Poučná diskuse k problematice financování vysokých škol na stránkách deníku PRÁVO V únoru a březnu proběhla na stánkách deníku PRÁVO poučná výměna názorů na téma školné a financování vysokých škol. Přinášíme ji v plném znění. Čtenář si může mj. povšimnout, jak rychle umožnila redakce zmíněného nezávislého deníku reagovat na názory jedné skupiny účastníků diskuse a jak dlouho museli čekat účastníci druhé názorové skupiny. Přehled uveřejněných materiálů doplňujeme i jedním neuveřejněným příspěvkem, ze kterého by se čtenář mohl dozvědět něco více o systému, který ISEA navrhuje a ze kterého vycházejí programy některých politických stran. Lze jen litovat, že část diskutujících výměnu názorů poněkud zpolitizovala a že redakce nezávislého deníku neumožnila svým čtenářům získat dostatek informací o dané problematice. Institut pro sociální a ekonomické analýzy 04.02.2006 - Alexandr Mitrofanov - str. 16 Dokud budu mít vliv na politiku ČSSD, nebudou poplatky u lékaře ani školné, říká Jiří Paroubek (Vybrána nejdůležitější pasáž týkající se školného) * Zpět k vašemu volebnímu programu: ačkoli jste několikrát řekl, že se za vašich vlád nebude zvyšovat spoluúčast pacienta, ani se nebude zavádět školné, pochybnosti hlavně ohledně spoluúčasti se objevují i mezi vašimi spolustraníky. Říkají, že se vaše případná nová vláda může dostat do situace, kdy finanční stav zdravotnictví ji prostě k nutnosti zvýšené spoluúčasti přinutí. Každý slib, který v tomto směru soc. dem. dá, je slibem, na kterém bude trvat. Dokud já budu mít vliv na politiku soc. dem., tak to tak prostě bude. Platí to o spoluúčasti pacienta, a pokud jde o školné, odmítám myšlenku, že bychom připustili jeho vznik v příštím volebním období. Chci, aby se také upravila formulace ve volebním programu na zcela jednoznačnou, která neumožní žádný jiný výklad. Myslím si, že to byla určitá neobratnost těch, kteří to formulovali, přes můj zcela výslovný názor, který jsem projevil, že to prostě musí být takto. Umím si představit, že školné bude i na veřejných školách za nějakých deset let, kdy budeme mít na jiné úrovni průměrnou mzdu, až tady vzniknou početné střední vrstvy. Pak můžete uvažovat o státem podpořených půjčkách, bankovních úvěrech pro ty studenty, kteří by jinak nemohli vystudovat. To ale není možné v situaci, kdy průměrná mzda je 19 500 hrubého, nebo když počítám s tímto rokem, tak 20 000 hrubého a kdy 80 procent lidí je pod touto průměrnou mzdou. 15.02.2006 - Petr Nečas - str. 11 Je čas přestat plácat o školném (Polemika) V rozhovoru pro Právo Jiří Paroubek opět předvedl, co to je něčemu nerozumět, bojovat s neexistujícím nebezpečím a sveřepě setrvávat na bludech. Dokazuje to i titulek rozhovoru: Dokud budu mít vliv na politiku ČSSD, nebudou poplatky u lékaře ani školné. Škoda že se pan Mitrofanov zapomněl pana Paroubka zeptat, kdo u nás navrhuje školné, proti kterému premiér tak zaujatě bojuje. V zápalu boje si totiž nevšiml, že školné jako platba studenta za poskytovanou vzdělávací službu na veřejných vysokých školách je pohřbená věc, kterou u nás nikdo neprosazuje. A spoluúčast ve zdravotnictví je již dnes 9 % všech zdravotnických výdajů a u důchodců narostla za posledních 5 let na dvojnásobek. Kdyby Paroubek trochu více četl a naslouchal, věděl by, že Nicholas Barr, jeden z nejvýznamnějších ekonomů veřejných financí a autor reformy financování vysokého školství, kterou nyní zavádí Blair, na podzim v Praze jasně řekl: Přestaňme mluvit o školném! V moderních systémech využívajících principu spolufinancování student neplatí nic. Naopak, během studia se dostává sociální podpory těm studentům, kteří by jinak studovat nemohli, a stát navíc poskytuje půjčky na životní náklady těm, kteří nechtějí studiem zatěžovat rozpočty rodičů. Spolufinancování se tedy netýká studenta, ale pouze a výhradně absolventa. A to až tehdy, kdy jeho příjem přesáhne průměrnou mzdu. Bylo to řečeno už tisíckrát, je to v programu ODS, stínový ministr školství Bartoš to už několikrát vysvětlil mediím i odborníkům, ale jak se zdá, Jiřímu Paroubkovi to nestačí. Takže znovu, stručně a jasně. Navrhujeme systém, ve kterém každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese (tj. z budoucího příjmu), podle toho, kolik mu vzdělání vynese (procento z nadprůměrného příjmu), a přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (škole). Je to systém, který sice nezná školné, ale zato zná spoluúčast.
Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že to je systém mnohem spravedlivější a efektivnější než ten současný, který sice nezná spoluúčast, ale doplácí na něj zejména děti z nízkopříjmových rodin, které se prostě na VŠ nedostanou. Vysokoškolské vzdělání se již nyní u nás velmi vyplácí. Podle statistik OECD má ve věku 30-44 let u nás absolvent vysoké školy 1,8krát vyšší příjem než stejně starý člověk bez tohoto vzdělání. Z tohoto hlediska je na tom dokonce lépe než vysokoškolák v Británii, kde podle našeho premiéra existují pro reformu financování VŠ lepší „příjmové“ podmínky. V Británii činí výše uvedený poměr jen 1,6. Systém, který navrhujeme, je spravedlivější i v tom, že otevírá vysoké školy mnohem většímu počtu zájemců o studium, hlavně dětí ze sociálně slabších vrstev. Jsme si totiž vědomi, že mezinárodní výzkumy jasně říkají, že vliv sociálního původu na vzdělanostní ambice i na dosažené vzdělání u stejně schopných dětí je u nás nejvyšší v rámci OECD. Dnes už také víme, že je tomu tak především proto, že tváří v tvář nízkým šancím na přijetí na zvolený obor to vzdávají především děti ze sociálně slabších vrstev, i když mají nesporné studijní předpoklady. Proto nám světově uznávaní experti doporučují školy mnohem více otevřít a zmírnit obavy z neúnosné konkurence na vstupu do vyšších stupňů vzdělávacího systému. A jak na to jde Paroubkova vláda? Vloni zavedeným omezením počtu přihlášek na střední školu konkurenci na vstupu na střední školy ještě více zostřila. Tuto metodu „prolamování bariér“ na cestě k vyššímu vzdělání pro děti ze sociálně slabších rodin opravdu nevyzkoušeli ještě nikde na světě. Asi vědí proč. Námi navrhovaný systém umožňuje spoluúčast, která brány VŠ otevře většímu počtu studentů, což je cíl, ke kterému se Paroubkem obhajovaný současný asociální systém nikdy nedohrabe. Petr Nečas, (Autor je první místopředseda ODS) 17.02.2006 - Jiří Paroubek - str. 11 Je ODS proti, nebo pro školné? Trochu už mne začíná nudit stále dokola uvádět na pravou míru polopravdy i vyložené lži a nesmysly ze stranického pera ODS, které jsou mně podsouvány. K pokusu o balamucení čtenářů Práva, které ve svém článku předvedl první místopředseda ODS Petr Nečas (15. 2. Je čas přestat plácat o školném), však nemohu mlčet. Zvláště, když autor lituje, že se mne pan Mitrofanov při našem rozhovoru pro Právo „zapomněl zeptat, kdo u nás navrhuje školné, proti kterému premiér tak zaujatě bojuje“. Rád bych na to panu Nečasovi odpověděl. Je to jeho rodná Občanská demokratická strana, která má zavedení školného na vysokých školách zahrnuto ve svém programu, ve své Modré knize. Celá kapitola Modrá šance pro vzdělávání stínového ministra školství Waltra Bartoše se nápady na zavedení „finanční spoluúčasti studentů na úhradě vlastního vzdělávání“ jen hemží. Stínový ministr zde dokonce kritizuje ČSSD za to, že placení školného neumožňuje: „Jedním z důvodů ekonomických problémů veřejného vysokého školství je okolnost, že vlády ČSSD programově odmítaly jakoukoliv spoluúčast samotných studentů na financování vlastního vzdělávání“ (část 2.2.3) anebo na jiném místě: „veřejné školy nemohou zájem o vzdělání uspokojit. Jednou z významných příčin je jistě i okolnost, že jako doplňkový zdroj prostředků nemůže být využita možnost finanční spoluúčasti samotných studentů“ (část 2.2.5). Ještě otevřenější je však stínový ministr školství ve čtvrté kapitole, kde podává svou představu zavedení finanční spoluúčasti studentů na úhradě vlastního vzdělávání. Tento, či obdobný termín se zde objevuje celkem