MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Potřebují USA Mezinárodní trestní soud, nebo potřebuje Mezinárodní trestní soud USA?
Bakalářská práce
Anna Matušinová
Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Ľubomír Majerčík, LL.M. UČO: 210609 Obor: Mezinárodní vztahy, Evropská studia Imatrikulační ročník: 2006
Brno, 16. prosince 2008
Děkuji Mgr. et Mgr. Ľubomíru Majerčíkovi, LL.M. za vedení mé práce, za odborné připomínky a za velice vstřícný přístup, který mi poskytl. Rovněž děkuji JUDr. PhDr. Veronice Bílkové, Ph. D., E.M.A., za ochotnou pomoc při psaní. Dále pak děkuji Věře Kočicové, Ondrovi Léblovi a Vaškovi Mlynaříkovi, za četné připomínky a korektury, jimiž napomohli ke zkvalitnění práce. Velký dík též patří mé rodině a mému okolí za neustálou podporu. 2
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem práci „Potřebují USA Mezinárodní trestní soud, nebo potřebuje Mezinárodní trestní soud USA?“ vypracovala sama na základě uvedených zdrojů.
V Brně, dne 16. prosince 2008
Anna Matušinová
3
OBSAH
1. Úvod .................................................................................................................................... 6 2. Pojetí zpracované práce ............................................................................................. 8 2. 1. Výzkumná otázka a její podotázky.................................................................. 8 2. 2. Volba metodologie ................................................................................................... 9 3. Teoretické zakotvení mezinárodního trestního soudnictví .................... 10 3. 1. Pohled realismu .................................................................................................. 10 3. 2. Pohled idealismu, liberalismu a institucionalismu ............................ 13 4. Mezinárodní trestní soud ........................................................................................ 15 4. 1. Cesta ke vzniku Mezinárodního trestního soudu ............................... 15 4. 2. Role USA při přípravě Statutu ..................................................................... 17 5. Spojené státy a Mezinárodní trestní soud ....................................................... 19 5. 1. Počáteční obstrukce ......................................................................................... 19 5. 2. Proč nechtějí Spojené státy přistoupit? ................................................. 22 5. 2. 1. Obavy? Z čeho?......................................................................................... 23 5. 3. Aktuální situace – boj či tchý smír? ......................................................... 25 6. Budoucí vývoj? ............................................................................................................ 26 6. 1. Kdo potřebuje koho? ....................................................................................... 28 6. 1. 1. Co může MTS přinést USA?................................................................. 28 6. 1. 2. Co mohou USA přinést MTS? ............................................................. 32 7. Zvýší ratifikace Statutu Spojenými státy kredit USA nebo MTS? ....... 33 7. 1. Kritika mezinárodních organizací ............................................................. 34 7. 2. Kritika nevládních organizací ..................................................................... 36 7. 3. Kritika jednotlivců ............................................................................................ 37 7. 4. Dopady přístupu americké zahraniční politiky na její obraz ve světě ................................................................................................................................... 39 7. 5. Zvýší americká ratifikace kredit MTS? ................................................... 40 8. Přistoupit či nepřistoupit? ..................................................................................... 40 8. 1. Názory politických stran ................................................................................ 41 8. 2. Názory amerických prezidentských kandidátů ................................... 42 8.3. Americké veřejné mínění ................................................................................ 43 9. Závěr ................................................................................................................................. 44 4
10. Seznam zdrojů ........................................................................................................... 47 10. 1. Primární zdroje ................................................................................................ 47 10. 2. Sekundární zdroje........................................................................................... 48 10. 2. 1. Knižní publikace .................................................................................... 48 10. 2. 2. Diplomové práce .................................................................................... 50 10. 2. 3. Články v odborných periodikách.................................................... 50 10. 2. 4. Texty na internetu ................................................................................ 51 10. 2. 5. Internetové zdroje................................................................................. 52
5
1. ÚVOD Spojené státy americké (dále USA nebo Spojené státy) jsou dnes jedinou světovou supervelmocí.1 I díky tomuto výjimečnému postavení mají větší tendenci zasahovat do konfliktů jiných států,2 ovlivňovat (či přímo diktovat) mezinárodní vztahy a pod rouškou šíření demokracie „bránit státy“ před „diktátory“. Země, která si zakládá na principech právního státu, demokracie a svobody, na ochraně základních lidských práv a svobod, je na druhou stranu i zemí velmi kontroverzní při prosazování své zahraniční politiky. Z těchto důvodů není tedy příliš zarážející fakt, že tento ochránce světového pořádku není smluvní stranou Římského statutu (dále Statut) zakládajícího Mezinárodní trestní soud (dále jen Soud nebo MTS). V roce 1998 patřily Spojené státy k sedmi zemím (společně s Čínou, Irákem, Izraelem, Jemenem, Katarem a Libyí),3 které hlasovaly proti přijetí Římského statutu a to i přesto, že do Statutu bylo zakomponováno množství amerických požadavků, jimž se mnohdy ostatní státy musely kvůli nátlaku ze strany USA podřídit. Zamítavý postoj zmíněných států se dá též vykládat jako reakce na odmítnutí amerického návrhu podřídit MTS Radě bezpečnosti OSN (dále RB). V poslední možný den, 31. prosince 2000, americký prezident Bill Clinton, v důsledku silného mezinárodního tlaku a především z důvodu vůle udržet si vliv na další vývoj MTS, nakonec připojil pod Statut svůj podpis, nicméně svému nástupci doporučil nepředkládat Statut k ratifikaci Senátu do doby, než budou Spojeným státům učiněny další ústupky.4 Hlavním argumentem proti ratifikaci se staly obavy z politicky motivovaných žalob, které by mohly být uplatněny proti americkým občanům.5 Kongres možnost ratifikace nikdy
1
Tato věta je i přes vývoj posledních let stále pravdivá, nicméně může vyvolávat rozporuplné reakce (vzhledem k vzrůstajícímu potenciálu Číny a Indie a konstantnímu vlivu Ruska). USA jsou sice nyní ekonomicky oslabeny finanční krizí, vyčerpány nedávnými válkami, zahraniční politika je zdiskreditována mučením vězňů a válkou proti terorismu, i přesto však tato země stále hraje vedoucí úlohu v mezinárodní politice. 2 Zajisté velmocenské postavení automaticky nepředurčuje stát k aktivnímu zasahování do mezinárodního dění. V historii existovaly a stále existují státy, které byly považovány za velmoci (především v určitém regionu), nicméně zastávaly izolacionistickou politiku. Izolacionistické tendence lze nalézt v americké politice na záčátku 20. století, nicméně dnešní Spojené státy rozhodně patří ke státům, které se cítí povinnost intervenovat ve všech částech světa a ovlivňovat mezinárodní vztahy. 3 Výčet zemí, které hlasovaly proti Statutu není zcela jasný, neboť hlasování bylo tajné, nejčastěji jsou však uváděny tyto státy. 4 Prezident Clinton si byl vědom silných tlaků proti Soudu. Věděl, že pravděpodobnost ratifikace Statutu Kongresem je v tomto funkčním období velice malá, a proto se zachoval daným způsobem. Majerčík, Ľ. (2002): Prvních sto dní Mezinárodního trestního tribunálu, on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/icc.html). Postoj americké prezidenta Billa Clintona viz. President Clinton, Statement on signature of International Criminal Court Treaty (http://www.state.gov/www/global/swci/001231_clinton_icc.html). 5 Tyto žaloby se nicméně již objevily, jejich přípustnost však byla zamítnuta. Viz. např. Žaloby spojené s válkou v Iráku (http://www.icc-cpi.int/library/organs/otp/OTP_letter_to_senders_re_Iraq_9_February_2006.pdf).
6
oficiálně neprojednával a dokonce ani nezvažoval, což bylo následkem zejména nepřátelských nálad vůči Statutu. Nový americký prezident, George Bush, podpis stáhl a jeho vláda se všemožně snažila vzniku Soudu zamezit. Ve snaze vyjmout vlastní občany z jurisdikce MTS uzavírala se státy bilaterální dohody, které jsou podle některých analýz v rozporu s mezinárodním právem i s Římským statutem, přijímala rozporuplné zákony a vyvíjela nátlak na ostatní signatářské státy.6 Mezinárodní trestní soud nakonec vznikl, americká opozice však zůstala. Nasnadě je otázka proč? Co se stalo se Spojenými státy, které ústy Woodrowa Wilsona hlásaly světový mír? Proč již nepodporují projekty podobného typu jako byl Norimberský a Tokijský tribunál? Již jim nezáleží na potrestání zločinů vymezených Ženevskými úmluvami? Problematika vztahu MTS a USA díky probíhajícím konfliktům, např. v Afghánistánu a Iráku, patří stále mezi aktuální témata. Otázka dalšího směřování Soudu a přístupu ostatních států k němu je umocněna blížící se Revizní konferencí, která se má konat v roce 2009.7 Český postoj k ratifikaci Římského statutu je též poměrně ožehavou otázkou. Zahraniční politika ČR je trvale napojena na Spojené státy (v rámci těchto vztahů do jisté míry kopíruje americké argumenty proti ratifikaci) a zároveň jako členský stát Evropské unie (dále EU) se snaží o co nejširší podporu ratifikace Římského statutu mezi dalšími státy (na tento ambivalentní přístup je často poukazováno v souvislosti s českým předsednictvím EU v roce 2009).8 Autorka proto spatřuje předkládanou práci jako vysoce aktuální a v současném mezinárodně-politickém prostředí zajímavou. V ČR existuje poměrně málo odborné literatury,9 která by se MTS zabývala. Autorka kromě několika málo článků, které rozebírají zejména vztahy USA a MTS, neobjevila žádnou literaturu vztahující se k tématu potřebnosti americké ratifikace Statutu. Na FSS MU existují pouze tři bakalářské práce: Mezinárodní trestní soud (Majerčík), USA a Mezinárodní trestní soud (Hadamčíková) a Podpora Mezinárodního trestního soudu u nových členských států EU ve vztahu k jejich vazbám na USA (Typlt). Zatímco první zmíněná práce se zabývá zejména formováním MTS, historií a lehce též českým a americkým přístupem k ratifikaci, druhá se 6
Viz. např. Bureš, P.: Znásilnění Římského statutu: aneb (o)pozice USA vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu, Mezinárodní politika, roč. XXX., č. 9, 2006, s. 31 – 33. 7 Podle Římského statutu se Revizní konference má konat 7 let po jeho vstoupení v platnost. Aktuálně však situace vypadá tak, že konference bude svolána zřejmě až v roce 2010. 8 Dne 29.10. 2008 Poslanecká sněmovna ČR vyjádřila souhlas s ratifikací Římského statutu. Viz. Stenografický zápis 39. schůze PS (http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/039schuz/39-5.html#410). 9 Tento stav se postupně zlepšuje zejména díky činnosti nevládních organizací, které podporují ratifikaci Statutu Českou republikou. Tyto organizace pořádají různé konference a semináře, nicméně publikační činnost stále zůstává v rukou akademické sféry. Odborníci, kteří se více zajímají o dané téma jsou v ČR pouze tří – V. Bílková, L. Majerčík a P. Šturma. Z veškeré dostupné relevantní české literatury je v práci čerpáno, výčet lze nalézt v seznamu literatury.
7
zaměřuje na tvorbu americké politiky, její aktéry a argumenty proč americká strana Statut neratifikovala. Kolega Typlt zkoumá napojení mezi „novými státy EU“ a USA v zahraniční politice v relaci k MTS. Cílem autorky není rozbor jednotlivých amerických argumentů proti ratifikaci do hloubky, neboť polemika ohledně jednotlivých bodů by vydala na samotnou práci. Účelem práce je analyzovat možné dopady spolupráce MTS a USA. Pro dokreslení situace se tato analýza neobejde bez krátkého úvodu vysvětlujícího okolnosti vzniku MTS a následného rozboru aktuální situace, v těchto případech se samozřejmě okrajově může dotknout problematiky obsažené v dosavadních pracích. Z výše uvedených důvodů si však autorka myslí, že se její práce nepřekrývá s již dostupnými díly, a proto stojí za zpracování.
2. POJETÍ ZPRACOVANÉ PRÁCE
2. 1. Výzkumná otázka a její podotázky
Za výzkumnou otázku byla stanovena polemika zda „USA potřebují MTS, nebo zda MTS potřebuje USA“, přičemž autorka se bude snažit ověřit hypotézu, že ani pro jednu stranu není ratifikace Římského statutu nutnou podmínkou existence. Za výzkumné podotázky, které mají za úkol falzifikaci stanovené hypotézy, byly zvoleny „změní se postoj USA po prezidentských volbách“ a „neuškodí spíše MTS přistoupení USA“? Jak již bylo naznačeno, autorka se též bude zabývat názory amerických prezidentských kandidátů, neboť jejich postoj s velkou pravděpodobností ovlivní další směřování americké zahraniční politiky vůči MTS. Rozbor sice nezpochybní stanovenou hypotézu, nicméně napoví, kudy se bude ubírat vývoj vztahů mezi MTS a USA. Těžiště práce spočívá v analýze argumentů (ne)potřebnosti přístupu USA k MTS. Za jeden z argumentů pro přistoupení USA k MTS je též udáváno vylepšení obrazu americké zahraniční politiky. Lze jen těžko přesně změřit, zda a v jaké výši by se image USA změnila, proto si autorka jako indikátor zvolila rozbor kritiky mezinárodních organizací, nevládních organizací (dále NGO) a jednotlivců, s jejíž pomocí se pokusí v rámci možností dokázat pravdivost tohoto tvrzení. Autorka si je plně vědoma omezených možností ve vynášení jednoznačných závěrů, neboť v mezinárodních vztazích lze jen stěží předložit absolutně platné tvrzení týkající se budoucnosti, tím méně, pokud by se toto tvrzení mělo týkat vývoje zahraniční politiky, a to navíc dvou různých aktérů. I přesto se však v závěru práce pokusí zhodnotit možný vývoj budoucích vztahů.
8
2. 2. Volba metodologie10
Pro výzkumnou otázku byla zvolena kvalitativní metoda, neboť kvantitativní přístup se pro danou problematiku nejevil jako vhodný. Přínos práce by neměl spočívat v sebrání množství informací a v jejich popisu, ale především v interpretaci získaných dat a v jejich hlubším zkoumání. V práci nebylo vycházeno z žádné existující teorie. Postupně byly vyřazeny metody, jakými jsou analýza metafor, etnografie, biografie a zakotvená teorie. Důvodem pro jejich vyloučení byla především snaha, aby práce byla originální, a tedy se nepodobala již existujícím pracím. Za kombinaci metodologií byly zvoleny tyto – případová studie a diskursivní analýza. Kombinací obou přístupů je možné docílit komplexního zpracování problematiky bez nutného zjednodušování, a tím minimalizovat nedostatky jednotlivých metod. Případová studie je velice často kritizována za přílišnou ohraničenost, díky níž mnohdy nereflektuje všechna relevantní fakta. Předkládaná práce není zcela přesně vymezena určitou událostí, periodou, místem či jiným kritériem. Proto použití pouze metody případové studie by bylo nedostačující. Metoda je tedy kombinována s diskursivní analýzou, a to díky rozboru textů a projevů jednotlivých aktérů. Diskursivní analýza byla využita zejména v části, v níž je rozebírána kritika jednotlivých organizací vůči USA. Striktní aplikování pouze této metody (bez kombinace s případovou studií) na celou práci by však mělo za následek přiblížení se již existujícím dílům, a tím získání odpovědí na poněkud jiné výzkumné otázky. V práci je též částečně využívána komparativní metoda, především z důvodu dokreslení situace a porovnání posunu v chápání mezinárodního trestního soudnictví od předešlých ad hoc tribunálů k MTS. Pokud by však tato metoda byla označena za určující pro psaní, nutně by to vedlo k podobnosti s již existujícími pracemi, čehož se autorka snažila vyvarovat.
10
Při výběru metodologie autorka vycházela z načerpaných poznatků získaných četbou Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. A McNabb, D. E.: Research methods for political science: quantitative and qualitative methods.
9
3. TEORETICKÉ ZAKOTVENÍ MEZINÁRODNÍHO TRESTNÍHO SOUDNICTVÍ Mezinárodní právo se těší poměrně značné pozornosti ze strany teorií mezinárodních vztahů. Mezinárodní trestní právo jako jeho subsystém je však trochu opomíjeno. I přesto však na něj lze aplikovat jednotlivé teoretické přístupy. Klíčovou otázkou pro zkoumání se stala míra odpovědnosti jednotlivce za spáchání závažných zločinů, a to nejen na poli mezinárodním, ale i vnitrostátním. Odpovědi lze nalézt dvojího typu – doktrinálního neboli positivistického (kdy jsou jednotlivci trestně odpovědní) a normativního (kdy by jednotlivci měli převzít trestní odpovědnost). Jednotlivé teorie se pak blíže zaobírají podmínkami pro mezinárodní trestní soudnictví a především pak jeho potřebností.
3. 1. Pohled realismu
Pohled realistické školy na mezinárodní trestní soudnictví by se dal shrnout do dvou slov spravedlnost vítězů. Jak řekl Hermann Göring: „Vítěz vždy bude soudcem a poražený obžalovaným“.11 Těchto několik slov dokonale vykresluje názor realistů. Realisté považují spravedlnost za nástroj silnějšího, tedy vítěze. Poražená strana bude vždy souzena, zatímco ta vítězná, přestože se mohla dopustit obdobných zločinů, před soud postavena nebude.12 Realisté zastávají názor, že vytváření institucí je pouze reflexí distribuce moci ve světě. Tyto instituce jsou založeny na kalkulacích každého státu, a nemají proto žádný nezávislý vliv na státní chování. Válečné tribunály jsou pouze institucemi, jejichž cílem je prohranou stranu potrestat, pomstít se jí prostřednictvím veřejného divadla.13 Realisté nekritizují pouze „spravedlnost vítězů“, ale též metody souzení. Americký diplomat George Kennan varoval před tzv. právně-moralistickým přístupem v mezinárodní politice, kdy se západní státy snaží naprosto striktně aplikovat právní normy s nejvyššími
11
Další související výroky viz. Berkeley courses (http://www.polisci.berkeley.edu/courses/coursepages/Spring2007/PS108a/quotes1.pdf). 12 Sovětští soudci např. soudili v rámci Norimberského tribunálu nacistické zločince. Sověti souzeni nebyli, přestože představitelé SSSR evidentně páchali trestné činy a mohli tedy být zároveň obviněni z agrese a krutosti. Na druhou stranu nejen Sověti páchali tyto činy, sporným se například stalo kobercové bombardování německých měst britskými a americkými letadly. Sovětští, britští ani američtí představitelé za svá rozhodnutí, na rozdíl od německých a japonských kolegů, souzeni nebyli. 13 Podle názoru realistů zločinci jako Stalin, Mao Ce-tung či Pol Pot nikdy nebyli postaveni před válečné tribunály, protože jejich země nikdy nebyly vojensky poraženy.
