Pohled skarifikovaného DALŠÍ TĚLESNÉ MODIFIKACE Podkoţní implantáty Subdermální implantáty

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................. 3 1. CO JSOU TĚLESNÉ MODIFIKACE ............................................................................................. 5 2. TĚLESNÉ MODIFIKACE .............................................................................................................. 7 2.1. Nejstarší nálezy .................................................................................................................. 7 2.2. Funkce a symbolika tělesných modifikací ....................................................................... 10 2.2.1. Funkce rituální .....................................................................................................10 2.2.2. Funkce estetická, dekorativní a erotická..............................................................10 2.2.3. Funkce magicko-náboţenská............................................................................... 11 2.2.4. Funkce léčebně-preventivní................................................................................. 11 2.2.5. Funkce komunikační, identifikační a sociální ..................................................... 11 2.2.6. Funkce statutárně-hierarchická ............................................................................12 2.3. Moderní Primitivové ........................................................................................................ 13 2.4. Tělesní Haktivisté ............................................................................................................. 14 2.4.1. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0 ...................................................................15 3. TETOVÁNÍ.................................................................................................................................... 17 3.1. Druhy tetování .................................................................................................................. 17 3.2. Dávná historie tetování..................................................................................................... 18 3.3. Etnografické tetování ....................................................................................................... 21 3.4. Historie tetované Evropy .................................................................................................. 24 3.5. První renesance ................................................................................................................ 25 3.6. Druhá renesance ............................................................................................................... 28 3.7. Tetovaný svět celebrit ....................................................................................................... 29 3.8. Nejrozšířenější motivy a vzory ........................................................................................ 29 3.9. Tetování a moţná rizika .................................................................................................. 30 3.9.1. Tetování zákonem nedospělých ...........................................................................32 3.9.2. Volba motivu a místa na těle ................................................................................32 3.9.3. Proces tetování a jeho bolestivost........................................................................34 3.9.4. Péče o tetování .....................................................................................................35 4. PIERCING ..................................................................................................................................... 36 4.1. Další piercingové praktiky ............................................................................................... 36 4.2. Dávná historie piercingu .................................................................................................. 38 4.3. Piercing v moderní době .................................................................................................. 39 4.4. Druhy piercingů................................................................................................................ 41 4.4.1. Mikrodermální piercing ......................................................................................41 4.4.2. Surface piercing ...................................................................................................42 4.4.3. Pocketing piercing ...............................................................................................43 4.5. Tvary a materiály piercingových špeků ........................................................................... 43 4.6. Piercing a moţná rizika .................................................................................................... 45 4.6.1. Lékař nebo studio?...............................................................................................45 4.6.2. Nastřelení šperku nebo propíchnutí jehlou? ........................................................46 4.6.3. Průběh aplikace a otázka bolestivosti ..................................................................47 4.6.4. Péče o piercing.....................................................................................................49 5. SKARIFIKACE ............................................................................................................................. 50 5.1. Skarifikace v kmenových společnostech.......................................................................... 50 5.2. Metody skarifikace ........................................................................................................... 51 5.2.1. Branding ..............................................................................................................52 5.2.2. Cutting .................................................................................................................53 5.3. Skarifikace ANO či NE? .................................................................................................. 53 5.3.1. Pohled skarifikátora .............................................................................................54 1

5.3.2. Pohled skarifikovaného ........................................................................................56 6. DALŠÍ TĚLESNÉ MODIFIKACE ............................................................................................... 57 6.1. Podkoţní implantáty ......................................................................................................... 57 6.1.1. Subdermální implantáty.......................................................................................57 6.1.2. Transdermální implantáty ....................................................................................59 6.2. Splitting ............................................................................................................................ 59 7. SUSPENSION ............................................................................................................................... 61 7.1. Rizika při suspension ....................................................................................................... 61 7.2. Typy zavěšování ............................................................................................................... 62 8. MODIFIKACE TĚLA JAKO DISKUTOVANÝ FENOMÉN....................................................... 64 8.1. Zdobení nebo hyzdění? .................................................................................................... 64 8.2. Proč? a O čem? ................................................................................................................. 66 8.3. Vhodné studio = eliminace mnoha problémů .................................................................. 67 8.3.1 Hygiena.................................................................................................................68 8.3.2. Sterilita.................................................................................................................68 8.3.3. Komunikativnost personálu .................................................................................68 8.3.4. „Pooperační péče” ...............................................................................................69 8.4. Nutnost maximální zodpovědnosti k vlastní osobě .......................................................... 70 ZÁVĚR .............................................................................................................................................. 71 RESUMÉ ........................................................................................................................................... 73 ABSTRACT ....................................................................................................................................... 74 SOMMAIRE ...................................................................................................................................... 75 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY .......................................................................................... 77

2

ÚVOD Svoji diplomovou práci jsem se od počátku rozhodl psát formou učebnice pro ţáky střední školy, která by byla schopna seznámit je a blíţe jim přiblíţit problematiku stále populárnějších tělesných modifikací. Toto téma je podle mého názoru zajímavé zpracovat pro studenty středních škol uţ jen z toho důvodu, ţe si jako kaţdá kontroverzní činnost, nese s sebou mnoho předsudků, polopravd, mylných představ a magických tabu, neţ si ve skutečnosti zaslouţí. I snaha o upřesnění a případnou negaci těchto polopravd byla jedou z primárních věcí o které jsem se v rámci své diplomové práce snaţil. Historie tělesných modifikací je stará prakticky jako lidstvo samo a její nejsilnější kořeny se tak pochopitelně nacházejí právě v preliterárních kmenových společnostech. Po stručném vysvětlení samotného pojmu tělesné modifikace a vymezení těch druhů, kterými mám v plánu se zabývat, tak povaţuji za naprosto nezbytné seznámit čtenáře s historickým vývojem tělesných modifikací. Mnoho dnešních motivů má totiţ stále přímou návaznost na příklad na tetování, jeţ vznikala v době starověkých civilizací a přestoţe se samozřejmě liší jak svým technickým provedením, tak účelem za jakým jsou vytvářena, pokusím se dokázat ţe zcela napostrádají například rituální funkce, které jim byly vlastní i v tehdejší době. Mimo tělesých modifikací samotných a jejich vývoje z hlediska dějin, povaţuji za nutné se alespoň okrajově dotknout i problematiky etické a společenské, stejně jako hodlám nastínit s čím je potřeba počítat před samotným

procesem

podstoupení

především

nevratných

tělesných

modifikací. Nebudu se zabývat přímo odorným lékařským hlediskem, ale určitě mám v plánu naznačit, kam můţe vést zanedbání hygienických podmínek případně pozákrokové péče. Vzhledem k faktu, ţe k problematice tělesných modifikací se váţe jen velmi malé mnoţství odborných publikací, jeţ by se mohly stát zdrojem mé práce, spolehl jsem se při sestavování své diplomové práce spíše na prameny jiného druhu, a sice na webové stránky praţského body tuningového studia Hell.cz, jeţ je prakticky jediným studiem zabývajícím se podrobně 3

netradičními úpravami lidského těla. Současně byly základním stavebním pilířem práce také konzultace s tamějšími pracovníky a diskuze s lidmi, jeţ tělesné modifikace podstoupili doslova na vlastní kůţi. Hlavním záměrem mé práce by pak mělo být seznámení studentů středních škol s touto problematikou a umoţnení nahlíţet na tento fenomén racionálním pohledem nezatíţeným předsudky, ale ani laciným pozlátkem zakázaného ovoce.

4

1. CO JSOU TĚLESNÉ MODIFIKACE Dříve, neţ se vůbec budeme moci podrobněji zabývat problematikou tělesných modifikací, je potřeba si definovat, co se pod tímto poměrně komplikovaným pojmem vlastně skrývá. Pod souslovím tělesné modifikace1 tedy rozumíme nejrůznější větvení tělesných úprav, od dočasných po trvalé aţ nezvratné, které jedinci podstupují z nejrůznějších důvodů, nejčastěji pak estetických nebo rituálních. Co mají ovšem všechny modifikace společné je to, ţe se jedná o dobrovolné úpravy lidského těla. Většina tělesných modifikací není prováděna za účelem zlepšení pacientova zdravotního stavu, čili se zpravidla nejedná o lékařské zákroky, byť se od nich na první pohled nemusí příliš lišit. Tento fakt bude nejsnadnější demonstrovat na jednoduchém příkladu: V případě operace vzniká na pacientově těle jizva, jeţ pratkticky nezvratně mění reliéf pokoţky. Od tělesné modifikace nazývající se skarifikace (tedy úmyslné vytváření jizev na kůţi v podobě nejrůznějších obrazců) se však tato pooperační jizva liší nejen tím, ţe není záměrná a vzniká pouze jako vedlejší produkt provedeného zákroku, ale také svojí prakticky nulovou estetickou hodnotou. Přesto by bylo velmi

nepřesné a v podstatě lţivé tvrdit, ţe tělesné modifikace jsou

záleţitostí stojící zcela mimo oblast lékařství, neboť je známo mnoho případů, kdy bolest přítomná při procesu modifikace napomohla jedinci výrazně zlepšit jeho psychický stav. Vyloučili jsme tedy ze skupiny tělesných modifikací ty praktiky, jeţ jsou prokazatelně nutné nebo minimálně výrazně doporučené pro zlepšení zdravotního stavu jedince (například oční operace, vrtání zubního kazu, operace kloubů atp.). Vraťme se tedy zpět na začátek, a sice ke slovu dobrovolné. Osobně povaţuji za nutné v případě našeho zkoumání vyřadit ze skupiny tělesných modifikací praktiky prováděné nedobrovolně, jako je například ţenská obřízka, jeţ je součástí tradičního rituálu v některých afrických

zemích

a

většinou

je

provázena

vleklými

zdravotními

komplikacemi obřezaných dívek a traumatickým záţitkem, jenţ je provází aţ 1

z anglického body modifications 5

do konce ţivota. Nevyřazuji ovšem primárně ţenskou obřízku jako takovou, ale jakoukoliv tělesnou úpravu prováděnou nedobrovolně. I doposud takto zúţený okruh je ovšem stále velmi široký. Pod úpravou lidského těla se totiţ skrývá celá škála úkonů, a to od těch nejběţnějších a dočasných, jako je líčení, úprava vlasů, nehtů či vousů, přes piercingy aţ po trvalé modifikace, jimiţ jsou tetování, skarifikace, implantáty a amputace, ale kupříkladu i stále populárnější úkony plastické chirurgie. V konečné fázi definování toho, co budeme nadále vnímat jako součást okruhu tělesných modifikací, kterými se budeme podrobněji zabývat, bude však nyní potřeba vyřadit kaţdodenní praktiky, jimiţ jsou právě zmiňované úpravy vlasů, vousů a podobně, ale také plastickou chirurgii. Ta, byť je sama o sobě velmi zajímavým fenoménem a bezpochyb by stálo za to se zamyslet, proč je většinovou společností vnímána daleko lépe neţ například tetování, jeţ je podstatně menším zásahem do lidského těla, stojí přeci jenom na opačném břehu téţe řeky. Ať uţ z hlediska sociálního zařazení jedinců, kteří tyto zákroky podstupují, tak těch, kteří je vykonávají. Největší rozdíl ale pramení v přístupu, účelu a samotném vytváření této a níţe popsaných modifikací. Upřímně doufám, ţe při podrobném rozebírání námi vybraných tělesných modifikací bude čím dál tím více jasné, proč je celá oblast plastické chirurgie z hlediska našeho zkoumání nevhodná. Mezi modifikace, kterými se tedy budeme níţe zabývat patří tedy: piercing, tetování, skarifikace, podkožní implantáty, splitting, suspension a play piercing.

6

2. TĚLESNÉ MODIFIKACE

2.1.

Nejstarší nálezy

Zdobení těla metodou tetování se řadí mezi nejstarší formy umění vůbec, coţ dokazují i archeologické výzkumy. Z období pravěku, přesněji z období čtrnácti tisíc let před naším letopočtem, se totiţ nalezly lebky a kosti tehdejších lidí se zářezy, jeţ pravděpodobně odkazují na hloubkové rituální jizvení, které bylo pravděpodobně doprovázeno tetováním. Na podobně staré či ještě starší etapy lidských dějin poukazují úvahy spekulativního rázu: “Na tetování ukazují některé ţenské sošky (“venuše”), ale bezpečně je nemůţeme doloţiti; můţe tu totiţ jíti i o malování.” Ono prvotní tetování sice kvůli omezené trvanlivosti lidské pokoţky zůstane tajemstvím jednou provţdy, nicméně ode dne, kdy němečtí turisté Erika a Helmut Simonovi nalezli v Ötzském údolí v rakouských Alpách zmrzlou mrtvolu pravěkého muţe, máme jasno o nejstarším prokazatelném nálezu tatuáţe – jejím nositelem je Ötzi, 5100 aţ 5350 let starý „Ledový muţ“, jehoţ v horách pravděpodobně zastihla silná bouře.2 Přestoţe se vědci původně domnívali, ţe obrazové útvary na těle mumie jsou známky popálenin a bičování, pozdější laboratorní rozbory vzorků kůţe prokázaly, ţe se jedná o tetování, pravděpodobně vytvořená záměrně a s terapeutickým účelem. Není velkým překvapením, ţe další nálezy jeţ poukázaly na oblibu tetování a skarifikace, pocházejí z civilizace starověkého Egypta. Tamější kultura vyšších vrstev kladla velký důraz na modifikace a zdobení těla vůbec, na jehoţ vizuální stránku mělo pochopitelně vliv také postavení jednotlivce ve společnosti. Archeologické objevy egyptských mumií a uměleckých předmětů přinesly široké spektrum informací o tehdejších způsobech zdobení těla, jimiţ bylo líčení, barvení hennou, zdobení těla šperky, skarifikací, tetováním a dokonce také obřízka. Ta byla pravděpodobně praktikována u chlapců kolem desátého roku ţivota, a to pouze u těch, kteří byli vybráni jako budoucí kněţí. Ostatně příprava na kněze zahrnovala kromě obřízky i mnoho 2 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 61 s. ISBN 80-7106-780-6. 7

dalších nezbytných rituálů, jako opakované holení ochlupení po celém těle, rituální očistu a přísný kodex v odívání. Egypťané, jak je všeobecně známo, investovali mnoho času, energie a peněz do úpravy vlasů a do líčení. U ţen bylo běţné nejen barvení vlasů hennou, coţ je způsob velmi populární i v dnešní době, ale oblíbené byly téţ paruky a vlasové ozdoby v podobě ţivých květů, stuh a šperků. Netřeba dodávat, ţe zdobení jako takové bylo výlučně záleţitostí vyšších sociálních vrstev. Sluhové a otroci byli naproti tomu nuceni nosit vlasy sepnuté v týle. Běţnou praktikou bylo také „zdobení“ otroků pomocí brandingu. Jednoduše řečeno jim byl vypalován cejch určující jejich sociální statut a současně svým symbolem odkazující k majiteli, jemuţ byli nuceni slouţit. Jelikoţ dosud nebyly objeveny ţádné mumie muţů vykazující známky tetování,

přestoţe

jejich

výjevy

můţeme

pozorovat

na

dobových

vyobrazeních, předpokládá se, ţe tetování v Egyptě bylo zřejmě výlučně ţenskou záleţitostí. Současně mělo pravděpodobně pouze dekorativní význam, ačkoliv se pochopitelně nedá s jistotou vyloučit jistý rituální aspekt. Nejstarší nalezená egyptská mumie pochází zhruba z doby dvou tisíc let před naším letopočtem a jedná se o ţenu jménem Amunet, jeţ ţila jako kněţka bohyně Hathor. Na těle dámy patřící nejspíš do královského harému Mentuhotepa II. z Théb (Vésetu) bylo tetování dobře viditelné. Mrtvou ţenu, jeţ za svého pozemského ţivota uchvacovala dozajista nevšední krásou, zdobily kromě šperků, náramků a prstenů podélné čáry na rukou i stehnech. Amunet, uloţená v muzeu v Káhiře, měla vytetován rovněţ eliptický útvar z teček na podbřišku, o němţ odborník na staroegyptskou tatuáţ Robert S. Bianchi prohlásil, ţe mělo kdysi „nepochybně smyslný podtón“.3 Oblast ţenského podbřišku pak nebyla zdobena pouze tetováním, ale archeologické nálezy dokazují i tradici zdobení pomocí skarifikace. V období egyptské Nové říše bylo tetování pravděpodobně velmi populární, svůj největší rozmach zaznamenalo za doby vlády faraona Achnatona a za úkol mělo přavděpodobně připodobnit panovníky a sociálně nejvýše postavené jedince bohům, kteří byli podle Egypťanů také tetováni. V pozdější době však tělesné modifikace obecně ztrácejí na své popularitě. Pravděpodobně byly vnímány jiţ pouze jako znaky barbarských tradic a 3 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 63-64 s. ISBN 80-7106-780-6. 8

zůstávají tak záleţitostí pouze sluhů, dělníků a otroků, jimţ je do kůţe tetováno, leptáno nebo vypalováno panovníkovo jméno. Přestoţe neexistují přímé důkazy o tělesných modifikacích mimo území Egypta, nelze předpokládat, ţe toto zdobení praktikované stejnými nebo podobnými způsoby neprobíhalo. Důvodem proč nemáme k dispozici jiné archeologické nálezy z této doby, je totiţ s největší pravděpodobností pouhá zaostalost ostatních národů v oblasti medicíny a mumifikace mrtvých, za starověkým Egyptem. Velmi pravděpodobná se zdá být také teorie, ţe tetování se rozšiřovalo jako kulturní fenomén díky obchodním stykům jednotlivých starověkých národů a říší. Důkazy o praktikování tetování v pozdější době, byly nalezeny i v Núbii a Libyi, ale také v daleko vzdálenějších oblastech, a sice v horách na Sibiři poblíţ mongolských hranic. Přesný název nálezové oblasti je údolí Usť Ulagan, ale běţně se hovoří o „pazyryckých hrobkách nebo pohřbech“, pocházejících z doby 400 let př. n. l. Ledové hrobky v nehostinném, přesto nádherném koutě světa vydaly zmrzlé, mumifikované pozůstatky potetovaných jezdců a pastevců z doby ţelezné i s jejich koňmi a bohatými obětinami (...) V pohřební komoře ověšené plstěnými závěsy leţela v rakvi nabalzamovaná těla muţe a ţeny. Rakev byla vydlabaná z modřínového kmene a zdobená siluetami vysoké zvěře vyřezanými z kůţe. Muţovy paţe a část nohy pokrývalo fantastické tetování zobrazující skutečná i bájná zvířata včetně gryfů, beranů, ptáků, hadů a jelenů.4 Ve stejné oblasti, ovšem o kus dál, na hranicích s Čínou, byly nalezeny další hroby obsahující zmrzlá těla ozdobená tetováním. Jedním z nich je nepochybně vysoce postavená ţena tetovaná velmi podobnými zvířecími motivy jako v předchozím případě. Druhým nálezem je pak asi 2500 let stará mumie válečníka, jeţ má na rameni vytetovaný obraz jelena. Zvěrný styl tetování byl v této oblasti zřejmě velmi populárním a bezpochyby měl kromě funkce estetické i funkci magickou nebo mystickou.

4 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 67-68 s. ISBN 80-7106-780-6. 9

2.2.

Funkce a symbolika tělesných modifikací

Nikdo se zřejmě nemůţe domnívat, ţe tělesné modifikace jsou výlučně záleţitostí estetickou a ţe vznikaly pouze za dekorativním účelem. Pravdou je, ţe funkcí a symbolik tělesných modifikací je nespočet a jejich detailní zkoumání by vydalo na poměrně obsáhlou antropologickou studii. My se proto omezíme pouţe na funkce nejzákladnější.

