Počátky české dětské detektivky

Masarykova univerzita vBrně Filozofická fakulta Ustav české literatury a knihovnictví

Počátky české dětské detektivky Magisterská diplomová práce

Irena Blahová

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.

Brno 2005

Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny a literaturu.

Brno 10. prosince 2005

Za cenné rady a připomínky, které napomohly vzniku této práce, děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D.

l.Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat počátky české dětské detektivky. Tradice žánru u nás začíná ve třicátých letech dvacátého století, kdy se dětská detektivka zformovala z širokého proudu dobrodružné literatury. U zrodu žánru stála řada autorů dětských knih rozdílné umělecké kvality. Některé z nich jsou i dnes. po více jak šedesáti letech, součástí živé četby dětí a mládeže. Do své práce jsem vybrala texty Václava Řezáče, Františka Langra, Eduarda Fikera, Jaroslava Nováka, Miloše Holase, Jaroslava Foglara a Jana Karla Čemuse, poněvadž jejich dílo lze pokládat za reprezentativní průřez žánrem ve třicátých letech s přesahem do počátku let čtyřicátých. Mým cílem je postižení hlavních rysů žánru, jeho postupy, forma i proměny. Pokusila jsem se také o srovnání zvolených knižních děl mezi sebou a zároveň o jejich konfrontaci s dobovým dílem Ericha Kästnera, který je obecně uznáván jako zakladatel detektivky pro děti a mládež. Protože za nejvýznamnější představitelku tohoto žánru ve světové literatuře je vedle E. Kästnera považována také Astrid Lindgrenová díky svému cyklu o Kalle Blomkvistovi (ačkoli první díl tohoto cyklu vyšel až v roce 1946). použila jsem její detektivní prózy k dokreslení charakteristiky žánru. Problémem se ukázal být zejména fakt, že o žánru dětské detektivní literatury existuje jen malé množství novější sekundární literatury a literatura z doby před rokem 1989 je často až příliš poznamenána tendenčními názory tehdejší literární kritiky. Aplikace postupů a forem detektivky pro dospělé na detektivku pro děti a mládež nebyla vždy vhodným řešením. Přesto mi velkou pomocí byla díla, která se dosud u nás detektivním žánrem zabývala. Za první významnou teoretickou stať pojednávající o detektivce u nás je považována Holmesiana čili o detektivkách (1924) Karla Čapka, v níž autor vyložil svoje názory na literární druh do té doby literárními kritiky opovrhovaný.

1

Ze šedesátých let pochází první rozsáhlejší teoretické české dílo zabývající se detektivkou, a sice Umění detektivky Jana Cigánka. Autor se pokusil nahlédnout žánr detektivky z různých úhlů. zabýval se jeho základními rysy, historií, společenskou podstatou a společenskou funkcí, ale i otázkou kompozice a stylu. Podařilo se mu sice postihnout velké množství látky, bohužel však na úkor kvality a systému. Výsledek je dle mého soudu poněkud rozpačitý, neboť chybějící hierarchizace má za následek spíše chaos než řád. Na hodnověrnosti ubírají celému dílu i příliš zdůrazňované principy marxisticko-leninské literární kritiky. Za mnohem systematičtější a objektivnější je možno považovat knihu Josefa Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek z r. 1965, která okolnosti vzniku detektivky i jejího vývoje a vlivů podává mnohem srozumitelněji, přestože jde o dílo populární, psané pro laiky, nikoli dílo vědecké. Na sklonku sedmdesátých let vyšla Napínavá četba pod lupou Josefa Hrabáka. Autor se zde zabývá „pokleslou" literaturou jako celkem, přičemž svou knihu pojal jako její obranu. Kromě detektivky a krimi zahrnul do své práce i dobrodružnou literaturu. Pokusil se vybrat reprezentanty jednotlivých útvarů a hodnotit je. V osmdesátých letech vyšla tři díla, která pojednávají o detektivce. Světovou i domácí produkcí se zabývá Pavel Grym v knize Sherlock Holmes a ti druzí (1988), základní znaky detektivky znovu zformuloval a popsal Břetislav Hodek ve Vraždách na dohrou noc (1989). A opět celou oblastí zábavné literatury se zabýval i Oldřich Sirovátka v Literatuře na okraji (1990). Kromě těchto děl jsem při své práci čerpala zrady drobnějších odborných textů vzniklých po roce 1989, zejména ze statí publikovaných v literárních periodikách, ale i dalších, které uvádím v soupisu literatury. Svou práci jsem rozdělila do dvou částí. První Část věnuji obecné teorii detektivky jako žánru literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. Součástí oddílu je rozdělení tohoto druhu literatury na část kriminální a část detektivní, a jeho odůvodnění, dále krátký exkurz do

2

historie a klasifikace detektivky. Pojednávám zde také o základních znacích dětské detektivky, přičemž jsem příklady demonstrovala na vybraných knihách Ericha Kästnera, jehož dílo se stalo ve třicátých letech vzorem také pro mnohé české autory intencionálni dětské literatury. Druhá, nejobsáhlejší část je vlastním jádrem mé práce. Jednotlivá díla jsou z hlediska typologie dětské detektivky analyzována, jsou pojmenovány použité postupy, metody a znaky detektivek a v závěru se snažím odpovědět na otázku, nakolik konkrétní dílo přísluší k detektivnímu žánru. Závěr představuje shrnutí poznatků, ke kterým jsem ve své práci došla.

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Dětská detektivka v kontextu literárních žánrů Literaturu, v širším slova smyslu soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů, je možno dělit z několika hledisek. Za všeobecně uznávané rozdělení literatury je považováno dělení podle funkčního hlediska. Potom můžeme literaturu rozčlenit na část věcnou, zaměřenou na poznávací funkci, a na část uměleckou, v níž dominuje estetická funkce. Pevnou součástí umělecké literatury je literatura pro děti a mládež, neboli dětská literatura. Dětská literatura je podle Slovníku literární teorie určená specifickou modifikací svých funkcí tak. aby byla esteticky, didakticky a eticky aktuální pro dětského čtenáře.' Znaky literatury pro děti a mládež jsou jiné než znaky, jimiž se vyznačuje literatura pro dospělé. František Tenčík oba druhy literatury srovnává a dochází k názoru, že literatura pro děti a mládež má svoje specifické funkce, které nemá literatura pro dospělé. Rozdílnost funkcí je podmíněna adresátem, tedy buď dospělým člověkem určitého čtenářského typu, nebo dítětem, u něhož hraje důležitou roli stádium vývoje směrem k dospělosti. F. Tenčík dále zdůrazňuje, že rozdílnost funkcí literatury pro děti a mládež od funkcí literatury pro dospělé neznamená, že dětská literatura stojí na kvalitativně nižší úrovni. Je zde naopak nutné uplatňovat zvláštní funkce v literatuře pro děti a mládež v celé úplnosti, neboť jedině tak bude zaručena kvalita tohoto druhu literatury.2 Podle Štěpána Vlašína je hlavní funkcí dětské literatury probouzet aktivní vztah k jazyku jakožto základnímu prostředku zespolečenštění, podněcovat dětskou spontánnost a fantazii, vyvolávat podněty k poznávání nových reálií a nenásilně vytvářet kritéria mravního a estetického hodnocení/ Jde tedy o spojení funkcí výchovných (v literatuře dlouho převažovaly, byly považovány za základní funkci tohoto druhu literatury), estetických 1

Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977. s. 208 Tenčík, František: Umění dětem. Albatros, Praha 1972, s. 7 ' Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977. s. 208

:

4

(vnímání krásy dítětem^ je možno různými prostředky posilovat, u dětské literatury např. ilustracemi), poznávacích (J e Ji cn pomocí můžeme rozšiřovat obzor dítěte), etických (seznámení s mravním kodexem) i společenských (člověk jako tvor společenský). 0 specifických znacích literatury pro děti a mládež mluví i Otakar Chaloupka. Podle něj je specifičnost zejména v adresátovi dětské literatury, tedy v dítěti jako nedospělém jedinci, který se vyznačuje menšími znalostmi o světě, jinou schopností zobecnění vnímaných faktů a odlišnou schopností hodnocení skutečnosti. Dítě postrádá znalost literárních konvencí a teorie literatury vůbec, takže je v literatuře pro děti a mládež jinak vymezen prostor k volbě tématu, ale i výrazových prostředků. Autor musí literární dílo přizpůsobit čtenáři, jemuž je určeno, zejména jeho věku.3 Literatura pro děti a mládež zahrnuje veškerou literární produkci, kterou děti a mládež čtou. Pro tuto oblast literatury se vžil termín četba mládeže. V rámci dětské literatury rozlišujeme pojmy intencionálni část literatury, tj. literatura dětem a mládeži určená, psaná pro děti. Zbývající část dětské literatury bývá označována jako literatura neintencionální. Tímto termínem se dnes označuje literatura původně nepsaná pro děti, která se však postupem času přesunula do oblasti dětské četby. 1 Miroslava Genčiová ve svém díle Literatura pro děti a mládež píše o specifických úkolech dětské literatury. Srovnává žánrové oblasti a žánry v literatuře pro děti a mládež a dochází k názoru, že současný systém obsahuje čtyři skupiny žánrů a žánrových forem: 1) Žánry, které vždy patřily a i dnes patří výhradně do oblasti dětské literatury. Jejich původ je ve folklóru a dnes sem patří různé typy říkadel, ukolébavky, počítadla atd. J

Chaloupka, Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Albatros, Praha 1973, s. 38 Nejčastěji uváděná klasifikace dětské literatury podle věku čtenářů rozlišuje věk předškolní ( 3 - 6 let), pro který jsou dominantním literárním žánrem říkadla. Dále je to věk mladší školní ( 6 - 1 1 let), jehož nejvýznamnějším žánrem je pohádka, a věk starší školní (II - 15 let), kdy se čtenáři orientují na dobrodružný žánr literatury. (Více Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 208) Jiné rozdělení uvádí Tibor Žilka, který rozlišuje literaturu pro děti, která je určená dětem v předškolním věku a žákům přibližně do 14 let, a literaturu pro mládež, zde tvoří okruh čtenářů jedinci ve věku od 15 do 18 let. (Více Žilka, Tibor: Poetický slovník. Tatran, Bratislava 1987, s. 3I5-3I6) '' Tenčík, František: Umění dětem. Albatros. Praha 1972, s. 15

