Polská republika vznikla v listopadu 1918. Obnovila se tím státní nezávislost Polska po stoleté ztrátě nezávislosti. Po 2. světové válce se země vyvíjela pod názvem Polská lidová republika jako stát vedený komunistickou stranou. V kritickém období na konci 80 let se politický monopol Polské sjednocené dělnické strany zhroutil a v zemi se postupně obnovovala demokracie. Polsko se vrátilo k původnímu názvu Polská republika. Rané dějiny Slovanské kmeny (Polané, Vislané, Mazované, Slezané atd.) sídlily na území dnešního Polska od 6. století. Jižní část země byla na určitou dobu spojena s Velkomoravskou říší. Sjednocování polských kmenů začalo v 10. století. Prvním historicky důležitým panovníkem byl král Měšek I. z dynastie Piastovců. Sjednotil čtyři části Polska a pokusil se získat severní Pomořansko, ale neúspěšně. Za manželku si vzal Doubravku z českého rodu Přemyslovců. Po jednáních s Byzancí a Římem přijal nakonec v r. 966 západní křesťanství, čímž si zabezpečil podporu římskoněmeckého císaře. V r. 969 dobyl část Pomořanska a v r. 979 vítězně odrazil německé vojsko. Jeho vztahy s Římskoněmeckou říší se urovnaly dynastickou svatbou v r. 980. Měškův syn Boleslav I. Chrabrý pokračoval v politice svého otce. Podrobil si Lužicko, Moravu, část Slovenska, Slezsko a Pomořansko. V r. 1000 se Polsko stalo samostatnou církevní oblastí (arcibiskupství v Hnězdně). R. 1025 byl Boleslav I. korunován na polského krále. Jeho nástupci museli čelit vnitřním nepokojům a odstředivému úsilí knížat. Jednotný stát obnovil r. 1038 Kazimír I. Obnovitel, ale v následujících dvou stoletích převládala v zemi feudální rozdrobenost. R. 1241 (později ještě dvakrát) Polsko vyplenili Tataři. Přeměna Polska na velmoc Mazovský kníže Konrád I. zavolal r. 1225 do Polska řád německých rytířů, aby s jeho pomocí čelil útokům Prusů. Řád se během doby vyvinul na pevný samostatný stát a jeho sousedství výrazně ovlivnilo polský vývoj až do 15. století. Na začátku 14. stol. se na krátký čas vytvořila česko-polská personální unie. Roztříštěnost Polska zlikvidoval v roce 1320-1333 Vladislav I. Lokýtek. V r. 1386 přijal litevský velkokníže Vladislav II. Jagello křesťanství, oženil se s polskou následnicí trůnu a sjednotil Litvu s Polskem. Sjednocené polsko-litevské království se stalo v 15. století přední velmocí východní Evropy. V r. 1410 porazil Vladislav II. v bitvě u Grunwaldu řád německých rytířů a skoncoval tak s jeho expanzí na východ. Polsko se stalo jediným pánem baltského pobřeží. V r. 1561 bylo k Polsku připojeno kurlandské knížectví a Livonsko. Dynastie Jagellovců vymřela po meči r. 1572. V Polsku se zavedla volba krále. Do průběhu voleb polských králů zasahovaly evropské mocnosti, aby prosadily své zájmy v této části Evropy. Následující dvě století byla kritickým obdobím polské státnosti. V 17. století země trpěla švédsko-polskými válkami. V r. 1665 obsadili Švédové téměř celé území Polska. Ve smyslu olivského (1660) a andrusovského míru (1667) přešlo Livonsko a Ukrajina do vlastnictví Ruska. Prusko se osamostatnilo. Polský stát soustavně oslabovaly vnitrostátní rozpory mezi magnáty a ostatní šlechtou. Král Jan Sobieski vedl války s Osmanskou říší a polské vojsko se pod jeho velením velkou měrou zasloužilo o porážku Turků u Vídně v r. 1683. Rozdělení Polska Celou první pol. 18. stol. poznamenaly v Polsku boje o polské dědictví a nástupnické spory. V r. 1768 vypukla občanská válka, do které se zamíchaly sousední státy Prusko, Rusko a Rakousko, které využívaly sporů mezi skupinami magnátů. V r. 1772 si Polsko rozdělili poprvé, přičemž získali 30% polského území. V r. 1793 Rusko a Prusko znovu zasáhly a při tomto druhém dělení ztratilo Polsko další území. Okleštěný