Pohádka o veliké řepě
Byli jeden dědeček a babička a měli malou vnučku. Hospodařili na svém malém políčku a chovali několik domácích zvířátek. Kaţdý den vnučka Evička pomáhala svým prarodičům krmit husy, slepice a dobroty také nosila pejskovi, který měl před domkem svou misku. Pejsek nebyl lakomý a pokaţdé schoval něco na zub pro kočičku. Ta pak odsypala ze svého pár drobtů k myší komůrce na půdě. Nakrmená myška si pak s kočičkou hrála na honěnou třeba celou noc. A tak tu spolu hezky ţili. Zatímco Evička krmila zvířátka, babička pracovala v kuchyni, děda, ten měl na starost pole. Brzy ráno se svou prací začínal a pozdě večer s ní končil. Sázel, zaléval, plel, okopával a o co víc pracoval, o to víc se rostlinkám dařilo. Vypěstoval řepu takovou, ţe se na ni chodili dívat ze sousední vsi. Byla obrovská, zabírala půlku pole a stále rostla a zvětšovala se. Nedalo se nic dělat, děda ji musel vykopat. Přece jen to jeho pole zas tak veliké nebylo. Motyka se mu však hned zlomila. Co teď? Jak tu řepu dostat ven? Zavolal na pomoc babičku. Ta uchopila dědu v pase, ten chytil ze všech sil silné listy a společnými silami táhli, táhli, ale řepu nevytáhli. Babička zavolala Evičku. "Ráda pomohu, však vy se o mne také staráte," přiběhla ochotně Evička. Ač se snaţili ze všech sil, řepa nepovolila. Vnučka běţela pro pejska. Pes chytil Evičku, Evička babičku, babička dědečka, dědeček řepu - táhli - táhli, táhli, ale řepu stejně nevytáhli. "Haf, haf, sami nic nezmůţeme. Kočičko, pojď nám na pomoc!" přivolal pejsek kočičku. Ta se postavila do řady, chytila pejska, ten vnučku, ta babičku, ta dědečka, ten řepu - táhli, táhli uţ se zdálo, ţe řepa trochu povoluje - ale nakonec ji nevytáhli. "Budeme to muset vzdát. Na takovou velikou řepu nemáme dost sil," vzdychal zklamaně děda. "A co já?," ozval se dole u země pisklavý hlásek. To přišla kočičce na pomoc malá myška. "Ty myško? Jsi taková maličká. Jak bys mohla pomoci?" Nevěřila babička. Děda se jen smál a taky nevěřil. Ale myška uţ stála v řadě. Chytila se pevně kočičky, kočka pejska, pejsek vnučky, vnučka babičky, babička dědečka, dědeček řepy - táhli, tááhli, táááhli - a najednou rup! - řepa byla venku.
Zůstala po ní v zemi díra, ţe by se tam vešel povoz i s koňmi... Jak řepa povolila, svalili se všichni na jednu hromadu, smáli se a smáli. Společnými silami se jim dílo podařilo.
