím ale nezabývejte, protože jinak se zblázníte. Já se tím zabýval celý večer a skončil tím, že jsem tančil sám se sebou hodinu před zrcadlem a pak se probudil ve veřejném parku celý po­ zvracený a s psím hovnem ve vlasech - alespoň v tom mi můžete věřit. A tak se přes to přeneste.

245

PŘÍBĚH O PSU A ZVRATCÍCH Datum události: duben 2005 Napsáno: duben 2005 Píšu a sedím přitom v bytě bratrance Joshe v Dallasu v Texasu. Peru se s kocovinou, chutí zvracet a silnou touhou po spánku, takže to nedokážu zapsat, dokud je to čerstvé. I když to není ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy udělal, stálo to za to. Včera večer jsme šli do podniku s názvem The Corner na setkání se skupinou holek, které mi psaly e-maily. Byla to Joshova první zkuše­ nost s fanynkami mých webových stránek. Ačkoliv abstraktně chápe, co dělám, nedovede si představit, že to vede k šukání. Josh: „Dovol, abych se tě zeptal přímo: Holky ti posílaj e-maily, ty se s nimi sejdeš a pak s nima máš sex?" Tucker: „Jo. Se spoustou z nich." Josh: „Proč?" Tucker: „To nevím. Jsem pro ně přitažlřvej. Některý ženy jsou štětky. Kdo ví?" Josh: „Všechny ženský v Dallasu jsou štětky." Tucker: „Bůh jim požehnej, každý z nich." Přichází Lindsay, která mně poslala e-mail. Vypadá ještě lépe než na fotkách. Blondýnka s vlasy po ramena, hezkým nosem jako knoflík, sexy texaskou nosovou výslovnosti, světlýma očima, pro­ stě jižanská kráska. Její čtyři kamarádky se pohybují v rozsahu od „poměrně hezká" až k „co se jí stalo s obličejem", takže jsem zcela předvídatelné soustředil pozornost na Lindsay. Tucker měl jako obvykle štěstí, protože bratranec má přítelkyni, ale je úžasný hráč na křídle a rád baví ostatní holky, takže mě chránil z boku a já si mohl s Lindsay povídat. Asi po pěti minutách rozhovoru z ní vypadlo: Lindsay: „Nemohli bysme bejt jen kamarádi?" Tucker: „Jak to myslíš?" 247

Lindsay: „No, nechtěla bych, aby sis myslel, že jsem přišla jen proto, abych s tebou měla sex." Tucker: „Mluvil jsem snad o sexu?" Lindsay: „Ne, nemluvil..., ale... no víš..." Tucker: „Nelam si tím hlavu. Seď, bav se, ono to nějak dopadne." Dovolte, abych vám přeložil tento rozhovor z milostné řeči do normál­ ního jazyka: Lindsay: „Chci s tebou šukat, ale nechci, aby sis myslel, že jsem dévka." Tucker: „Pomohu ti, aby ses tak necítila, i když se tak chováš." Lindsay: „Dobře. Chci s tebou šukat, ale musí to vypadat, jako že je to z tvé iniciativy. Musíš si to zasloužit." Tucker: „Klídek, mám to pod kontrolou." Teď, když byly šance na šukánís Lindsay vysoké, záleželo už jen na tom, abych vynášel správné karty. Ženy jako skupinu moc dobře neznám, dokonce ani netvrdím, že bych dokonale znal jakoukoliv ženu. Jakmile si totiž začnete myslet, že máte nějakou ženu přečtenou, může se vám stát, že si to rozdá se skupinou přístavních dělníků. Lindsay část práce vykonala za mě, protože se opila. Pil jsem dvo­ jité Goose s Red Bull a Lindsay si mě hleděla. Pak se z ničeho nic zeptala, s kolika ženami jsem se vyspal. Lindsay: „S kolíka holkama jsi spal?" Tucker: „Na tuhle otázku nikdy neodpovídám, protože to k ničemu dobrýmu nevede." Lindsay: „Já měla jen dva kluky." Otevřeně jsem se jí vysmál do obličeje. (Poznámka: je jí čtyřiadvacet.) Lindsay: „JE TO PRAVDA!" Tucker: „Tak dobře, ať je po tvým." Lindsay: „JETO PRAVDA!" Tucker: „Mně je to jedno, ale dovol, abych ti řekl, co vím o ženách: Ženy lžou. Hodně. A zvláště v tomhle." Lindsay: „Já nelžu." Tucker: „Tak dobře, věřím ti. Ale stejné na tom nezáleží. Vždyť jsme jen kamarádi." Lindsay: „Nech toho." Opět překlad do normální řeči: Lindsay: „Zeptej se mé, jestli jsem dévka." Tucker: „Ne." 248

Lindsay: „Zkoušela jsem tě, jestli se mnou budeš zacházet jako s dévkou a budeš očekávat, že se s tebou hned první večer vyspím." Tucker: „Já vím. A teď ti ukážu, jak umím bejt vyzývavej." Lindsay: „Zkoušku jsi úspěšně složil. A tvá vyzývavost se mi libí." S pokračujícím večerem byla stále opilejší. Vrážela do lidí u baru a říkala nesmysly do mobilu. Kamarádky říkaly, že takhle opilou ji ještě neviděly. Protože jsem nechtěl, aby mé překonala, pil jsem panáky s polovinou lidí u baru, dokud jsem se neopil také, a to jako Tucker Max. Jen se opít a chovat se pošetile nám však nestačilo, a tak jsme se začali líbat a osahávat. Ano, ten opilý pár, který všichni odsuzovali za to, co dělal na veřejnosti, to jsme byli my. Nakonec toho nechala a odstrčila mě. Lindsay: „Já takový věci nikdy nedělám. Nechápu, že jsem se takhle namazala." Tucker: „Chceš už domů?" Lindsay: „To je dobrej nápad." Tucker: „Je jasný, že řídit nemůžeš. Chceš, abych ti zavolal taxíka nebo našel kamarádky?" Lindsay: „Ne. Jseš střízlivěj? Můžeš mě tedy odvézt domů. Je to necelý dva kilometry." Překlad: Lindsay: „Chci s tebou šukat, ale nejdřív jsem se musela opít, abych mela výmluvu, až vystřízlivím." Tucker: „Chceš z toho vycouvat? Nemusíme to dělat." Lindsay: „Já vím, ale chci se s tebou vyspat. Jedeme." Odvezl jsem ji domů a hned u dveří mě začal kousat do kotníků její mrňavý pes. Mám psy rád, ale nikoliv ty bez mozku a velikosti krysy, kteří jsou v m ó d e u žen, co by byly rády jako Paris Hiltonová. Tohle byl jeden z nich. Lindsay: „Ahoj, Tuckere! Jak se máš?" Tucker: „On se jmenuje Tucker?" Lindsay: „Mám ho už rok, dávno předtím, než jsem se podívala natvý webový stránky." Pak jsme přešli k věci a začali šukat. Nejsem v ní ještě ani minutu, když mě zastaví. Fajn, nic se neděje, některý holky snad potřebují trochu času. Začneme znovu šukat a znovu mě zastaví. 249

Tucker: „Co se děje? Něco není v pořádku?" Lindsay: „Ne, nic se neděje." Zase začnu... a ZNOVU mě zastaví. Tucker: „Poslyš, buď se vykaď, nebo slez z nočníku. Jestli nechceš, budu tvý rozhodnutí respektovat, a budeš-li chtít, tak odjedu. Ale musíš se rozhodnout, abych věděl, co mám dělat, protože hra musí skončit. Takhle popojíždím jen v dopravní zácpě." Dojde k rozhodnutí, že chce mít sex. Začneme šukat a musím říct, že si vede v posteli dobře a říká mi, co chce. Bez návodu jsem sobecký a dominantní, ale ona věděla, co dělá, a spojila svá přání s mým sty­ lem. Když jsme skončili, zeptal jsem se: Tucker: „Tak s kolika muži jsi spala?" Lindsay: „Se dvěma." Tucker: „Mně můžeš říct pravdu." Lindsay: „NE, vlastně se třema. Musím počítat i tebe." Tucker: „CHACHACHACHA! Co vlastně děláš? Účetní u Enronu?" Lindsay: „BLBČE!" Jde do koupelny, aby udělala to, co dělají ženy po sexu. Při šukání se mi zvedal žaludek, ale dokázal jsem to zadržet, dokud se neudělala. Teď už jsem to ale musel udělat. A nemělo to být jen obyčejné zvra­ cení, ale takové, při kterém slzíte, pálí vás vnitřnosti a chtělo by se vám zemřít. Díky, tequilo! Vzápětí jsem zpanikařil. Kam se mám vyzvracet? V koupelně byla ona. Není tu žádná veranda. Pokusil jsem se otevřít okno, ale byly na něm žaluzie. Už jsem zkoušel zvracet mezi nimi. Nejde to. Dostávám spásný nápad. Odstrčil jsem postel od zdi a vyzvracel se mezi ni a stěnu. Byl toho snad plný kýbl. Díky tomu, že byl na podlaze koberec, nebylo slyšet žádné čvachtání a zvratky se ani příliš nerozlévaly. Jen jsem trochu pozvracel stěnu a nechal hromadu pod její postelí. Než se vrátila z koupelny, stačil jsem vrátit postel na původní místo a trochu se zotavit, takže jsme mohli začít znovu šukat. Protože byla opilá, necítila můj odporný dech. Nebo ano a nekomentovala to. Podruhé to bylo ještě lepší. Uprostřed šukání jsem však zaslechl zvláštní srkání. Nejprve jsem usoudil, že tyto zvuky vydává její vagína, takže jsem se chvíli nehýbal, ale nepřestávalo to. Pak jsem zaslechl

