Postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy ČR Bakalářská práce

Autor:

Martina Ryndová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Šárka Palermová

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Příboře, dne 21. dubna 2010 ……………………………………

Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce, JUDr. Šárce Palermové, za cenné rady, připomínky a metodické vedení bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce se zabývá charakteristikou postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy v České republice. První kapitola přináší výčet pojmů, které jsou předmětem veřejné správy. Navazující druhá kapitola popisuje historický vývoj veřejné správy a územní samosprávy v období od počátků raného středověku do roku 1989. Třetí kapitola je věnována samotné reformě veřejné správy v České republice v rámci jednotlivých etap. Poslední kapitola analyzuje modernizaci ústřední státní správy v České republice a zároveň přináší zhodnocení výsledků této reformy, její efektivitu a dostupnost.

Annotation This dissertation deals with the characterization of a position and organization of a regional self-government in the process of public administration reform in the Czech Republic. The firts chapter includes the terms specification which are the points of public administration. Successive second chapter describes historical development of public administation and regional self-government in the period from the Early Middle Ages to 1989. Third chapter is dedicated to the reform of public administration itself during individual periods in the Czech Republic. The last chapter analyses modernization of central state administration in the Czech Republic and brings results analysis of this reform, its efectivity and avalability.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 7

1 VYMEZENÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY .…………..…………..…………….…………... 8 1.1 Správa ……………………………………………..………………….……………... 8 1.2 Veřejná správa ............................................................................................................ 8 1.2.1 Státní správa …………….……………………………………….………....... 10 1.2.2 Samospráva ……………………………………………………..…..…..……. 12 1.3 Reforma veřejné správy ……………………………………………………………. 17 1.4 Decentralizace, dekoncentrace, subsidiarita ……………………………………….. 18

2 HISTORICKÝ VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY V ČR .………………………………………………. 19 2.1 Veřejná správa v období středověku a osvícenského absolutismu .……………….. 19 2.2 Vývoj veřejné správy v českých zemích v období první republiky ..……………... 20 2.3 Veřejná správa v českých zemích v období druhé republiky a protektorátu .…....... 22 2.4 Vývoj veřejné správy po roce 1968 .………………………………………………. 27

3 REFORMA VEŘEJNÉ SPRÁVY V ČESKÉ REPUBLICE .………………....... 30 3.1 Východiska reformy veřejné správy .…………………………………………....... 31 3.2 První fáze reformy .………………….……………………………………………. 32 3.3 Druhá fáze reformy ..………………………………………………………………. 35 3.4 K dalším úkolům reformy veřejné správy .……………………………………….. 39

4 ÚČINNOST A EFEKTIVITA VÝKONU ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY ..…..……. 40 4.1 Zvýšení kvality fungování veřejné správy ..…………………………………......... 40 4.2 Úředníci územně samosprávných celků ..……….………………………………… 40 4.3 Spokojený občan – cíl moderní veřejné správy ..……….…………………………. 41 4.3.1 E-government ..……………………………………………………………… 41 4.3.2 Portál veřejné správy ..………….………………………………..…….……. 43 4.3.3 Elektronický podpis …………………………………………………………. 44 4.3.4 eGON ……………………………………………………………………….. 44

5

4.3.5 Zákon o eGovernmentu ……………………………………………………… 45 4.3.6 Komunikační infrastruktura veřejné správy ………………………………… 45 4.3.7 Czech POINT ………………………………………………………………... 45 4.3.8 Datové schránky …………………………….………………………………... 49 4.3.9 Základní registry veřejné správy …………………………………………….. 49 4.4 Financování veřejné správy ………………………………………………………. 50

ZÁVĚR ……………………………………………………………….……………….. 51 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ......................................... 54 SEZNAM GRAFŮ A OBRÁZKŮ …………………………………….…………….. 58 PŘÍLOHA č. 1 ………………………………….……………………………….…… 59

6

ÚVOD Samotné počátky reformy veřejné správy v České republice sahají do období devadesátých let dvacátého století, konkrétně do roku 1989. Společenské změny v naší zemi přinesly v tomto období pád totalitního režimu a přestavbu centralizované státní správy na decentralizovanou veřejnou správu, která si stanovila

za cíl stát se více

dostupnější občanům. Cílem

práce je nejen přiblížení

změn v organizaci územní samosprávy, které

přinesla reforma veřejné správy v jednotlivých etapách, ale také zhodnocení výsledků této reformy, ať byly přínosem pro výkon veřejné správy efektivním, či nikoliv. Bakalářská práce je rozčleněna do čtyř kapitol. V první kapitole považuji za důležité, pro další výklad práce, vymezit základní pojmy veřejné správy, se kterými budu dále pracovat. Vysvětluji termíny správa, veřejná správa, členěná na státní správu a samosprávu, územní samospráva zastoupená samosprávou obecní a krajskou, reforma veřejné správy, decentralizace, dekoncentrace a subsidiarita. Druhá kapitola je

zaměřena na historický vývoj veřejné správy a územní

samosprávy v České republice. V této kapitole přibližuji vývoj veřejné správy na našem území, který přispěl k reformním procesům veřejné správy po roce 1989. V následující, třetí kapitole, se věnuji samotné reformě veřejné správy od roku 1989 v jednotlivých etapách, která nejprve přinesla zrušení národních výborů, vytvoření vyšších územně samosprávných celků, ukončení činnosti okresních úřadů a poté jejich následné převedení působnosti na ostatní orgány územní veřejné správy. Připomínám také reformu ústřední státní správy – její kroky k modernizaci. V závěrečné, čtvrté kapitole, se zabývám analýzou jednotlivých reformních procesů jak ústřední, tak i územní správy. Hodnotím dosavadní výsledky reformy, zda-li splnily očekávání a přinesly efektivnější územní veřejnou správu více dostupnější občanům.

7

1 VYMEZENÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY Cílem první kapitoly je seznámení s pojmy, o kterých tato práce pojednává. Zmíním pojmy jako správa, veřejná správa, státní správa, samospráva, územní samospráva, reforma veřejné správy, decentralizace, dekoncentrace a subsidiarita.

1.1 Správa Termín správa je obecný pojem, kterým se zabývá řada vědních disciplín, proto je obtížné tento pojem jednotně definovat. Správní věda pohlíží na termín správa jako na společenskou činnost, vykonávanou v určitém organizačním systému, zaměřenou na dosažení cílů stanovených řídícími orgány.1

Základní rozlišení správy představuje

rozdělení správy na správu soukromou a správu veřejnou, někdy nazývanou jako soukromoprávní a veřejnoprávní správa. Soukromá správa je správou soukromých záležitostí, kterou v soukromém zájmu vykonávají soukromé osoby. Proto je také soukromá správa spojována s hospodářskou aktivitou fyzických nebo právnických osob. Dle právní formy je také nazývána správou fiskální.2 Přestože k rozhodování soukromé správy není třeba předchozí zákonné úpravy, nesmí být v rozporu se zákonem. Rozhodování soukromé správy se řídí principem „co není zakázáno, je dovoleno“.3 Na rozdíl od soukromé správy správa veřejná, jak již sám název napovídá, má na starost správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu a to v oblastech sociální, kulturní, zdravotní, školské, dopravní aj. Veřejná správa je tak přísnější, daleko více podléhá kontrole a dozoru ze strany státu. V porovnání se soukromou správou se ta veřejná, neboli vrchnostenská, vykonávající veřejnou moc, řídí opačným principem „co není dovoleno, je zakázáno“.

1.2 Veřejná správa Než přistoupím k samotnému výkladu problematiky organizace veřejné správy

1

Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3. 2 Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, 1994. ISBN 80-7049-069-1. 3 Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3.

8

pokládám za důležité připomenout, že ústavní základy české veřejné správy tvoří Ústava České republiky, ústavní zákony, které spolu s Ústavou jako základním zákonem státu a Listinou základních práv a svobod zakládají ústavní pořádek v naší zemi. Veřejná správa jako celek není Ústavou upravena, s ustanoveními, která tvoří pro veřejnou správu bezprostředně platné právo, které má být konkretizováno zákonem, 4 se můžeme setkat v hlavě třetí o moci výkonné a v hlavě sedmé o územní samosprávě. Pojem „veřejná správa“ byl v minulosti nahrazován pojmem „státní správa,“ čímž Československý socialistický stát naznačoval, že jedině stát a jeho orgány jsou způsobilými a oprávněnými dbát o veřejný zájem a rozhodovat o tom, co je třeba učinit za účelem obecného blaha. V současnosti však stát není jediným subjektem, který rozhoduje o záležitostech veřejnosti. Část veřejné správy „svěřuje“ neboli přenáší na subjekty územní samosprávy, které jsou pověřeny samostatně vykonávat veřejnou správu na svěřeném úseku svým jménem a ve své působnosti. K dalším subjektům tvořícím veřejnou správu dále patří veřejnoprávní subjekty tzv. veřejnoprávní korporace, veřejné ústavy a podniky, veřejné fondy a nadace, fyzické a právnické osoby soukromého práva. Shrneme-li charakteristické znaky

veřejnoprávních korporací jako subjektů veřejné správy

podle Hendrycha,

můžeme říci:

1. Veřejnoprávní korporace je právnickou osobou, která je založena zákonem nebo jiným

vrchnostenským aktem na základě zákona, je způsobilá k majetkovým

úkonům a odpovědna za své závazky. 2. Veřejnoprávní korporaci je svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkoly. 3. Veřejnoprávní korporace je nezávislá na správních úřadech státu při plnění svých úkolů.5

Veřejné správě přikládáme různý význam podle toho, co chceme poznat a hodnotit. V zásadě vymezujeme veřejnou správu ve dvou pojetích. První pojetí veřejné správy je ve smyslu organizačním. Toto pojetí tvoří subjekty státní správy, které uskutečňují veřejnou správu v určitém organizačním systému. Druhé pojetí veřejné správy tzv. funkční pojetí zahrnuje specifickou výkonnou činnost veřejné správy uskutečňovanou prostřednictvím jeho subjektů. Toto pojetí je 4 5

Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, 1994. ISBN 80-7049-069-1. Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, 1994. ISBN 80-7049-069-1.

9

hlavně zaměřeno na organizování chodu veřejných záležitostí, poskytování služeb, chránění veřejných zájmů. Lze říci, že rámec veřejné správy ve funkčním pojetí je tak daleko širší než v pojetí organizačním.

1.2.1 Státní správa Od roku 1990 je veřejná správa v České republice uskutečňována dvěma velkými vzájemně se ovlivňujícími částmi, za prvé státní správou (přímou a nepřímou) a za druhé veřejnou samosprávou (územní samosprávou a zájmovou samosprávou).

Dělení veřejné správy je znázorněno na obrázku č. 1.

VEŘEJNÁ SPRÁVA

STÁTNÍ SPRÁVA

Přímá

SAMOSPRÁVA

Nepřímá

Územní

Zájmová

Obr. č. 1: Organizační dělení veřejné správy v ČR

Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem, přičemž v každé společnosti zorganizované ve stát, je státní správa nezastupitelnou součástí veřejné správy. Státní správa představuje jednu ze základních forem činnosti státu a to formu, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu.6 Výkonná moc v České republice je uzákoněna v Ústavě České republiky v hlavě třetí, která jednak pojednává o postavení prezidenta republiky, hlavě státu, ale také o vládě, jako o vrcholném orgánu výkonné moci. Vláda má postavení orgánu státní správy se všeobecnou působností. Tuto působnost vykonávají ústřední orgány státní správy ministerstva a další ústřední orgány státní správy.

6

Schelle, Karel. Reforma veřejné správy. Vysoká škola Karla Engliše Brno, 2002. ISBN 80-903089-6-1.

10

Co se týká postavení ústředních orgánů státní správy, je upraveno zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.7 V České republice působí v současné době tato ministerstva, vykonávající státní správu pro správní odvětví jako celek: Ministerstvo financí Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstvo kultury Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo spravedlnosti Ministerstvo vnitra Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo zemědělství Ministerstvo obrany Ministerstvo dopravy Ministerstvo životního prostředí. Činnost státní správy však není pouze výkonná, státní správa se také podílí na přípravě zákonů a

tvorbě politiky státu. O státní správě proto hovoříme jako o hierarchicky

organizované správě uplatňované na principu nadřízenosti a podřízenosti, která vyžaduje respektování určitých principů v činnosti státní správy.8 Na závěr této části bych ráda zmínila orgány státní správy, které vykonávají státní správu a to buď přímou formou nebo nepřímou formou. Přímo vykonávají státní správu ústřední orgány státní správy (ministerstva a další ústřední orgány státní správy) a územně dekoncentrované orgány státní správy, o nichž bude pojednáno dále.

