VELIKONOČNÍ KAJÍCÍ DOBA
Průvodce dobou postní jako příprava na obnovu křestních závazků
„Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů… Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protože je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protože je udělován i viníkům; křest, protože hřích je pohřben do vody; pomazání, protože je svatý a královský (takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protože je oslnivým světlem; šat, protože zakrývá naši hanbu; koupel, protože nás umývá; pečeť, protože nás chrání a je znamením Boží svrchovanosti.“ (Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40, 3-4; PG 36, 361 in KKC 1257)
Druhý vatikánský koncil ukázal základní směr v chápání a slavení postní doby jako „velikonoční kající doby“, když stanovil: „Postní doba se stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním…“ (Srov. Liturgická konstituce II. vatikánského koncilu, 1963, čl. 109).
Berna Lopez – Křest Páně
Při přípravě na obnovu křtu budeme vycházet z nedělních liturgických textů: evangelia a preface, které jsou intenzivněji zamřeny na přípravu katechumenů k přijetí křtu a přípravu na obnovu křestních slibů těch, kteří již křest přijali. Svou vzájemnou obsahovou souvztažností dávají tyto texty obnovené postní liturgii vlastní ráz, upozorňují na význam kajícnosti pro život z víry a dávají tak jednotlivým postním nedělím speciální tématiku - tj. křest. Z nedělních liturgických textů vychází také inspirace k zamyšlení i myšlenka na každý den následujícího týdne. Modlitby 1. a 2. neděle postní a Květné neděle jsou z denní modlitby církve (breviáře). Pro 3. 4. a 5. neděli postní jsou modlitby ze skrutinií podle obřadů „Uvedení do křesťanského života“.
POPELEČNÍ STŘEDA Evangelium: Mt 6,1-6.16-18
Preface: ...Neboť ty se slitováváš nad naší slabostí: když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě a dáváš nám sílu, abychom nad zlem vítězili skrze našeho Pána, Ježíše Krista…
K zamyšlení: Na začátku velikonoční kající doby (doby postní) přijímáme znamení kříže. Slova, kterými je udělování popelce doprovázeno nás vybízí, abychom obnovili ducha kajícnosti a pokory. V evangeliu Ježíš konkretizuje jejich formu: máme konat dobré skutky, poskytovat almužnu, postit se a modlit se. Budeme-li pozorní, zaslechneme v prefaci slova: „....když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě…“, nad kterými se můžeme zamyslet: v jaké oblasti svého života vnímám nedostatek sebekázně (např. rodinné vztahy, farnost, zaměstnání, nestřídmost nebo závislost na různých tělesných či duchovních požitcích…); je motivem pro mé rozhodnutí k sebeovládání (postní předsevzetí) touha po obrácení k Bohu nebo touha po mé osobní dokonalosti… Modlitba: Bože, dej, ať nás posílí půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen. 2
Čtvrtek po Popeleční středě: Mt, 6,3 Téměř denně jsme vybízeni k tomu, abychom přispěli na konto té či oné dobročinné instituce. Být solidární se svým bližním je jedním z principů křesťanství. Neměli bychom přitom ztrácet ze zřetele, že almužnu nedávali křesťané v prvotní církvi z „přebytku“, ale odřeknutím si toho, čemu se dnes říká „něco pro potěšení duše a těla“.
Pátek po Popeleční středě: Mt 6,7 V nemálo kostelech bývá zvykem, že shromážděný Boží lid se modlí přede mší svatou téměř všechny tzv. „příležitostné“ modlitby s dobrým úmyslem, aby snad na někoho nezapomněli. Ježíš však svým učedníkům také říká: „Nebuďte povídaví jako pohané. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (srov. Mt 6,7-8)
Sobota po Popeleční středě: Mt 6, 16 Pojmy „půst“ a „postit se“ nahradila sekularizovaná společnost pojmem „dieta“. Cílem přestalo být obrácení k Bohu a přiblížení se Božímu tajemství, ale touha po osobní dokonalosti. Půst je jednou z forem pokání. A pokání není něco jednorázového, ale každodenní reflexe života křesťana před tváří Boží.
