Pohledávky v účetnictví včetně derivátů

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita  Provozně ekonomická fakulta                         

Pohledávky v účetnictví  včetně derivátů     

DIPLOMOVÁ PRÁCE                                   

Brno 2007 

 

Bc. Helena Kodytková

                                                                        Čestné prohlášení  Prohlašuji,  že  jsem  diplomovou  práci  zpracovala  samostatně  na  základě  uvedené  literatury a pod vedením svého vedoucího diplomové práce.        V Brně dne 21. května 2007 

 

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 

                                                                          Poděkování  Za odborné vedení mé diplomové práce a cenné připomínky děkuji paní Ing. Blance  Sítařové z ústavu účetnictví a daní Provozně ekonomické fakulty Mendlovy zemědělské  a lesnické univerzity v Brně.  Poděkování patří i mé rodině za trpělivost a podporu při přípravě práce.

 

Anotace  Předmětem  diplomové  práce  je  pohled  na  problematiku  a řešení  pohledávek  v účetnictví podnikatelů.  První část diplomové práce je věnovaná vymezením pojmu pohledávky, jejich klasi‐ fikaci a postupům řešení v případech neuhrazené pohledávky po splatnosti. Druhá kapi‐ tola poskytuje ucelené informace pro použití factoringu. Umožňuje získat finanční pro‐ středky ještě před termínem splatnosti pohledávky. Ve třetí části této práce jsem se za‐ měřila na směnku, jako jednu z možností zajištění pohledávky. Nejvíce atraktivní a často  nejvíce opomíjený způsob zajištění pohledávek je charakterizován v poslední části, a to  využitím  derivátových  kontraktů  v účetnictví.  Tato  rozmanitá  oblast  může  podnikateli  přinášet řadu výhod, které bohužel nesou také značné riziko.  Všechny  výše  uvedené  kapitoly  diplomové  práce  jsou  v praktické  části  doplněny  o řadu typických účetních případů, které se v praxi běžně používají.   

Annotation  The subject of this graduation thesis is the look on problems and resolutions of solu‐ tions in the business accounting.  The  first  part  of  this  graduation  thesis  is  devoted  to  the  definition  of  a  concept  of  a demand,  its  classification  and  solutions  in  case  of  amount  outstanding  overdue.  The  second chapter offers compact information for factoring use. It enables to earn financial  resources before the due date. In the third part of this work I focused on a trade draft as  one  of  the  possibilities  how  to  secure  a  claim.  The  most  attractive  and  often  margina‐ lized way of securing a claim is characterized in the last part, namely with the use of de‐ rivate contracts in the accounting. This various area could bring a range of advantages to  a businessman, but could as well bear a risk.  All  these  chapters  from  my  diploma  thesis  are  in  the  practical  part  supplemented  with a range of typical accounting cases, which are currently used in practice. 

 

 

Použité zkratky  Zkratky dokladů  BV 

výpis z běžného účtu 

FV 

faktura vydaná 

INT 

interní doklad 

SIC 

směnka k inkasu cizí 

SÚC 

směnka k úhradě cizí 

Obecné  a. s. 

akciová společnost 

CP 

cenné papíry 

ČR 

Česká republika 

ČÚS 

Český účetní standard 

DPH 

daň z přidané hodnoty 

FO 

fyzická osoba 

MD 

má dáti 

MF 

Ministerstvo financí 

ObčZ 

občanský zákoník 

ObchZ  obchodní zákoník  OP 

opravné položky 

OR 

obchodní rejstřík 

PČ 

pořadové číslo 

PO 

právnická osoba 

ZoCP 

zákon o cenných papírech 

ÚOP 

účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele 

ZoÚ 

zákon o účetnictví 

ZoR 

zákon o rezervách 

 

OBSAH  OBSAH ............................................................................................................................................................................. 11  ÚVOD A CÍL PRÁCE....................................................................................................................................................... 13  VLASTNÍ PRÁCE ............................................................................................................................................................ 15  1. 

POHLEDÁVKY ..................................................................................................................................................... 15 

2. 

1.1 

Vymezení pojmu pohledávky .............................................................................................................................. 15 

1.2 

Klasifikace pohledávek .......................................................................................................................................... 16 

1.3 

Inventarizace pohledávek .................................................................................................................................... 17 

1.4 

Snížení hodnoty pohledávky ............................................................................................................................... 18 

1.5 

Základní pravidla prevence ................................................................................................................................. 20 

1.6 

Zajištění pohledávek ............................................................................................................................................... 22 

FACTORING .......................................................................................................................................................... 29 

3. 

2.1 

Podstata factoringu ................................................................................................................................................. 29 

2.2 

Průběh factoringového případu ......................................................................................................................... 31 

2.3 

Poskytované služby ................................................................................................................................................. 32 

2.4 

Náklady ......................................................................................................................................................................... 35 

2.5 

Výhody factoringu .................................................................................................................................................... 36 

ZAJIŠTĚNÍ POHLEDÁVEK SMĚNKOU ............................................................................................................ 39 

4. 

3.1 

Vymezení pojmu směnka ...................................................................................................................................... 39 

3.2 

Právní úprava směnek ........................................................................................................................................... 39 

3.3 

Druhy směnek ............................................................................................................................................................ 40 

3.4 

Základní náležitosti směnky ................................................................................................................................ 41 

3.5 

Účtování směnek ...................................................................................................................................................... 43 

3.6 

Výhody i rizika ........................................................................................................................................................... 44 

DERIVÁTY ............................................................................................................................................................ 47 

 

4.1 

Pojmy využívané v souvislosti s derivátovými obchody......................................................................... 47 

4.2 

Historie vzniku derivátů ........................................................................................................................................ 49 

4.3 

Obecná právní úprava ............................................................................................................................................ 50 

4.4 

Základní znaky charakterizující derivát ......................................................................................................... 50 

4.5 

Členění derivátů v účetnictví ............................................................................................................................... 51 

4.6 

Členění derivátů podle obchodovatelnosti ................................................................................................... 54 

11

4.7 

Změna reálné hodnoty ........................................................................................................................................... 55 

4.8 

Oceňování derivátů ................................................................................................................................................. 57 

4.9 

Klasifikace a charakteristika jednotlivých druhů derivátových obchodů ....................................... 58 

4.10 

Základní možnosti využití finančních derivátů ........................................................................................... 70 

PRAKTICKÁ ČÁST ......................................................................................................................................................... 71  ZÁVĚR .............................................................................................................................................................................. 83  POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................................................................................... 87  PŘÍLOHY ......................................................................................................................................................................... 89 

 

12   

ÚVOD A CÍL PRÁCE  Jako téma diplomové práce jsem si vybrala pohledávky, neboť je to oblast, která je  společná pro všechny účetní jednotky bez ohledu na to, zda používají daňovou evidenci  nebo podvojné účetnictví. Vznik pohledávky je účetně vznikem výnosu, proto je nutné si  uvědomit,  že  právě  pohledávky  ovlivňují  celou  řadu  stránek  finančního  hospodaření  společnosti.  Míra  vlivu  pohledávek  závisí  na  kvantitativní  výši  a  podílu  v majetkové  struktuře.  Obecně  můžeme  říci,  že  pohledávky  z obchodní  činnosti  tvoří  většinu  celko‐ vých pohledávek.  Velmi častým problémem v podnikatelských vztazích je neplnění smluvních povin‐ ností. Nezaplacení za dodané zboží, zhotovené dílo či poskytnutou službu patří stále více  k častým jevům. Podnikatelé mají pocit, že se jedná o dostupný,  ale  hlavně  velmi  levný  úvěr. Pokud chce být firma úspěšná a udržet si svoji pozici na trhu, nesmí být jejím cílem  vysoké tržby, neboť ty nejsou zárukou vysokého zisku. Je proto nutné sledovat, zda jsou  jejich pohledávky uhrazeny v řádných termínech. Jestliže dojde  k prodlení platby či se‐ bemenším náznaku podezření o obchodních problémech dlužníka, jen nutné tuto situaci  okamžitě řešit.  Často se však v praxi setkáváme s tím, že většina odběratelů využívá konkurenčního  tlaku a snaží se získávat krátké dodavatelské úvěry bez bankovního zajištění. Pokud spo‐ lečnost  o  těchto  aktivitách  ví,  měla  by  své  pohledávky  řádně  zajistit,  aby  nedocházelo  k neuhrazení  pohledávek.  Existuje  několik  možností,  jak  pohledávky  zajistit.  Jednou  z vhodných alternativ může být také factoring. Při jeho použití je odklad platby jak pro‐ financován, tak zajištěn.  V dnešním  tržním  prostředí  již  existuje  velké  možností  zajišťovacích  instrumentů,  které mohou podnikatelé využít. V této práci se budu snažit seznámit s využitím směnek,  jako častým prostředkem zajištění.  Není  žádným  tajemstvím,  že  jedním  z největších  fenoménů  finančního  sektoru  po‐ sledních let je obrovský nárůst objemu obchodů s deriváty. Tento trend poslední doby se 

 

13

dostává  do  stále  většího  zájmu  také  pro  český  finanční  trh.  Důkazem  toho  může  být  nejen fakt, že zejména finanční deriváty v dnešní době patří k neodmyslitelným nástro‐ jům  řízení  rizika  českých  bank,  pojišťoven  a  dalších  finančních  institucí,  ale  i  počátek  institucionalizace burzovních derivátů na českém trhu.  Značná  část  této  práce  je  věnovaná  právě  použití  derivátových  kontraktů.  V České  republice nemají podnikatelé příliš důvěru k použití derivátů, proto jsem část této práce  věnovala  právě  této  problematice.  Deriváty  jsou  finanční  nástroje,  které  mohou  využít  podnikatelé, stejně jako je tomu běžné u bankovních institucí.  Praktická  část  diplomové  práce  zahrnuje  účtování  směnek,  využití  factoringu,  ale  také typické derivátové příklady.  Cílem diplomové práce je co nejstručněji seznámit podnikatele a širokou veřejnost  se  způsoby,  jak  snížit  riziko  spojené  se  vznikajícími  a  později  i  s neuhrazenými  pohle‐ dávkami.  Jedním  z hlavních  cílů  této  práce  je  poskytnout  čtenáři  srozumitelnou  a  pře‐ hlednou formu způsobů efektivního řízení pohledávek. 

14   

VLASTNÍ PRÁCE  1. Pohledávky  1.1 Vymezení pojmu pohledávky  Každá  účetní  jednotka  musí  účtovat  o svých  vztazích  vůči  ekonomickému  okolí,  tj. o vztazích  vůči  odběratelům,  dodavatelům,  zaměstnancům,  společníkům,  institucím  sociálního  zabezpečení,  finančním  orgánům  apod.  Jestliže  potřebujeme  mít  přehledné  a ucelené informace o stavu našich pohledávek, tak bychom měli vést důslednou analy‐ tickou evidenci u jednotlivých účtů pohledávek a závazků a to podle jednotlivých dlužní‐ ků a věřitelů, a také podle jednotlivých druhů měn apod.  Pohledávky  jsou  významnou  položkou  majetku  podniku,  neboť  představují  očeká‐ vaný příjem peněz. V majetku společnosti patří pohledávky do skupiny oběžných aktiv.  Oceňují  se  v nominální  hodnotě,  tj.  cenou,  kterou  měly  ke  dni  svého  vzniku.  V případě  pořízení  pohledávky  za  úplatu  (postoupením)  nebo  vkladem,  se  pohledávka  ocení  v pořizovací  ceně,  tj. včetně  vedlejších  nákladů  spojených  s pořízením.  Pokud  se  více  zaměříme na některé účetní případy v podniku, zjistíme, že poskytnuté zálohy dodavate‐ lům před splněním smlouvy mají také charakter pohledávky.  Běžné pohledávky z obchodního styku (za odběrateli) jsou evidovány ve třetí  účto‐ vé třídě na účtu 311 – Odběratelé. Pohledávky za odběratelem lze účtovat dnem splnění  dodávky  na  základě  podkladů,  které  toto  splnění  dodávky  dokumentují  ve  vztahu  ke  konkrétní  smlouvě  s odběratelem.  V praxi  se  běžně  hovoří  v tom  smyslu,  že  se  na  účtu  pohledávek  z obchodního  styku  účtuje  na  základě  vystavených  faktur.  Velmi  často  se  setkáváme v praxi s tím, že účetní jednotky požadují platbu předem nebo alespoň zálo‐ hu. Je tedy nutné učinit patřičná opatření proto, aby bylo správně účtováno o přijatých  zálohách a celkovém vyúčtování po splnění dodávky. 

 

15

Pro účtování o pohledávkách je důležité, že se respektuje zásada zákazu kompenza‐ ce. Tato všeobecně uznávaná účetní zásada se promítá do odděleného sledování pohle‐ dávek a závazků z obchodního styku, z vlastnických a z nich odvozených vztahů ke spo‐ lečníkům  a podnikům  ve  skupině.  U těchto  případů  je  možno  vzájemně  kompenzovat  pohledávky a závazky za předpokladu, že jde o pohledávky a závazky ke stejnému sub‐ jektu, splatné do jednoho roku a ve stejné měně. 

1.2 Klasifikace pohledávek  Jak již bylo výše naznačeno, pohledávky lze členit dle různých hledisek. Uvedu zde  pouze členění, která se nejvíce v praxi využívají. 

Podle sídla dlužníka  •

tuzemské – dlužníkem je v tomto případě tuzemská osoba 

•

zahraniční – osoba se sídlem v zahraničí 

Podle data splatnosti  •

pohledávky „starého bloku“ – termín splatnosti těchto pohledávek nastal do  konce roku 1994 

•

pohledávky „nového bloku“ – termín splatnosti těchto pohledávek nastal po  31. 12. 1994 

Podle termínu splatnosti  •

krátkodobé – se splatností do 1 roku 

•

dlouhodobé – se splatností delší než 1 rok 

Podle osoby dlužníka 

16   

•

fyzická osoba 

•

právnická osoba 

•

stát 

Podle charakteru pohledávky  •

pochybné 

•

sporné 

•

ztrátové 

•

nedobytné 

Poslední  výše  uvedené  členění  dle  charakteru  pohledávky  si  podrobně  vymezíme  v následující části, a to v kapitole inventarizace pohledávek.  Specifikace jednotlivých typů pohledávek je důležitá také pro správnost zvoleného  postupu účtování. 

1.3 Inventarizace pohledávek  Ke dni účetní závěrky je nutné prověřit všechny pohledávky vykázané v účetnictví.  Zjistit, zda tu neexistuje riziko nezaplacení, zda souhlasí výše pohledávky, její ocenění na  reálnou hodnotu apod. To vše představuje v účetnictví proces, který se nazývá inventa‐ rizace pohledávek.  Výsledky  inventarizace  kategorizují  pohledávky  na  pochybné,  sporné,  ztrátové  a nedobytné.  U  pochybných  pohledávek  existuje  potencionální  riziko  nezaplacení  (úplné  i částečné). Tento typ pohledávek je již po splatnosti, dlužník byl vyzván k úhradě, a to  formou upomínek, soudního řízení, notářského zápisu apod.  Sporné  pohledávky  se  vyznačují  tím,  že  u těchto  pohledávek  je  veden  spor  o jejich  uznání  či  zaplacení.  Dlužník  např.  nesouhlasí  s určitou  náležitostí  pohledávky  (částka,  doba  splatnosti,  formální  náležitosti  apod.),  nebo  to  mohou  takové  pohledávky,  kdy  dlužník vstoupil do konkurzu a vyrovnání.  Pokud  výsledky  inventarizace  zjistí  některé  pohledávky  ztrátové,  pak  se  jedná  o takové,  u kterých  správce  konkurzní  podstaty  dlužníka  není  schopen  uhradit  plnou  výši dlužné pohledávky. 

 

17

Dalším typem pohledávek zjištěných při inventarizaci mohou být nedobytné pohle‐ dávky.  Tyto  pohledávky  mají  znak  nenávratnosti  nebo  jsou  částečně  návratné  v malé  hodnotě. U těchto pohledávek účetní jednotka opustí od vymáhání pokud dlužník zemřel  a pohledávka  nemohla  být  uspokojena  vymáháním  na  dědicích  nebo  není  znám  trvalý  pobyt  či  sídlo  dlužníka  dle  sdělení  příslušných  orgánů  nebo  náklady  spojené  s vymáháním by převýšily výši pohledávky.  Na  pochybné  a sporné  pohledávky  se  tvoří  opravná  položka.  Způsob  tvorby  a výši  opravné položky určuje zákon o rezervách. Pomocí opravné položky se zaúčtuje nepří‐ mo  snížení  pohledávky  zápisem  ve  prospěch  účtu  391 – Opravná  položka  k po‐ hledávkám.  Souvztažný  zápis  je  proveden  na  účet  daňově  uznatelných  nákladů  a to  na  účtu 558 – Tvorba zákonných opravných položek. Pokud není již důvod vytvářet oprav‐ nou  položku  nebo  se  pohledávka  stala  promlčenou,  zruší  se  opravná  položka  ve  pro‐ spěch účtu výnosů 658 – Zúčtování zákonných opravných položek.  Účetní jednotka může také tvořit další opravné položky, které nejsou daňové uzna‐ telné. Jedná se o opravné položky ostatní a jejich tvorba je vymezena vnitropodnikovou  směrnicí společnosti.  Pokud  dojde  k trvalému  snížení  hodnoty  pohledávky,  lze  tuto  změnu  zaúčtovat  do  nákladů na účet 546 – Odpis pohledávky. 

1.4 Snížení hodnoty pohledávky  V souladu s § 25 odst. 1 a § 26 a 28 ZoÚ lze pohledávky snížit o 1 :  •

všechny úhrady pohledávky (za úhrady se v daném případě nepovažují pou‐ ze platby, ale i zápočty a jiné právní úkony, při nichž dochází k právnímu zá‐ niku pohledávky, 

•

odpisy pohledávky zúčtované na vrub nákladů, 

•

opravnou položku k pohledávce zúčtovanou na vrub nákladů. 

                                                         1 Jaroš,T.: Daň z příjmu právnických osob v účetnictví 2004/2005, Grada Publishing, Praha 2005, 

str. 112 

18   

1.4.1 Opravné položky  Pokud se při inventarizaci zjistí, že nominální hodnota neodpovídá reálné hodnotě,  vytváří se opravná položka.  V rámci tvorby OP je nutno důsledně rozlišovat:  •

tvorbu zákonných opravných položek, 

•

tvorbu účetních opravných položek. 

