PODEZŘELÝ. Robert Crais

PODEZŘELÝ

1

Robert Crais

PODEZŘELÝ

PODEZRELY_TISK.indd 1

10.1.2014 13:42:15

PODEZŘELÝ

3

Robert Crais

P O D E Z Ř E LÝ

Přeložila Hana Sichingerová


10.1.2014 13:42:15

4

ROBERT CRAIS

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou dílem autorovy fantazie. Veškerá podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.

Copyright © 2013 by Robert Crais Translation © Hana Sichingerová, 2013 Czech edition © Metafora, 2014 All rights reserved ISBN 978-80-7359-876-1 (ePub) ISBN 978-80-7359-867-9 (mobi) ISBN 978-80-7359-871-6 (PDF)


10.1.2014 13:42:15

PODEZŘELÝ

5

Pro Grega Hurwitze, přítele, znalce psí duše, spisovatele, a jeho úžasnou smečku: Delinah, Rosii, Natalii a Simbu.


10.1.2014 13:42:15

6


ROBERT CRAIS

10.1.2014 13:42:15

PODEZŘELÝ

7

Úvod

ZELENÝ MÍČEK


10.1.2014 13:42:15

8


ROBERT CRAIS

10.1.2014 13:42:15

PODEZŘELÝ

9

Maggie, celá napjatá, soustředila svůj pohled jen Peta. Jeho tmavá tvář se usmívala, ruku schovával pod zelenou protistřepinovou vestou a mazlivě na ni promlouval oním zpěvavým hlasem, který tak milovala. „Hodná holka, Maggie. Ty jsi ta nejlepší holka ze všech. Víš to, ty moje mariňácká fešando?“ Maggie byla osmatřicetikilová hnědočerná fena německého ovčáka. Byly jí tři roky a její celé jméno znělo vojenský pracovní pes Maggie T415. Označení T415 měla vytetované uvnitř levého ucha. Desátník Pete Gibbs byl její psovod. Před rokem a půl se setkali ve vojenském táboře Camp Pendleton a od té doby patřili k sobě. Právě dnes měli za sebou polovinu druhé mise v islámské republice Afghánistán, na kterou byli vysláni jako hlídkový tým a tým na vyhledávání výbušnin a zbraní současně. „Jdeme na to, zlato?“ zavrněl Pete. „Najdeš tatínkovi tu ošklivou věc? Pustíme se do toho?“ Maggiin ocas prudce tloukl do země. Tuhle hru spolu hráli často a Maggie dobře věděla, co bude následovat: žila pro potěšení z téhle chvíle. Provincie Al-Jabar, 8 hodin 40 minut, republika Afghánistán. Teplota 42 stupňů zanedlouho vyšplhá na 43.


10.1.2014 13:42:15

10

ROBERT CRAIS

Pouštní slunce se ostře opíralo do Maggiiny husté srsti, zatímco dvacet metrů za ní vysedal tucet vojáků námořní pěchoty ze tří bojových vozidel Humvee a řadil se do neuspořádaného zástupu. Maggie ostatní vojáky znala, ale mnoho pro ni neznamenali. Pete se mezi nimi cítil uvolněně, tak je tolerovala, ale jenom pokud byl Pete poblíž. Ti ostatní byli známí, ovšem do smečky nepatřili. Její smečka byl Pete. Pete patřil k ní. Maggie a Pete společně jedli, spali a hráli si dvacet čtyři hodin denně. Milovala ho, zbožňovala, chránila a bránila a bez něho se cítila jako ztracená. Když se ostatní mariňáci příliš přiblížili, Maggie je varovala hlubokým zavrčením. Byla vyšlechtěná k tomu, aby chránila to, co je její, a Pete byl její. Spolu tvořili smečku. Právě teď se Maggie soustředila jen na Peta. Nic jiného ji nezajímalo, nic jiného neexistovalo. Byl jen Pete a Maggiina radost, jak se těšila na hru, kterou se chystali hrát, když se za ní ozval hlas. „Dobrý, Pete. Můžeme, brácho. Jděte na to.“ Pete se podíval za sebe na ostatní muže a pak se na Maggie zeširoka usmál. „Chceš to vidět, holka? Chceš vidět, co tu mám?“ A vytáhl zpod vesty zářivě zelený míček. Maggie se, aniž by spustila z míčku oči, bleskově zvedla na všechny čtyři a kňučela, jak se nemohla dočkat, až jí ho Pete konečně hodí. Běhání pro míček milovala. Míček byl její nejoblíbenější hračkou a aportování nejoblíbenější hrou. Pete ho prudce hodí do dálky a Maggie se za ním vrhne, celá blažená jej dostihne, chytí, sevře v čelistech a hrdě ho přinese zpátky Petovi, který na ni bude čekat, aby ji pochválil a zahrnul projevy lásky. Běhání pro míček byla ta nejlepší hra ze všech, ale teď jí Pete míček ukázal jen proto, aby věděla, jaká odměna na ni čeká. Maggie pravidla znala a byla s nimi srozuměná. Až najde pach, který ji Pete naučil hledat, čeká ji za odměnu míček. To byla jejich hra. Musí najít ten správný pach.


10.1.2014 13:42:15

PODEZŘELÝ

11

Pete schoval míček zpátky pod vestu a jeho hlas se změnil ze zpěvavého v pevný. Byl alfa samec, a právě teď promluvil svým alfa hlasem. „Ukaž, co umíš, Maggie. Najdi ty ošklivé věci. Hledej, hledej, hledej.“ Hledej, hledej, hledej. Maggie byla vycvičená jako hlídkový pes a současně jako specialista na vyhledávání výbušnin, byla tedy dvouúčelový pes. Na povel dokázala zaútočit, sledovat stopu i dostihnout člověka na útěku, byla skvělá při zvládání davu, ale jejím primárním úkolem bylo vyhledávat ukryté výbušniny, zbraně a bomby umístěné na cestě. A také podomácku vyrobená výbušná zařízení IED – Improvised Explosive Device –, zbraně afghánských povstalců. Maggie neměla tušení, co to IED je, ale to nebylo důležité. Byla naučená rozeznat jedenáct výbušných složek, které povstalci při výrobě bomb používali nejčastěji, kromě jiných dusičnan amonný, bleskovici, chlorečnan draselný, nitrocelulózu, C-4 a hexogen neboli RDX. Nevěděla, že ji tyhle věci mohou zabít, ale i kdyby ano, stejně by jí na tom nezáleželo. Hledala je pro Peta, protože Petova spokojenost pro ni byla vším. Když byl spokojený Pete, byla šťastná i ona. Tvořili spolu dvoučlennou smečku a Pete v ní byl vůdcem. Hodí jí zelený míček. Na Petův povel se Maggie rozběhla na konec dlouhé vodicí šňůry, připevněné karabinkou k Petově výstroji. Přesně věděla, na co Pete čeká, protože tak ji vycvičil a stejný úkon už prováděli nejméně stokrát. Jejich úkolem bylo jít po cestě dvacet metrů před ostatními mariňáky a najít IED. Šli první a jejich životy i životy všech ostatních vojáků závisely na Maggiině nose. Maggie otočila hlavou zprava doleva, nejprve zkontrolovala pachy nahoře ve vzduchu a potom hlavu sklonila, aby nasála pachy blízko u země. Lidé za ní by možná dokázali rozeznat pět nebo šest různých pachů, kdyby se dost soustředili, ale Maggiin dlouhý nos ně-


10.1.2014 13:42:16

12

ROBERT CRAIS

meckého ovčáka jí poskytoval čichový obrázek světa, se kterým se žádný člověk nemohl měřit: cítila prach pod svýma nohama, kozy, které po cestě hnali před několika hodinami, i dva mladé ovčáky, co je vedli. Maggie cítila, že jedna z koz trpí infekcí, a věděla i to, že další je právě v říji. Cítila Petův čerstvý pot, i ten starý, který mu zaschl v oblečení, jeho dech, navoněný dopis, který nosil v kapse kalhot, i zelený míček schovaný pod bundou. Cítila olej, kterým si Pete čistil pušku, i zbytkový střelný prach, jenž pokrýval jeho zbraň jako jemný poprašek smrti. Cítila palmový háj poblíž cesty i pach divokých psů, kteří pod palmami spali a močili, než se znovu vydali na cestu. Maggie divoké psy nenáviděla. Chvilku čenichala ve vzduchu, aby zjistila, zda jsou ještě nablízku. Došla k závěru, že už odešli, a tak přestala psí pachy vnímat a soustředila se na hledání těch, které chtěl najít Pete. Nasála nozdrami vzduch, oči se jí rozsvítily, a všechny pachy se slily do jednoho celku, jako stovky barev, které člověk vidí, když se dívá na police plné knih. A stejně jako se člověk dokáže soustředit na každou knihu zvlášť a rozeznat její barvu, Maggie potlačila vůně, které ji nezajímaly, a soustředila se jen na hledání té, která jí vynese zelený míček. Dnes měli za úkol vyčistit osm kilometrů dlouhý úsek prašné cesty vedoucí do malé vesnice, v níž povstalci údajně ukryli zbraně. Četa vojáků vesnici zajistí a ochrání Maggie a Peta, až v ní budou pátrat, načež odnese všechny zbraně a výbušniny, které tam najdou. Kilometry se pomalu vlekly a oni se postupně blížili ke vsi, ale Maggie stále nenacházela pach, který hledala. Horko začalo být nesnesitelné, Maggiina srst na dotek pálila, a tak vyplázla jazyk a nechala ho viset ven z tlamy. Okamžitě ucítila jemné zatahání vodítka, jak se k ní Pete přiblížil. „Je ti horko, holka? Tady, vem si –“


10.1.2014 13:42:16

PODEZŘELÝ

13

Maggie si sedla a žíznivě hltala z láhve vodu, kterou jí Pete nabídl. Mariňáci ztuhli na místě, když se zastavila, a jeden z nich na ně zavolal: „Je v pohodě?“ „Jo, voda zatím stačí. Až dojdeme do vsi, schovám ji na chvilku do stínu.“ „Rozumím. Zbývá ještě asi dva a půl kilometru.“ „To zvládnem.“ O kilometr a půl dál míjeli další palmový hájek a nad vrcholky palem zahlédli vykukovat střechy tří kamenných domů. Ten, co na ně volal prve, se ozval znovu: „Bacha! Vesnice před náma! Jestli začnou střílet, palbu opětujte.“ Vcházeli do poslední zatáčky před vesnicí, když Maggie zaslechla klinkání zvonců a mečení. Zastavila se, napřímila uši a Pete zůstal stát vedle ní. Mariňáci ztuhli na místě, stále dost daleko za nimi. „Co se děje?“ „Něco slyší.“ „Našla IED?“ „Ne, jen poslouchá. Něco zaslechla.“ Maggie nasála do nozder vzduch, několik krátkých rychlých nádechů, a zachytila pach koz, právě když se první z nich zhmotnila v tetelícím se horkém vzduchu. Vpravo od stáda a kousek před ním šli dva mladíci a vlevo vyšší starší muž. Ten zvedl ruku na pozdrav. Mariňáci za nimi něco zakřičeli a tři příchozí se zastavili. Kozy šly dál, než si uvědomily, že jejich pastevci stojí, a začaly se zmateně motat kolem. Tři místní dělilo od vojáků nějakých čtyřicet metrů. V rozvířeném vzduchu, za bezvětří, trvalo několik vteřin, než pach vzdálenost mezi nimi překonal. Maggie se neznámí lidé nelíbili a podezíravě je pozorovala. Znovu nasála vzduch – čich, čich, čich – a vypustila ho ven tlamou. Nejvyšší z trojice opět zvedl ruku a molekuly, které


10.1.2014 13:42:16

14

ROBERT CRAIS

nesly jeho pach, se konečně dostaly k Maggiině nosu. Zaznamenala neznámé tělesné pachy, koriandr, granátové jablko a cibuli v jeho dechu, a první nezřetelný náznak pachu, který ji Pete učil hledat. Maggie zakňučela a zatahala za vodítko. Podívala se na Peta, pak na toho člověka a Pete věděl, že něco má. „Gunny, něco máme.“ „Na cestě?“ „Negativní. Zírá na ty chlapy.“ „Možná by si dala kozu.“ „Na chlapy. Ty kozy jí vůbec nezajímají.“ „Něco nesou?“ „Jsme moc daleko. Něco cítí, ale pachový kužel je moc velký. Ti chlapi můžou mít na oblečení zbytky střelnýho prachu nebo třeba mají zbraně. Nevím.“ „Nelíbí se mi to. Ty baráky vpravo od místa, kde stojíme. Jestli na nás někdo začne střílet, přijde to odtud.“ „Nechte je dojít až k nám. Vy zůstaňte, kde jste, a my si je pořádně očicháme.“ „Rozumím. Kryjeme vás.“ Mariňáci se rozestoupili po okrajích cesty a Pete mávl na pasáky koz, ať jdou blíž. Maggie, napjatá očekáváním, otáčela hlavou ze strany na stranu a hledala silnější pach. Už věděla, že Pete bude mít radost, protože jak se muži blížili, byl onen pach stále intenzivnější. Potěší ho, že našla ten správný, a odmění ji zeleným míčkem. Šťastný Pete, šťastná Maggie, šťastná smečka. Úzkostlivě zakňučela, když se muži přiblížili a pachový kužel se zúžil. Starší z hochů měl na sobě bílou košili, která mu byla moc velká, a mladší vyšisované tričko s dlouhými vytahanými rukávy a seprané kalhoty. Rukávy měl vykasané, a když zvedl ruce, shrnuly se do záhybů. Jeho tělo nakysle páchlo starým potem, ale kýžený pach byl teď silnější. Maggie si byla jistá, že vychází z vysokého muže a její jistota se přes vodítko přenesla na Peta, který