1. NEDĚLE POSTNÍ Evangelium: Mt. 4,1-11
Preface: … Neboť on přemohl našeho starého nepřítele a naučil nás bojovat se zlem: čtyřicetidenním postem začal svůj zápas, zvítězil nad pokušitelem a ukázal nám, jak máme konat pravé pokání, abychom s ním mohli slavit velikonoční vítězství a měli účast na jeho vzkříšení a životě věčném…
K zamyšlení: První neděli postní by se měl konat obřad zařazení katechumenů mezi čekatele křtu, který má mít na zřeteli nejen jednotlivce (skupinu), ale i celé společenství věřících, kteří se spolu s nimi uvědoměleji vydávají na cestu k velikonočnímu tajemství (srov. obřady „Uvedení do křesťanského života“, čl. 127, 128). Žadatele o křest přijímá celá církev, tzn. ti, kteří již jsou pokřtěni. I my se můžeme, podobně jako se ptá cele3
brant katechumenů, ptát sami sebe: proč jsem v církvi; je mé rozhodnutí pro Krista stále živé a aktuální; uvědomuji si svou porušenost dědičným hříchem a snažím se bojovat proti zlu, ať už má jakoukoliv podobu; je zdrojem mé naděje ve spásu Kristus a jeho zaslíbení těm, kteří se narodili z vody a Ducha… Modlitba: Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen. Pondělí po 1. neděli postní: Mt 4,1 Opravdové pokání nespočívá v tom jak dlouho se postíme, ale v našem sebezáporu a v poslušnosti Bohu.
Úterý po 1. neděli postní: Mt 4,3 Pokušitel našeptával Ježíšovi, aby hledal obživu mimo Boha – skrze zázrak. Obava z existenciálních problémů nebo ze ztráty našich sociálních jistot mohou být velmi silným pokušením „vzít vše do svých rukou“.
Středa po 1. neděli postní: Mt 4,6-7 Ježíšova slova, kterými odpovídá na druhé z pokušení připomínají situaci izraelitů na poušti. (srov. Dt 6,13). Radost z nabyté svobody potlačilo hmotné strádání. Vděčnost Hospodinu za vysvobození z otroctví vystřídalo reptání: „vždyť jsme se v té nesvobodě neměli zase tak zle.“ Čtvrtek po 1. neděli postní: Mt 4,8-9 Možná netoužíme přímo po slávě a už vůbec ne po moci. Spokojíme se s tím, že jsme oblíbeni. Děláme to, co „se“ od nás očekává, mluvíme jen „o tom“, čemu je společnost, ve které žijeme ochotna naslouchat. Hledejme nejprve Boží království … (srov. Mt 6,33)
Pátek po 1. neděli postní: Mt 4,10 Připomeňme si slova, která jsme slyšeli v nedělní prefaci: Ježíš nás naučil bojovat se zlem. Zvítězit nad zlem můžeme jen tehdy, když se s vděčností skláníme před svým Stvořitelem a jen jemu budeme sloužit. Je také psáno: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. (srov. Mt 6,24) 4
Sobota po 1. neděli postní: Mt 4,11 Máme možnost zahlédnout konečné vítězství Krista nad zlem, které se plně ukáže při slavení velikonočního tajemství. Křtem jsme získali účast na Kristovo vzkříšení a životě věčném. Mysleme v modlitbách také na ty, kteří se teprve k přijetí křtu připravují: ať plněji proniknou do tajemství Kristova vykupitelského díla.
