PORTRÉTY: Jak vypadá tvůj portrét?

PORTRÉTY: Jak vypadá tvůj portrét? Autor: Lukáš Targosz Zdroj: lukastargosz.blogspot.com Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno. Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními, fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob, jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně, jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit znamená umění se dívat.“ Umění se dívat. To může být právě ten problém s našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy. Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak vypadá. Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin, Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme. Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky

Lukáš Targosz: Portréty

až ke konci druhého století a boj o to, zda je vůbec přípustné obrazy Krista malovat, se vedly až do čtvrtého století? Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století na Východě a mnohem, mnohem později na Západě? Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista? Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi? Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel, když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v posledním bodě své pozemské cesty mladší než já! Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný? (Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně, myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže, pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o něm? Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole, mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá. Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není? Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne, jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét.

Stránka 1

Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný, dohromady jako „nejmenší“. Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova. Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si představujeme Ježíše jako vážného podivína, moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného

muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho charakter? Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se také může stát, že ho nepoznáš ani, když bude stát přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo stát. Přihodilo se to větším borcům, než jsme my. Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme pozítří. Lukáš Targosz 6. prosince 2011

Portréty: Stát vedle a nevidět nic Předevčírem jsem napsal malý úvod k dnešnímu blogu: Na našem mentálním portrétu, který si o Ježíši malujeme, moc záleží, protože náš portrét ovlivní naše očekávání a náš vztah. Je to důležité, protože se nám jinak může stát, že uvěříme v karikaturu Krista více než Krista opravdového. Uvěříme v náboženskou představu bledého, vysokého muže s pěstěným plnovousem, který se nikdy moc nesměje, má vznešený a svatý výraz ve tváří a hlavně je vždycky nad věcí. Je to umělohmotný Ježíš, který je na hony vzdálený realitě. Tak, jakého Ježíše vidíš ty? A poznáš ho doopravdy, když bude stát vedle tebe? To, co se snažím říct, je, že v našem portrétu Krista potřebujeme zachytit nejen jeho slova, ale také jeho osobnost. Protože osobnost je přesně to, co odlišuje román od telefonního seznamu, hudbu ve výtahu od skutečné hudby, od facebooku a skutečného času u čaje tváří v tvář. Číst evangelia bez pochopení Ježíšovy osobnosti, je jako sledovat televizi bez zvuku. Jasně, dokážeš pochopit, o čem to asi je, ale budeš mít z toho zvláštní požitek? Těžko, že? Krásným příkladem, kde se můžeme naučit rozpoznávat opravdovou osobnost Ježíše, jsou jeho tři setkání po svém vzkříšení s lidmi, kteří mu byli celé ty roky zcela nejblíže. Když vám budu tyto příběhy vyprávět a místy číst z evangelií, zkuste se u nich zamyslet, co mají všechny ty příběhy společného. První příběh je z evangelia Janova. Ježíš je ukřižovaný a pohřbený, a tak se ráno po víkendu vydala Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Jenže kámen byl odvalen a nikde nikdo. Poté, co situaci zmateně zkontrolovali další učedníci, Marie zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, kteří se jí zeptali: Proč pláčeš, ženo? Odpověděla: Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali. A teď se dostáváme k jádru příběhu: Jan 20:14-16: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). "Proč pláčeš, ženo?" zeptal se jí Ježíš. "Koho hledáš?" V


domnění, že je to zahradník, odpověděla: "Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést." "Marie!" řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabboni!" (což znamená "Učiteli"). V domnění, že je to zahradník?!? Nevěděla, že je to on? Stála vedle a nepoznala ho? Jak se Ježíš podle vás tvářil, když ji oslovil jménem? Díval se přísně, že ho nepoznala? Nebo to řekl měkce s úsměvem na tváři? Počkej, Ježíš právě přemohl smrt a peklo a to není žádná legrace! Jak by sis mohl myslet, že se smál? To je pravda, ale počkej… V dalším příběhu jen o pár hodin později se chová Ježíš ještě podivněji. Téhož dne se dva z Ježíšových následovníků vydali do vesnice jménem Emauzy a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Lukáš 24:16-19: Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: "O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?" Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!" "O čem?" zeptal se jich. "O Ježíši Nazaretském," odvětili. "Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Následuje Ježíšův proslov o významu všeho, co se stalo, a jak to všechno bylo předpověděno, zatímco kráčí pěšky kilometry. Jakou měl Ježíš podle

