POSUDOK OPONENTKY
Oponentka: doc. JUDr. Katarína Kirstová, CSc. Habilitantka: JUDr. PhDr. Monika Jurčová, PhD. Téma habilitačnej práce: Zastúpenie v občianskom práve hmotnom Rozsah práce: 126 s.
Aktuálnosť skúmanej problematiky: Zastúpenie plní významnú úlohu v oblasti práva. Ide o tému, ktorá je aktuálnou nielen pre právnu vedu, ale aj aplikačnú prax. Zároveň, ako aj autorka v úvode uvádza, je dôležitým prínosom pre tvorbu nového civilného kódexu. Tento významný inštitút práva z pohľadu občianskeho práva hmotného takto komplexne spracovaný nebol, a preto možno len pozitívne hodnotiť výber témy, a tým jej aktuálnosť. Komplexne otázky zastúpenia, a teda nielen z oblasti občianskeho práva hmotného, boli publikované v monografii „Zastúpenie v súkromnom práva“ vydané v roku 2012, spoluautorkou ktorej je aj habilitantka, a moja recenzia na ňu bola veľmi kladná.
Systematika práca: Okrem úvodu a záveru práca je rozdelená do šiestich kapitol resp. častí, ktoré sa ďalej členia na podkapitoly. Tak, ako už je zaužívanou zvyklosťou pri prácach tohto druhu, aj habilitantka sa v prvej časti práce venuje krátkemu historickému exkurzu zastúpenia, najmä jeho rímskoprávnej úprave. Následne s vývojom prirodzenoprávnej teórie sa právna úprava zastúpenia neustále zdokonaľovala v duchu autonómnej voľnosti tvoriacej základ zmluvného práva. V tejto časti práce autorka zvýraznila rozdiely zastúpenia v kontinentálnom a v anglosaskom systéme práva. Na s. 13 až 16 sa uvádza vývoj úpravy zastúpenia na území Čiech a Slovenska. V ďalších častiach práca habilitantka, využívajúc metódu od všeobecnosti ku konkrétnosti, ako aj analýzy a syntézy, rozoberá najprv všeobecné otázky zastúpenia. Následne v kapitolách 3 a 4 sa podrobne venuje otázkam zákonného a zmluvného zastúpenia. Posledná kapitola predstavuje trendy vývoja zastúpenia v európskom súkromnom práve.
Na strane 23 a 24 možno súhlasiť s názorom autorky pri riešení otázky konfliktu záujmov na strane zástupcu a zastúpeného. Sotva by bolo možné v rámci zákonného zastúpenia využiť relatívnu neplatnosť, veď napr. maloletý tým, že nemá spôsobilosť na právne úkony, nemôže uplatniť ani relatívnu neplatnosť. Pri riešení otázky konfliktu záujmov sa autorka inšpirovala princípmi európskeho zmluvného práva (PECL). Na strane 33 sú uvedené úvahy týkajúce sa kauzálneho zákonného zastúpenia manželov a spoločných nájomcov v bežných veciach, pričom dospela k záveru, že tu nejde o zákonné zastúpenie, ale o vedľajší právny následok solidarity zakotvenej zákonom. Nepochybne ide o úkony, či už solidárnych dlžníkov alebo veriteľov, a keďže solidarita môže vzniknúť aj zo zákona, tak potom možno súhlasiť s názorom autorky. Na strane 38 je uvedená situácia excesu zástupcu právnickej osoby. Som toho názoru, že rozsah právnych úkonov je daný predmetom činnosti, teda domnievam sa, že nemôže dať dodatočný súhlas, ak pôjde o právny úkon, ktorý sa netýka predmetu činnosti právnickej osoby. Na strane 39 jednoznačne možno súhlasiť s názorom autorky, že de lege ferenda v prípade excesu bude možné uplatniť len náhradu škody. V návrhu všeobecnej časti nového