Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav regionální a podnikové ekonomiky
Postavení a úloha rodinných farem v zemědělství USA Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Ivo Zdráhal, Ph.D.
Vypracoval: Bc. Miroslav Dihel
Brno 2014
Čestné prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem práci Postavení a úloha rodinných farem v zemědělství USA vypracoval samostatně a veškeré pouţité prameny a informace uvádím v seznamu pouţité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb.,o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací.
Jsem si vědom, ţe se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a ţe Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a uţití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona.
Dále se zavazuji, ţe před sepsáním licenční smlouvy o vyuţití díla jinou osobou (subjektem) si vyţádám písemné stanovisko univerzity, ţe předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to aţ do jejich skutečné výše.
V Brně dne:………………………..
…………………………………………………….. podpis
Poděkování Touto cestou chci upřímně poděkovat všem, kteří mi při zpracování této práce pomohli a podporovali mě. Zvláštní poděkování patří vedoucímu mé diplomové práce Ing. Ivu Zdráhalovi, Ph.D za velmi cenné rady, náměty, odborné vedení, trpělivost a čas strávený konzultacemi, které mi velmi pomohly při zpracování této práce, obohatily mě a také mě inspirovaly.
Abstrakt Diplomová práce na téma Postavení a úloha rodinných farem v zemědělství USA se zabývá problematikou formování podnikatelské struktury a organizačních forem zemědělských podniků v USA. Zaměřuje se na vyjádření velikosti podniku, a to převáţně z hlediska dosahovaných příjmů farem. Dle tohoto ukazatele jsou farmy seřazeny do jednotlivých velikostních skupin, které, jako klasifikaci, vytvořila výzkumná instituce amerického zemědělství – Economic Research Service. Jednotlivé kategorie klasifikace jsou následně zkoumány z hlediska specializace, mimotrţní koordinace, vyuţívání lidské práce a finanční výkonnosti. V teoretické části vymezuje zemědělství v současné etapě vývoje a rovněţ ekonomické důsledky formování agrobyznysu v zemědělství, stejně jako velikostní struktury zemědělských podniků a formování agrární politiky USA. Klíčová slova: agrobyznys, velikost podniku, struktura farem, typologie farem Abstract This thesis The status and role of family farms in the U.S. agriculture deals with the formation of business structures and organizational forms of agricultural enterprises in the USA. It focuses on the representation size of the business, mainly in terms of achived farm incomes. According to this indicator, farms are sorted into different size groups, which – as a classification – was created by the Economic research service. Each category of the classification are then examined in term sof specialization, off-market coordination, the use of human labor and financial performance. The theoretical part defines agriculture at the present stage of development, souch well as economic consequences of the formation of agribusiness, as well as the size structure of farms and shaping of U.S. agrarian policy. Key words: agribusiness, size of enterprise, farm structure, farm typology
OBSAH 1 ÚVOD ....................................................................................................................... 8 CÍL PRÁCE A METODIKA 9
2
3
2.1
Cíl práce ............................................................................................................. 9
2.2
Metodika ............................................................................................................ 9
LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................ 11 3.1
Zemědělství v současné etapě vývoje společnosti ........................................... 11
3.2
Podnikatelské prostředí zemědělských podniků v rámci agrobyznysu ............ 12
3.2.1 3.3
Determinanty velikosti zemědělského podniku ........................................ 19
3.3.2
Organizace výroby v rámci rodinných hospodářství ................................ 21
3.3.3
Moţnosti vyjádření velikosti zemědělského podniku ............................... 22
K vývoji agrárního sektoru a agrární politiky v USA ...................................... 24
VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY AGRÁRNÍHO SEKTORU USA ................. 34 4.1
Vyuţití půdy ..................................................................................................... 34
4.2
Regionální specifika ve vyuţití půdy ............................................................... 39
4.3
Vyuţití půdy z hlediska vlastnictví .................................................................. 40
4.4
Vývoj produkce podstatných komodit v USA ................................................. 42
4.4.1
Rostlinné komodity ................................................................................... 42
4.4.2
Ţivočišné komodity .................................................................................. 45
4.5 5
Velikostní struktury podniků v zemědělství .................................................... 18
3.3.1
3.4 4
Ekonomické důsledky formování agrobyznysu v zemědělství ................. 13
Komparace výrobního rozměru zemědělství USA a EU ................................. 48
VYMEZENÍ A POSTAVENÍ RODINNÝCH FAREM V ZEMĚDĚLSTVÍ USA 52 5.1
K metodice klasifikace zemědělských podniků v zemědělství USA ............... 52
5.1.1
Definice rodinné farmy ............................................................................. 55
5.1.2
Provozovatel hospodářství a hlavní provozovatel hospodářství ............... 56
5.1.3
Uţívané formy vyjádření velikosti zemědělského podniku ...................... 56
5.2
Analýza vývoje počtů zemědělských podniků v USA ..................................... 61
5.3
Charakteristika zemědělských podniků z hlediska jejich organizace .............. 63
5.3.1
Struktura farem dle klasifikačních tříd ..................................................... 63
5.3.2
Struktura dle způsobů zapojení lidské práce ............................................. 66
5.3.3
Charakteristika dle specializace zemědělských podniků .......................... 68
5.3.4
Charakteristika dle forem mimotrţní koordinace ..................................... 70
5.3.5
Charakteristika dle ekonomické výkonnosti ............................................. 72
6
DISKUZE A ZÁVĚRY .......................................................................................... 75
7
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .................................................................... 81
PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 84
1 ÚVOD I kdyţ je zemědělství historicky spojováno především se zabezpečením dostatku potravin a zajištěním zdrojů k jejich výrobě, je třeba si uvědomit, ţe jeho úloha i pojetí, jakým je na něj, jako na odvětví, pohlíţeno, se z dlouhodobého hlediska poměrně značně mění. Dochází k postupnému formování, definování a uvědomování si i jiných funkcí zemědělství, neţ je pouze produkce potravin či výroba krmiv. Zemědělství je v současnosti navíc ovlivněno tím, ţe se stává součástí mnohem širšího komplexu odvětví zabezpečující výrobu potravin, kdy se začínají formovat celé komoditní/potravinové vertikály a v této souvislosti i vazby mezi jednotlivými články. Toto do značné míry ovlivňuje i formování agrobyznysu, který představuje průřez napříč celým spektrem odvětví ekonomiky, jejíţ subjekty jsou navázány na výrobu potravin. Tato situace má také do značné míry vliv na přechod od nabídkově orientovaného modelu k modelu odvozeného od poptávky, kdy jiţ není nejdůleţitější pouze vyrobit, ale mnoţství i kvalitu vyrobené produkce determinuje poptávka. S těmito probíhajícími změnami v systému výroby potravin je pak spojena celá řada otázek, spojených s moţnostmi dalšího rozvoje agrárních sektorů jednotlivých zemí. Jednou z těchto otázek i je otázka, jakou podobu má (bude mít) konkurenceschopný či vitální zemědělský podnik. Důleţitou součást amerického zemědělství, na které se zaměřuje tato diplomová práce, tvoří rodinné farmy a i jejich podíl na celkovém počtu amerických farem se dlouhodobě pohybuje okolo 97 %. Jsou tedy tyto organizační formy těmi nosnými subjekty v americkém zemědělství? Jaké jsou jejich znaky? Na tyto otázky se zaměřuje zpracovaná analýza, tak aby přispěla k poznání v oblasti, kde si podobné otázky kladou i tvůrci politiky na evropském kontinentu.
8
2 CÍL PRÁCE A METODIKA 2.1 Cíl práce Cílem diplomové práce je identifikovat základní faktory ovlivňující vývoj podnikatelské struktury zemědělství obecně a charakterizovat postavení rodinné farmy v současných podmínkách podnikatelského prostředí agrobyznysu. V rámci toho se podrobněji zaměřit na otázku, jaké postavení a význam zaujímají rodinné farmy v rámci zemědělství jednoho z významných zemědělských výrobců ve světě – v USA.
2.2 Metodika Pro zachycení celkových souvislostí, které jsou spojeny s rolí zvláštních forem organizace zemědělských podniků USA – rodinných farem a jejich postavení v rámci dynamicky se rozvíjejícího trţního prostředí agrobyznysu byla diplomová práce rozdělena takto:
Literární přehled – tato část je zaměřena na vymezení zkoumaného problému. Je obecně charakterizováno zemědělství v současné etapě vývoje, jeho funkce a celkovou komplexnost. V další části jsou vysvětleny změny podnikatelského prostředí a formování agrobyznysu se zaměřením na formy mimotrţní koordinace. Na toto navazuje problematika otázek, týkajících se velikostní struktury podniků v zemědělství. Poslední kapitola v rámci literárního přehledu je věnována vývoji agrárního sektoru a agrární politiky USA.
Vlastní práce – je rozdělena do dvou dílčích částí. V první z nich jsou ukázány vybrané charakteristiky agrárního sektoru USA, jako je vyuţití půdy, včetně regionálních specifik, dále je popsán vývoj produkce podstatných rostlinných i ţivočišných komodit s následnou komparací výrobního rozměru některých komodit USA a EU. Druhá část je zaměřena na vymezení a postavení rodinných farem v zemědělství USA. Nejdříve je představena metodika klasifikace zemědělských podniků v USA, která byla zkonstruována výzkumnou institucí Economic Research Service (ERS), v rámci této metodiky je rodinná farma také definována a jsou ukázány hlavní způsoby vyjádření velikosti zemědělských podniků. Následuje analýza počtů zemědělských podniků v USA se zaměřením na podíl rodinných farem na celkovém počtu zemědělských podniků. V poslední části jsou zemědělské podniky charakterizovány z hlediska jejich organizace, tzn. farmy jsou seřazeny dle velikosti do jednotlivých klasifikačních tříd a jsou 9
zkoumány specifika kaţdé skupiny, zejména dle zapojení lidské práce, specializace, forem mimotrţní koordinace a také na základě ekonomické výkonnosti. V práci je pro vyjádření velikosti zemědělské půdy zvolena britskoamerická plošná jednotka akr. 1 akr = 0,405 ha.
10
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Zemědělství v současné etapě vývoje společnosti Rozhodující úloha zemědělství byla historicky spojována především se zabezpečením dostatku potravin. Přesto, ţe se vnímání úlohy zemědělství do určité míry mění a v multifunkčním pojetí se zdůrazňují i mimoprodukční funkce a jeho role v trvale udrţitelném rozvoji, je nesporné, ţe přes rozdílné dílčí cíle i přístupy k regulaci tohoto odvětví v hospodářských politikách stále zůstává jeho produkční úloha skutečně nenahraditelná. Není sporu o tom, ţe zemědělství a jeho výrobní i nevýrobní úloha mají řadu specifik. Pramení v zásadě z toho, ţe je významně determinováno biologickým reprodukčním cyklem a ţe se zpravidla uskutečňuje v bezprostředním pojetí s přírodou. Toto specifikum, zaloţené na potenciální moţnosti volby vyuţití omezených přírodních zdrojů, posunuje resp. rozšiřuje úlohu zemědělství i do oblasti přesahujících výrobu soukromých statků. Mimoprodukční (nekomoditní) přínosy, ať jiţ je specifikujeme v ekonomickém a sociálním rozvoji venkovských regionů, v ochraně ţivotního prostředí, v rozvoji krajiny, či v úloze zajišťování potravinové bezpečnosti, se stále častěji stávají argumentem pro podporu tohoto odvětví v rámci hospodářských politik ve všech ekonomicky vyspělých zemích. (BEČVÁŘOVÁ, 2005) Chceme-li se zabývat otázkou významu a postavení zemědělství ve společnosti a v národní ekonomice v její plné šíři, je v prvé řadě nutno si uvědomit, ţe máme na mysli komplexní společenský význam tohoto odvětví, který výrazně přesahuje absolutní i relativní hodnoty jeho produkčních výsledků. (SVATOŠ, 2009) Podle
Bečvářové
(2005)
se
zemědělství
stává
součástí
komplexu
odvětví
zabezpečujících výrobu potravin. Ten zahrnuje kromě předvýrobních fází (výzkumu a odvětví vstupů) i celou škálu podniků zaměřených na zpracování, distribuci a realizaci zemědělského původu. Začínají se profilovat celé komoditní / potravinové vertikály, ve kterých jsou zapojeny všechny fáze činností od předvýrobních stádií přes zemědělskou výrobu aţ po konečné zpracování a distribuci vysoce finalizovaných potravin. Začínají se vytvářet nové typy vazeb mezi jednotlivými články. V rámci těchto procesů roste konkurence jednotlivých výrobců (ale i odvětví a regionů) v rovině horizontálních i 11
vertikálních vztahů při současném poklesu míry ochrany prvovýrobců prostřednictvím regulačních zásahů agrární politiky. Zvyšuje se vliv zpracovatelských a distribučních článků v celých komoditních potravinových řetězcích. Mění se postavení, charakter i intenzita vztahů zemědělství a ostatních částí národní i světové
ekonomiky v rámci
podstatně
širšího
komplexu odvětví
vzájemně
propojených s cílem zabezpečení potravin i ostatních výrobků vycházejících ze zemědělské suroviny. Takto formované ekonomické prostředí ovlivňuje nejen rozhodování zemědělských výrobců o struktuře a parametrech výroby v konkrétní lokalitě, ale týká se obecnějších problémů uţití omezených přírodních zdrojů v současné etapě vývoje. Zároveň dává nové podněty pro výzkum i pro změny v koncepci a nástrojích agrární politiky. (BEČVÁŘOVÁ, 2005)
3.2 Podnikatelské agrobyznysu
prostředí
zemědělských
podniků
v rámci
Podle Bečvářové (2005) můţeme v současnosti, kdy se významně posiluje vliv genetického a biologického výzkumu v předvýrobních fázích, vyuţít definici podle Sonky a Hudsona (1999), kteří definují agrobyznys jako řetězec subsektorů vzájemně propojených řadou přímých i zpětných vazeb, zahrnující: a) výzkum, genetické a osivářské firmy a dodavatele dalšího biologického materiálu b) dodavatele ostatních vstupů c) zemědělské výrobce d) nákupce zemědělských produktů e) zpracovatele první a druhé fáze zpracování zemědělských produktů do konečných výrobků f) (malo)obchod a instituce veřejného stravování. Princip agrobyznysu znamená vymezení a charakteristiku činností a vzájemných vazeb spojených se zemědělskou výrobou nejen uvnitř podniku, ale i vazeb s předcházejícími a navazujícími subjekty a činnostmi typickými pro transformaci (zpracování) zemědělských komodit do konečného výrobku, do potravin. Představuje doslova „průřez“ celým spektrem odvětví ekonomiky, která se přímo či zprostředkovaně zapojují v procesech výroby potravin. (BEČVÁŘOVÁ, 2005) 12
Obr. č. 1 – Základní struktura agrobyznysu
Zdroj: BEČVÁŘOVÁ, 2005 3.2.1 Ekonomické důsledky formování agrobyznysu v zemědělství Formování agrobyznysu, ať jiţ je nebo není plně akceptováno ve strukturální a hospodářské politice jednotlivých zemí či nadnárodních uskupení, přináší nové pohledy do tradičních přístupů a hodnocení technicko-ekonomické efektivnosti zemědělských podniků i uplatnění zemědělských soustav hospodaření. Mění předpoklady konkurenceschopnosti a vývoje důchodových zdrojů zemědělského podniku. Dosavadní výzkum ukazuje, ţe v současných podmínkách se jedná minimálně o dvě zásadní změny vyvolané tímto vývojem, které zasahjí do podnikatelského prostředí zemědělských podniků. Jedná se o:
rostoucí vliv trţní struktury agrobyznysu na formování agrárních trhů;
rozšiřování systémů kontroly finalizujícími články a uplatňování forem mimotrţní koordinace činností v rámci komoditních potravinových řetězců
13
Rozhodujícím vztahem, výrazněji ovlivňujícím mnoţství, kvalitu, teritoriální rozmístění zemědělských produktů i cenově nákladové podmínky na trzích se stává poptávka, která je v podmínkách rozdílné trţní struktury i rozdílně přenášena a interpretována
v sekvenci
agrárních
trhů
aţ
k zemědělským
výrobcům.
(BEČVÁŘOVÁ, 2005) Obr. č. 2 – Poptávkově determinovaný komoditní řetězec
Zdroj: Bečvářová, 2005 Podle Bečvářové a Zdráhala (2013), na tento vývoj v rozloţení sil v rámci vertikál a sítí celého prostředí rozšiřujících se trhů agrobyznysu logicky reagují i změny forem a vazeb jednotlivých aktérů. Poţadavek posílit konkurenceschopnost na světovém trhu se v současných podmínkách jiţ týká celých řetězců výroby potravin (všech článků příslušné komoditní vertikály). Je vyvolán potřebou reagovat a přizpůsobovat se rychle se měnícím vnějším i vnitřním podmínkám včetně rostoucích nároků na koordinaci činností v rámci komoditních vertikál. Procesy konsolidace pak dále mění trţní strukturu i postavení jednotlivých článků na dosud oddělených trzích příslušných komoditních vertikál. Vedou k uţší spolupráci navazujících článků v rámci vertikál včetně různých forem jejich propojení. Tlak na úsporu nákladů na jedné straně a snaha po ovládnutí předvýrobní fáze i distribuce jsou klíčovým motivem, který vede ke konsolidaci v jednotlivých fázích i ke zvýšené koordinaci činností. Dochází k fůzím, akvizicím, joint ventures a strategickým dohodám aţ po vertikální integraci. Důvody pro koordinaci činností v agrobyznysu jako synchronizace činností mezi firmami v rámci komoditního řetězce od předvýrobních fází (vymezujících do značné míry podmínky budoucí efektivnosti nabídky surovin) přes celou řadu aktivit, charakterizujících jednotlivé navazující fáze tohoto procesu, aţ po dodávku konečného výrobku spotřebiteli se stávají zdrojem konkurenční výhody však firem zapojených 14
v tomto řetězci. Nabízí se řada způsobu synchronizace prvovýroby a následných fází výrobkových vertikál (v oblasti výroby i marketingu), pokud jde o kvantitu, kvalitu a časové rozvrţení výrobkových toků. Podle Mighella a Jonese lze rozsah kontroly integrátora/kontraktora charakterizovat těmito formami: 1. Otevřený trh, kdy se producent nezavazuje k prodeji výrobků před dokončením produkce, kupující se rozhoduje na základě okamţitých cen, kontakty mezi kupujícím a prodávajícím jsou minimální. 2. Výroba zajištěná kontrakty, kdy se výrobce zavazuje k dodání určitého mnoţství určitému kupujícímu ještě před dokončením výroby v určitý čas v budoucnosti. Podle rizika a míry kontroly se jedná buď o 3. marketingový
kontrakt,
kdy
odběratel
(kontraktor) a výrobce sjednávají dodací podmínky, způsob ocenění produkce a základní vlastnosti produktu. Kontraktor obvykle zajistí trh pro realizaci produkce, v zásadě neovlivňuje rozhodování o výrobě, 4. produkční kontrakt, kdy kontraktor se kromě zajištění odbytiště pro výrobky výrazně účastní v rozhodování výrobce, zachovává si vlastnictví klíčových výrobních vstupů. 5. Vertikální integrace jako forma nejvyššího stupně
kontroly;
následných
koordinace
výrobních
fází,
dvou která
nebo se
více
realizuje
prostřednictvím vlastnictví a managementu. (BEČVÁŘOVÁ A ZDRÁHAL, 2013) Bečvářová a Zdráhal (2013) uvádějí, ţe motivy pro vertikální integraci lze shrnout do dvou základních skupin. Jedná se o motiv efektivnosti a motiv trţní síly. 1.