Účtování o účetních opravných položkách je závislé na podrobné analýze každé jed‐ notlivé  pohledávky  s určením  možností  její  dobytnosti  či  nedobytnosti.  Tato  analýza  musí  vycházet  z inventarizace  pohledávek,  jejich  odsouhlasením  s dlužníky  firmy,  a to  buď  dopisy,  nebo  zápisy  z osobního  jednání  s dlužníky.  Rozpuštění  takto  vytvořených  opravných položek je možno vyúčtovat teprve po definitivním právním dořešení každé  dané pohledávky, s možností využití jiného způsobu účtování (např. daňový odpis).  Tvorbu zákonných opravných položek k pohledávkám lze rozdělit do dvou základ‐ ních skupin. První možností tvorby jsou opravné položky vytvářené k pohledávkám za  dlužníky v konkursním a vyrovnacím řízení (viz § 8 ZoR). Druhým typem jsou opravné  položky  vytvářené  k  pohledávkám  nepromlčeným,  jejichž  splatnost  nastala  po  31. 12. 1994  (viz  § 8a  ZoR).  Konkrétní  vymezení  pravidel  tvorby  a  čerpání  (zrušení)  uvedených zákonných opravných položek je zachyceno v rámci účtu 558 a 658. Tvorbu  zákonných  (daňově  uznaných)  opravných  položek  vymezuje  zákon  č. 593/92  Sb.,  o rezervách pro zjištění daně z příjmu v pozdějším znění.  Opravné  položky  se  tvoří  pouze  na  přechodné  snížení  hodnoty,  nelze  je  použít  na  zvýšení  hodnoty  pohledávek.  Tvorbu  opravných  položek  lze  využít  i  u jiných  majetko‐ vých aktiv podniku, jako jsou stálá aktiva, finanční majetek i zásoby. 

1.4.2 Odepisování pohledávek  Odpis  pohledávky  představuje  v účetnictví  přímé  snížení  hodnoty  pohledávky  na  příslušném účtu pohledávek (311) se souvztažným zápisem na vrub nákladů (546). Po‐

 

19

kud  dojde  k odpisu  pohledávky,  neměli  bychom  zapomenout  na  skutečnost,  že  u odepsaného aktiva již nelze v účetnictví jeho hodnotu zvyšovat.  Při  odepisování  pohledávek  je  nutné  brát  v úvahu  rozdělení  odpisů  na  daňové  a účetní.  Účetně se odepisují pohledávky, pokud dojde k trvalému snížení hodnoty pohledáv‐ ky. Trvalé snížení pohledávky můžeme použít v případě, že máme pravomocné usnesení  soudu o vyrovnání pohledávky dle zákona o konkurzu a vyrovnání.  Daňově  lze  účetní  odpis  zahrnout  do  nákladů  vynaložených  na  dosažení,  zajištění  a udržení  zdanitelných  příjmů  dvěma  způsoby.  První  možností  je  jednorázově.  Druhý  způsob  zahrnutí  hodnoty  pohledávky  do  daňových  nákladů  je  postupně.  Tento  způsob  odepisování je možný pouze u pohledávek „starého bloku“. 

1.5 Základní pravidla prevence  Pokud chceme podnikat v tržním prostředí, musíme brát neuhrazené pohledávky po  splatnosti jako nutný vedlejší produkt konkurenčního boje, kdy obchodní chyby přechá‐ zejí mnohdy až do úpadku firem. Z tohoto úhlu pohledu vidíme pohledávky jako nedo‐ statek prostředků k řádné úhradě závazků. Mimo tento „přirozený“ způsob vzniku mu‐ síme ještě zmínit také druhý způsob zaviněný lidským faktorem, kdy určitá část proble‐ matických pohledávek vzniká záměrně a cíleně v hlavách podvodníků.  Abychom zamezili vzniku neuhrazených pohledávek po splatnosti, je nutné si uvést  základní pravidla prevence, která by měl mít každý podnikatel na paměti při uzavírání  obchodů.  Nejprve bychom měli správně ohodnotit obchodního partnera z hlediska bonity, tzn.  schopnosti  vyrovnávat  své  závazky.  Základním  zdrojem  informací  o firmě  je informace  o její existenci, tzn. výpis z obchodního rejstříku nebo živnostenského rejstříku. Dalšími  zdroji  informací  jsou  obchodní  věstník,  údaje  uvedené  v telefonním  seznamu  a dalších  materiálech, jako jsou různé katalogy. Některé katalogy existují již v elektronické podo‐ bě a výhodou je jejich aktuálnost. Pokud má firma dlouhodobou historii, je možné požá‐ dat  o reference  u obchodních  partnerů.  U náročnějších  obchodů  se  vyplatí  zajistit  refe‐

20   

rence u specializovaných firem, zabývajících se hodnocením firem. Výhody specializova‐ ných  kanceláří  jsou  ve  školeném  personálu  a vytvořené databázi  nashromážděných  in‐ formací. Nevýhodou je cena a kvalita informací. Cena bývá často vysoká a kvalita infor‐ mací může být, i u renomovaných firem, nedostačující.  Ve  druhém  kroku  je  vhodné  provést  řádné  zajištění  obchodních  závazků  a pohledávek, které ze závazkového vztahu vyplývají. Nejúčinnější ochranou před vzni‐ kem  problémových  pohledávek  je  zabezpečit  pohledávky  už  před  jejich  vznikem  nebo  v době,  kdy  vznikají.  Mezi  řádné  zajišťovací  instrumenty  písemné  obchodní  smlouvy  patří  dokumentární  akreditiv,  dokumentární  inkaso,  směnka,  zástavní  právo,  bankovní  záruka, pojištění pohledávek apod.  Třetí pravidlo zní, že za účinnou motivaci k řádnému a včasnému plnění sjednaných  závazků  lze  považovat  taková  opatření,  jakými  jsou  sjednání  smluvní  pokuty  či  úroku  z prodlení. 

1.5.1 Smluvní pokuty a úroky z prodlení  Eliminace toho, že pohledávky nebudou uhrazeny, musí začít již na samém počátku  navazování obchodních vztahů. Vždy je nutné prověřit bonitu a zjistit další skutečnosti  a informace o novém obchodním partnerovi. Je vhodné si také sjednat způsob, jak si spl‐ nění závazku zajistit. Snížení rizika nesplacení je možné provést např. použitím smluv‐ ních  pokut  a úroků  z prodlení,  které  se tak stanou  nedílnou součástí smlouvy  mezi ob‐ chodními partnery.  Zajištění závazku smluvní pokutou se řídí § 544 a 545 ObčZ a pro obchodní závaz‐ kové vztahy platí § 300 a 302 ObchZ.  Smluvní  pokutou  lze  zajistit  jakékoli  porušení  závazku  (pozdní  úhrada,  vady  díla,  pozdní dodávka zboží). Dohoda o smluvní pokutě musí být uzavřena vždy písemně. Pod‐ statnou  náležitostí  této  písemné  dohody  je  určení  výše  smluvní  pokuty  nebo  alespoň  způsob, kterým bude určena. 

 

21

Při  této  formě  zajištění  má  věřitel  výhodu,  neboť  nemusí  prokazovat  vznik  škody  ani její výši, protože svůj nárok na náhradu škody má krytý smluvní pokutou. Sjednáním  smluvní pokuty tak lze předem vyloučit případné spory o náhradu škody.  Pro účtování o  pokutách a úrocích z prodlení se používají účty:  544 – Smluvní pokuty a úroky z prodlení  545 – Ostatní pokuty a penále  655 – Smluvní pokuty a úroky z prodlení  Na vrub účtu 544 – Smluvní pokuty a úroky z prodlení se účtují částky závazků bez  ohledu na to, zda byly zaplaceny či nikoliv. Používají se k účtování pro tyto účetní přípa‐ dy: smluvní pokuty a úroky z prodlení podle obchodního zákoníku, poplatky z prodlení  dle obchodního zákoníku, penále ze smluvních vztahů a odstupné podle § 355 obchod‐ ního zákoníku.  Na  účet  545  –  Ostatní  pokuty  a penále  se  účtují  částky  závazků  podle  příslušných  dokladů bez ohledu na to, zda byly zaplaceny či nikoliv. Jsou to např. penále za opožděné  platby sociálního pojištění, daní atd. Tento účet však není daňově uznatelný.  Pro účetní jednotku je proto vhodné analyticky evidovat zvlášť zaplacené a nezapla‐ cené smluvní pokuty a úroky z prodlení. 

1.6 Zajištění pohledávek  V  reálném  tržním  prostředí  představuje  platební  neschopnost  velmi  aktuální  pro‐ blém,  se  kterým  se  snad  setkal  každý  nejenom  podnikatelský  subjekt.  Pro  řadu  firem  může být tato skutečnost vážným existenčním nebezpečím.  Pokud  se  na  tyto  pohledávky  podíváme  blíže,  můžeme  zde  zjistit  základní  příčiny  vzniku  pohledávek  a  to:  druhotná  platební  neschopnost  dlužníka,  spekulace  dlužníka  s úhradou  závazku,  nedokonalé  podložení  nároků  věřitele  (sporná  pohledávka),  nebo  také  úmysl  dlužníka  využít  nevýhodného  postavení  věřitele  a snaha  úplně  se  vyhnout  zaplacení závazku. 

22   

Každá  účetní  jednotka  by  měla  průběžně  sledovat,  zda  jsou  jejich  pohledávky  hra‐ zeny v termínech, a také zda se v účetnictví neobjevují pohledávky po splatnosti. Pokud  zjistíme,  že  některé  pohledávky  nejsou  uhrazeny  ve  splatnosti,  je  nutné  zjistit  příčinu  a pohledávku začít řešit.  Abychom  si  lépe  uvědomili,  proč  je  tak  důležité  řešit  neuhrazené  pohledávky  po  splatnosti,  tak  si  zobrazíme  vývoj  tržní  ceny  pohledávky.  Pro  názornost  nejčastějšího  vývoje ceny pohledávky použiji níže uvedený graf, který nám blíže přiblíží skutečnost, že  v době splatnosti je cena nejvyšší a postupem času se hodnota pohledávky snižuje.  Hodnota v Kč  λ – nominální hodnota pohledávky 

Termín splatnosti 

    Čas 

 

Graf č. 1 – Vývoj tržní ceny pohledávky  Čím  dříve  tedy  vzniklou  situaci  společnost  začne  řešit,  tím  dříve  může  ještě  získat  zpět rozumnou část z neuhrazené pohledávky.  Pokud  se  však  jedná  o tržně  zajímavou  pohledávku,  která  má  kvalitně  doložené  úroky  z prodlení  či  smluvní  pokutu,  může  cena  pohledávky  i nějaký  čas  od  splatnosti  stoupat. Avšak každá nevyřešená pohledávka končí svou hodnotu na nule, a to nejpozdě‐ ji  promlčením  pohledávky  nebo  totálním  úpadkem  dlužníka.  To  vše  jsou  skutečnosti,  které  bychom  měli  vždy  vzít v úvahu,  pokud  se  rozhodujeme,  kdy začít  pohledávku  po  splatnosti řešit. 

 

23

Pokud není možné dosáhnout splnění pohledávek podle stanovené dohody, věřitel  má právo neuhrazené pohledávky řešit soudní či mimosoudní cestou.  Pokud použijeme mimosoudní cestu, máme na výběr tyto typické způsoby řešení:  •

formou upomínek, 

•

prostřednictvím inkasní agentury, 

•

prodejem pohledávky, 

•

dohodou o alternativní formě plnění, 

•

formou factoringu či forfaitingu. 

Jestliže bychom chtěli při řešení pohledávek po splatnosti postupovat co nejefektiv‐ něji, je nutné zvolit správný postup řešení.  V první  fázi  je  nutno  bez  zbytečného  odkladu  zaslat  prokazatelně  (doporučeně)  upomínku.  Pokud  dlužník  nereaguje  na  upomínku,  je  vhodné  vstoupit  s dlužníkem  v jednání. Společně by se měli dohodnout na jednoznačném a písemném uznání závazku,  a  také  na  formě  či  termínech  plnění  (splátkový  kalendář).  Pokud  existuje  pochybnost  o uhrazení pohledávky, je vhodné provést dodatečné zajištění pohledávky (zástava, ga‐ rance ručitele, směnka apod.) nebo přistoupit k hledání možnosti prodat pohledávku.  Poslední  možnost,  jak  řešit  pohledávky  po  splatnosti,  je  uplatnění  pohledávky  u soudu. Minimálně si tak můžeme zajistit procesní kroky k daňovému odpisu pohledáv‐ ky.  Nyní  se  budu  snažit  popsat  výhody  a nevýhody  jednotlivých  způsobů  řešení  neu‐ hrazených pohledávek po splatnosti. 

1.6.1 Formou upomínek  Jestliže  společnost  využije  řešení  mimosoudní  cestou,  tak  nejčastěji  zvolí  formu  upomínek. Základní výhodou je malá nákladovost. Na druhé straně je nevýhodou často  nízká účinnost. Je však nutné zdůraznit i to, že než se rozhodneme použít ostatní způso‐

24   

by řešení pohledávek po splatnosti, měli bychom zaslat jednu až dvě prokazatelné upo‐ mínky. 

1.6.2 Inkasní agentury  Společnost se musí rozhodnout, jestli bude pohledávky vymáhat pomocí specializo‐ vaných  inkasních  agentur  nebo  vlastními  silami.  Náklady  na  vymáhání  pohledávek  vlastními silami lze těžko odhadnout, neboť nejsou vidět v účetnictví (mzdové náklady,  náklady spojů, cestovné atd.). Naproti tomu náklady, které vzniknou při zapojení inkasní  agentury, jsou podloženy daňovým dokladem a jsou tedy daňově uznatelným nákladem.  Další  výhodou  je  intenzivní  forma  tlaku  na  dlužníka,  a  také  poměrně  rychlá  cesta  k dosažení  jasného  výsledku.  Výsledkem  se  myslí  nejen  úspěšné  uhrazení  pohledávky,  ale také informace o možnostech dlužníka vyrovnat své závazky.  Neměli  bychom  však  zapomínat  na  to,  že  tak  jak  je  třeba  znát  informace  o  našich  odběratelích,  tak  stejné  informace  je  nutné  prověřit  i  u  inkasních  agentur.  Kvalitní  in‐ kasní kancelář nabízí většinou nejen inkaso pohledávek, ale i kompletní správu, jako je  vyplňování formulářů pro soud, jednání s právníky apod.  Slibně rozvíjející se trh pohledávek funguje také na internetu. Největší internetová  burza  pohledávek  (OTP)  existuje  na  www.otp.cz.  Svou  nabídku  pohledávek  zde  může  bezplatně  zveřejnit  každý  jednotlivec  nebo  firma.  Otevřený  trh  pohledávek  využívají  hlavně inkasní společnosti, které za používání serveru platí. Na druhé straně ale mohou  využívat i některých jeho specializovaných služeb jako vyhledávání zápočtových řetězců.  Budoucnost  trhu  pohledávek  spatřuje  spousta  analytiků  právě  na  internetu.  Pouze  ten  totiž umožňuje spojit databáze inkasních firem a provádět složité operace typu vyhledá‐ vání zápočtových řetězců.  Z výše uvedeného je zřejmé, že plně rozvinout obchod s pohledávkami bylo možné  až  s rozvojem  výpočetní  techniky  a především  internetu.  Právě  spojení  efektivní  práce  obchodníka  s pohledávkami  a databází  na  internetu  je  možné  oslovit  dostatečný  počet  potenciálních zájemců o koupi pohledávek. 

 

25

1.6.3 Prodej pohledávky  Jedna  z forem  řešení  pohledávek  po  splatnosti,  je  možnost  využití  prodeje  pohle‐ dávky. Předmětem obchodu jsou pohledávky, které již většinou měly být před delší do‐ bou  zaplaceny.  Obchodovat  lze  i s pohledávkami  před  termínem  splatnosti,  ale  není  to  tak běžné jako u pohledávek po lhůtě splatnosti.  Stejně  jako  je  výhodné  pro  majitele  realit  najímat  si  služby  realitních  kanceláří,  je  výhodné  zadat  prodej  pohledávky  specializované  společnosti.  Tato  agentura  nejen  po‐ hledávky efektivně nabízí a tuto nabídku podporuje mediálně, ale navíc poskytuje právní  servis. Tuto činnost zpravidla vykonávají za určitou procentuální odměnu z objemu od‐ koupených pohledávek.  V případě prodeje pohledávky ve správný okamžik, představuje tento způsob neje‐ legantnější  a nejvýhodnější  způsob  řešení  pohledávek.  Další  výhodou  jsou  také  jasné  finanční podmínky transakce tzn., že odpadá nejistota investic. Problémem u toho způ‐ sobu  řešení  je  náročnost  najít  vhodného  zájemce  o  tuto  pohledávku,  ale  také  nutnost  respektovat tržní cenu pohledávky.  Z daňového  hlediska  je  nutné  upozornit  na  skutečnost,  že  prodej  pohledávek  pod  účetní hodnotu je vždy daňově uznatelným nákladem pouze do výše příjmu za tyto po‐ hledávky. 

1.6.4 Alternativní plnění  Pokud  nemá  dlužník  na  zaplacení  pohledávky,  je  možné  se  dohodnout  na  alterna‐ tivním plnění dlužníka. Jestliže se věřitel s dlužníkem dohodnou, řešení spočívá v přijetí  plnění ve formě zboží nebo služeb. Výhodou je rychlé vyřešení problému, a také vyhnutí  se  zásahu  třetích  osob  a  s tím  spojených  nákladů.  Nevýhodou  však  zůstává  nízká  frek‐ vence  příležitostí  k tomuto  řešení  a  náklady  věřitele  na  přeměnu  alternativního  plnění  do peněžní formy. 

26   

1.6.5 Factoring  Oboustranně výhodným obchodem je služba zvaná factoring. Jedná se o odkup krát‐ kodobých pohledávek před datem jejich splatnosti. Odkup pohledávek provádí speciali‐ zovaná factoringová společnost.  Factoring je vhodný především pro firmy, které mají vysoké nároky na provozní ka‐ pitál, a jejichž výrobky vykazují rychlou obrátku. Vedle snížení rizika nesplacení za do‐ dávky může factoring ve struktuře finančních zdrojů částečně nahradit krátkodobé ban‐ kovní úvěry.  Podrobněji si factoring charakterizujeme v další kapitole této práce. 

1.6.6 Forfaiting  Jedná  se  o odkup  středně  a dlouhodobých  obchodních  pohledávek  bez  možnosti  zpětného postihu vývozce. Obchodní případ probíhá stejně jako u factoringu, ale rozdíl  je v četnosti a intenzitě dodávek, a také předmět forfaitingu lze charakterizovat jinak.  Forfaiting  se  využívá  zejména  při  dodávkách  investičních  celků  do  zahraničí  a  je  proto  považován  za  jednu  z možností  podpory  vývozu.  Výhodou  je,  že  snižuje  potřebu  klasického  úvěru  a  převádí  měnové  i kurzové  riziko  na  forfaitingovou  společnost.  V některých případech se forfaitér s vývozcem mohou dohodnout na určitém podílu na  riziku.  Při forfaitingu se odkupují pouze pohledávky, které musí být zajištěné (často doku‐ mentárním akreditivem, bankovní zárukou, avalovanou směnkou apod.) a mají stanove‐ nou budoucí splatnost (maximálně 6 let). V praxi se forfaitují pohledávky vysoké hodno‐ ty, vedené ve vybraných, volně směnitelných měnách. 