2. NEDĚLE POSTNÍ Evangelium: Mt 17,1-19
Preface: … Neboť on je tvůj milovaný Syn, v němž se nám zjevil smysl Zákona i Proroků. Když připravoval učedníky na svou smrt, ukázal se jim mezi Mojžíšem a Eliášem a zjevil jim svou slávu, aby je poučil, že utrpením a smrtí se vstupuje do slávy vzkříšení…
K zamyšlení: Být s někým o samotě může znamenat ostych, rozpaky, nejistotu nebo dokonce nudu. Přemýšlejme o tom, jak prožíváme samotu s Ježíšem my sami a snažme se rozpoznat, jaké pocity vnímáme (radost, pokoj, zklidnění nebo obavy, nervozitu, neklid…); můžeme Ježíše zahrnovat svými požadavky, ale také tiše naslouchat; hovoříme s Ježíšem o celém svém životě, nebo máme „tajné komůrky“, kam mu nedovolujeme vstoupit…
Modlitba: Bože, ty k nám mluvíš skrze svého milovaného Syna a přikazuješ nám, abychom ho poslouchali; živ nás tedy svým slovem a očišťuj naše nitro, abychom se mohli radovat z patření na tvou slávu. Skrze svého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Pondělí po 2. neděli postní: Mt 17,2 Na tvář milované osoby se díváme tak, abychom si ji vštípili do paměti. Kontemplací Kristovy tváře v sobě obnovujeme Boží obraz, podle kterého a ke kterému jsme byli stvořeni (srov. Gn 1,26). Přítomnost Mojžíše a Eliáše poukazuje na skutečnost, že Ježíš je smyslem a naplněním Zákona a Proroků – je skutečným Mesiášem. 5
Úterý po 2. neděli postní: Mt 17,4 Petr přistupuje k události lidsky: je dobře, že Mistr s sebou vzal tři z nás. Kdo by jim jinak postavil stany? Stále býváme v pokušení, podsouvat Bohu své lidské smýšlení. U proroka Izaiáše však čteme: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ (Iz 55,8)
Středa po 2. neděli postní: Mt 17,5 Když posloucháme milovaného Syna Otcova a zachováváme jeho slovo, stává se on sám naším „zářícím oděvem“ a tak se může naplnit to, k čemu jsme křtem povoláni – že i o nás hovoří Otcův hlas „ Toto je můj milovaný syn, moje milovaná dcera…“ (srov. Mt 3,17)
Čtvrtek po 2. neděli postní: Mt 17,6 Jaký je rozdíl mezi bázní Boží a strachem před Bohem? Člověk žijící v bázni Boží chce být ve společenství s Bohem a po tomto společenství touží. Naproti tomu člověk, který má strach z Boha, ten od Boha utíká a ukrývá se před Ním. Má totiž výčitky svědomí, bojí se Božího pohledu i Boží blízkosti.
Pátek po 2. neděli postní: Mt 17,7-8 Jen samotného Ježíše… jen skrze jeho zásluhy se nám dostává ve křtu milosti posvěcující a stáváme se „dětmi z Božího rodu“ (srov. Sk 17,28).
Sobota po 2. neděli postní: Mt 17,9 Hlásání evangelia, radostné zprávy není vyprávění o tom, co jsme „viděli“, ale to, čemu věříme: ..Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; byl pohřben a vstal z mrtvých ve shodě s Písmem; ukázal se Petrovi a potom Dvanácti…“ (srov. 1 Kor 15,3-5).
3. NEDĚLE POSTNÍ Evangelium: J 4,5-42
Preface: … Neboť on žízní po spáse světa; co kdysi slíbil ženě ze Samařska, slíbil všem, kdo v něho uvěřili: že v nich otevře studnici vody živé, tryskající do života věčného… Třetí neděli postní se obvykle konají první ze třech skrutinií za katechu6
meny. Jejich záměrem je očišťovat mysl i srdce katechumenů, posilovat je proti pokušení a pomáhat jim, aby niterněji přilnuli ke Kristu. Jádrem skrutinií jsou modlitby s exorcismy, jejichž prostřednictvím Bůh člověka uzdravuje a dává mu sílu k jednání. Svým svobodným rozhodnutím se katechumen zříká nepravých životních hodnot a volí nový životní styl. K zamyšlení: Ježíš žízní po spáse světa, po spáse každého člověka. Není přitom důležité, jaké jsme národnost, ale jestli věříme, že Ježíš je Mesiáš. Před výzvou „Věř mi… To jsem já…“ se nedá diplomaticky vycouvat s nějakým „názorem“. Ti, kteří si myslí, že otázka klanění se (tj. věrnost Bohu) se dá vyřešit na úrovni výměny názorů, zůstávají žízniví jako smařská žena. Dychtivě hledají, kdo by uhasil jejich žízeň po lásce, protože žádný z bůžků není jejich Bohem. 3. a 5. neděli postní – tj. po 1. a 3. skrutiniu (pokud se tak nestalo již dříve), se svěřují katechumenům „poklady církve“. Jde o příležitost, resp. konfrontaci s tím, abychom si i my „již dříve pokřtění“ uvědomili co jsou skutečné „poklady církve“. Prvním z pokladů je Symbolum Apostolicum – Apoštolské vyznání víry, které bylo užíváno jako souhrn učení pro kandidáty křtu již v prvotní církvi.
