Michaela Vaščíková
Do náruče hor
Copyright © 2014 Michaela Vaščíková ISBN: 978-80-87970-64-5 PDF 978-80-87970-65-2 ePub 978-80-87970-66-9 mobi
V horském údolí končil podzim a zima se ozývala náhlými poryvy ledového větru, který přinášel v návalech sněhové vločky velké jako dolar. Evelyn Slickerová kráčela bílou plání pod horou s batohem nejnutnějších věcí pro přežití. Za zády nechala ošklivé vzpomínky a civilizaci, která je přinášela. Byla velmi mladá na takový samotářský život, ke kterému se impulzivním rozhodnutím odhodlala. Nedávných dvacet let, které oslavila balením na tuto dalekou cestu, ji definitivně určovalo v hlavě mezník. Po ztrátě rodičů se na celkem hezkou dívku sesypaly nemravné nabídky majitele nevěstince a hotelu i obstarožních pánů, kteří sice nabízeli střechu nad hlavou, ale chtěli za to ptáčka ve zlaté kleci. Evelyn se rozhodla, že tady žít nebude. Otec ji naučil obstojně lovit a nějaké to dříví si také zvládne sama obstarat. Co víc potřebuje k životu, myslela si. Nepoznala nikdy lásku muže, kromě otce, který ji velmi miloval. Po smrti svých rodičů poznala jen vypočítavost, nenasytnost a chlípnost mužů. Proto ani žádného nechtěla. Považovala muže za jeden jediný druh – agresivní a chlípný. V tomto světě odmítala žít. Její matka se udřela k smrti před pěti lety a otec, válečný veterán a mrzák, ji následoval o dva roky později. Byla nyní na cestě do hor, kde, jak jí otec kdysi vyprávěl, stojí opuštěný srub, pod ním teče řeka a nad ním stojí les. Pak už jen hory a pustina. Les je bohatý na dravou i lovnou zvěř a řeka na ryby. Vlastně neměla ponětí, jak tam přežije, ale neměla ani moc na výběr. Neboť rodiče jí nezanechali nic a ona se odmítala výhodně provdat. Doufala, že ji ve městě budou mít brzy za mrtvou a zapomenou na ni. Ovšem její zjevná nezkušenost ji přivedla do hor v nejhorší možné době. Končil podzim a zima se hlásila o slovo. Cesta byla dlouhá a Evelyn měla navíc jen přibližný plán cesty ke srubu, o kterém jí otec vyprávěl. Odhadovala cestu na čtyřicet mil, možná víc. Svižnou chůzí by tam mohla za dva až tři dny být.
4
Šla chvíli klidnou tichou krajinou, zahalenou zatím jen do bílého závoje, který se měl brzy stát peřinou. Těžkou a neprostupnou. Chvílemi se prudce zvedl vítr a přihnal smršť vloček a sněhu drobného a ostrého, jež ji bodaly do tváří jako jehličky. Za hodinu byl zase klid. Teploty sahaly pod bod mrazu, ale na to byla Evelyn dobře vybavena hustým kožichem z vlčí kůže po otci a praktickým stanem, který otec kdysi sám udělal. Jedna z mála věcí, které jí rodiče zanechali. Krajina se brzy změnila a změnila se i cesta plání. Zužovala se, až zůstala jen úzká soutěska sotva pro dva jezdce na šířku. Evelyn se rozhodla využít závětří a na kraji úžiny postavila svůj stan a rozdělala oheň. Snědla sušené maso, které měla s sebou, a pár vařených vajec. Zapila vše čajem a šla spát. Chce brzy ráno vyrazit, aby nemusela další noc spát venku. Druhý den sbalila a vydala se úzkou soutěskou, která měřila asi míli. Na konci se cesta opět mírně otvírala do kraje, ale ne již na takovou velkou pláň jako dosud. Po levé straně byl hustý les táhnoucí se do kopců až k horám, kde řídl, ale tam již vidět nebylo. Po pravé straně se krajina mírně svažovala a zdáli bylo chvílemi slyšet hučení řeky. „Jdu dobře,“ usmála se a jen mírná nejistota jí na krátkou chvíli sevřela srdce. Pohodila hlavou, jakoby chtěla všechny obavy setřást. Šla dál, paličatě, zarputile a svižně. Ten den žádná velká vánice nepřišla. Chvíli sněžilo, chvíli ještě vysvitlo slunce. Den se zdál tak tichý a klidný. Evelyn měla pocit, že je na celém světě sama. Jedla za pochodu a nechtěla se zastavit. Cesta byla namáhavá, ale hnala ji touha spatřit ten srub, rozdělat oheň a ulehnout bez všech dotěrných a hloupých mužů, kteří používají jen sílu k dosažení svého. Podvědomě se mračila, když vzpomínala, jak odmítla muže, jemuž patřil hotel a on ji přetáhl řemenem tak, že se sotva doplazila do pokoje. Potom začala okamžitě balit. K ránu se vykradla z domu a zmizela směrem k horám. Ještě teď cítila na rukou a na zádech modřiny. Zarputile se drala dál. Vztek, který v ní bouřil krev, ji neuvěřitelně hnal dopředu, cesta se jí pak zdála snazší. 5