7

Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2001. ISBN 80-210-2763-0. Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3.

8

11

Další

ústřední orgány státní správy zajišťující některé specializované úseky např:

katastrální záležitosti, správu státních hmotných rezerv aj. tvoří:

Český statistický úřad Český úřad zeměměřičský a katastrální Český báňský úřad Úřad průmyslového vlastnictví Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Správa státních hmotných rezerv Státní úřad pro jadernou bezpečnost Národní bezpečnostní úřad Energetický regulační úřad Úřad vlády České republiky Český telekomunikační úřad.

Do druhé skupiny, které vykonávají státní správu nepřímo, tzn. na základě delegace či propůjčení výkonu státní správy, patří územně samosprávné celky – obce nebo vyšší územně samosprávné celky – kraje. Konkrétně se můžeme setkat s výkonem státní správy pověřeným obcím nebo

krajům při sčítání lidu, volbách do obecního, krajského

zastupitelstva aj.

1.2.2 Samospráva Samospráva na rozdíl od státní správy uskutečňuje veřejnou správu jinými veřejnoprávními subjekty než státem, které při výkonu správy spravují samy sebe, tzn., že rozhodují o vlastních záležitostech na základě svých potřeb a ze své vůle. Samospráva tak není založena na principu nadřízenosti a podřízenosti, ale na principu demokratického kolegiálního rozhodování většiny, jejichž společná vůle tvoří rozhodnutí

orgánu

(např. zastupitelstva, rady obce, kraje).9 Tím se zásadně liší samosprávný orgán volen občany od orgánu státní správy ustanoveným jmenováním (konkrétně se může jednat 9

Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2006. ISBN 80-210-3600-1.

12

o jmenování ministrů). Samosprávu v současné době členíme na územní a zájmovou.

Územní samospráva Územní samosprávu v České republice představují obce (nejnižší úroveň) jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Nejnižší úroveň samosprávy, tedy na úrovni obcí, označujeme jako místní samosprávu. Právo na místní samosprávu je považováno ze jedno ze základních práv místních společenství. Toto právo má své ústavní zakotvení, pod termínem „územní samospráva“, se skrývá jedna ze samostatných mocí ústavního systému10 vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Pojednání o místní samosprávě nalezneme v Ústavě České republiky v hlavě první a rovněž v hlavě sedmé, která se přímo územní samosprávou zabývá. Česká republika se k obnově místní samosprávy začala opět navracet na počátku devadesátých let s cílem přiblížit správu občanům. Pozitivní dopad na vývoj místní samosprávy v naší zemi mělo bezesporu přistoupení České republiky k Evropské chartě místní samosprávy v květnu 1998.11 Evropská charta místní samosprávy, která vymezuje správní dohled nad činností místní samosprávy, je považována za východisko decentralizace státní moci a veřejné správy. Priority Charty spatřujeme

nejen v nezávislosti samosprávy bez zasahování vlády do rozhodování

samospráv, ale také v zajištění práv a ochrany místní samosprávy, to znamená umožnit tak občanům zapojit se do rozhodování samosprávy. Nejdůležitějšími články územní samosprávy v České republice jsou obce a kraje.

Obce Postavení obcí je charakterizováno v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) tak, že obec jako základní územní samosprávní společenství občanů tvoří územní celek,

10

Mates, Pavel; Pomahač, Richard. Reforma veřejné správy. Aspi, a. s., 2007. ISBN 978-80-7357-300-3. Postránecký, Josef; Vališ, Karel. Vybrané úmluvy a základní dokumenty Rady Evropy a Evropské unie. Masarykova univerzita Brno, 1998. ISBN 80-210-1904-2. Evropská charta místní samosprávy byla přijata Radou Evropy 15. října 1985 ve Štrasburku a v platnost vstoupila v roce 1988. Charta neobsahovala závazné části, které si musel členský stát Rady Evropy, který k Chartě přistoupil, respektovat, pouze určovala povinnost vybrat podle daných pravidel ze souboru závazných částí alespoň 20 odstavců, kterými se členský stát bude řídit. Tím měly evropské státy možnost přizpůsobit se evropskému standardu místní samosprávy. 11

13

který je vymezen hranicí území obce. Obec je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a v právních vztazích vystupuje vlastním jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů.12 Obce mají právní zakotvení v Ústavě České republiky v hlavě sedmé, která jednak stanoví postavení obcí

a také vymezuje nejvyšší samosprávný orgán obce – neboli

13

zastupitelstvo.

Zastupitelstvo obce tak vykonává svěřené nejdůležitější pravomoci v oblasti samostatné působnosti obce. K ostatním orgánům obce patří rada obce (výkonný orgán, zodpovědný za svou činnost zastupitelstvu), starosta (zastupující obec navenek a odpovědný za výkon své funkce zastupitelstvu), obecní úřad, tvořen starostou, místostarostou (či místostarosty), tajemníkem úřadu a zaměstnanci obecního úřadu (plnící úkoly jak v oblasti samostatné působnosti tak v přenesené působnosti) a zvláštní orgány obce, komise (zřizované radou obce), nebo výbory (zřizované zastupitelstvem obce).

Obce můžeme členit na městys, město nebo statutární města. Městys je označení pro historický typ obcí.14 Obec, která měla oprávnění užívat označení městys před dnem 17. května 1954, je městysem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny.

Městem

je obec, která má alespoň 3000 obyvatel a pokud tak stanoví předseda

Poslanecké sněmovny po předchozím vyjádření vlády. Obec, která byla městem před 17. květnem 1954 a v současné době nesplňuje podmínku počtu obyvatel, je městem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. V tom případě se k žádosti nevyjadřuje vláda.15

Statutární města jsou města určená zákonem, mohou se členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.16 Členění městských obvodů a městských částí je upraveno statutem v obecně závazné vyhlášce města. 12

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů Viz ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 14 Městys je typ obce, který velikostí i významem stojí mezi městem a vsí. V minulosti to byla sídla , kterým bylo právem uděleno pořádat týdenní a dobytčí trhy. 15 Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-096-3. 16 Statutárními městy jsou: Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná a Mladá Boleslav. 13

14

Každá obec je charakterizována třemi základními aspekty a to: občany, územím a působností. Občanem

obce rozumíme fyzickou osobu se státním občanstvím České republiky,

hlášenu k trvalému pobytu v obci.17 Území obce představují jednotlivé části území České republiky. Každá obec má jedno nebo více katastrálních území. Dvě nebo více obcí, které spolu sousedí, se pak mohou na základě dohody sloučit. Rovněž se obec může na základě dohody připojit k jiné obci, se kterou sousedí a část obce může být také oddělena. Vymezení působnosti obce se týká právně vymezeného okruhu společenských vztahů, který zahrnuje předmět, obsah a rozsah činností, v nichž obec realizuje svoji pravomoc.18 Obce pak mohou vykonávat jednak samostatnou působnost nebo přenesenou působnost.

V souvislosti se samostatnou působností – obec spravuje záležitosti samostatně. Jedná se o samosprávnou činnost obce, do které smí stát zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Co se týká přenesené působnosti, hovoříme o dekoncentrované státní správě svěřené obcím zákony. Pro svěřený výkon státní správy v rámci přenesené působnosti je nutno rozlišit na základě rozsahu přenesené působnosti obce ještě na: •

obce I. stupně

•

obce s pověřeným obecním úřadem II. stupně

•

obce s rozšířenou působností III. stupně.

U obcí I. stupně se jedná o výkon státní správy v základním rozsahu bez ohledu na velikost, počet obyvatel či personální obsazení obecního úřadu. Obce s pověřeným obecním úřadem – obce II. stupně, vykonávají přenesenou působnost v širším rozsahu nejen pro svá území, ale i pro území dalších obcí. Poslední, tzv. obce s rozšířenou působností III. stupně, jsou pověřeny výkonem státní správy v širším rozsahu. Touto činností je pověřeno v České republice 205 obcí. 17 18

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (§16). Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2001. ISBN 80-210-2763-0.

15

Kraje Kraje, neboli vyšší územně samosprávné celky, byly zřízeny na území České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění předpisů pozdějších, k 1. 1. 2000.19 Tento zákon ustanovil 14 vyšších územních samosprávných celků, stanovil jejich sídla a zároveň vymezil jejich území.20 Postavení krajů a činnost krajů představuje zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění předpisů pozdějších. Zákon o krajích naplňuje princip, že kraj, jako územní samosprávné společenství občanů, které má právo na samosprávu, vystupuje jako veřejnoprávní korporace, která má vlastní majetek a nese odpovědnost z těchto vztahů.21 Stejně jako obce, tak i kraje, vykonávají jak samostatnou tak přenesenou působnost. V samostatné působnosti kraje spravuje kraj záležitosti, které se týkají kraje v rámci zákonů samostatně, bez přímého nařizování ze strany státu.22 Kraje usilují především o uspokojování potřeb svých občanů a o všestranný rozvoj území kraje. Přenesená působnost kraje znamená pro kraj výkon státní správy stanovený zákonem. Krajské zřízení je samostatně spravováno zastupitelstvem. K dalším orgánům kraje dále patří rada kraje (tvořena hejtmanem, náměstkem či náměstky hejtmana a dalšími členy rady), hejtman kraje (zastupující kraj navenek a odpovědný zastupitelstvu kraje), krajský úřad (tvořen ředitelem a zaměstnanci kraje).23 Územní správa je od ukončení činnosti národních výborů v roce 1990 představována nejen obcemi a kraji, ale také okresními úřady, jako územně nejnižšími orgány státní správy se všeobecnou působností. K těmto

zvláštním

orgánům,

představovaným

jako

územně

dekoncentrované

(specializované) orgány státní správy patří finanční úřady, celní úřady, úřady práce, katastrální úřady, okresní správy sociálního zabezpečení a mnoho dalších. Tyto orgány státní správy jsou stanoveny zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. 19

Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2006. ISBN 80-210-3600-1. 20 Hlavní město Praha, Středočeský kraj, Jihočeský kraj, Plzeňský kraj, Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Vysočina, Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj, Zlínský kraj. 21 Zákon č. 129/2000 S., o krajích (krajské zřízení), ve znění předpisů pozdějších (§1). 22 Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2006. ISBN 80-210-3600-1. 23 Krajský úřad je členěn na odbory a oddělení, v oblasti samostatné působnosti plní úkoly, uložené zastupitelstvem nebo radou kraje a pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti, v oblasti přenesené působnosti kraje vykonává krajský úřad státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu kraje, §31, §57, §61 a §68.

16

Do dnešní doby evidujeme na našem území 76 okresů v 7 správních krajích a 10ti obvodech v Praze, které mají obdobnou funkci jako okresy v krajích.

Zájmová samospráva Přestože zájmová samospráva zaujímá ve veřejné správě důležité místo, není v Ústavě vůbec zmíněna. Zájmová samospráva zahrnuje samosprávu profesních komor, zejména zahrnuje advokátní komory, lékařské komory, hospodářské komory a mnohé jiné, které vykonávají určitý druh veřejné správy, která souvisí s danou profesí.

1.3 Reforma veřejné správy Reforma veřejné správy je dalším pojmem, kterým bych se chtěla v rámci první kapitoly zabývat. Termín „reforma veřejné správy“ lze definovat jako cílevědomou kvalitativní nebo kvantitativní změnu činnosti veřejné správy, která se týká větší části organizace. K reformám veřejné správy se přistupuje v případě, že veřejná správa nefunguje tak, jak by měla nebo je třeba veřejnou správu přizpůsobit ústavě. Co se týká reformy veřejné správy v České republice, řada kompetencí ze strany státu byla reformou přenesena na územní samosprávné celky, v první etapě došlo k přenosu kompetencí na nově vytvořené kraje, v etapě druhé na úroveň obcí a z nich zejména na obce s tzv. rozšířenou působností. Reformy mají pochopitelně důsledky ve vztahu k adresátům veřejné správy, ne všichni dokážou přijmout a vyrovnat se s novou situací, hlavně ti navyklí na určité stereotypy a kteří musí přijmout horší podmínky (příkladně jejich dřívější záležitosti budou náležet do působnosti jiného orgánu). Reforma veřejné správy v České republice, s cílem kvalitně plnit funkci veřejné služby občanům v demokratickém

právním

státě, využívala

k dosažení

těchto cílů

zásady decentralizace, dekoncentrace a uplatňování principu subsidiarity v činnosti veřejné správy.

