Vea Kaiser Pop dechovka aneb jak přišla věda do hor novel Z němčiny přeložila Jitka Nešporová Vea Kaiser. Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam © 2012, Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany
Publication: August 2012 (Hardcover) 496 pages Foreign rights with: Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG Contact: Aleksandra Erakovic
[email protected]
1
s. 13–23 Líbánky v padesátých letech do St. Peteru am Anger ještě nedorazily, ale díky Johannesovu zranění teď mohl mladý pár oslavovat své manželství do sytosti. Několikrát denně si spolu užívali tu svobodu, že už se nemusí jako zamlada schovávat v senících, za hranicemi dříví nebo v udírnách. Než se jim z toho udělalo zle. Začalo to u Johannese, pořád ho bolelo břicho a následovaly těžké zažívací potíže. Krátce nato Elisabeth každé ráno dávila všechno jídlo z předchozího dne na suchém záchodě za domem. Na kostelních schodech panovalo přesvědčení, že Elisabeth neumí vařit, zatímco u kašny se tvrdilo, že Johannes popřává sobě i Elisabeth příliš mnoho pálenky. Záhada se rozlouskla, teprve když z údolí přijel z městečka Lenk doktor s kozí bradkou, aby si v obecním sále odkroutil ordinační hodiny, které tu měl jednou za dva měsíce. Oba manželé měli nález v břiše: Elisabeth byla těhotná, Johannes měl tasemnici. Radost, kterou prožívala Elisabeth, neznala mezí. Hned dvě hodiny nato si nechala z půdy snést staré houpací křeslo, blaženě se v něm pohupovala a pletla děťátku ponožky. Zato Johannes byl celý sklíčený. Sotva se dokázal radovat z toho, že bude brzy otcem, jelikož musel ustavičně přemítat, co asi dělá červ. Spí, nebo si jen tak plave? Má vůbec takový červ oči, a hlavně: jak se mu do břicha dostal? Doktor na Johannesovy dotazy odpověděl latinskou větou, které by nerozuměl ani farář. Byl totiž uražený, protože Johannes si nechal zlomenou ruku ošetřit raději od truhláře než od specialisty, a ve své zlosti Johannesovi oznámil, že to bude trvat přinejmenším půl roku, než se mu podaří obstarat z hlavního města lék proti červům. Protože Johannesovi o červech žijících v člověku nedokázala povědět nic ani učitelka z místní jednotřídky, potuloval se, plný pochybností vyvolaných kuriózními nápady lidí z hospody, celé tři dny kolem obecního úřadu. Byl si jist, že teorie místních jsou nesmysl – přece by si všiml, kdyby se k němu zezadu plazil tak velký červ. Třetího dne se konečně odvážil otevřít dveře úřadu. Prošel vstupní poštou, kolem četnické stanice až k obecní knihovně. Nebyl tu od školních let, kdy ho sem poslal farář, aby si za trest, že střílel kuličkami ze staniolu, vypůjčil katechismus a pak z něj měl referát před celou třídou. Knihovnu založili benediktinští mniši z Lenku a potom sem na horu Anger převážely knihy mnoho let celé generace mezků. Když se však vesnice od kláštera odpoutala a mnichy, kteří po vesničanech žádali daně, zahnali vidlemi zase do údolí, neměl se o knihovnu kdo starat. Než sem před pár lety našli cestu červotoči, načež padlo rozhodnutí dvě třetiny všech knih spálit. V St. Peteru am Anger se totiž neústupně drží pověra, že tikání červotoče ohlašuje smrt a zmar. Přitom sameček