10.1.2014 13:42:16

PODEZŘELÝ

15

teď věděl totéž co ona. Jako by byli jedna bytost, ne člověk a pes, ale něco lepšího. Smečka. Pete si přiložil pušku k rameni a vyštěkl na toho chlapa, ať zůstane stát. Poslechl a zastavil se, s úsměvem zvedl ruce, zatímco kozy se shlukly kolem hochů, kteří už také stáli. Starší muž k těm dvěma mladíkům promluvil a Maggie cítila, že mají strach. „Zůstaň, holka. Zůstaň,“ dal jí povel Pete. Pak vykročil vpřed, blížil se k vysokému muži. Maggie nesnášela, když od ní Pete odcházel. Byl vůdce smečky, a tak ho poslechla, ale slyšela, že mu srdce tluče rychleji, cítila, jak se mu z kůže řine pot, a věděla, že má strach. Jeho úzkost se vodítkem přenesla na Maggie, která také znervózněla. Nevydržela na místě, dohnala Peta a přitiskla se mu k noze. „Ne, Maggie, zůstaň.“ Uposlechla jeho povelu, ale hlasitě přitom vrčela. Jejím úkolem bylo dávat pozor na Peta a chránit ho. Spolu tvořili smečku a on byl vůdce. Každá část její DNA v těle německého ovčáka na ni křičela, ať se postaví mezi Peta a toho muže a zažene ho nebo na něj zaútočí, ale zároveň měla ve své DNA zakódovanou povinnost poslechnout Peta. Šťastný vůdce, šťastná smečka. Maggie znovu opustila své místo a ještě jednou vběhla mezi Peta a ty cizince. Ten pach byl nyní tak silný, že udělala to, co ji Pete naučil. Sedla si. Pete ji však kolenem odstrčil stranou, namířil na muže pušku a vykřikl varování pro ostatní mariňáky. „Má na sobě nálož!“ V té chvíli vysoký muž explodoval a tlaková vlna odmrštila Maggie takovou silou, že dopadla hřbetem na zem s nohama ve vzduchu. Na okamžik ztratila vědomí. Probrala se vleže na boku, zmatená a dezorientovaná, zatímco na srst jí pršelo smetí a prach. Neslyšela


10.1.2014 13:42:16

16

ROBERT CRAIS

nic krom vysokého ostrého pískotu a v nose ji bolestivě pálil štiplavý pach výbuchu. Viděla rozmazaně, ale jak se snažila zvednout na nohy, zrak se jí pomalu zaostřoval. Mariňáci za ní křičeli, ale ona jejich volání nevnímala. Levá přední noha se pod její vahou podlomila. Fenka dopadla plecí do prachu, ale okamžitě se zase zvedla a nejistě se potácela na třech vratkých nohou, které pálily, jako by ji v nich štípali mravenci. Z muže s plnovousem zbyla jen hromada ohořelého oblečení a spáleného masa. Kozy se válely kolem a žalostně mečely. Menší hoch seděl na zemi a plakal, zatímco starší klopýtal dokola v nepravidelném kruhu, košili a tvář pokryté krvavými šmouhami. Pete ležel schoulený na boku a sténal. Vodítko měl stále připnuté na sobě a jeho bolest a strach se skrze ně přenesly na Maggie. Tvořili spolu smečku. Byl pro ni vším. Maggie se k němu dobelhala a horečně mu lízala obličej. Cítila krev, která mu tekla z nosu, uší a krku, a zaplavila ji touha potěšit ho a uzdravit. Pete se převalil na bok a zamžoural na ni. „Jsi zraněná, holka?“ Na cestě kousek od Petovy hlavy vylétl do vzduchu kus hlíny a vzduch prořízla hlasitá rána. Mariňákův křik za ní zněl ještě naléhavěji než prve. „Snajpr! Ve vsi je snajpr!“ „Sejmul Peta!“ „Opětujte palbu –“ Šílený hlasitý rachot tuctu automatů přinutil Maggie se přikrčit, ale o to víc olizovala Petův obličej. Chtěla, aby se zvedl. Chtěla, aby byl šťastný. Hrom zaburácel tak blízko, že těsně za ní vyrval hlínu ze země a zasypal její srst horkými střepinami. Znovu se přikrčila, měla chuť utéct, ale dál olizovala Petovi tvář. Uzdravit ho.


10.1.2014 13:42:16

PODEZŘELÝ

17

Konejšit. Starat se o Peta. „Minomet!“ „Střílejí po nás minometem!“ Další kus hlíny odlétl z cesty hned vedle nich a Pete pomalu odepjal Maggiino vodítko od pásku. „Běž, Maggie. Střílejí po nás. Utíkej.“ Jeho alfa hlas zně slabě a to ji postrašilo. Alfa je silný. Smečka je všechno. Další hrom otřásl zemí, pak další a najednou pocítila děsivý náraz do boku, udeřilo ji to a vyhodilo do vzduchu. Vyjekla, a když dopadla na zem, vrčela a štěkala bolestí. „Snajpr střelil psa!“ „Sejměte toho hajzla, zatraceně!“ „Ruiz, Johnson, se mnou!“ Maggie mariňákům, kteří se rozběhli k domům, nevěnovala pozornost. Kvílela, jak ji bok nesnesitelně bolel, ale znovu se dovlekla ke svému vůdci, své smečce. Pete se ji pokoušel odstrčit, ale byl už moc slabý. „Běž, holka. Já se nedokážu zvednout. Uteč –“ Pete sáhl rukou pod vestu a vytáhl zelený míček. „Chyť ho, holka. Běž –“ Pete se pokusil míčkem hodit, ale ten se jen odkutálel kousek stranou. A potom začal Pete zvracet krev, roztřásl se a během několika vteřin se na něm všechno proměnilo. Jeho pach, jeho chuť. Maggie slyšela, jak jeho srdce ztichlo a krev v žilách se pomalu zastavila. Vnímala, jak jeho duše opouští tělo, a zmocnil se jí pocit obrovské ztráty, jiný než všechno, co dosud poznala. „PETE! Pete, už jdeme, chlape!“ „Vzdušná podpora je na cestě. Vydrž!“ Maggie ho olizovala a snažila se ho rozesmát. Vždycky se smál, když mu jazykem přejížděla obličej. Další pronikavá rána hvízdla těsně kolem ní a do vzduchu vyletěl gejzír hlíny. Pak něco ztěžka a tak zprud-


10.1.2014 13:42:16

18

ROBERT CRAIS

ka narazilo do Petovy vesty, až Maggie ucítila náraz do hrudi a v nozdrách ji pálil štiplavý zápach kouře a horkého kovu. Štěkala na otvor, který se objevil v Petově hrudi. „Střílejí po psovi!“ Další rány z minometu rozrývaly cestu, znovu pršel déšť hlíny a horké oceli. Maggie si lehla na svého vůdce a vrčela a štěkala. Pete byl alfa, vůdce. Pete byl její smečka. Jejím úkolem bylo chránit smečku. Štěkala na déšť hlíny a střepin a vrčela na kovové ptáky, kteří najednou kroužili nad vzdálenými domy jako vzteklé vosy. Zazněly další výbuchy a pak náhle poušť zahalilo ticho. Slyšela jen dupání mariňáků, kteří běželi k nim. „Pete!“ „Už jdeme, chlape –“ Maggie vycenila zuby a zavrčela. Chránit smečku. Chránit vůdce. Napřímila uši, aby slyšela, kde jsou, a na hřbetě se jí zlostí zježila srst. Zuby se jí výhrůžně blýskaly, jak se kolem ní vztyčily jejich zelené obrysy. Chránit ho, chránit smečku, chránit Peta. „Ježiš, Maggie, to jsme my! Maggie!“ „Je mrtvý?“ „Má dost, kámo –“ „A ona taky –“ Maggie se po nich ohnala a obrysy rychle uskočily zpátky. „Zbláznila se –“ „Neporaň ji. Kurva, strašně krvácí –“ Chránit smečku. Bránit a chránit. Maggie chňapala kolem sebe, oháněla se po nich. Vrčela a štěkala, a otáčela se dokola, aby stále zůstávala čelem k nim. „Doktore! Doktore, ježišmarjá, Pete je mrtvý –“


10.1.2014 13:42:16

PODEZŘELÝ

19

„Převezte ho v Black Hawku na základnu!“ „Jeho fena nás nenechá –“ „Vemte pušku! Neporaňte ji! Jen ji odstrčte!“ „Je postřelená, člověče!“ Něco se k ní přiblížilo a Maggie po tom chňapla. Zakousla se a zaťala čelisti, jimiž dokázala vyvinout tlak větší než sto kilogramů na čtvereční centimetr. Svírala pevně, vrčela, ale pak se k ní přiblížila další dlouhá věc a další. Maggie povolila stisk, zaútočila na nejbližšího muže, zachytila maso, trhla, a pak znovu zaujala své místo nad Petem. „Myslí si, že mu chceme ublížit –“ „Odstrčte ji! No tak –“ „Ale nic jí neudělejte, bacha!“ Znovu ji odstrčili a někdo jí hodil přes hlavu bundu. Pokusila se vykroutit, ale tentokrát ji přimáčkli k zemi vahou vlastních těl. Chránit Peta. Pete je smečka. Smečka je její život. „Kámo, je zraněná. Opatrně –“ „Mám ji –“ „Ten zkurvenej hajzl ji postřelil –“ Maggie se kroutila a svíjela. Byla bez sebe vzteky, bála se a snažila se prokousat bundou, ale cítila, jak ji zvedají. Nevnímala bolest a nevěděla, že krvácí. Věděla jen to, že musí být s Petem. Musí ho chránit. Bez něho je ztracená. Jejím úkolem je ho ochránit. „Naložte ji do Black Hawku.“ „Mám ji –“ „Naložte ji tam spolu s Petem.“ „Co to s tím psem sakra je?“ „Byl to její psovod. Musíte ji dostat do nemocnice –“ „Je mrtvý –“ „Chtěla ho ochránit –“ „Přestaňte se vykecávat a leťte, pitomci. Musíte ji odvézt k doktorovi. Tenhle pes patří k mariňákům.“


10.1.2014 13:42:16

20

ROBERT CRAIS

Maggie cítila hluboko v těle vibrace a přes bundu, která jí zakrývala hlavu, se k ní prodraly výpary leteckého paliva. Byla vyděšená, ale Pete byl nablízku. Věděla, že leží jen půl metru od ní, ale současně věděla, že je hrozně daleko a vzdaluje se jí stále víc. Pokusila se připlazit blíž k němu, ale nohy ji neposlechly a muži ji pevně drželi. Nakonec se její vzteklé vrčení změnilo v kňučení. Pete byl její. Byli smečka. Byli dvoučlenná smečka, ale teď byl Pete pryč a Maggie neměla nikoho.