250

zakňučeni, jako když můj pes chce ven. Došlo mi, že její pes je pod postelí a něco tam žere... PES ŽERE MÝ ZVRATKY! Co teď? Nemohu vstát a psovi v tom zabránit, neboť bych musel při­ znat, že jsem jí pozvracel podlahu a neuklidil to po sobě ani jí o tom neřekl. Nepřišel jsem na jiné řešení, než pokračovat v pohybech v posteli v naději, že toho nechá. Srkání přestalo, ale pes o to víc kňučel. Lindsay: „Tuckere, co tam dole děláš? Myslím, že se líže. Ten pes je šílenej." Po dvou nebo třech vteřinách se znovu ozvalo srkání. Skvělé. Snažil jsem se současně: 1) Potlačit smích. 2) Potlačit myšlenky na to, co ten pes dělá pod postelí, abych znovu nezvracel. 3) Udržet si erekci a pokračovat v šukání. Představte si tu scénu: Totálně opilý a se zvratky v dechu jsem upro­ střed soulože na dívce, s níž jsem se seznámil teprve před šesti hodi­ nami, a její pes pod postelí hlasitě hoduje na mých zvratkách. Co byste udělali? Co jsem měl udělat já? Když máte pochybnosti, jebejte ještě víc. Přesně tohle jsem udělal. Pak se to zlepšilo. Dokončil jsem práci a oba jsme usnuli. Někdy upro­ střed noci mě vzbudil plný močový méchýř. Když jsem slezl z postele, uvízla mi noha v něčem nepříjemném. ... existuje jen jediná věc, která se vám takto protlačuje mezi prsty. Bylo tu dost světla z pouliční lampy, abych viděl všude po podlaze psí průjem. Otřel jsem si nohu o podlahu, takže na bílém koberci zůstala hnědá šmouha. Poskakováním po jedné noze jsem se dostal do kou­ pelny a pak se vrátil. Spal jsem dál a předstíral, že se nic nestalo. Nakonec to není můj pes a ráno to uvidí sama. Vstala asi za hodinu a stoupla do hovna. Lindsay: „TUCKERE, TO SNAD NE! Tys to udělal na podlaze! Proč to děláš?" Tucker: „Nejspíš ze žárlivosti, že s tebou nemohl dneska spát v posteli." Lindsay: „Ještě nikdy to doma neudělal!"

251

(Rozsvítila.) Tucker: „Jak dokázal udělat tu velkou šmouhu na koberci? Je dlouhá dobrejch šedesát centimetrů." Lindsay: „NO TOHLE! Jak jsi to udělal? PODÍVEJ SE NA TEN KOBE­ REC! OŠKLIVEJ PEJSEK! FUJ!" Tucker se k ní připlazil a začal jí oblizovat obličej. Jeho dech páchl zvratky. Lindsay: „Tak dobře, odpouštím ti. Ale už to nikdy nedělej."

Postscriptum Následující den jsem od ní dostal e-mail: „Snažila jsem se být dobrou hostitelkou, protože nejsi odsud - ale ještě nikdy v životě jsem nebyla tak opilá, takže se nehlásím k ničemu, co se včera v noci stalo." Je třeba, abych její slova překládal do srozumitelné řeči? Zvratky nenašla a já jí o nich samozřejmě neřekl, takže to skončilo tím, že jsme byli večer zase spolu. Tucker: „To musela bejt zábava uklízet všechno to svinstvo, co?" Lindsay: „To teda jo. Hroznej bordel. Ve Walgreens jsem musela kou­ pit spoustu čisticích prostředků. Dvě hodiny jsem drhla, čistila a de­ zinfikovala podlahu a přitom to tam ještě POŘÁD smrdí." Tucker: „Asi něco sežral. Nejspíš bys to tam měla pořádné prohléd­ nout. Možná se podělal nebo pozvracel ještě někde jinde. Psi to tak­ hle délaj."

252

PŘÍBĚH Z TEXASKÉHO MIDLANDU Datum události: duben 2005 Napsáno: duben 2005 Midland v Texasu je úžasný. Ne snad proto, že by byl zábavný a míru­ milovný a že by v něm byly krásný holky. Midland je úžasný, protože je neuvěřitelné a nenapravitelně zvrhlý a drsný. Vzpomeňte si Na půl­ noc v zahradě dobra a zla, kdy John Cusack volá svému vydava­ teli a říká: „Je to tady jako Jih proti Severu na mescalinu. Každej je ozbrojenejažpozubyapodnapilej. New York je nudnej." Buďte vítáni v texaském Midlandu. Jel jsem tam na návštěvu ke kamarádu Dougovi. Seznámil jsem se s ním na jednom večírku v Austinu. Přišel ke mně v zaolejovaných dží­ nech zastrčených do špinavých kovbojských bot a se širokým úsmě­ vem řekl: „AHOJ, ty jsi Tucker Max, že?" Strčil mi do ruky vizitku, na které stálo: (jeho plné jméno) vrtání naftových vrtů Také: zahajování revolucí, organizace orgií, potlačování povstání, krocení tygrů, plánování vražd, odpaňování panen. Rovněž kázání a vedení zpěvu na evangelických shromážděních. Vím, že má první myšlenka byla stejná jako teď ta vaše: Ten kluk je blázen. Navzdory absurdní vizitce jsem s ním párkrát někde poseděl a ukázalo se, že je to skvělý kluk. Když mě pozval, abych na týden přijel a pracoval s ním na naftových polích v západním Texasu, které patří jeho rodině, neváhal jsem. Přistál jsem na midlandském letišti, a když jsem si vyzvedl zavaza­ dlo, spatřil jsem Douga čekat ve velkém nákladáku, jehož motor vydá­ val protivné NOK NOK NOK NOK zvuky dieselových motorů. Musel jsem se natáhnout, abych dosáhl na kliku u dveří, protože nákladák měl obrovské, sto deset centimetrů vysoké pneumatiky a zvednutou

253

nápravu, čímž se dostal spodek do výšky asi metr dvacet. Když jsem otevřel dveře, bylo sedadlo ve výši mých očí. Ještě než jsem se stačil vysoukat nahoru, Doug už mi podával pivo. „AHÓÓÓJ! BUĎ VÍTÁN V MIDLANDU!" Byla neděle, tři hodiny odpoledne a měl přede mnou náskok nejméně šesti piv. Všude po podlaze se válely prázdné krabičky od žvýkacího tabáku Copenhagen, pomačkané plechovky od Keystone Light, chil­ ské náboje ráže 7.62 a zásobníky ráže 45 s náboji firmy MagSafe s dutou špičkou. Na poličce na střelné zbraně - ano, měl v nákladáku takovou poličku - ležela útočná puška a na přístrojové desce pis­ tole H &K USP v pouzdře. Pokud neznáte střelné zbraně, pak vám to vysvětlím: S takovým arsenálem se Doug vyrovnal kterémukoliv poldovi v zemi, včetně příslušníků SWAT, a pravděpodobně by mél nad mnohými navrch. Jeli jsme k němu asi dvacet minut. Cestou nic nepřipomínalo civili­ zaci. Všude pouze vyprahlá rovina s roztroušenými stromy mesquite (které spíše připomínaly keře, ale Doug trval na tom, že to jsou stromy) a občas nějaký laskavec ohýbající se nad silnicí. Jediným oživením v této pustině byla obrovská cedule, na které stálo: „Buďte vítáni v Midlandu, v domové George a Laury Bushových." Po necelých dvaceti minutách jízdy jsem pochopil, co měl na mysli generál Sheridan, když prohlásil: „Kdybych vlastnil peklo a Texas, Texas bych pronajal a žil v pekle." Dojeli jsme k Dougovi a první věc, kterou jsem spatřil, byl Colt ráže 45 na kuchyňské lince. Mířil na mě. Všiml jsem si, že kohoutek je natažený a po bližším zkoumání jsem zjistil, že BUBÍNEK JE PLNÝ NÁBOJŮ. Vyrůstal jsem v blízkosti střelných zbraní a věděl jsem, jak se používají, tak jsem instinktivně revolver zvedl a ke své úlevě zjistil, že je zajištěný. Pak jsem zbraň okamžitě položil. Tucker: „KÁMO, proč máš v komoře náboj a nataženej kohoutek?" Doug: „Pojistka tak lepší funguje." Tucker: „Lip, než kdyby v revolveru nebyly ŽÁDNÝ NÁBOJE?" Nahoře v mém pokoji se jen tak válí útočná puška HK91, rovněž natažená a nabitá. Po bytě se nacházelo tolik munice, že by bylo možné si přehrát přepadení zajateckého tábora Son Tay. Tucker: „Kámo, proč máš tolik střelnejch zbraní?"