10
standardy. Výsledkem pak často může být liberace zločinců či odsouzení pouze za méně závažné zločiny, neboť soud jim není schopen dokázat vinu za závažnější zločiny.14 Představitelé realismu se často obávají, že válečné tribunály zasáhnou do mezinárodního pořádku, resp. rovnováhy. Možné porušení mocenské rovnováhy díky tribunálům pro ně znamená velké nebezpečí. Neorealisté si stejně jako realisté myslí, že zatahování morálního apelu do mezinárodní politiky nepatří. Státy se na mezinárodním poli především snaží uchránit svoji bezpečnost, sledují proto své národní zájmy. Realisté se zaměřují na vzájemné interakce mocností a na otázky války a míru, veškeré ostatní problémy, včetně těch přímo spojených, jako jsou válečné zločiny, zaujímají až druhé místo. Národní politika je naopak ovlivněna vládou práva a spravedlnosti, zde je tedy prostor pro soudnictví.15 Celá konstrukce mezinárodních trestních soudů je proto více méně zbytečná. Proti realistické kritice mezinárodního soudnictví staví Bass16 následující argumenty.17 Vítězové se prostřednictvím ustanovených tribunálů nepokoušeli pouze zbavit svých nepřátel, ale odsoudit lidi, které považovali za zločince. Dokumenty zakládající soudy v Lipsku, Konstantinopoli, Norimberku, Tokiu, Haagu a Arushe ukazují, že jediným cílem nebyla pouze odplata, ale potrestání závažných zločinů. Podle jeho názoru není možné zločince zastřelit, neboť tím by se soudci dostali na úroveň těch, které soudí. Pouze barbarský stát by mohl rozhodnout o vynesení takového rozsudku.18 Samozřejmě, právo je vždy moc krátké a moc těsné pro lidstvo. Jak řekla Hannah Arendt,19 když přihlížela souzení v Norimberku: „Pro tyto zločiny žádný trest není dostatečný. Možná by bylo nezbytné pověsit Göringa, ale toto by bylo zcela nepřiměřené“.20 Válečné tribunály tedy soudí podle práva, které bylo stvořeno pro méně závažné zločiny, na druhou stranu jaké právo a jaký trest by byly pro spáchané zločiny adekvátní? Všeobecně lze říci, že neexistuje něco jako příhodný trest např. za genocidu.
14
Hans Morgenthau prohlásil: „Pochybuji o celé struktuře, na které byl Norimberský tribunál ustaven a dle níž bude fungovat. Vytvořit vojenské soudy je podle mého názoru to, co měli udělat. Následně postavit všechny zločince do 24 hodin po jejich zadržení před tento soud, odsoudit je k smrti a za svítání zastřelit“. Bass, G. J.: Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals, s. 10. 15 Realisté podporují delegaci vynucování rozsudků na národní úroveň, neboť jsou zde zohledňovány národní zájmy. Určité vítězství realistické koncepce lze nalézt v Římském statutu, který má pouze komplementární funkci k národní jurisdikci. 16 Gary Jonathan Bass (1969) je odborným asistentem na katedře politologie a mezinárodních vztahů Princetonské univerzity. Během války v Jugoslávii byl korespondentem deníku Economist. Bass obhajuje liberalistický pohled na mezinárodní vztahy. 17 Bass, G. J.: Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals, s. 10. 18 Návrhy podobného ražení se však při ustavování soudů samozřejmě objevily. David Lloyd George ještě v roce 1918 provolával heslo „pověste císaře“. Na konferenci v Québecu Winston Churchill a Franklin Delano Roosevelt souhlasili s plánem na souhrnnou popravu nacistických vůdců. Ibidem, s. 12. 19 Politická teoretička H. Arendt (1906 – 1975) byla německá židovka zabývající se vztahem moci, politiky, totalitarismu a autority. Názorově představuje liberalistický proud. 20 Bass, G. J.: Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals, s. 13.
11
Tvrzení, že by vítězné strany soudily pouze ty poražené, není zcela pravdivé. Někdy státy postaví před soud i své občany. Tak tomu bylo např. v případě Warrena Hastingse,21 masakru v Kfar Kasem,22 Mai Lai,23 odsouzení některých strážných v Abu Ghraib24 aj. Tyto případy lze jen těžko označit za „spravedlnost vítězů“.25 Navíc někdy se státy zajímají o souzení zločinců, přestože zájem jejich občanů nebyl přímo dotčen.26 Asi jen stěží nalezneme vitální zájem západních států na odsouzení zločinců z Bosny či Rwandy.27 Ani výrok o nemožnosti souzení zločinců bez jejich totálního válečného poražení není zcela správný. Například Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii obvinil Slobodana Miloševiče a další vysoké jugoslávské představitele ještě předtím, než byli poraženi. A to již během operace v rámci NATO v květnu 1999. Prokurátor MTS obvinil v červenci 2008 ze zločinů spáchaných v provincii Darfúr prezidenta Súdánu Umara al-Bašíra. Realistická škola není nakloněna systému mezinárodního trestního soudnictví. Její představitelé by podpořili americkou snahu zůstat stranou MTS, protože pochybují o praktickém dopadu Soudu. Realisté si nemyslí, že by tribunály působily odstrašujícím dojmem,28 ani že by napomáhaly konceptu „vyrovnávání síly“ s cílem udržet světovou rovnováhu. Ať již s jejich argumenty souhlasíme či nikoli, pravděpodobně jim dáme zapravdu minimálně v určitých ohledech. Fráze o „spravedlnosti vítězů“ však není všeobecně platná. Jak bylo naznačeno výše, nejen poražená strana je souzena, mnohdy i ta vítězná. Navíc spravedlnost se může projevovat různými způsoby – např. zajisté je rozdíl, zda je obviněný souzen na západě či v zemích východních a orientálních. Toto je nutno reflektovat při úvahách o významu MTS a obdobných institucí.
21
Warren Hastings byl zkorumpovaný bývalý Generální guvernér Bengálska. Edmund Burke ho v letech 17881795 postavil před Sněmovnu lordů, která ho odsoudila za 22 zločinů a přestupků. 22 V říjnu 1856 izraelská armáda zmasakrovala 43 arabských obyvatel Kfar Kasem. Vojáci byli souzeni vojenským soudem a uvězněni (jejich trest odnětí svobody byl později zkrácen). 23 Američtí vojáci byli souzeni za masakr v Mai Lai. Pouze jeden z nich byl nakonec odsouzen. 24 Viz. Tyson, A.S.(2006): Army officer charged in Abu Ghraib prison abuse, on-line text (http://seattletimes.nwsource.com/html/nationworld/2002960310_ghraib29.html), Graner gets 10 years for Abu Ghraib abuse - Says he was ordered to abuse Iraqi prisoners (http://www.msnbc.msn.com/id/6795956/). Více o Abu Ghraib (http://www.cbc.ca/fifth/badapples/history.html). 25 Na druhou stranu se zde otevírá otázka pro debatu, zda procesy nebyly pouhou formalitou bez vážných účinků. 26 Realisté zastávají názor, že státy spolu kooperují jen v případě, že z toho mají užitek. Užitek některých států z potrestání válečných zločinců bývalé Jugoslávie a Rwandy bychom zajisté našli, můžeme však říci, že tento užitek byl primárním motivem pro potrestání zločinů? 27 Ve Rwandě by nemuseli být souzeni pouze příslušníci Hutů a Tutsiů, ale též zahraničních jednotek. Např. posuzování role Francouzů v přípravách na genocidu soudem by mohlo být vysoce zajímavé. Viz. Ndahiro, K. (2008): Rwanda: Gov't to Indict 23 Frenchmen Named in Mucyo Commission, on-line text (http://allafrica.com/stories/200811120003.html). 28 Podle realistů jsou určité mezinárodní smlouvy výsledkem nutnosti, státy by se podle nich řídily i v případě, že by je neratifikovaly, ale jejich implementace by pro ně měla užitek. Nejsou tedy výsledkem vítězství demokratických ideálů, ale přesně spočítané politiky ztrát a přínosů.
12
Závěrem lze tedy říci, že realisté podporují politiku USA neúčastnit se MTS, neboť všeobecně nevěří mezinárodnímu soudnictví. Přistoupení USA ke Statutu by mohlo porušit rovnováhu sil, čehož se realistická škola obává nejvíc.
3. 2. Pohled idealismu, liberalismu a institucionalismu Platon obviňoval tyrany z rozdmýchávání válek kvůli zastínění domácí situace, Rousseau státy obviňoval ze zapříčiňování válek, Kant spoléhal na republikánskou ústavu jako poskytovatele věčného míru.29 Idealismus vychází z toho, že vnitrostátní normy dávají státům možnost výběru, a proto státy mohou být za své činy morálně souzeny. Idealisté věří, že instituce jsou vystavěny na společných hodnotových základech, principech a ideálech, které se svým rozhodováním snaží za každou cenu prosadit. Základní premisou směru je, že demokracie spolu neválčí. Liberalističtí představitelé věří, že kombinace liberálních institucí a norem zapříčiní, že se demokratické státy budou chovat naprosto odlišně od těch nedemokratických v zásadní otázce mezinárodních vztahů – jít či nejít do války. Institucionalisté navíc upozorňují na roli institucí jako stabilizačního faktoru, který má vliv na chování státu a budoucí podobu mezinárodního systému. Podle institucionalismu legalizace problému zvyšuje fungování smluv – jejich formálnost a procedura přijímaní umožňuje státům poukázat na přijaté závazky. Právně závazné akty zvyšují riziko jejich porušení, silné státy nevyjímaje. Propojený systém smluv, organizací a soudů napomáhá k odstrašení zločinců (smlouvy formují veřejné mínění, nezávislé organizace poskytují nestranný monitoring, soudy řeší nejasnosti a zaplňují interpretační mezery).30 Vzhledem k tomu, že liberalismus přisuzuje jednotlivci roli mezinárodního aktéra, musí se vypořádat i s problematikou jeho odpovědnosti.31 Liberalisté poukazují na vliv jednotlivce na utváření politických procesů, politika tedy není nějakým abstraktním pojmem vytvářeným byrokratickým aparátem, ale soubor rozhodnutí jednotlivce. Přestože představitelé liberalismu souhlasí s koncepcí univerzality lidských práv, upozorňují na nedodržování tohoto konceptu jednotlivými (především východními) státy.
29
Bass, G. J.: Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals, s. 17. Abbott, K. W.: International relations theory, international law, and the regime governing atrocities in internal conflicts, The American Journal of International Law, Vol 93, No 2, April 1999, pp. 374. 31 Liberalisté přiznávají významný vliv na vytváření trestněprávního systému odpovědnosti právníkům a právnickým skupinám. 30
13
Podporují proto myšlenku mezinárodních soudů, které mají přímo danou povinnost pachatele zločinů stíhat. Liberalisté dále polemizují, že pokud jsou tribunály „spravedlností vítěze“, pak je určitě rozdíl, kdo tím vítězem je. Na druhou stranu soudci i přes nezávislost nežijí ve vakuu, jsou samozřejmě ovlivňováni, nejen svými pocity a předsudky, ale též aktuální politickou situací. Je tedy idealistický koncept „demokratické instituce k udržení míru“ reálný? Všechny dosavadní tribunály evidentně spoléhaly na podporu liberálních států. Pokud spolu válčily nedemokratické režimy, nikdy nebyl ustaven válečný tribunál.32 Pravdivost této teorie tedy byla částečně prokázána. Co tedy liberalistické premisy znamenají pro mezinárodní soudnictví? Liberalisté věří v sílu mezinárodního soudnictví a jeho pozitivního efektu na státy i celý mezinárodní systém. Americká opozice vůči MTS tedy rozhodně není v souladu s jejich názory.
3. 3. Pohled konstruktivismu
Konstruktivisté se naprosto liší od předchozích racionálních teorií. Odmítají názor, že státy a ostatní hráči objektivně ovlivňují zájmy, které mohou sledovat prostřednictvím výběru vhodné strategie a vytvořením efektivních institucí. Naopak mezinárodní aktéři fungují v rámci sociálního kontextu sdíleného subjektivního chápání a norem, což konstituuje jejich identitu a role a definuje vhodné formy chování. Dokonce zásadní pojmy jako je stát, suverenita a národní zájem jsou sociálně vytvářeny. Nejsou objektivně pravdivé, ale subjektivně ano. Někteří konstruktivisté zdůrazňují roli mezinárodních organizací, jiní zase aktivity vědeckých skupin a nevládních organizací. Podle jejich názoru vytvoří-li mezinárodní aktér normy a instituce k šíření svých zájmů a hodnot, stejně tyto normy a instituce redefinují původní zájmy a hodnoty, někdy dokonce samotné aktéry.33 Konstruktivisté zdůrazňují význam trestního práva. Kriminalizace reflektuje veřejný odpor, napomáhá obětem zbavit se pocitu poníženosti ze ztráty důstojnosti a přispívá k usmíření znepřátelených stran. Mezinárodní instituce mohou být „učiteli norem“, formovat
32
Např. válka mezi Bolívií a Paraguají (1932-1935), invaze Sýrie do Jordánska (1970), Iránsko-Irácká válka (1980-1988). Na druhou stranu současné tribunály nepůsobí ani v zemích, kde by mezi sebou válčily demokratické státy. Toto neplatí ani o komisích pravdy a usmíření. Tento argument se tedy v praxi zdá poněkud slabý. 33 Abbott, K. W.: International relations theory, international law, and the regime governing atrocities in internal conflicts, The American Journal of International Law, Vol 93, No 2, April 1999, pp. 367-8.
14
mínění politiků a ovlivňovat smýšlení občanů. Toto veřejné mínění poté působí na rozhodování soudců, obě strany se tedy vzájemně ovlivňují. Sociální a psychologické vlivy však nejsou stejné ve všech částech světa, od toho se bude lišit i chápání spravedlnosti a rozhodování jednotlivých institucí.34 Konstruktivisté by tedy spíše podpořili vstup USA do struktur MTS. Fungování Soudu by ovlivnilo hodnoty a smýšlení americké vlády a občanů, stejně jako Soud samotný. Vzájemná interakce by pro obě strany byla přínosná. Navíc jedním z argumentů pro participaci států na projektu mezinárodního soudnictví je fakt, že díky vyšetřování mezinárodních soudů mnohdy vyjdou najevo informace, které by pravděpodobně nebyly bez jejich přičinění nikdy odhaleny. Soudy napomáhají zmírnění tenzí a transformaci společnosti. Ratifikace Statutu americkou stranou by tedy měla pozitivní účinek na obě strany.
4. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD 4. 1. CESTA KE VZNIKU MEZINÁRODNÍHO TRESTNÍHO SOUDU35 „Mezinárodní právo není souhrnem „fyzikálních zákonů“, které lze formulovat s maximální přesností a očekávat jejich neodvratné působení. Je naopak produktem složitého sociálního mechanismu, jímž je mezinárodní společenství složené ze svrchovaných států“.36 Názor profesora
Malenovského vystihuje podstatu mezinárodního systému, jehož je mezinárodní právo součástí. Z citátu vyplývá, že nenalezneme ani ve spletité síti mezinárodních smluv a obyčejů jedinou centrální autoritu, která by byla schopna vynutit dodržování jednotných pravidel všemi státy, což se mnohdy může jevit jako handicap i přednost zároveň. Po druhé světové válce se však ukázalo nezbytné vytvořit určitý soud, jenž by mohl legitimně potrestat zejména hlavní představitele států, pod jejichž vedením docházelo k páchání válečných zločinů a dalších závažných zločinů během konfliktu. Z tohoto důvodu vznikl tribunál v Norimberku a v Tokiu.37 Po následujících padesát let však bylo stíhání zločinců znovu svěřeno národním státům a jejich vnitrostátním soudům.
