Křesťanské církve v občanské společnosti Praktická teologie pro neteology 3. REALIZAČNÍ FUNKCE CÍRKVE Realizační funkce církve SLUŽBA SLOVA Křesťané považují za svou povinnost svědčit o tom, co poznali a prožili: svědectví, předávání, hlásání víry = martyria, jedna ze čtyř základních činností církve. Důvody: •Zážitek, zkušenost setkání s Kristem – tak důležitá událost, že o ní spontánně chci mluvit; přesvědčení, že to je to nejlepší pro všechny lidi. •Výzva Ježíše a apoštolů v Bibli (např. Mt 28 – „Jděte do celého světa“) Cíle: •1. probuzení víry a života ve víře (evangelizace), •2. jejich trvalé prohlubování a zkvalitňování (katechizace). Za obsah i proces hlásání nese odpovědnost celá církev, proto reflektuje svou nauku, v situaci sporů autoritativně určuje její obsah a koordinuje proces předávání. Prameny víry Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible – SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Základní pohledy v současné době: •Protestantský: sola scriptura – jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: „Za jediné pravidlo víry a života uznává (církev) Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona“ (Církevní zřízení ČCE). •Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = vlastní život církve inspirovaný a vedený svatým Duchem. Jejím nejpřednějším projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). •Katolický: existují dva prameny víry – Písmo a tradice (= život církve včetně jeho psaných projevů), které jsou v neustálé živé interakci: „Kristus svěřil církvi poklad víry…, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala“ (Can. 747 § 1). Formulace obsahu víry Nicejsko-cařihradské vyznání víry (325, 381)– dnes společné pro všechny křesťany Ekumenické koncily: shromáždění k rozhodování o zásadních věcech, na něž jsou pozváni všichni biskupové církve; doposud 21, východní církve uznávají 7, reformované pouze první čtyři. Neomylnost církve (can. 749): platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného nebo sboru biskupů spolu s papežem. Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) – závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů. Evangelický pohled: reformace odmítla tradici a neomylnost v katolickém smyslu, za jediný zdroj pravdy víry považuje Písmo. V praxi každá církev preferuje nějaký způsob jeho výkladu a vytváří své vlastní vyznání. Proces předávání víry Preevangelizace: vedení ke křesťanským hodnotám bez přímého hlásání Krista
Evangelizace: svědectví o Kristu a evangeliu Katechizace: doprovázení na cestě víry a pomoc k jejímu růstu (katechumenát – příprava na křest, vyučování náboženství, vzdělávání v církevních školách, přípravy na svátosti, osobní doprovázení apod.)
Evangelizace Základní cesta předávání víry: výchovou v rodině. Vedle toho však křesťané vždy cítili poslání přinášet evangelium (dobrou zprávu) těm, kdo ho neznali. Misie (lat. missio – poslání, vyslání): proces hlásání evangelia a ustanovování místních církví. Dějiny šíření křesťanství: do 3. stol. středomoří, do 10. stol. celá Evropa kromě Skandinávie, do 13. stol. Skandinávie; 12. – 14. stol. Čína, zároveň křižácké války a snaha o znovuobrácení muslimů; 16. – 18. stol. Amerika, Asie, Afrika. Centralizace v katolické církvi: Do zač. 17. stol. bylo řízení misií závislé na politických vládcích, pak se ho centrálně ujala církev – Svatá kongregace pro šíření víry (Řehoř XV. 1622), dnes Kongregace pro evangelizaci národů. Krize: Do přelomu 18. a 19. stol. neporušené přesvědčení, že křesťané jsou posláni dobýt svět ve jménu své víry a kultury. Od 19. století: •Konfrontace s vyspělými kulturami a náboženstvími Asie: postupný přechod od jednosměrných misijních aktivit k mezináboženskému dialogu. •Proces sekularizace: ztráta masové podpory církve/církví a příslušnosti ke křesťanství v západním světě. Reakce katolické církve: nová evangelizace, inkulturace. Klíčové dokumenty: Ad Gentes (II. vat. koncil 1965), Evangelii nuntiandi (Pavel VI. 1975), Redemptoris missio (Jan Pavel II. 1990). Teologie