Stránka 2

tebe náladu? Před pár hodinami přemohl ďábla a teď má čas na dlouhý proslov při dlouhé chůzi? Ale počkej na závěr. Lukáš 24:28-32: Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali: "Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k večeru." Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: "Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Naznačil, že půjde dál? Kam tak asi chtěl jít? Celé to na ně hrál! Když čteš tento příběh bez předem daného portrétu, buď to vypadá, že se chová buď bizarně, nebo má nějakou opravdu tajnou duchovní pravdu, kterou chce sdělit, nebo že si zkrátka s nimi hrál. Hrál? Chceš snad říct, že Ježíš byl hravý? Myslíte si, že měl rád legraci a popcornovou bitvu? A myslíte si, že by se jí zúčastnil? Poslední příklad se stane jen o pár dní později. Jan 21:3-6: "Jdu na ryby," řekl jim Šimon Petr. "Půjdeme s tebou," odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili. Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). "Nemáte něco k jídlu, hoši?" zavolal na ně. "Nemáme," odpověděli. "Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete," řekl jim. Hodili tedy síť a už ji

ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb. Všimněte si, jak zlehka a bez zvláštních cavyků přichází Ježíš na scénu. Máte něco k jídlu, hoši? Úplně ho vidím, ruce v kapsách, a volá na ně zdaleka, takže ho (znovu) nerozpoznali. A pak přichází pravé dejá vú. Když se Petr potkal s Ježíšem poprvé, poradil mu stejný trik s házením sítí na druhou stranu, jako by snad pod člunem byla zeď. Je to Ježíš, okamžitě ví osazenstvo lodě. A tak Petr na sebe hodí oblečení a plave k Ježíši. Jan 21:11-12 Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť - 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla. "Pojďte snídat," řekl jim Ježíš. Malý dotaz. Jak to, že Jan věděl, že tam bylo 153 ryb? A co to znamená? Jsou jen dvě možnosti: buď to spočítali (zatímco Ježíš, vzkříšený Bůh a Stvořitel, trpělivě čeká, až jeho kamarádi rybáři propočítají ryby), nebo druhá možnost je, že Ježíš řekl: Tak by mě zajímalo, kolik jste chytili ryb, a pak dříve než něco udělali, dodal: Nemusíte je počítat, je jich 153. A učedníci na sebe mrkli s jasným významem: Ano, Ježíš je zpátky. Ježíš je totiž opravdu zpátky. Nonšalantní, pohodový, a hravý mladý muž je zpět. Jenomže, poznáme jej? I když stojí hned vedle nás? Nebo budeme mít tak jasně namalovaný portrét v hlavě, že neuvidíme Pravdu, ani když bude stát hned vedle nás? Co myslíte? Lukáš Targosz 8. prosince 2011