254

Doug: „Jen tak, pro každej případ. Člověk nikdy neví. Navíc máme pár ostrejch mexickejch sousedů." Tucker: „COŽE? Vedle koho to žiješ, Pancho Villy?" Podává mně pivo: Doug: „Koukej začít pít, přijde pár děvek." Tucker: „Nemyslíš, že bysme měli vyndat náboje ze všech těch zbraní a někam je bezpečně schovat, až se s téma holkama namažeme?" Doug: „Proč? Vždyť jsou všechny zajištěný." Tucker: „To myslíš vážně?" Doug: „Co kdybysme si šli večer zastřílet?" Tucker: „Proboha!" Okamžitě jsem zavolal kamarádovi PWJ a požádal ho, ať všem vyřídí, že je mám rád, protože živý se nevrátím. Ale nevyšiloval jsem, jen usoudil, že to chce klid, vypil jsem pár piv a uklidnil se. Alkohol vždycky všechno zlepší. (Poznámka: Během návštěvy Midlandu jsem zjistil, že je tu ozbrojený každý a že lidé mají jiné představy o bezpečném zacházení se střel­ nými zbraněmi než zbytek světa. V podstatě lze říci, že pokud zbraň sama nevystřelí, je pokládána za spolehlivě zabezpečenou. Dokonce i ženy mají v autech ostře nabité střelné zbraně. Mě sice střelné zbraně zajímají, ale to, co jsem vidél v Midlandu, je šílenství.) Přijely holky. Ani jedné není víc než devatenáct. Jak to vím, aniž bych se musel ptát? Prvním ukazatelem bylo, že chtěly hrát pijáckou hru, při které se musí vhodit odrazem čtvrťák do sklenky na panáky. Tím druhým byl pravděpodobně rozhovor o nejnovějším filmu s Lizzií Maguireovou. Úplně jasno jsem si ale udělal po téhle debatě: Tucker: „Co to piješ?" Jenny: „Vychlazený víno." Tucker: „Ty v něm máš kostky ledu? To snad nemyslíš vážně!" Jenny: „Mám to takhle ráda. Takhle to tady podáváme." Tucker (jen tak, aby ji poškádlil): „Co jsi zač? Striptérka?" Jenny: „Ne, ve striptérským klubu jen pracuju, ale nesvlíkám se." Tucker: „TAKŽE TY SKUTEČNĚ PRACUJEŠ VE STRIPTÉRSKÝM KLUBU!! Jasně, mezi striptérkama a servírkama existuje jasná dělicí čára." Jenny: „TO JE PŘECE NĚCO ÚPLNĚ JINÝHO!" Tucker: „Dovol mi hádat - piješ bílej zinfandel, že jo? A jseš naštvaná, protože Doug nemá brčka." 255

Jenny: „Tak to jseš na omylu, je to CHABLIS!" (abych jí nekřivdil, vyslovila to správné). Tucker: „Fajn, spletl jsem se. Omlouvám se, jseš kultivovanější, než jsem si myslel. Piješ jedno z nejlepších krabicovejch vín." Jenny: „Není krabicový. Bylo natočený do džbánu!" Tucker: „Jo tak... Až si ho zase necháš příště naplnit, pozdravuj Cara Ftossiho." Doug přišel z koupelny a zapojil se do konverzace. Tucker: „Kámo, co je to za holku?" ukáže na Jenny. „Neznáš mě dost dobře, abys sem nezval takový holky?" Doug: „Co je na ní špatného? Vždyť je hezká." Tucker: „Jo, hezká je. Ale taky trapně hloupá a zoufale potřebuje zubaře." Jenny: „Já chodím k zubaři." Tucker: „Proč tedy tvý zuby vypadaj, jako kdybys žvejkala kameny?" Jenny: „Ztratila jsem rovnátka." Tucker: „Nechalas je nejspíš na přístrojový desce nějakýho náklaďáku, co? Jak často se ti to stává?" Po té slovní výměně jsem se necítil nejlíp. Šukat osmnáctileté holky je jako kopat do mrzáků - je to příliš snadné. Druhé dvě holky, které přišly s ní, si samozřejmě myslely, že nic zábavnějšího ještě nesly­ šely. Jedna je milá a hubená a nemá žádné kozy, druhá je také milá, ale naopak trochu tlustá a kozy má obrovský. Chcete hádat, která se na mě vrhla? Řeknu vám to, ale dejte mi nejdříve další pivo. Už jsem šukal horší. S postupujícím večerem dál pro pobavení ostatních urážím tu hloupou. Jestli se ta holka před tímhle večerem nenáviděla, bude se nenávidět po něm. Dvě holky, které se domnívaly, že jsem zábavný, mě pozvaly, abych s nimi šel pít k nějaké kamarádce. Jenny, hezká a hloupá křivczubá striptérka, už se mnou nechtěla být a požádala Douga, aby ji vzal do nějakého baru. Překvapeně se na mě podívá a pak si vzpomene, co jsem ho naučil: Existuje více způsobů, jak někomu pomoct s hol­ kama. Jsi dobrý žák, Dougu. Předpokládal jsem, že když holky mluvily o „domě kamarádky", věděly, kde ten dům je. Co se stane, když se spolehnete na poznávací schop­ nosti osmnáctiletých holek? Zabloudíte. Po dvou hodinách ježdění po vedlejších venkovských silnicích se před námi objeví cedule: „Konec asfaltové silnice." 256

Hubená dívka: „Emmo, víš, kde jsme?" Emma: „Ne." Hubená dívka: „Tuckere, víš, kde jsme?" Tucker: „Co je to za blbej vtip? JÁ JSEM PŘECE Z CHICAGA!" Nakonec dojedeme k domu někoho, kdo má pivo. Předešlou noc pršelo a já jsem opilý a nudím se, takže shodím Emmu do obrovské bahnité louže. Nenechá si to líbit a hodí po mně hrst bahna. Začneme spolu zápasit a brzy jsme celí pokrytí bahnem západního Texasu. Zablácení se vracíme do Dougova domu a jdeme do sprchy, abychom ze sebe bláto smyli... začneme se ve sprše osahávat... a pak jdeme do postele... zasunu jí ruku do kalhotek a cítím něco mazlavého... vytáhnu ji a zjišťuji, že je od bláta. Vracíme se do sprchy, tentokrát bez šatů... znovu se začneme osahávat... vrátíme se do postele a začneme šukat... znovu bahno. Tentokrát v její vagíně. Ať se snažíme sebelépe očistit, pořád ho nacházíme. Stejné tak bych mohl šukat nějakou hromadu svinstva. Ať žije sex v Texasu! Doug mě probudil brzy ráno, protože jsem s ním měl jet pracovat na ropná pole. Zaklepe na dveře, otevře je a spatří v mé posteli Emmu. Doug: „Sakra! Vyžeň to zvíře z mého domu." Tucker: „Doufám, že máš připravenou pušku na slony. Budeš mít jen jednu, maximálně dvé rány, než nás rozdupe." Kromě náhodných avantýr s mladými holkami jsou jedinou zábavnou věcí na Texasu lidé, s nimiž se setkáte. Nejsou normální. Neříkám jim rasističtí nádeníci, protože to slovo naznačuje sníženou rovinu inte­ ligence a kultivovanosti, což by vůči nim nebylo spravedlivé, neboť někteří z nich jsou velmi chytří. Vyrůstal jsem ve spíše venkovské části Kentucky a tam skutečně žiji rasističtí bělošští venkované, ale v Texasu jsem se s takovými nesetkal. Snad bych o nich měl mluvit jen jako o „venkovanech". Pokud jste vyrůstali nebo strávili delší dobu v některém jižanském státě, určitě je vám jasný rozdíl mezi venkova­ nem a rasistickým bělochem. Tady je pár slov o několika lidech, které jsem poznal v Midlandu: • Midlandský šerif bydlí v Dougově obytné budově. Když se opije, což se stává téměř každý den, sedne si do auta a na parkovišti u domu, kde žije, se snaží chytit lidi, kteří před jízdou pili. Ani se nenamáhá vyjet na ulici.