občianskeho zákonníka sa presadila konštrukcia, podľa ktorej právnické osoby konajú prostredníctvom zástupcov. Je možné vysloviť súhlas, že súčasná úprava „Zastúpenia na základe plnomocenstva“ (§ 31 až § 33b) je zmätočná. Autorka polemizuje s rôznymi názormi a za podstatné považuje splnomocnenie v zmysle oprávnenia zastupovať z hľadiska externých účinkov vo vzťahu k tretej osobe. Z úvah uvedených na strane 54 a nasl. nie je jasný názor autorky, či plnomocenstvo je adresovaný alebo neadresovaný právny úkon. Na strane 73 a nasl. sa habilitantka podrobne venuje obsahovým a formálnym náležitostiam plnomocenstva a následkom vadnosti plnomocenstva s osobitným zreteľom na omyl. Riešenie excesu zákonných zástupcov cestou analógie je priateľnejšie (s. 87). V poznámke pod čiarou č. 185 je uvedené, že autorka s danými argumentmi nesúhlasí- prečo? Posledná kapitola excelentným spôsobom prezentuje princípy európskeho zmluvného práva, spoločného referenčného rámca a zásady medzinárodných obchodných zmlúv. V závere práce sú v stručnosti uvedené návrhy de lege ferenda, s ktorými vcelku možno súhlasiť. Predložená habilitačná práca je po obsahovej a formálnej stránke na veľmi dobrej úrovni. Autorka využila v dostatočnej miere nielen domácu, ale najmä zahraničnú literatúru, ako aj judikatúru. Pri spracovaní práce využila všetky vedecké metódy. K problematickým otázkam zaujala vlastné stanovisko a zároveň navrhla aj spôsoby ich riešenia.
Záver: Vzhľadom na vyššie ucedené možno jednoznačne konštatovať, že práca v plnej miere zodpovedá všetkým kritériám kladeným pre práce tohto druhu, a preto ju odporúčam na obhajobu. Po úspešnej obhajobe a prednesenia habilitačnej prednášky navrhujem udeliť vedecko- pedagogický titul Doc.
V Košiciach, dňa 14.02.2013
........................................ Doc. JUDr. Katarína Kirstová, CSc.
Posudok na habilitačnú prácu JUDr. Moniky Jurčovej, PhD., vypracovanú na tému: Zastúpenie v občianskom práve hmotnom.
Oponent: Doc. JUDr. Anton Dulak, PhD., Katedra občianskeho práva, Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta
-------------------------------------------------------------------------------------------V rámci habilitačného konania na Fakulte práva Paneurópskej vysokej školy predložila Dr. Jurčová prácu, ktorá sa zaoberá jedným zo základných inštitútov občianskeho práva. Hneď úvodom treba poznamenať, že slovenská odborná spisba je na obdobné témy skúpa. Odpovede tak treba hľadať v učebniciach, komentároch k zákonom, vedeckých a odborných článkoch alebo v rozhodnutiach súdov, kde teoretické zhodnotenie obvykle chýba. Motivujúcim tak ostávajú osobné snahy hľadať odpovede na európske harmonizačné snahy alebo osobitný záujem inovovať koncepciu zastúpenia v občianskom (súkromnom) práve v prebiehajúcej rekodifikácii súkromného práva. V oboch smeroch sú aktivity autorky evidentné a výrazné. Z tohto pohľadu je výber témy aktuálny a z pohľadu teórie (občianskeho) práva očakávaný a žiadúci. Autorka hneď v úvode objasňuje, že predkladaná habilitačná práca je výsledkom vedeckého skúmania, ktoré už vyústilo do publikovania monografie.