šestkrát. Je přitom evidentní, že ODS chce peníze od studenta a ne až „výhradně od absolventů, a to až tehdy, když jejich příjem přesáhne průměrnou mzdu“, jak se nás snaží první místopředseda ODS balamutit. Žádný takový model, včetně slova absolvent, se v Modré šanci vůbec nevyskytuje (což si každý čtenář může hravě ověřit). Naopak studenti se budou podle stínového ministra školství ODS „spoluúčastnit“ již v době studia. Mimo jiné budou moci si na tento povinný výdaj zvýhodněně naspořit, nebo bude „možnost odkladu požadovaných plateb na základě smlouvy studenta se školou. Součástí smlouvy by byly i podmínky splátek a lhůty splatnosti takto odložených plateb“ (část 4.2). Tolik citace z programu ODS. Proč se v něm řeší odklady plateb studentům, které mají „zmírnit možné, byť jen výjimečné nežádoucí dopady navrhované spoluúčasti studentů“ (část 4.2.), když studenti podle ing. Nečase nic takového platit nemají? Tak toto je opravdu nad mou úroveň chápání. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda se toto stanovisko prvního místopředsedy o školném jako o instrumentu, „které u nás nikdo neprosazuje“, shoduje s většinovým názorem ODS, či zda se u něj jedná (stejně jako u
2
pana Tlustého v případě daně z přidané hodnoty) pouze o individuální prozření? A jaké je tedy vlastně stanovisko ODS v této věci? Zmatené a v rozporu s celkovou linií ODS je buď současné stanovisko ing. Nečase, anebo dřívější stanovisko již neplatí? Pokud těmi oprávněnými ústy k vyjádření názoru ODS na školné je místopředseda Nečas, znamená to, že ODS opustila další z programových cílů Modré šance. To je samozřejmě možné a lze to dokonce v tomto případě uvítat. Otázka je, co platí? V každém případě to svědčí o programové bezkoncepčnosti ODS. Platí ještě vůbec Modrá šance, anebo ji ODS potichu (a teď i nahlas) odpískala jako celek? Jiří Paroubek, (Autor je předseda vlády) 01.03.2006 - Walter Bartoš - str. 18 Dogma problém neřeší (Polemika) Premiér Jiří Paroubek vyzval ODS, aby sdělila své stanovisko ke školnému a vyjádřila se k názorům, které vyslovil místopředseda ODS Petr Nečas. A dodal: „Pokud těmito oprávněnými ústy k vyjádření názoru ODS na školné je místopředseda Nečas, znamená to, že ODS opustila další z programových cílů Modré šance a lze to dokonce v tomto případě uvítat.“ Premiér hledá rozpor tam, kde žádný rozpor není. Pokud jde o naše programové cíle, ODS zastává stanovisko, které formuloval Petr Nečas, aniž bylo třeba něco měnit na tom, co stojí v Modré šanci. Spoluúčast studentů byla, je a zůstane důležitým pilířem financování studia VŠ, stejně jako sociální programy umožňující studovat i dětem z nízkopříjmových rodin (stipendia, půjčky, spoření na vzdělání). Kdyby premiér četl pozorněji, mohl si všimnout, že princip odloženého školného, o kterém psal Petr Nečas, je v Modré šanci uveden. Studenti sice mají možnost školné zaplatit předem, ale nikdo je k tomu nenutí, protože povinnost podílet se na nákladech studia vzniká až po ukončení studií, tj. tuto povinnost nemá student, ale absolvent. Ve schématu je jasně řečeno: „Přímá nebo odložená platba na základě volby studenta.“ K tomu je komentář: „Výše uvedená schémata prezentují základní principy financování terciárního vzdělávání, kalkulující na straně jedné s finanční spoluúčastí studentů na úhradě vlastního vzdělávání, na straně druhé pak s podporou studentů ze strany státu. Oba modely – jeden nebo druhý, případně kombinace obou modelů – by mohly být studenty využívány podle vlastní volby.