34
Ibidem, pp. 375-6. Podrobný popis viz. Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, s. 113 – 190. 36 Malenovský, J.: Ještě jednou o Kosovu a mezinárodním právu, Mezinárodní politika, roč. XXIII., č. 7, 1999, s. 6. 37 Tzv. Norimberský proces s hlavními obžalovanými trval od 14. listopadu 1945 do 1. října 1946. Tribunál založený Londýnskou smlouvou fungoval do 13. dubna 1949 a jeho cílem bylo potrestání hlavních německých viníků. Tokijský tribunál (založený na základě jednostranného prohlášení okupační správy) se konal od 3. května 35
15
Válečné konflikty v bývalé Jugoslávii,38 Rwandě39 a Sierra Leone40 napomohly k prolomení této praxe. Bylo zřejmé, že je nutné vytvořit určitý soud, který by mohl a též byl schopen vynést rozsudek a následně vynutit jeho plnění. Právě proto vznikly velice nákladné ad hoc tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Zvláštní soud pro Sierra Leone, který je tribunálem smíšené povahy.41 Přestože se tribunály často staly terčem kritiky, znovu rozvířily diskuzi42 o ustavení stálého orgánu, jehož územní působnost by nebyla dopředu omezena a který by fungoval na základě tzv. komplementární jurisdikce.43 Úsilí o vytvoření instituce vyvrcholilo dne 17. července 1998 podpisem Římského statutu 120 státy.44 Obrovskou výhodou nově vzniklého Soudu se stala relativní nezávislost, neboť nepatří mezi hlavní orgány OSN (na rozdíl od Mezinárodního soudního dvora) a zároveň není subsidiárním orgánem RB OSN (na rozdíl od předchozích ad hoc tribunálů),45 MTS tedy nenáleží k orgánům OSN. V době svého vzniku čelil MTS množství politických i právních překážek, mnohé z nich však stále nejsou vyřešeny. MTS je institucí, která se neobejde bez aktivní spolupráce zúčastněných států. Pokud tato spolupráce bude efektivní, může významně přispět ke zlepšení a zefektivnění činnosti instituce, k řádnému prošetření činů osob podezřelých
1946 do 12. listopadu 1948 a jeho účelem bylo potrestání představitelů Japonska. Oba tribunály se zabývaly válečnými zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti. 38 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl ustaven rezolucí RB OSN č. 827, přijatou 25. května 1993. Jeho činnost by měla být ukončena do roku 2010. 39 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) byl ustaven rezolucí RB OSN č. 955, přijatou 8. listopadu 1994. 40 Zvláštní soud pro Sierra Leone byl zřízen mezinárodní smlouvou mezi OSN a vládou Sierra Leone 16. ledna 2002. 41 Tribunály pracují na základě prioritní jurisdikce (v případě konkurence jurisdikce tribunálu a vnitrostátních soudů má prioritu mezinárodní tribunál). Za jejich nevýhody jsou považovány vysoké výdaje na činnost soudu, poměrně dlouhá soudní řízení a fungování na principu teritoriality (obžalovaní byli souzeni pouze za spáchání zločinů na daném území). 42 Diskuze o možnosti vzniku podobného tribunálu se vedly již před druhou světovou válkou, zejména v letech 1924 - 1938, kdy některé nevládní organizace vypracovaly návrhy na zřízení mezinárodního tribunálu. Tyto návrhy se však nikdy nestaly oficiálními dokumenty. Výjimkou byl návrh rumunského profesora V.Pelly, který ovlivnil Úmluvu o předcházení a potlačování terorismu (1937). Dne 16. listopadu 1937 byla spolu s Úmluvou podepsána dodatková Úmluva o zřízení mezinárodního trestního soudu, který měl soudit pachatele teroristických činů. Ani jedna úmluva však nikdy nevstoupila v platnost. Viz. Šturma, P.: Historie a charakter mezinárodního trestního soudu, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu: sborník příspěvků ze semináře pořádaného Českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, s. 1-9. 43 Tzv. doplňková jurisdikce je specifikována v Preambuli odst. 10, čl. 1 a čl. 17 Statutu MTS. Princip komplementární jurisdikce v podstatě znamená, že v případě, že je dotčený stát neochoten či neschopen stíhat pachatele, nastoupí jurisdikce MTS. Národní jurisdikce států je tedy prioritní. 44 Státem, který jako první ratifikoval Statut, se stal 2. února 1999 Senegal, hned po něm následoval Trinidad a Tobago. Statut vstoupil v platnost k 1. červenci 2002 (dosáhnout požadovaných 60 ratifikací vyžadovaných čl. 129 Statutu se však podařilo již 11. dubna 2002). Tímto dnem oficiálně vzniká i MTS a od tohoto data se též počítá jeho působnost (stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem není v jeho pravomoci). ČR Statut podepsala 19. dubna 1999, dosud jej však neratifikovala (Statut zatím schválila Poslanecká sněmovna a Senát ČR, do odevzdání práce však jeho text nebyl podepsán prezidentem). Vznik MTS nevylučuje zřizování ad hoc tribunálů RB OSN. 45 Klanduch, P.: Medzinárodný trestný súd a Organizácia Spojených národov, in: Medzinárodný trestný súd na začiatku 21. storočia: zborník z medzinárodnej konferencie, s. 51.
16
z válečných zločinů, jež doposud unikaly potrestání před vnitrostátními i mezinárodními soudy, a případně k jejich následnému skutečnému trestání.46 4. 2. ROLE USA PŘI PŘÍPRAVĚ STATUTU Po balkánských konfliktech se Spojené státy velice angažovaly ve snaze potrestat viníky zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie a později i viníky genocidy ve Rwandě. Za hlavní důvod tohoto úsilí se považovala nutnost potrestání tak závažných činů, jakým je např. genocida, neboť jejich beztrestnost by mohla ohrozit mezinárodní pořádek a bezpečnost. U Spojených států a jejich spojenců znamenalo vytvoření tribunálů alespoň částečné zbavení se pocitu viny, který měli díky neúspěchu zabránit genocidě i přes četná varování.47 Vznik tribunálů rozvířil debatu o možnosti ustanovit stálý soud, jež by sloužil jako odstrašující prostředek. Na tomto místě považuji za vhodné připomenout iniciativu karibského státu Trinidad a Tobago, sužovaného problémy s narkotiky a souvisejícími mezinárodními kriminálními aktivitami. V roce 1989 inicioval ve Valném shromáždění OSN rezoluci, která vedla Komisi pro mezinárodní právo (v souvislosti s její prací na návrhu kodexu zločinů)48 k úvaze o vytvoření mezinárodního trestního soudu. Finální verze návrhu Statutu MTS byla předložena Valnému shromáždění OSN v roce 1994.49 Jednání započatá na půdě OSN v roce 1995 americká vláda aktivně podporovala. Americká delegace v čele s bývalým velvyslancem Clintonovy administrativy Davidem J.Schefferem se ujala vyjednávání o možnosti vytvoření soudu. Prezident Clinton celou aktivitu podpořil svým projevem, který pronesl roku 1997 před Valným shromážděním OSN, v němž vyzval státy k vytvoření soudu do konce století.50
46
Bohužel praxe ukazuje, že zejména vydávání obžalovaných je velmi složitým politickým procesem, který je velice často neúspěšný, což je vidět např. na případech v Súdánu (Darfúru) aj. Šturma, P.: Princip komplementarity a spouštěcí mechanismus Mezinárodního trestního soudu, in: Medzinárodný trestný súd na začiatku 21. storočia: zborník z medzinárodnej konferencie, s. 21-40. 47 Zajímavým dokumentem je kniha, Dallaire, R. - Power, S.: Shake Hands with the Devil: The Failure of Humanity in Rwanda, ve které kanadský velitel mise OSN vzpomíná na přípravu genocidy ve Rwandě, před kterou orgány OSN několikrát bezúspěšně varoval. 48 Komise v roce 1974 přijala definici agrese, politické napětí za studené války však znemožnilo učinit pokrok v oblasti válečných zločinů. Práce se naplno rozběhla až roku 1981, kdy byla Komise vyzvána k obnovení své práce na návrhu kodexu zločinů, jež vycházela již z její předchozí práce v rámci tvorby Norimberských principů. Finální verze návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva byla vytvořena roku 1996. Schabas, W. A.: An Introduction to the International Criminal Court, s. 8 – 10. 49 Ibidem. 50 Viz. Projev prezidenta Clintona před Valným shromážděním OSN (http://findarticles.com/p/articles/mi_m2889/is_n39_v33/ai_20379267/pg_3).
17
Americká vláda si od počátku uvědomovala své významné postavení, což ovlivňovalo jednání o možné podobě soudu. Spojené státy zakomponovaly množství prvků, které byly slučitelné s národními zájmy USA, ne vždy však se zájmy ostatních států. Americkou skupinu tvořenou zejména právními experty vedl David J.Scheffer. Skupina prosazovala stíhání obžalovaných z důvodů spáchání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.51 Neúspěchem skončilo úsilí zbylých států prosadit též stíhání zločinu agrese. Zločin agrese sice formálně náleží do jurisdikce Soudu, ale především díky komplikovanosti interpretací pro vymezení tohoto činu, a tedy následné absenci definice zločinu agrese ve Statutu, nelze za tento zločin pachatele stíhat.52 Mezi sporné body patřila i iniciace stíhání prokurátorem - zda může započít stíhání pro závažné zločiny libovolně dle své vůle (prosazováno většinou států) či až po oznámení o spáchání zločinu členským státem nebo RB OSN (verze USA). Tento boj vyřešil kompromis, který ve čl. 13 Statutu akceptuje americký návrh, ale zároveň ponechává možnost iniciace řízení též na prokurátorovi (ten je však omezen principem komplementarity).53 Iniciovat řízení tedy může signatářský stát, RB OSN či prokurátor.54 Otázka, zda má mít Soud působnost i nad občany nesignatářských států se též stala dělící linií. Většina států byla proti této vizi, Spojené státy dokonce prosazovaly nejen souhlas vysílajícího státu, ale i RB pro případ, že by souhlas státem nebyl udělen. Výsledný kompromis je obsažen v čl. 12 a 16 Statutu. Čl. 12 definuje působnost Soudu na státní příslušníky všech signatářských států (či příslušníky státu, který v tomto případu přijal jurisdikci Soudu) a na jejich území (země, voda, vzduch, lodě a letadla mající vlajku státu). Podmínky ve čl. 12 se nevztahují na případy, kdy podnět k zahájení řízení podá RB OSN. 55
51
Zpočátku se též uvažovalo o tzv. Treaty crimes, kterými by mohly být např. letecké zločiny, zločiny proti mezinárodně chráněným osobám, nezákonný obchod s drogami, apod. Tyto zločiny by byly souzeny MTS pouze pokud by zainteresovaný stát souhlasil s jurisdikcí Soudu v tom určitém případě. International Law Association – American Branch: Commitee on a Permanent International Criminal Court December 27, 1996, in: Bassiouni, M. Ch.; Association Internationale de Droit Pénal: The International Criminal Court: observations and issues before the 1997 – 98, Preparatory Committee and administrative and financial implications, s. 159 – 176. 52 Čl. 5 odst. 1 Statutu sice vymezuje působnost Soudu nad zločiny genocidy, proti lidskosti, válečnými a agrese, ale definovány jsou pouze první tři kategorie (čl. 6 – 8 Statutu). Čl. 5 Statutu zároveň v odst. 2 upozorňuje, že stíhání za zločiny agrese bude započato až po přijetí společné definice tohoto činu. Konference na toto téma má být podle Statutu svolána v roce 2009. 53 Dle čl. 15 Statutu je vyžadován souhlas tříčlenného senátu Soudu se zahájením vyšetřování, což chrání jedince před neodůvodněným započetím stíhání prokurátorem. Vůči rozhodnutí senátu se lze odvolat. 54 Prokurátor Luis Moreno-Ocampo (*1952, Argentina) byl zvolen do funkce na devět let dne 16. června 2003. 55 Díky čl. 16 může RB OSN rezolucí pozastavit zahájené stíhání či mu zabránit (pozastavit) po dobu 1 roku a to i opakovaně (toto ustanovení má funkci kolektivního veta RB OSN).
18
Vyjednávalo se i o (ne)závislosti Soudu na OSN (zde vyhrála americká vize nezávislé instituce) a též o povaze Soudu, neboť Spojené státy nechtěly vytvořit „politický debatní klub“, ale spíše nezávislou fungující instituci, jež by stíhala opravdu závažné zločiny.56 Jak bylo možné vidět z předchozího textu, vyjednávající státy se podřídily požadavkům Spojených států téměř ve všech bodech, a to bez větších odchylek od původních amerických plánů. USA si tedy více méně navrhly instituci dle své vize, čímž snížily pravděpodobnost zpolitizování tohoto modelu a jeho následné zneužití s cílem obrácení se proti svému tvůrci. Problematika stíhání amerických vojáků MTS, a tedy boj za jejich vyjmutí z jurisdikce Soudu se však pro Spojené státy stal natolik klíčovým, že zabránil ratifikaci Statutu a stále jim ještě brání v připojení k této důležité smlouvě.
5. SPOJENÉ STÁTY A MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD Z pohledu mnohých odborníků na mezinárodní právo57 jsou klíčovými otázkami vztah MTS a OSN a především pak vztah MTS a USA. Příznačná se jeví snaha USA o co největší institucionální nezávislost Soudu na OSN, jež byla patrná již v počátečních jednáních o MTS. Na druhou stranu USA prosazovaly vliv RB OSN při iniciaci řízení před MTS. Tato kapitola proto pojednává o počátečních obstrukcích až po tichou toleranci americkou stranou. Jak již bylo dříve avizováno, cílem kapitoly není podrobná analýza amerických argumentů proti MTS, proto se dané problematiky dotknu pouze okrajově za účelem dokreslení vývoje vztahů.
5. 1. POČÁTEČNÍ OBSTRUKCE V amerických dějinách můžeme vystopovat jistou snahu vnutit své chápání mezinárodního pořádku a demokracie okolnímu světu, a to jakýmikoliv prostředky. Již na začátku 20. století se americká strana prostřednictvím svého prezidenta zasloužila o vznik Společnosti národů, kterou víceméně vytvořila podle svých přání, nicméně se k ní nakonec nepřipojila. V přistupování k MTS zajisté můžeme vystopovat paralelu. Vyjednavači Spojených států významně ovlivnili podobu Statutu a s ním i Soudu, přestože se USA nestaly jeho smluvní stranou.
56 57
Tomáš, R.: USA versus Mezinárodní trestní soud. Mezinárodní politika, roč. XXVI., č. 7, 2002, s. 20 – 22. Viz. např. publikace P. Šturmy, W. A. Schabase, B. Broomhalla a dalších.
19
Jak již bylo naznačeno výše, administrativa G.W.Bushe zaujala téměř nepřátelský postoj ke Statutu, což vyústilo ve snahu obcházet jeho ustanovení, a tak chránit americké občany před jurisdikcí Soudu. Bushova vláda dokonce označila podpis prezidenta Clintona pod Statutem za velkou chybu a prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí prohlásila, že s MTS nebude spolupracovat.58 V roce 2000 USA přišly s návrhem na sedmiletou výjimku z jurisdikce MTS týkající se válečných zločinů. Tento návrh by se týkal signatářů, kteří doposud neratifikovali Statut. Zakládal se na ustanovení čl. 36 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969, jež dovoluje signatářským státům rozšířit výhody plynoucí ze smlouvy za určitých podmínek i na nesignatářské strany. Tento návrh však nikdy nebyl zařazen na oficiální jednání OSN, a tedy ani nemohl být nikdy přijat.59 Dne 6. května 2002 generální tajemník OSN Kofi Annan obdržel od USA dopis s prohlášením, že nehodlají ratifikovat Statut, a tudíž se na ně nevztahují žádné právní závazky, které by mohly vyvstat následkem podepsání Statutu dne 31. prosince 2000.60 Již v roce 2002 se USA pokusily využít své síly v RB OSN, kdy byla přijata rezoluce č. 1422. Odstavec 1 rezoluce pojednává o faktické nestíhatelnosti představitelů či příslušníků států účastnících se mise OSN, jež neratifikovaly Statut, pokud RB nerozhodne jinak.61 RB OSN následující rok přijala další dvě obdobné rezoluce.62 Všechny tři rezoluce jsou vykládány jako kontradiktorní k čl. 16 Statutu, a dokonce mohou být považovány za vzniklé mimo rámec kompetencí RB stanovených Chartou OSN.63 Další návrhy rezolucí již nikdy nebyly předloženy, a proto se prvotní záměr obnovovat tyto akty každoročně nenaplnil.
58
U.S. Withdraws from International Criminal Court Treaty (http://www.usasurvival.org/no-icc.shtml). USA by totiž musely připojit svůj podpis ke Statutu dříve, než v poslední den a tím i změnit svou politiku vůči prosazování jeho nových ustanovení. Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s 175. 60 Viz. International Criminal Court: Letter to UN Secretary General Kofi Annan (http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2002/9968.htm). 61 Rezoluce byla schválena dne 12. července 2002 všemi 15 členy RB a to včetně 7 států, které ratifikovaly Římský status. Na přijetí rezoluce mělo značný vliv prohlášení USA, že budou vetovat prodloužení mise OSN v Bosně a Hercegovině. 62 Rezoluci č. 1487 z 12. června 2003, pro kterou hlasovalo již 12 členů RB a rezoluci č. 1797 z 1. srpna 2003 (v tomto dokumentu je zakotveno, že zmíněné osoby dle předchozích rezolucí podléhají pouze jurisdikci vysílajícího státu, rezoluce se vztahovala na vyslání jednotek do Libérie). 63 Viz. Šturma, P.: Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu: sborník příspěvků ze semináře pořádaného Českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, s.16 – 20. 59
20
Přispěl k tomu především politický vývoj,64 který ukázal, že by státy již nemusely být nakloněny schválení podobné rezoluce, též díky kritice, jež se ozvala i z Rady Evropy.65 Pravděpodobně nejspornějším krokem, který americká exekutiva učinila, se stalo uzavírání bilaterálních dohod s ostatními státy.66 Jejich cílem bylo zabránit trestání amerických občanů Mezinárodním trestním soudem. USA „motivovaly“ oslovené státy pohrůžkou ekonomických sankcí v případě odmítnutí uzavření smlouvy.67 Přes značný nátlak však mnohé státy odolaly, a dokonce se rozhodly zmíněné dohody podrobit ostré kritice. Americká strana ve výsledku podepsala okolo 101 dohod, ale pouze asi 12 z nich bylo ratifikováno.68 Dohody využívaly ustanovení čl. 98 odst. 2 Statutu, podle nějž jsou státy vázány prvotně svými závazky, které vyplývají z mezinárodních smluv, s nimiž je vydání osoby MTS v rozporu, a proto je vyžadován souhlas vysílajícího státu s extradicí, jinak nemůže Soud pokračovat v projednávání žádosti o předání.69 Bilaterální dohody jsou podle mnohých mezinárodněprávních analýz považovány jako rozporné se Statutem (čl. 98).70 Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že mezinárodní právo netvoří komplexní celek
64
V roce 2004 vyšlo najevo, že američtí vojáci zneužívali zadržené ve vězení v Abu Ghraib. Myšlenka obnovení rezoluce se v prostředí, kdy někteří členové RB OSN veřejně odmítli debaty spojené s vyjmutím amerických vojáků z jurisdikce MTS, nedala realizovat. 65 Rezoluce 1340 (2003) Rady Evropy se zabývá zadrženými osobami v Afghánistánu a na Guantanámu (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=/Documents/AdoptedText/ta03/ERES1340.htm), rezoluce 1539 (2007) pak vztahem USA k mezinárodnímu právu (http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta07/eres1539.htm). Rezoluce 1336 (2003) se kriticky vyjadřuje k rezoluci RB ohledně vyjmutí amerických občanů z jurisdikce MTS (http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta03/eres1336.htm). 66 Tzv. Bilateral Imunity Agreements, BIAs měly zajistit vyjmutí amerických vojáků s jurisdikce MTS. Viz. Boustany, N. (2006): A Shift in the Debate On International Court, on-line text (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/11/06/AR2006110601269.html). Pravděpodobná podoba BIAs viz. BIA Sample Text (http://www.globalsolutions.org/files/general/BIAsample_text.pdf). 67 Podle Coalition for the International Criminal Court mnohé státy kvůli neuzavření bilaterální smlouvy byly sankciovány nepřiznáním financí na další rok. Viz. Sanctioning Allies: Effects of the „Article 98“ Campaign (http://www.iccnow.org/documents/12.02.03-BIAsDamage.doc.pdf). 68 Údaje o počtu se liší, není proto momentálně možné zjistit přesný počet dohod, neboť některé mohly být podepsány tajně. ICC Now (http://www.iccnow.org/documents/BIAdb_Current.pdf). 69 Šturma, P.: Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu: sborník příspěvků ze semináře pořádaného Českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, s. 20 - 22. 70 EUROPE: Bilateral pacts with US a violation, says EU (http://search.ft.com/nonFtArticle?id=020828000525&query=%22International+Criminal+Court%22&vsc_appI d=totalSearch&state=Form). United States Efforts to Undermine the International Criminal Court Legal Analysis of Impunity Agreements (http://hrw.org/campaigns/icc/docs/art98analysis.htm). International Criminal Court: US efforts to obtain impunity for genocide, crimes against humanity and war crimes (http://www.amnesty.org/en/library/asset/IOR40/025/2002/en/CKzgZYbBM40J). Council of Europe Resolution 1300 (2002) (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=http%3A%2F%2Fassembly.coe.int%2FDocuments%2FAdoptedText%2 Fta02%2FERES1300.htm).