Portréty: Slzy života V sérii Portréty píšu o malování mentálních obrazů o světě, sobě, ostatních, a o Bohu. Snažíme se nakreslit naší představu Krista, nebo spíše bych měl říct, že se snažíme tuto představu překreslit. To proto, že nás velmi ovlivnilo náboženství v naší představě Krista, a tak žel někdy věříme v umělohmotnou karikaturu Ježíše. Jenže to, jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Proto je to tak důležité, jak si představujeme Krista. Mimochodem, když jsme u těch představ, víte, jaké přirovnání o sobě Ježíš říká sám? Jaký obraz o sobě kreslí a co to říká o jeho charakteru? Ježíš se přirovnává mimo jiné ke kvočně, k pastýři, k vodě, k chlebu, ke dveřím. Co to říká o jeho charakteru? A co mají tyto přirovnání společné? Jsou ze života jeho posluchačů. Jsou praktické. A nemají punc náboženskosti. Když jsem se připravoval na tuto sérii, přečetl jsem mimo jiné knihu profesora Pelikana s názvem Ježíš v proměnách staletí. V této knize autor popisuje to, jak Ježíše vnímali lidé různých dob a kultur posledních dvou tisíce let. Ježíš je určitě historicky nejvýznamnější postava dějin, ale nevýhodou tohoto stavu je to, že si ho různé hnutí a doby chtěly unést pro svou ideologii a své představy.


Pelikan popisuje i tyto obrazy Krista v průběhu staletí: Rabbi, Bod obratu v dějinách, Světlo pohanů, Kristus Pantokratór, Kosmický Kristus, Pravý obraz, Mnich vládnoucí světu, Ženich duše, Božský vzor, Univerzální člověk, Zrcadlo věčného, Učitel zdravého rozumu, Básník ducha, Osvoboditel. Až se chce říct: Mohl by se opravdový Ježíš, prosím, postavit? Co mají tyto představy společné? Už nejsou tak příbuzné našemu životu, že? Ani praktické. Jsou… nábožné. Když jsem tak tu knihu četl, uvědomil jsem si s hrůzou, že v každé době lidé měli a mají tendenci si Ježíše přizpůsobovat sobě a svým očekáváním. Jenomže pak se z Ježíše stává typická modla. Mít modlu, nebo propadat modloslužbě (to jsou výrazy, které jsme sice asi slyšeli, ale pravděpodobně nikdy nepřemýšleli nad

Stránka 3

jejich významem) znamená, že máme touhu ovládat Boha, aby dělal to, co potřebujeme. Je to tendence, které já říkám touhu mít Boha v kapse. Takový kapesní Bůh se totiž velmi hodí. Touha mít Boha v kapse je vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat, a projevuje se podmíněnou vírou: tedy tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Náš portrét Boha závisí na naší schopnosti vidět ho aktivního v okamžiku, kdy to potřebujeme. Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Kapesního Boha můžeme vytáhnout z kapsy kdykoliv se nám to hodí, a zandat kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám moc často do života neplete (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Jenže víra v takového Ježíše je víra v modlu, ne v živou bytost. Tyhle modloslužebné obrazy Krista a všechny ty nánosy, které jsme si během staletí na něj přidali, způsob, jak jsme si ho doslova domestikovali (ochočili) k našim potřebám, zcela zastírá skutečného Ježíše. Nánosy staletí nesmí narušit náš vztah k němu. Byl to autor Židům, který napsal: (Židům 13:8-9) Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Nenechte se unášet všelijakým podivným učením. Nedovol, aby tě hloupé představy o Kristu vzdálily tomu, jaký Ježíš doopravdy byl – protože on zůstává stále stejný i dnes – jeho charakter není domestikovaný, není ochočený a není zpacifikovaný. Jenže, jaký je Ježíš? Samozřejmě, nejlepší obrázek o něm získáme při čtení evangelií, ale i naši četbu poznamenává naše kultura a nánosy představ, jak jsme si dokázali už minule při vyprávění o Ježíšově hravosti. Potřebujeme totiž ještě něco víc, než je čtení o Kristu. Potřebujeme se s ním poznat osobně. Což, jak mi asi řeknete, není vůbec tak jednoduché udělat, jak je to říct. Upřímně, většinou se snažím vyhnout frázím o tom, že se máme poznat s Kristem osobně, protože jen málo z nás si pod tím vybaví něco konkrétního, a navíc, svádí to k mystickým a emocionálním zážitkům, které jsou těžce uchopitelné, nevysvětlitelné, a hlavně, pro skeptiky mého formátu, jsou poněkud nebezpečné. Jenže když učedníkům, kteří se setkali s Kristem na cestě do Emauz, podle jejich slov hořelo srdce, bylo to v intelektuální rovině? Těžko, co? Byl to emoční, duchovní zážitek. Když lidé v Ježíšově přítomnosti plakali láskou, studem nebo vděčností, bylo to silně emocionální, ne? Protože, když se doopravdy setkáme s Kristem, poznáme to. A nakonec to poznají i ti okolo, stejně jako viděli, že tito bývali s Ježíšem. Toto setkání ovlivní naše emoce. Možná zažijeme vichřici radosti.