stát ztratil hospodářskou a politickou životaschopnost. V r. 1794 vypuklo povstání proti okupačním mocnostem, po prvých úspěších však bylo polské vojsko pod velením Tadeusze Kosciuszka u Maciejowic poraženo. Třetím dělením Polska v r. 1795 přestal polský stát existovat. Okupační mocnosti se pokoušely Poláky násilně asimilovat, ale odpor proti cizí nadvládě jen upevnil jejich národní cítění. Když Napoleon I. porazil Prusko (1806), vzniklo v r. 1807 varšavské knížectví, které se v r. 1809 rozšířilo o území připojené k Rakousku při třetím dělení Polska. Vídeňský kongres v r. 1815 zmenšil území knížectví, přeměnil ho na království (tzv. kongresové Polsko) v rámci personální unie s Ruskem. Rusko uplatňovalo v zemi energickou rusifikační politiku, proti které vypuklo několik povstání (1830-1831,1863-1864). Polsko získalo nezávislost až v r. 1918. Prvním prezidentem Polské republiky se stal Józef Klemens Pilsudski, hlavní organizátor polských legií bojujících za 1. světové války proti Prusku. V r. 1919 byly k Polsku připojeny severovýchodní oblasti s Vilniusem a východní Haličí. Polsko-sovětská válka v r. 1920 začala nástupem polských vojsk, která dobyla Kyjev, ale sovětská protiofenzíva je donutila k ústupu. Sovětská vojska potom pronikla až k Varšavě. Polsko však své hlavní město ubránilo a vytlačilo nepřítele ze země. Na základě mírových jednání v Rize získalo západní území Ukrajiny a Běloruska. Podle versailleského míru dostalo západní Prusko a oblast Poznaně. Horní Slezsko se na základě
lidového hlasování v r. 1921 rozdělilo mezi Polsko a Německo. V meziválečném období se Polská republika zahraničněpoliticky opírala hlavně o Francii a Velkou Británii. Oscilovala mezi obavami před německým i sovětským nebezpečím. Polsko bylo převážně agrární zemí a jen postupně modernizovalo a rozvíjelo průmyslovou výrobu. Ve dvacátých a třicátých letech se stát snažil odstranit důsledky stoleté nesamostatnosti ve všech oblastech kulturního a veřejného života. Neurovnané politické poměry a hospodářské těžkosti umožnily v r. 1926 Józefovi Pilsudskému uskutečnit převrat a prosadit změny v ústavě, kterými se posílily pravomoci prezidenta a vlády (období tzv. sanace). Vývoj Polské republiky ve třicátých letech nepříznivě ovlivnil dopad světové hospodářské krize a rostoucí hrozbu Německa po nástupu nacismu. V ústavě přijaté v r. 1935 se opět posílilo postavení prezidenta a autoritativní režim. Diplomatické úsilí polské politiky čelit nacistickému nebezpečí probíhalo zároveň s modernizací armády a zbrojením. Přepadení Polska německou armádou l. září 1939 však tragicky odhalilo slabiny polského společenského systému a obranyschopnosti země. Přes statečný odpor mnoha polských jednotek se v polovině září obrana země zhroutila. 17. září vtáhla do Polska i Rudá armáda a Polsko se rozdělilo na dvě okupované oblasti (hranicí byla řeka Narewa). Vláda utekla do Rumunska, kde ji internovali. Už 30. září však vytvořil generál Wladyslaw Sikorski v Paříži exilovou vládu. Polské území se zčásti včlenilo do německé říše, ve druhé části nastolily okupační orgány protipolský režim. V zemi záhy vzniklo silné odbojové hnutí. Zahraniční polské vojenské jednotky vnesly svou aktivitou výrazný vklad do boje proti Německu a jeho spojencům na mnohých frontách 2. světové války. V r. 1944 vypuklo ve Varšavě povstání, které však německá vojska krvavě potlačila. V bouřlivém období na konci války převzala vládu mocenská garnitura podporovaná Sovětským svazem. V r. 1945 byla uskutečněna rozsáhlá agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava, v r. 1948 země přešla na plánované hospodářství. Místo výroby spotřebního zboží se dostal do popředí těžký průmysl. Od r. 1949 se