5

2) Žánry, které dříve byly součástí ústní lidové slovesnosti nebo literatury pro dospělé a postupně přešly do oblasti četby mládeže, např. pohádka, balada atd. 3) Žánry, které existují jak v literatuře pro dospělé, tak v literatuře pro děti a mládež, např. žánry dobrodružné a uměleckonaučné literatury atd. 4) Žánry společné literatuře pro dospělé a pro mládež, např. povídka, novela, román ze života atd.7

Jedním z epických žánrů literatury je detektivka (z lat. detegere = odkrývat, odhalovat). Pokusů o přesnou definici detektivky jako literárního žánru je velké množství. Já jsem vybrala pouze nejvýznamnější, neboť i na nich můžeme demonstrovat fakt, že se navzájem nepopírají a liší se pouze mírou detailnosti. Nejobšírnější, i když laické, je pojetí detektivky Břetislava Hodka, kterému se podařilo vystihnout podstatu detektivky obratem „literárně zpracovaná hádanka". Detektivka jako žánr umělecké epiky bývá řazena do oblasti zábavné literatury1' (např. Š. Vlašín), nebo do oblasti literatury kriminální (např. D. Mocná, J. Peterka). Nejčastěji se pak o detektivce mluví jako o žánru literatury dobrodružné, v němž je ústřední zápletka spojena s motivem tajemství nebo s detektivní zápletkou (např. M. Genčiová). Genčiová. Miroslava: Literatura pro děti a mládež. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1984, s. I4-I5 Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 71: „Detektivka je jedna z nejrozšířenějších oblastí zábavné literatury, zahrnující policejní romány, povídky a novely, zvané souhrnně též detektivky, jejich jádro tvoří historie pátráni po neznámém pachateli zločinu, fabule rozvíjející v nejrůznějších obměnách motiv záhady a jejího řešení je konstruována podle schématu vítězného boje dobra se zlem. " Žilka, Tibor: Poetický slovník. Tatran, Bratislava 1987, s. 318-319: „Detektivka je souhrnně označení pro jistý typ tzv. populární literatury. Klade důraz na zábavnost, senzačnost, psychické šokováníapod. [...] Dčjovost je nejdůležitější vlastností detektivky, ale charakteristické jsou pro ni schematizované děje a příběhy, ustálené mravní normy založené na principu vítězství dobra nad zlem a spravedlivého potrestání zla. " Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 215: ,,Detektivní román (povídka) je literární žánr, jehož důsledně pojatou epickou podstatou je zločin s motivem tajemství. Metodickému vvřešení výchozí epické premisy jsou kompozičně i výrazově podřízeny všechny literární prostředky. " Hodek. Břetislav: Vraždy na dobrou noc. Československý spisovatel, Praha 1989, s. 20: „Detektivka je literární útvar (román, novela, povídka), jehož hlavním obsahem je odhalování neznámých faktů a zločinu ze stop, s nimiž je čtenář seznámen. Obvykle jde o totožnost pachatele, ale také o způsob provedení, motiv zločinu, překvapující technický detail atd. V detektivce jde tedy v první řadě o literárně zpracovaný rébus, intelektuální hádanku rozloženou do epického příběhu, jehož závěr přináší řešení záhady. Toto řešení si nesmíme plést s průkazním řízením: pozor, detektivka není ani vyšetřovací ani obžalovací spis a čtenář není prokurátor!" " O vztahu literatury zábavné a detektivky píše více například Eduard Petrů ve své stati Hodnotová hierarchie literatury (In: Literatura a komerce. Univerzita Palackého, Olomouc 1994, s. 7-11). s

6

V rámci detektivky bývá rozlišována tzv. literatura kriminální a literatura detektivní. Tyto dva pojmy se Často zaměňují, v laickém slova smyslu jsou používány téměř synonymně. Do kriminální literatury (z lat. crimen = zločin, vina) zařazuje Š. Vlašín taková kriminální díla, která se: .,/. V původním významu zabývají zločinem z hlediska jeho psychologické

motivace a

provedení, jakož i odhalení a odsouzení zločince, opírajíce se přitom o materiály skutečných kriminálních případů a soudních procesu. Kriminální literatura tak představuje svého druhu retrospektivní kriminální reportáž nebo psychologickou

studii. Na rozdíl od detektivní

literatury, která se později vyvinula z kriminální literatury a vyznačuje se důsledným uplatněním principu tajemství, odhalovaného hrdinou-detektivem v příběhu zcela fiktivního charakteru, kladla vlastní kriminální literatura důraz na dokumentární stránku, na dobově, životní souvislosti a problémy i spletitosti soudních procesů. 2. V současné době se názvem kriminální román označují příběhy fiktivního charakteru, zejména literatura detektivní a špionážní, náležející do oblasti masově zábavné literatury (triviální

literatura,

bulvární

literatura),

kdežto

vlastní

kriminální

literatura

dokumentaristickě povahy se dnes považuje za oblast tzv. literatury faktu. "

Pokusím se nyní shrnout, jaké závěry byly dosud učiněny. Pojem kriminální literatura je nadřazený pojmu detektivní literatura (viz S. Vlašín - bod 1.), jež se z žánru kriminální literatury vyvinula. Dále lze vyvodit, že kriminální literatura v původním slova smyslu klade důraz na reálný základ příběhu, jeho zobrazení ve skutečnosti tak, jak se stal se všemi událostmi kolem vyřešení případu a odsouzení pachatele." Dnes je však již takto vymezená literatura řazena do jiného žánru (viz S. Vlašín - bod 2).

111

Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 188 " Dnes již klasickým dílem kriminální literatury je popis soudních případů od P. G. Pitavala z 18. století. " Německý literární vědec Peter Hasubek se pokusil definovat pojmy detektivní příběh a kriminální příběh srovnáním těchto dvou literárních útvarů v určitém bodu. Rozdíl není podle něj v předmětu (ve fabuli), neboť

7

V tomto okamžiku je možno konstatovat, že detektivka je příběh s tajemstvím, jenž se soustřeďuje na zodpovězení otázky, kdo je pachatelem nějakého zločinu. Odpověď přitom hledá nejen detektiv, ale i čtenář. Domnívám se, že v detektivce jde zejména o psychologii činu. o zvolenou metodu pátrání po pachateli, o způsob jeho dopadení a potrestání. Za detektivku budu ve své práci považovat i prózy, v nichž je identita pachatele známá, protože podle mého názoru nespočívá podstata detektivky v tom, zda je nebo není pachatel známý, ale právě ve vylíčení metody pátrání a způsobu dopadení zločince. Kriminální próza může být vyprávěna jako próza detektivní tím, že se změní perspektiva vyprávění, a naopak, každý detektivní příběh může být vyprávěn jako krimi. Ostrou hranici mezi nimi však vést nelze, neboť mnoho je jich založeno na prolínání rysů obou literárních útvarů. Kriminální literatura je někdy jmenována v souvislosti s literaturou zábavnou. Touto otázkou se zabýval Josef Hrabák v knize Napínavá četba pod lupou. Podle J. Hrabáka jde o záležitost zejména

německé terminologie, neboť samo téma zločinu, tajuplnosti

a

hrůzostrašnosti ještě není příznakem páraliteratury, což lze posoudit v okamžiku, když proti sobě stojí

tuctový

loupežnický

román druhořadých

spisovatelů

okolo

roku

1800,

Dostojevského Zločin a trest. Čapkovy Povídky zjedná a z druhé kapsy, případně Markova vyprávění o hříšných lidech města pražského a tuctovou detektivku s hlavním hrdinou Tomem Sharkem. Je zřejmé, že F. M. Dostojevský nebude patřit do literatury zábavné a

oba pojednávají o nějakém zločinu, ale ve formě, jakou jsou tyto dva útvary vyprávěny (tedy v syžetu). Nejdůležitější rozdíly mezi detektivní a kriminální prózou pak shrnul do následujících bodů: 1) Kriminální příběh je o vzniku a provedení zločinu, detektivní příběh o vyšetření zločinu. 2) V detektivce čteme nejprve o zločinu, který se stal, teprve potom je čtenář seznámen s pachatelem. Naproti tomu v žánru krimi je pachatel známý ještě před zločinem. 3) V detektivní próze zná čtenář výsledek zločinu dříve než jeho průběh, tedy nejprve se dozvídá to, co se stalo, než jak se to stalo. V kriminální próze je situace opačná: na začátku stojí průběh zločinu, pak teprve výsledek. 4) Autor detektivky využívá principu rekonstrukce, pomocí níž se čtenář seznamuje s průběhem zločinu. V oblasti krimi ho vidíme na vlastní oči. 5) Centrální postavou detektivky je detektiv, v kriminálním příběhu stojí v centru dění pachatel činu. (Více Hasubek, Peter: Die Detektivgeschichte für junge Leser. Klinkhardt. Regensburg 1974, s. 17- 19)

8

ky

•

'

i

například povídky K. Čapka také neoznačíme tuctovými detektivkami.13 Z tohoto tvrzení plyne, že je nutné rozlišovat mezi literárními žánry a nezaměňovat je na základě jednoho společného rysu (v uvedených případech je to např. společný motiv tajemství, který je ve všech přítomen).

