Politologické zamyšlení na téma

Politologické zamyšlení na téma

mrdání krtků

Slovo na úvod Vážení čtenáři, rok se s rokem sešel a po hodinách a týdnech planých řečí a měsících strávených v alkoholovém opojení je to konečně tady! To, co držíte ve svých rukou, je první výtisk našeho časopisu, který jsme nazvali Samizdat umělecké skupiny Kiselá Prdel, zkráceně Samizdat. Tím, že jsme ho po měsících plánování po hospodách konečně vydali, jsme překonali sami sebe, svou vrozenou lenost a neochotu něco dělat. A to je úspěch, jaký se u umělců-alkoholiků nedá ani docenit! Na úvod bych rád řekl, že tento časopis píšeme pouze se záměrem šokovat a zhnusit co největší počet lidí… Tak to alespoň tvrdí některé testovací subjekty, které měly „tu čest“ vyslechnout básně některých autorů a naše myšlenky a plány týkající se koncepce tohoto plátku. My, to znamená autoři a redaktoři Samizdatu, víme, že píšeme pouze pro psaní a proto, abychom mohli alespoň několika přátelům a známým zprostředkovat tu „radost“ z naší tvorby. Ozvaly se i hlasy, že se snažíme založit konkurenční časopis Jižní Spojce, to však není pravda. Náš časopis se GJM vůbec netýká. Pokud jste dočetli až sem, již s největší pravděpodobností víte, proč píšeme i proč nepíšeme a na mně, jako na Předsedovi rady komisařů, je, abych vám řekl i co si v tomto čísle Samizdatu můžete přečíst a na co se můžete těšit v budoucnu. V Samizdatu se budete setkávat s několika stálými rubrikami. První z nich jsme nazvali Zvrhlé básně. Kupodivu jde o tu část časopisu, ve které budeme uveřejňovat poezii našich autorů, kteří byli někdy dost opilí na to, aby nějakou poezii zplodili. Druhá stálá rubrika se jmenuje Oddělení bestiální prózy a bude, neméně překvapivě, obsahovat veškerá díla, která nemají nic společného s poezií. Stále se objevujícím projektem pak dále bude Divadlo duchů, povídka na pokračování, kde budou autoři Samizdatu ukájet svojí zvrhlou fantasii na osudech bezdomovce beze jména, jakéhosi Kytaristy. Divadlo duchů je tak jakousi antologií autorů Samizdatu. V tomto čísle si budete moci přečíst můj příspěvek, v němž se dozvíte, jak se vlastně stal Kytarista bezdomovcem nebo, chcete-li, putujícím undergroundovým guru. Za třetí zde narazíte na bajky MC_Kothyho, který se tímto rozhodl vyplnit vždy nějaké volné místo v našem plátku. Od příštího čísla hodláme zařadit mezi stálé rubriky další originální projekt se jménem Psáno v deliriu. Zatím víc neprozradím, ale myslím si, že se máte na co těšit. Ohledně plánů do budoucna také nezbývá než říct, že toto číslo mělo být o dvě povídky delší, ale bohužel díky pověstné nespolehlivosti umělců není. Ale alespoň se příznivci prózy můžou těšit na příští číslo. Publicistiky se v našem teamu ujal zkušený politik Otto von Bismarck a jeho články budou jistě přínosem. Mezi recenzenty patří Nočník a MC_ Kothy, jehož reakci na vystoupení krále českého Pornofolku Záviše si nenechte ujít již dnes! Jménem celé redakce Samizdatu bych vám rád popřál příjemné čtení, ale v případě, že se vám náš pohled na svět nebude líbit, můžete časopis klidně roztrhat, pokálet a spálit, jeho popel nasypat do kanálu, nám jako autorům plivnout do ksichtu a pořádně nás pomluvit všude, kde budete moct. Nám je to srdečně jedno.

Nočník, Předseda rady komisařů

Kupte si bambusovou ostřelovací pušku!

Doporučuje 1 ze 2 Kontroversních Umělců

Samizdat

Zvrhlá poezie V této části Samizdatu se postupně seznámíte s tvorbou několika autorů poezie, dá-li se tomu tak říkat. Jsou jimi vždy veselý a za každou cenu optimistický Nočník, mysteriosní Ozzy a věčně střízlivý abstinent MC_Kothy. Pokud se někdo ptá, co spojuje naše styly, řekl bych, že je to alkohol a pohled na svět. No nic, nebudu vás dál zdržovat… Tramtarará: První báseň je Ozzyho zádumčivá Ranní cigareta. Ranní cigareta

Básníkovo ráno

Vítejte v cele, kde každý jen to svoje mele. Zdi jsou tu z betonu. V slzách brzy utonu. A nad námi obloha, jako by to byla náhoda. Ta krása- tak blízká i vzdálená. I ona je proměnná. Nikdo nezachytí její krásu a každý v ní hledá svoji spásu. A já sám uprostřed světa, jako by už po něm bylo veta. A jen modrý obláček ví, co se stalo. A že toho nebylo málo. Život mi v hlavě tisíckrát proběhl, že ani atlet by to rychleji nesvedl. Lituji mnoha věcí. Nejsem svatý přeci. Samota a to hlučné ticho… A svítící tma… A černý déšť… A černý sníh… A tíživý hřích… Za neobyčejnost jedince. Můžeš si stěžovat mamince. Nebo lihu svěř se. Anebo třeba oběs se. Ráno končí a začíná den, lidé vycházejí ven. Lidé jdou do školy a do práce, vždyť to je ta životní legrace. Jak mravenec žít a peníze mít. Na přátelství si hrát a trapným vtipům se smát. Začíná den a já jdu stát se mravencem. Ozzy

Mlhavé ráno plné kouře, ve vzduchu visí pach vzdálené bouře. Sedím na dětském pískovišti, plném ztracených snů a napůl žitých životů. Sedím na dětském pískovišti, sedím a kouřím, jako vždycky. Básně, plné polámaných rýmů, splývají mi ze rtů. A já s nimi plynu. Básně, plné zotročených rýmů, splývají mi ze rtů. A já s nimi hynu. Nočník Věnováno Barbel

Hlava Bezdomovec v kontejneru Našel lidskou hlavu Podle všech příznaků Šlo o popravu Tak otevřel brašnu Pak hlavu do ní vrazil Tím v dešti a mračnu U něj hlava našla azyl MC_ Kothy Báseň

y

Zkalená mysl je jako západ slunce. I věčná sláva ztratí smysl. I věčná sláva ztratí punce. Tento život běží kupředu jak bláznivý chrt. Nás zastaví jenom smrt. Ozzy

Všechny a nikoho

Ovce

Když v hospodě sám sedáváš, všechny lidi v sále znáš a stále sám si připadáš, tak přiťukni si s popelníkem a běž o kus dál.