2.2.1. Funkce rituální U pravěkých, starověkých a kmenových společností byly tělesné modifikace ve většině případů spojeny s přechodovým rituálem. Jejich principem byla iniciace jedince z jedné fáze jeho ţivota do fáze druhé. Mohlo se jednat například o proměnu chlapce v muţe nebo dívky v ţenu / matku / manţelku. Důleţitou součástí těchto modifikací byl právě rituál se všemi jeho atributy, jako je obřadné tradiční provedení, nejrůznější úkony a omezení předcházející, ale i následující po samotném obřadu, a mnohdy bolest způsobená právě trvalou tělesnou modifikací jedince.

2.2.2. Funkce estetická, dekorativní a erotická Přestoţe tělesné modifikace nejsou prováděny výlučně za účelem zkrášlení těla, patří jejich dekorativní funkce samozřejmě mezi dominantní. Nositelem silné erotické funkce bylo například typické obličejové tetování moko u Maorských kmenů, jeţ zvyšovalo přitaţlivost muţů u ţen a netetovaná ţena byla povaţována za ohyzdnou. Ostatně i v dnešní době je mnoho tetování, piercingů a jiných modifikaci tvořeno za účelem podtrhnutí přirozené krásy vlastního těla. Za silně erotické se častokrát také povaţuje tetování v oblasti ledvin, vykukující například z lemu kalhot dnešních mladých ţen, které dále pokračuje za oděv své nositelky a jednoduše tak podněcuje pozorovatelovu fantazii. Svůj vliv na erotickou a sexuální stránku má i piercing v genitáliích nebo dutině ústní.

10

2.2.3. Funkce magicko-náboženská Tradice obětí bohům a nejrůznější úkony prováděné za účelem odehnání zlých duchů jsou u lidstva patrné od nepaměti. Není proto divu, ţe také tělesné modifikace jsou nositeli této magicko-náboţenské funkce. Tetování a skarifikace, jejich umístění na těle a tvar ornamentů měly u preliterárních společností často zastupovat nadpřirozený prvek a ochraňovat nositele proti nejrůznějším nástrahám duchovního, mystického či posmrtného světa.

2.2.4. Funkce léčebně-preventivní Tato funkce patří zřejmě k nejstarším. Ostatně u jiţ zmiňovaného nejstaršího nálezu tetovaného člověka, u Ötziho, najdeme tetování právě v oblasti kolem kloubů a významných akupunkturních míst. Lze předpokládat, ţe tetování bylo primárně pouţíváno za účelem léčby jedince a ţe jeho dekorativní funkce začala dominovat aţ v pozdější době. Léčebná funkce tělesných modifikací spočívala na principu stimulace akupunkturních bodů a jejich dalšího působení na organismus jedince a častokrát byla u preliterárních a kmenových společností kombinována také s funkcí magickonáboţenskou.

2.2.5. Funkce komunikační, identifikační a sociální Stejně jako v dobách minulých, jsou i dnes tělesné modifikace znaky a zástupnými prvky nositelových postojů a/nebo jeho příslušnosti k určité komunitě. Kaţdý primitivní kmen měl své specifické zdobení těla, odlišné ornamenty a umístění na těle, jimiţ se vymezoval proti kmenům ostatním. Současně také příslušník kmene pomocí těchto ornamentů sděloval své sociální postavení, zda je ţenatý či svobodný, jak je majetný nebo jak dobrý je válečník. Tělesné modifikace byly oblíbeným způsobem identifikace otroků ve starověkém Řecku a Římě, cejchování prostitutek a zlodějů ve středověku a číslování Ţidů v koncentračních táborech za druhé světové války.

11

V moderní době se zpravidla vyuţívá tetování konkrétních motivů jako komunikace postojů a příslušnosti k názorově spřízněné komunitě. Tetování odlišující jedince od (cizí) většiny a dávající mu shodu s myšlenkově či jinak spřízněnou (vlastní) skupinou, se dodnes udrţelo jako odznak fotbalových, pouličních nebo motorkářských gangů. V USA je oblíbeno tetované “1%” jako certifikát drsných majitelů motorek, neboť Americká motorová asociace (AMA) tvrdila, ţe problémová je jen setina jezdců. Shodné symboly si nechávají vyznačit členové jednotlivých odnoţí skinheads. Specifické kérky vyţadují ruská či japonská mafie. (...) Dalšími dobře známými majitel takového “skupinového” tetování jsou příslušníci elitních vojenských útvarů, kteří se pyšní vytetovanými insigniemi svých jednotek.5

2.2.6. Funkce statutárně-hierarchická V primitivních nebo také tajných společnostech slouţily tělesné modifikace mimo jiné k tomu, aby bylo moţné určit nositelovo postavení v oné společnosti. Například u tetovaných kmenů v Polynésii pak platilo, ţe čím sloţitější a rozsáhlejší bylo jedincovo tetování, tím byl váţenějším a výše postaveným. Jiné kmeny pak například povolovaly skarifikaci jen těm bojovníkům, kteří v souboji zabili svého kmenového soka. Tato poněkud děsivá podmínka modifikace bohuţel v některých komunitách přeţila aţ do dnešní doby. Před deseti lety, tedy v roce 1995, bylo mezi vojáky elitní americké 82. výsadkové divize ve Fort Braggu nařízeno vyšetřování poté, co jeden z bílých vojáků byl obviněn z vraţdy černošského páru, aby si zaslouţil vytetovat na čelo černou pavučinu - znamení mezi divizními skinheady, ţe zavraţdil černocha. (...) Obzvlášť primitivní a dehonestující formou tetování je hlavně mezi motorkáři v USA rozšířená tzv. vlastnická značka. Milenky gangu mívají nad hýţděmi vytetovaná slova “Property of [jméno klubu]”, čímţ se stávají společným majetkem celé komunity. Takový “status” si musejí většinou vyslouţit pohlavním stykem se všemi členy gangu nebo přímo skupinovým sexem.6 5 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 55s. ISBN 80-7106-780-6. 6 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 63-64 s. ISBN 80-7106-780-6. 12

2.3.

Moderní Primitivové

Termín moderní primitivismus pouţil poprvé roku 1967 muţ známý pod přezdívkou Fakir Musafar, bývalý reklamní pracovník z Jiţní Dakoty. Tímto pojmem definoval „nekmenovou osobu, která reaguje na prvotní nutkání a provádí něco se svým tělem“. Jako ono „něco“ mínil rituální tělesné modifikace (branding, piercing, skarifikaci nebo tetování), které se mělo stát drastickým prostředkem v duchovní transformaci a základem pro větší spirituální citlivost.7 Ideální moderní primitovové podle Musafara cítí velmi úzké spojení (aţ jakousi podvědomou „zkušenost z minulého ţivota“) s rituálními obřady, praktikovanými domorodými kmeny. Moderní primitivové obecně hledají v tělesných modifikacích duchovní stránku. Smysl tělesných modifikací v případě idey moderního primitivismu neleţí v jejich estetickém působení nebo tendenci začlenit se do konkrétní subkultury. Tělesné modifikace jsou v tomto případě orientovány pouze a výlučně na sebe samotné. To, co jim tedy dává smysl samo o sobě, je právě proţitek vlastní tělesnosti při jejich průběhu. Oblíbenými motivy v tetování jsou v rámci tohoto hnutí především rozsáhlé černé neo-tribaly kopírující kontury těla a odkazující na původní kmenová tetování. Ostatně tělesné modifikace celkově v tomto případě vycházejí z kmenových tradic a zahrnují disky v ušních boltcích, nosní septa a labrety, častokrát roztaţené na velikosti odpovídající tehdejší konvenci. V osmdesátých letech pouţili pojem moderní primitivové V. Vale a A. Juno jako název a současně hlavní orientační bod pro knihu, jeţ vyšla na podzim roku 1989. Tato antropologická publikace obsahuje informace, rozhovory a fotografie v souvislosti

zabývající právě

se

tématem

s původními

moderních kmenovými

tělesných praktikami

modifikací a

rituály

souvisejícími s tetováním, piercingem, skarifikací a podobně. Nejzásadnější ideou je potom nahlíţení tohoto fenoménu z hlediska bezprostředního proţitku vnímaného prostřednictvím vlastního těla. 7 PainArt [online]. 17.06.2009 [cit. 2010-05-06]. HELL PARTY 2008 : Babička by se chvílemi i bála. Dostupné z WWW: . 13

Sám Fakir Musafar pak svoji ideu definuje takto: Náboţenství a rituály jiných kultur nejsou více neţ pramenem mé inspirace. Musíte rozumět tomu, ţe moje vlastní definice a moje osobní myšlenka je o rituálech a o bolesti. Tyto dvě věci jsou pro mě důleţité. Rituál, to je část aktu, něco jako hra. Začíná to piercingem a končí to osvobozením těla. To, co se děje mezitím je rozdílné a spontánní. Lidé, kteří do toho jdou hledají extázi. Jdou tam proto, aby zkombinovali tělo, ducha a cítí, ţe utíkají. Není to moc rozdílné od praktik v Africe nebo v Jiţním Pacifiku. Také někdy pouţívají substanci /hmotu/. Znovu otevírají to, co uţ existuje. Fakir nepřinesl nic nového, pouze přetlumočil to, co uţ existovalo. Lidé chtějí skutky. Pravda je ta, ţe oni to nedělali, protoţe jim tomu bránila jejich ţidovsko – křesťanská morálka .8

2.4.

Tělesní Haktivisté

Fakir Musafar byl tedy první, kdo dal tělesným modifikacím smysl, aniţ by musely být součástí jakékoliv subkultury nebo stylu. Jistým způsobem moderní primitivsmus zasáhnul kaţdého, kdo tělesným modifikacím propadnul v míře, která je víc neţ obvyklá. Nemusel tak učinit bezprostředně. V Čechách tento přístup výslovně téměř nikdo nezná, nicméně na jistou dobu se stal pro body modification tak charakteristický, ţe byl pro lidi, kteří modifikace vnímali jako něco pro ně ze své podstaty důleţitého, jistým přirozeným směrem, kterým orientovali jejich chápání. Situace se ovšem časem změnila a bylo potřeba, aby byla vybudována jistá opozice k tomu přístupu k body modification, který vycházel především ze setkání s proţitky primitivních kmenů. Tak vzniknul tzv. „body hacktivism“, tělesný haktivismus nebo prostě jen haktivismus.9 Samotný název odkazuje na schopnost jedinců ţijících výlučně v moderní době, tedy na tzv. hackery. Pojmem hacker je označován počítačový expert, programátor, který má absolutní znalost nějakého počítačového programu nebo systému a dokáţe jej tak nejen maximálně vyuţívat, ale téţ upravit pro

8 BODYART [online]. 2008 [cit. 2010-05-06]. Father of the Modern Primitives movement. Dostupné z WWW: . 9 SHE-MON, . PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: . 14

svoji vlastní potřebu. Tělesný haktivista pak neupravuje pro svoji vlastní potřebu program, nýbrţ vlastní tělo. Jiţ na první pohled je jasné, ţe právě haktivismus s myšlenkou modifikovat tělo stejně jednoduše jako stroj je naprostým opakem idey moderního primitivismu. Tělesný haktivismus se zrodil v roce 2004 s Manifestem haktivismu, který zformuloval esejista, fotograf, modifikátor, piercer a především skarifikátor Lukas Zpira. Ten sice sám jako piercer a skarifikátor ideu haktivismu jako myšlenky rozšiřovat moţnosti těla naplnil pouze z hlediska estetického a módního, ovšem jeho hlavní přínos je právě v impulsu v podobě manifestu, vedoucímu k novému způsobu uvaţování o tělesných modifikacích. K tomu má blízko nejen v současnosti aktuální tzv. bio-art, ale i mnohé fyzické úvahy a problémy spojené se situací člověka v 21. století. V tomto smyslu je haktivismus schopen stát se skutečnou alternativou moderního primitivismu, který přece jenom působí tváří v tvář digitálnímu věku čím dál víc archaicky.10

2.4.1. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0 Termín body hacktivism se zrodil na úsvitu 21. století z popudu Ryoichi Madea, aby tak uspokojil potřebu vymezit hnutí umělců, badatelů a myslitelů kolem mutací uţívajících body modification jakoţto media. V opozici k moderním primitivům vycházejícím z antropologie primitivních kmenů, tito umělci praktikují, uvaţují nad a/nebo vymýšlejí nové tělesné modifikace ovlivněni manga kulturou, komiksy a science fiction filmy a literaturou. Díky neutuchajícímu zájmu o technologicko-lékařské objevy definujeme tyto ze své podstaty experimentální praktiky jako „Body Hacking“, abychom tak vyjádřili snahu těchto umělců, badatelů a/nebo myslitelů přesáhnout biologické hranice. Pojmy „body hackitvist“ a „body hacktivism“ označují téţ potřebu jednat, vzít náš osud do vlastních rukou a trvalé úsilí o přetvoření nás samotných.

10 SHE-MON, . PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: . 15

„Body hacktivism“ si také pokládá otázku svobody volby ve věci stále se zvyšujícího počtu moţností transformace, kterým lidstvo čelí. Přehodnocuje představu o poměru osobních a veřejných zájmů v této věci. „Body hacktivisté“ nemohou neţ vyvracet platnost jakéhokoli patentu, licence či autorského práva ve vztahu k tělu a jeho transformaci. „Body hacktivism“ nezahrnuje potřebu být modifikován. Ne všichni modifikovaní jsou „body hacktivisté“. De facto, mnoho umělců, badatelů a filosofů působí jako body hacktivisté, aniţ by se k haktivismu hlásilo. Body hacktivismus netvoří skupinu. Měl by být vnímán jako stav mysli, filozofie, jeţ je kaţdému volně k dispozici11

11 ZPIRA, Lukas. PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: . 16

3. TETOVÁNÍ Tetování je zdobení primárně lidského těla metodou vpichování speciálních barev do vrchní vrstvy kůţe za pomoci ostrých, dutých jehel. V odborné terminologii hovoříme o tzv. mikro-pigmentové implantaci. Samotný termín tetování vznikl s největší pravděpodobností z původního tahitského slova tatau, jeţ znamenalo označovat. Z řeči původních ostrovních kmenů se pak toto označení rozšířilo do hlavních světových jazyků pod různými variacemi, jeţ si jsou však velmi podobné. Zásluhy je pak nutné připsat cestovateli Jamesi Cookovi, který se s tímto domorodým pojmem seznámil někdy v polovině osmnáctého století.

3.1.

Druhy tetování

Pod pojmem tetování je nejčastěji rozuměna ta metoda, která je téţ označována termíny jako permanentní, stálé nebo klasické tetování. V tomto případě jde o aplikaci barvy do kůţe za pomoci nejrůznějších metod – od nejstaršího vklepávání aţ po moderní aplikaci prostřednictvím elektrického tetovacího strojku. Takto provedené tetování nikdy zcela nezmizí, můţe časem lehce vyblednout, ale jeho plné odstranění je moţné pouze za opakovaného pouţití laseru. Tato metoda odstranění je však velmi nákladná, mnohonásobně bolestivější neţ vytvoření samotného tetování a častokrát tetování sice z kůţe odstraní, avšak zanechá po sobě neestetické jizvy. Zdánlivou alternativou se můţe zdát tzv. dočasné tetování, pod kterým se rozumí tetování barvami určenými pro permanentní make-up. Problém těchto barev je ten, ţe zatímco z obličeje po pár letech skutečně zcela zmizí, na jiných částech těla pouze vyblednou a ztratí obrysy. Na vině je jiná struktura kůţe a odlišná schopnost její regenerace. Zatímco obličej je neustále vystavován slunečnímu záření a barva tak má šanci postupně vyblednout a zmizet úplně, jinde na těle je to téměř nemoţné. Jediným řešením, jak odstranit tuto po čase rozpitou a modrou skvrnu, je překrýt ji klasickým tetováním (které musí být samozřejmě alespoň o 20% větší) nebo odstranit

17

laserem. Mnoho tetovacích studií tak “dočasné” tetování nenabízí, neboť do důsledku vlastně nic jako dočasné tetování neexistuje. Co je však díky technologickému pokroku moţné, je udělat tetování speciální tetovací barvou, která je snáze odstranitelná laserem. K odstranění menšího motivu tetovaného běţnou tetovací barvou je třeba deset, ale třeba i dvacet laserových seancí, coţ se výrazně prodraţí (10, ale klidně i 30 tisíc) a výsledek nemusí být stoprocentní. Tetování udělané touto barvou se rozloţí a zmizí jiţ po druhém, maximálně třetím laserování.12 Další variantou, pokud jedinec touţí po neviditelném tetování, můţe být UV tetování čili tetování speciálním inkoustem, který je viditelný pouze ve tmě nebo pod ultrafialovým zářením. Narozdíl od klasických tetovacích barev, které jsou víceméně přírodního charakteru, je UV inkoust vyroben čistě chemicky, tudíţ je zde vyšší riziko alergií. Celkově je aplikace vhodnější spíše jako doplněk klasického tetování neţ jako tatuáţ pouze UV inkoustem, neboť i toto zpočátku neviditelné tetování můţe časem vystoupnout na povrch jako světlejší nebo naopak tmavší pigment a jednoduše se tak stát viditelným i na denním světle. Tetování Hennou (tzv. Mehndi) není tetováním v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o body-painting, tedy pouze kreslení na kůţi pastou získanou z usušených a rozdrcených listů Henny. Henna je rostlina keřovitého charakteru dorůstající do výšky jednoho aţ dvou metrů. Zatímco šťáva z jejích květů se vyuţívá v kosmetickém průmyslu k výrobě nejrůznějších přípravků, z jejích listů se uţ od starověkého Egypta získávalo barvivo slouţící k tónování vlasů nebo právě k malování ornamentů po těle. Ačkoliv výhody zdobení Hennou jsou zcela zřejmé - kresba vydrţí na kůţi pouze několik dní, jak uţ bylo zmíněno, nejedná se o tetování v pravém slova smyslu. Současně je Henna také poměrně silným alergenem a s její aplikací je častokrát spojeno objevení se vyráţky, ekzému nebo zarudnutí a silné pálení pokoţky.

3.2.