21
s jednotnými pravidly a především s jednoznačnými odpověďmi,71 interpretace proto často závisí na aktuálním společensko-politickém vývoji a zájmech zainteresovaného státu.72 Významným vnitrostátním aktem, který ještě více podtrhoval americkou politiku namířenou proti MTS, bylo přijetí kontroverzního amerického zákona American servicemembers‘ Protection Act (ASPA) v roce 2002. Tento zákon umožňoval útok na Haag v případě, že by zde byl vězněn nějaký americký občan.73 Dále zakazuje poskytovat vojenskou pomoc státům, které s USA neuzavřely bilaterální dohodu, je zde však zakomponována výjimka pro členské státy NATO.74 Zákon též požadoval na RB OSN, aby trvale udělovala výjimku z jurisdikce MTS americkým vojákům účastnících se zahraničních misí. Roku 2005 přijal Kongres Spojených států Consolidated Appropriations Act, díky němuž jsou blokovány finance z Fondů ekonomické pomoci státům, které jsou signatářskou stranou Statutu a nepodepsaly s USA bilaterální dohodu. Tato opatření byla přijata Kongresem pro rok 2007. Pro rok 2007 byl též přijat zákon National Defense Authorization Act, který pozměňuje ASPA. Fakticky ukončuje zákaz aplikace programu Mezinárodního vojenského vzdělání a výcviku (IMET) v zemích, které jsou smluvními stranami MTS. 5. 2. PROČ NECHTĚJÍ SPOJENÉ STÁTY PŘISTOUPIT? „Pokud se Amerika nebude angažovat v těchto mezinárodních institucích, pokud ukážeme neúctu k mezinárodním smlouvám, bude neobyčejně obtížné, aby se světová veřejnost v případě potřeby, kolem nás shromáždila. Měli bychom být přirozenými vůdci ve všech těchto oblastech a rozhodně bychom měli být členy Mezinárodního trestního soudu. Nebývali jsme zemí Guantanáma a Abu Ghraib. Byli jsme obrovským světlem pro zbytek světa a Amerika potřebuje být tímto světlem znovu“. John Edwards 75
71
Proti tomuto tvrzení lze nalézt množství odpůrců, asi nejvlivnějším je politický filosof a právník Ronald Dworkin, jehož „supersoudce“ Herkules je schopen vždy najít jednu správnou odpověď v rámci práva jako celku. Jeho princip jedné správné odpovědi má však celou řadu kritiků. Podle autorčina názoru pak tento koncept je velice těžce aplikovatelný na mezinárodně-politicko-právní vztahy. 72 Rada EU přijala společný postoj k dohodám 30. září 2002 v podobě Závěrů a řídících principů (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/12134_02en.pdf) týkajících se ujednání mezi státem, stranou Statutu a USA ohledně podmínek předávání osob Soudu. Okolnosti vzniku viz. (http://amicc.org/docs/AI_EU10_9_02.pdf). 73 Section 2008 (a) American Servicemembers‘ Protection Act (ASPA). ASPA je též známý pod označením The Hague Invasion Act. ASPA nebrání USA spolupracovat s MTS v případě, že by Soud stíhal Saddáma Husajna či Usámu bin Ládina. Viz. HRW: ICC: The U.S. and the ICC, on-line text (http://www.hrw.org/campaigns/icc/us.htm). Text ASPA (http://www.state.gov/t/pm/rls/othr/misc/23425.htm). 74 Bílková, V.: V roli unijního solitéra? Česká republika a Mezinárodní trestní soud, on-line text (http://www.iir.cz/upload/PolicyPapers/2007/vbilkova2007MTS.pdf), s. 8. 75 John Edwards Announces Bid for 2008 Democratic Presidential Nomination (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/12/28/AR2006122800457_pf.html). John
22
Představitelé USA často argumentují následujícími důvody, proč se nechtějí stát signatářskou stranou Římského statutu: možnost zpolitizování procesů, MTS je dle jejich názoru neovladatelnou mocí (díky tomu, že zde není žádný systém brzd a protivah), podrývá pravomoci RB OSN, dostává se do střetu s národní suverenitou,76 USA preferují národní odpovědnost za zločiny, MTS má poměrně problémy s dokazováním zločinů a chytáním zločinců.77 Výše uvedené důvody jsou do jisté míry předpojaté, snažící se maximalizovat problémy, aby s jejich pomocí USA mohly ospravedlňovat svůj negativní postoj k existenci a fungování MTS. Na druhou stranu mají USA částečně pravdu, především v bodě, který se týká složitosti trestání viníků, neboť aby Soud mohl úspěšně a efektivně vynášet rozsudky nad obviněnými, musí být podporován spolupracujícími státy. Praxe bohužel ukazuje, že ne vždy jsou signatářské státy se Soudem ochotny spolupracovat. Vláda USA též poukazuje na potenciální možnost stíhání svých národních příslušníků i bez amerického souhlasu, což chápe jako porušení mezinárodního práva. Odvolává se na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu (1969), jenž výslovně zakazuje uložení povinnosti třetímu, nesignatářskému státu. Navíc se ozývají hlasy, že rozhodování státu o tom, zda jeho občan bude podroben stíhání Soudu či ne, znamená ústup od Norimberských principů říkajících, že jedinec nemůže najít imunitu pro své zločiny pod ochranou státu.78 Je tomu však tak doopravdy? Podle Statutu může Soud stíhat i občany států, kteří byli národními orgány zproštěni obvinění a to v případě, že se skutečně ukáže neochota nebo neschopnost státního orgánu vést proti nim stíhání (čl. 16 – 18 Statutu). Takový případ by se však velice těžko v praxi prosazoval, proto výše uvedený argument není zcela iracionální.
5. 2. 1. OBAVY? Z ČEHO? Jak již bylo uvedeno výše, americká strana se obává, že za své radikální akce, které často budí rozporuplné reakce, bude nespravedlivě souzena.79 Vzhledem k tomu, že USA dnes
Edwards (1953) působil jako demokratický senátor za Severní Karolínu v letech 1999 - 2005. Byl nominován Demokratickou stranou na viceprezidenta USA v roce 2004 a jako prezidentský kandidát v primárkách 2008. 76 USA též argumentují, že MTS nemá dostatečnou ochranu práv jednotlivce, jenž by byla srovnatelná s ochranou založenou v americké ústavě (tento argument má i v rámci USA mnoho odpůrců). 77 Rozbor bodů viz. AMICC Response to the U. S. Administration International Criminal Court Policy, on-line text (http://www.amicc.org/docs/AMICC_USpolicy.pdf). 78 Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s. 164 – 165. 79 Zde např. válka v Afghánistánu, Iráku apod. MTS se však odmítl zabývat těmito válečnými operacemi, neboť je považuje za ojedinělé, nahodilé akce, jejichž stíhání je dle čl. 8 Statutu mimo jurisdikci Soudu.
23
operují na území asi sta států a antiamerikanismus je mezi světovou veřejností stále silnějším pocitem, existují obavy, že nelze zajistit nestranný proces obviněným. Otázka viny či neviny by tedy nezáležela toliko na důkazech, jako na politickém tlaku ostatních států. Římský statut však podepsalo mnoho tradičních spojenců Spojených států - Velká Británie, Austrálie či Kanada. I tyto země disponují vojenským potenciálem. Především Velká Británie se účastní vojenských akcí po boku USA, je však signatářskou stranou Statutu. Nebojí-li se tato země možnosti zpolitizování otázky souzení svých občanů, proč by se měl bát její partner? Opravdu by se tito významní koaliční partneři snažili obvinit americké občany bezdůvodně? Z mnohých reakcí USA lze vyčíst, že to nejsou koaliční partneři, jichž by se tato velmoc bála, ale naopak spíše přílišná horlivost některých prokurátorů a soudců ze zemí třetího světa. Na tomto místě vyvstává otázka, zda je možné, aby k tomu skutečně došlo. USA jsou dnes supervelmocí, s níž si málokterá země přeje narušit dobré vazby, tím méně pokud je země malá a chudá, tedy z velké části závislá na zahraniční pomoci. Samozřejmě nelze absolutně vyloučit zpolitizování procesu či přílišnou horlivost některých příslušníků Soudu, nicméně samotný fakt odsouzení amerického občana se v tomto případě jeví jako vysoce nepravděpodobný. Přestože Soud sám sebe vymezuje jako instituci naprosto nezávislou na veškerých vlivech, ať politických, ekonomických, mocenských či jiných, je zřejmé, že i on je částečně ovlivňován aktuální politickou a společenskou situací. Příslušníci Soudu jsou především lidé, které ovlivňují emoce, aktuální společenské cítění a samozřejmě i politika státu, z něhož pocházejí. Obrovský mezinárodní tlak, který by USA byly schopny vyvolat z důvodu nespokojenosti se stíháním některého ze svých občanů, by mohl mít vliv i na rozhodování Soudu. Z výše uvedeného dle autorčina názoru vyplývá, že šance na stíhání, a následné odsouzení,80 amerického občana proti vůli USA není nikterak velká. USA se tedy nemusí příliš bát možnosti stíhání za své „válečné zločiny“.81 Navíc americká prohlášení tradičně poukazují na fakt, že při prosazování domácí i zahraniční
politiky
USA
dodržují
veškeré
závazky
vyplývající
z ratifikovaných
mezinárodních smluv.82 Tudíž by nemělo docházet k páchání válečných ani jiných zločinů z
80
Na tomto místě je nutné poukázat na některé soudní záruky, které jsou definovány ve Statutu, konkrétně pak články 36, 38, 39, 40, 42, 43, 46, 47, 51, 53 a následující. Je dobré si uvědomit, že Soud stíhá zločiny na základě komplementární, nikoli prioritní, jurisdikce (Preambule a čl. 1 Statutu). 81 Autorka si je vědoma, že tímto argumentem dává částečně za pravdu americké straně ohledně kritiky nezávislosti Soudu. Nicméně deklarovaná a faktická nezávislost soudní moci nemusí být dle jejího názoru vždy totožná. Politický tlak v tomto případě není myšlen pouze ze strany americké, ale i ze strany ostatních států. Uvažovaný politický tlak by byl spíše nepřímý než veřejně deklarovaný. Nutno ovšem podotknout, že MTS je poměrně nezávislou institucí, neboť možnost jeho přímého ovlivnění se jeví jako velice malá a složitá. 82 Toto prohlášení však nalezneme prakticky u všech států světa, neboť žádná racionálně smýšlející vláda se nikdy nepřizná k porušování smluv či lidských práv.
24
jejich strany. Je lehce ironické, že USA spolupracují s tribunálem pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a dalšími, ale s MTS spolupracovat odmítají. Ani americké veřejné a odborné mínění není jednotné. Přestože stále převládá odmítavý přístup vůči zapojení se mezi signatářské státy Statutu, nalezneme mnoho hlasů podporujících ratifikaci.83 Mnohé nevládní organizace, mezi nimi např. Amnesty International a Human Rights Watch, poukazují na to, že současná politika, je „pro Spojené státy strašlivý moment, kdy stojí na straně národů, jako je Irák, proti svým koaličním partnerům. Tato legislativa je políčkem do tváře všem vládám, které Bushova vláda právě teď naléhavě potřebuje“.84 Podle jejich
mínění by se americká politika vůči MTS měla co nejrychleji změnit, neboť by USA postupně mohly přijít o své tradiční spojence, což by v současné době, kdy bojují proti světovému terorismu, mohlo být krajně riskantní.
5. 3. AKTUÁLNÍ SITUACE – BOJ ČI TICHÝ SMÍR? V poslední době se americká rétorika uklidnila, což umožnilo postupnou změnu vztahu mezi Spojenými státy a MTS. Spojené státy sice nejsou aktivně zapojeny do struktury Soudu, ale již nebojují proti jeho fungování a dalo by se říci, že v určitých případech dokonce kooperují. Tato domněnka se dá potvrdit například hlasováním v RB OSN z března 2005, kdy se USA zdržely hlasování o rezoluci (nepoužily práva veta) umožňující MTS prošetřit závažné zločiny spáchané v Súdánu – Darfúru a za tyto činy pachatele potrestat.85 USA v současnosti tolerují práci Soudu v oblastech Súdánu, v severní Ugandě a v Kongu.86 Podle některých názorů lze jako vstřícný krok pro optimalizaci vzájemných vztahů brát i rozhodnutí MTS, kterým odmítl řešit případy zločinů, k nimž došlo během války v Iráku a Afghánistánu. Kritici tohoto přístupu tento pohled odmítají s poukázáním, že Soud pouze konal svou povinnost při přezkoumávání přijatelnosti celé věci, cílem tedy nebylo optimalizovat vztahy se Spojenými státy, ale právně posoudit možnou jurisdikci MTS. 87 USA
83
Zejména konzervativní část společnosti je proti ratifikaci, naopak akademická obec uznává, že Statut poskytuje dostatečné záruky (mnohdy prosazené USA), jež se rovnají americké ústavní ochraně. Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s. 165. 84 U. S.: Waiver Needed for War Crimes Court, on-line text (http://hrw.org/english/docs/2001/12/10/usint3414.htm). 85 Boustany, N. (2006): A Shift in the Debate On International Court, on-line text (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/11/06/AR2006110601269.html). 86 Podnět na vyšetřování případů v Ugandě, Demokratické republice Kongo a Středoafrické republice podaly samy státy. Vyšetřování zločinů v Darfúru bylo započato na základě stížnosti RB OSN. 87 Lze totiž oponovat, že vyšetřování těchto zločinů nespadá do kompetence MTS. Dále by vyvstávaly otázky ohledně legitimity války, či zda se o války dle definice mezinárodního práva v obou případech skutečně jednalo.
25
sice stále neplánují ratifikaci Statutu, nicméně současné politické vedení vtáhlo zemi do množství konfliktů, následkem nichž jsou USA nuceny postupně přehodnocovat svůj striktně nepřátelský přístup. Americká politika je velmi často přísně pragmatická, dá se proto očekávat minimálně tichá spolupráce USA s MTS v oblastech Afriky a Asie při naplňování společných cílů.88 Jako částečnou snahu o kooperaci lze chápat i výjimku v ustanovení ASPA (Section 2013), která dovoluje americkým subjektům spolupracovat s MTS v případech, kdy cizí státní příslušníci jsou obviněni z válečných zločinů. Autorce připadá velice zajímavý přístup, který zvolily USA při vyrovnávání se se zločiny dle Statutu ve vlastním právním řádu. Podle současné legislativy americké soudy mohou soudit jednotlivce za válečné zločiny (podle The War Crimes Act z roku 1996), ale pouze za předpokladu, že tyto zločiny byly spáchány americkými občany či proti americkým občanům. Podle zákona proti genocidě (The Genocide Convention89 Implementation Act z roku 1987, zločin genocidy je zde zcela identický jako ve Statutu) je jedinec stíhán v případě, že čin provedl americký občan či zločin byl spáchán na území USA. Zločiny proti lidskosti nejsou v USA stíhány, pokud současně nezahrnují mučení či nejsou spojeny s mezinárodním terorismem.90
6. BUDOUCÍ VÝVOJ? Spojené státy na jedné straně hlásají rovnost mezi státy a jejich činy, na druhé straně vidíme v praxi skutečnou implementaci postojů. USA vlastně staví samy sebe mimo rámec pravidel, za jehož porušování jsou ostatní státy vystaveny tvrdé kritice, včetně té americké. „Toto je opravdu nevhodné, zejména pokud hra zahrnuje obvinění ze zločinů proti lidskosti, genocidě a válečných zločinů. Americký postoj, kdy je vyžadován speciální status, podkopává ideu právního
Viz. též Žaloby spojené s válkou v Iráku (http://www.icccpi.int/library/organs/otp/OTP_letter_to_senders_re_Iraq_9_February_2006.pdf). 88 Je totiž krajně nepravděpodobné (zejm. díky finanční náročnosti a obtížné tvorbě) vybudování dalších ad hoc tribunálů pro nová „Kosova, Východní Timory, Rwandy a Sierry Leone“. USA zajisté budou spolupracovat s MTS při prosazování jurisdikce v rámci těchto území. Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s. 182. 89 Slovo genocida vymyslel polský právník Raphael Lemkin v roce 1944, protože doposud užívaný termín barbarství mu nepřišel adekvátní k tak hrůzným činům, jako bylo vyvražďování židů za druhé světové války či rasové vraždy Arménů v Turecku. Úmluva o genocidě byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948. Power, S.: Raising the Cost of Genocide, in: Ishay, M.: The human rights reader: major political essays, speeches, and documents from ancient times to the prezent, s. 456. 90 Elsea, J. K.: U.S. Policy Regarding the International Criminal Court – Updated August 29, 2006. Congressional Research Service – The Library of Congres, s. 20 - 21.