Možná nevyslovitelný úžas. A možná budeme plakat, aniž bychom věděli přesně proč. Koneckonců, Ježíš sám plakal. Celkem třikrát máme zachycené příběhy, kdy plakal a nestyděl se za to. Celkem při třech příležitostech viděli svého Pána, jak je dojat k slzám. Když přišel ke hrobu svého přítele Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé charismatické víry v jeho vzkříšení. Ježíš skryl svou tvář v pláči. Vlastně ani nevíme, proč přesně plakal u hrobu Lazara, když učedníkům řekl dopředu, že ho přivede zpět k životu. Někteří učenci říkají, že jeho pláč byl vyjádřením hněvu. Jindy Ježíš vzhlédl a uviděl Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš plakal. Ježíš procházel údolími smutku. Zakoušel zradu a odmítnutí. A ani jednou nenasadil umělohmotný úsměv s poznámkou, že vše je v pohodě. Místo toho prosí své nejbližší o modlitbu, když pláče v Getsemane v úzkosti. Když se podíváme na důvody Ježíšova pláče, jeden důvod vyvstává jako hlavní: nezájem. Více než cokoliv jiného dokáže Ježíše rozplakat náš nezájem. Ten, který prošel peklem, a to jak obrazně, tak doslova, je smutný, když odmítáme jeho život proto, že nemáme ani zájem to vyzkoušet. G. K. Chesterton říká: Křesťanství nebylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným. Bylo shledáno náročným, a proto nebylo vyzkoušeno. Při čtení evangelií si nemůžete nevšimnout, kolikrát tam Ježíš mluví o životě s velkým „Ž“, kterým je on sám, a do kterého se musíme dostat. Dává přirovnání s jídlem (chleba, co máme jíst a voda, co máme pít). Mluví o tom, že je vinný kmen a my ratolesti, které berou mízu a sílu z něj. Mluví o tom, že v něm se pohybujeme a jsme. Prostě, Ježíš není modla od vedle, Ježíš je oceán, v němž máme plavat; je vzduch, který máme dýchat; je život, který máme žít. A když se s tímto Životem setkáme, možná budeme plakat. Víte, říká se, že kluci nebrečí (což je docela pitomost), ale jedním z nejvíce formujících zážitků pro mě bylo, když jsem se setkal s Kristem a plakal jsem. Hodiny. Bez příčiny. Když se setkáme se Životem, je to jako bychom prožili vzkříšení elektrickým šokem. Pláč bývá častou reakcí. Za kterou se nemusíš stydět. Ježíš pláč z lásky oceňoval. V jednom z nejkrásnějších příběhů evangelií čteme o tom, jak je jeden z farizeů pozval na večeři. Lukáš 7:37-38: A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.