10.1.2014 13:42:16

PODEZŘELÝ

21

ČÁST PRVNÍ Scott a Stephanie


10.1.2014 13:42:17

22


ROBERT CRAIS

10.1.2014 13:42:17

PODEZŘELÝ

23

1 2.47 centrum Los Angeles Na téhle ulici, přímo na téhle křižovatce, v tuhle šílenou hodinu byli proto, že Scott James dostal hlad. Stephanie vypnula motor jejich hlídkového vozu, aby mu udělala radost. Mohli být kdekoliv jinde, ale té noci ji dovezl sem, na tuhle tichou křižovatku. Bylo tu takové ticho, že se o něm začali bavit. Nepřirozené ticho. Zastavili tři bloky od dálnice Harbor, mezi rozpadajícími se čtyřpatrovými domy, o kterých se povídalo, že je strhnou, aby se tu mohl postavit nový stadion, pokud Dodgers odejdou z Chavez Ravine. Budovy i ulice v téhle části města zely prázdnotou. Žádní bezdomovci. Žádná auta. Té noci neměl nikdo důvod tady být, dokonce ani auto losangeleské policie. Stephanie se zamračila. „Jseš si jistý, že víš, kam jedeš?“ „Jo, vím, kam jedu. Jen vydrž.“ Scott se pokoušel najít nonstop jídelnu, kde podle nadšených ovací jednoho detektiva z oddělení loupežných přepadení v Rampartu vyvařovali pohádkové pochoutky. Měl to být jeden z těch podniků, které na pár měsíců zaberou prázdné skladiště, dají o sobě vědět


10.1.2014 13:42:17

24

ROBERT CRAIS

přes Twitter a po čase zmizí; týpek z přepadení tvrdil, že v té jídelně dělají nejlepší nudle rámen v Los Angeles. Snoubí se tu prý Japonsko s Latinskou Amerikou, spojení, na jaké jinde nenarazíš, dršťky na koriandru, mušle s chilli, kachna na papričkách jalapeňo, prostě chutě, pro které by člověk umřel. Scott se snažil přijít na to, kde asi špatně zabočil, když si najednou něco uvědomil. „Poslouchej.“ „Co?“ „Pssst, poslouchej. Vypni motor.“ „Nemáš nejmenší tušení, kde to je, viď?“ „Tohle si musíš poslechnout. Poslouchej.“ Stephanie Andersová, důstojnice LAPD, losangeleské policie, jedenáct let ve službě, zařazení vyšší důstojník třídy P-III, dala neutrál, vypnula motor a upřeně se na něj zahleděla. Měla jemnou, opálenou tvář, vějířky vrásek v koutcích očí a krátké plavé vlasy. Scott James, dvaatřicetiletý důstojník třídy P-II, sedm let ve službě, se usmál, zaťukal si na ucho a vyzval ji, aby poslouchala. Stephanie chvíli vypadala zmateně, ale pak jí na tváři rozkvetl úsměv. „Je ticho.“ „Divné, viď? Žádné hlášení ve vysílačce. Nikdo tu nemluví. Dokonce neslyším ani dálnici.“ Byla nádherná jarní noc: teplota kolem dvaceti, jasno; přesně takové počasí, kdy si Scott užíval stažená okénka a krátké rukávy. Záznamy volání za dnešní noc ukazovaly méně než třetinu obvyklého počtu výjezdů, a tím pádem to byla snadná služba, jenže Scott se začal nudit. A proto se vydali hledat tu jídelnu, která se nedala najít, a Scott už začínal věřit, že ani neexistuje. Stephanie se předklonila a chystala se nastartovat motor, ale Scott ji zarazil. „Počkej, ještě minutku posedíme. Jak často se ti stane, že slyšíš takové ticho?“


10.1.2014 13:42:17

PODEZŘELÝ

25

„Nikdy. Je tu takový klid, že mě to až děsí.“ „Neboj. Já tě ochráním.“ Stephanie se usmála. Scottovi se líbilo, jak se jí v očích blýskají odrazy pouličních lamp. Rád by se dotkl její ruky, ale neudělal to. Byli partneři už deset měsíců, ale Scott se chystal odejít a ještě předtím jí hodlal něco říct. „Byla jsi skvělá parťačka.“ „Hodláš mi mazat med kolem pusy?“ „Jo, tak něco.“ „Fajn. Budeš mi chybět.“ „Ty mně budeš scházet víc.“ To jejich vtipkování. Ve všem museli soutěžit, i v tom, kdo bude toho druhého víc postrádat. Znovu zatoužil jí sáhnout po ruce, ale vtom se natáhla ona k němu, vzala ho za ruku a stiskla mu ji. „Ne, nebudu. Budeš nakopávat zadky těm největším grázlům a makat na plný obrátky. To je to, co chceš, brácho, a já ti to hrozně moc přeju. Jsi rváč.“ Scott se zasmál. Než si pořídil frakturu kolena, hrál dva roky fotbal za tým univerzity Redlands, a o pár let později nastoupil u losangeleské policie. Několik let chodil do večerní školy, aby získal diplom. Scott James si uměl jít za svým. Byl mladý, odhodlaný a soutěživý a chtěl něčeho dosáhnout. Přijali ho do divize Metro, elitní uniformované složky LAPD, která měla za úkol krýt záda policistům po celém městě. Metro byla divize vysoce trénovaných specialistů, kteří byli nasazováni při řešení neobvyklých situací, na barikádách a do vysoce konfliktních a rizikových operací. Byli ti nejlepší a každý, kdo doufal, že se stane členem nejelitnější uniformované čety losangeleské policie – SWAT – čety těch nejlepších z nejlepších –, jí musel projít. Scotta převeleli k Metru koncem minulého týdne. Stephanie ho ještě držela za ruku a Scott přemýšlel, co to asi znamená, když se na konci ulice objevil obrovský bentley, v téhle části města stejně nepatřičný jako


10.1.2014 13:42:17

26

ROBERT CRAIS

létající koberec, s kouřovými skly a dokonalou lesklou kapotou bez jediného smítka prachu. „Koukni na ten batmobil,“ poznamenala Stephanie. Bentley míjel jejich vůz, sunul se rychlostí sotva třiceti kilometrů za hodinu. Okna měl z tak tmavých skel, že řidič uvnitř nebyl vůbec vidět. „Neposvítíme si na něj?“ „Kvůli čemu? Protože je to pracháč? Asi se ztratil stejně jako my.“ „My se teda ztratit nemůžeme. My jsme poldové.“ „Třeba taky hledá tu pitomou jídelnu.“ „Vyhrálas. Zapomeneme na nudle a zajedeme si někam na vajíčka.“ Stephanie se předklonila, aby nastartovala, když pomalu se šinoucí bentley dojel k nejbližší křižovatce, asi třicet metrů od nich. V momentě, kdy vjel do křižovatky, proťalo dokonalé ticho hluboké zaburácení a z vedlejší uličky se vyřítil černý náklaďák kenworth. Vrazil do osobního auta tak tvrdě, že se třítunový sedan otočil kolem dokola a skončil na protější straně ulice. Nákladní vůz prudce zabrzdil, smykem zastavil a zablokoval celou ulici. „Svatej Bože!“ vyjekla Stephanie. Scott rozsvítil majáček a vyskočil z auta. Světla policejního vozu zbarvila ulici i okolní domy modrými kaleidoskopickými odlesky. Stephanie si zapnula na rameni mikrofon vysílačky, vystoupila a rozhlížela se po tabulce s názvem ulice. „Kde vlastně jsme? Jak se to tady jmenuje?“ Scott si všiml cedule. „Ulice Harmony, tři bloky na jih od dálnice Harbor.“ „Dvojka Adam dvacet čtyři, máme nehodu a zraněné v ulici Harmony, tři bloky od dálnice Harbor a čtyři severně od Wilshiru. Žádáme sanitku a hasiče. Jdeme k havarovaným vozům.“ Scott byl tři kroky před ní, blíž k sedanu.


10.1.2014 13:42:17

PODEZŘELÝ

27

„Beru si batmobil. Ty máš náklaďák.“ Stephanie se rozběhla a dvojice se rozdělila. Ulice byla dokonale klidná, jen zpod kapoty bentleye unikala pára. Uběhli polovinu cesty k místu nehody, když z náklaďáku vyšlehly ostře žluté plameny a od okolních domů se ozvěnou odrazil štěkavý rachot. Scotta nejprve napadlo, že v kabině něco vybuchlo, ale pak se do jejich hlídkového vozu i havarovaného sedanu zakously kulky a zasypaly je ocelovým krupobitím. Scott instinktivně uskočil stranou, ale Stephanie běžela dál. Krátce vykřikla a ovinula si hrudník pažemi. „Chytla jsem to! Ale kruci –“ Scott zalehl k zemi a rukama si kryl hlavu. Kulky s jiskřením narážely do betonu kolem něho a zanechávaly v ulici rýhy. Honem. Dělej něco. Scott se převalil do strany, vytáhl pistoli a začal na plameny střílet, jak nejrychleji dokázal. Pak vyskočil a s kličkováním se rozběhl ke své parťačce. Ulicí se mezitím přihnalo temně šedé Gran Torino. Se skřípěním zastavilo vedle sedanu, ale Scott ho skoro nevnímal. Za běhu naslepo pálil na nákladní auto a kličkoval stále blíž ke své partnerce. Stephanie ležela schoulená, jako by měla křeče v břiše. Chytil ji za paži. Uvědomil si, že ti v náklaďáku přestali střílet, a napadlo ho, že by to mohli zvládnout, když tu Stephanie vykřikla. Z Gran Torina vyskočili dva muži v černých maskách a černých bundách s pistolemi v rukou a pokropili bentley kulkami, až se vysypalo sklo a kapotu proděravěly otvory. Řidič zůstal sedět za volantem. Během střelby vystoupili z nákladního auta další dva chlapi s kalašnikovy čili útočnými puškami AK-47. Scott táhl Stephanie k jejich černobílému vozu; uklouzl po její krvi, zvedl se a pozpátku pokračoval.


10.1.2014 13:42:17

28

ROBERT CRAIS

První muž, který vysedl z náklaďáku, byl vysoký a hubený a okamžitě spustil palbu do předního skla sedanu. Druhý byl tlustý a přes opasek mu viselo obrovské břicho. Namířil pušku na Scotta a ta hned rozkvetla žlutými květy. Scotta něco tvrdě udeřilo do stehna a on pustil Stephanii i pistoli. Ztěžka dosedl na zem a uviděl, jak se mu z nohy valí krev. Sebral pistoli, vypálil další dvě rány a jeho zbraň dutě cvakla. Prázdná. Zvedl se na kolena a znovu popadl Stephanii za paži. „Umírám…“ „Ne, neumíráš,“ vyrazil ze sebe Scott. „Přísahám Bohu, že neumíráš.“ Druhá kulka ho udeřila do ramene a srazila ho k zemi. Scott znovu pustil Stephanii i pistoli a levá ruka jako by mu ochrnula. Tlusťoch si zřejmě myslel, že je mrtvý. Jakmile se ale otočil ke svým kumpánům, začal se Scott plazit k hlídkovému vozu; zraněnou nohu táhl za sebou, druhou se odstrkoval. Auto byla jejich jediná naděje. Pokud se k němu doplazí, může ho použít jako zbraň nebo kryt, aby se dostal ke Stephanii. Scott zapnul vysílačku na rameni, a zatímco se pozpátku sunul k autu, co nejhlasitěji do ní šeptal: „Střelba na policistu! Střelba, střelba! Dvojka Adam dvacet čtyři, umíráme tady!“ Muži z tmavošedého torina otevřeli dveře sedanu a stříleli dovnitř. Scott viděl uvnitř cestující, ale rozeznal jen stíny. Pak palba ustala a Stephanie na něho zavolala. Hlas jí probublával krví a zařezával se do něj jako nůž. „Nenechávej mě tady! Scotty, neopouštěj mě!“ Scott přidal, zoufale se snažil dostat k policejnímu vozu. V autě je brokovnice. Klíčky v zapalování. „NENECHÁVEJ MĚ TADY!“ „Nenechám, zlato. Nenechám.“ „VRAŤ SE!“


10.1.2014 13:42:17

PODEZŘELÝ

29

Scott byl pět metrů od vozu, když tlusťoch Stephanii uslyšel. Otočil se, spatřil Scotta, zvedl pušku a vystřelil. Scott James dostal třetí zásah. Kulka pronikla vestou v pravé dolní části hrudníku. Pocítil děsivou bolest, která se rychle zhoršovala, jak se jeho břišní dutina zalévala krví. Scott zpomalil a zastavil. Pokusil se plazit dál, ale už neměl sílu. Opřel se o loket a čekal, až ho tlusťoch znovu střelí, ale ten se otočil k bentleyi. Blížily se sirény. Uvnitř bentleye byly černé postavy, ale Scott neviděl, co dělají. Řidič tmavošedého torina se otočil, aby viděl na střelce a přitom si nazdvihl masku. Scott zahlédl bílý záblesk na jeho tváři a potom se muži, kteří byli v bentleyi a kolem něj, rozběhli k torinu. Tlusťoch běžel poslední. Zaváhal, když otevřel dveře šedého vozu, ještě jednou se ohlédl po Scottovi, a zvedl kalašnikov. Scott vykřikl. „NE!“ Pokusil se uskočit z dráhy střely, když vtom se jekot sirén postupně změnil v konejšivý hlas. „Probuďte se, Scotte.“ „NE!“ „Tři, dva, jedna –“ Ještě devět měsíců a šestnáct dní od oné noci, kdy ho postřelili, devět měsíců a šestnáct dní poté, co viděl, jak jeho partnerku zavraždili, se Scott James pokaždé probouzel s křikem.