Tá
je
obsahovo rozsiahlejšia
však než
svojim
zameraním
posudzovaná
práca.
oveľa Príspevky
širšia
a
autorky
v obidvoch dielach tak nemožno stotožnovať, pretože zameranie, obsah a spôsob výkladu sa v obidvoch dielach odlišuje. Habilitačná práca sa
zameriava predovšetkým na analýzu súčasnej právnej úpravy, kritické prehodnotenie stavu de lege lata v oboch súkromnoprávnych kódexoch a vo vzťahu k harmonizačným modelom obsiahnutým najmä v PECL, DCFR a UNIDROIT. Obsahovo sa práca člení na šesť samostatných častí. Už z pohľadu na rozsah jednotlivých častí je zrejmé, že jadro práce treba vidieť v zastúpení na základe plnomocenstva (4. časť). Autorka už v úvode predostiera, že tejto problematike sa bude venovať s osobitným dôrazom. Z toho však nemožno vyvodiť, že by týmto práca trpela nevyváženosťou svojho obsahu. Práve naopak. Koncentrovaný záujem autorky je adekvátnym odrazom rozsahu zákonnej úpravy, reflexiou európskych modelov práva, ako aj potrieb praxe formulovaných prostredníctvom rozhodnutí súdov. Jedným
z vedeckých
prístupov
k problematike
je
analýza
práva
upravujúceho zastúpenie. Autorka systematicky rozoberá jednotlivé stránky existujúcej právnej úpravy, pričom upozorňuje na niekedy rozdielne pohľady na ich interpretáciu a aplikáciu. Rozporuplnou je napríklad otázka, či možno právnickej osobe ustanoviť opatrovníka alebo otázka následkov spojených s excesom pri tzv. zákonnom zastúpení. Autorka odmieta takú intepretáciu, ktorá smeruje k určeniu neplatnosti právneho úkonu (Fekete) a prikláňa sa k potrebe ochrany tretej strany (s. 39). Aj keď to sama výslovne nekonštatuje, prijaté riešenie napĺňa jeden z princípov súkromného práva vyjadrený tézou, že pri výklade právneho úkonu treba uprednostniť taký výklad, ktorý smeruje k jeho platnosti a nie neplatnosti. Za dosiaľ nedoriešené, resp. neuspokojivé autorka považuje návody na posúdenie
excesu štatutárneho orgánu.
Inovatívnym je príklon k postulátu, že
právnická osoba, koná vždy v zastúpení (s. 47). Z pohľadu teórie občianskeho práva množstvo podnetov prináša časť o zmluvnom zastúpení. Jadro problému vyplýva z poňatia „zmluvy o plnomocenstve“ a „plnomocenstva“, v ktorých sa majú odrážať dva vzťahy - tzv. vnútorný medzi zástupcom a zastúpeným a vzťah vonkajší, voči tretím osobám. Príčiny známych problémov treba vidieť v zákonnom pomenovaní tohto „dobrovoľného“ zastúpenia (§ 31 a nasl. OZ hovorí o zastúpení na základe plnomocenstva), ale aj rozšírenej praxi (súdov), kedy sa pri predložení plnomocenstva zástupcom požaduje tiež jeho prehlásenie o tom, že splnomocnenie prijíma. Autorka si uvedomuje rozdielnosť vzťahov, avšak svoju konštrukciu primárne zakladá na splnomocnení, ktoré chápe ako udelenie oprávnenia zastupovať (s. 53 a nasl.), resp. ako právny úkon, ktorý zakladá oprávnenie zastupovať (s. 61). Treba priznať, že čitateľa nemusia presvedčiť všetky uvádzané argumenty, z ktorých niektoré sú skutočne ojedinelé (Melzer, s. 65). Logiku treba hľadať v záujme na ochrane práv osôb, s ktorými zástupca konal. Pre tieto osoby je plnomocenstvo základom pre poznanie obsahu a rozsahu, v akom zástupca koná v mene zastúpeného; úprava vnútorného stavu medzi zástupcom a zastúpeným ostáva pre tretie osoby do značnej miery irelevantná (pozri ustanovenie § 32 ods. 2, druhá veta OZ). V prospech presadzovaného prístupu vyznieva aj znenie príslušných ustanovení Princípov európskeho zmluvného práva, kde sa úprave vnútorného vzťahu medzi zástupcom a zastúpeným nevenuje žiadna osobitná pozornosť. Možno sa domnievať, že dôvodom je poznanie, že vnútroštátna úprava tohto vzťahu je založená na rôznorodých, tzv.