Motiv efektivnosti: vychází především ze snahy o minimalizaci nákladů a zvyšování produktivity výrobních vstupů, přičemţ pro moţnosti analýzy těchto vlivů je nutné posoudit, zda motiv efektivnosti odvozen ze snah o
15
úspory výrobních nákladů (převáţně technologicky vzájemně se ovlivňující dvou fází produkce či zpracování), spolupráce v oblasti reklamy a propagace, zásobování, dopravy, skladování. Z technologií můţe vyplývat, ţe se mohou vzájemně příznivě doplňovat, avšak to nemusí nezbytně vyţadovat vlastnické splynutí těchto technologií. Přestoţe technologická provázanost nebo moţnost ušetření některých produkčních nákladů můţe přispívat k integraci, produkční efektivnost je v převáţné míře doplňující skutečností pro zdůvodnění integrace;
úspory transakčních nákladů, které jsou zpravidla rozhodujícím motivem integrace z hlediska efektivnosti: pokud nedojde ke splynutí vlastnictví, je nutná transakce mezi dvěma fázemi výroby prostřednictvím trhu. V případech, kdy jsou takové transakce z jakéhokoliv důvodu příliš nákladné, sjednocení vlastnictví znamená úsporu v těchto nákladech a integrace se stává výhodnou. Nejdůleţitějším faktorem, determinujícím výši transakčních nákladů a tím i výhodnost integrace, je specifičnost aktiv a míra nejistoty spojená s transakcemi a její moţné vnější efekty. K integraci můţe vést na+příklad nejistota v zajištění poţadované kvality výrobních vstupů.
2.
Motiv tržní síly - který, přestoţe můţe být potenciálně stejně silným motivem, nebo silnější při rozhodování o vertikální integraci, jiţ nemusí být vţdy tak zřejmý. Vztahuje se ke stupni monopolizace a jejích projevů v daném sektoru a jejích strukturách. Z ekonomické teorie vyplývá, ţe monopolní síla vzniká jako výsledek horizontální expanze firmy a nikoliv vertikální integrace, která je motivována efektivností.
Současně se mění samotná podnikatelská struktura. Zejména ve fázích finalizace se stále výrazněji prosazují velké nadnárodní společnosti. Jejich vliv je zřejmý nejen při formování spotřebitelské poptávky, kde aktivně vyuţívají především své silné ekonomické/vyjednávací pozice i marketingových zkušeností ve vztahu k cílovým skupinám zákazníků v konkrétních regionech, ale i v utváření podmínek v rámci celé škály trhů formujících danou komoditní vertikálu. Jak dále uvádí Bečvářová a Zdráhal (2013), podnikatelské prostředí agrobyznysu lze charakterizovat jako vysoce dynamický systém, který lze obecně vymezit těmito základními znaky:
16
nabídka zemědělských produktů je formována na základě vyhodnocení vzájemných interakcí nabídky a poptávky a vazeb v celém řetězci agrobyznysu, přičemţ finální poptávka má rozhodující vliv na mnoţství a strukturu výroby i dodávek v čase a prostoru,
do toku potravin a zemědělských produktů zasahuje celá škála firem a organizací často nezemědělského charakteru, globálních sítí, soukromých společností i veřejných subjektů, které se podílejí na identifikaci i ovlivnění konkrétních poţadavků spotřebitelů a spotřebitelských segmentů,
prohlubuje se integrace potravinového hospodářství ve světě, klesá vliv ochrany vnitřních potravinových trhů jednotlivých států obchodními bariérami; agrární trhy se liberalizují,
zájem spotřebitelů je zaměřen na hodnotu potravin (kvalita za nízké ceny) i na sortiment,
roste poptávka po potravinách s vysokou přidanou hodnotou, jako jsou kuchyňsky upravené, konzervované, zmrazené a dehydratované výrobky; obchody nabízející tento typ potravin se stávají vůdčími, rozhodujícími v maloobchodě a určující model obchodu v konkrétním potravinovém řetězci
posilují se kritéria ochrany spotřebitelů v kvalitě potravin z hlediska péče o zdraví,
potravinovou
bezpečnost,
bio-terorismus,
identifikaci
původu
potravinových zdrojů,
prosazuje se konsolidace firem ve všech segmentech potravinového řetězce, která vyuţívá přínosů z rozsahu, prohlubuje se kontrola a koordinace navazujících činností, ve vzájemných vazbách se uplatňuje e-commerce, forwardové kontrakty apod.,
konkurence dostává podobu soutěţení celých komoditních vertikál na příslušném segmentu potravinového trhu.
Bečvářová (2005) popisuje tři rozhodující faktory, které budou ovlivňovat další vývoj agrobyznysu, a to:
globalizace trhů, která se projevuje v liberalizaci světového obchodu
rozvoj technologií, který dostává v posledních letech poněkud jiné dimenze, neţ jak byl chápán v klasickém pojetí vlivu technické revoluce z počátků rozvoje
17
moderního zemědělství (zejména uplatnění biotechnologií a komunikačních technologií)
angažovanost lidí, kdy se očekávají změny v demografické struktuře, příjmovém i sociálním postavení obyvatelstva a s tím související změny ţivotního stylu, které budou dále měnit charakter poptávky po potravinách a dalších produktech zemědělského původu.
3.3 Velikostní struktury podniků v zemědělství Změny velikostní struktury zemědělských podniků a porozumění procesům a faktorům, které je determinují, při svém působení je urychlují a nebo naopak zpomalují, jsou jen uţším zaostřením na problematiku restrukturalizace zemědělství. Jedná se o celou šíři moţných rekombinací či přesunů vyuţívaných zdrojů (ať uţ půdy, práce, kapitálu nebo podnikatelského ducha), včetně rozmanitých strategií reorientace podnikání a získání příjmů rodiny. (ZDRÁHAL A BEČVÁŘOVÁ, 2013) Zdráhal a Bečvářová (2013) poukazují na práci Boehljeho, který definuje různé alternativní modely strukturální změny zemědělství a uvádí, ţe struktura odvětví nebo sektoru obsahuje mnoho dimenzí jako (1) velikostní distribuci firem, (2) technologické a produkční charakteristiky těchto firem včetně typu aktivit a úrovně specializace, (3) charakteristiky pracovních sil (jak manaţerů/podnikatelů tak zaměstnanců) zahrnující věk, vzdělání, zkušenosti, úroveň znalostí, podíl zapojení se do zemědělských aktivit a další, (4) vlastnictví zdrojů a finanční vazby jako jejich podíl ve vlastnictví a nájmu a struktura majetku a jejich vazeb, (5) inter a intra sektorové vazby obsahující různé typy produkčních kontraktů a vertikální a horizontální integraci. Všechny tyto oblasti nějakým způsobem souvisejí se strukturální proměnou odvětví a řada z nich se promítá i do změn velikostní struktury zemědělských podniků. Na tomto základě Boehlje, místo snahy o vytvoření jednotného modelu, sestavuje pět parciálních modelů, společně (v některých oblastech se prolínajících) vymezujících danou problematiku. Jedná se o tzv.: Technologický model – vycházející z konceptu úspor z rozsahu a šíře výroby a adaptace a difůze technologií. Finanční model – finanční model růstu a strukturální změny kombinuje produkční teorii a finanční teorii do integrovaného modelu chování firmy. V podstatě jde o snahu
18
maximalizovat bohatství zemědělcem jako funkce ročního příjmu a kapitálových zisků vyplývající ze zapojení „trvalých“ a „netrvalých“ inputů. Institucionální model – tento model vychází z paradigmatu organizace odvětví a trhů struktura – chování – výkon a jeho variant. Toto paradigma zmiňuje propojení mezi těmito elementy, kde výkon odvětví je funkcí jeho struktury a chování, chování je funkcí struktury, a struktura je funkcí chování a dalších faktorů, které bychom mohly nazvat jako faktory prostředí. Tyto faktory prostředí v sobě obsahují vliv technologické podmíněnosti. Tato podmíněnost je výsledkem samotného procesu industrializace, coţ je proces diferenciace ekonomické produkce do zvýšeného počtu konečných segmentů – specializace. Specializace vyvolává vzájemnou závislost, vzájemná závislost vyţaduje organizaci. Jakmile nová technologie ústní v další specializaci individuálních pracovních rolí (jak práce, tak kapitálu), nové odvětví se formují pro koordinaci a provádění specializovaných, ale nyní jiţ odlišných operací. Model na bázi lidského kapitálu – Tento model vychází ze tří propojených konceptů: (1) investic do lidského kapitálu a manaţerských kompetencí, (2) ekonomických znaků domácnosti a alokace jejich času, (3) relativních poměrů výdělků v zemědělství oproti nezemědělským zaměstnáním. Sociologický model – Tento model má své kořeny v chování jednotlivců v kontextu rodiny a rozhodnutí, která jsou učiněna pro rozvoj a udrţení rodinného a pokračujícího (více neţ jedna generace) rodinného zemědělského hospodaření. Determinantů, které moderují změnu velikosti zemědělského podniku, je tedy celá řada a vysvětlování této změny je multidisciplinárním problémem, do kterého se promítají poznatky z celé řady disciplín, nejen těch přímo spojených se zemědělstvím a ekonomií, ale i teorií organizace, sociologie a dalších. 3.3.1 Determinanty velikosti zemědělského podniku Jedním ze zásadních determinantů velikosti zemědělského podniku jsou nesporně cíle, které si před sebe staví majitelé firmy. Přestoţe tyto cíle mohou být různé, a kromě tradičního pohledu, zaloţeného na předpokladu optimalizace velikosti firmy v závislosti na snaze o maximalizaci zisku nebo minimalizaci nákladů, mohou uvaţovat i dlouhodobý růst firmy, lze konstatovat, ţe z hlediska vytváření předpokladů pro úspěšnost firmy na trhu souvisí optimalizací velikosti firmy souviset s moţností výhod z rozsahu dané výroby, výhod z šíře výroby a z výhod z rozsahu na podnikové úrovni. 19
Obecně lze konstatovat, ţe optimální velikost firmy bude ovlivněna jak snahou o maximalizaci technicko-ekonomické efektivnost, tak i charakterem trţních podmínek. Pokud se firma bude pohybovat v podmínkách dokonalé konkurence, její optimální velikost firmy bude determinována především snahou o maximalizaci technickoekonomické efektivnosti. (GREGA, 2004) Pokrok v rozvoji technologií je spojen se samotným rozvojem moderního zemědělství. Růst velikostí zemědělských podniků v rozvinutých ekonomikách je moţno spatřovat jako funkci relativních cen práce a kapitálu. Vyšší příjmy v nezemědělských sektorech vedou k odlivu pracovníků a ve výsledku i inovacím, které zvyšují produktivitu práce a tedy k vyšší produkci na jednoho pracovníka. Rozvoj technologií substituujících lidskou práci stroji a zařízeními je primárně vyvolán výši ocenění práce v poměru ke kapitálu. Tento fyzický kapitál umoţňuje zbývající pracovní síle produkovat ve vyšším rozsahu při fixním vkladu práce. O tom, do jaké míry bude v budoucnosti vývoj velikostní struktury podniků veden substitucí práce kapitálem, bude záleţet na vývoji mzdových sazeb mezi zemědělským a nezemědělskými sektory a mírou nárůstu nákladů práce v relaci k nákladům kapitálu. U současných vysoce mechanizovaných a automatizovaných farem v západní Evropě nebo v USA, jiţ tento faktor dále nemusí být tak výrazný, nebo je ještě podmíněn organizačními inovacemi, i kdyţ určitě existují výjimky u některých komodit (chov prasat, zahradnická výroba). (ZDRÁHAL A BEČVÁŘOVÁ 2013) Podle studie Farm Size and the Organization of U. S. Crop Farming (MacDonald, Korb, Hoppe, 2013) existují 3 hnací síly upevnění struktury Amerických farem:
Technologie – inovace, které šetří práci – zařízení, pesticidy, osiva, techniky zpracování půdy a informační technologie – umoţňují farmářům provozovat větší farmy
Změny v organizaci farem. Po dlouhé období se rostlinná výroba oddělovala od ţivočišné výroby tak, jak se jednotlivé farmy zaměřovaly na několik komodit a soustřeďovaly se do oblastí vhodných pro uplatnění technologií velkého rozsahu. Specializace a investice do nákladného kapitálového vybavení můţe být riskantní úsilí, a farmáři rovněţ často přijali metody financování a provádění transakcí s cílem sníţení rizika.
20
Vládní politika. Federální iniciativy ovlivňují strukturu zemědělských podniků prostřednictvím mnoha nástrojů – některé vedou k větším farmám, zatímco jiné podporují menší farmy. Některé také ovlivňují riziko, které je vnímáno výrobci a mohou tak nepřímo ovlivnit velikost zemědělského hospodářství přizpůsobení farmářů těmto rizikům. 3.3.2 Organizace výroby v rámci rodinných hospodářství
Specifika zemědělské výroby ústí ve značné náklady supervize práce (kontroly pracovníků), poněvadţ u většiny prováděných činností je obtíţné změřit skutečný přínos pracovníka. To znamená, ţe nájemní pracovníci mohou mít oslabenou motivaci a nemohou vyvinout odpovídající výkonnost a navíc musí být kontrolování (coţ znamená další náklady) nebo jim musí být nabídnut lépe motivující kontrakt (podíl na výdělku). U rodinných příslušníků se naopak dají předpokládat vyšší podněty pro výkon neţ u námezdní síly, tím jak sdílejí riziko dosaţení výstupu při ţádných nebo menších nákladech supervize. Toto jsou hlavní výhody zemědělské činnosti zaloţené na práci členů rodiny oproti té, u nichţ je vyuţívána námezdní práce. Tyto výhody však mohou být potlačeny nevýhodami (obzvláště malých a chudších) rodinných farem v (ne)moţnosti přístupu k externím zdrojům financování oproti velkým (a bohatým) farmám, které mají tento přístup snazší, ať uţ z důvodu jejich vyššího počátečního bohatství (nebo pro moţnost samofinancování) nebo niţším transakčním nákladům na úvěrových trzích. Velké farmy mají téţ lepší přístup na trhy vstupů a výstupů. Malí farmáři v odlehlejších oblastech tak nemohou prodávat své produkty v urbanizovaných oblastech, kde se soustřeďuje poptávka nebo je prodávají za niţší ceny tím, jak se musejí spolehnout nevýkupní organizace ve vertikále. Nedokonalosti na trzích vstupů a výstupů a úvěrů tak mají opačný efekt v determinaci optimální velikosti farmy oproti nedokonalostem na trzích práce. (SWINNEN, 2009) Jak uvádí Zdráhal a Bečvářová (2013), tradiční pohled na rodinnou farmu je jako na zemědělskou činnost organizovanou v malých jednotkách, kde rolník a členové domácnosti poskytují práci, kapitál a půdu. Obrazně, kolem kuchyňského stolu tvořeného jejich farmou, hospodaří za daných rizik a jejich odměnou je příjem rodiny z této činnosti. Nicméně sociologové upozorňují, ţe interakce mezi rodinou a farmou znamená něco více, neţ jen pouhé hospodaření (vyuţití své disponibilní práce a práce členů rodiny) a reflektuje určitý způsob ţivota.