nepřivolává ďábla, ale jen samičku k milostným hrátkám. Obecní sekretářka, která vedle své hlavní činnosti zastává i úřad poštmistrové, pomocné ruky na četnické stanici a knihovnice, Johannesovi při hledání pomáhala. Chvilku to trvalo, než ve zbytku neuspořádaného knihovního fondu našli něco použitelného. Často se za knížkami objevovali mumifikovaní brouci nebo pavouci velcí jako dětská pěstička, a Johannes sebou pokaždé škubl, když jeho pomocnice zapištěla, ale krátce předtím, než by býval ohluchl, setřela prach z knihy, za kterou jí bude vděčný dlouhá desetiletí. Karl Franz Anton von Schreibers: Zpráva o pozoruhodné sbírce velikých cizopasných červů jakož i pozvání k literárním souvislostem. Napsána byla v roce 1811, ale pro řezbáře Johannese Gerlitzena 2
představovala tu pravou četbu. Nešlo o komplexní přírodovědecké dílo, ale o kroniku, zprávu o objevech badatelů, kteří se věnují výzkumu červů v c. a k. dvorním přírodovědném kabinetu v hlavním městě. Než se tito mužové pustili do práce, nevědělo se o červech zhola nic. A tak Schreibersovy záznamy naštěstí začínaly na úrovni Johannesových znalostí. Řezbář strávil den v knihovně a u rozviklaného čtenářského stolku putoval po stránkách stejně jako sluneční paprsky. Cestou domů si už připadal alespoň o trochu lépe: Před sto padesáti lety měl v hlavním městě nějakého červa skoro každý, císař František dokonce z obavy o své poddané nakázal, aby se všichni přírodovědci, kteří se o onen předmět zajímají, spojili s c. a k. přírodovědným kabinetem a sdělením svých dosavadních i budoucích pozorování a objevů přispěli ke zdokonalení a mocnější účinnosti zdejšího ústavu, k rozšíření našich sbírek a tím i k obohacení a zlepšení c. a. k. výzkumu parazitů žijících v člověku, a to pro blaho všech národů. Lékaři se dokonce předháněli, jaká je správná léčba pacientů postižených červy. Johannes musel připustit, že mnohých postupů líčených Schreibersem se docela zhrozil. Poté co nemocný s jistou dávkou heroismu přijal medikamenty, vyskočil náhle z postele a usedl na nočník. Zbledl, chvěl se a třásl, celé jeho tělo polil ledový smrtelný pot. Doktor Bremser se málem dočkal triumfu, avšak jeho radost ztrestal potrat, k němuž došlo asi po osmi dnech pozvolné léčby jisté ženy, u níž ale měl pochopitelně předpokládat nejprve těhotenství. Podzim roku 1959 začal několikatýdenním špatným počasím. Vítr do údolí Angeru přihnal tlakovou níži, která se nahromadila nad Sporzskými Alpami ve Švýcarsku jako zmačkaný chomáč vaty, až se zdálo, že se mračna přilepila k vrcholu Großer Sporzer. Johannes teď chodíval do knihovny častěji. Univerzální obecní úřednice mu sice doporučila, aby si knihy vypůjčil, ovšem sedět každý den od 8:30 do 18:00 hodin na jednom místě a pročítat se výzkumem helmintů, jako by člověk sám pitval, analyzoval, klasifikoval a preparoval, z toho měl Johannes stejný pocit, jako když pracoval. Řezbařina se zraněnou rukou stejně nepřipadala v úvahu, a Johannes se stejně domníval, že jediná užitečná věc, kterou teď může dělat, je čtení. Soused Ötsch z domu nalevo si mezitím z Johannesovy čtenářské záliby soustavně tropil žerty, nicméně Johannes Elisabeth slíbil, že než se dítě narodí, nenamočí se do žádné rvačky. Když se potom spustil déšť, smáli se Johannesovi kvůli vysedávání v knihovně i jeho kamarádi z hospody. „Copa, tvoje stará už ti nedá, tak se dáš na faláře?