1.6.7 Soudní cesta  Posledním  způsobem  řešení  pohledávky  po  splatnosti  je  soudní  řízení.  Chceme‐li  definovat soudní vymáhání, jedná se o vymáhání pohledávky formou státního donucení,  tj. prováděním úkonů od podání žaloby až po výkon soudního rozhodnutí. Výhoda toho‐ to způsobu řešení může být v tom, že v případě dostatečného majetku dlužníka lze do‐

 

27

sáhnout  požadovaného  výsledku.  Po  ukončeném  soudním  procesu  získáme  doklad  o nevymahatelnosti  pohledávky,  který  nás  opravňuje  k daňovému  odpisu  pohledávky.  Tento způsob řešení má však velké množství nevýhod, proto by měl být použit až jako  úplně  poslední  možnost.  Mezi  nevýhody  patří  nejistá  návratnost  investic  do  soudního  sporu,  dlouhodobost  řešení,  důkazní  břemeno  na  straně  žalobce  (věřitele),  vysoká  ná‐ kladovost apod. 

28   

2. Factoring  Na  trhu  existuje  velké  množství  factoringových  společností,  ve  většině  případů  se  jedná o společnosti s ručením omezeným. Značná část těchto společností provádí odkup  pohledávek  po  lhůtě  splatnosti.  Tím  ale  ve  skutečnosti  popírají  factoring  jako  takový,  protože z podstaty tohoto produktu plyne, že jde o odkup pohledávek před jejich splat‐ ností. 

2.1 Podstata factoringu  Factoring spočívá v odkupu krátkodobých pohledávek před dobou jejich splatnosti.  Factoringové společnosti odkupují pohledávky, které nejsou jištěny žádným ze zajišťo‐ vacích  instrumentů.  Factoringové  operace  vznikly  jako  zdokonalení  cese  pohledávek  a  eskontu směnek. V praxi se běžně používají v tuzemském i zahraničním obchodě. V této  souvislosti tedy rozlišujeme domácí a vývozní factoring.  Mezi factoringovou společností a klientem se uzavírá písemná smlouva o postoupe‐ ní pohledávky. Factoringová smlouva se většinou uzavírá na určité časové období. Fac‐ tor odkoupí od klienta všechny pohledávky, které splní podmínky factoringové smlouvy.  Předmětem odkupu jsou zpravidla pohledávky:  •

jejichž doba splatnosti je menší než 6 měsíců, 

•

které vznikly na základě dodavatelského nezajištěného úvěru, 

•

se kterými nesmí být spojena práva třetích osob, 

•

u nichž musí existovat možnost postoupení pohledávky, 

•

za subjektem s akceptovatelnou bonitou. 

Factoringové  operace  mohou  zahrnovat  také  doplňkové  funkce.  Typickou  a  často  využívanou  funkcí  je  správa  pohledávek,  garanční  funkce  a  v neposlední  řadě  funkce  předfinancování.  Poslední  uvedená  funkce  spočívá  v tom,  že  factor  proplácí  sjednanou  výši odkoupených pohledávek okamžitě s cesí, nikoliv až v době splatnosti pohledávky.  K postoupení  pohledávky  není  potřebný  souhlas  dlužníka  (odběratele).  Výjimkou  může být případ, kdy je mezi dodavatelem a odběratelem uzavřena dohoda, že je vylou‐

 

29

čeno  poustoupení  pohledávky  nebo  musí  být  postoupení  pohledávky  dovoleno  jen  se  souhlasem odběratele.  Spolupráce factoringové společnosti s klientem funguje na základě trojúhelníku. Na  jednom z vrcholů stojí klient, na druhé síť jeho zákazníků a na třetím factoringová spo‐ lečnost.  FAKTORINGOVÁ SPOLEČNOST 

postoupení  pohledávky 

úhrada faktury 

ODBĚRATEL

KLIENT faktura za zboží či služby

 

Obrázek č. 1 – Průběh factoringového případu 

Z právního a účetního hlediska je factoring služba postavená na postoupení pohle‐ dávek.  Pohledávky  klienta  jsou  postupovány  factoringové  společnosti,  čímž  dochází  k zásadní změně věřitele. Factoringová společnost se tak stává novým a výhradním maji‐ telem pohledávky včetně jejího příslušenství.  S klientem je uzavřena smlouva o factoringové spolupráci, na jejímž základě jim kli‐ ent postupuje pohledávky, které mu vznikají z dodávek zboží. To znamená, že mezi kli‐ entem,  který  je  dodavatelem  zboží,  a jeho  zákazníky  (odběrateli)  vznikají  peněžní  toky  ve formě fakturace.  Dodavatelé zboží nebo služeb převádějí na factora pohledávky vzniklé při prodeji na  fakturu.  Factoringová společnost  se  tak  stává  věřitelem  a přebírá  od  dodavatele  riziko,  že kupující nebude schopen či ochoten zaplatit. 

30   

2.2 Průběh factoringového případu  Pokud se rozhodneme využít odkupu pohledávek přes factoringovou společnost, je  vhodné se seznámit s průběhem standardního factoringového případu.  Jestliže  chceme  navázat  spolupráci  s factoringovou  společností,  je  nutné  nejdříve  zaslat formulář s žádostí o tuto spolupráci viz příloha č. 1. Na základě této žádosti facto‐ ringová společnost klienta kontaktuje a dohodne další postup a podmínky spolupráce.  Factoringová společnost přebírá určitá rizika, která se týkají jak odběratele, tak do‐ davatele.  Při  kontaktu  s dodavatelem  prověřuje  factoringová  společnost  jeho  bonitu,  včetně perspektivy jeho dalšího rozvoje.  Pokud  factoringová  společnost  neshledá  neúměrná  rizika,  uzavírá  s dodavatelem  dohodu o factoringu pohledávek viz příloha č. 2. Factoringová společnost zpravidla po‐ žaduje, aby dodavatel na ni postupoval všechny vzniklé pohledávky za odběrateli, vůči  nimž je factoring uplatňován. Součástí factoringové smlouvy jsou i úvěrové limity, které  stanovují, jakou výši pohledávek bude factoringová společnost odkupovat.  Dodavatel  odesílá  zboží  nebo  provádí  služby  a  vystavuje  fakturu  na  dohodnutou  částku.  Faktura  je  zpravidla  přímo  opatřena  klauzulí,  ze  které  plyne  odběrateli  povin‐ nost hradit pohledávku factoringové společnosti. I když je možné postoupit pohledávky  bez souhlasu odběratele, doporučuje se předem odběratele o factoringu informovat.  Originál faktury zasílá dodavatel odběrateli, kopii factoringové společnosti. Tím do‐ chází k postoupení pohledávky na factoringovou společnost, která se stává novým věři‐ telem odběratele se všemi z toho plynoucími právy.  Factoringová  společnost  přijímá  postoupené  faktury,  a  v  případě,  kdy  je  factoring  spojen s předfincováním, vyplácí sjednanou část fakturované částky.  Factoring může nabývat různých podob. Factor se může omezit na financování vy‐ braných pohledávek, např. jen od větších společností, nemusí provádět správu nebo mů‐ že jít o factoring se zpětným postihem, kdy factorignové společnost nepřebírá riziko za  nezaplacení pohledávky. 

 

31

Abychom si lépe představili stanovení ceny postoupené pohledávky, použijeme níže  uvedenou tabulku s přepočítacími koeficienty. Pomocí odhadovaných koeficientů zpeně‐ žitelnosti se pohledávky upravují s ohledem na míru likvidity 2 .  Lhůta splatnosti 

Z hodnoty pohledávky se započítá % 

nad 1 rok 

0 

½ až 1 rok 

20 

¼ až ½ roku 

50 

30 dnů až ¼ roku 

70 

do 30 dnů 

90 

ve lhůtě splatnosti 

97 až 98 

Tab. č. 1: Koeficienty zpeněžitelnosti pohledávky  V den splatnosti pohledávky inkasuje factoringová společnost pohledávku od odbě‐ ratele. V případě, že je pohledávka řádně splacena, poukazuje částku odpovídající hod‐ notě pohledávky sníženou od dohodnutou odměnu a eventuelní zálohy včetně odpovída‐ jícího  úroku  ve  prospěch  dodavatele.  Jestliže  však  odběratel  řádně  nezaplatí,  vymáhá  factoringová společnost sama pohledávku. Pokud pohledávka není zaplacena, musí fac‐ toringová společnost provést ve stanoveném termínu garanční platbu ve sjednané výši  ve prospěch dodavatele. 

2.3 Poskytované služby  Jestliže  využijeme  odkup  pohledávek  přes  factoringovou  společnost,  tak  bychom  měli  vědět,  že  existuje  možnost  prodeje  formou  regresního  nebo  bezregresního  facto‐ ringu.  Tuzemský  factoring  je  s ohledem  na  rizika  nabízen  ve  většině  případů  v regresní  podobě. Některé odhady hovoří o pouhých 5 % celkového objemu obchodů. Pokud vyu‐                                                          2 Likvidita je schopnost jednoho druhu majetku přeměnit se na jiný druh majetku, zejména pak na 

peníze. 

32   

žijeme zpětného postihu (regrese), tak factorignová společnost nepřebírá všechna rizika  za pohledávku. V případě neuhrazené pohledávky se tak vrací pohledávka klientovi a ten  sám musí zajistit potřebné kroky k úhradě této pohledávky. Z tohoto důvodu je také ce‐ na regresního factoringu nižší než u bezregresního.  Bezregresní factoring je tedy dražší službou, ale je to z důvodu plného přechodu ri‐ zika  na  factoringovou  společnost.  Neumožňuje  však  zpětné  vrácení  pohledávky  tomu,  kdo ji prodal. Nejčastěji se využívá u exportního factoringu, neboť dodavatel nemusí být  podrobně  seznámen  s podmínkami  v zemi  odběratele.  Určitou  nevýhodou  je,  že  factor  zajišťuje pouze ty obchodní případy, které by zřejmě i bez něj mohly být bezproblémové.  V ceně bezregresního factoringu hraje roli i to, jak je případ náročný, a do jakého území  klientův export směřuje.  V rámci mezinárodních obchodních vztahů se uplatňují často factoringové obchody,  na nichž se podílí dvě factorignové společnosti, které si navzájem dělí jednotlivé funkce  factoringové operace. Důvodem factoringu mezi dvěma factory je výhoda lepší znalosti  prostředí a snazšího získání informací o dovozci při posuzování rizika. Samozřejmě ne‐ výhodou tohoto typu factorignové operace je vyšší cenu vzhledem k factoringu realizo‐ vaném  jednou  společností.  Podle  některých  názorů  je  systém  dvou  factorů  zastaralý.  Častěji se v praxi využívá ke spolupráci úvěrová pojišťovna, která se současně podílí ta‐ ké na riziku.  Financování  na  základě  klasického  factoringového  schématu  je  ve  stále  větší  míře  doplňováno financováním objednávek, nákupů a zásob. Hlavním cílem „na míru“ připra‐ vovaných finančních řešení je zajistit pro klienta dostatečný rozsah pracovního kapitálu.  Se základními finančními produkty souvisí i komplex služeb: 

 

•

správa pohledávek, 

•

konzultační činnost, 

•

zajištění inkasa, 

•

převzetí rizika. 

33

Všeobecně jsou tyto služby vhodné pro společnosti, které mají zájem řešit financo‐ vání  odbytu  flexibilním  způsobem  a  hledají  jednoduchou  alternativu  ošetření  obchod‐ ních rizik.  Poskytované finanční služby jsou nejvíce využívány společnostmi:  •

se značným potenciálem růstu, 

•

se značnými oscilacemi na trhu v rámci prodejní sezóny, 

•

které prochází krizovou nebo rizikovou fází, 

•

poskytující odběratelům prodlouženou splatnost, 

•

které  redukují  fixní  náklady  vyčleněním  činností  nesouvisejících  přímo  s předmětem podnikání vně firmy, např. správu a inkaso pohledávek, 

•

těsně po převzetí nebo odkupu novým vlastníkem (management buy out), 

•

obchodujícími na zahraničních trzích. 

V  České  republice  využívají  factoring  klienti  z různých  odvětví  obchodu,  průmyslu  i služeb.  Vzhledem ke skutečnosti, že je často obtížné posoudit stabilitu subjektů působících  v  české  ekonomice  a  související  rizika,  je  financování  většiny  domácích  pohledávek  v regresní podobě.  Předpokladem pro vstup do jednání o factoringové spolupráci je ze strany potenci‐ álního klienta splnění tří základních kritérií:  •

minimální  obrat  v  rámci  plánované  factoringové  spolupráce  by  měl  být  cca  20 mil. Kč, 

•

obrat musí tvořit větší počet odběratelů, 

•

zároveň  by  saldo  pohledávek  za  žádným  z odběratelů  nemělo  překračovat  20 % celkového objemu postoupených pohledávek. 

Jak bylo výše uvedeno, základem spolupráce je factoringová smlouva mezi factorem  a  jeho  klientem.  Ke  každé  factorignové  smlouvě  se  dokládají  všeobecné  podmínky  po‐

34   

skytnutí  factoringu  viz  příloha  č.  3.  Financování  pohledávek  je  zahájeno  okamžitě  po  vstupu smlouvy v platnost proti předložení kopie faktury opatřené cesní klauzulí. Výše  poskytnuté  zálohy  se  pohybuje  od  60 %  do  90 %  fakturované  částky.  Faktury  či  infor‐ mace o fakturaci obdržené od klienta jsou zpracovány s denní uzávěrkou. Záloha může  být  na  účet  klienta  odeslána  okamžitě  a  obvykle  je  připsána  do  dvou  až  tří  dnů,  což  umožňuje  výrazně  zpřesnit  plánování  cash  flow.  Blokovaná  část  pohledávky  (rozdíl  do  100 %)  je  zúčtována  po  příchodu  platby  od  odběratele  a  je  poukazována  rovněž  bez  prodlení klientovi.  V případě neplacení pohledávky odpovídá factor podle smlouvy za upomínání a pří‐ padné  další  inkasní  kroky,  případně  zapojuje  do  těchto  procesů  třetí  osoby.  Způsob  upomínání je dojednán s klientem, aby odpovídal obchodním zvyklostem daného oboru,  a může být individuálně přizpůsoben. Platební výpadek není důvodem k tomu, aby fac‐ tor  požadoval  okamžité  vrácení  poskytnutých  záloh.  Skutečnost,  že  se  jedná o regresní  financování, vyplývá z ujednání, podle kterého je pohledávka zálohovaná až do 90. dne  po  splatnosti.  Běžné  případy  prodlení  v úhradách  jsou  obvykle  do  této  lhůty  vyřešeny  mimosoudní  cestou.  Po  devadesáti  dnech  od  lhůty  splatnosti  je  pohledávka  převedena  do  skupiny  tzv.  nefinancovatelných  pohledávek,  což  nic  nemění  na  faktu  postoupení,  a  factor se nadále stará o její inkaso. V této fázi dochází obvykle k zapojení dceřiných spo‐ lečností, které se na vymáhání pohledávek po splatnosti specializují.  Díky  postupnému  zvyšování  bonity  podnikatelských  subjektů  působících  v české  ekonomice  roste  i  objem  tuzemských  pohledávek  realizovaných  v bezregresní  podobě,  tzn. kromě zdroje financování a administrativních a inkasních služeb je přebíráno riziko  nezaplacení odběrateli do předem stanovených úvěrových rámců. 

2.4 Náklady  Jako každá obchodní operace je spojena s náklady, tak i factoringový případ má ce‐ lou řadu nákladových položek.  Náklady  jsou  závislé  na  rizicích  spojených  s celou  operací,  počtu  a  hodnotě  faktur  určených k factoringu, a také úrokové sazbě. 

 

35

Měli bychom si také uvědomit, že nevýhodný je velký počet faktur s malými nomi‐ nálními hodnotami, protože to zvyšuje celkovou pracnost operace. V případě předfinan‐ cování  jsou  náklady  závislé  na  úrokové  sazbě,  která  se  odvozuje  od  úrokové  sazby  z krátkodobých bankovních úvěrů. Obecně platí, že ve většině případů je factoring včet‐ ně předfinancování o něco levnější, než všechny služby odděleně.  Factoring je služba, při které vznikají klientovi samozřejmě určité náklady. Prvním  nákladem  vzniklým  z financování  odložené  platby,  kterou  prostřednictvím  factoringu  poskytujete svému zákazníkovi, je úrok. Ten je zcela srovnatelný s úvěrovou sazbou ko‐ merčních bank a činí cca 1M PRIBOR 3  + 2,5 až 5 % p. a. dle jednotlivého obchodního pří‐ padu. Kromě úroků ze skutečně čerpaných částek zálohových plateb je účtován také fac‐ toringový poplatek.  Factoringový  poplatek  zohledňuje  skutečnost,  že  společnost  komplexně  přebírá  správu pohledávek. Tento poplatek se pohybuje ve výši 0,5 – 3,5 % z objemu nesplace‐ ných pohledávek. Factoringový poplatek v sobě zahrnuje rizikovou provizi, výlohy spo‐ jené s prováděním správy postoupených pohledávek a jiné náklady (celní poplatky, po‐ jištění apod.). Tato sazba není p. a. (roční), ale je vyjádřena v absolutní hodnotě, a je po‐ čítána z nominální hodnoty pohledávky.  Konkrétní výše poplatku je stanovena individuálně podle předpokládané pracnosti  obchodního případu a způsobu předávání dat o postupovaných pohledávkách. 

2.5 Výhody factoringu  Nejčastější  motivací  pro  využití  factoringu  je  možnost  flexibilního  financování  atraktivním  kontokorentním  způsobem.  Toto  financování  není  navíc  omezeno  žádným  limitem, jeho výši ovlivňuje přímo klient tím, jak je schopen vyrábět a prodávat své pro‐ dukty, tj. vytvářet pohledávky vhodné pro financování.  Čerpání zálohových plateb není obligatorní. Pokud to finanční situace vyžaduje, mů‐ že klient dát factorovi příkaz k převádění všech částek, na které má nárok. Obvykle kli‐                                                          3 Pratgue Intebank Offered Rate 

36   

ent sleduje na základě poskytovaných podkladů výši svého nároku na financování a od‐ volává částky, které skutečně potřebuje, aby nebyl zbytečně zatěžován úroky. Zálohové  platby má klient k dispozici bezprostředně po expedici a fakturaci.  Factoringové  řešení  umožňuje  výrazně  zpřesnit  plánování  cash  flow.  S příchodem  zálohy od factora lze počítat k přesnému termínu od vystavení faktury, což zpravidla pro  platby od odběratelů neplatí.  V  tuzemském  factoringu  oceňují  klienti  komplexní  správu  pohledávek.  Zkušenosti  prokázaly, že samotný fakt zapojení factoringové společnosti urychlí návratnost. Klient  není  zatěžován  neproduktivními  činnostmi  souvisejícími  s upomínáním  a vymáháním  a může zkoncentrovat své úsilí na výrobu a prodej.  Nejen  v případě  exportního  factoringu  je  důležitým  momentem  i  zajištění  platby,  které  se  odvíjí  ve  dvou  rovinách.  Factoringová  společnost  prověřuje  bonitu  odběratelů  a díky napojení na firmy ve skupině v dalších zemích je toto prověření vysoce profesio‐ nální. Pokud by při stanoveném limitu mělo dojít k nepředpokládanému platebnímu vý‐ padku, přebírá factor riziko neplacení z titulu platební neschopnosti odběratele.  Výhodou je i zjednodušení administrativy související se správou pohledávek. Výstu‐ py factoringové společnosti poskytují jak veškeré informace o vývoji a stavu pohledávek,  návratnosti a obratu, tak i řadu dalších užitečných statistických přehledů.  Factoring dává společnostem k dispozici hotovost, kterou potřebují ke své další čin‐ nosti. Tyto podniky pak nemusí mít vázané finanční prostředky v pohledávkách. Facto‐ ring se tedy stává alternativní zdrojem financování. 