10.1.2014 13:42:17

30

ROBERT CRAIS

2

Scott se vrhl pryč z dráhy střely tak prudce, že ho pokaždé, když se probral, překvapilo, že z úzké pohovky nespadl. Ze zkušenosti ale věděl, že ve skutečnosti sebou sotva cuknul. Probral se z hlubinné regrese stejně jako pokaždé, vystoupil ze snového stavu své paměti ve chvíli, kdy na něj tlusťoch namířil kalašnikov. Scott zhluboka dýchal, dlouze se nadechl a dlouze vydechl a snažil se zklidnit své bušící srdce. Z protější strany temného pokoje k němu dolehl Goodmanův hlas. Charles Goodman, diplomovaný psychiatr. Goodman měl s losangeleskou policií uzavřenou pracovní smlouvu, ale nebyl jejich zaměstnancem. „Zhluboka dýchejte, Scotte. Cítíte se dobře?“ „Jsem v pořádku.“ Srdce mu bušilo, ruce se třásly a hrudník pokrýval studený pot, ale Scott uměl své pocity dovedně skrývat, stejně jako divoký skok, který Goodman zpozoroval jen jako nepatrný záškub. Goodman měl nadváhu, bylo mu něco přes čtyřicet, nosil neupravenou bradku, vlasy stažené do ohonu a sandály a na nehtech u nohou měl plíseň. Jeho malá ordinace se nacházela ve druhém patře bíle omítnutého dvoupatrového domu ve Studio City poblíž tunelu


10.1.2014 13:42:18

PODEZŘELÝ

31

řeky Los Angeles. Scottova první psychiatrička měla v Chinatownu, na klinice losangeleské policie pro léčbu poruch chování, prostory mnohem hezčí, ale Scott ji neměl rád. Připomínala mu Stephanii. „Nechcete trochu vody?“ „Ne, ne, je mi dobře.“ Scott zhoupl nohy z pohovky na zem a tvář se mu zkřivila bolestí ve ztuhlém rameni a boku. Když příliš dlouho seděl nebo ležel, zatuhl, ale pokud stál nebo se pohyboval, bolest povolila. Pokaždé, když se probral z hypnózy, potřeboval pár vteřin, než se mu zaostřil pohled, jako by vešel ze sluncem zalité ulice do temného baru. Tohle bylo jeho páté regresní sezení, během něhož znovu prožíval události oné noci, ale tentokrát se po něm cítil mírně zmatený a nejistý. Vtom si vzpomněl a podíval se na svého psychiatra. „Kotlety.“ Goodman otevřel blok, připravený si zapisovat. Goodman si pořád něco psal. „Muž, který řídil únikové vozidlo. Měl bílé kotlety. Takové ty mohutné bílé kotlety.“ Goodman si udělal poznámku a pak zalistoval nazpátek stránkami. „O kotletách jste se ještě nikdy nezmínil, že ne?“ Scott pátral v paměti. Nemluvil o nich? Nevybavil si je, nebo o nich jen nehovořil? Ptal se sám sebe, ale odpověď už znal. „Předtím jsem si je nevybavil. Až dneska. Dnes jsem si na ně vzpomněl.“ Goodman zuřivě zapisoval, ale jeho rychlé psaní jen zvyšovalo Scottovy pochyby. „Myslíte, že jsem je opravdu viděl, nebo si to jenom představuju?“ Goodman zvedl ruku, aby mohl dopsat poznámku, než odpověděl. „To teď nebudeme řešit. Chci, abyste mi pověděl, co


10.1.2014 13:42:18

32

ROBERT CRAIS

jste si vybavil. Nepřemýšlejte o tom. Jen popište, co jste viděl.“ Vzpomínka na to, co viděl, byla zřetelná. „Když se ozvaly sirény, ohlédl se po střelcích. Jak se otáčel, povytáhl si masku.“ „Měl na sobě stejnou masku?“ Scott popisoval pět mužů se zbraněmi pokaždé úplně stejně. „Ano, černou pletenou lyžařskou kuklu. Trochu si ji vyhrnul a já jsem zahlédl ty kotlety. Byly dlouhé, sahaly až sem pod lalůček. Mohly být i šedivé, jako stříbro.“ Scott se dotkl své tváře vedle ucha, snažil se vybavit si to jasněji – vzdálený obličej v matném světle, ale zahlédl jen bílý záblesk. „Popište, co přesně jste viděl.“ „Viděl jsem jenom kousek jeho čelisti. A ty bílé kotlety.“ „Barva pleti?“ „Nevím. Běloch, možná Hispánec nebo světlejší černoch.“ „Nehádejte. Jen popište, co si určitě vybavujete.“ „Nedokážu říct.“ „Vidíte jeho ucho?“ „Viděl jsem část ucha, ale bylo to hrozně daleko.“ „Vlasy?“ „Jenom ty kotlety. Povyhrnul si tu masku jen částečně, ale stačilo to, abych viděl ty kotlety. Ježíši, teď je před sebou vidím tak jasně. Vymýšlím si to?“ Scott toho o vytvořených vzpomínkách a vzpomínkách vybavených během hypnózy hodně přečetl. Až na to, že se obvykle považovaly za podezřelé a losangeleští prokurátoři na ně nikdy nespoléhali. Bylo příliš snadné je napadnout a zpochybnit. Goodman zaklapl blok s perem uvnitř. „Takže vy si myslíte, že ve svých představách vidíte něco, co jste ve skutečnosti neviděl?“ „Ano.“


10.1.2014 13:42:18

PODEZŘELÝ

33

„To mi vysvětlete. Proč byste to dělal?“ Scott nesnášel, když Goodman používal tyhle psychiatrické triky a kladl mu otázky místo odpovědí, ale chodil k němu už sedm měsíců, a tak na jeho postupy zdráhavě přistoupil. Scott se probral dva dny po střelbě a události oné noci si vybavil jen matně. Během tří týdnů intenzivních výslechů detektivy z oddělení vražd, kteří vedli vyšetřování, popsal pět střelců, jak nejlépe svedl, ale žádné další detaily už přidat nedokázal, jako by ti muži byli jen obrysy postav. Všech pět bylo maskovaných, měli rukavice a byli zahalení od hlavy k patě. Ani jeden nekulhal, nechyběla mu končetina. Scott neslyšel jejich hlasy a nemohl vyšetřovatelům poskytnout popis jejich očí, vlasů, barvy pleti, ani nic nápadného jako viditelné tetování, šperky, jizvy nebo cokoliv charakteristického. Na nábojnicích, v nákladním autě, ani ve Fordu Gran Torino, který nechali opuštěný o osm bloků dál, se nenašly otisky prstů ani použitelná DNA. Přestože případ vedl tým elitních detektivů z oddělení vražd losangeleské policie, nebyli identifikováni žádní podezřelí, všechny stopy vedly do ztracena a vyšetřování nevyhnutelně směřovalo k tomu, že bude zastaveno. Devět měsíců a šestnáct dní poté, co byl Scott James postřelen, zůstávalo pět mužů, kteří ho poranili a jeho partnerku zabili, na svobodě. Byli pořád tam venku. Pět mužů, kteří zabili Stephanii. Vrazi. Scott pohlédl na Goodmana a cítil, jak se červená. „Protože chci pomoct. Protože chci mít pocit, že dělám něco pro to, abychom ty grázly chytili, proto si vymýšlím nesmyslné popisy.“ Protože já jsem naživu, a Stephanie je mrtvá. Scottovi se ulevilo, že si Goodman nic nezapsal. Místo toho se usmál.


10.1.2014 13:42:18

34

ROBERT CRAIS

„To považuji za povzbudivé.“ „Že si vymýšlím vzpomínky?“ „Není důvod věřit, že si cokoliv vymýšlíte. Od samého počátku popisujete onu noc většinou velmi konzistentně, počínaje rozhovorem se Stephanií, až po popisy modelů a typů aut, nebo toho, kde stáli střelci během palby. Všechno, co jste popsal a co bylo možné potvrdit, se potvrdilo, ale toho večera se seběhlo příliš mnoho věcí příliš rychle, a když jsme pod vlivem obrovského stresu, máme tendenci nicotné detaily zapomínat.“ Kdykoliv Goodman mluvil o paměti, vždycky se do toho úplně ponořil. Paměť byla jeho parketa. Předklonil se a přiblížil palec a ukazováček k sobě, aby Scottovi předvedl, jak nepatrné detaily myslel. „Nezapomínejte, že při našem prvním regresním sezení jste si vybavil nábojnice. Na to, že jste zaslechl řev motoru nákladního auta ještě dřív, než se ten kenworth objevil, jste si vzpomněl až během naší čtvrté regrese.“ Naší regrese. Jako by tam Goodman byl s ním, rozstřílený na kousky, zatímco Stephanie ještě žila. Stephanie zemřela. Přesto musel Scott připustit, že Goodman má pravdu. Až do první regrese si použité nábojnice, které se sypaly z tlusťochova kalašnikova jako zářící mosazný déšť, nevybavil, a na ryk motoru náklaďáku se rozpomněl až při čtvrtém sezení. Goodman seděl teď tak předkloněný, až si Scott pomyslel, že možná spadne ze židle. Byl svým výkladem úplně pohlcený. „Výzkumy naznačují, že když se tyhle drobné detaily začnou objevovat – ty titěrné vzpomínky zapomenuté vlivem stresu oné chvíle –, začnete si vybavovat stále víc a víc, nové vzpomínky přivolají další, jako když voda protéká trhlinou v hrázi, rychleji a rychleji, až se hráz protrhne a všechna voda se vyvalí ven.“ Scott se zamračil.


10.1.2014 13:42:18

PODEZŘELÝ

35

„Chcete říct, že se mi mozek rozpadá na kusy?“ Goodman oplatil Scottovi jeho zachmuření úsměvem a znovu si otevřel blok. „Chci říct, že by vás to mělo povzbudit. Chtěl jste zjistit, co se oné noci stalo. Přesně to spolu děláme.“ Scott neodpověděl. Původně věřil, že chce odhalit, co se v těch chvílích odehrálo, ale teď chtěl stále víc a víc zapomenout, i když se zdálo, že nic takového nedokáže. Neustále si tu noc oživoval, připomínal a zaobíral se jí. Nenáviděl to, ale nemohl toho nechat. Scott pohlédl na hodinky. Viděl, že zbývá už jen deset minut, a vstal. „Co kdybychom pro dnešek skončili? Rád bych teď o tom trochu přemýšlel.“ Goodman se však nechystal zaklapnout blok. Místo toho si odkašlal, což byl jeho způsob, jak změnit téma. „Máme ještě pár minut. Chtěl bych si ještě několik věcí ujasnit.“ Ujasnit. V psychiatrickém žargonu to znamenalo klást další otázky týkající se věcí, o kterých Scott nechtěl mluvit. „Jistě. A jakých?“ „Třeba jestli vám ta regresní sezení pomáhají.“ „Rozpomněl jsem se na ty kotlety. Právě jste mi sdělil, že pomáhají.“ „Nemyslel jsem v tom, co dalšího si vybavíte, ale zda vám pomáhají dát se do pořádku. Míváte pořád ty hrozné sny?“ Od čtvrté noci v nemocnici ho noční můry děsily ve spánku čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Většinou vypadaly jako krátké útržky z dlouhého filmu o událostech oné noci – tlusťoch na něho střílí, tlusťoch zdvihá zbraň, on sám klouže po Stephaniině krvi, kulky mu pronikají do těla. Ale stále častěji se mu vracely také paranoidní děsivé sny o mužích s maskami na tvářích, kteří ho pronásledují. Vyskakovali ze skříně nebo se schovávali pod


10.1.2014 13:42:18

36

ROBERT CRAIS

postelí a zjevovali se vzadu v jeho autě. Poslední noční můru zažil včera. „Mnohem méně,“ odpověděl. „Zlý sen už jsem neměl asi dva nebo tři týdny.“ Goodman si něco poznamenal do bloku. „Přičítáte to regresím?“ „Čemu jinému?“ Goodman spokojeně přikývl a zase si něco zapsal. „Co váš společenský život?“ „Společenský život je v pořádku, pokud tím myslíte zajít si s kamarády na pivo. Známost nemám.“ „A hledáte ji?“ „Je bezduché tlachání podmínkou duševního zdraví?“ „Ne. Rozhodně ne.“ „Chci mít někoho, na koho se můžu spolehnout, víte? Někoho, kdo chápe, kdo jsem.“ Goodman se povzbudivě usmál. „Až dozraje čas, jistě si nějakou ženu najdete. Máloco pomáhá k uzdravení lépe, než když se zamilujete.“ Máloco by mu pomohlo lépe, než kdyby dokázal zapomenout, nebo chytit ty grázly, co to udělali, ale ani jedno zřejmě nebylo na pořadu dne. Scott znovu pohlédl na hodinky a podráždilo ho, že stále ještě zbývá šest minut. „Mohli bychom pro dnešek skončit? Mám toho celkem dost a ještě musím jít do práce.“ „Ještě jedna věc. Promluvme si o vaší nové práci.“ Scott opět zalétl očima k hodinkám a jeho netrpělivost narůstala. „O čem?“ „Už jste dostal svého psa? Na minulém sezení jste vyprávěl, že vám psy brzy dovezou.“ „Přivezli je minulý týden. Hlavní cvičitel se s nimi chtěl napřed seznámit, než nám je předá. Včera s tím skončil a prohlásil, že se do toho můžeme pustit. Dnes odpoledne mi přidělí psa.“