Když se kamarádi Emmy nudí, jdou lovit pomocí světel. Západní Texas je v podstatě zemí křovin plných zajíců, takže jejich lov je legální po celý rok. Loví se tak, že večer vyjedete nákladákem do terénu a jezdíte, dokud ve světle reflektoru nějakého nespatříte. Míří-li na ně světla, jsou oslnění a stávají se snadným cílem. Protože je to však snadné, střílení už některé lidi nebaví. Jeden chlápek mi řekl, že už ho nudilo střílet zajíce puškou, a tak je lovil lukem a šípy. Když už ho nudilo i to, začal je přejíždět náklaďákem. Bylo to tak jednoduché, že ho to brzy přestalo bavit, a tak vystu­ poval z náklaďáku a ubíjel je křížovým klíčem na matky kol. Když ho začalo nudit i to, honil je a rozdupával jim hlavy. Když už i to pro něj ztratilo půvab, házel po nich bedničkou s nářadím. Pak vzal asi padesát ulovených zajíců a položil je na dvůr své bývalé přítelkyně ve tvaru slova „kurva". Jednoho z Dougových kamarádů v osmnácti vykopli z domova, protože prováděl takové kousky, že už si s ním rodiče nedokázali poradit. Byl buď tak chudý, nebo hloupý, že si nedokázal sehnat normální byt a nastehoval se do dodávky Bronco. Vyklidil ji a jako izolaci používá stovky krabic od Keystone Light. Nevěříte? Tak se podívejte na fotografii. Pozorovat Texasany při práci je zábava.

Tihle lidé jsou zábavní, ale nejsou nic proti Dougovu spolupracovníkovi Waynemu. Wayne pracuje s Dougem na ropných polích západního Texasu a strávili jsme s ním při práci několik dní. Poprvé jsem se s ním setkal, když přijel nákladákem ve chvíli, kdy jsme manuálně pracovali. Wayne: „Vypadáte jako dva opičáci při fotbale." Doug: „Nech si kecy, nádeníku." Wayne: „Jsem na to hrdej, kokote. Chceš pivo?" Doug: „Jo, dej mi jedno." 258

Tucker: „Neměli bysme v práci nepít?" Wayne: „Hovno. Hele, tohle je venkov a žádnej zasranej New York City nebo to tvoje podělaný Chicago. Na venkově se tomu neříká ,pít pivo', ale .zlepšovat pracovní výkon'." Tucker: „No..." Wayne: „Dej si taky. Je vychlazený jako na rodeu." Tucker: „Tak dobře, jestli je studený..." Dám si doušek a vyplivnu ho. Tucker: „VŽDYŤ JE ÚPLNĚ HORKÝ!" Wayne: „Ty nevíš, co znamená .vychlazený jako na rodeu'?" Šli jsme s Waynem na oběd. Před jídlem si vytáhl zub - jeho jediný a obveseloval nás hodiny zábavnými historkami, jakých jsem moc neslyšel. Wayne o rizikách zaměstnání: „Jo, s ropnými vrty si nelze zahrávat. Jednou jsme měnili záhlaví na jedny pumpě a vybuchlo to. Odhodilo mě to asi třicet metrů a dva kluky to zabilo. Pěknej průser. Musel jsem si vzít tejden dovolenou." Wayne o pití: „Věděl jsem, že bych měl chlast trochu omezit, když jsem půl flašky tvrdýho chlastu ztrestal denně jen cestou domů. Teď už si dám za volantem jen pár piv a tvrdej chlast si nechám až na doma." Pozorovat Douga při práci z chladu náklaďáku je ještě větší zábava.

Wayne o flóře západního Texasu: „Jednou mě to vyhodilo z Broncu a přistál jsem v křoví mesquitů. Jistě víte, že maj dlouhý a tenký trny. Vstal jsem a očistil se, ale cejtil jsem, že mi z obličeje kape krev. Setřel jsem ji, ale nezjistil jsem, odkud teče, dokud mi syn neřekl, že z oka. Sáh jsem si na něj a cejtil, že mám bouli pod víčkem. Vytáhl jsem odtamtud sedm centimetrů dlouhej trn. Prošel vodorovně, jen 259

o kousek minul oční bulvu, ale zapích se pékné hluboko. Měl jsem velký štěstí. Ještě teď je vidět jizvu - podívej se. Co je s tebou, prosím tě? Proč se kroutíš jako kojot chycenej v pasti?" Wayne o whisky: „JD nepiju, mám po ní dnu." (Rozesmáli jsme se.) „Jděte do hajzlu, budete taky brzo starý." Wayne o fauně západního Texasu: „Nenechte si od nikoho nabulíkovat, že krávy nejsou podlý. Jsou to svině. Jednou jsem krotil koně. Shodil mě. Ležel jsem na zemi, přišla kráva a posrala mi hlavu. Vstal jsem, naplácal jí zadek a pak jsem ji ještě praštil pěstí přímo do tlamy. Už nikdy mé neposrala." Wayne o cunnilingu: „Jen proto, že to zapáchá, ještě neznamená, že to nemůže chutnat. Lízal jsem už všemožný píci a vždycky rád. S výjimkou mexickejch šlapek. Jim to nedělám, protože nejdřív máš pocit, že vidíš hvězdy, a skončíš se zeleným jazykem. Jinak bych to ale vylízal i chcíplý oslici. Miluju to!" Zde jsem já, na ropných polích v západním Texasu a telefonuji se svým agentem. Sám Tucker Max.

Druhý den jsme zase v polích, ale musím někde sehnat krém na opa­ lování, protože nejsem zvyklý trávit deset hodin denně na slunci. Když jsme v obchodě, volá Dougovi Wayne. Hledá ho. Wayne: „Kde vy dva teplouši jste?" Doug: „Tucker potřeboval krem na opalovaní. Wayne: „KRÉM NA OPALOVÁNÍ? Byl jsem na dvou svétovejch výsta­ vách a vidél jsem soutěž lidí, který si hráli na kovboje, i když mohli vodit jen kozu na provaze, ale takovou sračku jsem ještě nikdy neviděl." Poté mi celý týden říkal „Světový šampión pseudokovbojů". Asi dva měsíce jsem přemýšlel, co tím myslel, ale na nic jsem nepřišel. 260

Jednoho večera jsem se opili a zavolali Waynemu. Doug vytočil jeho číslo, hovor byl přijat, ale trvalo celou minutu, než se ozval nějaký hlas. Přestože jsem stál vedle Douga a neměl telefon u ucha, slyšel jsem ze sterea v pozadí vyřvávat Hanka Williamse juniora. Wayne: „Co sakra chcete?" Doug: „Ahoj, Wayne, nechceš sem přijet a dát si s náma pár piv?" Wayne: „Kdo to je?" Doug: „Tady Doug a Tucker." Wayne: „TO TEDY NECHCI! Nebudu se celej večer koukat, jak si vy dva teplouši kouříte ptáky. Stačí, když si zapnu kanál s vařením a uvi­ dím tam takovejch spoustu." Doug: „Nech toho, Wayne, my..." Wayne odvrácený od telefonu řve na svého dvanáctiletého syna: „POSLYŠ, TY MALEJ PREVÍTE, KOUKEJ Ml PŘINÝST DALŠÍ PIVO, NEBO TĚ KOPNU DO PRDELE!" Doug: „Wayne?" Wayne: „Co je? Kde je sakra to pivo? KOUKEJ SI POSPÍŠIT, TY HAJZLE, NEBO TĚ NECHÁM SPÁT NA VERANDĚ SE PSY!" Wayne je senzační, ale Doug má na venkově i jiné kamarády, kteří jsou možná ještě zábavnější. Doug miluje jízdu v terénu, lezení po skalách a podobné činnosti nádeníků, ve kterých jsou velké pneuma­ tiky a hlasitý řev motorů, takže mé jednoho dne i se svými kamarády Mikem a Cliffem vzali na ježdění v terénu. Prý se mi to bude líbit, pro­ tože si říkají „pijácká parta s návykem na jízdy v terénu". Sešli jsme se u jedné autoopravny, kterou vlastnil jejich další kama­ rád. Vypadalo to tam jako v seriálu American Chopper Shop až na to, že tam byl bordel. Očekával jsem, že z kanceláře vyběhne Paul senior a začne řvát na Paulieho a Vinnieho, af koukají v dílně uklidit. Mikeovi bylo asi čtyřicet, mél na aice pásku „Daytona Bike Week", bílou kozí bradku a všude skvrny od motorového oleje či jiné mechanické tekutiny. Cliffovi mohlo být asi pětatřicet, měl kostkovanou dřevorubeckou bundu, zlatý řetěz a podle mé už docela nakoupeno. Oba vypadali jako řidiči odta­ hové služby (nemyslím to jako urážku, jenom na mě tak působili). Zprvu jsme jen seděli, popíjeli pivo a tlachali. Chvíli trvalo, než jim došlo, že nejsem žádná velkoměstská primadona, která by se nad ně vyvyšovala, a začali mé brát. Tucker: „Takže, Miku, na cesté sem Dougovi řekl, že jeho náklaďák je mnohem lepší než tvůj." 261