 

37

 

38   

3. Zajištění pohledávek směnkou  3.1 Vymezení pojmu směnka  Jedním z oblíbených prostředků k zajištění pohledávek pro svou jednoduchost a za‐ ručenou návratnost je v obchodní praxi stále více využívaná směnka. Poskytuje nám pí‐ semný  doklad  o finančním  závazku.  Důležitá  je  skutečnosti,  že  směnka  patří  mezi  ob‐ chodovatelné cenné papíry.  Směnka  jako  zajišťovací  institut  pohledávek  je  pouze  jedním  z jejího  praktického  využití. K dalšímu užití směnky patří získání úvěrového platebního prostředku, možnost  získání peněz v hotovosti a v neposlední řadě získání likvidních prostředků. 

3.2 Právní úprava směnek  Z důvodu sjednocení směnečných zákonů a zvyklostí (rozvoj směnečných obchodů)  byla  v roce  1930  svolána  do  Ženevy  mezinárodní  konference  o právu  směnečném  a šekovém  a byla  zde  přijata  tzv.  Ženevská  konvence.  Země,  které  ji  podepsaly,  mají  směnečné a šekové zákony upraveny v zásadních otázkách stejně.  V  České  republice  je  právní  úprava  směnek  zakotvena  v Zákoně  směnečném  a šekovém č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Používání směnek je umožně‐ no ustanoveními obchodního a občanského zákoníku, podle kterých je možné poskyto‐ vání obchodních úvěrů mezi podnikateli.  Konkrétní podoba směnky není předepsána, zákonem jsou pouze stanoveny náleži‐ tosti,  které  musí  směnka  obsahovat,  aby  byla  platná.  V každém  případě  však  musí  být  vlastnoručně podepsána výstavcem. Důležitý je také bezpodmínečný závazek nebo pří‐ kaz výstavce zaplatit stanovenou finanční částku, v určitou dobu, na určitém místě a za‐ bezpečující jejímu majiteli právo vyžadovat toto plnění od toho, kdo se na směnce pode‐ psal. 

 

39

3.3 Druhy směnek  Směnky  můžeme  klasifikovat  podle  nejrůznějších  hledisek,  a  to  podle  způsobu  vy‐ stavení, podle doby splatnosti, podle použití speciálních doložek nebo také podle vad na  směnce. Nyní si některá hlediska budeme charakterizovat podrobněji.  1) Podle toho, kdo směnku vystavuje  •

Směnka  vlastní  (Sola)  –  obsahuje  závazek  výstavce  směnky  za  tuto  směnku  zaplatit. Na směnce je uvedeno „za tuto směnku zaplatím“. Operace se účast‐ ní dva subjekty, a to trasant a remitent. Trasant je osoba, která směnku vy‐ stavila  a v pravém  dolním  rohu  podepsala.  Druhým  smluvním  partnerem je  věřitel (Remitent), což je osoba, které má být zaplaceno. Je to také první ma‐ jitel směnky. 

•

Směnka cizí (Trata) – tato směnka obsahuje příkaz daný výstavcem směnky  třetí osobě nebo bance k zaplacení směnky. Na formuláři je napsáno „za tuto  směnku zaplaťte“. Operace se účastní 3 subjekty: výstavce směnky, věřitel a  směnečník.  Výstavcem  je  u  směnky  cizí  dlužník,  věřitel  (Remitent)  je  první  majitel  směnky,  a  směnečný  dlužník,  který  má  směnku  zaplatit.  Zvláštním  typem směnky cizí je zastřená směnka vlastní. U tohoto typu směnek je vý‐ stavce a směnečník stejná osoba a směnka má formu směnky cizí. 

2) Podle doby splatnosti  •

Vistasměnky – splatné na viděnou, neboli při předložení. Musí být předloženy  k proplacení  do  1  roku  od  data  vystavení.  Výstavce  může  tuto  lhůtu  zkrátit  nebo prodloužit. 

•

Lhůtní vistasměnky (časové) – jsou splatné určitou dobu po viděné např. „za‐ plaťte 30 dní po předložení“. 

•

Datosměnky  –  jejich  splatnost  nastává  určitou  dobu  po  vystavení  např.  „za‐ plaťte za 90 dní od data vystavení“. 

•

40   

Denní směnky (fixní, precizní) – jsou splatné v určitý, přesně stanovený den. 

3.4 Základní náležitosti směnky  Směnka, jako cenný papír, musí obsahovat povinné náležitosti, které jsou nutné pro  platnost směnky. Směnka je platná za předpokladu splnění náležitostí určených v § 1 a 2  zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Pro směnku vyžaduje zákon písemnou  formu, jejíž obsah může být psán rukou, psacím strojem nebo může být také předtištěn.  Předtištěný formulář směnky je přílohou č. 4 této práce. 

3.4.1 Podstatné náležitosti směnky  Abychom na první pohled věděli, že se jedná o směnku cizí, tak musí obsahovat tyto  náležitosti:  1) Označení  listiny  slovem  směnka.  Slovo  směnka  nestačí  uvést  jen  v nadpisu,  ale  musí být uvedeno také ve vlastním textu listiny. Slovo směnka musí být vyjádře‐ no v jazyku, v němž je listina napsána.  2) Další  podstatnou  náležitostí  je  bezpodmínečný  příkaz  zaplatit  určitou  peněžní  částku  uvedenou  na  směnce.  Zaplacení  směnky  nemůže  být  podmíněno  splně‐ ním  jakékoliv  podmínky  (např.  neprovedení  platby,  poskytnutí  služby,  dodání  zboží atd.). Pokud je tato podmínka uvedena, je směnka neplatná. V případě, že  suma  zachycená  číslicemi  je  rozdílná  od  jejího  slovního  vyjádření,  platí  částka  uvedená slovy.  3) Abychom věděli, pro koho je směnka určena, je nutné uvést jméno toho, kdo má  platit. Zpravidla v levém dolním rohu bývá toto jméno uvedeno. U směnky vlast‐ ní je to výstavce, u cizí směnky směnečník. Jestliže u cizí směnky výstavce napíše  jako směnečníka sám sebe, jedná se o tzv. zastřenou směnku vlastní.  4) Jméno remitenta. Tedy osoby, na jejíž řad má být placeno.  5) Další podstatnou náležitostí je místo, kde má být placeno. Není‐li místo uvedeno,  směnka  je  platná,  ale místem  placení  je  ze  zákona  uvedené  sídlo  nebo  bydliště  směnečníka. 

 

41

6) Na směnce je nutné uvést také splatnost směnky. Existuje několik možných způ‐ sobů jakou splatnost směnky použít a to: na viděnou, na určitý čas po viděné, na  určitý čas po datu vystavení směnky a na určitý den.  7) Pokud  budeme  vystavovat  směnku,  neměli  bychom  zapomenout  uvést  datum  a místo vystavení směnky. Jestliže není zachyceno místo vystavení, platí zákonná  domněnka, že směnka byla vystavena v místě uvedeném u výstavce.  8) Nutnou podmínkou pro platnost směnky je vlastnoruční podpis výstavce pod tex‐ tem listiny. Nestačí razítko a jméno vytištěné strojem.  Obsah směnky vlastní má shodné podstatné náležitosti se směnkou cizí kromě údaje  směnečníka. Důvodem je skutečnost, že k placení je zavázán přímo výstavce. 

3.4.2 Nepodstatné náležitosti směnky  Vedle podstatných náležitostí směnky se v praxi často užívají další náležitosti, které  zákon nevyžaduje pro platnost směnky. Jedná se nejčastěji o tyto doložky:  •

Protestační doložka – tato doložka vyjadřuje skutečnost, že směnečný věřitel  nemusí  učinit tzv.  protest  v případě  nepřijetí,  resp.  nezaplacení  směnky.  Na  směnce se tato doložka vyznačí uvedením slov „bez protestu“. 

•

Kvitanční  doložka  –  umožňuje  vlastníku  směnky  uplatnit  práva  ze  směnky  a potvrdit zaplacení směnky záznamem přímo na směnce. Majitel může také  směnku prodat, tedy převést svůj směnečný nárok na jinou osobu rubopisem  (indosamentem) na rubu směnky. 

•

Měnová doložka – výstavce může pomocí ní zvolit i měnu, která není zákon‐ ným platidlem v místě placení. 

•

Presentační  doložka  –  výstavce  stanoví  lhůtu,  ve  které  má  být  vistasměnka  předložena k placení, a nebo lhůtová vistasměnka k přijetí. 

Na  platnost  směnky  nemají  vliv  pravopisné  ani  gramatické  chyby.  Pokud  směnka  obsahuje zákonem požadované náležitosti a má souvislý obsah vyjadřující vůli vyžado‐ vanou pro právní úkon, je platná, i kdyby byla psána na balicím papíru. 

42   

3.5 Účtování směnek  V souvislosti s účtování směnek je třeba si uvědomit, že směnka je cenný papír. Na  účtech  312  –  Směnky  k inkasu  a  313  –  Pohledávky  za  eskontované  cenné  papíry,  se  o směnách  účtuje  jako  o  úvěrovém  platebním  prostředku.  O směnkách  jako  ukládacích  cenných papírech se účtuje buď na účtě 069 – Ostatní dlouhodobý finanční majetek, ne‐ bo na účtě 253 – Dlužné cenné papíry k obchodování, a to v závislosti na lhůtě splatnosti.  Majitel směnky může bance nabídnout směnku ke koupi, tzv. k eskontování. Je po‐ chopitelné,  že  banka  má  zájem  pouze  o odkup  kvalitních  směnek,  tj.  takových,  o nichž  může  předpokládat,  že  bude  včas  a  celé  uhrazeny.  Eskontní  úvěr  je  krátkodobým  úvě‐ rem, který banka poskytuje prostřednictvím odkupu směnky před její splatností. Banka  si  za  tuto  službu  účtuje  úrok  za  dobu  eskontu  do  splatnosti  směnky.  Při  poskytnutí  eskontního úvěru jsou smluvně dohodnuty podmínky mezi klientem a bankou, které se  týkají  nákladů  souvisejících  s eskontním  úvěrem.  Jde  o  diskontní  sazbu  banky,  provizi  banky a související poplatky apod.  Pokud  směnku  předám  bance  k eskontu  k proplacení  do  doby  splatnosti  směnky,  účtuji o ní na vrub účtu 313 – Pohledávky za eskontované cenné papíry. Rozdíl mezi výší  směnečné pohledávky předané bance a výší poskytnutého eskontního úvěru se vyúčtuje  na vrub účtu 568 – Ostatní finanční náklady.  Na  účtu  232  –  Eskontní  úvěry  se  účtují  úvěry  poskytnuté  bankou  na  eskontované  směnky,  popř.  jiné  cenné  papíry,  které  do  doby  splatnosti  převzala  banka  k inkasu.  Na  tomto účtu se účtují krátkodobé eskontované úvěry. Pokud bychom chtěli směnku využít  k dlouhodobému eskontnímu úvěru, museli bychom je evidovat na účtě 461 – Bankovní  úvěry.  Směnky vlastní a akceptované směnky cizí se účtují na účtě 322 – Směnky k úhradě.  Na tomto účtu se používají pouze směnky, při jejich použití dochází k uspokojení závaz‐ ku vůči dodavateli, který je kratší než jeden rok. Dlouhodobé závazky delší než jeden rok  se účtují na účtě 478 – Dlouhodobé směnky k úhradě. 

 

43

Směnky se oceňují v nominální hodnotě, tj. ve směnečné sumě. Rozdíl mezi směneč‐ nou  sumou  a  nákupní  resp.  prodejní  cenou  směnky  je  úrokový  výnos  nebo  náklad,  diskont, který se účtuje v okamžiku nákupu, prodeje či eskontu.  Ručení pozdějším majitelům směnky, které vzniklo z titulu převodů (indosamentu)  směnky, s výjimkou eskontu, se účtují na podrozvahových účtech. 

3.6 Výhody i rizika  Zájem o směnky v současné době stále roste. Dlužníci využívají  směnku k oddálení  úhrady svých závazků. Na druhé straně věřitele směnka odrazuje, neboť mají představu,  že  jejich  závazky  jsou  pouze  podepsaným  papírem.  Pokud  směnkou  můžeme  oddálit  reálnou  úhradu,  mluvíme  tedy  o  směnce  jako  úvěrovém  cenném  papíru.  Směnka  je  snadno vymahatelná a proti jiným dokladům může dlužník vznášet nejrůznější námitky.  Svá  práva  majitel  směnky  uplatní  předložením  směnky  směnečnému  dlužníkovi  k zaplacení  v den  její  splatnosti  nebo  dvou  následujících  pracovních  dnech.  Odmítne‐li  směnečný dlužník směnku proplatit, může majitel směnky požadovat její proplacení po  avalistovi. Majitel směnky nesmí odmítnout ani její částečné plnění. Na směnce v tomto  případě potvrdí, jaká částka mu byla zaplacena a směnku si ponechá pro uplatnění náro‐ ku  na  nezaplacený  zbytek  směnečné  sumy.  Odmítnout naopak  může  zaplacení  směnky  před termínem její splatnosti.  Není‐li  směnka  zcela  proplacena,  její  majitel  se  může  domáhat  svých  práv  soudně.  Hlavní výhodou směnky je, že směnečné řízení u soudu je pro věřitele podstatně jedno‐ dušší  a rychlejší  než  v jiných  případech.  Žalobce  především  není  povinen  prokazovat  vznik závazku, na jehož základě byla směnka vystavena, ale stačí pouhé předložení plat‐ né směnky. Důkazní břemeno je zde vyžadováno po žalovaném.   Je‐li navíc žalovaná směnka opatřena doložkou „bez protestu“, nemusí žalobce pro‐ kazovat  ani  neúspěšné  předložení  směnky  k zaplacení  pomocí  tzv.  protestní  listiny.  Jestliže jsou předložené listiny v pořádku, soud vydá na návrh žalobce směnečný plateb‐ ní  rozkaz.  V tomto  rozkazu  žalovanému  uloží,  aby  do  tří  dnů  od  doručení  rozkazu  do  vlastních  rukou  žalovaného  zaplatil  požadovanou  částku  a náklady  řízení,  nebo  aby 

44   

v téže  lhůtě  podal  námitky.  Nepodá‐li  žalovaný  včas  námitky,  má  směnečný  platební  rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Výkon pravomocného rozsudku pak lze provést  např. exekucí.  Směnka je snadno převoditelná a s každým převodem narůstá počet dlužníků odpo‐ vědných  za  placení.  Poslední  majitel  si  v případě,  že  ho  neuspokojí  osoba  určená  k placení, může vybrat mezi ostatními dlužníky.  Jednou  směnkou  je  možné  krýt  více  závazků  mezi  různými  partnery  s tím,  že  pla‐ tební povinnost všech dlužníků zanikne, když přímý dlužník zaplatí.  Směnečný  věřitel  má  v případném  soudním  sporu  výhodnější  postavení  než  jiný.  Nemusí  prokazovat  právo  na  úhradu,  neboť  má  k  dispozici  cenný  papír  a důkazní  bře‐ meno nese dlužník.  Směnky lze výhodně použít pro zajištění závazků. Jsou využívány stále častěji a  se‐ tkáváme  se  s  nimi  i běžném  životě.  Nesprávné  vyhotovení  směnky  může  způsobit  její  neplatnost. Neuvážený podpis směnky a nedůsledná obrana proti jejímu vymáhání může  způsobit vážné problémy. 

 

45

46   

4. Deriváty  Deriváty  jsou  vymezeny  jako  penězi  ocenitelná  práva  a závazky.  Jejich  hodnota  se  vztahuje k cenným papírům, nebo je odvozena od podkladového aktiva.  U derivátů mohou být podkladovým aktivem cenné papíry, komodity, měny, úroko‐ vé míry, kursové indexy nebo jakýchkoliv jiný faktor stanovený pro tento účel (§ 8a odst.  5 ZoCP). 

4.1 Pojmy využívané v souvislosti s derivátovými obchody  Než se pustíme do výkladu této rozsáhlé problematiky s deriváty, je nutné si vyme‐ zit základní pojmy, které budeme využívat. 

Deriváty  Deriváty jsou odvozené nástroje, které se využívají na komoditních i finančních tr‐ zích podle využitého podkladového aktiva. Pomocí derivátů se lze také zajistit proti rizi‐ ku. Měli bychom si však uvědomit, že žádné riziko nelze zničit, ale pouze přenést či roz‐ ložit. 

Měnový kurz  Jedná  se  o poměr,  ve  kterém  se  dvě  cizí  měny  navzájem  směňují,  tzn.  cena  jedné  měny  vyjádřená  v jiné  měně.  Rozlišujeme  několik  typů  měnových  kurzů  dle  různých  hledisek, a to devizový a valutový kurz, dále promptní a termínový kurz. 

Promptní neboli spotový kurz  Jedná se o takový kurz, který se využívá při vypořádání obchodu zpravidla do dvou  dnů od jejich uzavření. Stanovení promptního měnového kurzu se nazývá kotace. Kotace  měnových  kurzů  se  používá  přímá  či  nepřímá.  Přímá  kotace  vyjadřuje  počet  jednotek  domácí  měny  za  jednotku  cizí  měny.  Např.  pokud  vidíme  v bance  na  kurzovním  lístku  28,30 CZK/EUR, znamená to, že za 1 EURO zaplatím 28,30 CZK. 

 

47

Nepřímá kotace vyjadřuje počet jednotek cizí měny za jednotku domácí. Např. kurz  0,0353 EUR/CZK  znamená,  že  1 CZK  se  rovná  0,0353 EUR.  Tento  způsob  vyjadřování  není typický, ale nesmíme ho opomenout, neboť jej používají např. ve Velké Británii.  Banky při zveřejňování kurzů uvádí kurz nákup a prodej. Obě uvedené hodnoty jsou  uváděné z pohledu banky. Kurz nákup vyjadřuje kurz, za který banka cizí měnu nakupu‐ je. Kurz prodej vyjadřuje naopak kurz, za který je banka ochotna cizí měnu prodat. 

Termínový kurz  Použití termínového kurzu se využívá u obchodů, které se uzavřou dnes, ale plnění  nastává až ve stanoveném termínu v budoucnosti. Někdy je obchod odložen pouze o ně‐ kolik  dnů,  ale  lze  jej  odložit  i  o  několik  let.  Pomocí  termínového  obchodu  si  tak  lze  v okamžiku  jeho  sjednání  zabezpečit  cenu  pro  prodej  či  koupi  zboží  či  finančního  in‐ strumentu v budoucnosti. 