Dávná historie tetování

12 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-05]. Nejčastější dotazy o tetování. Dostupné z WWW: 18

Historie tetování jde ruku v ruce s historií tělesných modifikací obecně. Dalo by se také předpokládat, ţe první tetování byla praktikována jiţ v pravěkých dobách. Mnoho učenců věří, ţe tetování nalezneme ve znameních předvedených na kamenných rytinách, sochách, malbách a jiných zobrazeních lidského těla vytvořených mnohými pravěkými civilizacemi v celosvětovém měřítku. Ale bez konkrétního důkazu zachovaného tetování si nemůţeme být jisti, zdali tyto stopy reprezentují malbu těla, malé řezné rány, nebo jednoduše uměleckou zvůli.13 Důkazem o nejstarším tetovaném předkovi bylo tak aţ nalezení jiţ zmiňovaného Ötziho - ledového muţe v Alpách. Ötziho stáří v době úmrtí bylo odhadováno na čtyřicet pět let a byl majitelem padesáti sedmi zachovaných tetování. Rozvrţení těchto tetování a skutečnost, ţe se nejednalo o konkrétní vyobrazení tvorů nebo předmětů, ale pouze o linky, vědce naváděla k teorii, ţe funkce Ötziho tetování nebyla estetická, nýbrţ léčitelská. Pozdější výzkum také odhalil skutečnost, ţe kaţdé z těchto tetování bylo umístěno právě na těch kloubech, které byly poškozeny artritidou a jejich účelem tak bylo pravděpodobně mírnění bolestí postiţeného. Dalšími z nejstarších důkazů o praktikování tetování jsou mumie ze starého Egypta a zmrzlá těla z Pazyryku na východní Sibiři. Tetování bylo praktikováno i ve starém Řecku a Římě, i kdyţ zde bylo téměř výlučně vyuţíváno jako způsob značení otroků a bylo povaţováno za znak barbarství. Tetování muselo být zřejmě praktikováno i na Středním východě - jestliţe ne, proč by se v Koránu objevil jeho speciální zákaz. Konkrétně ve Svaté knize muslimů a v Mojţíšově kodexu Ţidů. Většina kmenů z doby ţelezné, které ţily v Evropě - jako Iberové, Britové, Galové, Gótové, Teutonové, Pictové a Skotové - byla tetována. Herod z Antiochu ve třetím století našeho letopočtu popsal Brity takto: “... na svá těla vyrývají barevné obrázky a na ty jsou hrdí ...” Podle sv. Isidora ze Sevilly: “Slovo Skot v jejich jazyce znamená malované tělo. Jejich těla jsou pokryty různými nákresy, které byly vpichovány ţeleznými jehlami naplněnými inkoustem. Pictové odvozují své

13 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 10 s. ISBN 80-7234-028-X. 19

jméno od absurdních stop vytvořených na jejich tělech řemeslníky píchnutím špendlíků a šťávou extrahovanou z místních trav.”14 Ve třetím století našeho letopočtu, v souvislosti s šířením křesťanství, vyhlásil císař Konstantin přísný zákaz tetování po celé Svaté říši římské a prohlásil tetování za znak necivilizovanosti, barbarství a pohanství. Navzdory všem zákazům a odmítavým tendencím přeţívalo tetování v mnoha oblastech Země a tato metoda zdobení těla si našla své příznivce v kaţdé době. Ostatně touze člověka vlastnit něco co mu nemůţe být odebráno lze vděčit za to, ţe si metoda tetování našla cestu jak přeţít několik staletí aţ do současnosti.

14 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 13s. ISBN 80-7234-028-X. 20

3.3.

Etnografické tetování

Rájem na zemi a kolébkou nejrůznějších motivů a symbolik tetování byly primitivní kmeny na území dnešní Polynésie.

Polynésie znamená

Mnohoostroví. Celý tento prostor vytváří pomyslný trojúhelník s vrcholy v podobě Havajských ostrovů (sever), Nového Zélandu (jih) a Velikonočního ostrova (východ). (...) Všichni Polynésané se tetovali. Rozsah tetování se měnil podle souostroví, a nejvyšší dokonalosti dosáhlo toto zvláštní umění na Markézách. Markézané se tetovali doslova od hlavy k patě a trvalo i třicet let, neţ byl tetovaný vzor hotov. I Maorové vynikali v tetování; náčelníci měli tváře pokryté mimořádně sloţitými obrazci. Ţenám tetovali jen horní ret a bradu.15 Z předchozího odstavce je patrné, ţe tetování jako fenomén dosáhlo na území Polynésie svého uměleckého vrcholu. U primitivních kmenů mělo nejen dekorativní funkci, ale bylo čímsi víc, nositelem významu, který přesahoval obyčejný svět a tetování se tak stávalo mimo jiné i spojovacím kanálem mezi nositelem a bohy. Vytváření tetování bylo výlučně záleţitostí tetovacích mistrů a bylo povaţováno za svaté řemeslo. Tetování pak také nebylo záleţitostí všední a kaţdodenní, ale zpravidla bylo spojeno s iniciačním (přechodovým) obřadem jedince nebo s konkrétním náboţenským obřadem. Samotný proces tetování byl doprovázen přísnými pravidly a omezeními. Pouţitou technikou pak bylo poklepávíní paličkou na ostrý kostěný hřebínek přiloţený na kůţi. Do vzniklých ran se pak vtírala barva z získaná ryze přírodních materiálů, jakými byly nejrůznější plody a oleje. Maorové, jeţ byli v tomto období (cca. před dvěma tisíci lety) mistry v tetování, praktikovali především jeho dva rozdílné typy: na jedné straně se jednalo o celoplošné stejnoměrné tetování, druhým typem pak bylo tzv. moko, tedy obličejové tetování, které poskytovalo maskování v době válek a mělo za úkol dávat válečníkovi sebejistotu a současně nahánět strach nepříteli. Taktéţ mělo moko silnou funkci erotickou a zvyšovalo nositelovu přitaţlivost 15 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 75s. ISBN 80-7106-780-6 21

u opačného pohlaví. Hlavním motivem moko byly spirály, jeţ dokazovaly nositelovu urozenost. Symbolický význam umístění obličejového tetování byl následující: vrchol čela znamenal hodnost, levá a pravá strana nad obočím pozici, levé a pravé znaky pod očima vyjadřovaly genealogii, obě lícní strany k uším značily manţelství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, místo pod ušima slouţilo k vyjádření zaměstnání, oblast brady pak moc a sílu a části vedoucí ke krku naznačovaly sociální postavení při narození.16 U ţen bylo moko tetováno na oblast brady a úst, řídčeji pak na nos nebo prsa. Ţena bez tetované brady pak byla povaţována za ošklivou a neměla téměř ţádné šance vdát se. Mimo toto tetování pak bylo u maorských ţen zvykem naříznout si při truchlení za nemocné a zesnulé kůţi na prsou, případně si do těchto ran vtírat dřevěné uhlí. Kombinovala se tak technika tetování a skarifikace a vytvářely se prokazatelné a nesmazatelné znaky zármutku nositele. Na rozdíl od Maorů se tetování Markézských ţen omezovalo převáţně na ruce a nohy, výjimečně si nechávaly tetovat uši a okraje úst. Torzo ţen však zůstávalo vţdy nepotetováno a bylo tak záleţitostí pouze Markézských muţů, kteří byli tetovaní doslova od hlavy k patě. Tetování muţů začínalo v pubertě a pokračovalo se v něm v podstatě aţ do konce ţivota. Nikde jinde na světě pak nedosáhlo umění tetování takové umělecké úrovně jako právě na Markézách. Smysl a význam markézských ornamentů je však velmi těţké určit, neboť markézská kultura díky evropským kolonistům, kteří na ostrovy mimo výdobytků moderní civilizace dovezli v devatenáctém století také choroby jako syfilis nebo tuberkulózu, zcela zmizela. Kmenová tetování byla rozšířena pochopitelně i mimo území Polynésie, do Austrálie, Mikronésie, na Borneo, ale i do Asie, Ameriky a Evropy. Na mnoha místech bylo tetování kombinováno se skarifikací, nebo byla skarifikace dominantní metodou a princip tetování byl pouze ve vtírání barvy do vytvořených ran.

16 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 107s. ISBN 80-7106-780-6 22

V Indii nebylo tetování nikdy příliš rozšířeno a omezovalo se na tomto území pouze na drávidské obyvatelstvo. Tetovali se také Nágové a obyvatelé Tibetu a Nepálu. V Číně prošlo tetování několika zvraty, ale popularity se nedočkalo nikdy. Naproti tomu v nedalekém Japonsku se tetování těšilo oblibě uţ od tzv. kultury dţómon trvající po celé neolitické období. Pro tetování existuje v japonštině několik výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními dvěma slovy se obvykle označuje menší, lokální tetování, termín horimono se vţil hlavně v předmoderní době, kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné obliby, ale také vysoké technické a umělecké úrovně. Slovo horimono označovalo především velkoplošné obrazové kompozice, překrývající velké části povrchu těla. Taková tatuáţ byla později vícebarevná, kdeţto irezumi označovalo práce černé.17 Nejstarší trestanecká tetování se pak v Japonsku objevila zhruba v osmém století a takto tetovaní lidé neměli téměř ţádnou šanci zapadnou do sociálního nebo rodinného ţivota, jinými slovy byli v podstatě vytěsněni ze společnosti. Tetování jako dekorace ve smyslu zkrášlení těla začíná postihovat Japonsko zhruba v sedmnáctém století. Avšak ani z počátku není tetování privilegiem vyšších vrstev, ale naopak je specialitou prostitutek a ţen lehkých mravů. Na druhé straně se pak nechávají tetovat potulní buddhističtí mnichové. Velký zlom pak přišel v osmnáctém století s kulturou Edo18, jíţ Japonsko vděčí mimo jiné i za divadlo kabuki nebo za populární zápasy sumó. Od niţších dělnických vrstev se začalo šířit nadšení pro barevná tetování a postupně se v tomto módním trendu zhlédli i majetnější a váţenější Japonci. Oblíbenými motivy byli stejně jako v dnešní době draci a okrasní koi kapři. Tradiční metodou bylo vyklepávání barvy do kůţe pomocí dřevěného drţátka v němţ byla umístěna ocelová jehla a na nějţ se poklepávalo paličkou. Arktické oblasti, symbolické spojnice mezi Asií a Amerikou, hostily kulturu Inuitů. Kmenů eskymáků, z nichţ všichni v různé míře, po celé dlouhé generace podléhali fenoménu tetování. Důkazy o tom přinesl nález 17 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 151s. ISBN 80-7106-780-6 18 Edo bylo hlavní město Japonska, jeţ se později přejmenovalo na Tokio. 23

mumifikovaného torza ţeny, objevený nedaleko Aljašky, pocházející zhruba z roku 400. Hlava mumifikované vykazovala tetování na lících, bradě a nadočnicových obloucích, jeţ se velmi podobá ornamentům, které se tetují i u eskymáků dnešních. A přestoţe má tetování ţen u eskymáků významné postavení, nevyhýbá se ani muţské části kmenů. Muţi si nechávali dělat tetování jako jednotlivé důkazy svých loveckých úspěchů. Vzor byl pak sloţen z drobných teček umístěných na různých místech těla, pravděpodobně podle konkrétní symboliky nebo významu. Na rozdíl od většiny primitivních kmenových společností byly u Inuitú významnými a váţenými mistryněmi v tetování výhradně starší ţeny. Na obou Amerických kontinentech bylo tetování záleţitostí původních obyvatel, jeţ si tetovali tělo i obličej. Kromě Eskymáků a kanadských indiánů se bohatě tetovala etnika severozápadního pobřeţí, kultury Jihovýchodu a naopak málo se trvale zdobili obyvatelé tzv. Velkých plání, mayovkami tolik zpopularizovaní. Ale například Vraní indiáni z Moontany, prérijními kmeny ovlivnění lovci bizonů, si kromě malování někdy tetovali obrazce na hruď za pomocí dikobrazích ostnů a rozdrcených uhlíků. Ţeny měly vytetovanou úzkou linku na bradě , tečku na nose a drobný krouţek na čele.19 Netřeba dodávat, ţe kolonizace Severní Ameriky ničila společně s původními obyvateli i jejich kulturu. Největší bohatost ornamentů a tetování odehrávala ve středu obou kontinentů - u kultury Mayů a Aztéků. V šestnáctém století však ke břehům připluli křesťanští objevitelé, pro něţ byla těla těchto obyvatel pokrytá zpodobněním bohů znamením ďáblovým, které se pochopitelně jali společně s ostatními barbarskými zvyky vymýtit. Častokrát za pomocí biče, mučení a vypalování cejchů. Kvůli tmavému zbarvení kůţe obyvatel Afriky byla na tomto kontinentu oblíbená více skarifikace neţ tetování

19 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 169-170s. ISBN 80-7106-780-6 24

3.4.

Historie tetované Evropy

V Evropě bylo tetování v raném Řecku nejprve výsadou váţených muţů, avšak později kleslo, stejně jako v Římě, na specifikum lůzy, otroků a zločinců. Kdyţ císař Konstantin v roce 325 n. l. zakázal tetování po celé Říši římské, nedal jenom souhlas k všeobecnému opovrţení, ale také vytvořil precedent mohl být následován dalšími zákonodárci, například papeţem Hadriánem I. (787 a léta následující). Proč přetrvávaly předsudky a oficiální zákazy? Proti tetování byly pouţity dva hlavní argumenty. Za prvé Starý zákon tetování zakazuje. (...) Za druhé je tady víra. Jestliţe souhlasíme s tvrzením Bible, ţe Bůh stvořil člověka k obrazu svému, potom kaţdé “zohyzdění” jeho výtvoru není pouze znetvoření Boha, ale také vlastní podoby Boha.20 Není proto ţádným překvapením, ţe tetování a ostatní tělesné modifikace byly v křesťanské společnosti vnímány s odporem a mimo to byly třemi nejrozšířenějšími náboţenstvími - ţidovstvím, křesťanstvím a islámem také zakázány. Paradoxem je potom fakt, ţe tetování bylo později do západní Evropy zavedeno křesťanskými bojovníky, kteří se vrátili domů ze Svaté země a odtud si přivezli tetování, většinou ve formě křesťanských motivů, jako suvenýr. Tradice těchto suvenýrů dovezených z Palestiny pak pokračovala mezi vojáky a námořníky aţ do přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Unikátem pak byla oblast Balkánu, kde se nechávaly tetovat křesťanské ţeny, neboť tetování zde bylo i přes všechny zákazy tradicí lidové kultury. Ornamenty, jimiţ si ţeny zdobily převáţně předloktí a horní partie hrudníku, byly varianty kříţe, nebo byly z kříţů sloţené. Jiné prameny se zmiňují také o motivech slunce a měsíce a kaţdodenních atributů jako jsou dům, dvůr a podobně.

3.5.

První renesance

20 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 20s. ISBN 80-7234-028-X. 25

První renesancí v rámci tetování označujeme nárůst jeho popularity, která se do Evropy vrátila, díky zaoceánským plavbám. Nebyli to pak jenom křesťanští rytíři vracející se z Palestiny, ale také objevitelé, kteří se setkali s kmenovým tetováním, a i přes původní myšlenku vymýtit tyto barbarské zvyky v mnoha případech sami podlehli kouzlu nesmazatelné dekorace a nechali se sami tetovat. Koncem osmnáctého století se tak díky námořníkům vrací do Evropy umění barevné kůţe. Oblíbenost tetování se však zatím drţela téměř výlučně ve společnosti námořníků a proto není divu, ţe první tatéři, kteří se začali touto profesí ţivit, si zakládali své salony v přístavních městech. Ty nejslavnější se pak nacházely v Londýně, Šanghaji, Buenos Aires, Hamburku, Marseille a Alţíru. Později se tatéři odváţili dál do vnitrozemí a i zde si našli svoji klientelu, neboť tetování vonělo exotikou a tak po něm zatouţil nejeden muţ, který s profesí námořníka neměl zdaleka nic společného. Tetování bylo sice stále záleţitostí konkubín, námořníků, rváčů a spodiny, ale jiţ brzy se o ně začala zajímat aristokracie, intelektuálové a umělci. A tak se situace začala pomalu, ale jistě měnit. Prvním tetovaným aristokratem byl britský princ z Walesu Eduard VII., jeţ se nadchnul pro vzor zahrnující jeruzalémský kříţ. Fakt, ţe se nechal potetovat člen britské královské rodiny, rozhoupal mnoho jedinců nejvyšších společenských kruhů, aby příklad prince následovali. Svou zásluhu na oblíbenosti tetovaní však mimo zájem aristokracie nesla také technická revoluce poloviny 19. století. V této době si geniální Thomas Alva Edison nechal patentovat elektrické pero, jeţ slouţilo k všití vzorku na plátno. Od tohoto vynálezu byl jen krok k vytvoření prvního elektrického tetovacího strojku, jeţ na sebe nenechal dlouho čekat. Díky tomu došlo ke zjednodušení metody tetování a s tím související vysoké oblibě, jeţ vedla pochopitelně k masovému nárůstu salonů. Tetování se stalo méně bolestivým, rychlejším a levnějším, coţ umoţnilo jeho rozvoj i v rámci nemajetných sociálních tříd. Obrovskou nevýhodou tohoto rozmachu však byla klesající kvalita prací. Ubývalo umělecké invence, originality a talentu tatérů a tedy vyvíjení nových motivů a vzorů. Docházelo k nekonečnému kopírování stále stejných předloh, které se staly nevkusnými a nepropracovanými. S elektrickým strojkem přišla další novinka, a sice předkreslené vzory. Začaly tak vznikat první tetovací

26

katalogy plné oblíbených vzorů, jako byly srdce, kotvy, draci, orli, lebky, nahé ţeny a podobně, které si tatéři kupovali právě proto, ţe byly velice oblíbené, ale také lehce kopírovatelné. Autorem těchto prvních tetovacích motivů byl zkušený tatér a především talentovaný kreslíř Lew „The Jew” Albert. Tetování se těšilo veliké oblibě především ve Spojených státech amerických, ale i mimo USA - na „starém kontinentě”. Ve dvacátém století se tetování stalo aţ hysterickou oblibou francouzských ţen a většina tetovacích salonů tak stála v těsné blízkosti obchodů se šperky, aby dámy měly všechna svá lákadla pěkně pohromadě. Po první světové válce bylo tetování v Evropě dosti běţnou záleţitostí. Tetovat se nechali vojáci, aby měli památku na vojenskou sluţbu, a ti co na ni teprve nastupovali, se zdobili jmény svých milých, figurami nahých ţen nebo milenců v objetí. A zatímco po první světové válce zaţívalo tetování v USA svůj zlatý věk, v Německu nastupuje k moci roku 1933 Adolf Hitler, jenţ mimo jiné zakazuje i existenci tetovacích salonů. Nacisté povaţovali tetování německých obyvatel za hanobení „čisté rasy” a poskvrnění árijské pokoţky a tetování hojně vyuţívali k identifikaci vězňů „podřadných ras” v koncentračních táborech. Zrůdností a sadismem byla známa Ilsa Kochová (1906-1967), bestiální manţelka velitele tábora Buchenwald. S oblibou vyhledávala mezi mrtvolami vězňů ty, které byly tetované. Časem jí to nestačilo, a tak se dívala do umývárny v době, kdy se tam vězni koupali a vyhlíţela si příští oběti s nejpěknějším tetováním. Přednost prý dávala tak zvanému marockému nebo čínskému tetování. Tito nešťastníci pak pod falešnou záminkou končili v bunkru nebo umírali násilnou smrtí v kamenolomu. Z jejich kůţe si nechávala dělat různé předměty: Šlo o stínítka na lampy, peněţenky, dámské kabelky, obálky na knihy a podobně. (...) Taková stolní lampa, jejíţ stínítko bylo z jednotlivých barevných tetování a jejíţ podstavec tvořila holenní kost zabitého vězně a na malíčku nohy byl připevněn bílý knoflík, jímţ se lampa rozsvěcovala, byla darována vedoucím patologie dr. Müllerem veliteli tábora Kochovi jako dárek k narozeninám. 21

21 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 224s. ISBN 80-7106-780-6 27

Krvavý celosvětový konflikt měl dopad mimo ostatního i na kulturu tetování a jistě tomu napomohlo i tetování odsouzených ţidů v koncentračních táborech. Nastoupila éra přísných let padesátých, kdy bylo tetování tolerováno mnohem méně neţ mezi válkami a stalo se také výlučně záleţitostí muţů. Ţena, která měla v té době tetování byla povaţována za prostitutku nebo lesbu a mnoho salonů bylo ochotno tetovat ţeny pouze za souhlasu a v doprovodu jejich manţelů. V období studené války a ve strachu z Ruska však kolem roku 1955 doporučila americká vláda obyvatelům své země, aby si nechali nesmazatelně vyznačit krevní skupinu, na coţ mnoho lidí přistoupilo. Od šedesátých let se tetování stávalo na jedné straně stále oblíbenější v komunitě hippies, na druhé straně proti němu vytáhly do boje americké úřady s argumenty, které hovořily o přenosu chorob prostřednictvím tetovacích jehel a spekulovalo se dokonce o tom, ţe tetování způsobuje rakovinu kůţe. Také díky této propagandě došlo ke zpřísnění hygienických podmínek v tetovacích salonech. V šedesátých letech se tedy začíná se sterilizací jehel a tetování tak konečně vstupuje do své moderní éry. Po únoru 1948

se tetování stalo tabuizovaným nešvarem burţoazní

společnosti a jeho profesionální linie byla zcela zakázána a zlikvidována. Logickým důsledkem tedy bylo amatérské tetování v uzavřených komunitách. Nejvýraznější z těchto komunit pak byli vězňové a výsledky vězeňského tetování můţeme častokrát pozorovat i kolem sebe na ulici. Tetování na východě Evropy, včetně Československé republiky, získalo opět punc prostitutek, vězňů, nekalých ţivlů a psychicky narušených jedinců. Obrat u nás nastal aţ po Sametové revoluci v listopadu 1989. Prvním profesionálním tetovacím studiem, které bylo otevřené v roce 1992 v Praze, je dnes jiţ legendární UZI Tatto. Ale UZI nezůstalo dlouho osamoceno a Česká republika zaţila za posledních dvacet let obrovský nárůst tetovacích salonů v městech na celém svém území.