Modlitba z 1.skrutinia: Nebeský Otče, zdroji veškerého milosrdenství, tys nám dal svého Syna, aby všem hříšníkům přinesl spásu., tys i hříšně Samaritánce u studny Jakubovy dal poznat, že Ježíš je Spasitel světa. Shlédni, prosíme, na touhu tohoto vyvoleného (této vyvolené): otevři mu (jí) prameny své milosti a přijmi ho za svého syn (jí za svou dceru); vysvoboď ho (jí) z poroby hříchu a z otroctví ducha zla a dej mu (jí) svobodu svého Syna Ježíše, aby ti v jeho jménu s radostí sloužil (a); ochraňuj ho (jí) v každém nebezpečí, aby žil (a) vždycky v míru a radosti a nepřestával (a) ti vzdávat díky. Skrze Krista, našeho Pána.
Pondělí po 3. neděli postní: J 4,6 Jedna samařská žena… moderní typ jako vystřižený z různých telenovel apod. Odvážná, podnikavá, samostatná, emancipovaná, zařizuje si život podle svých představ a manifestuje svoji „nezávislost“ a „svobodu“ tím, že dělá věci „just“ jinak, než ostatní… 7
Úterý po 3. neděli postní: J 4,10 Žena rozuměla Ježíšovo slovům po svém: předpokládala, že Ježíš nechá „od někudy“ vytrysknout pramen vody. Samařané znali pouze Zákon, ale ne Proroky a Spisy. Nemohla znát slova proroka Izaiáše: „... s jásotem budete čerpat vodu z pramenů spásy..“ (Iz 12,3). Středa po 3. neděli postní: J 4,11 Objevit něco „zázračného“, co by jednou provždy uspokojilo naše lidské touhy a potřeby… „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe, a nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě.” (sv. Augustin)
Čtvrtek po 3. neděli postní: J 4,19 Žena se dostala před Ježíšem do choulostivé situace. Odvádí proto řeč a pokouší se o „ průzkum veřejného mínění“. Ježíš se však průzkumu nehodlá zúčastnit. Nejde přece o „můj názor“ a „tvůj názor“, ale o pravdu: „Věř mi, ženo…“
Pátek po 3. neděli postní: J 4,23 Duch, který je nám dán křtem, je zdrojem nového zrození a nové bohoslužby – duchovní. Ta je dána skrze zjevení, které o ní dal Bůh prostřednictvím svého Syna a proto odpovídá „pravdě“. Ti, kteří uctívají Boha, v pravdě věří v Krista–Mesiáše a milují… (srov. 1 Jan 3,19)
Sobota po 3. neděli postní: J 4,42 Samařané jsou prvotinami duchovní žně, o které Ježíš hovoří. Sotva bylo Boží slovo zaseto, už nese ovoce. A to apoštolové ještě netuší, že právě v Samařsku vznikne jedna z prvních křesťanských obcí (srov. Sk 8,14). Křtem jsme povoláni být „rozsévači“ Božího slova.