Ovce, jméno člověka. Jedno z davu, který vezme samopal a půjde nechat ustřelit si hlavu. Do války. Za cizí ideje, za cizí sen, za cizí nároky na cizí zem.

MC_Kothy

Nočník

Číslo 1.

2

Samizdat

Kocovina

Nostalgie setmělého večera

Jsou to ale blbé nápady, Dělat si alkoholem díru do hlavy. Ozzy

Svět ti facky dáváten svět, kterému je provolávána sláva. Už jen alkohol tě drží na nohou. Brzo budeš v hlíně hnít, rozhodně nebudeš žít. K čemu je pak vzdělání? Drž se, člověče, nespadni! Jedinou myšlenkou je chlast a už je to tu zas.

Pro tebe Člověk za jízdy močí. A svět se točí jak tvoje modré oči na kolotoči z kterého člověk skočí a zlomí si vaz. Neboj, jsi na tom stejně jak většina z nás. Tvůj havraní vlas a zubní kaz. Bojujíc za svoji vlast. Pak zavládne tisíc let demokracie. Opilec blije a na měsíc vyje a chčije a hnije. Ozzy

Ozzy Znám města Znám města, nad kterými když rozprostře se noc, je to, jako by ďábel v nich sám šířil svou moc. Když těžká mračna zastřou hvězdnou oblohu, konec je prázdným kázáním o bohu. Falešní kněží, za tlustými zdmi kostelů a klášterů svá odporná tajemství si střeží, mezitím ženy na ulicích prodávají svá těla a dealeři nabízejí dětem za litr tři géčka héra.

Touha a hrob

A básníci? Kdo po nich vzdechne? Ti jenom čekají, až múza zdechne. Ve světle elektrické lampy smolí své básně,

Temné a kruté je město, bez tebe lásko. Cítím, že chci zmizet beze stop, za tebou lásko! Do vlhkého objetí vykopaného hrobu. Do dáli, kam ptáci se rozletí. Do snů, které snil jsem celou dobu. Chci cítit tvé objetí, však vím, že sotva jen mohu. Tvá ústa jsou již plná popele, už vyhasl oheň ve tvém klíně. Však lásko, usměj se vesele! Po výstřelu z revolveru zajdu taky. Bídně.

jež pak nikdo nečte. Třebaže znějí krásně. Nočník K čemu? K čemu jsou peníze?K čemu je čas? K čemu je sláva? K čemu je chlast? Peníze jsou, aby sis mohl cigarety koupit a nemusels‘ je od cizích lidí loupit.

Nočník- Věnováno Veronice Čas je, aby kazil čas většiny lidí. Vždyť v hospodě na hodiny jen málo kdo vidí.

Chtěl bych

Marnost je sláva a pověstná polní tráva.

Chtěl bych umět psát básně, sochu z ledu vyřezat, zazpívat překrásné písně, dívčí tvář do skály vytesat.

Chlast je, abys v něm peníze, čas i slávu utopil a abys mi hrob pokropil.

Chtěl bych umět, vážně chtěl, v hlavě nápadů mám stovky, ale ruce myšlenky v díla změnit neuměj, tak zůstávají mi jen představy.

Ozzy O přátelství Ukrutná únava a zrada přátel, Příšerná bolest hlavy, jak kdyby seděl mi v ní rozzuřený datel. Bolest a řev! Cítím se jak raněný lev, který neví co se děje, proč svět kolem něj se zbláznil a teď raněný se chvěje,

Smutné oči mám, že krásu zachytit nemůžu, jsem jen na procházce smutný pán, a lidem občas otevřít oči pomůžu. MC_ Kothy

Číslo 1.

3

Samizdat

nejraději by se zabil. Ve smrtelné křeči, už není čas na přátelství a ty sladké řeči? Jedna lež za druhou. Jak vrstvy cihel v domě Páně, kde lháři a vrazi oltáře poplivou. Neexistující morálka, pokřivené desatero, hodnoty hada. Čím zasloužil jsem si přátelství toho vraha? Života smysl rozsypal se jak domeček z karet, jen krůpěje krve kanou mi na ret. Chutnají slaně - jako slzy.

Pravý Američan Pravý Američan nikdy není chudý, Pravý Američan nikdy není tlustý, Pravý Američan je hrdý na svou zem, Amerika je pro něj nadřazený pojem. Pravý Američan nikdy není nemocný, Pravý Američan nikdy není smutný, Pravý Američan ničeho se nebojí a každou ránu ustojí. Pravý Američan nikdy není slabý, Pravý Američan nikdy není hloupý, Pravý Američan za svou zemi život dá, hájit mír za každou cenu přijímá.

Nočník -Věnováno Ottovi Dětství

Pravý Američan BLA BLA, Propaganda BLA BLA, tak buď hrdý na to, že jsi Čech a svou hlavu zpříma nes.

Vzpomínka na dětství v myšlenkovém ghettu. Vzpomínka na štěstí se zbytky amuletů.

MC_ Kothy

Vzpomínka na přátele, kteří snad ještě někde pijí. Vzpomínka na spasitele, kteří snad ještě někde žijí.

Co umím? Umím z dívek dělat ženy a flusat kolem sebe hleny, játra změnit na kámen, dříve než kněz zašeptá amen, z modré na černou plíce barvit a ještě se přitom bavit. Umím létat k oblakům a věřit zázrakům, starce učit mládnout a potom na hubu spadnout.

Vzpomínka na hraní, při kterém jsme se smáli. Vzpomínka na snění, v kterém jsme si jen hráli. Dětství je pryč. Přišla nostalgie žití. Klidně si křiči na tebe dolehla neúprosnost bytí.

Ozzy

Ozzy Noční zážitek

Život je kolotoč

Někdy, když večer zhasnu a jdu spát, zapůsobí na mě síla nenapsané básně a já pak vstanu a musím psát i když pravda, spalo se mi krásně.