3.6.

Druhá renesance

28

Po druhé světové válce raketově vzrostla obliba tetování ve světě v šedesátých letech s nástupem éry hippies, následované punk stylem, módními návrháři a celebritami, aţ dospěla do dnešní doby, kdy se podle statistik stává majitelem tetování kaţdý šestý občan Spojených států amerických. Rozšíření a obrovské oblibě tetování pomohly především výdobytky moderní doby, neustále s vylepšující technika a s ní i tetovací strojky, zdokonalovaly se tetovací barvy, které čím dál více vyhovují lidské pokoţce (od osmdesátých let jsou zdravotně naprosto nezávadné) a maximálně se rozšířila jejich barevná paleta.

3.7.

Tetovaný svět celebrit

Jestliţe tetování na jeho vrchol dopomohly celebrity, bylo by nevděčné je v této kapitole opomíjet. Celebrity, lidé kteří se objevují v médiích, měli vţdy vliv především na mladou generaci, která měla tendence vytvářet si z krásných idolů filmových pláten a hudebních scén modly, jeţ bylo bezpodmínečně nutné následovat. V dnešní době, kdy je celebritám tolerováno téměř vše, uţ tedy není jediný důvod, proč by se za své tělesné ozdoby měly stydět, nebo je schovávat, ale naopak je v médiích dávají hrdě na odiv a tetovací salony jsou tak kaţdoročně navštěvovány alespoň pár nadšenci, kteří touţí po tom mít na těle stejné vyobrazení jako jejich idol.

3.8.

Nejrozšířenější motivy a vzory

Uţ od sedmdesátých let je čím dál patrnější odklon od pouhého tetování v tradičně zdobených komunitách, i kdyţ se tatuáţ v moderní době společnosti uplatnila hlavně jako znak příbuzenství, sociálních (motorkáři, underground) či profesních skupin (námořníci, vojáci) nebo jako módní doplněk a výraz individuality, či postojů. Zásadní změnou soudobého tetování, která úzce souvisí s tezí o nabývající dominanci estetické funkce, je postupný a

29

dlouhodobý přechod od obskurní, řemeslné výroby k široce akceptované formě umění.22 Škála tetovaných motivů je pak tak široká, jako sám svět. Dnešní tetování čerpá inspiraci ze všeho, co je moţné vidět. Tetují se vzory inspirované tetováním primitivních národů, nápisy ve všech moţných jazycích včetně asijských, indických, arabských nebo ţidovských a podobně, abstraktní ornamenty, reprodukce světových výtvarných děl, realistické portréty a tak dále, a tak dále. Popíšeme si tedy alespoň pár těch nejzákladnějších stylů dnešních tetování a jejich inspiraci. Neo-tribaly z anglického tribal = kmen je patrné, ţe se jedná o inspiraci v kmenových tetováních. Tyto ornamenty oţivilo hnutí Modern primitives a jedná se v původní formě o černé vysoce stylizované přírodní a geometrické ornamenty, jeţ mají za účel kopírovat linii lidského těla. I motivy původních amerických indiánů nebo keltů na území Evropy se staly oblíbenou inspirací dnešních lidí. Jako protipól návratu k přírodnosti kmenových národů stojí styl nazývaný biomechanika naprosto zásadně ovlivněný výtvarným stylem H. R. Gigera, otce legendárního filmového Vetřelce. On sám roku 2003 vytvořil sošku Tattoo Biomechanoid, jeţ je předávána společně s oceněním za nejlepší tetování v „gigerovském” stylu na tetovacích konvencích. Neskutečně oblíbené jsou téţ motivy japonského a čínského světa, ať uţ se jedná o jejich kaligrafii, nebo o motivy asijské kultury. Primárními motivy z této oblasti jsou především mnohobarevné lotosové květy, šupinatí draci a koi kapři. Další zásadní skupinou inspirovanou historií jsou takzvaná old-schoolová tetování, odkazující k námořníkům a vojákům počátku dvacátého století. Upravené kotvy, vlaštovky nebo rudá srdce jsou i dnes překvapivě často vyhledávaným motivem. Mimo tyto skupiny jsou samozřejmě velmi populární lebky a nejrůznější výjevy ze světa hororu a fantasy, květinové vzory vlastní především dívkám a ţenám, vyobrazení silných dravých zvířat jako jsou lvi, tygři, medvědi, vlci, orli a mnoho dalších motivů. V dnešní době platí ţe vytetovat lze prakticky 22 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 227-228s. ISBN 80-7106-780-6 30

cokoliv a rodí se spousta taterů, kteří si utvářejí svůj osobitý styl, za jehoţ hranice při tetování nejdou. Tetování se tak stává nejen výpovědí nositele, ale i jeho tvůrce.

3.9.

Tetování a možná rizika

Předně je potřeba si uvědomit, ţe tetování, je stejně jako mnoho dalších praktik, téměř výlučně trvalou tělesnou modifikací. Rozhodnutí se pro tetování by měla předcházet řada otázek a následné hledání odpovědí. Nejdůleţitější je pak především uvědomit si, jaký motiv a jaké umístění na těle je pro jedince nejvhodnější. Dále je stále potřeba počítat s případnou negativní reakcí okolí a s tím souvisejícími moţnými komplikacemi, ať jiţ v rámci rodiny, nebo ve škole a zaměstnání. Narozdíl od piercingu a některých implantátů, které je moţno z těla vytáhnout, je tetování na kůţi moţné odstranit jedině laserem, coţ je metoda jednak velmi drahá a pak také docela bolestivá.

31

3.9.1. Tetování zákonem nedospělých Je naprosto zbytečné srovnávat přístupy k tetování v kmenových společnostech a v lidské společnosti moderní doby. Stejně jako se diametrálně odlišuje postoj k tetování samotnému, tetují se v kmenových společenstvích i děti. Ať uţ má toto tetování za úkol odhánět zlé duchy, nebo je součástí přechodového rituálu. Naproti tomu drtivá většina studií v moderním světě odmítne tetovat jedince pod osmnáct let věku, pokud nemá průkazné povolení od rodičů, ţe s tělesnou modifikací souhlasí a nebudou tudíţ studio, případně tatéra ţalovat. Odmítnutí tetovat nedospělé jedince však není pouze chráněním si vlastních zad ze strany tatéra, ale také byť to tak nemusí nutně vypadat, výhodou právě pro nezletilého člověka touţícího po tetování. Tetování by nemělo být impulsivní momentální záleţitostí, ale naopak promyšleným krokem. Motiv a umístění, které se můţe zdát to pravé v sedmnácti letech, můţe být například ve třiceti trapným a dětinským. Ostatně ani dovršení osmnáctého roku není nutně zárukou nabytí rozumu a potaţmo tedy toho, ţe budeme se zvoleným motivem spokojeni aţ do smrti. To, co bylo v mládí povaţováno za „famózní”, je z nenadání v dospělosti povaţováno za „překáţku”. Proto se i dnes nedoporučuje mladým lidem pod dvacet let podstupovat aplikaci tetování. Hranici dvaceti let uvádím zcela záměrně. Jiţ se objevily vědecké studie o tom, ţe člověk dospívá mnohem později neţ v námi zaţitých osmnácti letech. Mnohé studie určují věk dospělosti okolo dvacátého pátého roku. Proto se raději doporučuje s tetováním počkat nějaký čas a řádně jej promyslet.23

3.9.2. Volba motivu a místa na těle Nejrůznější tetovací styly a základní motivy tetování byly jiţ popsány výše. Kaţdopádně jsme se ještě nezabývali otázkou, jaký motiv je „nejvhodnější”. Předně je důleţité nechtít zvěčnit na svoji kůţi něco případně 23

FIKSA, Radek. Tetování. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 34s. ISBN 80-903618-0-5. 32

cokoliv, ale přemýšlením přijít na motiv který daného jedince oslovuje, případně je s ním nějak spojen. Není překvapením, ţe oblíbenými vzory pro tetování jsou znamení zvěrokruhu, nebo nejrůznější abstraktní ornamenty, nejčastěji sloţené z tzv. neo-tribalů. I tyto věci se však pochopitelně mohou omrzet a častokrát jsou právě ornamenty překrývány jinými motivy. Inspirací pro onen osudný motiv se můţe stát téměř cokoliv, a to obzvláště v dnešní době prakticky neomezeného přístupu na internet. Při hledání vytouţeného tetování se častokrát stane, ţe narazíme na fotografii jiţ provedeného tetování na cizím těle, pro které se nadchneme. Přesto by mělo být nepsaným pravidlem nechtít po tatérovi, aby do poslední čárky okopíroval tetování, které jiţ nosí někdo jiný a valná většina tatérů tuto práci z morálních důvodů také odmítá. Není ovšem problém daný motiv vzít a společně jej přepracovat v něco vhodnějšího a současně osobitějšího, aby se nejednalo o prosté okopírování, ale o jedinečné umělecké dílo. Z podobného důvodu odmítá většina tatérů také tetovat přesně ty motivy, které je moţné vidět

v

kaţdém

katalogu

v

tetovacím

studiu.

Nejjednodušším

a

nejvhodnějším postupem při hledání ideálního motivu je buď nakreslit si jej sám, nebo vyhledat takové obrázky, pomocí kterých vysvětlíte tatérovi konkrétní představu o vašem tetování a kterou pak společně převedete v onen jedinečný motiv. Stejně jako zvolení motivu je problematicé i jeho umístění na těle. Ne vţdy se totiţ musí tetovaný jedinec nutně setkat s pochopením rodiny, pedagogů ve škole nebo nadřízených v zaměstnání. Před tím, neţ si tedy necháte tetovat nárty rukou či obličej, je dobré popřemýšlet kam se plánujete v ţivotě dál ubírat a jestli vám to, za kaţdých okolností viditelné, tetování nezkomplikuje. Ostatně nepromyšlené tetování obličeje dokazuje i nedávná kauza, která si vyslouţila aţ neuvěřitelný zájem médií. Původní zpráva, která se objevila na internetu referovala o nebohé Belgičance, která si do tetovacího salonu přišla pro čtyři hvězdičky na obličej a odešla s padesáti šesti hvězdami, vytetovanými prakticky přes polovinu obličeje. Tento omyl byl zpočátku vysvětlován tak, ţe osmnáctiletá Kimberly během tetování usnula a tatér jí původní počet hvězd znásobil čtrnácti, bez předchozí domluvy. Jiţ brzy se ale

33

ukázalo, ţe pravdu nemá Kimberly, ale hájící se umělec. Ten svou nevinu dokázal nejen prostřednictvím svědka jeţ potvrdil, ţe Kimberly předchozí nákres zkontrolovala a odsouhlasila při pohledu do zrcadle, ale současně argumentoval zásadní poznámkou, ţe tetování na obličeji je poměrně bolestivé a není tudíţ prakticky moţné jej prospat. Na základě této výpovědi se Kimberly po několika dnech mediálního cirkusu přiznala ţe šlo skutečně o její přání, ale ţe reakce vlastního otce ji natolik vyděsila, ţe neprávem svedla vše na tatéra. Problém byl v tomto případě nejen na straně osmnáctileté Kimberly, která si tetování na toto místo zjevně naprosto nepromyslela, ale téţ na straně tatéra, ţe se jí nepokusil nevhodné umístění vymluvit.

3.9.3. Proces tetování a jeho bolestivost Samotné tetování začíná případným oholením části kůţe, jejím vydezinfikováním a obtisknutím daného motivu pomocí speciálního přenosového papíru. Následně je předloha obtahována za pomocí elektrického strojku, jehoţ jehly jsou namáčeny do barvy která se tak rychlými vpichy dostává zhruba do hloubky 0,3 - 0,5 milimetrů. Podobně jako u piercingu se bolestivost tetování odvíjí na jedné straně od prahu bolestivosti tetovaného jedince a dále pak od místa na těle, na které se tetuje. Obecně platí, ţe tetování na slabinách a přes kosti (páteř, ţebra, kotník a podobně) je bolestivější neţ tetování na svalech. Současně je také důleţitý fakt, jak dlouho je tetováno v jednom kuse. Po více neţ čtyřech hodinách jiţ tělo není schopné bránit se vyplavováním opiátů a endorfinů a dává zvýšenou bolestí ale i krvácivostí (která je jinak v průběhu tetování prakticky nulová) najevo, ţe uţ toho bylo dost. Při velkých případně i vícebarevných motivech je tedy lepší objednat se na několik sezení, neţ se dobrovolně trápit. Stejně jako u všech modifikací obecně, i v případě tetování platí ţe pokud jej člověk podstupuje hladový, nevyspalý, v kocovině nebo fyzické či psychické nepohodě, vystavuje se komplikacím které nejsou příjemné a

34

současně je velmi pravděpodobné, ţe bude pocit bolesti vyšší, neţ kdyby se cítil celkově v pořádku.

3.9.4. Péče o tetování Bezprostředně poté, co tatér tetování dokončí, namaţe čerstvé tetování vazelínou, jeţ vyţivuje podráţděnu pokoţku a napomáhá jejímu hojení a zabalí tetovanou plochu do potravinové fólie, kterou je dobré nechat na místě zhruba tři hodiny. Po sundání a prvním omytí následuje kaţdodenní péče v podobě omytí tetování dvakrát denně antibakteriálním mýdlem a nanesení slabé vrstvy krému Bpanthen Plus nebo olivového oleje. Kůţe nesmí být přehnaně mastná, neboť má potom tendenci se zanítit, ale ani suchá. Tato péče probíhá zhruba po dobu jednoho týdne, během kterého se tetování samo loupe, coţ je způsobeno regenerací pokoţky a vylučováním přebytečné barvy. Během této fáze je důrazně doporučováno tetování neodlupovat ani neškrábat, neboť hrozí téměř jisté vypadání barvy z kůţe. Do úplné regenerace pokoţky by se také tetovaný jedinec měl vyhnout dlouhému koupání nejen doma ve vaně, ale především v bazénech nebo venkovních plochách z důvodu moţného zanesení infekce. Minimálně první měsíc by pak čerstvé tetování nemělo být vystavováno slunečnímu záření, včetně solárií, neboť hrozí vyblednutí tetování. Kaţdé léto je potom vhodné tetování mazat opalovacím krémem s vysokým faktorem. Obecně pak platí, ţe tetování se hojí daleko lépe v zimě neţ v létě, kdy se pokoţka přehřívá a více se potí. Rozsáhlá tetování je tedy zaručeně lepší nechávat na podzim, aby se předešlo několika zbytečným opravám a pomalému, často bolestivému hojení.

35

4. PIERCING Pojem piercing označuje tělesnou modifikaci, při které se pouţívá jehla nebo tenký ostrý předmět za účelem proděravění kůţe, kdekoliv na těle a následného vloţení šperku do vzniklého otvoru. Piercing znamená změnu. Přerušuje zrakové vnímání těla biologicky industriálním šokem. Je explicitním projevem toho, ţe jejich nositel je ochoten podstoupit bolest, aby změnil svůj vzhled a citové vnímání. Piercing o svém majiteli napovídá (v současné době uţ trochu nepravdivě), ţe se nebrání novým moţnostem. Lidé nacházejí zálibu v piercingu také proto, ţe si ho mohou nasazovat a vyndávat a měnit svou roli, třeba z přitaţlivé milenky na obyčejnou dívku. V touze po změně a v jejím potlačování můţeme najít kořeny piercingu.24

4.1.

Další piercingové praktiky

Dalšími praktikami spadajícími do kategorie piercingu jsou play piercing a roztahování. Play piercing označuje pouţití piercingu ne za účelem dlouhodobého zdobení, ale v souvislosti s proţitkem způsobeným činností samotnou. Play piercing spadá do kategorie body play a často se v jeho případě mluví o souvislosti s rituálem. Principem této praktiky je propichování kůţe ostrými předměty, například jehlami, dlouhými ostrými dráty, háky, naostřenými kostmi a podobně, které jsou na konci obřadu vytaţeny. Narozdíl od klasického piercingu není do vpichů instalován šperk, ale otvory se nechávají samovolně zahojit. Základní myšlenkou je potom sebe-objevení a sebepřekonání jedince, proţitek samotný, sexuální uspokojení, nebo mnoho dalších, více či méně subjektivních důvodů a pocitů. Příklady play piercingu nalezneme nejen u primitivních kmenů, ale i v době naprosto současné. U mnohých kmenů původní pohnutky k aplikaci piercingu přeţívají dodnes. Důkazem toho je například piercingový rituál v Malajsii - Thaipusam. Zhruba od druhé poloviny 19. století podstupuje kaţdoročně přibliţně asi polovina z dvou miliónů Indů ţijících v Malajsii 24 RANDALL, Housk. Piercing - Moderní antologie. Vyd. 1. Praha: Rebo Productions, 1998. 58 s. ISBN 807234-029-8 36

pouť ke svatyni lorda Murukana. (...) Murukan měl podle jedné z legend obdrţet od Sakti, milenky boha Shivy „elektrický oštěp” - zvaný Sakti Vel - to proto aby jím porazil Asury - démonické síly. Tento oštěp, který e dnes symbolicky představován v miniaturní podobě z mosazi a oceli, je jakýmsi nástrojem k obnovení kosmické harmonie a hraje při rituálu Thaipusam významnou roli. (...) Jedny z nejznámějších obětních darů lordu Murukanovi, na konci pouti, jsou atributy zmenšeniny oštěpu a dvou kopí, která jsou vpíchnuta skrze tváře a jazyk, aniţ by vytekla byť jen jediná kapka krve. (...) Pro jedince je tento akt spolu s dlouhou cestou ke svatyni aktem sebenaplnění, kterým se vyrovnává s uctívaným bohem.25 Současnými metodami play piercingu jsou například tzv. šněrovačky jeţ označují povrchový piercing ve dvou svislých a k sobě rovnoběţných řadách. Do vpichů jsou vloţena očka a skrz ně je v drtivé většině případů protaţená stuha, aby byl dotvořen dokonalý efekt klasické korzetové šněrovačky. Jedná se o krátkodobou záleţitost a krouţky bývají z těla vytaţeny většinou v době do dvanácti hodin od samotné aplikace. Netřeba dodávat, ţe tato praktika je téměř výlučně záleţitostí ţenského pohlaví. Roztahování je dlouhodobější procedurou praktikovanou za účelem zvětšení otvoru v kůţi a následné aplikace šperku o větším průměru. Roztahování probíhá postupným zvětšováním jiţ zahojené původní piercingové rány a tedy kontinuálním vkládáním šperků o širším průměru aţ k dosaţení průměru poţadovaného. Vzhledem k tomu, ţe roztahování je praktikou, která nutně nevyţaduje návštěvu zkušeného odborníka, můţe ovšem vzniknout mnoho více či méně příjemných komplikací. Jedním z problémů domácího roztahování je přílišný spěch těšícího se jedince. Při brzkém vloţení zbytečně velkého šperku častokrát dochází k natrţení tkáně a tím se tedy prodluţuje doba hojení, neboť je potřeba nastolit následnou péči, jako by se znovu jednalo o čerstvý vpich. Dalším problémem příliš rychlého roztaţení je takzvaný blow-out, tedy natrţení kůţe, jehoţ důsledkem je její vysunutí a následné zjizvení mimo samotný otvor.