Kvečeru pochopila, že srub bude asi ještě o něco dál a nezbude jí než znovu rozdělat stan. Dnes již určitě naposledy. Pohodlné zateplené kalhoty, které na ní dost plandaly, byly na tu dobu u ženy opravdu nezvyklou módou, ale bylo lepší trmácet se v otcových kalhotách na lov než v nepraktických šatech. Zdáli to vypadalo, že u ohně sedí spíše malý kluk v oblečení po starším bratrovi. Hezkou tvář jí zakrýval klobouk a schovával tak dlouhé rudé vlasy. Obličej měla drobný stejně jako postavu. Nebyla ani štíhlá, ani silná. Nebyla ani krásná, jen hezká. Pro muže z Poterville až moc. Velké, hnědé, smutné oči ukrývaly dobře vnitřní touhy a dávaly číst jen odhodlání. Malý nosík byl celý červený od zimy a jindy tak nachové hebké rty, které nikdy nepoznaly něžné políbené muže, byly bledé a suché. Ráno rychle sbalila a s nadějí se hnala za svým cílem. Krajina se neměnila. Po levé straně měla stále ten hustý les táhnoucí se do kopce až k horám a po pravé straně občas zvlněný mírný svah vedoucí k řece, která ji jako dobrá přítelkyně doprovázela a ukazovala cestu. Již bylo pozdě odpoledne, když ztrácela naději a docházela jí, trpělivost. Přikládala stále častěji k očím dalekohled, který jí dal otec. Jediná užitečná věc, kterou si přinesl z armády. Náhle ho spatřila, mírně vpravo, na malé vyvýšenině nad řekou pod lesem, přesně jak to otec říkal. Malý srub. Z komína se nekouří. Nikdo tam není. Kdo by tu také co pohledával. S úlevou se vydala přímo k němu. Zastavila se u srubu a ohlédla se na své stopy vedoucí pod lesem. Otočila se zpět. Srub byl malý, dvě okna na straně, odkud přišla, ale dveře byly z druhé strany. Z boku bylo ještě jedno malé okno. Stavitel si dal záležet, aby i v tak malém srubu bylo dost světla. Dovnitř nebylo vidět. Srub byl tmavý, ale vypadal útulně. Obešla srub a vešla dovnitř. Dveře šly dobře otevřít. Byla na nich petlice, ale zámek chyběl. Očividný nepořádek a prach ji přiměly jen k úsměvu: „Koukneme se, co tu máme a pak se do toho dáme.“ Shodila batoh na dřevěnou úzkou lavici, která byla zaházena starými dekami. Našla dvě vědra, došla pro dřevo, vyskládala ho u docela velkého krbu a šla pod srub k řece pro vodu.
6
Neznalost terénu a nezkušenost jí ovšem přivedly do nepěkného maléru. Když přicházela k řece, odbočila příliš vpravo, kde byla jen křehká ledová vrstva klenoucí se nad strouhou, která sloužila jako odpadní koryto od srubu. Hned jak vkročila na ledový krunýř, okamžitě praskl a Evelyn se ztratila jen s chabým výkřikem v mrazivých vlnách pokrytých na většině míst ledem. Jak padala, v té vteřině spolu s vlastním výkřikem zaslechla ještě jiný výkřik. Nebo se jí to zdálo? Proud tu nebyl rychlý. Snažila se bojovat s vlnami, které ji co chvíli vrhly pod ledovou kru, ale brzy ji chlad ochromil a ona ztratila vědomí. Jen těsně předtím zahlédla ruku v huňatém rukávu, jak rozrazila led a chytila ji za límec kabátu
7