Stránka 4

Farizeus Ježíše okamžitě odsoudil myšlenkou: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!" Lukáš 7:40: "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus. "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš. Tohle je Ježíš v tom nejlepším. Pomocí příběhu ukáže na sílu odpuštění, ale všimněte si, co přišlo pak. Lukáš 7:4447: Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo." Terapeut Erich Fromm říká, že dítě z vyrovnané rodiny přijímá dva druhy lásky. Mateřská láska bývá bezpodmínečná, přijímá dítě, ať se děje cokoliv, bez ohledu na jeho chování. Otcovská láska je spíše přechodnější, vyjadřuje uznání, když dítě dodrží určité

zásady chování nebo se mu něco povede. V ideálním případě by mělo dítě zažívat a vstřebávat oba druhy lásky. V tomto pojetí je Boží láska ve Starém zákoně především otcovským vyjádřením lásky, což vidíme na lásce, která se projevuje mimo jiné v dodržování přikázání a nařízení a cestou ke svatosti. Ježíš pak přinesl do našeho vztahu s Bohem více mateřský typ bezpodmínečné lásky a přijetí. Ježíš plakal, když taková láska je odmítnutá. A Ježíš se radoval, když někdo lásku k němu projevil. Dokázal by si někdo z nás vymyslet Boha, který miluje a touží být milován? Láska nikdy nebyla běžnou souřadnicí ve spojení lidí a Boha nebo bohů. Korán ani jednou slovo láska nespojuje s Bohem. Aristoteles bez obalu řekl, že by bylo výstřední, kdyby někdo prohlašoval, že miluje Dia, nebo že by Zeus miloval nějakého člověka. S tím oslnivě kontrastuje Bible, která říká, že Bůh je láska a tvrdí, že to byl jediný důvod, proč Ježíš přišel, protože v tom se ukázala jeho láska, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něj měli život (1 Jan 4:9). Ježíš, a nemyslím tím umělohmotnou karikaturu bez úsměvu a emocí, ale opravdového Ježíše. Tento Ježíš touží po tvé lásce, touží po tvém portrétu lásky, a sám ti nabízí svou lásku a přístup k Životu! Co víc chtít? Lukáš Targosz 8. prosince 2011

Portréty: Ty jsi můj Král! Veselé Vánoce všem oficiálně. Myslím si, že většina lidí má ráda Vánoce, ale nutno říct, že Vánoce jsou komplikované. Čím jsi starší, tím je to komplikovanější. Čím víc dětí máš, tím je to komplikovanější. Pokud někde v rodině se někdo rozvedl, je to komplikace. Lidi berou k tobě domů s sebou lidi, které třeba nemáš rád. Zkrátka, Vánoce nejsou jednoduché. Nicméně, pro muže jsou obzvláště těžké. Je to proto, že nám většina žen o Vánocích lže. Pokud jsi ženatý nebo máš přítelkyni, často to funguje tak, že se zeptáš: „Co bys chtěla na Vánoce?“ Odpověď zní: „Já nic nechci. Nic nepotřebuji. Když tak, jen něco opravdu malého.“ Ale běda muži, který téhle lži věří! Pak pod stromkem nic není, a my říkáme: Vždyť jsi říkala, že nic nechceš. Před pár dny jsem viděl reklamu na dárek, který nějaký podnikavec začal vyrábět přesně pro tyto příležitosti. Tady to máte na obrázku. Popisek k výrobku říká: Tento dárek obsahuje absolutní NIC. Tento dárek je vrchol minimalismu. Víceméně méně je více. Nic je vzácné. Nic je jednoduché. Nic je posvátné. Otevřete balení a nechte se fascinovat, jak se NIC nestane. Dovolte ničemu proletět Vaší myslí a zklidnit Vaši duši. Vychutnejte si ten okamžik. Brzy zjistíte, že NIC je o tolik lepší než něco, cokoli jiného. Ale varujte se před tím to opravdu podarovat! Další komplikace s dárky je touha překvapit lidi s dárky, které chtějí. To moc nejde dohromady, co? Buď je překvapíš, anebo jim koupíš to, co chtějí. Ale jak chceš upřímně překvapit někoho s něčím, co chce? Má


manželka se mě jednou takto pokusila překvapit, celou dobu mi říkala, že mi koupila něco, co jsem si vždycky přál, ale že je to překvapení. Když jsem to rozbalil, zmohl jsem se na jedinou větu: „Tohle, že jsem si vždycky přál?“ Nebyla šťastná.