Život je kolotoč, točí se dokola, sotva se zastaví, je z tebe mrtvola.

A pak píšu, píšu, abych zbavil se děsů a nočních běsů. Píšu, abych zaplašil z hlavy starost, Píšu, abych té posedlosti už jednou provždy učinil zadost.

A proto, přátelé, dřív než se rozloučíme, v hospodě U Buldoka pořádně to roztočíme.

A bůh pak nemusel vypisovat další žádost. Píšu, abych zbavil se strachu, můj brachu. Píšu, abych pak nažral se hrachu a napil se piva. Už jen tak málo času do konce zbývá!

MC_Kothy

Píšu, protože jsem miloval, i když tu lásku jsem si asi jen maloval. Nočník

Číslo 1.

4

Politologické zamyšlení na téma

mrdání krtků

Bestiální próza Tato rubrika je věnována próze, naleznete zde tedy všemožné povídky, úvahy, literární hokus pokusy, bajky a jiné prapodivné slátaniny. První a bohužel i jedinou povídkou je Ozzyho slavný Palačinkář, ale nebojte se, příště se polepšíme.

Palačinkář Mario byl Ital, který se do České republiky přistěhoval v polovině devadesátých let. Na Italech jsou zajímavé dvě věci. Tou první je jejich spontaneita a tou druhou je jejich podnikavost. Kde by dnes byla Amerika nebýt Italů. Nejspíše by tam měli ještě dnes prohibici a tím by zajisté přišli o spoustu skvělých spisovatelů. Ale nepředpokládám, že by Mario přijel do Čech pašovat alkohol. Jednak zde není prohibice a jednak byl Mario pacifista, takže mu některé mafiánské metody prostě nešly. Prostě se stalo, že Maria jednoho dne napadlo, že by mohl někam vyrazit. Tak si sbalil pár nezbytných věcí, sebral veškeré své úspory a vyrazil na sever. Cestoval pěšky nebo stopem. Občas přespal u dobrých lidí, ale většinou v přírodě. Na živobytí si vydělával příležitostnými pracemi. Takto putoval několik měsíců. Vlastně ani nevěděl jak dlouho, protože čas nepotřeboval. Až nakonec jeho putování jednoho dne skončilo. Zastavil se nedaleko jakéhosi městečka na louce, rozhlédl se a řekl si, že zde je tak krásně, že by tu mohl nějakou dobu zůstat. A tak se posadil a nějakou dobu zůstal. Respektive zde přespal. Když se vzbudil, vzpomněl si, že zde zůstává. Mario se zamyslel a řekl si, že když zde chce zůstat, měl by se nějak živit, ale nevěděl jak. Vždycky mu někdo řek, že má něco udělat, a tak to udělal a za to pak dostal peníze nebo jídlo. Jak Mario přemýšlel, co by mohl dělat, vzpomněl si, že si jeho strýc, když přijel do Ameriky, otevřel restauraci. Mario zajásal, že si otevře restauraci. Zašel tedy do města a tam si koupil stůl, několik židlí, plynový vařič, kastroly, pánve, talíře, skleničky, prostě všechno, co v restauraci má být. Když to měl všechno obstarané, nevěděl, co by vlastně měl dělat za jídla. Chtěl dělat jenom dobrá jídla, aby se k němu hosté rádi vraceli, ale nevěděl, jaké to dobré jídlo má být. Vzpomněl si, že on má nejradši palačinky. Takže bude dělat palačinky, už je to jasné. Ale v restauraci by se mělo také nalévat něco k pití. No, on se v pití moc nevyzná. On pil od jak živa jen vodu, ale i ta je dobrá. Bude tedy nalévat vodu. Obešel několik zemědělských družstev a vyprosil si od nich suroviny potřebné k přípravě těsta. Pak si ještě napumpoval na návsi vodu a mohl se pustit do díla. Přešla zima a v Mariově restauraci se zastavilo jen několik málo lidí. Jeho restaurace sice stála u silnice, ale nikdo u ní nestavěl. Tak šel každé ráno Mario k zemědělcům a k pumpě, kde získal suroviny. A večer sám jedl palačinky, které připravil. Tak přešla zima, kdy se Mario choulil u ohníčku, který si ve své restauraci rozdělal. Ale na jaře se začalo na louce, kde měl Mario svoji restauraci, stavět parkoviště. Nikdo neví, proč se tam vlastně stavělo, ale nejspíše to byl zásah z nebes,

Kupte si bambusovou ostřelovací pušku!

kdy bůh se na Maria již nemohl dívat a přispěchal mu na pomoc. Od té doby se u Mariovy restaurace lidé již zastavovali. A bylo jich tolik, že Mario musel ještě přikoupit další stoly a židle. A musel si suroviny nechat vozit z města. A jednoho dne měl Mario tolik peněz, že si na parkovišti nechal postavit skutečnou restauraci, už to nebyl stánek pod nebem, ale byla to skutečná restaurace, do které Mario najal kuchaře a číšníky. A začal dělat i jiná jídla, jako třeba špagety, pizzu a další italská jídla. A k pití už toho bylo mnohem víc než jen voda. Celou restauraci pak pojmenoval U Palačinkáře. A tato restaurace se brzy stala známou. Jednoho dne se Maria jeden z číšníků zeptal, proč pořád vaří v kuchyni, když by mohl odpočívat. Mario se zamyslel a řekl si, že to není zas tak špatný nápad a že by to mohl zkusit, místo vaření odpočívat. A tak si lehnul a odpočíval. Celý týden vydržel ležet na posteli a odpočívat, ale pak ho to přestalo bavit. Proto začal v kuchyni svého bytu, který se nacházel v podkroví Palačinkárny zkoušet vařit nová jídla a zjistil, že vymýšlení nových jídel mu docela jde. Ihned řekl kuchařům, ať ta jídla začnou vařit i pro hosty. Hostům jeho jídla moc chutnala, takže jich chodilo ještě víc. Jednou za Mariem přišel nějaký chlápek, jestli by si mohl také otevřít restauraci U Palačinkáře a také v ní prodávat stejná jídla, jako prodává Mario. Dal by mu za to dvacet procent z peněz, které vydělá. Mario sice nevěděl, co to dvacet procent je, ale přesto souhlasil. A brzy k němu přišel další chlápek, a pak další a další, až jich byly desítky. A ti všichni mu posílali peníze. Mario sice nevěděl, proč mu neposílají ta procenta, když mu to slíbili, ale nikdy se jich na to nezeptal, protože se jich bálpokaždé když s nimi mluvil, byli v obleku a vypadali, jako nějací důležití pánové. Brzy měl Mario tolik peněz, že nevěděl, kam je má uskladnit, až mu jeden z jeho zaměstnanců poradil, že by je mohl dát do banky. Mario tedy nacpal do cestovního kufru všechny peníze, které se do něj vešly, a tento kufr odnesl do banky. Tam jej odložil na přepážku u okénka a odešel. Již jistou dobu Mario seděl ve svém podkrovním bytečku se svou hromadou bankovek a přemýšlel, co by mohl ještě dělat. Začal uvažovat o tom, že by mohl zase odejít. Už ho přebývání na jednom místě nebavilo. Když vtom do jeho bytu vešlo několik pánů v obleku v doprovodu černě oblečených mužů. Co se poté dělo Mario příliš nechápal. Byl odveden do nějakého hotelu, kde se o něj moc dobře starali, protože na něj pořád dohlížela spousta lidí v modrých uniformách a jednou začas dokonce chodil i do nějaké budovy, kterou pokládal za divadlo, protože tam všichni