17

1.4 Decentralizace, dekoncentrace, princip subsidiarity Nejdříve přiblížím termín centralizace – kdy výlučným subjektem veřejné správy je stát a jeho orgány. Část pravomocí může být delegována na nižší složky za předpokladu, že vyšší orgán je oprávněn zasahovat do celé působnosti podřízených orgánů. Daná rozhodnutí jsou přijímána výhradně na nejvyšší úrovni a na podřízené orgány jsou přenášena rozhodnutí z centra.

Decentralizace ve veřejné správě, na rozdíl od centralizace, je chápána jako přenechání neboli delegování části výkonu veřejné správy státem samostatným nižším subjektům, především orgánům územní i zájmové samosprávy, na které je přeneseno více úkolů, pravomoci a odpovědnosti. Takové orgány vykonávají veřejnou správu samostatně a z vlastní iniciativy.24

Dekoncentrace je potom rozdělení výkonu veřejné správy na více nižších orgánů stojících na stejné úrovni na základě hierarchického uspořádání. Rozlišujeme dekoncentraci vertikální a horizontální. Vertikální dekoncentrace znamená přesun působnosti a pravomoci z vyšší úrovně na úroveň nižší. Mezi úrovněmi pak existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, kdy ústřednímu správnímu úřadu je podřízen dekoncentrovaný orgán s celostátní působností. Naopak horizontální dekoncentrace se projevuje rozdělováním funkcí na stejné úrovni mezi více orgánů. Tyto orgány si nejsou navzájem nadřízeny a podřízeny, ale fungují na principu spolupráce a součinnosti (rozdělování ministerstev).25

Princip subsidiarity znamená řešení veřejných záležitostí na té úrovni, která má nejblíže k řešenému problému, tzn. k občanům. Orgány na vyšší úrovni by tak neměly rozhodovat o záležitostech, které spadají do kompetence orgánů na nižší úrovni.

24

Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-096-3. 25 Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-096-3.

18

2 HISTORICKÝ VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY V ČR

Územně správní členění státu má bezesporu dlouholetou historii. Pokud mám přiblížit

vývoj územní samosprávy na našem území, musím připomenout důležité

mezníky, kterými prošla naše republika a které tak přispěly k reformním procesům veřejné správy po roce 1989.

2.1 Veřejná správa v období středověku a osvícenského absolutismu V průběhu raného středověku se začaly utvářet na našem území základy ústřední státní správy a to již za panování českého knížectví od roku 1212. V té době správu státu vykonával panovník prostřednictvím vazalů, kteří vykonávali regionální státní správu na území, jehož centrem byl hrad a my hovoříme o centrální správní činnosti tzv. hradského systému.26 Úkolem tohoto centralizovaného systému bylo zajištění blaha tehdejší komunity. Centrální řízení bylo sice zachováno i později po vyhlášení tzv. „Statut knížete Konráda Oty“ v roce 1189, přesto přinesla „statuta“ alespoň oslabení moci panovníka. Nově vznikající patrimoniální správa, nazývána jako správa „vrchnostenská“ tak otevřela prostor novému výkonu správní činnosti s pomocí šlechticů. Šlechta vykonávala na našem území politickou, ekonomickou a soudní moc nad obyvatelstvem až do zrušení nevolnictví u nás v roce 1848. Dalšími institucemi, které omezovaly rozhodování panovníka byly od druhé poloviny třináctého století vznikající – zemský sněm a zemský soud.27 Zemský sněm byl pověřen především výběrem daní, zemský soud pak sloužil k posuzování sporů mezi šlechtou.

26

Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. ISBN 80-86754-37-5. 27 Tamtéž, str. 14.

19

Snahy o větší centralizaci státní správy dosáhly vrcholu v druhé polovině osmnáctého století v období osvícenského absolutismu, za vlády Marie Terezie (1740 – 1780) a jejího syna Josefa II. (1780 – 1790). Tehdejší byrokratické instituce bylo nezbytné přeměnit v souvislosti s úsilím o demokratizaci celé společnosti. Převratné události přinesly konec vrchnostenské správy a zavedení omezené územní samosprávy. Na úrovni ústřední státní správy pak byla zřízena rezortní ministerstva.28 Pozitivním přínosem v napjaté politické situaci bylo přijetí Stadionova obecního zřízení v roce 1849. Toto obecní zřízení poprvé zakotvilo zásadu svobodné obce jako základ svobodného státu. Mimo termín „místní obce“, které se tak již v minulosti staly základními správními jednotkami státu, se ve Stadionově obecním zřízení setkáváme ještě s termíny „okresní obce“ a „krajské obce“. Rovněž byla poprvé zakotvena statutární města – Praha, Brno, Liberec, Olomouc a Opava. Oktrojovaná ústava z roku 1849, která upravila organizaci veřejné správy na úrovni zemí, krajů a okresů pak

přispěla k výraznému posílení pravomocí velkých

administrativních jednotek – krajů. Krok zpět a návrat k centralizaci však opět přineslo období bachovského absolutismu. Postavení krajů v tomto období bylo značně oslabeno a v roce 1862, po přijetí prosincové ústavy, dochází na našem území zcela ke zrušení krajů.29 Na druhé straně se rušením krajů značně rozšířily pravomoce nejnižších orgánů – okresů.

2.2 Vývoj veřejné správy v českých zemích v období první republiky Územní samospráva se začala rozvíjet v českých zemích po vyhlášení samostatné Československé republiky v říjnu roku 1918. První zákon nového státu, zákon č. 11/1918 Sb., tzv. recepční zákon, převzal dosavadní říšské a zemské zákony a také nařízení, stejně jako samosprávné, státní a obecní úřady, aby

byla

zajištěna

kontinuita s rakousko

-uherským právním řádem a veřejnou správou.30

28

Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166. 29 Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3. 30 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166.

20

Orgány státní moci a státní správy se po vzniku Československa staly Národní výbory, kterým byly podřízeny veškeré správní úřady včetně policejních i soudních institucí. Národní výbory zasahovaly do pravomoci státních i samosprávných úřadů i proti vůli ústředních orgánů. Činnost Národních výborů však byla podle Schelleho značně nejednotná a bezkoncepční, proto došlo koncem roku 1918 k likvidaci Národních výborů.31 Nejednotná veřejná správa převzatá Československou republikou z rakouskouherské monarchie recepčním zákonem neodpovídala potřebám československého státu, proto bylo nutno řešit situaci reformou československé veřejné správy. Zmíněná reforma veřejné správy měla zajistit demokratizaci činnosti správních orgánů, nově rozdělit správní obvody a také zvýšit efektivnost orgánů státní správy.32

Přijatý župní zákon č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů, který byl přijat současně s ústavou Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb.), upravoval nový systém veřejné správy. Státní správou byli pověřeni na základě přijaté ústavy prezident republiky, vláda a ústřední orgány státní správy neboli ministerstva. Veškerá moc pak náležela vládě. Župní zákon však nepřinesl výrazné změny ve veřejné správě, proto nové vytvoření systému správy bylo schváleno tzv. organizačním zákonem č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Na základě organizačního zákona tak byla

naše země rozdělena na zemi Českou,

Moravsko-slezskou, Slovenskou a Podkarpatskoruskou. Státní správu v těchto zemích vykonávaly zemské úřady se sídly v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodu. Rozhodující postavení ve státní správě pak náleželo ministerstvu vnitra, jehož působnost spočívala převážně v zabezpečení bezpečnosti a dohledu nad veřejným pořádkem.33 Musím připomenout, že ministerstva byla tvořena samostatným odborem „prezidiálním“ a dalšími čtyřmi odbory, které se dále členily do 17 oddělení.

31

Likvidace Národních výborů byla usnesena dne 4. prosince 1918 na schůzi vlády z podnětu zahraničního výboru Národního shromáždění na návrh ministerského předsedy K. Kramáře. 32 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166. 33 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166.

21

Odbor prezidiální měl kromě samotného prezidia na starost hlavně správu podřízených úřadů ministerstvu, dále správu státních podniků spravovaných státem a také politických úřadů. Co se týká samotných odborů, první odbor byl pověřen záležitostmi státními, státoprávními, zákonodárnými a mezinárodními. Druhý odbor měl příkladně v kompetenci správu Sbírky zákonů a nařízení a správu Věstníku ministerstva vnitra. Třetí odbor řešil záležitosti státní bezpečnosti a policie. A poslední, čtvrtý odbor, měl na starost oddělení pojišťoven, spořitelen a společností s r.o.34

Vedle státní správy bych se chtěla také zmínit o organizaci obecní samosprávy třicátých let. Přijatý organizační zákon v oblasti obecné samosprávy přinesl postupné omezování působnosti obecních samosprávních orgánů nejen ve finanční oblasti. Obce byly pověřeny vypomáhat v činnosti úřadům finančním, dopravním, zdravotním, zemědělským, ale také soudním orgánům, státní či školské správě. Zajišťováním těchto činností na vlastní náklady se ale obecní samospráva dostávala zcela do podřízenosti státní správy.

2.3 Veřejná správa v českých zemích v období druhé republiky a protektorátu (1938-1945)

Přijetím mnichovské dohody 1. října 1938 byly v Československu značně oslabeny pozice parlamentní demokracie. Okupované území republiky bylo podrobeno hluboké krizi, které využilo jak Slovensko tak Podkarpatská Rus. Přijetím dvou ústavních zákonů, č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenska a č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi, se tak z republiky stala federace. Následné události ze 14. března 1939, kdy nacistická vojska překročila Československé státní hranice a prezident republiky Emil Hácha podepsal dohodu o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, došlo k definitivní likvidaci Československa.35 Tato dohoda jako právní základ protektorátu Čechy a Moravy, vydaná 16. března 1939 Adolfem Hitlerem, postavila území Československa jako součást německé říše. V čele protektorátu stál 34

Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166. 35 Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. ISBN 80-86754-37-5.

22

prezident, nejvyšším orgánem výkonné moci byla vláda. Zastáncem německé říše byl Hitlerem jmenovaný Říšský protektor, který zajišťoval bezpečnost a pořádek v Čechách a na Moravě dle zájmů říše. Co se týká centrální správy, byla zahájena reorganizace vlády a ministerstev. Tzv. „Hendrichovy správní reformy“ v roce 1942 přinesly nejen sloučení všech hospodářských ministerstev v „Ministerstvo hospodářství a práce,“ ale

byla také zřízena nebo

reformována tato ministerstva: „Ministerstvo lidové osvěty“, „Ministerstvo zemědělství a lesnictví“, „Ministerstvo dopravy a techniky“, „Ministerstvo školství“, „Ministerstvo vnitra“. V oblasti územní samosprávy byli v řadě obcí sesazeni starostové a nahrazeni německými komisaři. V květnu roku 1940 došlo k rozpuštění obecních zastupitelstev a okresních orgánů. Na základě vládního nařízení č. 51/1944 o úřednické správě obcí pak převzali vedení správy v obcích s více než 3 000 obyvateli úředničtí vedoucí a tím byla obecní samospráva zcela zlikvidována. Chtěla bych se

také zmínit o Prozatímním státním zřízení československé

republiky, neboli o Československém národním výboru, založeném 17. října 1939 v Paříži, který významně zasáhl do vývoje Československa. Tento výbor byl uznán spojeneckými velmocemi (Francií a Velkou Británií) jako orgán zastupující národy Československa v zahraničí.36 Prozatímní státní zřízení československé republiky v emigraci spravovalo záležitosti československého lidu až do konce války pod vedením prezidenta republiky Edvarda Beneše (formou vydávaných Ústavních dekretů vykonával zákonodárnou moc), exilové vlády a státní rady.37 Právě zmíněné Ústavní dekrety, vydávané prezidentem republiky, měly vliv na utváření systému veřejné správy a samosprávy. Musím připomenout také dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku ze 3. srpna roku 1944, který řešil problematiku právní kontinuity mezi státní správou z období první republiky a správním poválečným uspořádáním. Důležitým dekretem z hlediska významu pro poválečné formování parlamentarismu v osvobozené republice se stal další z dekretů - Ústavní dekret prezidenta republiky č. 18

36

Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166. 37 V čele exilové vlády stál předseda vlády podporován ministerstvy a to: Ministerstvem financí, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem sociální péče, Ministerstvem pro hospodářskou rekonstrukci, Ministerstvem obchodu, Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem spravedlnosti. Rovněž vznikl Nejvyšší kontrolní a účetní úřad. Státní rada, jako součást prozatímního státního zřízení, byla zřízena Ústavním dekretem č. 1, jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení v emigraci.