25

FIKSA, Radomír. Piercing. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 12-14 s. ISBN 80-903618-0-3. 37

U roztahování piercinů je pak třeba uvědomit si dvě základní rizika. Roztáhnutý otvor o průměru vetším neţ osm milimetrů je v podstatě samovolně nevratný proces. Tkáň se sice po určité době stáhne zase zpátky, ale obecně platí pravidlo: čím větší roztaţení, tím menší šance na úplné stáhnutí otvoru. Druhé riziko vyplývá z hromadění odumřelých koţních buněk v okolí piercingu, coţ můţe mít za následek nepříjemné zapáchání. Toto zapáchání je však moţné eliminovat nahrazením neprodyšných materiálů, kterými jsou kov a umělé hmoty, materiály přírodními, mezi které patří dřevo, kost nebo rohovina.

4.2.

Dávná historie piercingu

Tradice piercingu, stejně jako u ostatních tělesných modifikací, sahá daleko za hranice moderní doby. V této praktice se spojovaly jednotlivé rituální, magicko-náboţenské a samozřejmě estetické funkce a v dnešní době je jiţ nesnadné odhadnout, která z daných funkcí v tom či onom konkrétním případě převaţovala. Kromě takzvaných primitivních národů, od nichţ se do vyspělého světa znovu importovaly všechny tělesné modifikace, je piercing záleţitostí starou několik tisíc let. Důkazy o piercingu uší, nalezneme také na mumii Ötziho, na nálezech egyptských mumií, ale také na archeologických vykopávkách z území dnešní Mezopotámie, Irska a Germánie. Piercing nosu byl poprvé zaznamenán před cca 4000 lety na Středním východě, kde velikost krouţku označovala bohatství rodiny. O tomto piercingu se také píše v Bibli, kdy Izák, kdyţ našel manţelku Rebeku, daroval jí zlatý krouţek, v hebrejštině nazývaný „Shanf”.26 Piercing byl globálním fenoménem samozřejmě také v komunitách primitivních národů. Stejně jako mluvíme o etnografickém tetování, dalo by se hovořit o etnografickém piercingu. Jednotlivé oblasti se od sebe lišily především umístěním piercingu na těle, rozdílným přístupem u muţů a ţen, pouţitými materiály, ze kterých byly zhotoveny šperky, ale i účely za nimiţ byl piercing praktikován. Nemůţeme samozřejmě vyloučit úlohu zdobení, jeţ byla je a bude vţdy jednou z nejzásadnějších funkcí tělesných modifikací, ale 26

FIKSA, Radomír. Piercing. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 10 s. ISBN 80-903618-0-3. 38

dalšími momenty kdy byl piercing aplikován byly opět přechodové rituály. Mimo to měl piercing funkci lékařskou, neboť je při něm přirozená ztráta krve a magicko-náboţenskou. Pomocí piercingu byli odháněni zlí duchové a při jeho aplikaci bylo moţné uvést jedince do transu a pouţít ho jako médium ke komunikaci s bohy. Například u kmenových komunit na Borneu byl piercing uší prováděn jako znak dospělosti. Naproti tomu v období Římské říše nebo za doby vlády královny Alţběty v Anglii, vyjadřoval tentýţ piercing materiální bohatství jeho nositele. Staří Mayové a Aztékové a také indiánské kmeny západní Ameriky byli prvními průkopníky piercingu jazyka. U tohoto typu piercingu pravděpodobně silně převládala funkce magicko-náboţenská a propichovaní se stávali právě prostředníky, pomocí nichţ kmenový šaman komunikoval s bohy. Indiánům vděčíme také za piercing prsních bradavek, jeţ byl velmi populární u kmene Karankawa, tehdy sídlícího na území dnešního Texasu. Piercing byl na jednu stranu jedinečným prostředkem sociální komunikace a tradicí spojenou s mnoha zásadními, ale i kaţdodenními okamţiky lidského ţivota, na straně druhé pak na jiných územích čelil naprostému odporu a jeho praktikování bylo spojeno s primitivními barbarskými kmeny. Vznikala tak tendence potlačit nejen jeho nositele, ale i modifikaci samotnou.

4.3.

Piercing v moderní době

Díky náboţenským vlivů a zásadám se i piercing stal zhruba v období středověku záleţitostí naprosto nepřijatelnou, perverzní a barbarskou. Není proto divu, ţe základními atributy, díky kterým se vyvíjela jeho oblíbenost od počátku 20. století, byly sexuální praktiky, revolta a oblíbenost u hraničních skupin společnosti. U vězňů a námořníků nedosáhl sice piercing takové popularity

jako

tetování,

avšak

primární

postavení

zaujal

v

sadomasochistických komunitách. V šedesátých letech 20. století si jej oblíbili hippies, kteří k piercingu museli zákonitě dospět na základě prvních ideí kmenovosti. Největší popularitu a rozmach si však piercing zaţil o zhruba deset let později, se zrodem punkového hnutí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzniklo v Los Angeles první profesionální studio, jeţ si společně zaloţili 39

excentrický zbohatlík Doug Malloy a jeho kolega Jim Ward. Společně se tak stali de facto otci moderního piercingu. Ward a Malloy se zpočátku věnovali modifikacemi převáţně svých přátel a členů homosexuální komunity, avšak díky jejich otevřené činnosti tyto komunity brzo přesáhl zájem směrem k širší veřejnosti. V druhé polovině osmdesátých let přijala body-piercng jako jednu z forem zdobení lidského těla téměř celá klubová kultura. Znovu oţil zájem o myšlenku kmenovosti a hit v podobě projektu „Summer of love 2” (šlo o poctu raveové scény šedesátým letům), ho jenom podpořil. Tím, ţe se tyto aktivity postupně etablovaly, nebylo uţ tak těţké se k nim připojit. Klubová scéna se rozrůstala a přímo úměrně rostl i počet lidí, kteří v piercingu našli zalíbení.27 Začátkem let devadesátých pak byla vydána kniha s názvem Modern Primitives a dala vznik novému jedinečnému ţivotnímu názoru, jemuţ je zde věnována celá jedna samostatná kapitola. Od krajních skupin evropské společnosti, kterými byly jiţ zmiňované punk komunity, BDSM komunity a nebo homosexuálové, začala oblíbenost piercingu pronikat i na módní a hudební mainstreamovou scénu. Ve světe haute couture způsobil neuvěřitelné pozdviţení francouzský návrhář Jean Paul Gaultier, jeţ se svým specifickým uměleckým cítěním vyuţil pro svoji kolekci mnoho motivů jednoznačně odkazující na prvky piercingu a tetování. Zpěvačka Madonna vydala knihu Sex zobrazující její erotické fantazie, ve kterých se stávala objektem touhy vyholených S/M lesbiček, ozdobených piercingem na nejrůznějších místech. Díky následnému zájmu médií se tak tyto tělesné modifikace dostávaly stále více a více do povědomí široké veřejnosti a zcela logicky začaly získávat čím dál větší mnoţství nadšenců. Kromě

Gaultiera,

však

piercingu

výrazně

pomohl

nejpopulárnějšího mainstreamového hudebního kanálu MTV.

i

vznik

Mládeţ z

celého světa tak měla moţnost sledovat svoje hudební idoly a kopírovat jejich styly oblékání, chování a pochopitelně i tělesných modifikací. Mimo punku a 27

RANDALL, Housk. Piercing - Moderní antologie. Vyd. 1. Praha: Rebo Productions, 1998. 10 s. ISBN 80-7234-

029-8

40

metalu se najednou piercing začal objevovat i u interpretů, u kterých by to pár let zpátky ještě nikdo neočekával. Následovala hromadná hysterie po aplikaci piercingu a to díky dívčí kapele Spice Girls, kdy bylo doslovně nepřehlédnutelné, ţe kaţdá ze členek kapely měla někde piercing. (...) V té době se zvýšila poptávka po piercingu jazyka a to po uvedení projektu The Prodigy na hudební kanály.28 V devadesátých letech se také v Americe objevuje naprostý fenomén, který ovlivnil ţivot statisíců teenagerů na celém světě, seriál Beverly Hills 90210. Luke Perry, představitel seriálového lamače srdcí a rebela bez příčiny, je zde ozdoben piercingem v uchu, jako atributem právě rebelství a nespoutanosti.

4.4.

Druhy piercingů

Valná většina běţně prováděných piercingů není v podstatě ničím novým. Primitivní národy nám poskytly široké pole zdrojů a inspirace a jsou typy piercingů, které se za poslední tisíce let prakticky nezměnily. Samozřejmě ale moderní doba skýtá obrovské moţnosti a prostředky, pomocí niţ je moţné modifikovat takové části těla, o kterých se našim předkům mohlo pouze zdát. Řeč je v tomto případě především o sterilitě nástrojů, jejich tvarech, tloušťkách a vhodnosti materiálů, pomocných nástrojích a podobně. Kromě klasických piercingů uší, nosu, obočí, bradavek, genitálií, rtů, dutiny ústní, obličeje, pupku apod. které spočívají v tom, ţe je tkáň propichována skrz, jsou dalšími druhy piercingu mikrodermální piercing, pocketing piercing a surface piercing.

4.4.1. Mikrodermální piercing Mikrodermální piercing je v podstatě malým podkoţním implantátem, který je moţno aplikovat prakticky kamkoliv na těle. Ideální umístění je však tam, kde není kůţe vystavena přílišnému pohybu nebo pocení, neboť s obojím se zvyšuje pravděpodobnost, ţe bude šperk z těla vyloučen. V případě 28

FIKSA, Radomír. Piercing. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 19-20 s. ISBN 80-903618-0-3. 41

vyloučení je pak moţné nechat tkáň zcela zahojit a zhruba po půl roce aplikovat mikrodermální implantát do stejného místa, kde se mezi tím vytvoří drobná jizva, díky které jiţ implantát zpravidla drţí naprosto bez problémů. Hojení tohoto piercingu je poměrně rychlé a většinou nepřesahuje dva měsíce. Šperky jsou vyráběny výhradně z titanu, mají tvar obráceného písmene T a do kůţe jsou vpravovány nikoliv propíchnutím jehlou, ale vyříznutím malého kruhového otvoru za pomocí tzv. puncheru.29 Do takto vyříznutého kolečka je pak vloţena základna šperku s malými otvory, kterými prorůstá kůţe a otvorem ven z těla vyčnívá pouze dřík šperku, na který je našroubováno zakončení dle výběru zákazníka (kulička, placka, hrot a jiné tvary různých barev a velikostí).

4.4.2. Surface piercing Surface (z anglického povrchový) piercing je zvláštní typ piercingu kdy jsou dvě místa na kůţi spojena vpichem vedeným podkoţí. Do kanálku je vsazen šperk speciálního tvaru připomínající tento tvar [ nebo jinak řečeno „hranaté U”. Delší část šperku vede v podkoţí a oba konce vyčnívají na povrch kůţe, kam se našroubují kuličky či jiná zakončení. Delší část šperku samozřejmě nejde vidět, ani kůţí nijak neprosvítá.30 Stejně jako u mikrodermálních implantátů je pro umístění vhodná ta část těla, kde dochází k minimálnímu pohybu kůţe. Šperky pro surface pircing jsou vyráběny z bioplastu, kvůli jeho větší pohyblivosti a kvůli moţné alergii na kovy. Na rozdíl on mikrodermálního piercingu se surface hojí řádově od několika měsíců aţ po dobu jednoho roku. Současně je jeho hojení také sloţitější a hrozí zde vyšší procento pravděpodobnosti vyloučení z těla. Je proto velmi vhodné dodrţovat aplikaci surface piercingu po létě, kdy se pokoţka jiţ tolik nepotí a není vystavována přímému slunečnímu záření. Dále pak platí vyhýbat se alespoň dva aţ tři měsíce prašným prostředím, saunám, koupání v bazénech a venkovních vodních plochách. Díky těmto 29 Puncher (z anglického punch = prorazit) je kruhový skalpel o průměru cca 2mm, ve zdravotnictví vyuţívaný za účelem odebrání vzorku tkáně. 30 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-04]. Surface piercing. Dostupné z WWW: <www.hell.cz/2/piercing/surface-piercing/35/> 42

komplikacím byly surface piercingy v podstatě nahrazeny novější metodou aplikace mikrodermálního piercingu.

4.4.3. Pocketing piercing Pocketing piercing je praktika zaloţená na velmi podobném principu jako surface piercing. Konečný výsledek je však často popisovaný jako “antipiercing” neboť z těla nekouká konec piercingu jako právě u surface, ale naopak prostřední část. Zjednodušeně vypadá pocketing piercing jako nastřelený kancelářskou sešívačkou. Slovem pocketing (z anglického pocket = kapsa) je tento piercing označován proto, ţe samotný šperk je uchycen v kůţi za pomocí dvou malých “kapes”, vytvořených pod povrchem kůţe. Šperk na pocketing je vytvářen individuálně podle potřeb zákazníka, ale vţdy se jedná o více či méně prohnutý tvar písmene U různých velikostí, bez dalších dekorativních prvků. Obecně se jedná o málo známou formu piercingu, pro kterou platí stejné komplikace a omezení jako u surface piercingů. Velmi častým problémem je pak také nepřijetí šperku tkání a jeho vyrůstání ven z kůţe.

4.5.

Tvary a materiály piercingových špeků

Obecně samozřejmě platí, ţe pro různé druhy piercingů jsou vhodnější rozdílné tvary šperků, ale i materiály, z nichţ jsou šperky vyrobeny. Se vstupem do Evropské Unie jsme se museli chtě nechtě přizpůsobit tzv. evropské legislativě. To se dotklo také prvozovatelů piercingových studií. Ve všech zemích EU je de facto zakázáno pouţívat pro čerstvý piercing dosud oblíbenou takzvanou chirurgickou ocel (angl. „Surgical Stainless Steel”, především typu 316L a 316LVM). Tato nerezavějící ušlechtilá ocel obsahuje aţ 15% niklu, a představuje proto vysoké riziko vzniku alergie. Také velice oblíbené stříbro „925” (zbývajících 7,5% je většinou měď) můţe u některých lidí vyvolat alergii, navíc můţe při vlhkosti i zčernat, případně zabarvit kůţi a je právě proto pro první nasazení naprosto nevhodné.31 Jako první šperk se pro pircing hodí tedy ty materiály, které obsahují čistý kov, nebo speciálně 31

FIKSA, Radomír. Piercing. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 70 s. ISBN 80-903618-0-3. 43

upravené plasty. Z kovů je vhodná například čistá ocel bez obsahu niklu, Niobium nebo Titan. Protoţe je ale Titan řazen do několika tříd, podle svojí kvality, je potřeba dávat dobrý pozor na výběr prvního šperku. Ze syntetických hmot se potom pouţívají bioplasty, tedy umělé šperky z hypoalergenních materiálů, které jsou navíc lehčí a pruţnější neţ šperky kovové a současně šperky teflonové, které se pyšní stejnými vlastnostmi. navíc mají molekuly teflonu tendenci odpuzovat jiné molekuly, takţe se jedná o velmi nepřilnavý materiál, na němţ se neusazují

tkáňové výměšky z

čerstvého piercingu, coţ výrazně napomáhá hojícímu procesu. Do jiţ zahojených ran po propíchnutí je pak v podstatě moţné vloţit jakýkoliv materiál, který je jak svými vlastnostmi, tak tvarem, nejvíce vhodný pro dané umístění a nositele samotného. Přestoţe popularita ocelových šperků je stále velmi patrná, dochází pro určité typy piercingů k příklonu k titanu, který je výrazně lehčí, nebo plastům, které mají mimo jiné větší ohebnost V případě roztahování piercingů ustupuje ocel plastovým materiálům, které jsou lehčí a nezpůsobují tak tlak na tkáň a její následné ztenčování. Velice oblíbenými jsou však přírodní materiály jako kost, rohovina nebo dřevo, protoţe jsou narozdíl od kovových nebo syntetických šperků prodyšné a nedochází tak k usazování tkáňových molekul kolem šperku a tedy k následnému zapáchání piercingu. V případě piercingu prsních bradavek, rtů, dutiny ústní a jazyka a některých piergingů genitálií je piercery dokonce doporučováno zvolit jiţ pro samotnou aplikaci šperk z bioplastu namísto šperku kovového. Ve většině případů je to pouze kvůli jeho niţší hmotnosti a vyšší ohebnosti, avšak co se týče piercingů dutiny ústní zabraňuje plast poškozování zubů a dásní, způsobeným třením kovu. Toto tření kovových kuliček například u piercingu jazyka mohlo po delší době vézt k výraznému poškození zubní skloviny a následné nepříjemné citlivosti zubů na studené, teplé nebo sladké potraviny. S pouţitím akrylátových nebo bioplastových kuliček se tak riziko poškození sníţilo na minimum. Podobně je tomu i u piercingů v dutině ústní typu labret, medusa nebo madonna, kdy placička umístěná v dutině ústní je v nepřetrţitém kontaktu s dásní a neustálým pohybem tak dochází k odhalování zubních krčků, zvýšené nepříjemné citlivosti aţ následné paradontóze.

44

Přestoţe bioplastové šperky tento proces značně zpomalily, v případě těchto typů piercigů však k dráţdění dásní dochází stále, byť v menší míře. Co se týče typů šperků a jejich tvarů, většinou je nutné aby piercing kopíroval linii vpichu pod kůţí. Pro piercing prsních bradavek nebo pupíku je tak vhodný mírně zahnutý šperk činkového tvaru takzvaný barbell, který se ve své rovné podobě pouţívá například pro piercing jazyka. V devadesátých letech a na přelomu 20. a 21. století velmi populární šperky ve tvaru krouţků všemoţných

barev, velikostí a vzorů posledních pár let vytlačují právě

barbelly, tedy činky s kuličkami, plackami nebo hroty na obou stranách. Z tohoto je velmi jasně patrné, ţe piercing se

pomalu stává také módní

záleţitostí podléhající nejrůznějším obecným trendům a také soukromému ţivotnímu stylu nositele.

4.6.

Piercing a možná rizika

Kromě nevhodně zvoleného tvaru šperku a materiálu, z něhoţ je šperk vyroben, vyvstává při rozhodnutí se pro piercing další řada otázek z nichţ některé můţou být naprosto banální, některé je však třeba nepodceňovat a některými pravidly je nuto se řídit stále, ať uţ se jedná o piercing první, nebo dvacátý.