Mike: „Kecy. Jeho holčičí nakladaček by nedokázal vytáhnout ani tampon z píci nemocný kurvy." Tucker: „Doug taky řek, že tvůj nákladák je jako ošklivá píča a smrdí." Mike: „Nic takovýho jako ošklivá píča neexistuje." Tucker: „Ještě jsi jich neviděl dost, abys mohl říct takovou blbost." Mike: „Ty tedy musíš šukat hodné a ještě jsi asi neměl dost dlouhej půst, když si myslíš, že píča může bejt ošklivá." Tucker: „Touché!" Mike: „Nezkoušej na mě žádnou francouzštinu!" Tucker: „Už nebudu." Mike: „Myslím, že negerština je lepší než francouzština." Tucker: „Neměl bys říkat negr. A když už musíš, říkej radši .obyvatel městského ghetta'." Mike: „Mám pocit, že je ti vzdělání na škodu." Doug měl na svém náklaďáku nějakou závadu a kamarádi mu ji pomá­ hali několik hodin opravovat. Postával jsem tam, popíjel Keystone Light a jen očumoval, protože o mechanických záležitostech nevím vůbec nic. Mike: „Tuckere, podej mi ten hasák." Tucker: „Co je hasák?" Mike: „Proboha! Jseš stejně užitečnej jako cecky na bejku. Spousta vzdělání a stejně nic nevíš." Cliff: „Určité ale ví, jak pít mý pivo zadarmo." Zlatým hřebem však bylo poslouchat, jak se baví s Dougem. Doug: „Mám s tím najeto jen kolem sedmdesáti tisíc kilometrů. Nevím, jak se mohl ten kardanovej kloub podělat." Mike: „Řeknu ti jak. Protože jezdíš jako blbec a bereš zatáčky, až se ti kouří z pneumatik." Doug: „Kecáš, vole." Mike: „Doufám, žes koupil nějakou tequilu, Dougu. Nebudem ti to dělat zadarmo." Tucker: „To se za tolik práce spokojíte s láhví tequily? Za takovou odbornou práci?" Mike: „To ne. Ale tequila je jediná véc, která Dougovi propláchne nevymáchanou hubu." Cliff: „Tobě by to taky pomohlo, co?" Mike: „Vždyť víš, že jsem byl ve válečným námořnictvu, vole." Když konečně Dougův náklaďák opravili, odjeli jsme ke Cliffovi domů, abychom vypili pár piv a trochu se rozehřáli. Cliffovo místo bylo typické 262

pro lidi jeho druhu. Jakmile jsme přijeli, začali na nás se štěkotem ská­ kat tři psi, kteří vypadali spíš jako kojoti. Na pozemku o rozloze asi osm tisíc metrů čtverečných stál velký a pěkný obytný přívěs dvojná­ sobné šířky, než bývá běžné. Po každé straně stály obrovské hangáry s terénními automobily, čluny, chladničkou na pivo, zvířecími kůžemi rozvěšenými po stěnách, vším možným nářadím, plechy a dalšími věcmi. Na obrovském dvoře za domem se lesklo kamenné jezírko, opravdu pěkné a umně postavené, s fungujícím vodotryskem upro­ střed. Vedle jezírka stálo staré tříkolové auto - na betonových kvád­ rech. Věřte, byly opravdu z betonu. Úplně vzadu měl ohradu pro osly a kozy. Jdeme k ní, protože nám Cliff chce ukázat cosi za ní. Mike: „Poslyš, Cliffe, co je s tím kozlem?" Kozlovi krvácelo ucho. Měl ho natržené. Vešli jsme do ohrady a tam ležela mrtvá koza, které chyběla kůže na polovině hlavy. Dále v ohradě byla dvě mrtvá kůzlata, špinavá a potrhaná. Mlčky jsme tam chvíli stáli, když největší z Cliffových psů prostrčil hlavu brankou. Jakmile uviděl Cliffa, dal se s ocasem staženým mezi nohama na útěk. Cliff vybuchl: Cliff: „CHEVY! OKAMŽITĚ POJĎ SEM! DĚLEJ!" Vydal se přes dvůr za psem. Mél VZTEK. Mike: „To je ale prevít!" Tucker: „Proč je tak naštvanej?" Mike: „Copak nevidíš ty kozy, Helen Kellerová?" Tucker: „Ta koza už je mrtvá dlouho. Vždyť už se jí rozkládá maso na hlavě." Mike: „Pleteš se. Ta koza byla ještě dneska ráno živá." Tucker: „Proč tedy vypadá jako by už byla v rozkladu?" Mike: „Blbče! To jí udělali psi." Tucker: „TO PŘECE NENÍ MOŽNÝ! Jsou to divoký psi?" Mike: „To víš, že ne. Jsou to úplně normální hlídací psi." Tucker: „Normální psi by to neudělali." Mike: „To se tedy strašně pleteš. Máš nějakýho psa?" Tucker: „ Jo. Vyrůstal jsem se psy a teď taky jednoho mám." Mike: „Ty tvoji psi by byli schopný udělat totéž. Když jsou s lidma, jsou milý a hodný, ale jak se z nich stane smečka, stanou se z nich lovci. Jsou sice domestikovaný, ale v jádru pořád divoká zvířata. Chevy je vůdcem smečky a už to udělal předtím. Proto je Cliff tak namíchlej. Mohl něco podobnýho čekat." 263

Zazněl výstřel a já úlekem nadskočil. Cliff zrudlý vztekem s lopatou v jedné a s puškou v druhé ruce s jekotem pronásledoval psa. Pes kličkoval a vyhýbal se střelám z pušky i úderům lopaty. Vypadalo to jako parodie na Hee-Haw: Cliff: „TY BLBEJ PSE! TY BLBEJ PSE!" Mávne lopatou a mine. „PROČ Ml TO POŘÁD DĚLÁŠ?" Další výstřel z pušky a opět mimo. „KOUKEJ ODSUD ZMIZET A UŽ SE NEVRACEJ!" Mávne zbytečně lopatou. „KOLIKRÁT UŽ JSI ZA TO DOSTAL?!?" Další výstřel vedle. Tucker: „Chce ho opravdu zastřelit?" Mike: „To víš, že jo. Cliff je docela pohodovej, ale když se naštve, je lepší se mu klidit z cesty. Jakmile psa naladí, tak se zklidní." Tucker: „Jak ho naladí?" Mike: „Až ho chytne, tak uvidíš." Po několika vteřinách jsem viděl, jak se Cliff rozmáchl lopatou. Zasáhl psa do hlavy a ozvalo se zřetelné „TONG" kovu o lebku. K mému překva­ pení pes utekl, aniž by utrpěl nějaké zjevné zranění. Nevěděl jsem, zda se mám smát absurdní scéně, kdy vztekající se nádeník pronásleduje po dvoře psa s puškou a lopatou, nebo být smutný, že ho uhodil do hlavy. Mike: „Slyšel jsi ten zvuk lopaty o psí lebku? Tak tomu říkáme ladění." Tucker: „No... ještě nikdy jsem nikoho neviděl takhle jednat se psem. Dokonce jsem ani neviděl, že by někdo takhle jednal s nějakým člo­ věkem. Tohle nedélaj ani pasáci šlapkám." Mike: „Chevy bude v pořádku. Je tvrdej, ale umíněnej. Se psy je to jako s ženskejma: Domluvy někdy nezaberou." Když už byl Cliff tak vyčerpaný, že nedokázal psa honit, vrátil se k ohradě s lopatou v ruce, ale již bez pušky, setřel si z obočí pot a něco si pro sebe mumlal. Tucker: „Proč tak šílí? Vždyť je to jen koza. Může si přece koupit jinou." Mike: „Nemá dost peněz a tyhle kozy stojej asi sto padesát dolarů." Mike jde za ohradu k něčemu, co by se dalo nejlépe nazvat hřbitůvek pro zvířata. Na hrobě se jménem kozy je kříž z borovice a kameny. Cliff začíná dělat novou jámu vedle starého hrobu. Práce ho nakonec uklidní a všichni tři si začneme vyměňovat pijácké historky. Vyprávím jim pár svých klasických a oni se smějí. Doug: „Cliffe, pochlub se Tuckerovi nějakou svou historkou." Cliff: „Tak dobře. Během jednoho víkendu jsem si strhal pivem střeva. Šel jsem k doktorovi a ten se mě zeptal, kolik jsem jich vypil. Řekl 264