Doporučuje 1 ze 2 Kontroversních Umělců

Samizdat

pořád mluvili a byli oblečeni do takových divných kostýmů. Ale tomu, co říkali, Mario příliš nerozuměl. Po několika týdnech ho několik černě oblečených mužů vyzvedlo a odvezli ho na hranice mezi Českou republikou a Rakouskem. Když ho tam vysadili,

řekli mu, že se do České republiky už nesmí nikdy vrátit. Mario pokrčil rameny, protáhl se a vydal se na východ.

Ozzy

Bajka na dobrú noc Na kopci stál člověk pod žhnoucím světelným kotoučem a přemýšlel nad existencí toho či onoho a po čase si všiml, že se jeho stín mění. „Tak už i můj stín mě chce obelhat!“, si náhle pomyslil.„Ne, já jenom kráčím se sluncem,“ pravil stín smířlivě. „Tak i ty jsi mě zradil, ty, můj stín? A s nějakým Sluncem, kterého ani neznám?“ rozhořčí se člověk. „Kdyby sis raději skočil zaplavat do rybníka, pohladit krávy na pastvě nebo jen přivoněl k trávě“, odmítal se hádat stín. „Proč bych se trmácel někam do údolí, když tady na mě každý vidí, já vidím každého a chci si to s tebou pořádně vyjasnit, ty zrádče?!“ zakřičí člověk. V tom z blankytného nebe vyšlehne blesk a srazí člověka k zemi. Jak se tak člověk kácí v posledním životním výdechu k matičce zemi, tak vidí, že jeho stín padá s ním… „Ach ty můj věrný stíne, nezradil jsi mě, promiň“, vydechne člověk naposledy a umře. MC_Kothy

Publicistika V této rubrice naleznete recenze, eseje a všechna angažovaná dílka ;-)

Moderní jazyk naší politiky Ano, nebudeme si nic nalhávat, naše politická scéna je v katastrofálním stavu. Naši čelní političtí představitelé figurují ve skandálních kauzách, pokud se vyhlásí výběrové řízení, je téměř devadesátiprocentní pravděpodobnost, že je zmanipulované, strany se neustále přou, politici se hádají i se svými spolustraníky, peníze mizí neznámo kam a běžný občan zůstává stranou. A když už je situace natolik vážná, nebo si politikových podivných metod konečně někdo všimne a on je povolán na mediální kobereček k panu Moravcovi, či je vyslýchán jinou cestou, je jeho projev natolik zamotaný a kluzký, že není možné určit jestli je vinen či nikoliv. Někteří lidé to dávají za vinu proslavenému „jazyku politiků“, který je natolik lidový, či na druhé straně odborný, až je nesrozumitelný. Odbornými a nic neříkajícími frázemi po nás jako první z velkých polistopadových politiků začal metat náš nynější president, Václav Klaus. Některé z jeho neutrálních projevů se staly legendárními, např.: „Na tuto otázku vám nemohu přesně odpovědět, pane redaktore, pro tuto chvíli je to takové Anone…“ Byl také naším prvním politikem, který začal používat skvělý úhybný manévr nazvaný „tuto domněnku nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit“. Zkrátka, politik byl za pragmatika a inteligenta a občan byl zmaten. A o to právě šlo. Myslím, že nic tak ostravskému horníkovi nezlepší politický přehled než když mu pan profesor doporučí ve svém článku skvělou publikaci k danému tématu, ovšem vydanou pouze v Americe nebo nejnovější výzkumy z Centra pro nezávislá studia v Austrálii. Vidíte sami, politik ukázal rozhled a běžnému voliči nezbývá, než věřit- nebo spíše doufat. Je smutnou pravdou, že při politickém projevu, či diskusi, nezáleží moc na tom, co vlastně říkáte, ale jak učeně či sympaticky to zní. Volič odchází od obrazovky spokojen, že z projevu opět nerozuměl ani slovo a stát je tedy v dobrých rukách. Druhým extrémem je politická mluva „lidová“, která má na naší politické scéně dlouhou tradici. Již předlistopadoví, a dokonce i předúnoroví politici spoléhali často na to, že se umí „domluvit s lidem“. Když jste takovýto druh politika, není od věci začínat svůj projev stylem: “ Já si moc nepotrpim na ňáký dlouhý řeči…“, nebo „U nás na vesnici sme měli takový přísloví…“ Zkrátka nasadíte pevný a zemitý tón a bavíte se s lidmi bezprostředně, takže až budete tak v polovině barvitého líčení otelení krávy, tak si možná už lidé nevzpomenou na těch zmizelých pár miliónů. V čisté „dělnické“ podobě už se tento styl prakticky nevyskytuje, protože po pár pokusech už mnoho politiků zjistilo, že lidem při takovýchto projevech často nepříjemně zamrazí a začnou se tázat na minulost daného politika a jestli nepásl krávy se soudruhy. Je nepříjemnou pravdou, že i když to „tenkrát“ fungovalo, dnes to stoprocentně fungovat nemůže. Masy byly ochotny uvěřit lidovému vypravěči cokoliv, protože je často spojovala určitá myšlenka či, chcete-li, ideologie. V dnešní době, má většina národa tendence nevěřit nikomu a ničemu. Dnes už nikoho neuchvátíte tím, že řeknete, že „Naše věc směřuje stále kupředu!“, hned za tímto zvoláním totiž musí následovat sborová otázka: “Co z toho budu mít já, jako jednotlivec?!“ Kapitalismus se skutečně nechová jako socialismus a nemůže „jít dopředu“ jako celek, ale vyvíjí se po částech. Tato nevýhoda nového režimu se ukázala být pro politiky značně ošemetnou záležitostí, vždyť údělem každého představitele státu je udržovat jeho

Číslo 1.