26
státu, jako jednotného, normativně-principiálního pořádku, kterým jsme všichni vázáni. Ještě hůře, může podkopat obrovské mezinárodní úsilí minulého století, podrobit použití síly právu ... Uvězněni mezi zmateností a rozpaky, přáteli a spojenci, přicházejí s několika argumenty v případě, že jim kritici nabízejí jednoduchá politická vysvětlení stávající pozice. Nejjednodušší ze všech je tvrzení, že americká opozice vůči Soudu je založena na škarohlídském vidění nového systému mezinárodního trestního práva. Spojené státy se chtějí vymanit z institucionálního donucování… Ostatně, žádný další stát nemá podobné zdroje, aby mohl oponovat vytvoření tribunálu… Spojené státy platí za svojí armádu, protože ji neváhají použít jako nástroj národní politiky, jak tomu bylo v Kosovu, Afganistanu, Iráku, a kdo ví, kde ještě. S rozmístěním armády přišly žaloby za agresi, stejně jako údajné porušování humanitárního práva“.91
Není divu, že se země oplývající obrovským politickým a vojenským potenciálem, který velmi často využívá, obává možnosti vyšetřování svých vojenských akcí. Obavy navíc podporují i snahy některých států a sdružení postavit významné americké představitele před Soud.92 Jsou opravdu činy George Bushe, Henryho Kissingera, Collina Powella a dalších srovnatelné s činy Saddáma Husajna, Slobodana Miloševiče, Radka Karadžiče a jim podobných? Přestože autorce nepřísluší rozhodování těchto spletitých otázek, neboť na ně pravděpodobně nikdo nedokáže zcela jasně a správně odpovědět, myslí si, že činy výše zmíněných osob nejsou srovnatelné. Je jedno, zda jsou zločiny páchány ve jménu demokracie, náboženství, nacionalismu či jiných myšlenek, důležité jsou výsledky těchto činů. Za válečnými operacemi USA můžeme nalézt rozvrácené země na pokraji občanských válek, údajné týraní zajatců ve vězeních a množství mrtvých vojáků i civilistů. Jednoznačně nelze říci, zda předchozí stav v Afghánistánu a Iráku byl stejný, lepší či horší, než je nyní a jaký by byl budoucí vývoj v těchto státech bez amerického zásahu. Otázka legitimity amerických zásahů však není účelem práce. Přes obrovskou kontroverzi vzbuzenou americkým tažením proti teroristům a diktaturám zde nelze nevidět jeden podstatný rozdíl s ostatními výše zmíněnými jednotlivci. Pod vedením G. W. Bushe, H. Kissingera ani C. Powella nebyla cíleně páchána genocida, což se o S. Husajnovi, S. Miloševičovi a R. Karadžičovi říct zřejmě nedá. Otázku, zda jsou představitelé USA odpovědni za válečné zločiny, zločiny proti míru a lidskosti či za zločin agrese, kvůli svým válečným operacím, ponechávám na zvážení, stejně jako otázku, zda by měli být za své činy odpovědni i přes své vysoké postavení. Stanovisko
91
Kahn, P. W. (2003): Crimes of War, on-line text (http://www.crimesofwar.org/print/icc/icc-kahn-print.html). Např. obvinění Henryho Kissingera některými státy jako válečného zločince či Donalda Rumsfelda za jeho činy v souvislosti s údajným mučením vězňů na Guantanámu a v Abu Ghraib. 92
27
autorky však zní, že nemůžeme stejně posuzovat činy G. W. Bushe a S. Husajna, myslí si, že i MTS by zastával obdobný názor.
6. 1. KDO POTŘEBUJE KOHO? Jak je vidět, vláda USA zastává značně ambivalentní politiku. Na jedné straně zde stojí ideály demokracie, kterými se Spojené státy často zaštiťují, na druhé straně je zde ryze pragmatická politika ochrany, především vrcholných představitelů. Od počátku vyjednávání si americká vláda myslela, že není myslitelné, aby instituce takového rozsahu, jako je MTS, mohla vzniknout bez americké podpory. Podpory finanční, technické, politické i morální. Proto se vyjednavači snažili do Římského statutu zakomponovat co nejvíce amerických požadavků. Přestože USA nakonec odstoupily od smlouvy, Soud existuje. Má v dnešní době ještě MTS co nabídnout USA? A naopak, mají Spojené státy co přinést MTS? 6. 1. 1. CO MŮŽE MTS PŘINÉST USA? Spojené státy by díky svému výjimečnému postavení mohly mít možnost zásadně působit na dění v rámci MTS. Na druhou stranu je nutné podotknout, že již dnes mají USA možnost ovlivnit fungování MTS z pozice největší velmoci světa, a to i přes skutečnost, že nejsou zapojeny do struktur Soudu. Jako stálí členové RB OSN mohou iniciovat řízení před MTS nebo ho naopak pozastavit. USA jako strana, která podepsala Statut, má též možnost být pozorovatelem v jednání o budoucnosti MTS. Obě možnosti na ovlivňování chodu Soudu nejsou zanedbatelné. Významnější úlohu samozřejmě hraje rozhodování v rámci RB, neboť jako stát s pozorovacím statusem na konferenci o MTS nemají USA hlasovací právo. Jejich postavení v RB OSN je však velice důležité. Pokud by USA chtěly stíhat nějakou osobu či stát nebo naopak stíhání zabránit, mohou se prostřednictvím této instituce podle Statutu pokusit svůj záměr prosadit.93 Jistá podpora MTS ze strany USA tu tedy musí být, neboť by se mohlo stát, že kooperace MTS a RB OSN by se stala nefunkční. Ratifikací Římského Statutu by však USA získaly možnost navrhnout vlastního soudce, působit ve strukturách Soudu a hlasovací právo na revizních konferencích. Díky hlasovacímu právu by mohly ovlivnit další vývoj Soudu, stejně jako znění jeho Statutu. Jako světová velmoc by pravděpodobně mohly spolu se svými tradičními partnery přispět k zadržení podezřelých osob. Například v bývalé Jugoslávii vláda USA tradičně 93
Článek 13 a 16 Statutu.
28
vypisovala vysoké částky za uvedení informací o pobytu hledaných osob, které by přispěly k jejich dopadení.94 Tento přístup by se tedy dal očekávat i při pátrání po osobách spadajících pod jurisdikci MTS. Dnes na seznamu nejhledanějších zločinců stále figurují jedinci jako Hassan al-Bashir (spojen s Darfúrem), Augustin Bizimana (5 milionů dolarů odměny za chycení od USA, spojen s genocidou ve Rwandě) a Ratko Mladic (5 milionů dolarů odměny za chycení od USA, spojen s genocidou v bývalé Jugoslávii).95 Jak již bylo dříve uvedeno, dle autorčina názoru by hrozilo minimální riziko obžaloby amerických občanů před MTS. Přestože MTS může být zčásti ovlivněn politickým nátlakem, všeobecně je považován za vysoce nezávislou instituci96 díky Statutem stanovenému přísnému procesu jmenování a odvolávání funkcionářů Soudu, stejně jako procesu potvrzování stanovisek prokurátora. Tyto mechanismy mají za cíl minimalizovat míru politizace Soudu.97 Potencionální možnost obžaloby amerických občanů by sice po ratifikaci Statutu americkou stranou byla, ovšem nikterak velká. Navíc je nutné podotknout, že eventuální možnost obžaloby amerického občana existuje již dnes v případě, že čin spáchá americký občan na území signatářského státu Statutu. Američané mají tradičně tendenci nastolit všude demokracii a své liberální hodnoty, následně pak potrestat vůdce, kteří se dopustili určitých zločinů. Prostřednictvím MTS by se jejich snaha stala daleko snazší. Jako stálí členové RB OSN již několikrát využili nastalou situaci a použili svůj vliv k potrestání „neposlušných států“ (např. k prosazení rezolucí vůči Kubě, Iráku, aj.). V rámci MTS, jako formálně nezávislé instituce, by měli prostřednictvím svých soudců možnost rozhodovat o vině či nevině a následném trestu obžalovaných osob a to bez přímé odpovědnosti za rozhodnutí o osudu obžalovaného.98 Tento argument je lehce nadsazený, nicméně není nerealistický, do jisté míry lze vliv jednotlivých států, státních
94
Např. US Issues $5 Million bounty on Heads of War Criminals (http://www.alb-net.com/kcc/062599e.htm#7) nebo World: Europe Reward for Milosevic capture (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/377645.stm). 95 Most wanted: 10 of the world's most notorious criminals still at large (http://www.sundaymail.co.uk/news/editors-choice/2008/07/27/most-wanted-10-of-the-world-s-most-notoriouscriminals-still-at-large-78057-20673808/). 96 Míra nezávislého rozhodování Soudu nelze zatím ověřit, neboť MTS ještě nevynesl žádný rozsudek. 97 Politický tlak může být nejen ze strany ostatních států, ale i ze strany americké. Obavy z velkého tlaku USA na MTS usměrňuje lokace Soudu. Fakt, že sídlo MTS je umístěno v Evropě, napomáhá vytvořit dojem relativně neutrální instituce. Dále viz. pozn. č. 81. 98 Námitka, že soudce má být nestranný a nezávislý je sice pravdivá, nicméně každý člověk je ovlivňován svým politickým, sociálním a národním původem. Autorka nechce tedy tvrdit, že by američtí soudci přímo podléhali tlaku USA, nicméně by byli americkou politikou zajisté, alespoň částečně, ve svém rozhodování ovlivňováni. Navíc soudce MTS je jmenován na návrh státu, ze kterého pochází. I přes toto tvrzení se neobávám, že by soud byl zmanipulovaný, neboť MTS soudí v senátech, tudíž nestrannost rozhodnutí je velice pravděpodobná, naopak radikální ovlivnění všech soudců se jeví jako značně nepravděpodobné a téměř nemožné.
29
orgánů a jednotlivých institucí na soudce vypozorovat nejen v mezinárodním,99 ale i vnitrostátním soudnictví.100 Jako signatářská strana Statutu by USA díky komplementární jurisdikci mohly zastavit stíhání svého občana pouhým ujištěním, že vyšetřování a následný soud proběhne na národní rovině. Samozřejmě toto ujištění by následně musely vykonat. Podle množství studií mají USA jeden z nejlepších systémů vojenské justice na světě, což umožňuje řádné vyplnění kritérií předepsaných Statutem.101 Souzení na národní úrovni a tedy ne MTS by pro USA bylo běžnou záležitostí. Tím by se znovu minimalizovala možnost „stíhání amerických občanů horlivým prokurátorem Soudu“, čehož se mnozí američtí představitelé obávají. Revizní konference svolaná na rok 2009 (či 2010) bude projednávat především začlenění definice zločinu agrese.102 Účast USA na jednání by mohla napomoci k přijetí takové interpretace, která by byla navržena právě americkou stranou či by byla výsledným kompromisem mezi státy, ale s americkým souhlasem. Na ovlivnění definice zločinu agrese mají USA vitální zájem, neboť v poslední době byly několikrát označeny za možného agresora (ze strany Iráku, Afghánistánu, Bolívie, aj.).103 Vytvoření definice agrese „dle amerického modelu“ či zabránění její inkorporace do Statutu by mohlo být pro USA vysoce důležité. Konference též ponechává prostor pro zařazení nových zločinů do Statutu. V této souvislosti se často diskutuje o stíhání zločinu terorismu. Pro přijetí úpravy mluví především fakt, že by všechny signatářské státy byly zavázány stíhat teroristy a též by zde existovala určitá společná definice tohoto zločinu. Protiargumentem zůstává limitovaná jurisdikce Soudu, neboť by mohl stíhat stejně jako doposud pouze státní příslušníky signatářských států
99
Např. dosud nepřijatý 14. Protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví nové pravomoci samosoudců, aby tak byl urychlen soudní proces v rámci Evropského soudu pro lidská práva. Je vysoce diskutabilní, zda samosoudce je schopen nestranně rozhodnout o přijatelnosti případu, navíc jeho rozhodnutí je konečné, tedy nelze nijak přezkoumat (čl. 7 Protokolu). Na druhou stranu se nová procedura bude týkat pouze části případů, které se budou jevit jako zjevně neopodstatněné. Zbytek případů bude stejně jako dnes posuzován tříčlenným výborem. 100 Viz. např. často diskutovaná otázka nestrannosti ústavních soudců a ústavního soudu jako takového. Podle autorčina názoru je však MTS oproti národním ústavním soudům velice nestrannou institucí. 101 Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s. 167. 102 Podle Statutu (čl. 121 – 123) musí být generálním tajemníkem OSN svolána revizní konference 7 let po jeho vstoupení v platnost. Budou-li státy chtít doplnit nějaký trestný čin či jeho definici, musí se usnést konsensem či 2/3 většinou. Drobné institucionální dodatky jsou schvalovány kdykoliv 2/3 většinou a vejdou v platnost za 6 měsíců po schválení. Dodatky netýkající se definice zločinů a nových zločinů mohou být schváleny za 1 rok po vstoupení Statutu v platnost. Association Internationale de Droit Pénal: ICC ratification and national implementing legislation, s. 79. 103 Chavez: Bush 'devil'; U.S. 'on the way down' (http://edition.cnn.com/2006/WORLD/americas/09/20/chavez.un/index.html) a Everest, L. (2008): Who’s the Real Aggressor in the Middle East?, on-line text (http://www.revcom.us/a/136/Iran-en.html).
30
či osoby páchající zločin na území těchto států.104 I přes toto omezení by USA zajisté měly zájem ovlivnit výslednou podobu definice, neboť jejich současná bezpečnostní strategie105 se zevrubně zabývá bojem proti terorismu. Přesné vymezení tohoto zločinu a povinnost stíhat teroristy za jejich akce jednotlivými signatářskými státy by značně pomohla Spojeným státům v jejich válce proti mezinárodnímu terorismu. „Absence Spojených států při vytváření Soudu podrývá náš argument, který hlásáme světu, že se stále držíme standardů, které kážeme a za které jsme odpovědni. V čase, kdy jsou Spojené státy vyzývány mezinárodně, podpora Soudu by mohla zlepšit jeho postavení a mohl by pracovat efektivněji“.106 V době,
kdy světová veřejnost pochybuje o amerických úmyslech šířit demokracii, vládu práva a prosazovat ochranu lidských práv ve státech s nedemokratickými režimy, by se USA ratifikace Statutu hodila. Současné kritika ze strany EU a různých nevládních organizací velmi škodí kreditu USA. Světová veřejnost nyní pochybuje o image spravedlivého právního státu. „Pokud Spojené státy zůstanou na této cestě, výsledkem bude děsivý mezinárodní pořádek založený více na vládě síly, než na vládě práva v čele se Spojenými státy. Tento pořádek se nakonec ukáže neschopný k adresovaným hrozbám a v rámci globální bezpečnosti. Daleko lepší by bylo využít stávající příležitosti a podpořit vznikající mezinárodněprávní pořádek s MTS jako ústřední institucí, která slibuje justici a bezpečnost“.107 Ratifikací Statutu by Spojené státy ukázaly, že neustupují ze svých
deklarovaných cílů a nebojí se možného souzení vlastních občanů za nejzávažnější zločiny (přestože jak již bylo výše naznačeno by toto souzení před MTS nemuselo být prakticky nikdy realizováno, pokud by se s tím americké soudy vypořádaly samy). Daly by tak jasně najevo snahu o neopakování jednání některých strážných v Abu Ghraib a Guantanámu. Podpora pro americké vojenské akce by tak mohla vzrůst, neboť by veřejnost věřila v možné spravedlivé potrestání potenciálně spáchaných zločinů během válečných operací. Přes veškeré výhrady americké strany, nemohou USA ratifikací Římského statutu příliš ztratit, naopak postupně se jim navrátí ztracený kredit a budou moci ještě více ovlivňovat světové dění. Jinak řečeno, ústupky, jenž budou nuceni učinit, budou zajisté dostatečně kompenzovány výhodami plynoucími z ratifikace Statutu. Navíc, jak již bylo řečeno, ani dnes nejsou američtí občané zcela mimo jurisdikci Soudu.