10.1.2014 13:42:18

PODEZŘELÝ

37

„A pak se vrátíte zpátky do ulic.“ Scott věděl, kam tohle směřuje, a nelíbilo se mu to. Už to spolu probírali. „Ano, až uděláme zkoušky. Policejní psovodi pracují na ulici.“ „A setkávají se s padouchy.“ „O tom to celé je.“ „Málem jste umřel. Nemáte strach, že se to může stát znovu?“ Scott zaváhal, ale dobře věděl, že nemá smysl předstírat, že nemá strach. Už se nechtěl vrátit do hlídkového vozu ani sedět za stolem, a když zjistil, že divize Metro otevírá dvě místa pro psovody, tvrdě o to místo usiloval. Před devíti dny dokončil výcvik psovoda. „Myslím na to, jasně, ale to mají v hlavě všichni policisti. To je jeden z důvodů, proč u té práce chci zůstat.“ „Ne všichni policisté dostanou během jedné noci tři zásahy střelnou zbraní a ztratí partnera.“ Scott neodpověděl. Ode dne, kdy se v nemocnici probral, přemýšlel aspoň tisíckrát o tom, že by téhle práce nechal. Většina jeho přátel policistů si myslela, že je blázen, když neodejde do invalidního důchodu, a na personálním oddělení losangeleské policie mu sdělili, že vzhledem k závažnosti jeho poranění nikdy nedostane povolení vrátit se do služby, ale Scott přesto trval na svém, že zůstane v práci. Tlačil na své fyzioterapeuty. Tlačil na nadřízené důstojníky. Tlačil na šéfa Metra, aby ho nechal pracovat se psem. Když v noci nemohl spát, dával dohromady důvody, proč po tom tolik touží: protože neví, co jiného by dělal, protože v životě nic jiného nemá, nebo možná chce přesvědčit sám sebe, že je tentýž člověk jako před střelbou. Nic neznamenající slova, která měla vyplnit temnou prázdnotu, stejně jako lži a polopravdy, které vykládal Goodmanovi a všem ostatním, protože vymýšlet si bylo lehčí než přiznat pravdu. Nevyslovenou a hluboko pohřbenou pravdou bylo, že


10.1.2014 13:42:18

38

ROBERT CRAIS

měl pocit, jako by na té ulici vedle Stephanie také zemřel a teď byl jen duch, který předstírá, že je člověkem. I to, že chtěl být psovodem, byla jen záminka – aby mohl být policistou bez parťáka. Scott si uvědomil, že se ticho nějak protáhlo, a zjistil, že Goodman čeká. „Kdybych odešel,“ přiznal, „ti hajzlové, co zabili Stephanii, by vyhráli.“ „Proč ke mně stále chodíte?“ „Abych se vypořádal s tím, že žiju.“ „Věřím, že tohle je pravda. Ale ne celá.“ „Tak mi to povězte vy.“ Goodman se koukl na hodiny a konečně zaklapl zápisník. „Zdá se, že jsme to o několik minut přetáhli. Tohle bylo dobré sezení, Scotte. Příští týden ve stejný čas?“ Scott se zvedl a musel zatnout zuby, aby překonal bodavou bolest v boku, která se ozvala vždy, když se náhle pohnul. „Příště ve stejnou dobu.“ Už otevíral dveře, když Goodman znovu promluvil. „Jsem rád, že vám regrese pomáhají. Doufám, že si vybavíte dost, abyste nalezl mír a mohl to uzavřít.“ Scott zaváhal, pak vyšel ven, sestoupil k parkovišti, a teprve tam promluvil. „Já doufám, že si vybavím tolik, abych zapomněl.“ Stephanie k němu přicházela každou noc a vzpomínky na ni ho mučily – Stephanie, jak mu vyklouzla z krvavého sevření, Stephanie prosící, aby ji neopouštěl. Neopouštěj mě! Scotty, nenechávej mě tu! Vrať se! V nočních můrách ho její oči a prosebný hlas naplňovaly úzkostí. Stephanie Andersová umírala a přitom věřila, že ji opustil, aby zachránil sám sebe, a nic co udělá teď ne


10.1.2014 13:42:18

PODEZŘELÝ

39

bo v budoucnosti, nedokáže její poslední myšlenky změnit. Jsem tady, Steph. Já tě neopustil. Chtěl jsem tě zachránit. Scott jí tohle říkal pokaždé, když k němu v noci přišla, ale Stephanie byla mrtvá a neslyšela ho. Věděl, že ji nikdy nepřesvědčí, ale stejně jí to opakoval vždycky, když přišla, aby přesvědčil aspoň sám sebe.


10.1.2014 13:42:19

40

ROBERT CRAIS

3

Úzké parkoviště za domem, kde měl Goodman ordinaci, rozpálil letní žár a vzduch byl suchý jako smirkový papír. Scottovo auto se tak rozžhavilo, že musel použít kapesník, aby otevřel dveře. Scott si modrý Pontiac Trans Am z roku 1981 koupil dva měsíce před tím přepadením. Pravý zadní nárazník byl promáčklý, od koncového světla až po dveře se táhl hluboký šrám, modrý lak byl posetý korozí, rádio nefungovalo a tachometr ukazoval 203 000 ujetých kilometrů. Scott ho zakoupil za dvanáct set dolarů jako zábavu na víkendy; myslel si, že staré auto ve volném čase opraví, ale po té smršti kulek o to ztratil zájem. O devět měsíců později na auto stále ani nesáhl. Když z klimatizace začal foukat studený vzduch, vyjel Scott na dálnici Ventura a zamířil do Glendalu. Četa policejních psovodů K-9 spadala pod divizi Metro, jejíž ředitelství sídlilo v centru, ale pro výcvik psů využívala různá střediska po celém městě. V Glendalu leželo jejich hlavní cvičiště, na kterém Scott a další dva psovodi prodělali osmitýdenní výcvik pod vedením dlouholetého hlavního trenéra čety. Studenti cvičili s vysloužilými hlídkovými psy, kteří už nechodili pracovat do terénu kvůli svému zdraví a přestálým zraněním.


10.1.2014 13:42:19

PODEZŘELÝ

41

Pracovalo se s nimi snadno, věděli, co se od nich očekává. V mnoha ohledech tihle psi sloužili jako učitelé svých nezralých psovodů, ale když výcvik skončil, tréninkoví psi se vrátili tam, kde žili, a noví psovodi dostali své předem vycvičené hlídkové psy, se kterými měli podstoupit čtrnáctidenní zkouškový proces. Pro nové psovody to byl vzrušující moment, protože to znamenalo, že si začnou budovat pouto se svým psem. Scott věděl, že by měl být vzrušený, ale cítil jen poněkud otupělou ochotu pustit se do práce. Až se svým psem udělá zkoušky, bude s ním v autě sám a přesně to si přál. Svobodu osamělosti. Se Stephanií měl společnosti až dost. Právě míjel odbočku na Hollywood, když mu zazvonil telefon. Displej ukázal, že volá losangeleská policie, proto hovor přijal. Myslel si, že to bude hlavní trenér čety K-9 Dominick Leland. „Tady Scott.“ Ozval se mužský hlas, ale Leland to nebyl. „Důstojníku Jamesi, tady Bud Orso, z oddělení vražd a loupežných přepadení. Volám, abych se vám představil. Převzal jsem vedení vašeho případu.“ Scott mlčky pokračoval v jízdě. S vyšetřovateli svého případu nemluvil už víc než tři měsíce. „Důstojníku, jste tam ještě? Nevypadlo nám to?“ „Jsem tady.“ „Převzal jsem vedení vašeho případu.“ „Slyšel jsem vás. Co se stalo s Melonem?“ „Detektiv Melon odešel minulý měsíc do důchodu. Detektiva Stenglera převeleli. Teď na tom dělá nový tým.“ Detektiv Melon byl bývalý šéf a Stengler jeho partner. Scott ani s jedním z nich nemluvil ode dne, kdy se o berli vbelhal do budovy administrativy a seřval Melona před celým oddělením vražd za to, že po několika měsících vyšetřování nedokázal přijít se jménem jediného


10.1.2014 13:42:19

42

ROBERT CRAIS

podezřelého ani s novými stopami. Melon se tehdy pokusil odejít, ale Scott se na něho vrhnul, zakopl o svou berli a strhl Melona s sebou na podlahu. Scott připouštěl, že to byla nechutná scéna a mohla ohrozit jeho šanci na návrat k policii. Po tom incidentu uzavřel kapitán Jeff Schmidt, Scottův nadřízený v divizi Metro, dohodu s velitelkou oddělení vražd a loupežných přepadení poručíkem Carol Toppingovou, a ta to celé uložila k ledu. Projev soucitu vůči policistovi postřelenému při výkonu služby. Melon nepodal stížnost, ale odstřihl Scotta od vyšetřování a přestal mu brát telefon. „Fajn,“ poznamenal Scott. „Jsem rád, že jste mi dal vědět.“ Nevěděl, co dalšího by měl říct, ale překvapilo ho, že Orsův hlas zní tak přátelsky. „Pověděl vám Melon, co se stalo?“ „Ano. Řekl, že jste nevděčný neřád.“ „To jsem.“ Ksakru. Scotta nezajímalo, co o něm soudí Melon, a nezajímalo ho ani, co si o něm myslí tenhle nový chlápek, ale překvapilo ho, že se Orso rozesmál. „Heleďte, já vím, že jste s ním měl problém, ale já jsem tady nový. Rád bych se s vámi sešel a probral pár věcí ohledně toho případu.“ Scott zahlédl jiskřičku naděje. „Našel Melon nějaké nové stopy?“ „Ne, to nemůžu říct. Já bych si jen chtěl rychle projít, co se tu noc stalo. Mohl byste se tu někdy během dne zastavit?“ Jiskřička naděje pohasla na doutnající uhlík. Orso zněl jako fajn chlap, ale Scott si události oné noci znovu prošel teprve před malou chvílí a neměl chuť o nich zase mluvit. „Teď jedu do služby a potom mám něco v plánu.“ Orso se odmlčel. A Scott pochopil, že ví, že se vykrucuje.


10.1.2014 13:42:19

PODEZŘELÝ

43

„A co zítra, nebo kdykoliv jindy, až by se vám to hodilo?“ navrhl Orso. „Mohl bych vám zavolat?“ Orso mu nadiktoval číslo na svou přímou linku a zavěsil. Scott si odložil mobil na sedadlo mezi nohy. Otupělost, kterou cítil ještě před chvilkou, vystřídalo podráždění. Rád by věděl, na co se ho Orso mínil zeptat, a přemýšlel, jestli by se mu měl zmínit o těch kotletách, i když si není jistý, zda byly skutečné. Otočil se do protisměru a zamířil do města. Když míjel Griffithův park, namačkal Orsovo číslo. „Detektive Orso, tady je znovu James Scott. Jestli jste u sebe, mohl bych se stavit.“ „Jsem tady. Pamatujete si, kde sedíme?“ Tomu se Scott musel zasmát, jen nevěděl, jestli to Orso myslel jako vtip. „Pamatuju.“ „Pokuste se nikoho nezmlátit, až tady budete.“ Scott se nezasmál a Orso taky ne. Hned potom Scott zavolal Dominicku Lelandovi a sdělil mu, že se na nové psy nepřijde podívat. Leland zavrčel jako německý ovčák. „Zatraceně, proč ne?“ „Jsem na cestě do Lodi.“ „Na Loď se vykašlete. V tom zatraceným baráku není nic a nikdo důležitější než tihle psi. Nevzal jsem vás do své čety proto, abyste mrhal časem na tyhle lidi.“ Oddělení vražd a loupežných přepadení sídlilo v pátém patře budovy policejní administrativy. Byla to desetipatrová budova stojící proti radnici. Průčelí, kterým budova stála natočená k radnici, bylo celé prosklené a špičatě se zužovalo vpřed do tvaru trojúhelníku. Vypadalo to jako příď korábu, proto ji řadoví policisté překřtili prostě na Loď. „Potřebují mě na vraždách. Je to kvůli případu.“


10.1.2014 13:42:19

44

ROBERT CRAIS

Lelandovo vrčení zjihlo. „Vašemu případu? „Ano, pane. Už jsem na cestě.“ Lelandův hlas zase zhrubnul. „Tak dobře. Ale jakmile to půjde, koukejte mazat sem.“ V Goodmanově ordinaci Scott nikdy nenosil uniformu. Nechával si ji ve sportovní tašce a ruční zbraň schovával do zamykatelné přihrádky v kufru. Sjel z dálnice na První ulici a v garážích Lodi se převlékl. Čekal, že za tu scénku s Melonem ho nejeden detektiv zpraží nepříjemným pohledem. Scottovi byli ukradení, ale chtěl jim připomenout, že je policejní důstojník. Recepční v hale předložil odznak a identifikační průkaz losangeleského policisty a oznámil, že jde za Orsem. Zavolala Orsovi a dala Scottovi kartičku, kterou si připnul na košili. „Čeká vás. Víte, kde mají kancelář?“ „Vím.“ Scott se snažil nekulhat, když procházel halou, ale vzhledem k množství oceli v jeho noze to nebylo úplně snadné. V nemocnici U milosrdného Samaritána, kam ho té noci odvezli, mu operovali stehno, rameno a spodní část hrudníku. V tomtéž týdnu následovaly tři další operace a o šest neděl později ještě dvě. Zranění na noze ho připravilo o víc než kilo svalové tkáně, na vymodelování stehenní kosti potřeboval ocelovou tyč a šest šroubů a zůstaly mu poškozené nervy. Rekonstrukce ramene si vyžádala tři destičky, osm šroubů a také po ní zbyly poničené nervy. Fyzioterapie po mnohočetných operacích byla bolestivá, ale dělal pokroky. Stačilo jen překonat bolest a spolykat pár prášků. Budu Orsovi bylo něco málo přes čtyřicet, měl baculatou tvář skautského vůdce zakončenou korunou černých krátkých vlasů. Scotta překvapilo, že na něho čeká před výtahem.


10.1.2014 13:42:19

PODEZŘELÝ

45

„Bud Orso. Rád vás poznávám, i když je mi líto, za jakých okolností.“ Orso měl překvapivě silný stisk, ale rychle Scotta pustil a vedl ho ke kancelářím oddělení vražd. „Žiju tímhle případem od chvíle, kdy mi ho přidělili. Příšerný, co se té noci stalo. Kdy jste se vrátil do služby?“ „Před jedenácti týdny.“ Zdvořilostní konverzace. Scott byl nervózní a bál se, co ho v kancelářích oddělení vražd čeká. „Překvapuje mě, že vás nechali.“ „Nechali co?“ „Vrátit se. Byl jste jak dělanej na invalidní důchod.“ Scott na to neodpověděl nic. Byl už z mluvení unavený a začínalo ho mrzet, že sem vůbec chodil. Orso si za chůze všiml výložky čety K-9 na Scottově rameni. „K-9. Služební pes, to může být zajímavý.“ „Lepší než zajímavý. Pes udělá, co mu nakážete, moc toho nenamluví a je to zkrátka jen pes.“ Orso pochopil narážku a mlčky dovedl Scotta až na oddělení vražd. Scott byl napjatý, když vstupoval do dveří, ale v místnosti sedělo porůznu jen pět detektivů, a žádný z nich se neohlížel ani nedával najevo, že ho poznává. Kráčel za Orsem do malé konferenční místnosti s obdélníkovým stolem a pěti židlemi. Na kraji stolu ležela velká černá krabice na dokumenty. Na stole Scott zahlédl rozložené přepisy svých výpovědí a výpovědi přátel a rodinných příslušníků dvojice, která seděla v bentleyi: developera Erica Pahlasiana, který řídil a byl zasažen šestkrát, a jeho bratrance z Francie Georgese Beloita, právníka a poradce v oboru nemovitostí, kterého střelili jedenáctkrát. Orso došel do čela stolu a vybídl Scotta, ať se posadí, kam chce. Scott zatnul zuby a při usedání se natočil stranou, aby Orso neviděl, jak se tváří. Pokaždé, když si sedal, musel překousnout bolestivé záškuby v boku.


10.1.2014 13:42:19

46

ROBERT CRAIS

„Dáte si kávu nebo vodu?“ „Nic nepotřebuju, díky.“ Na podlaze opřený o zeď stál velký nákres místa činu. Někdo do něj přimaloval náklaďák, bentley, šedé torino a hlídkový vůz. Zakreslil také Stephanii a Scotta. Na podlaze vedle nákresu ležela hnědá obálka. Scott si pomyslel, že v ní budou fotografie z místa činu, a odvrátil pohled stranou. Když vzhlédl, zjistil, že ho Orso pozoruje a najednou vůbec nevypadá jako skautský vedoucí. V jeho očích bylo soustředěné zaujetí, které z nich dělalo pichlavé tvrdé tečky. „Chápu, že mluvit o tom může být obtížné.“ „Tím si nelamte hlavu. Co byste chtěl vědět?“ Orso ho chvilku studoval, než mu položil otázku. „Proč vás ten tlusťoch nedorazil?“ Scott se na totéž ptal sám sebe tisíckrát, ale odpověď mohl jen hádat. „Podle mě za to mohla záchranka. Blížily se sirény.“ „Viděl jste ho odcházet?“ Jestli Orso četl výslechy, už odpověď znal. „Ne. Viděl jsem ho zvedat pušku. Kalašnikov šel nahoru, já upadl na záda a asi jsem omdlel. Nevím.“ Později v nemocnici mu sdělili, že ztratil vědomí v důsledku velké ztráty krve. „Slyšel jste je odjíždět?“ „Ne.“ „Zabouchnout dveře?“ „Ne.“ „Byl jste při vědomí, když přijeli záchranáři?“ „Co vám řekli?“ „Já se ptám vás.“ „Puška se zvedla, já jsem zaklonil hlavu a pak jsem byl v nemocnici.“ Rameno ho bolelo jako čert. Tak intenzivně, až měl pocit, že se mu svaly mění v kámen. Bolest se rozlézala do celých zad, jako by se zjizvená tkáň chtěla roztrhnout.


10.1.2014 13:42:19

PODEZŘELÝ

47

Orso pomalu přikývl a pak pokrčil jedním ramenem. „Sirénami by to asi mohlo být, ale jisté to není. Možná si myslel, že jste mrtvý, když jste upadl naznak. Nebo mu došly náboje. Mohla se mu zaseknout zbraň. Jednoho dne se ho zeptáme.“ Orso zvedl jeho stručnou výpověď a opřel se v židli. „Jde o to, že předtím, než jste omdlel, jste slyšel dobře. Tady ve vaší výpovědi jste se zmínil, že jste se s důstojnicí Andersovou bavili o tom, jaké je ticho. Podle vašich slov jste vypnuli motor, abyste si mohli to ticho poslechnout.“ Scott cítil, jak rudne a uvnitř v prsou ho bodl osten viny. „Ano, pane. Mohl jsem za to já. Řekl jsem jí, ať vypne motor.“ „Slyšel jste něco?“ „Bylo ticho.“ „Pochopil jsem, že bylo ticho, ale jak ticho? Nějaké zvuky v pozadí?“ „Nevím. Možná dálnice.“ „Nehádejte. Hlasy ze sousedního bloku? Štěkání? Nějaký zvuk, který by vynikl?“ Scott přemýšlel, o co Orsovi jde. Melon ani Stengler se ho na zvuky na pozadí neptali. „Nic si nevybavuju.“ „Zabouchnutí dveří? Startování motoru?“ „Bylo ticho. Kam tímhle míříte?“ Orso se otočil k nákresu místa činu. Naklonil se k němu a dotkl se boční ulice, ze které vyjel náklaďák. Na průčelí domu vzdáleném tři vchody od křižovatky bylo namalované veliké modré X. „Té noci, kdy vás střelili, tady vykradli sklad. Majitel tvrdí, že se to stalo mezi osmou večer, protože v tolik zamykal, a sedmou ráno. Nemáme důvod si myslet, že k tomu vloupání došlo, když jste na místě byli vy a Andersová, ale nikdy nevíte. Napadlo mě se zeptat.“


10.1.2014 13:42:19

48

ROBERT CRAIS

Scott si nevzpomínal, že by se Melon nebo Stengler někdy zmínili o nějakém vloupání, které by ve vyšetřování bylo jistě důležitým prvkem. „Melon se mě na to nikdy neptal.“ „Melon to nevěděl. Ten sklad patří Nelsonu Shinovi. Říká vám to jméno něco?“ „Ne, pane.“ „Má distribuční síť sladkostí, bylinek a dalších serepetiček, které dováží z Asie – některé z nich se do USA legálně dovážet nesmějí. Vykradli ho už tolikrát, že se to ani neobtěžuje hlásit. Místo toho se vydal shánět zbraň a někdo ho prásknul Úřadu pro alkohol, tabák a zbraně. Bylo mu fuk, že ho chlapi z Úřadu sebrali a tvrdil, že potřebuje M-4, protože ho tak často vykrádají. Dal jim seznam, aby jim ukázal, kolikrát už jeho sklad vybílili. Šestkrát jen za minulý rok, pokud by vás to zajímalo. A jedno z těch dat se shodovalo se dnem přepadení.“ Scott zíral na modré X, které označovalo sklad. Když Stephanie vypnula motor, poslouchali to ticho jen deset patnáct vteřin a pak si začali povídat. Potom se objevil bentley, ale pamatoval si, že jel tak tiše, až si pomyslel, že se pohybuje, jako by plul. „Slyšel jsem zaburácení motoru náklaďáku. Než se vyřítil z boční ulice, uslyšel jsem, jak ten velký dieselový motor zařval.“ „To je všechno?“ Scott přemýšlel, kolik by toho měl říct a jak to vysvětlit. „Vzpomněl jsem si na to nedávno. Teprve před několika týdny se mi vybavilo, že jsem ho slyšel.“ Orso se zamračil, a tak Scott pokračoval. „Té noci se seběhlo v krátké době strašně moc věcí. Zapamatoval jsem si jenom to nejdůležitější, ale spoustu drobných detailů jsem zapomněl. Začínají se mi vracet. Doktor tvrdí, že takhle to probíhá.“ „Fajn.“


10.1.2014 13:42:20

PODEZŘELÝ

49

Scott zaváhal a pak se rozhodl mu povědět o kotletách. „Zahlédl jsem řidiče únikového auta. Nenajdete to ve výsleších, protože jsem si na to vzpomněl až dnes.“ Orso se předklonil. „Vy jste ho viděl?“ „Profil jeho obličeje. Na vteřinu si zvedl masku. Měl bílé kotlety.“ Orso si přitáhl židli blíž. „Dokázal byste ho poznat v šestipaku?“ Šestipak se nazývala skupinka fotografií šesti různých podezřelých, kteří si byli na pohled podobní. „Viděl jsem jenom kotlety.“ „Mohl bych přivést kresliče portrétů?“ „Neviděl jsem ho dost dobře.“ Teď už Orso vypadal podrážděně. „Rasa?“ „Vzpomínám si jenom na ty kotlety. Možná si vybavím víc, ale zatím zkrátka nic jiného nevím. Podle doktora to funguje tak, že jedna vzpomínka může vyvolat druhou. Vzpomněl jsem si na burácení toho motoru a pak na ty kotlety, takže by se mi mohlo vybavit ještě víc věcí.“ Zdálo se, že o tom Orso přemýšlí, a nakonec se opřel na židli. Jako by se najednou úplně celý uvolnil. „Prošel jste si peklem, člověče. Je mi líto, že se to stalo.“ Scott nevěděl, co na to říct. Nakonec pokrčil rameny. „Budu rád, když zůstaneme v kontaktu,“ pokračoval Orso. „Jakmile si něco vybavíte, zavolejte. Je mi jedno, jestli se vám to bude zdát důležité nebo ne. A nemějte strach, že by to znělo jako pitomost, jasný? Chci úplně všechno, co se vám podaří vydolovat.“ Scott přikývl. Zalétl pohledem k papírům, které ležely rozprostřené na stole, a ke složkám v krabici. Byla to velká krabice a vzhledem k tomu málu, co mu Melon svěřil, v ní toho bylo víc, než Scott čekal.


10.1.2014 13:42:20

50

ROBERT CRAIS

Chvilku na krabici hleděl a pak se podíval zpátky na Orsa. „Mohl bych si projít ty dokumenty?“ Orso pohlédl stejným směrem. „Vy si chcete pročíst tyhle složky?“ „Jedna vzpomínka vyvolá druhou. Třeba narazím na něco, co mi pomůže rozpomenout se na další věci.“ Orso o tom chvilku uvažoval a pak přikývl. „Zrovna teď to nejde, ale jindy určitě ano. Jestli o to vážně stojíte. Budete to sice muset číst tady, ale klidně vás nechám si to prolistovat. Někdy během příštích dnů mi zavolejte a dohodneme se, kdy můžete přijít.“ Orso vstal a všiml si, jak se Scott zatvářil, když se také zvedal. „Je vám dobře?“ „To povoluje zjizvená tkáň. Doktoři povídali, že potrvá tak rok, než ztuhlost povolí.“ Stejná hloupost, kterou vykládal všem. Orso mlčel, dokud nedošli do haly a nezamířili k výtahům. Pak jeho pohled zase ztvrdl. „Ještě jedna věc. Já nejsem Melon. On vás litoval, ale myslel si o vás, že jste osina v zadku a že vás měli vyhodit, protože jste psychicky labilní. A vy si možná myslíte zase o něm, že to byl líný detektiv. Jenže jste se pletli oba. Ať už o nich soudíte cokoliv, ti chlapi se na tom mohli ztrhat, ale někdy se můžete přetrhnout a stejně neuspějete. Je to k vzteku, ale stává se to.“ Scott otevřel ústa, chystal se něco poznamenat, ale Orso zdvihl ruku, aby ho umlčel. „Nikdo tady to nevzdává. Já se na to nevykašlu. Budu tímhle případem žít, buď tak, nebo onak. Rozumíme si?“ Scott přikývl. „Moje dveře jsou vám otevřený. Zavolejte, když budete chtít, ale jestli budete volat šestnáctkrát za den, nebudu vám šestnáctkrát odpovídat. I v tom si rozumíme?“


10.1.2014 13:42:20

PODEZŘELÝ

51

„Nebudu vám volat šestnáctkrát.“ „Pokud ale budu volat šestnáctkrát já vám, koukejte mi to vzít pokaždý nebo mi zavolat zpátky, protože to bude znamenat, že mám otázky, na který potřebuju odpovědi.“ „Klidně se k vám nastěhuju a budu u vás bydlet, jestli to bude znamenat, že ty parchanty chytnem.“ Orso se usmál a už zase vypadal jako skautský vedoucí. „Bydlet se mnou nemusíte, my je dostaneme.“ Rozloučili se u výtahu. Scott počkal, až se Orso vrátí do své kanceláře, a pak dokulhal na toalety. Když se nikdo nedíval, bylo jeho kulhání viditelné. Bolest byla tak zlá, že se mu chtělo zvracet. Opláchl si obličej studenou vodou a promnul si spánky a oči. Osušil se, pak vysypal z malého plastového sáčku dva vicodiny, spolkl je a ještě jednou si omyl tvář. Otřel se do ručníku, zíral na sebe do zrcadla a čekal, až prášky zaberou. Vážil bezmála o sedm kilo méně než té noci, kdy ho postřelili, a kvůli té noze byl o tři centimetry menší. Přibyly mu vrásky a vypadal starší. Uvažoval, co by si Stephanie asi pomyslela, kdyby ho teď mohla vidět. Myslel právě na Stephanii, když do dveří vpadl mladík v civilu. Mladý policista, který tak spěchal, že zprudka rozrazil dveře. Scott uskočil stranou, dál od toho zvuku a rychle se k tomu muži otočil čelem. Srdce mu tlouklo, jako by si chtělo prorazit cestu ven z hrudníku, ve tváři mu cukalo, jak mu vyskočil krevní tlak, a dech mu uvázl v plicích. Neschopen pohybu zíral na toho mladíka a v uších mu duněl puls. „Hej, kamaráde, mrzí mě, že jsem vás polekal. Musím honem čurat.“ Chvátal k mušli. Scott stál za jeho zády a pak zavřel oči. Pevně stiskl víčka, ale to, co viděl, odehnat nedokázal. Maskovaného muže s velkým břichem, který k němu přichází s kalašni-


10.1.2014 13:42:20

52

ROBERT CRAIS

kovem v ruce. Vídal toho chlapa ve svých snech, i když byl vzhůru. Nejprve viděl, jak zastřelil Stephanii, a pak obrátil zbraň proti němu. „Pane, je vám dobře?“ Soctt otevřel oči a zjistil, že ho mladý policista pozoruje. Protáhl se kolem něho ven z toalet. Nekulhal, když kráčel přes halu, ani když dojel na cvičiště, aby si vyzvedl svého prvního psa.


10.1.2014 13:42:20

PODEZŘELÝ

53

4

Cvičiště čety psovodů K-9 bylo víceúčelové tréninkové zařízení ležící na východním břehu řeky Los Angeles, jen patnáct minut jízdy na severovýchod od Lodi v oblasti, kde neosobní průmyslové budovy pomalu ustupovaly menším obchůdkům, restauracím a parkům. Scott zahnul do vrat a zastavil na malém parkovišti vedle béžového cihlového domku stojícího na okraji travnaté louky tak velké, že by se na ní dal hrát softball, pořádat oslava dne objevení Ameriky nebo cvičit policejní psy. Překážková dráha pro psy se nacházela hned vedle domku. Louka byla obehnaná vysokým drátěným plotem a před pohledy veřejnosti ji chránily mohutné zelené ploty. Scott zaparkoval, a jak vystupoval z auta, zahlédl několik policistů se psy. Seržant Mace Styrik běžel po louce s fenou německého ovčáka, která měla zvláštní znaky na zadku. Scott fenu neznal a napadlo ho, že to možná je Styrikův vlastní pes. Na bližší straně louky viděl Cama Francise se psem Tonym; právě se blížili k muži, který měl na pravé paži navlečený vycpaný rukáv. Byl to psovod Al Timmons a v tuto chvíli hrál roli podezřelého. Tony byl pětadvacetikilový ovčák plemene belgický malinois, které vypadá menší a štíhlejší než němečtí


10.1.2014 13:42:20

54

ROBERT CRAIS

ovčáci. Timmons se náhle otočil a dal se do běhu. Francis počkal, dokud se nevzdálil tak na čtyřicet metrů, a pak pustil psa, který se vyřítil za prchajícím, jako když gepard pronásleduje gazelu. Timmons se otočil, aby se připravil na psův útok, a zamával rukou v rukávu. Tony byl od něho ještě šest nebo sedm metrů, když se odrazil ke skoku a zahryzl se do jeho vycpaného rukávu. Člověk, který by nevěděl, co může čekat, by pod takovým nárazem upadl, ale Timmons tohle dělal snad už tisíckrát, takže měl jasno, na co se připravit. Při nárazu se otočil, pak znovu, až Tonyho roztočil a mával jím ve vzduchu stále dokola. Tony se nepustil a Scott věděl, že ho ten kolotoč baví. Malinoisové se dokázali zakousnout tak pevně a vyvinout takový tlak čelistí, že jim z legrace přezdívali maligátoři. Timmons stále ještě točil psem, když si Scott všiml Lelanda. Stál vedle domku a pozoroval, jak policisté cvičí své psy. Tyčil se tam s rukama založenýma na hrudi a u pásku měl připnutou svinutou vodicí šňůru. Scott toho chlápka ještě nikdy neviděl bez vodítka u pasu. Dominick Leland byl vysoký hubený Afroameričan, který sloužil jako psovod služebních psů už dvaatřicet let – nejprve u armády Spojených států, pak u losangeleských šerifů a nakonec u policie. V jednotkách K-9 byl živoucí legendou. Jeho hlava, na temeni holá, byla lemovaná korunou krátkých šedých vlasů a na levé ruce mu chyběly dva prsty. Ukousl mu je obludný rotvajler-mastif toho dne, kdy si Leland vysloužil první ze svých sedmi medailí za udatnost, jež během své kariéry získal. Leland a jeho první pes, fena německého ovčáka Maisie Dobkin, byli nasazeni při pátrání po Howardu Oskari Walcottovi, známém drogovém dealerovi a členovi gangu Crip, který byl podezřelý z vraždy. Walcott toho dne vypálil devět ran do hloučku středoškoláků, kteří čekali na autobusové zastávce, tři z nich zranil a čtrnáctiletou dívku Tashiru


10.1.2014 13:42:20

PODEZŘELÝ

55

Johnsonovou zabil. Policie a letecká podpora uzavřely okolí, obklíčily Walcotta v nedaleké čtvrti a povolaly Lelanda s Maisie, aby lokalizovali podezřelého. Věřilo se, že je ozbrojený a nebezpečný a ukrývá se v jednom ze skupinky čtyř vytipovaných domů. Leland s Maisie poměrně rychle prověřili první dům a zamířili na zadní dvůr přilehlého domu, který měl tehdy zabraný další člen gangu Crip Eustis Simpson. Policisté nevěděli, že Simpson chová dva enormně velké křížence rotvajlera a mastifa, zjizvené a zlé veterány psích zápasů, ve kterých Simpson ilegálně podnikal. Když Leland s Maisie vnikli na Simpsonův dvůr, oba psi zaútočili zpoza domu a napadli Maisie. První pes, který vážil skoro pětašedesát kilo, vrazil do Maisie tak tvrdě, že upadla naznak na zem. Zabořil jí zuby do krku, přitiskl ji k zemi a mezitím druhý pes, skoro stejně těžký, popadl její pravou zadní nohu a třásl fenkou jako teriér krysou. Maisie naříkala. Dominick Leland mohl tehdy udělat nějakou hloupost, jako například běžet pro zahradní hadici nebo ztrácet čas s pepřovým sprejem, ale Maisie by byla mrtvá v několika vteřinách, a proto se vrhl do boje. Kolenem přimáčkl k zemi psa, který ji držel za nohu, přitiskl mu berettu k páteři a stiskl spoušť. Druhou rukou popadl druhého psa za tlamu, aby jej donutil pustit Maisiino hrdlo. Ten přerostlý obludný šmejd ale kousl Lelanda do ruky, a tak ho dvakrát střelil, ale ještě předtím mu obří psisko stihlo ukousnout malíček a prsteníček. Leland později tvrdil, že to kousnutí vůbec necítil, a že mu chybí prsty, zjistil, až když předával Maisie do rukou záchranářů a žádal je, aby ji odvezli k nejbližšímu veterináři. Oba, Leland i Maisie se uzdravili a pracovali spolu ještě dalších šest let, než Maisie Dobkin odešla do výslužby. Ještě dnes visel Lelandovi na zdi oficiální snímek losangeleské policie, na kterém byl vyfocený s Maisie. Nechával si fotografie všech psů, kteří s ním kdy sloužili.


10.1.2014 13:42:20

56

ROBERT CRAIS

Teď se zamračil, když uviděl Scotta, ale on si to nebral osobně. Leland se mračil na všechny a na všechno kromě psů. Leland spustil paže podél těla a vešel do domku. „Tak pojďme, kouknem se, co tu pro vás máme.“ Domek byl rozdělený na dvě malé kanceláře, hlavní zasedací místnost a kotce. Četa K-9 budovu používala jen pro výcvik a zkoušky, a nevybavila ho jako plně využívané zařízení. Leland vedl Scotta kolem dvou kanceláří ke kotcům a za chůze mluvil. Osm výběhů obehnaných drátěným plotem s drátěnou brankou lemovalo zleva uličku, která končila dveřmi na konci domku. Výběhy byly metr dvacet široké a dva a půl metru dlouhé, s přepážkami sahajícími od podlahy ke stropu. Podlahu pokrýval beton se zabudovanými odtokovými žlábky, takže místnost bylo možné vystříkat hadicí a spláchnout vodou. Když tady byli psi na výcvik, začínalo pro Scotta a jeho dva kolegy, Amy Barberovou a Seymora Perkinse, každé ráno tím, že uklidili psí výkaly a umyli podlahu dezinfekčním prostředkem. Po něm kotce voněly jako nemocnice. „Perkins si bere psa Jimmyho Riggse, Spidera,“ oznámil Leland. „Podle mě k sobě budou skvěle pasovat. Tenhle Spider, to vám povím, má svoji hlavu, ale on a Seymore společnou řeč najdou, to vám garantuju.“ Seymora Perkinse měl Leland ze tří nových psovodů nejraději. Perkins vyrostl s honicími psy, důvěřoval psům a oni věřili jemu. Amy Barberová zase vykazovala intuitivní cit pro spojení se psem a autoritu, která dalece převyšovala její drobnou postavu a tišší hlas. Leland se zastavil mezi druhým a třetím výběhem, kde seděli dva noví psi. Oba se zvedli, když přišel, a ten bližší dvakrát štěkl. Byli to hubení belgičtí malinois. Leland zářil, jako by to byly jeho děti. „No nejsou tihle kluci nádherní? Koukněte se na ně. Krásní mladí pánové.“


10.1.2014 13:42:21

PODEZŘELÝ

57

Pes znovu zaštěkal a oba dva nadšeně vrtěli ocasy. Scott věděl, že oba už prodělali úplný výcvik u chovatele, přesně jak bylo stanoveno v pravidlech předepsaných četou K-9. To znamenalo Lelandem, který cestoval za chovateli po celém světě a hledal ty nejlepší psy. Poslední tři dny trávil tím, že psy osobně zkoušel, kontroloval jejich fyzickou kondici, odhadoval schopnosti a zjišťoval osobní vlastnosti a zvláštnosti každého z nich. Ne každý pes, který přišel do čety K-9, splňoval Lelandovy požadavky. Těm, co neprošli, nedal prověření a vrátil je jejich chovatelům. Leland se podíval na psa ve druhém výběhu. „Tohle je Gutman. Proč ho pro všechno na světě ti blázni pojmenovali tahle, fakt nechápu, ale tak se vážně jmenuje.“ Psi se obvykle nakupují jako dvouletí, takže když přijdou k četě, mají už jméno. Darovaní psi bývají o rok starší. „A tohle je Quarlo.“ Gutman znovu zaštěkal, zvedl se na zadní nohy a pokusil se skrze pletivo olíznout Lelandovi ruku. „Tady Gutman je trochu přecitlivělý, takže ho dám Amy. A Quarlo je mazaný jako liška. Má na krku dobrou hlavu a snadno se s ním pracuje, tak si myslím, že tady pan Quarlo bude pasovat k vám.“ Scott si „mazaný jako liška“ a „snadno se s ním pracuje“ přeložil tak, že ostatní psy by nezvládl. Perkins a Barberová jsou lepší psovodi, proto dostanou obtížnější psy. Scott je ňouma. Zaslechl, jak se otevírají dveře na druhém konci kotců. Vstoupil Mace s německým ovčákem. Zavedl psa do výběhu, došel s ním až před velkou psí klec a zavřel dvířka. Scott si prohlížel Quarla. Byl to krásný pes, plavý, s černou maskou a vztyčenýma černýma ušima. Jeho oči hleděly vstřícně a inteligentně. Bylo zřejmé, že je vyrovnaný. Zatímco Gutman se nervozitou málem rozsypal,