jsem, že jako každou sobotu, takže nějakých padesát. A v neděli, kdy bylo nevlídný počasí, asi sedmdesát. Zavolal další dva doktory a všechny sestry. Vůbec mi to nevěřili. Zeptal jsem se jich, jak jinak bych si asi mohl takhle ublížit, kdybych toho tolik nevypil?" Tucker: „Ty jsi vypil sto dvacet piv za dva dny? To není možný." Cliff: „Mluvíš jak ty pitomý doktoři." Tucker: „To je asi ČTYŘICET LITRŮ! ZA DVA DNY!" Mike: „Díky Mr. Wizard, já přece vím, kolik piva to je!" Tucker: „To je úctyhodnej výkon." Cliff: „Velký hovno. Tady říkáme sto dvaceti litrům piva .víkend'." Po chvíli přišel Chevy, připlazil se do naší blízkosti, ale zůstal z dosahu, protože zjevné nestál o další výprask. Zůstal ležet asi tři metry od nás a lízal si rozkrok. Tucker: „To bych chtěl umět." Mike: „Nemyslím, že na to máš." Cliff dokončil výkop jámy, zastavil se a asi minutu si prohlížel mrtvé kozy. Cliff: „Chtěl bych si hlavu tý kozy nechat a pověsit si ji nad krb..., ale nejde to." Doug: „Proč ne?" Cliff: „Protože pokaždý, kdybych se na ni podíval, bych musel praštit psa lopatou." Hodili jsme kozy do hrobu a Mike jim přihodil plné Keystone Right. Mike: „Tady máte něco na cestu, blbý kozy." Cliff: „Je smutný, že až mi dojde přvo, budu si ho muset vyhrabat." Mike: „To je dárek pro kozy." Cliff: „Na to se ti vyseru." Mike: „Cliffe, seš v pořádku? Vypadáš, jako bys pravé pohřbil kozu." Cliff: „Zavři tlamu, nebo tě naladím." Doug a Cliff kopou jámu pro mrtvé kozy. Všimněte si, že Doug jen přihlíží. Je hodně líný.

265

VŮBEC NEJHORŠÍ TUCKERŮV PŘÍBĚH Datum události: duben 2006 Napsáno: duben 2006 (VAROVÁNÍ: Jestli máte rádi bezstarostný sex s četnými partnery, aniž byste se přitom cítili provinile, přestaňte hned číst. A jestli budete číst dál, neříkejte, že jsem vás nevaroval.) Vím, že pořád říkám věci jako „Je tohle vůbec můj život?", ale abych byl upřímný, pokaždé, když si pomyslím, že je můj život výstřední a perverzní, ještě se trumfnu. Nikdy to neselže. Toto se stalo 3. dubna 2006, když jsem končil s prací na této knize. Zavolala mně Sarah, jedna z mých pravidelných souložnic, a zeptala se, jestli ke mné může přijet a přespat. Byla neděle a já jsem chtěl kvůli práci stejně zůstat doma, navíc je skvělá a nevyžaduje ode mě nic jiného než sex, takže jsem souhlasil. Řekla, že přijede asi v devět večer. Vzápětí poté, co jsem skončil hovor se Sarah, mně zavolala jedna z nepravidelných souložnic, která se jmenovala Mimi. Byla opilá a slibovala, že určitě přijde. Vždy, když se zpije, mně volá a slibuje, že přijede ke mně, ale nikdy to neudělá, takže jsem ji nebral vážně a řekl jí, že může klidně přijet. Když přijela Sarah, chtěla si místo šukání povídat. Sarah: „Tuckere, včera jsem byla v nemocnici a jsem už pět tejdnů těhotná." (Už jsme spolu šukali nejméně dva měsíce.) Tucker: „Copak nebereš antikoncepci? Řekla jsi mi, že si nemusím brát kondom, protože bereš prášky." Sarah: „Brala jsem a teď je taky beru, ale vzpomínáš si, jak jsem se od tebe nakazila zápalem plic? Doktor říkal, že se antibiotika tloukly s mejma práškama proti početí, a proto se to stalo." Chvíli jsme se bavili o tom, jaké máme možnosti. Vždy váhám něco v takových situacích říci, a to z mnoha důvodů, ale Sarah mně to usnadnila.

267

Sarah: „Nedá se nic dělat, půjdu na potrat. Nemám na výběr." Tucker: „Dobře, jak chceš, ale proč říkáš, že nemáš na výběr?" Sarah: „Od příštího měsíce začnu chodit na chemoterapii." Tucker: „Na chemoterapii?" Sarah: „Nechtěla jsem ti to říct, ale... mám rakovinu vaječniků. Přišli na to před dvěma tejdny." Tucker: „To je tedy pech... Přežiješ to vůbec?" Sarah: „Dobře to dopadne. Ale je jasný, že během tý léčby nemůžu bejt těhotná." Skrývá se v tom velká ironie: Jediný důvod, proč zjistila, že má rako­ vinu vaječniků, tak záhy, aby ji bylo možné léčit, spočívá v tom, že šukala SE MNOU. Je vzácné dostat tento druh rakoviny v tak mla­ dém věku (je jí dvacet), ale ještě vzácnější je zjistit ji tak brzy, aby ji bylo možné léčit účinně. Měli jsme nechráněný sex, protože brala antikoncepci, ale když začala přemýšlet o tom, že se mnou šuká bez kondomu, propadla nejistotě a šla k svému gynekologovi na úplný STD test a PAP-výtér. Ukázalo se, že nemá žádnou sexuálně přenos­ nou chorobu, ale pozitivní test na rakovinné buňky. Domnívám se, že šukání může být někdy zdraví prospěšné. Ale to ještě nebylo všechno: Sarah: „Nevíš o nějaký soukromý klinice, kde prováděj potraty? Potře­ buji jít brzo." Tucker: „Ty nejsi pojištěná?" Sarah: „Jsem, ale na pojistce rodičů. Kdybych použila svoji pojistku, zjistili by to a dostala bych co proto. Dokonce ani nevím, jestli na to budu mít dost peněz." Než jsem se stačil vzpamatovat z kuličkových bomb, které na mě házela, spustila se na mě boční palba. Mimi dnes splnila slib... Tenhle večer bude stejně ošklivý jako mezek na kolečkových bruslích. Byla hodně opilá. Vtrhla do mého bytu a rozplácla se na podlaze. Maxi (můj pes) jí začal olizovat obličej, dokud nevstala a neusedla na pohovku, kde začala před Sarah a mnou líčit, jaké má problémy. Neříkala to ovšem nám, ale volala to nějakému jinému chlápkovi, se kterým šuká, a my se dozvěděli všechna fakta z jejího hlasitého opilého hovoru. • Byla pét měsíců těhotná, ale před čtyřmi dny potratila. (Poznámka: V tom nelhala. Měli jsme hodně společných známých a já ji viděl před několika týdny, kdy byla zcela zjevně těhotná. Nyní naopak zcela zjevně nebyla a naši společní známí mi o jejím potratu řekli včera.) 268

• Její manžel svádí vinu za potrat na ni. • Je naštvaná na manžela za to, že svádí vinu na ni. • Je velmi nešťastná téměř ze všeho, co ji potkalo v jejím teprve tři měsíce trvajícím manželství, a domnívá se, že podá žádost o roz­ vod. (Ano, když se vdávala, byla již dva měsíce těhotná.) • Přiznává, že dítě nemuselo být manželovo. • Říká, že jediný důvod, proč si vzala svého manžela, byla její gravi­ dita, ale nevěděla zcela jisté, kdo je otcem. Ze všech, se kterými v té době šukala, měl právě on nejvíc peněz. • Přišla za mnou, abych ji ošukal, hlavně proto, že mé její manžel nenávidí. (Poznámka: Nenávidí mé, protože jsem ho kdysi na jed­ nom večírku ztrapnil.) Tenhle večer Tuckera Maxe se nesl od ošklivého k surrealistickému. Na pediatrickém oddělení popálenin snad nebylo tolik utrpení. I když jsem uznával, v jaké zoufalé situaci tyhle holky jsou, nevěděl jsem, co dělat. Obé byly zoufalé a obé se mnou chtěly šukat. Jak jsem to měl vyřešit? Byl jsem naprosto zmatený. Ani jsem nevěděl, jaké mám možnosti. Neměl jsem jen jednoduše odejít? Nebo jsem měl zavolat poldy, předstírat, že mé jedna z nich napadla, a nechat ji odvést? Nebo jsem to měl proměnit v perverzní pregnantní trojku? Je třeba vědět, že jediný způsob, jak se dostat z obklíčení, je útok. Rozhodl jsem se, že ošukat alespoň jednu je řešením. Ale kterou? Děvku, která podvádí manžela a právě potratila pětiměsíční plod, nebo tu, která má rakovinu a nosí mé dítě? Provedl jsem prospěcho­ vou analýzu sexu s každou z nich: Mimi pro • S obrovskými umělými kozami vypadá úžasně. • Je dobrá v posteli.

Mimi proti • Právě prodělala potrat. • Je to hnusná děvka, která by měla být rozemleta do prase­ čích pomyji.