O neposlušných kůzlátkách
V chaloupce na kraji lesa bydlela koza se svými sedmi kůzlátky. Měli se rádi a ţili spokojeně jako v pohádce. Maminka koza odcházela kaţdé ráno na pastvu a kůzlátka napomínala, aby si tiše hrála a nikomu neotvírala. V lese bydlí zlý vlk, který by si na nich rád pochutnal. Kůzlátka slíbila, ţe budou poslušnlá, ale jen koza odešla na lupení, začala se prát a hluk bylo slyšet namíle daleko. Ulyšel ho také hladový vlk. "Koza je pryč a kůzlata doma vyvádějí. Jsou ještě hloupá, snadno je obelstím," pomyslel si, kdyţ zabušil prackou na dveře. "Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" Kůzlata ztichla a zmateně začala pobíhat sem a tam. Hrubý hlas však vlka prozradil. Nejstarší bratříček povídá - "Ty nejsi naše maminka, maminka má jemný hlásek!" Vlk musel odejít s nepořízenou. Zamířil ke kováři a nechal si upilovat jazyk z obou stran, aby měl hlas tenký a vysoký. Tentokrát na dveře chaloupky jemně zaťukal. "Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka!! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" lákal nezbedy hlasem, který sám nepoznával. Kůzlata se nahrnula do chodby, aby otevřela, ale nejstarší bratříček je zarazil - "Jsi-li naše maminka, ukaţ kousek noţky oknem!" Venku zamával vlk prackou. Při pohledu z okna ztuhla kůzlátka hrůzou. - "Ty nejsi naše maminka. Ty máš pracky černé! Maminka má kůţi bílou jako sníh, mečela kůzlátka rozčíleně a vlkovi neotevřela. Vlk, který hladem téměř šilhal, se odplíţil do lesa. Kůzlata se zaradovala a začala si společně hrát. Vlk zatím přemýšlel, jak získat kůţi bílou jako sníh. Plouţil se podél lesa, aţ došel k pastýřově chalupě. Tam se sušily ovčí kůţe. Vlk se zaradoval, jednu sebral a uháněl k chaloupce kůzlátek. Ovčí kůţi si přehodil přes hřbet a uţ stál opět přede dveřmi. "Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" "Naše maminka přišla, otevřeme!" volali kozlíci. - "Není to naše maminka, neotevřeme!" -
bránily jim opatrnější kozičky. Ale to uţ kozlíci otevírali dvířka a vlk skočil dovnitř! Odhodil ovčí kůţe a hrozivě vycenil tesáky. Kůzlátka s křikem začala utíkat, bylo jich tolik, ţe vlk nevěděl kam skočit dřív. Všude se míhala kopýtka, rohy, bříška.. Uţ uţ se chystal skočit mezi ně! Ale naštěstí se právě vracela maminka koza. Trkla tam, trkla sem, nabrala vlka na rohy a odhodila do křoví. Ten na víc nečekal. Na slabé si troufal, ale s rozzuřenou kozou by se do kříţku nedal. Utekl a uţ se v lese nikdy neukázal. Koza pak zavolala všech sedm dětí a moc se na ně zlobila! Nakonec byli všichni šťastní, ţe vše tak dobře dopadlo.
Pohádka o Červené Karkulce - Červená karkulka, vlk a babička
Ţilo jednou jedno děvčátko a to dostalo od babičky k narozeninám dárek – červenou čepičku. Rádo ji nosilo, a proto jí říkali Červená karkulka. Babička bydlela za lesem a Karkulka ji často navštěvovala. Jednoho dne měla i babička narozeniny a maminka k ní Karkulku poslala s košíčkem plným dárků. Děvčátko muselo projít hlubokým lesem a proto jí maminka přikazovala: „Jdi rovnou k babičce, Karkulko, a nikde se nezdrţuj a nescházej z cesty. Mohlo by se ti něco zlého přihodit.“ Karkulka to slíbila, ale na svůj slib brzy zapomněla. Jakmile uviděla rozkvetlé lesní květy, začala je pro babičku sbírat do kytičky. V hlubokém lese ţil také zlý vlk. Karkulku zahlédl a začal ji zpoza stromů sledovat. Po chvíli jí nadběhl, vynořil se před ní a ptal se:“Kam jdeš, Karkulko?