“ vyřvávali prostořeký velkostatkář Anton Rettenstein, tlustý syn starosty Friedrich Ebersberger, hokynář Wilhelm Hochschwab a jindy tak přátelský listonoš Gerhard Rossbrand, ačkoli farář ze St. Peteru na knížky moc nedal. Četbu využíval jen jako trest pro hříšníky, a když nesloužil mši, opravoval raději kostelní věž. Johannes si těch škodolibostí nevšímal. Kvůli ustavičnému dešti chlapi stejně neměli nic jiného na práci, než doklopýtat z postele do hospody. Dokonce i četníci pili své první pivo už v poledne, protože za deště se stejně nic nedělo, a když, tak v hospodě. St. Peter am Anger byla malá vesnice, která žila především z příjmů z jednoho zdroje – z celosvětově unikátního hojného výskytu jeřábů. Nikde na světě nerostl jeřáb břek tak mohutný a v takovém počtu, aby z jeho výnosů vyžila celá vesnice. Obyvatelé St. Peteru ani nedovedli všechny jeho plody zužitkovat, ale všude jinde na světě byl považován za žádanou drahou surovinu na výrobu speciálních léků. Přestože každý z místních měl kromě 3
obhospodařování jeřábů ještě další povolání, v čase sklizně si všichni pomáhali. A když sklízení úrody přerušil déšť, tak jako teď, čekalo se v hospodě na lepší počasí. Panoval totiž svatý zákon, že během sklizně jeřabin se nikdo žádné jiné činnosti neoddává. Avšak Johannes měl úkol, v kterém mu nebránila ani zlomená ruka, ani déšť – probíral se světem červů. Záhy ho tyto organismy začaly fascinovat. Připadalo mu obdivuhodné, zrnko neviditelné jako prach spolkl ve vodě rak, kterého pak pozřela ryba, tu zase liška anebo pes či člověk, až se z tohoto zrnka ve střevě posledního článku potravního řetězce vyvinul nový jedinec. Žasl nad tou vůlí k životu, jakou takový tvor musí mít, když riskuje všechna tato stadia s vědomím, že tam, kam patří, se dostane jen s velikou dávkou štěstí. Elisabeth se takové pomyšlení hnusilo. Jakmile jí o tom Johannes začal vyprávět, hned vyhrožovala, že se pozvrací, a to děcku nechtěl způsobit ani on. Ale jak rád by jí, své ženě a nejlepší přítelkyni, pověděl o svých nových znalostech víc. Umět něco zvláštního, to bylo v St. Peteru normální, ale vědět něco neobvyklého, tím se od zbytku vesnice odlišoval. Dennodenně – nejen když jí chtěl vyprávět o červech – se Johannes podivoval nad tím, jak se Elisabeth s těhotenstvím změnila. Často si stěžovala, jak je to náročné být těhotná, že musí tak trpět, že ji všechno bolí. Johannes ji nechápal. Co se to jen stalo s Elisabeth, která při přehrazování Mitternfeldského potoka šlápla na hřebík, propíchla si patu a bez mrknutí oka se vydala lesem na východě přes dvě pole na cestu domů? Johannes po tom opět zapátral v knihovně. Dočetl se, že těhotenství je pro ženu velkým štěstím, že to je nejkrásnější stav v jejím životě, načež mu připadalo ještě těžší brát Elisabeth vážně, a její nářky čím dál tím víc proklínal. Jedno však Elisabeth nikdy nepřiznala: Žárlila na Johannese, jehož břicho s tasemnicí vzbuzovalo větší pozornost