104
Arnold, R.: The ICC as a new instrument for repressing terrorism, s. 62 – 66. Viz. The National Security Strategy 2006 (http://www.whitehouse.gov/nsc/nss/2006/). 106 Boustany, N. (2006): A Shift in the Debate On International Court, on-line text (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/11/06/AR2006110601269.html). 107 Overview of the United States‘ Opposition to the International Criminal Court (http://www.iccnow.org/documents/CICCFS_US_Opposition_to_ICC_11Dec06_final.pdf). 105
31
6. 1. 2. CO MOHOU USA PŘINÉST MTS? Pro MTS podpora USA nemusí být nezajímavou, právě naopak. Spoluprácí s USA by se jeho prestiž zvýšila a i dosavadní nesignatářské státy by se snažily tento stav napravit. Je jisté, že na USA je mnoho států napojeno, jak ekonomicky, tak politicky. V případě, že by se USA rozhodly podpořit myšlenku MTS a aktivně by např. svou finanční pomoc podmiňovaly spoluprací s MTS či ratifikací jeho Statutu, byl by tlak na nesignatářské státy mnohem větší, než je tomu v současnosti. USA by též mohly vyvíjet jistý nátlak, který by napomáhal při vydávání zločinců s ne vždy kooperujícími státy. Jak již bylo zmíněno výše, USA by pravděpodobně vypisovaly odměny za dopadení hledaných jedinců, což by mohlo zvýšit motivaci a tím i efektivitu pátrání po těchto osobách. Tento bod by se dal označit jako určitá morální podpora a podpora z pozice síly. USA se angažují v množství lokálních konfliktů, a to nejen diplomaticky, politicky či humanitárně, ale především vojensky. Díky svému „honu na zločince“ by MTS byl pravděpodobně lépe a efektivněji „zásoben“ osobami podléhajícími jeho jurisdikci.108 Tato skutečnost by napomohla umlčet kritické hlasy ozývající se z tábora odpůrců MTS. V současné době se totiž ozývá hlasitá kritika týkající se neschopnosti Soudu vypátrat a dopravit zločince do Haagu, aby mohli být souzeni. USA nedisponují pouze vojenským, ale též obrovským ekonomickým potenciálem. Americké finance plynoucí do společného rozpočtu by napomohly zvýšit efektivitu a flexibilitu činnosti Soudu. Předpokládá se totiž, že USA by přispívaly do společného rozpočtu z 27,19 % ($100 000 000), zatímco příspěvky Japonska a EU by klesly na 22,19 % (z 30,73 %) a 39,41 % (z 54,14 %).109 Určitá nezávislost Soudu a zvýšení prestiže Evropy jako mezinárodního ochránce práva by napomohla k vytvoření nového mezinárodněprávního světového řádu, založeného na spolupráci Evropy a USA. Tato spolupráce v posledních letech pomalu opadávala, jisté oživení v podobě MTS by tak mohlo být přínosné. Vzhledem k výše uvedeným faktům by spojenectví USA a MTS mohlo přispět k prevenci dalších konfliktů a porušování závazků vyplývajících z Ženevských úmluv. Neboť kooperace takto dvou významných celků by zajisté měla dopad nejen regionální, ale
108
Americkým vojenským a bezpečnostně-informačním složkám se často podaří získat informace o nebezpečných jedincích. Tyto informace by mohly být pro Soud velice důležité a napomoci tak k dopadení zločinců a jejich následnému usvědčení pomocí důkazů během soudního procesu. 109 Broomhall, B.: International Justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, s.164.
32
celosvětový, navíc by oba celky získaly větší potenciál, mocenský i právní, pro vynucování dodržování lidských práv ve světě.
7. ZVÝŠÍ RATIFIKACE STATUTU SPOJENÝMI STÁTY KREDIT USA NEBO MTS? Měření kreditu státu či organizace není právě jednoduchým úkolem. Přestože mnoho existujících prací popisujících americkou opozici končí slovy „USA by měly ratifikovat Římský Statut, čímž by jejich zahraniční politika v oblasti lidských práv nabyla ztraceného kreditu“, nikde nelze nalézt, jakou cestou k tomuto závěru příslušný autor dospěl. Většinou se uvádí kritiky mezinárodních a nevládních organizací, jejichž výpovědní hodnota však může být diskutabilní. Je pravda, že USA jsou velice často kritizovány za svůj současný postoj,110 je však tvrzení o zvýšení kreditu následkem americké ratifikace správné? Co kdyby USA Statut ratifikovaly, ale jejich kredit by zůstal nezměněn? Je třeba si uvědomit, že tuto hypotézu lze jen stěží ověřit bez toho, aniž by k ratifikaci skutečně došlo. Zatímco o zvýšení amerického kreditu se mluví téměř ve všech publikacích, o kreditu MTS téměř nikde. Kritiku MTS za neratifikaci Statutu Spojenými státy je též velice těžké najít. Je to dáno zejména tím, že Soud nijak nemůže ovlivnit rozhodnutí americké exekutivy. Ačkoli se tedy může snažit přinejmenším o americkou podporu, kladný výsledek úsilí není jistý. Někteří autoři dokonce mluví i o možnosti snížení kreditu MTS po přistoupení americké strany. Země, která má v posledních letech prokazatelně problémy s dodržováním lidských práv, bude pravděpodobně i v budoucnu díky své politice boje proti terorismu kritizována za porušování lidskoprávních dohod. Podpora „takovéto země“ by pro kredit MTS podle některých názorů nemusela být úplně přínosná. I přes výše zmíněné problémy autorka ve své práci vychází z všeobecně rozšířené metody poukázání na kritiku od jednotlivých aktérů s cílem dokázat či vyvrátit domněnku o vylepšení kreditu jedné či druhé strany. Je si vědoma, že lepší indikátor v současné době nelze nalézt.
110
Na druhou stranu tato kritika čítá dvě-tři věty, proto při psaní práce bylo velice těžké nalézt relevantní zdroje zabývající se kritikou USA. Odpůrci aktuálního stavu se s ním do jisté míry smířili. Kampaně pro rozšíření ratifikace tedy sice pokračují, ale již nejsou v agendě NGO na místě číslo 1. Mnohem více se mezinárodní organizace a NGO věnují problematice Darfúru a dalších míst zasažených etnickými konflikty.
33
7. 1. KRITIKA MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ Vzhledem k neexistenci dostupných zdrojů o kritice států111 vůči americkému postoji budou v práci reflektovány pouze názory mezinárodních organizací, nevládních organizací a jednotlivců. Neexistence dostupné literatury či internetových zdrojů je dána faktem, že tato kritika se udála již před více než šesti lety. Internetové stránky zabývající se touto tématikou již byly zrušeny, knižní publikace se o kritice států však nezmiňují.112 Dostupné informace jsou pouze o názoru zastávaného Evropskou unií a Radou Evropy. V práci jsou proto uvedeny pouze tyto dva pohledy mezinárodních organizací. EU několikrát podpořila fungování MTS a propagaci jeho ratifikace. Tato podpora se odehrála prostřednictvím společných postojů k MTS,113 rozhodnutí Rady o vyšetřování a stíhání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů114 a dohody mezi MTS a EU o spolupráci a pomoci.115 Z toho vyplývá, že americkou snahu o obstrukce vůči MTS neuvítala. Přes deklarovanou podporu MTS nevytvořila EU žádný tlak na USA a ani nepřijala žádná prohlášení. Jedním z mála aktů se tak stalo přijetí nezávazné rezoluce Evropského parlamentu v září 2002, která kritizuje snahu americké vlády podepsat s jednotlivými státy bilaterální dohody. Dalším aktem byl přijatý společný postoj Rady EU z 30.září 2002 v podobě Závěrů a řídících principů, které se týkají ujednání mezi státem, stranou Statutu a USA. Jsou zde stanoveny podmínky předávání osob MTS.116 Tímto dokumentem se legalizovala možnost uzavření bilaterálních smluv s USA za splnění určitých podmínek. Na druhou stranu společný postoj končí slovy, že tyto smlouvy nejsou v souladu s Římským statutem a odporují závazkům vyplývajících z práva EU. Žádný z obou aktů však nenapomohl ke změně americké
111
Autorka našla výčet i znění postojů adresovaných vládami prezidentu Bushovi. Po jejich přečtení si myslí, že jejich zařazení do analýzy není nezbytné. V postojích je nejčastěji vyjádřeno politování nad americkou politikou a důvěra v její obrat. Jednoznačné odsouzení neobsahuje žádné z nich, neboť takové prohlášení by mělo závažné diplomatické důsledky. Jejich seznam i znění je k nalezení na International Reaction (http://www.amicc.org/usinfo/reaction.html). 112 Mnozí autoři o jakémkoliv konkrétnějším rozebrání kritiky taktně mlčí. Většinou se omezí pouze na prohlášení, že proti americkým aktům zaznívala kritika států, mezinárodních organizací, jednotlivců a nevládních organizací. 113 Společný postoj Rady o Mezinárodním trestním soudu 2001/443/CSFP (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2001E0443:20020620:EN:PDF) a Společný postoj Rady o Mezinárodním trestním soudu 2003/444/CFSP (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:18:02:32003E0444:CS:PDF). 114 Rozhodnutí Rady 2003/335/SVV (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:19:06:32003D0335:CS:PDF). 115 Dohoda mezi Mezinárodním trestním soudem a Evropskou unií o spolupráci a pomoci 28/04/2006 (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:22006A0428(01):CS:HTML). 116 Závěry a řídící principy (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/12134_02en.pdf).
34
politiky vůči Statutu. Přestože EU podporuje ratifikaci Statutu ostatními státy, neexistuje dokument, který by jasně deklaroval její názor o nutnosti přistoupení USA k MTS. Zda by se zvýšila v očích EU prestiž USA po ratifikaci Statutu tedy není jasné. Rada Evropy ve svých rezolucích již tolik opatrná, jako EU, nebyla. V rezoluci 1300/2002117 vyjadřuje naději, že se USA zapojí do struktur MTS. Jasně též prohlašuje, že jurisdikce soudu je aplikovatelná na všechny signatářské státy a za určitých případů mohou před Soudem stanout i občané oponentských států. Bilaterální dohody uzavřené mezi jednotlivými státy a USA tedy nejsou a ani nemohou být platné, k jejich existenci Soud nemůže přihlížet. Její rezoluce 1336/2003118 vyjadřuje znepokojení nad nedostatečným množstvím ratifikací Statutu. Kriticky nazírá i na odvolání amerického podpisu a na vyjádření exekutivy o úmyslu neratifikovat Statut. Vyjadřuje též politování nad stálým tlakem Spojených států při snaze o podepsání bilaterálních hodnot. Na druhou stranu se již nestaví proti jejich neplatnosti a dokonce mluví o jejich souladu s článkem 98 Statutu. V rezoluci 1539/2007119 Parlamentní shromáždění kritizuje snahu USA vyhnout se závazkům vyplývajících z mezinárodního práva s omluvou vedení války proti terorismu. Rezoluce upozorňuje, že prostřednictvím bilaterálních dohod a tlaku na jednotlivé (ne)signatáře
Spojené
státy
oslabily
efektivitu
MTS.
Tento
čin
je
v protikladu
s deklarovanými principy americké zahraniční politiky, která hlásá ochranu demokratických myšlenek. Parlamentní shromáždění proto apeluje na vládu USA, aby změnila svou negativistickou politiku vůči MTS a začala plnit závazky vyplývající z již ratifikovaných mezinárodních dohod, místo aby se jim vyhýbala. Přestože názor Evropské rady prošel vývojem, je pravděpodobné, že ratifikace Římského statutu americkou stranou by podle této organizace měla pozitivní dopad na prestiž zahraniční politiky USA.
117
Rezoluce 1300/2002 (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=http%3A%2F%2Fassembly.coe.int%2FDocuments%2FAdoptedText%2 Fta02%2FERES1300.htm). 118 Rezoluce 1336/2003 (http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta03/eres1336.htm). 119 Rezoluce 1539/2007 (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=http%3A%2F%2Fassembly.coe.int%2FDocuments%2FAdoptedText%2 Fta02%2FERES1300.htm).
35
7. 2. KRITIKA NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ
Lidsko-právní nevládní organizace jsou nejčastějšími kritiky americké opozice. Tento přístup je pochopitelný, neboť státy a mnohdy i mezinárodní organizace si obdobnou kritiku nemohou dovolit. Velice často jsou totiž závislé na americké (zejména finanční a vojenské) podpoře a nechtějí si proto Spojené státy znepřátelit. NGO těmito predispozicemi netrpí a proto jejich hlas je poměrně silný (na druhou stranu význam poměrně malý, neboť na rozdíl od států a mezinárodních organizací nemají potřebný donucovací potenciál). Nevládní organizace se všeobecně zasazují o americkou ratifikaci Statutu. Odstrašující případy z Guantanáma, Abu Ghraib, údajných tajných vězení v Evropě, atd. je ještě více motivovaly v kampani na podporu MTS. NGO věří, že díky hrozbě soudního stíhání před touto institucí by bylo možné minimalizovat riziko porušování lidských práv státními představiteli.120 Americká NGO Lawyers Committee for Human Rights121 kritizovala americký postoj již na začátku, kdy prezident Bush odvolal podpis svého předchůdce pod textem Statutu. Organizace upozorňovala, že tento precedent nemá nikde v historii obdoby, mohl by však ovlivnit další rozhodování americké exekutivy.122 Tento krok podle ní zatížil dobré vztahy s koaličními partnery, dal naději vůdcům jednotlivých zemí na jejich beztrestnost, měl nepříznivý vliv na kredit americké zahraniční politiky, ale ratifikační proces přesto nezastavil.123 Organizace zastává názor, že ratifikací Statutu by USA navrátily svou ztracenou prestiž. Organizace Human Rights Watch (dále HRW) již v roce 2003 prostřednictvím svého ředitele Kennetha Rotha varovala před vytvářením tzv. dvojího standardu souzení. Stavu, kdy
120
Na tomto místě autorku napadá úvaha, že MTS byl vytvořen především pro západní státy. Přestože premisa „demokracie spolu neválčí“ může být do jisté míry pravdivá, porušování lidských práv se neděje výhradně za válečného konfliktu, ale též mimo něj. Navíc demokratické režimy velice často válčí s nedemokratickými. Zatímco nedodržování mezinárodních lidskoprávních smluv zeměmi třetího světa je poměrně lehce postižitelné, v případě západních států tomu již tak není. Země třetího světa jsou do jisté míry závislé na finanční pomoci západu. Pokud se západní země rozhodnou zmrazit finanční prostředky pro tyto státy, pak jsou dotčené vlády donuceny změnit (alespoň částečně či „na oko“) svoji politiku, neboť by bez západních financí velice těžko přežily. Dále pak jsou mnohdy těmto post-konfliktním státům „vnuceny“ mezinárodní soudy či soudy obdobného typu. U západních států tomu však tak není. Lze si jen stěží představit „vnucení soudu“ nějaké evropské zemi. Tyto země navíc nejsou zcela závislé na zahraničních financích. Zastavení dotací např. z fondů EU či OSN by bylo nemilé, ne však destruktivní. Existence MTS však může být jistou „pákou“ na státy třetího světa, stejně účinnou jako na západní státy. 121 Přejmenovaná na Human Rights First. 122 Např. by mohly být vzaty zpět i jiné americké podpisy jako např. pod Konvencí o eliminaci všech forem diskriminace žen (1979) nebo Mezinárodní smlouvou o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966). 123 Lawyers Committee for Human Rights – Why the U.S. Should Not „Unsign“ the ICC Treaty (http://www.iccnow.org/documents/FS-LCHR-AgainstUSUnsigning.pdf).
36
na jedné straně stojí USA s naprostou mezinárodní beztrestností svých občanů a na druhé straně zbylé státy s aplikovatelnou jurisdikcí MTS. Tento model nejenže dává na významu pochybnostem o americké upřímnosti politiky lidských práv, ale též podrývá opodstatněnost existence MTS.124 Pokud má být Soud univerzální institucí, k čemuž byl navržen, měl by mít možnost soudit občany jakéhokoliv státu, USA nevyjímaje. V situaci, kdy se jedna strana staví mimo Soud (přeneseně „nad zákon“), může se stávající systém jevit jako nedostačující. Tento argument umocňuje i fakt, že USA jsou velmocí, která by díky svým vojenským akcím měla být nejvíce pod kontrolou.125 Neboť v současnosti je hra nastavena zhruba takto – četník (USA) hlídá svět, ale kdo hlídá četníka? Nikdo. Po schválení ASPA HRW vyzývala evropské státy se slovy „vidíte, jaké je soudnictví podle Bushe, nedovolte, aby takové bylo i to světové“, ke striktní oponentuře snah americké vlády o prosazení obdobných zákonů.126 Odvolávala se především na půl roku starý společný postoj EU k MTS, který mimo jiné stanoví povinnost členských států EU vyvíjet úsilí v prosazení Římského statutu – jeho ratifikaci, akceptaci, schválení a k přistoupení ke strukturám MTS (čl. 2).127 Přestože ASPA byla nakonec přijata evropskými státy s rozpaky a s kritikou (viz. předchozí kapitoly), silná opozice států, po které NGO volaly, se neuskutečnila. HRW chce „stejnou spravedlnost“ pro všechny státy světa – USA nevyjímaje. Podle ní by se sice kredit USA asi jen tak nenavrátil, ale důvěryhodnost jejich politiky by byla zajisté větší.