Stránka 5

Vlastně byla strašně zklamaná. Je to prostě těžké skloubit. A pak máme celou tu věc s rodinou: Kde budeme trávit Vánoce. U našich nebo u vašich? A navíc, někde se někdo určitě rozvedl, takže máš víc najednou těch rodinných skupin víc, někdy tři, někde i pět. Je to komplikace. A do toho se muži zeptají jednu nevinnou otázku, která může zruinovat Vánoce. Ta otázka zní: „Miláčku, na jak dlouho tam jdeme?“ Víme, že bychom se tuhle otázku neměli ptát, ale taky víme, že budeme mnohem lepší hosté, když budeme znát časový rámec. Ne, neznamená to, že spěcháme, ale když mi řekneš, že to bude dvě hodiny, budu na dvě hodiny zábavným společníkem. Potřebuju ovšem vědět, jak dlouho to bude trvat, protože když nevím… Je to komplikace. Manželky na to obvykle mají jednoduchou odpověď, že jen chtějí, abychom se uvolnili a užili si to. Jasně, já si to užiju, ale potřebuju vědět, jak dlouho si to budu užívat, protože když nevím, pak si to nedokážu užívat. Vánoce mohou být velmi komplikovaným časem, a tak by se zdálo, že alespoň jedna věc je na Vánocích jednoduchá: poselství Vánoc. Jasně, všichni jsme pravděpodobně slyšeli nějaké vysvětlení Vánoc nebo příběh o Ježíškovi. Naneštěstí i poselství Vánoc je někdy strašně komplikované, ale to je moje vina. Je to vina pastorů a kazatelů, kteří to strašně komplikují. Možná patříš k lidem, kteří chodí do církve víceméně jednou ročně na Vánoce, a přišel jsi teď o víkendu do Elementu. Aby bylo jasno, nemáme s tím problém, jsme moc rádi, že jsi tam byl. My tu jsme přes celý rok, ale i tak jsme rádi, že jsi tady alespoň jednou za rok. Někdy se takoví lidé objeví v církvi a potvrdí se jim všechny ty podezření, které o církvi měli. Jsou naprosto ohromeni, jak složité celé to náboženství může být. Víte co? Když ve Vánočním příběhu přicházejí andělé k pastýřům, říkají jim, že jim zvěstují dobré zprávy pro všechny lidi. Jestli je cokoliv na příběhu Vánoc, co ti nepřipadá jako dobrá zpráva, možná je to proto, že někdo ti namaloval portrét Vánoc dost špatně. Když k tobě někdo přijde s dobrou zprávou, většinou tě jako první věc nenapadne, že teď budeš muset něco udělat, nebo že budeš muset něco platit. Dobrá zpráva je, že dostaneš příležitost, že něco nemusíš udělat, že nemusíš dělat zkoušku a dostaneš jedničku zadarmo. Dobrá zpráva je, že dostaneš něco nebo budeš na tom lépe. Když začíná příběh Ježíše, začíná jako dobrá zpráva. Je to 100% dobrá zpráva. Dobrá zpráva není: buď silný, snaž se víc, a přestaň hřešit. To není dobrá zpráva, to není ani žádná nová zpráva. Všechny náboženské systémy říkají, že máš přestat něco dělat, že si poneseš důsledky toho, co dělá špatně. To není