uskutečňovala násilná kolektivizace zemědělství, která úplně v polských poměrech zklamala a družstva se rozpadla. V Polsku se vytvořil stalinistický systém spojený s krutými represemi proti ideovým protivníkům. Jeho obětí se stal i přední komunistický politik Wladyslaw Gomulka. Po propuštění z vězení se v r. 1956 pokusil o jisté demokratizační změny, ale pod sovětským tlakem se musel postupně svého úsilí vzdát. Přesto ale v Polsku vládly koncem 50. a 60. let z kulturního pohledu a částečně i politického volnějšího poměry než v ostatních lidově demokratických státech. Systém však nemohl čelit rychlému zhoršování hospodářské situace. V r. 1970 vypukla v pobaltské oblasti mohutná vlna stávek, která nakonec způsobila Gomulkův pád. Jeho nástupce Edward Gierek nejdřív vytyčil demokratický kurs a proklamoval cestu k hospodářské prosperitě. Záhy však pokračoval v politice svého předchůdce a hospodářská situace se dále zhoršovala. V r. 1980 vzniklo stávkové hnutí, během kterého se pod vedením dělnického vůdce Lecha Walesy vytvořila odborová organizace Solidarita. Převzala politické vedení opozičního hnutí. Její společenská autorita rostla úměrně s narůstajícími hospodářskými a politickými problémy v 80. letech. Hnutí vyvíjelo tlak na vládu, aby si tak vynutilo zásadní demokratické změny. Generál Jaruzelski, generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany, ministr obrany a předseda vlády, vyhlásil v prosinci 1980 výjimečný stav a vojenským terorem se pokusil potlačit lidové hnuti. Konflikt mezi státní mocí a opozicí však neutichal, navíc se ještě hospodářská situace dále zhoršovala, hospodářství země se na jaře 1989 fakticky zhroutilo, což vyvolalo novou stávkovou vlnu. Komunistická vláda, neschopná tento problém řešit, byla přinucena uznat legálně Solidaritu. Ve volbách 4. června utrpěla komunistická strana zdrcující porážku. 7. září 1989 sestavil Tadeusz Mazowiecki novou vládu. Snažil se získat pomoc ze Západu, nezbytnou ke zdolání hospodářské krize. V lednu 1990 se v Polsku začala uskutečňovat radikální ekonomická reforma. Odlišnosti v názorech způsobily v červnu 1990 rozdělení Solidarity. V prvních prezidentských volbách v prosinci 1990 byl prezidentem zvolen Lech Walesa. Tadeusz Mazowiecki odstoupil, novou vládu sestavil Jan Kazimierz Bielecki. Po parlamentních volbách v říjnu 1991 se do parlamentu dostal velký počet politických stran. V prezidentských volbách 19.11.1995 s heslem Volte budoucnost zvítězil kandidát levice Aleksander Kwasniewski před Lechem Walesou. Sejm 2. dubna a občané v referendu 25. května 1997 schválili novou polskou ústavu. Parlamentní volby 21. září 1997 vyhrála pravicová Volební akce Solidarita (AWS) s 33,9 procenta hlasů. Bývalý prezident L. Walesa 20. září 1997 založil novou stranu - Křesťanskou demokracii třetí Polské republiky. Polská identita na konci dvacátého století: překročení tradičních paradigmat Mnoho Poláků překvapí a zaskočí, jestliže se jich zeptáte na evropskou povahu polské identity nebo na celkové vědomí evropanství. Není se čemu divit, když Polsko kvůli rozpínavosti několika evropských zemí ztratilo svou nezávislost na 123 let.
Má vůbec cenu se dnes v našem globalizovaném světě ještě zamýšlet nad problémem národní identity? Někteří kritici považují za vhodnější termíny jako kočovná či nadnárodní identita. Národ, ačkoliv Evropané si myslí opak, není založen na „ výlučných mýtech národní jednoty“ jako jsou jazyk, rasa, etnická výjimečnost, náboženství nebo i multikulturalismus. Dnešní multikulturní společnosti by se jako národy neudržely a rozpadly na „kmeny“, jazykové nebo náboženské skupiny, kdyby je pohromadě nedržely jednotící mýty, podporované těmi, kdo jsou právě u