Sarah pro • Je taky hezká a nemá umělý Sarah proti kozy. • Je těhotná... nosí mé dítě. • Mám ji rád a v posteli je prav­ • Márakovinu... přesně v té díře, děpodobně lepší než Mimi. kam strkám penis. Rozetnul jsem gordický uzel a rozhodl se ošukat Mimi. Napadlo mě, že když jí to dobře udělám, odejde nebo usne, a pak se snad budu moci na 269

něčem dohodnout se Sarah. Kdybych ošukal nejdříve Sarah, Mimi by se naštvala, odešla by a na odchodu mi bud' něco ukradla, nebo rozbila. Všichni jsme seděli v obývacím pokoji. Vzal jsem za ruku Mimi a vedl ji k ložnici. Obrátil jsem se k Sarah: „Ty tady zůstaň. Jen jí to udělám, aby usnula, a pak se hned vrátím." Sarah se to vůbec nezamlouvalo a pořádné se namíchla, ale bylo pozdě se o to starat. Už jsem se roz­ hodl a v takovém případě se nenechám ničím zviklat. Sešli jsme dolů a dali se do práce. Mimi šuká jako profesionálka a ten večer to byla její hra (vím, jak šukají holky z eskortních agentur, pro­ tože když jsem žil na Floridě, tak jsem se s několika stýkal). Když jsem s ní, tak se obvykle udělám víckrát, protože mám téměř patologickou či fetišistickou zálibu v umělých prsech. Poprvé jsem ejakuloval dost rychle, asi za pět minut. Obvykle mi trvá jen několik minut, než mohu pokračovat, takže jsem jí chvíli masíro­ val poštěváček a zasunoval prsty do vagíny a pak se do ní chystal znovu vniknout. Uplynuly však dvě minuty a já jsem nemohl dosáhnout erekce. Čtyři minuty a stále jen mokrá nudle. Teprve asi po deseti minutách a troše honění byl pták konečně na půl žerdi a mohl jsem do ní vklouznout a pokračovat. Nešlo to. Znovu jsem ztratil část erekce. Co s mým ptákem sakra je? Něco takového se mně stává, jen když jsem opravdu opilý Tucker Max nebo poté, co za jeden večer vystříknu pětkrát či šestkrát. Pak jsem si uvědomil, co se děje. Když někdy šukám, zvláště s tak démonickými děvkami, jako je Mimi, pokouší se mě ošukat mé pod­ vědomí. Má ošklivý zvyk sabotovat moji cestu k orgasmu. Jenže moje vědomá mysl, která má za sebou sílu mého penisu, si to s podvědo­ mím obvykle rychle vyřídí. Tentokrát tomu bylo jinak. Po tom všem, k čemu onoho večera došlo, byla moje vědomá mysl jako George Foreman v pátém kole v The Rumble in the Jungle - Rachotu v džungli: vyčerpaná, potlučená a omámená protivníkem, kterého podcenila. Když mé podvědomí vidělo moji vědomou mysl v provazech, udělalo přesně to, co udělal Foremanovi Muhammad Ali: dorazilo ji. Podvědomí: „Tak co, Tuckere, jak se bavíš? Líbí se ti ten zvadlej penis? Ta vagina, do který se to marně pokoušíš zasunout, je díra, ze který právě vyšel mrtvý pětiměsíční plod. Nemá se s dalším pohlavním sty­ kem alespoň dva týdny počkat?"

270

Mé vědomí se pokoušelo odrážet nápor podvědomí a Mimi mné nepo­ mohla. Jen sténala a křičela, což mé ještě víc znechutilo. Můj pták není tak velký, aby holky při sexu křičely: „ŠUKEJ MĚ S TVÝM OBROV­ SKÝM PTÁKEM!" Teď se dokonce ani zcela nepostavil. Tohle říkají jenom ženy, jež jsou zvyklé podpírat ego mužů, kteří za sex platí. Podvédomí: „Rádo bych vědělo, kolik si účtuje? Mohl bys dostat hod­ notu za tisíce dolarů, a to všechno zadarmo. Myslíš si, že dneska už s někým šukala? Nezdá se ti její píča trochu moc kluzká? Rádo bych vědělo, co už má za sebou. Až usne, prohledej jí kabelku." Mimi: „ACH, TUCKERE, JE TO KRÁSNÝ! MILUJU TVÝHO OBROVSKÝHO PTÁKA!" Podvédomí: „Tuckere, uvědom si, že se z holky může stát taková dévka jen proto, že ji od deseti let znásilňoval otčim. Myslíš si, že máš většího ptáka než chlap, který ji zneužíval jako dítě? Vsaď se, že to tak není." Mimi: „VÍC! VÍC! OCH, MŮJ BOŽE!" Podvědomí: „Víš, že právě potratila... Rádo bych vědělo, zda tam dole má ještě nějakou plodovou tekutinu. Proto je asi tak vlhká. Vsadím se, že se jí tam udělalo vzduchoprázdno a vtáhlo dovnitř skoro třetinu čtvrtletního plodu. Proto má teď tak dobrej pocit - vagina změkla, když se natahovala po hlavičce mrtvého plodu." Mimi: „ANO! JEŠTĚ! ŠUKEJ MĚ POŘÁDNĚ! POSTŘÍKEJ Ml CECKY!" Podvědomí: „A pokud to byl jen částečnej potrat, pak je uvnitř na sliz­ nici ještě nějaká mozková štáva. A právě ona je tak kluzká. Když se soustředíš, takto ucítíš." Tohle byl knockoutový úder. Mé vědomí při odpočítávání nevstalo a nezachránil je ani gong: Leželo na podlaze ringu a vzhlíželo vzhůru na rozhodčího. Pták byl naprosto ochablý. Vůbec nereagoval. Bylo to, jako kdybych se snažil dostat želatinový bonbon do automatu na mince. Byl jsem vyřízený. Aniž bych předstíral, že jsem dosáhl vyvrcholení, svalil jsem se z ní a odešel z místnosti. Po deseti minutách jsem ji šel zkontrolovat a našel ji přesné tak, jako když jsem odešel: nahou, ležící na zádech, s obrovskými umělými prsy. Na okamžik mé napadlo, že bych to mohl ještě jednou zkusit, ale cítil jsem, že se mi z toho pomyšlení zvedá žaludek. Nestál jsem o další vměšování podvédomí. 271

Sarah byla skutečně naštvaná, ale neodešla. Po všem, co mě ten večer potkalo, jsem chtěl být nejvíce ze všeho sám. Nemohl jsem jí vyhodit, ale nedokázal jsem spolupracovat. Sarah: „Osprchoval ses po šukání s ní?" Tucker: „Ne." Sarah: „Tak to jdi udělat." Tucker: „Proč?" Sarah: „Protože teď chci mít sex s tebou já." Tucker: „Musí to bejt?" Odešla. Ale nejdříve ze mé vymámila šek na polovinu ceny potratu. Vypsal jsem jí šek na dvě stě dolarů. Chvíli jsem zvažoval nad mož­ ností zeptat se jí, zda si je jistá, že to dítě je skutečně moje, ale nedo­ kázal jsem to. Ještě stále jsem ležel na podlaze ringu. Teprve když odešla, plně jsem si uvědomil, co jsem provedl: Pozval jsem si holku, abych s ní mél sex..., kterou jsem přivedl do jiného stavu... A která měla rakovinu vaječniků. Zatímco byla u mě a hledala u mé morální podporu pro těžké chvíle, které měla před sebou, pozval jsem si jinou ženu a šukal s ní... Tažena je vdaná... a právě potratila... A chtěla se mnou šukat jen proto, aby to mohla vmést manželovi do tváře. Pak jsem s ní šukal, ale musel jsem přestat, protože jsem se nemohl zbavit představy, že jí z vaginy vytéká mozek mrtvého plodu... Pak jsem odmítl ošukat další holku, protože jsem byl natolik znechucen sám sebou, že by se mi nepostavil. Zkuste si na vteřinu představit takový scénář a zeptejte se sami sebe: Je možné být ještě horším člověkem, aniž by byl porušen zákon? Zapomeňte, že byste v pekle dostali nějakou vysokou manažerskou funkci; jsem si jistý, že postavení CEO tam mám už zajištěné já. Nu, mohu jen doufat, že v pekle budou točit pivo. I kdyby méjo být vychlazené jako na rodeu.