Spekulace  Deriváty vyhledávají také osoby, které mají zájem spekulovat s očekáváním přízni‐ vého  vývoje  cen  akcií,  měnového  kurzu,  úrokových  sazeb  apod.  Spekulant  využívá  ter‐ mínové obchody tak, že spekuluje na rozdíl mezi cenou sjednanou v termínovém obcho‐ du a skutečnou cenou na promptním trhu v době splatnosti kontraktu.  Na trzích s CP existují základní typy spekulace, a to spekulace na vzestup kurzu (bý‐ ci) a spekulace na pokles kurzu (medvědi).  Pokud  je  investor  v pozici  býka,  nakupuje  finanční  instrumenty  s cílem  jejich  bu‐ doucího  prodeje  za  vyšší  cenu.  Očekává  tedy  vzestup  jejich  kurzu  v budoucnu  a  jejich  zpětným prodejem na této transakci vydělá. Býci mohou své spekulace realizovat vlast‐ ními finanční prostředky nebo nákupem vypůjčených peněžních prostředků. Druhá uve‐ dená možnost obchodování se nazývá obchod na margin, neboli dohoda s obchodníkem  s CP, který mi ručí. 

48   

Medvědi naopak spekulují s poklesem kurzu. Prodávají vlastní CP s cílem jejich bu‐ doucího zpětného nákupu za nižší cenu nebo prodeje vypůjčených CP s cílem jejich bu‐ doucího nákupu a vrácení zpět původnímu majiteli.  Obchody  uskutečňují  v krátké  či  dlouhé  pozici.  Pokud  spekulant  vytváří  dlouhou  pozici, spekuluje na zvýšení hodnoty tohoto nástroje. Jestliže se nachází v krátké pozici,  spekuluje  naopak  na  snížení  hodnoty.  Cílem  spekulanta  není  zajištění  potenciálních  ri‐ zik, ale dosažení zisku. Tyto transakce mohou být velmi rizikové, na druhé straně lze jimi  také hodně vydělat. 

4.2 Historie vzniku derivátů  Deriváty jsou od svého vzniku spojeny se zajištěním rizika podnikatelského subjek‐ tu. První derivátové obchody se utvářely již v dávné historii, dokonce již v dobách dávné  antiky. První derivátové obchody byly spojeny se zemědělskými produkty. Smlouvy me‐ zi  obchodníky  byly  uzavírány  s  cílem  oboustranného  zajištění.  Typickým  příkladem  je  zemědělec, který prodává pšenici, a na druhé straně mlynář, který tuto pšenici kupuje.  Mezi  sebou  uzavřou  smlouvu  na  budoucí  směnu  pšenice  za  předem  stanovenou  cenu.  Oba  získají  jistotu.  Farmář  má  zajištěn  příjem  a  odbyt  své  produkce.  Na  druhé  straně  mlynář je chráněn před podprůměrnou úrodou, nedostatkem pšenice a její rostoucí ce‐ nou.  Postupně  se  tyto  operace  standardizovaly  a  začaly  využívat  pro  obchodování  na  burze. Prvními deriváty byly tedy obchody komoditního typu. V roce 1874 byla založena  první komoditní burza Chicago Board of Trade (CBOT).  Postupem času se na finančním trhu začaly objevovat obchody, které spekulantům  zajišťovali prodej či nákup finančního aktiva v budoucnosti za předem dohodnutou ce‐ nu.  Takto  vznikly  finanční  deriváty,  které  převýšily  mnohonásobně  obchody  s komoditními deriváty.  Mnoho firem si uvědomilo, že deriváty jsou další možností minimalizace rizika a za‐ čaly tento produkt využívat také v zahraničním obchodě. Zde je typickým příkladem za‐ jištění měnového rizika. Společnost, která exportuje své zboží do zahraniční, je vystave‐ na riziku pohybu měnového kurzu. Firma tedy uzavře forwardovou operaci, ve které si 

 

49

dohodne předem definovaný kurz, v němž zpět smění svoji pohledávku. Tímto se zaručí  proti poklesu měnového kurzu a má tak zaručen svůj příjem v budoucnosti.  Finanční trhy se stále vyvíjí, a proto vznikají stále nové a nové deriváty, které dávají  zcela nové možnosti a produkty využití těchto nástrojů. 

4.3 Obecná právní úprava  Deriváty,  které  jsou  v platné  právní  úpravě  označovány  jako  finanční  instrumenty,  jsou regulovány zejména následujícími právními předpisy:  •

zákon č. 591/1992 Sb. o cenných papírech (ZoCP), 

•

opatření  MF  čj.  281/89  759/2001  Účtová  osnova  a postupy  účtování  pro  podnikatele (ÚOP), 

•

zákon 563/1991 Sb. o účetnictví, 

•

vyhláška 500/2002 Sb., 

•

české účetní standardy pro banky a finanční instituce. 

4.4 Základní znaky charakterizující derivát  Derivát  je  finanční  nástroj,  nejčastěji  v podobě  smlouvy  mezi  dvěma  účetními  jed‐ notkami. Jedna účetní jednotka vede derivát v podobě finančního aktiva a v druhé účetní  jednotce  má  derivát  charakter  finančního  závazku.  Abychom  mohli  hovořit  o derivátu,  který je možné uplatnit v účetnictví, je nutné si vymezit vlastnosti, které takový derivát  musí splňovat:  •

reálná  hodnota  se  mění  v závislosti  na  podkladovém  aktivu,  a  to  na  změně  úrokové  míry,  kurzu  cenného  papíru,  ceny  komodity,  měnového  kurzu,  ce‐ nového  indexu,  na  úvěrovém  hodnocení  (ratingu)  nebo  úvěrovém  indexu,  resp. v závislosti na jiné proměnné, 

•

počáteční  investice  je velmi  malá  nebo  se  nevyžaduje  vůbec  žádná  ve  srov‐ nání  s ostatními  typy  kontraktů,  v nichž  je  zakotvena  obdobná  reakce  na  změny tržních podmínek, 

50   

•

k vypořádání tohoto obchodu dochází v budoucnosti. Tyto obchody mají del‐ ší  dobu  od  sjednání  obchodu  do  jeho  vypořádání  než  u obvyklé  (spotové)  operace. Burzovní pravidla definovala tyto jednosměrné obchody tak, že den  vypořádání  stanovený  smluvními  stranami  následuje  nejdéle  sedm  burzov‐ ních dní po jejich sjednání. 

Pokud  jsme  si  výše  vymezili  vlastnosti,  které  musí  mít  derivát,  aby  splňoval  pod‐ mínky  k jejich  účtování,  je  nutné  uvést  také  typy  obchodů,  které  pro  účely  účetnictví  nemohou být považovány za deriváty.  Jsou to tyto typy obchodů:  •

smlouvy o nákupu, prodeji, nájmu hmotného a nehmotného majetku, zásob,  s výjimkou komodit, se kterými se může obchodovat na komoditních burzách  (zemědělské produkty, nerostné suroviny, drahé kovy, energie), kdy dochází  k finančnímu vypořádání, 

•

úvěry,  půjčky  se  zajišťovacím  převodem  zejména  cenných  papírů,  půjčky  cenných  papírů  zajištěné  převodem  hotovosti,  prodeje  cenných  papírů  se  současně sjednaným zpětným nákupem, nákupy cenných papírů se současně  sjednaným zpětným prodejem (tj. repo obchody), 

•

smlouvy,  které  vyžadují  úhradu  v souvislosti  s klimatickými,  geologickými  nebo jinými fyzikálními faktory, obvykle považované za pojistky. 

Pro účely účetnictví se deriváty dělí na opce a termínové operace (forwardy, futures  a  swapy).  V  další  části  se  tedy  budeme  podrobně  zabývat  jednotlivými  typy  derivátů  z výše uvedeného dělení. 

4.5 Členění derivátů v účetnictví  Deriváty  jsou  velmi  proměnlivý  finanční  instrument,  a proto  neexistuje  jednotná  a ucelená terminologie a obsah jednotlivých instrumentů.  Deriváty pro účely účetnictví jsou vymezeny jako finanční nástroje. Jsou sjednány na  základě smlouvy, podle které vzniká finanční aktivum jedné účetní jednotky a zpravidla 

 

51

finanční  závazek  jiné  účetní  jednotky.  Je  nutné  rozlišovat  použití  derivátů  pro  účely  účtování, a to podle účetních potřeb. 

4.5.1 Opce  Právo  opce  znamená  právo  nakoupit  nebo  prodat  ve  sjednané  lhůtě  předmět  smlouvy za předem dohodnutých podmínek. Za toto právo je kupující opce povinen za‐ platit tzv. opční prémie.  Pokud  chceme  používat  opce  v účetnictví,  je  nutné  dodržet  účetní  předpisy,  které  vymezují opce následovně:  Opce  je  smluvní  vztah,  kdy  kupující  opce  (majitel)  má  právo  u nákupní  opce  (call  opce) koupit nebo finančně vypořádat a u prodejní opce (put opce) právo prodat nebo  finančně vypořádat stanovené podkladové aktivum za předem určenou cenu k určitému  datu nebo kdykoliv před splatností opce.  Na  druhé  straně  prodávající  opce  (výstavce)  má  u nákupní  opce  povinnost  prodat  nebo finančně vypořádat a u prodejní opce povinnost nakoupit nebo finančně vypořádat  podkladový nástroj za předem pevně určenou cenu.  Opce, které jsou určené k pořízení nebo prodeji nefinančního aktiva (např. dlouho‐ dobý  majetek  či  zásoby),  se  z hlediska  účetního  nepovažují  za  derivát.  Účtuje  se  však  o nich stejně jako o ostatních opcích s tím, že reálná hodnota se u nich nezjišťuje.  Pro účtování opcí se používají účty 376 – Nakoupené opce nebo 377 – Prodané op‐ ce. Tyto účty se používají také k účtování případných změn reálných hodnot opcí (pokud  jsou povoleny). 

4.5.1.1

Nakoupené opce 

Placená opční prémie u nakoupeného práva opce v okamžiku pořízení nepředstavu‐ je při vedení účetnictví účetní ani daňový náklad.  Účetním nákladem se hodnota práva opce stane pokud nastane jedna z těchto dvou  možností, a to: 

52   

•

propadnutí práva opce, kdy opce není využita, 

•

při prodeji práva opce. 

Pokud využijeme nákupní právo opce (uplatníme ji), vstupuje jeho cena do pořizo‐ vací ceny podkladového aktiva.  Do účetních nákladů se hodnota opce zahrne při prodeji či spotřebě tohoto aktiva,  popř. formou odpisů tohoto nakoupeného aktiva.  Pokud využijeme prodejní právo opce (uplatníme ji), stane se hodnota práva opce  nákladem v okamžiku využití práva opce. 

4.5.1.2

Prodané opce 

U prodaného práva opce v okamžiku prodeje nepředstavuje přijímaná opční prémie  pro vedení účetnictví účetní ani daňový výnos. Jde o závazek, účetním výnosem se hod‐ nota práva opce stane při uplatnění nebo propadnutí práva opce, kdy se cena opce zú‐ čtuje ve prospěch účtu 667 – Výnosy z derivátových operací. 

4.5.2 Pevné termínové obchody  Z účetního hlediska se rozlišují pouze 2 typy derivátů, a to opce a pevné termínové  obchody, mezi které patří forward, futures a swap.  Forwardové  kontrakty  jsou  pevně  sjednané  kontrakty  na  budoucí  prodej  či  nákup  určitého finančního instrumentu. Jsou sjednány na mimoburzovních (OTC) trzích.  Futures jsou obchody na standardizovaných trzích. Podle instrumentu, na který se  futures uzavírá, rozlišujeme úrokové, měnové a indexové.  Swapové kontrakty představují dohodu o budoucí směně úrokových plateb, které se  vztahující ke stejné částce kapitálu, ale definované různým způsobem.  Pevné  termínové  obchody  se  účtují  na  podrozvahových,  rozvahových  a  výsledko‐ vých účtech. Na podrozvahovém účtu se o derivátech účtuje od okamžiku sjednání deri‐ vátu do jeho vypořádání ve jmenovité hodnotě podkladového aktiva. 

 

53

V  rozvaze  se  pevné  termínové  obchody  zaúčtují  až  pokud  dojde  ke  změně  reálné  hodnoty jako pohledávka nebo závazek na rozvahovém účtu 373 – Pohledávky a závazky  z pevných termínových operací. 

4.6 Členění derivátů podle obchodovatelnosti  Další významné použití finančních derivátů, které nesmíme opomenout, je rozdělení  na  obchodování  s těmito  instrumenty  a  na  jejich  použití  za  účelem  řízení  rizik.  Cílem  obchodování s finančními deriváty je dosažení zisku ze změny tržní ceny těchto instru‐ mentů.  Deriváty  používané  k řízení  rizik  se  používají  omezení  rizik  vyplývajících  ze  změny  úrokových  sazeb,  devizových  kurzů,  poklesu  tržní  hodnoty  akciového  portfolia  atd.  Rozdělení  derivátů  na  obchodní  a  zajišťovací  sledují  rozdílné  cíle  a  zároveň  jejich  dopad na hospodaření bank je odlišný. Každá účetní jednotka, která tyto deriváty využí‐ vá, měla by přizpůsobit účetní postupy podle náplně těchto transakcí. Nyní si výše uve‐ dené dva typy použití derivátů podrobněji charakterizujeme. 

4.6.1 Deriváty zajišťovací  Tento  typ  derivátů  se  sjednává  za  účelem  eliminace  možných  rizik  souvisejících  s otevřenou pozicí v rámci určitého nástroje. Otevřená pozice je stav, kdy se krátká pozi‐ ce nerovná dlouhé pozici v určitém nástroji. Cílem zajištění je docílení uzavřené pozice  tzn.  stavu,  kdy  se  v témž  nástroji  krátká  a  dlouhá  pozice  rovná.  Zajišťovací  transakce  slouží  ke  snížení  rizika  vyplývajícího  ze  změny  úrokových  sazeb,  devizových  či  akcio‐ vých kurzů apod.  Účetní jednotce je dána povinnost přestat účtovat o derivátu jako o zajišťovacím de‐ rivátu, jestliže nastane zejména některá z uvedených událostí:  •

uplyne  doba  platnosti  zajišťovacího  derivátu  nebo  je  tento  derivát  prodán,  ukončen nebo uplatněn, 

•

zajištění již nesplňuje podmínky pro klasifikace zajišťovacího derivátu. 

Podrobněji se zajišťovací deriváty člení podle toho, zda zajišťují změny reálné hod‐ noty především proti vzestupu měnového kurzu, nebo zda zajišťují očekávané budoucí 

54   

peněžní toky. Zajišťuje‐li derivát očekávané budoucí peněžní toky, z hlediska účetnictví,  je k němu přistupováno obdobně jako k derivátu k obchodování. 

4.6.2 Deriváty k obchodování  Posuzují se podle trhu, na němž je s derivátem obchodováno, což může být trh ve‐ řejný nebo neveřejný. Veřejným trhem se rozumí zahraniční nebo tuzemská burza. Po‐ kud je derivát uzavřen na základě smlouvy, dohody mezi libovolnými obchodními part‐ nery, jedná se o obchodování na neveřejném trhu. 

4.7 Změna reálné hodnoty  O změnách reálné hodnoty u derivátů se účtuje v níže uvedených případech.  •

Pokud  zjišťujeme  reálnou  hodnotu  rozvahového  aktiva  nebo  závazku.  Tyto  změny se účtují jako finanční náklad nebo finanční výnos. Tato  změna  pod‐ kladového aktiva  je  zúčtovaná  z titulu  konkrétního  rizika  jako  náklad  či  vý‐ nos. 

•

Pokud  zjišťujeme  očekávané  peněžní  toky.  Účtujeme  tyto  změny  prostřed‐ nictvím rozvahového účtu 414 – Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a zá‐ vazků.  Do  nákladů  nebo  výnosů  jsou  zaúčtovány  ve  stejných  obdobích,  kdy  jsou zaúčtovány náklady nebo výnosy spojené se zajišťovanými položkami. 

•

U  derivátů  určených  k obchodování,  které  nejsou  zajišťovacími  deriváty.  Účtují  se  jako  finanční  náklad  nebo  finanční  výnos.  Změny  reálné  hodnoty  derivátu, který zajišťuje reálnou hodnotu rozvahového aktiva nebo závazku,  se účtují jako finanční náklad nebo finanční výnos. Změna reálné hodnoty za‐ jištěného  rozvahového  aktiva  nebo  závazku  z titulu  konkrétního  rizika  se  účtuje prostřednictvím účtu nákladů a výnosů. 

Při účtování o derivátech se účetní jednotka řídí ustanovením vyhlášky č. 501/2002  Sb.  U některých  derivátů  nemusí  být  k dispozici  reálná,  tržní  hodnota.  Účetní  jednotka  použije pro ocenění odborný odhad nebo posudek znalce. 

 

55

Každý takovýto posudek musí splňovat věrohodný model oceňování a údaje v něm  obsažené musí  být  prokazatelné.  Mezi  tyto údaje  patří kurzy  ČNB,  zveřejněné  úrokové  sazby  mezibankovního  trhu,  kotace  organizátorů  a  tvůrců  veřejného  trhu,  veřejně  do‐ stupné ratingy ratingových agentur apod.  O reálné hodnotě účetní jednotka neúčtuje, pokud nastane jedna z těchto situací:  •

pokud odborný odhad nesplňuje výše uvedené charakteristiky, 

•

pokud nelze odborný odhad provést, 

•

pokud  jsou  náklady  na  získání  informace  o přecenění  neúměrné  jejímu  vý‐ znamu, 

•

účtovat o změně reálné hodnoty není nutné v případech, ve kterých nedošlo  k významnému znehodnocení derivátu. 

Účetní  jednotka  rozhodne,  zda  bude  o všech  derivátech  účtovat  jako  o derivátech  k obchodování,  nebo  využije  možnost  účtovat  o některých  derivátech  jako  o zajišťovacích  derivátech.  Zajišťovací  deriváty  může  účetní  jednotka  využít  jen  v některých případech.  Zajišťovacím derivátem může být pouze takový, který splňuje následující podmínky:  •

zajišťovací vztah je na počátku zdokumentován, 

•

zajištění je vysoce efektivní, 

•

efektivita je spolehlivě měřitelná a průběžně posuzována. 

Dokumentace  je  účetní  záznam,  který  obsahuje  identifikaci  zajišťovaných  položek  a zajišťovacích derivátů, přesné vymezení rizika, které je předmětem zajištění a způsob  výpočtu efektivnosti. Zajištění je efektivní, pokud na počátku a po celou dobu existence  zajištění je poměr mezi změnami reálné hodnoty zajišťovaných položek z titulu zajišťo‐ vaného rizika a změnami reálné hodnoty zajišťovacího derivátů odpovídající zajišťova‐ nému riziku v intervalu 80–125 %.  Přestane‐li zajišťovací derivát splňovat podmínky charakterizující zajišťovací deri‐ vát, účtuje se o něm od tohoto okamžiku jako o derivátu k obchodovaní. 

56   

4.8 Oceňování derivátů  K okamžiku uskutečnění účetního případu, tj. v průběhu účetního období, se derivá‐ ty  oceňují  pořizovacími  cenami  tj.  dle  § 25  odst.  1  písm.  f)  ZoÚ.  Postupy  účtování  pro  podnikatele neupřesňují, které náklady související s pořízením by měly vstoupit do poři‐ zovací  ceny.  Jen  je  třeba  připomenout,  že  derivát  je  obecně  definován  tak,  že  vyžaduje  malou nebo nevyžaduje žádnou počáteční investici. 