4.6.1. Lékař nebo studio? Drtivé většině následných komplikací po aplikaci piercingu lze předejít zvolením vhodného odborníka a dostatečnou informovaností o samotném zákroku a následné péči. Otázkou, jak poznat dobré studio od špatného se budu zaobírat v posledních kapitolách, ale jiţ zde je potřeba zmínit, ţe piercing je jednou ze specifických modifikací, kdy mnoho jedinců napadne, zdali by pro tuto praktiku přeci jen nebyl vhodnější lékař. Logika tohoto smýšlení, podle mého názoru, podobná logice výroku: „Bolí mě oči, tak si zajdu k ortopedovi.” Tradice západního světa téměř nekriticky důvěřovat moderní medicíně a dělat z alternativního lékařství jistou odnoţ šarlatánství,

45

nebo nedůvěryhodného pozůstatku šamanismu a hnutí hippies, v lidech podvědomě vybudovala absolutní důvěru k lékařské autoritě v bílém plášti. Jistě, u doktora se dá předpokládat, ba přímo očekávat naprostá znalost lidské anatomie, avšak je potřeba si uvědomit, ţe pro aplikaci piercingu není nezbytně nutné vědět z jakých kostí je sloţen nárt nohy. Co je naproti tomu velmi důleţité, je zkušenost s aplikací piercingu, dennodenní praxe, která podstatně zvyšuje jistotu a zkušenost piercera, dále znalost materiálů, sledování nejnovějších postupů, pouţití vhodných nástrojů a tak dále. V tomto případě je přeci jenom piercer i bez lékařského diplomu daleko zkušenějším odborníkem neţ lékař, který aplikoval jeden piercing za celý ţivot. Samozřejmě by bylo demagogické tvrdit, ţe lékaři nemají dostatečné znalosti k aplikaci piercingu, ale přeci jenom je zkušenost nejen s praktikou samotnou, ale i s případnými následnými komplikacemi při hojení výhodou, jeţ se opravdovému piercerovi nedá upřít. Současně je piercer, právě s ohledem na několikaleté zkušenosti, schopen majiteli čerstvého piercingu poskytnout více informací a rad nezbytných pro dodrţení správné péče a bezproblémového zahojení vzniklé rány. Navíc je piercer schopen bez problémů odhadnout, zdali má jedinec pro daný typ piercingu odpovídající anatomické dispozice, jestli je na místě plánovaného vpichu dostatečné mnoţství tkáně a zdali se tak tedy piercing pravděpodobně uchytí, nebo je zde riziko, ţe bude tělem vyloučen.

4.6.2. Nastřelení šperku nebo propíchnutí jehlou? Nastřelení šperku se můţe zdát, díky své rychlosti, jako ideální způsob aplikace piercingu. Tato metoda je však omezená pouze na nastřelení šperků do nosních dírek a některých částí ucha. Dalšími problémy jsou nemoţnost sterilizovat celou nastřelovací pistoli a nezapomenutelný fakt, ţe tkáň je proraţena samotným tupým šperkem. Dochází tak prakticky k surovému roztrţení kůţe, jeţ má logicky za důsledek pomalejší hojení. Kromě toho je také moţné při této metodě pouţít pouze jednu délku šperku, coţ můţe být problematické při otoku tkáně bezprostředně po zákroku. Propíchnutí jehlou je klasická a nejčistší cesta. Piercing je proveden jednorázovou intravenózní kanylou nebo jehlou a šperk je do těla protaţen 46

pomocí této jehly. Všechny nástroje, šperky a pomůcky jsou buď jednorázově baleny, nebo nebo profesionálně tepelně vysterilizovány.32

4.6.3. Průběh aplikace a otázka bolestivosti Přestoţe aplikace piercingu probíhá většinou ve studiu, psychická příprava na zákrok je nutná mnohem více dopředu. Jedná se o tak samozřejmé rozhodnutí, jako zdali piercing jedinec opravdu chce a jestli si uvědomuje moţná rizika, následky a omezení. Do studia k samotné aplikaci piercingu je téměř vţdy nutné objednat se předem, v den zákroku je pak dobré dostatečně se vyspat, najíst a napít a nepoţívat alkohol, drogy nebo léky ředící krev. Před samotnou aplikací by měl piercer zákazníka obeznámit se způsobem následné péče o piercing a moţnou dobou hojení. Dobrým zvykem piercerů je provádět nezbytnou desinfekci pracovního stolu a lehátka pro zákazníka před ním samotným, aby tak měl jistotu, ţe se nachází v dobrých rukou a čistém prostředí. Další samozřejmostí je pouţití jednorázových chirurgických rukavic a sterilních nástrojů a to od kleští přes kanylu aţ po samotný šperk. Místo vpichu je většinou označeno piercerem speciálním fixem takzvaným skin makerem, který pouţívají také například chirurgové k označení dráhy řezu. U některých pircingů, jako je bridge nebo vertical labret je nutné provádět vyměřování delší dobu, neboť je zde ţádoucí dosáhnout co moţná nejdokonalejší symetrie s osou obličeje. Na tomto místě je třeba zmínit otázku znecitlivění kůţe před samotným propíchnutím. Kdyţ pomineme symbol rituálnosti, který nutně nemusí doprovázet kaţdý piercing a být tím hlavním důvodem pro jeho podstoupení, je zde mnoho faktorů které osvětlují, proč ve valné většině piercingových studií znecitlivění tkáně nenabízejí a neprovádějí. V první řade je pouţití anestetik povoleno pouze lékařům, ale současně je také obrovskou nevýhodou jeho aplikace vpichem injekční jehlou a s tím související prakticky stejná bolestivost jako u piercingu samotného. 32 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-04]. Nejčastější dotazy. Dostupné z WWW: 47

Chladící spreje nebo anestetické krémy nadělají pak většinou více škody neţ uţitku. Nehledě na to, ţe aţ příliš často vyvolávají alergickou reakci doprovázenou podráţděním kůţe a delším hojením, umrtvují tkáň pouze na jejím povrchu a propíchnutí skrz koţní záhyb tak zůstává stejně bolestivé. Kůţe kolem místa vpichu (naznačeného fixem) je následně uchopena do speciálních kleští s otvory a pevně stisknuta, čímţ dochází k odkrvení daného místa a mírnému přirozeném znecitlivění. Poté dochází jiţ k samotnému vpíchnutí jehly skrz kůţi. Tyto speciální piercingové jehly jsou obaleny umělohmotnou trubicí, jeţ i po vytaţení jehly zůstává ve vpichu a napomáhá snadnému protaţení šperku. Podle umístění můţe být piercing před odchodem ze studia přelepen sterilní gázou, zabraňující vniknutí bakterií do rány a následnému vzniku infekce. Nejčastěji kladenou otázkou týkající se piercingu je pochopitelně otázka bolestivosti, na kterou se stejně jako v případě tetování nedá jednoznačně odpovědět. Bolest obecně je totiţ individuální záleţitostí, která se u kaţdého jedince můţe projevovat jinak. Navíc záleţí na mnoha faktorech, jako jsou psychický a fyzický stav propichovaného jedince nebo zručnost a jistota piercera. Zkušený piercer vede jehlu rychle a citlivě a tím bolest minimalizuje. Nezkušený nebo nešikovný piercer (popřípadě kamarád nebo kamarádka, kterým jen nevadí do někoho bodat jehlou) občas nadělá víc škody neţ uţitku a svěřit se někomu takovému za to váţně nestojí. Záleţí také na odolnosti proti bolesti a úrovni sebekontroly. Někdo začne pištět ještě před zahájením piercingu (a to nejen holky :-), někdo je na piercing připraven a zvládne jej bez mrknutí oka nebo jenom se zatnutými zuby.33 Samozřejmě je logické, ţe samotný vpich ucítíte. Jedná se přeci jenom o zásah do těla, které je vybaveno nervovými zakončeními proto, aby bylo schopno reagovat na bolest. Je proto nesmyslné se domnívat, ţe o piercingu nebudete vědět. Přesto vjem jehly procházející kůţí nemusí nutně znamenat pocit bolesti. Bolestivost se pak nejvíce odvíjí od místa vpichu a typu piercingů. Piercingy lze rozdělit na téměř bezbolestné (jazyk, obočí, ušní lalůčky, 33 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-04]. Nejčastější dotazy. Dostupné z WWW: 48

uzdičky), málo bolestivé (labret, madonna, pupek, nos, většina surface piercingů), středně bolestivé (ušní chrupavky, septum, povrchové piercingy genitálií), bolestivé (bradavky, některé genitální piercingy) a velmi bolestivé (především různé způsoby propíchnutí ţaludu penisu - apadravya, ampallang, dydoe).34

4.6.4. Péče o piercing Jak uţ bylo zmíněno, je výběr studia a aplikace piercingu jen jednou částí napomáhající úspěšnému a bezproblémovému zahojení. Tou druhou, neméně důleţitou částí je péče o piercing, závislá na majiteli samotném. Kaţdé dobré studio se o své zákazníky stará nejen při aplikaci piercingu, ale také poté během procesu hojení. Pokud má tedy majitel čerstvého piercingu pocit, ţe něco není v pořádku, měl by mu piercer bez problémů poradit, zhodnotit závaţnost situace a určit další postup. Kůţe bezprostředně po aplikaci reaguje menším krvácením a otokem, jeţ je pochopitelně větší na sliznici (jazyk, rty, genitálie). Otok splaskne většinou do dvou dnů, některé vpichy je pak doporučeno ledovat, aby se splasknutí urychlilo. V první fázi hojení vytéká z místa vpichu naţloutlý tkáňový mok, který dále kolem šperku a na šperku samotném zasychá. Není vhodné tento suchý stroupek odlupovat, aby nedošlo k poškození rány, ale naopak omýt vlaţnou vodou (případně antibakteriálním mýdlem) a následně piercing

ošetřit

solným

roztokem,

jeţ

je

přírodním

desinfekčním

prostředkem. Tímto roztokem by měl být nový piercing ošetřován po dobu několika týdnů zhruba třikrát denně. Častější oplachování hojení sice nevadí, ale ani jej neurychlí. Nutnost pravidelného čištění se prodluţuje s postupným hojením. I po úplném zahojení je však dobré piercing alespoň jednou týdně preventivně vyčistit, neboť se kolem běj stále budou usazovat nečistoty v podobě odumřelých koţních nuněk nebo koţního mazu, které by následně mohly vést k propuknutí infekce.

34 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-04]. Nejčastější dotazy. Dostupné z WWW: 49

5. SKARIFIKACE Skarifikace je tělesnou modifikací, při níţ je kůţe jedince záměrně poškozována řezáním nebo pálením tak, aby tak po zahojení vznikla jizva v poţadovaném tvaru a vytvořil se ornament tvořený reliéfem nositelovy pokoţky. Jedná se o metodu velmi starou a velmi bolestivou, která je ze své podstaty určena spíše pro zkušenější zájemce neţ pro nováčky v oblasti tělesných modifikací. Před skarifikací je třeba připravit se na fakt, ţe modifikace bude bolet a častokrát je právě bolest a její překonání jedním z hlavních důvodů, proč jedinci tuto metodu krášlení podstupují. Potřeba vytvořit si a následně překonat výzvu, na jejíţ naplnění potřebuje člověk větší, neţ běţnou míru odhodlání, je tím, co můţe člověka posílit a pomoci mu se více poznat. Princip je podobný jako u přechodových rituálů primitivních kmenů. Bolest při jizvení není malá, ale zas na druhou stranu to není nic, co by člověk nevydrţel, tím spíš pokud sám chce. A právě i díky bolesti dostává skarifikace punc originality a exkluzivity. Pro jizvu se totiţ tolik lidí nerozhodne, protoţe ne kaţdý se odhodlá překonat bolest související s řezáním či pálením.35

5.1.

Skarifikace v kmenových společnostech

Skarifikace je pravděpodobně nejstarším způsobem zdobení lidského těla. Uţ v ranné lidské historii byla skarifikace pouţívána při iniciačním přechodovém rituálu v rámci dospívání. Mladý chlapec byl v průběhu tohoto rituálu skarifikován za tím účelem, aby bylo zbylé kmenové komunitě na první pohle jasné, ţe se jiţ nejedná o chlapce, ale o jiţ dospělého muţe. Dalším důvodem skarifikace bylo označování emocionální stavu jedince. Jednotlivé jizvy ukazovaly stavy jako zármutek, starosti, chudobu, štěstí nebo smrt. Pravděpodobněji nejznámější formu skarifikace nalezneme v Africe, jejíţ obyvatelé měli příliš tmavou barvu pleti na to, aby se mohli výrazně zdobit 35 FOUSAGE, . PainArt [online]. 15.07.2009 [cit. 2010-05-19]. Scarifikace aneb kdyţ jsou jizvy krásné. Dostupné z WWW: . 50

tetováním, a proto se uchylovali ke tkáňové skarifikaci. Při tamějším postupu modifikace se pouţíval popel, který byl vtírán do ran vzniklých řezným nástrojem. Popel způsobil, ţe jizvy byly po zahojení vypouklé, tedy vystupující nad povrch kůţe, a tvořily tak na nositelově těle plastický ornament. Na tomto území slouţila skarifikace na jedné straně k identifikaci sociálního zařazení a postavení jedince ve společnosti. Druhým důvodem pak bylo podtrţení individuální krásy jedince. Skarifikace byla vlastní oběma pohlavím. Chlapci a dívky se začali v útlém věku skarifikovat v oblasti obličeje a toto jizvení se po několik let opakovalo. Například v Súdánu se dívky odedávna podrobovaly skarifikačním obřadům, které mají dávat okolí najevo, v jakém stádiu psychického vývoje se dívka nachází. Tento proces jizvení tyto dívky provází takřka po celou jejich existenci. V období, kdy se jim začne vyvíjet poprsí, jsou jim vyříznuty dvě jizvy po stranách břicha, které se spojují u pupku a které dále probíhají aţ k bodu mezi prsy. V průběhu ţivota ţeny v této oblasti země proběhne ještě mnoho skarifikací, takţe ke sklonku ţivota má umělecké jizvy všude na zádech, na šíji, na paţích, na hýţdích a na zadní straně nohou aţ ke kolenům. Další oblastí, kde byla skarifikace velmi populární, bylo vnitrozemí Austrálie. Skarifikace zde byla spojena téměř výlučně s rituálními obřady, jako byly iniciační přechodové rituály, pohřby, zrození, ale také rituály provázející například přivolávání deště. Kdyţ zemře příslušník kmene, jeho potomci si na znamení smutku nařezávají kůţi, ale nenechají krev téci a zatírají rány bílou barvou. Mladí chlapci si v období dospívání nechávají naříznout kůţi kolem dokola hrudníku, asi v místech mezi bradavkami a pupkem a zatírají do rány prach podobně, jako to činí černoši v Africe. Výsledkem je mohutná jizva kolem těla. Často nezůstávají u jedné, přibývají se vzrůstající váţností a hrdinskými činy.36 Příslušníci australských vnitrozemních kmenů si zpravidla nechávali skarifikovat záda, ramena, hrudníky i stehna.

5.2.

Metody skarifikace

36 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 116s. ISBN 80-7106-780-6 51

5.2.1. Branding Z anglického brand = vypálení, cejchování, lze dále rozdělit, podle způsobu vytváření, na strike branding a kauter branding. Při této metodě tělesné modifikace je kůţe jedince mechanicky poškozována cílenými popáleninami, ze kterých se po zahojení stanu jizvy. Historicky byla tato metoda pouţívána při označování (cejchování) dobytka, ale i prostitutek, otroků neb kriminálníků. Jako strike branding je pak nazývána metoda vypalování jizev klasickým způsobem, kdy je tenký pruh plechu natvarován do poţadovaného ornamentu a následně naţhaven a obtisknut do kůţe. Tato metoda omezuje nositele ve výběru ornametu, neboť mu je dovoleno pouze tolik, nakolik je moţno plech, či plechy natvarovat. Z toho logicky vyplývá, ţe tato metoda jiţ ze svého principu neumoţňuje vytváření malých, sloţitých nebo detailních motivů. Při kauter brandingu jsou ornamenty do kůţe vypalovány za pomocí chirurgického elektro-tepelného skalpelu, pouţívaného k řezání či zavařování krvácejících cév, takzvané kauterizační pistole. Jizva je tak vytvářena postupně a tato metoda umoţňuje detailnější práci a tedy i vytváření sloţitějších motivů. Kauterizační skalpel kůţi v podstatě řeţe a ihned poté pálí, coţ znamená ţe tkáň je poškozena (narozdíl od strike brandingu) pouze v místě řezu. Jizva se tedy také dále nerozšiřuje a zůstává jen tak široká, jako je původní řez. Jeden z mála skarifikátorů v čechách, FouSage ze studia Hell.cz, jeţ se specializuje i na branding, pak doporučuje metodu strike brandingu pouze tehdy, pokud je pro budoucího nositele zcela zásadní přítomnost ohně (z hlediska symboliky a rituality = křest ohněm, očistění ohněm apod.). U kauter brandingu má totiţ skarifikátor větší kontrolu nad výsledným vzhledem jizvy a proto je vhodnější metodou skarifikace.

52

5.2.2. Cutting

Z anglického cut = řezat. Jak uţ sám název napovídá, v případě cuttingu se jedná o jizvení kůţe vyřezáváním samotné tkáně za pouţití skalpelu. Jemné linky se vytvářejí pouze jednoduchým řezem do kůţe, u silnějších obrysů nebo celých ploch je nutné tenkou vrstvu kůţe podříznout a zcela odstranit. Pokud skarifikátor tvoří jen jemné linky a kůţi neodstraňuje, měl by být řez veden zpravidla do hloubky půl aţ dvou milimetrů a to podle toho, jak široká má být výsledná jizva. Hloubka řezu se pak pochopitelně odvíjí také od toho, do jakého místa na těle je řezáno, jaké vlastnosti má a jak tlustá je kůţe na tomto místě. Jelikoţ tělo má po porušení kůţe přirozenou tendenci ji hojit, je po tomto způsobu skarifikace nutné starat se o řez a zabránit srůstu kůţe zpět k sobě, aby vznikla poţadovaná jizva. Tato péče je velmi jednoduchá a spočívá ve sloupávání strupů, které tělo vytváří, aby zacelilo ránu. Nositel tak vlastní organismus nutí, aby se utvářela neustále nová a nová kůţe, čímţ dosáhne poţadované jizvy. Naproti tomu u vyřezávání celých ploch není nutné vytvářející se novou kůţi strhávat, neboť tělo nemá jiné moţnosti jak ránu zacelit, neţ vytvořit přímo jizvovou tkáň. Vzhled výsledné jizvy pak u brandingu i cuttingu závisí na individuální schopnosti hojení kaţdého jedince. Zpravidla by se strháváním strupů u cuttingu mělo docílit plastické keloidní jizvy, ale kaţdý jedinec je individualita a jeho tělo na ránu reaguje jiným způsobem. Proto se některé jizvy téměř ztratí, jiné vypadají jako by byly propadlé dovnitř, jiné naopak vystupují nad povrch kůţe.

5.3.

Skarifikace ANO či NE?

Na tuto otázku, stejně jako u ostatních tělesných modifikací, pochopitelně nelze snadno odpovědět a je nutné se na ni dívat z několika hledisek. Z hlediska historie byly primárními funkcemi skarifikace funkce identifikační a statutárně-hierarchická. U skarifikovaného jedince bylo na první pohled 53

patrné, do jakého kmene, sociální, majetkové, profesní nebo mentální skupiny je zařazen, jaké jsou jeho zásluhy, váţnost a soukromý ţivot. Skarifikace u dnešního jedince má však primárně funkci individualizační. Silnou tendencí můţe být v případě skarifikace snaha jejího nositele odlišit se od okolí a to nejen od okolí tělesnými modifikacemi nepolíbeného, ale i, nebo právě, od těch jedinců, kteří jiţ mají s modifikacemi nějaké zkušenosti. Faktem zůstává, ţe v době masivního boomu tetování a piercingu, kdy jiţ téměř kaţdý má na sobě někde umístěný šperk, nebo jemu blízký obrázek, má skarifikace punc výjimečnosti. Toto zdobení těla vyţaduje jistou míru odvahy a sebepřekonání a proto se zřejmě prozatím nestalo masovou záleţitostí. Z hlediska lékařů a odpůrců skarifikace je názor, pod kterým je na skarifikaci nahlíţeno, zcela jednoznačný. Například prací lékařů je mimojiné pochopitelně snaha, aby bylo lidské tělo jizvami pokryto pokud moţno co nejméně a aby byly jizvy co moţná nejméně viditelné. Psychologové hovoří o skarifikaci v tom směru, ţe tyto zákroky podstupují většinou mladí lidé, převáţně muţi za účelem odlišit se od šedého davu a dokázat sami sobě a svému okolí jistou míru hrdinství, ţe umí snášet bolest. Postoj běţného člena dnešní doby k modifikacím lidského těla je shovívavější v pohledu na tetování. Skarifikace však připadá lidem většinou jako přehnaná forma sebepoškozování a nositele těchto ornamentů označují přinejmenším za blázny.