Nevěděla, co se děje, když lehce otevřela oči a cítila příjemné a ospalé teplo. Ihned je zase zavřela. Znovu je jen lehce pootevřela. Měla pocit, že vidí za oknem nějakého muže. Pro sebe si jen vzdychla: „Bože, to snad ne.“ Ani tomu nevěřila a ihned opět usnula. Za hodinu, když opět otevřela oči, viděla, že muž zarostlý, v dlouhém hnědém kabátě, s hustým plnovousem, je skutečný. Stál venku asi tři yardy od okna a bedlivě ji pozoroval. Zjistila, že je sice oblečena v pánských šatech, ale ne ve svých. V suchých, ale cizích pánských kalhotách, košili a kabátě. Přikrytá suchými dekami. Strach ji zachvátil mysl. Spatřila, že muž uviděl její probuzení a blíží se ke dveřím. Rychle oči zavřela, aby se ten zlý sen ztratil. Nebyl to sen. Utekla z města, aby se osvobodila od mužů a vrhla se tím jen do spárů jiného. Jak opět zavřela oči, stalo se něco zvláštního. Hromotluk opět ode dveří ustoupil a postavil se přesně tam, jak před tím stál, a jen se na ni oknem díval. Vkrbu hořelo dříví a Evelyn měla pocit tak příjemný a domácký, který jí ovšem kalil strach. Dusivý, hrůzyplný strach. „Možná se mi vážně zdá,“ myslela si pro sebe. Vydržela ještě deset minut mít zavřené oči a oddalovala tak to nejhorší, jak se domnívala. Nevěděla, ale proč ten muž nejde prostě dál i když ona zavře oči. Náhle je otevřela a prudce vyrazila ke dveřím, které chytla. Muž vzápětí vyrazil také a snažil se dostat dovnitř. Když ale ucítil odpor, přestal se o dveře tahat a opřel se venku o sloup malého závětří pro koně. „Co se děje?“ Uslyšela za rohem další mužský hlas. „O můj bože, oni jsou dva?“ špitla pro sebe zděšeně. Příjemný a zvláštně měkký hlas mu odpověděl: „Vzbudila se, ale drží dveře, tak se mi asi nepovedlo ji nevyděsit.“ „Tak otevři, nebo ji nepřepereš?“ smál se bodrý chlapík lišáckým tónem za rohem srubu. „Vždyť bych ji srazil na zem, kdybych tam vtrhl a něco jí zlomil,“ šeptal ten první muž, který se stále opíral o sloupek závětří. 8
Evelyn na chvíli pustila dveře a sledovala jeho odraz v kousku zrcadla přibitého na dveře jakési skříňky. Viděla jej jen od stehen dolů. Noha přes nohu se opírala ležérně špičkou o zem, jako by tak chtěl stát celý den. Vtom prudce vyrazil a otevřel dveře. Evelyn to nečekala a dala se na ústup k lavici, kde před chvíli tak klidně spala. „Co mi chcete? Já nic nemám, ani výkupné za mě nedostanete!“ Muž vešel pomalu dovnitř a snažil se působit co nejklidněji. Ovšem na poslední slova Evelyn se překvapeně otočil. „Né? Za vás by výkupné nikdo nedal? To se tedy divím.“ „Tak o to vám jde?“ zeptala se vyděšeně Evelyn a hlavou se ji honilo jak z toho ven. „Mám nůž, velmi ostrý nůž,“ vykřikla naivně a vrhla se pro něj na lavici a jakmile ho popadla, obrátila se s ním k muži. Pohlédla mu poprvé řádně do tváře a musela se podívat hodně vysoko. Sama byla velmi drobná, měřila sotva něco málo přes sto šedesát centimetrů a on musel mít nejméně o třicet víc. Měl široká ramena a mohutný hrudník. Připadala si směšně jako trpaslík s tím svým nožem. Čekala, že se na ni vrhne a nůž jí vyrve z ruky, aby ji odzbrojil. Byla odhodlána nedat se lacino a co nejvíce ho zranit. Místo toho se jen usmál a ve vlídných očích se mihlo pochopení. To ji mátlo. On jen řekl: „To je dobře, že v tomhle kraji máte ostrý nůž, jinak byste tu asi zemřela hlady. I když podle toho, co jste včera vyváděla, jste se chtěla spíše utopit.“ Usmál se a sedl si na další lavici, před ní. Ona se zmateně posadila a dívala se teď na jeho široká záda. Proč si k ní sedl zády? V ruce stále držela ten nůž a přemýšlela, že mu ho vrazí do zad. Ruka se jí chvěla, zvedla ji a on řekl, aniž by se otočil. „Ale, no, co to děláte? Já vás vytáhnu z vody a vy mi vrazíte nůž do zad? Nikdo vám přeci nechce ublížit.“ „Vážně ne?“ řekla ironicky a pochybovačně. Náhle jí došlo, co říkal: „Včera? Do té řeky jsem spadla včera? A vy jste mne vytáhl? Proč?“ „Proboha a proč ne? Přeci vás nenechám utopit.“
9