náboženství Modely vztahu křesťanství k jiným náboženstvím: •exkluzivní (křesťanství proti ostatním náboženstvím): nekřesťanská náboženství jsou modloslužbou, tedy zlem (překonaný) •inkluzivní (křesťanství nad ostatními náboženstvími): všechna náboženství mají pozitivní hodnotu, přináší částečný pohled na Boha a mohou k němu vést, ale jedině křesťanství nabízí úplnou pravdu a skrze Krista spásu (oficiální katolický) •pluralistický (křesťanství vedle ostatních): každé náboženství má svou hodnotu a přináší nedokonalý pohled na Boha, žádné nenabízí plnost pravdy ani spásy, ta je zde na zemi nemožná – proto jsou si náboženství vzájemně rovna. Deklarace Nostra aetate (1965), Dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství (1996); dokument Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus (2000). Katechizace Systematické doprovázení na cestě víry Základní činnost církve od počátku její existence, navazuje na evangelizaci, slouží trvalému zkvalitňování osobní víry křesťana – činnost církve dovnitř. Praxe: katecheze sociálních skupin (např. vyučování náboženství ve škole…), svátostná (příprava na první přijímání a zpověď, na manželství, biřmování, křest dětí nebo dospělých – katechumenát), veřejná (např. biblické hodiny). Dokumenty: VDK, Katechetické směrnice ČBK; ČCE Řád pro kazatele – čl. 19; Řád výchovy a vzdělávání v církvi. Nová evangelizace Reakce na postmoderní paradigma v kultuře: subjektivismus, pluralismus, konzumismus, odluka mezi evangeliem a kulturou (sekularizace).
Zaměřena na oblasti, v nichž je křesťanství součástí kultury, ale v současné době se o něj ztrácí zájem. JAN PAVEL II. 1983: program nové evangelizace. Měla by být nová „svým nadšením, svými metodami a svými výrazy.“ Nová evangelizace je oficiálním názorem církve. Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI 2000. Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně – evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. Inkulturace Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu – kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Teologický model: inkarnace – vtělení = základní princip křesťanství: Bůh se stal člověkem, přijal na sebe vše lidské kromě hříchu, aby nám byl blízko, abychom nemohli mít dojem, že člověku nerozumí. Plně přijal tělesnou omezenost člověka, včetně bolesti a smrti, stejně jako kulturu, v níž žil. Mohl ji přetvořit právě tím, že se stal její součástí. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury. Evangelikální model Historie: Křesťané z různých protestantských církví, kterým šlo o radikální hlásání evangelia v rámci nerozděleného křesťanství (ekumenismus), založili Evangelikální alianci 1846. V ČR 1992, sdružuje církve, sbory i jednotlivce. Principy: důraz na lidskou zkaženost a spásu skrze Ježíše Krista – kdo ho nepřijme, nemůže být spasen; nepřipouští možnost kvalitního života bez této radikální víry, odmítají pozitivní přínos východních a jiných spiritualit. Proto kladou důraz na obnovené misijní úsilí. Cíl a metody: co největší množství lidí získat pro víru v Krista; evangelizace na ulicích a stadionech, zakládání sborů; k tomu se využívají moderní technologie a metody managementu, fundraisingu a mediálních kampaní. Kritika: nejsilnější monologický proud v současném křesťanství, alternativa vůči tradicionalistickému a moralistickému monologismu. Důvody úspěchů: velká motivace, nadšení a kázeň jejich aktivních členů, jednoduché a jasné odpovědi na životní otázky – vhodné hlavně pro lidi, kterým chybí zakotvení a nemají potenciál na hlubší reflexi a vlastní svobodné rozlišování a rozhodování. Nepřijímá sekularizaci, odmítá pluralismus a hledání spirituality v jiných zdrojích než křesťanském. Nebezpečí fundamentalismu a sektářství. LITURGIE Společná bohopocta církve Slovo liturgie pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V raném křesťanství se liturgií rozuměl úřad pro obec. Historie:
•zprávy