podkladových zmluvách, ktorých úprava v domácom práve je dostatočná a pre úpravu zastúpenia nevyvoláva potrebu harmonizácie. Motiváciu a zároveň aj oporu pre svoje stanoviská nachádza autorka aj v ďalších dokumentoch európskeho práva. Týmto je venovaná samostatná, piata časť práce. Autorka priznáva, že spomedzi uvádzaných riešení uprednostňuje PECL a DCFR na úkor napr. UNIDROIT. Dôvodom má byť skutočnosť, že tieto modelové právne úpravy sú novšie a možno aj autorke bližšie, vzhľadom na jej aktívne zapojenie do týchto projektov. V budúcnosti však nemožno podceňovať ani význam UNIDROIT, a to práve z toho dôvodu, že obsiahnuté riešenia bolo možné preverovať objektívne po dlhšiu dobu a vo väčšom rozsahu, než v prípade PECL alebo DCFR. Príkladom je novoprijatý OZ v Českej republike, kde reformátori priznávajú, že sa častejšie motivovali riešením z UNIDROIT s odôvodnením, že takúto normu vyhodnotili vzhľadom na potreby regulácie ako vhodnejšiu. Rozsahom najkratšou je šiesta časť práce. Jej význam spočíva v návrhoch na zmeny a doplnenia právnej úpravy zastúpenie predovšetkým v občianskom zákonníku. Jednoznačne možno konštatovať, že predložená práca dr. Jurčovej po obsahovej aj formálnej stránke spĺňa požadované náležitosti. Drobnú výhradu možno uviesť k spôsobu prezentácie rozhodnutí súdov, či niektorých teoretických postojov.
Práca dostatočne preukazuje erudovanosť autorky vo vybranej problematike, jej schopnosti analyzovať vybrané problémy, tieto kriticky prehodnocovať a formulovať k nim vlastné postoje. Vzhľadom na uvedené o d p o r ú č a m, aby po úspešnom priebehu habilitačného konania bol JUDr. Monike Jurčovej, PhD. priznaný titul „docent“.
Bratislava 21. 1. 2013
Doc. JUDr. Anton Dulak, PhD.
Posudek oponenta habilitační práce Vysoká škola Fakulta Habilitační obor
Paneurópska vysoká škola Práva 3.4.11 Občianske právo
Uchazeč Pracoviště Habilitační práce
JUDr. Monika Jurčová, Ph.D. Ústav súkromného práva Fakulty práva PEVŠ Zastúpenie v občianskom práve hmotnom
Oponent Pracoviště
Prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc. Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno Ústav súkromného práva Fakulty práva PEVŠ
Text posudku: Na základě přípisu děkana Fakulty práva PEVŠ ze dne 03. 12. 2012, jmenovacího dekretu téhož ze dne 20. 11. 2012 a v souladu se zákonem č. 131/2002 Z.z. a vyhlášky MŠ SR č. 6/2005 Z.z. předkládám na shora uvedenou habilitační práci tento posudek oponenta:
I. Habilitační práce je předložena k posouzení v podobě tištěné habilitační práce, jejíž části byly vydány tiskem v rámci kolektivní monografie: Jurčová, M., Nevolná, Z., Olšovská, A, Smyčková, R.: Zastúpenie v súkromnom práve. Praha: C.H.Beck, 2012. Předložená habilitační práce přináší nové vědecké poznatky a má charakter práce habilitační. Autorka si již vydobyla vysokého uznání vědeckou komunitou jak v rámci Slovenska, tak v rámci akademické a vědecké obce Evropské unie, především svým (národním i evropským) vědeckým podílem na významných projektech evropského smluvního práva a jejich promítnutím do podmínek Slovenské republiky, kde - mj. díky uchazečce – zanechaly zřetelný otisk do formující se podoby rekodifikace slovenského občanského práva. Vedle své přímé tvůrčí činnosti vědecké a svého akademického působení je autorka známa svou zdatností a aktivitami v oblasti organizace vědeckých projektů, konferencí a společných publikací.
