PODSTATA KRIZÍ (z projevu na Moravském zemském sněmu)

číslo 9/2009, ročník II.

Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) DEUS . REX .

PATRIA

www.korunaceska.cz Krátké zprávy: 28.9.2009 Zavraždění sv. Václava

Svatý Václave! Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison! Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison! Maria, matko žádúcie, tys královna všemohúcie, prosiž za ny, za křesťany, svého syna! Kristeleison!

Kdo chce vládnout, má rád Ty jsi dědic České země, republiku. Kdo si přeje, rač pomnieti na své plémě, aby mu dobře nedajž zahynúti vládli, touží jedině po monarchii. nám i budúcím, Joseph Joubert svatý Václave! Kristeleison! (13. století)

PODSTATA KRIZÍ (z projevu na Moravském zemském sněmu) Tak se nám ten pohodlný a zajištěný svět pěkně komplikuje. Máme tu krizi politickou, krizi hospodářskou a krizi konzumu. Možná bychom našli i nějaké další, ale jen těžko si lze představit, že spolu všechny tyto krize nesouvisejí, že se navzájem neovlivňují a že je lze řešit odděleně, jednu po druhé nezávisle. Jako u všech spojitých nádob tu bude cosi hlubšího, jakýsi společný jmenovatel, nějaký pěkně hluboko zakopaný, již dosti páchnoucí pes. Cílem hospodaření je zhodnocování zdrojů a sil, nikoliv jejich plýtvání a rabování. Zhodnocování je ovšem odvozeno od slova hodnota. Nastává tehdy, kdy je pouhá matérie obrácena k hodnotě, která ji významem převyšuje. Tehdy, kdy je použita k službě hodnotnému. Jestliže kdokoliv užije zdroje, síly a prostředky jen k službě sobě samému, nastává rabování a znehodnocení, neboť nikdo není sám o sobě hodnotou. Stát má být organizátorem a auditorem hospodaření pouze v nejnutnější míře. Bohatství národa nezajistí žádné výpočty, číselné kouzelnictví či systémy, ale aktivita, schopnost, možnost a motivace jeho příslušníků. Bída je pro stát i národ ostudná, ale podporování společenského parazitismu je pro ně zhoubné. Platit pohodlným, problémovým a programově parazitujícím skupinám výpalné za klid, je sebevraždou každého systému. Konzumní přístup k životu ubíjí kreativitu i aktivitu, a v případě, kdy nezbývají širokým vrstvám prostředky na utrácení, uvádí společnost do cyklické krize v níž všichni pouze pasivně čekají až je někdo zachrání. Řešením v praktické rovině je odbourání zbytečných poplatků, přehledné, zdůvodněné a korigované zdanění na bázi všeobecného souhlasu. Na druhé straně pak otevření a zvýhodnění možností pro podnikavé (nikoliv pro podnikavce), odbourání byrokratických bariér, stíhání klientelismu a protekcionismu. Hospodářské kolosy se státní účastí se musí vzdát svého monopolu, musí přestat s mafiánskými metodami, ovládáním cen a korupcí politiky. Stát nesmí být jen konsensem a kamufláží mocných finančních skupin, musí „stát“ nad nimi a nebýt jimi ovlivňován. Stát nesmí být využíván jako zadlužený bílý kůň pro získání nesplatitelných půjček z nichž tyjí jeho pasáci. Celé oblasti služeb obyvatelstvu musí okamžitě přestat fungovat jako převodní páky k přerozdělení daňových prostředků mezi privilegované subjekty. Pracovitý, nápaditý a tvůrčí občan musí mít možnost vydělat dostatek prostředků nejen k obživě vlastní rodiny, ale i k tomu, aby se svým umem a aktivitou mohl začít podnikat, zaměstnávat jiné a nemusel se bát, že bude okamžitě okraden či vydírán státem i mafiemi. Aby mohl postupovat v souladu se zákonem a pravidly, bez obav, že takto „legálně“ přijde na buben. Musí být radikálně minimalizována ta společenská sféra, která žije z daní tvůrčích a pracovitých lidí. To, co zbude, musí být nuceno k maximální efektivitě a účinnosti, při obnovení stavovské hrdosti úředního, justičního, policejního, vojenského a dalších stavů. Tohoto stavu může být dosaženo opět jen povýšením služby nad jiné cíle hodnoty. Je-li hlavní ideou společenského života hromadění majetku, vítězí dravčí morálka a následuje děsivý rozklad, přičemž různé krize jsou jeho pouhou mírnou předzvěstí. To, co spojuje a společensky sjednocuje, je služba (Bohu, králi a vlasti, nikoliv izmům a sobě). Pravidla musí být dodržována dobrovolně, neboť převaha vynucování vede k represím a k diktatuře (i když vynucování v určité míře je nutné). Honba za mocí a majetkem pravidla neuznává, obchází je a překrucuje jejich smysl. Služba naopak pravidla zakotví ve společném zájmu a souhlasu. Veřejnost zjevně trpí hluboce zakořeněnou vírou v to, že politici předvádění jí v médiích mají ve svých rukou skutečnou vládu i moc a že nápravy věcí veřejných lze docílit jejich pouhou výměnou. Odmítám se zabývat pouhými herci a herkami, odmítám je kritizovat za to, že hrají mizerně napsaný štěk. Odmítám vydávat stranická prohlášení ke každé šmíře a zakopnutí. Scénáře píše kdosi úplně jiný a změnu k dobrému nezajistí výměna herce, ale změna podstaty problému a ta leží jinde, jak zpíval kdysi náš národní bard: Být každý sobě drábem, to mnohé přehluší. Však bláto neseškrábem, když vězí na duši.

Návod je jasný a všem dostatečně srozumitelný. Přestat žít a myslet konzumně. Obrátit se k dobrým hodnotám a idejím. Obnovit duchovní spojení k tomu co je nad námi, co nás může vést a orientovat. Nadřadit to, co máme společné, nad to, co máme každý sám pro sebe. Přijmout zodpovědnost za svůj život i za to společné a veřejné. Všímat si co se děje kolem a nebýt lhostejný ani opatrný. A především přijmout svůj život jako službu, která sjednocuje a povyšuje, podle toho, čemu a komu sloužíme. Zapomenout na pokrok, který je možná jen pokročením k okraji propasti. Zapomenout na nezávislost, která je stejně jen nezávislostí vyděšených králíků zalezlých kdesi v pralesních norách. Raději budu sluhou skutečného krále, než nezávislým králíkem v pralese bez pravidel a zákonů, jemuž vládnou vlci. Raději přijmu vznešenou službu, než malost a ubohost pyšných, ješitných povýšenců trumfujících se ve hře na pánybohy. Raději budu poddaným živého pomazaného krále, než otrokem mrtvých mechanických politických a správních systémů a objektem účelových zkoumání monitorů a statistiků. Raději budu sluhou dobra, než otrokem užitečnosti a účelovosti. Raději zvednu prapor a jako směšná postava budu bojovat s větrnými mlýny, než abych utonul v bezdějovém bezčasí, kdy se nic neděje, kdy o nic nejde a nic nemá smysl, kromě ukájení pudů a plnění žaludku. Odložili nám volby. Ale co to znamená? Pravděpodobně vůbec nic. Prosadili se lidé, kteří chtějí zachovat ústavní právní normu (ne ji dočasně změnit kdykoliv se to hodí), i když na tom sami budou tratit. To už znamená hodně. To je dokonce ušlechtilé. Jakoby za tím stál nějaký šlechtic, který ví, kudy ven z krize. Jan Drnek

NEDLUŽÍM NIC! Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí médií, která mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu. Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím. Nikdo, ani stát, není oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. De facto by se jednalo o trestný čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat co chce, respektive, zadlužit mne. Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená, že mám být zrušen i já. Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny. Z každých 100 % Kč, které vzdělám, si tento stát vezme 55 – 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění. Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atakdále. Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit. Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné. Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo. Vážený a milý státe. Milá Česká republiko… Pěkně mě sereš! Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi 20. až 55 lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít... Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole, koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili... Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji namontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat... Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si... Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!! I Ty jsi jedno z nich. (anonym z internetu).

Z činnosti strany STATISTIKA ČLENSKÉ ZÁKLADNY KČ VSTOUPILI

členové

2007 příznivci

leden

4 3 4 3 8 2 2 8 6 1 8 4

0 1 2 1 3 0 4 0 2 3 3 1

členové

0 0 1 1 8 1 0 0 5 0 4 3

únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec

VYSTOUPILI leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec

CELKEM

členové

2008 příznivci

CELKEM

členové

2009 příznivci

4 4 6 4 11 2 6 8 8 4 11 5 73

8 9 0 3 1 3 3 0 1 4 4 5

2 6 4 1 2 2 0 3 1 3 5 6

10 15 4 4 3 5 3 3 2 7 9 11 76

6 2 0 4 2 4 1 0 0

2 1 0 3 3 8 1 0 0

2007 příznivci

CELKEM

členové

2008 příznivci

CELKEM

členové

2009 příznivci

0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 1 0

0 0 1 1 9 1 0 0 5 0 5 3

0 1 0 0 0 0 0 1 0 0 2 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 0 2 0

0 0 0 0 0 0 0 0 1

0 0 0 0 0 0 0 0 0

CELKEM

8 3 0 7 5 12 2 0 0 0 0 0 37 CELKEM

0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0

Z OBĚŽNÍKŮ PANA PŘEDSEDY Výzva k zaplacení členských příspěvků Kdo jiný by měl mít vysokou platební morálku, ne-li monarchista?!? Řádný termín zaplacení členských příspěvků na rok 2009 vypršel již před více než šesti měsíci, 31. 3. 2009, proto důrazně žádám ty členy, kteří dosud této své základní členské povinnosti nedostáli, aby tak učinili obratem. Dovoluji si v této souvislosti připomenout, že minimální výše ročního členského příspěvku je 500,-Kč, horní hranice pak není stanovena. A vzhledem k již ne tak vzdálenému konci roku rovněž připomínám, že částku nad 1000,- Kč lze odečíst od daňového základu, A TO NEJEN U PODNIKATELŮ A ŽIVNOSTNÍKŮ, ALE I U ZAMĚSTNANCŮ ! Výzva k zaplacení odebraných či obdržených Monarchistických listů Před několika měsíci jsme rozeslali, s poměrně velkým časovým, pracovním i finančním nasazením obálky, balíčky i balíky s našimi Monarchistickými listy. Ano, ujišťuji vás, že s distribucí bylo dost klopotné práce a to, že nekrálovská Česká pošta inkasuje poplatky vpravdě královské, jistě všichni víte. Samozřejmě, někteří jednotlivci a některé Místní společnosti o zaslání nepožádaly (což je v případě MS samo o sobě na pováženou). Ale já jsem si přesto dovolil očekávat, že když zásilku obdrží a přijmou, tak nakonec režijní cenu (5,- Kč za výtisk) zaplatí. V některých případech se tak stalo, v některých nikoli. NEZBAVUJI SE STÁLE NADĚJE, ŽE PLATBU ZA PŘÍSLUŠNÝ POČET OBDRŽENÝCH ML NAKONEC ZAPLATÍ VŠICHNI, NEBO ALESPOŇ DRTIVÁ VĚTŠINA. V opačném případě nechť si dotyční sami zodpoví otázku, jak že to vlastně s tím svým monarchismem myslí… Poznámka k volebním kaucím: Všem, kteří poslali jakýkoliv příspěvek na volební kauci ještě jednou srdečně děkuji. Tyto peníze jsou zatím nikoli na účtu Koruny České, ale na účtu ČNB, kam jsme je museli ve stanoveném termínu dle volebního zákona poukázat. Vráceny by měly být tak do 14 dnů. Podle sdělení jednotlivých MS si uděláme jasno, zda: a) si přejete peníze vrátit b) chcete je ponechat na účtu KČ do červnových voleb a souhlasíte, aby byly použity na příslušnou volební kauci c) chcete je ponechat na účtu KČ k jinému použití