21
Volba kombinace relativního důchodu za práci ze zemědělské činnosti ve srovnání s jinými moţnosti zaměstnání můţe zčásti přinést vysvětlení jak k dynamice změny velikosti farem, tak i rozvoje prart-time hospodaření. Tradičně zemědělec, jeho ţena a jejich děti alokují svůj čas do kombinace zemědělské výroby činností a činností souvisejících s obstaráváním domácnosti. Řada změn v uplynulých dekádách (pojetí a sloţení rodiny a vývoj prostředí) ovlivnila tuto alokaci. Mění se role ţen, které jsou jiţ mnohem silněji motivovány budovat si kariéru mimo tradiční pojetí jejich role v rámci zemědělské domácnosti. Podobně i děti mnohem častěji aspirují na nezemědělské zaměstnání a touţí získat pracovní zkušenosti mimo zemědělský sektor. Nové technologie dále vedou ke sníţení potřebného mnoţství času pro udrţování chodu domácnosti. Více nezemědělských příleţitostí k zaměstnání se naskytuje i ve venkovských oblastech (a navíc venkovští rezidenti jsou ochotnější dojíţdět za prací do větších vzdáleností). Pracovní příleţitosti v jiných sektorech obecně poskytují moţnost získání vyšších benefitů ve srovnání s prací v zemědělství nebo v domácnosti. Práce mimo zemědělskou výrobu můţe být vnímána jako vhodnější i s respektem ke stálosti toku příjmů a niţšímu riziku při diverzifikaci, neţ pouhá alokace veškerého času rodiny do rozšíření farmy. Výsledkem výše uvedených změn je růst zaměstnanosti zemědělců a jiných rodinných členů v nezemědělských oborech, nárůst part-time hospodaření včetně zachování menšího rozměru farem těmi, kteří alokují svůj čas výše zmíněným způsobem. Volbě part-time hospodaření následně odpovídá i volba zaměření, technologie, např. specializovaná zemědělská produkce a zvýšený nákup faktorů a sluţeb. 3.3.3 Možnosti vyjádření velikosti zemědělského podniku Existuje celá řada způsobů měření velikosti zemědělských podniků, a to jak ve fyzických nebo peněţních jednotkách, v zásadě je lze však rozdělit na ukazatele velikosti typu input nebo output. Zdráhal a Bečvářová (2013) poukazují na to, ţe nejčastěji uţívaným ukazatelem je výměra obhospodařované půdy, jehoţ výhodou je, ţe rozměr obhospodařované půdy se příliš často nemění, představuje pak jednoznačnou informaci o všech farmách. Je třeba si ovšem uvědomit, ţe existují značné rozdíly v kvalitě půdy pro zemědělské účely, coţ můţe omezovat smysluplnost vyuţití tohoto ukazatele pro vyjádření velikosti. Roli zde 22
hrají také rozdílné nároky na půdu u různých produkčních systémů. Koncept vyjádření velikosti podniku zaloţený na výměře obhospodařované půdy tak dává určitou informaci o strukturálních změnách, její vypovídací schopnost pak roste, především pokud je sledován tento vývoj ve skupině podobných farem. Rozměr obhospodařované půdy spolu s mnoţstvím zapojené práce nemusí být stále dostatečným měřítkem a další informaci mohou poskytnout ukazatele vztahující se k podílu na zemědělské produkci celkem. Toto je částečně odvoditelné z počtu chovaných kusů hospodářských zvířat, jejich produktů nebo fyzického mnoţství rostlinných komodit. Další měřítko velikosti farmy vyjádřené trţní produkcí, tedy hodnocením vztahu k podílu na trhu, v sobě obsahuje trní ocenění výstupu. I v tomto případě nelze získané údaje povaţovat za dostatečně objektivní (representativní), nebo´t ne všichni výrobci v zemědělské prvovýrobě produkují veškerou svoji produkci pro trh. Řada z nich produkuje pouze pro vlastní spotřebu nebo na trhu uplatňují jen část produkce. Na rozdíl od statistické evidence velikostních struktur farem v USA, v podmínkách EU nejsou dostupné informace o trţbách za zemědělskou produkci (převázně u malých farem) a je vyuţíván ukazatel ekonomické velikosti farmy. Velikost farmy se měří pomocí tzv. ESU, Evropské velikostní jednotky (1 ESU = 1200 Euro). Výhoda vyuţití ESU spočívá v moţnostech komparace mezi různě zaměřenými zemědělskými podniky, a tak posoudit schopnost farmy setrvat na trhu. Hlavním limitem tohoto kritéria je pouţití standardizovaných hodnot, poněvadţ v daném regionu má SGM z hektaru určité plodiny stejnou hodnotu u všech farem, které ji pěstují. Nejsou tak uvaţována jakékoliv specifika výroby v podniku ovlivňující aktuální výstup. Velikost můţeme také vyjádřit ukazatelem vkladu práce, který vychází z teze, ţe u malého podniku se dá předpokládat niţší celkový vklad práce neţ u velké farmy. Nejjednodušší formou ukazatele je počet pracovníků. Sezónní charakter a časté provozování zemědělské činnosti ne na plný úvazek vedlo k více přesnějšímu vyjadřování vklad práce pomocí přepočítání na celoroční úvazek jednoho pracovníka (v databázi EUROSTAT tzv. AWU). I u tohoto ukazatele je jeho vypovídací schopnost omezena agroekologickými a socioekonomickými faktory, které vymezují potřebné mnoţství práce, a u některých specializovaných typů hospodaření jsou nároky na
23
potřebné mnoţství lidské práce negativně korelovány s fyzickou velikostí farmy (zahradnická výroba, extenzivní chovy skotu). (ZDRÁHAL A BEČVÁŘOVÁ, 2013)
3.4 K vývoji agrárního sektoru a agrární politiky v USA Rozdíly v historicky daných podmínkách vývoje zemědělství na americkém kontinentě v porovnání s Evropou i koncepčně rozdílné formy státních zásahů byly formovány odlišnou výchozí situací jiţ v 18. Století. Způsob osídlování tohoto kontinentu se promítal v první fázi právě v zemědělství, kde se agrární struktura mohla utvářet bez jakékoliv zátěţe feudálního uspořádání výrobně technické základny.(BEČVÁŘOVÁ, 2007) I.
První zásahy státu v agrárním sektoru – 18. a 19. století
Bečvářová (2007) uvádí, ţe první opatření, která lze spojovat s tvorbou agrární politiky na americkém kontinentě, se týkala rozdělení a podpory vlastnictví půdy. Přispěla k tomu i skutečnost, ţe po získání nezávislosti (v r. 1776) byla velká výměra půdy převedena z rukou anglické šlechty do vlastnictví jednotlivých států USA. Vlády potom umoţnily farmářům získat tuto půdu za velmi výhodných podmínek do osobního vlastnictví. Farmáři mohli získat půdu buď zdarma, nebo za zcela nepatrný poplatek. První z významných opatření týkajících se půdy bylo Usnesení federální vlády z r. 1796, které nabídlo k prodeji federální půdu na veřejné aukci, přičemţ minimální výměra jednotky prodávané půdy byla 640 akrů (265 ha) při okamţitě spatné ceně 1 dolar za akr. Pozdější pozemkové zákony (Land Act) umoţňovaly farmářům nákup pozemků i o menší výměře. Federální zákon z roku 1862 „Homestead Act“, na základě kterého byla farmářům prodávána půda, stanovil jako nejmenší výměru, kterou byl farmář povinen obdělat, 160 akrů, tj. 66 ha. V roce 1862 bylo zaloţeno federální ministerstvo zemědělství (United States Department of Agriculture – USDA), jehoţ původní funkcí byl sběr, zpracování a přenos informací farmářům, organizace a financování základního i aplikovaného výzkumu. To se projevilo i v růstu produktivity faktorů a vyšší efektivnosti výroby. II.
Koncepce agrární politiky na počátku 20. Století, zemědělské zákony NEW DEAL a AGRICULTURE ADJUSTMENT ACT
Zatímco první kroky v podpoře zemědělství byly orientovány na zpřístupnění a hospodářské vyuţití půdy, na zlepšení výchozích podmínek a poskytování nejnovějších 24
poznatků farmářům prakticky bez zásahů státu do trhu, změna ekonomické situace na počátku dvacátého století si vynutila zásadní změny v hospodářské politice státu především z hlediska stabilizace agrárního sektoru. Vznik a průběh světové hospodářské krize ve třicátých letech 20. století a zejména jejich negativní dopad do důchodové pozice farmářů odhalil slabá místa liberální hospodářské politiky. Potřeba okamţitě reagovat na tíţivou situaci farmářů vyţadovala přehodnocení a nové koncepční řešení podpory rozvoje agrárního sektoru, formulování cílů a vymezení pozice státu v jeho podpoře. Základy nové koncepce agrární politiky USA, strategické cíle a formy podpory zemědělství byly poloţeny právě po analýze krizových jevů ve třicátých letech dvacátého století, a to odlišně od politiky evropských zemí v tomto období. Těţištěm celé koncepce agrární politiky bylo zavedení komoditních programů, jejichţ cílem bylo řešení přebytků v nabídce konkrétních komodit v zájmu obnovení rovnováhy na agrárním trhu. Zapojení farmářů do těchto programů, které byly zaloţeny na principu omezování výměry pěstování vybraných komodit (při kompenzaci příjmu farmářům), bylo dobrovolné. V první fázi byly koncipovány programy pro pěstování pšenice, kukuřice, bavlny a tabáku. Pokud se farmáři do těchto programů zapojili, byly jim vyplaceny prémie ve vazbě na velikost utlumované plochy. Pro řešení stabilizace podpory a ochrany zemědělských příjmů a cen byly zaloţeny nové federální instituce, a to: - Komoditní úvěrová společnost (Commodity Credit Corporation = CCC) - Federální podpůrná společnost pro řešení přebytků (Federal Suplus Relief Corporation = FSRC) Jejichţ cílem bylo angaţovat se v udrţování vyváţené a priměřené produkce zemědělských komodit a usnadňovat jejich systematickou distribuci. Celkově
se
agrární
politika
v tomto
období
vyznačovala
silnými
přímými
(intervenčními) zásahy státu do trhu, sledujícími zvýšení/stabilizaci cen a příjmů farmářů prostřednictvím velkých komoditních programů. Potenciální nadprodukce byla zavedením regulace nabídky cíleně sniţována a narůstala finanční náročnost spojená s fungováním nástrojů podpory cen v rámci komoditních programů. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) 25
III.
Cíle
a
formy
podpory
zemědělství
po
druhé
světové
válce
–
AGRICULTURE ACT a navazující zákony – FARM BILLs Během druhé světové války došlo k omezení restrikcí v agrární politice a produkce zemědělství USA se výrazně zvýšila. V roce 1947 dosáhlo americké zemědělství úrovně o čtvrtinu vyšší neţ v roce 1940. Tento přírůstek byl zpočátku plně absorbován domácí poptávkou a rostoucími exporty. Nabídka zemědělství především v důsledku technologických inovací však rostla rychleji neţ poptávka, coţ prohlubovalo nerovnováhu na domácím agrárním trhu. Klíčovým pro další koncepci agrární politiky USA pro druhou polovinu dvacátého století v celé šíři soustavy cílů, programů a nástrojů, zaměřených na podporu amerického zemědělství bylo přijetí Zemědělského zákona v roce 1949 (Agriculture Act) na jehoţ základě byly stanovovány nejen strategie a priority pro konkrétní období vycházející z analýzy ekonomické situace, ale i mechanismy řízení a tvorby agrární politiky USA v dalších obdobích. Agriculture Act z roku 1949 1. Formuloval dlouhodobé cíle agrární politiky USA, a to: -
zajištění potravinové bezpečnosti USA,
-
stabilizace důchodů a příjmů farmářů,
-
rozvoj a stabilizace agrárních trhů,
-
zlepšení a udrţení ţivotního prostředí,
2. definoval základní rámec vztahů mezi zemědělství a ostatními odvětvími národního hospodářství, kterým jsou upřesňovány cíle, záměry a mechanismy agrární politiky zpravidla pro následující pětileté období i tzv. zemědělských zákonech (Farm Bill, které ve svém názvu zpravidla vyjadřují prioritu politiky pro dané období), které jsou koncepčně zpracovávány řadou vědeckovýzkumných pracovišť, vysokých škol, exekutivních pracovišť Ministerstva zemědělství a široce diskutovány. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) Jak dále Bečvářová uvádí, v padesátých letech dvacátého století došlo k další kulminaci v nadprodukci a opatření agrární politiky se zaměřila na kontrolu nabídky. V roce 1956 byla tedy zaloţena tzv. Banka půdy, jejímţ prostřednictvím se realizovaly 2 programy:
26
1. krátkodobé uvedení půdy do klidu – pozemková rezerva – acreage reserve programme (ARP), kdy na základě jednoletých smluv dostávali farmáři kompenzace, pokud neoseli 50 % ploch půdy základními plodinami, 2. dlouhodobé uvedení půdy do klidu – ochrana půdy – conservation reserve programme (CRP), na 3 aţ 15 let, kdy půda převedená do pozemkové banky slouţila k zatravnění, osázení stromy, rozšiřování vodních ploch apod. Oba programy však byly finančně náročné a měly relativně nízkou účinnost na sníţení přebytků produkce. Během šedesátých let tak dostávaly narůstající přebytky a nerovnováha na agrárním trhu krizové rozměry. Situace na světovém trhu však přispěla ke zvýšení exportu přebytků zemědělských produktů a sedmdesátá léta tak byla charakteristická rostoucím americkým exportem, včetně exportu do SSSR, i relativně vysokými světovými cenami, takţe v agrární politice USA postupně docházelo k omezení regulace a podpoře exportu zemědělských produktů. IV.
Krize zemědělství USA v osmdesátých letech – AGRICULTURE AND FOOD ACT (1981)
Výrazné zvýšení agrárního exportu v sedmdesátých letech pozitivně ovlivnilo celkovou ekonomickou situaci a prosperitu zemědělství USA. Podle Bečvářové (2007) se očekávání výrobců v souvislosti s vysokou exportní poptávkou zpětně projevovala v rostoucí poptávce farmářů po půdě a na samotném trhu půdy znamenala mimořádné zvýšení její ceny. Celková aktivita farem se pak zvýšila čtyřnásobně. Řada jich však byla kryta úvěrem, zemědělství jako odvětví přestalo být hodnocena za rizikové i z hlediska investorů, zadluţenost farmářů se zvyšovala. Růstem kapitalizace se zemědělství navíc stalo citlivější na změny úrokových sazeb a efektivnost zemědělství a současně i účinnost agrární politiky byla podstatně silněji ovlivňována makroekonomickou politikou a situací v ostatních odvětvích neţ tomu bylo v minulosti. Výsledky zemědělství na konci sedmdesátých let, které byly základem pro zpracování zemědělského programu na období 1981 – 1985 (Agriculture and Food Act), se promítly v návrzích na výrazné sníţení rozpočtových výdajů do zemědělství. Optimistické předpoklady mimořádného růstu agrárního exportu se však nesplnily. Americké obchodní embargo na zemědělské exporty do SSSR jako reakce na invazi do Afghánistánu v roce 1980 a posílení ochrany trhů evropských zemí jako důvody politické, velké sucho v létě téhoţ roku, které sníţilo výnosy hlavních plodin, jako 27
důvody produkční, vedly k poklesu čistého příjmu amerických farmářů o více neţ třetinu v porovnání s předchozím rokem. Ekonomické prostředí farmářů se dramaticky změnilo, proto vláda operativně rozhodla o podstatně vyšší úrovni úhrady především prostřednictvím komoditních programů při posílení programů redukujících nabídku. Dalším opatřením bylo zpřístupnění agrárních úvěrů posílením garanční úlohy Farmers Home Administration (FmHA), jako instituce zpřístupňující úvěry farmářům, kteří se dostali do kritické finanční situace. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) V.
FOOD SECURITY ACT (1985)
Bečvářová (2007) popisuje, ţe food security Act, zákon přijatý pro druhou polovinu osmdesátých let v konečném znění formuloval hlavní cíle takto: -
zajistit příjem a likviditu farmářům a zmírnit finanční stres v zemědělství
-
sníţit rozpočtové výdaje na podporu zemědělství
-
sníţit zásoby obilí
-
znovu získat exportní podíl USA na světových trzích obilovin a olejnin
-
omezit negativní vliv zemědělství na ţivotní prostředí, zejména sníţení eroze půdy
Podle tohoto programu měla být cenová podpora postupně redukována na 75 – 85 % průměru trţních cen předcházejících pěti let a podmínkou pro její získání bylo zapojení v programu pro omezení výměry. Potvrdilo se, ţe takový program, který v rámci komoditních programů silně omezoval moţnost reakce farmářů na vývoj trhu a téměř plně kompenzoval ztrátu příjmu v důsledku přijatých regulačních i proexportních opatření je velmi náročný na výdaje rozpočtu a koncepce neodpovídá potřebám stimulace dalšího rozvoje daného sektoru v podmínkách prudce se rozvíjejícího světového agrobyznysu. VI.
FOOD, AGRICULTURE, CONSERVATION AND TRADE ACT (1990)
Tvorba nového programu pro první polovinu devadesátých let dvacátého století byla v americké agrární politice determinována dvěma okolnostmi. Jednalo se o 1.
závazky Uruguayského kola GATT o liberalizaci agrárního obchodu,
2.
poţadavky na kompatibilitu s makroekonomickými cíly USA, kterými bylo sníţení výdajů rozpočtu a obchodního deficitu. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) 28
Bečvářová (2007) uvádí rozhodující okruhy nástrojů charakteristické pro celý systém státních zásahů v agrárním sektoru v devadesátých letech takto: 1) V okruhu podpory farmářských příjmů fungovaly tyto nástroje: -
směrná cena,
-
zápůjční sazba,
-
vyrovnávací (deficitní platba),
-
půjčka na odbyt (marketingová půjčka),
-
splátková sazba.
2) Opatření v okruhu podpory odbytu: -
opatření zaměřena jak na zahraniční trh (např. dotace vývozu vybraných komodit, garance exportního úvěru), tak na domácí trh (např. lepší odbyt a propagace výrobků, sociálně motivované podpory
zlevněného
prodeje
potravin
vybraným
sociálním
skupinám) 3) Opatření v okruhu podpory důchodu farmářů v rámci strukturálních programů a ekologie -
ponechání půdy v klidu (ARP)
-
dobrovolné ponechání půdy v dlouhodobém klidu (CRP)
-
programy ochrany ţivotního prostředí
4) Programy podpory úvěrů na rozvoj venkova a na podporu hospodaření podniků v přechodné finanční tísni Samotná podpora zemědělství z rozpočtových zdrojů výrazně narůstala zejména od počátku osmdesátých let. Od roku 1980 do r. 1986 vzrostly dotace do zemědělství z 6 mld. USD na 29 mld. USD, a ještě v roce 1993 při proklamované snaze o jejich omezování činila jejich úroveň 20 mld. USD. Přitom je třeba zdůraznit, ţe agrární politika USA je dlouhodobě zaloţena na soustavě průřezových a speciálních programů jak na federální úrovni, tak na úrovni jednotlivých států. Účast farmářů ve všech programe, s nimiţ byla spojena určitá forma státní podpory, byla sice dobrovolná, ovšem s tím, ţe pokud se subjekt do programu zapojil, musel dodrţet veškeré podmínky související s tímto programem a toto dodrţování bylo důsledně kontrolováno. Záleţí tedy na rozhodnutí samotných farmářů, zda se zapojí do
29
programů podpory nebo zda vyuţijí prostředí čistě trţního podnikání se všemi jeho pozitivy i riziky. VII.
Koncepce
agrární
politiky
na
přelomu
tisíciletí:
FEDERAL
AGRICULTURE IMPROVEMENT AND REFORM ACT (1996) Tento zákon vstoupil v platnost 4. Dubna 1996 s cílem vytvářet rámcové podmínky pro americké zemědělství do roku 2002. Z jeho koncepce byl zřejmý výrazný posun k trţní agrární politice. Zákon reagoval na ty argumenty, které poţadovaly oddělení důchodové politiky od podpory trţních cena omezení dotačních systémů. Bečvářová (2007) popisuje, ţe veškeré změny, které byly v porovnání s minulým obdobím přijaty, se orientují především na podporu růstu konkurenceschopnosti amerického agrárního sektoru a na vyuţívání absorpčního potenciálu světových trhů. FAIR Act znamenal v agrární politice USA -
zvýšení samostatnosti při volbě struktury výroby
-
zmrazení nebo sniţování cenových podpor
-
zrušení vyrovnávacích plateb
-
zrušení závazného ponechávání půdy v klidu
-
krácení vývozních dotací
-
sníţení rozpočtových výdajů do zemědělství
Zásadní změnou v celkovém systému nástrojů uplatňovaných v agrární politice USA bylo ve zrušení systému vyrovnávacích (deficitních) plateb v rostlinné výrobě a systému ponechání půdy v klidu. V rámci nově vytvořeného systému farmáři získávali za produkci pouze trţní cenu. Nové cenové prémie měly formu platby za výrobní flexibilní smlouvy (Production Flexibility Contract Payments), které se staly formou přímých podpor do důchodu farmáře a byly stanoveny pro ty polní plodiny, pro které do roku 1995 existoval systém deficitních plateb. Platby byly rozděleny podle výrobků na mnoţství uznaná jednotlivým výrobcům podle historické výměry souboru komodit, přičemţ částka na jednotku se stanovovala pro kaţdý rok samostatně. Platby bylo moţno získat pouze při zapojení do nového programu „Programu k transformaci zemědělského trhu“: tento program byl vymezen na sedm let a jednalo se o okruh, jehoţ prostřednictvím měl být transferován nejvyšší podíl dotací americkému zemědělství.