4. NEDĚLE POSTNÍ Evangelium: J 9,1- 41
Preface: … Neboť on je světlo, které přišlo na svět, aby ti, kdo v něho věří, nechodili ve tmách. Skrze něho jsme uzdravováni ze slepoty hříchu, skrze něho se ve křtu stáváme syny světla…
K zamyšlení: Čtvrtá neděle postní se také nazývá „Radostná“ (Laetare). V evangelijní perikopě jsme slyšeli příběh o uzdravení slepého. Ten, který 8
žil v temnotě, se raduje, že vidí světlo. V prefaci jsme mohli zaslechnout, že tím světlem je Ježíš. Liturgické texty nás tak vybízí k úvahám: přicházíme na tento svět porušeni temnotou hříchu (rodíme se slepí); křtem se stáváme „osvíceni“ a Ježíš uzdravuje naši slepotu; Duch sv., kterého se nám při křtu dostává, nás uschopňuje k vyznání: „Věřím, Pane!“ Modlitba z 2. skrutina: Náš nebeský Otče, tys v uzdraveném slepci probudil víru ve svého Syna, ty i nám ve světle víry ukazuješ cestu do svého království. Vysvoboď tohoto vyvoleného (tuto vyvolenou) z temnot hříšného světa a dej, ať ve víře pevně lne k tvé pravdě a patří mezi syny světla navěky. Skrze Krista, našeho Pána, Amen. Pondělí po 4. neděli postní: J 9,1 Kudy prochází Ježíš, tam vidí a přináší život. Jaké stopy zanecháváme cestou svého pozemského putování my….
Úterý po 4. neděli postní: J 9,2 Prvotní hřích přinesl následky pro celé lidstvo. Skrze Kristovo vykupitelské dílo se i na nás projevují skutky Boží, neboť „spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18)
Středa po 4. neděli postní: J 9,7 Člověk chtěl tvořit svůj život bez spolupráce s Bohem, a tak se od něho vzdálil. Teď Bůh „potřebuje“ spolupráci člověka, aby mohl otevřít jeho oči Světlu. Bůh mu nemůže světlo vnutit. Člověk se musí osobně rozhodnout přijmout tento zázrak a to tak, že poslechne vtělené Slovo a „udělá všechno, co ono řekne“ (srov. Jan 2,5). Čtvrtek po 4. neděli postní: J 9,21-22 Obava z toho, jaký dopad na náš život může mít svědectví víry vede někdy až k zapření Krista. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi… (srov. Mt 10,32)
Pátek po 4. neděli postní: J 9,27 I kdybychom „sedmasedmdesátkrát“ někomu vyprávěli o proměně našeho života skrze víru v Krista, k víře ho nepřimějeme. Víru může probudit pouze Duch (obrácení sv. Pavla – Sk 9,3-17; křest setníka Kornélia - Sk 10,44-48 apod.) 9
Sobota po 4. neděli postní: J 9,39 Domýšlivci, kteří se spoléhají na své vlastní „osvícení“ jsou v protikladu k pokorným, jejichž obrazem je slepec.
5. NEDĚLE POSTNÍ Evangelium: J 11, 1-45
Preface: … Neboť on je naše vzkříšení a život; slitovává se nad námi a má s námi soucit jako se svým přítelem Lazarem; a jako jeho zavolal z hrobu, tak nás skrze křest volá ze smrti k životu…
K zamyšlení: V evangeliu vybízí Tomáš ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“ Všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti (srov. Řím 6,3) - tedy už jsme zemřeli s ním. Spolu s Tomášem se však musíme ještě naučit, že „zemřít s ním“, znamená každý den umírat svým žádostem a dávat život za bratry. Jen tak se stáváme podobní Pánovi – jeho „blíženci“. Katechumeni přijímají tuto neděli po skrutiniu další z „pokladů církve“ – modlitbu Páně. Jaký je náš vztah k modlitbě, kterou nás naučil Ježíš? Inspirací k nalezení odpovědi na tuto otázku nám může být např. následující text sv. Františka z Assisi: Otče náš nejsvětější, Stvořiteli náš, Vykupiteli, Spasiteli a Utěšiteli! Jenž jsi na nebesích: v andělích a ve svatých, když je osvěcuješ k poznání. Neboť ty jsi Světlo, ó Pane, když je rozžhavuješ k lásce, neboť ty jsi Láska, Pane, když v nich přebýváš a naplňuješ je blažeností, protože ty jsi, Pane, nejvyšší dobro, věčně dobrý, od něhož je všechno dobré a bez něhož nic není dobré. Modlitba ze 3. skrutinia: Všemohoucí Bože, prameni všeho života, ty dáváš člověku život, aby se zjevovala tvá sláva; ty jsi pánem i nad smrtí a křísíš mrtvé k životu. Znič, prosíme, vládu smrti nad tímto katechumenem (nad touto katechumenskou), který (která) chce branou křtu vejít do tvého života. Vysvoboď ho (ji) z moci ducha zla, původce hříchu a smrti, pustošícího tvé dobré dílo. Jeho (jejím) Pánem ať je tvůj milovaný Syn, ať o něm vydává světu svědectví a spolu s ním dosáhne slávy vzkříšení. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen. 10
Pondělí po 5. neděli postní: J 11,1-2 Na začátku (ale i v celém příběhu) se vyskytuje poměrně velké množství „aktérů“. Jakoby nás tím chtěl svatopisec upozornit, že se týká každého z nás. Já, můj bratr, má sestra - všichni jsme skrze křest probuzeni k životu.