6

Samizdat

obyvatele v relativním klidu. Bohužel, většina lidí, trpících polistopadovou deziluzí nechápala, co by každému měl dát zdravý rozum a to, že když někde platu přibývá, musí také někde ubývat. Tento chaos a vlna nespokojenosti s novým pořádkem dal vzniknout mnoha čelním osobnostem naší politiky a musel také vzniknout nový politický jazyk vhodný pro danou situaci. Tohoto úkolu se bravurně zhostil Miloš Zeman, jehož politický jazyk vycházel ze zemitých a prostých prohlášení, okořeněných jistou vzdělaností, inteligencí a pochopitelně arogancí. Zemanovo„No tak podivejte…“ je dnes synonymem jeho svérázné politiky. Jazyk, který používal, do sebe začlenil prvky „lidového“ „Já vím, jak se cítíte,“ a zároveň prvky odborného „Já vím, co mám dělat.“ Pokud se omezoval na kritiku stávající vlády, byly jeho odhady nebývale přesné a přínosné. Svádět vše na „tu bývalou vládu“ nebo bývalý režim je už u nás i ve světě politická tradice. Nicméně po čtyřiceti letech, kdy se většina nezdarů buď zametla pod koberec nebo se přičítala „vnějšímu, či vnitřnímu nepříteli“, byl Zemanův přístup, kdy se vyčítalo všechno všem, svěžím větrem či spíše uragánem na naší politické scéně. To, že k tomu používal jazyk často nevybíravý, mu jenom nahrávalo u běžných občanů, protože každý cítil, že je něco přitažlivého na sledování toho, jak po Zemanových kritikách padají jeho soupeřům nehybné politické masky a objevuje se velmi lidský vztek či uraženost. A v tom právě spočívalo mistrovství jeho taktiky. Ne každý politik totiž uměl ve vzteku přemýšlet jako tento schopný manipulátor. Stinnou stránkou jeho taktiky bylo, že se nakonec přeci jen neovládl a diskuse s jeho účastí pak často končily nechutným vyměňováním osobních urážek s ostatními diskutéry a samozřejmě ostudou. Je smutné, že přestože, nebo možná právě proto, že byl politikem velmi inteligentním a předvídavým, nedokázal se nikdy úplně vyvarovat jisté arogance ve svém projevu. Je zajímavé, že se jeho předchůdce v této rétorice a velký vzor zároveň, Charles de Gaulle, také nedokázal tohoto nešvaru zbavit. Možná to ale byla jen součást jejich politického vystupování, která častokrát napomohla úplnému zdeptání a zesměšnění politického soupeře. Nic se ale nemá přehánět. Mnohokrát se díky svému arogantnímu chování znemožnil sám Zeman. Krom toho, jeho „politicko-kritický jazyk“ měl jednu velkou nevýhodu. Fungoval nejlépe v opozici. V době vlády se těžko říká, že vláda by měl udělat tohle a tohle a udělala špatně tamto, když otěže držíte v rukách vy. Již jsem se zmiňoval o nových směrech a stylech rétoriky, jejichž vznik byl vyvolán polistopadovým chaosem. Někteří lidé stále nemohli uvěřit, že když jsou tupí a neschopní, pravděpodobně neseženou nejlépe placenou práci jen proto, že jejich otec měl dělnický původ. Stalo se módním trendem přičítat vinu za svoji neschopnost opět nějakému „nepříteli“. Na této vlně rozhořčení a české malosti se svezl další schopný, či spíše výrazný, porevoluční rétor Miroslav Sládek. Tento člověk byl bezvýhradný populista a manipulátor, který lidem říkal to, co si myslel, že chtějí slyšet. Oproti všeobecnému mínění tento politik nebyl šílený fanatik nebo cokoliv podobného, dalo by se říct, že byl poměrně vypočítavý a citlivý k náladám ve státě. Jeho schopnost svést prakticky cokoliv na cizince, Romy či na bezdomovce a narkomany, hrála do noty onomu odpornému „čecháčkovství“, které nevěří, že za své problémy si můžeme výhradně my sami. Když vycítil, že jeho strana již není na politickém spektru žádaná a že jeho hysterické promluvy již nikdo nebere vážně, spokojeně stranu vytuneloval a odešel do ústraní. Dalo by se říci, celkem schopný politik nového typu. A tím se dostáváme k naší současné politické scéně, která je nevýraznou směskou výše uvedených stylů. Veškeré politické debaty se sestávají z napadání soupeřů, mlžení ohledně svých chyb a sem tam se zaleskne nějaký ten novotvar, nebo cizí slovo pečlivě vyhledané ve slovníku. Současnost jsem záměrně zařadil až úplně na konec své práce, protože je bohužel po rétorické stránce nejméně zajímavá. Ukázal jsem kde se „zrodil“ náš nový politický jazyk a jak jeho vývoj pokračoval až do nesrozumitelné podoby dneška. Bohužel, doba velkých, či alespoň nemalých, osobností české politiky již minula. Osobně si myslím, že člověk, jehož politické vystupování zahrnuje nervózní zadrhávání a zamotávání se do vlastních lží, by se měl urychleně vrátit k železnici, či jiné práci, kterou vykonával před vstupem do politiky a která mu šla bezpochyby lépe. Občas si při nedělních diskusních pořadech zastesknu po opravdových politicích a geniálních rétorech, na které jejich lži a skandály praskly až desítky let po jejich smrti. Noviny stále píší, že by běžný občan měl znát pravdu, ale ruku na srdce, kdo by o ní stál? Umíte si představit, že by se najednou každý občan ve státě dozvěděl, v jakém svrabu jsou prakticky všechna odvětví našich ministerstev, jak jsme na tom se státním dluhem a kam stále mizí peníze daňových poplatníků? Nastal by chaos, samozřejmě by i padaly hlavy a následně by byla zvolena vláda lidí, kteří by za čas byli naprosto stejní jako jejich předchůdci. Opravdu o to někdo stojí? K politice již prostě patří určitý stupeň mlžení, zatajování informací a podivné získávání peněz. Dalo by se to popsat jako neustálé balancování na vrcholu jehly. Pokud člověk ubere moc na jednom místě, občané budou nespokojeni a možná se daný politik nevyhne mnohaletému vězení. Když neubere nic, situace bude stále stejná a lidé si budou stěžovat. A mezi těmito body je právě záhodno rozprostřít umění rétoriky a politických machinací. Lidé nemusí žít v relativním blahobytu a spokojenosti. Stačí, že si to jen myslí nebo nevědí, že by si mohli žít lépe. Takže určitá manipulace s lidmi a informacemi je zřejmě bohužel nutná. Vždyť o tom přeci politika je, nebo ne?