II. Svým oborovým zaměřením práce náleží nepochybně do habilitačního oboru, v němž se koná habilitační řízení. Volbou tématu se práce může – vzhledem k poměrně malé diskusi a nikoli rozsáhlé odborné domácí literatuře k tématu zastoupení v občanském právu – jevit tematicky na první pohled
bez vnitřního napětí a bez výzev k bádání. To je však pouze první pohled, který ukolébal po desítiletí českou a slovenskou odbornou frontu, uzavřenou do vnitřního světa české a slovenské civilistiky. Tento první pohled se zásadně změnil v okamžiku, kdy se český či slovenský civilista ocitl ve srovnávacím evropském prostředí s odlišnými přístupy národních legislativních a doktrinálních řešení a umocněn je v prostředí evropských projektů závazkového práva, jichž se autorka aktivně účastnila a účastní. Evropská srovnávací civilistika otevírá celou skupinu zásadních přístupů a řešení institutu zastoupení, které naléhavě vyžadují reakci i národní legislativy a doktríny, neboť zastoupení je právem považováno za jeden z rozhodujících institutů na cestě k dobudování evropského vnitřního trhu, jehož součástí je i europeizace smluvního práva. Vazba národních a evropských řešení má oboustranné působení: vedle aktivního podílu slovenských akademiků na tvorbě evropských projektů přichází posuzovaná habilitační práce právě včas, aby mohla uplatnit své výsledky v procesu rekodifikace slovenského občanského práva, jehož je autorka rovněž aktivní účastnicí.
III. Metodicky je práce výsledkem především důkladné analýzy, včetně analýzy srovnávací a obecně systémové metody. Autorka se soustředila na téma zastoupení a navazující přímo související témata (smlouva příkazní aj.), které v úvodu mapuje za užití historické metody, kterou vnímá jako všudypřítomný prvek, vyžadující sledovat určitý pohled na zastoupení jako celek i jeho jednotlivé prvky vždy v konkrétní vývojové fázi a konkrétním zkoumaném prostoru. To jí dává novou dimenzi pro identifikaci a důslednou exploataci všech stránek a otázek zkoumaného institutu a umožňuje práci představit jako dílo, které ve zvoleném pohledu (práce je prakticky povýtce dílo právně analytické a srovnávací, vyhýbající se filosofickým, lidskoprávním aj. přístupům) je komplexní, systematicky uspořádané, dostatečně přehledné a vysoce přínosné doktrinálně a svými přímými a jasně formulovanými náměty pro legislativu.