4.8.1 Vykazování změny reálné hodnoty u cenných papírů  a derivátů v účetních výkazech  Možnost využití reálné hodnoty pro oceňování vybraných finančních nástrojů má za  důsledek jejich přímý vliv na výši vykázanou v rozvaze na příslušném majetkovém, resp.  závazkovém účtu. Bude tedy přímo ovlivněna hodnota brutto aktiv celkem či úhrn pasiv  celkem.  Účetní postup při zachycování změn reálné hodnoty ve vazbě na účet 414 – Oceňo‐ vací  rozdíly  z přecenění  majetku  a závazků  se  zobrazí  v rozvaze  na  straně  pasiv  v části  kapitálové fondy.  Ve výkazu zisků a ztrát se projeví změny reálné hodnoty vybraných finančních aktiv  a závazků  ke  konci  rozvahového  dne  nebo  k jinému  okamžiku,  k němuž  se  sestavuje  účetní závěrka v části finančního výsledku hospodaření.  Pokud se tedy jedná o změny reálné hodnoty u cenných papírů a derivátů v účetních  výkazech, projeví se tyto změny jak v rozvaze, tak i ve výkazu zisků a ztrát.  K  rozvahovému  dni  (k  okamžiku  sestavení  účetní  závěrky)  se  derivát  může  ocenit  reálnou hodnotou, a to pokud se tak účetní jednotka rozhodne, nebo také lze‐li ji stano‐ vit. Jestliže účetní jednotka nemá k dispozici reálnou hodnotu na úrovni tržní ceny, pak  je  nutné  provést  kvalifikovaný  odhad.  O reálné  hodnotě  neúčtuje  v případě,  že  účetní  jednotka  nemůže  provést  kvalitní  kvalifikovaný  odhad  nebo  je  to  pro  účetní  jednotku  nemateriální.  Podmínkou  však  zůstává  skutečnost,  že  se  o reálné  hodnotě  neúčtuje  v případě, že nedošlo k významnému znehodnocení derivátu. 

 

57

Při účtování o změnách reálné hodnoty (k rozvahovému dni, k okamžiku sestavení  účetní  závěrky)  účetní  jednotka  rozhodne,  zda  bude  o těchto  změnách  účtovat  dle  vý‐ sledkového nebo kapitálového přístupu. 

4.8.2 Výsledkový přístup  Tento přístup změny reálné hodnoty se použije pro deriváty obchodované na veřej‐ ném trhu. Účetní jednotky mají možnost využít práva volby (viz. Úvodní ustanovení ÚOP  Čl. XIX odst. 9) a účtovat o všech derivátech jako o derivátech k obchodování, tj. zachytit  změnu reálné hodnoty výsledkově. Je však potřeba akceptovat dále i odst. 12 citovaného  ustanovení, podle něhož „změny v ocenění v derivátech se na vrub  účtu 567 –  Náklady  z derivátových  operací  nebo  667 – Výnosy  z derivátových  operací  zaúčtují  pouze  v takové výši, ve které v absolutní částce nepřevýší změny v ocenění zajišťované položky  účtované na účty nákladů a výnosů. Zbylá část reálné hodnoty se zaúčtuje na vrub nebo  ve prospěch účtu 414 – Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků“. 

4.8.3 Kapitálový přístup  Při použití tohoto přístupu se změny reálné hodnoty předpokládají u zajišťovacích  derivátů nebo derivátů, s nimiž se obchoduje na neveřejném trhu. Jak je uvedeno výše,  účetní  jednotka  však  má  právo  volby  mezi  výsledkovým  a kapitálovým  zobrazením  změny reálné hodnoty. 

4.9 Klasifikace a charakteristika jednotlivých druhů derivá‐ tových obchodů  V  literatuře  neexistuji  jednotné  členění  derivátů,  ale  typické  jsou  tyto  3  základní  druhy: 

58   

•

pevné termínové obchody, 

•

swapové obchody, 

•

opce neboli opční kontrakty. 

4.9.1 Pevné termínové obchody  Typickými nástroji těchto obchodů jsou forwardy a futures. 

4.9.1.1

Forward 

Jedná  se  o individuální  smluvní  kontrakt  na  budoucí  prodej  či  nákup  určitého  fi‐ nančního  instrumentu  mezi  danými  subjekty.  Forwardy  se  sjednávají  na  mimoburzov‐ ních trzích. Mezi výhody těchto obchodů patří jejich uzavření na míru oběma subjektům.  Nevýhodou  však  zůstává  riziko  nesplnění  smluvního  kontraktu,  tzn.  jedna  ze stran ne‐ dodrží svůj závazek.  Podle podkladového aktiva rozlišujeme komoditní, úrokové, měnové a akciové for‐ wardy. Nyní si jednotlivé typy forwardů charakterizujeme.  U  komoditních  forvardů  přistupují  jako  další  položka  při  určení  forwardové  ceny  pojištění a skladovací náklady. Některé komodity nelze skladovat vůbec (elektřina), jiné  jen krátkou dobu (některé zemědělské produkty). Pro takové produkty není možné na‐ lézt  jednoznačný  vztah  mezi  spotovou  a forwardovou  cenou.  Lze  říci,  že  forwardová  a spotová cena jsou navzájem odděleny a neovlivňují se.  Měnové forwardy zavazují držitele dodat (koupit) měnu jednoho státu za měnu ji‐ ného státu v daném čase za dohodnutý měnový kurz. Tento dohodnutý kurz se nazývá  forwardový  kurz.  Je  opět  určen  tak,  aby  hodnota  forwardového  kontraktu  byla  v době  uzavření nulová.  Úrokový forward dává držiteli povinnost půjčit (vypůjčit) danou částku v daném ča‐ se  v budoucnosti  na  dohodnutou  úrokovou  míru.  Dohodnutá  úroková  míra  se  nazývá  forwardová  úroková  míra.  V našich  podmínkách  jsou  nejznámější  úrokové  forwardy  FRA. Žádná částka se však nepůjčuje, ale v době expirace forwardu se vyrovnává diskon‐ tovaný rozdíl úroku mezi spotovou a forwardovou sazbou z dané nominální hodnoty.  Akciové  forwardy  se  využívají  v případech,  kdy  se  společnost  obává  o  vývoj  tržní  ceny akcie subjektu, o jehož akcie by měla zájem. Jedná se tedy o dohodu subjektů o vý‐

 

59

měně  fixní  peněžní  částky  za  akcie,  k předem  stanovenému  datu  v budoucnosti  a  pře‐ dem stanovených podmínek. Dohodnutá cena se nazývá forwardová cena.  Abychom si lépe uměli představit, jaký vliv má forward na akcii, znázorníme si jejich  vztah pomocí rovnice.  Základní rovnice pro forwardy v případě, že koupíte akcii a zaujmete krátkou pozici  ve forwardu. Výnos tohoto portfolia bude bezrizikový. 

Akcie – forward = bezrizikový výnos 

Hodnota forwardu se posuzuje ze strany nacházející se v dlouhé pozici. V okamžiku  uzavření  je  nulová.  Jak  čas  plyne,  hodnota  forwardu  se  mění  a může  nabývat  kladných  i záporných hodnot. 

4.9.1.2

Futures 

Jedná se o burzovní obchody, které jsou standardizovány (množství,  čas  expirace).  Není možné dohodnout jiné podmínky, než jsou pevně stanovené. Často u těchto obcho‐ dů  není  známa  protistrana  v době  uzavření  obchodu.  Na  burze  se  obchoduje  v tzv.  Lo‐ tech (1 lot = např. 3 000 ks).  Futures  se  odlišují  od  forwardů  denním  vypořádáním  (market  to  the  market).  To  znamená,  že  držitel  futures  v krátké  pozici  zaplatí  clearingovému  centru  na  konci  dne  částku  (nediskontovanou)  rovnající  se  denní  změně  futures  ceny.  Tuto  částku  zaplatí,  jestliže se cena future zvýšila nebo obdrží obdobnou částku, jestliže cena future poklesla.  U držitele future v dlouhé pozici proběhnou platby obráceně. Praktické provádění těchto  operací  probíhá  pomocí  tzv.  margin 4   a částky  se  pouze  přičítají  nebo  odečítají.  Pokud  margin klesne pod určitou hranici, je ji třeba doplnit. To zabezpečuje vysokou likviditu  obchodů a minimalizuje pravděpodobnost nesplnění závazků. 

                                                         4 Jedná se o hotovost, kterou je třeba složit u clearingového centra. 

60   

Jestliže chce investor ukončit svou pozici ve futures, zaujme opačnou pozici a to: je‐ li v krátké pozice, zaujme dlouhou pozici ve stejné velikosti a naopak. Po požádání pak  clearingové centrum jeho pozici zruší. Zisk nebo ztráta se pak odvodí z jeho marginové‐ ho účtu.  Futures  lze  použít  také  ke  snížení  rizika.  Abychom  mohli  úplně  eliminovat  riziko,  použijeme  strategii  nazývanou  dokonalý  hedging  (zajištění).  V praxi  je  však  možné  jej  uskutečnit jen výjimečně. Důvodů je hned několik:  •

nemusí vyhovovat expirační doby nebo podmínky kontraktů, 

•

kvalitativní charakteristika komodit (nemusí se shodovat spotová cena naší  komodity  a komodity,  na  kterou  se  vypisuje  futures  kontrakt,  např.  různé  druhy pšenice). 

V obou těchto případech nelze riziko úplně eliminovat, ale je možné je snížit. Takové  strategii se říká křížové zajištění (cross hedging).  Nyní si charakterizujeme vztah forwardové a futures ceny.  Na  první  pohled  bychom  mohli  říci,  že  ceny  jsou  stejné.  Takto  můžeme  uvažovat  v případě, že známe budoucí vývoj bezrizikové úrokové míry. V realitě je však vývoj úro‐ kové  míry  neznámý,  takže  se  ceny  mohou  odlišovat.  V  případě  neměnné  bezrizikové  úrokové míry se musí futures cena shodovat s forwardovou cenou, protože by jinak exis‐ tovala možnost arbitrážního zisku.  Vztah  mezi  forwardovou  a futures  cenou  ve  vztahu  k úrokové  míře  má  následující  charakteristiky:  •

Jestliže  je  futures  cena  kladně  (záporně)  korelována  s úrokovou  mírou,  pak  futures cena bude vyšší (nižší) než forwardová cena. 

•

Jestliže je futures cena nekorelována  s úrokovou  mírou,  pak  je futures cena  rovna forwardové ceně. 

 

61

V  praxi  se  však  ukazuje,  že  rozdíly  mezi  forwardovou  a futures  cenou  jsou  u krát‐ kodobých kontraktů 5  velmi malé. Dokonce, je‐li podkládací instrument slabě korelován  s úrokovou  mírou,  jsou  rozdíly  nepodstatné  i  u dlouhodobých  futures.  U dlouhodobých  kontraktů,  u nichž  je  instrument  vysoce  citlivý  na  úrokovou  míru  (např.  bondy 6 )  jsou  rozdíly mezi oběma cenami významné. 

4.9.2 Swapové obchody  Swapové obchody představují dohodu o budoucí výměně určených cenných papírů  nebo jiných aktiv ve stejné době. Swapy se dělí na 2 základní kategorie a to dle toho, jaké  mají podkladové aktivum. Mohou to být tedy úrokové nebo devizové swapy. 

4.9.2.1

Úrokový swap 

Představuje směnu úrokových plateb ve stejné měně. Nedochází však k žádné smě‐ ně  kapitálu,  ze  kterých  jsou  úrokové  platby  odvozeny.  Představuje  dohodu  dvou  pro‐ tistran o výměně úrokových plateb vypočtených z dohodnuté pomyslné nominální hod‐ noty po stanovenou dobu trvání swapu. Nominální hodnota, na kterou je swap sjednán,  slouží pouze k odvození výše úrokových plateb.  Úrokové swapy, stejně jako ostatní finanční deriváty, souvisejí s úrokovými příjmy  nebo  výdaji.  Tyto  typy  operací  podléhají  srážkové  dani,  v případě  dohody  s nerezidentem  ze  zemí,  se  kterými  nemá  ČR  uzavřenou  smlouvu  o zamezení  dvojího  zdanění, nebo je‐li v této smlouvě srážková daň snížena či eliminována. 

4.9.2.2

Devizový swap 

Jedná  se  o výměnu  jedné  měny  za  měnu  jinou  ve  spotovém  kurzu  s dohodou  o zpětné výměně těchto měn k určitému datu v budoucnosti za předem dohodnutý devi‐ zový kurz. Je tedy kombinací spotového a forwardového kontraktu. 

                                                         5 Se splatností méně než 9 měsíců  6 V této souvislosti je to použito jako libovolný dluhopis. 

62   

Celý devizový swap můžeme rozdělit do tří fází a to: první fáze směny kapitálu, ve  druhé fázi dochází ke směně úrokových plateb a v poslední fázi se provádí zpětná směna  kapitálu.  Stejně jako u úrokových swapů můžeme rozlišovat devizové swapy podle způsobu,  jak jsou ručeny swapové úrokové platby (na fixní a variabilní bázi). 

4.9.3 Opce  Opce  jsou  cenné  papíry,  které  dávají  držiteli  právo  (nikoliv  povinnost  jako  u futures) prodat nebo koupit podkládací instrument v dohodnutém čase za dohodnutou  cenu. Tímto instrumentem nejčastěji bývá akcie, akciový index, zahraniční měny, bond,  forwardový  nebo  futures  kontrakt.  Opce  umožňují  investorům  využívat  specifických  informací a transformovat riziko mezi vypisovatelem a držitelem opce.  Opční obchody se zařazují mezi podmíněné termínové obchody. Jejich základní od‐ lišnost od pevných termínových obchodů spočívá v tom, že postavení subjektů sjednáva‐ jících  opční  kontrakt  je  nestejné.  Kupující  opci  má  možnost  volby.  Je  v dlouhé  pozici  a  může  požadovat  plnění  obchodu  nebo  od  něj  ustoupit.  Naopak  prodávající  se  nachází  v krátké pozici a má povinnosti na požádání sjednaný obchod splnit.  Velký rozmach těchto finančních nástrojů nastal v 70. letech. Do této doby byly opce  již známy, ale nepoužívaly se tak mnoho, neboť byl problém s odhadem jejich hodnoty.  V roce 1972 Fisher Black a Myron Scholes přišli se svým vzorcem, který se stal základem  jejich oceňování. Tento vzorec se stále vyvíjel, doplňoval, upřesňoval, vylepšoval, tak aby  byly  zohledněny  narůstající  potřeby.  V dnešní  podobě  je  nejznámější  a nejpoužívanější  varianta tohoto modelu známá jako Black‐Scholesova formule.  Nyní si vymezíme základní charakteristiky a pojmy spojené s opcemi. 

4.9.3.1

Základní opční pozice 

Existují  4  základní  pozice,  ve  kterých  se  můžeme  v opčních  kontraktech  nacházet.  Pro zjednodušení je výklad těchto pozic omezen na problematiku opcí na akcie. Opce na  jiné bazické instrumenty jsou však založeny na stejném principu. Všechny opční pozice 

 

63

jsou  znázorněny  na  níže  uvedených  obrázcích.  Je  nutné  ještě  uvést,  že  RC  v popiscích  označuje realizační cenu. 

Kupující kupní opce (long call)  Subjekt v pozici long call má právo koupit za danou realizační cenu v základě ležící  bazické akcie. Za zakoupení pozice musí zaplatit opční prémie. Pozice dává majiteli teo‐ reticky neomezený ziskový potenciál, s růstem kurzu bazické akcie roste její výhodnost.  Maximální ztráta je naopak omezena výší zaplacené opční prémie. 

zisk RC 0 maximální 

ztráta

RC+C omezená

  Obr. 2: Koupě kupní opce (long call) 

Prodávající kupní opce (short call)  Pozice  short  call  je  zrcadlovou  pozicí  k long  call.  Subjekt  v pozici  short  call  prodal  opci, a proto má povinnost na požádání majitele opce prodat za realizační cenu příslušné  bazické akcie. Za tuto povinnost vyplývající z prodeje opce inkasuje opční prémii. Majitel  pozice short call má maximálně možný zisk omezen výší inkasované opční prémie. Nao‐ pak  jeho  potenciální  ztráta  je  teoreticky  neomezená.  Subjekt  v pozici  short  call  je  v postavení, ve kterém musí pouze čekat na rozhodnutí majitele, jestli bude opce využita  nebo nikoliv. 

64   

  omezený

zisk 0 

maximální 

zisk 

RC+C

zisk 

RC ztráta

  Obr. 3: Prodej kupní opce (short call) 

Kupující prodejní opce (long put)  Subjekt v pozici long put má právo prodat za danou realizační cenu v základě ležící  bazické akcie. Za zakoupení pozice musí zaplatit opční prémii. S poklesem kurzu bazické  akcie roste výhodnost této pozice, ziskový potenciál je omezen možností poklesu kurzu  bazické akcie na nulovou hodnotu. Maximální ztráta je limitována výší zaplacené opční  prémie. 

zisk RC‐P

RC

0  ztráta

omezená  ztráta 

maximální  ztráta 

  Obr. 4: Koupě kupní opce (long call) 

Prodávající prodejní opce (short put)  Pozice  short  put  je  zrcadlovou  pozici  k long  put.  Subjekt  v pozici  short  put  prodal  opci,  a proto  má  povinnost  na  požádání  majitele  opce  odkoupit  za  realizační  cenu  pří‐ slušné  bazické  akcie.  Za  tuto  povinnost  vyplývající  mu  z prodeje  opce  inkasuje  opční  prémii. Majitel pozice short put má maximálně možný zisk omezen výší inkasované opč‐

 

65

ní prémie. Naopak jeho potenciální ztráta je téměř neomezená, resp. je omezená tím, že  kurz bazické akcie může klesnout maximálně na nulovou hodnotu. 

zisk

omezený  zisk 

0 

RC‐P 

maximální  zisk 

RC

ztráta

  Obr. 5: Prodej prodejní opce (short put) 

4.9.3.2

Základní dělení opcí 

Dnešní finanční trh nabízí široké využití opcí. Nyní si tedy opce rozdělíme a charak‐ terizujeme  dle  nejrůznějších  hledisek  a  to  podle  podkladového  aktiva,  z hlediska  oka‐ mžiku uplatnění opce, typu opce apod. 

Podle podkladového aktiva  Obchody s opce představují právo na koupi nebo prodej podkladového aktiva. Roz‐ lišujeme tedy tyto typy:  •

akciové opce, 

•

měnové opce, 

•

úrokové opce, 

•

indexové opce, 

•

opce na futures. 

Akciové opce. Jejich realizační cena je určovaná jako násobek určité částky podle vý‐ še  běžné  ceny  akcie. Tyto  opce  jsou  nejvíce  obchodovány  na  amerických  burzách.  Jsou  výhradně amerického typu. Mezi nejatraktivnější patří Microsoft, IBM, Compaq. 