2. 2. Odkaz Edgara Allana Poea v detektivce dvacátého století Za zakladatele moderní detektivky bývá považován Angličan Edgar Allan Poe (1809 1849). Jeho povídky stojí na počátku detektivky jako samostatného žánru literatury.14 Pohledem do minulosti lze vidět jako jistý typ předchůdců detektivky i černý román, anglické gotické romány s atmosférou hrůzy a děsu. Strašidelná hřbitovní tematika byla oblíbená v době preromantismu, německá literatura byla zaplavená vyprávěním o loupežnících, tajuplných zámcích a vraždách ze zvrácené lásky (viz E. T. A. Hoffmann^ - Slečna ze Scudéry, 1819). E. A. Poe se zabýval detektivním žánrem nejen prakticky ve vlastní tvorbě, ale i teoreticky. Vytvořil první teoretické schéma osnovy detektivního příběhu platné v různých variacích dodnes. Je založené na klasické aristotelovské stavbě dramatu. Kompozice literárního díla, tedy uspořádání jednotlivých jazykových i tematických složek v celek, je stěžejním prostředkem realizace autorova uměleckého záměru. Od doby klasického dramatu se užívá k označení jednotlivých fází děje ustálené terminologie: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Toto schéma je obecně platné pro fabulovanou strukturu, ale nezůstává neměnné. Významným kompozičním prostředkem je stupňování napětí, s jehož pomocí autor může zápletku rozšiřovat, nebo postupně odhalovat utajovaný konec. V detektivním příběhu bývá často využita tzv. retrospektivní kompozice, při které dochází k podstatnému porušování

lj

Hrabák, Josef: Napínavá četba pod lupou. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 11 Téma zločinu však bylo v literatuře zpracováno již v Antice (srovnej Sofokles - Král Oidipus, 5. st. př. n. 1.), odhalení činu „detektivní" povahy je popsáno také v biblické povídce o cudné Zuzaně. 14

9

časové posloupnosti. Vnímatel je totiž seznámen nejprve s konečným výsledkem děje, pak teprve postupně s jeho příčinami. Expozice je úvodní část epického literárního díla, která vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději. Vnímatel je v expozici seznamován s jednajícími postavami, s prostředím děje a s možnými zárodky konfliktu nebo zápletky. Aplikováno na schéma detektivního příběhu vytvořeného E. A. Poem je expozice část detektivky, která předchází činu, v níž se čtenář seznamuje s postavami a s okolnostmi, stejně jako s prostředím děje a s jinými důležitými fakty, které by měl znát, aby mohl aktivně „spolupracovat" na odhalení pachatele. V detektivce se často objevuje motiv tajemství už v expozici jako výchozí bod celého dalšího vyprávění. Jan Cigánek píše ve své studii o teorii detektivky o napětí, k němuž dochází, pokud je motiv tajemství umístěn již do expozice a jeho vyřešení až na závěr. Podle něj vzniká epická perspektiva detektivky právě lokalizací tajemství na začátek a scénou vyřešení v závěru, přičemž autor po celou dobu příběhu pracuje s napětím, může ho zvyšovat či snižovat pomocí různých prostředků, např. detailů, retardace atd. '^ Expozice slouží autorovi k představení aktérů prózy. Každý autor přitom volí jiné prostředky. V dětské detektivce je někdy představení postav předsunuto před děj, je odděleno od příběhu, takže má funkci jakéhosi prologu. Originální, a ve své podstatě ojedinělé, je představení postav v dětských prózách s tajemstvím německého autora Ericha Kästnera16. Ten jak v knize Emil a detektivové (1928), tak v příběhu Emil a tři dvojčata (1934) představí čtenářům jednotlivé postavy na ilustracích Waltera Triera s krátkým popisem hrdinů ještě před začátkem děje. Václav Řezáč nazval první kapitolu své knihy Kluci, hurá za ním! „Valnoha, Zrzek a Sirka se představují". I zde jsou hlavní tři hrdinové představeni ještě před rozvinutím děje.

^ Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 262 Erich Kästner (1899- 1974)

16

10

Poté. co je čtenář seznámen s důležitými fakty i s aktéry, začíná se odvíjet příběh. Děj je stupňován, napětí se zvyšuje a rozvíjí se dramatická zápletka, tzv. kolize. Hrdina se střetává s jinou osobou a dějová zauzlení vedou až ke konfliktu, tedy ke krizi, což je zločin (může jím být vražda, krádež, podvod atd.). Krize je vrcholem děje, následkem stupňování napětí a detektivka v ni logicky ústí. Poté začíná práce detektivů či detektiva, někdy také policie.17 Práce detektiva je čtvrtou, předposlední fází schématu detektivních próz, tedy peripetií. Každý detektiv má určité metody práce, které používá a které ho charakterizují. Často jsou založené na přísně logickém principu. Napětí nyní mírně klesá až ke katastrofě. Katastrofa je vyřešení případu, vyšetření činu a odhalení pachatele s následným dopadením. Klasické detektivní schéma není vždy použito v nezměněné podobě, právě naopak, má mnoho odchylek a obměn, které vycházejí z toho, z jaké perspektivy je detektivka vyprávěna, tj. z perspektivy detektiva, pachatele, oběti, policie atd. Mimořádně významná je v detektivce scéna, kdy dojde k vyřešení případu, odhalení tajemství, zadržení pachatele činu či vysvětlení případu. Jan Cigánek pro tuto fázi uvádí termín řešící scéna 8. Všechny momenty napětí jsou v tomto bodě podřízeny hlavnímu cíli, a sice dosáhnout účinného závěru. Stejně jako v dramatu je závěrečná scéna detektivky vyvrcholením předešlého děje. vyvrcholením momentu napětí, překvapení a rozuzlení. Nejdůležitější prvky závěru můžeme označit jako efekt a logický vtip. Efektem se uzavírá celý děj, je korunou kompoziční výstavby díla. K odhalení pachatele dochází díky logickému vtipu, operaci, která v závěru překvapuje čtenáře. Jejím záměrem je vyvolat silný dojem, a proto musí splňovat dva požadavky. Prvním je nutnost vyplynutí z faktů a okolností, které už

1

Úloha policie bývá v dětských detektivkách různá, často se pachatele podaří dopadnou hlavně díky důvtipu detektiva a policie k dopadení pouze přispívá. !íi Cigánek. Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 323: V řešící scéně se všechny dějové momenty setkávají. Je to vyvrcholení předešlého děje, momentů napětí, překvapení a fabulačního rozuzlení. V jedné scéně tu vyústí celý rušný dramatický děj. Zahrocuje jej moment překvapení, efekt či logický vtip v rozuzlení.

11

byly předloženy, druhým požadavkem je nutná logická návaznost, přesvědčivost a jasnost. Zjednodušeně řečeno: v „dobré" detektivce není možné souvislosti hledat.

2. 3. Klasifikace detektivních próz v českém literárním prostředí Jak jsem již uvedla v úvodu, zabývala se v českém prostředí teorií detektivky řada literárních vědců i teoretiků. Někteří se pokoušeli i o vlastní definování tohoto literárního žánru a o jeho klasifikaci. Já jsem pro svoje účely vybrala z množství rozdělení detektivky ty nejznámější. Za základní považuji klasifikaci Štěpána Vlašína na detektivku senzační (romantickou), která má svůj základ v gotickém románu, a na detektivku klasickou (intelektuální), jež je zastoupena například tvorbou C. Doyla, A. Christie a dalších.1'' Klasifikací detektivky se zabýval i Jan Cigánek. Rozlišuje přitom pět základních typů: 1) Detektivní padělek, do nějž zahrnuje různé sešitové i knižní krváky, tedy literární brak, který míchá fantastiku s přebujelým erotismem, oslavou hrubé síly a krvavého násilí. Jde o zvulgarizovanou nápodobu klasické detektivky, kterou píšou většinou podprůměrní autoři druhého řádu. Důležitým znakem této literatury je komercionalizace, jíž je podřízena i sešitová úprava příběhu. 2) Senzační detektivka, tedy „thriller", což je detektivně motivovaný příběh, jehož hlavním cílem není proces pátrání a odhalení zločince, ale snaha vyvolat u čtenáře napětí a hrůzu. K tomu je použito nejrůznějších prostředků: líčení únosů, hrůzných scén, pronásledování atd. Často se zde vyskytují typy postav bez zjevného vnitřního vývoje, např. nevinná krasavice, její urostlý mstitel atd. Od padělku se thriller liší zejména dodržováním detektivní osnovy. Najdeme zde

motiv tajemství, který je cílem řešení, ne prostředkem hrůzy. Řešení však

postrádá onen logický vtip (viz výše), neboť je dílem náhody, efektu a senzace.

1

Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel. Praha 1977. s. 71

12

3) Realistická detektivka je poměrně široká a diferencovaná skupina literárních děl. Vychází z realistického základu, ze skutečnosti, kompozice se vyznačuje přísnou logičností. Snaží se přimět čtenáře k duševní činnosti, útočí na jeho pohotovost a rozvíjí fantazii tím, že ho dokáže vtáhnout do příběhu. Realistická detektivka má dva typy: tzv. sociální a intelektuální variantu, přičemž přechod mezi nimi nebývá často zřejmý, naopak dochází ke křížení. 4) Fantastická detektivka je charakterizována prolínáním žánru literární utopie a detektivky. Námětem takového díla je vynález či nápad, jenž je dílem utopické fantazie. 5) Dětská detektivka, v níž jde o aplikaci klasické detektivní osnovy na dětskou epiku, na literaturu pro děti a mládež v užším slova smyslu, zejména na žánr příběhové prózy ze života dětí. Dětská detektivka se vyznačuje kompozičním i stylovým zjednodušením, motiv tajemství a jeho vyřešení však zůstává. Viník bývá často známý, ale zahalen tajemstvím (např. E. Kästner - Emil a detektivově). V dětské detektivce jde o proces dokazování určitého činu pachateli a jeho pronásledování. Důležitou roli hraje zorganizování skupiny detektivů a koordinace jejich počínání (např. F. Langer - Bratrstvo bílého klíče, E. Kästner - Emil a detektivové, Emil a tři dvojčata atd.).~ Josef Hrabák se omezuje na rozdělení kriminální a detektivní literatury, podrobnější dělení neuvádí.21 Břetislav Hodek rozlišuje klasickou detektivku a thriller, který se oproti detektivce stále více prosazuje.22 Josef Škvorecký svoji klasifikaci staví na podobných základech jako Štěpán Vlašín. neboť rozlišuje detektivku klasickou, ryze intelektuální (připodobňuje ji ke křížovce), a romantickou neboli senzační (thriller, česky napínák, v němž je

prostředí

středověkých gotických hradů nahrazeno velkoměstským podsvětím)." Podle mého názoru je základním kritériem všech uvedených klasifikací rozdělení detektivky podle Štěpána Vlašína, tedy respektování detektivky klasického a senzačního typu. :o

Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 197-206 Více Hrabák. Josef: Napínavá četba pod lupou. Československý spisovatel, Praha 1986. s. 11-17 ": Více Hodek. Břetislav: Vraždy na dobrou noc. Československý spisovatel, Praha 1989, s. 10-22 "' Více Škvorecký, Josef: Nápady čtenáře detektivek. Asociace detektivní a dobrodružné literatury. Praha 1990'\ s. 19 21

13

Z tohoto hlediska nepřináší klasifikace Jana Cigánka nic nového, je vlastně obdobou předchozího rozdělení s podrobnějším dělením detektivky senzační, která zahrnuje body 1, 2 a 4. Detektivka dětská je zde vyčleněna jako samostatný bod, což nepovažuji za bezpodmínečně nutné. I dětskou detektivku je možné rozdělit na typ klasický a senzační. Další klasifikace detektivky jsou závislé Štěpánu Vlašínovi, rozdíly jsou jen nepatrné. Ve své práci budu jako hlavní rozdělení respektovat právě dělení Vlašínovo mimo jiné i z toho důvodu, že z něj množství dalších klasifikací vychází.

2. 4. Základní rysy detektivních próz Každý literární žánr se vyznačuje určitými znaky svého druhu. Detektivní příběh ze třicátých let dvacátého století má jiné znaky než milostný román konce téhož století. Karel Čapek mluví v této souvislosti o detektivních motivech. Podle něj je psychologicky nejsilnějším motivem detektivky kriminální motiv, neboť lidé rádi čtou o zločinech kvůli jejich poutavosti, ale také kvůli lidské touze po senzaci. Už jen teoretická možnost zločinu v naší blízkosti totiž čtenáře vzrušuje. Vlastním tématem detektivky je přitom boj mezi zločinem a spravedlností, jejž nazývá motivem justičním. Důležitou roli hraje v detektivce lidská spravedlnost, což znamená vyšetření záhady či zločinu a dopadení viníka. To je úkol detektivky. Trest či odplata za spáchané činy již nejsou předmětem detektivních próz, ale hrají hlavní roli v krváku, ten si odplatu ve fabuli naopak vysloveně žádá. Motiv záhady je nejpodstatnějším a nejvlastnějším motivem detektivky. Jestliže není v knize nějaká záhada, nedojde k žádnému zločinu, nelze jej řešit a vlastní smysl detektivky nebude naplněn. K. Čapek uvádí příklady z minulosti, kde vůbec nešlo o motivy detektivní, ale o motivy záhady. Zmiňuje se v této souvislosti např. o indických, čínských, perských a

:4

Z novějších děl se klasifikací detektivní literatury zabývá například Tzvetan Todorov ve svém díle Poetika (Triáda. Praha 2000, s. 99-111).

14

arabských hádankách jako o dokladu toho, že lidé od pradávna rádi řešili tajemství, hádanky a rébusy. Detektivka je podle něj „rozumovým řešením uměle nastražených věcných hádanek". Detektivka je také próza s tématem „neobyčejného výkonu", a to ať už mluvíme o pozoruhodnosti zločinu, nebo schopnostech detektiva odhalit zločince. Motiv výkonu k detektivce neoddělitelně patří, stejně jako metoda práce detektiva či náhoda, neboť tu každý detektiv ke své práci nutně potřebuje. Podmínkou je, aby vyřešení zločinu bylo vždy nové a v

.

2S

invenciu. Jan Cigánek mluví o hádance jako o nejpodstatnějším znaku detektivky.

6

Stejně jako

v hádance je úkolem detektiva vyřešit záhadu (pomocí logických úsudků a úvah). Hádajícím či vyšetřujícím je v obou případech poskytnuto pouze několik stop. které - správně formulovány - mohou vést k vyřešení. Hádanka je tedy racionálním jádrem detektivní osnovy, ale nelze ji přitom s detektivkou ztotožnit. Dalším rysem detektivního příběhu je jeho epická povaha. Zatímco v jiných literárních žánrech může být epická stránka silně potlačena, je zde děj, tedy jeho spád, důležitou vlastností literárního díla. Jan Cigánek v tomto smyslu dále uvažuje. „Převážně epický ráz detektivky

má svůj ekvivalentní odraz i v povaze

ostatních

výrazových prostředku. Popis, dialog, vnitřní monolog, psychologická charakteristika, druhý plán atd., to vše je podřízeno epické dynamice příběhu, a proto záměrně dramatizováno. "21 Za zvláštní znak detektivky považuje J. Cigánek i důslednou logickou skladbu, zejména v intelektuální detektivce. Zatímco v reálném životě se spousta věcí děje bez logického sledu či vysvětlení, je logičnost nutností detektivky, což se nutně promítá i do jisté schematičnosti detektivky. Po shrnutí těchto tvrzení lze dojít k závěru, že předpokladem detektivky je zločin s motivem tajemství. Avšak každý román s motivem zločinu či tajemství ještě není """ Čapek, Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas čili na okraj literatury. Praha I984:, s. 146 - 162 :< Cigánek. Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 206-215 :7 Tamtéž, s. 2I0-211

15

detektivka." V ní je hlavním cílem vyvolat napětí a udržet ho až do konce, proto nejsou žádoucí delší partie statického rázu, které by sloužily jinému účelu, než je zvýšení napětí. Z téhož důvodu většinou detektivky postrádají charakteristiku a podrobnější psychologii postav, což ovšem není na závadu. Je nutno vzít v úvahu, že detektivka je vlastně souborem šablon s různými obměnami a čtenář potřebuje jen vědět, „který hrdina je dobrý a před kterým se má mít na pozoru". Za základní prvky detektivky je tedy možno považovat hledání klíče k záhadě. Děje se to za logického uvažování detektiva (příp. čtenáře) tak, aby byla rozluštěna hádanka, která je v próze ukrytá. Dále lze říci, že každý zločin má svého pachatele a oběť. Protihráčem pachatele je detektiv, jehož úkolem je pomocí své metody odhalit identitu pachatele, motiv a způsob zločinu.

2. 5. Detektivka pro děti a mládež"9 Dětská detektivka vychází z příběhové prózy ze života dětí. Takto zařazuje žánr detektivních próz i O. Chaloupka a V. Nezkusil/ 0 Jde o literární žánr, který je svou podstatou internacionální. Přesto však můžeme říct, že zde dominují anglosaské a skandinávské jazykové oblasti. Dnes patří k nejznámějším „malým detektivům" Kalle Blomkvist autorky Astrid Lindgrenové'1 . řešící různé zločiny v knihách Detektiv Kalle má podezření. Svěřte případ Kallovi a Kalle Blomkvist zasahuje. Další mezinárodně známou postavou dětského detektiva je Emil Tischbein a jeho parta detektivů ze dvou knih Ericha Kästnern Emil a detektivové a Emil a tři dvojčata. Próza Emil a detektivové se stala první německou knihou pro děti a mládež, která získala mezinárodní uznání a byla přeložena do mnoha jazyků.

:í>

Srovnej roli tajemství v dobrodružné literatuře s úlohou, jakou plní tajemství v detektivce. V této oblasti literatury budu dále používat pojem detektivka k označení kriminálních i detektivních próz bez bližšího rozlišení, neboť to pro zamýšlené účely nemá takový význam jako v literatuře pro dospělé. '" Chaloupka. Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Albatros, Praha 1979, s. 10 51 Astrid Lindgrenová (1907 - 2002)

16

Detektivní motiv najdeme i v Kuličce a Toníkovi (1931). Erich Kästner dnes bývá považován za klasika dětské detektivní literatury, neboť se u něj detektivní motiv objevuje poprvé jako hlavní motiv (to platí zejména pro knihu Emil a detektivově). Právě taje považována za první detektivku pro děti a mládež vůbec a E. Kästner za zakladatele tohoto literárního žánru/ 2 Kompozice Kästnerových románů s detektivním motivem se podobá určitým způsobem schématu detektivky pro dospělé. Zdůrazněna je zejména fáze předcházející činu. V knize Emil a detektivové není vlastní krádež Emilových peněz ve vlaku vylíčena vůbec, místo toho autor vypráví Emilův fantastický sen. Když se Emil probudí a zjistí, že byl okraden, podezřívá z krádeže automaticky muže v klobouku, který s ním seděl v kupé a teď zmizel. Emil nebere v úvahu jakoukoli jinou možnost, kdo by ho mohl okrást, a v dalším vyprávění se už autor nevrací k tomu, jak se čin stal, ale pozornost je zaměřena na pronásledování pachatele. Erich Kästner v Emilovi a detektivech využil prvky dětské hry, které se prolínají s prvky detektivky. V dětské

příběhové próze znamenala Kästnerova kniha přínos

zejména

v programovém zaměření děl na dětského adresáta, kterému je přizpůsoben zvolený literární žánr. E. Kästner zvolil atraktivní prostředí velkoměsta, městský život s jeho osobitými rysy jako je vyspělá technika, dopravní prostředky, městská zákoutí, hlučné ulice a parky. S Emilem Tischbeinem vtrhl do literatury i nový typ literárního hrdiny. Je to obyčejný městský chlapec, desetiletý žák reálky, který má svoje starosti, radosti, ale i vážné problémy. Autor nesáhl k exotické látce, ale čerpal z každodenního života a z prostředí, které sám znal. Důležitou roli hraje sociální pozadí postav. Sociální tematika a solidarita dětského kolektivu našly odezvu v celé světové literatuře v polovině dvacátých a ve třicátých letech.