30
S tímto pojetím souvisel i nový přístup k otázkám programů omezení výroby: nově zavedené platby jiţ nebyly spojeny s povinností farmáře nechávat půdu ladem ani pěstovat pouze určité produkty. Při volbě výrobního programu se měla základním kriteriem stát hospodárnost, která by byla určující i pro volbu rozměru a struktury výroby. Současně byly posíleny programy podpory odbytu: -
Garance exportních úvěrů
-
Program subvencování vývozu
-
Program přístupu na trh
-
Potravinová pomoc – potraviny pro mír
Komoditní programy ve formě poskytování nenávratných komoditních půjček a marketingových půjček měly pokračovat aţ do roku 2002 (farmáři zaručují úvěry svou produkcí a zavazují se ke skladování). Poskytují se prakticky na všechny komodity. Model agrární politiky uplatnění od roku 1996 systémově zakládal ekonomicky tvrdší podmínky farmářům vzhledem k podstatně niţším (nedotovaným) cenám produkce. Nástroje nezasahují přímo do cen na agrárním trhu, ale stabilizují důchodovou situaci farmářů, pokud jsou zapojeni v rámci podmínek precizně vymezených programů agrární politiky. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) VIII.
Principy agrární politiky USA po roce 2002: FARM SECURITY AND RURAL INVESTMENT ACT
Koncepci, která vychází nejen z analýzy dosavadního vývoje agrárního sektoru USA na přelomu tisíciletí a vyhodnocení účinnosti nástrojů uplatněných v předcházejících etapách realizace agrární politiky, ale vyuţívá i znalostí z oblasti predikcí vývoje světového agrobyznysu, jakoţ i forem podpory a účinnosti regulačních opatření, obsahuje zákon, který byl přijat pro období let 2002 aţ 2007 a v rámci agrární politiky vymezuje soustavu nástrojů, jim odpovídající mechanismy a rozpočet výdajů v těchto kapitolách: -
komoditní programy
-
programy ochrany ţivotního prostředí
-
podpora obchodu
-
programy výţivy
-
úvěrové programy 31
-
rozvoj venkova
-
podpora výzkumu a poradenství
-
lesy
-
energie
-
ostatní opatření
Vychází ze strategie rozvoje agrárního sektoru USA pro nové tisíciletí v podmínkách charakteristických rostoucí globalizací světových trhů na jedné straně a současně i posilováním společenského vnímání úlohy zemědělství v jeho multifunkčním pojetí. (BEČVÁŘOVÁ, 2007) Řešení v rámci komoditních programů Pro podporu farmářských příjmů zapojených do prgramu k transformaci zemědělského trhu, byly zachovány platby vypočtené obdobně jako v minulém období na bázi hlavních komodit = pšenice, kukuřice, ječmen, čirok, oves, bavlna a rýţe = vyuţívány v podstatě 3 základní nástroje: přímé platby, pohyblivé národní vyrovnávací platby a marketingové půjčky, na obdobné podmínky přecházejí i podpory pro produkci arašídů, sojových bobů, olejnin, zavádí se i nový program podpory příjmů u mléka (národní vyrovnávací platby), marketingové půjčky lze vyuţít i pro vlnu, mohér a med. - Přímé platby se poskytují podle předem vyhlášené sazby na konkrétní kalendářní rok; výpočet vychází ze vzorce: přímá platba = sazba x (základní plocha farmy x 0,85) x průměrné výnosy v programu, přiznání a poskytnutí platby je podmíněno zapojením farmáře do programu a uzavřením smlouvy s tím, ţe finanční prostředky aţ do 50 % platby mohou být poskytnuty jiţ v první polovině marketingového roku, na počátku prosince kalendářního roku předcházejícího roku sklizně. - Národní vyrovnávací platby – Counter Cyclical Palyments (CCP) jsou zapojeny v systému jako nástroj doplňující příjmy farmářů pokud platná efektivní cena v konkrétním státě USA je niţší neţ směrná cena. Sazba se vypočte jako rozdíl mezi směrnou cenou a platnou efektivní cenou (platná efektivní cena = sazba přímé platby + trţní cena nebo zápůjční sazba), výpočet vychází ze vzorce: CCP = sazba CCP x (základní plocha farmy x 0,85) x průměrné výnosy v programu - CCP se vyúčtovává aţ po ukončení marketingového roku přiblíţen do roka po sklizni, s tím, ţe první část (do 35 % předpokládané platby) můţe být vyplacena
32
v říjnu sklizňového roku, dalších 35 % v únoru roku následujícího po slizni a zbytek po celkovém vybilancování do 12 měsíců po ukončení marketingového roku. - Marketingová půjčka – moţnost získání marketingové půjčky a její podpory se rozšířila: tato podpora je poskytována nejen na jiţ dříve podporované základní komodity, ale i na arašídy, vlnu, mohér, med, čočku a hrách. Ruší se podmínka uzavření smluv o přímých platbách při vyuţití tohoto nástroje. Sazby zůstávají zhruba na úrovni minulého období. - Maximální limity částek pro poskytování plateb se snížily, a to u přímých plateb z 50 tis. na 40 tis. USD/subjekt/rok, CC platby ze 75 tis. na 65 tis. USD a úvěrová podpora ze 150 tis. na 75 tis. USD - Oproti dřívější praxi je zaveden program podpory ceny kravského mléka National Dairy Program, který poskytuje pomoc všem farmářům na základě federálních plateb měsíčně ve výši 45 % rozdílu mezi 16,94 USD a cenou za mléko dosaţenou v Boston Class I. (BEČVÁŘOVÁ, 2007)
33
4 VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY AGRÁRNÍHO SEKTORU USA 4.1 Využití půdy Spojené státy mají celkovou rozlohu asi 2,3 miliardy akrů, které jsou vyuţívány různě. V roce 2007 tvořily největší podíl vyuţití lesy, louky a pastviny a orná půda. Asi 18 % půdy v USA bylo v roce 2007 vyuţito jako orná půda, 27 % jako trvalé travní porosty a 30 % bylo vyuţito jako lesy. Městské oblasti představovaly 3 % americké půdy, přičemţ půda vyuţívána pro specifické účely – včetně parků a přírodních rezervací, přepravy, oblastí národní obrany tvořily 14 % pozemní základny a zbývajících 9 % tvoří různé jiné pouţití. Tyto procentní podíly vyuţívání půdy jsou ovlivněny půdou na území Aljašky, která, vzhledem k 48 sousedícím státům, má malou výměru orné půdy a pastvin, ale rozlehlé oblasti vyuţívané jako lesy a pro jiné pouţití. (NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011) Obr. č. 3 – Hlavní využití půdy v roce 2007
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Složkami orné půdy jsou: 1) Orná půda používaná pro pěstování plodin: Tato kategorie označuje 3 sloţky – orná půda sklizená, orná půda nesklizená a obdělávaný letní úhor.
34
a. Orná půda sklizená: Zahrnuje řádkové plodiny a úzce seté plodiny, seno a siláţní plodiny, ovocné stromy, drobné ovoce, bobule a ořechy, zeleninu a melouny a různé další minoritní plodiny. b. Orná půda nesklizená: Skládá se hlavně z výměry, na které se plodiny nepodařilo sklidit z důvodu počasí, chorob a škůdců, ale zahrnuje také pozemky, které nebyly sklizeny z důvodu nedostatku pracovních sil, nízkých trţních cen nebo jiných faktorů. Tato neúroda se vypočte jako rozdíl mezi zasetou plochou a plochou, která byla sklizena. Avšak některé zaseté plodiny nejsou určeny ke sklizni. Tak se stává, ţe některé plodiny, které jsou zasety pro zlepšení pokryvnosti půdy, nejsou tedy určeny ke sklizni a jsou vyloučeny z této kategorie a jsou povaţovány za půdy leţící ladem. c. Obdělávaný letní úhor: Odkazuje na ornou půdu v mírně vlhkých podmínkách na západě, která je zpracovávána po jedno nebo více období z důvodu omezení plevelů a akumulace vlhkosti předtím, neţ jsou zasety plodiny s malými zrny. Takový postup je v některých oblastech spíše pouze volbou, avšak v sušších oblastech na západě je toto opatření nezbytným poţadavkem. Jiné typy úhoru, jako pěstování plodin pro zlepšení půdní úrodnosti, které se nesklízejí a půda tak zůstává ladem po celý rok, nejsou zahrnuty v obdělávaném letním úhoru, ale v kategorii Orná půda nesklizená. 2) Pastva na orné půdě: Obecně se povaţuje za dlouhodobé střídaní plodin. Tato kategorie zahrnuje plochu pro pasení, která se nesklízí a také půdu vyuţitou jako pastvu, která mohla být pěstována bez dalšího zlepšování. Pastva na orné půdě, předtím nebo potom, co jsou na ní pěstovány plodiny pro sklizeň, byla zahrnuta v kategorii Orná půda sklizená a ne v pastvě na orné půdě. 3) Orná půda v klidu (ladem): Zahrnuje pozemky s plodinami, které zvyšují pokryvnost a zlepšují stav půdy a také ornou půdu, na které nejsou pěstovány ţádné plodiny. Některá 35
orná půda leţí ladem kaţdý rok, a to z různých fyzikálních a ekonomických důvodů. (BORCHERS, 2014) Louky a pastviny: Louky a pastviny zahrnují otevřené území, které je vyuţíváno primárně jako pastva, včetně křovinného a „brushland“ typů pastvy, pastvin s pelyňkem a všemi kulturními i původními travinami, luštěninami a jinými pícninami uţívaných pro pastvu, bez ohledu na vlastnictví. Vzhledem k rozmanitosti ve skladbě vegetace, louky a pastviny nejdou vţdy striktně rozlišit od jiných typů pastvy. V jednom extrémním případě to můţe být trvalá pastva spojená s pastvou na orné půdě, nebo se pastviny také často nalézají v přechodných oblastech jako zalesněné pastviny. (ERS, 2014) Lesní půda: Lesní půdy jsou zaloţeny na vyuţívání lesní půdy, na rozdíl od samotného lesního porostu. (BORCHERS, 2014) V roce 2007 činila půda, která byla klasifikována jako orná půda asi 408 miliónů akrů a tato půda představuje veškerou půdu v osevním postupu, včetně pícnin na orné půdě. Orná půda vyuţívaná pro pěstování plodin – orná půda sklizená, orná půda, která sklizena nebyla a obdělávaný letní úhor činily 335 miliónů akrů, tedy 82 % z celkové výměry orné půdy. Téměř 9 % z celkové orné půdy bylo vyuţito pouze jako pastviny, zatímco dalších 9 % bylo klasifikováno jako půda, která leţela ladem. V této kategorii je zahrnuta půda, která byla přihlášena do Programu na ochranu zdrojů (CRP). Tento program byl zaloţen v roce 1985 Zákonem o bezpečnosti potravin a je největším federálním programem nechávající půdu ladem, který nabízí roční platby vlastníkům a provozovatelům farem, kteří dobrovolně opustí ornou půdu, která je citlivá z hlediska ţivotního prostředí pod podmínkou desetiletého aţ patnáctiletého kontraktu. V roce 2007 zaplatil CRP okolo 1,8 miliónů dolarů za předčasný odchod farmářů z obhospodařované půdy o výměře 37 miliónů akrů. (NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011)
36
Obr. č. 4 – Vývoj využití orné půdy v % v letech 1945 - 2007
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Celkové mnoţství půdy u nejvíce dominantních kategorií vyuţití půdy se v průběhu času pohybovalo. Celková rozloha orné půdy mezi lety 1945 a 2007 klesala téměř o 10 %, avšak ne trvale. Plocha orné půdy se zvyšovala aţ do konce 40. let, sniţovala se pak v letech 1949 – 1964, k opětovnému zvyšování docházelo v letech 1964 – 1978 a mezi lety 1978 – 2007 plochy opět klesaly. Orná půda v roce 2007 činila 408 miliónů akrů, coţ byla nejniţší úroveň od doby, kdy se začaly provádět měření hlavního vyuţití půdy v roce 1945, a 34 miliónů akrů (8 %) pod předchozím minimem z roku 2002. Během tohoto pětiletého období (2002 – 2007) došlo k poklesu o 26 miliónů akrů (42 %) způsobeným sníţením podílu pastvy na orné půdě. Toto sníţení je však částečně způsobeno tím, ţe se, dle Zprávy o zemědělství, 2007, změnila metodika odhadu pastvin na orné půdě (která je součástí orné půdy). Jako kompenzace tohoto sníţení v letech 2002 – 2007 došlo ke zvýšení výměry luk a pastvin o 27 miliónů akrů. Tyto změny naznačují, ţe metodologická změna měla za následek reklasifikaci významného podílu pastvin na orné půdě z dočasných pastvin na pastviny trvalejší. (NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011)
37
Obr. č. 5 – Využití půdy v letech 1945 - 2007
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Obr. č. 5 odpovídá situaci, která je nastíněna výše. Propad některých poloţek v roce 1954 je způsoben tím, ţe v tomto roce nebyla dostupná data ze států Aljaška a Havaj. Obr. č. 6 – Využití orné půdy v letech 1945 - 2007
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA
38
Posuny ve vyuţívání půdy se vyskytují z různých důvodů. Změny cen komodit, zemědělské politiky a v poslední době také politiky bioenergie mohou mít vliv na vyuţití půdy, protoţe vlastníci mají tendenci reagovat na cenové a politické změny, kdy dochází k přesunu pozemků na takové pouţití, které maximalizuje výnosy z půdy. Zvyšující se poptávka po pozemcích pro obytné, komerční a průmyslové potřeby také způsobuje změny ve vyuţívání zemědělské půdy v blízkosti městských oblastí, protoţe vlastnosti, které dělají půdu atraktivní pro hospodaření (např. relativně rovinatý pozemek) dělají také půdu atraktivní pro rozvoj. Pokud je tato půdu převedena na městské vyuţití, zřídkakdy přechází zpět na měně intenzivní zemědělské vyuţití. (NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011)
4.2 Regionální specifika ve využití půdy Vyuţití půdy se podle Major Land Uses (2011) značně liší podle oblastí, které odráţejí rozdíly v půdních podmínkách, klimatu, topografii a vzorcích osídlení obyvatelstva. Například orná půda představuje 12 % z celkového území na Severovýchodě a 54 % v Corn Belt. Rozdílnosti také existují mezi státy v regionu. Například téměř dvě třetiny Severní Dakoty představuje orná půda, ve srovnání s tím, v Jiţní Dakotě je to 41 %. Některé jasné regionální modely vyuţívání půdy však existují. Orná půda je soustředěna přibliţně v centrálních oblastech Spojených států, kde Severní pláně a Corn Belt drţí většinu své země jako ornou půdu.V Jiţních pláních, Lake States a Delta States se také drţí podíl orné půdy nad celostátním průměrem. V Horském regionu a Jiţních pláních je většina půdy vyuţívána jako louky a pastviny. Severní Pláně a Tichomořský region mají také relativně vysoký podíl výměry pastvin s více neţ třetinou, respektive čtvrtinou, jejich území alokovaného do luk a pastvin. Vyuţití půdy pro lesní hospodaření nejvíce převládá ve Východních regionech jako Severovýchod, Appalachian, Jihovýchod a Delta States, které mají většinu svého území pokryty lesy. Navíc lesní pozemky tvoří relativně vysoký podíl území v Lake States a Tichomořském regionu, kde topografie a rozloţení sráţek jsou příznivé pro pěstování stromů. Severovýchod a Jihovýchod mají největší podíly městské půdy, zatímco Lake States, Corn Belt, Appalachian a Tichomořský region mají rovněţ podíl městské půdy nad celostátním průměrem.