nová ani dobrá zpráva. Proto bych dnes chtěl, abys viděl Ježíše jinak, než skrze komplikovaný svět náboženství. Nedávno jsem četl stať jednoho amerického spisovatele, který se ve svých čtyřech letech ptal své maminky, proč vůbec slavíme Vánoce. Maminka mu řekla, že je slavíme, protože jsou to Ježíšovy narozeniny. A tak tento klučina řekl: „Mami to je super. Uděláme Ježíškovi dort se svíčkami, budeme mít papírové čepice, a vůbec všechno, co se dělá na narozeniny.“ A tak vznikla tradice, která trvá v této rodině již desítky let. Totiž, vždy na Vánoce slaví narozeniny s dortem a svíčkami. Každý rok se ptají jeden druhého dvě otázky: „Za co jsi v tomto roce vděčný Bohu?“ a druhá: „Když jsou to Ježíšovy narozeniny, co mu přineseš příští rok za dárek?“ A vlastně, proč ne? Co kdybychom místo typické adventní výzdoby měli doma narozeninový dort a jiné narozeninové dekorace? Samozřejmě, historicky vzato se Ježíš skoro určitě nenarodil v prosinci, ale jde o to, co vlastně Vánoce znamenají. A pokud jsou to narozeniny Ježíše, neměli bychom spíš přinést dárek jemu? Kdo to kdy viděl, abys přišel na narozeninovou párty a oslavenec byl povinen darovat dárky svým návštěvníkům. Kdybyste přišli na moje narozeniny s očekáváním, že něco dostanete, asi bych Vás zase rychle vyprovodil pryč, nemyslíte? Tak, jak to, že očekáváme dárky od Ježíška (když jsme děti), ale dokonce i jako věřící dospělí lidé očekáváme, že nás Ježíš bude neustále obdarovávat, či (jak říkají křesťané), žehnat? Není to vůči Ježíši strašlivě nespravedlivé? To je otázka, kterou si kladu každé Vánoce. A vždy mám touhu říct ano, je to nespravedlivé a neférové vůči Ježíši. Měli bychom spíše přemýšlet, co uděláme pro něj, měli bychom utéct od materialismu, který o Vánocích vládne. Měl bych úplnou pravdu. Jenže to nedokážu říct. Ne snad proto, že by materialismus byl prima. Je mi moc líto, když vidím lidi, kteří se nedovedou bez něj radovat, a jsou ochotni se zadlužit jen proto, aby měli dárky. Nedokážu to však říct z úplně jiné příčiny. Ta příčina úzce souvisí s naším adventním tématem portrétů. Než vám tedy řeknu, proč je v pořádku, že přicházíme k Ježíši s prosbami a touhami, uvedu vás trochu do děje, o čem jsme zatím mluvili a co jsme společně zjistili. Řekli jsme si, že na našem obrazu, který si v hlavě malujeme o Bohu, strašně záleží. Všichni si totiž vytváříme mentální obrazy o světě, sobě, ostatních, a také o Bohu. Žel, jsme ovlivněni náboženskými představami o podobě Krista, a tak si ho většina z nás představuje jako vysokého dlouhovlasého muže s pěstěným plnovousem, v bílém rouchu, který se moc

Stránka 6

nesměje, je trochu pobledlý, vždy se tváří svatě a nad věcí. Tento pohled na Ježíše je však spíše karikaturou, takový Ježíš je umělohmotný, jenže tato představa ovlivní tvůj pohled na něj a ten pak ovlivní tvé očekávání a zformuje tvou realitu. Charakter bývá vepsán do tváře, a tak náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. V minulých dvou týdnech jsem vám na několika příkladech ukázal, že Ježíš byl mladý muž, který měl rád legraci a byl hravý. Kromě toho jsem vám ukázal, že Ježíš měl emoce, plakal tehdy, když lidé odmítali lásku a radoval se, když lidé plakali z lásky vůči němu. Ukázali jsme si, že Ježíš byl životem s velkým „Ž“, a díky tomu my můžeme od něj brát sílu pro svůj vlastní život stejně, jako jsou větve vyživovány kmenem. Ježíš evangelií je tedy hodně živý mladý muž, který se neváhá smát a neváhá plakat, který je zcela opravdový a spolehlivý. Obraz Ježíše s osobností nám dává nové oči při četbě příběhů o něm, protože bez osobnosti jsou ty příběhy docela ploché, podobně jako smska nebo email bez možnosti vidět výraz ve tváři odesílatele. Tady se dostáváme k tomu, proč je nejen snadné přicházet k Ježíši s prosbami a touhami, ale proč z toho nakonec má Ježíš i radost. Je to proto, že je to součást jeho charakteru. Jeho láska totiž má málo co do činění s pouhou emocí. Ježíš nestojí nad tebou a nerozplývá se nad tím, jak jsi rozkošný. Být Bohem je náročné, protože víš o těch druhých i to, co bys raději snad ani vědět nechtěl. Vidíš jim přímo do srdce a nebaštíš jejich výmluvy, jejich divadelní výstupy ani jejich zbožnost naoko. V tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On totiž vidí mě i tebe takové, jací skutečně jsme, a přesto všechno nás miluje tak moc, že je ochotný za nás zemřít. Svými vlastními slovy tuto lásku popisuje jako (Jan 15:13), že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. A Pavel dodává (Římanům 5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Nemusíme hrát tu hru na to, že nejsme tak zlí, jako někdo jiný, protože v tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On ví, kdo jsi doopravdy zač, kdo jsi pod povrchem, a přesto tě miluje.