než její s dítětem. Každou neděli, sotva přišli z kostela, se k nim seběhly děti z vesnice, ale nikdy si nechtěly sáhnout, jak kope miminko, vždycky jen přiložit ucho k Johannesovu břichu a poslechnout si, co dělá tasemnice. Tetky od kolegů, s nimiž obchodoval se sochami světců, a babky bratranců, se kterými hrál v dechové kapele, ustavičně nosily nejrůznější bylinné lektvary a olejíčky. Žádný z nich nedokázal tasemnici vypudit, účinkovaly spíš jako projímadlo nebo Johannesovi způsobovaly záchvaty dávení. Ovšem Elisabeth nikdo nic z domácí apotéky nenosil. Když se vypršelo a zalesněné stráně zbarvilo dozlatova malebné babí léto, zavítali do vesnice horolezci. V posledních letech se tu neobjevovali a místní už se začali obávat, až jednou zase přijdou, ale nikdy by si nepomysleli, že existují horolezci, kteří jsou natolik blázniví, že přijdou na podzim – babí léto neléto. Jako pokaždé, když se ti šílenci zjevili, zavíraly se okenice, hromady rozvěšeného prádla se nosily dovnitř a na děti se volalo, ať jdou domů, ještě než houf příchozích dorazil ke značce s názvem obce. „Co je to za chlapy, když se ani nevoholí,“ šuškali si poslední z místních u kašny, než se i oni rozprchli. Někteří starousedlíci pokukovali za záclonami, ale až na hostinského, který jim účtoval trojnásobné ceny, šli horolezcům všichni z cesty. Muži se odplížili do lesa a do dílen, farář zamkl kostel. Desítky let si místní říkali, co se asi těm cizincům přihodilo, co jim zatemnilo rozum, že se chtějí na vrchol Großer Sporzer stůj co stůj dostat zrovna přes severní stěnu, které se tu lidově říkalo stěna mordů. Obyvatelé vesnice to vůbec neviděli rádi, když se v jejich blízkosti ocitli cizinci z nížiny, a tak se ani nikdo neměl k tomu, aby jim poradil nebo snad pomáhal při výstupu. Kdo neví, jak se dostat tam, kam chce, nemá tam co pohledávat. 4
Horolezci však neustupovali a pokoušeli se Großer Sporzer zdolat. Po šesti dnech to ale museli vzdát, protože udeřila zima, a jeden z nich se vrátil bez levého palce. Sice mu neumrzl, ale odřízlo mu ho při jedné nehodě jisticí lano a cepín. Ovšem horolezec truchlící pro svůj desátý prst to dával za vinu neochotným místním a přiřítil se do školy. Všechny děti z vesnice se tenkrát učily v jedné třídě, kde si horolezec navzdory kvílivým protestům učitelky stoupl na stupínek, aby dětem vysvětlil, že žádný Bůh neexistuje. A už vůbec ne ježíšek. Mluvil divoce a rychle, takže žádné z dětí nakonec nedokázalo zopakovat, co říkal, ale pahýl místo palce způsobil své – děti zapochybovaly. Na následující večerní mši bylo plno, ženy se modlily a naříkaly, muži následně rokovali v hospodě, jaké kosti by měli horolezci přelámat předtím, než ho probodnou kůlem a uvážou na stožár, protože dětem vzal nejenom šanci, že přijdou do nebe, ale i rodiče obral o nejdůležitější výchovnou metodu hned vedle výprasku: Jesi nebudeš hodnej, nepříde ježíšek. Johannes Gerlitzen kroutil hlavou. Lezlo mu na nervy, jak všichni lamentovali, naříkali, nadávali, a nikdo nic neudělal, tak snesl z půdy svatební šaty své zesnulé matky, vypůjčil si od bývalého učitele paruku a v čase, kdy se chodí spát, se zjevoval v předzahrádkách