39
Obr. č. 7 – Hlavní využití půdy dle regionů USA v roce 2007
Zdroj: NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011
4.3 Využití půdy z hlediska vlastnictví Okolo 60 % půdy ve Spojených státech je, na základě údajů Major Land Uses (2011), v soukromém vlastnictví. Federální vláda vlastní 29 % pozemní základny, především na západě. Státní a místní vlády vlastní téměř 9 % a asi 2 % půdy náleţí Indiánům. Tyto poměry se v průběhu času postupně mění, výjimkou je Aljaška, kde jsou velké plochy Federální půdy, které byly převedeny do státního soukromého vlastnictví. Federální půda, na 653 miliónech akrů v roce 2007, zahrnuje původní veřejné území zemi získanou nákupem i jinými prostředky. Mezi lety 2002 a 2007 se plocha federativní půdy zvýšila o 18 miliónů akrů. Okolo 39 % celkové federativní půdy je v Aljašce, 40 % v Horském regionu a 14 % v Tichomořském regionu. Zbývajících 7 % je rozděleno mezi dalších osm zemědělských regionů a Havaj. Největší část mezi těmito zbývajícími regiony – 1,5 % z celkové Federativní půdy – je v regionu Appalachiian. Soukromá půda, kromě té, která je ve vlastnictví Indiánů, činí celkem 1, 3 miliardy akrů (2007). Soukromě vlastněná půda zahrnuje 99 % národní orné půdy; 62 % luk a pastvin; 40
63 % lesní půdy a 25 % speciálně vyuţívané půdy, městské a ostatní půdy. Mezi lety 2002 – 2007 zůstala zhruba stejná výměra lesní půdy v soukromém vlastnictví, zatímco soukromá půda pro speciální účely, městská a ostatní půda poklesly okolo 20 miliónů akrů. Tento propad je připisován zvyšování federativně vlastněným rekreačním oblastem, oblastem chovu ryb a divoké zvěře, národním parkům a územím národní obrany a průmyslových zón. Vlastnictví půdy můţe mít dalekosáhlé důsledky pro řízení země, v souvislosti s tím, jak různé typy vlastníků mají různé důvody pro vlastnění půdy, jako např. krátkodobé generování zisku nebo dlouhodobá investice do tohoto kapitálu nebo se zde střetávají soukromé potřeby oproti dosaţení širšího rámce společenského prospěchu. Tyto různé cíle dávají vlastníkům odlišné pobídky k přijímání zemědělských a lesnických postupů, které minimalizují potenciální degradaci ţivotního prostředí. Výzkumy v zemědělském sektoru ukázaly, ţe provozovatelé, kteří hospodaří na pronajaté půdě, hůře přijímají opatření, které představují přínosy v delším časovém období, jako např. budování příkopů, pěstování plodin v pásech nebo hospodaření po vrstevnicích, neţ provozovatelé, kterým půda skutečně patří. Z 922 miliónů akrů zemědělské půdy – orná půda, louky a pastviny v soukromém vlastnictví a soukromé lesní pastviny – 62 % je vlastněno fyzickými osobami, které hospodaří na půdě. Tito majitelé pronajímají dalších 9 % jejich provozovatelům a 29 % zemědělské půdy je ve vlastnictví subjektů, které nejsou v zemědělství nijak zapojeny. Lesní správa USDA sleduje strukturu vlastnictví půdy vyuţívané pro produkci dřeva – součást lesní půdy vyuţívané pro komerční produkci dřeva. Vlastnické vzorce se liší v celé zemi. Většina federativně vlastněné půdy pro produkci dřeva je v západní polovině země ( Severní a Jiţní Pláně, Horský, Tichomořský a Far West regiony), zatímco nejvíce soukromě vlastněné půdy je ve východní polovině země. Kategorie soukromých právnických osob zahrnuje organizace investičního řízení v oblasti dřeva (TIMOs) a realitní investiční fondy (REITs). TIMOs a REITs tvoří velkou část země, dříve klasifikovanou jako půdy lesního průmyslu, které byly prodány nebo převedeny do jiného typu vlastnictví. (NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011)
41
Obr. č. 8 – Využití půdy z hlediska vlastnictví
Zdroj: NICKERSON, EBEL, BORCHERS A CIRRIAZO, 2011
4.4 Vývoj produkce podstatných komodit v USA 4.4.1 Rostlinné komodity Obilniny Nejrozšířenější obilninou ve Spojených státech je kukuřice. Vyuţívá se hlavně jako krmivo pro hospodářská zvířata, kde tvoří hlavní energetickou sloţku. Je také zpracovávána na širokou škálu potravinových i průmyslových výrobků, včetně etanolu. Spojené státy jsou jedním z hlavních hráčů ve světovém obchodu s kukuřicí, s přibliţně 20 % produkce exportované do jiných zemí. (CAPEHART, 2013)
42
Obr. č. 9 – Produkce vybraných obilovin v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Spojené státy jsou také hlavním producentem pšenice, jejichţ produkci překračuje pouze Čína, Evropská Unie a Indie. Během prvního desetiletí 2. Tisíciletí se pšenice umístila na třetím místě v pěstovaných plodinách USA, a to jak výměrou, tak podílem příjmů zemědělských podniků (za kukuřicí a sójou). (VOCKE, 2013) Obr. č. 10 – Vývoj výnosů vybraných obilnin v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT
43
Olejniny Z olejnin má největší zastoupení v USA sója. Zpracované sójové boby jsou největším světovým zdrojem bílkovin pro krmiva zvířat a druhým největším zdrojem rostlinného oleje. Spojené státy jsou předním výrobcem i vývozcem sóji. Sojové boby zaujímají asi 90 % americké produkce oleje, zatímco ostatní olejnatá semena – arašídy, slunečnice, řepka a len – tvoří zbytek. Výroba sóji ve velkém rozsahu ve spojených státech nebyla aţ do 20. století, avšak plochy oseté sójou se velmi rychle šířily. Nyní je sója druhá nejpěstovanější plodina v USA, hned po kukuřici. (ASH, 2012) Obr. č. 11 – Produkce vybraných olejnin v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Rostoucí výnosy sóji podporovalo, podle Economic Research Service (ERS) rozšíření její výměry, stejně jako nové odrůdy, aplikace hnojiv a pesticidů postupy pěstování, které se v průběhu času vylepšily. Vyšší výnosy také sníţily jednotkové náklady na pěstování a zvýšily ziskovost. (ASH, 2012)
44
Obr. č. 12 – Výnosy vybraných olejnin v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT 4.4.2 Živočišné komodity Skot: S největším jatečním průmyslem na světě jsou Spojené státy také největším světovým producentem hovězího masa, a to především vysoce kvalitního hovězího získaného od skotu krmeného obilovinami, které slouţí jak pro domácí spotřebu, tak pro export. Nicméně Spojené státy jsou také dovozcem hovězího masa, které nakoupí za niţší cenu, protoţe se jedná o maso získané z pastevně vykrmeného skotu, které je určeno k dalšímu zpracování. Americký průmysl s hovězím masem je rozdělen na dva produkční sektory: krávy produkující telata a výkrm skotu. Protoţe hovězí průmysl záleţí na krmných obilovinách, jejich nabídka a ceny ovlivňují také produkci hovězího masa. (MATHEWS, 2012)
45
Obr. č. 13 – Vývoj počtu prasat a skotu v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Prasata: Rysem amerického vepřového průmyslu byl rychlý posun k větším podnikům, spojený s technologickými změnami a rozvíjející se průmyslovou strukturou. Spojené státy americké jsou třetím největším producentem a spotřebitelem vepřového masa a produktů z něj vyrobených. Také jsou největším světovým exportérem vepřového masa a výrobků, kdy se ve většině let vyváţí v průměru přes 20 % komerčně vyrobeného vepřového masa. Americké provozovny s vepři mají nyní tendenci být silně soustředěny na Středozápadě a východu Severní Karolíny. (HALEY, 2012) Drůbež: Spojené státy americké jsou největším světovým producentem drůbeţe, druhým největším vývozcem drůbeţího masa a hlavním výrobcem vajec. V Americe je spotřeba drůbeţího masa (brojlerů, dalších kuřat a krůt) podstatně vyšší neţ hovězího nebo vepřového, ale méně neţ je celková spotřeba červeného masa (hovězí, telecí, vepřové, jehněčí a skopové). S téměř 18 % z celkové produkce drůbeţího, které jde na export je Americký drůbeţí průmysl velmi ovlivňován kolísáním měnových kurzů, obchodními vyjednáváními a ekonomickým růstem na importujících trzích. Drůbeţí a vaječný průmysl je hlavním spotřebitelem krmných obilovin. (HARVEY, 2012) 46
Obr. č. 14 – Vývoj počtů drůbeže v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Ovce a kozy: Ovce jsou chovány na maso (jehněčí nebo skopové) a vlnu. Americký ovčí a vlnařský průmysl prodělal významnou změnu od 70. let, která se vyznačuje zmenšením zásob, sníţením produkce, zmenšováním výnosů a menším počtem provozů. Jakmile poklesly příjmy z vlny, výrobci obrátili svou pozornost na výrobu jehněčího a skopového a moţnost vedlejších produktů, jako jsou ovčí kůţe. (JONES, 2012) Obr. č. 15 – Vývoj počtu ovcí a koz v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT 47
4.5 Komparace výrobního rozměru zemědělství USA a EU V následující kapitole jsou uvedeny tři hlavní pěstované komodity, jejich celková produkce, která je následně porovnána s produkcí těchto komodit v EU. Obr. č. 16 – Srovnání produkce pšenice USA a EU v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Z obrázku č. 16, na kterém vidíme srovnání produkce pšenice USA a EU v letech 1961 – 2012, je zřejmé, ţe USA má v současné době asi poloviční produkci pšenice neţ EU. Skokové zvyšování produkce pšenice v EU, zejména bezprostředně před a po roce 1990 je způsobeno zejména tím, ţe do té doby v některých zemích nebyly tyto údaje evidovány. Je zajímavé sledovat, ţe, dle údajů FAOSTAT, mezi sklizenou plochou pšenice v USA a EU takové propastné rozdíly nejsou a tyto plochy se téměř rovnají. Rozdíl v produkci tedy není zapříčiněn rozdílem v pěstované výměře, ale rozdílem ve výnose, jehoţ průměr za dané období je u EU 3,99 t/ha, zatímco v USA 2,38 t/ha.
48
Obr. č. 17 – Srovnání produkce kukuřice v USA a EU v letech 1961 – 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Obrázek č. 17 ukazuje srovnání produkce kukuřice v USA a EU. Potvrzuje se zde pozice USA, jako jednoho s největších pěstitelů kukuřice na světě. Dle údajů FAOSTAT je v USA větší jednak sklizená plocha, ale také, na rozdíl od pšenice, i hektarový výnos, který se v průměru za sledované období pohybuje na hodnotě 6,92 t/ha, kdeţto v EU 4,92 t/ha. Obr. č. 18 – Srovnání produkce sojových bobů v USA a EU v letech 1961 - 2012
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT
49
Obrázek č. 18 srovnává produkci sojových bobů v USA a EU v letech 1961 – 2012. Potvrzuje se zde skutečnost, ţe sója je velmi oblíbenou komoditou v USA, je tamější nejpěstovanější olejninou, kdeţto produkce v EU je několikanásobně niţší, jelikoţ není pěstována v takové míře, dle databáze FAOSTAT. Obr. č. 19 – vývoj indexů produkce
Obr. č. 20 – Vývoj indexů produkce pšenice
kukuřice USA, EU a ve světě
v USA, EU a ve světě
Obr. č. 21 – Vývoj indexů produkce sojových bobů v USA, EU a ve světě
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Na obr. č. 19 – 21 je ukázán vývoj produkce hlavních komodit pěstovaných v USA v porovnání s EU. Tento vývoj je charakterizován pomocí bazických indexů vývoje produkce od roku 1993, který byl zvolen za základní rok. Nárůst produkce v USA je 50
patrný u kukuřice a sojových bobů, kde EU stagnuje, respektive klesá, opačná situace je zaznamenána u vývoje produkce pšenice, kde u Spojených států produkce stagnuje a u Evropské Unie mírně roste. Obr. č. 22 – Vývoj rozsahu zemědělské produkce USA a EU
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů FAOSTAT Obrázek č. 22 ukazuje vývoj rozsahu zemědělské produkce USA v komparaci s výrobním rozsahem EU 27 a EU 15, kde je zřejmý poměrně rychlý růst produkce Spojených států. Svobodová, Bečvářová a Vinohradský (2011) uvádějí, ţe při komparaci vývoje zemědělství EU a USA je právě uvedená tendence rychlého růstu intenzity amerického zemědělství nepřehlédnutelná. V uplynulých dvaceti letech totiţ přispěla k podstatné změně proporcí mezi celkovým rozsahem zemědělské produkce EU a USA. Zatímco rozsah zemědělského produktu USA vzrostl o 38 %, v EU 15 (původní země) jen o 4 %, v EU 27 se nezměnil.
51
5 VYMEZENÍ
A
POSTAVENÍ
RODINNÝCH
FAREM
V ZEMĚDĚLSTVÍ USA 5.1 K metodice klasifikace zemědělských podniků v zemědělství USA Rozmanitost amerických farem zčásti vyplývá z oficiální definice, která zahrnuje zemědělské podniky, které jsou velmi malé, pokud jde o prodeje zemědělských produktů. Farma je v současné době, pro statistické účely, definována jako jakékoliv místo, kde byly nebo by byly za normálních okolností v průběhu roku prodány zemědělské produkty (plodiny a hospodářská zvířata) za více neţ 1 000 $. Tato definice je v platnosti od srpna 1975. (HOPPE A BANKER, 2010) USDA prostřednictvím Economic Resears Service (ERS) vytvořil klasifikaci farem, kdy skupiny „farmy“ – především rodinné farmy – byly zařazeny do více homogenních kategorií, především na základě hrubého ročního prodeje farem, hlavního zaměstnání provozovatele a zda farmy jsou nebo nejsou ve vlastnictví rodiny. Pouţití těchto homogenních skupin umoţňuje udělat si jasnější představu o dnešním stavu farem ve Spojených státech. Typy farem dle ERS, 2007 tedy jsou: 1) Malé rodinné farmy (hrubé tržby měně než 250 000 $) a) Starobní farmy. Malé farmy, jejichţ provozovatelé jsou jiţ v důchodu, i kdyţ v malém měřítku stále hospodaří. Tito provozovatelé prodají dostatek zemědělských produktů (nejméně v hodnotě 1 000 $), aby byli klasifikování jako farmy v rámci současné definice farem. b) Farmy rezidenční/životního stylu. (a) Malé farmy, jejichţ provozovatele oznámili hlavní předmět činnosti jiný neţ farmaření. Do této kategorie patří i malý počet farem – 8 % skupiny v roce 2007 – jejichţ provozovatelé netvoří pracovní sílu. c) Farmy zemědělského zaměstnání. (a) Malé rodinné farmy, jejichţ provozovatelé hlásí zemědělství jako jejich hlavní zaměstnání. 52
ii) Farmy s nízkými trţbami. 1. Hrubé trţby měně neţ 100 000 $. iii) Farmy se středními trţbami. 1. Hrubé trţby mezi 100 000 $ a 249 999 $. 2) Rozsáhlé rodinné farmy (hrubé zemědělské tržby ve výši 250 000 $ nebo více) a) Velké rodinné farmy (a) Farmy s hrubými trţbami mezi 250 000 $ a 499 999 $. b) Velmi velké rodinné farmy (a) Farmy s hrubými trţbami 500 000 $ nebo více. 3) „Nerodinné“ farmy Kaţdá farma, kde provozovatel a osoby s ním spojené nevlastní obchodní většinu. Od roku 2007 byly v ERS klasifikaci provedeny dvě změny. Jednak klasifikace nyní zahrnuje podrobnou ERS definici „rodinné farmy“, která se zaměřuje na podíl zemědělského podniku v drţení provozovatelů a jejich rodin. Podrobnější definice měla minoritní vliv na podíl farem klasifikovaných jako rodinná farma. Za druhé, farmy s omezenými zdroji jsou nyní analyzovány odděleně od klasifikace; ne jako kategorie v klasifikaci. Široká definice farem s omezenými zdroji podle USDA - je zaloţena na základě trţeb farem a příjmu provozovatelovy domácnosti jak v současných, tak v předchozích letech – je v rozporu se zbytkem klasifikace, který je zaloţen na zemědělských příjmech a zaměstnání provozovatele v běţném roce. (HOPPE A BANKER, 2010) V průběhu zpracovávání této diplomové práce došlo k tomu, ţe Economic Research Servise opět svou klasifikaci farem přepracoval a zpřesnil. V této práci je však pro analýzu situace amerického zemědělství pouţita původní klasifikace, jelikoţ existence většího počtu datových zdrojů umoţňuje podrobnější analýzu velikostních skupin farem v USA, navíc ona původní klasifikace tímto nezaniká, je stále hojně pouţívána různými institucemi k vyjádření struktury farem. Klasifikace farem dle ERS, 2013, tedy vypadá takto: 1) Malé rodinné farmy (hrubé peněžní zemědělské příjmy (GCFI) měně než 350 000 $)
53
a) Starobní farmy. Malé farmy, jejichţ provozovatelé jsou jiţ v důchodu, i kdyţ v malém měřítku stále hospodaří. b) Farmy nezemědělského zaměstnání (a) Malé farmy, jejichţ provozovatele oznámili hlavní předmět činnosti jiný neţ farmaření. Do této kategorie patří i malý počet farem, jejichţ provozovatelé se nepovaţují za pracovní sílu. c) Farmy zemědělského zaměstnání. (a) Malé rodinné farmy, jejichţ provozovatelé hlásí zemědělství jako jejich hlavní zaměstnání. ii) Farmy s nízkými trţbami. 1. Hrubé peněţní zemědělské příjmy (GCFI) měně neţ 150 000 $. iii) Farmy se středními trţbami. 1. GCFI mezi 150 000 $ a 349 999 $. 2) Rozsáhlé rodinné farmy (GCFI ve výši 1 000 000 $ nebo více) a) Velké rodinné farmy (a) Farmy s GCFI mezi 1000 000 $ a 4 999 999 $. b) Velmi velké rodinné farmy (a) Farmy s GCFI 5 000 000 $ nebo více. 3) „Nerodinné“ farmy Kaţdá farma, kde provozovatel a osoby s ním spojené nevlastní obchodní většinu. Dřívější verze typologie byly na základě dat z roku 1995. Mezi tímto rokem a rokem 2010 došlo ke zvýšení Indexu cen výrobků (PPI) zemědělských produktů o 41 %. Revidovaná typologie upravuje tuto cenovou inflaci zvýšením mezní hodnoty mezi malými a rozsáhlými farmami z 250 000 dolarů na 350 000 dolarů a zvýšením horní hranice farem s nízkými trţbami z 100 000 dolarů na 150 000 dolarů. Aby se vyřešil přesun ve výrobě, ERS přidal dvě třídy pro farmy s trţbami alespoň 1 000 000 dolarů – trţby od 1000 000 dolarů do 4 999 999 dolarů a trţby 5 000 000 dolarů nebo více. (HOPPE A MACDONALD, 2013) Jak bylo zmiňováno výše, vydání nové klasifikace farem však neznamená zánik a nepouţívání typologie původní. Economic Research Service uvádí, ţe v některých jeho 54
analýzách se farmy třídí dle trţeb, a nepouţívají kategorie rodinných farem dle profesních kategorií uvedených v klasifikačním systému. Například studie ERS „tisícidolarových farem“ seskupila všechny zemědělské podniky s trţbami menšími neţ 250 000 dolarů do jedné kategorie a soustředila se na větší farmy, zejména ty s trţbami od 1 000 000 dolarů do 5 000 000 dolarů a víc. Další studie ERS byla zaměřena na malé farmy a pouţívala pouze 5 kategorií farem s trţbami méně neţ 250 000 dolarů. (HOPPE A MACDONALD, 2013) Výrazná změna u nové klasifikace je způsob, jakým jsou počítány příjmy farem. Hrubé zemědělské trţby byly nahrazeny Hrubými peněţními zemědělskými příjmy, které jsou přesnější a lépe odráţejí skutečné příjmy farem (více v kapitole 5.1.3 Uţívané formy vyjádření velikosti zemědělského podniku). Z výše uvedeného vyplývají zajímavé skutečnosti, a sice takové, ţe ERS se velmi aktivně snaţní zaznamenávat, analyzovat a následně reagovat na změny v dynamickém prostředí amerického zemědělství tím, jak aktualizuje a vyvíjí stále nové typologie a klasifikační třídy farem a jiné způsoby měření jejich velikosti. Dokladem toho je vyuţití hrubých peněţních příjmů farem pro měření jejich velikosti a dále nová klasifikace, která odráţí změnu ve velikostní struktuře amerických farem, kdy dochází k postupnému zvětšování velikosti těchto zemědělských podniků. 5.1.1 Definice rodinné farmy Neexistuje striktní definice „rodinné farmy“. Ideální definice by umoţnila změny ve směru, v jakém provozovatelé konstruují své zemědělské podnikání, jak reagovat na změny v technologii, trhu, vládní politice, ale stále zachytila obecnou představu rodinné farmy, ve které rodina udrţuje většinové řízení a vlastnickou strukturu. (HOPPE A BANKER, 2010) Definice rodinné farmy pouţívaná Economic Research Service (ERS) byla v průběhu času zdokonalována. Současná definice, představená v roce 2005 Agricultural Resource Management Survey (ARMS), zahrnuje jakoukoliv farmu, kde většinu podnikání vlastní provozovatel a jednotlivci k provozovateli příbuzní pokrevně nebo manţelstvím, včetně příbuzných, kteří nepobývají v domácnosti provozovatele. „Nerodinné“ farmy zahrnují jakoukoliv farmu, kde provozovatel a příbuzní nevlastní většinu podniku. Například, „nerodinné“ farmy jsou farmy provozované právnickými osobami, ale také farmy, které
55
jsou rovným dílem vlastněny třemi nesouvisejícími obchodními partnery, stejně jako farmy provozované najatým manaţerem pro rodiny nepřítomných vlastníků. Bezprostředně před zavedením současné definice, byly rodinné farmy definovány do značné míry jako základ obchodní organizace. Součástí rodinných farem je jakákoli farma uspořádána jako podnik jednotlivce, partnerská nebo rodinná korporace. Rodinné farmy, bez farem uspořádaných jako druţstva nebo „nerodinné“ farmy, stejně jako farmy provozované najatým manaţerem nebo v drţení panství či fondů. Šetření však ukázalo, ţe respondenti shledávají pojmy „rodinná korporace“ a „najatý manaţer“ jako dvojznačné. Přepracování definice se zaměření na vlastnictví farmy zjednodušilo dotazník pro respondenty a definice rodinné farmy se stala přesnější. Změna v definici měla nepatrný dopad na podíl farem klasifikovaných jako rodinné farmy. V roce 2007 bylo 98 % farem v ARMS klasifikováno jako rodinné farmy v rámci současné definice. Stejné procento typicky klasifikovaných rodinných farem, předcházelo roku 2005 v rámci předchozí definice. (HOPPE A BANKER, 2010) 5.1.2 Provozovatel hospodářství a hlavní provozovatel hospodářství Provozovatel hospodářství je osoba, která provozuje farmu a provádí manaţerská rozhodnutí ze dne na den. Provozovatel můţe být vlastník, najatý manaţer, podílový nájemce a/nebo partner. Je-li půda pronajata nebo je na ní pracováno dle podílů, nájemce nebo pronajimatel je provozovatelem. V poslední Zprávě o zemědělství a v Agricultural Resource Management Survey (ARMS) jsou shromáţděny informace po dobu aţ tří provozovatelů na farmu. V případě většího počtu provozovatelů, osoba odpovědná za farmu stanoví, kdo je hlavní provozovatel v průběhu procesu sběru dat. (ERS) 5.1.3 Užívané formy vyjádření velikosti zemědělského podniku Velikost farmy je nejčastěji měřena výměrou obhospodařované půdy nebo trţbami. Vhodnějším ukazatelem jsou trţby, protoţe umoţňují měřit míru ekonomické aktivity, která odráţí vyuţití všech vstupů – práce, struktury, vybavení a meziprodukty – ne pouze půdu. Zemědělská půda se liší v kvalitě, můţe být obhospodařována na různých úrovních činností a můţe produkovat celou řadu produktů. Takţe výstupy a trţby na akr se velmi liší. (HOPPE A MACDONALD, 2013)
56
Podle ERS existuje několik způsobů jak měřit příjmy farem. Zaměříme se na dva z nich:
Hrubé zemědělské příjmy Hrubá trţní hodnota zemědělských výrobků prodávaných nebo odstraněných z farmy, bez ohledu na to, kdo obdrţí platbu za zboţí. Jedná se o součet příjmů přijatých farmou za plodiny a hospodářská zvířata, podíl produkce, který obdrţeli vlastníci, příjmy, které obdrţí dodavatelé za produkty vyrobené na farmě a všechny platby státu, které přijala farma a její vlastníci.