moci. Národy jsou tedy „ ideologický vrtoch vládnoucí třídy“. Další kritici poukazují na to, že národní vědomí je kulturně zatíženo tím, co jsme podstoupili v průběhu dějin. Vědomí národní identity je komplexní jev, který v sobě zahrnuje části etnické, kulturní, územní a politické. Společná historie nás spojuje, ale je důležité uvědomit si, že národy jsou umělé komunity. Spíše jsme si je sami vymysleli, než zdědili po předcích. Dějiny Polska symbolicky začínají rokem 966, kdy polský vládce Měšek I. přijal křesťanství a navázal tak styky se západem. V průběhu 10. až 14. století bylo Polsko územím, které ovládali Piastovci. Nebylo to nutně ale území, na kterém by obyvatelé mluvili polsky. Žili zde Slovanské kmeny, které se úspěšně bránily germánským útokům ze západu země. Piastovci usilovali o vytvoření silně centralizovaného a moderního státu. Poláci porazili roku 1410 v bitvě u Grunwaldu Řád německých rytířů a ukončili tak jeho vojenskou nadvládu nad severovýchodní Evropou. Jako Slované bránili germánským imigracím, jako katolíci představovali výspu západní kultury, která byla konfrontována s ortodoxním Východem. Mezi 15. a 17. stoletím se polské území rozšířilo daleko na východ. Díky sňatku královny Jadwigy s litevským velkovévodou Jagiellem byla Litva unií spojena s Polskem a v zemi tak přibyly početné německé, litevské, jidiš a další jazykové menšiny. Příslušnost k polskému národu nevycházela z etnického původu ani z řeči, kterou lidé mluvili. Byla stanovena na základě společenské vrstvy- pouze polská šlechta byla politicky polským národem. Jagiello zamýšlel sjednotit východ Střední Evropy do nadnárodní federace, proto se zde objevuje idea identity bez ohledu na jazyk a etnickou příslušnost. Toto období znamenalo rozvoj polské literatury. Objevují se díla Mikolaje Reje a Jana Kochanowského velebící bohatství a politickou i náboženskou svobodu Polska. Ve skutečnosti byla polská šlechta egoistická a netolerantní vůči cizím názorům. V 17. a 18. šlechta proslula svým egocentrismem, vírou, že jejich kultura, politický systém a zvyky jsou nadřazeny zbytku Evropy. Nezodpovědnost šlechty a „liberum veto“, které považovali za ztělesnění svobody, ale jež ve skutečnosti znemožňovalo efektivní činnost parlamentu, vedly k postupnému oslabení a ve svém důsledku k rozdělení polského státu. Polský národ tehdy charakterizovala příslušnost ke šlechtické vrstvě, politická tradice a společné území. V 18. století byl tento koncept ohrožen ideály osvícenství. Motto „ Volnost, rovnost, bratrství“ vedly k uznání občanství těch, kteří nebyli příslušníky šlechty. Polská ústava z roku 1791 připouštěla možnost, že by se občany stali všichni obyvatelé země. Přidala se národní povstání neurozených a poddanské revolty. Romantické tendence nakonec vyvýšily společný jazyk a kulturu jako znaky národa nad společenskou třídu, politickou tradici a území. K rozvoji územního patriotismu a etnického nacionalismu přispěly představy velkých básníků romantismu o polské nadřazenosti nad ostatními Slovany a filozofie mesiášství. Polsko zde hrálo roli Krista mezi národy, jehož vzkříšení se rovnalo ustavení mezinárodní spravedlnosti. Při trojím dělení v letech 1772, 1793 a 1795 ztratilo Polsko samostatnost. Objevuje se tradice povstání- Kosciuszkovo povstání, vznik Dabrowského legií, boj po boku Napoleona v Itálii. Poslední dvě dělení byla příčinou povstání proti Rusům v letech 1830 a 1863 a proti Pruskům a Rakušanům v roce 1848. Jsou jedinečnými ukázkami odvahy a oddanosti zemi a národu v dějinách Polska, mnozí v nich rovněž vidí jednotící lásku ke svobodě a nezávislosti. Ačkoliv Polsko zmizelo z mapy v roce 1795, jeho obyvatelům se podařilo vytvořit ekonomicky a kulturně