7. 3. KRITIKA JEDNOTLIVCŮ
Nejen státy, mezinárodní a nevládní organizace, ale i jednotlivci se vyjadřují k mezinárodnímu dění. Bývalý poradce OSN Hans Corell varuje před přenášením národní problematiky do RB OSN. Přijaté rezoluce RB OSN s cílem zajistit americkým občanům imunitu podle něj představují selhání OSN a zpronevěření se jejím cílům. Podle jeho názoru
124
Roth, K. (2003): 'New Justice' v. Imunity, on-line text (http://www.globalpolicy.org/intljustice/icc/2003/0618rothicc.htm#about). 125 Autorka zde vidí obdobnou paralelu jako přístup USA, Číny a Indie ke Kjótskému protokolu. Pokud tyto státy, které jsou největšími znečišťovateli, nepodepíší tento dokument, je jeho význam poměrně minimální. K čemu ve výsledném efektu je, že státy, které se chovají poměrně ekologicky, se tak snaží chovat ještě více, zatímco státy, jejichž počínání je natolik významné pro celkový efekt, a tudíž by mělo být podrobeno regulaci, tuto regulaci odmítají? Autorka nechce přeceňovat význam USA pro MTS, nicméně obdobné úvaze se v souvislostí s americkými vojenskými operacemi nelze ubránit. 126 Europe Should Oppose U.S. Law on War Crimes Court (http://www.hrw.org/en/news/2001/12/09/europeshould-oppose-us-law-war-crimes-court). 127 Společný postoj Rady o Mezinárodním trestním soudu 2001/443/CSFP (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2001E0443:20020620:EN:PDF)
37
je na čase, aby bylo zabráněno zneužívání RB OSN a obdobných struktur s cílem vyhnout se odpovědnosti za vlastní činy.128 Tento přístup totiž nejenže ubírá na kreditu USA, ale též celé OSN. S americkou volbou zůstat mimo MTS sice nesouhlasí, přesto ji respektuje. Politika rezolucí, BIAs a ASPA však byla chybným krokem, ke kterému v budoucnosti nesmí dojít. Corella zajímá zejména reputace OSN, což v konečném důsledku znamená i reputace USA. USA totiž významně ovlivňují fungování této organizace, její názory, jak bylo mnohokrát dokázáno, jsou často promítány do rozhodování orgánů OSN. Tento mechanismus může mít neblahý vliv na fungování a důvěru v OSN, jak se tomu stalo např. v případě rezolucí na ochranu amerických občanů. Kritika amerického přístupu se neozývá pouze z Evropy,129 ale též od občanů USA: „Americká vláda vyslala jasný signál, že ona sama rozhodne, jaké zákony podpoří a jaké nikoli a že názor zbytku světa je jí naprosto lhostejný“.130 Američtí akademici upozorňují na již několikrát zmiňovaný fakt, že není třeba se obávat stíhání řadových občanů, neboť ti stejně již dnes mohou být MTS stíháni, ale naopak vrcholných představitelů exekutivy. Prezident, jeho kabinet, armádní poradci a ostatní osoby zodpovědné za zahraniční a bezpečnostní politiku USA. Na druhou stranu čeho by se tito lidé měli bát, pokud nepáchají tak závažné zločiny, jakými jsou válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocida či agrese? Americká exekutiva tvrdí, že nic takového nekoná, její obavy se tedy zcela jistě musí zdát neopodstatněné. Pokud by totiž tyto zločiny páchala, měla by podle amerických akademiků být souzena, stejně jako kdysi USA soudily zločince v Norimberku či Tokiu. Toto tvrzení se shoduje s myšlenkou Karla IV., který správně podotkl, že „největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám“.131 Podle kritiků současného přístupu Bushova administrativa pouze
128
Corell, H. (2004): A Question of Credibility, on-line text (http://www.globalpolicy.org/intljustice/icc/2004/0523question.htm). 129 Nemá smysl zde rozebírat jednotlivé kritiky a postoje, neboť jsou téměř totožné s již popsanými. Většinou jsou kritizovány jednotlivé americké činy, mnohdy v prohlášeních nelze nalézt jasný závěr, aby USA přistoupily ke Statutu. Výčet zajímavějších je následující: Kofi Annan (http://www.amicc.org/docs/AnnanSG1422_12June03.pdf), Prohlášení prezidenta Trinidadu a Tobaga (http://www.amicc.org/docs/Trinidad_Art98_8_23_02.pdf) a Prohlášení evropského komisaře pro vnější vztahy Patterna (http://www.amicc.org/docs/ECforER.pdf). 130 Krieger, D. (2002): The President Has Gone Too Far, on-line text (http://www.wagingpeace.org/articles/2002/05/00_krieger_too-far.htm). 131 Obdobný názor vyslovil i americký hlavní žalobce Norimberského tribunálu Robert Jackson: „Právo musí dosahovat i na osoby, které disponují velkou mocí a vědomě ji kombinují s užitkem a pácháním zla, které ovlivňuje celý svět. Posledním krokem k prevenci opakovaného vypuknutí války, které se nelze vyhnout v prostředí, v němž neexistují normy, je učinění státníka právně odpovědným“. Justice Jackson's Opening Statement for the Prosecution (http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/nuremberg/jackson.html).
38
dodává větší naději na beztrestnost zločincům jakými jsou Idi Amin, Augusto Pinochet, Pol Pot, aj.132 Americká odborná veřejnost též poukazuje na nárůst výdajů rozpočtu na obranu země. Předtím, než se stal Bush prezidentem tyto výdaje činily 100 miliard dolarů, v roce 2002 tomu již bylo 400 miliard dolarů. Je tedy Americká obranná strategie s konceptem preempce, zvyšování výdajů na armádu s všeobjímajícím konceptem války proti terorismu v souladu s již platnými principy mezinárodního práva? Jsou americké vojenské operace zcela v pořádku nebo se Spojené státy legitimně obávají stíhání svých zločinů? Na tyto otázky neexistuje odpověď bez naprosté znalosti veškerých amerických dokumentů (zejména tajných), reálií v místech konfliktů a zadržovacích zařízení. Americká opozice vůči Statutu však dodává těmto otázkám na zajímavosti a na možné relevanci. Ratifikace Statutu by znamenala alespoň částečné vyvrácení těchto domněnek, což by mohlo mít za následek zvýšení kreditu americké strany.
7. 4. DOPADY PŘÍSTUPU AMERICKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY NA JEJÍ OBRAZ VE SVĚTĚ
Jak vyplynulo z textu, není snadné říci, zda by se kredit americké politiky zlepšil či nikoli. Všeobecně je zastáván názor, že ratifikací Statutu by alespoň částečně USA získaly ztracenou prestiž. Autorka si však myslí, že díky koncepci suverenity státu je americké rozhodnutí legitimní a ostatní státy ani organizace nemohou USA nutit, aby Statut podepsaly. Navíc není jisté, zda by se dobrá reputace americké zahraniční politiky následkem ratifikace doopravdy navrátila či nikoli. Je totiž možné, že by Spojené státy ustanovení Statutu „ohebně interpretovaly“ a tím by se vystavovaly dalšímu kolu kritiky od ostatních mezinárodních orgánů. Tento vývoj se autorce zdá jako vysoce pravděpodobný, proto s tvrzením, že ratifikace Statutu by USA zpět vrátila ztracenou prestiž tedy ne zcela souhlasí. Nicméně si myslí, že ratifikace Statutu by kritiky americké zahraniční politiky zbavila některých argumentů a ukázala by na konzistentnost politiky vynucování lidských práv, zatímco současný stav svědčí spíše o ambivalentním přístupu.
132
Krieger, D. (2002): The President Has Gone Too Far, on-line text (http://www.wagingpeace.org/articles/2002/05/00_krieger_too-far.htm).
39
7. 5. ZVÝŠÍ AMERICKÁ RATIFIKACE KREDIT MTS?
Odpovědět na tuto otázku je ještě těžší než na otázky předchozí. Vzhledem k neexistenci materiálů o tomto tématu je poměrně složité změřit prestiž, kterou by MTS mohl získat přistoupením USA k jeho strukturám. Proto se autorka bude snažit odpovědět na základě studia jednotlivých materiálů při psaní práce a svého chápání mezinárodních vztahů. Lze však usuzovat, že přistoupení USA k MTS by zvýšilo jeho akceschopnost. MTS by tak získal vlivného partnera, který by mohl „vhodně motivovat“ ostatní státy ke spolupráci se Soudem. Tato spolupráce by pro Soud byla velice přínosná a pomohla by upevnit jeho pozici ve světě. Z této perspektivy se může zdát, že by se prestiž MTS díky ratifikaci Statutu Spojenými státy zvýšila. Autorka nesouhlasí s tvrzením, že by přístup USA k Soudu znamenal pokles jeho prestiže. USA jsou sice v poslední době kritizovány za svou zahraniční politiku a za porušování lidských práv, to však neznamená, že jejich podpora MTS by byla pro Soud spíše přítěží než přínosem. USA jsou členskými státy mnoha organizací a ratifikovaly bezpočet mezinárodních smluv. Prestiž žádné z těchto organizací či smluv však „netrpí“ americkým členstvím. Většina organizací a mezinárodních smluv, jichž USA nejsou členy, a přesto by jimi být mohly, se naopak snaží o jejich členství či přinejmenším podporu. Lze proto usuzovat, že by tomu tak bylo i v případě MTS. Přistoupení USA k MTS by tedy s největší pravděpodobností mělo příznivý vliv na prestiž Soudu.
8. PŘISTOUPIT ČI NEPŘISTOUPIT? Přistoupení k MTS není hlavním tématem ve Spojených státech a ani nedominovalo letošní prezidentské kampani. V nejbližší budoucnosti se pravděpodobně na tomto tvrzení nic nezmění. Nicméně je dobré alespoň zčásti nastínit postoj amerických politických stran a kandidátů prezidentských voleb v roce 2008. Jejich názory budou determinovat budoucí vývoj americké politiky vůči MTS. Na závěr je zařazen i průzkum amerického veřejného mínění.
40
8. 1. NÁZORY POLITICKÝCH STRAN
Jak již bylo řečeno, o MTS v současnosti není ve Spojených státech vedena širší debata na úrovni celospolečenské, akademické ani politické. Jednotlivé strany se však ve svých programech alespoň částečně vymezují ve vztahu k MTS. Podle republikánského prohlášení133 strana podporuje dodržování mezinárodního práva, včetně válečného práva, ale je ochotna přehodnotit stávající normy a aktualizovat je na současné potřeby. Žádná organizace nemůže zastínit americkou suverenitu a právo být vedoucí velmocí. Republikánská strana neakceptuje jurisdikci MTS nad americkými občany, ale naopak podporuje účinnost ASPA. Pozice republikánské strany je zcela zakomponována do Bushovy politiky opozice vůči MTS. Demokratická strana ve svém prohlášení134 všeobecně podporuje organizace, které mají za cíl světový mír a napomáhají k dodržování lidských práv. Strana usiluje o reformu stávajících globálních institucí, především změny týkající se jejich posílení. Demokraté si myslí, že by Spojené státy měly spolupracovat se svými koaličními partnery ve snaze zabránit závažným zločinům, jakými jsou zejména válečné zločiny, genocida a zločiny proti lidskosti. Strana však nevyjadřuje podporu MTS, ale ani přístup k němu neodsuzuje. Jak je vidět z prohlášení stran, MTS není tématem pro vážnější debatu. Zatímco se republikáni staví jednoznačně do opozice vůči Soudu, demokraté se přímo nevyslovují pro ani proti ratifikaci. Tento přístup jim dává poměrně široký prostor pro manévrování. Vzhledem k tomu, že prezidentské volby 2008 vyhrál demokratický kandidát, pravděpodobně bude Barack Obama následovat politiku své strany. Pokud však k hlubší debatě o ratifikaci Statutu dojde, není jisté, zda ji nový prezident podpoří. Nejasné vyznění prohlášení demokratů mu k tomu dává poměrně dobrý prostor.
133
Republican Platform 2008 (http://www.gop.com/2008Platform/). Democratic National Platform 2008 (http://www.demconvention.com/assets/downloads/2008-DemocraticPlatform-final.pdf).
134
41
8. 2. NÁZORY AMERICKÝCH PREZIDENTSKÝCH KANDIDÁTŮ
Přestože ratifikace Římského statutu téměř nebyla volebním tématem, prakticky všichni kandidáti se k otázce přistoupení k němu dostali. Názory třech nejdůležitějších kandidátů jsou popsány níže.135 V roce 2005 senátor John McCain prohlásil, že by chtěl přistoupit k MTS, ale myslí si, že zde není dostatek záruk pro americké občany. Ratifikaci Římského statutu by tedy za současného stavu nepodpořil. Hillary Clintonová zastává opatrnou pozici, stejně jako republikánská strana, ze které pochází. Několikrát se vyjádřila, že projekty typu MTS podporuje, na druhou stranu nikdy nevyjádřila jasné přesvědčení, že by USA měly k Soudu přistoupit. USA by podle ní se Soudem rozhodně měly spolupracovat, pokud se záležitosti týkají třetích států a jejich občanů, ohledně jurisdikce nad americkými občany by si však měly ponechat vlastní rozhodovací pravomoc. Hillary Clintonová má být novou ministryní zahraničních věcí USA, její postoj proto pravděpodobně bude značně ovlivňovat americkou pozici vůči MTS. Od zvoleného prezidenta Baracka Obamy očekávají Američané i zahraniční přestavitelé mnoho významných změn. Naděje MTS na vstřícnější přístup nového prezidenta tedy nemusí být zcela lichá. Na otázku, zda by Spojené státy měly ratifikovat Římský statut odpověděl v roce 2004 Obama takto: „Ano. Spojené státy by měly kooperovat na vyšetřování MTS způsobem, který reflektuje americkou suverenitu a podporuje naše národní bezpečnostní zájmy“.136 Přímou odpověď tedy Obama, stejně jako jeho strana, neposkytl. Barack též podotkl, že nová administrativa bude kooperovat s MTS v případu Súdánu (ovšem pouze v tomto!). Zda se Spojené státy stanou ratifikujícím státem podle něj není jisté, je nutné vyhodnotit všechna možná rizika a především se poradit s vedením vojenských sil o možných dopadech tohoto rozhodnutí na odpovědnost amerických vojáků. Obama tedy jasně zastává politiku vyčkávání (wait and see). Podle nastíněných odpovědí je ratifikace citlivé téma, k němuž se žádný kandidát nechce přímo vyjádřit. Přestože jsou názory Obamy i Clintonové poměrně smířlivé, nedá se očekávat, že by v blízké budoucnosti Spojené státy ratifikovaly Římský statut. Dá se však předpokládat americká kooperace se Soudem při stíhání zločinů v zemích třetího světa. 135
Text částečně vychází z kompilátu Statements of U.S. Presidental Candidates on the International Criminal Court (http://www.amicc.org/docs/2008%20Candidates%20on%20ICC.pdf) a Mann, W. C. (2008): US Policy on International Court Unlikely to Shift (http://www.amicc.org/docs/AP_10_14_2008.pdf). 136 Candidate Questionnaire Response from Barack Obama (http://globalsolutions.org/politics/elections_and_candidates/questionnaire/2004?id=20).
42
8.3. AMERICKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ137
Hlasování v USA tradičně ukazuje rozdíl mezi smýšlením veřejnosti a politiků vůči MTS. Zatímco politická scéna nepodporuje přistoupení USA k MTS, veřejnost spíše ano. Podle hlasování v září 2008 uspořádaného Chicagskou radou pro mezinárodní záležitosti si 68% Američanů myslí, že by Spojené státy měly spolupracovat s MTS při stíhání válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti ve státech, které nejsou schopny stíhat své občany. Jednoznačný konsensus ohledně podpory odsouzení zločinů z Darfúru je ve Spojených státech již od roku 2005, kdy se pro vyslovilo plných 91% dotázaných. Zatímco v roce 2002 americkou ratifikaci podporovalo 60% občanů, v roce 2006 podle dalších výzkumů organizací WorldPublicOpinion.org a Knowledge Network s ní souhlasilo 70%. Americká veřejnost (82%) a dokonce též politická reprezentace (80%) si též myslí, že by do Římského statutu mohl být zakomponován zločin mezinárodního terorismu. Jeho definici by Spojené státy měly mít možnost ovlivnit.
Jak je vidět, americká společnost je v otázce MTS rozpolcená. Zatímco veřejnost spíše podporuje participaci na Římském statutu, politická elita nikoli. Obě vrstvy se však více méně shodují na spolupráci se Soudem v oblasti zemí třetího světa. Není pravděpodobné, že by se v následujících letech nálada ve společnosti změnila. Navíc, jak již bylo několikrát řečeno, MTS nepředstavuje pro současnou exekutivu ani americkou veřejnost důležité téma, ke kterému by se měl zaujmout nový přístup.
137
Public Opinion Polls (http://www.amicc.org/usinfo/opinion_polls.html). Seznam prohlášení jednotlivých amerických organizací - Organizational Commitments (http://www.amicc.org/usinfo/opinion_orgs.html).
43
9. ZÁVĚR V současnosti se z MTS stala poměrně dobře fungující mezinárodní instituce, jež má za úkol primárně přezkoumávat podezření ze zásadního porušení mezinárodního práva definovaného Statutem a následně jednotlivce za něj trestně stíhat. Americká diplomacie sehrála velkou úlohu při přípravě Statutu, kterému vtiskla jedinečnou podobu. Přestože USA nejsou
ratifikující
stranou,
jejich
vztah
k MTS
značně
ovlivňuje,
a
s největší
pravděpodobností i nadále bude, chování Soudu. Z těchto důvodů lze očekávat, že zde bude stále množství analýz rozebírajících vztah těchto dvou stran. MTS je unikátním projektem mezinárodního práva 20. století a to jak rozsahem pravomocí, tak pravděpodobně i schopností vymáhat své rozsudky.138 Podle mnohých názorů soud podobného rozsahu v podobné oblasti již nikdy nevznikne. A to především díky těžkostem při vyjednávání smlouvy, která by soud definovala, a též z důvodů velkých finančních a administrativních nároků na chod soudu. Římský statut je často považován za excelentní model práva, který inkorporuje nejvyšší standardy pro mezinárodní soudy a pomáhá zlepšit ochranu lidských práv na mezinárodní úrovni.139 Tento optimismus autorka sice zcela nesdílí,140 považuje však Římský statut za maximum možného, co je v momentální situaci mezinárodní společenství států schopno akceptovat. Autorka se v práci snažila polemizovat nad otázkou zda „USA potřebují MTS, nebo zda MTS potřebuje USA“ a ověřit tak hypotézu, že „ani pro jednu stranu není ratifikace Římského statutu nutnou podmínkou existence“. Podle jejího názoru z práce vyplývá, že ani MTS, ani USA nepotřebují nutně druhou stranu ke svému fungování. USA mohou stejně tak dobře provozovat své „tažení proti zločincům“ bez MTS, jako s ním.141 MTS zároveň může soudit zadržené osoby, a to i bez americké podpory. Aktuální stav, kdy USA nejsou stranou Statutu, avšak kooperují, je pro obě strany výhodný. MTS ukázal, že dokáže existovat bez americké přítomnosti v jeho strukturách a USA prostřednictvím své exekutivy vyjadřují názor, že MTS nepotřebují. Ani jedna strana není závislá na té druhé, ale vzájemná spolupráce by jim jistě neuškodila, naopak spíše prospěla.
138
Bohužel efektivnost vymáhávání rozsudků MTS zatím nelze zhodnotit, neboť žádný rozsudek doposud nebyl vynesen. 139 Colitti, M.: Geographical and Jurisdictional Reach of ICC: Gaps in the International Criminal Justice System and a Role for Internationalized Bodies, in: Romano, C.P.R; Nollkaemper, A; Kleffner, J.K.: Internationalized criminal courts: Sierra Leone, East Timor, Kosovo, and Cambodia, s. 425 – 426. 140 Viz. např. otázka nezávislosti soudců, možnosti vynucování rozsudků přes nepřízeň států, selhání mechanismu bez efektivní spolupráce států, aj. 141 Bude-li Soud chtít, může vykonávat jurisdikci nad americkými občany i přestože USA nejsou stranou Statutu.
44
Pravdou zůstává, že účast USA na tak významném projektu by zajisté posilnila prestiž a pozici MTS (přestože Soud již dnes disponuje poměrně silným postavením, nemá tedy podobně slabý mechanismus jako například Společnost národů). Zda by se vylepšila prestiž americké zahraniční politiky následkem přistoupení k MTS není zcela jasné. Přestože je americká strana podrobena kritice za své jednání, nelze jednoznačně říci, že by po přistoupení tato kritika utichla. Lze očekávat, že v případě, kdy by USA byly stranou Statutu, snažily by se maximálně ovlivnit Soud, aby jeho konání bylo v souladu s americkými zahraničněbezpečnostně-politickými cíly. Spojené státy se tradičně staví vlažně k mezinárodnímu soudnictví, jejich nepříliš velká podpora Meziamerického soudu pro lidská práva142 je typickým příkladem. Autorka si myslí, že by případná americká podpora MTS mohla dopadnout podobně, jako podpora Mezinárodního soudního dvora (dále MSD). V roce 1986 vydal MSD známý rozsudek Nikaragua,143 ve kterém shledal vládu USA zodpovědnou za podporu jednotek contras na území Nikaraguy. Spojené státy prohlásily rozsudek Nikaragua za neplatný a od té doby přestaly MSD a jeho rozsudky podporovat. Nebezpečí, že by se událo něco obdobného i u MTS je podle autorčina názoru vysoké. Kritika organizací i jednotlivců by se tedy podle jejího názoru brzy navrátila, v konečném důsledku by tedy USA nezískaly zpět ztracenou prestiž své zahraniční politiky. Snížení prestiže MTS kvůli přistoupení USA k Statutu nelze očekávat. Jak již bylo naznačeno výše USA jsou signatářskou stranou mnoha organizací a úmluv, nicméně reputace žádné z nich „netrpí“ americkou podporou, spíše naopak – těží z ní. Organizace, jejímiž členy USA nejsou se naopak o jejich členství či alespoň podporu snaží. Nelze tedy předpokládat, že by v případě MTS byla situace jiná. Z rozboru názorů Obamy ani Clintonové nelze usuzovat, že by se americký přístup k MTS rapidně změnil. Ani jeden z nich se nevyslovil pro přistoupení ke strukturám MTS. Naopak oba chtějí podporovat Soud v jeho vyšetřování v případech, které budou slučitelné s americkou zahraničně-bezpečnostní politikou. Samozřejmě nelze zcela jistě určit přesný vývoj situace, neboť mezinárodní systém je dynamický komplex různých vztahů a faktorů, který nenabízí jasné a přesné závěry na jednotlivé otázky. S největší pravděpodobností se však již USA znovu nepostaví do podobné nepřátelské pozice jako v roce 2002, ale budou se snažit spolupracovat alespoň v určitých oblastech světa. Můžeme předpokládat, že vzájemná 142
Inter American Court of Human Rights (http://www.corteidh.or.cr/index.cfm?&CFID=487586&CFTOKEN=78136649). 143 Nikaragua versus Spojené státy americké, MSD 27/6/1986 (http://www.icjcij.org/docket/index.php?p1=3&p2=3&k=66&PHPSESSID=05fad554ae9feec6f32e8fcea282db53&case=70&co de=nus&p3=4).
45
kooperace či tichá tolerance obou stran, napomůže zvýšit efektivitu vymáhání stanovených cílů a vytvořit ve světě lepší mezinárodněprávní systém. Vždyť pokud cíle deklarované MTS a USA jsou pravdivé, pak je můžeme označit za téměř identické. Obě dvě strany vyznávají stejné hodnoty a chtějí vytvořit lepší svět založený na lidskosti a vládě práva. Závěry bakalářské práce tedy zní: 1) ratifikace Římského Statutu americkou stranou není ani pro MTS ani pro USA otázkou existence, 2) ratifikace Statutu by USA neuškodila, ale ani pravděpodobně nenavrátila ztracenou prestiž, 3) ratifikace Statutu Spojenými státy by s největší pravděpodobností reputaci Soudu neuškodila, 4) v blízké budoucnosti nelze očekávat změnu amerického postoje vůči MTS.
46
10. SEZNAM ZDROJŮ 10. 1. Primární zdroje
14. Protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=194&CL=ENG).
ASPA (http://www.state.gov/t/pm/rls/othr/misc/23425.htm).
Council of Europe - Resolution 1300 (2002) (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=http%3A%2F%2Fassembly.coe.int%2FDocuments%2FAdopt edText%2Fta02%2FERES1300.htm).
Democratic
National
Platform
2008
(http://www.demconvention.com/assets/downloads/2008-
Democratic-Platform-final.pdf).
Dohoda mezi Mezinárodním trestním soudem a Evropskou unií o spolupráci a pomoci 28/04/2006 (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:22006A0428(01):CS:HTML).
International Criminal Court: Letter to UN Secretary General Kofi Annan (http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2002/9968.htm).
Nikaragua
versus
Spojené
státy
americké,
MSD
27/6/1986
(http://www.icj-
cij.org/docket/index.php?p1=3&p2=3&k=66&PHPSESSID=05fad554ae9feec6f32e8fcea282db53&ca se=70&code=nus&p3=4).
President Clinton, Statement on signature of International Criminal Court Treaty (http://www.state.gov/www/global/swci/001231_clinton_icc.html).
Republican Platform 2008 (http://www.gop.com/2008Platform/).
Rezoluce 1300/2002 (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=http%3A%2F%2Fassembly.coe.int%2FDocuments%2FAdopt edText%2Fta02%2FERES1300.htm).
47
Rezoluce 1336/2003 (http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta03/eres1336.htm).
Rezoluce 1340/2003 (http://assembly.coe.int/Main.asp?link=/Documents/AdoptedText/ta03/ERES1340.htm).
Rezoluce 1539/2007 (http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta07/eres1539.htm).
Rozhodnutí Rady 2003/335/SVV (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:19:06:32003D0335:CS:PDF).
Společný
postoj
Rady
o
Mezinárodním
trestním
soudu
2001/443/CSFP
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2001E0443:20020620:EN:PDF).
Společný postoj Rady o Mezinárodním trestním soudu 2003/444/CFSP (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:18:02:32003E0444:CS:PDF).
Stenografický zápis 39. schůze PS (http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/039schuz/395.html#410).
The National Security Strategy 2006 (http://www.whitehouse.gov/nsc/nss/2006/).
Římský statut (http://www.icc-cpi.int/library/about/officialjournal/Rome_Statute_English.pdf).
Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969), zákon č. 15/1998 Sb. (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=15%2F1988&number2=&name=&text=).
Závěry a řídící principy (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/12134_02en.pdf).
10. 2. Sekundární zdroje
10. 2. 1. Knižní publikace Arnold, R.: The ICC as a new instrument for repressing terrorism, Ardsley, Transnational Publisher 2004.
48
Association Internationale de Droit Pénal: ICC ratification and national implementing legislation, Toulouse, Éres 1999.
Bass, G. J.: Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals, Princeton, Princeton University Press 2000.
Broomhall, B.: International justice & The International Criminal Court: between sovereignty and the rule of law, Oxford, Oxford University Press 2004.
Colitti, M.: Geographical and Jurisdictional Reach of ICC: Gaps in the International Criminal Justice System and a Role for Internationalized Bodies, in: Romano, C. P. R; Nollkaemper, A.; Kleffner, J.K.: Internationalized criminal courts: Sierra Leone, East Timor, Kosovo, and Cambodia, Oxford, Oxford University Press 2004.
Dallaire, R. - Power, S.: Shake Hands with the Devil: The Failure of Humanity in Rwanda, New York, Random House Canada 2004.
Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál 2006.
International Law Association – American Branch: Commitee on a Permanent International Criminal Court December 27, 1996, in: Bassiouni, M. Ch.; Association Internationale de Droit Pénal: The International Criminal Court : observations and issues before the 1997-98, Preparatory Committee and administrative and financial implications, Toulouse, Éres 1997.
Klanduch, P.: Medzinárodný trestný súd a Organizácia Spojených národov, in: Medzinárodný trestný súd na začiatku 21. storočia: zborník z medzinárodnej konferencie, Bratislava, Slovenská společnosť pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied, 2007, pp. 51-79.
McNabb, D. E.: Research methods for political science: quantitative and qualitative methods, Armonk, M.E. Sharpe 2004.
Power, S.: Raising the Cost of Genocide, in: Ishay, M.: The human rights reader: major political essays, speeches, and documents from ancient times to the prezent, New York, Routledge 2007, pp. 456 - 461.
49
Schabas, W. A.: An Introduction to the International Criminal Court, II.vyd., Cambridge, Cambridge University Press 2004.
Šturma, P.: Historie a charakter mezinárodního trestního soudu, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu: sborník příspěvků ze semináře pořádaného Českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, Praha, C.H.Beck 2004, pp. 1 - 27.
Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Praha, Karolinum 2002.
Šturma, P.: Princip komplementarity a spouštěcí mechanismus Mezinárodního trestního soudu, in: Medzinárodný trestný súd na začiatku 21. storočia: zborník z medzinárodnej konferencie, Bratislava, Slovenská společnosť pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied 2007, pp. 21-40.
10. 2. 2. Diplomové práce
Hadamčíková, M.: USA a Mezinárodní trestní soud, bakalářská práce, Brno, Fakulta sociálních studií MU 2007, 35 s.
Majerčík, Ľ.: Mezinárodní trestní soud, bakalářská práce, Brno, Fakulta sociálních studií MU 2003, 68 s.
Typlt, J.: Podpora Mezinárodního trestního soudu u nových členských států EU ve vztahu k jejich vazbám na USA, bakalářská práce, Kroměříž, Fakulta sociálních studií MU 2006, 48 s.
10. 2. 3. Články v odborných periodikách Abbott, K. W.: International relations theory, international law, and the regime governing atrocities in internal conflicts, The American Journal of International Law, Vol 93, No 2, April 1999, pp. 361 379.
Bureš, P.: Znásilnění Římského statutu: aneb (o)pozice USA vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu, Mezinárodní politika, roč. XXX., č. 9, 2006, s. 31 – 33.
Elsea, J. K.: U.S. Policy Regarding the International Criminal Court – Updated August 29, 2006. Congressional Research Service – The Library of Congres, pp. 20 - 21.
50
Malenovský, J.: Ještě jednou o Kosovu a mezinárodním právu, Mezinárodní politika, roč. XXIII., č. 7, 1999, s. 6 - 7.
Tomáš, R.: USA versus Mezinárodní trestní soud, Mezinárodní politika, roč. XXVI., č. 7, 2002, s. 20 – 22.
10. 2. 4. Texty na internetu Bílková, V. (2007): V roli unijního solitéra? České republika a Mezinárodní trestní soud, on-line text (http://www.iir.cz/upload/PolicyPapers/2007/vbilkova2007MTS.pdf).
Boustany, N. (2006): A Shift in the Debate On International Court, on-line text (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/11/06/AR2006110601269.html).
Corell, H. (2004): A Question of Credibility, on-line text (http://www.globalpolicy.org/intljustice/icc/2004/0523question.htm).
Everest,
L.
(2008):
Who’s
the
Real
Aggressor
in
the
Middle
East?,
on-line
text
(http://www.revcom.us/a/136/Iran-en.html).
Kahn, P. W. (2003): Crimes of War, on-line text (http://www.crimesofwar.org/print/icc/icc-kahnprint.html).
Krieger, D. (2002): The President Has Gone Too Far, on-line text (http://www.wagingpeace.org/articles/2002/05/00_krieger_too-far.htm).
Majerčík,
Ľ.
(2002): Prvních
sto
dní
Mezinárodního
trestního
tribunálu,
on-line text
(http://www.globalpolitics.cz/clanek/icc.html).
Mann, W. C. (2008): US Policy on International Court Unlikely to Shift (http://www.amicc.org/docs/AP_10_14_2008.pdf).
Ndahiro, K. (2008): Rwanda: Gov't to Indict 23 Frenchmen Named in Mucyo Commission, on-line text (http://allafrica.com/stories/200811120003.html).
51
Roth, K. (2003): 'New Justice' v. Imunity, on-line text (http://www.globalpolicy.org/intljustice/icc/2003/0618rothicc.htm#about).
Tyson, A.S.(2006): Army officer charged in Abu Ghraib prison abuse, on-line text (http://seattletimes.nwsource.com/html/nationworld/2002960310_ghraib29.html).
10. 2. 5. Internetové zdroje Abu Ghraib (http://www.cbc.ca/fifth/badapples/history.html).
AMICC Response to the U.S.Administration International Criminal Court Policy (http://www.amicc.org/docs/AMICC_USpolicy.pdf).
BIA Sample Text (http://www.globalsolutions.org/files/general/BIAsample_text.pdf).
Berkeley courses (http://www.polisci.berkeley.edu/courses/coursepages/Spring2007/PS108a/quotes1.pdf).
Candidate Questionnaire Response from Barack Obama (http://globalsolutions.org/politics/elections_and_candidates/questionnaire/2004?id=20).
EUROPE: Bilateral pacts with US a violation, says EU (http://search.ft.com/nonFtArticle?id=020828000525&query=%22International+Criminal+Court%22 &vsc_appId=totalSearch&state=Form).
Europe Should Oppose U.S. Law on War Crimes Court (http://www.hrw.org/en/news/2001/12/09/europe-should-oppose-us-law-war-crimes-court).
Graner gets 10 years for Abu Ghraib abuse - Says he was ordered to abuse Iraqi prisoners (http://www.msnbc.msn.com/id/6795956/).
HRW: ICC: The U.S. and the ICC, on-line text (http://www.hrw.org/campaigns/icc/us.htm).
Chavez: Bush 'devil'; U.S. 'on the way down' (http://edition.cnn.com/2006/WORLD/americas/09/20/chavez.un/index.html).
ICC Now (http://www.iccnow.org/documents/BIAdb_Current.pdf).
52
Inter American Court of Human Rights (http://www.corteidh.or.cr/index.cfm?&CFID=487586&CFTOKEN=78136649).
International Criminal Court: US efforts to obtain impunity for genocide, crimes against humanity and war crimes (http://www.amnesty.org/en/library/asset/IOR40/025/2002/en/CKzgZYbBM40J).
International Reaction (http://www.amicc.org/usinfo/reaction.html).
John Edwards Announces Bid for 2008 Democratic Presidential Nomination (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/12/28/AR2006122800457_pf.html).
Justice Jackson's Opening Statement for the Prosecution (http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/nuremberg/jackson.html).
Kofi Annan (http://www.amicc.org/docs/AnnanSG1422_12June03.pdf).
McCain, J. (http://www.aim.org/aim-column/the-secret-of-ron-pauls-success/).
Most
wanted:
10
of
the
world's
most
notorious
criminals
still
at
large
(http://www.sundaymail.co.uk/news/editors-choice/2008/07/27/most-wanted-10-of-the-world-s-mostnotorious-criminals-still-at-large-78057-20673808/).
Okolnosti vzniku Závěrů a řídících principů (http://amicc.org/docs/AI_EU10_9_02.pdf).
Organizational Commitments (http://www.amicc.org/usinfo/opinion_orgs.html).
Overview
of
the
United
States‘
Opposition
to
the
International
Criminal
Court
(http://www.iccnow.org/documents/CICCFS_US_Opposition_to_ICC_11Dec06_final.pdf).
Prohlášení evropského komisaře pro vnější vztahy Patterna (http://www.amicc.org/docs/ECforER.pdf).
Prohlášení prezidenta Trinidadu a Tobaga (http://www.amicc.org/docs/Trinidad_Art98_8_23_02.pdf).
53
Projev prezidenta Clintona před Valným shromážděním OSN (http://findarticles.com/p/articles/mi_m2889/is_n39_v33/ai_20379267/pg_3).
Public Opinion Polls (http://www.amicc.org/usinfo/opinion_polls.html).
Sanctioning Allies: Effects of the „Article 98“ Campaign (http://www.iccnow.org/documents/12.02.03-BIAsDamage.doc.pdf). .
Statements
of
U.S.
Presidental
Candidates
on
the
International
Criminal
Court
(http://www.amicc.org/docs/2008%20Candidates%20on%20ICC.pdf).
US
Issues
$5
Million
bounty
on
Heads
of
War
Criminals
(http://www.alb-
net.com/kcc/062599e.htm#7).
United States Efforts to Undermine the International Criminal Court Legal Analysis of Impunity Agreements (http://hrw.org/campaigns/icc/docs/art98analysis.htm).
U.S.: Waiver Needed for War Crimes Court (http://hrw.org/english/docs/2001/12/10/usint3414.htm).
U.S. Withdraws from International Criminal Court Treaty (http://www.usasurvival.org/no-icc.shtml).
Why the U.S. Should Not „Unsign“ the ICC Treaty (http://www.iccnow.org/documents/FS-LCHRAgainstUSUnsigning.pdf).
World: Europe Reward for Milosevic capture (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/377645.stm).
Žaloby spojené s válkou v Iráku (http://www.icc-cpi.int/library/organs/otp/OTP_letter_to_senders_re_Iraq_9_February_2006.pdf).
Internetové zdroje jsou ověřeny k 16. prosinci 2008.
54