23

Úř. věst., o národních výborech a Národním shromáždění ze dne 4. prosince 1944.38 Dekret upravoval postavení a vznik prvního poválečného zákonodárného sboru. Po vydání Košického vládního programu39 pak další vydané vládní nařízení, č. 49/1945 Sb. o prvních volbách do okresních a zemských národních výborů, svěřilo výkon státní moci na úrovni jednotlivých zemí, okresů, měst a obcí Národním výborům. Charakteristické pro toto období bylo, že se více začaly projevovat tendence, které stále více opomíjely činnosti národních výborů jako orgánů samosprávy. Národní výbory nižších stupňů byly podřízeny národním výborům vyšších stupňů nejen ve výkonu státní správy, ale i samosprávy, což se pak výrazně prosazovalo i po únoru roku 1948. Zřetelné vítězství Komunistické strany ve volbách do Ústavodárného národního shromáždění

26. května 1946 výrazně ovlivnilo politický vývoj i veřejnou správu.

Přijetím Ústavy Československé republiky, v roce 1948, (nazývána jako Ústava 9. května) došlo definitivně k upravení organizace, struktury i kompetencí výkonu státní moci i organizaci veřejné správy.40 Zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, pak zrušil zemskou úroveň veřejné správy a tak přestaly existovat Moravskoslezská země, Česká země i Slovenská země. Zároveň zákon ustanovil nové územní organizace – 19 krajů41 (13 v českých zemích, 6 na Slovensku), které se dále členily na 270 okresů. Postavení Prahy bylo upraveno zvláštním zákonem.

38

Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-8686166. 39 První vyhlášený poválečný vládní program tzv. Košický vládní program ze dne 5. dubna roku 1945 pak vyjádřil předěl v dějinách národů související s porážkou hitlerovského fašismu a zánikem Protektorátu. Problematikou státní správy se zabývala V. kapitola programu, ve které stálo: „Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu, tvoří se v obcích, okresech a zemích jakožto nové orgány státní a veřejné správy lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu odvolatelné národní výbory budou v obvodech své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti a dbát vedle orgánu ústředních o veřejnou bezpečnost a zřídí si podřízený jim demokratický úřednický aparát. Vláda bude svou politiku uskutečňovat přes národní výbory a plně se o ně opírat. Všechny správní a násilnické orgány a instituce, vytvořené bývalými režimy okupantů a zrádců se zrušují, pro prozatímní správu obcí a okresů s většinou státně nespolehlivého, neslovanského obyvatelstva budou určeny správní komise. Osvobozený lid vyšle do národních výborů své nejlepší představitele, nehledě na to, jsou-li nebo nejsou-li příslušníky některé politické strany, kteří se však osvědčili v boji proti cizáckým vetřelcům a zrádcům a svými činy dokázali a dokazují skutečně vlastenecké cítění a demokratické přesvědčení. Zároveň však bude lid a vláda bedlivě střežit, aby se do národních výborů nevetřely živly, které spolupracovaly s okupanty, podporovaly zrádce a ve službách nepřítele si získaly mrzké výhody.“ 40 Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. ISBN 80-86754-37-5. 41 V českých zemích byly zřízeny tyto kraje: Pražský, Českobudějovický, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Hradecký, Pardubický, Jihlavský, Brněnský, Olomoucký, Gottwaldovský, Ostravský.

24

Krajské národní výbory byly podřízeny vládě, jejich výkonné orgány (Plénum, Rada) pak příslušnému národnímu výboru a ministerstvu vnitra. Výkonnými složkami krajského národního výboru byli mimo radu také předseda, referenti a komise. Členy Rady tvořili spolu s předsedou náměstkové a referenti. Co se týká výkonu správní činnosti, ten pak náležel jednotlivým referátům v jejichž čele stál volený referent a přednosta referátu.

Významné postavení zaujímal tajemník krajského národního výboru, ustanoven do této funkce ministerstvem vnitra. Tajemník ovlivňoval práci Rady, zastupoval předsedu, byl představeným zaměstnanců krajského národního výboru.42

Znázornění orgánů veřejné správy po roce 1949 můžeme vidět na obrázku č.2.

Vláda Krajské národní výbory ----- Plénum

Praha: Ústřední národní výbor

Rada Předseda Náměstci Tajemník

Komise Odbory Referenti Přednostové

Okresní národní výbory

Místní národní výbory

Obvodní národní výbory

Městské národní výbory

Obr. č. 2: Územní orgány veřejné správy po roce 1949

42

Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní Praha, 2001. ISBN 80-86419-13-4.

25

Přijetím ústavních zákonů č. 12/1954 Sb., o národních výborech a zákonem č.13/1954 Sb., o národních výborech, byly potvrzeny krajské, okresní, městské, obvodní a místní národní výbory. 43 Následnou další úpravou národních výborů zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, které zachovalo dělení na kraje, okresy a obce, avšak počet krajů44 se snížil z 19-ti na 10 (v českých zemích na 7) a počet okresů ze 180-ti na 76 (v českých zemích). Nové „kraje“ byly v českých zemích tvořeny těmito okresy:

Středočeský kraj zahrnoval okresy: Praha-východ, Praha-západ, Benešov, Kutná Hora, Kolín, Mladá Boleslav, Nymburk, Mělník, Kladno, Rakovník, Beroun a Příbram. Západočeský kraj zahrnoval tyto okresy: Plzeň, Klatovy, Rokycany, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb, Tachov a Domažlice. Jihočeský kraj zahrnoval okresy: České Budějovice, Tábor, Písek, Strakonice, Prachatice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec a Pelhřimov. Severočeský kraj sdružoval okresy: Ústí nad Labem, Chomutov, Most, Teplice, Louny, Děčín, Litoměřice, Česká Lípa, Liberec a Jablonec nad Nisou. Východočeský kraj sdružoval okresy: Hradec Králové, Pardubice, Chrudim, Havlíčkův Brod, Jičín, Semily, Trutnov, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a Svitavy. Jihomoravský kraj zahrnoval okresy: Brno, Jihlava, Třebíč, Znojmo, Břeclav, Hodonín, Uherské Hradiště, Gottwaldov (Zlín), Kroměříž, Vyškov, Prostějov, Blansko a Žďár nad Sázavou. Severomoravský kraj zahrnoval okresy: Ostrava, Olomouc, Přerov, Nový Jičín, Vsetín, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Bruntál a Šumperk. Shrneme-li poznatky o vzniku prvního krajského zřízení na území naší republiky, lze závěrem říci, že zavedení krajského zřízení bylo nejvýznamnějším zásahem do struktury výkonu veřejné správy, k němuž v období let 1945 až 1990 u nás došlo. Zvolený systém řízení práce národních výborů se ukázal ale jako nevhodný, vzhledem k tomu, že 43

Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3. 44 Tímto zákonem v českých zemích byly zřízeny kraje: Středočeský se sídlem v Praze, kraj Jihočeský se sídlem v Českých Budějovicích, kraj Západočeský se sídlem v Plzni, kraj Severočeský se sídlem v Ústí nad Labem, kraj Východočeský se sídlem v Hradci Králové, kraj Jihomoravský se sídlem v Brně, kraj Severomoravský se sídlem v Ostravě.

26

podřízené nižší národní výbory vyšším národním výborům neměly možnost samostatné působnosti a zájem občanů o práci národních výborů se tak snížil. V některých oblastech přineslo krajské zřízení nejen přerušení historických vazeb, ale také negativní zásah do infrastruktury (např. Jihlavský kraj). Některá města ztratila změnou územního členění postavení kraje, což mělo za následek vyhrocení vztahů. Rovněž občané nepřijali pozitivně utvoření velkých okresů, které se jim staly vzdálenější pro řešení jejich záležitostí.

Ani přijetí dalšího zákona č. 65/1960 Sb., o národních výborech, který charakterizoval národní výbory jako orgány, jejichž povinností bylo zabezpečit komplexní rozvoj v rámci územní působnosti pomocí „centrálního státního plánu rozvoje“, nebylo úspěšné a neobešlo se

bez komplikací. Ukázalo se, že centrální plán rozvoje nebyl

schopen zahrnout všechny sféry a oblasti, které patřily do „komplexního rozvoje“ regionu či obce.45 Je nutno připomenout také postavení Komunistické strany Československa, která vedoucí úlohu realizovala nejen ve společnosti, ale také v oblasti veřejné správy. Nový zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, který vzešel právě na XIII. sjezdu této strany, upozornil na potřebu zvýšení působnosti městských a místních národních výborů, čímž byla nadále zachována třístupňová soustava národních výborů na úrovni krajů, okresů a obcí.

2.4 Vývoj veřejné správy po roce 1968 Výrazné změny ve vývoji státoprávního uspořádání Československa i v organizaci správních orgánů přinesl ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ze dne 27. října 1968. Na základě tohoto zákona byla Československá republika členěna na území České socialistické republiky a území Slovenské socialistické republiky. Federální shromáždění, jako nejvyšší orgán státní moci a jediný zákonodárný sbor Československé republiky, poprvé tvořily dvě rovnoprávné sněmovny a to Sněmovna lidu (200 poslanců) a Sněmovna národů (150 poslanců).46

45

Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. ISBN 80-86754-37-5. 46 Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní Praha, 2001. ISBN 80-86419-13-4.

27

Přijetím dvou ústavních zákonů federální vládou, č.171/1968 Sb., o zřízení federálních ministerstev a federálních výborů ze dne 19. prosince 1968

a č. 172/1968 Sb., o

federálních výborech ze dne 19. prosince 1968, byla zřízena tato ministerstva a federální výbory. Ministerstva: Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo národní obrany Ministerstvo vnitra Ministerstvo plánování Ministerstvo finance Ministerstvo zahraničního obchodu Ministerstvo práce a sociálních věcí. Federální výbory: pro ceny pro technický a investiční rozvoj pro průmysl pro zemědělství a výživu pro dopravu pro pošty a telekomunikace pro tisk a informace. Co se týká postavení regionálních, územních orgánů veřejné správy, ty patřily zákonem o československé federaci do kompetencí České národní rady. Česká národní rada hned po zahájení své činnosti zřídila

zákonem č. 2/1969 Sb., ze dne 8. ledna 1969,

ministerstva v čele s českou vládou. Ministerstvo plánování Ministerstvo financí Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo výstavby a techniky Ministerstvo školství Ministerstvo kultury Ministerstvo pro mládež a tělesnou výchovu Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo spravedlnosti 28

tato

Ministerstvo vnitra Ministerstvo průmyslu Ministerstvo stavebnictví Ministerstvo zemědělství a výživy Ministerstvo lesního a vodního hospodářství Ministerstvo dopravy Ministerstvo pošt a telekomunikací Ministerstvo obchodu. Konečnou úpravu dostala ministerstva zákonem č. 126/1970 Sb., o opatřeních v soustavě federálních ústředních orgánů, kdy byly nahrazeny federální výbory federálními ministerstvy. Toto rozčlenění ministerstev pak zůstalo až do roku 1990.

Zákonem č. 126/1970 Sb., působila ve federaci tato ministerstva: Federální ministerstvo zahraničních věcí Federální ministerstvo národní obrany Federální ministerstvo vnitra Federální ministerstvo finance Federální ministerstvo zahraničního obchodu Federální ministerstvo práce a sociálních věcí Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj Federální ministerstvo paliv energetiky Federální ministerstvo hutnictví a strojírenství Federální ministerstvo zemědělství a výživy Federální ministerstvo dopravy Federální ministerstvo spojů. Stát, jako rozhodující subjekt, se podílel jak na stanovení pravidel, dohledu, tak i rozhodujícím způsobem na organizaci i na řízení.

Národní výbory měly sice své

kompetence, ale bez odpovědnosti. Proto základním problémem organizace a výkonu centrální státní správy i orgánů, které vykonávaly státní správu v nižších územních celcích v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, se stalo řízení ekonomiky.