silný národ i za cizí nadvlády. Polská společnost si udržela svůj jazyk, rozvíjela literaturu, prostřednictvím místního patriotismu si zachovala jistou míru vlastní vlády a nadále se rozvíjela. Polsko se na mapě znovu objevilo až v roce 1919 na základě mírové smlouvy, která uzavřela první světovou válku. Ukázalo se, že zde žije mnoho etnických menšin. Ukrajinci představovali 14, 3 %, Bělorusi 3, 9%, Židé 10, 5% a Němci 3, 9% celkové populace tehdejšího státu. Objevily se 2 koncepce pojetí polského národa. První, protiruská, jejímž autorem byl Józef Pilsudski byla založena na jazykově- kulturním pojetí. Druhý, protiněmecký, nacionalistický projekt Romana Dmowského považoval za správnou ideu jednotného národního státu a upíral tak národní identitu obyvatelům pohraničí. Budování národa bylo spojeno s budováním státu samotného. Toto období charakterizuje etnický nacionalismus. Projekt národa, to bylo to, co oslovovalo masy. Jednotícími prvky se stal jazyk a kultura .Během 2. světové války vystřídaly tyto prvky společný hrdinský odpor vůči nepříteli. Jednalo se vlastně o návrat romantického postoje z počátku 19. století, tedy období národních povstání. Po skončení 2. světové války se objevily v etnicky a nábožensky jednotném státě opět 2 národní koncepce. Oficiální byla ta komunistická, která hlásala národní stát s omezenou samostatností, vázaný a orientovaný na centrum Sovětského svazu- Moskvu. Sovětský svaz se považoval za ochránce polského národa a státu před německým imperialismem. Podle Marxe měl komunismus překročit úroveň soukromého vlastnictví, rodiny, státu,
dělby práce, konkurence, národnosti, třídního boje, etnického nacionalismu a rasových odlišností a nastolit období naprosté svobody, kdy rovnost a bratrství budou vládnou světu. Opoziční koncepce odmítala orientaci na východ jako hrozbu polskému národu. Zdůrazňovala důležitost náboženské a politické svobody. V komunistické éře převládaly snahy oslabit patriotismus a znevážit polský boj za svobodu prostřednictvím národních povstání. Ceny získávaly knihy jako Bochenskiho Dějiny hlouposti, které zesměšňovaly Poláky jako národ anarchistů. Inteligence byla soustavně ponižována, dějiny ve školách překrucovány. Komunisté věřili, že v novém kosmopolitním komunistickém světě bude jednotící příslušnost ke komunistické ideologii nikoli kulturní jedinečnost národa. Od mladé generace očekávali, že postupně ztratí povědomí o polských osobnostech na poli kultury. V roce 1956 se ukázalo, že nacionální cítění stále nad komunismem převládá. Opoziční vize stavěla na společné římsko- katolické tradici, křesťanských hodnotách, hrdinské minulosti a národní hrdosti Poláků. Důraz na duchovní hodnoty ještě více podpořilo zvolení papeže Jana Pavla II. v roce 1978. Na počátku politických reforem stálo hnutí Solidarity založené v roce 1980. Hnutí zůstalo v politickém undergroundu až do poloviny roku 1988, kdy se objevilo na politické scéně. V prvních částečně svobodných volbách 1989 vedlo vítězství Solidarity k utvoření první nekomunistické vlády. Proměny směřovaly ke vzniku demokratické vlády založené na principu kapitalismu a rovněž se obnovila stará historická vazba k západní Evropě. Po roce 1989 se ukázalo, že zde neexistuje jednotná vize polského národa. Pravicové skupiny a strany jako Zjednocenie Chrzescijansko- Narodowe a KPN ( Konfederace pro svobodné Polsko) se obrací k nacionalismu. Národ, nebo katolický národ, jeho silný etnický základ a biologická jednota, to jsou jejich témata. Tyto skupiny trvaly na očištění od komunismu, pohlížejí na společnost hierarchicky, patriarchálně a zavadily i o xenofobii. Strany, které nejsou nacionalistické, jako třeba SDRP( Sociálně- demokratická strana) a