Z Moravského zemského sněmu konaném 18.-19.9.2009 ve Valticích 5. moravský zemský sněm Koruny české ve Valticích byl zahájen v 19, 00 dne 23. 9. 2009 v hotelu Hubertus ve valtickém zámku. Před sněmem proběhla prezentace členů a příznivců Koruny české; celkem bylo zapsáno 45 osob, což je nejméně dvojnásobně větší účast než na loňském moravském sněmu. Program sněmu byl jednomyslně schválen přítomnými moravskými členy Koruny české. Úvodní slovo přednesl předseda MS KČ Valtice p. Luboš Velecký, jako představitel pořádající MS, a pozvedl číši veltlínského zeleného k přípitku. Poté přivítal nové členy valtické MS. Následovala Zpráva o aktivním působení Koruny české na Moravě a výhled do budoucna. Úvodní projev přednesl také emeritní moravský hejtman p. Jiří Pospíšil. Hovořilo se o potenciálních jádrech aktivity např. v Křenovicích, Moravském Krumlově a v Letovicích. V 19,45 zazněly zprávy předsedů místních společností na Moravě z MS Valtice, MS Strážnice, MS Olomouc a MS Brno. Ve 20,15 byl dán prostor pro diskusní příspěvky, v němž dostali slovo hosté z Předsednictva KČ. Pan předseda Václav Srb pochválil pořadatele za vzornou přípravu sněmu, ocenil impozantní účast a uvedl přání využít Valtice jako místo setkání monarchistů ze zemí bývalé monarchie. Zodpověděl některé připomínky a otázky y předchozích projevů zástupců MS. Pan ing. Jenček provedl analýzu výsledků posledních voleb a propagace strany. Ve 20,52 byla diskuse přerušena. Následovala přednáška p. Luboše Veleckého „Vláda Lichtensteinů na Moravě“ a v 21,05 hodin večeře (podával se řízek s bramborami). Víno – VZ z Moravíno Valtice; RV, NGB, MT, André… od Mgr. Víta Rozkydala …) Ve 21,40 diskuse pokračovala příspěvkem p. Mgr. Krátkého ke statistickým a organizačním záležitostem, včetně připomínky, že zasedání předsednictva nemusí být konáno jen v Praze a Moravané by si již měli zvolit nového hejtmana. Český hejtman Jan Drnek pronesl svůj projev (viz úvodník tohoto čísla Zpravodaje) a reagoval na žádosti některých moravských činitelů o monarchistickou metodiku či kuchařku vtipnou replikou: „Češi se kdysi v 9. století od Moravanů učili umění státnosti a vy, současní Moravané, po nich dnes chcete metodiku?“ MUDr. Josefa Hrabovský hovořil o projektu instalace sochy Jošta Lucemburského, o komunální politice, prosazení královského znaku, praporu, pečeti aj. Bývalý moravský zemský hejtman Mgr. Petr Nohel vedl řeč o rozdílu mezi pragmatickou a realistickou politikou, o návratu všeobecně společensky prospěšných hledisek do veřejné diskuse, neboť zavržení pragmatismu a prosazení politického realismu by nemohlo vést k ničemu jinému, než k návratu monarchie, která je všeobecně prospěšným modelem uspořádání společnosti. Ve 22,25 se sněm rozloučil s hostujícími rakouskými monarchisty a po závěrečné řeči emeritního moravského hejtmana p. Jiřího Pospíšila a po přijetí usnesení přešel ve volnou diskusi i zábavu. Sněm byl organizačně velmi dobře zvládnut, byl reprezentativně zastoupen ze všech aktivních moravských MS (mnozí účastníci přijížděli v autech polepených velkými logy Koruny České), dále hosty z rakouské Schwarzegelb Aliance a téměř kompletním představenstvem, které zde v sobotu ráno konalo své výjezdní zasedání. Také konání sněmu v křídle valtického zámku působilo velmi stylovým dojmem. (redakce na základě dodané Zprávy o sněmu)

USNESENÍ MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO SNĚMU KORUNY ČESKÉ, KONANÉHO VE VALTICÍCH 18.-19.ZÁŘÍ 2009 1.Plénum MZS žádá předsednictvo strany, aby vložilo předávání členských průkazů a vstupních balíčků do kompetence té Místní společnosti, ke které bude nový člen administrativně přiřazen, či které se stane členem. Důvodem je zejména zbytečná anonymita, která v této fázi vývoje strany neprospívá ani novému členu ani příslušné Místní společnosti. Technické podmínky nechť jsou dohodnuty s Moravským zemským hejtmanem, či jeho zástupcem, který návrh těchto podmínek předsednictvu předloží. Naše žádost se týká případů místně příslušných do Markrabství moravského. 2. Plénum MZS žádá předsednictvo strany, aby věnovalo zvýšenou pozornost Místním společnostem, jejich vzniku, jejich potřebám a jejich činnosti. Tato základní a pro stranu životně důležitá oblast, nemůže být JEN činností, kompetencí a odpovědností hejtmanů. Je to především odpovědnost celého stranického vedení, předsedy a předsednictva. Dílčí možnosti pro zlepšení v tomto ohledu spatřujeme zejména : - v pravidelných informačních blocích hejtmanů předsednictvu o této problematice, aby předsednictvo bylo informováno, jaká je skutečnost. Hejtmani by samozřejmě předkládali návrhy vhodných postupů v jednotlivých lokalitách. - v zajištění dostatečného množství základních propagačních materiálů, jako je například leták pana Pejřimovského, apod., a v mnohem intenzivnější metodické pomoci, zejména novým,či problémovým Místním společnostem. - v častějších výjezdech i jednotlivých členů předsednictva k propagačním besedám, dle doporučení hejtmanů - v hledání a nalézání možností financování Místních společností, které by nahradily dosavadní způsob žádostí a dotací. Pravidelný, byť minimální zdroj příjmů, by dopomohl Místním společnostem se stabilizovat, a hlavně by pro ně byl signálem zájmu vedení strany o jejich činnost. 3. Plénum MZS žádá předsednictvo, aby se pokusilo najít schůdný režim pro eventuální členy předsednictva z Moravy a Slezska. Vzdálenost a s ní spojená časová i finanční náročnost, jsou jedním z hlavních důvodů, proč dlouhodobě nemá Morava a Slezsko v předsednictvu stabilní zástupce. 4. Na příští rok připadne 600. výročí korunovace Jošta, markraběte moravského římským králem. Tohoto času bude vyhlášena nová soutěž /první byla zrušena/ k realizaci jeho sochy, která má být umístěna v centru Brna. V prvním kole soutěže budou návrhy hodnotit odborníci, v druhém kole pak občané, nebo jiná sdružení. Členové Koruny České cítí morální povinnost se vyjádřit k tak důležité věci. Rozhodli se proto jmenovat svého zástupce z MS Brno, aby se kontaktoval s Občanským sdružením Jošt Moravský a tlumočil náš názor a vztah k této problematice. Z nabídky předložených návrhů vybrat takový návrh nebo model, který by vyjadřoval plně charakter osobnosti Jošta Moravského, jeho historickou úlohu, vážnost, poslání, plně respektoval historický odkaz a postavení markrabství v Zemích Koruny české. Aby soutěž nevyústila v přezírání těchto hodnot a nesklouzla k výběru jakéhosi pseudomodernismu, nic neříkající o společensko - historické realitě našich dějin. Víme, že je to úkol nelehký. Vždyť sám J. V. Myslbek tvořil sochu sv. Václava velmi dlouhou dobu.

Jak jsme viděli moravský zemský sněm Byl jsem pozván na Moravský zemský sněm Koruny české ve Valticích dne 18. září t. r., i když jsem pouze sympatizant strany. Velký zájem projevila i moje choť a moji přátelé, takže jsme byli celkem čtyři. Musím přiznat, že zájem přátel mě velmi překvapil. Pouze jsem se před nimi zmínil a hned reagovali, že pojedou také. Podám zde několik vět z našeho subjektivního pohledu účastníků. Sněm se konal na zámku v salonku Hotelu Hubertus. Absolvovali jsme celý sněmovní večer a se zájmem jsme poslouchali proslovům. Organizace byla zdařilá, pohoštění příjemné, potěšil nás společný zpěv jedné sloky c. k. hymny i pohled na stylové prapory zástupců ze Strážnice a Plzně. Názory přednesené v diskusních příspěvcích harmonovaly s naším pohledem na svět a společnost. Samozřejmě je to základní myšlenka monarchismu, na co slyšíme. Dále jsou pro mě podstatné historické zemské tradice, konkrétně Markrabství moravské. Dnes zde máme státoprávní uspořádání ve stylu inženýrů lidských duší let padesátých minulého století. Hned v roce 1989 jsem čekal nápravu těchto křivd, dočkali jsme se však horší úpravy než za minulého režimu. Dělali to stejní komunističtí experti, jen v jiných kabátech. Nic naším centralistům nevadí, že nynější kraje jsou příliš malé i pro soulad s územními celky, jak je vidí jejich idol Evropská unie. Hlavně že mohou rozhodovat o co největším balíku peněz, že mají vše pěkně na jedné hromádce a nikdo jim do toho nemluví. Kraje jsou jen směšné nekompetentní celky, s nimiž se občan ani nemůže ztotožnit. Já vůbec nevím, co je to dnešní tzv. Jihomoravský kraj, a nikdy takový paskvil podporovat nebudu. Dnešní pozici Moravy vidím jako naprosto nespravedlivou diskriminaci. Spoléhám na to, že Koruna česká podporuje návrat k historickým zemím. Moje žena oceňuje i důraz na křesťanské hodnoty, chyběla jí však účast někoho ze šlechtických rodů. Můj přítel byl také s jednáním spokojený, rád by však viděl více konkrétní činnost, hmatatelné výsledky, třeba v zastupitelstvech obcí. O přestávce vyhledal zástupce z Olomouce, aby mohl dát kontakt svému synovi, který je týchž názorů.Stejně spokojená byla jeho choť, i ona byla zaujata přednesenými myšlenkami a uznale hodnotila osobnosti, které diskutovaly. Diskuse se nesla ve vnitrostranickém duchu, takto bylo koncipováno i sněmovní usnesení. Podávaly se zprávy o činnosti jednotlivých organizací, projednávaly se otázky účasti moravských členů na zasedáních v Praze, formy přijímání nových členů, financování činnosti organizací, možnosti pomoci začínajícím organizacím z centra... Politika ve smyslu projednávání veřejných věcí zde nezazněla. Předpokládám však, že toto bude popsáno jinde přesněji a oficiálně. Na sněmu jsme setrvali do konce ve večerních hodinách a přenocovali jsme v objektu vinařské školy. Ubytování je zde levné, úroveň průměrná, pro krátký pobyt přijatelná. Druhého dne dopoledne jsme na zámku absolvovali výstavu Rytíři řádu Zlatého rouna na Moravě, což byl tematický vhodný doplněk k účasti na sněmu. Všichni jsme se shodli, že to byl zajímavý a podnětný zážitek. Z. S. Krejčí