Hrubé peněţní zemědělské příjmy (GCFI) GCFI se zaměřuje na příjmy skutečně obdrţené ze zemědělského podnikání. Jsou vypočítány jako součet trţeb z plodin a hospodářských zvířat farmy, vládních plateb přijatých farmou a ostatní výnosy, které souvisí se zemědělskou činností, včetně plateb poplatků od dodavatelů.
Obě hodnoty se mohou podstatně lišit pro farmy s produkčními kontrakty, pouţívané především v produkci hospodářských zvířat – zejména u výroby vepřového a kuřecího masa. U takových kontraktů, dodavatel, často nazýván integrátor, dodává selata nebo kuřata, krmivo a veterinární sluţby farmáři, který poskytuje práci, bydlení a nástroje a vychová zvířata aţ do dospělosti. Integrátor vlastní zvířata a odveze je z farmy k prodeji nebo je odešle do svého zpracovatelského závodu. Integrátor platí chovateli poplatek za jeho sluţby a tento poplatek je obvykle zlomkem hodnoty zvířat a odráţí náklady, které nese chovatel. Například celkové poplatky za kontrakty v USA představují 11 % z celkové hodnoty kontraktově produkovaných brojlerů a 9 % u takto produkovaných selat v roce 2010. Krmivo – největší nákladová poloţka – se vyrábí mimo farmu – a integrátor ho následně poskytne chovateli. Hrubé zemědělské příjmy za prodej prasat nebo drůbeţe odráţí hodnotu zvířat, které jsou prodány z farmy, často více neţ 1 milion dolarů. Ale skutečné příjmy pro farmu – poplatek za její sluţby- je mnohem méně neţ hrubé zemědělské příjmy. Ve výsledku, hrubé zemědělské příjmy budou obvykle výrazně vyšší neţ GCFI pro farmy s produkčními kontrakty. GCFI zahrnuje některé příjmy, které nejsou zahrnuty v hrubých zemědělských trţbách, a proto bude GCFI, u některých farem, převyšovat hrubé zemědělské trţby. Konkrétně GCFI zahrnuje příjmy související s farmou, jako pronájem pozemků a zařízení, příjem
57
z poskytování sluţeb na zakázku (jako sklizeň nebo postřiky), a příjem z agroturistiky. (HOPPE A MACDONALD, 2013) Obr. č. 23 – Procentické zastoupení jednotlivých velikostních skupin farem dle hrubých příjmů v letech 1996 - 2011
Zdroj: zpracováno autorem na základě údajů USDA Obrázek č. 23 ukazuje procentuální zastoupení jednotlivých velikostních skupin farem. Tyto skupiny byly sestaveny na základě hrubých příjmů dosahovaných farmami v letech 1996 – 2011. Z tohoto grafu vyplývá, ţe v průměru 75,8 % farem je malých farem a jejich hrubé příjmy nepřekračují 50 000 $. Naopak velmi velkých farem je ve sledovaném období v průměru 1,6 %, i kdyţ ke konci období se jiţ rostoucí podíl dostává nad hranici 2 %.
58
Obr. č. 24 – Srovnání hrubých příjmů farem s hrubými peněžními příjmy v letech 1996 – 2011
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Z obrázku č. 24, který srovnává hrubé příjmy farem s hrubými peněţními příjmy (GCFI) v letech 1996 aţ 2011 je patrné, ţe obě hodnoty v čase téměř neustále rostou. Navíc se potvrzuje předchozí poznatek, a to takový, ţe ukazatel hrubých příjmů farem bude větší neţ ukazatel hrubých peněţních příjmů. Toto je dáno rozdílným výpočtem u jednotlivých ukazatelů, kdy kaţdý z nich zohledňuje a je vázán na jiná kritéria. Přehled těchto kritérií je uveden v následující tabulce. Tabulka č. 1 – Složky hrubých příjmů farem a hrubých peněžních příjmů Poloţka
Hrubé příjmy farem
Hrubé peněţní příjmy farem
trţeb za plodiny a hospodářská zvířata
Ano
Ano
vládní platby
Ano
Ano
ostatní příjmy s farmou spojené
Ne
Ano
hospodáře
Ano
Ne
dodavatele
Ano
Ne
Ano
Ne
Příjmy na farmu z:
Hodnota produkce připadající na:
Vládní platby připadající na hospodáře
Zdroj: HOPPE A MACDONALD, 2013
59
Hrubé peněţní příjmy farem (GCFI) jsou alternativním ukazatelem pro měření velikosti příjmů farem. Zaměřují se na skutečně obdrţené příjmy farmou a jsou vypočítány jako součet trţeb za plodiny a hospodářská zvířata, vládních plateb a ostatních příjmů s farmou souvisejících. Hospodářův a dodavatelův podíl na produkci jsou z tohoto ukazatele vyloučeny, stejně jako hospodářův podíl na vládních platbách, protoţe tyto poloţky nejsou příjmy ze zemědělského podnikání. Hodnota hrubých příjmů je přiměřené měřítko hodnoty toho zboţí, které opouští farmu. Provozovatel tohoto hospodářství však nemá přístup k hrubým příjmům připadajících vlastníkovi nebo dodavateli. Pokud má tedy farmář sjednán produkční kontrakt na produkci brojlerů, můţe pouţít odměnu, kterou dostane od dodavatele, k placení účtů. Příjmy z prodeje brojlerů však patří dodavateli a nejsou k dispozici pro toto zemědělské podnikání k pokrytí nákladů a tvorbu čistého zisku. (HOPPE A MACDONALD, 2013) Obr. č. 25 – Vývoj některých složek hrubých příjmů a hrubých peněžních příjmů farem
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Na obrázku č. 25 jsou ukázány některé sloţky hrubých příjmů a hrubých peněţních příjmů farem. Je zřejmé, ţe na růstu obou ukazatelů se největší měrou podílejí trţby 60
z prodeje plodin a hospodářských zvířat, které mají stoupající tendenci, na rozdíl od přímých vládních plateb, které vykazují spíše kolísavý charakter. Tyto tři sloţky jsou společné pro oba ukazatele, zatímco poloţka ostatní příjmy s farmou spojené (a v rámci ní také příjem z pronájmu strojů a další sluţby) je obsaţena pouze v GCFI.
5.2 Analýza vývoje počtů zemědělských podniků v USA Po dosaţení vrcholu ve výši 6,8 milionu farem v roce 1935 se počet amerických farem prudce sníţil aţ do začátku sedmdesátých let. Úpadek počtu farem během tohoto období je odraz rostoucí produktivity v zemědělství a zvyšování zaměstnanosti mimo zemědělství. Rostoucí produktivita vedla k nadbytečné kapacitě v zemědělství, konsolidaci farem a k odchodu provozovatelů farem za prací v nezemědělské ekonomice. Pokles počtu farem se zpomalil v osmdesátých letech 20. století a v podstatě zastavil po roce 1990. (HOPPE A BANKER, 2010) Obr. č. 26 – Vývoj počtu farem v letech 1996 až 2011
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů USDA Z obrázku č. 26 je patrné, ţe v letech 1996 aţ 2011 zaznamenal počet farem v USA pouze mírný nárůst. V roce 2011 byl zjištěn jen 8 procentní nárůst oproti roku 1996. Největší výkyvy jsou zaznamenány v letech 1999 a 2007, pokud se však podíváme na obrázek č. 27, kde je zachycen vývoj za mnohem delší časové období, je evidentní, ţe výkyvy na grafu č. 15 jsou z dlouhodobého hlediska pouze nepatrné. Jde také vidět, ţe se téměř nemění podíl rodinných farem na celkovém počtu zemědělských farem, v tomto období podíl rodinných farem dosahoval v průměru 97,7 %.
61
Obr. č. 27 – Vývoj počtu farem, půdy na farmách a akrů na farmu
Zdroj: HOPPE A BANKER, 2010 Větší stability v počtu farem však maskují posuny v rozsahu rozdělení farem. Například, i kdyţ se počty farem stabilizovaly v letech 1978 aţ 2007, počet farem, které obhospodařují méně neţ 70 akrů, zvýšil o 12 procentních bodů, počet „farem tisíců akrů“ se zvýšil o 1 procentní bod a počet farem ve všech třídách mezi nimi se sníţil. Posuny v hospodářstvích a akrech mezi třídami v letech 1978 a 2007 jsou přerozdělením poměrně stabilního počtu farem a celkových akrů zemědělské půdy. Trţby rostly mnohem rychleji během tohoto období, coţ je však odrazem vyššího výkonu za hodinu práce. Nedávná studie ERS zjistila, ţe dvě třetiny růstu v zemědělské produkci za hodinu mezi lety 1981 aţ 2004 byl způsoben technologickými změnami, jako biotechnologie, zlepšením chovu zvířat a rozvojem mechanizace a chemie. Větší farmy – jako „tisíci-akrové farmy“ byly lépe schopny uchopit výhodu těchto technologických změn a zvýšit svůj podíl prodeje. (HOPPE A BANKER, 2010)
62
5.3 Charakteristika
zemědělských
podniků
z hlediska
jejich
organizace 5.3.1 Struktura farem dle klasifikačních tříd Obr. č. 28 – Počty farem v jednotlivých třídách dle klasifikace ERS, 2007
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 Obrázek č. 28 uvádí počty farem v jednotlivých třídách dle klasifikace ERS z roku 2007. Téměř 1,4 miliónů farem je malých rodinných farem (starobní a rezidenční farmy), které se tímto řadí mezi nejpočetnější skupinu. Druhou nejpočetnější třídou jsou tzv. farmy zemědělského zaměstnání (s nízkými a středními příjmy), kterých je 0,55 miliónu. Další skupinu tvoří tzv. rozsáhlé farmy (velké a velmi velké rodinné farmy), jejichţ počet je přes 200 tisíc. Nejmenší třídou, dle počtu farem v absolutním vyjádření, jsou tzv. nerodinné farmy s počtem přesahujícím 53 tisíc.
63
Obr. č. 29 – Procentické zastoupení jednotlivých tříd farem z celkového počtu
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 Na obrázku č. 29 je pro názornost uvedeno procentické zastoupení jednotlivých tříd farem z celkového počtu. Z tohoto také vyplývají hlavní rysy struktury amerických farem. Za prvé,
malé rodinné farmy (malé rodinné farmy a farmy zemědělského
zaměstnání) tvoří 88 % všech farem v USA. Za druhé, Rozsáhlé rodinné farmy, tvoří pouze 9 % ze všech amerických farem. Za třetí, zemědělství je stále odvětví, ve kterém dominují rodinné farmy. 98 % tvoří rodinné farmy a pouze 2 % farem v USA jsou farmy tzv. nerodinné. (HOPPE A BANKER, 2010) Na obrázku č. 30 je zpracováno procentické zastoupení jednotlivých tříd farem na celkové hodnotě produkce amerických farem. Můţeme si povšimnou, ţe poměr, v jakém jsou zastoupeny jednotlivé třídy farem , se zcela změnil. Malé rodinné farmy, které dominují americkému zemědělství z hlediska počtu, mají však jen minoritní podíl na celkové hodnotě produkce. Největší podíl na hodnotě produkce USA mají rozsáhlé farmy, a to téměř 66 %. Z tohoto hlediska mají stále převahu rodinné farmy, avšak, jak uvádí graf, nerodinné farmy jsou jiţ druhou nejvíce zastoupenou kategorií, s podílem na hodnotě produkce téměř 18 %.
64
Obr. č. 30 – Procentické zastoupení jednotlivých tříd farem na celkové hodnotě produkce
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010
Obr. č. 31 – Průměrná velikost a medián obhospodařované půdy připadající na farmu dle jednotlivých klasifikačních tříd
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010
65
Průměr obhospodařované výměry je poměrně nízký jak pro starobní, tak pro residenční farmy (174, respektive 148 akrů). Průměr však nemusí být ideálním indikátorem typické velikosti farmy v dané kategorii, protoţe malé mnoţství farem s vysokou výměrou můţe zvýšit průměr nad výměru obhospodařovanou většinou farem. Medián – střed rozdělení farem dle obhospodařované výměry – je proto lepším ukazatelem. Hodnota mediánu je pro starobní farmy 69 akrů a pro rezidenční farmy 58 akrů, coţ naznačuje, ţe typická farma v obou těchto skupinách je menší, neţ vyplývá průměrné výměry. Medián obhospodařované půdy je u farem s nízkými trţbami 110, coţ je téměř dvojnásobná hodnota neţ u farem starobních a rezidenčních. Medián je mnohem větší u farem se středními příjmy a u rozsáhlých farem, v rozsahu 414 – 1 062 akrů. Vysoká průměrná hodnota u nerodinných farem (1 099 akrů) odráţí fakt, ţe je ve skupině malý podíl farem s velmi vysokými výměrami. V kontrastu s tímto, medián pro tuto skupinu je o velikosti asi jedné šestnáctiny – tedy 188 akrů - coţ je v souladu se 76 procentním podílem nerodinných farem s ročními příjmy menšími neţ 250 000 dolarů. (HOPPE A BANKER, 2010) 5.3.2 Struktura dle způsobů zapojení lidské práce Najatá pracovní síla v zemědělství zahrnuje dělníky, kteří pracují na orné půdě, školkařské pracovníky, pracovníky u hospodářských zvířat, dozorčí pracovníky a najaté manaţery zemědělských podniků. Některé odhady zaměstnanosti do této skupiny také zahrnují podpůrný personál na farmách, stejně jako pracovníky zemědělských sluţeb, kteří často nejsou najímání provozovatelem, ale na farmu je přivede dodavatel (integrátor). Najatí pracovníci tvoří měně neţ 1 % všech amerických mezd a platů pracujících, avšak hrají zásadní roli v zemědělství USA. Mzdy, platy a smluvní náklady na pracovní sílu představují zhruba 17 % celkových variabilních nákladů v zemědělství a aţ 40 % nákladů na pracovně náročné plodiny, jako ovoce, zelenina a školkařské výpěstky. Najatí zemědělští pracovníci jsou i nadále jednou nejvíce ekonomicky znevýhodněných skupin ve Spojených státech. (HERTZ, 2013) Podle průzkumu práce v zemědělství (Farm Labor Survey) Národní zemědělské statistické sluţby (NASS), najatí pracovníci (včetně pracovníků zemědělských sluţeb, tvoří třetinu všech těch, kteří pracují na farmách. Další dvě třetiny jsou samostatně výdělečně činní provozovatelé farmy a jejich rodinní příslušníci. Většina najatých
66
pracovníků je k dispozici na největších farmách, s trţbami přesahujícími 500 000 dolarů za rok. (HERTZ, 2013) Obr. č. 31 – Podíl času odpracovaného různou pracovní silou dle jednotlivých tříd farem
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 Obrázek č. 31 zachycuje podíl času odpracovaného různou pracovní silou dle jednotlivých tříd farem a z velké části potvrzuje skutečnost, která je zmíněna výše. Můţeme si všimnout, ţe na menších farmách tvoří hlavní podíl pracovní síly provozovatel s manţelkou/manţelem, zatímco s rostoucí velikostí rodinných farem se zvyšuje i podíl najaté práce. U nerodinných farem je tendence vyuţívat najatou pracovní sílu nejvyšší a přesahuje podíl 80 %.
67
5.3.3 Charakteristika dle specializace zemědělských podniků Obr. č. 32 – Specializace farem dle jednotlivých kategorií 1
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 Obrázek č. 32 ukazuje specializaci amerických farem. Je zajímavé sledovat volbu výrobní základny u jednotlivých kategorií farem, která se odvíjí (také dle údajů z předchozí kapitoly o vyuţití práce) podle poţadavků jednotlivých komodit na pracovní sílu. Menší farmy tedy mají tendenci orientovat se na komodity, které jsou pracovně méně náročné, větší farmy, které také vyuţívají větší podíl najaté práce, se v daleko větší míře orientují na komodity pracovně náročnější, ale také vytvářející vyšší přidanou hodnotu. 1
Specializace je označení, kdy komodita tvoří nejméně polovinu z celkové hodnoty produkce farmy. Tržní zrniny – zahrnují ječmen, kukuřici, rýţi, čirok na zrno, sojové boby, pšenici, oves, a obecně plodiny, kdy samotná zrnina netvoří většinu produkce. Ostatní polní plodiny – tabák, arašídy, bavlna, cukrová řepa, cukrová třtina, kukuřice na siláţ, čirok na siláţ, seno, řepka a obecně plodiny, u kterých samotná plodina netvoří většinu produkce. Zahrnuje také farmy, u kterých se veškerá orná půda nachází v programu předčasného odchodu z půdy. Vysoce hodnotné plodiny – ovoce, zelenina, ořechy, školkařské výpěstky a produkty ze skleníků Další hospodářská zvířata – zahrnují ovce, berany, vlnu, kozy, kozí mléko, mohér, koně, poníky, muly, osly, včely, med, akvakulturu, norky, králíky, ostatní koţešinová zvířata, bizony, jeleny, losy, lamy atd. Zahrnuje také farmy, kde ţádné jednotlivé druhy hospodářských zvířat netvoří většinu produkce.