Miluje tě tak moc, že neváhá porušit pravidla. Už jsme si řekli, že Ježíš je hravý, a že Ježíš pláče. Ježíš je ovšem také nekonvenčně svobodný! V Matouši 8:1-3 čteme: Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké zástupy. Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se mu se slovy: "Pane, kdybys jen chtěl, dokážeš mě očistit." On vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: "Já to chci. Buď čistý!" A jeho malomocenství bylo ihned očištěno. Ježíš tě miluje tak moc, že je ochoten se tě dotknout, i když se od tebe ostatní odvracejí. Nám tenhle příběh připadá hezký, ale neuvědomujeme si, co to doopravdy znamenalo, a to proto, že skoro nikdo z nás nikdy neviděl člověka s leprou. To je ale ošklivá nemoc. Není to synonymum pro chudáka. Dosaď si třeba AIDS, to je moderní lepra. Přemýšlej nad veřejným postojem k lidem s HIV, když celá epidemie v osmdesátých letech začínala. Lidé se štítili a báli. Představ si člověka v posledním stádiu AIDS, kdy se doslova rozpadal před očima. Tohle přesně byl postoj lidí k malomocným. Ti museli chodit a křičet: Nečistý! Být na méně než na dohoz kamenem daleko od malomocného znamenalo poskvrnit si svou vlastní pověst. Co v téhle situaci udělal Ježíš? Natáhl se a dotkl se ho. Ježíš ho mohl uzdravit jen slovem, to koneckonců udělal již dříve. Ale on se ho dotkl, přemožen soucitem. Přesně tohle znamená, že Ježíš ví, co je uvnitř nás, co skrýváme pod povrchem, a přesto nás mít rád. Přesně tohle z něj dělá něco neuvěřitelného. Ježíši vůbec nezáleželo na jeho důvěryhodnosti, na tom, co řeknou ostatní. Ježíš dělal správnou věc. Ježíš byl až divoce svobodný. Když přemýšlíme o Ježíši zbaveného nánosu náboženskosti, uvědomujeme si, jak úžasná postava to je. Je to někdo, koho je snadné milovat a následovat jej. Je to dokonce někdo, koho chcete poslouchat a dělat mu radost. Když vidíš portrét Ježíše zbaveného unylého výrazu, když vidíš jeho úsměv, jeho slzy, když vidíš jeho odvahu milovat navzdory pravidlům, pak nezbývá než říct: „Hezké narozeniny! Ty jsi totiž nepopsatelný, jsi můj přítel, který mě miluje navzdory tomu, co jsem udělal nebo neudělal, jsi nejlepší, jsi živý, a nadto všechno: ty jsi můj král!“ Lukáš Targosz 19. prosince 2011


Stránka 7

PORTRÉTY: Jak vypadá tvůj portrét?

Recommend Documents