í2

Emil a detektivové má prvenství vlastně dvojí. Bývá uváděn i jako první velkoměstský román pro děti a mládež. Odehrává se totiž v Berlíně a linka tramvaje č. 177, kavárna Josty v Císařské aleji, Schumannova ulice č. 15 a další fakta, to vseje reálný Berlín ve třicátých letech dvacátého století.

17

E. Kästner zbavil zločin jakékoli romantické dobrodružnosti, zcivilnil pachatele zločinu, neboť ho zobrazil jako poněkud neohrabaného pána v klobouku, který se nechá chytit partou dětí. Emil a detektivové není klasickým typem detektivky, není tu záhada neznámého pachatele, zločinec je známý od samého začátku. Úkolem dětských detektivů je vymyslet plán. jak pachatele chytit, aniž by museli kontaktovat policii dříve, než to bude nevyhnutelně nutné. Jednoduchá zápletka je posunuta do roviny vzrušující události. Podle Jana Sedláka jsou zde znaky detektivního příběhu: je tu pachatel zločinu, nechybí ani poutavá atmosféra nejistoty a očekávání spojené se strachem."

Detektivní kompozice je založená na

dynamickém základu, na motivu tajemství a z toho vznikajícího napětí, a nakonec i detektiv Emil - smělý, podnikavý a sympatický kluk se pouští do boje za dobrou věc a za spravedlnost. E. Kästner dokázal ve svých knihách využít i osobitého typu humoru a situační komiky jak v charakterizaci postav, tak v dialozích a v jazykově-stylistické oblasti. Velkou roli u něj hraje projekce vlastních představ o životě, jeho snaha předat své myšlenky a názory dětem. Životní zlo a nepřízeň osudu lze podle něj překonat dobrou vůlí, laskavostí a vzájemnou důvěrou. Jeho didaktické snahy vystupují na povrh v pásmu vypravěče, jenž se v průběhu děje často obrací adresně na čtenáře (např. v úvodu). Důležitým rysem je výchovnost a etické zhodnocení nepatřičnosti činu. Závěr knihy je zcela v duchu Kästnerových didaktických snah, poučení čtenáři na závěr vyznívá až mravokárne, přesto s dávkou humoru: .. .Snad to bylo tab,' k něčemu dobré! poznamenala teta Marta. , Ovšemže!' přisvědčil Emil. .Poznal jsem, že není radno nikomu věřit!' .A já aspoň vím, že není dobře, když děli cestují samy. 'podotkla paní Tischbeinová. . Třesky, plesky!' zamumlala babička. ,Na to pravé jste nekopli. ' , Třesky - plesky - třesky - blesky!' prozpěvovala si Pony a rejdila na židli po pokoji.

Sedlák. Jan: Epické žánre v literature pre mládež. Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1972. s. 194 18

, Myslíš, že z I oho, co se stalo, neplyne žádné ponaučení? ' zeptala se teta Marta. .Ale ano!' řekla babička. . A jaké? ptali se všichni najednou. .Peníze posílejte vždycky jen poštovní poukázkou!' řekla babička a rozesmála se jako hrací skříňka."

J

Nahlíženo na detektivku pro děti a mládež ve dvacátém století z ptačí perspektivy, lze zjistit, že právě E. Kästner položil základ jednomu důležitému motivu, který je využíván dodnes. Jde o významnou roli party, tedy skupiny dětí, která se podílí na dopadení nebo odhalení pachatele zločinu." Parta hraje v detektivkách pro děti a mládež po celou dobu své historie až do současnosti velkou roli. což se ukáže i na příkladech českých detektivek pro děti a mládež, které jsem vybrala jako reprezentanty typů detektivky ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století.

4 Kästner. Erich: Emil a detektivové. Albatros, Praha 1979\ s. I23-I24 ° O roli dětské party v příběhové próze ze života dětí píše více například Milena Šubrtová v Kapitolách ze světové literatury pro mládež II (CERM. Brno 1998).

19

3. Václav Řezáč 3. 1. Nový typ tzv. referenčního hrdiny Václav Řezáč"'6, v české literatuře známý zejména jako autor literatury pro dospělé, ovlivnil vývoj dětské literatury v oblasti příběhové prózy ze života dětí v období třicátých let dvacátého století. Jako autor dětské literatury navázal na kästnerovskou tradici detektivních próz s tajemstvím, nejprokazatelněji v knize Kluci, hurá za ním!, v menší míře i v próze Poplach v Kovářské uličce. Třicátá léta a počátek let čtyřicátých se zapsaly do literární historie jako doba řešení otázky, jaká má být dětská literatura, jaký je její úkol a role v životě dítěte. Tato situace byla částečně ovlivněna i tím. že do literatury vstoupila řada výrazných autorských osobností, např. Karel Poláček. Vladislav Vančura. Rudolf Těsnohlídek. Josef Věromír Pleva a další. Společným rysem literatury, kterou tito autoři psali, je snaha vytvořit pro dítě skutečné umění, tedy zachytit skutečné dítě ve skutečném světě, vymanit se z dosavadních konvencí a vytvořit pro děti a mládež hodnotnou literaturu, která by unesla náročná kritéria, jež jsou kladena na literaturu pro dospělé. Nový typ tzv. chlapeckého příběhu vidí Miroslava Genčiová v knize E. Kästnera Emil a detektivové. Dětský hrdina je zde vylíčen v akci, podobně jako u Marka Twaina, kterému se podařilo jako jednomu z prvních na základě vlastních zkušeností zobrazit v postavě Torna Sawyera a Huckleberryho Finna skutečný svět dětí/ 7 Oba autoři zachytili svoje dětské hrdiny v situacích, které odpovídají dětskému přístupu k životu. Byl tak vytvořen typ tzv. referenčního hrdiny' projevující se v reálné životní situaci, ve styku s dospělými i s dětmi. Autoři navazující na tvorbu E. Kästnera se jí nejen poučili, ale začlenili do svých děl i to, co dítě hledá v neintencionální literatuře, jako je např. napětí, "Václav Řezáč (1901 •- 1956) ' Genčiová. Miroslava: Vývoj prózy ze života dětí. In: Zlatý máj, roč. 25/1981, č. 8, s. 462 s Toman. Jaroslav: Současná česká literatura pro děti a mládež. CERM, Brno 2000, s. 14: „Tzv. referenční hrdina zaujímá vůči svému dětskému čtenáři pozici rovnocenného a věrohodného partnera, umožňujícího vnitřní identifikaci a sebereflexi. "

20

romantika, překvapení, neobvyklost a tajemnost. Kästnerovy knihy se staly odrazovým můstkem řady spisovatelů pro děti a mládež, kteří dále rozvinuli jím započatý žánr příběhu s dětským hrdinou a s kriminální zápletkou.

3.2. Poplach v Kovářské uličce Próza Poplach v Kovářské uličce vyšla v roce 1934/ Ve stejném roce píše v časopise Uhoř Anna Fleischerová-Janovská následující recenzi, jíž podtrhuje význam knihy zejména z důvodu zobrazení bídy nezaměstnaných: „ Nelze ovšem souhlasit s metodou chlapcovou. Snaha, aby se vloupal za noci do hokynářského krámku - třebas to bylo v dobrém úmyslu - je přece jenom povážlivá. Právě tak. jako když chlapec na vlastní vrub soudí a odsuzuje. Je zajímavo, že knížka vyvolala protest hokynáře (a rozumný protest). Svěží tempo posledních tří kapitol se výhodně odlišuje od počátku, trochu rozvláčného. Je třeba rukopis bedlivě pročíst, aby neproklouzly některá jazyková nedopatření jak ve stavbě vět, tak v jednotlivých slovech (nezbyde, vyrobit z něj něco, od něj kupovat), když to právě není přímá lidová řeč. Lovec perel z Tahiti by si zasloužil vysvětlivky v dětské knížce. Čapkovy ilustrace pochopily hlavně humornou stránku knihy a výhodně ji podtrhávají. Jenom Frantík je pokaždé na obrázku důkladně obut. kdežto u spisovatele našlapuje bosýma nohama do bláta. " Ideologicky motivovaná recenze Marie Majerové v Lidových novinách byla o něco vlídnější, což je pochopitelné i vzhledem k názorové shodě a levicové orientaci obou literátů: ,, Václav Řezáč si vybral v knize Poplach v Kovářské uličce za odstrašující občanský'ch nectností

představitele

rozbolestněnou repliku jednoho

meziobchodu,

a to mu vyneslo

příklad

nespokojenost

a

z řádných příslušníku toho stavu. A tak se ukázalo na

Ačkoli se v celé své práci držím chronologického hlediska řazení knih, u Václava Řezáče toto hledisko nerespektuji. Je to jednak z důvodu menší životnosti knihy Kluci, hurá za ním!, jednak z důvodu uměleckého významu Poplachu v Kovářské uličce, který souvisí i s větší známostí knihy u čtenářské veřejnosti. " Fleischerová-Janovská, Anna: Václav Řezáč: Poplach v Kovářské uličce. In: Úhor, roč. 22/1934, č. 9-10, s. 165

21

obtížnou situaci autoru dětských knih, pokud chtějí čerpat ze sociální skutečnosti dneška. Vždycky někdo bude dotčen, neboť jsou všude dobří i zlí a vždy a všude dobří za zlé nemohou. Moderní dětská kniha se musí zabývat skutečností a také kritikou, dítěti dneska již nenamluvíte, že je svět destilovaná voda. Zato tím spíše ocení skutečnou dobrotu a čestnost, setká-li se s ní. Kluk Frantík posluhuje u hokynáře a vyzkoumá jeho lichvářslví, zabaví mu knížku dluhu a nakonec ho usvědčí. Dá-li se věcně co vytýkat Řezáčovi u námětu, tedy snad, že neukázal dost jemně na hlavního viníka: špatnou distribuci, že se spokojil v ukázkou špatného člověka. Jinak si vymyslil svůj příběh napínavě, dobře se vmýšlí do hochovské psýchy, do jejího klíčícího rytířství a spěni za pravdou a spravedlností.