“ Kdo umí číst, pochopí, že student má dvě možnosti: Buď přímou spoluúčast, nebo odložit platby a platit až po ukončení studia. Student má tudíž nárok, aby do systému odložené platby vstoupil a platil až jako absolvent z toho, co mu vzdělání vynese. Jde o australský systém HECS, který se osvědčil a zavádí jej další země. V Austrálii i v Británii jej přitom prosazují soc. dem. strany. Nejde tedy o problém politický. Nevím, zda to pana premiéra potěší, ale princip, který sleduje ODS, není v rozporu ani se současným volebním programem ČSSD. V něm se totiž uvádí: „Odmítáme zavedení školného a jiných poplatků za studium, které by tvořily bariéry vzdělání.“ Totéž odmítá i ODS. Ani my nechceme zavést školné, jež by vytvořilo ještě větší bariéry než ty, které už u nás existují. Proto jsme za účasti špičkových odborníků nejrůznější názorové orientace vypracovali takový model spoluúčasti, který bude motivovat vysoké školy k tomu, aby zvýšily kvalitu vzdělání a uplatnění jejich absolventů, který přinese do VŠ více prostředků a přitom nevytvoří žádná sociální omezení přístupu i k tomu nejlepšímu vzdělání. K takovému systému financování ale nelze dospět lpěním na dogmatech. Na závěr si dovolím dát Jiřímu Paroubkovi nabídku: Přestaňme problém vhodného modelu financování politizovat, přestaňme jej zamlžovat, přestaňme vykonstruovanými argumenty vytvářet obraz nepřítele. Zkusme najít řešení, které otevře vysoké školy většímu počtu studentů, zvýší odpovědnost škol i studentů, přinese školám více peněz, zvýší kvalitu vzdělání a zmenší sociální bariéry v přístupu k VŠ vzdělání. Chce snad ČSSD něco jiného? Walter Bartoš (Autor je stínový ministr školství za ODS) 01.03.2006 - Jan Keller - str. 18 Za hloupost se platí Na stránkách Práva jsem dlouho polemizoval s Waltrem Bartošem, stínovým ministrem školství ODS o placení školného. Radil jsem mu tehdy, aby o školném neplácal a zabýval se raději něčím, co našemu vysokému školství skutečně pomůže.
3
Mohl bych tedy cítit určité zadostiučinění po přečtení článku Bartošova kolegy Petra Nečase s názvem Je čas přestat plácat o školném (Právo 15. 2.). První místopředseda ODS mi dává za pravdu sice s pětiletým zpožděním, na pomalejší konzervativní myšlení to však není zase tak špatný mezičas. Moji radost z pozdního prohlédnutí pravice však něco kazí. ODS svým voličům přece slibovala rovnou patnáctiprocentní daň. Petr Nečas ve svém článku jen tak mimochodem oznamuje, že též řeči o patnáctiprocentní dani byly jen takovým nezávazným tlacháním. Vysokoškoláci budou ze svých příjmů platit více, i když se to zčásti povede v jiné kolonce než daně těch ostatních. Voliči, přeškrtni si v Modré šanci rovnou daň. Nečas to zdůvodňuje tím, že vysokoškolské vzdělání se našim absolventům vyplácí více než ve velké Británii. Zatímco britský vysokoškolák pobírá 1,6 násobek průměrného platu, český absolvent vysoké školy má příjem dokonce 1,8 krát vyšší. Mám tak trochu slavnostní pocit. Petr Nečas se nyní poprvé dozví, jak vlastně čísla, s nimiž tak vesele mává, ve skutečnosti vznikají. V České republice je skupinka zhruba sedmi až osmi tisíc lidí v zaměstnaneckém poměru, kteří mají měsíčně statisícové příjmy. Naprostá většina z nich jsou vysokoškoláci. Jejich příjmy jsou tak astronomické, že výrazně ovlivňují průměrný plat oněch 9,5 % vysokoškoláků mezi našimi zaměstnanci. Naproti tomu ve Velké Británii představuje podíl vysokoškoláků mezi zaměstnanci plných 26,2 %. Zkreslení v důsledku malé skupinky vysokopříjmových držitelů diplomů tam tedy tolik nehrozí. Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. Spočtěme měsíční příjmy devíti náhodně vybraných učitelek základní školy a plat prezidenta republiky. Průměrný měsíční příjem této skupinky vysokoškoláků činí přibližně 50 000 Kč čistého. Petr Nečas se možná zaraduje. Má další předvolební argument o tom, jak dobře si u nás vysokoškoláci žijí. Ony učitelky si ale kupodivu myslí něco jiného. To, co víme o ODS, nám stačí, abychom si udělali představu o jejím novém návrhu. Pro hrstku vysokoškoláků se statisícovými příjmy nebude hrát daň ze vzdělání větší roli. Naprostá většina vysokoškoláků se však u nás pohybuje příjmově jen nevýrazně nad průměrem. Těmto velkým skupinám lidí bude příjem srážen Nečasovou daní velmi citelně. Takto se jim vyplatí investice do vzdělání. Mezi voliči ODS bylo v minulých volbách hodně vysokoškoláků. Po volbách příštích mohou učinit zkušenost s tím, že nejen za vzdělání, ale i za hloupost se platí. Jan Keller, sociolog 06.03.2006 - Doc. Ing. Přemysl Voráč CSc. - str. 14 Dogma neřeší problém školného (Z redakční pošty) Chtěl bych jako dlouholetý pracovník vysoké školy reagovat na články pana Bartoše a pana Nečase o spoluúčasti studentů na vysokoškolském studiu. Inspirací jejich návrhů má údajně být australský systém HECS, diskutovaný s účastí špičkových odborníků. Základem jejich navrhovaných reforem jsou pro Evropany exotické země. Terciární vzdělávání má základ v Austrálii, zdravotnická reforma v Singapuru, rovná daň v Estonsku, penzijní systém v Chile. Pro inspiraci sahají do zemí s jinou velikostí, tradicí, ekonomickou úrovní, kulturou a hlavně mimoevropských. Kromě několika málo specialistů o úrovni těchto zemí nikdo nic neví, nelze tedy ani posoudit vazby a efektivitu. Ve všech případech jde o systémy motivační. Ty vždy relevantně působí v určitém kulturním, tradičním a společenském kontextu. Z toho důvodu se domnívám, že jejich aplikace v České republice se zcela jistě mine se zamýšlenými účinky. Je mi záhadou, jak pan Bartoš a špičkoví odborníci vyřeší systém tak, aby studenti VŠ školné mohli zaplatit, ale nemuseli. V jeho podání, když tvrdí, že povinnost platit školné vznikne až z budoucího platu absolventa, by to musel být studenthlupák, kdyby něco zaplatil hned. Parametry budoucí vysokoškolské daně může nastavit, jak chce, ale vždycky to bude o deset a více let dopředu. Student bude zhruba pět let studovat a v dobrém případě bude za dalších pět let mít takový příjem, aby mohl platit novou daň. Jen hlupák by platil dnes něco, když ani netuší, jak to bude vypadat za deset let. Z výše uvedených důvodů pokládám experimenty ODS za pouhé předvolební plácání. Doc. Ing. PŘEMYSL VORÁČ, CSc., Praha 13.03.2006 - Petr Matějů - str. 14
4
Cenné přiznání profesora Kellera (Ring volný) Článek Za hloupost se platí (1. 3.) Jana Kellera má vpravdě historický význam. Z úst těch, co doposud hledání nejvhodnějšího způsobu financování vysokého školství pouze politizovali, poprvé zaznělo několik důležitých přiznání. Například to, že lze nalézt takovou formu spoluúčasti na financování vzdělání, která vysokému školství skutečně pomůže, a přitom se nemusí jednat o klasické školné, které by omezilo přístup ke vzdělání. Lze pochopit i to, že Jan Keller se snaží nalézt v článku Waltra Bartoše Dogma problém neřeší (1. 3.), něco, k čemu by se mohl kriticky vyjádřit. A patrně se mu zdá, že něco takového našel, když říká: „Pro hrstku vysokoškoláků se statisícovými příjmy nebude hrát daň ze vzdělání větší roli. Naprostá většina vysokoškoláků se však u nás pohybuje příjmově jen nevýrazně nad průměrem. Těmto velkým skupinám bude příjem sražen Nečasovou daní velmi citelně.