Úterý po 5. neděli postní: J 11,21 Marta má víru v Ježíše, ale přesto se zastavuje jakoby na prahu nevyslovitelné prosby. I my máme víru, ale přesto jsou v našem životě situace, ve kterých podobně jako Marta (a posléze i Marie) říkáme Bohu s mírnou výčitkou: kdybys byl tehdy se mnou, Pane, všechno by dopadlo jinak…
Středa po 5. neděli postní: J 11,33-34 Snad na žádném jiném místě v evangeliu neukázal Ježíš tak jasně, že je pravý Bůh i pravý člověk: má rád své přátele, cítí pohnutí s jejich údělem jako každý jiný člověk, ale jedná jako Bůh.
Čtvrtek po 5. neděli postní: Jan 11,37 Ježíš, který má s námi soucit jako se svým přítelem Lazarem dokázal mnohem víc: skrze křest nám dává život věčný.
Pátek po 5. neděli postní: J 11,40 Pro lepší představu o slávě Boží si můžeme přečíst úryvek z knihy proroka Izaiáše: „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha.“ (Iz 35,1-2) Sobota po 5. neděli postní: J 11,45 Možná, že už jsme si několikrát v duchu pomysleli, že to bylo pro učedníky i ostatní lidi snazší uvěřit v Ježíše, když byli svědky mnoha zázraků. I na nás se však vztahují slova, která řekl Ježíš po svém zmrtvýchvstání Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili.“
SVATÝ TÝDEN
Čtyřicetidenní období, které jsme začali s touhou, abychom modlitbou obnovili vztah s Bohem, půstem se osvobodili od toho, co nás spoutává, a almužnou se přiblížili k bratrům a sestrám, nemělo být samoúčelným 11
asketickým cvičení. Šlo přece o naplnění Ježíšovy výzvy osvobodit (odvázat) hříchem spoutanou svobodu a schopnost sloužit a přivést – nasměrovat celé své snažení a celý život ke Kristu; přijmout Boží slovo a stát se příbytkem toho Boha, kterého žádný prostor nemůže obsáhnout. Svatý týden je nejen intenzivní přípravou katechumenů k přijetí křtu. Připravme se společně s nimi ke slavení velikonoční noci, ve které obnovíme své křestní závazky tím, že se budeme intenzivněji zabývat Božím slovem provázejícím nás v tomto týdnu.
KVĚTNÁ NEDĚLE – začátek Svatého týdne
Evangelium při obřadu žehnání ratolestí: Mt 21,1-11 Evangelium při mši sv.: pašije podle evangelia sv. Matouše (Mt 26,1427,66) Preface: …Neboť on nás neodsoudil, ale dal se odsoudit za nás, a byl za naše hříchy přibit na kříž. Svou nevinnou smrtí nám otevřel přístup k tobě…
Modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
K zamyšlení: V liturgii Květné neděle jsou sloučeny dvě skutečnosti, které se mezi sebou v normálním běhu světa vylučují. Buď má někdo úspěch, pak mu blahopřejeme, že se mu dílo podařilo. Nebo úspěch nemá, pak nezbývá, než ho politovat, zaplakat nad ním, když trpí. Scéna slavného vjezdu Ježíše do Jeruzaléma bývá často zobrazována slavnými malíři. Při pohledu na jásající lidi na obrazech se můžeme ptát: nejde zde o omyl? Vždyť Ježíš přichází do města ne aby vládl, ale aby byl vládci odsouzen k smrti. Tak se to jeví nám, protože naše myšlení je omezeno časem. V mysli Boží je však vše současnost. Víra pak znamená umět pozorovat události očima Božíma, pod zorným úhlem věčnosti. Kristus vstupuje do svého města, aby tam trpěl a současně, aby nad ním kraloval. 12
V životě křesťanů se toto sloučení protikladů projevuje v ctnosti, která je typicky evangelijní: v pokoře. Pokorný člověk je ponížen a vyvýšen současně. Podle sv. Augustina je pokora jako strom, který roste do výšky a zapouští kořeny do hloubky. (Z kázání otce kardinála Tomáše Špidlíka, Května neděle 2007)
PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE Evangelium: J 12,1-11 Preface (v pondělí, úterý a středu je stejná): … Neboť on svou spasitelnou smrtí a svým slavným vzkříšením zlomil pýchu starého nepřítele a z jeho moci vysvobodil celý svět… K zamyšlení: Začátek Janova evangelia líčí první týden Ježíšova veřejného působení. Nyní jsme v posledním týdnu. Oba týdny mají jedno společné: končí zjevením Ježíšovy slávy.
ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE Evangelium: J 13,21-33.36-38 K zamyšlení: Na rozdíl od „znamení“ budoucí slávy v Káně - „ nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“.
STŘEDA SVATÉHO TÝDNE Evangelium: Mt 26,14-25 K zamyšlení: V úterním evangeliu podle sv. Jana končí dialog mezi Ježíšem a učedníky slovy: „Byla noc“ (Jan 13,30). To, co si v následujících dnech budeme připomínat, je vrcholný střet mezi Světlem a Temnotami, mezi Životem a Smrtí. I my můžeme vstoupit do tohoto kontextu a uvědomit si svou „noc“, naše viny a naše odpovědnosti, chceme-li s duchovním užitkem prožít velkonoční Tajemství, chceme-li srdcem dojít ke světlu za pomoci tohoto Tajemství, které je ústřední oporou naší víry. (z homilie papeže Benedikta XVI. ve Svatém týdnu r. 2007)
VELIKONOČNÍ TRIDUUM
V liturgii se uplatňuje židovsko-antická představa, že den začíná již předvečerem. Hlavní svátky a neděle se proto liturgicky začínají slavit již nešporami předcházejícího dne. Proto není neobvyklé, že večer Zeleného čtvrtku již patři k prvnímu dni velikonočního tridua, Velkému pátku. Je to 13
oprávněné a má to i svůj smysl: v Ježíšově Poslední večeři se svátostně předjímá jeho vydanost v oběti smrti kříže. Také mytí nohou učedníků je zjevným znamením Ježíšovo sloužící a oddané lásky. Utrpení na Olivové hoře, zrada Jidášem a zatčení v tento večer je pak vlastním začátkem Ježíšova utrpení. Určitou „předehrou“ velikonočního tridua je Missa chrismatis. Tato bohoslužba, která se koná dopoledne na Zelený čtvrtek je jednak poděkováním za dar svátostného kněžství (obnovou kněžských závazků) a zároveň při ní biskup posvětí nové oleje: nemocných, katechumenů a svaté křižmo.
ZELENÝ ČTVRTEK Evangelium: J 13,1-15
Preface: …neboť on je náš kněz, pravý a věčný: za naši spásu obětoval sám sebe, jednou provždy vykonal oběť a přikázal nám slavit její památku aby jeho tělo bylo chlebem našeho života a kalich jeho krve byl odpuštěním našich hříchů… K zamyšlení: Při poslední večeři anticipuje Ježíš oběť svého života ve svátosti chleba a vína proměněné ve své Tělo a svou Krev; předjímá tuto svou smrt, svobodně dává svůj život, nabízí lidstvu definitivní dar sebe samého. Umývání nohou není jenom nějaké gesto, ale je poznávacím znamením lásky až k smrti – agape. (Z homilie Benedikta XVI.)