Ve zpracování

příběhu dospěl k rutině, jíž dosahuje cizích vzoru, ale která ho svádí k přílišné lehkosti. "4I Argument M. Majerové o obtížné situaci autorů čerpajících ze sociální skutečnosti stejně jako tvrzení o existenci dobrých i zlých lidí považuji za nevhodně užitá klišé, která jen těžko přivedou čtenáře recenze k zamyšlení nad knihou. Výtka autorovi ohledně necitelného označení viníka není na místě, stejně jako poukázání na cizí vzory (lze se domnívat, že zde měla M. Majerová na mysli E. Kästnern). Velmi nejasný kontext způsobuje nemožnost interpretování některých vyjádření, například obrat „špatná distribuce" je použit vágně bez konkrétní specifikace.

Příběh se odehrává - jak je patrné z názvu knihy - v ulici nesoucí název Kovářská a v jejím blízkém okolí. Podle uvedených reálií je zřejmé, že se jedná o městskou část Prahy (např. nábřeží Vltavy, kde pan Charousek půjčuje loďky). Kovářská ulice je ulicí jako každá jiná, nemá žádné zvláštní znaky, žijí tam lidé chudí i bohatí, a je tam vše, co lidé k životu potřebují, např. hokynářství, tedy obchod se smíšeným zbožím, který zde hraje významnou roli.

Majerová. Marie: Poplach v Kovářské uličce. In: Lidové noviny, 12. 12. 1934, str. 8

22

Detektivní zápletka souvisí se zelenou knížkou pana Bočana, do níž obchodník vpisuje dluhy kupujících, ale připisuje k nim další částky, které pak vydává za skutečnou výši dluhu. Frantík s takovým jednáním nesouhlasí, proto se rozhodne knížku vzít. První pokus se mu nepodaří, noční výprava končí nezdarem, neboť okno do skladu je zavřené. Záhy se však naskytne příležitost při shonu kolem údajného zloděje v obchodě. Frantík knížku nenápadně vezme a prozatím ji schová za kámen u řeky. Když si ji chce vyzvednout, knížka už v úkrytu není. Časově je próza zasazena do autorovy současnosti. Jde o dobu značných sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, celý příběh je na tomto protikladu vystavěn.42 Sociální úroveň lidí v Kovářské ulici - se zdůrazněním nespravedlnosti sociálních podmínek - vypravěč líčí hned na začátku: ., Pan Bočan je majitelem tohoto obchodu smíšeným zbožím. Lidově se tomu říká hokynářství pan Bočan však si není zcela jist, není-li obchod už kupectvím nebo ještě něčím lepším, totiž lahůdkářstvím. Lidé z okolních domů, kteří u něho kupují, a hlavně nešťastníci, kteří mu zůstali dlužní, jsou však jednotní ve svém názoru. Říkají, že jeho krámek je zlatý důl a že si pan Bočan nahrabal. A o jeho tvrdosti, lakotě a hlavně o jeho bohatství se v Kovářské ulici i v údolí vypravují celé legendy. Paní Bílková je ženou lakýrnického pomocníka z domu, kde bydlí Frantík Severýn se svým dědečkem, jako mnoho jiných, také pan Bílek ztratil zaměstnání a nemůže najít jiné. Jednou týdně dostávají od města poukázku na potraviny. Jinak jsou živi jen z toho, co paní Bílková vydělá tu a tam posluhami. Mají šest dětí, nejstaršímu děvčeti je třináct let. A to je na pováženou. Tak krůček po krůčku zapadli do dluhu, i panu Bočanovi jsou dlužní. "

4

~ Zobrazení sociálních podmínek i prostředí vystavěné na protikladu života chudých a bohatých vrstev obyvatel bylo v dětské literatuře v období první republiky i v letech čtyřicátých velmi častým motivem, jak uvidíme i u dalších děl. která jsou předmětem mého zkoumání. 4 Řezáč. Václav: Poplach v Kovářské uličce. Adolf Synek. Praha 1934, s. 7

23

Z úryvku je patrný jasný kontrast v sociální situaci. Najedná straně stojí obchodník Bočan jako zástupce bohatší vrstvy obyvatel, na druhé straně paní Bílková, reprezentantka chudých lidí, kterých je v ulici mnohem více. Autorovi postačil k nastínění celé sociální úrovně života těchto lidí pouhý odstavec. Bez významu není ani zmínka o nezaměstnaném panu Bílkovi. Nezaměstnanost je noční můrou lidí zde žijících a bude o ní řeč i dále, neboť v ní vidí autor příčinu zločinu. Zdůrazňování třídní nespravedlnosti prostupuje celou prózou. Souvisí to s Řezáčovými společenskými názory, které vkládal i do svých textů. V zásadě nemusí autorova ideologie v knize pro děti a mládež vždy vadit. Zde je však příliš často zdůrazňována, z textu vybočuje a její průhlednost působí rušivě. Nechybí zde osobitý humor. Vypravěč ho neztrácí, ani když mluví o stinných stránkách života místních lidí a o jejich svízelné životní situaci. Prvky humoru lze najít ve výše uvedeném úryvku. Je založen na vtipných jazykových spojeních, na metafoře {„říkají, že jeho krámek je zlatý dul"), ironii (,, Lidově se tomu říká hokynářství, pan Bočan však si není zcela jist, není-li obchod už kupectvím nebo ještě něčím lepším, totiž lahůdkářstvím. "), a na pestrosti jazyka, čehož autor využívá, když do těsné blízkosti řadí výrazy z různých vrstev jazyka (např. „pan Bočan si nahrabal" - pan Bočan x nahrabal si). Postavy lze rozdělit do dvou skupin podle příslušnosti k sociální vrstvě. Jednu část tvoří bohatá sociální skupina, jejich představitelem je obchodník Bočan a jeho žena. Oba dva jsou charakterizováni jako lakomí, tvrdí a k ostatním nepřátelští lidé. Druhou skupinou jsou chudí obyvatelé ulice, kteří jsou buď zcela závislí na libovůli majitele obchodu, protože nemají práci a tudíž ani peníze, nebo zatím práci mají, ale peněz sotva na uživení dětí. Kontrast sociálních úrovní těchto dvou skupin je veliký, neexistuje zde žádná střední vrstva. Frantík patří také k sociálně slabším obyvatelům ulice, je vlastně jakýmsi bojovníkem za spravedlnost, pokouší se svým naivním činem o lepší svět. Frantíkovými spoluhráči jsou

24

dědeček a U varov, sice dospelí lidé, ale chápající chlapcův čin proti nespravedlivému světu. To můžeme demonstrovat na následující ukázce. Když jim Frantík svěří svoje trápení a vyzná se ze své noční výpravy pro zelenou knížku, řekne mu dědeček: .. . Tak mi povězte, Vasile, co mám dělat. Mám se zlobit, nebo se mám smát? Mám tomu klukovi nařezat, nebo ho mám pochválit? ' .Myslil to dobře, ' odpoví Vaši l zvolna a zamyšleně. , Není pochyby, že ten Bočan je zlý a špatný člověk. Chtěl ho potrestat a napravit, chtěl ochránit chudáky, kteří se nemohli sami bránit. Ne, ne. Chudákům nemáme ubližovat. Bída sama je dost veliké neštěstí.' " ^ Mezi Frantíkem a dědečkem je vztah spíše rovnocenný, než „rodičovský". Vztahy mezi dospělými obyvateli domu jsou přátelské, ale nijak blíže specifikované. Prokreslenější jsou pouze vztahy, které se týkají hlavní dětské postavy. Pokud jde o děti, tak do popředí vystupuje ještě jedna dětská postava, a sice dcera paní Bílkové Božka. Ve srovnání s ní je patrná Frantíkova duševní vyspělost. Chlapcův vztah k dospělým je bezproblémový, výjimkou je obchodník, u něhož posluhuje. Chlapec si dobře uvědomuje, že jeho zaměstnavatel okrádá lidi a nelíbí se mu to. Také se mu zdá nesprávné bojovat proti někomu, od koho si bere peníze. Proto ze služby odchází. Frantík je sice slušný ke všem dospělým, ale když vidí nespravedlnost a Bočanovu faleš, nezdráhá se bránit. V takových okamžicích autor nezřídka využívá prvků humoru či ironie. Například: ,, .Nějaké lusky byste mi mohl dát. Nalítal jsem se dneska dost. ' Ale to si vybral špatný okamžik. Pan Bočan je v náladě, kdy se mu zdá, že ho kdekdo okrádá, že každý fen číhá, jak by ho zničil. ,Já ti dám lusky, že ti nohy nepostačí. Platím ti málo za tvou lenost? Ještě tě budu krmit mlsky!' Na Frantíka však jeho křik neplatí. Pokrčí rameny, trochu se ušklíbne a řekne: " Motiv života bez rodičů či v neúplné rodině se v tomto typu prózy vyskytuje velmi často, příkladem je i Emil a detektivové Ericha Kästnern. 4> Řezáč. Václav: Poplach v Kovářské uličce. Adolf Synek, Praha 1934, s. 80 25