10.1.2014 13:42:21

58

ROBERT CRAIS

Quarlo stál naprosto klidně. Leland měl asi pravdu. Tohle bude pro něj ten nejlepší pes. Scott se podíval na Lelanda, ale ten mu nevěnoval pozornost. Usmíval se na psa. „Budu se snažit,“ pravil Scott. „Zapracuju na sobě, jak nejvíc to půjde.“ Leland zvedl pohled a chvilku Scotta zamračeně studoval. Scott si nedokázal vybavit žádný moment, kdy se Leland nemračil, kromě chvil, kdy hleděl na psy, ale teď vypadal spíš zamyšleně. Chopil se svou tříprstou rukou vodítka připnutého u pasu. „Tohle není ocel a nylon. Tohle je nerv. Jednu karabinku připnete k sobě a druhou k tomuhle zvířeti. Neslouží to k tomu, abyste ho na tom tahal po ulicích. Tímhle nervem ho cítíte a on cítí vás, a všechno, co se tudy přenáší, se přenáší oběma směry – úzkost, strach, disciplína, souhlas – přímo tímhle nervem, aniž byste se vy a váš pes na sebe museli byť jen kouknout, aniž byste musel pronést jediné slovo. On to cítí a vy to cítíte taky.“ Leland pustil vodítko a znovu se zahleděl na Quarla. „Budete se snažit, to je v pořádku, já vím, že jste dříč, ale jsou věci, které se vydřít nedají. Sledoval jsem vás osm týdnů a vždycky jste dělal všechno, co jsem po vás chtěl, ale nikdy jsem neviděl, že by skrze vaše vodítko něco proudilo. Chápete, o čem mluvím?“ „Budu se snažit víc.“ Scott se snažil vymyslet, co jiného by ještě mohl říct, když se za nimi otevřely dveře a Cam Francis poprosil Lelanda, zda by se nepodíval Tonymu na nohu. Tvářil se přitom znepokojeně. Leland utrousil směrem ke Scottovi, že se hned vrátí, a zachmuřeně odběhl. Scott několik vteřin pozoroval Quarla, ale pak přešel na druhý konec kotců, kde Mace právě uklízel. „Ahoj,“ pozdravil Scott. „Dávej pozor, ať tě nepostříkám,“ varoval ho Mace. Ovčák ležel s hlavou mezi tlapami na matraci v zad-


10.1.2014 13:42:21

PODEZŘELÝ

59

ní části výběhu. Byla to fena klasického černohnědého německého ovčáka s černým čenichem, který přecházel do světlehnědých lící a masky, protnuté černým pruhem na vrcholku hlavy, a obrovskýma černýma ušima. Obočí se jí krčila k sobě, když se přejížděla pohledem ze Scotta na Mace a zase zpátky. Žádná jiná část jejího těla se nepohnula. Hračka z tvrdé gumy ležela nedotčená na novinách, stejně jako kožené kousátko a miska čerstvé vody. Na boku klece bylo napsané jméno. Scott naklonil hlavu, aby si ho přečetl. Maggie. Scott odhadl, že musí vážit pětatřicet nebo čtyřicet kilo. O dost větší než maligátor. Byla mohutná v plecích a bocích, jak už němečtí ovčáci bývají, ale jeho pozornost přitáhly šedé pruhy na jejím zadku, nezarostlé srstí. Protáhl se kolem klece, aby na ně lépe viděl, a všiml si, jak ho fenčiny oči stále sledují. „Tohle je Maggie?“ „Jo.“ „Je naše?“ „Ne. Darovaný pes. Rodina z Oceanside si myslela, že by se nám mohla hodit, ale Leland ji posílá zpátky.“ Scott si prohlížel světlé pruhy a došel k závěru, že jsou to jizvy. „Co se jí stalo?“ Mace odložil hadici a stoupl si ke kleci vedle Scotta. „Zranění z Afghánistánu. Tohle jsou jizvy po operaci.“ „Nekecej. Vojenský pracovní pes?“ „Tahle holka je mariňačka z americký armády. Zahojilo se to, ale podle Lelanda s ní je něco v nepořádku.“ „Jakou práci dělala?“ „Je to dvouúčelový pes. Hlídka a vyhledávání výbušnin.“ Scott o vojenských pracovních psech nevěděl téměř nic, jen to, že výcvik, který absolvují, je speciální a vynikající. „Dostala ji bomba?“


10.1.2014 13:42:21

60

ROBERT CRAIS

„Ne. Jejího psovoda odpálil jeden z těch sebevražedných idiotů. Fena se od něj nechtěla hnout a nějakej kretén odstřelovač se ji pokusil sejmout.“ „To snad není možný.“ „Fakt. Leland povídal, že ji trefil dvakrát. Zalehla svýho pána vlastním tělem a nechtěla odejít. Podle mě se ho snažila ochránit. Dokonce k němu nechtěla pustit ani ostatní mariňáky.“ Scott zíral na německého ovčáka, ale Mace i kotce se mu rozplynuly a on zase uslyšel střelbu oné noci – automatickou pušku chrlící svoje krupobití, sbor pistolí šlehající jako biče. Pak se fenčiny oči setkaly s jeho pohledem a on byl zase zpátky v kotci. Musel se zevnitř kousnout do tváře a odkašlat si, než promluvil. „Neopustila ho.“ „Tak mi to vyprávěli.“ Scott si všiml, jak je fena pozoruje. Nozdry jí neustále pracovaly, nasávaly jejich pachy. Přestože se ze své polohy vleže na břiše nepohnula, Scott věděl, že je nepřetržitě sleduje. „Jestli se uzdravila, tak s čím má Leland problém?“ „Vadí jí hlasité zvuky. To za prvé. Vidíš, jak tam leží? Jako by měla strach? Leland si myslí, že má stresovou poruchu. Psi trpí posttraumatickou stresovou poruchou stejně jako lidi.“ Scott cítil, jak se červená, a otevřel dveře, aby zakryl své podráždění. Zajímalo by ho, jestli Mace a ostatní o něm za jeho zády taky mluví takhle. „Ahoj, Maggie, jak se máš?“ promluvil. Maggie zůstala ležet na břiše, uši sklopené k hlavě, čímž dávala najevo podřízenost, ale hleděla mu přímo do očí, což naznačovalo možnou agresivitu. Scott se k ní pomalu přiblížil. Dívala se, jak přichází, ale její uši zůstaly dole a nevydala žádné varovné vrčení. Natáhl k ní hřbet ruky.


10.1.2014 13:42:21

PODEZŘELÝ

61

„Jsi hodná holka, Maggie? Já jsem Scott. Jsem policejní důstojník, tak mi nedělej potíže, ano?“ Scott podřepl něco přes metr od ní a sledoval, jak se jí pohybuje nos. „Můžu si tě pohladit, Maggie? Co kdybych tě pohladil?“ Natáhl ruku blíž a měl ji tak patnáct centimetrů od její hlavy, když ho kousla. Vyletěla šílenou rychlostí, vyštěkla, chňapla po něm a chytila ho za ruku, když vyskakoval na nohy. Mace vykřikl a rozběhl se k nim. „Ježíši! Ona tě rafla?“ Maggie se stáhla stejně rychle, jako zaútočila a už zase ležela na břiše na zemi. Scott uskočil zpátky. „Kámo, krvácíš. Ukaž, kouknu se na to. Zahryzla se hluboko?“ Scott si na ránu přitiskl kapesník. „To nic není.“ Viděl, jak Maggiiny oči přejíždějí z něho na Mace a zpátky, jako by je musela oba hlídat, protože by mohli kdykoliv zaútočit. Scott promluvil konejšivým hlasem. „Tys tedy dostala zabrat, holka. Opravdu pořádně, viď?“ Vsadil bych se, že mě střelili víckrát než tebe. Znovu si dřepl, opět k ní natáhl ruku a nechal ji očichat svoji krev. Tentokrát už mu dovolila, aby se jí dotkl. Projel prsty měkkou srst mezi ušima a pomalu od ní odstoupil. Maggie zůstala ležet na břiše a sledovala ho, jak vyšel s Macem z výběhu. „Proto ji posíláme zpátky,“ vysvětlil Mace. „Leland tvrdí, že když se jim tohle stane, už se z toho nikdy nevzpamatujou.“ „Tohle že povídal Leland?“ „Hlas boží.“ Scott nechal Mace čistit Maggiinu klec a prošel zpátky


10.1.2014 13:42:22

62

ROBERT CRAIS

kolem kanceláří ven, kde se srazil s Lelandem, který se právě vracel. „Jste tedy vy a Quarlo připravení pustit se do práce?“ vyrukoval hned s dotazem. „Chci toho německého ovčáka.“ „Žádného německého ovčáka nedostanete. Spidera bude mít Perkins.“ „Nemyslím Spidera. Chci tu fenu, kterou posíláte zpátky. Maggie. Dovolte mi s ní pracovat. Dejte mi dva týdny.“ „Ta fena není v pořádku.“ „Dejte mi dva týdny a změníte názor.“ Leland se škaredil tak jako vždycky, pak se znovu zamyslel a prsty si pohrával se svým vodítkem. „Dobře. Dva týdny. Máte je mít.“ Scott se vrátil s Lelandem dovnitř, aby převzal svého nového psa.


10.1.2014 13:42:22

PODEZŘELÝ

63

5 Dominick Leland O pár minut později zaujal Leland svou pozici ve stínu domku, založil si ruce na prsou a pozoroval Scotta Jamese při práci se psem. Mace stál chvilku vedle něho, ale začalo ho to nudit a vrátil se dovnitř dokončit své povinnosti. Leland toho moc nenamluvil. Pozoroval, jak si muž a pes zvykají jeden na druhého. Uvnitř, než vyšli ven, zavedl Leland Scotta zpátky k feně ovčáka. „Vyveďte ji ven a seznamte se, já se budu koukat.“ Bez jediného dalšího slova odešel a čekal venku. Za chvíli vyšel důstojník Scott James ze zadního vchodu se psem na vodítku. Fena šla po Scottově levici, což byla správná pozice, a za chůze se od něho nepokoušela odběhnout, ale to nic neznamenalo. Tenhle pes byl vycvičený u jednotky námořnictva Spojených států. Leland nepochyboval, že její výcvik byl prvotřídní, to ostatně sám poznal, když ji prověřoval. Důstojník James na něho zavolal. „Mám udělat něco konkrétního?“ Já. Ne my. Přesně tohle je váš problém. Leland odpověděl zachmuřením. Scott si po čase na Lelandovo mračení zvykl a už s ním byl smířen. Udělal několik obratů o devadesát stupňů doleva a doprava


10.1.2014 13:42:22

64

ROBERT CRAIS

a běhal v levých a pravých kruzích. Fena byla vždy v dokonalém předepsaném postavení, kromě okamžiků, kdy zastavili. Když zůstali stát, sklonila hlavu, stáhla ocas a schoulila se, jako by se chtěla schovat. Důstojník James si toho zřejmě nevšiml, i když se na ni často díval. Když si byl Leland jistý, že se Scott soustředí na psa, vytáhl z kapsy černou startovací pistoli a stiskl spoušť. Tahle pistole střílela slepé nábojnice ráže .22 a používala se při testování nových psů na snášenlivost nečekaných hlasitých zvuků. Psi, kteří se při výstřelu vyděsí, by policii nebyli k ničemu. Zvuk se ostře rozlehl po cvičišti a psovoda i psa překvapil. Scott i fena sebou trhli ve stejném okamžiku, ale Maggie stáhla ocas a pokusila se schovat mezi psovodovýma nohama. Když se Scott ohlédl, spatřil Lelanda se startovací pistolí v ruce. „Stresová reakce. Nemůžeme mít policejního psa, který se podělá strachy, když spustí zbraň.“ Scott několik vteřin mlčel. Leland už se ho chystal zeptat, na co to sakra civí, když se Scott sehnul, aby pohladil psa po hlavě. „Ne, pane, to nemůžeme. My na tom zapracujeme.“ „Dlouhé tahy. Začněte u krku a přejeďte jí po hřbetě až po ocas. Líbí se jim dlouhá pohlazení. Tak to dělávala jejich máma.“ Scott tedy fenku hladil, pomalými a dlouhými tahy, ale hleděl přitom na Lelanda místo na ni. To Lelanda přinutilo spustit jeden z jeho proslulých monologů. „Mluvte s ní, k ďasu. Tohle není kus nábytku. Je to boží stvoření a slyší vás. Když vidím ty zabedněnce, jak venčí psy a přitom telefonujou, mám chuť nakopat jim ty jejich změklý zadky. Na co mají psa, když se musej vykecávat po telefonu? Tenhle pes tady vám rozumí, důstojníku Jamesi. Ona chápe, co máte na srdci. Řvu tady na tu trávu a psí hovna, nebo chápete, co vám povídám?“


10.1.2014 13:42:22

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

PODEZŘELÝ. Robert Crais

Recommend Documents