“ Keller se ale mýlí v tom, že se jedná o daň. Rozdíl mezi daní a odvodem ve prospěch příslušné vysoké školy je zcela zásadní. Daňový poplatník nemá šanci rozhodnout, na co bude daň použita. Navrhovaný odvod sice může na první pohled vypadat jako daň (protože je definován procentem z příjmu), ale daň to není, protože příslušná částka putuje tam, kam se „poplatník“ (absolvent) rozhodl, aby putovala, tj. přímo na školu, kterou vystudoval. Tento systém spoluúčasti na rozdíl od dotací placených z daní povede k tomu, že VŠ se budou mnohem více snažit, aby se jejich absolventi co nejlépe uplatnili, protože si snadno spočítají, že čím lépe si jejich absolventi povedou na trhu práce, tím větší budou i jejich rozpočty. Navíc absolventi odvodem ze svého příjmu budou na rozdíl od daně hradit neúročený závazek pouze do jeho vyrovnání. To současně znamená, že v reálné hodnotě (tj. vezmeme-li v úvahu inflaci) zaplatí úspěšnější více (protože splatí rychleji), zatímco ti, kteří budou těsně nad průměrným příjmem nebo dokonce pod ním, zaplatí ve skutečnosti méně, případně vůbec nic. Do navrhovaného systému je tedy včleněn nejen zásluhový prvek „bonusu“ pro dobré školy (dostanou více), ale též prvek solidarity (ekonomicky úspěšnější přece jen nakonec zaplatí více než neúspěšní, protože ekonomický neúspěch nemusí být vždy jen důsledkem „hlouposti“). Za vysloveně nekorektní je ovšem třeba považovat Kellerův útok na statistiku. Píše: „Spočtěme měsíční příjmy devíti náhodně vybraných učitelek základní školy a plat prezidenta republiky. Průměrný měsíční příjem této skupiny vysokoškoláků činí přibližně 50 000 Kč čistého. Petr Nečas se možná zaraduje. Má další předvolební argument o tom, jak dobře si u nás vysokoškoláci žijí. Ony učitelky si ale kupodivu myslí něco jiného.“ Jan Keller jako profesor sociologie přece musí vědět, že přesně takhle statistiky nevznikají, protože náhodným výběrem nikdy nelze k takto popsané „skupince“ dospět. V zápalu politického boje se hrubě nekvalifikovaným výrokem dotkl profesní cti statistiků a statistických úřadů. Chápu, že když se kácí les, létají třísky, ale co je moc, to je moc. Nelze než dodat, že ty nešťastné učitelky, jejichž příjem nedosáhne průměru, nebudou v systému, který navrhuje Walter Bartoš, splácet nic, takže spravedlnosti bude učiněno zadost. Deficit škol produkujících takové absolventy bude muset vyřešit stát, nebo vznikne tlak na růst platů učitelů, což bude další pozitivní důsledek systému, proti kterému kolega Keller tak statečně bojuje. Petr Matějů (Autor je sociolog, předseda Institutu pro sociální a ekonomické analýzy) 11.03.2006 - (nek, lab) - str. 02 Paroubek tvrdě zaútočil na ODS Premiér Jiří Paroubek včera tvrdě kritizoval ODS. Na tiskové konferenci po setkání předsedů soc. dem. a socialistických stran v Praze řekl, že vláda ODS by přivedla zemi do katastrofy. Ve vedení ODS jsou podle něj lidé, kteří "nikdy neřídili ani dvoreček se slepicemi". Premiér současně odmítl myšlenku školného. "Pokud budu já premiérem v příštích čtyřech letech, žádné školné nebude," zdůraznil. Školné si umí představit třeba až za osm až deset let, kdy to bude odpovídat možnostem a příjmům většiny občanů. Poznámka: Plné znění názoru Jiřího Paroubka na školné přinesly některé další deníky. Radim Valenčík zasláno do Práva 12.03.2006, dosud nepublikováno Sociální a ekonomická rizika špatného školného
5