o Poslední večeři Nového zákona a poslání křtít od Ježíše Krista = hlavní dvě události, které si církev připomínala společnou bohoslužbou a vždy věřila, že v nich přímo působí Bůh, nezávisle na kvalitě udělovatele i přijímajícího. •Postupně vznikaly další společné modlitby, obřady, žehnání a svátosti – pluralita. •20. stol. liturgické hnutí (Pius Parsch), Pius XII. Mediator Dei 1947 – legalizuje liturgické hnutí, dává možnost domácího jazyka při udělování svátostí; •koncil: Sacrosanctum concilium a následné instrukce. Liturgická reforma = nejviditelnější a nejtrvalejší reformní dílo koncilu (Pesch 107) – nezměnila podstatu a chápání liturgie, ale její vnější podobu. Bohoslužebné úkony Svátost: •Boží dar pro konkrétní životní situaci, symbolizovaný viditelným znamením: materie (hmotný symbol) a forma (slovní formule). •Pro všechny křesťany dvě základní – křest a eucharistie – ustanovené Ježíšem •katolická církev celkem 7 – odvoditelné z evangelia nebo z praxe apoštolů Svátostiny – žehnání Bohoslužba hodin v katol. církvi Svátosti Křest: základní svátost, ustanovená Kristem, uznávaná všemi církvemi. Působí přijetí do církve, odpuštění hříchu prvotního i osobních, ospravedlnění a účast na novém životě Ježíše Krista. Má trvalou platnost (křtí se jen jednou), přesně danou formu (trojí ponoření nebo polití a slova), předpokladem je víra, proto mu předchází čas uvádění do víry – katechumenát. Malé děti jsou křtěny na základě víry rodičů a kmotrů. Konfirmace – biřmování: katol. a vých. svátost, evang. žehnání Eucharistie – večeře Páně: různé názvy (EK 163), ustanovená Ježíšem, materie (chléb a víno), forma (konsekrační slova – biblická citace); srovnání pojetí katolického, luteránského a reformovaného (Zwingli – EK 165-166). Interkomunio. Svátost smíření (pokání – zpověď): odpuštění hříchů Bohem, totožnost mezi katolickým a původně luterským pojetím i v otázce individuální zpovědi a kněze jako prostředníka (EK 183) – obě pojetí dnes uznávají principiálně obě možnosti. Povinnost dodržet zpovědní tajemství. Ordinace – svěcení: ve všech církvích existují tři stupně služby: episkopální, presbyterální, diakonátní – ale v různém pojetí: katol., anglikánské a pravoslavné kněžství jako svátost a nezrušitelné znamení v rámci apoštolské posloupnosti; evangelické – pověření dává obec, ordinaci Kristus – je neopakovatelná. Problém celibátu, svěcení žen… Manželství Svátost nemocných: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jakub 5,14-15) Pomazání olejem spojené se smířením a viatikem. Další liturgické pojmy Osoby konající liturgii: biskup, kněz, jáhen; nevyřešená teologická otázka: možnost aktivní účasti laiků na liturgii Liturgický čas: rok (začíná adventem – tuto neděli, další doby se počítají podle data velikonoc – pohyblivě, centrum: velikonoce), neděle (oslava vzkříšení, prapůvod chápání liturgického času, v kat. Církvi povinnost klidu a účasti na mši), systém svátků v kat. církvi (svatí podle data –
většinou úmrtí, kategorizace – slavnosti, svátky, památky; příklady – mariánské, Cyril a Metoděj, Petr a Pavel, Václav…). Liturgický prostor: historie chrámové architektury (domácí bohoslužby, římské baziliky, historické stavební slohy, logika gotických katedrál a barokního triumfalismu, moderní chrámová architektura – příklady); Liturgická hudba: historie, druhy, zvláštní místo chorálu a varhan, diskuse o moderní hudbě. Liturgické knihy: misál, lekcionář, obřady svátostí, breviář. Liturgické vybavení (nádoby a materiály): kalich a miska (patena), hostie a víno, konvičky, voda, oleje (nemocných, křtěnců, křižmo); svíčky plátna na oltář, paškál… Liturgické oblečení: alba, štola, ornát (+ liturgické barvy); biskupské insignie: berla a mitra Liturgie svatého týdne Vrchol církevního roku, obřady se vyvíjely po celé dějiny, současná podoba daná reformou koncilu (v jiných církvích různě, s podobnými základy). Základ: výroční oslava Ježíšova vzkříšení, spojená se křtem těch, kdo se na něj připravili – křest je aplikací velikonoc na jednotlivce. Květná neděle: úvod do týdenního symbolického rámce, průvod s ratolestmi + pašije (oslavení + ponížení…). Po, út, st – biblické texty o trpícím Božím služebníku (Izaiáš). Triduum: od čtvrtka večer do neděle. Zelený čtvrtek: dopoledne v katedrálách obnova kněžských slibů – den ustanovení svátosti kněžství (to konejte na mou památku…). Večer bohoslužba na památku ustanovení eucharistie, spojená se symbolem umývání nohou (jak v praxi…)., Velký pátek: den bez liturgie, pouze symbolická vzpomínka na Ježíšovu smrt, nejlépe odpoledne kolem 15 hod. – pašije, uctívání kříže, přijímání z hostií konsekrovaných ve čtvrtek. Bílá sobota: den zcela bez liturgie; lidová zbožnost: úcta Božího hrobu. Slavnost zmrtvýchvstání Páně: noční vigilie – hlavní oslava celého roku, koncentrace většiny liturgických symbolů do jednoho obřadu, čtyři hlavní části: 1. Bohoslužba světla – symbol ohně, chvalozpěv exsultet; 2. bohoslužba slova – 8 textů směřujících k vykoupení, závěr zpráva o vzkříšení; 3. bohoslužba vody (křtu) – symbol očisty, nového života, křest nových katechumenů spojený s křestním slibem; 4. bohoslužba chleba a vína (eucharistie). KOINONIA – CÍRKEVNÍ OBEC Církevní obec (farnost, sbor): základní organizační struktura církve Společenství věřících vymezené teritoriálně (příp. personálně), pod vedením duchovního správce (faráře, pastora). Podstatné znaky: hlásání Božího slova, slavení Večeře Páně, jednota v lásce. Historie církevní obce Původ v době apoštolské (Parochia lat., z řec. Paroikia: paroikein – bydlet vedle, paroikos – soused), se všemi funkcemi, které plní farnost dnes, se setkáváme již v prvních křesťanských obcích (Sk) – pravzor farnosti. Od 6. stol. postupně samostatnost díky hospodářské nezávislosti. Znaky, platné dodnes i v ekumenickém kontextu: •Zřizovány biskupem a jemu podřízeny (součást diecéze) •Vlastní kostel s křtitelnicí •Vlastní farář •Územní hranice: ne vždy, paralelně vznikaly personální farnosti – řeholní, dvorské, národnostní Tridentská reforma: posílení postavení faráře, zdůraznění jeho osobního vlivu na všechny věřící → přizpůsobení velikosti farnosti možnostem faráře, ustanovení faráře pro jednu farnost,
povinnost zdržovat se ve farnosti (oficium residentiae); povinnost biskupské vizitace. Zdůraznění hierarchie (pasivita laiků) – reakce na reformaci. Josefinská reforma: farnost jako společensko-správní jednotka, nástroj státní moci. Organizačně v rámci tridentské reformy, obsah se posunuje na rovinu sekulární a právní. Vatikánská reforma: •farnost je nejen objektem, ale také subjektem pastorace: aktivita laiků; •reorganizace farního systému s ohledem na konkrétní potřeby – slučování malých a dělení velkých farností; •propojení řeholí a hnutí se životem farnosti; •farnost jako společenství společenství.
Farnost podle kanonického práva CIC, can. 515 – 552 (Kniha II, Hlava 6): definice farnosti a kvazifarnosti, ustanovení a povinnosti faráře, administrátora farnosti, skupiny farářů, příp. faráře a farních vikářů; vedení farní administrativy (matriky), pastorační a ekonomická rada. Farnost zřizuje a ruší diecézní biskup, je právnickou osobou. Definice (can. 515): „Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením místního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři.“ Farář: je ustanoven biskupem na dobu neurčitou (522), musí být knězem (521), může být více kněží, z nichž jeden je odpovědný (517), jedná jménem farnosti – statutární orgán (532), sídlí ve farnosti blízko kostela (533), má povinnost hlásat slovo Boží, slavit svátosti (528), pečovat (doprovázet) o své farníky (529), v 75 letech se musí zříci úřadu (538), při neschopnosti faráře nebo uvolnění farnosti jmenuje biskup administrátora (539-540), farní vikář – kněz, ustanoven biskupem (545-548). Rady: ekonomická povinná (537), pastorační podle diecézního práva (536) Sbor v evangelických církvích Podobné principy jako v církvi katolické Zdůraznění laického charakteru církve, význam obecného kněžství. Oddělení oblasti správní a ekonomické od pastorační: ta zůstává faráři, ostatní v rukou demokraticky volených orgánů. Farář/farářka volen/a z kvalifikovaných a církví schválených osob.