5.3.1. Pohled skarifikátora

Skarifikátor je osoba, která vytváří na kůţi jizvy podle přání zákazníků. Samotný skarifikátor nemusí mít ţádné speciální znalosti, či dovednosti. Důleţité je však vědět, do jaké hloubky se musí kůţe na daném místě lidského těla proříznout nebo spálit. Další důleţitou vlastností je znalost způsobu jak kůţi podříznout, aby mohla být vyjmuta z celkové plochy. Nezanedbatelnou výhodou skarifikátora je také talent malovat, aby dokázal plnit přání zákazníků, týkající se vzhledu vysněných motivů. Většina lidí kteří se zabývají modifikacemi těla, začíná s prvními pokusy na těle vlastním a později na tělech svých známých a kamarádů. V oblasti 54

skarifikace není na českém trhu zatím téměř ţádná konkurence mezi studii, které se touto činností zabývají ani mezi potencionálními zákazníky, takţe v České republice existuje pouze pár těchto studií. Osobně mám drobné zkušenosti se záměrným způsobováním jizev a samozřejmě ţe i má první zkušenost proběhla na vlastním těle, a to hlavně z dvou důvodů. Prvním důvodem byla pochopitelně jiţ zmíněná snaha odlišit se nějakým způsobem od ostatních. Druhým důvodem pak bylo, abych věděl jakým způsobem způsobovat jizvy na případných zájemcích o tuto tělesnou modifikaci. Především pak šlo o to zjistit, do jaké hloubky řezat, aby byla konečná jizva po zahojení jasně viditelná. První prací, kterou jsem dělal, bylo vyřezání několika znaků na noze. Motivem byly keltské runy, které jsou pro první pokusy se skarifikací ideální, protoţe se jedná o velice jednoduché obrazce a není nutné kůţi podřezávat a vyndávat z plochy. Tuto práci jsem prováděl lékařským skalpelem a dezinfikované části nohy. Názor můj i klienta na vzniklé jizvy byl více neţ uspokojivý a i pozorovatelé ocenili konečný výsledek jako zdařilý.

55

5.3.2. Pohled skarifikovaného

Pohnutky většiny lidí, kteří přicházejí do studia s myšlenkou nechat se skarifikovat jsou přesně ty, jaké byly popsány výše - snaha odlišit se od ostatních lidí, mít na těle něco co se jim líbí a co je pro ně současně svým způsobem důleţité a zásadní. Pravdou také zůstává, ţe většinou je to i snaha dokázat si, ţe fyzická bolest je snesitelná a ţe není důvod se jí bát. Dalším důvodem proč se lidé nechávají raději skarifikovat je to, ţe chtějí mít na svém těle něco čím by se chtěli odlišit, ale nechtějí tetování, protoţe by měli pod kůţí vstříknutou barvu, coţ je v podstatě cizí látka v organismu. Ve své dosavadní praxi jsem se takřka nesetkal se situací, kdy by si klient skarifikaci rozmyslel z důvodu moţné bolesti. Ze svého úhlu pohledu také nemohu potvrdit výrok, ţe by se nechávali skarifikovat lidé, kteří jsou nějakým způsobem mentálně narušení. Z mé zkušenosti šlo v převáţné většině o velice inteligentní jedince bez psychických problémů.

56

6. DALŠÍ TĚLESNÉ MODIFIKACE Mimo klasické, výše popsané tělesné modifikace se touha po upravování vlastního těla posunula i do oblastí, které právem dávají těmto modifikacím označení hard core modifikace nebo modifikace extrémní. Jedná se o atypické úpravy těla, které posouvají hranice v oblasti zdobení čím dál více kupředu a které se, bez velkého překvapení, zpravidla setkávají s naprostím nepochopením ze strany většinové společnosti. Jedná se o modifikace pomocí podkoţních implantátů a o splitting.

6.1.

Podkožní implantáty

Jak jiţ opět sám název napovídá, v případě implantátů se jedná o poměrně rizikový druh tělesné modifikace, při které jsou pod kůţi zájemce vkládány předměty speciálních tvarů, vyrobené ze zdravotně nezávadných materiálů (dříve z titanu, nyní jsou implantáty jiţ téměř výlučně silikonové nebo teflonové). Jisté riziko pak tento zákrok představuje i z toho důvodu, ţe při nesprávném vkládání implantátu můţe být porušena svalovina zájemce a tím pádem je velmi pravděpodobné, ţe dojde k váţnému porušení svalu. Pokud je implantát zaveden přesně, je naopak poškozena pouze tuková tkáň, coţ nemá na zdraví jedince absolutně ţádné následky. Cílem této metody zdobení těla je pak proměnit jeho reliéf, aby odpovídal touze vlastníka. Implantáty pak můţeme podle jejich principu rozdělit do dvou skupin.

6.1.1. Subdermální implantáty U tohoto typu implantátu je plocha celého šperku umístěna pod pokoţkou a podle tvar pak tvoří plastickou vypouleninu kůţe na jedincově těle. Mezi subdermální implantáty patří například nejvíce známé rohy, nebo soustavy kuliček o různých průměrech na rukách, ale i muţských pohlavních orgánech. Tvary implantátů se odvíjejí od jejich forem, ale na internetu je moţné najít

57

jiţ spoustu subdermálních implantátů nejrůznějších tvarů, například hvězd nebo srdíček a podobně.

58

6.1.2. Transdermální implantáty Část šperku se závitem prochází skrze pokoţku. Na pohled připomíná transdermální

implantát

větší

mikrodermál. Tuto

modifikaci

ovšem

nedoporučujeme, jelikoţ je velice riziková. Můţe docházet k nadměrnému jizvení tkáně, dále k odmítnutí a vyloučení implantátu z těla. V průměru se úspěšně zahojí pouze 20% transdermálů.37

6.2.

Splitting

Splitting z anglického split = rozštěpit se, je trvalou tělesnou modifikací, která se týká především jazyka a muţských genitálií. U jazyka hovoříme o tzv. hadím jazyku a tato extrémní tělesná modifikace spočívá v proříznutí vaziva ve středu jazyka (středního vláknitého septa) a následné úpravě rány tak, aby nekrvácela a opět nesrostla. Tím jazyk získá rozeklaný tvar a obě poloviny je moţné kontrolovat nezávisle na sobě. Tenhle trik je ale potřeba se naučit, coţ chvíli trvá.38 V případě splittingu se jedná o modifikaci velmi bolestivou a také trvalou a nevratnou. Podobně jako u skarifikace nebo implantátů je pak prováděna téměř výlučně jedincům zběhlým v otázce tělesných modifikací. Mimo to je potom nutné, aby této metodě předcházela osobní konzultace s tvůrcem tohoto typu modifikace, aby se přesně definovaly poţadavky zájemce a předešlo se zákroku v návalu momentálního nadšení. Tvůrce je pak víceméně povinen seznámit budoucího vlastníka hadího jazyka s moţnými riziky a především následky, které ze zákroku plynou. Ţe se s tímto typem modifikace musí hledat specifické zaměstnání a počítat s negativními reakcemi okolí, pak zřejmě netřeba dodávat. V případě splittingu i podkoţních implantátů ale nutno podotknout, ţe studia která tyto modifikace nabízejí (a ţe jich je nemnoho) podmiňují tento zákrok 37 PainArt [online]. 2009 [cit. 2010-05-20]. Encyklopedie. Dostupné z WWW: . 38 Hell.cz [online]. 2009 [cit. 2010-05-20]. Split jazyka. Dostupné z WWW: . 59

minimálním dosaţeným věkem 21 let, absencí jakýchkoliv psychických poruch a zákazem poţívání alkoholu a jiných omamných látek minimálně týden před samotným zákrokem.

60

7. SUSPENSION Metoda suspension nespadá svojí podstatou přímo pod tělesné modifikace, neboť tělo při ní není nijak pozměňováno, ale prakticky se svým provedením podobá play piercingu. Jedná se o činnost, při níţ je tělo jedince propíchnuto sterilními háky o průměru tří, čtyř nebo pěti milimetrů a následně vytaţeno do vzduchu tak, ţe člověk visí na hácích protaţených vlastní kůţí. Jedná se spíše o psychickou, neţ fyzickou záleţitost, neboť člověk musí podstoupit celou řadu obav a překonání, aby následně zaţil naprosto ojedinělý a nepopsatelný pocit, kdy v podstatě (!) bez cizí pomoci levituje ve vzduchu. Celá metoda spočívá v protaţení háku skrz kůţi a následnému připnutí k závěsu. Jedná se o konstrukci vyrobenou ze dřeva či kovu, skrz jejíţ očka je protaţen provaz s karabinami, na které se připínají samotné háky. Díky protaţení provazu skrz očka závěsu je kůţe rovnoměrně napínána a vyrovnávána a zavěšený jedinec je tak vytahován do vzduchu stejnou silou a pod stejným tlakem působícím na celou plochu kůţe, za niţ je zavěšován. Po době strávené ve vzduchu, jejíţ délka závisí v podstatě jen na přání viselce, jsou háky z těla vytaţeny a vpichy ošetřen desinfekcí, případně sešity nebo zalepeny.

7.1.

Rizika při suspension

Jelikoţ se při této aktivitě jedná o zavěšování na řeznické háky je zcela logické, ţe nejpravděpodobnější problémem je vytrţení háku z těla jedince. Tato komplikace můţe nastat zpravidla v několika případech a sice pokud je pouţito menší mnoţství háků, neţ jaké je schopno rozloţit hmotnost viselce, pokud mají háky příliš malý průměr, pokud je hák protaţen pod příliš tenkou vrstvou kůţe, nebo pokud kůţe není dostatečně pevná pro zavěšení. Vytrţení háku bývá provázeno poškozením kůţe a velmi nepříjemnými a bolestivými pocity. Roztrţená kůţe by pak měla být sešita co nejdřív, nejlépe bezprostředně po nevydařeném zavěšení.

61

Dalším problémem, který můţe při zavěšování nastat a který je bezesporu častější, je ztráta vědomí při vytaţení do vzduchu. Samotné napichování na háky bývá totiţ často provázeno úrazovým šokem (podobným tomu, který vzniká u piercingu při propíchnutí kůţe jehlou), který můţe vyvolat v některých případech aţ ztrátu vědomí. V takovém případě je pak doporučováno visícího jedince sundat, poloţit a opatrně přivést k vědomí.

7.2.

Typy zavěšování

Jednotlivé typy zavěšování jsou rozlišovány podle toho, za které části těla je jedinec vytahován a co připomíná jeho poloha při visení ve vzduchu. • Suicide - Metoda při níţ je zájemce zavěšen za dva aţ čtyři háky procházející horní polovinou zad. Poloha visícího jedince pak připomíná právě oběšence. Tato metoda patří mezi jednu z nejjednodušších a je proto vhodné začínat v případě suspension právě jí. • Vertical chest - Viselec je zavěšován za háky umístěné, jak název napovídá, vertikálně v horní části hrudníku. Narozdíl od suicide závěsu je tento typ velmi náročný a tudíţ zcela nevhodný pro nezkušené začátečníky. Při vytaţení do vzduchu u tohoto typu zavěšení dochází k násilnému roztaţení viselcova hrudního koše a tedy komplikovanému dýchání. • Superman - Superman se řadí mezi horizontální závěsy, kdy viselec “leţí” břichem k zemi a je vytahován za háky umístěné do zad, stehen a někdy také do lýtek. Název je pak samozřejmě odvozen od polohy připomínající letícího supermana. Díky velkému mnoţství háků a téměř maximálnímu rozloţení kůţe není tento závěs vůbec náročný a ideálně se tak hodí pro první zkušenost se suspension. • Koma - je závěs o stejném principu jako předchozí “Superman”, ale viselec je v tomto případě obrácen zády k zemi a tváří k nebi. Háky jsou umístěny do hrudníku, břicha, stehen a kolen, coţ jiţ samo o sobě napovídá, ţe toto zavěšení je poměrně bolestivé a narozdíl od typu Superman naprosto nevhodné pro začátečníky v této oblasti. Obzvláště nepříjemné je potom propíchnutí a vytaţení za břicho viselce.

62

• Kolena - Tento závěs se pochopitelně týká vytaţení viselce za háky umístěné v kůţi na kolenou. Tento závěs nepatří mezi příliš jednoduché, ani nijak zvlášť příjemné, neboť jedinec je zavěšen hlavou dolů a tenká kůţe na kolenou bývá často roztrţena velkou silou působící na malou plochu zavěšení. • Lokty - Podobně jako u Kolen i zde název poměrně jasně napovídá, ţe viselec je vytaţen do vzduchu za háky umístěné za kůţi na loktech. A stejně jako u kůţe na kolenou je i zde poměrně častým jevem její roztrţení. • Holeně - Stejně jako u dvou předchozích typů suspension je i v tomto případě název odvozen od umístění háků na těle viselce. Celkem čtyři háky protaţené kůţí na vnitřní i vnější části obou holení zapříčiňuji vytaţení do vzduchu, při kterém visí jedinec opět vzhůru nohama a hlavou dolů k zemi. • Ass - Je bez velkého překvapení závěs za jeden pár háků umístěných v hýţdích. • Lotos - Zavěšovaný jedinec je vytahován do vzduchu v joginské pozici lotosového sedu, přičemţ háky jsou umístěny ve vnitřní straně stehen, holení a dále do horní části zad. Díky tomu se jedná se o poměrně jednoduchý závěs. • Torso (Resurrection) - pod tímto názvem se označuje poloha člověka ve vzduchu, kdy jeho nohy směřují dolů zemi a hlava a horní polovina těla se nachází v záklonu. Háky, jeţ mají za vinu právě tuto „zlomenou” polohu, jsou umístěny v dolní části trupu - pod hrudní kostí a ve spodní části břicha. V případě, ţe je pouţit ještě jeden pár háku v oblasti vrchní části hrudníku, jedná se o polohu kterou nazýváme Resurrection (z mrtvých vstání).

63

8. MODIFIKACE TĚLA JAKO DISKUTOVANÝ FENOMÉN Přestoţe si moderní společnost na některé modifikace zvykla a v převáţné většině je povaţuje kdyţ ne za normální, tak alespoň za nepříliš šokující, stále se najdou i takové modifikace z nichţ i silnějším povahám můţe běhat mráz po zádech. Zvykli jsme si na tetování, které jiţ dosáhlo takové estetické úrovně, ţe při pohledu na barevné rukávy muţů, nebo květinové ornamenty přes polovinu ţenského těla nevzpomínáme okamţitě na modrá, rozpitá tetování, většinou odnášená z trestaneckých zařízení. Zvykli jsme si na piercingy a nejenom ţe nás jiţ dávno nepohoršují krouţky v uších libových frajírků nebo piercingy v pupcích štíhlých slečen, ale pomalu si začínáme zvykat i na prodavačky s kuličkou v jazyku, zdravotní sestry s labretem, nebo lékaře ozdobené tetováním. Sebezdobení se tak zřejmě opět začíná, ve své pravidelné sinusoidě, vracet zpět k preliterární popularitě. Na co si ale dnešní moderní a liberální společnost stále nezvykla a co není schopna pochopit, jsou extrémní modifikace typu skarifikací, podkoţních implantátů nebo splitu jazyka. Zatímco u detailních barevných tetování se tak mluví jako o uměleckých dílech, výše popsané extrémní tělesné modifikace jsou pak stále povaţovány za formu sebepoškozování, jeţ je vlastní pouze psychicky narušeným, či masochistickým jedincům.

8.1.

Zdobení nebo hyzdění?

S tělesnými modifikacemi se to má jako s uměním. Lidský vkus je záleţitostí poměrně těţko definovatelnou a estetické vnímání

je

determinováno mnoha faktory, coţ nám automaticky brání ve vynesení jednoznačného soudu o kráse nebo ošklivosti daného výjevu. Co můţe připadat krásné jednomu, z toho se můţou jeţit vlasy na hlavě druhého. Svou roli v tom pak pochopitelně hraje primárně historická doba, sociální prostředí a obecné konvence, výrazně ovlivňující vkus jedince. Pro příklad nemusíme chodit daleko. V kapitole o etnografickém tetování byla řeč o Maorských ţenách, které si v poměrně útlém věku nechávaly zdobit bradu a spodní ret, aby měly šanci se vdát, neboť “čisté” byly

64

povaţovány za ohyzdné a divné. Na území Číny se zase donedávna dívenkám jiţ od dětství doslova mrzačila chodidla tak, ţe jim byly prsty ohýbány pod samotné chodidlo. Noha byla ve směru podélné osy tak stlačována, ţe nárt vysoce vystupoval, aţ se noha podobala pahýlu. Takto deformované nohy byly pokládány za krásné a dívky které se chtěly dobře provdat, musely tento zvyk respektovat. Je přirozené, ţe ţena s “liliovými květy” (tak se takto deformovaným nohám říkalo) chodila jen s námahou nebo pouze s cizí pomocí. Tento zvyk byl v Číně zakázán aţ počátkem 20. století.39 Ostatně v otázce vkusu a především vkusu dobového můţeme opustit pole tělesných modifikací a zaměřit se na oblast proměn ideálu ţenské krásy. Kde jsou doby vlády barokních kyprých ţen? Pravdou zůstává, ţe společnost je spíše ochotna tolerovat to, čemu rozumí. Dokud bude v medicíně přetrvávat tendence minimalizace viditelnosti pooperačních jizev, nemůţeme očekávat, ţe se bude většina světové populace rozplývat nad, sice umně vytvořenou, ale stále skalpelem vyřezanou jizvou. V tomto případě to není estetická hodnota, nebo silná potřeba rituálu, co je hodnoceno, ale jsou to faktory zcela elementární - dobrovolné trvalé poškození vlastního těla a vysoká, opět dobrovolně podstoupená, míra bolestivosti. Od sebepoškozování se ovšem tělesné modifikace zásadně liší především účelem, za jakým je tělo „poškozováno”. Zatímco u modifikací jde o výraznou tendenci zkrášlit - vyzdobit - vylepšit vlastní tělo a/nebo zaţít silnou osobní zkušenost na základě určité zásadní ţivotní situace, sebepoškozování je pouhým důsledkem dalekosáhlého problému, který je přítomen nezávisle na nekontrolovaném a neestetizovaném poškozování vlastní kůţe. Přestoţe tedy s moha tělesnými modifikacemi jiţ z jakýchkoliv důvodů nemusíme souhlasit, bylo by naprostým omylem a dogmatismem se apriori domnívat, ţe tyto procesy podstupují psychicky labilní jedinci, nebo nějakou úchylkou trpící individua. Nejznámější výrazně potetovaný Čech, umělec, hudebník a pedagog praţské AMU Prof. JUDr. Vladimír Franz definoval problematiku fenoménu tetování z hlediska umění velice výstiţně. A sice takto: 39 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 18s. ISBN 80-7106-780-6 65

Tetování je vlastně jistým odvětvím výtvarného oboru zvaného body-art. Mělo by být chápáno jako druh uţitého umění. Svého času jsem usiloval o to, aby bylo v této své svébytnosti uznáno, kunshistoriky reflektováno a analyzováno, případně vyučováno jako obor na příslušné instituci, kupříkladu na umělecko-průmyslové škole. Povaţuji za danost, ţe člověk má právo na estetické sebeurčení. Můţe si tedy zvolit barvu své kůţe. Tetování jako existenciální body-art budí u mnoha lidí, kteří se povaţují za liberály a „postmoderní avantgardisty” odpor aţ otevřeně rasistický, mohu-li to tak říci. Děsí je závazek a tíha této volby, jeţ je v naší době rozpoutané kvazisvobody něčím jako plivnutí do tváře. Kde však v případě těchto “postmoderních avantgard” zůstala ona nalomená odvaha ručit svým ţivotem za dílo. Dávno a pryč jsou doby nebezpečných provokací a skutečného, tj. skutečně nebezpečného, sociálního angaţmá avantgard dvacátých let uplynulého století ( dadaisté, surrealisté etc.). Zbývá jen bezpečná anekdota, jejíţ slabou pointu známe předem. Bohuţel... Své tetování chápu jako neodvolatelnou a ultimativní součást mé tvorby a ţivota coby jednoty existenciálního gesamkunstwerku!40

8.2.