Při příležitosti návštěvy britského premiéra Tony Blaira sdělil náš premiér Jiří Paroubek svůj názor na zavedení školného u nás. Jak řekl na tiskové konferenci, má „určitou představu“, jak to za osm či deset let, až bude mzda u nás vyšší, udělat. A to „ve spolupráci s bankovním sektorem - půjčkami pro mladé s podporou státu a například dotacemi části úroků z úvěrů“. Pokud bychom zaváděli školné tímto způsobem, je to jeden z nejhorších způsobů, jak to v našich podmínkách udělat - asociální, zneužitelný a neefektivní. Asociální proto, že i při velmi nízkém úroku se splácení úročeného závazku nejvíce obávají ti, co nemají majetkové zázemí. Banky totiž v případě půjček na vzdělání zpravidla požadují záruku v podobě majetku rodiny. Nemajetným by tak byla vytvořena další bariéra přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Levné půjčky by tak využívali zejména bohatší, kterým by stát - v tomto případě chudí - dotoval úroky. Za půjčky může ručit i vláda. Toho lze ale snadno zneužívat. Banky by totiž nesly minimální riziko, protože případné ztráty by jim uhradil stát. V neposlední řadě je pak tento model špatný právě proto, že nikoho ze zúčastněných nenutí k větším výkonům a větší efektivnosti. Pokud si někdo nedovede představit jiný model, pak chápu jeho obavy ze zavedení školného. Existuje však jiný přístup, který se osvědčuje, který se rychle rozšiřuje ve světě, ze kterého nyní vycházejí snahy Tony Blaira o vylepšení britského systému podílu studentů, resp. absolventů na financování studia a který je mnohem sociálnější i efektivnější. Je to australský systém HECS zmíněný v Právu stínovým ministrem školství Waltrem Bartošem (1. 3. 2006 Dogma problém neřeší). Škoda, že premiér a patrně ani někteří čtenáři tohoto deníku (soudě dle velmi nekvalifikovaného ohlasu docenta Přemysla Voráče 6.3. Dogma neřeší problém školného) nemají představu, jak a s jakými výsledky funguje. Závazek studenta podílet se na financování svého studia zde vzniká přímo ve vztahu k „mateřské“ vysoké škole. Existují dvě možnosti, jak se s ním vyrovnat - buď přímo a s podstatným zvýhodněním, pokud na to má student prostředky, nebo odvodem z budoucího příjmu, který bude mít jako absolvent. Tento systém na naše podmínky rozpracoval tým expertů Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Byl publikován v řadě monografií, představen na veřejnosti mj. i v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Vycházejí z něj i některé politické strany ve svých programech. Velkou výhodou tohoto systému je, že může být zaveden jako motivující doplněk stávajícího veřejného financování. Důležité je, že závazek studenta, resp. absolventa není úročen. Proto nevznikají žádná sociální rizika a navíc je příslušná vysoká škola motivována k tomu, aby se její absolventi co nejlépe uplatnili. To naše země potřebuje nejvíce. Již vzhledem k výsledkům nejnovějšího hodnocení univerzit provedeného v roce 2005. Podle nich je mezi nejlepšími osm ze Spojených států a dvě z Velké Británie. Na prvním místě je Harvardská univerzita, Cambridgská z Velká Británie na druhém. Zajímavé jsou i další údaje - na prvních čtyřech místech mezi evropskými jsou čtyři britské univerzity, pátá je švýcarská. Naše nejlepší a jediná, která se mezi 500 hodnocených dostala, je Univerzita Karlova. Je vedena až ve třetí stovce ve světě a ve druhé v Evropě. Daleko před ní je např. Moskevská univerzita či několik čínských univerzit. Máme tedy co dohánět. Odkládat problém o další čtyři roky či více by pro naši zemi mohlo být osudové. Přitom by se nemělo jednat o otázku, která by měla být předmětem politických sporů či politizována. Radim Valenčík (Autor je vedoucí Katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní)
6