PSL ( Polská lidová unie) chápou národ jako občanskou společnost se stejnými právy, společnou historií a kulturou. Jejich přístup je spíše patriotický- demokratický, stejně jako pragmatický a racionální. Hlásí se k vládě práva a toleranci vůči menšinám. Svou činnost směřují ke členství Polska v EU, které vidí jako zvýšení bezpečnosti, postavení a ekonomické úrovně Polska. Během 90. let získávaly podporu reformní a pro-evropské levicové strany. Politici, kteří získali podporu zemědělců tvrdí, že případné přijetí do EU bude znamenat znevýhodnění polského zemědělství. Katolíci jsou naopak pro EU, v níž vidí příležitost k šíření polské civilizační mise, ačkoliv na druhou stranu odmítají západní materialismus a sexuální morálku. Co se týká národní identity je samo Polsko rozděleno na dva tábory. Mezi ty, kteří věří v kulturu či národní identitu spjatu s duchovními hodnotami jako je svoboda, náboženství a národní solidarita a druhou skupinu, pro níž jsou nejdůležitější sociální, ekonomické a politické změny. Pro Polsko 90. let je typická demokracie a volný trh- totalitu nahradily ekonomické teorie, jednotu konkurence a víru v duchovní hodnoty ekonomické zájmy. Na následující otázky: „ V čem spočívá koncepce polské identity?“ „ Co to je vědomí evropanství?“ „ Jak vnímáte patriotismus?“ odpovědělo v květnu roku 1998 čtyřicet studentů ve věku 23- 24 let, v závěrečném ročníku na Department of English Slezské univerzity v Katowicích. Druhou skupinu respondentů tvořilo 20 členů univerzity ve věku 60- 65 let. Cílem výzkumu bylo zjistit rozdíly mezi odpověďmi těchto dvou skupin, z nichž 62 % bylo slezského původu, při dotazech na témata jako jsou polská a evropská identita, globalizace a patriotismus. Studenti byli oproti starším dotazovaným zvýhodněni teoretickým zázemím získaným studiem, které jim pomáhalo analyzovat problém identity. Starší generace se hlásí k tradicím. Při popisu polské identity zdůrazňují povědomí o hrdinské minulosti Poláků, osvobozeneckých hnutích a nadějích období Velké emigrace( Mickiewicz, Slowacki, Norwid, Chopin). Za ztělesnění patriotismu považují národní pýchu a ochotu obětovat vše pro národ, svobodu a nezávislost, čímž se hlásí k ideálům romantismu. Historická důležitost Polska spočívá v obraně zbytku Evropy proti Tatarům, Turkům a bolševikům. 2 respondenti se přihlásili k ideji polského mesiášství a vedoucí roli Polska ve světě. Jako hlavní složku identity volí 80% jazyk. Mezi oceňované hodnoty se prosadily ty, korespondující se současným životním stylem respondentů a křesťanskými ctnostmi- rodina, tolerance, Bůh, čest a národ. Ztotožňují se s regionem, v němž vyrůstali a pracovali, ale region je podle nich neoddělitelná součást Polska. Za zásadní proto považují příslušnost k polské kultuře a etniku. Mladší generace respondentů byla dětmi v období počátku 80. let, kdy se objevily první politické protesty a byla rovněž velmi mladá v období prvních částečně svobodných voleb v roce 1989. 85% respondentů si je postupného vývoje a nového pojetí identity vědomo, což se odráží v jejich odpovědích: „ národní vědomí postupně ovlivnila globalizace“, „ národní a mezinárodní hodnoty se promíchávají“. Jsou velmi kritičtí vůči tradičnímu chápání polské identity, které ale jen málo z nich dokáže definovat. Život pro Polsko by neobětovali, touží po dobře placené práci, která nemusí být nutně v Polsku. Některé charakteristické odpovědi: „ Polská identita : křesťanství + historická martyrologie + „ my chceme do NATO“ – konec příběhu“ „ Národní identita je to, co je napsáno v pase. Kulturní identita je to, co máte v hlavě“