Proč? a O čem?

U mnoha jednotlivých modifikacích jsme jiţ hovořili o problematice nízkého věku, nedokonalého promyšlení motivu, vhodného umístění na těle a podobných

problémech

souvisejících

především

s

těmi

tělesnými

modifikacemi, jejichţ proces je trvalý a nezvratný. Samozřejmě není nikde řečeno, ţe šestnáctiletý člověk nemůţe mít naprosto konkrétní představu o určitém “vylepšení” svého těla, které jej neomrzí aţ do smrti, ale ze statistik a logického úsudku lze poměrně snadno přijít na fakt, ţe v případě tělesných modifikací skutečně není kam spěchat a člověk by si je měl nejdříve pořádně promyslet a v ideálním případě konzultovat s odborníkem, u kterého plánuje danou modifikaci podstoupit. Jiné promýšlení je pak pochopitelně zapotřebí u piercingu nosu, jiné u splitu jazyka.

40 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 330s. ISBN 80-7106-780-6 66

Není ovšem ţádnou zvláštností, naopak v dnešní době je spíše pravidlem, ţe “body-artová” studia, která nepatři vyloţeně mezi obskurní, vyţadují po zákaznících mladších osmnácti let formulář podepsaný od rodičů a jejich telefonní číslo. V den případné modifikace pak buď volají na uvedené číslo pro potvrzení skutečného souhlasu s tím, aby bylo jejich nezletilé dítě modifikováno, nebo vyţadují rovnou přítomnost jednoho z rodičů při samotném procesu modifikace nezletilého. U extrémních modifikací jde častokrát hranice věkové skupiny na dvacet jedna let a studio si mimo jiné vyhrazuje také právo odmítnout udělat daný typ modifikace v případě ţe nazná, ţe jedinec není psychicky zralý pro tento druh

modifikace,

neb

o

něm

není

přesvědčen

a

existuje

velká

pravděpodobnost, ţe by svého činu v budoucnosti litoval. Tyto kroky jsou většinou podnikány pouze v případech, kdy se jedná o nevratné tělesné modifikace, jako je například split jazyka. Samotné rozhodnutí pro určitý typ modifikace je ale jen zhruba polovinou „úspěchu”. Nutné je téţ uváţlivé přemýšlení nad motivem v případě tetování nebo skarifikace, který by měl být volen tak, aby se pokud moţno minimalizovala pravděpodobnost té skutečnosti, ţe nás staré tetování časem omrzí. Vhodné tedy nejsou názvy hudebních skupin nebo sportovních klubů, které bezmezně obdivujeme v pubertě, stejně jako jména partnerů, loga firem a podobné popisné a velice konkrétní motivy. Pracovníci „body-tunningových” studií mají také plné právo upravit vámi zvolený motiv (stejně jako vy máte právo tuto úpravu odmítnout) nebo zcela odmítnout vytvořit vámi zvolený obrazec. K tomuto však dochází zpravidla pouze v případech, ţe do studia přijdete s poţadavkem nechat si vytvořit přesnou kopii modifikace kterou uţ má někdo před vámi, nebo pokud se rozhodnete pro fašistické či jinak extremistické symboly.

8.3.

Vhodné studio = eliminace mnoha problémů

Pokud jste zvolenou modifikaci a případný konkrétní motiv jiţ konzultovali s vámi zvoleným odborníkem, máte zřejmě ohledně studia jasno.

67

Kaţdopádně povaţuji za nezbytné zmínit alespoň základní body, které by mělo dobré profesionální studio splňovat. Předně se mi ani nechce mluvit o tom, ţe za kvalitu se platí a ţe skutečně je rozdíl (a nejen ten finanční) jestli si necháte piercing píchnout ve studiu, nebo jestli se svěříte do rukou Frantovi v přítmí panelákové kočárkárny a to z toho důvodu, ţe rozdíl mezi těmito dvěma metodami by měl být zcela patrný. Pro jistotu však bude záhodno tyto rozdíly více přiblíţit.

8.3.1

Hygiena

Není nutné, aby profesionální studio bylo jiţ z dálky cítit desinfekcí a aby vás po vstupu začaly pálit oči pod atakem chlorových mraků, avšak důvěryhodné studio by mělo mít většinu plochy opatřenou snadno omyvatelnými materiály jako jsou dlaţdice nebo lioleum. Naprostým tabu by pak měla být špína, zatuchlina, plíseň, nánosy prachu nebo jakákoliv zvířata prohánějící se po prostoru studia, a to včetně domácích mazlíčků.

8.3.2. Sterilita Přestoţe podlaha ve studiu sterilní být nemusí, u nástrojů jimiţ se daná modifikace provádí platí samozřejmě pravý opak! Všechny pouţívané nástroje a předměty by měl před vámi piercer, tatér, skarifikátor nebo jiný specialista

vytáhnout

ze

sterilizátoru

nebo

alespoň

ze

zatavených

sterilizačních pytlíků. Samozřejmostí je pak pouţití jednorázových rukavic, pomocí nichţ chrání profesionál nejen vaše, ale i svoje zdraví. Dalším z běţných úkonů dobrého studia je pak vydezinfikovaní křesla na kterém byla modifikace provedena a správná likvidace biologického a komunálního odpadu. Jako zákazník máte plné právo vyţádat si ve vámi zvoleném studiu potvrzení o poslední provedené hygienické kontrole. Pokud se cukají a nechtějí vám ho ukázat, běţte jinam!

68

8.3.3. Komunikativnost personálu Ať uţ je studio i nástroje jakkoliv dokonale čisté, dalším důleţitým faktorem je to, abyste se

cítili dobře. Pokud si s odborníkem pořádně

nepromluvíte před modifikací samotnou o tom, co vlastně chcete, můţe se vám také stát, ţe budete odcházet velmi nespokojení s něčím, co máte na celý ţivot na sobě. Uvědomte si, ţe jste to především vy, kdo jde s vlastní kůţí na trh a ţe okřídlené „Náš zákazník, náš pán!” platí v případě modifikace vlastního těla desetinásobně. Samozřejmě není nutné, aby s vámi tvůrce prokecal celou dobu procesu, neboť všechny modifikace vyţadují plnou soustředěnost a někomu se lépe pracuje v tichu, mělo by být ale opět nepsaným pravidlem, ţe se před zákrokem samotným dozvíte jeho postup, moţné komplikace a ţe vám budou zodpovězeny vše případné otázky. Stejně tak byste neměli odcházet ze studia bez podrobných informací, jak se v následujících dnech čerstvou ránu starat a čemu se případně vyhnout.

8.3.4. „Pooperační péče” V obrovské konkurenci která i na tomto trhu panuje se studia snaţí dělat všechno proto, aby vyšla svým zákazníkům vstříc a pochopitelně si je i udrţela. S předchozím bodem také souvisí tento odstavec. Jinými slovy, pokud se k vám někde nechovají tak, jak byste si vy představovali (v proveditelné míře, pochopitelně) vydejte se jinam, neboť si můţete vybírat. Do péče o klienta tak můţeme zařadit pozákrokovou péči, která by měla být poskytnuta zcela zdarma. Po pár týdnech od čerstvého piercingu tak třeba máte ve “svém” studiu nárok na zkrácení tyčinky šperku, která je příliš dlouhá a která se bezprostředně po vytvoření piercingu aplikuje kvůli otoku tkáně. Stejně tak by vám měla být poskytnuta pomoc v případě, ţe hojení jakékoliv tělesné modifikace neprobíhá tak, jak vám bylo na začátku popsáno. Pokud je například kůţe kolem upravovaného místa zarudlá, bolí, nebo v místě modifikace pulsuje, měli by vám ve studiu bez okolků poradit a pomoci.

69

8.4.

Nutnost maximální zodpovědnosti k vlastní osobě

Zvolení odpovídajícího studia, odborníka i metody je však teprve poloviční zárukou na úspěšné zahojení jakékoliv modifikace, jeţ je stále zásahem do těla, ať uţ rozsáhlým nebo v podstatě minimálním. Kromě dodrţování rad o čištění a chování se k novému zdobení, je nutné počítat také s mnoha omezeními předcházejícími zákroku samotnému. Ze všeho nejdůleţitější je pochopitelně zdravotní stav jedince, jeţ nejenom výrazně ovlivňuje celý následný proces, ale nezodpovědnost můţe v některých případech dokonce aţ ohrozit jedincův ţivot. Je tedy nezbytně nutné, aby zájemce o v podstatě jakýkoliv druh tělesné modifikace netrpěl ţádnou krevní, koţní nebo infekční chorobou, chronickým onemocněním srdce nebo krevního oběhu. Jinými slovy, pokud člověk není nebo se necítí zcela zdráv, je téměř nutné zákrok odloţit. I nachlazení nebo opar jsou totiţ nemocemi, které můţe proces tělesné úpravy zhoršit, neboť organismus musí pak vynakládat energii nejen na léčení samotné nemoci, ale téţ na hojení čerstvé rány a oba procesy se tak značně prodluţují. Ve většině případů není také rozumné podstupovat jakýkoliv zákrok který není bezpodmínečně nutný, pokud jedinec trpí epilepsií, oslabením imunitního systému nebo špatnou sráţlivostí krve a současně v období těhotenství, rekonvalescence po nemoci spojené s braním antibiotik, po absolvovaném onemocnění jater nebo v období nevyspání a stresu. Mimo choroby jeţ oslabují organismus je téţ nepřípustné poţívat před modifikací alkohol, drogy nebo léky utišující bolest jako jsou acylpirin, anopyrin a jiné, neboť tyto látky výrazným způsobem ředí krev, čímţ dochází k větší krvácivosti rány a menší sráţlivosti krve. Nehledě na skutečnost, ţe člověk má pod vlivem těchto látek zkreslené vnímání skutečnosti a bolesti a můţe tak vzniknou velké mnoţství komplikací nepříjemných oběma stranám.

70

ZÁVĚR Primárním záměrem této diplomové práce nebylo nic jiného, neţ vytvořit spíše příručku neţ učebnici pro studenty středních škol, která by se zabývala fenoménem tělesných modifikací v co moţná největší šíři, ale aby si současně zachovala lehkost promluvy oslovující náctileté čtenáře. Osobně se domnívám, ţe tělesné modifikace v sobě nesou bezesporu velkou míru estetičnosti, byť je v drtivé většině případů téměř nemoţné určit, jestli je právě estetická funkce tou převaţující a jestli tedy můţeme mluvit o uměleckém díle. Ať tak či onak, právě tato míra estetičnosti si zaslouţí být zkoumána, neboť se od toho, co běţně povaţujeme za výtvarné umění, odlišuje pouze materiálem, na který je kresleno nebo do kterého je ryto. Práce na mnoha příkladech z dávné, ale i mladé historie dokazuje, ţe tělesné modifikace byly a zřejmě i budou navěky předmětem sporu. Ačkoliv jsem v průběhu práce přesně nepojmenoval důvod, proč tomu tak je, osobně se domnívám, ţe předmětem sporu je vţdy především to, co se člověka dotýká nejintimněji a co je jeho nerozlučitelnou součástí. Coţ samozřejmě platí o tělesných modifikacích více, neţ u jiných forem lidského umění. To, co je pak předmětem sporu, je častokrát tím největším lákadlem pro mladou generaci, neboť je zde šance, ţe odepírané společností pomůţe naplnit jejich touhu po revoltě právě proti této společnosti. Další mojí domněnkou ale je, ţe čím více je mladý rebel informován o problematice, tím více se ztrácí punc tajemna a tím menší je potřeba vyuţít právě tohoto prostředku k válce proti celému světu. A právě poskytnutí informací studentům bylo mojí nejzásadnější myšlenkou a cílem. V diplomové práci se podařilo nejen nastínit počátky tohoto fenoménu, které sahají do doby několika tisíc let před našim letopočtem, ale i jejich historický vývoj, proměny a problémy, které je provázely aţ do dnešní doby. S historií se pak samozřejmě pojí metody vytváření těchto fascinujících ozdob, které se logicky měnily s tím, jak šel kupředu technický vývoj ve společnosti.

71

Protoţe jsem se nechtěl postavit ani na jednu stranu znepřátelených táborů na poli „tělesné modifikace ano x tělesné modifikace ne” snaţil jsem se neadorovat zdobení těla těmito způsoby, ale ani automaticky neodsuzovat tyto praktiky. Omezil jsem se proto ve valné většině textu pouze na věcné konstatování toho, čemu je dobré věnovat pozornost, čeho se vyvarovat a nad čím je moţné mávnout rukou. Na druhé straně jsem se pokusil poměrně detailně popsat metody jednotlivých aplikací, problematiku šperků, nástrojů, materiálů a dalších faktorů neodmyslitelně spjatých s vytvářením tělesných modifikací v technických a duševních podmínkách moderního světa. Tuto práci nepovaţuji v ţádném případě za vyčerpávající studii tohoto nepříliš popisovaného fenoménu, ale především za stručnou příručku, z níţ je moţné vyčíst základní informace a rady pro případné budoucí zájemce o modifikaci vlastního těla nebo jejich rodiče.

72

RESUMÉ Práce je zaměřena velmi detailně na historické vymezení fenoménu tělesných modifikací, jeho kontinuální vývoj a měnící se popularitu. V neposlední řadě pak také na proměny vnímání těchto metod zdobení v rámci sociálních vrstev a dané historické etapy. Úvodní kapitola je věnována tělesným modifikacím obecně, jejich historickým počátkům a prvním archeologickým nálezům, jeţ přinesly důkazy o jejich oblíbenosti několik tisíc let do minulosti. Přes tyto elementy se potom dostaneme aţ k fenoménu tělesných modifikací v současnosti, tedy k tomu, jak se proměnil postoj k jejich vytváření, vlastníkům a především k nim samotným jako nositelům určitých znaků a významů. Následující kapitoly se potom podrobně věnují jednotlivým druhům těchto modifikací od nejlehčích forem aţ po ty extrémní. Kaţdé jedné z modifikací (tetování, piercing, implantáty, scarifikace aj) je věnována samostatná kapitola, ve které jsou popsána specifika této tělesné modifikace, její historicko-společenský kontext, motivy, techniky a nástroje vyuţívané při jejich vytváření a podobně. Pozornost je zaměřena nejen na všechny tyto druhy tělesných modifikací, ale práce se zabývá také jednotlivými hledisky jejich vytváření, problematikou hojení a dalšími věcmi týkající se specializovaných “body-art” studií. Závěrečné dvě kapitoly diplomové práce se zabývají didaktickým hlediskem a odbornými názory na fenomén tělesných modifikací. V práci samozřejmě nechybí rizika a moţné důsledky modifikací v případě fyzické či psychické nedospělosti jedinců. Taktéţ rizika nesterilního prostředí, neodborných zákroků nebo nevhodného zvolení a umístění dané modifikace. Jejím úkolem je nejen seznámit potenciálního ţáka s fenoménem tělesných modifikací, ale také upozornit na moţné problémy s tímto fenoménem související.

73

ABSTRACT The thesis aims to historically delimitate the phenomena of physical modifications, its ongoing evolution and changing popularity, in detail. The introduction is dedicated to physical modifications in general, their historical beginnings and first archaeological discoveries, that brought us evidence of some thousand years of their popularity. Thru these elements we move to the contemporary state of the physical modification phenomena and the changing attitudes towards their creation, their bearers, and especially towards the phenomena itself as a specific signs and meanings carrier. Following chapters then describe particular kinds of these modifications in detail, from the most simplest ones, to the most extreme ones. Separate chapter is dedicated to each modification (tattoo, piercing, implants, scarification, etc.), where each is described specifically and in its sociohistorical context. Common themes, techniques and used tools in the process of making them, are also presented. Focus is not only on all of these kinds of physical modifications, but the thesis also deals with different perspectives of their creation, and problems concerned with their healing, and other topics related to specialized body-art studies. Last two chapters of the diploma thesis deal with didactics, and scholarly opinions about the phenomena of physical modifications. The thesis of course does not leave out the risks and possible outcomes of such modifications in case of physical or mental immaturity of the individual. The risks of nonsterile environment, unqualified surgery or improper placement of particular modification, are also mentioned. The goal is not only to potentially provide information to those interested, but to also draw attention to problems connected with this phenomena.

74

SOMMAIRE Ce travail s´oriente en détail vers une définition historique du phénomène des modifications corporelles, son devéloppement et sa popularité qui change. Non en dernier lieu, il concerne aussi des changements de perception de ces méthodes de décoration dans de différents milieux sociaux et aux différentes époques historiques. Le premier chapitre est consacré aux modifications corporelles en général, leurs origines historiques et aux premières trouvailles archeologiques qui ont prouvé la popularité des modifications plusieures milles d´années dans le passé. En étudiant ces éléments, l´auteur arrive jusqu´au phénomène des modifications corporelles aujourd´hui; cela veut dire: comment l´attitude aux modifications corporelles, leur création, leurs porteurs et surtout à leur symbolique et à leur sens a changé. Dans les chapitres suivants l´auteur se concentre en particulier sur les différents types de ces modifications, venant des formes les plus simples jusqu´aux extrêmes. Chaque modification (tatouage, piercing, implants, scarification etc.) prend un chapitre séparé dans lequel il y a une déscription de cette pratique et ses traits spécifiques, son contexte historique et social, les motifs, les techniques et les outils characteristiques qui sont utilisés etc. Le travail concerne non seulement tous ces types des modifications corporelles mais aussi les différents points de vue à leur création, la problématique de la guérison et d´autres choses qui sont liées aux études spécialisées sur body art. Les deux derniers chapitres de cette thèse universitaire s´orientent vers le point de vue didactique et vers les avis des spécialistes du phénomène des modifications corporelles. Il ne manque pas des risques et des conséquences possibles des modifications en cas de l´impuberté physique ou psychique des individus consacrés. Il y a aussi des risques du milieu non-stérile, des interventions incompétentes et du choix et de l´emplacement inconvenables d´une modification. 75

Le but de ce travail est de mettre un élève potentiel au fait du phénomène des modifications corporelles et aussi lui faire remarquer des problèmes possibles qui sont liés à ce phénomène.

76

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Knihy: FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo Productions, 1998. FIKSA, Radek. Tetování. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005.

FIKSA, Radomír. Piercing. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. RANDALL, Housk. Piercing - Moderní antologie. Praha: Rebo Productions, 1998. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha : Lidové noviny, 2005.

Web: BODYART [online]. 2008 [cit. 2010-05-06]. Father of the Modern Primitives movement.

Dostupné

z

WWW:


musafar,143.html> FOUSAGE, . PainArt [online]. 15.07.2009 [cit. 2010-05-19]. Scarifikace aneb

kdyţ

jsou

jizvy

krásné.

Dostupné

z

WWW:

HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-05]. Dostupné z WWW: PainArt [online]. 2009 [cit. 2010-05-20]. Encyklopedie. Dostupné z WWW:

77

PainArt [online]. 17.06.2009 [cit. 2010-05-06]. HELL PARTY 2008 : Babička

by

se

chvílemi

i

bála.

Dostupné

z

WWW:

SHE-MON, . PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného

Haktivismu

2.0.

Dostupné

z

WWW:

ZPIRA, Lukas. PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného

Haktivismu

2.0.



78

Dostupné

z

WWW: