Pod ochranou světců Nejeden světec nad námi bdí Je pokrytec, kdo před nimi se nezardí
Když v září roku 1754 přijela Marie Terezie se svým doprovodem do Olomouce, aby se zúčastnila vysvěcení Čestného sloupu Nejsvětější Trojice, neměla jistě nejmenší tušení, že v roce 2000 bude tento barokní klenot zařazen na seznam památek světového dědictví UNESCO. Jediná panovnice na habsburském trůnu tehdy nemohla tušit, že taková památková ochrana bude vůbec někdy zřízena. O zapsání svého díla na prestižní seznam neměl tušení ani iniciátor stavby sloupu Václav Render. Tento ctihodný občan města byl v tomto směru ještě více krátkozraký než Marie Terezie. Dostavby sloupu se totiž nedožil, takže si neužil ani její návštěvu. Možná že měl svým způsobem nakonec i štěstí, neboť kdo ví, jestli by mu panovnice nevytkla, že mezi osmnácti světci je na celém sloupu pouze jedna jediná žena (nepočítáme-li Pannu Marii). V tomto směru se jeví více genderově vyvážené jiné Renderovo dílo, Mariánský sloup na Dolním náměstí, který vytvořil se sochařem Janem Sturmerem. Na něm si jsou světci kvit. Jedna ku jedné. Čtyři světci a čtyři světice. Ženy přitom zaujímají své místo v horním patře. Svatá Pavlína, svatá Kateřina Alexandrijská, svatá Rozálie a svatá Barbora. Pod nimi stojí svatý Šebestián, svatý František Xaverský, svatý Karel Boromejský a svatý Rochus. Světci tak vždy tvoří pár, žena a muž. Jedni shlížejí směrem do Lafayettovy ulice, jiní k Panské ulici, ke kapucínskému kostelu a do Kateřinské ulice k tržnici.
Václav Render začal s výstavbou obou sloupů v roce 1716. Musel tak až do roku 1724, kdy byl dokončen menší Mariánský sloup, neustále pobíhat z jednoho náměstí na druhé. Na štěstí pro něj to nebylo daleko. Prvořadý však pro něj byl Čestný sloup Nejsvětější Trojice, o němž se v jednom ze svých dopisů vyjádřil, že „ke cti a slávě Boha všemohoucího, Panny Marie a světců… postavím sloup, který svou výškou a nádherou výzdoby nebude mít rovného v žádném jiném městě.“ Naplnit tento záměr se mu pětatřicetimetrovým sloupem jistě povedlo. Nebyl ve svém úsilí zcela sám. Pomáhal mu přitom sochař Filip Sattler. Společně během výstavby sloupu stihli zhotovit i Merkurovu a Jupiterovu kašnu. Snad jen tak z plezíru, aby náhodou při práci na sloupu nevychladli. Pokud Václav Render zemřel ve svých třiašedesáti letech v roce 1733, tak Filip Sattler jej přežil o pouhých pět let. Zemřel ve čtyřiceti třech letech v roce 1738. Většinu sochařské výzdoby sloupu tak učinil jeho nástupce, sochař Ondřej Zahner. Ten je autorem soch všech osmnácti světců a většiny reliéfů na vnějším plášti kaple sloupu. Společně se zlatníkem Šimonem Forstnerem zhotovil i vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice s archandělem Michaelem a sousoší Nanebevzetí Panny Marie. Ani při Zahnerovi ovšem jeho svatí nestáli a nedopřáli mu potřást si rukou s Marií Terezií, jelikož zemřel ve věku čtyřiceti dvou let dva roky před dokončením sloupu, v roce 1752. Vedle Panny Marie směřující k nebesům je na celém sloupu jedinou ženou světicí v zástupu svatých svatá Anna. Její osamocenost mezi muži nám však může posloužit jako vynikající orientační bod. Svatá Anna stojí v nejhořejším patře a společnost jí ve směru hodinových ručiček (a tímto směrem se budeme řídit i nadále) dělají další světci: svatý Jáchym, svatý Josef, svatý Vavřinec, svatý Jeroným a svatý Jan Křtitel, který tak stojí po jejím levém boku. Svatá Anna se svatým Jáchymem stojí přirozeně přímo pod Pannou Marií, neboť byli jejími rodiči. Blízko k Panně Marii je umístěn i svatý Josef, jelikož ten byl jejím mužem. Na sloupu je vyobrazen jako velmi mladý, s malým Ježíškem v pravé ruce.
Mezi touto šesticí světců jsou reliéfy, které vyobrazují tři hlavní křesťanské ctnosti: lásku, víru a naději.
Pod svatou Annou v prostředním patře stojí svatý Metoděj a vedle něj neodmyslitelně jeho mladší bratr svatý Cyril. Dále svatý Blažej, svatý Jan Sarkander, svatý Jan Nepomucký a kruh uzavírá svatý Vojtěch, který kdyby nedržel v pravé ruce knihu, mohl by Metoděje plácnout po rameni. Slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, Blažej a Vojtěch drží v rukou zlaté berle a knihy, takže by je nezasvěcený od sebe sotva rozpoznal. Svatý Jan Nepomucký, v době barokní patrně nejčastěji zobrazovaný světec, má v ruce kříž opřený o zavřenou knihu. Ta snad světcům nesmí chybět. Bez Písma svatého ani krok. Svatý Jan Sarkander, který byl v roce 1620 umučen právě v Olomouci, drží v levé ruce pozlacenou lilii. A světe div se, knihu! V době, kdy se sloup stavěl, nebyl Jan Sarkander kanonizován. Umístit jej na sloup tak byla ze strany jeho autorů docela odvaha či možná i troufalost. Za svatého byl Jan Sarkander oficiálně uznán až v roce 1995. V barokní Olomouci byl však velmi populární. Nejspíše nás hryzalo černé svědomí za jeho mučednickou smrt.
autorem je Vojtěch Hořínek. Ještě jeden andílek je nepůvodní. Replika je z roku 1873 a jejího autora neznáme. Tento anděl však není tak detailně zvládnutý, jako ty původní. Má vypouklé čelo, které jeho obličeji dává nepřirozený výraz. Který z dvanácti andělů to je?
Mezi světci prostředního patra se nacházejí reliéfy apoštolů. Od sochy svatého Metoděje to jsou svatý Filip, svatý Matouš, svatý Šimon, svatý Juda Tadeáš, svatý Jakub Menší a svatý Bartoloměj. Na podobě svatého Bartoloměje se ještě stihnul přičinit Filip Sattler, ostatní jsou pak již dílem Ondřeje Zahnera.
Od roku 1754 nám tak žehná Kristus a Bůh Otec z vrcholového sousoší Nejsvětější Trojice, svou náruč pod nimi otevírá Panna Marie, kterou dva andělé nesou na nebesa, a osmnáct světců bdí nad námi smrtelníky, kteří procházíme po dlažbě Horního náměstí pod nimi. O tom, jak tehdy Horní náměstí vypadalo, si můžeme učinit představu z rozměrného obrazu „Slavnostní vjezd kardinála Troyera do Olomouce“, který se nachází v Arcidiecézním muzeu. Obraz zachycuje příjezd kardinála Julia z Troyer do města, aby zde byl jmenován biskupem. V této funkci pak také sloup za účasti vzácných hostů vysvětil. Vyobrazený příjezd se však udál v roce 1747, kdy sloup ještě nebyl dostaven. Malíř František Vavřinec Korompay tento obraz namaloval až s třicetiletým odstupem a na obraze tak zaznamenal již zhotovený sloup. Malíř také na obraze namaloval vstup do kaple sloupu z opačné strany, než na které se skutečně nachází. Na jeho obranu před unáhleným nařknutím ze lživého svědectví je třeba říci, že zachycovat na vedutách měst jejich atraktivnější tváře, bylo běžnou praxí.
Pokud se opětovně postavíme pod svatou Annu, tak nejblíže k nám, v nejspodnějším okruhu světců stojí svatý Václav. Po jeho pravici svatý Mořic a dále svatý Jan Kapistrán, svatý Antonín Paduánský, svatý Alois Gonzaga a svatý Florián. Mezi nimi se nachází dalších šest apoštolů. Od svatého Václava to jsou svatý Petr, svatý Ondřej, svatý Jakub Větší, svatý Tomáš, svatý Jan Evangelista a svatý Pavel. Tyto reliéfy stihnul vyhotovit ještě Filip Sattler. Ten také zhotovil šest reliéfů v interiéru kaple, kdy všechny vyobrazují téma oběti. Ukřižování Krista, Noemova oběť, oběť Kainova i Ábelova, Abrahámovo obětování Izáka a berana. Při úpatí sloupu stojí dvanáct světlonošů – andílků. Dva, kteří stojí po stranách vstupu do kaple, jsou kopiemi z roku 1947 a jejich
Čestný sloup Nejsvětější Trojice, to je bohatá pokladnice příběhů. Každý světec je nositelem příběhu, který dnes mnozí neznáme. Každý z předmětů, který drží ve svých rukou, který mají opřený o nohu či o bok svého těla, zavěšený na krku, není bezpředmětný. V době, kdy byl sloup dostaven, uměli i prostí lidé tyto příběhy číst, ačkoliv kolikrát byli negramotní. Dnes abychom si na to vzali podrobného ikonografického průvodce. Všichni, kdo se na zhotovení sloupu podíleli (Václav Render, Filip Sattler, Ondřej Zahner, Šimon Forstner, ale i krátkodobý Zahnerův nástupce Jan Michal Scherhauf), na něm mají své svaté jmenovce.
Více než třímetrové kamenné postavy nezachycují světce ve strnulých polohách, nýbrž v dynamickém postavení. Taková dramatičnost byla baroknímu sochařství vlastní. Některé postavy světců tvoří vzájemným postavením svých těl dokonalý pár. Komunikují spolu, vyvažují se, jsou v harmonii. Jejich pohledy směřují do různých stran a koutů náměstí. Stáli tak po dlouhé devatenácté století. Chránili město před obléháním pruskou armádou, morem, požáry a jinými neduhy a zlořády na město se sápajícími. Ve dvacátém století pak museli nevěřícně kroutit hlavami, jak se měnily režimy a s nimi i názvy pro Horní náměstí. Oberring, Masarykovo náměstí, náměstí Adolfa Hitlera, Stalinovo náměstí, náměstí Míru a nakonec opět Horní náměstí. Nemyslíte, že všichni ti svatí čas od času nepřešlápnou z nohy na nohu? Že občas svými dlaněmi nepohladí osamělého nočního poutníka, který si na to ráno nevzpomene? Že nepolíbí na čelo spící nemluvně, které to ještě neumí mámě říci, a které sotva rozliší skutečnost od snu? Nebo že občas někoho nepřetáhnou berlí po zádech? Vždyť k čemu ty berle jinak mají? Že se tu a tam nezamračí, neusmějí, nenadechnou nebo nezatají dech? Bylo toho za ta více než dvě a půl staletí mnoho, čeho byli olomoučtí svatí svědky. Během stavby samotné a krátce po vysvěcení sloupu musili čelit útokům pruské armády, čehož je dokladem pozlacená replika dělové koule vsazená do dříku sloupu. Kdyby jí nestáli v cestě, zničila by Salmův palác. Tento barokní palác byl postaven v druhé polovině 17. století a díky všem svatým přežil do dnešních dnů, včetně cenného portálu kameníka Lorenze Seegera. Po revoluci však nezabránili tomu, aby v něm nenašel sídlo světec globalizace McDonald´s. V roce 1911 také nechybělo mnoho a namísto přes Riegrovu ulici sousedící budovy České pošty by byl průlom s novou ulicí. Z projektu jistého Erwina Pendela, který v nové ulici předpokládal luxusní německé obchody, nakonec sešlo. V roce 1912 namísto toho byla postavena budova dnešní České pošty, dříve české banky Union, podle projektu jednoho z prvních žáků Jana Kotěry, Adolfa Foehra. Vedle této impozantní postsecesní budovy se směrem
k Moravskému divadlu nachází dům U Zeleného stromu a Petrášův palác. Budova dnešního Moravského divadla, ke kterému pohledem směřujeme, pak byla postavena z iniciativy rakouského arcivévody a olomouckého biskupa Rudolfa Jana v letech 1828 – 1830, kdy se dosud hrálo v nevyhovujícím prostoru na Dolním náměstí nad masnými krámy. Autorem divadelní budovy byl architekt Josef Kornhäusel. Je však třeba míti na paměti, že se v ní divadlo hrálo německy. Vždyť v Praze začali čeští vlastenci o budově Národního divadla uvažovat až v roce 1844 a slavnostně otevřeno bylo v roce 1881, aby ještě téhož roku vyhořelo. Zlatá kaplička na břehu Vltavy se znovuotevřela v roce 1883. Pár měsíců po této vlastenecké slávě se hrálo divadlo česky i v Olomouci, když došlo v roce 1885 k otevření Národního domu, který tak z pohledu svatých na sloupu vytvořil důstojné pozadí Merkurově kašně. Jiní světci po celou dobu shlíželi na Edelmannův palác, který byl postaven bohatým olomouckým měšťanem Václavem Edelmannem v druhé polovině 16. století. Zdobnější historizující neorenesanční podobu, v jaké palác známe dnes, získal až v letech 1869 – 1871. Do té doby působil o poznání prostším dojmem. Nicméně tato výzdoba a restaurování tehdy byly nezbytné i z toho důvodu, že v roce 1850 se do Edelmannova paláce museli na padesát let přestěhovat radní z radnice a palác musel budit reprezentativnější dojem. V radnici totiž toho času zasedal státní soud a jiné státní orgány. V roce 1904 se však někdejší starosta Karl Brandhuber se svými radními nastěhoval zpět, načež po něm byla pojmenována dnešní Ostružnická ulice. Pro soudní úřad byl postaven justiční palác U Dvou lvů a radnice své staronové radní přivítala novou podobou. I ta se totiž na začátku dvacátého století dočkala veliké přestavby. Radnice na Horním náměstí se stavěla v průběhu celého 15. století, ačkoliv slavná městská rada byla založena již roku 1378. Orloj pochází z téže doby, ale i ten se v průběhu staletí několikrát rekonstruoval. Jedna z jeho přestaveb proběhla v době stavby trojičního sloupu, v roce 1747. Představu o této podobě orloje
si můžeme učinit na základě zmíněného Korompayova obrazu (můžeme-li malíři věřit), ale zachytili ji již fotografové na konci devatenáctého století. Ti pak zaznamenali i další podobu orloje z roku 1898, která však byla po necelých padesáti letech zničena během druhé světové války. Známe ji ze starých dobových pohlednic. Dnešní podoba orloje, poplatná socialistickému realismu padesátých let, je dílem Karla Svolinského a jeho ženy Marie. Vedle Edelmannova paláce ještě za první republiky stála historická budova, kterou ovšem v roce 1935 nahradila puristická budova Rolnické spořitelny od Huberta Austa. Tento Plečnikův žák se na tváři Olomouce výrazně podepsal i jinde, především monumentální stavbou Husova sboru církve českobratrské z poloviny dvacátých let. Austova budova někdejší spořitelny dnes slouží jako bankovní dům a sousedí s bufetem Centrum. Občerstvení má v tomto domě staletou tradici, jelikož vinárna a pivnice se v něm provozovala již od roku 1733, takže se do ní mohli přijít posilnit i kameníci a sochaři