Otto von Bismarck

Číslo 1.

7

Samizdat

Závišův Vagon Dne 20.10. léta páně 2008 proběhl v klubu Vagon koncert jedinečného undergroundového písničkáře a knížete českého pornofolku Michala Smrčky alias Záviše… jak to dopadlo? Okolo 8mé hodiny večerní jsem se coby jeden z redaktorů tohoto strašlivého plátku vydal s pár svými kumpány, kloboukem a fajfkou na cestu po večerní Praze, jejímž cílem bylo vidět v akci známého pijana a básníka. První věcí, která nás po strastiplné cestě a příchodu do klubu praštila do očí, bylo zejména nezvyklé množství lidí okupujících celý, extrémně nevětraný a smradlavý podnik a asi půlhodinová fronta na pivo, táhnoucí se snad přes půl lokálu. Po nakoupení tří piv do zásoby a jednoho exnutí neobyčejně nechutné dvanáctky na místě jsem se začal drze prodírat kupředu haldou jak nemytých a smradlavých lidí, jdoucích se podívat na pijící trosku s kytarou, tak mladými, krásnými a perspektivními lidmi, kteří nikdy neumírají ani nejsou nemocní a již přišli zkouknout toho „strašně hustýho pornofolkaře“, takže jsem společně s podobně přidrzlým dvacátníkem rázem získal pěkné místo hned pod schody na podium, dá-li se tomu v případě dvou krabic na sobě tak říkat, přičemž odměnou mi byl pouze výhled na mikrofon a osamělou kytaru, což sice okolo dvaceti minut po plánovaném začátku docela zamrzí, ale kdo někdy o Závišových koncertech slyšel, tak ví, že je to u něj naprosto normální. Ano, milé děti, máte pravdu, Hudebník opravdu chlastal, a to takovým způsobem, že v okruhu svých přátel z nižší sociální vrstvy klopil do své hlavy enormní množství respekt vyvolávajícího, průhledného moku ve vysoké hubené lahvi bez etikety, přičemž pokuřoval zelený list úhledně zabalený v obří brko načež po další půlhodině přišel na podium uvaděč připomínající lokomotivu o francouzské holi, který, jak sám řekl, neuvede „žádné nahé ženštiny, ale jenom jednoho starce s kytarou“, a který byl hned následován Mistrem. Místo pozdravu se nám dostalo dnes již památné věty: „Víte, já sem si dneska slíbil takovou věc…a to, že se dneska opiju.“ Pak uchopil kytaru a začal hrát hned na začátek písničku známou jako Nenázvuhodná prasečina…pro použitý text písně je to pravděpodobně nejlepší možný název, následovalo jak pár věcí starých a vcelku známých, tak i některé věci z nového alba nazvaného „Bože, já jsem vůl“ a asi po tři čtvrtě hodině hraní následovala přestávka, oznámena typicky po Závišovsku, tj. Mistr se opile zvedl ze své židle, z kapsy vytáhl pytlík trávy, načež moudře pravil: „Brčko!“ a odešel se vyvenčit kamsi pryč. V případě této přestávky se kupodivu ani moc neprojevil jako kdosi z vysoka vyměšující na veškeré obecenstvo, neboť se vrátil asi jen po 20ti minutách, i když pravda, ve stavu, kdy sotva věděl, kdo je, natožpak aby věděl, kde je podium, ale s mírnou pomocí se dostal až ke své kytaře, u které prokázal, že vskutku nemusí být příliš vzhůru ani při smyslech, aby mohl hrát. Snad i díky „brčku“ byla druhá polovina mnohem lepší, neboť hrál své největší šlágry jako „Cukrářskou“, „Já na vojnu nepudu“ a na závěr dokonce i „Andělu“. Úplně nakonec jsem si po vzoru jeho písničky „Už je to tak“ nechal vypůjčenou tužkou na oči již pravděpodobně klinicky mrtvým hrdým bardem vytetovat „piču na čelo“, což bylo pravděpodobně nejvhodnější možné vyvrcholení celého koncertu, neboť na přídavek už se Bytostný lyrik moc necítil… Atmosféra byla skvělá, koncert ještě lepší a Záviš - dědic a rytíř naturalismu, původce svébytné naturalistní estetiky a výsostně praktické životní filosofie, mluvčí opovrhovaných a pošlapaných, tvůrčí postava dalece převyšující obzor rodných Citonic a osoba hýbající línými vodami českého písničkářství- úspěšně skončil svůj další koncert.

MC_Kothy

Divadlo duchů Zde vám tedy, milí čtenáři, předkládáme první část naší antologie, povídky na pokračování, Divadla duchů. Doufám, že vás její čtení bude bavit alespoň tak, jako mě bavilo její psaní (mé části).