29

Činnost národních výborů v období federace lze hodnotit jako výkon profesně i odborně nezpůsobilý. V malých obcích, nebyly zřízeny odbory, které by nabízely kvalifikované pracovníky, proto postupně docházelo ke snížení počtu obcí a vytvoření větších územně správních celků tzv. střediskových obcí, ve kterých pak působily místní národní výbory s rozšířenou pravomocí. V tomto období působily tři typy místních národních výborů: •

místní národní výbory s působností pro několik obcí

•

místní národní výbory s rozšířenou kompetencí (střediskové obce)

•

ostatní místní národní výbory – výbory působící bez rozšíření kompetencí v jedné obci.47

Až do roku 1989, kdy došlo k likvidaci totalitního režimu, odstranění vlády jedné strany a nastolení demokracie, nedošlo k novému státoprávnímu uspořádání.

3 REFORMA VEŘEJNÉ SPRÁVY V ČESKÉ REPUBLICE Teprve politická a ekonomická situace v České republice, v listopadu roku 1989, nastartovala reformu veřejné správy, v té době federativního státu Československé socialistické republiky. Jedním z důvodů, proč vůbec došlo k reformě územní veřejné správy, bylo dlouhodobě nevyhovující územně správní uspořádání. Reforma

představovala

nejen

přestavbu

dřívější

centralizované

státní

správy,

v decentralizovanou veřejnou správu, ale také zásadní reformu činností správy, výměnu správních aparátů a také proměnu chování pracovníků veřejné správy ovlivněné totalitní dobou. Nejprve v krátkosti přiblížím jednotlivé fáze reformy veřejné správy, které pak následně více rozpracuji a zhodnotím. Reforma veřejné správy byla zahájena reformou územní správy. Mimo to řešila problémy modernizace ústřední státní správy a zvýšení kvality fungování veřejné správy. 47

Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní Praha, 2001. ISBN 80-86419-13-4.

30

Aby mohly být realizovány operativní funkce v územní správě, muselo dojít k potlačení operativních funkcí ve správě ústřední. První fáze reformy přinesla zrušení národních výborů a následné obnovení obecního zřízení v oblasti samosprávy a zřízení okresních úřadů v oblasti státní správy. Ve druhé fázi reformy bylo nejvýznamnějším krokem zřízení 14 vyšších územních samosprávných celků, v roce 2000, na základě ústavního zákona o zřízení vyšších územních samosprávných celků.

Výčet okresů v krajích v České republice znázorňuje graf č. 1.

Počet okresů v krajích v ČR

Kraj

Počet okresů

Vysočina Jihočeský Jihomoravský Karlovarský Královéhradecký Liberecký Moravskoslezský Olomoucký Pardubický Plzeňský Středočeský Ústecký

5 7 7 3 5 4 6 5 4 7 12 7

Zlínský

4

Celkem:

76

Vysočina Jihočeský Jihomoravský 9%

5%

7%

Karlovarský 9%

Královéhradecký 9%

16%

Liberecký Moravskoslezský

4% 9%

5%

7%

8%

5%

7%

Olomoucký Pardubický Plzeňský Středočeský Ústecký Zlínský

Graf č. 1: Počet okresů v krajích v ČR

Další reformní období přineslo přijetí zákona o státní službě, tzv. zákona č. 218/2002 Sb., Služební zákon, proběhla reforma v oblasti řízení ve veřejné správě, reorganizace veřejných financí, regulatorní reforma, úprava poměru zaměstnanců veřejné správy zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících, a byla dokončena reforma územního uspořádání.

3.1 Východiska reformy veřejné správy Reforma veřejné správy neboli obnova územní samosprávy v naší zemi vycházela jednak z Evropské charty místní samosprávy, která vychází z principů

subsidiarity a

decentralizace, které jsou přípravou pro vstup do Evropské unie, ale také ze zkušeností 31

některých evropských států, které již prošly reformou veřejné správy. Řadíme k nim země: Finsko, Irsko, Kanada, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Nový Zéland aj.

Aby se reformy ubíraly správným směrem, dohlíží na ně mezinárodní i nadnárodní organizace, které na základě svých zpráv a mezinárodního srovnání kladně přispívají k vytváření optimálního prostředí v zemích, ve kterých reforma probíhá. Lze jmenovat Světovou organizaci, Světovou banku, Evropskou unii, OECD (Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj).48

Chtěla bych přiblížit činnost organizace OECD, jejímž posláním je: 1. působit k dosažení nejvyššího udržitelného ekonomického rozvoje, zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně v členských zemích při udržení finanční stability a přispět tak k rozvoji světové ekonomiky, 2. přispívat ke zdravé ekonomické expansi členských i nečlenských zemí v procesu ekonomického rozvoje, 3. přispívat k expansi světového obchodu na multilaterální, nediskriminační základně, v souladu s mezinárodními povinnostmi.49

V rámci organizace OECD byl v roce 1990 zřízen orgán, který se rovněž věnuje otázkám veřejné správy. Jde o Public Management Service, který se svým Výborem PUMA vydává pravidelně přehledy o reformních aktivitách členských států.50 Další program

podporující země v reformách veřejné správy je program SIGMA –

Support for Improvement in Governance and Management in Central and Eastern European Countries, který vznikl v roce 1992.

Nyní přistoupím již k samotné reformě veřejné správy v České republice.

3.2 První fáze reformy První fáze reformy v České republice

48

přinesla posílení územní samosprávy,

Organizace OECD vznikla 30. září 1961, je organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj ve správních reformách. V současné době má 29 členů. Na základě ekonomických výsledků, které měly zaručit ekonomickou stabilitu, se členem stala také 21. prosince 1995 Česká republika. 49 Vidláková, Olga; Pomahač Richard. Reformy veřejné správy. 1. vyd. Pardubice, 2000. ISBN 80-7194290-1. 50 webové stránky PUMA/OECD lze najít na Internetu: http://www.oecd.org/puma

32

tolik potlačované v období demokratického centralismu, daného komunistickou stranou. Prvním reformním krokem bylo zrušení krajských národních výborů k 31. prosinci 1990 a také ukončení činnosti národních výborů všech stupňů k 29. listopadu roku 1990. Změnou ústavního zákona č. 293/1990 Sb., o změně ústavního zákona o československé federaci, pak Česká národní rada přijala zákony č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zákon), zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech a zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, které se staly právními východisky k této první fázi decentralizace v České republice.51 Co se týká územní samosprávy, národní výbory byly nahrazeny na základním stupni obcemi a na stupni vyšším, neboli okresním, pak byly zřízeny okresní úřady jako orgány státní správy se všeobecnou působností v rámci okresů. V okresech i krajích navíc působily tzv. dekoncentrované orgány státní správy pro některé úseky státní správy. (např. finanční úřady, pracovní úřady, celní úřady a další). To znamená, že státní správa na krajském stupni stále existovala, ale v rozdílných územních obvodech a s nízkým stupněm koordinovanosti. V oblasti ústřední státní správy byly provedeny strukturální změny, především bylo zřízeno deset nových ministerstev a naopak devět jich bylo zrušeno. Pro další období se vláda zavázala v rámci reformy veřejné správy pokračovat ve správní reformě a navrhla: 1. zvýhodnit

způsob

právní

působnosti

ministerstev

a

jiných

ústředních

správních úřadů, 2. zrušit prováděcí právní předpisy, 3. zjednodušit vnitřní organizaci ministerstev, 4. zkvalitnit kvalifikace státních úředníků.

Také další dva dokumenty, ze prvé koaliční dohoda (podepsaná 27. června 1996 koaličními stranami ODS, KDU-ČSL a ODA) a za druhé programové prohlášení vlády, se staly důležitými východisky pro další postup v oblasti státní správy a samosprávy. V tzv. koaliční dohodě se koaliční strany zavázaly: zřídit regionální samosprávu, revidovat kompetence všech institucí veřejné správy, připravit změnu zákona o rozpočtových pravidlech a připravit zákony o státní službě, o majetku státu a základní soukromoprávní

51

Vidláková, Olga; Pomahač Richard. Reformy veřejné správy. 1. vyd. Pardubice, 2000. ISBN 80-7194290-1.

33

kodexy. Programové prohlášení vlády mělo za cíl zefektivnit veřejnou správu s důrazem na decentralizaci rozhodování a omezit byrokracii v úřadech. Avšak neshody uvnitř koaliční strany v roce 1997 přinesly demisi vlády a tím byla odložena řešení již započaté reformy v naší zemi.

Na pomalé tempo reformy veřejné správy v naší zemi reagovala

Evropská unie

předložením výhrad, v červenci roku 1997. Upozornila na:

stále neexistující regionální samosprávu,

neexistující právní úpravy postavení veřejných zaměstnanců, tzn. neexistující zákon o státní službě,

nedostatky v systému a funkčnosti státní správy,

neexistující strategii reformy veřejné správy.52

Nástup další vlády přinesl závazek na základě předložení programového prohlášení vládě, ve kterém si tato vláda stanovila následující priority a to:

předložení návrhu o státní službě,

připravení daňové a rozpočtové reformy, posílení ekonomické kompetence místních a krajských samospráv,

naplnění ústavního zákona o vytvoření VÚSC z prosince 1997,

předložení návrhů zákonů umožňující rozšířit spoluúčast občanů (referendum, ombudsman).

Vláda se také zavázala posílit kompetence obcí tak, aby mohly účinněji zasahovat do vytváření uspokojování potřeb občanů a to návrhem koncepce reformy veřejné správy, který vláda v květnu roku 1999 schválila. Předmětem koncepce reformy veřejné správy bylo mimo jiné:

52 53

omezení příliš centralistického systému daňového určení,

další fáze decentralizace a dekoncentrace státní správy,

zvýšení efektivnosti výkonu veřejných služeb,

zkvalitnění výkonu veřejné správy prostřednictvím moderních forem a nástrojů,

propracování sjednoceného systému přípravy pracovníků ve veřejné správě.53

Pomahač, Richard; Vidláková, Olga. Veřejná správa., C.H.Beck Praha, 2002. ISBN 80-7179-748-0. Pomahač, Richard; Vidláková, Olga. Veřejná správa., C.H.Beck Praha, 2002. ISBN 80-7179-748-0.

34

3.3 Druhá fáze reformy Dá se říci, že další vláda předložením návrhu zákonů k provedení ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (krajů) v listopadu 1999 významně napomohla k dokončení druhé etapy decentralizace státní správy. Dlouholeté očekávání a následné přijetí zákona o krajích a stanovení termínů voleb do zastupitelstev krajů

přineslo vedle právního i faktické naplnění ústavně právního

předpokladu existenci tzv. vyšších územně samosprávných celků - krajů.

Současně se zákonem o krajích, zákonem č. 129/2000 Sb., (krajské zřízení), byly přijaty Parlamentem a následně publikovány ve Sbírce zákonů tyto další zákony: •

zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)

•

zákon č. 130/2000Sb., o volbách do zastupitelstev krajů

•

zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze

•

zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech

•

zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů

•

zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech

•

zákon č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů, v souvislosti s přijetím zákona o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích

•

zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům

•

zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje

•

zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů54

Nové samosprávné orgány, které začaly fungovat od listopadu roku 2000 ve čtrnácti krajích, měly naplnit cíle druhé fáze reformy, tzn. měly za prvé nahradit centralizované systémy decentralizovanými, ve kterých bude poskytování služeb umístěno blíže místům vlastní realizace služeb a umožnit tak zpětnou vazbu od klientů a za druhé umožnit delegování rozhodnutí z centrální úrovně veřejné správy na nižší stupně správy. Jmenovitě se to týkalo těchto vyšších územně samosprávných celků:

54

Vidláková, Olga; Pomahač Richard. Reformy veřejné správy. 1. vyd. Pardubice, 2000. ISBN 80-7194290-1.

35

1. Hlavní

město

Praha,

vymezený

územím

hlavního

města

Prahy,

2. Středočeský kraj se sídlem v Praze, vymezený územím okresů Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Prahazápad, Příbram a Rakovník, 3. Budějovický kraj se sídlem v Českých Budějovicích, vymezený územím okresů České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor, 4. Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, vymezený územím okresů Domažlice, Klatovy, Plzeň- město, Plzeň-jih, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov, 5. Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech, Cheb,

vymezený územím

okresů

Karlovy Vary a Sokolov,

6. Ústecký kraj se sídlem v

Ústí nad Labem,

vymezený

územím

okresů

Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí nad Labem, 7. Liberecký kraj se

sídlem v Liberci, vymezený územím okresů Česká Lípa,

Jablonec nad Nisou, Liberec a Semily, 8. Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, vymezený územím okresů Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov, 9. Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích, vymezený územím okresů Chrudim, Pardubice, Svitavy, a Ústí nad Orlicí, 10. Jihlavský kraj se sídlem v Jihlavě, vymezený územím okresů Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou, 11. Brněnský kraj se sídlem v Brně, vymezený územím okresů Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo, 12. Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci, vymezený územím okresů

Jeseník,

Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk, 13. Ostravský kraj se sídlem v

Ostravě,

vymezený územím

okresů

Bruntál,

Frýdek- Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-město, 14. Zlínský kraj se sídlem

ve Zlíně,

vymezený

územím

okresů

Kroměříž,

Uherské Hradiště,Vsetín a Zlín.

Následnou účinností zákona č. 176/2001 Sb., potom došlo ke změně názvů Budějovického kraje na Jihočeský kraj, Jihlavského kraje na kraj Vysočina, Brněnského kraje na

36

Jihomoravský kraj a Ostravského kraje na Moravskoslezský kraj.55 Obrázek č. 3 znázorňuje mapu krajů v České republice

Obr. č. 3: Kraje v České republice

Při zhodnocení vytvoření krajů lze konstatovat, že tyto vzniklé územně samosprávné celky byly příliš malé a nevyhovující, jak se později ukázalo, pro poskytování pomoci z fondů Evropské unie. Další komplikací bylo, že se vznikem nových samosprávných krajů nebyly zrušeny kraje z roku 1960 stanovené zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. Konečné vymezení orgánů územní samosprávy pak přinesl až Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., tzv. Ústava České republiky, která stanovila obce jako nižší územní samosprávní celky a kraje jako vyšší územní samosprávní celky. Druhá fáze reformy tak definitivně ukončila činnost okresních úřadů ke dni 31. 12. 2002 a převedla jejich kompetence výkonu státní správy do tzv. přenesené působnosti obcí a tzv. přenesené působnosti krajů.56 Co se týká obcí, zmíněná přenesená působnost s sebou přinesla rozdělení obcí do třech pověřenostních kategorií.

55

Grospič,. Jiří; Louda, Tomáš; Vostrá, Lenka. Plzeň, 2007. Územní samospráva v ČR a Evropě. Plzeň, 2006. ISBN 978-80-7380-028-4. 56 Grospič, Jiří; Louda, Tomáš; Vostrá, Lenka. Plzeň, 2007. Územní samospráva v České republice a v Evropě. Plzeň, 2007. Příspěvek Průcha, Petr. K souvislostem poslání územní samosprávy a problematiky regionálního rozvoje.

37

Do první pověřenostní kategorie patří obce s výkonem přenesené působnosti I. stupně, jde o obce s běžnými obecními úřady. Druhou kategorii tvoří obce s pověřenými úřady neboli úřady II. stupně. Takových obcí je v České republice 388 a pověřené obecní úřady vykonávají státní správu v přenesené působnosti pro obce ve správním obvodu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Vydávají např. územní rozhodnutí, stavební povolení, rozhodují o výchovných opatřeních, pozemkových řízeních, atd. Výčet obcí II. stupně v krajích znázorňuje graf č.2

Obce s pověřeným obecním úřadem v ČR

Kraj

Počet obcí


26 37 34 14 35 21 30 20 26 35 55 30

Zlínský

25

Celkem:

388


6%

7%

Karlovarský 10%


13%


4% 9% 7%

5%

8%

5%

9%


Graf č. 2: Počet obcí s pověřeným obecním úřadem v ČR

Do třetí, tzv. pověřenostní kategorie řadíme vybrané obce s rozšířenou působností, neboli úřady III. stupně, na které byla převážně převedena agenda okresních úřadů. Tyto obecní úřady vykonávají státní správu v přenesené působnosti pro obce ve svém správním obvodu a od pověřených obecních úřadů se liší rozsahem výkonu státní správy, který je výrazně širší. Jedná se o 205 obcí zajišťující tuto agendu v ČR, viz graf č. 3. Na obecní úřady s rozšířenou působností je přenášen výkon státní správy na úseku např: evidence obyvatel vydávání občanských průkazů a cestovních dokladů

38

vydávání řidičských průkazů, vedení registru motorových vozidel vodoprávní řízení odpadové hospodářství ochrany životního prostředí státní správy lesů myslivosti a rybářství dopravy a silničního hospodářství dávek a služeb sociální péče sociálně právní ochrany dětí péče o staré a zdravotně postižené občany péče o nepřizpůsobivé občany aj.57

Obce s rozšířenou působností v ČR Kraj

Počet obcí


15 17 21 7 15 10 22 13 15 15 26 16

Zlínský

13

Celkem:

205


6%

7%

Karlovarský 8%

14%



3%

7% 7%

6%

12%

5%

7%


Graf č. 3: Počet obcí s rozšířenou působností v ČR

3.4 K dalším úkolům reformy veřejné správy Reforma veřejné správy následně zahrnovala reformu zkvalitnění veřejné správy, která měla za cíl zmodernizovat ústřední státní správu, dokončit systém

57

Kolektiv autorů: Reforma veřejné správy v České republice. Ministerstvo vnitra ČR, 2003. ISBN 80-239-0225-3.

39

vzdělávání úředníků veřejné správy,

zvýšit účinnost veřejných financí a zároveň

přiblížit a zkvalitnit veřejné služby.

4 ÚČINNOST A EFEKTIVITA VÝKONU ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY 4.1 Zvýšení kvality fungování veřejné správy Výkon veřejné správy, její efektivita, hodnocení správně fungující a bezproblémové veřejné správy je velmi důležitým faktorem ekonomického růstu a celkové spokojenosti občanů. Objektivní hodnocení výkonu veřejné správy je téměř nemožné, veřejnou správu můžeme považovat za „veřejný statek“, který občané využívají podle svých potřeb. V rámci subjektivního hodnocení se můžeme opřít pouze o postoje občanů vyjádřené např: spokojeností se službami nebo důvěrou v instituce. Cílem každé reformy veřejné správy se stává snaha o efektivnější veřejnou správu. Pro splnění takového cíle je zapotřebí k reformě veřejné správy přistupovat komplexně a systematicky. Základem by měla být kvalitní legislativa (co nejjednodušší a nejsrozumitelnější s důrazem na co nejmenší byrokracii), moderní technologie, kompetentní, vstřícní úředníci s patřičným vzděláním, dostatečné finanční krytí a v poslední řadě také občané, motivovaní k aktivnímu přístupu k veřejné správě.58

4.2 Úředníci územně samosprávných celků V rámci reformy veřejné správy v České republice bylo přeneseno velké množství působností vykonávaných dříve orgány státní správy. Jedním z předpokladů kvalitního výkonu veřejné správy je profesionalizace zaměstnanců, která směřuje k posílení

58

http://test.blue-point.cz/sa/files/StrategieSmartAdministration2007-2015.pdf

40

nestranného jednání ve veřejném zájmu. Postavení zaměstnanců bylo upraveno služebním zákonem č. 218/2002 Sb., a zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků.

4.3 Spokojený občan – cíl moderní veřejné správy Moderní veřejná správa představuje neustále se vyvíjející a zdokonalující služby občanům, měnící se v čase. Zpětná vazba „veřejná správa – občan“ je však nezbytná z hlediska konkrétních potřeb občana a tím nabízející se možnosti zlepšovat kvalitu služeb občanům. Zapojení občanů do rozhodovacích procesů veřejné správy (např. účast na jednání zastupitelstva) je tak nesmírně důležité. K rozhodujícím znakům služeb pro veřejnost můžeme zařadit dostupnost úřadů, vstřícnost či způsobilost úředníka, dobu vyřízení žádosti, ale také prostředí. Splnění těchto znaků může mít za následek spokojenost občanů.

V rámci informatizace veřejné správy převzala územní samospráva zodpovědnost za dostupnost vybraných veřejných služeb pro občany podle místních podmínek tak, aby mohla efektivně reagovat na skutečné potřeby občanů. Významným faktorem zvýšení výkonu a efektivity veřejné správy je masové zavádění kvalitních informačních technologií.

4.3.1 E-government E-government (elektronický výkon

veřejné správy) patří k aktivitám

veřejné

správy, které jsou realizovány v celé řadě projektů budováním informačních systémů veřejné správy. Tato elektronická komunikace v rámci reformy veřejné správy zaznamenala výrazný pokrok a splnila tak jeden z cílů modernizace veřejné správy a to tak, že občan od orgánů veřejné správy zpětnou vazbou získává požadované, veřejně přístupné informace při řešení konkrétního případu a stává se tak aktivním účastníkem správního řízení. Informační systémy se snaží zajistit občanům i právnickým subjektům takové informace a služby, které zkvalitňují

každodenní život využíváním dostupných moderních

informačních a komunikačních technologií.

41

Tady musím připomenout zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který ukládá orgánům veřejné moci povinně zveřejňovat určité informace o veřejné správě, které umožňují dálkový přístup.59

Z informačních vyhledávacích systémů bych chtěla připomenout:

MIVS systém – metainformační vyhledávací systém, který realizuje ukládání a vyhledávání informací o životních situacích občanů.

Výzkumy veřejného mínění – zaměřené na přístup veřejnosti k informačním službám veřejné správy.

RAMIS – regionální informační systém.

K dalšímu významnému projektu zabývajícím se obousměrným tokem informací mezi občanem a orgánem veřejné správy patří projekt Teleprocesy, neboli „Ověření automatizace procesů veřejné správy“ eVa, který umožňuje vyřizovat dálkově záležitosti občanů ze vzdálených obcí od sídla orgánu veřejné správy a to buď z veřejně přístupných kiosků (informačních stánků) nebo ze svého počítače připojeného na internet.

Tento projekt „ Teleprocesy“ je schopen zajistit řešení těchto základních úloh:

je průvodcem, který vede občana při vyřizování vybraných konkrétních záležitostí,

při získání požadovaných tiskopisů a formulářů,

při odesílání vyplněných formulářů elektronicky na příslušný úřad,

zajišťuje zpětnou informaci občanovi z úřadu o stavu vyřizování jeho záležitosti,

při využití telefonické asistenční služby při nejasnostech,

při prohlížení úřední desky úřadů,

je zdrojem informací o dění v regionu i mimo něj,

při pořízení kopií požadovaných dokladů.

Závěrem lze shrnout výhody daného projektu, které za prvé řeší dostupnost úřadu bez ohledu na úřední hodiny a za druhé neomezený přístup k systému pro všechny občany. Je dobré připomenout také nevýhody projektu, ke kterým rozhodně patří skutečnost, že ne všichni občané vlastní internet ať z důvodu majetkového či důchodového věku.

59

Kolektiv autorů: Reforma veřejné správy v České republice. Ministerstvo vnitra ČR, 2003. ISBN 80-239-0225-3.

42

Co se týká struktury síťových služeb, dělíme ji na tři úrovně:

1. intranet neboli sítě Ministerstva vnitra, 2. extranet, jedná se o neveřejnou síť, která připojuje orgány státu a instituce, 3. internet, který umožňuje oprávněným uživatelům připojení k veřejné síti.

4.3.2 Portál veřejné správy Jedním ze základních informačních zdrojů celého systému služeb v rámci eGovernmentu v ČR je Portál veřejné správy (http://portal.gov.cz), jehož zkušební verze byla spuštěna v říjnu 2003 a ostrý provoz byl zahájen v roce 2004. Portál veřejné správy slouží jako jednotná vstupní brána do elektronického úředního světa České republiky pro občany, podniky i instituce, kteří jeho prostřednictvím mohou komunikovat s veřejnou správou. Tento Portál na jediném místě soustřeďuje všechny potřebné informace o úřadech státní správy a samosprávy a zajišťuje dálkový a bezplatný přístup k aktuálním a ověřeným informacím a službám veřejné správy, včetně elektronických transakcí. Jeho cílem je nejen zjednodušení administrativy, usnadnění komunikace občanů či podnikatelů s veřejnou správou, ale tento systém se také snaží zajistit jednoduchou a dálkově přístupnou výměnu ověřených informací a posílit transparentnost a důvěru ve veřejnou správu. Portál dnes v části informační obsahuje úplný adresář veřejné správy, českou i evropskou legislativu, databázi podrobných návodů řešení více než 300 konkrétních úředních agend, elektronický Obchodní věstník, náhled do katastru nemovitostí, přehled veřejných zakázek, novinky z jednotlivých resortů aj. Prostřednictvím transakční části je možno podávat evidenční listy důchodového pojištění České správě sociálního zabezpečení a od července 2005 i přihlášky a odhlášky zaměstnanců k nemocenskému pojištění.60

60

www.smocr.cz/data/files/cinnost-informatika/schvalena-strategie.doc

43

4.3.3 Elektronický podpis Zákon č. 226/2002 Sb., ze dne 1. července 2002, který novelizoval zákon o elektronickém podpisu stanovil, že v oblasti orgánů veřejné správy lze používat zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb. Elektronický podpis neboli údaj v elektronické podobě, je připojen k datové zprávě, nebo je s ní logicky spojen, umožňuje ověřit totožnost podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Elektronický podpis zahrnuje tři funkce, za prvé identifikaci, která znamená, že podpis prokazuje totožnost podepsané osoby. Za druhé neodvolatelnost, která je důležitá zejména u obchodních a právních dokumentů a třetí důležitou funkcí elektronického podpisu je záruka integrity dokumentu. Používání elektronického podpisu v České republice upravuje zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu ze dne 1. října 2000.61 Výhodou elektronického podpisu je umožnění na dálku provedení takové operace, které by jinak vyžadovala fyzickou přítomnost občanů a tím vynaložení více času a nákladů s tím spojených.

4.3.4 eGON eGON je od roku 2006 symbolem eGovernmentu, je tvořen obrazně živým organismem, ve kterém vše souvisí se vším a fungování jednotlivých částí se navzájem podmiňuje. Jednotlivé části tohoto organismu představují: •

Prsty: Czech POINT - soustavu snadno dostupných kontaktních míst,

•

Oběhová soustava: KIVS – Komunikační infrastrukturu veřejné správy,

•

Srdce: Zákon o eGovernmentu - zákon č. 300/2008 Sb.,

•

Mozek: Základní registry veřejné správy - bezpečné a aktuální databáze dat o občanech a státních i nestátních subjektech.62

61

Kolektiv autorů: Reforma veřejné správy v České republice. Ministerstvo vnitra ČR, 2003. ISBN 80-239-0225-3. 62 http://www.mvcr.cz/clanek/egon-jako-symbol-egovernmentu-moderniho-pratelskeho-a-efektivniho-uradu252052.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d

44

4.3.5 Zákon o eGovernmentu Zákonem č. 300/2008 Sb., zákonem o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, vyhlášeným ve Sbírce zákonů 19.08.2008, který nabyl účinnosti 1. července 2009, se kontaktní místo veřejné správy stalo prostředníkem mezi občanem a informačním systémem datových schránek. Cílem zákona o eGovernmentu je vytvoření optimálních podmínek pro elektronickou komunikaci mezi úřady a občany i mezi úřady samotnými. Rovněž se jím umožní vedení elektronických spisů ve správních řízeních.

4.3.6 Komunikační infrastruktura veřejné správy Komunikační infrastruktura veřejné správy (KIVS), zahájena v roce 2007, představuje sjednocení různých datových linek subjektů veřejné správy do jedné datové sítě s vysokým standardem nabízených služeb. Základním cílem KIVSu jsou pružné a efektivní služby při současném snížení nákladů na straně jedné a na straně druhé získávání kvalitnějšího a rychlejšího připojení. Orgány veřejné správy jsou tímto systémem propojeny s registry nebo Czech POINTy.

4.3.7 Czech POINT Czech POINT neboli Český Podací Ověřovací a Informační Národní Terminál, představuje kontaktní místo veřejné správy, které poskytuje občanům možnost získat a ověřit data z veřejných i neveřejných informačních systémů, úředně ověřit dokumenty, převést písemné dokumenty do elektrické podoby a naopak, získat informace o průběhu správních řízení ve vztahu k občanovi. Terminál usnadňuje občanům komunikaci s úřady a rovněž nabízí pohodlné vyřizování i z domova prostřednictvím internetu. údaje vedené v centrálních registrech.

Czech POINTy nabízí vyřizování těchto služeb: •

výpis z katastru nemovitostí 45

•

výpis z obchodního rejstříku

•

výpis z živnostenského rejstříku

•

výpis z rejstříku trestů

•

výpis z bodového hodnocení řidiče

•

výpis ze seznamu kvalifikovaných dodavatelů (SKD)

•

podání podle živnostenského zákona

•

podání do registru účastníků provozu modulu autovraků ISOH

•

konverzi dokumentů z listinné do elektronické formy a naopak

•

podání žádosti o zřízení datové schránky.

Služeb Czech POINTu je možno využívat : •

na obecních a městských úřadech

•

na pobočkách České pošty

•

na pobočkách Hospodářské komory ČR

•

na českých zastupitelstvích v zahraniční

•

u vybraných notářů

•

nebo prostřednictvím e-shopu na www.czechpoint.cz63

Na základě statistik Ministerstva vnitra České republiky, k 31.3.2010,

mají

občané

možnost využít služeb Czech POINTu nejvíce u obecních úřadů, které mají zřízeno k těmto účelům 75,33 % pracovišť na území České republiky. U České pošty je možno vyřídit záležitosti na pracovištích, kterých je 15,82 %, následně u notářů, kteří pro tyto služby nabízejí 7,4 % kontaktních míst, pobočky Hospodářské komory jen 0,89 % a nejméně kontaktních míst je u zahraničního zastupitelství 0,68 %. I přes podstatně menší počet zřízených pracovišť České pošty, v porovnání s obecními úřady, jsou to právě poštovní úřady, u kterých občané využívají služeb Czech POINTu nejvíce a to 45,53 %. Následně je těchto služeb využíváno u Statutárních měst 18,69 %, u obcí I. typu 11,17 %, u obcí III. typu 15,12 %, u obcí II. typu 3,92 %, u notářů 3,82 %, u Krajských úřadů 0,93 %, u Hospodářských komor 0,93 % a nejméně na ministerstvu 0,06 %.64

63 64

http://www.mvcr.cz/clanek/czech-point-kontaktni-mista-verejne-spravy.aspx http://www.czechpoint.cz/web/index.php

46

Největší zájem o využívání služeb Czech POINTu od roku 2009, kdy bylo možno žádat o všechny služby uvedeny výše, byl a je největší zájem o vydání Rejstříku trestů,

Výpisu z evidence

následují žádosti o Výpis z Katastru nemovitostí, žádosti o Výpis

z obchodního rejstříku a velký zájem je také o Výpis z bodového hodnocení řidiče. Počty vydaných výstupů služeb Czech POINTu za rok 2009 znázorňuje graf č. 4 a za období leden-duben 2010 graf. č. 5. Počty vydaných výstupů

2009

Katastr nemovitostí (KN) Obchodní rejstřík (OR) Živnostenský rejstřík ŽR) Rejstřík trestů (RT) Centrální registr řidičů (BODY) Systém kvalifikovaných dodavatelů (SKD) Konverze dokumentů (KD) Žádost o zřízení datové schránky (DS) Ostatní (O)

%

349,665 250,641 31,666 712,638 104,744 4,512 11,194 15,944

23,6 16,9 2,1 48,1 7,1 0,3 0,7 1,1

2,074

0,1

Výstupy Czech POINTu 2009 0% 1% 1% 0% 7%

24%

17%

48% 2% Katastr nemovitostí (KN)

Obchodní rejstřík (OR)

Živnostenský rejstřík ŽR)

Rejstřík trestů (RT)

Centrální registr řidičů (BODY)

Systém kvalifikovaných dodavatelů (SKD)

Konverze dokumentů (KD)

Žádost o zřízení datové schránky (DS)

Ostatní (O)

Graf č. 4: Počet výstupů služeb Czech POINTu v roce 2009

47

k 20.4.2010

Počty vydaných výstupů Katastr nemovitostí (KN) Obchodní rejstřík (OR) Živnostenský rejstřík ŽR) Rejstřík trestů (RT) Centrální registr řidičů (BODY) Systém kvalifikovaných dodavatelů (SKD) Konverze dokumentů (KD) Žádost o zřízení datové schránky (DS) Ostatní (O)

%

155,271 99,605 16,214 230,082 29,331 2,311 25,665 6,859

27,4 17,6 2,9 41 4,2 0,4 4,6 1,2

0,513

0,1

Výstupy Czech POINTu 2010 (leden-duben) 1% 5% 0% 5%

0% 27%

41% 18% 3%

Katastr nemovitostí (KN) Živnostenský rejstřík ŽR) Centrální registr řidičů (BODY) Konverze dokumentů (KD) Ostatní (O)

Obchodní rejstřík (OR) Rejstřík trestů (RT) Systém kvalifikovaných dodavatelů (SKD) Žádost o zřízení datové schránky (DS)

Graf č. 5: Počet výstupů služeb Czech POINTu za období leden-duben 2010

Z porovnání údajů grafu č. 4 s grafem č. 5 je vidět zřetelný nárůst vydaných výstupů služeb Czech POINTu za první čtvrtletí roku 2010 a je předpoklad, že do konce roku 2010 bude vydáno až trojnásobně více výstupů v porovnání s rokem 2009. Tato služba je rozhodně přínosná pro občany, kteří ji přijali kladně a stále více jí využívají.

48

4.3.8 Datové schránky Další zkvalitnění činnosti úřadů veřejné správy přineslo spuštění Informačního systému datových schránek (ISDS) dne 1. listopadu 2009. Pomocí datových schránek je možno zasílat dokumenty v elektronické podobě orgánům veřejné moci a také je takto od nich přijímat.65 Datové schránky mění způsob doručování (přijímání a podávání) úředních dokumentů. Jejich zprovoznění by mělo přinést rychlejší, levnější a spolehlivější veřejnou správu nejen veřejné správě, ale i všem ostatním uživatelům.

4.3.9 Základní registry veřejné správy V současné době přetrvávají nedostatky, které souvisejí s nejednotností a neaktuálností klíčových databází, potřebných pro efektivní chod veřejné správy v oblasti elektronické komunikace mezi jednotlivými složkami veřejné správy navzájem a poskytováním kvalitních služeb občanům. Bez kvalitních registrů představujících základ eGONu,

by

celé fungování eGovernmentu v České republice nebylo efektivní. Proto byly počátkem roku 2009 přijaty dva zákony o základních registrech, zákon č. 111/2009 Sb., a zákon č. 227/2009 Sb., které by měly nabýt účinnosti k 1. červenci 2010 a stát se předpokladem pro spuštění základních registrů v roce 2012.66 Základní registry, které by měly značně urychlit správní řízení tím, že již nebudou muset ověřovat platnost a správnost údajů, mají být čtyři.

Registr obyvatel - ROB - který bude obsahovat základní údaje o občanech České republiky a cizincích, kterým bylo vydáno povolení k trvalému nebo přechodnému pobytu na území ČR na dobu delší než 90 dnů,

Registr práv a povinností - RPP - který bude zahrnovat referenční údaje o agendách orgánů veřejné moci,

Registr osob - ROS - povede údaje o právnických osobách, podnikajících fyzických osobách, o organizačních složkách státu aj.,

65 66

http://www.datoveschranky.info http://www.dashofer.cz/3/2/80/vlada-6-4-2010-cid234554/?wa=WWW10E2

49

Registr územní identifikace, adres a nemovitostí - RUIAN - bude spravovat údaje o základních územních a správních prvcích, např. údaje z katastru nemovitostí.

Tyto čtyři základní registry by měly fungovat v rámci Informačního systému základních registrů, tzv. ISZR, jehož správa bude v kompetenci nového státního úřadu - Správy základních registrů.67

4.4 Financování veřejné správy Jak již bylo zmíněno, veřejná moc, jako nedílná součást veřejné správy, hraje důležitou roli při nakládání s prostředky veřejných rozpočtů. Veřejné rozpočty zahrnující jednak státní rozpočet, ale také rozpočty územních samosprávních celků. Nové územní uspořádání veřejné správy přineslo nejen racionálnější uspořádání finančních toků, došlo také ke zvýšení jejich účinnosti a transparentnosti. Ke zefektivnění použití veřejných zdrojů je využíván

zákon č. 250/2000 Sb., o

rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který mimo jiné ukládá povinnost vypracovat rozpočtový výhled (tzn. střednědobý finanční plán na období 2-5 let). Nedílnou součástí kvalitního fungování veřejné správy je také povinnost samosprávných celků nechat si přezkoumat hospodaření uplynulého období.

Mezi další povinnosti obcí a krajů v rámci daného zákona patří provedení rozpočtového opatření a to v případě, kdy obec nebo kraj schválí rozpočet obce či kraje dříve, než-li je schválen rozpočet státní. Reforma financování územní veřejné správy, která proběhla v rámci reformy veřejné správy, posílila příjem výnosů daní u obcí ze státního rozpočtu.

67

http://www.mvcr.cz/clanek/zakladni-registry-verejne-spravy.aspx

50

Závěr V závěru bakalářské práce, jejímž cílem bylo přiblížit postavení a organizaci územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy České republiky bych chtěla zmínit, že cíle stanovené „Návrhem koncepce reformy veřejné správy“ schváleným 30. března 1999, na základě kterých měla být realizována reforma veřejné správy a to na

principech

dekoncentrace, decentralizace a subsidiarity, byly postupně naplňovány. Česká politická scéna nastartovala proces společenských změn v listopadu roku 1989 a umožnila tak návrat k obnově obecního zřízení a okresních úřadů. Reformní proces představuje složitý, dlouhodobý proces, který vyžaduje podporu jak široké veřejnosti, tak jistotu vládních politických stran za předpokladu, že sdílí stejné názory. Rozdělením federace a vznikem samostatné České republiky, 1. ledna 1993, byl tento proces oslaben a naše politická scéna, ne vždy jednotná v názorech, začala důsledněji přistupovat k projednávání jednotlivých otázek jednotlivých oblastí reformy veřejné správy až po tlaku Evropské unie, v roce 1997.

Reforma veřejné správy v naší zemi proběhla ve 2. etapách, v současné době je realizována její 3. etapa. První fáze reformy, nazývaná jako reforma územní veřejné správy, po roce 1989 obnovila obecní samosprávu, která byla zcela odstraněna v roce 1950 a nahrazena národními výbory. Při posuzování této fáze si lze položit otázku „Splnila první fáze reformy očekávané cíle?“ Lze říci, že návratem k obecní samosprávě a přenesením kompetencí ze strany státní správy na samosprávu došlo k přiblížení správy k občanům, čímž byl naplněn předpoklad decentralizace. Nejdůležitějším článkem této fáze reformy se stalo přijetí ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků - krajů, účinným od 1. ledna 2000. Tím bylo upřednostněno zřízení většího počtu krajů namísto původních sedmi, vytvořených v roce 1960. Na místě je otázka: „Bylo zřízení většího počtu krajů efektivní či nikoliv?“ Jako přínosné se ukázala náhrada centralizovaných systémů decentralizovanými. Umožnily občanům podílet se jak na činnosti veřejné správy, tak uspokojovat potřeby občanů v daném území díky menšímu rozsahu území. Tím byl naplněn princip subsidiarity, kdy úroveň rozhodování je optimální při znalostech daných problémů.

51

Za nevýhodu lze považovat velikost krajů, které byly malé a jejich velikost neodpovídala podmínkám pro poskytování dotací ze strukturálních fondů EU.

„Jaké byly trendy 2. fáze reformy?“ Výsledkem druhé fáze reformy veřejné správy bylo zrušení okresních úřadů a následné převedení činnosti na jiné orgány veřejné správy. Výkon státní správy byl převeden do tzv. přenesené působnosti obcí a krajů a obce pak byly na základě počtu obyvatel, historických i geografických kritérií rozděleny do tří pověřenostních kategorií, z nichž nejvíce pravomocí patří do kompetencí obcí s rozšířenou působností. Přenosem výkonu státní správy z centrální úrovně na obecní a krajskou byl vytvořen maximální stupeň dekoncentrace. „Projevily se v této fázi také nějaké problémy?“ Rozhodně se zrušení okresních úřadů projevilo v nesladění územní působnosti orgánů státní správy se správními obvody obcí s rozšířenou působností. V důsledku přemístění nebo rozšíření působností úřadů došlo ke snížení dostupnosti úřadů a veřejných služeb. Je třeba připomenout, že okresy, jako územní jednotky, zůstaly i dále zachovány, příkladem jsou územní obvody pro soudy, policii, státní zastupitelství. Zrušení okresních úřadů nepřineslo ani snížení počtu úředníků, naopak, byli převedeni na nové agendy, např. na vydávání dokladů, řešení přestupků. I přesto lze říci, že právě okresní úřady se staly v průběhu svého působení nejsilnějším článkem územní státní správy a ukončení jejich činnosti, k 31. prosinci 2002, tak patří k jednomu z nejvýznamnějších kroků v průběhu reformy celé veřejné správy.

Součástí reformy veřejné správy byla také reforma modernizace ústřední státní správy, která měla zkvalitnit, zefektivnit veřejnou správu a součastně zmodernizovat ústřední státní správu. „Byla modernizace účinná a efektivní?“ Modernizace veřejné správy, která stále probíhá, se projevuje postupným vývojem moderních informačních a komunikačních technologií (elektronická veřejná správa), které přispívají k dosažení vyšší efektivity ve veřejné správě. Cílem komunikace je nejen zjednodušit správní postupy, snížit administrativní zatížení občanů, snížit finanční nároky na

výkon veřejné správy, ale také zapojit veřejnost do rozhodovacích procesů, jejichž

cílem je snaha přesvědčit občany o realizaci těch nejlepších řešení. „V čem je pro občana modernizace přínosná a lepší?“ 52

Občané mají možnost získávat informace a také komunikovat s úřady prostřednictvím internetu, telefonicky či osobní návštěvou. Moderní technologie bezesporu urychlují komunikaci občan-úřad, umožňují vyřízení záležitostí z domova, výměnu informací a dat prostřednictvím internetu, ušetří tak čas i peníze. Je pravdou, že zatím ne všichni občané preferují komunikaci s úřadem elektronickou cestou, raději volí osobní návštěvu. Ze zdrojů Eurostatu (statistický úřad Evropských společenství) je patrné, že občané využívají služeb e-Governmentu poměrně málo, jen 24 % za období leden-březen 2010. Podstatně více služeb internetu ve vztahu k veřejné správě využívají ekonomické subjekty v České republice a to 66 %. Uvádím pro srovnání, jak tyto služby využívají občané a subjekty ostatních členských států Evropské unie. Některé podstatně více, např: Island 75 %, Dánsko 67 %, jiné naopak méně, např: Bulharsko 10 % a Rumunsko jen 6 %, porovnáváme-li jednotlivce. V případě ekonomických subjektů, se jednoznačně do popředí staví Slovensko 92 %, Litva 91 % s největším využíváním e-Governmentu a nejméně pak Rumunsko 41 %.68 Domnívám se, že i přes veškeré obtíže, které reforma veřejné správy přinesla, jsou stávající trendy pozitivní a směřují k naplňování daných cílů a další prosazování jednoduchého a bezpečného přístupu k veřejným službám prostřednictvím Internetu i nadále napomůže zlepšení veřejné správy a zkvalitnění poskytovaných služeb široké veřejnosti.

68

Zdroj Eurostat (Evropský statistický úřad sídlící v Lucembursku. http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/micr/statistiky/default.htm

53

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY Monografie

1. HENDRYCH, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, 1994. ISBN 807049-069-1.

2. HORZINKOVÁ, Eva;

NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy

v ČR. Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-096-3.

3. KADEČKA, Stanislav; PRŮCHA, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2006. SBN 80-210-3600-1.

4. Kolektiv autorů: Reforma veřejné správy v České republice. Ministerstvo vnitra ČR, 2003. ISBN 80-239-0225-3.

5. LACINA, Karel; ČECHÁK, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. ISBN 80-86754-37-5.

6. LACINA, Karel; ČECHÁK, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. 1. vyd. Vysoká škola finanční a správní Praha, 2001. ISBN 80-86419-13-4.

7. MATES, Pavel; MATULA, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. 2. vyd. Vysoká škola ekonomická Praha, 1998. ISBN 80-7079-753-3.

8. MATES, Pavel; POMAHAČ, Richard. Reforma veřejné správy. Aspi, a. s., 2007. ISBN 978-80-7357-300-3.

9. POMAHAČ, Richard; VIDLÁKOVÁ, Olga. Veřejná správa. C.H.Beck Praha, 2002. ISBN 80-7179-748-0.

10. POSTRÁNECKÝ, Josef; VALIŠ, Karel. Vybrané úmluvy a základní dokumenty Rady Evropy a Evropské unie. Masarykova univerzita Brno, 1998. ISBN 80-210-1904-2.

54

11. PRŮCHA, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2001. ISBN 80-210-2763-0.

12. SCHELLE, Karel. Reforma veřejné správy. Vysoká škola Karla Engliše Brno, 2002. ISBN 80-903089-6-1.

13. SCHELLE, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. ISBN 80-86861-66.

14. VIDLÁKOVÁ, Olga; POMAHAČ Richard.

Reformy veřejné správy. 1. vyd.

Univerzita Pardubice, 2000. ISBN 80-7194-290-1.

Části tištěných monografií 1. GROSPIČ, Jiří; LOUDA, Tomáš; VOSTRÁ, Lenka. Plzeň, 2007. Modernizace veřejné správy v Evropě a České republice. Plzeň, 2006. ISBN 80-7380-001-2. 2. GROSPIČ, Jiří; LOUDA, Tomáš; VOSTRÁ, Lenka. Plzeň, 2007. Územní samospráva v České republice a Evropě. Plzeň, 2007. ISBN 978-80-7380-028-4. Příspěvek PRŮCHA, Petr. K souvislostem poslání územní samosprávy a problematiky regionálního rozvoje.

Právní předpisy •

Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného československého státu

•

Zákon č. 121/1920 Sb., Ústava Československé republiky

•

Zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy

55

•

Vládní nařízení č. 51/1944 o úřednické správě obce

•

Zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení

•

Zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu

•

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci

•

Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zákon)

•

Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích

•

Zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech

•

Zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze

•

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

•

Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů

•

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

•

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy

•

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů

•

Zákon č. 129/2000 S., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů

•

Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů

•

Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze

•

Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu

•

Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů

•

Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy

•

Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon)

•

Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů

•

Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění zákona č. 387/2004 Sb.

•

Zákon č. 300/2008 Sb., o e-Governmentu

•

Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech

56

Elektronické monografie

http://apl.czso.cz/ode/index.htm

Městys dostupný z http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bstys

http://www.czechpoint.cz/web/index.php

http://www.datoveschranky.info

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/micr/statistiky/default.htm

http://www.mvcr.cz/clanek/czech-point-kontaktni-mista-verejne-spravy.aspx

http://www.mvcr.cz/clanek/portal-verejne-spravy.aspx

http://www.mvcr.cz/clanek/zakladni-registry-verejne-spravy.aspx

http://www.mvcr.cz/egon-symbol-egovernmentu.aspx

http://www.mvcr.cz/clanek/egon-jako-symbol-egovernmentu-modernihopratelskeho-a-efektivniho-uradu-252052.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d

PUMA/OECD dostupný z http://www.oecd.org/puma

www.smocr.cz/data/files/cinnost-informatika/schvalena-strategie.doc

57

SEZNAM GRAFŮ A OBRÁZKŮ Grafy Graf č. 1: Počet okresů v krajích v ČR Graf č. 2: Počet obcí s pověřeným obecním úřadem v ČR Graf č. 3: Počet obcí s rozšířenou působností v ČR Graf č. 4: Počet výstupů služeb Czech POINTu v roce 2009 Graf č. 5: Počet výstupů služeb Czech POINTu za období leden-duben 2010

Obrázky Obr. č. 1: Organizační dělení veřejné správy v ČR Obr. č. 2: Územní orgány veřejné správy po roce 1949 Obr. č. 3: Kraje v České republice

PŘÍLOHA č. 1: Mapa krajů v České republice

58

Pramen: Kolektiv autorů: Reforma veřejné správy v České republice. Ministerstvo vnitra ČR, 2003.

59

Postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy ČR

Recommend Documents