IV. Systematickým uspořádáním autorka přesvědčuje o zvládnutí tématu a jeho otevřených otázek k řešení v systémově strukturním kontextu. Práce je uspořádána podle užitých metod: šest základních kapitol odráží historická východiska (kapitola 1), obecnou charakteristiku zastoupení jako relativně samostatného institutu (kapitola 2), na kterou navazují především
analytické kapitoly 3 a 4 věnované dvěma základním druhům zastoupení z hlediska titulu vzniku: zastoupení zákonnému a zastoupení na základě plné moci. Zvláštní kapitolu 5 věnuje autorka institutu zastoupení v evropském soukromém právu. Nejde o srovnávací analýzu jednotlivých národních evropských úprav, nýbrž o přehled klíčových řešení institutu zastoupení, jak je podávají evropské projekty smluvního práva, zejména Landovy Principy evropského smluvního práva (PECL) a Návrh společného referenčního rámce (DCFR). V této souvislosti je zřetelné, že se autorka musela vypořádat se systémově strukturními otázkami vnitřního uspořádání částí práce a řazení jejích kapitol, aby vyhověly jejímu náročnému metodickému přístupu a ambiciózním cílům. Výsledkem je kombinace metod v jednotlivých částech práce, mj. četné odkazy historické, „národně“ srovnávací i „evropsky“ srovnávací při koncentrovaném, převážně analytickém řešení určité otázky nebo souboru otázek. Toto řešení je dalším důkazem o zvládnutí tématu autorkou ve všech relevantních konotacích a o kvalitě výstupů práce. Toto řešení má i další dopad na podobu práce, kterým je koncentrovanost myšlenek, schopnost autorky ubírat se metodou nejvýznamnějších článků tematického souboru a formulovat pregnantní a přesvědčivě odůvodněné závěry a návrhy řešení, aniž by práce vzhledem ke svému rozsahu (126 normalizovaných stran) trpěla zjednodušeními a povrchností. Ačkoli autorka sama označuje za jádro své práce kritickou analýzu slovenské právní úpravy zastoupení na základě plné moci (srov. s. 5 posl. odstavec), při pohledu na práci jako celek se práce jeví jako komplexní studie, toto „jádro“ zřetelně přesahující a podávající řešení zastoupení v obecné podobě výrazně se podílející na formování společné úrovně zastoupení zákonného i na základě plné moci a překonávající trvající odvětvový resortismus, řešící odlišně část otázek zastoupení zákonného a zastoupení na základě plné moci. Má-li přinášet rekodifikace občanského práva novou kvalitu právní úpravy, pak významným přínosem k ní by měla být řešení systémově strukturní vedoucí k dobudování systémové výstavby kodexu. Tento cíl práce sleduje systematicky od počátku do konce a daří se jí jej důsledně naplnit.
IV. Obsahově je práce zaměřena jednak na obecné cíle, vyjadřující koncept zastoupení obecně i jeho varianty: zastoupení zákonné a na základě plné moci, resp. zastoupení přímé (kterému autorka věnuje pozornost především) a zastoupení nepřímé. Vedle toho je práce věnována detailní analýze dílčích stránek zastoupení a jeho jednotlivých variant. K obsahu práce a jednotlivým řešeným otázkám:
a) Přes respekt k prostoru bádání, vymezeném v práci poměrně jasně, by bylo zajímavé posoudit fakt, že na institutu zastoupení participují na jedné straně statusová práva a na druhé straně práva obligační povahy, přičemž řešení jejich kompatibility představuje značně delikátní zadání. b) Se statusovými právy, dotčenými v institutu zastoupení, souvisí otázka tzv. vytěsňujícího zmocnění, dotčená na s. 70-71. Závěr o zásadě priority jednání v případě konkurence jednání zmocněnce a zmocnitele se jeví akceptovatelný, avšak neřeší jádro problému a neřeší všechny v úvahu přicházející situace. Navíc závěry autorky k této otázce mají poněkud pythické vyznění. Tím je právě tato – z hlediska obecných přístupů ke konceptu zastoupení zásadní – otázka postavena do jisté míry mimo hlavní pozornost práce. Je nepochybné, že jde o téma vyžadující další odborné studium a diskusi. c) Varianta druhá následků excesivních úkonů zákonných zástupců, uvedená na s. 87 práce a odvolávající se de lege lata na analogii legis dle § 853, vyvolává pochybnosti, kdo by mohl být povolán na základě analogie s řešením excesu u smluvního zastoupení dodatečně schválit excesivní úkon zákonného zástupce? Zastoupený asi ne pro nedostatek způsobilosti k tomuto úkonu, soudní schválení by naráželo na limity veřejnoprávní metody. d) Není zcela zřetelný důvod, proč autorka na s. 8 při poměrně důsledném sledování časové linie řadí odkazy na H. Grotia až za F.C. von Savignyho. e) Na s. 113 čtenář může mít problémy s identifikací druhé ze dvou otázek, které autorka avizuje jako žádoucí promítnout do rekodifikace nového slovenského občanského zákoníku. f) Možná by bylo namístě blíže objasnit postavení substituta dle slovenského práva a vedlejšího zástupce dle čl. 3:201 PECL (viz text na s. 104 práce). g) K otázkám řešeným v práci přináší některé nové – ovšem ne vždy následováníhodné podněty text nového českého občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.). Např. exces zástupce i řešení jednání bez oprávnění u zastoupení (viz poznámka sub písm. c) tohoto bodu posudku) jsou novým českým civilním kodexem řešeny sice obecně na společné úrovni zastoupení smluvního, zákonného zastoupení a opatrovnictví v § 440, avšak s praktickým dopadem pouze na zastoupení smluvní, neboť dodatečné schválení překročení oprávnění zastoupeným ve většině případů zákonného zastoupení a opatrovnictví nepřichází v úvahu.