a na dvorcích rodin s dětmi školou povinnými. Druhého dne se děti před začátkem školy modlily otčenáš s takovou vřelostí, jakou St. Peter ještě nezažil. Dokonce i farář se zaradoval, když viděl při ranní mši skoro tucet ministrantů. Jenom nejstarší syn souseda z domu nalevo, Karli Ötsch, zůstal skeptický. Protože loni zlobil, ježíšek k nim nepřišel, a on nechápal, proč by měl přijít zrovna den poté, co malé sestře Irmi zapálil culík. Když tedy Johannes pobíhal po zahradě u Ötschů, utíkal Karli se zubní pastou u pusy a pistolí na hraní ven z domu a volal: „Já to strašidlo zastřelím!“ načež Johannes popadl svatební šaty, zrychlil a utvrdil se ve svém názoru, že malý Karli je celý tatínek. I tak se ovšem Johannes během jediné noci stal hrdinou celé vesnice. Elisabeth vůbec netušila, kam se vším špekem, marmeládami, sušeným ovocem, máslem, mlékem a sýrem s oky i bez ok, jež našla druhého dne u prahu. Vesnice Johannesovi rázem prominula jeho komické chování. A i když štamgasti kolem Gerharda Rossbranda, Friedricha Ebersbergera, Wilhelma Hochschwaba a Antona Rettensteina měli na jazyku tisíce poznámek o Johannesovi ve svatebních šatech, do poslední je spolkly. Johannes vykonal pro vesnici velký čin, a za těchto okolností mu rádi odpustili, že byl předtím tak odtažitý a k ostatním se obracel zády, tím že vysedával sám v knihovně, místo aby byl vespolek prospěšný celé vesnici. I Elizabeth byla po té záležitosti s ježíškem zase přívětivá. A zejména pak poté, co doktor při své poslední návštěvě před Vánoci oznámil, že už se to blíží. Elisabeth se musela připravovat na porod a Johannes se v novém roce dočká tabletek na tasemnici. Tentokrát si nestěžoval, že to tak dlouho trvá, než dostane lék, protože i on už myslel na to, jaké to bude, až si konečně pochová své dítě. Kromě toho s tasemnicí strávil už takovou dobu, že na pár týdnech navíc stejně nesejde. Vánoce strávili Gerlitzenovi doma, z balkonu poslouchali trubače a Johannes sehrál vánoční evangelium s figurkami z jesliček, které sám vyřezal – Marii propůjčil rysy Elisabeth a Josefovi své. Elisabeth pro své pokročilé těhotenství už ani nešla nahoru do kostela na půlnoční. A ještě než přišli Tři králové, nastal její čas. Porodní bába Trogkofelová, jejíž tinktura proti tasemnici vyvolala v Johannesovi tak mocné dávení, až se obával, že červ z něj 5
vyjde předem, ho vyhnala ven ještě dřív, než stihl projevit přání, že chce se svou ženou zůstat. Čtrnáct hodin proseděl na dřevěné lavici před domem a dvoulitrovou lahví pálenky z jeřabin si vymýval z uší křik své ženy. Vlasy už měl zmrzlé a kůži zimou tak vyschlou, že vypadala jako potažená bílou sítí, když vtom dítě spustilo první pláč. Johannes vtrhl do domu, vyběhl nahoru po dřevěných schodech, neklepal, nečekal a dveře rozrazil tak prudce, že je málem vysadil z pantů. Hned na prahu ale zkoprněl. Děvčátko leželo nahé na rukou porodní báby, ještě celé potřísněné stopami po porodu, ale i tak se nedala přehlédnout jeho hlavička s černými hustými kudrnkami, jakou neměl nikdo ani v rodině nazrzlé Elisabeth, ani u světlovlasých Gerlitzenů. Takhle černé kudrnaté vlasy měl jen soused Ötsch z domu nalevo.