66   

Měnové  opce.  Realizační  cenou  je  dohodnutý  měnový  kurz.  Při  uplatnění  opce  se  obě strany vypořádají pouze rozdílem kurzu. Podkladovým aktivem nějaká jiná cizí mě‐ na.  Mezi  tyto  měny  patří:  americký  dolar  (mimo  USA),  EURO,  britská  libra,  švýcarský  frank, ale rovněž kanadský a australský dolar. Měnové opce na zahraniční měnu bývají  jak amerického tak evropského typu.  Úrokové opce. Úrokovými opcemi se nazývají opce na vládní dluhopisy (bondy). Ta‐ ková opce dává právo koupit (prodat) dluhopis v dohodnutém čase za dohodnutou cenu.  Ve  svém  důsledku  to  vede  k zajištění  úrokové  míry.  Úrokové  opce  jsou  však  mnohem  méně  likvidní  než  opce  na  úrokové  futures.  Bývají  realizovány  přímo  prostřednictvím  konkrétní úrokové míry nebo na státní dluhopisy. Principem úrokových opcí je skuteč‐ nost změna úrokové sazby. Jestliže úroková sazba roste, pak cena dluhopisu klesá a nao‐ pak.  Indexové  opce.  Nejpopulárnější  indexové  opce  jsou  na  S & P 500  a S & P 100.  Opce  na  S & P 500  je  amerického  typu  a S & P 100  je  evropského  typu.  Při  uplatnění  opce  je  vyrovnání provedeno v hotovosti, nikoli doručením. Rovněž lze nalézt opce na speciali‐ zované  indexy  jak  Gold/Silver,  Computer  Technology,  Semiconductor,  Pharmaceutical  atd.  Opce  na  futures.  V současné  době  se  opce  na  futures  využívají  na  většinu  futures  kontraktů.  Kupní  opce  na  futures  dává  držiteli  právo  vstoupit  do  futures  kontraktu  v dlouhé pozici. Je uplatněna tehdy, je‐li realizační cena nižší než současná cena futures.  Podobně  jakou  put  opce  dává  právo  vstoupit  do  futures  kontraktu  v krátké  pozici  a je  tedy uplatněna, jestliže je futures cena nižší než realizační cena. Pokud držitel opce chce  okamžitě  po  uplatnění  zrušit  získanou  pozici  ve  futures,  obdrží  rozdíl  realizační  a futures ceny. Čas expirace opcí je většinou krátce před expirací futures. Nepopulárnější  odkládacími futures jsou Treasury bond futures. Dalšími opcemi na futures mohou být   futures  na  kovy  (zlato,  stříbro,  měď),  zahraniční  měny,  zemědělské  produkty  (pšenice,  sójové boby, pomerančový džus, káva, kakao...), ropné produkty (surová ropa, topný olej,  zemní plyn atd.) 

 

67

Podle typu opce  Opce mohou být členěny podle typu opce na kupní a prodejní. Kupní opce (call op‐ ce)  dává  právo  majiteli  koupit  daný  instrument.  Naopak  prodejní  opce  (put  opce)  umožňuje právo daný instrument prodat. 

Podle okamžiku uplatnění  •

Opce  amerického  typu.  Tyto  opce  umožňují  provést  prodej  nebo  koupi  v celém časovém intervalu od vypsání opce do skončení jejího života (v čase  expirace). 

•

Opce  evropského  typu.  Majitel  může  uplatnit  opci  jen  v přesně  stanovený  den. 

Pojem americká a evropská opce nesouvisí v názvy kontinentů, jak by se mohlo na  první pohled zdát. Oba tyto typy opcí se obchodují na obou kontinentech. 

Podle typu trhu:  •

Burzovní opce. Charakteristická je standardizace a minimální pravděpodob‐ nost nesplnění závazků. Bývají vysoce likvidní. 

•

Mimoburzovní opce (OTC trhy). Tyto typy opcí se přizpůsobují přání zákaz‐ níka a to realizační cenou, dobou expirace, velikostí kontraktu apod. Nemají  vysokou likviditu, doba expirace bývá několik let a riziko nesplnění závazků  je podstatně vyšší než u burzovních opcí. 

4.9.3.3

Oceňování opcí 

Existuje celá řada modelů, které umožňují určit cenu opce. Mezi základní modely pa‐ tří: 

68   

•

binomický model (jednoperiodický, víceperiodický), 

•

Black‐Scholesův model, 

•

Mertonův model. 

Nyní  si  charakterizujeme  jednotlivé  typy  modelů,  jejich  vlastnosti,  výhody  a  nevý‐ hody pro oceňování opcí.  Binomický model je relativně jednoduchý nástroj, kterým lze ocenit různé typy call  a put opcí. Hodnotou aktiva, a tím i možné opce, můžeme měnit v kratším a kratším ča‐ sovém  intervalu.  Tento  model  má  zajímavou  vlastnost  v tom,  že  v určitých  fázích  jeho  výsledky konvergují k výsledkům, k nimž můžeme dospět pomocí Black‐Scholesova mo‐ delu.  Požadavkem všech investorů je mít k dispozici přesný model, který by jim po zadání  vypozorovaných dat vypočítal přesné číslo. V roce 1972 Fischer Black a Myron Scholes  představili model  oceňování evropských  akciových  opcí,  které  nevyplácí  dividendu.  Je‐ jich vzorec se používá dodnes. V Black‐Scholesově modelu cena call opce de facto odpo‐ vídá rozdílu mezi kurzem akcie a současnou hodnotou realizační ceny.  Mertonův model je model, který vytvořil Robert Merton a je to pouze rozšíření pů‐ vodního  Black‐Scholesova  modelu  o problematiku  vyplácení  dividend.  Odborná  veřej‐ nost tomuto modelu příliš nedůvěřovala, neboť Merton předpokládal  spojitou  dividen‐ du, tj. takovou, která je nepřetržitě vyplácena. 

4.9.3.4

Základní faktory ovlivňující cenu opce 

Existuje 6 základních faktorů, které ovlivňují cenu opce 7 . Patří mezi ně tyto:  •

realizační cena, 

•

čas do expirace, 

•

spotová cena podkladového instrumentu, 

•

bezriziková úroková míra, 

•

kolísavost (volatilita) podkladového instrumentu, 

•

dividendy či jiné platby podkladového instrumentu. 

Realizační cena a čas expirace jsou faktory, které jsou u burzovních opcí standardi‐ zovány. U OTC opcí bývají  předmětem dohody mezi vypisovatelem a držitelem. Bezrizi‐                                                          7 Málek,J.: Opce a futures, VŠE, Praha 2003, str. 34 

 

69

ková  úroková  míra  a volatilita  jsou  nejisté  parametry  a je  nutné  je  na  počátku  odhad‐ nout. Dalším možným parametrem, který ovlivňuje hodnotu opcí a čas uplatnění, je ho‐ tovostní  dividenda.  Je  velmi  netypické,  že  očekávaný  výnos  akcie  (obchodovatelného  aktiva)  hodnotu  opce  neovlivňuje.  Pokud  však  je  podkládací  instrument  neobchodova‐ telný, je nutné brát očekávanou hodnotu v úvahu. Neobchodovatelný podkládací instru‐ ment nelze prodávat v krátké pozici. 

4.10 Základní možnosti využití finančních derivátů  Již  v prvních  kapitolách  pojednávajících  o  derivátech  jsme  si  rozdělili  deriváty  k zajištění a k obchodování. Důvodem vzniku prvních derivátových obchodů bylo zajiš‐ tění  proti  ztrátám  plynoucím  z pohybu  cen.  Pomocí  derivátů  si  tak  lze  zajistit  pevnou  cenu  pro  obchod  realizovaný  v budoucnosti.  Jestliže  se  chceme  zajistit  proti  vzestupu,  kupujeme derivátový kontrakt a tím otevíráme dlouhou pozici. Pokud se naopak chceme  zajistit proti poklesu ceny cenných papírů, derivátový kontrakt budeme prodávat a ote‐ vřeme tak krátkou pozici. Důvodem k otevření této pozice může být skutečnost, že tyto  cenné papíry máme ve svém portfoliu a chceme krýt ztrátu, která vyplývá z poklesu je‐ jich ceny.  Další  možností  jak  využít  derivátové  obchody,  tak  je  jejich  použití  při  spekulacích.  Jestliže bychom chtěli spekulovat, budeme využívat termínové obchody. Spekulovat bu‐ deme  na  rozdíl  mezi  cenou  sjednanou  v termínovém  obchodu  a  skutečnou  cenou  na  promptním trhu v době splatnosti kontraktu. V případě, že očekáváme růst cen, kupuje‐ me termínový kontrakt. Naopak při spekulaci na pokles cen, termínový kontrakt prodá‐ me.  Dalším motivem využití derivátů může být i arbitráž. Podstatou arbitráže je využití  cenových rozdílů mezi dvěma trhy. Na trhu s nižší cenou nakupujeme a současně na trhu  s vyšší cenou prodáváme. Rozdíl, který musí být vyšší než jeho transakční náklady, po‐ tom  představuje  bezrizikový  arbitrážní  zisk.  V důsledku  vysokého  propojení  jednotli‐ vých trhů jsou možnosti provádění arbitráže relativně malé. Potenciální možnost prová‐ dění arbitráže však udržuje cenovou rovnováhu mezi jednotlivými trhy. 

70   

PRAKTICKÁ ČÁST  Získané teoretické znalosti diplomové práce v této části aplikuji na praktických pří‐ kladech účtování směnek, factoringu i možnosti využití derivátových obchodů. 

Příklad účtování factoringu  Factoringové  společnosti  byla  postoupena  pohledávka  ve  výši  238 000 Kč  včetně  19 % DPH. Rizikové náklady byly ve výši 7 200 Kč, náklady spojené se zpracováním fac‐ toringu jsou 5 000 Kč. 

A) účtování u odběratele  PČ 

Doklad 

Text účetního případu 

Částka (Kč) 

MD 

DAL

1. 

INT 

Počáteční zůstatek účtu pohledá‐ vek 

238 000 

 

321

2. 

BV 

Úhrada faktury factorovi 

238 000 

321 

221

Částka (Kč) 

MD 

DAL

B) účtování u dodavatele (původního věřitele, postupitele)  PČ 

Doklad 

Text účetního případu 

1. 

INT 

Počáteční zůstatek účtu pohledá‐ vek 

238 000 

311 

2. 

INT 

Postoupení pohledávky při facto‐ ringu 

238 000 

315 

311

3. 

BV 

Úhrada od factora před splatností  pohledávky 

195 000 

221 

379

4. 

INT 

Úhrada od factora po splacení po‐ hledávky odběratelem 

30 800 

221 

379

5. 

INT 

Náklady spojené se zpracováním  factoringu  

5 000 

568 

379

 

71

6. 

INT 

Rizikové náklady 

7. 

INT 

Zúčtování pohledávek 

8. 

INT 

Zápočet finančních služeb 

7 200

568  

379

225 800

379 

315

12 200

379 

315

Částka (Kč)

MD 

DAL

C) účtování u factora (postupníka)  PČ 

Doklad 

Text účetního případu 

1. 

INT 

Postoupení pohledávky 

238 000

315 

325

2. 

INT 

Úhrada dodavateli (postupiteli) po  zaslání faktury 

195 000

378 

221

3. 

BV 

Úhrada dodavateli (postupiteli) po  zaplacení odběratelem 

30 800

378 

221

4. 

INT 

Poplatek za riziko 

7 200

378 

668

5. 

INT 

Poplatek za náklady factoringu 

5 000

378 

668

6. 

INT 

Zápočet finančních služeb 

12 200

325 

378

7. 

INT 

Zápočet pohledávky 

225 800

325 

378

8. 

INT 

Úhrada od odběratele 

12 200

221 

315

Příklad účtování směnek  Společnost Beta s. r. o. má na vybraných účtech k 1. 4. 2006 tyto stavy:  311 – Odběratelé – 320 000 Kč  321 – Dodavatelé – 280 000 Kč  Úrok byl stanoven u směnek ve výši 3 % z hodnoty pohledávky.  U směnek k inkasu úrok činí 320 000 × 0,03 = 9 600 Kč. U směnky k úhradě úrok či‐ ní  280 000  ×  0,03  =  8 400 Kč.  Diskont  u  směnky  k eskontu  je  2%  z nominální  hodnoty  směnky tj. 1 103 130× 0,02 = 22 063 Kč. 

72   

A) směnka k úhradě, eskontní úvěr  PČ 

Doklad 

Text účetního případu 

Částka (Kč) 

MD 

 

 

280 000 

 

8 400 

321 

nominální hodnota 

288 400 

562 

322

Úhrada směnky k úhradě ke dni  splatnosti 

288 400 

322 

221

Vystavená faktura za hotové vý‐ robky pro odběratele OP 

1 071 000 

311 

cena výrobků 

900 000 

 

601

19 % DPH 

171 000 

 

343

 

 

1 071 000 

 

311

32 130 

 

662

nominální hodnota 

1 103 130 

312 

Postoupení akceptované směnky  bance k eskontu 

1 103 130 

313 

Poskytnutí eskontního úvěru ban‐ kou (zjednodušeně): 

 

 

1 103 130 

 

22 063 

562 

částka připsaná na účet 

1 125 193 

221 

Avízo banky o úhradě směnky  dlužníkem = úhrada eskont. úvěru 

1 103 130 

232 

Akceptování směnky k úhradě od  dodavatele AB:  1. 

SÚC 

hodnota závazku  úrok 

2. 

BV 

3. 

FV 

Odběratel OP kryje pohledávku  směnkou:  4. 

SIC 

hodnota pohledávky  úrok 

5. 

IINT 

6. 

BV 

nominále směnky  diskont 

7. 

INT 

 

DAL

312

232

313

73

B) směnka k inkasu  PČ 

Doklad 

Text účetního případu 

Částka (Kč)

Krytí pohledávky směnkou:  hodnota pohledávky  1. 

MD 

DAL

  320 000

 

311

9 600

 

662

nominální hodnota 

329 600

312 

Směnečný dlužník (odběratel ZZ)  hradí směnku 

329 600

221 

SIC  úrok 

2. 

BV 

312

Příklady na užití derivátů  Zajištění cizí měny derivátem – pevnou termínovou operací  Nejdříve si připomeneme základní charakteristiku zajišťovacího derivátu. Tento typ   derivátu  slouží  k zajištění  rozvahového  závazku  v cizí  měně  proti  vzestupu  měnového  kurzu. Tento účetní případ bude v účetnictví podnikatelů asi nejvíce používaný, a proto  jeho  účtování  uvádím  na  následujícím  příkladu.  Účetní  jednotka  může  využít  u zajišťovacího derivátu práva volby a účtovat o změně reálné hodnoty výsledkově.  Účetní  jednotka  uzavřela  smlouvu  na  dodávku  materiálu  ze  zahraničí.  Z této  ob‐ chodní operace vznikl společnosti závazek ve výši 10 000 EUR. Pro oceňování se podle  vnitřní směrnice používá denní kurz ČNB. Účetní jednotka se rozhodla zajistit tento zá‐ vazek v cizí měně proti vzestupu měnového kurzu. Uzavřela s bankou smlouvu na nákup  cizí měny 10 000 EUR k datu 31.  1.  2002 na kurz 32,50 /EUR.  Tento  zajišťovací  derivát  bude  vypořádán  a ukončen  podle  uzavřené  smlouvy  nej‐ později do konce následujícího účetního období. Účetní jednotka se rozhodla změny re‐ álné  hodnoty  vyjadřovat  ve  vazbě  na  finanční  náklady/výnosy.  Forwardový  kurz  k 31. 12. 2002 činí 32,23/EUR. k vypořádání obchodu je kurz 32,30/EUR.   

74   

PČ 

Účetní případ 

1. 

Počáteční zůstatek závazku 

Kč 

MD 

DAL

10 000

32,00 320 000 

 

321

2. 

Podrozvahová pohledávka  z pevné termínové operace vůči  bance 

10 000

32,50 325 000 

751 

799

3. 

Podrozvahový závazek z pevné  termínové operace uhradit ban‐ ce ke dni vypořádání obchodu  dle kurzu ve smlouvě 

10 000

32,50 325 000 

799 

752

4. 

Přecenění podrozvahové pohle‐ dávky na reálnou hodnotu 

10 000

32,25 (0,25)

2 500 

799 

751

5. 

Změna reálné hodnoty 

10 000

32,25 (0,25)

2 500 

567 

373

6. 

Přecenění podrozvahové pohle‐ dávky na reálnou hodnotu 

10 000

32, 30 (‐0,05)

500 

751 

799

7. 

Změna reálné hodnoty 

10 000

32,30 (‐0,05)

500 

373 

667

8. 

Nákup měny v zajištěném kurzu 

10 000

32,50 325 000 

373 

221

9. 

Zúčtování termínového obchodu 

10 000

32,30 323 000 

221 

373

10. 

Zúčtování podrozvahového zá‐ vazku 

10 000

32,50 325 000 

752 

799

11. 

Zúčtování podrozvahové pohle‐ dávky 

10 000

32,30 323 000 

799 

751

12.  Úhrada obchodního závazku 

10 000

32,30 323 000 

321 

221

Kurzový rozdíl u obchodního  závazku 

10 000

32,30 (0,30) 

563 

321

13. 

EUR

KURZ

3 000 

Příklad  byl  řešen  striktně  ve  vazbě  na  smluvní  podmínky  termínového  obchodu.  Změna reálné hodnoty je vyčíslena ke dni ukončení kontraktu. 

 

75

Pro srovnání použiji níže uvedený příklad se stejným zadáním, kdy se změna reálné  hodnoty vyčísluje pouze k rozvahovému dni. Navíc účetní jednotka nemá k dispozici de‐ vizový účet.  PČ 

Účetní případ 

1. 

Počáteční zůstatek závazku 

2. 

Kč

MD 

DAL

10 000

32,00 320 000

 

321

Podrozvahová pohledávka  z pevné termínové operace vůči  bance 

10 000

32,50 325 000

751 

799

3. 

Podrozvahový závazek z pevné  termínové operace uhradit ban‐ ce ke dni vypořádání obchodu  dle kurzu ve smlouvě 

10 000

32,50 325 000

799 

752

4. 

31. 12. 2002 Přecenění podroz‐ vahové pohledávky na reálnou  hodnotu 

10 000

32,25 (0,25)

2 500

799 

751

5. 

31. 12. 2002 Změna reálné hod‐ noty 

10 000

32,25 (0,25)

2 500

567 

373

6. 

Přecenění podrozvahovém po‐ hledávky na reálnou hodnotu 

10 000

32,30 (‐0,05)

500

751 

799

7. 

Zúčtování podrozvahového zá‐ vazku 

10 000

32,50 325 000

752 

799

8. 

Zúčtování podrozvahové pohle‐ dávky 

10 000

32,30 323 000

799 

751

9. 

Úhrada obchodního závazku 

10 000

32,50 325 000

321 

221

10. 

Kurzový rozdíl u obchodního  závazku 

5 000

563 

321

2 500

373 

667

11.  Zúčtování derivátu 

76   

EUR

KURZ

Zajišťovací derivát na výši úroku, úrokový swap  Účetní jednotka se může derivátem ve formě swapu zajistit na výši úroku, tzn. bu‐ doucí přítok peněžních prostředků.  Smluvně  byl  dohodnut  úrokový  swap  na  pevně  stanovený  úrok  8,5 %  p. a.  z fiktivního aktiva ve formě dluhopisů ve výši 1 mil. Kč. Byl uzavřen 1. 12. 2005 na dobu  90 dnů. Termínový závazek je v částce 21 250 Kč (1 000 000 × 0,0024 × 90/360). Deri‐ vát  bude vyrovnán rozdílem mezi pevným  a spotovým  úrokem  (ne delší než 2 dny) ke  dni vypořádání. Spotový úrok činí 8,74 %. Rozdíl mezi termínovým a spotovým úrokem  je 8,74 – 8,5 = 0,24 (%).  (1 000 000 × 0,0024 × 90/360) = 600 Kč.  PČ 

Účetní případ 

Kč 

MD 

DAL

1. 