.Nu dobrá, vždyť se nic neděje. Vy máte dnes rozkřičeno. Vezměte si cukrátka, abyste neochraptčl. ' A pomalu, jako vznešený zákazník, jemuž je třeba se klanět a otevřít dveře, vyjde Frantík z krámu. Neodpustí si však. aby dveře dvakrát po sobě neotevřel a opět nezavřel. Zvonek nad nimi pekelně řinčí. Ať se třeba vztekne ten lakomec!" Z hlediska kompozice je próza uspořádána do čtrnácti kapitol, nesoucích výmluvné a zároveň vtipné názvy. např. Kocouří dráp, Asi má o kolečko víc. Přiletěla vlašlovička atd. V textu je relativně velký podíl dialogů, které se střídají s popisnými scénami. V okamžicích napětí je děj potlačen a vypravěč vkládá popis prostředí či líčení atmosféry, což vede ke zpomalení děje. V jednom okamžiku například Frantík uvažuje nad tím, že kdyby zelená knížka zmizela, znamenalo by to konec utrpení pro mnoho lidí. Jak to ale provést? Než přijde na svůj spásný nápad knížku vzít, je napětí příběhu zvyšováno vylíčením atmosféry noci: „Ano, zelená knížka by měla zmizet. Ale jak? Po obloze pluje měsíc, je skoro v úplňku a přes něj se přehánějí mraky podivných tvarů. C 'hvílemi je kuchyně plna měsíčního jasu a opět se zatemňuje. Vypadá to skoro strašidelně, ale Frantík se nebojí. Ví, že to, co tak krásně svítí, je měsíc, a co přináší zatemnění, je shluk vodních par. A to ještě nikdy nikomu neublížilo. Měsíc pluje svou drahou, mraky se přes něj převalují, Frantík nespí a přemýšlí. A náhle, jako by mu to někdo poručil, posadí se na posteli a odhodí peřinu. Půjde a pokusí se zmocnit té knížky a zničit ji. " Vypravěč je vševědoucí, stojí nad příběhem, zná nejen činy všech zúčastněných, ale i jejich způsob myšlení a vnitřní pocity. Spojuje jednotlivé děje, komentuje je a hodnotí jejich průběh nebo jednání postav. Hodnocení událostí nebo osob je většinou

"' Tamtéž, s. I I r Tamtéž, s. 38

26

vyjádřeno

s jednoznačnou určitostí a se záměrem vyvolat ve čtenáři soucit s bídou nezaměstnaných a zdůvodnit boj proti jejich vykořisťování, což lze chápat jako další ideologický prvek textu. Cílem knihy - nahlíženo z hlediska sociálních vztahů - je kritika sociální řádu, jenž ve společnosti panuje, neboť dává vzniknout zločinu. Zelená knížka symbolizuje nuzný život předměstské chudiny vykořisťované falešným zbohatlíkem. Detektivní zápletka je ve vyprávění prostředkem, jak podtrhnout sociální stránku konfliktu.

3. 3. Kluci, hurá za ním! Próza Kluci, hurá za ním! vyšla poprvé v roce 1933. S Poplachem v Kovářské uličce ji pojí tematická i ideová příbuznost. Společný je i sociální podtext, neboť je zde detektivní zápletka opět rozvíjena na pozadí sociálních vztahů. Hlavní roli hraje parta tří kamarádů - Valnohy, Zrzka a Sirky, kterým někdo ze skrýše uloupí rádio, které vlastnoručně sestavili. Chlapci s pomocí dědy Zachariáše z muzea odhalí hostinského Ferbuse, který nejen nutil číšníka Nyklíčka. aby pro něho kradl, ale také ho vydíral. Ve stejném roce jako kniha vyšla v časopise Úhor následující recenze Q. M. Vyskočila: ..Není pochyby, ze se také kniha pro mládež přibližuje rychle tempu moderního života, tak jak jsme toho dávno již svědky zejména v Americe. Ale její poměr k aktualitám dne a současným vymoženostem přizpůsobuje se u nás v dokonalé shodě s cítěním a vzněty mládí a loje právě její předností v československé literatuře pro mládež. Přesvědčivým důkazem toho je velmi úhledně vypravený tento román V. Řezáče, plný zajímavých postřehu a vítaných tendencí, po němž f i stě dychtivě sáhne zvláště náš chlapecký dorost. Jsou-li hrdinové tohoto příběhu, poutavého,

obzory rozšiřujícího

Valnoha, Zrzek a Sirka, jejich

a zábavného, právě tři podaření

výrostkové

zvídavému zbojnictví poštěstí se nejen chytiti zloděje

drahocenných sbírek, střežených v osamělém zámečku dědem Zachariášem, nýbrž i zachrániti malou Lidušku z hořícího

hostince. Šťastná a rázovitá kniha, vyzdobená

27

humornými

perokrcsbičkami J. Čapka signalizuje tak vítaný obrat v realistické tvorbě pro mládež a již proto ji po zásluze vysoko hodnotíme. " Neméně vlídná je i recenze Marie Majerové v Lidových novinách z téhož roku: ., Tak u vzniku příběhu Václava Řezáče, nazvaného Kluci, hurá za ním!, stál zajisté dojem z Kästnerova Emila, ale způsob vypravování je pod vlivem stylistú českých. Také u Řezáče je hrdinou kolektiv, jako u Langra a Poláčka. Tři kluci z nové čtvrti na obvodu města, tři malé osobnosti v svérázném neotřelém prostředí. Knížka vkusná, plynulého

děje s výraznými

obrázky Josefa Čapka. " Vzhledem k tomu. že zde již byla řeč o názorové příbuznosti Marie Majerové a Václava Řezáče, není překvapující ani tento její text. který - až na poznámku o ovlivnění cizími vzory, zejména Erichem Kästnerem - je oceněním Řezáčovy tvorby. Marie Majerová navíc nešetří chválou ani ve stati Novinky knih pro děti (1933), kde oceňuje zejména náležitou pravděpodobnost příběhu, pečlivý sloh, zábavnost příběhu i poučení čtenáře dobrými vzory.? Domnívám se. že ovlivnění cizími vzory ještě nemusí být posuzováno jako negativum, jde ovšem o míru ovlivnění. Zde musím souhlasit s M. Majerovou, neboť příbuznost zápletky i jednotlivých motivů knihy Kluci, hurá za ním! a Kästnerova Emila a detektivu je opravdu velká.

Kluci, hurá za ním! se opět odehrává v autorově současnosti na městském předměstí, zde zvaném Bakalářka. Do prózy jsou zasazeny návraty v čase až do dávné minulosti. Vypravěč jich nevyužívá čistě didakticky, ale místo zde nachází humor, sloužící k přiblížení ke čtenáři. Jednou z takových pasáží, kdy vypravěč přichází ke slovu, je i tato:

JS

Vyskočil. Quido Maria: Václav Řezáč: Kluci, hurá za ním! In: Úhor, roč. 21/1933, č. 9-10, s. 191 ° Majerová, Marie: Václav Řezáč: Kluci, hurá za ním! In: Lidové noviny. 10. 12. 1933, s. 9 M Majerová. Marie: Novinky knih pro děti (1933). In: O dětské literatuře. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1956. s. 68 4

28

..Ale věřte mi. ti kluci ani nevědí, po čem tu běhají, dětem je jedno, nad čím si výskají, a lidem, po čem šlapou, automobily lítají ztřeštěně, frkají, houkají a práší, jako by na světě nebylo nic jiného krom nich. To je mi století! Samý chvat a rámus. Copak je dnes komu po minulosti? Ale ten kopec, na němž stojí Bakalářka, to není jen tak obyčejný kopec, to je vlastně takový začarovaný hrad. Ťukni tady nebo tamhle, vždycky probudíš hrozné strašidlo: minulost. Ono není tak hrozně, jak je děláme, nanejvýš zuby zacvaká a zahuhlá: Mulisi, bulisi, co jste to dnes za lidi. Podívejte se, tehdy a tehdy bylo na světě lip. To jsou řeči, řečičky. Tahle země už je moc stará a vždycky se na ní dělo dobré i zlé. Jenomže jedno pro druhé zapomínáme. Řekněte sami. co je nám dnes do starého Říma, anebo už hnedle i do Přemyslovců, když nemůžeme dospat pro výsledek zítřejšího zápasu Sparta - Slávia. " J Charakter vztahu chlapců a dospělých je jiný než v Poplachu. Přátelský je vztah dětí k dědovi Zachariášovi. což vynikne zejména ve srovnání se vztahem s rodiči. Ti jsou bráni v rámci dětských her jako „nutné zlo'', které se zjeví vždy v okamžiku, kdy se to chlapcům nejméně hodí. Rodiče v podstatě nemají pochopení pro dětské hry a problémy. Vypravěč si často při zmínce o dospělých neodpustí malé poučení. Například: ,, Proti Valnohovi se spikli profesor matematiky a tatínek. Profesor matematiky napařil třídě cvičení na dvě stránky, a pane, mastné příklady, na ty aby byl nejméně Tycho de Brahe nebo Archimedes.

Valnoha si řekl. že cvičení napíše až po večeři, nebo je od někoho

ohškrábne před vyučováním. Ale Valnohův tatínek měl zvědavou náladu, a když se Valnoha chtěl po obědě vytratit z domova, byl zapleten do křížového výslechu, který skončil moudrou, ale nepříjemnou prüpovidkou: Napřed povinnosti a potom zábava. Zábava! Jako by to, co měl Valnoha před sebou, byla zábava. Ale co naplat. Tatínek je tatínek a nám dětem patří poslouchat. ""

" Řezáč. Václav: Kluci, hurá za ním! Československý spisovatel, Praha I9758. s. 10-11 ~ Tamtéž, s. 57

29

Obě Řezáčovy prózy srovnává František Götz v monografické knize o Václavu Řezáčovi. O knize Kluci, hurá za ním! píše: ,. Objeví se zloděj, který- musí být vypátrán. Úsilí klukovského trojlístku je pak zcela zaměřeno k detektivním záměrům. Rozhodně zde není té vlahé atmosféry růstu a vývoje dětské duše. jak tomu bylo v , Poplachu', který má vůbec mnohem úrodnější motiv. Nadto je závěr přímo organicky přecpán různými dost náhodně navodenými efekty, spojenými s loupeží v archeologických sbírkách a požárem hostince Ferbusova. Řezáčovi jde tu spíš o vnější dobrodružnost než o básnické podobenství toho univerzálního snu zlatého věku dětství. "3 V zásadě souhlasím s tvrzením, že v příběhu Kluci, hurá za ním! jde zejména o dobrodružné efekty, které působí na dětského čtenáře. V tomto je Poplach opravdu životnější a z hlediska umělecké hodnoty i významnější. Některé motivy, které autor v próze Kluci, hurá za ním! použil, se zdají být východiskem z nouze. Mám na mysli zejména okamžik identifikace zloděje pomocí tajemné křišťálové koule dědy Zachariáše. V realistické próze se tak objevuje fantastický motiv něčeho, co je reálně nevysvětlitelné. Domnívám se. že zde je fantastický motiv nefunkční, neboť porušuje realistickou linii příběhu. Také požár hostince v závěru není použit promyšleně, z textu by mohl být vypuštěn. Zloděj Nyklíček. stejně jako ten, který stojí v pozadí všech krádeží, jsou dědem Zachariášem a chlapci zadrženi. Chlapci pospíchají do hostince pro Nyklíčkovu dceru a pro kradené věci. které by však mohli objevit i bez efektního požáru celého hostince. Ten můžeme chápat snad jen symbolicky jako potrestání zločince silou shůry (i když požár založila Nyklíčkova dcera) a potvrzení správnosti jednání chlapců i dědy Zachariáše. Próza by mohla být zakončena stejně realisticky, jako začala.