„Možná jste měl,“ řekla jen tak tiše pro sebe. Strach ji neopouštěl. „Já jsem Jack a tam venku je můj přítel Shorty. Jsme trapeři, lovci. A kde vy jste se tady vzala v té divočině?“ „Co dělá Váš přítel tam venku a co ode mne chcete?“ trvala Evelyn paličatě na svém. Znala přeci muže, věděla, jací jsou a co chtějí. Jen to chtěla slyšet, aby věděla jistě, na čem je. „Můj přítel tam venku stahuje králíky a kuchá ryby, chystá nám príma baštu. My vám opravdu nechceme ublížit. Pořád bych se chtěl dozvědět, kde jste se tu vzala. Stejně odsud nemůžete, takže bych chtěl vědět aspoň, jak se jmenujete, když spolu strávíme pět měsíců tady v té pustině.“ „Pět měsíců? Proč mě tu chcete držet tak dlouho?“ „My? Snad zima, milá slečno. Nebo paní? Odsud se nikdo nedostane dřív než na jaře. Cestou do Potterville je průsmyk dlouhý asi míli a ten je celou zimu neprůchodný. Přišla jste odtud, podle stop, jestli se nemýlím, takže to musíte vědět. Tím průsmykem jste jistě šla. Pokusíme se s přítelem udělat vám to tu co nejpohodlnější.“ Chvíli tiše přemýšlela a pak řekla jen: „Evelyn Slickerová, slečna Evelyn Slickerová.“ „Těší mě, slečno Slickerová. Až o tom budete chtít mluvit, jistě mi řeknete, co vás přivedlo do hor, tak samotnou.“ Vtom vrazil dovnitř Shorty: „Dobrý ráno, slečinko, tady nesu nějakou baštu, opečem si králíka a nějakou rybu, zbytek zchladíme, hihihihi, kdyby přišel blizard, může trvat i několik dní a pak nezavadíte ani o mřenku.“ Náhle se zarazil, když ucítil napětí v místnosti. Byl to prostý, jednoduchý člověk, zvyklý spíše samotě a mužům než dámské společnosti. Proto mluvil, jak mu zobák narostl. Občas ani nepřemýšlel tak docela, co mluví, hlavně byl rád, že má s kým mluvit. Byl nižší postavy, mírně zarostlý s veselým obličejem a křivýma nohama do O. Ač vypadal jaksi přihlouple, při pohledu do jeho očí každý poznal bystrého chlapíka. Vycítil, že ve srubu
10
rozhodně nepanuje přátelská nálada. Rozhodl se tedy zpomalit svůj jazyk: „Slečinko, tady Jack rozbil včera pěstí led a sáhl tam pro vás do vody. Vytáhl vás jak mladého pstruha. Jednou rukou! Páni, jak vy jste byla celá modrá, já na mou věru netušil, jestli se ještě proberete.“ „Děkuji, že jste mne zachránil,“ sykla odměřeně, aby dala Jackovi znát, že s vděčností v posteli by počítat neměl. Shorty chystal v krbu dříví a mlel a mlel. „Udělám čaj a polévku, to vás uvnitř prohřeje.“ „Shorty, tohle je slečna Slickerová, Evelyn Slickerová. To je Shorty, prostě jen Shorty. Vyrostl v traperském táboře a ani se nevědělo, z kterýho hnízda vypadl. Já jsem Jack McRoy. V létě chytáme mustangy v údolí a v zimě kožešinovou zvěř tady nahoře.“ Evelyn se stále krčila v koutku své lavice a svírala nůž. Její strach by se dal krájet. S tím nepočítala, že tu na někoho narazí. Oba muži se zvedli a šli po své práci. Evelyn seděla ani se nepohnula a hlavou se jí rojily děsivé představy. Musí odtud pryč. Nebude přeci jejich milenkou, aby jim ukrátila dlouhou zimu, jak si to jistě malují. Chvíli byl klid. Muži pracovali, aby dali srub trochu do pořádku, a Evelyn se krčila na své lavici. Měla strach se jen pohnout. Zarostlý habán jí naštěstí nevěnoval pozornost. Jeho vousy zakrývající tvář nedovolily ani odhadnout, co se pod nimi skrývá. Oči však působily klidně. Věnoval se práci a bylo vidět, že je soustředěný jen na ni. Shorty šel pro dřevo připravené u srubu. Evelyn se odhodlala k otázce, která ji trápila. Bála se zeptat, ale prostě to musela vědět. „Pane McRoyi?“ začala nesměle. Jack se na ni podíval. „Můžete mi říct,“ zaváhala. „Zajímalo by mne jak, kdo…“ Podívala se na oblečení a chytla se za límec. „Já, slečno. Nemohl jsem vás nechat v těch mokrých šatech. Věřte, že mne nezajímalo nic jiného, než abyste nezmrzla. Svlékl jsem vám ty mokré věci. Spodničku ani košilku ne,“ dodal 11
rozpačitě. „Zabalil jsem vás do dek a položil na další ke krbu. Když jste oschla, oblékl jsem vám své náhradní oblečení. Vaše se suší u krbu,“ dodal věcně. „Děkuji,“ špitla a polil ji nach. V hlavě se jí honilo trochu pochybností. Nevěděla, co si má myslet o těch dvou mužích.
12