1. Perfektní den Jiří Balabán byl úplně obyčejný chlap. Měl obyčejné, nudné zaměstnání, které mu vynášelo akorát tak dost na to, aby uživil svou blonďatou manželku, která nejvíc ze všeho milovala nakupování, a svého syna, který si jen občas s kamarády zahulil. Jirka si občas rád zašel se švagrem na pivko do místní hospody, která se sice jmenovala Restaurace U Kotvy, ale všichni jí bůhvíproč přezdívali Kafírna. Sedávali se Šťárou u svého oblíbeného stolu a bavili se pozorováním narkomanů, prostitutek, bezdomovců a jiných životních zkrachovalců, kteří se v té

putyce vyskytovali. „Řeknu ti, Šťára, že na tom sice nejsme úplně nejlíp, ale vždycky mi zvedne náladu pozorovat tyhlety existence na okraji. Můžem se na ně přece dívat svrchu jako ty pracháči ve firmě na nás,“ říkával často Jirka a jeho švagr Michal přikyvoval a odpovídal pozvednutím půllitru: „A na to se napijem!“ Zacinkání skla, zakloktání nápojů v krku. „A víš ty co, chlape,“ pravil Balabán obvykle po pátém pivu, „já mám tak dobrou náladu, že musím pustit ňákou muziku.“ A pustil. Po třináct let, kdy Jirka s Michalem navštěvovali

Číslo 1.

8

Samizdat

Kafírnu, vždy pustil Jiří tu samou písničku. Byl to Perfect day od Lou Reeda. „Óóó, sač a prfekt dej,“ vyli pak oba švagři společně a užívali si svých prostých životů, které prožívali bez prožitků. Užívali si tu podle jejich mínění optimistickou písničku o perfektním dni stejně jako všechno ostatní v jejich životě. Povrchně, bez zájmu nahlédnout pod povrch. A tak utíkal den po dni, měsíc po měsíci a rok po roce. Až do onoho dne, kdy se Jiřímu Balabánovi zhroutil celý život. Kafírna byla toho večera snad ještě hlučnější než obvykle, oba švagři už v sobě měli třináct kousků a ubrus na stole alespoň tři další. „Kurva, Michale, povidám ti, že já sem si vybral z tech našich sestřiček tu lepší,“ rozkřikoval se zrovna Balabán a rozmáchlým gestem polil mladíka sedícího u vedlejšího stolu. „Dávej kurva bacha, dědku!“ ozval se postižený, „Jak… Jakej dědku?! Slyšels to, Šťára? To Štěně mi řiká ‚dědku‘!“ Jirky se ta slova opilého mladíka velmi dotkla, koneckonců čtyřicet sedm není žádný věk. „Ser na něj, na parchanta uslintanýho!“ poradil mu Michal a objednal další dvě piva. Ale dobrá nálada se Jirkovi docela vytratila. „Kdybych byl starej, tak neřeknu…“ Brblal si Balabán pod vousy zrovna když mu zazvonil mobil. „Kdo to kurva otravuje?“ zajímal se Jirka, když se zájmem mžoural na displej. „Počkej, Šťára, vyřídim si to venku, beztak to bude Alžběta, ať už jdu domů…“ Michal se zrovna zabýval novou porcí tlačenky, tak jen mávl rukou a Balabán odspěchal do tmy. „Haló,“ zavolal do mluvítka, když telefon zvedl. „Mluvím s panem Balabánem?“ ozval se ze sluchátka neznámý hlas. „Ano, kdo-kdo volá?“ Jirka ani nevěděl proč, ale z toho chladného, cizího hlasu mu běhal mráz po zádech a tak se trochu zakoktal. „S panem Jiřím Balabánem?“ zeptal se hlas znovu. Mluvil jako nějaký úředník. „Jo! Sakra, tak s kým mluvím?“ Jiřího mrazení v zádech pomalu přecházelo do nefalšovaného strachu. „Mám pro vás bohužel špatnou zprávu. Vadná plynová instalace v bytě Vašich rodičů způsobila smrt pana Jiřího Balabána seniora a paní Renaty Balabánové, rád bych Vám jménem Policie České republiky popřál svou nejhl-“ Víc už Jirka neslyšel, protože zahodil mobil daleko do křoví a v šoku se sesul na zem, přímo do největší kaluže široko daleko. „Kurva, to není pravda.“ Seděl a voda mu máčela kabát, kalhoty a spodky. Začala mu být zima, ale nevnímal ji. „Ten zatracenej parchant mi to přečet!“ uvědomil si Jirka, s jakým nezájmem mu těch pár vět policista přečetl. „Musím domů…,“ dodal poněkud nesouvisle a bez zaplacení, bez rozloučení s Michalem vyrazil domů. Bydlel od Kafírny jen nějakých pět minut cesty pěšky, ale bloudil po sídlišti alespoň hodinu. Když konečně dorazil domů, ani nevěděl, jak se mu podařilo odemknout dveře od bytu. Zahodil promočený kabát na zem a… a uvědomil si, že je něco špatně. První divná věc byla, že je v bytě tma. A pak ty zvuky. Podezřelé zvuky. Z ložnice. „To snad…“ Jirka potichu přišel ke dveřím ložnice a ještě tišeji je otevřel. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Na jeho posteli ležel na zádech jeho šéf a hlasitě vzdychal. Důvodem toho vzdychání bylo, že mu Jiřího žena, jeho krásná blond žena, kouřila ptáka. „Jo… Jo…Jo… Dělej, krásko, už budu,“ chrochtal Balabánův šéf a popadl Alžbětu za vlasy a začal její hlavou tvrdě cukat nahoru a dolů. Jiří chtěl něco dělat, chtěl zařvat, udělat scénu, vraždit, utéct… Prostě cokoli. Ale nemohl. A tak zůstal stát u pootevřených