“ „K babičce,“ odpověděla Karkulka. „Nesu jí k narozeninám košíček plný dárků. Bydlí v chaloupce za tímhle lesem.“ Vlk to uslyšel a pelášil k babiččině chaloupce, aby tam byl dřív neţ Karkulka. Zaklepal na dveře. „Kdo to klepe?“ ptala se babička. „To jsem já, Karkulka. Jdu ti popřát hezké narozeniny a nesu dárky,“ odpověděl jí vlk tenkým hláskem. Babička si myslela, ţe je to opravdu Karkulka. Pustila vlka do chaloupky a ten ji spolkl. Potom si nasadil na čumák brýle, vlezl do postele a přikryl se. Karkulka zatím doběhla k babiččině chaloupce a celá natěšená, ţe jí udělá dárečky radost, zaklepala na dveře. Vešla dovnitř, podívala se na vlka leţícího v posteli a podivila se:
„Babičko, ty máš ale velké uši.“ „To abych tě lépe slyšela,“ řekl vlk. „Ty máš ale velké oči, babičko,“ podivila se zase Karkulka a vlk odpověděl: „To abych tě lépe viděla.“ „Ty máš ale velkou pusu, babičko,“ podivila se Karkulka a vlk zařval: „To abych tě mohl lépe sníst!“ Pak otevřel svoji tlamu a Karkulku spolkl taky. A jak měl plné břicho, svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul. Brzy šel kolem hajný, který při svých pochůzkách lesem vţdy babičku navštívil. Z chaloupky však uslyšel hlasité chrápání. Nakoukl dovnitř oknem a v babiččině posteli vidí leţet vlka s obrovským břichem! To on asi snědl babičku! Vešel tedy dovnitř a tesákem vlkovi břicho rozřízl. Jak se podivil, kdyţ z něho s babičkou vyskočila i Karkulka. Obě byly ţivé a zdravé. Všichni začali nosit kamení a sypat je vlkovi do břicha. To pak zašili. Kdyţ se vlk probudil, uháněl pryč do svého lesa. Bylo mu ale těţko a měl ţízeň. Nejblíţ byla babiččina studna, kdyţ se však nad vodu nakláněl, těţké břicho ho stáhlo dolů a jiţ ho nikdo nikdy neviděl.
Pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi
Byl jednou jeden malý chlapeček, který ţil v lese u zlatoparohatého jelena. Jmenoval se Smolíček. Jelen se o něj hezky staral a chránil ho před různými nástrahami. Celý den na svém hřbetě vozil Smolíčka po lese. Chlapec se krmil lesním ovocem, nejraději měl jahůdky, a hrál si s lesními zvířátky... Jednoho dne se však jelen musel vydat hledat nové pastviny daleko od domova. Smolíček musel zůstat doma sám. - "Počkej na mě Smolíčku a nikomu neotvírej." přikazoval mu jelen kaţdé ráno. Smolíček si chvíli sám hrál, ale pak mu začala být dlouhá chvíle. Tu najednou uslyšel šramot a nějaké hlásky. Zvuky šly ode dveří. Šel tedy blíţ a uslyšel. - "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.." "Kdo to venku tolik mrzne, ţe tak prosí? Pootevřu trošičku a podívám se", zapomněl chlapec, co jelenovi slíbil. Do světničky vklouzlo několik tenkých prstů. Měly ostré nehty, chvíli se jen tak komíhaly, ale pak hbitě otevřely dveře dokořán a před Smolíčkem stály jezinky! Smolíček na ně vyděšeně koukal, byly to divé ţínky, vlasy jako roští, obléknuté do rozervaných hader a
tuze páchly, jak byly nemyté! Chytily chlapečka a odnášely pryč. Smolíček plakal a volal ze všech sil. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Měl veliké štěstí, vítr vál správným směrem a Smolíčkův hlásek k jelenovi zanesl. Mohutnými skoky přispěchal na pomoc! S jezinkami si snadno poradil, popadl Smolíčka a skokem byli zpátky ve své chaloupce. Jelen se na chlapce moc zlobil, ţe neposlechl a vydal se do nebezpečí. Smolíček svatosvatě slíbil, ţe se to jiţ nebude opakovat a ţe bude dbát jelenových rad. Ale kdyţ se ráno probudil, zapomněl, co včera zaţil. Jakmile za dveřmi opět začaly loudit jezinky tak, ţe by se nad nimi kámen ustrnul... - „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme...“ Chlapce se mu jich přece jen zţelelo a vpustil je dovnitř. Ty jej popadly a uháněly s ním do své jeskyně. Smolíček plakal a volal svého jelena. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Ale jelen se pásl daleko. Babice si začaly Smolíčka vykrmovat. Zavřely ho a nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky.. Těšily se, ţe aţ Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku. Kaţdý večer zkoušely, jak moc se jim to daří. "Prostrč prstíček ven z klece, zkusíme, je-li dost tlusťoučký." Smolíček však vţdy vystrčil místo prstíku dřívko a babice si dlouho myslely, ţe ho ještě dostatečně nevykrmily... Po čase jim však trpělivost došla a začaly topit v kamnech a chystat pro Smolíčka pekáč. Ten byl hrůzou bez sebe a rozkřičel se na celý les. - „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, uţ na pekáč nesou...“ K jelenovi se nesl strašlivý nářek a pak uţ byl slyšet jen dusot kopyt, jak se hnal za chlapcovým hlasem. S jezinkami si rychle poradil, nabral babice na rohy a shodil je ze srázu, z kterého se jen tak nedostanou. Smolíček dostal, co si zaslouţil. Od té doby se vţdy řídil radami dobrého jelena. Oba byli rádi, ţe vše dobře dopadlo.
O Jeníčkovi a Mařence. Pohádka o perníkové chaloupce vypráví příběh o Honzíkovi a Mařence
Byl jednou jeden tatínek a ten měl dvě děti. Jeníčka a Mařenku. Byl chudý a často se v jejich chaloupce nenašel ani kousínek chleba. Maminka zemřela, kdyţ byly děti maličké a tak
se ţivotem protloukali sami. Často trpívali hladem a tatínka to velice trápilo. Ve svém zoufalství se jednoho večera rozhodl, ţe Honzíka a Mařenku ráno vezme hluboko do lesa, aby nenašli cestu domů a nechá je tam. „Snad si najdou nějakého dobrodince, u něhoţ se jim bude dařit lépe neţ doma“. Ráno druhého dne povídá: “Děti, musíme do lesa na dříví, pojďte se mnou, zatímco budu sekat, vy se zatím můţete najíst lesních plodů“. Jeníček s Mařenkou nadšeně začali poskakovat, lesní jahůdky a maliny měli moc rádi a uţ se těšili, jak si nacpou bříška. Tatínek popadl sekeru a šlo se. Vedl je hustým lesem hlouběji a hlouběji. Pak začal pracovat a sekyrou chystat dříví, aby jej mohl vzít domů. Děti zatím hledaly, co by sezobly, běhaly po lese a orientovaly se podle zvuku tatínkovy sekyrky. Tu našli krásnou malinu, tu ostruţinu, aţ došly na mýtinu osvícenou sluníčkem plnou sladkých jahod. Plné hrstičky si sypaly do úst a spokojeně se vyhřívaly na teploučkém paloučku. Kdyţ svit sluníčka začínal slábnout, vydaly se směrem k tatínkovi, odkud se ještě před chvílí ozýval zvuk sekyrky. Teď však bylo ticho. „Tatínků!“ volaly Honzík a Mařenka. Ale nikdo neodpovídal. A tak chodily lesem a hledaly svého tatínka. Sluníčko se zatím schovalo mezi stromy a pomaličku se stmívalo. Děti se začaly bát. Nejvíc mladší Mařenka. Kdyţ nastala tma, přemýšlely, co dělat. „Vylezu na vysoký strom, jestli neuvidím nějaké stavení.“ povídá Jeníček. Mařenka byla uţ tak unavená z toho putování, ţe jen kývla, jako ţe ano. Jeníček zdatně vyšplhal na nejvyšší strom, který v blízkosti našel a rozhlíţel se do všech stran. Na západní straně přece jen něco zahlédl: „Mařenko, v dáli svítí malé světýlko, vydáme se tam!“ A tak se zaradovali a začali se prodírat hustým lesem směrem k němu. Hladoví a vyčerpaní najednou stáli před chaloupkou, z jejíhoţ okénka vycházelo ono světlo. Plny radosti se děti k chaloupce rozeběhly. Jak se však podivily! Chaloupka byla celičká z perníku! Střecha byla pokrytá těmi největšími a nejvoňavějšími koláči, okna byla zdobená marcipánem a plot, ten byl celý z čokoládových latěk! Jeníček se nerozmýšlel, vyskočil na něj a utrhl ze střechy obrovitý koláč a půlku dal své sestřičce. Sotva se do něj pustili, otevřely se dveře a vyšla stará čarodějnice. Protoţe v té tmě nic neviděla, zaskřehotala: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ Jeníček pohotově odpověděl: „To jen větříček, to jen větříček!“. Baba zašla zpět a děti si oddechly. Dojedly koláč a ulomily si kousek voňavého perníkového srdíčka. Tu se opět rozlétly dveře chaloupky a znovu se ozval ten skřehotavý hlas: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ „To větříček, to větříček!“ rychle zaševelil Jeníček. To uţ se ale staré čarodějnici nezdálo, vyšla ven a začala se kolem všech těch sladkostí
rozhlíţet. „Uţ vás mám darebové!“ volala. Děti neměly kam utéct. Chytila je hned a šup s nimi do chaloupky. Jeníčka zavřela do klece, ţe si ho vykrmí a Mařenka jí musela slouţit. Vařila, prala a uklízela. Babizna Jeníčkovi nosila ta nejlahodnější jídla, aby hezky ztloustl a mohla ho upéct a sníst. Kaţdý den přicházela ke klícce a zavolala: „Jeníčku, vystrč prstíček, ať poznám, jak jsi tlustý.“ Ale Jeníček vţdy vystrčil kus oblého dřívka a stará čarodějnice napůl slepá nic nepoznala, jen jí bylo divné, ţe chlapec netloustne. Jednou však ztratila trpělivost a křikla na Mařenku: „Zatop v peci, dnes bude Jeník k obědu ať je tlustý nebo ne!“ Děvče se rozplakalo, ale poslechnout muselo. Oheň v peci jiţ prskal a čarodějnice chystala velkou lopatu. Potom vytáhla Jeníčka z klece a povídá: „Hezky se posaď na lopatu a pořádně se drţ, abys nespadl!“ Jeníček se tedy na lopatu posadil, ale jak ji baba zvedala, hned se zase skulil na zem a do pece se tak ne a ne dostat. Babizna byla celá vzteky bez sebe. „Ukaţte mi tedy babičko, ak se na lopatě sedí.“ prosil Jeníček a pomrkával na Mařenku. Čarodějnice, jak byla vzteklá a uţ jí to tolik nemyslelo poslechla, sedla na lopatu, aby Jeníčkovi ukázala, jak se má drţet, ale ten rychle přiskočil i s Mařenkou, oba ze všech sil lopatu pozvedli a neţ se babizna nadála, šupli ji do pece a rychle zastrčili ţelezná dvířka, aby se nedostala ven. Upekla se tam na škvareček. To se dětem ulevilo! Najedly se dobrot z chaloupky, nabraly si co to šlo a vydaly se hledat cestu domů. Mezitím tatínek tolik litoval, ţe své děti v lese ponechal svému osudu a tak moc se mu po nich stýskalo, ţe kaţdý den chodíval po lese a hledal je. A jak se tak v tom lese hledali, tak se také našli. Padli si do náručí a tatínek prosil děti o odpuštění. Plni štěstí, ţe jsou zase spolu, se vydali k domovu.
Popelka - pohádka o Popelce
Byl jednou jeden zámoţný sedlák a tomu onemocněla ţena a krátce na to zemřela. Zůstal tedy na statku sám se svou dcerkou, která byla po mamince hodná a pracovitá. Po nějakém čase se otec znovu oţenil. Jeho druhá ţena přivedla do domu své dvě dcery. Byly hezké, ale tuze marnivé, se srdcem z kamene. Pro ubohou dívku začaly těţké časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, daly jí starou šedivou zástěru a strčily ji do
kuchyně. Dívenka musela tvrdě pracovat od rána aţ do pozdního večera, vstávat před svítáním, vodu nosit, o oheň v kuchyni se starat, vařit, mýt nádobí, uklízet a vykonávat všechny těţké domácí práce. Obě sestry jí zatím ztrpčovaly ţivot a prováděly různé naschvály. Večer pak zemdlelá únavou klesla před krbem, do popela. Byla proto celá ukoptěná a špinavá a začali jí všichni říkat Popelka. Jednou se otec chystal na trh a ptal nevlastních dcer, co by chtěla, aby jim přivezl. "Jemné hedvábí na šaty!" říká jedna. "Drahý šperk!" řekla druhá. A co ty, moje milá Popelko, co ty bys chtěla? zeptal se tatínek své dcery. "Budu ráda, kdyţ mi přivezete, co vám cestou o klobouk zavadí, otče." odpověděla Popelka. Sedlák ve městě nakoupil nevlastním dcerám to nejjemnější hedvábí, perly a drahokamy. Na cestě zpět ke statku projíţděl na koni kolem řady stromů a tu mu do klobouku ťukla lísková větev a zaklínila se v něm. Jakmile přijel domů, slétly se k němu obě nevlastní dcery a hned se vrhaly k drahým darům. Začaly si vše zkoušet a před zrcadly se nakrucovat. Otec sáhl za klobouk, vytáhl lískovou větvičku a podal ji Popelce. Na větvičce byly tři lískové oříšky. Děvče si ji odneslo do své malé komůrky na půdě, kde mohla přes noc hlavu sloţit. Jednoho dne pořádal král velkou třídenní slavnost. Pozval všechny hezké dívky z okolí, aby si jeho syn mezi nimi mohl vybrat nevěstu. Mezi pozvanými byly i statkářovy dcery. Tolik je to rozrušilo, ţe běhaly sem a tam, vybíraly ty nejkrásnější šaty ze svých skříní a poroučely Popelce: "Vyčisti nám boty! Učeš nás! Jdeme dnes na ples do královského paláce!" Popelka běhala a plnila vše, co sestrám na jazyk přišlo a přitom jí bylo do pláče. Tolik by si přála jít s nimi na ples! Dokonce poţádala macechu, aby jí to také dovolila. Macecha kývla, jako ţe ano a Popelka s velikou radostí všechny vypravovala - oblékala, česala, strojila... Kdyţ byli všichni jako ze škatulky, šla za macechou, aby jí také dala nějaké šaty, ale ta se na ni zle obořila! Smíchala čočku s popelem, sesypala vše dohromady na podlahu a řekla: "Nemáš udělanou všechnu práci a chceš na ples?! Tady máš a pokud to nebude přebrané neţ se domů vrátíme, tak si mě neţádej!" A odešli do královského paláce. Popelka byla zničená. Pomalu začala přebírat čočku s popelem. Pro samé slzy na tu práci sotva viděla. Uvěřila maceše, ţe ji na slavnost vezme a teď se jí zhroutil celý svět. Tu najednou zaslechla ťukání u okna. Vzhlédla a vidí holoubka, jak klove do okenní tabule. Otevřela tedy a frr, holoubek vlétl dovnitř a s ním mnoho dalších pomocníků! Svými zobáčky začali vybírat čočku z popela a po chvíli byli hotovi. Děvče pak jen smetlo popel na hromadu. Na vše dohlíţel krásný šedivý holub, který po dokončené práci slétl Popelce k nohám a zanechal tam lískový oříšek. Byl to jeden z oříšků lískové větvičky z tatínkovy cesty. Jakmile se ho Popelka dotkla, vylouply se z něj nádherné plesové šaty s vlečkou a vyšíváním. "Pospíchej na ples, Popelko!" vrklali holoubci.