68
Větší farmy zaměřené na pěstování plodin si vedou v průměru finančně lépe neţ menší farmy. Rozdíly odráţejí niţní náklady na jednotku produkce a ne vyšší trţby. Na druhé straně se ukazuje, ţe větší farmy jsou schopny realizovat více produkce na jednotku práce nebo kapitálu. Tyto finanční výhody přetrvávají v průběhu času, coţ naznačuje posuny produkce k větším farmám specializovaných na plodiny, které budou pokračovat i v budoucnu. (MACDONALD, KORB A HOPPE, 2013) Hovězí dobytek je běţnou specializací mezi malými rodinnými farmami, coţ představuje asi třetinu u starobních a rezidenčních farem a farem s malými příjmy. Existují vlastně tři základní typy podniků produkujících hovězí dobytek. Produkce telat a jejich následný prodej. Další nakoupí telata a pase je, aby přibraly na váze. Pak jsou telata buď dále vykrmována obilím nebo prodána jako roční na výkrm. Další podniky pak umístí ročky do výkrmny, dokud nedosáhnou poráţkové hmotnosti, a dopraví je do balíren. Podniky, které produkují telata, jsou obvykle k nalezení na malých farmách. Podniky, kde dochází k produkci telat, mají tři výhody pro provozovatele malých farem. Z prvé, dobytek je méně náročný na pracovní sílu neţ jiné provozy, coţ můţe být atraktivní pro provozovatele, který je v důchodu nebo pracuje na plný úvazek mimo farmu. Za druhé, tyto podniky mají tendenci být nízkonákladové, coţ omezuje poţadavky na finance. Za třetí, vzhledem ke stávajícímu daňovému řádu, ztráty ze zemědělství můţou být odepsány na vrub nákladů z jiných zdrojů. Produkce telat umoţňuje zemědělcům seskupit náklady a trţby v různých letech ke generování malých zisků v některých letech a vysokých ztrát v jiných letech. Mezi starobními, rezidenčními a farmami s nízkými příjmy jsou patrné další dvě specializace. Zhruba 20 aţ 37 % z těchto tří skupin se specializuje na „ostatní polní plodiny“, které zahrnují farmy
programy předčasného opuštění zemědělské půdy.
Dalších 20 aţ 29 % z kaţdé skupiny se specializuje na „další hospodářská zvířata“, které zahrnují zvířata krmící se objemnou pící a další dobytek (koně, ovce kozy) Některé specializace jsou častější u rodinných farem, které mají hrubé trţby větší neţ 100 000 dolarů (farmy se středními příjmy a rozsáhlé rodinné farmy). Farmy, které se specializují na trţní zrniny, tvoří 36 aţ 48 % farem, zatímco 10 aţ 16 % farem se specializuje na mléčné produkty (oproti 3 % zemědělských podniků obecně). Velké a velmi velké rodinné farmy se také, více neţ jiné typy farem, specializují na drůbeţ.
69
Poměrně málo farem produkuje prasata, ale specializace je nejčastější (7 %) u velmi velkých farem. Specializace na vysoce hodnotné plodiny je běţná mezi velmi velkými rodinnými farmami a nerodinnými farmami, které dohromady tvoří 83 % z celkové produkce těchto plodin.Na tyto plodiny se specializuje ne více neţ 10 % z jakéhokoliv typu malé farmy. Vysoce hodnotné plodiny můţou generovat velké trţby/akr, ale stále potřebují více práce neţ dobytek a mohou také vyţadovat větší marketingové zkušenosti. (HOPPE A BANKER, 2010) 5.3.4 Charakteristika dle forem mimotržní koordinace Kontrakty mohou potenciálně poskytovat výhody jak výrobcům, tak dodavatelům. Farmáři dostanou garantovaný odbyt své produkce se známými platebními podmínkami, zatímco dodavatelé si zajistí nabídku komodit se stanovenými parametry a dodáním ve stanovený čas. (HOPPE A BANKER, 2010) Dle Zprávy o rodinných farmách (2010) je kontrakt zákonná smlouva mezi provozovatelem farmy a další osobou nebo firmou (dodavatelem) k výrobě specifického druhu, mnoţství a kvality zemědělské komodity. Zemědělci obvykle pouţívají dva typy kontraktů – marketingové a produkční. Marketingový kontrakt Farmář stále vlastní danou komoditu během její produkce. Smlouva pak stanovuje cenu (nebo cenový vzorec), mnoţství produktu, jeho kvalitu a harmonogram dodávek. Zapojení dodavatele do výroby je minimální a všechny vstupy poskytuje farmář. U plodin se smlouva dokončí před jejich sklizní. U hospodářských zvířat se smlouva dokončí předtím, neţ jsou připraveny k uvedení na trh. Produkční kontrakt Dodavatel obvykle vlastní danou komoditu během její výroby a farmář je placen z poplatků za poskytované sluţby. Smlouva také stanoví odpovědnost farmáře a dodavatele za vstupy a postupy. Dodavatel často poskytuje specifické vstupy a sluţby, zásady pěstování a technické rady. Např. u kontraktů na hospodářská zvířata dodavatel většinou poskytuje krmivo, veterinární sluţby, dopravu a mláďata. Kontrakt je dokončen dříve neţ samotná produkce komodity.
70
Obr. č. 33 – Procentické zastoupení farem s kontrakty z celkového počtu farem
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 Z obrázku č. 33 , který uvádí procentické zastoupení farem s kontrakty z celkového počtu farem, vyplývá, ţe velká část amerických farem finalizuje svou produkci prostřednictvím kontraktů, přičemţ větší tendenci k jejich vyuţívání mají farmy s většími příjmy. Pokud se ale podíváme na obrázek č. 34, který ukazuje procentické zastoupení farem s kontrakty a hodnotu jejich produkce v rámci dané kategorie farmy, je u větších farem ( farmy se středními příjmy, rozsáhlé farmy) ještě patrnější tendence k vyuţívání kontraktů. Zajímavá je také hodnota produkce, na kterou farmy uzavřely kontrakt. Např. nerodinné farmy, ač pouze 12,8 % z nich vyuţívá kontrakty, tak hodnota produkce, která je zajištěna kontraktem tvoří 43,2 %. Dále je třeba si uvědomit, ţe ačkoliv relativně malé procento malých farem vyuţívá kontrakty, malé farmy tvoří asi polovinu ze všech farem vyuţívajících kontrakty, coţ je způsobeno velkým počtem těchto malých farem.
71
Obr. č. 34 – Procentické zastoupení farem s kontrakty a hodnoty jejich produkce z dané kategorie
Zdroj: zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010 5.3.5 Charakteristika dle ekonomické výkonnosti Obr. č. 35 – Porovnání rentability aktiva a rentability vlastního kapitálu u jednotlivých skupin farem
Zdroj: Zpracováno autorem na základě údajů HOPPE A BANKER, 2010
72
Obrázek č. 35 uvádí rentabilitu aktiv a rentabilitu vlastního kapitálu u jednotlivých skupin farem. Můţeme si všimnout, ţe ukazatele rentability (ziskovosti) jsou poměrně značně rozdílné u jednotlivých velikostních skupin farem. Rentabilita aktiv i vlastního kapitálu je negativní zejména u malých rodinných farem, kromě farem se středními příjmy. Tyto míry jsou pak pozitivní zejména u velmi velkých rodinných farem a dále u nerodinných farem. Toto dokazuje fakt, ţe větší podniky dokáţí vyuţívat své zdroje s vyšší produktivitou neţ menší farmy a vytvářejí tak vyšší trţby na jednotku vstupu. Shrnutí Malé rodinné farmy – ty které mají roční trţby menší neţ 250 000 dolarů – tvoří 88,4 % všech farem. Nejvíce zastoupenou skupinou v rámci malých rodinných farem jsou farmy rezidenční/ţivotního stylu. Provozovatelé této kategorie farem se však v prvé řadě věnují jiné činnosti neţ zemědělství, které tedy netvoří hlavní zdroj jejich příjmů. Pokud se však podíváme na hodnotu produkce, kterou farmy produkují, podíl malých rodinných farem na hodnotě produkce z celkového počtu farem činí pouze 16,4 %. Podíl najaté práce na těchto farmách je velmi malý a hlavní podíl práce zde tedy tvoří sám provozovatel a jeho rodinní příslušníci. Malé rodinné farmy jsou specializované na produkci hovězího dobytka, především pak na produkci telat, která je méně náročná na pracovní silu, coţ je výhodné jak pro provozovatele, kteří jsou jiţ v důchodu, tak pro ty, kteří pracují na hlavní úvazek mimo zemědělství. Dále je velký počet těchto farem specializován na produkci ostatních hospodářských zvířat jako např. ovcí a koz. Z rostlinné výroby převaţuje pěstování plodin jako např. tabák, arašídy, bavlna, cukrová řepa, cukrová třtina, kukuřice na siláţ, čirok na siláţ, seno, řepka. Malé rodinné farmy také tvoří 49 % z celkového počtu farem v USA, které vyuţívají kontrakty. Vzhledem k tomu, ţe podíl malých farem na celkové hodnotě produkce je poměrně malý, tak i podíl produkce, který je pod kontraktem tvoří pouze 5,8 % z celkové hodnoty produkce. Z hlediska finanční výkonnosti je rentabilita aktiv i rentabilita vlastního kapitálu negativní u starobních, rezidenčních farem a farem s nízkými příjmy. Pouze u malých farem se středními příjmy se hodnoty těchto ukazatelů pohybují ve velmi nízkých pozitivních hodnotách. Rozsáhlé rodinné farmy a nerodinné farmy – s trţbami přesahující 250 000 dolarů za rok – naopak od malých rodinných farem tvoří pouze 9,3, respektive 2,4 % (u nerodinných farem) z celkového počtu farem, avšak jejich podíl na celkové hodnotě produkce je značně vyšší – celkem 83,6 %. Od malých farem je také do značné míry 73
odlišuje vyuţívání výrobního faktoru práce, kdy se zmenšuje podíl času, který je odpracován provozovatelem a jeho rodinnou a naopak ve velké míře dochází k najímání pracovníků. Tento rozdíl je nejvíce pozorován u nerodinných farem, kde podíl času odpracovaného najatými pracovníky přesahuje 80 %. Tyto farmy jsou specializovány na trţní zrniny - ječmen, kukuřici, rýţi, čirok na zrno, sojové boby, pšenici a oves. Dále pak na mléčné výrobky a vysoce hodnotné plodiny jako ovoce, zelenina, ořechy, školkařské výpěstky a produkty ze skleníků. Větší farmy se tedy do značné míry specializují na produkty s vyšší přidanou hodnotu. Z celkového počtu farem připadá 48 procentní podíl na rozsáhlé rodinné farmy, které vyuţívají kontraktů, u nerodinných farem je tento podíl pouze 3, 2 %. Z hlediska hodnoty produkce, rozsáhlé rodinné farmy realizují 73,6 % z celkové hodnoty produkce pomocí kontraktů, nerodinné pak 20,5 %. O poznání lepší, oproti malým rodinným farmám, je i finanční výkonnost těchto skupin farem. Rentabilita aktiv i celkového kapitálu se jiţ u všech kategorií rozsáhlých farem i u nerodinných farem pohybuje v pozitivních hodnotách, a to okolo 10 % u velmi velkých rodinných farem a nerodinných farem. Ukazuje se tedy, ţe větší farmy umí vyuţívat své zdroje s vyšší produktivitou a dosahovat tak vyšší trţby na jednotku vstupu.
74
6 DISKUZE A ZÁVĚRY Cílem diplomové práce je identifikovat základní faktory ovlivňující vývoj podnikatelské struktury zemědělství obecně a charakterizovat postavení rodinné farmy v současných podmínkách podnikatelského prostředí agrobyznysu. V rámci toho se podrobněji zaměřit na otázku, jaké postavení a význam zaujímají rodinné farmy v rámci zemědělství jednoho z významných zemědělských výrobců ve světě – v USA. Vývoj zemědělství procházel v posledních obdobích značnými změnami, kdy probíhají změny v utváření agrobyznysu, včetně přechodu od nabídkově orientovaného modelu k modelu, kde je určující poptávka, navíc se také prohlubuje vliv globalizace. Procesy konsolidace pak dále mění trţní strukturu i postavení jednotlivých článků na dosud oddělených trzích příslušných komoditních vertikál a dochází k fůzím, akvizicím, strategickým dohodám aţ po vertikální integraci, na kterou mají vliv dva rozhodující motivy – motiv efektivnosti a motiv trţní síly. Určujícími faktory, které budou dále ovlivňovat další vývoj agrobyznysu jsou zejména globalizace trhů, rozvoj technologií a angaţovanost lidí. Změny velikostní struktury zemědělských podniků a porozumění procesům a faktorům, které je determinují, při svém působení je urychlují ,a nebo naopak zpomalují, jsou jen uţším zaostřením na problematiku restrukturalizace zemědělství. Jedná se o celou šíři moţných rekombinací či přesunů vyuţívaných zdrojů (ať uţ půdy, práce, kapitálu nebo podnikatelského ducha), včetně rozmanitých strategií reorientace podnikání a získání příjmů rodiny. Jedním ze zásadních determinantů velikosti zemědělského podniku jsou cíle, které si před sebe staví majitelé firmy, tyto cíle však mohou být různé, avšak z hlediska předpokladů pro úspěšnost firmy na trhu souvisí s optimalizací velikosti firmy moţnosti uplatnění výhod z rozsahu dané výroby, výhod z šíře výroby
výhod z rozsahu na
podnikové úrovni. Optimální velikost firmy tak bude ovlivněna jak snahou o maximalizaci technicko-ekonomické efektivnosti, tak i charakterem trţních podmínek. Specifika zemědělské výroby ústí ve značné náklady supervize práce (kontroly pracovníků), poněvadţ u většiny činností je obtíţné změřit skutečný přínos pracovníka. Výhodou zemědělské činnosti zaloţené na práci členů rodiny oproti té, u nichţ je vyuţívána námezdní práce jsou hlavně vyšší podněty rodinných příslušníků pro výkon neţ u námezdní síly. V důsledku změn pojetí a sloţení rodiny a vývoje prostředí je růst 75
zaměstnanosti zemědělců a jiných rodinných členů v nezemědělských oborech, nárůst part-time hospodaření včetně zachování menšího rozměru farem těmi, kteří alokují svůj čas výše uvedeným způsobem. Existuje celá řada způsobů měření velikosti zemědělských podniků, a to jak ve fyzických nebo peněţních jednotkách, v zásadě je lze však rozdělit na ukazatele velikosti typu input nebo output. Nejčastěji pouţívanými ukazateli je výměra obhospodařované půdy, ukazatel vkladu práce a ekonomická velikost farmy. Vývoj agrární politiky USA procházel celou řadou změn. První zásahy státu v agrárním sektoru probíhaly jiţ od 18. století, kdy byla velká výměra půdy převedena z rukou anglické šlechty do vlastnictví jednotlivých států USA. Agrární politika se snaţila reagovat na situace, které vznikaly v různých obdobích (nadprodukce v 50. letech, rostoucí amerických export v 70. letech, krize v 80. letech). Těţištěm agrární politiky bylo zavedení komoditních programů, jejichţ cílem bylo řešení přebytků v nabídce konkrétních komodit v zájmu obnovení rovnováhy na agrárním trhu. Tyto komoditní programy přetrvaly v agrární politice USA dodnes. Z výsledků diplomové práce vyplynuly následující poznatky: Základní charakteristika zemědělství USA Spojené státy mají celkovou rozlohu asi 2,3 miliardy akrů, které jsou různě vyuţívány. V roce 2007 tvořily největší podíl vyuţití lesy, louky a pastviny a orná půda. Kaţdá z těchto kategorií v sobě dále zahrnuje dílčí sloţky, jejichţ podíl se v průběhu času mění, někdy jsou však tyto změny způsobeny pouze metodologickou změnou klasifikace těchto vnitřních sloţek. U orné půdy z dlouhodobého hlediska převaţuje podíl půdy, která je vyuţita pro pěstování plodin, následuje podíl pastvy na orné půdě a nejméně je zastoupena orná půda leţící ladem. Vyuţití půdy se liší i z regionálního hlediska, které odráţí rozdíly v půdních podmínkách, klimatu, topografii a vzorcích osídlení obyvatelstva. Orná půda je soustředěna přibliţně v centrálních oblastech Spojených států. Okolo 60 % půdy je v soukromém vlastnictví, Federální vláda vlastní 29 % půdy, místní vlády 9 % a asi 2 % půdy náleţí Indiánům. Nejpěstovanějšími plodinami v USA jsou kukuřice, pšenice a sója, jejichţ produkce, zejména v důsledku technologických změn, v čase roste. Z hlediska ţivočišné výroby se z dlouhodobého hlediska jeví poměrně stabilně počty prasat a skotu, dochází k nárůstu 76
počtů drůbeţe, poklesu počtů ovcí a stabilizaci počtů koz, které jsou dominantou zejména malých rodinných farem. Úspěšnost amerického zemědělství dokládá fakt, ţe v posledních dvaceti letech, rozsah zemědělského produktu USA vzrostl o 38 %, v EU 15 jen o 4 % a v EU 27 se nezměnil. K metodice klasifikace rodinných farem a možnostem kvantifikace jejich velikosti Farma je v současné době, pro statistické účely, definována jako jakékoliv místo, kde byly nebo by byly za normálních okolností v průběhu roku prodány zemědělské produkty (plodiny a hospodářská zvířata) za více neţ 1 000 $. Economic Research Service (ERS) vytvořil klasifikaci farem, kdy farmy byly zařazeny do homogenních kategorií na základě hrubých ročních příjmů, hlavního zaměstnání provozovatele a vlastnictví farmy. Na základě této klasifikace byly vymezeny 3 hlavní skupiny farem – Malé rodinné farmy (hrubé roční příjmy méně neţ 250 000 $), Rozsáhlé rodinné farmy (hrubé zemědělské příjmy 250 000 $ nebo více), „Nerodinné“ farmy. Definice rodinné farmy zahrnuje jakoukoliv farmu, kde většinu podnikání vlastní provozovatel a jednotlivci k provozovateli příbuzní pokrevně nebo manţelstvím, včetně příbuzných, kteří nepobývají v domácnosti provozovatele. Je třeba si ale uvědomit, ţe ţádná striktní definice nezachycuje změny v tom směru, v jakém provozovatelé konstruují své zemědělské podnikání, jak reagují na změny v technologiích, trhu, vládní politice a přitom by stále zachytila obecnou představu rodinné farmy, ve které rodina udrţuje většinové řízení a vlastnickou strukturu. Velikost farmy je nejčastěji měřena výměrou obhospodařované půdy nebo trţbami. Vhodnějším ukazatelem jsou trţby, protoţe umoţňují měřit míru ekonomické aktivity, která odráţí vyuţití všech vstupů. Ze způsobů měření velikosti zemědělských podniků převaţuje měření pomocí hrubých zemědělských příjmů, stále častěji je však pouţíván i relativně nový ukazatel hrubých peněţních zemědělských příjmů, který je přesnější a lépe odráţí skutečné příjmy farem. Je evidentní, ţe výzkumná instituce ERS se velmi aktivně snaţí zaznamenávat, analyzovat a následně reagovat na změny v dynamickém prostředí amerického zemědělství (a především rodinných farem) tím, jak aktualizuje a vyvíjí nové typologie a klasifikační třídy farem a jiné způsoby pro měření jejich velikosti, s cílem podávat co