trojičního sloupu. Třeba právě zde nad korbelem piva nebo číší vína skicoval Ondřej Zahner své svaté. Nemohl v gestech a mimice hostů nálevny vypozorovat ony dramatické pózy a výrazy? Že by to bylo příliš rouhačské? Ale kdeže, vzpomeňme si na Caravaggia! Vždyť tomu také pro Pannu Marii nestály modelem právě světice. V sousedství této nálevny stával secesní dům, ve kterém v první polovině dvacátého století provozovala činnost vyhlášená kavárna Grand Café. Secesní klenot od architekta Christophera Glasera z roku 1910 však dnes již obdivovat nemůžeme. Určitě se však ještě i dnes najdou pamětníci, kteří jako děti do kavárny zavítali se svými rodiči či prarodiči, a kterým čilý kavárenský ruch utkvěl v paměti. Dnes na tomtéž místě stojí jiný dům a namísto kavárny Grand Café se v něm nachází sýrárna Grand Moravia. Možná tak dnešním dětem utkví v paměti nezaměnitelná vůně sýrů. Je až nápadné, jak světci na sloupu nesměle uhýbají pohledem před Herkulovou kašnou. Bájný rek jim totiž musel ustoupit a světci tak
jakoby stále očekávají odvetný výpad. Herkulova kašna totiž původně stála od roku 1687 na místě sloupu. Václav Render ji však nechal po sotva třiceti letech přemístit o pár metrů mezi radnici a Edelmannův palác. Antický hrdina, který svýma rukama zardousil údajně nezranitelného lva nemejského, jehož kůži si pak bez hnutí brvou přehodil přes ramena, jako kdyby právě stáhnul králíka, musel před svatými kapitulovat. Svým zachmuřeným výrazem a napřaženým kyjem ovšem dává jasně najevo, že může kdykoliv udeřit. Respekt musel budit i u návštěvníků Horního náměstí, kteří sem, třeba právě do kavárny Grand Café, mohli přijet tramvají. Tramvajová linka na Horní náměstí byla zavedena v roce 1899 a tramvaje sem jezdily někdejší Brabdhuberovou, později Ostružnickou ulicí až do roku 1954. Této tramvajové lince musela ustoupit kašna Tritonů, kterou v roce 1709 zhotovil právě Václav Render. Jelikož na svém původním místě na rozcestí ulic Denisovy, Pekařské, Ostružnické a Ztracené stála v cestě tramvajovým vozům, byla v roce 1890 přemístěna na náměstí Republiky. Zkrátka tramvaje vůči barokním kašnám nebyly tolik ohleduplné jako povoz tažený koňmi. Na Caesarovu kašnu, kterou zhotovil v roce 1725 Václav Render se sochařem Janem Jiřím Schaubergerem, nedohlédnou ze světců ani ti nejvýše postavení, ba ani Svatá Trojice, jelikož jim ve výhledu na ni stíní pětasedmdesáti metrová věž radnice. Okolní kulisy římskému císaři, který jako jediný z celého souboru olomouckých kašen není mytologickou postavou či antickým bohem, tvoří na jedné straně dům U Černého psa a dům U Zlaté štiky. Oba historické domy nesou domovní znamení a jejich někdejší majitelé při rekonstrukci do průčelí vsadili dělové koule, zrovna tak jako byla jedna z koulí vsazena do dříku sloupu. V domě U Zlaté štiky na začátku roku 1883 bydlel Gustav Mahler, když v Olomouci působil jako dirigent ve zmiňovaném divadle. Prý tu ty dva měsíce dost trpěl a strádal. Jeho smutnou postavu museli světci spatřovat každé ráno, když se šourala do práce a každý večer, když se z ní zoufale vracela. Co zlomených taktovek olomoucké
působení Mahlerovi přineslo! Působení v Lipsku, Budapešti, Hamburku a především ve Vídni měl slavný rodák z Kaliště u Jihlavy teprve před sebou, zrovna tak jako sňatek s femme fatale Almou Schindlerovou, provdanou Mahlerovou. Z druhé strany tvoří Caesarovi na koni pozadí někdejší Pozemkový ústav z třicátých let dvacátého století a Krajinská lékárna. Zatímco budova Pozemkového ústavu, ve kterém dnes sídlí kavárna nesoucí skladatelovo jméno, byla novostavbou, tak budova Krajinské lékárny, která na tomto místě sídlila již od roku 1571, prošla pouze rekonstrukcí. Novostavba i rekonstrukce byly dílem v Olomouci žijícího německého architekta Klaudia Madlmayera a o reliéfní výzdobu se u obou budov postaral sochař Julius Pelikán. V rámci jeho bohatého sochařského díla však tyto reliéfy představují zanedbatelné věci. Proč se mezi antickými bohy a hrdiny, kteří dekorují olomoucké kašny, vyskytuje právě římský císař a vojevůdce Julius Caesar? Inu, jedna z legend praví, že právě on byl zakladatelem města Olomouc. Tam, kde již v době dostavby trojičního sloupu měla stát zamýšlená Ariónova kašna, nestálo dlouho nic. Na Ariónovu kašnu po roce 1750 nebylo peněz nazbyt. Rozvoj výtvarné barokní kultury náhle skončil již ve čtyřicátých letech 18. století. Město bylo v roce 1742 prohlášeno za pohraniční pevnost, v roce 1778 byla ukončena činnost olomoucké univerzity a v rámci josefínských reforem došlo k zrušení kontemplativních řádů, jakožto i k boření některých kostelů. Veškerá stavební činnost souvisela s obranou města. Namísto další kašny musela postačit prostá Křížová studna. Později se mezi světce a tuto nelichotivou studnu postavil František Josef. Tedy pomník vyobrazující císaře. Ten sem 2. prosince 1898 umístil Camillo Sitte se sochařem Antonem Benkem. Bylo tomu přesně padesát let, co císař František Josef právě v Olomouci usedl na trůn. Za císařovými zády byla namísto někdejší strážní budky přistavěné k radnici vytvořena nástěnná kašna s chlapcem a delfínem. Chlapec v ruce držel kartuš s nápisem „Stadterweiterung 1886“, tedy s připomínkou na rok, kdy císař zrušil pevnost. Sousoší chlapce s delfínem mělo
symbolizovat právě Arióna. Císař stál na tehdejším Oberring pochopitelně jen do roku 1918. To již byla odstraněna Křížová studna a od roku 1906 na jejím místě byly první veřejné záchodky. Kašna s chlapcem a delfínem u radnice vydržela až do roku 1948, kdy na jejím místě postavil sochař Karel Lenhart kašnu Hygie. Ta na svém místě stojí dodnes. Do třetího tisíciletí mohli chodci pod ochranitelským dohledem světců vykročit po novém dláždění. Respektive po mozaice složené z nové a staré dlažby. Z dlažebních kostek a kamenů z různých historických údobí. Za tímto kamenným kobercem, který zapříčinil nejeden zlomený podpatek, stojí iniciativa historika umění Pavla Zatloukala, na jehož impuls město pro rekonstrukci Horního náměstí vypsalo architektonickou soutěž. To je dnes poměrně vzácné. Ne vždy pak z vítězství v soutěži dojde i k realizaci samotné. Své o tom jistě ví pahorek na pražské Letné a nebožtík Jan Kaplický. V Olomouci se tak zadařilo jen částečně. Vítězové soutěže, mladí architekti Petr Hájek, Jan Šépka a Jaroslav Hlásek kromě dláždění navrhli lavičky, stojany na kola a lampy, které měly osvětlovat dominanty náměstí. Radnici, kašny a Čestný sloup Nejsvětější Trojice. Současně s touto novou tváří získalo náměstí po dvě stě padesáti letech Ariónovu kašnu od olomouckého rodáka Ivana Theimera a kovový model města. Nápis po jeho obvodu připomíná legendu o založení města Juliem Caesarem a upamatuje i kostely a brány olomouckého opevnění, které byly během toho čtvrt tisíciletí zbořeny. Ariónova kašna ztělesňuje báji o básníkovi z řeckého ostrova Lesbos. Proč byl právě tento příběh v Olomouci živý v polovině osmnáctého století a přežil i do začátku třetího tisíciletí? Arión podle vyprávění nabyl nemalého jmění v zámoří, avšak byl o ně připraven cestou domů proradnými lodníky, kteří usilovali i o jeho život. Při útěku před nimi rozezněl bájný básník struny své kithary a skočil do moře. Domů, na dvůr korintského krále Periandra, jej na svém hřbetě
dopravil vynořivší se delfín, s nímž bývá Arión zpravidla vyobrazen. Arión byl tedy nakonec zachráněn a lupiči byli po zásluze potrestáni. Jeho příběh se stal metaforou záchrany před zkázou, napravené nespravedlnosti a odčinění křivd. Vyrovnání se se zkázou napáchanou na městě během třicetileté války a se ztrátou výsad hlavního zemského města, kterým se po této válce stalo namísto Olomouce Brno. A nakonec odčinění příkoří napáchaného během dvacátého století nejen na Olomouci, ale i na celém národu. Na souboru olomouckých barokních kašen i na obou sloupech pracovali převážně olomoučtí sochaři a kameníci. Zrovna tak Ivan Theimer, ačkoliv od roku 1968 žije střídavě ve Francie a v Toskánsku, je olomoucký rodák. Své dílo na rozdíl od svých předchůdců netesá do kamene, ale odlévá z bronzu. Vzdoruje tak spíše času a neustálému, ustavičnému dotýkání. Theimerovy plastiky totiž přitahují nejen pohledy diváků, ale i jejich doteky. Tři Theimerovy obelisky zdobí Elysejský palác v Paříži a Památník vína symbolizuje vinařskou tradici v Bordeaux. Tak jako se děti v Olomouci těší z bronzové želvy, tak ze tří želv mají radost staříci a stařenky v domově pro seniory v Grenoblu. Dílo letos sedmdesátiletého sochaře bychom našli v Itálii, Německu a Švýcarsku. U nás pak Pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě a starší kašnu z konce šedesátých let dvacátého století na Kollárově náměstí v Olomouci. U ní bychom však autorův známý rukopis hledali obtížně. Ariónova kašna byla občanům města Olomouc předána 27. září 2002. Světci na novém náměstí byly v novém tisíciletí svědky mnoha kulturních událostí. Svůj vysokými částkami nepochybně pojištěný hlas před nimi rozvibrovali José Cura, Elina Garanča či Dee Dee Bridgewater. Krátce před svou smrtí tady nechal, podobně jako Arión, rozeznít struny své kytary Paco de Lucía, který si na náměstí se strhující atmosférou vychutnával doušky cigarety. Jak se světcům líbily spektákly typu „Noc na Karlštejně“? Možná právě to byly
ty okamžiky, kdy se museli pohnout. Ať už to bylo příjemné pohnutí na duši nebo hnutí žlučí. Architekty navržená světla na náměstí nikdy nebyla nainstalována, což v nedávné době rozpoutalo vlnu vášnivých diskuzí. Bez ohledu na kvalitu navrhovaného osvětlení tento spor nejen mezi odborníky a radními, ale i laickou veřejností, zasadil otázky stran toho, kdo je to architekt, jaké je jeho postavení, co je to architektura a architektonické dílo. Tyto otázky jsou velmi zásadní a měli bychom na ně při procházení městem hledat odpovědi. Tak nám alespoň na Horním náměstí na cestu svítí dvanáct andělů světlonošů po obvodu Čestného sloupu Nejsvětější Trojice. Co na tom, že jejich slunce již nejsou zasklena, nezáří v nich lucerny, a že jeden z nich má vysoké čelo?