h) V kapitole 3.4 (s. 32) autorka vyslovuje pochybnosti, zda jednání jednoho z manželů ve věcech týkajících se BSM, společného nájmu a dalších, je jednáním v zastoupení ze zákona. Souhlasím s jejími pochybnostmi a dílčími závěry; mám zato, že tu je třeba koncepčně řešit vzájemné průniky dlužnické a věřitelské solidarity, na jejímž základě je část vztahů tohoto druhu legislativně výslovně řešena na straně jedné a užití institutu zastoupení na straně druhé. i) Ve světle analýzy zastoupení provedené v práci a opírající se o dílčí instituty kategorizované do rámce interního a externího vztahu zastoupení není vždy nepochybně zřejmý algoritmus kroků procesu, směřujících ke vzniku zastoupení (zmocnění) a pojmů, které v něm figurují: a) příkazní, mandátní aj. obligační smlouva, b) dohoda o plné moci, c) pověření, resp. plná moc, d) zmocnění (srov. mj. teze na s. 18, 54, 62-64 aj.). Zde jde zřejmě o významný krok ke sjednocení povahy zastoupení (zmocnění) a procesu jeho vzniku, resp. zrcadlově změn či zániku. j) K textu práce na s. 20 první odstavec: Je namístě hovořit o zastoupení „na základě zákona“, „na základě dohody o plné moci“? „Základ“ ještě nemusí být přímou právní skutečností, vyvolávající vznik zastoupení.
V. Po formální stránce je práce napsána pečlivě, elegantním stylem a s respektováním předpisů pro tento druh kvalifikačních prací. Nedostatky v tomto ohledu jsou zanedbatelné a neruší čtenáře v jeho studijní pohodě. Snad pouze na s. 13-14 si čtenář nemusí být jistý, zda autorkou užívané odlišné označení kodexu (OZO, ABGB) má v kontextu práce svůj význam.
VI. Při celkovém hodnocení konstatuji, že práce je vysoce přínosná, poskytující systematicky uspořádanou a současně vysoce kvalifikovanou srovnávací analýzu institutu zastoupení, s řadou různých úhlů a názorových odlišností pohledu na řešenou problematiku. Po metodické stránce práci vnímám jako vzor aktuálního přístupu ke kompozici vědeckého díla, směřujícího ke komplexnímu řešení podobných civilistických institutů. Práce zřetelně potvrzuje vysokou vědeckou, ale nepřímo, způsobem prezentace vědeckých poznatků, i pedagogickou erudici uchazečky v oboru habilitaci.
Dotazy oponenta k obhajobě habilitační práce: Uchazečka nechť zváží možnosti a současně limity přímého využití textů evropských projektů smluvního práva v národním legislativním procesu.
Závěr oponenta: Habilitační práce JUDr. Moniky Jurčové, Ph.D. splňuje požadavky standardně kladené na habilitační práce v habilitačním oboru Občianske právo.
Brno, 25. 12. 2012
Jan Hurdík