77
nejpřesnější informace, které odráţí například změny v posunech produkce směrem k větším zemědělským podnikům. Charakteristické znaky a vývoj velikostní struktury zemědělských podniků v USA Malé rodinné farmy – ty které mají roční trţby menší neţ 250 000 dolarů – tvoří 88,4 % všech farem. Nejvíce zastoupenou skupinou v rámci malých rodinných farem jsou farmy rezidenční/ţivotního stylu. Provozovatelé této kategorie farem se však v prvé řadě věnují jiné činnosti neţ zemědělství, které tedy netvoří hlavní zdroj jejich příjmů. Pokud se však podíváme na hodnotu produkce, kterou farmy produkují, podíl malých rodinných farem na hodnotě produkce z celkového počtu farem činí pouze 16,4 %. Podíl najaté práce na těchto farmách je velmi malý a hlavní podíl práce zde tedy tvoří sám provozovatel a jeho rodinní příslušníci. Malé rodinné farmy jsou specializované na produkci hovězího dobytka, především pak na produkci telat, která je méně náročná na pracovní silu, coţ je výhodné jak pro provozovatele, kteří jsou jiţ v důchodu, tak pro ty, kteří pracují na hlavní úvazek mimo zemědělství. Dále je velký počet těchto farem specializován na produkci ostatních hospodářských zvířat jako např. ovcí a koz. Z rostlinné výroby převaţuje pěstování plodin jako např. tabák, arašídy, bavlna, cukrová řepa, cukrová třtina, kukuřice na siláţ, čirok na siláţ, seno, řepka. Malé rodinné farmy také tvoří 49 % z celkového počtu farem v USA, které vyuţívají kontrakty. Vzhledem k tomu, ţe podíl malých farem na celkové hodnotě produkce je poměrně malý, tak i podíl produkce, který je pod kontraktem tvoří pouze 5,8 % z celkové hodnoty produkce. Z hlediska finanční výkonnosti je rentabilita aktiv i rentabilita vlastního kapitálu negativní u starobních, rezidenčních farem a farem s nízkými příjmy. Pouze u malých farem se středními příjmy se hodnoty těchto ukazatelů pohybují ve velmi nízkých pozitivních hodnotách. Rozsáhlé rodinné farmy a nerodinné farmy – s trţbami přesahující 250 000 dolarů za rok – naopak od malých rodinných farem tvoří pouze 9,3, respektive 2,4 % (u nerodinných farem) z celkového počtu farem, avšak jejich podíl na celkové hodnotě produkce je značně vyšší – celkem 83,6 %. Od malých farem je také do značné míry odlišuje vyuţívání výrobního faktoru práce, kdy se zmenšuje podíl času, který je odpracován provozovatelem a jeho rodinnou a naopak ve velké míře dochází k najímání pracovníků. Tento rozdíl je nejvíce pozorován u nerodinných farem, kde podíl času odpracovaného najatými pracovníky přesahuje 80 %. Tyto farmy jsou specializovány na trţní zrniny - ječmen, kukuřici, rýţi, čirok na zrno, sojové boby, pšenici a oves. Dále 78
pak na mléčné výrobky a vysoce hodnotné plodiny jako ovoce, zelenina, ořechy, školkařské výpěstky a produkty ze skleníků. Větší farmy se tedy do značné míry specializují na produkty s vyšší přidanou hodnotu. Z celkového počtu farem připadá 48 procentní podíl na rozsáhlé rodinné farmy, které vyuţívají kontraktů, u nerodinných farem je tento podíl pouze 3, 2 %. Z hlediska hodnoty produkce, rozsáhlé rodinné farmy realizují 73,6 % z celkové hodnoty produkce pomocí kontraktů, nerodinné pak 20,5 %. O poznání lepší, oproti malým rodinným farmám, je i finanční výkonnost těchto skupin farem. Rentabilita aktiv i celkového kapitálu se jiţ u všech kategorií rozsáhlých farem i u nerodinných farem pohybuje v pozitivních hodnotách, a to okolo 10 % u velmi velkých rodinných farem a nerodinných farem. Ukazuje se tedy, ţe větší farmy umí vyuţívat své zdroje s vyšší produktivitou a dosahovat tak vyšší trţby na jednotku vstupu. Z hlediska vývoje počtů jednotlivých velikostních skupin začíná postupně docházet ke zvyšování počtů velkých farem, i kdyţ zatím pouze na úrovních okolo desetin procent. Pokud se však podíváme na podíl těchto farem na celkové hodnotě produkce (který je přes 80 %), je jasné, ţe tyto zdánlivě nepatrné změny v počtu farem znamenají poměrně velký posun v z hlediska hodnoty produkce, a to od malých farem (s trţbami do 250 000 $) k rozsáhlým rodinným farmám (s hrubými ročními trţbami nad 250 000 $). K postavení a roli rodinných farem v zemědělství USA Důleţitou úlohu v americkém zemědělství hrají rodinné farmy, kterých je v průměru asi 97 % z celkového počtu farem v USA a tento podíl se v průběhu času výrazně nemění. Rodinné farmy tedy mají tedy dominantní a poměrně stabilní postavení v americkém zemědělství. Hlavní roli v rámci rodinných farem však hrají rozsáhlé rodinné farmy, které mají hrubé zemědělské příjmy větší neţ 250 000 $/rok. Do budoucna se dá předpokládat ještě posilování postavení těchto subjektů, coţ souvisí s moţnostmi uplatnění výhod z rozsahu jejich výroby a maximalizací technicko-ekonomické efektivnosti, kdy jsou tyto zemědělské podniky schopny vyuţívat své zdroje s vyšší produktivitou neţ menší farmy a vytvářejí tak vyšší trţby na jednotku vstupu. Z hlediska malých farem je nejpočetnější kategorie rezidenční farmy, u kterých ale zemědělství není hlavní zaměstnání provozovatele. Druhou nejvíce zastoupenou kategorií v rámci malých farem jsou starobní farmy, u kterých je provozovatel farmy jiţ v důchodu.
79
Otázky spojené s velikostí podniku důležité i pro tvůrce politiky v EU a v ČR Po vstupu České republiky do Evropské Unie v roce 2004, dochází, na základě informaci Bečvářové a Zdráhala (2013), k výraznějšímu úbytku počtů zemědělských podniků, kdy mezi lety 2000 a 2004 jejich počet meziročně v průměru klesal o 0,08 %. Mezi lety 2004 a 2009 pak jiţ tento úbytek činil 2,7 %. Obecně, nově vznikající typy zemědělských výrobců, které se objevily v rámci sloţitých procesů transformace tranzitivních ekonomik, vykazovaly značnou rozmanitost, coţ ale odpovídalo existenci významných rozdílů v uplatňovaných technologiích, různé dostupnosti zdrojů a vhodnosti firemních a odvětvových forem, jak tyto formy byly ve skutečnosti schopny fungovat v kontextu daného regionu, jeho cesty vývoje a existujících struktur v dlouhodobém institucionálním rámci, jak na počátcích reforem, tak v následném období. Jednotlivé země často nastupovaly odlišné cesty vývoje a rozdílné přizpůsobovací procesy a v České republice se tak udrţely jak velké industriální zemědělské podniky, tak i vzniklo velké mnoţství malých zemědělských výrobců. Obecným znakem zemědělských podniků i na (právě proto) současném stupni rozvoje odvětví je jejich poměrně značná heterogennost. Pro Českou republiku je v současné etapě vývoje typická „duální struktura“, kde existuje velký počet zemědělských podniků s velmi malou výměrou obhospodařované půdy. Vedle toho poměrně malý počet podniků hospodaří na převáţné
výměře zemědělské půdy.
(ZDRÁHAL A
BEČVÁŘOVÁ, 2013) Dle provedených analýz v této diplomové práci lze konstatovat, ţe Česká republika má podobnou velikostní strukturu jako světový reprezentant vitálního zemědělství – USA. Podobná situace je, podle Zdráhala a Bečvářové (2013), i např. na Slovensku, v Bulharsku, Estonsku, Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Otázkou pro tvůrce SZP v Evropě zůstává, zda přijmout takovéto pojetí a strukturu zemědělských podniků jako faktor úspěšnosti a posilování konkurenceschopnosti na agrárních trzích.
80
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ASH, Mark. Soyabeans and Oil Crops: Background. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2012, 10. 10. 2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/crops/soybeans-oil-
crops/background.aspx#.U1PomPl_vew ASH, Mark. Soyabeans and Oil Crops: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2012, 18. 9. 2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/crops/soybeans-oil-
crops.aspx#.U1Pnofl_vex BEČVÁŘOVÁ, Věra a Ivo ZDRÁHAL. Zemědělská politika a obchod. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 126 s. ISBN 978-80-7375-761-8. BEČVÁŘOVÁ, Věra. Podstata a ekonomické souvislosti formování agrobyznysu. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005, 68 s. ISBN 80-7157911-4. BEČVÁŘOVÁ, Věra. Koncepce a vývoj agrární politiky EU a USA. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007, 94 s. ISBN 978-80-7375133-3. BORCHERS, Allison. Major Land Uses: Glossary. United States Department of Agriculture, Economic Research Service [online]. 2014, 14. 2. 2014 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/data-products/major-land-
uses/glossary.aspx#.U1PiMvl_vex CAPEHART, Thomas a Edward ALLEN. Corn: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2013, 16.5.2013 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z:http://www.ers.usda.gov/topics/crops/corn.aspx#.U1Pll_l_vew Economic Research Service: United States Department of Agriculture. United States Department
of
Agriculture
[online].
2013
http://www.ers.usda.gov/
81
[cit.
2013-07-23].
Dostupné
z:
FOOD
AND
AGRICULTURE
ORGANIZATION
NATIONS. Faostat [online].
[cit.
OF
THE
2014-04-23].
UNITED Dostupné
z: http://faostat.fao.org/site/291/default.aspx GREGA, Libor. Teoreticko metodologické aspekty posuzování konkurenceschopnosti zemědělství. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2004, 82 s. ISBN 80-715-7822-3. HALEY, Mildred. Hog and Porks: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2012, 22.6. 2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z:http://www.ers.usda.gov/topics/animal-products/hogs-pork.aspx#.U1Prgvl_vew HARVEY, David. Poultry and Eggs: Overview. United States Departmenet of Agriculture: Economic Research Servis [online]. 2012, 7. 11. 2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/animal-products/poultry-
eggs.aspx#.U1PsJPl_vew HERTZ, Thomas. Farm Labour. United States Department of Agriculture: Economic Research
Service [online].
2013,
14.
2.
2013
[cit.
2014-04-20].
Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/farm-economy/farmlabor/background.aspx#.U1PWb_l_vex HOPPE, Robert A. a David E. BANKER. Structure and Finances of U.S. Farms Family Farm Report, 2010 Edition. 1. vyd. Washington: Economic Research Service, 2010. HOPPE, Robert A. a James M. MACDONALD. Updating the ERS Farm Typology. Washington: Economic Research Service, 2013. JONES, Keithly. Sheep, Lamb and Mutton: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2012, 26. 5. 2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/animal-products/sheep,-lamb-
mutton.aspx#.U1Pswvl_vew M. MACDONALD, James, Penni KORB a Robert A. HOPPE. Farm Size and the Organization of U.S. Crop Farming. U.S. Department of Agriculture, Economic Research Service, 2013. Dostupné z: www.ers.usda.gov/publications/err-economicresearch-report/err152.aspx
82
MATHEWS, Kenneth. Cattle and Beef: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research Service [online]. 2012, 26.12.2012 [cit. 2014-04-20]. Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/animal-products/cattle-
beef.aspx#.U1PpRPl_vew NICKERSON,
Cynthia,
Robert
EBEL,
Allison
BORCHERS
a
Fernando
CARRIAZO. Major Uses Of Land in the United States [online]. U.S. Department of Agricuulture, Economic Research Service, 2011 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.ers.usda.gov/publications/eib-economic-informationbulletin/eib89.aspx#.U1PhZPl_vew SVATOŠ, Miroslav. Ekonomika agrárního sektoru: (vybraná témata). Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2009, 170 s. ISBN 978-802-1318-465. SVOBODOVÁ, Eliška, Věra BEČVÁŘOVÁ a Karel VINOHRADSKÝ. Intenzivní a extenzivní využívání přírodních zdrojů zemědělství ČR. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2011, 136 s. ISBN 978-80-7375-579-9. SWINNEN, J.F.M., Reforms, Globalization, and Endogenous Agricultural Structures. University of Kent, Canterbury,. 111 EAAE-IAAE Seminar ‘Small Farms: decline or persistence’.
2009
Dostupné
na
internetu
http://www.kent.ac.uk/economics/documents/research/ceas/2009/Plenary-papers/2.pdf United States Department of Agriculture: Farm Household Well-being. Economic research
service
[online].
2013
[cit.
2013-07-23].
Dostupné
z:
http://www.ers.usda.gov/topics/farm-economy/farm-household-wellbeing/glossary.aspx#.Ue6bEqw4AbZ VOCKE, Gary. Wheat: Overview. United States Department of Agriculture: Economic Research
Service [online].
27.
11.
2013
[cit.
2014-04-20].
Dostupné
z:http://www.ers.usda.gov/topics/crops/wheat.aspx#.U1Pmq_l_vew ZDRÁHAL, Ivo a Věra BEČVÁŘOVÁ. Velikostní struktura podniků v zemědělství faktory, tendence, souvislosti. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 168 s. ISBN 978-80-7375-690-1.
83
PŘÍLOHY
84
Příloha č. 1 – Struktura farem
Položka
Malé rodinné farmy Rozsáhlé farmy Nerodinné farmy Farmy zemědělského zaměstnání Starobní farmy Rezidenční farmy s nízkými příjmy se středními příjmy velké rodinné farmy velmi velké rodinné farmy 403 828 989 830 434 599 111 389 93 601 110 152 53 393
Počet farem % z celkového počtu farem % z celkové hodnoty produkce Podíl hodin odpracovaných: - hlavním provozovatelem - manţelkou/manţelem - najatými pracovníky Obhospodařovaná plocha Obhospodařovaná plocha
% % % akr/farmu meidán
Všechny
2 196 791
18,4 1,6
45,1 4,2
19,8 4
5,1 6,6
4,3 12,2
5 53,7
2,4 17,7
100 100
69,3 12,5 5,3 174 69
56,4 17,4 12,5 148 58
66 16,1 5,8 294 110
56,6 13,8 13,4 980 414
47,6 12,8 21,4 1 398 724
17,8 4,1 60,7 2 132 1 062
6,5 0,6 81,5 1 099 188
40,7 10,2 34,7 400
Zdroj: Zpráva o rodinných farmách, 2010
85
88
Příloha č. 2 – Specializace farem Položka
Malé rodinné farmy Rozsáhlé farmy Nerodinné farmy Farmy zemědělského zaměstnání Starobní farmy Rezidenční farmy s nízkými příjmy se středními příjmy velké rodinné farmy velmi velké rodinné farmy 403 828 989 830 434 599 111 389 93 601 110 152 53 393
počet farem Trţní zrniny Ostatní polní plodiny Vysoce hodnotné plodiny Hovězí Prasata Mléčné výrobky Drůbeţ Další hospodářská zvířata
% % % % % % % %
5,6 36,8 5 31,6 0 0 0 19,6
8,8 21,9 4,4 33,8 0 0 1 28,8
14,4 19,6 8,4 33,4 0 2,9 0 20,3
41,3 6,7 9,7 19,4 0 15,8 0 3
48,3 7,5 7,8 11,8 2,2 14,2 6,2 2,1
35,5 8,4 10,3 10,3 6,6 10,4 15,7 2,7
18 25,1 15,3 22,2 1,4 2,7 2 13,3
Všechny
2 196 791 14,2 22,2 6,3 30,2 1,3 2,7 1,8 21,3
Zdroj: Zpráva o rodinných farmách, 2010 Příloha č. 3 – Finanční výkonnost farem Položka
počet farem rentabilita aktiv rentabilita vlastního kapitálu
% %
Malé rodinné farmy Rozsáhlé farmy Nerodinné farmy Všechny Farmy zemědělského zaměstnání Starobní farmy Rezidenční farmy s nízkými příjmy se středními příjmy velké rodinné farmy velmi velké rodinné farmy 403 828 989 830 434 599 111 389 93 601 110 152 53 393 2 196 791 -1 -2,3 -2,8 0,9 3,5 9,9 9,3 1,8 -1,2 -2,9 -3,4 0,3 3 10,2 9,4 1,2
Zdroj: Zpráva o rodinných farmách, 2010
86
Příloha č. 4 – Kontraktace farem
Položka
Malé rodinné farmy Rozsáhlé farmy Nerodinné farmy Všechny Farmy zemědělského zaměstnání Starobní farmy Rezidenční farmy s nízkými příjmy se středními příjmy velké rodinné farmy velmi velké rodinné farmy 403 828 989 830 434 599 111 389 93 601 110 152 53 393 2 196 791
počet farem Farmy s kontrakty Hodnota produkce pod kontraktem
% ze sk. % ze sk.
1,6 8
3,5 11
6,9 9,9
31 18,4
43,6 28
57 45
12,8 43,2
9,8 37,4
Farmy s kontrakty Hodnota produkce - pod kontraktem
% z celku % z celku % z celku
3,1 1,6 0,3
15,9 4,2 1,2
13,9 4 1,1
16 6,6 3,2
18,9 12,2 9,1
29,1 53,7 64,5
3,2 17,7 20,5
100 100 100
Zdroj: Zpráva o rodinných farmách, 2010
87