ZÁKON PROTI ŠLECHTICKÝM TITULŮM PROGRAMOVÉ GRÉMIUM KČ Na základě situace, která panuje v našem státě před předčasnými volbami, se Programové grémium shodlo, že situace není právě příznivá. Favoritem voleb bude krom tradiční občanské války mezi ODS a ČSSD několik málo dalších, leč silných subjektů a to v čele s JJ knížetem Schwarzenbergem, který bude patrně nejdiskutovanějším politikem voleb. Pro monarchisty je to na jednu stranu věc příznivá, protože co může být pro monarchismus lepší "reklamou", než právě politik, pocházející z řad přední české aristokracie a nositel Řádu Zlatého rouna, který může aspirovat na funkci premiéra, popř. i prezidenta republiky. Současně je však negativem, že pro kandidující Korunu Českou to bude dvojnásobná forma nepřekonatelné konkurence, kterou nemůže prorazit sebelépe vypracovaný volební program. Chce-li KČ zaujmout voliče a současně se posunout ve svém snažení, je třeba uspořádat akci, která lidi, lidově řečeno, nadzvedne ze židlí. Vzhledem k existenci problematického Ministerstva pro lidská práva, se nabízí přímo jedno ze zásadních témat: zákon 61/1918. Zdá se, že ministr Kocáb je odhodlán dovést do konce cokoli, bez ohledu na svoji osobní, či politickou pozici. Koruna Česká by proto měla vystoupit ve věci obnovy šlechtických titulů právě pod hlavičkou lidských práv. Přestože se zákon č. 61/ 1918 neuplatňuje (byla zrušena sankční doložka), pro politiky z republikánských stran by znamenalo politickou sebevraždu, pokud by se ho v současnosti někdo pokusil zrušit. Koruna Česká tedy v této oblasti nemůže dosáhnout pokroku, pokud se z věci nestane něco, co může dosahovat i mezinárodního významu. Dokonce i v případě, že by někdo z konzervativních politiků v Senátu prosadil jednání a bylo schváleno zrušení. To samé by se jistě nestalo v případě Poslanecké sněmovny, stejně jako nikdy neprošel zákaz komunistů, ustavení Velkého pátku za státní svátek apod. PG se z většiny shodlo, že i negativní reklama je reklamou, proto připravilo níže přiložený text, který by po projednání v představenstvu KČ mohl být písemnou formou odeslán nejen ministrovi pro lidská práva, ale především organizacím pro lidská práva a nejlépe také předsedům parlamentních a velkých neparlamentních stran. Současně je třeba veškerou vzájemnou korespondenci zveřejňovat. Přestože zrušení zákona č. 61/1918 patrně dosaženo nebude, mělo by dojít k tolik potřebnému zviditelnění Koruny České a pokud vše půjde dobře, k nastartování alespoň malé celospolečenské debaty na toto téma. Šlechtictví a základní lidská práva Zatímco termín „lidská práva“ je zmiňován obvykle pouze u národnostních menšin, či osob jiné pohlavní orientace, není řešen v žádném ohledu v případě jiných společenských struktur. Stejně jako ve všech ostatních státech Evropské unie, žijeme v demokratickém státě. Demokratický charakter státu nám všem zaručuje stejná práva a postavení před zákonem. Že věc však není tak jednoduchá a jednoznačná, jak se zdá na první pohled, nám ukazuje řada příkladů. Poslanci, senátoři a další jsou obdařeni nehoráznými výhodami, nejen na poli ekonomickém, ale i politickém. Existují však i opačné případy, kdy určitá skupina je zákonem omezena. Typickým příkladem jsou příslušníci, dle zákona, neexistujícího šlechtického stavu. Tyto osoby ztratily po roce 1918 právo na své celé jméno a na připomínku zásluh svých předků o stát, kulturu, bezpečnost ad. - šlechtický titul a erb. Přestože mohly existovat nečestné výjimky, šlechtické tituly panovník neudílel z pouhého rozmaru, ale obvykle za nějaký významný nebo statečný čin. Teoreticky tak získání šlechtického titulu nebylo nikomu bráněno. Ve Francii můžeme nalézt dobrý příklad, kdy byl šlechtický titul udělen tomu, kdo se odvážil letět balónem, což byl podnik, při někdejších technických podmínkách, čin skutečně odvážný. Šlechtictví tak nebylo udělováno proto, aby jedny privilegovalo a druhé ponižovalo. Ale aby ocenila osobní odvahu a průkopnictví vědy! U nás byl tak za svou vědeckou práci Jan Evangelista Purkyně vyznamenán rytířským titulem. Někdo by mohl namítnout, že řada z těchto titulů byla udělována dědičně a potomkům taková pocta nemůže náležet, protože oni sami se o nic nezasloužili. Pokud však pohlédneme na psaní rodokmenů u „bývalých“ šlechtických rodů, zjistíme, že užívání titulů je pro potomky především závazkem a morální povinností – nedělat ostudu svému jménu a svému předku, který titul získal – tento titul je stále živou připomínkou budoucím generacím. Naše země má veliké kulturní bohatství, kterým se chlubíme celému světu. Toto bohatství však vesměs dali vybudovat ti, které dnes oficiálně zákonem zakazujeme – příslušníci šlechty. Vyzýváme tudíž ministra pro lidská práva, pana Kocába, aby se u vlády a parlamentu ČR zasadil o zrušení anebo alespoň částečnou modifikaci zákona 61/1918, který užívání šlechtických titulů, predikátů a erbů zakazuje. Pakliže Ústava ČR definuje náš stát jako stát charakteru demokratického, není možné, aby z užívání šlechtických titulů plynula nějaká jiná další privilegia. Samo užívání šlechtického titulu tak není možné považovat za formu privilegia, nýbrž formu osobní pocty, kterou z principu nelze zakazovat stejně, jako není možné zakazovat udílení medailí za sportovní výkony. Neodporuje tudíž republikánské formě státu. Koruna Česká stojí za názorem, že užívání šlechtických titulů, erbů a predikátů, není v demokratické republice v rozporu se základními lidskými právy! V rozporu je naopak zákaz jejich užívání, neb pro to neexistuje žádný pádný demokratický důvod! Současně upozorňuje, že nelze úspěšně řešit jinou problematiku lidských práv, pokud náš stát určité společenské skupině upírá právo na jméno předků a odkaz jejich cti. Dosavadní stanovisko KČ k otázce šlechtických titulů a rytířských řádů KČ neusiluje o obnovu jakýchkoliv privilegií šlechty, ale zároveň považuje Zákon 61/1928 ze dne 10. 12. 1918 (zrušení platnosti šlechtických titulů i řádů), Zákon č. 243 ze dne 10. 4. 1920 i Zákon č. 268 ze dne 21. 10. 1936, za anachronické. Přinejmenším některé jejich části jsou v rozporu s Listinou lidských práv a svobod, používání šlechtických titulů je navíc běžné v mnoha státech EU.

Za oprávněné uživatele šlechtických titulů považujeme potomky těch, kteří byli nobilitováni českými panovníky, včetně posledního vládnoucího českého krále bl. Karla I., jsou uvedeni v Gothajském almanachu, v Almanachu českých šlechtických rodů, či v Almanachu českých rytířských a zemanských rodů. KČ nevylučuje, že i osoby těmito zdroji a autory neuváděné mohou být potomky starých českých rodů. Tento fakt ale může potvrdit výhradně panovník po svém návratu na český trůn. Rytířské řády ustanovuje a legitimuje výhradně duchovní, nebo světská moc (papež, panovník, výjimečně biskup). FAKTOGRAFICKÁ POZNÁMKA REDAKCE Zákonem 61/1928 ze dne 10. 12. 1918 byla na území Československé republiky zrušena platnost šlechtických titulů i řádů a veškerá z nich plynoucí práva. Šlechticům bylo zakázáno užívat svého rodového jména s přídomkem. Zákonem č. 243 ze dne 10. 4. 1920 bylo užívání šlechtických titulů hodnoceno jako trestný čin postihovaný trestní sankcí. Zákonem č. 268 ze dne 21. 10. 1936 bylo za trestný čin prohlášeno i užívání rodových erbů. Tento neustále obnovovaný ostudný a v celé Evropě ojedinělý zákon byl převzat i všemi dalšími státními útvary vzniklými na troskách Československé republiky, také i Českou republikou v roce 1993 a je stále platný. Parlament posledně jmenovaného státního útvaru se pouze uvolil odstranit ze znění zákona sankční doložku, čímž z něho učinil pouhou proklamaci. I tato skutečnost ovšem svědčí o přetrvávajícím paranoidním strachu rovnostářské měšťanské společnosti a nositelů tradic republikánského převratu z návratu přirozených dynastických autorit a především z návratu principů ušlechtilosti, cti, mravnosti a morálky, které by zřejmě kazily byznys, nebo by ukazovaly na lživost samotných základů státu a kořistnické praktiky jeho tvůrců. JINÉ (PROZATÍMNÍ) MOŽNOSTI Jak bylo výše řečeno, šlechtický titul v dnešní době neobsahuje žádné osobní a společenské privilegium. Jde o jisté měřítko ušlechtilosti, cti, mravnosti a morálky, aktivity, altruismu a ochoty dotyčného jednat ve prospěch státu a národa, společnosti a celku, spíše než ve vlastní prospěch. Toto měřítko by měla mít zvláště naše současná společnost neustále před očima a žádný jednotlivec by neměl být ušetřen pokušení poměřovat jím svůj vlastní život a své jednání. Možná právě tato výzva je onou nejzákladnější příčinou společenské neochoty obnovit platnost šlechtických titulů v Čechách. Nějaké takové měřítko je v našich poměrech naprostou nezbytností, nechceme-li se v celém světě zesměšnit stále strmějším úpadkem do plebejskosti a hromadnou degenerací v pouhá kýmsi pasená poživačná stáda bez morálky, bez zásad a pravidel nahrazovaných bičem momentálně silnějších jedinců. Zavedený systém státních vyznamenání udělovaných vždy u příležitostí výročí 28. října, tuto funkci dostatečně motivujícího měřítka, zjevně nesplňuje. Podle mého názoru by mohla Koruna Česká k řešení problému přispět alespoň jakýmsi provizorním řešením, totiž sestavováním Listiny kandidátů na šlechtický titul, s výhledem na to, že po návratu panovníka na český trůn bude tato listina jako návrh panovníkovi předložena a bude zcela ponecháno na jeho blahovůli, zda ji vezme na vědomí, či nikoliv. Každé jméno na této listině by pochopitelně muselo být zevrubně zkoumáno a jeho zařazení dobře odůvodněno. Tato listina by byla periodicky zveřejňována a veřejně diskutována. Jsem přesvědčen, že i toto provizorní měřítko ušlechtilosti by mělo společensky závažnější a účinnější dopad, než dosavadní systém státních vyznamenání a do jisté míry by nahradilo chybějící měřítko skutečných šlechtických titulů. Jan Drnek, český zemský hejtman KČ.

Posílám ilustraci o přítomnosti našeho stranického trička u sekvojí v Yosemitském národním parku a u Niagarských vodopádů.

Vivat Rex! Jan Bárta

Z tisku, rozhovory atd. Z tisku, rozhovory atd.

Vyjádření Karla Schwarzenberga k rozhodnutí Ústavního soudu ČR (STANOVISKO ŠLECHTICE – pozn. red.) Vřele vítám verdikt Ústavního soudu ČR, neboť jeho rozhodnuti a následné zdůvodnění znamená opravdový milník ve vývoji ČR k právnímu státu a vládě ústavy. Ústavní soud jasně stanovil nadvládu ústavního práva nad vůlí politiků. Byť přiznáváme, že TOP 09 je prodloužení volebního boje vystavena nemalým problémům, těžkosti, které my i jiné politické strany budeme mít, jsou podřadné otázkám práva. Útoky na Ústavní soud ČR a jeho výrok považujeme za poškození dobré pověsti ČR. Politikům nepřísluší kárat či chválit Ústavní soud ČR, ale přiznáváme, že pevný postoj Ústavního soudu ČR nás naplňuje radostí a novou nadějí pro budoucnost ČR. Karel Schwarzenberg předseda přípravného výboru TOP 09

Lichtenštejnové posílali Benešovi do exilu peníze Valtice /ROZHOVOR/ - Příští pátek lichtenštejnský kníže Hans Adam II. pokřtí ve Valticích na Břeclavsku knihu kolínského historika Pavla Juříka o lichtenštejnských panstvích na jižní Moravě, bude doma. Na místě, odkud pochází většina nyní žijících Lichtenštejnů. A vzdá hold člověku, který se jako první po šedesáti letech odvážil napsat knihu o rodu, kterému Benešovy dekrety z roku 1945 sebraly velké množství majetku, v češtině. Vzdá hold Juříkovi. Autor: Tomáš Herman Kolínský historik Pavel Juřík. Autor: DENÍK Kolínský historik Pavel Juřík, který se jako první po šedesáti letech odvážil vydat knihu o lichtenštejnském panství na jižní Moravě, šlechtický rod brání a říká: „Vůbec jsem nečekal, že by kníže na křest mohl přijet. Dokonce mi ke knize napsal úvodník,“ usmívá se třiačtyřicetiletý Juřík. Jak jste se vůbec dostal k Lichtenštejnům a Dietrichštejnům, když bydlíte v Kolíně? Navíc, když pracujete jako bankovní specialista? Historie mne vždy zajímala, chtěl jsem ji studovat. V práci jsem začal studovat historii platebních karet. A přes to jsem se dostal k českým šlechtickým rodům. Když jsem sbíral materiál do knihy o jihočeských panstvích Schwarzenberků, narazil jsem na spoustu sňatků mezi nimi a Lichtenštejny. Chtěl jsem o Lichtenštejnech něco zjistit, ale zjistil jsem, že posledních šedesát let o nich nikdo nic nepsal. A to pro mne byla výzva. Ale přece jen: jako člověk z Kolína jste měl jistě blíž k Žerotínům nebo Šternberkům, kteří v okolí vlastnili spoustu pozemků, nikoli Lichtenštejnům. Jenže jejich historie není tak zajímavá a ožehavá. K Lichtenštejnům jsem přilnul ze dvou důvodů: chtěl jsem zapátrat po příčinách jejich problémů a toho, že dlouho neuznali Českou republiku jako stát. A také jsem si uvědomil, že byli významným evropským rodem, schopným ovlivňovat mezinárodní vztahy jednotlivých zemí. Nehráli si jen na vlastním písečku jako mnohé zdejší rody. Lichtenštejnské téma je hodně pikantní i kvůli Benešovým dekretům. Určitě jste při psaní knihy spoustu času strávil i na jižní Moravě, kde Lichtenštejnové měli největší majetek. Projel jsem si všechny jejich zámky a panství. Logicky jsem tedy několik desítek dní pobyl i na jihu Moravy. A v jakém stavu jste bývalá lichtenštejnská panství našel? Některá místa jsou bohužel hodně zchátralá. Třeba hrobka v Moravském Krumlově i celý tamní zámek. Naopak stále nádherný je barokní zámek ve Valticích, ten si mne získal. Netajíte se tím, že jste historik amatér. Jak se na vaši práci dívají kolegové profesionálové? Dosud jsem neměl jedinou připomínku k oběma knihám, které mi vyšly. A někteří historici si je dokonce kupují, jak kvůli faktům, tak i obrazovému materiálu. To je pro mne důkaz, že jsou kvalitní. Zejména v knize o Lichtenštejnech je spousta unikátního, kníže Hans Adam II. mi pomohl k množství materiálu. Na druhou stranu jsem se při pátrání setkal s názorem, proč se vůbec Lichtenštejny zabývám. Myslíte, že v tom mohl být i určitý nacionalismus některých historiků, kteří nechtějí pracovat na tématech, která nejsou pro české dějiny zrovna tou nejlepší vizitkou? Je to jeden z možných pohledů na věc. Třeba jednoho historika z Hradce Králové přímo odrazovali, dalším se do toho tématu opravdu nechce. Já v knize nikomu žádný názor na Lichtenštejny nevnucuji, jen konstatuji fakta ohledně vyvlastnění jejich majetku v roce 1945, ohledně Benešových dekretů a hodnocení nechávám na čtenáři. Ostatně myslím si, že po přečtení těch faktů musejí dojít ke stejnému názoru jako já. A ten je? Jednoznačně, že Lichtenštejnové neměli svůj rodový majetek v Čechách, na Moravě ani ve Slezsku ztratit. Přišli o něj na základě mnohdy protiprávních Benešových dekretů a zřejmě falešného dokumentu, podle kterého se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti. To ovšem není pravda. Tehdejší kníže František chtěl do zápisu uvést lichtenštejnskou národnost. To však nešlo. Mohl napsat, že je Čech, Němec nebo Rusín, ale ne Lichtenštejnec. Nakonec ke sčítání Lichtenštejnové vůbec nešli. Lichtenštejnsko však bylo za druhé světové války neutrální a tvrdilo se, že spolupracuje se Třetí říší. Ale to není pravda. Oni si dokázali vydobýt samostatnost, a museli chytře jednat, aby je Hitler neobsadil. Němci tam i tak organizovali státní převrat. A ještě předtím, hned po anšlusu (převzetí Rakouska Hitlerem, pozn. red.), Lichtenštejnové v čele s Franzem Josefem II. odešli z jihomoravských a rakouských panství do Vaduzu, který pro ně do té doby byl jakousi chatou uprostřed alpských lesů. Spoustě lidí dopisy doporučovali, aby emigrovali také nebo aby přinejmenším poslali pryč své děti. Za války tajně spolupracovali se spojenci, a dokonce pomáhali i Edvardu Benešovi. Benešovi? Jak? Vždyť právě jeho dekrety znárodnily lichtenštejnská panství v Československu? Když byl v exilu, podpořili jej penězi. Našel jsem, že mu přes jednoho šlechtice poslali kufr s penězi na podporu jeho odbojové práce v Londýně. Beneš ale nemusel vědět, že jej podporovali právě oni. Už jste to naznačil, ale jak je možné, že rod, který pochází od Vídně a jehož jediná větev, která nevymřela, je jihomoravská, nyní sídlí někde daleko na západě v Alpách? Hlavní důvod je v jejich odchodu v roce 1938. Lichtenštejnové přitom nikdy nechtěli odejít, oni museli. Utíkali před Hitlerem. Dodnes mají majetky v Rakousku, i když nejsou tak velké, jaké měli na jižní Moravě. Valtické panství, Lednice, Bučovice i spousta dalších míst patřily právě Lichtenštejnům. Franz Josef II. vždy zejména k Valticím hodně tíhl. Současná lichtenštejnská vládnoucí rodina bydlí střídavě ve Vaduzu a na svých majetcích v Rakousku. Jak je vůbec možné, že si Lichtenštejnsko udrželo po celou dobu samostatnost? Dnes je to jeden z mála států na světě, který má v názvu jméno šlechtického rodu. Je to do určité míry štěstí a shoda náhod a do určité míry jejich chytrostí. Úplná nezávislost Lichtenštejnska se ale datuje až od konce napoleonských válek, kdy se rozpadl i německý spolek, a právě tehdy si vybojovali nezávislost. Velmoci si knížectví nikdy nerozdělily i kvůli tomu, že knížata zůstávala navenek neutrální. A to i ve světových válkách. Bráníte činy Lichtenštejnů ve druhé světové válce. Ale nemůžete ubránit jejich neprůhlednou bankovní politiku. Právě v Lichtenštejnsku podle různých zpráv své peníze ukládá většina bossů sicilských a kalábrijských mafií. Ale to není vůbec jisté. Všichni napadají Lichtenštejnsko kvůli silnému bankovnímu tajemství, teď na knížectví útočí i Evropská unie, která je donutila změnit zákony. Ale stejně tak ty peníze jsou ve Švýcarsku, Belgii, Rakousku a možná i na některých britských územích. Tyto daňové ráje nejsou o nic průhlednější. Čímž neříkám, že Lichtenštejnsko má průhledné bankovnictví.

Také historicky nejznámější člen rodu Karel z Lichtenštejna není příliš populární. A to kvůli tomu, že se podílel na potrestání českých stavů po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Jenže on tam byl jen přítomný, aktivně se na trestech nepodílel. Zůstal věrný králi, to je pravda. Ale chápal věci z jiného, státnického pohledu. Možná tímto názorem mnohé naštvu, ale není vyloučené, že kdyby stavovské povstání bylo úspěšné, skončili bychom jako Poláci. Jim šlechtické rozbroje stát oslabily natolik, že si ho o sto padesát let později rozebraly okolní státy. Ale vždyť Karel byl původně protestantským knížetem a až poté přestoupil ke katolíkům. To udělal z několika důvodů. Jednak cítil větší šanci na kariérní růst. Také musím uznat, že katolické aktivity proti protestantům (takzvaná protireformace) měly hodně velký úspěch. Například jezuitské školy byly na tak vysoké úrovni, že imponovaly mnoha lidem. A nemalou roli v tom hrál i rozpad jednoty českých protestantů. Bylo tam hodně větví, které se nedokázaly shodnout a mnohdy šly proti sobě. Katolická církev oproti tomu byla organizovaná, jednotná. Ale proč se bavit jen o Karlovi? A o kom dalším? Například o Janu II. Pro Břeclavsko, Lednicko a Valticko toho udělal hodně. Založil tu spoustu škol, nemocnice. Vládl sedmdesát let, což je snad evropský rekord. A právě za něj dostal přesnou podobu dnešní Lednicko-valtický areál, který začali přebudovávat už jeho předkové. Ten je nádherný. Ale někdy i kýčovitý, například Janův hrad zrovna vkusně nevypadá. To je i důsledek hádek knížete Jana s architektem Hardtmuthem. Ten mu vyčítal, že hrad měl vypadat jinak, měl být větší. Nakonec od Lichtenštejnů odešel. A s knížetem si vyměňovali dost ostré dopisy, v nichž se napadali. Janohrad možná není nejpovedenější, ale zbytek areálu je nádherný. Lichtenštejnové ale vlastnili i jiná místa na Moravě, ve Vranově u Brna mají hrobku. Jak teď vypadá? Na rozdíl od další, méně významné hrobky v Moravském Krumlově celkem dobře. Velmi slušně se o ni stará i řád paulánů, který ve Vranově sídlí. Lichtenštejnové hrobku navštěvují, a i když byli nuceni vybudovat novou ve Vaduzu, ještě v roce 1990 si jedna z významných členek rodu výslovně přála pohřbít právě ve Vranově. Je ale poslední a jedinou členkou rodu z moderní doby, jejíž ostatky leží ve Vranově. Když kníže Hans Adam II. příští pátek přijede do Valtic pokřtít vaši knihu, vrátí se do České republiky jen po několika týdnech. Nedávno uznal Českou republiku a navázal s ní diplomatické styky. Proč? Myslím si, že obě země k tomu dotlačila Evropská unie. Lichtenštejnové chtěli navázat s Československem styky už v roce 1990, ale s tím, že se bude jednat o navrácení jejich panství. Naopak nově vznikající Česká republika nabídla knížectví uznání na přelomu let 1992 a 1993. Ale až právě od tohoto roku. Na to Lichtenštejnové nemohli přistoupit, jsou samostatní už od roku 1806. Není to jen, podobně jako u Dietrichštejnů, předzvěst toho, že se budou znovu ucházet o svůj jihomoravský majetek? Myslím si, že to nepotřebují. Hodnota jejich jmění je čtyři a půl miliardy dolarů, proto jim o území v České republice tolik nejde. Ale určitě budou chtít morální odškodnění. Tedy očištění od obvinění ze spolupráce s Třetí říší. Ostatně Česká republika i Lichtenštejnsko sepsaly memorandum o vzniku společné komise historiků, která se bude okolnostmi vyvlastnění majetku v roce 1945 zabývat. Dopsal jste knihu o Lichtenštejnech, ta o jihočeských Schwarzenbercích už je úspěšná. Co chystáte dál? Už pracuji na další knize o pánech z Hradce, Slavatech a Černínech. A historie Lichtenštejnů mne nadchla. Chtěl bych napsat nějakou knihu přímo o Lednicko-valtickém areálu, o jeho vzniku a o tom, jak jej Lichtenštejnové užívali.

Habsburkové si v Rakousku stěžují u soudu, nemohou kandidovat na prezidenta Členové rodiny Habsburků, která svého času vládla rakouskouherské monarchii, se obrátili na rakouský ústavní soud se stížností, že jim legislativa zakazuje ucházet se o prezidentský úřad. Je tak tím podle nich porušeno ústavou zaručené právo na rovnost před zákonem a právo na svobodnou a demokratickou volbu. Podle agentury APA se na ústavní soud obrátili Ulrich Habsburg-Lothringen, který je v korutanském Wolfsbergu radním za zelené, a jeho snacha Gabriele HabsburgováLothringenová. Zákaz kandidovat na prezidentský úřad byl na Habsburky uvalen hned při vyhlášení první rakouské republiky v roce 1918. Vztahuje se nejen na potenciální následníky trůnu, ale na všechny příslušníky rodu. Například Ulrich Habsburg-Lothringen nemůže kandidovat, ačkoli by jako následník sotva přicházel v úvahu. Ještě viditelnější je rozpor u jeho snachy, která ztratila právo kandidovat na úřad hlavy státu jen tím, že se do rodiny Habsburků přivdala, řekl jejich advokát Rudolf Vouk. Jeho mandanti podali stížnost právě nyní, aby ústavní soud měl prostor rozhodnout ještě před prezidentskými volbami plánovanými na příští rok. „Republika by po 90 letech mohla už pomalu zacházet se svými dějinami poněkud volněji,“ řekl Vouk. Na dotaz, zda by Ulrich Habsburg-Lothringen skutečně chtěl kandidovat na prezidenta, právník prohlásil, že za současné právní situace si s takovou myšlenkou „nelze ani pohrávat“. www. novinky.cz 8.4.2009

Následník českého trůnu směřuje do Evropského parlamentu Vybráno z C.K. internetu. Čecha projíždějícího začátkem června 2009 maďarskou pustou mohly překvapit VELKÉ VOLEBNÍ BILLBOARDY S NÁPISEM BOKROSHABSBURG. Zatímco jméno bývalého maďarského ministra financí Lajose Bokrose znají u nás jen skuteční političtí fajnšmekři, příjmení Habsburk zná každý, kdo absolvoval základní stupně obecné školy. Maďarsko zmíněnými billboardy polepila tamní pravicová strana Maďarské demokratické fórum (MDF). Jako před každými volbami i nyní se potácí kolem pěti procent podpory a pravidelně vymýšlí, jak přežít. Tentokrát její předsedkyně Ibolya Dávidová vsadila na velmi riskantní kartu. Odstavila z kandidátky zasloužilé straníky a vytáhla z klobouku dvě známá jména. Stálo ji to sice rozkol ve Foto: Jan Ignác Říha (fotomontáž) straně, který však vykoupil volební úspěch. Nechme stranou lídra kandidátky – bývalého ministra v socialistické vládě L. Bokrose – a zaměřme se na muže číslo dvě na zmiňované kandidátce – Györgye Habsburga. Podobnost příjmení tohoto politika s dynastií, jež vládla českým zemím skoro čtyři století, není vůbec náhodná.

VNUK KRÁLE György Habsburg se pod jménem Georg (Jiří) Habsburg narodil v roce 1964 v bavorském Starnbergu jako vnuk posledního českého krále Karla I., který vládl celé rakouskouherské monarchii v letech 1916 až 1918. Vystudoval politologii, dějiny a islámská studia. Později se zaměřil na svět médií: pracoval pro německou televizi ZDF. Zájem o média i stará rodová tradice, podle níž příslušníci rodu žili v různých částech bývalé habsburské monarchie, ho zavedly v devadesátých letech do postkomunistického Maďarska. Příslušník rodu Habsburků se tam plynně naučil maďarsky a z Georga se stal György. Potomek uherských králů získal maďarské občanství a usadil se nedaleko Budapešti. Brzo se začal obratně pohyboval v maďarském mediálním světě a mimo jiné spoluzakládal první soukromou televizní stanici. Vedle mediálních aktivit vybudoval maďarskou pobočku Panevropské unie – federalistické organizace, kterou celoevropsky řídil jeho otec Otto Habsburský.

ARCIVÉVODA V roce 1996 ho tehdejší (socialistická) vláda jmenovala zvláštním velvyslancem Maďarska, aby pomáhal se začleněním země do EU. Až do letošních voleb se Habsburg držel mimo stranickou politiku a v zemi byl znám v posledních letech jako šéf Maďarského červeného kříže. V roce 1997 si v budapešťském chrámu svatého Štěpána vzal urozenou nevěstu – Eiliku vévodkyni Oldenburskou. Svatbě tehdy přihlížela dvoutisícovka hostů, mezi nimiž nechyběly zástupy evropské šlechty, ale ani tehdejší maďarský prezident Árpád Göncz či socialistický premiér Gyula Horn. György Habsburg může podle rodových pravidel používat titul arcivévoda. Jeho užití je však v některých zemích (například v Rakousku nebo u nás) zákonem zakázáno, což ostatně platí pro všechny šlechtické tituly. V nástupnictví v čele habsburského rodu je současným číslem tři po svém bratru Karlovi a Karlově synu Zvonimírovi. Zapřisáhlí monarchisté v této souvislosti ale poukazují na fakt, že Karel Habsburský si vzal manželku, která nemá patřičný titul, a jejich děti by mohly být z nástupnictví vyloučeny. Tím by se György Habsburg stal dokonce pomyslnou rodinou dvojkou. V nástupnictví se však jedná pouze o postavení v čele rodu, nikoli o následnictví trůnu. Už otec Karla a Györgye se písemně nároku na rakouský trůn vzdal. Následovali ho s jedinou výjimkou i všichni jeho synové. Donutilo je k tomu rakouské zákonodárství, jež by jim bez abdikace neumožnilo cestovat do Rakouska.

V EVROPSKÉM PARLAMENTU Strana, za kterou György Habsburg letos do EP kandidoval, ve volbách uspěla, když překročila hranici pěti procent. To jí ale vyneslo jen jeden poslanecký mandát – pro Lajose Bokrose. Habsburg sice získal jen pozici prvního náhradníka, ale ze stranické centrály se již šíří zvěsti, že Bokros by se na podzim mohl mandátu v EP vzdát a věnovat se přípravě na maďarské parlamentní volby. To by přineslo Györgyi Habsburgovi křeslo v Evropském parlamentu. Stal by se tím již třetím příslušníkem rodu, jenž by zde zasedl. Členy tohoto sboru totiž byli již jeho otec Otto, který zastupoval v letech 1979 až 1999 bavorskou CSU, a starší bratr Karel, zvolený koncem devadesátých let na kandidátce Rakouské lidové strany. Na to, zda bude v EP zasedat i třetí potomek českých králů, si ale ještě musíme počkat.

AUTOR JE POLITOLOG

SOCHA CÍSAŘE JOSEFA II. UŽ STOJÍ NA KRAKONOŠOVĚ NÁMĚSTÍ. KE SLAVNOSTNÍMU ODHALENÍ DOJDE V SOBOTU 10. 09. 2009 - Trutnovinky.cz Trutnov - Dvoumetrová socha rakouského císaře Josefa II. se po 85 letech vrátila na Krakonošovo náměstí. Ve čtvrtek ráno ji přivezli ze slévárny HVH v Horní Kalné a umístili na téměř pět metrů vysoký podstavec mezi dvěma arborety. Pomník je zatím ukrytý pod bílou plachtou. Slavnostně totiž bude odhalen až v sobotu 12. září v 10 hodin při Dnech evropského dědictví. Instalace zhruba tři sta kilo vážícího bronzového císaře netrvala ani čtvrt hodiny. Naopak na několik hodin se před dvěma týdny protáhlo sestavení horní části podstavce. Jednotlivé mramorové sokly (materiál pro ně byl dovezený z Kuby) vážily zhruba dvě tuny a na připravené pískovcové základy je musel opatrně umístit jeřáb. "Sochu jsme odlili z bronzu, celá výroba trvala zhruba tři měsíce," uvedl Pavel Horák, spolumajitel slévárny HVH.

Obnova pomníku stála město téměř dva miliony korun, z toho 700 tisíc korun poskytl ve formě dotace Euroregion Glacensis. "Socha Josefa II. sem historicky patří, stála tady od roku 1886. Je pravda, že relativně krátce 36 nebo 37 roků a pak osmdesát let byla sundaná, v posledním období stojí v muzeu. Je to historie našeho města," uvedl trutnovský starosta Ivan Adamec. O přínosu Josefa II. pro trutnovský region hodlá promluvit při sobotním slavnostním odhalení. "Na sochu, která zde byla instalovaná v roce 1886, dvacet let po prusko-rakouské válce, se trutnovští občané sbírali. Ta iniciativa vznikla zdola, nikoliv nařízením nějaké vrchnosti," zdůraznil Adamec. Josef II. je v současnosti připomínán jako reformní panovník, skromného vystupování, znalý místních poměrů v monarchii. "Poprvé navštívil Trutnovsko v roce 1766, aby po prohraných slezských válkách s Prusy obhlédl stav a zjistil další možnosti opevnění regionu proti Prusku. Podruhé to bylo za hladomoru roku 1771, když bylo území Krkonoš a Podkrkonoší postiženo velkým suchem. Potřetí se u nás objevil po takzvané bramborové válce v roce 1779, kdy znovu obhlížel prostory bojiště," vysvětlil už dříve Vladimír Wolf, historik, vysokoškolský pedagog a jeden z navrhovatelů návratu sochy do historického centra.

Různé UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉHO HISTORICKÉHO MONARCHISTICKÉHO KALENDÁŘE NA R. 2010 K DANÉMU TÉMATU

Diktatura státu (1740 – 1790) Marie Terezie již během války vybudovala svůj mozkový trust, obklopila se skutečně schopnými poradci, kteří v ní vycítili silnou vůli a věnovali jí svou loajalitu. Rada nastartovala reformy hospodářství, armády i státní správy. Reformy byly nastartovány zahraničním mocenským a vojenským tlakem na Rakousko a byly motivovány získáním maximálního efektu, koncentrováním všech potenciálních sil a užitku pro přežití, existencí a mocí státu totožného s panovníkovou osobou. Roku 1750 zřídil maršál Daun válečnou akademii v Neustadtu a diplomacie se chopil hrabě Kounic. Byly učiněny první kroky k institucím sociální péče, zřizování špitálů a invalidoven, důchodů a míst pro vysloužilce, neboť vojáky bylo třeba motivovat, aby se nebáli zranění a stáří. Marie Terezie se naučila v zahraničí nevěřit slibům ani dohodám, doma však mistrovsky získávala dobrovolnou loajalitu, stavěla na cti a morálce, ukazovala se jako pečující a starostlivá panovnice. Marie Terezie byla zjevným typem osvíceného absolutního monarchy. Byla nezávislá na církevní moci a pouze ji využívala k upevnění mravnosti a duchovní jednoty. Již za vlády jejích předchůdců ztratila šlechta jakoukoliv šanci hrát roli opozice trůnu a směla mu pouze sloužit s nadějí na výhody. Sama císařovna nikdy nezapomněla českým šlechticům, že když v roce 1741 bavorský Kurfiřt Karel Albrecht dobyl Prahu a 7. 12. se nechal provolat českým králem, holdovalo mu z 500 rodů vyšší šlechty 206 a ze 700 rytířských rodů 280 zástupců těchto rodů. Neměla žádný důvod brát na šlechtu jakékoliv ohledy. Neexistovala ale ani měšťanská opozice, neboť města byla ještě slabá a ve válkách zcela závislá na ochraně panovníka. Marie se opírala výkonný o úřednický aparát (zčásti šlechtický, ale na vůli šlechty nezávislý), o elitu podřízenou jen a pouze trůnu. Stala se synonymem státu, který se stal výrazem pro jednotu a usměrnění sil a stal se předchůdcem občanského státu. Začala zavádět jednotnou úřední řeč, ovšem naprosto bez nacionálního akcentu (v Uhrách latinu, v ostatních zemích němčinu). Sjednocení řeči nebylo totožné s odnárodňováním, ale s efektivitou (asi jako když se Evropská Unie dnes rozhodne zavádět jednotný počítačový software). Vše co dělala, všechny její reformy a zásahy (i péče o poddané), bylo namířeno k posílení státu. Byla nábožensky tolerantní, ale vládla lidu jediné víry a náboženství ztratilo mocenský význam. Státnost v této době nabývala na důležitosti a pokud jednotlivá území měnila majitele, téměř vždy se tak dělo s celým územím celého státního celku (vévodství, knížectví apod.). Stát, díky těsnému spojení s panovníkem, vystupoval téměř jako osoba v interakci s jinými osobami. Toto pojetí a uspořádání kontinentu zničily teprve otřesy napoleonské éry a trvalo zhruba od Vestfálského míru roku 1648 do Vídeňského kongresu roku 1815. Většina tereziánských reforem byla uskutečněna v devítileté přestávce mezi Válkou o rakouské dědictví a Sedmiletou válkou. Hrabě Haugwitz provedl hospodářskou reformu. Stanovil pevnou sazbu berně a ukončil každoroční handrkování stavů s panovníkem o její výši. Zřídil instituci státních výběrčí a odňal berní agendu jednotlivým zemským úředníkům. Zdanil i vrchnostenskou půdu a na jednotlivá panství dosadil státní kontrolní finanční úředníky, čímž se pro panovníka stalo průhledným i šlechtické a měšťanské hospodaření. Ze soustátí (personální unie) se touto reformou stal jediný celek fakticky fungující jako jediný státní útvar s jediným ústředím. Ovšem s výjimkou Uher, kde zůstala moc vysokým magnátům, aby byla zajištěna jejich loajalita. Tak se Rakousko vydalo po dvoukolejné trati, kde se obě koleje zvolna, ale vytrvale od sebe vzdalovaly až k dualismu. Správa českého a dalších států byla roku 1749 nahrazena centrálními vídeňskými institucemi – Direktoriem pro věci politické a finanční a Nejvyšším soudním dvorem. To znamenalo konec ústavní existence českého státu a administrativní sloučení s Rakouskem. Země koruny byly rozděleny na 24 krajů, jejichž správu převzali státem dosazovaní hejtmani, odborníci placení státem a vyškolení ve Vídni. Státní školení, nikoliv šlechtický původ, se stalo podmínkou zastávání každého úřadu a funkce. Další reforma zasáhla a zcela změnila soudní systém. Roku 1811 byl pak vydán Obecný zákonník občanský a trestní, který již vedle vztahu: pán – poddaný, reflektoval vznik nového vztahu: stát – občan. Jen v Čechách bylo zrušeno 365 městských vrchnostenských soudů. Nahradily je tzv. soudy první instance. Vrchnosti bylo odňato hrdelní právo. Kromě Uher byly všude sjednoceny celní tarify mezi zeměmi a roku 1775 vznikla celní unie. Mincovní reforma v roce 1750 sjednotila vzájemnou hodnotu rakouské a zahraničních měn na základě poměru ceny zlata a stříbra. Roku 1764 byla zavedena jednotná soustava měr a vah kontrolovaná státem. 1774 a poprvé na našem území zavedl povinnou školní docházku. Rozvoj manufaktur si vynutil vznik prvních polytechnik a vojenských technických učilišť, zejména dělostřeleckých.

Mariin syn a korunní princ Josef nahlížel matčiny reformy jako polovičaté. Z dětství si vypěstoval strach z církve a šlechty a jako samouk, prakticky tajně studoval přírodní vědy, právo a nejpokrokovější spisy své doby. Ideově se naprosto shodoval s takovými revolucionáři jako byl například Thomas Jefferson. Občanství a svoboda jednotlivce v jeho vidění naprosto korespondovaly s růstem síly a moci státu. Po smrti milované ženy Isabely Parmské dne 27. 11. 1763 se stal misoginem a zemřel bez potomka. V březnu 1764 byl zvolen římsko-německým králem a o rok později jej matka císařovna jmenovala spoluvladařem. Mladý Josef, na rozdíl od matky, ovládal češtinu a rád v Čechách pobýval. Jeho názory a snahy však byly i na tuto přelomovou reformátorku příliš radikální a císařovna se je snažila po celých 15 let tlumit za cenu konfliktů. Marie Terezie, královna česká, zemřela 29. 11. 1780. Češi, lid stejně jako šlechta, uznávali její zásluhy o stát a ochranu před Pruskem, ale vnímali ji chladně, stejně jako Marie Terezie, po zradě části české šlechty v roce 1741, vnímala je. Josefa II. nazývali současníci osvíceným tyranem. Během deseti let vlády vydal na 6 000 reformních výnosů a nařízení. V jeho mysli a systému zaujal stát místo příslušející Bohu. Pro efektivitu a racionalitu státu udělal cokoliv. Byl prvním panovníkem, který prospěch státu, jako hodnotu, nadřadil nad všechny ostatní hodnoty, aniž si uvědomoval, jak tím přibližuje doposud nepoznané nebezpečí totality státní diktatury, tedy teror dobra zaváděného státem. Stát byl on sám a ocitl se proto na nejlepší cestě stát se skutečným tyranem. Nedostal k tomu však dostatek času. Rok po matčině smrti propustil přestárlé reformátory a vytvořil vlastní tým. V prosinci 1780 zrušil dohlížecí katolické komise a v květnu 1781 povolil návrat evangelíkům. V září 1781 pak vydal svůj Toleranční patent, kterým povolil jinověrcům právo soukromé bohoslužby. Vzápětí uvolnil cenzuru. Jeho motivací byl jednak odpor ke katolickému monopolu, ale i praktická potřeba oddělit církev od státu a podřídit ji státu. Toleranční patent umožnil přistěhovalectví mozků a podnikatelů s jejich investičním kapitálem a nápady. Kláštery považoval za neužitečné instituce a umrtvený kapitál. Ve výroční den smrti své matky rozhodl o zrušení všech klášterů, s výjimkou užitečných, tj. starajících se o nemocné, o vyučování a vědy. Zrušil žebravé a rozjímavé řády. Z 228 klášterů na území Čech a Moravy jich zestátnil 112. Ničily se staré knihovny a umělecká díla. Zavřeno bylo množství „zbytečných“ kostelů a kaplí. Z prodeje majetku klášterů byl zřízen Státní náboženský fond z jehož úroků se financovala státní církevní správa. Faráři se tak stali jen státem placenými úředníky. Byly zřízeny tzv. generální semináře, vychovávající duchovní pastýře v tolerantním a ekumenickém duchu, aby se stali kazateli jakési posvětštěné lásky a všeobjímající utopické smířlivosti. Není náhodou, že v čele olomouckého semináře stál první velký obrozenec Josef Dobrovský. Z klášterů vznikaly nemocnice, skladiště a kasárna. Jako bychom zde poprvé zahlédli předzvěst socialistických padesátých let 20. století. Prodejem přebytečných nemovitostí byl konečně uvolněn mrtvý kapitál, aby poháněl kola pokroku. Dalším umrtveným kapitálem říše byla pro Josefa II. pracovní síla, jejíchž 80 % bylo nesmyslně vázáno k vrchnostenským gruntům a panstvím, kde neochotně a bez motivace „lajdačila pro šlechtu“. Josef toužil tuto sílu osvobodit a namísto poddanství ji uzavřít do mzdového systému, aby pracovala ráda a s nadšením svobodných lidí pro stát, tím, že bude pracovat na sebe a platit daně. Josef si uvědomoval jakou brzdou pro vznikající průmysl je skutečnost, že se tato síla nemůže volně přesouvat k lokalitám, kde je jí zapotřebí. Zde však narážel na velmi významný odpor šlechty a musel postupovat opatrněji. Nejprve stanovil zásady instančního postupu poddaných při podávání stížností na panskou zvůli. To samo o sobě již bylo revolucí. Zmírnil možnost panstva poddané soudit a trestat. 1. 11. 1781 změnil tělesné poddanství v poddanství mírné. Poddaní směli bez souhlasu vrchnosti uzavírat manželství, opouštět panství a hledat si obživu po libosti jinde, posílat děti na studia a řemesla, a konečně prodávat i zadlužovat svůj majetek. Patent stanovil jako robotní maximum 3 dny v týdnu a to jen v období žní. Tento Josefův počin bezesporu nastartoval podnikatelskou konjunkturu měst a průmyslových lokalit. Patent však nebyl všechno. Po nevolnickém povstání roku 1775, ještě za života matky, nechal císař na všech panstvích a statcích podléhajících státnímu dozoru zavést metodu dvorního rady Antonína Raaba. Raabizace fakticky zrušila nevolnictví úplně, půdu rozparcelovala mezi drobné rolníky, kteří nadále odváděli státu rentu nikoliv prací, ale v penězích či naturáliích. Tento pokus přinesl naprostý úspěch a rapidně zvýšil efektivitu práce i výnosy z půdy. Šlechta však model neaplikovala a dobře věděla proč. Josefovy reformy měly také svůj rub. Šlechtic spravoval panství a nesl dědičnou zodpovědnost za jeho stav před svými předky i potomky. To jej zavazovalo k zodpovědnosti za celek i obyvatelstvo k celku vázané. Nevytvářel volný kapitál a vše investoval do zlepšování stavu svého dědictví. Naproti tomu podnikatel nenesl zodpovědnost za územní celek, ani za lidi, které zaměstnával. Svůj jediný závazek vyrovnal mzdou. Vytvářel volný kapitál, který investoval a úročil a který mu velmi brzy dával určitou politickou a finanční moc, pomocí které mohl soupeřit s pány, případně je připravovat o jejich majetek. O nabyté nemovitosti a půdu se nestaral jako správce dědictví, ale pouze hleděl vytěžit z nich užitek, což zpravidla vedlo k devastaci prostředí. V průmyslových lokalitách se hromadilo extrémní množství zaměstnanců, osob, které byly sice svým způsobem svobodné, ale existenčně a existenciálně vykořeněné, vytržené z mnohageneračních pevných vztahů a jistot v dřívějších vsích. Tací lidé byli vydáni na milost a nemilost zaměstnavateli a nakonec v jeho prospěch pracovali více a laciněji, než pro bývalého pána. Byli vykořisťováni více a bezohledněji než kdysi vrchností. To do budoucna vytvářelo sociální třaskavinu a živelné nebezpečí pro zažitou strukturu společnosti, chaos a sklony k anarchii. Dělníci v koloniích a ghettech byli vydáni šanc nejrůznějším ateistickým kazatelům a idealistům a masy se stávaly politickou pákou pro dravce jiného druhu. Omezení vlivu a působnosti církve, klášterů a řádů rozrušovalo duchovní jednotu, tmel obyvatelstva říše a společnosti, což vedlo k diferenciaci životních pocitů, názorů, ideologií a otevíralo cestu k jiným druhům víry, v cokoliv jiného než v Boha. Bez stejné víry a duchovní jednoty se svět lidí začal pomalu rozpadat v chaos a zmatek. Vytrácel se smysl života a vytrácela se společně sdílená hierarchie nejen duchovních, ale i kulturních a společenských hodnot. Lidé si přestávali rozumět a slova jako pravda, spravedlnost, právo apod., získávala rozdílný význam v rozdílných kontextech. Přibývalo traumatizovaných lidí vášnivě hledajících jinou sjednocující ideu, kterou se pak pokoušeli vnutit celému svému okolí, třebas i násilím. Pohyb kapitálu nutil k půjčkám a zadlužování. Peníze a majetek se postupně stávaly novou nejvyšší životní hodnotou a ta, namísto, aby sjednocovala, rozdělovala, nutila lidi soupeřit, ničila jejich vzájemné vztahy, přetvářela je v dravce a jejich společenství i civilizaci v prales. To vše již reformátor Josef II. nedomýšlel a kromě církve to nikdo domýšlet nemohl. Chyběla společenská zkušenost s takovým vývojem, za jaký před 200 lety zaplatila evropská civilizace katarzí Třicetileté války a o 100 let později apokalypsou dvou světových válek a ideologických totalitních režimů. Josef II. stihl ještě dokončit tzv. Josefinský katastr, který mapoval majetkové a populační poměry v říši a sloužil k tomu, aby mohlo být daňové břemeno rozloženo na obyvatelstvo rovnoměrně. Šlechta byla z tohoto podniku již zcela vyloučena a poprvé v dějinách došlo k tomu, že obyvatelstvo bez rozdílu původu platilo daň v poměru ke svému majetku, tedy bohatí více než chudí. Zakázal barvit velikonoční vajíčka a zpívat koledy, zato povolil rozvody a položil základní kámen k rozleptávání rodinných vztahů. Přikázal vyrábět rakve bez dna pro častější použití, aby se šetřilo dřevo, čímž odboural neužitečnou úctu k mrtvému. Vše pro dobro říše a jejích obyvatel. Jak se vzápětí ukázalo ve Francii – pro revoluci jsou tradice neužitečné. Kdyby byl Josef II. panoval déle, zcela jistě by nakonec prosadil úplné zrušení roboty a snad by v duchu rovnostářských idejí dospěl i k myšlence na úplné zrušení stavovských rozdílů mezi šlechtou a neurozenými, k zrušení titulů a privilegií. Vytvářel by stát jako masu sobě rovných obyvatel organizovaných pouze důmyslným systémem majetkových a finančních vazeb a principů. Josefa pravděpodobně nikdy nenapadlo, že takto zorganizovaný stát by se v jistém okamžiku docela dobře obešel i bez panovníka. Josef II. si ze svého úhlu pohledu pletl pokrok a užitečnost s dobrem. Kdyby byl ale vládl o deset let déle, a kdyby byl mohl realizovat své plány již za života matky, vstoupilo by Rakousko do napoleonských válek bezpochyby mnohem silnější a evropské dějiny by vypadaly jinak. Ale za jakou cenu? Josef II. především zanedbal zahraniční politiku. Pokusil se vyměnit Belgii za Bavorsko, čímž Belgičany smrtelně urazil a Rakousko tuto provincii roku 1794 definitivně ztratilo. Jeho reformy přivedly Uhry na pokraj povstání, což jej přinutilo vrátit tamní stav legislativy na úroveň doby Marie Terezie. Kvůli stoupajícímu napětí s Pruskem musela být velká část armády neustále mobilizována v Čechách a tento stav dále vyčerpával státní pokladnu. Spojil se s carevnou Kateřinou II. ve válce proti Turkům, která výnosy jeho reforem opět zcela vyčerpala a pohltila dvě třetiny státního rozpočtu. Osobně se postavil do čela armády a uprostřed uherských bažin onemocněl. Válku zachránil maršál Laudon. 14. 7. 1789 vypukla v Paříži revoluce a obyvatelstvo říše připravené Josefovými reformami nabývalo dojmu, že nyní se proces celkového osvobozování všech od všeho bude již pouze zrychlovat. Intelektuálové a nižší vrstvy se záhy začaly projevovat revolučně a policie mobilizovala. Císař ležel v horečkách a bratr Leopold se jej stranil z obavy, aby nebyl spojován s jeho reformním úsilím, až převezme trůn. V polovědomí mu podstrčili k podpisu řadu výnosů odvolávajících jeho dřívější reformní kroky. Císař a český král Josef II. zemřel 20. 2. 1790. S ním zemřela celá jedna epocha evropské civilizace.

Měsíc září je přímo nabitý výročími závažných historických událostí: 1. září 2. září 3. září 4. září 5. září 6. září 7. září 8. září 9. září 10. září 11. září 12. září 13. září 14. září 15. září 16. září 17. září 20. září 21. září 22. září 24. září 26. září 27. září 28. září 29. září -

1310 – svatba Jana Lucemburského a Elišky Rejčky (vdovy po Václavu II.). 1715 – zemřel francouzský Král Ludvík XIV. 1347 – pražská korunovace Karla IV. českým králem Karlem I. 1415 – stížný list za upálení Jana Husa podepsalo na sněmu 452 českých pánů. 1686 – dobytí Budína Karlem Lotrinským 1783 – Velká Británie po prohrané válce uznala samostatnost amerických kolonií. 1619 – korunovace Friedricha Falckého českým králem v Praze. 1723 – korunovace Karla VI. českým králem 1905 – Rusko uzavřelo mír po prohrané válce s Japonským císařstvím. 1919 – narození arciv. Rudolfa, syna JCKV Karla I. a Zity Bourbon-Parmské. 1634 – vítězství hraběte Matyáše Gallase nad Švédy u Nördlingenu 1791 – korunovace Leopolda II. českým králem. 1812 – bitva u Borodina. 1198 – Přemysl Otakar I. obdržel v Mohuči potvrzení dědičné královské koruny. 1380 – na Kulikově poli porazil Dmitrij Donský Tatary chána Mamaje. 1855 – kapitulace Sevastopolu po ročním obléhání spojenci. Krymská válka. 1594 – Turci rozprášili na Žitném ostrově vojsko arcivév. Matyáše, bratra Rudolfa II. 1087 – v Rouenu zemřel Vilém Dobyvatel. 1898 – císařovna Alžběta (Sisi) zavražděna v Ženevě anarchistou. 1656 – korunovace Leopolda I. českým králem. 1697 – zničení Turků Evženem Savojským u Zenty v Uhrách. 1709 – E. Savojský s Marlboroughem vítězí nad Francouzi u Malplaquetu. 1683 – zničení Turků u Vídně. 490 př.n.l. – u Marathónu porazili Atéňané perské vojsko krále Dáreia. 1954 – narození dvojčat arciv. Moniky a Michaely JCKV Ottovi a Regině von Habsburk. 1812 – Napoleon vstoupil do Moskvy. 921 – zavraždění Sv. Ludmily na Tetíně z popudu regentky Drahomíry. 1744 – Praha kapitulovala před Prusy. Tříměsíční drancování. 1631 – Gustav II. Adolf porazil u Breitenfeldu císařského generála Tillyho. 1562 – korunovace Maxmiliána II. českým králem. 1643 – u Newbury sveden nerozhodný boj mezi vojsky krále Karla I. a parlamentu. 1789 – v bitvě u Valmy odrazila vojska fr. Konventu pruský nápor na Paříž. 1109 – zavražděn český kníže Svatopluk. 1253 – zemřel český král Václav I. Vlády se ujal Přemysl Otakar II. 1575 – Rudolf II. korunován českým králem. 1792 – Francie prohlášena republikou. 1706 – kapitulace Milána, zisk Lombardie pro Rakousko. 1198 – knížeti Přemyslu Otakarovi I. udělena královská dědičná hodnost. Zlatá bula Sicilská. Čechy dědičně královstvím. 1815 – vznik Svaté aliance. 1271 – narození Václava II. Přemyslovce. 935 – zavraždění knížete Václava ve Staré Boleslavi. Boleslav I. provádí převrat. 995 – vyvraždění Slavníkovců na Libici. 1938 – Mnichovská dohoda.

K těm nejvýznamnějším opět uvádíme ukázky z Historického kalendáře na rok 2010:

Ludmila a Drahomíra, Václav a Boleslav (921 – 935) Věšek byl po otcově smrti rodovou radou svěřen do péče babičce Ludmile, která sídlila na Budči. Dosáhl na svou dobu nadprůměrného vzdělání i válečnických dovedností. Spory o jeho výchovu, které záhy vypukly mezi babičkou Ludmilou a regentkou Drahomírou, měly složitější pozadí. Německá říše byla volenou monarchií a proto vždy po smrti krále následovalo období zmatků a bojů o trůn. Výsledkem rivality mezi bavorským Arnulfem a Sasy, bylo v roce 919 jmenování Jindřicha I. králem. Jindřich reprezentoval saskou stranu. Arnulf vyčkával. Přemyslovci stále snili o bavorsko-česko-italské říši a Sasko vnímali jako nepřítele. To se zvláště týkalo obou žen, které pocházely z kmenů Sasy přímo kolonizovaných. Roku 921 však Jindřich obklíčil Řezno a Arnulf se po vyjednávání podvolil jeho vládě, což v Praze nebylo vzato na vědomí. Pražský archipresbyter Pavel byl Arnulfovým mužem a snažil se obě ženy přesvědčit, aby Přemyslovci přijali tento bavorský politický veletoč. Pro Drahomíru to však bylo nepřijatelné, neboť důsledkem muselo nutně být napadení hradu Braniboru (Berlín), jehož vládce Tugumír byl jejím synovcem. To se stalo roku 929. Naopak Ludmila brzy pochopila, že Přemyslovci musí dělat realistickou politiku. V rámci rodinné rady Ludmila spor prohrála a ztratila i kontrolu nad Věškem. Rivalita se vyostřila natolik, že se Ludmila raději přestěhovala i s kněžími na Tetín nad Mšenou, aby si zajistila ústupovou cestu do Bavorska. 15. 9. však Drahomíra vyslala na Tetín vrahy a nechala Ludmilu zavraždit. Arnulf se pokusil nechápavé Čechy přesvědčit vojensky, ale výprava uvázla již v pohraničních hvozdech. Drahomíra připravovala Václava na politiku trvale udržitelného odporu vůči Sasku, aniž si uvědomila, že tím odporuje již celé říši. Václav však s matkou nebyl zcela zajedno. V roce 924 složil zkoušku pohlavní dospělosti a ujal se vlády. Na určitý čas dal matku vyhnat ze země, aby mohl vůbec začít panovat nezávisle. Roku 925 dal Ludmiliny ostatky demonstrativně převézt do Prahy. Jindřich potřeboval čas na konsolidaci říše a nechával Přemysla zatím na pokoji. Byl nucen přistoupit na platbu velkého tributu Uhrům a bavorský podíl měli zaplatit Češi. Václav v ukvapené reakci přestal tribut platit vůbec, což v roce 929 vyvolalo vpád Jindřichova vojska do Čech z nečekané strany (Jindřich právě plenil území Havolanů a Daleminců na severu). Jindřich postupoval Nakléřovským průsmykem a paralelně přes Plzeň vpadl do země Arnulf. Obě vojska se rychle sešla u Prahy, kam Václav mezitím přenesl své sídlo. Vyjednávání značně upřesnilo Václavův pohled na poměry v této části Evropy. Potřeboval čas a přistoupil na obnovení tributu. Jindřich mu nabídl titul říšského vévody a stejně nezávislé postavení, jaké měl v říši například Arnulf. Měl být jen Jindřichovým vazalem a mít jeho ochranu. Nabídka se však týkala pouze přemyslovského ministátečku, tedy území, které Přemyslovci již ovládali jako křesťanský stát. Václav nabídku přijal, ale Přemyslovcům bylo jasné, že zbytek Čech se tím stává potenciální kořistí pro ostatní říšské vévody. Čechy, jako stát, měly smysl pouze vcelku, i se strategickou bariérou pohraničních hor. Václav i šestnáctiletý Boleslav byli zajedno, že zbytek kmene dospěl ke svému konci a nezávislá hradiště povýšenců musí být začleněna. Rozpor nastal v otázce: Kdy? Přemyslovci bohatli a jejich vojenská družina se zvětšovala. Doposud se však nevyrovnala spojeným družinám českých povýšenců. Předčasný pokus o jejich eliminaci by vyvolal válku s jinými říšskými vévody, snad i s králem. Váhání však znamenalo, že se pohanští povýšenci v pohraničí domluví se Sasy, Durynky, Míšeňskými a dalšími vévody na vzájemné ochraně, jak to již učinil vladyka Lucka.

Přemyslovská vojenská družina, organizovaná jako velká rodina, byla živena, šacena a vyzbrojována především z prodeje otroků, které přemyslovské výpravy lovily na pohanském východě a na Moravě. Václav se obával okamžiku, kdy se všechny okolní kmeny a národy nechají pokřtít, přijmou státní formu a možnost lovu otroků skončí. V říši viděl, jak jsou královští ozbrojenci vyživování hradskými obcemi. V Čechách by však bylo zapotřebí k takovému zřízení kolonizovat bažinatá a lesnatá území, zakládat vsi a zvýšit výnosy z půdy. To ovšem vyžadovalo ovládat celé území Čech. Václav tedy začal vykupovat otroky a vysílal je jako osídlence do těchto oblastí. Tím proti sobě poštval část vlastní družiny, která nelibě nesla, že jí vykupováním otroků klesají zisky a podíly. Jestřábi chtěli své „rychlé peníze“ ihned a odmítali plánovat budoucnost. Pro svou věc získali Boleslava, který vnímal bratra na trůnu jako překážku v možnosti rychle zatočit se zbytkem kmene a vytvořit z celých Čech stát. Václav se snažil přesvědčit jestřáby o své snaze například tím, že osobně dobyl Kouřim a sesadil tamního lecha Radoslava, jehož sestru Střezislavu provdal za Slavníka, příslušníka boční přemyslovské větve a syna věrného pražského správce Commese Voka (Slavíkovi byla svěřena správa na Libici nahrazující dosavadní nezávislou správu kraje z Kouřimi). To však nestačilo. Družina se zvolna rozdělila na dvě křídla loajální oběma bratrům, přičemž Václavova část byla stále ještě větší. Kníže Boleslava pověřil správou Staré Boleslavi, ale tím nad ním a jeho muži ztratil přímou kontrolu. 22. 9. 935 o Sv. Jimramu se rodina sešla v Praze při vysvěcení nové rotundy Sv. Víta. V tento den dorazila z říše zpráva, že Jindřich vážně onemocněl a očekává se jeho skon. Oběma bratrům bylo jasné, že nyní nastane v říši období zmatků, což by byl nejlepší čas pro zahájení likvidace kmenových hradišť. Václav však stále váhal. O čtyři dny později byl pozván na Starou Boleslav na křest bratrova syna. Vlezl tím do pasti. Jeho družina byla omámena pitím a on sám byl ráno napaden Boleslavem. Boleslav jej však nedokázal zabít. Situace se vyhrotila a jestřábi vzali věci do vlastních rukou. Václav byl zavražděn Boleslavovými družiníky po cestě do kostela ráno 28. 9. roku 935. Boleslav se v čele družiny vřítil do Prahy, kde provedl čistku a nechal povraždit i rodiny všech Václavových stoupenců. Drahomíra uprchla ze země a za ní první exulanti, zakládající první zahraniční odboj.