Dívka si šaty rychle oblékla. Měly takovou moc, ţe v tu chvíli stála celá upravená před královským palácem. Nevlastní sestry ji nepoznaly, ani její tatínek s macechou. Na Popelku si ani nevzpomněli. Byla tak krásná! Všichni si mysleli, ţe je to nějaká cizí princezna. Mladý princ tančil jenom s ní. Popelka tančila aţ do půlnoci, ale pak se musela vrátit. Dřív, neţ budou doma macecha a sestry. Neţ se princ nadál, byla pryč. Doma se rychle odstrojila a ráno jí macecha líčila, jak krásný ples to byl. Nevlastní sestry jí přizvukovaly a stěţovaly si, ţe princ měl oči jen pro princeznu, která ples z dalekých krajů navštívila a s ţádnou jinou dívkou netančil. Popelka na sobě však nedala nic znát. V podvečer se začali všichni strojit na druhý den slavnosti a Popelka běhala, česala, podávala, čistila,... Před odchodem sesypala na podlahu macecha čočku s hrachem a popelem. "To abys měla také nějakou zábavu, kdyţ my budeme na plese!" povídá pobaveně a se smíchem všichni vyrazili do královského paláce. Popelka se rozplakala. Tolik práce! A ona by tolik chtěla vidět svého prince. Dnes to jistě nestihne. Ale to jiţ na okno ťukají její kamarádi holoubci a hned ze všech sil třídí čočku do jednoho hrnce,hrách do druhého a děvče jen zametlo popel. Přinesli také její druhý oříšek, z kterého se vylouply šaty ještě skvostnější a bohatší neţ včera. Popelka tančila se svým princem a oba ze sebe navzájem spustit oči nemohli. O půlnoci však musela zpět domů. V rychlosti vyklouzla z paláce. Princ ji marně hledal. Ráno nevlastní sestry s macechou opět líčily tu krásnou princeznu a smutného prince, kterému kolem půlnoci zmizela ze slavnosti. Večer pak opět ověšeny šperky a obléknuty do svých nejlepších šatů vyráţely na třetí den slavnosti. Macecha jiţ byla jednou nohou ze dveří, kdyţ si vzpoměla na Popelku a začala sypat na jednu hromadu čočku, hrách, kroupy a míchat vše s popelem. "Tak, tady máš také zábavu špindíro jedna! A to ti povídám, neţ se vrátíme, ať je vše přebrané!" rozkazovala a spokojeně se svými dcerami odešla. Popelka byla smutná, ale otevřela okno a doufala, ţe ptáčkové jí zase budou nápomocni. Ti nemeškali a hned jich byla celá světnice. Přebírali ze všech sil, aby dívka mohla rychle na slavnost. Z posledního oříšku si Popelka vyloupla šaty celé zlatem vyšívané a uţ byla u svého prince. Ten si ji tento večer tuze hlídal, stále s ní tančil a nespouštěl ji z očí. Dívka byla šťastná. Kdyţ se blíţila půlnoc, přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z paláce. V příhodný okamţik se prosmýkla dveřmi tanečního sálu a utíkala ven. Princ ji však zahlédl a vydal se za ní. Dívka běţela, co jí síly stačily. Na zámeckých schodech se jí však vysmekl střevíček. S princem v patách však nedbala a zmizela ve tmě. Drobounký střevíček bylo to jediné, co princi po krásce zůstalo. Nazítří dal celý zoufalý vyhlásit, ţe dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ţenou. A začal se svou druţinou objíţdět široké okolí a zkoušet střevíček všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běţely střevíček
vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snaţily sebevíc, obout jej nemohly. Mladý princ byl v koncích: "Nemáte ještě nějakou jinou dívku?" "Ne." řekl otec, "uţ je tu jen naše malá špindíra Popelka, dcera mé první ţeny. Pracuje u pece v kuchyni." A macecha spustila: " Tu nemůţeme nikomu ani ukázat, je celá od popela, fuj! A chodí bosa, ta střevíce nenosí." smála se. Zoufalý princ však trval na svém. Museli pro dívku dojít, ta si umyla obličej a šla se princi uklonit. Ten jí podal střevíček a Popelka si jej obula na svou malou noţku. Padl jí jako ulitý! Kdyţ vstala, uviděl princ její tvář a poznal svou princeznu: "To je ona, moje nevěsta!" Macecha a sestry zbledly závistí. Nemohly tomu uvěřit! Popelka, ţe je ta krásná cizí princezna?! Princ si odvedl Popelku do královského paláce a byla svatba. Konečně měla štěstí, jaké si zaslouţila.