s. 287–291 Než Alois Irrwein vyrazil druhého dne ráno na stavbu ke Kaunergratovým, kde dělal nový krov na vepříně, postál hezky dlouho u vrat a dumal nad tím, za co se stydí víc: že jeho syn propadl u maturity a opil se tak, že teď spí na zahrádce před domem, anebo za jeho vyzáblý hrudník, na kterém se dá spočítat každé žebro, a připomíná tak plaňky v plotu a barvou hašené vápno. Ilse ještě spala, proplakala celou noc, proto ji nechtěl budit – a rezignoval i na to dostat syna do domu. Místo toho donesl olivově zelenou plachtu z garáže, kterou jinak chránili pozdní zeleninu za chladných nocí, a přetáhl ji přes Johannese, aby zůstal ukryt před očima sousedů. Potom vyrazil do práce. Celý den ho neopouštěla myšlenka na Johannesovu hruď, která mu připomínala oškubanou slepici. I když se už dávno smířil s tím, že syn po něm nebude, nemusí to přece hned být podívaná pro všechny zvědavé oči z vesnice. Cak-tak-cak-tak-cak-tak-cak- tak-cak-tak – lyžařské hůlky Spolku stoupenkyň Nordic Walking v St. Peteru klapaly v pravidelném taktu po asfaltu na hlavní silnici. Na dvě desítky žen zahalených v křiklavých barvách brázdilo ves ve stádní formaci. Angelika Rossbrandová pochodovala coby zakladatelka spolku v čele, tři ženy měly jen po jedné holi a druhou rukou tlačily kočárek. Některé měly potítka na zápěstí a na čele, jiné měřiče tepu – všechny už popadaly dech, protože dnešní kolečko trvalo již pětatřicet minut a brzy, jakmile absolvují poslední úsek sprintem přes hlavní silnici, skončí na zahrádce v Café Moni, kde se spolek po ranní rozcvičce posílí zmrzlinovým pohárem. Vtom ale Angelika zvedla ruku na úroveň zeleninové zahrádky u Irrweinových a ženy s vřískotem zabrzdily, vždyť hrozila srážka. Angelika kývla a všechny se zadívaly na zahrádku Ilse Irrweinové a užasle natahovaly krky, aby obhlédly olivově zelenou plachtu, která ležela na zemi, kde jinak roste hlávkový salát. „Ilse má na zahrádce plachtu na mráz, no podivej!“ ozval se vysoký hlas sopranistky Hilde Wildstrubelové, která zpívá v chrámovém sboru, načež si všechny začaly skepticky šuškat, že včera přece určitě žádný mráz nebyl a jen jestli Ilse nepěstuje nějakou exotickou zeleninu, se kterou bude chtít vyhrát příští kuchařskou soutěž. Až na příležitostné konflikty, které se tu a tam objevovaly, spolu byly všechny ženy v St. Peteru v zásadě zadobře. Ovšem kuchařská soutěž, která se konala dvakrát ročně a při níž vítězka získala sadu dóz Tupperware vhodných 6
k mražení potravin, přítelkyně pravidelně rozdělovala. Gertrude Patscherkofelová před rokem a půl tajně pěstovala topinambury, které do té doby žádná z místních matek neznala, a ty jí pak spolu s muškátovým oříškem, sýrem a zakysanou krémovitou smetanou přinesly vítězství. Ženské si hned špitaly a usnesly se, že příště už si ničím takovým nenechají soutěž pokazit. Shodly se na tom, že boule, které plachta prozrazovala, jistě budou mladé sazeničky, a tak jen zaklapaly hůlky po asfaltu a ženy už se husím pochodem řítily do zahrádky, aby zjistily, co to tam Ilse pěstuje. Rozestoupily se dokola kolem plachty. Angelika Rossbrandová popadla jednu ze svých hůlek, plachtu odhrnula a všechny s táhlým „uáááá“ zadržely dech, když se ukázala pobledlá, na tvářích od země ušpiněná hlava. „Dyť to je Johannes,“ konstatovala Sabine Arberová a Hilde Wildstrubelová se zeptala: „Neni mrtvej?