Závazek z termínové operace 

21 250  

273 

325

2. 

Změna reálné hodnoty 

1 000 

414 

373

3. 

Storno ocenění 

‐1 000 

414 

373

4. 

Pohledávka z termínové operace 

21 859 

315  

373

5. 

Vypořádání derivátu 

600 

373 

667

6. 

Inkaso rozdílu mezi spotovým a sjednaným úrokem 

600 

221 

315

7. 

Zúčtování pohledávky z termínové operace 

21 250 

373 

315

8. 

Zúčtování závazku z termínové operace 

21 250 

325 

373

Nákupní opce na pořízení akcií  Derivátem  se  opce  stává  tehdy,  jestliže  je  podkladovým  aktivem  finanční  majetek.  O právu opce se účtuje na účtech 376 – Nakoupené opce nebo 377 – Prodané opce.  Příklad  na  nákupní  opci  na  pořízení  akcií.  Dne  1. 10. 2005  nákup  šestiměsíční  ná‐ kupní opce na akcie v realizační ceně 104 000 Kč (100 ks á 1 040 Kč). Výše opční prémie  činí 1 002 Kč. 

 

77

K 31. 12. 2005  dochází  ke  snížení  reálné  hodnoty  podkladového  aktiva  na  10 000 Kč.  K 31. 12. 2005  reálná  hodnota  opce  činí  735 Kč.  K datu  vypořádání  (31. 3. 2006) je reálná hodnota podkladového aktiva 97 000 Kč (100 ks á 970 Kč).  PČ 

Účetní případ 

Kč

MD 

DAL

1. 

Nákup opce 

1 002

376 

221

2. 

Podrozvahová pohledávka vzniklá z podkladového  aktiva na základě smlouvy s odkládací podmínkou 

104 000

761 

799

3. 

Podrozvahový závazek z podkladového aktiva  s odkládací podmínkou 

104 000

799 

762

4. 

Změna reálné hodnoty akcií 

10 000

799 

761

5. 

Změna reálné hodnoty opce 

267

414 

376

6. 

Změna reálné hodnoty akcií k datu vypořádání 

3 000

761 

799

7. 

Storno ocenění opce 

‐ 267

414 

376

8. 

Odpis nevyužité opce (vypršení) 

1 002

567 

376

9. 

Zúčtování podrozvahové pohledávky 

97 000

799 

761

104 000

762  

799

10.  Zúčtování podrozvahového závazku 

Změna reálné hodnoty opce se odvozuje od Black‐Scholesovy metody, kterou využí‐ vají banky k propočtům. Účetní jednotka buď může postupovat podle této metody, nebo  se dohodnout s bankou o předání informace o správné výši hodnoty. 

Příklad na opce na nákup CP(1)  Účetní  jednotka,  která  vede  podvojné  účetnictví,  nakoupila  15. 3. 2005  právo  opce  na  nákup  cenných  papírů.  Opční  prémie  činila  10 000 Kč  a  doba  uplatnění  práva  opce  byla  sjednána  na  15. 8. 2005.  Dne  20. 4. 2005  bylo  právo  opce  prodáno  (postoupeno)  jiné  osobě  za  7 000 Kč.  Předpokládáme,  že  žádné  jiné  výsledkově  účtované  operace  v oblasti derivátů v daném roce nebyly uskutečněny.   

78   

PČ 

Účetní případ 

1. 

2. 

3. 

Kč 

MD 

DAL

Nákup opce 

10 000 

376 

221

Prodané opce: 

10 000 

 

376

danově uznatelné 

7 000 

568.1 

danově neuznatelné 

3 000 

568.2 

Příjem z prodeje opce 

7 000 

221 

668

Příklad na právo opce na nákup CP(2)  Společnost Beta s. r. o. nakoupila dne 15. 3. 2005 právo opce na nakup cenných pa‐ pírů. Opční prémie činila 10 000 Kč a doba uplatnění opce byla sjednána na 15. 8. 2005.  Dne  14. 8. 2005  bylo  právo  opce  využito  a  byly  nakoupeny  krátkodobě  realizovatelné  cenné papíry za 150 000 Kč.  PČ 

Účetní případ 

1. 

Nákup opce 

2. 

Nakup cenných papírů 

3. 

Zvýšení ceny pořízení o hodnotu práva opce 

Kč

MD 

DAL

10 000

376 

221

150 000

257 

221

10 000

257 

376

Příklad na propadnutí práva opce (3)  Účetní jednotka se dne 15. 3. 2005 zavázala za úplatu, že ve sjednané době prodá na  požádání vlastníkovi opce své cenné papíry za předem dohodnutou cenu (prodané pro‐ dejní právo opce). Opční prémie činila 10 000 Kč a doba uplatnění práva opce byla sjed‐ nána na 15. 8. 2005. Druhá strana své právo ve sjednané době nevyužila.  PČ 

Účetní případ 

1.  2. 

 

Kč 

MD 

DAL

Prodej práva opce 

10 000 

221 

374

Propadnutí práva opce 

10 000 

374 

668

79

Příklad na výpočet forwardového kurzu a reálné hodnoty forwardu k datu vy‐ pořádání  Společnost  Beta  s. r. o.  uzavřela  s bankou  měnový  forward  na  nákup  50 000 EUR.  Forwardový kurz byl stanoven za následujících předpokladů: forward je sjednán na ob‐ dobí  šesti  měsíců  (1. 3. 2006–31. 8. 2006),  úroková  míra  na  domácí  depozita  činí  5 %  p. a.,  na  eurová  depozita  10 %  p. a.  K datu  1. 3. 2006  byl  ČNB  vyhlášen  kurz  32,50 CZK/EUR.    Vzorec pro výpočet forwardového kurzu: 

t ⎞ ⎛ SR × ⎜ 1 + IR D × ⎟ 360 ⎠ ⎝ FV = t 1 + IR F × 360   IR D   úroková sazba na domácí depozita  IR F   úroková sazba na zahraniční depozita  T 

doba do realizace kontraktu (ve dnech) 

FR 

forwardový kurz 

SR 

spotový (aktuální) kurz 

    Vzorec pro výpočet reálné hodnoty měnového forwardu:  FV =

(SR − FR ) × kontrakt 1 + IR D ×

   

80   

t 360

 

a) Výpočet forwardového kurzu  180 ⎞ ⎛ 32,50 × ⎜1 + 0,05 × ⎟ 360 ⎠ ⎝  = 31,73 CZK/EUR  FV = 180 1 + 0,1 × 360

  b) Výpočet reálné hodnoty forwardu k datu vypořádání  FV31.8.2006 =

(31,50 − 31,73) × 50000  = – 11 500 Kč  1 + 0,05 ×

0 360

Na  sjednaném  měnovém  forwardu  firma  Beta  s. r. o.  prodělá  11 500 Kč.  K datu  vy‐ pořádání je totiž aktuální tržní kurz CZK/EUR výhodnější než sjednaný forwardový kurz  mezi společností a bankou. 

Použití úrokového forwardu (FRA)  Výpočet reálné hodnoty FRA: 

FV =

(IRFRA − FRA) × t FRA × kontrakt ⎛ ⎜1 + IRref ⎝

360 t ⎞ ⎛ t ⎞ × FV ⎟ × ⎜1 + IRFRA × FRA ⎟ 360 ⎠ ⎝ 360 ⎠  

FRA  dohodnutá pevná FRA sazba  IRFRA   forwardová sazba odvozená od tržní sazby 

IRref

  referenční úroková sazba 

t FRA   délka FRA kontraktu (ve dnech) 

t FV  

 

období, za něž se zjišťuje reálná hodnota (ve dnech) 

81

Příklad na výpočet reálné hodnoty FRA   Společnost  Beta  s.  r.  o.  uzavřela  30. 9. 2006  s bankou  úrokový  forward  na  období  1. 1. 2007–30. 6. 2007 tj. 6 měsíců. Nominální hodnota kontraktu činí 1 000 000 Kč. Re‐ ferenční úroková sazba, která je vázaná na tříměsíční PRIBOR činí 6 %, forwardová saz‐ ba odvozená od tržní sazby činí 7 %. S bankou byla dohodnuta pevná FRA ve výši 6,5 %.  Účetní jednotka chce zjistit, jaká bude reálná hodnota FRA kontraktu k rozvahovému dni  tj. 31. 12. 2006. 

FV =

(0,07 − 0,065) × 180 × 1000000

360  = 2 379,76 Kč  90 ⎞ ⎛ 180 ⎞ ⎛ ⎜1 + 0,06 × ⎟ × ⎜1 + 0,07 × ⎟ 360 ⎠ ⎝ 360 ⎠ ⎝

Reálná hodnota FRA kontraktu k 31. 12. 2006 činila 2 379,76 Kč. 

82   

ZÁVĚR  Velmi dlouhý čas jsem přemýšlela, jaké vhodné téma zvolit pro svoji závěrečnou vy‐ sokoškolskou práci. Zvolila jsem si téma pohledávky a jejich efektní řešení. Tato oblast je  tak široká, že zasahuje do všech typů účetních jednotek, ale také do každodenního živo‐ ta. Chtěla bych proto, aby se tato práce stala zajímavou nejenom pro mě, jako pro zpra‐ covatele, který tímto získal celou řadu nových poznatků, ale také pro čtenáře, kteří bu‐ dou mít zájem efektivně řešit neuhrazené pohledávky po splatnosti.  Na začátku celé této problematiky je uzavření obchodní smlouvy mezi dodavatelem  a odběratelem, a tedy vznik pohledávky z obchodního styku. Je obvyklé, že podnikatel‐ ské  subjekty  při  prodeji  zboží  nebo  poskytnutí  služby  využívají  obchodního  úvěru  tj.  prodej na faktury se sjednanou dobou splatnosti. Jestliže není pohledávka zaplacena ve  lhůtě splatnosti, stává se velmi problematickou částí oběžného majetku účetních jedno‐ tek a způsobuje tak zhoršení jejich finanční situace a likvidity.  Zjistíme‐li, že některé naše pohledávky jsou již delší dobu po splatnosti, je nutné za‐ hájit kroky k jejich úhradě. Nejprve je vhodné použít řešení mimosoudní cestou. Existuje  několik  typů  tohoto  řešení,  a  to  formou  upomínek,  prostřednictvím  inkasní  agentury,  prodejem pohledávky, dohodou o alternativní formě plnění, nebo také factoringem. Po‐ kud se však s dlužníkem nedohodneme, je nutné přistoupit k soudnímu řízení. Měli by‐ chom  si  však  uvědomit,  že  tento  způsob  je  poslední  možností,  jak  dosáhnout  uhrazení  pohledávky po splatnosti. Jedná se také o velmi nákladnou a časově náročnou formu.  Každá účetní jednotka by měla všechny své obchodní operace vhodně zajistit, a tím  předejít  případnému  neuhrazení  pohledávky.  Jedním  ze  způsobů  zajištění  pohledávek  po  lhůtě  splatnosti  může  být  factoring.  Jedná  se  o smluvně  sjednaný  odkup  krátkodo‐ bých pohledávek, které mají splatnost zpravidla do 90 dní, max. do 180 dní. Tyto pohle‐ dávky  vznikly  prodávajícímu  v důsledku  poskytnutí  nezajištěného  obchodního  úvěru.  Odkup  takovýchto  pohledávek  provádí  zpravidla  specializovaná  factoringová  společ‐ nost. Mohou to však být také finanční instituce, které jsou dceřinými společnostmi bank.  Při  využití  factoringu  dochází  k  nákladovým  úsporám,  které  plynou  ze  zjednodušené 

 

83

administrativy, možnosti získat od factoringové společnosti poradenství, cenné informa‐ ce  o svých  obchodních  partnerech  apod.  Nejdůležitějším  efektem  však  zůstává  skuteč‐ nost,  že  využitím  factoringu  je  klient  zajištěn  proti  riziku  splatných,  ale  nezaplacených  pohledávek.  Dalším velmi vhodným zajišťovacím prostředkem, který lze také využít, je směnka.  Tento typ zajištění se začal prosazovat nejdříve v oblasti zahraničního obchodu a dnes  se  využívá  i v tuzemském  platebním  styku.  V zahraničním  obchodě,  stejně  tak  jako  na  tuzemském  trhu,  se  používají  jak směnky  cizí,  tak  směnky  vlastní.  Každá  směnka  musí  obsahovat podstatné náležitosti, které jsou stanoveny zákonem, aby nemohlo dojít k její  neplatnosti.  V současné  době  se  však  směnky  využívají  stále  častěji  nejen  jako  forma  zajištění, ale také jako platební prostředek. Než se rozhodneme využít směnku k zajiště‐ ní obchodního případu, je nutné si uvědomit, že jestliže směnka nebude proplacena a je  veden spor o její úhradu, směnečný věřitel má v případě soudního sporu výhodnější po‐ stavení, neboť směnka představuje cenný papír a důkazní břemeno je tak na dlužníkovi.  Pokud  účetní  jednotky  nechtějí  využít  typické  prostředky  k zajištění,  finanční  trhy  jim nabízí možnosti využití netradičních zajišťovacích nástrojů, a to derivátové kontrak‐ ty. Tento typ finančních instrumentů je dnes významnou součástí jak finančních trhů, tak  i trhů surovinových, komoditních, ale také trhů s drahými kovy. Zcela dominantní posta‐ vení však zaujímají deriváty na finanční instrumenty. Proto jsem se ve své práci snažila  velmi přehledně a uceleně popsat informace o těchto finančních derivátech, jejich vlast‐ nostech, typologii apod. Všechny teoretické poznatky o derivátech jsou doplněny prak‐ tickými příklady účtování derivátových transakcí a použitím důležitých vzorců.  Deriváty  jsou  známé  především  v účetnictví  bank,  ale  stále  více  začínají  tento  fi‐ nanční nástroj používat i podnikatelé. Dříve byly deriváty spojovány s rizikem investo‐ vání, ale dnes už si účetní jednotky uvědomují, jak mohou být tyto derivátové obchody  výhodné. Je důležité však pochopit pojmy, a zásady práce s tímto finančním nástrojem.  Dynamicky se rozvíjející finanční trhy umožňují vznik stále nových a nových nástro‐ jů  finančních  trhů.  Tyto  finanční  instrumenty  se  budou  pořád  vyvíjet,  neboť  uživatelé  chtějí  stále  více  profitovat  z volatility  trhů.  Vzhledem  k těmto  novým  nástrojům  bude 

84   

nutné vytvářet i nové obecné principy účtování derivátů. Bohužel však není vůbec lehké  sjednotit národní a mezinárodní účetní standardy. Pohled na tuto problematiku se znač‐ ně  liší,  proto  dodnes  neexistuje  jednotná  mezinárodní  účetní  praxe  v oblasti  účtování  finančních derivátů.  Snažila jsem se zde ukázat a nalézt vhodná řešení v situacích, se kterými se můžeme  setkávat  v každodenní  podnikatelské  praxi.  Největší  důraz  jsem  kladla  na  maximální  možné vyjasnění a propojení všech aspektů celé této rozsáhlé problematiky. Je zřejmé,  že nebylo možno zachytit všechny účetní případy a problémy s řešením pohledávek. Po‐ kud bychom chtěli ještě více proniknout do problémů, které vznikají v neustále se mění‐ cím právním prostředí, vyžadovalo by to mnohem hlubší rozpracování, a především ně‐ kolik let praxe. Myslím si však, že i přesto je to zajímavá publikace, ve které lze nalézt  spoustu užitečných rad a postupů účtování. 

 

85

86   

POUŽITÁ LITERATURA  [1]

SATO,  Alexej.  Factoring  alternativní  možnost  pro  financování  podnikatelské  čin‐ nosti v zahraničním obchodě. Praha: Ediční oddělení VŠE. 2001.  ISBN 80‐245‐0208‐9. 

[2]

LOUŠA, František. Pohledávky, závazky a finanční účty. Praha: ALBA. 1994.  ISBN 80‐245‐0208‐9. 

[3]

VOZŇÁKOVÁ,  Iveta.  Efektivní  řízení  pohledávek.  Praha:  Grada  Publishing.  2004.  ISBN 80‐247‐0770‐5. 

[4]

BAŘINOVÁ,  D.  VOZŇÁKOVÁ,  I.  Pohledávky  –  vzory  smluv  a  podání.  Praha:  Grada  Publishing. 2001. ISBN 80‐7169‐980‐2. 

[5]

MLČOCH,  J.  Oceňování  podniku:  Ekonomické  aspekty.  Praha:  Linde  1998.  159 s.  ISBN 80‐7201‐145‐6. 

[6]

ŠENKÝŘOVÁ, B. a kol. Bankovnictví II. Učebnice. Grada Publishing. 1998.  ISBN 80‐7169‐663‐3. 

[7]

DVOŘÁK, P. Finanční deriváty. 3. vyd. Praha: VŠE, 1998. 237s. ISBN 80‐7079‐633‐2. 

[8]

JÍLEK,  J.  Finanční  a  komoditní  deriváty.  1.  vyd.  Praha:  Grada  Publishing,  2002.  624 s. ISBN 80‐247‐0342‐4. 

[9]

MÁLEK, J. Opce a futures. Praha: VŠE, 2000. ISBN 80‐245‐0488‐X. 

[10] REJNUŠ,  O.  Základy  teorie  finančních  investic.  Mendelova  zemědělská  a  lesnická  univerzita v Brně. Brno 2005. ISBN 80‐7157‐796‐0.  [11] JAROŠ,  T.  Daň  z příjmu  právnických  osob  v účetnictví  2004/2005  praktický  prů‐ vodce. Grada Publishing. 2005. ISBN 80‐247‐1184‐2.  [12] Strouhal J. Deriváty v účetnictví podnikatelů. CP Books. 2005. ISBN 80‐251‐0754‐X.  [13] Český účetní standard pro podnikatele.  [14] Český účetní standard pro finanční instituce.  [15] Zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový ve znění pozdějších změn a předpisů.  [16] Zákon č.586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších změn a předpisů.  [17] Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví ve znění pozdějších změn a předpisů. 

 

87

[18] Zákon  č.  593/1992  Sb.,  o rezervách  pro  zjištění  základu  daně  z příjmů  ve  znění  pozdějších předpisů.  [19] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů.  [20] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. 

88   

PŘÍLOHY  Seznam příloh  Příloha 1:  Dotazník k vypracování factoringové smlouvy  Příloha 2:  Smlouva o tuzemském factoringu  Příloha 3:  Obchodní podmínky k factoringové smlouvě  Příloha 4:  Směnka  Příloha 5:  Účtová osnova pro podnikatele a účtový rozvrh použitý v této práci  Příloha 6:  Český účetní standard pro podnikatele č. 009 – Deriváty  Příloha 7:  Český účetní standard pro finanční instituce č. 110 – Deriváty 

 

89