Pohádka O koblížkovi
Ţili byli dědeček a babička. Měli chaloupku se zahrádkou v malé vísce mezi lesy a loukami. Jednou poprosil dědeček: "Usmaţ mi, babičko koblížek!" "Moc ráda, ale není z čeho! Mouka nám uţ dočista došla!" Dědeček se zamyslel a pak radil: "Babičko, zameť na sýpce a vymeť zbytky z truhly, však se jí troška nasbírá! Babička nametla a naškrabala dvě hrsti mouky a zamísila těsto smetanou, z těsta koblih, ten usmaţila na másle a poloţila na okno vystydnout. Koblíţek pomalu vychládal, ale brzy ho to přestalo bavit, jen tak leţet. Skutálel se z okna na zápraţí, ze zápraţí na zahradu, ze zahrady na cestu vedoucí kolem chaloupky. A jak se tak kutálí a kutálí, potká zajíce a ten povídá: "Koblížku, koblížku, já tě sním!" Koblíţek se tuze vylekal a prosil: "Ne, nejez mne zajíčku, zazpívám ti písničku." A neţ stačil zajíc odpovědět, spustil:
"Já koblíţek, koblíţek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smaţený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl: a tobě, zajíčku, také uteču." A co nejrychleji se cestou kutálel dál, jen pryč od zajíce! Cesta vedla k lesu, kde přecházela v lesní pěšinu plnou kořenů stromů. Koblíţka hrbolatá pěšinka vyhazovala do výšky a ten výskal radostí nad takovou zábavou. To by si u babičky s dědečkem neuţil! Tu najednou proti němu šedivý vlk: "Koblíţku, koblíţku, já tě sním!" "Ne, vlku, nejez mne, zazpívám ti písničku." A zpíval: Já koblíţek, koblíţek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smaţený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl: a tobě, vlku, také uteču." A rychle se odkutálel, sotva ho vlk zahlédl. A kutálí se lesem dál a proti němu medvěd. "Koblíţku, koblíţku, já tě sním!" "Ne, nejez mne medvídku, raději poslouchej mou písničku!" křikl koblíţek. "Já koblíţek, koblíţek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smaţený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, a tobě, medvěde,
taky uteču." A kutálel se dál ještě rychleji. Medvěd ho sotva koutkem oka zahlédl. Tu jde proti němu liška. "Koblíţku, jé koblíţku, jak jsi pěkňoučký, voňavoučký!" To se koblíţkovi líbilo a začal zase zpívat svou písničku. Liška poslouchá, poslouchá a pomaloučku, polehoučku se přikrádá ke koblíţkovi blíţ a blíţ. "Já koblíţek, koblíţek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smaţený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, já od medvěda utekl: a tobě, liško, také uteču!" "To je ale krásná písnička, koblíţku," povídá liška, "jen škoda, ţe tak špatně slyším. Uţ jsem stará. Víš co, sedni si mi na nos a zazpívej mi tu píseň ještě jednou!" Koblíţek měl radost, ţe se lišce písnička líbí, vyskočil lišce na nos a zazpíval: "Já koblíţek, koblíţek....." A liška ham! A snědla ho.