VELKÝ PÁTEK
Evangelium: J 8,1-19,42 Umučení našeho Pána Ježíše Krista – pašije podle Jana
Neslaví se eucharistie - není preface: Po obřadu uctívání kříže se oltář pokryje plátnem a připraví se na něm korporál a kniha. Potom jáhen (anebo není-li, tedy sám kněz) přinese Svátost oltářní z místa, kam byla včera uložena na oltář. Následuje modlitba Otčenáš, svaté přijímání, modlitba po přijímání a závěrečná modlitba, po které se společenství věřících v tichosti rozejde. 14
K zamyšlení: „Nejprve kříž znamenal pohrdání, ale dnes je uctíván, nejprve byl symbolem odsouzení, dnes je nadějí spásy. Stal s skutečně pramenem nekonečných dober, osvobodil nás od omylu, rozptýlil naše temnoty, smířil nás s Bohem, z nepřátel Božích nás učinil svými příbuznými, z cizinců nás učinil bližními: tento kříž ničí nepřátelství, je zdrojem pokoje a klenotnicí našeho pokladu.“ (srov. sv. Jan Chrysostom, De cruce et latrone, I.,1.4)
BÍLÁ SOBOTA
je dnem, ve kterém liturgie mlčí. Tam, kde jsou ve farnosti katechumeni a je možné je v tento den shromáždit, mohou se přitom konat všechny nebo některé z následujících obřadů: složení vyznání víry; efeta; volba křesťanského jména a mazání olejem katechumenů. (Srov. „Uvedení do křesťanského života“, čl. 192-206)
K zamyšlení: Co se děje? Jaké je dnes hluboké ticho na zemi! Velké ticho a osamělost. Velké ticho, neboť Král spí. Země se zalekla a ztichla, neboť Bůh v těle usnul a vzbudil ty, kdo spali od věků. Bůh v těle zemřel a otřásl říší zesnulých. (Podle starobylé homilie na Svatou sobotu)
VELIKONOČNÍ VIGILIE
Především při velikonoční vigilii církev znovu čte a prožívá všechny velké události dějin spásy „dnes“, tedy v přítomné chvíli své liturgie. (Srov. KKC, 1095)
Slavnost velikonoční svíce (paškálu) Průvod Velikonoční chvalozpěv Bohoslužba slova – při které se čte 7 čtení ze Starého zákona (z pastoračních důvodů mohou být jenom tři, ale vždy musí být Ex 14,15-15,1) a dvě čtení jsou novozákonní. Evangelium: Mt 28, 1-10
Preface: …vždyť náš velikonoční oběť je tvůj Kristus. On je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa: svou smrtí naši smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život. Skrze něho vstoupila do světa tvá radost, a celý vesmír a mocné zástupy andělů….. 15
K zamyšlení: Skutečnost prázdného hrobu byla velice důležitá pro víru Kristových současníků, neboť byla zcela jasně viditelnou interpretací faktu Ježíšova zmrtvýchvstání, tedy toho, že KRISTUS ŽIJE. Možná, že bychom se měli této formulace více držet, neboť věta: „Kristus vstal z mrtvých,“ v nás může vzbuzovat nevhodné představy. Zatímco fakt, že Ježíš žije, není návratem zpět do starého života, ale novou existencí u Boha. __________________________________ „Velikonoční kající doba – doba postní jako příprava na obnovu křestního závazku“ nám měla pomoci nejen znovuobjevit důležitost pokání v životě křesťana, ale především nás měla přivést k hlubšímu porozumění svátosti křtu. Abychom lépe pochopili, co je míněno tím, že „ ve křtu vstupuje Boží nekonečnost omilostňujícím a naplňujícím způsobem do tajemství člověka, který nastupuje cestu do dálek svého vlastního bytí.“ (Srov. Karl Rahner: O svátostech v církvi, Scriptum, Praha 1993, str. 32)
Křest není nikdy individuální záležitostí, neboť: „… po letnicích se Kristus nedá oddělit od svého církevního těla, v němž spása není věcí jednotlivce, ba ani společnou záležitostí, nýbrž událostí, která se odehrává ve společenství. Křtem jsme uvedeni do koinonia – společenství, v němž jsme neoddělitelně spjati s Kristem a s bratřími.“ (Srov. Campatelli Maria: Křest, Každý den u pramenů nového života, Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Olomouc 2010, str. 25)
POUŽITÁ LITERATURA (neuvedena v textu): Bible – liturgický překlad; Český misál; Jeruzalémská bible 16