dveří a díval se, jak se jeho šéf s hlasitým úpěním udělal jeho Bětušce do pusy. „A teď to spolykej, ty moje kurvičko,“ zachrochtal pak ten tlusťoch a sledoval ji, jak plní jeho přání. „Tak co, chutnalo ti to?“ Alžběta se trochu křivě usmála. „A moc, broučínku…“ Jiřího šéf se spokojeně usmál a se slovy: „To je moje hodná malá kurvička.“ Strčil jí do ruky dvoutisícovku. /COŽE??? Alžběta nejenom, že mě podvádí, ona se ještě kurví!/ Táhlo se tak zamlženě Jirkovi hlavou, ve které se mu odehrál ten nejdůležitější myšlenkový proces. To nejdůležitější rozhodnutí, které ovlivnilo jeho další život. „Odejdu,“ drtil mezi zuby, když sebral úspory z kredence. „Zmizím a už mě nikdo nikdy neuvidí.“ Když odcházel z bytu v nejteplejším zimním kabátě, jaký ve skříni měl, zaslechl ještě hlas svého šéfa. „Tak co, kurvičko, chceš si ještě trochu vydělat?“ Úlisný, medový a přece falešný hlas jeho ženy mu odpověděl: „Jasně, broučku, chceš anál, viď?“ A pak plesknutí facky. „Ty děvko, říkal jsem ti, abys mi říkala ‚PANE‘! Za to, kolik ti dávám, už by sis to mohla konečně uvěd-“ Pancéřové vstupní dveře utnuly konec rozhovoru. Když Jiří šel nočním sídlištěm, přemýšlel. Přemýšlel, jak se z ženy, kterou mnoho let miloval a kterou živil, mohla stát kurva, přemýšlel o svých rodičích, přemýšlel o svém životě a poprvé mu vůbec nepřipadal šťastný. Noční emhádéčko ho postupně dovezlo až na Hlavák, kde vystoupil. Šel místním parčíkem, Šervůdem, jak říkávali se Šťárou, a litoval se. „Šéfe, nemáte nějaký drobný,“ ptal se s nadějí v hlase nějaký… člověk. Jiří se zarazil, dřív by řekl zkrachovalec a teď i v té trosce, ležící na Hlavním nádraží na lavičce, viděl člověka. „Jasně, počkejte chvíli.“ Zamračil se a vytáhl peněženku. „Ale co já se s tím budu srát,“ řekl nahlas, ale myslel si /ty zatracený prachy beztak vyšukala Alžběta, já je nechci a tomuhle staříkovi můžou pomoct./ „Vezměte si to všechno.“ Řekl a vysypal před staříka celý obsah své peněženky. Stařík vyvalil oči, byly to samé tisícovky, dvoutisícovky a sem tam i nějaká pětitisícovka. „Celé rodinné úspory, tak pětačtyřicet tisíc. „Doufám, že vám pomůžou líp než mě.“ Bezdomovec se posadil a konečně popadl dech. „Co je to za blbej vtip, ty frajírku, mě jenom tak neochčiješ.“ Začal vypadat docela rozčíleně a tak Jirka využil příležitosti, aby si s ním promluvil. Řekl mu všechno. Nebylo to zrovna dlouhé vyprávění, ale na konci seděl vedle staříka na lavičce a ten ho nesměle poplácal po zádech. „Jó chlape, takový ženský už sou. Já tu taky skončil kvůli svojí starý. A vlastně polovina lidí co tu přežívá.“ Jiří jen zavrtěl hlavou. „Přemejšlíš, že se zabiješ, co mladej?“ Jiří přikývl. „Asi přemejšlíš odkud skočit co?“ Jiří se na staříka otočil. „Jak tohle proboha víte?!“ Bezdomovec se jenom usmál. „No, vypadáš na skokana. Nejsem žádnej psycholog, ale na ulici už jsem dvacet let a tak umím odhadnout lidi.“ Studený vítr je oba rozklepal zimou.“Umíš hrát na kytaru, mladej?“ Zeptal se Stařík Jirky. Balabán jenom nesměle kývl. „Od dětství jsem snil, že budu hrát, ale tak před sedmnácti lety jsem s tím přestal, když jsem si vzal tu…“ Hlas se mu zlomil. „Víš co mladej? Tak já ti něco dám.“ Řekl bezdomovec a sáhl za sebe do tmy. „Tuhle kytaru kdysi vyrobil můj děda, měli jsme to nadání v rodině. Já nezahraju už ani prd, mám parkinsona, ale ty se mi líbíš.“ Kytara byla stará, omlácená, ale dokonale naladěná a kvalitně vyrobená. „To přece nemůžu přijmout,“ zavrtěl

Číslo 1.

9

Samizdat

hlavou Jiří. „Hele mladej, dals mi pětačtyřicet hadrů, možnás‘ mi tím zachránil život. Dám si teplý jídlo, pronajmu si pokoj v ubytovně… A to na celou zimu!“ Balabán pořád váhal: „Já vím, ale jsou přece věci, co se penězma ocenit nedaj…,“ a sledoval kytaru děděnou ob generaci. „Neber to tak, že ti dávám kytaru za ty prachy, Jirko,“ řekl mu poprvé stařík jménem „ber to tak, že ti dávám život za život.“ Pak už jen kývl, narazil si opršelý klobouk a rozplynul se ve tmě Šervůdu. A Jiří věděl, že ten Stařík měl pravdu. Možná to byl místní duchovní vůdce, nějaký prapodivný undergroundový guru nebo anděl v podivném převleku, ale zachránil Jirkovi život. Ale taky věděl, že to není pravda, že inženýr Jiří Balabán ve skutečnosti zemřel. Jen ještě nevěděl, kdo se narodil. Když vstoupil, s kytarou na zádech, do haly a došel k tabuli odjezdů, nevěděl, kam pojede. „Ruda nad

Moravou. Dobrý jméno.“ Zamumlal a bez peněz, bez dokladů a plný touhy po novém životě naskočil do nočního rychlíku. Vlak byl plný mladých lidí, cestujících asi z Německa. Byli to Češi, všichni trochu napití a všichni veselí. „Chlape, ty umíš hrát na kytaru,“ zahalekal na něj tak dvacetiletý dlouhovlasý blonďák. „Jo, docela jo,“ odpověděl člověk, který byl ještě před půl hodinou Jirkou Balabánem. „Tak pojď k nám, když nám zahraješ, dáme ti napít!“ „Dobrej obchod,“ usmál se na mladíky. „Super a jak se vlastně jmenuješ,“ zajímala se mladá, docela sympatická studentka. „Jmenuju? Jo… Říkejte mi Kytarista.“ Kytarista se usmál a začal hrát. A vlak duněl nocí, po kolejích pryč od jeho starého života.

Nočník

Jste zvědaví, co na Kytaristu čeká na cestě? Zajímá vás, jestli se dostane do Rudy nad Moravou? A co tam zažije? Vše se dozvíte v příštím díle Divadla duchů. A autor, který se ujme pokračování, nebude nikdo jiný než famózní Ozzy!

Číslo 1.

10