“ Angelika do něj šťouchla hůlkou a Johannes pomalu přicházel k sobě. Procitnutí pro něj bylo, jako by padal hlubokým tunelem zpět do svého těla, a ještě jednou před sebou spatřil něžné tváře múz, ovšem když oči otevřel, měly jeho múzy pětadvacet kilo navíc, jejich bledá pleť byla spálená sluncem, na sobě měly příšerné sportovní oblečení a vlasy přilepené na zpoceném čele. Johannes mžoural a sám sebe se ptal, jestli spadl z nebe přímo do pekel. „Žiješ?“ zeptala se ho konečně Angelika Rossbrandová. Johannes si přejel rukou po těle a přikývl, jakmile zjistil, že není probodený žádnou kovovou tyčí ze záhonů. Nevěděl, kde je, a úplně na živu se zatím taky ještě necítil. Ale jeho zdravotní stav byl ženám ukradený. Hilde Wildstrubelová se nad něj sklonila a pohrozila mu zvednutým ukazovákem: „Johannesi, máme proč si myslet, že Ilse před náma ukrejvá exotickou zeleninu. Vo tom něco víš, ne?“ Johannes nechápal, co tím myslí, a zíral na ni s pusou dokořán. „Lhaní ti nepomůže,“ přisadila si Marta Kaunergratová a špičkou své tenisky se dotkla jeho ramene, jako by dávala na srozuměnou, že přitvrdí, když neodpoví. Johannes jí neviděl do tváře, protože Marta Kaunergratová měla tak velká a bujná prsa, že jí zakrývala celou hlavu. Johannes dostal strach a horlivě zakroutil hlavou. Ženské se po sobě podívaly a radily se. Konečně Angelika Rossbrandová ukázala hůlkou na jeho hruď: „Dobrá, tak my ti to budem věřit, ale počkej, jesi se ukáže, žes kecal. A laskavě nám řekneš, jesi se tu něco najde, rozuměls?“ Johannes měl vyprahlo v ústech a ochraptěný hlas, ale vzmužil se a zaskřehotal, jak jen to šlo: „A-a-ano!“ načež celá tlupa matek zase husím pochodem odkvačila, zaujala formaci do tvaru písmene V a zamířila do Café Moni na zasloužený pohár. Johannes se ztěžka napřímil a díval se za nimi, dokud mu nezmizely z dohledu. Pak už mu jen znělo v uších cak-tak-cak-tak. „Co to jako bylo?“ ptal se Johannes ořešáku, ale listí na stromě se jen dál zelenalo ve svitu slunce a zdálo se, že taky nezná odpověď. Johannes ty ženy, co se kolem něj shlukly, znal. Byly to kamarádky jeho mámy, co se často scházely u Irrweinů v kuchyni u šálku kávy s koláčem, ale ještě nikdy je neviděl, že by dělaly nějaký sport, natož pak tenhle podivný sport, který snad ani žádným sportem nebyl, jak teď uvažoval. A proč chtěly vědět, jestli Ilse nepěstuje nějakou exotickou zeleninu, a jaké hrůzostrašné věci by s ním asi udělaly, kdyby nespolupracoval? Vtom se mu znenadání vrátila vzpomínka na vidinu z poslední noci, 7
Johannes si rázem připadal jako Hérodotos, který objevil neznámý, podivný barbarský kmen a měl ho důkladně prozkoumat. Až do této chvíle považoval Johannes svou vesnici za to nejnudnější místo na světě, kde se dokonce i krávy mohly ukousat nudou, protože se tu nikdy nic nedělo. A najednou měl pocit, že krávy neměly dlouhou chvíli, to jen on si špatně vykládal výraz jejich obličeje. Johannes pomyslel na to, jak Hérodotos vrhl nové světlo na všechny ty kmeny, které do té doby nikdo nepovažoval za důležité. O Egypťanech referoval, že naprosto naopak než Řekové, chodí na malou vsedě a na velkou vestoje. U Babylóňanů zase zjistil, že muži berou své ženy jednou za měsíc do chrámu, kde smilní, a u jednoho kočovného kmene na konci světa, u takzvaných Skytů, dokonce objevil tu zvláštnost, že při dojení zastrkují do pohlavního ústrojí krav trubici z kostí a foukají do ní. A Johannes si v tu chvíli uvědomil, že všeho toho by se mohl nadát i od místních. Doktor Opa kdysi zkoumal jejich těla, a Johannesovi došlo, že on teď bude muset prozkoumat jejich duše.
8