272

PŘÍLOHA 1

SYSTÉM TUCKERA MAXE NA HODNOCENÍ ŽEN Jako alternativu „kolik piv" nebo hodnotícího systému „od 1 do 10" jsme s kamarády vymysleli následující pětihvézdičkovou stupnici, která hodnotí pouze fyzický vzhled. Před používáním stupnice je však třeba vzít úvahu několik věcí: 1) Přestože při hodnocení žen hraje významnou roli osobnost, této stupnici by mohla ublížit. Až příliš mužů patří k typu, který si myslí, že jsou skvělí, když s nimi má některá žena sex, a přejí si zvýšit její hod­ nocení. Tato stupnice přesně měří fyzický vzhled, takže city k osob­ nosti musí jít stranou. Muži se pravděpodobné více shodnou, když je hodnocená žena dévka, proto hodnocení bývá v takovém případě objektivnější (osobnost je samozřejmě důležitá při rozhodnutí, zda chcete s danou ženou chodit, ale nikoliv k hodnocení fyzické přitažli­ vosti podle této stupnice). 2) Hvězdičky lze přidávat pouze za následujících okolností: • Žena muže finančně podporuje nebo mu alespoň koupí vše, co si přeje - za to se přidává půl hvězdičky. • Žena má lesbické sklony a nechá muže zúčastňovat se těchto akti­ vit (včetně dívání se) - za to se přidává jedna hvězdička. • Sexuální pud může pomoci, ale celkovou úroveň příliš nezvyšuje: Například dvě hvězdičky plus lze zvýšit na tři hvězdičky mínus, ale čisté dvě hvězdičky nelze zvýšit na tři hvězdičky, ať již jsou její sexu­ ální zvyklosti jakékoliv. Stupnice: Jedna hvězdička (definice - prase běžného chovu): žádné mimo­ řádné kvality. Tato dívka je ošklivá, obvykle tlustá, nudná a vadí v každém možném ohledu. Pokud nepoznáte prase běžného chovu hned, jak ho uvidíte, pak je vám souzeno strávit s jedním z nich zbytek života. 273

Dvě hvězdičky (definice - solidní prase): jedna kvalita třeba jako velká prsa, pěkný zadek, hezký obličej, tlusté rty na kouření ptáka a podobně. Soustředíte-li se na jednu z těchto fyzických kvalit a nejste-li totálně zlití, pak vám nebude zatěžko oslovit nejbližší solidní prase. Budete ji pak ovšem muset vystrkat z ložnice ven oknem, protože nebudete chtít, aby ji viděli vaši kamarádi, ale alespoň si nemusíte po jejím odchodu vykloktat ústa a vydrhnout se jako oběť znásilnění. Tři hvězdičky (definice - slušná/přitažlivá/hezká): Je přijatelné uka­ zovat se s ní na veřejnosti. Ve střízlivém stavu je průměrná, po třech pivech se vám zdá MNOHEM lepší. Přiznáte se kamarádům, že ji šukáte, ale za jejími zády si z ní tropíte žerty a lžete o její sexuální zdat­ nosti a bisexuálních sklonech, abyste ospravedlnili, že si s ní zadá­ váte. Není však špatná, a tak si ji držíte, dokud se neobjeví nějaká lepší, ale v okamžiku, kdy máte šanci urvat nějakou skutečnou kočku, jste ochotní na ni zapomenout. Je smutné, že většina chlapů se spo­ kojí s tříhvězdičkovou, protože právě ony mezi ženami převládají. Čtyři hvězdičky (definice - materiál na přítelkyni): Je to holka, která je velmi atraktivní, ale zase žádná žhavá kočka. Můžete se s ní ukázat na veřejnosti v kteroukoliv denní hodinu, dokonce i předtím, než se začne pít. Dvakrát si rozmyslíte vyměnit ji za pětihvězdičkovou, zvláště kvůli tako­ vým zvláštnostem, jako je prsten v jazyce, gumové klouby a podobně. Vzestup na čtyři hvězdičky je možný jen pomocí hlasování. Kandidátka musí získat nejméně 75% hlasů všech zúčastněných. (Poznámka: ani nějaké plusové body jí nepomohou, i tak musí dostat 75% hlasů.) Pět hvězdiček (definice - naprostá krasavice): Musí to být úžasná kočka. Doufám, že další vysvětlování není nutné. Zasluhuje si pří­ tomnost v Síni slávy. JEN VELMI MÁLO ŽEN SE KVALIFIKUJE DO PĚTIHVĚZDIČKOVÉ KATEGORIE, asi tak 3-5% ženské populace. Ohodnotíte-li tak některou, předpokládá se, že je to pravda, ale tvr­ zení je nutné odvolat, jestliže 25% a víc hlasů je proti jejímu zařazení do pétihvězdičkové kategorie. Další kategorie: nula hvězdiček (definice - divé zvíře): nejnižší z níz­ kých. Do této kategorie spadá jednohvézdičková s hroznou osobností. Takové by se měly navěky uspat. Je to ta rozeřvaná tlustá holka v baru, která kouří, objednává si komplikované drinky a pak jimi všechny polije, navíc je tak nudná, že se musíte ze všech sil ovládnout, abyste ji nekopli do rozkroku, nedupli jí na krk a nestáli na něm tak dlouho, dokud se neutopí ve vlastní krvi. Neexistuje pro ni příliš sprostá nebo hrubá nadávka a nevztahují se na ni základní lidská práva. 274

PŘÍLOHA 2

STUPNICE MAXIMÁLNÍ OPILOSTI TUCKERA MAXE Když mám popsat, jak jsem opilý, používám vlastní stupnici, kterou jsem vymyslel s přispěním kamarádů. Podnapilý: Stav, k němuž dochází po několika pivech. Začínám cítit, že na mé alkohol působí, ale myslím, že ještě dokážu rozumné řídit. Mozek obvykle pracuje normálně, jen trochu pomaleji. Opilý: Cítím se dobře, ale vím, že má schopnost řídit je už zhoršená, a tak někomu předám klíčky. Dostavují se pochybnosti o schopnosti činit dobré úsudky. Obvykle jsem v tomto stavu opilosti mnohem pří­ jemnější, ale je to jen dočasné. Silně opilý: Cítím přehnanou důvěru v sebe a své schopnosti. Hádám se, kdo bude řídit, ale nakonec to vzdávám. Lidé kolem mě se mi zdají mnohem zábavnější a zajímavější. Ztrácím schopnost se vhod­ ným způsobem společensky bavit. Totálně zpitý: Věřím, že mé schopnosti jsou přímo nadlidské, že jsem nejlépe vypadající muž v mé geografické oblasti a že hrbatá holka u baru je nesmírné atraktivní. Neexistují pro mě žádné silnice a žádní policisté a věřím, že by mě nedokázala zastavit ani armáda. V tomto bodě už nerozlišuju mezi vhodným a nevhodným komentářem a říkám, co mě napadne. Zpitý jako Tucker Max: nejzazší opilecké stadium. Nevadilo by mi obsluhovat těžké stroje, ale přitom nejsem schopen najít kliku od dveří. Jedinou výhodou je fakt, že se nemusím starat o řízení, protože nenajdu klíčky. Jsem-li zpitý jako Tucker Max, může se mi přihodit kterákoliv z následujících vécí: • Mám okno. • Odcházím s ošklivými nebo tlustými holkami. • Nezašukám si s krásnejma holkama, protože na nich usnu. 275

Nekontrolovatelné zvracím. Hlasité a naprosto nepravdivé se vychloubám svými úspěchy. Uzavírám velké a naprosto beznadějné sázky, které nemám z čeho zaplatit. Tvrdím, že jsem proslulý expert na věci, které bych neuměl vysvětlit ani střízlivý. Začínám rvačky s malými a bezbrannými lidmi. Ničím věci. Dostávám vztek na neživé předměty a hlasité jim nadávám. Řeknu něco urážlivého nebo sprostého komukoliv, nezávisle na tom, že je bezmocný nebo si to nezaslouží. Probudím se na naprosto neznámém místě a nepoznávám to tam. Vedu dlouhé a zanícené rozvory na témata, z nichž si následující den nic nepamatuju.

SNAD V PEKLE ČEPUJOU Tucker Max Z anglického originálu / Hope They Serve Beer in Hell vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing Corp. v New Yorku roku 2006 přeložil Viktor Faktor Vydal Columbus, spol. s r. o., v Praze roku 2009 Redakce Otilie Grézlová Korektura Květa Svárovská Technická redakce Hana D. Benešová Sazba René E. Ciasnoha Tisk a vazba Těšínské papírny, s. r. o., český Těšín Vydání první

COLUMBUS Nad Kolčavkou 8 190 00 Praha 9 www.columbus.cz

TUCKER MAX absolvoval v roce 1998 univerzitu v Chicagu' a ziskal titul baka­ láře. Pak studoval na akademické sti­ pendium na Duke Law Schóol, kde se stal v roce 2001 doktorem práv (navzdory tomu, že si v posledních dvou letech nekoupil jedinou učebnici a strá­ vil část jednoho semestru v Cancúnu, přestože měl oficiálně chodit na před­ nášky). Byl pravděpodobně důvodem, proč Duke během jeho studia klesla ze sedmého místa na jedenácté v hod­ nocení USN & WR. V současnosti žije Tucker v New Yorku, a když nepije nebo nesmilní, píše pro své webové stránky TUCKERMAX.COM

\

Jmenuji se Tucker Max a jsem blbec. Nadměrně a v nevhodný čas se opíjím, neohlížím se na společen­ ské normy, vyhovím každému svému rozmaru, ignoruji důsledky svých činů, zesměšňuji idioty a pozéry, spím s více ženami, než je bezpečné a rozumné a vůbec se chovám jako debil. Ale přispívám lidstvu v jed­ nom důležitém ohledu: sdílím svá dobrodružství se světem.

SNAD V PEKLE ČEPUJOU

Tucker Max

přeložil

Viktor Faktor

COLUMBUS