Základy z drsného kamene (936 – 995) Boleslav I. Ukrutný se v jedenadvaceti letech ujal vlády nad přemyslovským ministátem a záhy i nad Čechami. Jeho malá armáda se rychle pohybovala po celé zemi a vypalovala hrady kmenových povýšenců, pobíjela jejich rodiny a budovala nové hrady, na kterých zůstávali Boleslavovi důstojníci v rolích kastelánů, coby základ budoucí šlechty. Lucký lech čelil situaci tím, že si roku 936 vyžádal smluvní ochranu saských vévodů z příhraničí. Do země vtrhly početné armády. Ze západu po Oharce postupovali Durynkové, ze severu se chystali Míšeňští žoldnéři. Boleslav nezaváhal. Vybrané oddíly zničily Durynky v hvozdu, zatímco kníže sám zastavil a porazil samotné Sasy. Pomsta Lučanům byla strašná. Nový král Ota I. byl zvolen až v roce 940 a mnoho dalších let potřeboval na konsolidaci říše a odrážení Uhrů. Teprve v roce 950 mu zbyl čas a síly k zorganizování dobře připravené nové výpravy do Čech. Tentokrát měl proti sobě sjednocenou zemi a všechny její síly pod jedním knížetem. Bitva kdesi na Ohři skončila nerozhodně a Boleslav byl natolik moudrým knížetem, aby přistoupil na jednání. Dohoda obnovovala platbu již spíše formálního tributu a obnovovala pro českého knížete titul říšského vévody, přičemž tentokrát již byly vévodstvím celé Čechy. Boleslav I., zakladatel českého státu, provedl cosi, co je z dnešního pohledu nesmírně zajímavé. Nezničil kmen, který byl v tu dobu již v rozkladu. Zlomil moc ne-státního ne-systému, moc kmenových klanů, které využívaly degenerovaný sněm jako prostor pro dohodu o vytěžování země a lidu. Vnutil klanům vůli suveréna, která je nad klany a jejich zištnými zájmy. Jejich soupeření o moc a bohatství nastavil mantinely tak, aby soupeření neohrozilo stát a zemi jako celek, aby nepřekáželo práci poddaných, stanovil olupování takové meze, aby byla možná prosperita vsí a trvale udržitelný rozvoj. Byl nepodplatitelným, nevoleným a nepřehlasovatelným elementem. Vládu suveréna později kultivovala církev a pozdvižení zavražděného Václava ke svatosti zajistilo Čechám opět ono přerušené spojení Přemysla soudce a knížete, s duchovním věčným králem a přímluvcem u Boha - Václavem. Česká knížecí a pak i královská koruna byla od té doby kterémukoliv panovníkovi pouze propůjčena mocnou duchovní silou, což suverénům samotným nastavilo meze jejich moci a zavázalo je ke správě a péči. Nové klany však záhy vznikaly z knížecích družiníků. Boleslav si, jako první Přemyslovec, vzal za manželku německou šlechtičnu Biagotu a zplodil s ní následníka Boleslava II., Doubravku, která přinesla křesťanství do Polska, Mladu, která se zasloužila o zřízení biskupství v Praze a Strachkvase, o jehož osudu není nic známo. V roce 955 se Boleslav osvědčil jako loajální říšský vévoda a poslal tisícovku ozbrojenců do bitvy na Lechu, v níž byli definitivně potřeni divocí Uhři (zde asi padl Strachkvas). Sám na Moravě porazil druhé uherské vojsko. Na druhé straně neuskutečnil Václavův projekt kolonizace země, získával dále prostředky z lovu otroků a obchodních cel, čímž připravil českému státu kardinální vleklou krizi propuknuvší až po smrti syna Boleslava II. Boleslav I. se snažil ovládnout co největší část výnosné kupecké stezky, což vedlo jeho vojsko na Olomoucko, Krakovsko a na Červeň, kde narazil na hranici Kyjevské Rusi. Vybudoval ohromnou, ale nestabilní a řídce osídlenou říši z níž přežily pouze pevné české základy. Udělal tutéž chybu co Moravané, když pouze nafoukl bublinu. Kvůli vraždě Václava a diplomacii emigrantů (Podiven?) mu bylo církví odepřeno založení biskupství. Začal však razit vlastní a zřejmě první českou minci – denár. Učinil Prahu definitivně středem země a knížecím sídlem. Zajistil zemi pokrevním spojenectvím s polským knížetem Měškem. Spory mezi příznivci Boleslava a Václava však přetrvávaly a formovaly se do podoby politických bloků, jakkoliv měli Boleslavovi zastánci převahu. Boleslav I. zemřel 15. 7. 972. Boleslav II. Pobožný po celou dobu své vlády rozvíjel a udržoval otcovo dědictví. Na počátku jeho vlády stálo založení pražského biskupství s prvním biskupem Dětmarem a zakončilo ji vyvraždění boční rodové větve Slavníkovců. Uvedl do země první benediktiny a založil první kláštery. Slavník nebyl knížetem, ani subregulem. Byl přemyslovským levobočkem, správcem části přemyslovského státu. Slavník strážil severovýchodní úsek kupecké stezky. Zemřel roku 981 a zanechal po sobě šest synů. Po celý život byl širší přemyslovské rodině loajální, i když razil v Malíně vlastní minci (ještě neexistoval knížecí regál). K rozepřím došlo nejspíše kvůli aktivitám Vojtěcha Slavníka, který v roce 982, rok po smrti svého otce, nastoupil biskupský úřad. Vojtěchovy aktivity směřovaly k zvýšení moci církve v zemi, což suverénní panovník nesl s nelibostí. Vojtěch vystupoval proti trhu s otroky a ohrožoval tak příjmy jestřábů knížecí družiny.Snažil se potírat pohanské zvyky a mnoho mocných mužů si znepřátelil horlením proti mnohoženství. Dochovala se zmínka o tom, že mu bylo veřejně vyhrožováno vyvražděním celé jeho rodiny, což byl tehdy zcela běžný postup, zvláště když byla osoba samotného biskupa nedotknutelná. Biskup Vojtěch si boleslavské křídlo pravděpodobně znepřátelil svatořečením zavražděného Václava a tím, že nového světce ztotožnil s mocenskými ambicemi církve v Čechách. Světští vládci se v opozici semkli okolo Boleslavů. Slavníkovci pravděpodobně nedělali žádnou samostatnou politiku a Boleslav II. by něco takového ani nesnesl. Jejich příslušník byl však vyznavačem Václava a to se rovnalo téměř vlastizradě. Vojtěchovi bratři se po smrti otce Slavníka přimkli k Vojtěchovi (tedy i k svatováclavské legendě) a rozpor nebýval politického charakteru, přičemž v zahraničí působil dojmem, že se Čechy štěpí na dvě mocenské frakce, což bylo zneužitelné a nebezpečné. Je možné, že se Slavníkovci v této době začali jistit dohodami se zpola přemyslovskými Piastovci na polském trůnu, čímž si definitivně podepsali rozsudek. K jejich vyvraždění došlo v den Sv. Václava, 28. 9. roku 995, což naznačuje s jakou nelibostí nesli Boleslavovi družiníci i šedesát let po vraždě, Vojtěchovy pokusy o svatořečení zavrženého bratra Boleslava I., kdysi nepřítele dvorských jestřábů. V době masakru byl Boleslav II. již ochrnutý po mrtvici a podnět dal pravděpodobně některý z jeho synů, snažící se zajistit si podporu jestřábů pro nastávající boj o knížecí titul. Vyvraždění Slavníkovců bylo stěží více než epizodou či prevencí proti domácímu konfliktu, v žádném případě nebylo sjednocením státu. Stát byl sjednocen a nastolen Boleslavem I. před rokem 950. Je však zajímavým dokladem o intrikách dvorských milců, předchůdců budoucí šlechty. Je dokladem o tom, že kníže ač suverénem, nebyl nikdy osobou zcela nezávislou a musel na tyto ozbrojené válečníky brát ohledy, že dvorská politika byla příslušníky vojenské elity vždy nějak ovlivňována.

Boleslavský český stát byl přesto zcela jistě absolutní monarchií. Panovník vlastnil veškerou půdu, stejně jako každého člověka a každou věc v zemi. Všichni byli v jistém smyslu vazaly a poddanými, i když v tomto poddanství existovala zjevná hierarchie a propastné rozdíly. Panovník zajišťoval vlastnické právo tím, že vlastnictví propůjčoval a soudil významné spory. Ani on si však nemohl být jist bezpečím před intrikami, převraty a dýkami za závěsem. Biskup Vojtěch vraždění přežil. Nebyl na Libici a později se v Hnězdně sešel s bratrem Soběslavem, který byl v době vraždění s vojenskou výpravou v říši. Vrazi by si byli asi netroufli vztáhnout ruku na vysokou duchovní osobu, právě proto ji vztáhli na jeho rodinu. Biskupský úřad nevzdal, ale do Čech se již nevrátil. Vybral si úděl mučedníka a byl v roce 997 zavražděn pohanskými Prusy. Češi získali po Ludmile a Václavovi třetího významného svatého, aniž si to uvědomovali. Ke sjednocení světské (boleslavské) a církevní (svatováclavské) politické frakce v Čechách došlo až za vlády knížete Břetislava, který v létě 1039 vtrhl s vojskem do Polska, vydrancoval Hnězdno a za asistence biskupa Šebora nechal vyzvednout ostatky biskupa Vojtěcha, které odvezl do Prahy. Přinutil Čechy pokleknout před světcem, čímž symbolicky zavrhl celou politiku boleslavských jestřábů, nezávislých suverénů spoléhajících jen na vojsko a ryzí moc, a založil duchovní tradici kultivujícího se státu.

OZNÁMENÍ: V sobotu 12. 9. 2009 přijali svátost manželství český zemský hejtman Jan Drnek a jeho žena Magdaléna. Obřad i bujaré oslavy proběhly v Domaslavi a za představenstvo KČ se zúčastnili Mgr. Petr Krátký a Petr Nohel.

SONZO 1917 - 2009 V Plzni a v Třemešné u Plzně se v sobotu 4. 10. 2009 uskutečnila impozantní akce vojenských historických jednotek. V 11,oo hodin nastoupily jednotky v počtu asi 200 příslušníků na náměstí, kde člen KVH 35. pěšího pluku, pan hrabě Wallis (potomek majitele pluku) přednesl dosti odvážnou řeč o tom, je načase přestat vyzdvihovat národní hrdiny selektivně a začít hovořit také o onom miliónu Čechů a Moravanů, kteří až do konce Světové války setrvali či padli ve službě panovníkovi a dostáli svým přísahám.

Poté následoval pochod jednotek k nádraží císaře Františka Josefa I., za zvuků bubnu a úžasu nic netušících obyvatel města. V čele pochodovali zástupci aktivní armádní jednotky protiletadlových raketových vojsk ze Strakonic, aby zdůraznila potřebu kontinuity a hlubokých armádních tradic. Trasu zajišťovala Policie ČR a organizace akce byla naprosto perfektní.

Jan Drnek a Václav Vondrovský, Plzeň.

Nové knihy

Legenda o svatém Václavovi Ivana Pecháčková

Svatováclavská tradice je téměř stejně tak stará jako český stát – více než tisíc let. Svatý Václav, patron české země, je dnes v našem povědomí většinou už jen jako slavný jezdecký pomník na Václavském náměstí v Praze. O životě a smrti knížete Václava se však od nepaměti vyprávěly a psaly legendy, z nichž většina se zakládala na pravdě. Povězme si proto o životě svatého Václava, o skutcích, které vykonal, a také o zázračném palladiu země české, které kníže Václav nosíval při sobě. Ke vznešené tváři mladého urostlého vévody na bílém koni s plamínkovou přemyslovskou orlicí na štítě a praporcem v ruce český národ po staletí vzhlíží jako k symbolu svého trvání a víry v budoucnost. Kníže Václav, úkladně zavražděný vlastním bratrem, byl již záhy po své smrti uctíván jako mučedník. Dlouhá řada panovníků, kteří po něm usedli na přemyslovský trůn, ho ctila jako legendárního vévodu země české, který svým státnickým uměním a neochvějnou křesťanskou vírou zachoval českému národu obklopenému mocnými sousedy právo na existenci. Svatý Václav, věčný kníže, bude prý v Čechách panovat až do skonání světa. Jeho jménem se vyhrávaly bitvy a nepřátelé byli ze země hnáni za zpěvu svatováclavského chorálu. A když Čechové s jeho jménem na rtech slavně vítězili, stavěli svému světci děkovné kapličky i honosné chrámy po celé zemi. Jeho obraz zdobil vojenské prapory, korouhve, mince i pečeti, jeho jménem se lidé zaštiťovali při všech pohromách, které kdy byly na Čechy seslány.

Nakladatel: Meander, edice: Pražské legendy; ISBN: 978-80-86283-54-8, EAN: 9788086283548 Ilustrace: Jarmila Marešová Formát: 48 stran, 21,5X12,5cm, česky, vázaná vazba Rok vydání: 2008 (1. vydání)

Důležité informace: Monarchistický zpravodaj Koruny České Periocidita: Občasník Adresa: KORUNA ČESKÁ Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 IČO: 44266740 Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) www.korunaceska.cz [email protected] www.kc-plzen.cz [email protected] http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm Další odkazy: www.zrusmeprezidenty.cz www.volebnipreference.cz Copyright © OBr. 2008