„ Vyrostl jsem v Polsku, krmili mě americkými filmy. Mám rád špagety a mexická jídla. Mám africký smysl pro rytmus a vypadám docela jako Ind. Kdo sakra jsem? Na konceptu identity se podílí mnohem více věcí než jen místo narození a národnost.“ Pouze 3 studenti zdůraznili rodinu a život v souladu s náboženskými hodnotami. Polovina studentů považuje za důležitější oblast, ze které pochází: „ Nejprve můj region, pak Polsko a Evropa.“ 5% se neztotožňuje ani s regionem ani s Polskem: „ Neztotožňuji se z regionem, v němž žiji, neztotožňuji se s Polskem. Jsem součástí světa, součástí Evropy. Jsem Evropan!“ „ Když jsem v Polsku patřím ke svému regionu, když v západní Evropě, pak k Polsku a když jsem jinde, tak k Evropě. Patřím k lidem, které miluji, ne k území, na kterém zrovna jsem.“ Komunistický vliv je naučil poukazovat na polské nectnosti jako je hádavá povaha a netolerance vůči ostatním. Patriotismus považuje 80% respondentů za nedůležitý přežitek: „ Patriotismus je podvod, který ti nutí úřady. Žádná vláda na světě nemá pravomoc rozhodovat o lidských životech. Region je důležitější ale je to jen nostalgický pohled.“ 95% studentů si myslí, že vědomí evropanství je abstraktní a iluzorní. Kladou spíše do protikladu evropskou a americkou kulturu: „ evropské hodnoty se liší od amerických“ „ Evropská kultura je směsicí různých kultur. Evropská kultura a evropanství jsou nebezpečné termíny, protože mají totalitní a globalizační nádech; zevšeobecňují a jsou umělé.“ „ Spojená Evropa je protiamerická a zajímají ji jen nacionalistické hodnoty ( reakce na členy EU, kteří odmítají případné členství Polska v unii).“ Evropská identita je především záležitostí ekonomie pro 8% studentů. Pouze 3% se zmínila o evropských hodnotách.Nespecifikovali je, pouze je označili za konzervativní a překonané. Rovněž se zmínili, že existuje rozdíl mezi hodnotami Evropana a Američana. Jaký, to už neupřesnil nikdo. Nezmiňují se o historii evropských národů ani jejich náboženství či kultuře. Starší generace zdůrazňuje, že křesťanské evropské hodnoty byly zničeny relativistickými názory, ideologiemi a konzumem. Nadšení mladých lidí pro Západ sledují s lítostí. Zdůrazňují, že bojovali za polskou, nikoli evropskou svébytnost. Je obtížné definovat polskou identitu na sklonku tisíciletí vzhledem ke zjevným rozdílům mezi generacemi. Jako jednotící můžeme považovat území, jazyk, kulturu, tradici, etnickou příslušnost a náboženství. Přesto se povědomí neustále mění. Mladí lidé jsou obklopeni teoriemi globalizace, demokracie a liberální vize národa. O polské historii a kultuře ale ví málo. Neschopnost mladých svou identitu definovat kontrastuje s ostře vyhraněným názorem starší generace. Jak se mají mladí zorientovat na poli všemožných idejí, když jim chybí znalost vlastní kultury a historie? Je těžké cokoli posuzovat, jestliže nevíme, jak ideologie fungují. Proto se je třeba s ptát, zda skutečně žijeme v demokratické společnosti, jestli se nejedná spíše o fikci a ve skutečnosti nevládne elita, která omezuje svobody jednotlivce. Musíme se obrátit k vlastní minulosti, životě a kultuře, abychom se nestali loutkami v rukou ostatních. Jestliže překračujeme tradiční paradigmata, nemusí to být nutně chyba. Je ale třeba se nad novými ideologiemi zamýšlet a pochybovat o nich. Souhlasím, že by se člověk měl zajímat o historii, nejen své země ale i ostatních, protože jak ukazuje článek, vše souvisí se vším a dějiny se natolik prolínají a opakují, že v nich možná nalezneme řešení i pro některé ze současných problémů a nejistot. Historie propojení vládnoucí ideologie a pojetí národa mě zaujala asi nejvíce. Při hodnocení výzkumu bych možná tolik neodsuzovala mladší generaci- jak by mohli mít stejné znalosti z historie a přehled jestliže je mezi nimi a starší generací věkový rozdíl 40 let?