' Götz, František: Václav Řezáč. Československý spisovatel, Praha 1957, s. 41-42

30

Významnou roli zde hraje vypravěč, který je svým charakterem blízký vypravěči u Ericha Kästnera. Vypravěč komentuje dění. glosuje jednotlivé události. Jeho didaktické pasáže jsou zde - v neprospěch textu - až příliš prosazovány, což opět působí rušivě. Například v okamžicích vyhrocení konfliktu je důležitější role přisouzena vypravěči než postavám, protože místo jednání hrdinů komentuje dění vypravěč. Stejně jako vypravěč v knihách E. Kästnera se i Řezáčův vypravěč snaží navázat se čtenářem dialog, často se k němu obrací přímými otázkami, vtahuje ho do děje, ptá se ho na jeho názor. Například: ,, Viděli jste lézt Zrzka na strom? Rád bych věděl, zdali byste to po něm dokázali. " w Vypravěč se srovnává s chlapci a nebojí se tvrdit, že jsou děti v něčem lepší než on sám. Dává najevo velkou důvěru v dětského hrdinu, se kterým se dětský čtenář může identifikovat (,, Valnoha sní o tom, že vyhraje mistrovství na sto kilometru, nebo jiný takový závod. Už se vidí v obrázkovém časopise udýchaný, zatláčený na kole, ale s vavřínovým věncem na krku a v hloučku lidí křičících sláva. " i). Vzhledem k tomu. že jsou vstupy vypravěče do děje příliš časté, je tím narušena dějová linie textu. Domnívám se, že v tomto ohleduje inspirace E. Kästnerem spíše na škodu.

3. 4. Detektivka pro děti a mládež, nebo příběh s tajemstvím? Pokusím se nyní o shrnutí detektivních motivů, které v knihách lze najít, a na základě toho o klasifikaci těchto literárních děl a jejich zařazení k určitému literárnímu žánru. Kompozice všech tří próz se určitým způsobem podobá kompozici detektivky pro dospělé. Všude se objevuje motiv tajemství, napětí, jeho gradace a zločin, který není v souladu se společenskými pravidly. V Kastnerově knize je navíc zdůrazněna fáze předcházející činu, je jí věnován větší prostor než například v Řezáčově Kluci, hurá za ním!. Erich Kästner tuto fázi využil k vylíčení sociálních poměrů hlavního hrdiny. Zvláštní roli přitom u něj hraje

vl

Řezáč. Václav: Kluci, luna za ním! Československý spisovatel, Praha I9758, s. 5 " Tamtéž, s. 8 v

31

předmluva (viz výše). Vlastní krádež Emilových peněz ve vlaku není vylíčena, místo toho se čtenář dozvídá fantastický sen, který se malému hrdinovi zdál. Obět zločinu ví. kdo je pachatel krádeže, čímž se knihy odlišují od „klasického typu detektivky"', kde je pachatel neznámý, a je na detektivovi, aby ho vypátral a usvědčil.36 O tom se zmiňuje i Miroslava Genčiová. pro niž je to argument k tvrzení, proč kniha nemůže být detektivkou v pravém slova smyslu, i když autor v kompozici využil kriminálního motivu: „Emil a detektivové je vlastně komponován jako honička na zloděje, není to v pravém smyslu detektivka, jak se často opakuje: zákony detektivky jsou jiné. Detektivní novela odhaluje vždy pachatele zločinu, který není znám, a příčiny zločinu. Je to logický úkol, který si žádá řešení. Příběh o Emilovi obsahuje sice kriminální motiv - avšak Emil ví, kdo mu peníze ukradl, a s pomocí chlapců, se kterými se seznámí, zloděje dopadne a usvědčí. " j 7 Z hlediska tvrzení M. Geniové by za detektivku klasického typu bylo možné považovat knihu Kluci, hurá za ním!, protože zde je pachatel zločinu zahalen tajemstvím a je na „malých detektivech", aby odhalili jeho identitu, i když jim zde k tomu pomůže víc magie než racionální logika. Nedomnívám se. že známá identita pachatele je důvodem, proč by některá z uváděných próz nemohla být nazývána detektivkou. Podstata detektivky - j a k už jsem uvedla v teoretické části - nespočívá v tom. zda je pachatel známý nebo neznámý. Podstatu tohoto žánru vidím spíše ve vylíčení způsobu dopadení pachatele a ve zvolené metodě pátrání. Jací jsou vlastně v těchto prózách malí detektivové? Emil je detektivem „příležitostným", jeho detektivní zájem se objeví teprve v okamžiku, kdy je konfrontován se zločinem. Není tedy dítětem, které sní o tom, že se jednou stane detektivem.38

" Jinak je tomu ovšem v Poplachu, kde Frantík zloděje knížky, kterou nejprve sám vzal, nezná. Genčiová, Miroslava: Literatura pro děti a mládež. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1984, s. ' Takovým případem je třeba Kalle Blomkvist Astrid Lindgrenové, který sní o detektivní kariéře: velký, využije první příležitosti a odjede pracovat na londýnskou periférii. Nebo snad přece jen do Táta chce. aby se ujal obchodu. On! To by se jim to potom žilo, všem tém londýnským a chicagským banditům! Pěkně hv si vraždili dál a nebylo by nikoho, kdo by je drže! na uzdě. A on bv stál v krámě, 1

32

104 „Až bude Chicaga? vrahům a kroutil by

Emil na rozdíl od Kalleho nesní o detektivní kariéře, nepromýšlí tak jako Kalle různé detektivní případy, takže i jeho způsob řešení zločinu je dá se říci primitivnější. Volí spolu s ostatními dětmi metodu pronásledování, tedy stopování zloděje, což odpovídá jeho věku. Emil je v knize nejen detektivem, ale i obětí zároveň, řeší případ vlastního okradení. Ze spojení detektiva a oběti plyne velký díl emocionality při pronásledování pachatele. Kalle řeší případy, jež se netýkají jeho osobně, v knize Detektiv Kalle má podezření se týkají jeho kamarádky Evy-Lotty, tedy jejího strýčka. Eva-Lotta je hlavním svědkem zločinu i v knize Svěřte případ Kallovi. U Václava Řezáče je pachatel krádeže zelené knížky neznámý. Frantíkův čin, tedy to, že vzal Bočanovi knížku, není možné posuzovat jako zločin, spíše jako pochybení. Chlapec se tak záh) stává detektivem, protože musí vypátrat, kdo knížku z úkrytu vzal. Jeho pátrání je založené na náhodě, díky ní objeví listy vytržené z knížky na břehu řeky a podle popisu pana Charouska hledá zloděje. Není to detektiv v pravém slova smyslu, Kalle a Emil jsou proti němu typem klasického detektiva. Frantík je pořád obyčejný kluk, do role detektiva se nijak nestylizuje, nepromýšlí žádné metody dopadení. V příběhu nenajdeme napínavé dějové pasáže dětského stopování jako u Emila, Frantík je spíše typ uvažující a kombinující. Jeho hlavní cíl je jiný než Emilův nebo Kalleho, a sice zabránit hokynáři Bočanovi, aby okrádal chudé lidi. Detektivní motiv zde není hlavní. Po srovnání Kästnerovy knihy s knihami Řezáčovými je detektivní motiv v „klasické" podobě nejvíce obsažen v próze Kluci, hurá za ním!. Detektivní zápletka stojí v centru, na ní je celý příběh vystavěn, jde zde o romantiku dětského pátrání. Chlapci - detektivové jsou na dopadení pachatele osobně zainteresováni. I zde volí stopování jako svoji metodu pátrání, po poradě s dědou Zachariášem nastraží past, ve které viník krádeže podle plánu uvízne. komolily a vařil mazlavé mýdlo nebo kvasnice. Ani nápad! Toho bohdá nebude, aby z něho byl nějaký ušmudlaný hokynář! Ať si táta vybere: buďto detektiv, anebo nic! Sherlock Holmes, Asbjörn Krag, Hercule Poirot, lord Peter Wimsey, Kalle Blomkvist! Mlaskl. A on, Kalle Blomkvist, bude z nich ze všech nejlepší!" (Lindgrenová, Astrid: Detektiv Kalle má podezření. Ivo Železný. Praha 1993". s. 7-8)

33

Rozhodující je u E. Kästnera i V. Řezáče v knize Kluci, hurá za ním! dynamika děje, rychlý spád zápletky a bezprostřední reakce dětských hrdinu. Oproti tomu je Poplach orientován více na zobrazení sociální situace. Role policie nebo policisty je pokaždé jiná. Někdy bývají policisté či strážníci prezentováni jako neschopní vyřešit případ (to je časté i v detektivkách pro dospělé). Jen zřídka se objevuje detektivka, ve které má sám mladý detektiv či detektivové špatné svědomí, a proto se policie bojí. Častějším postupem bývají špatné zkušenosti detektivů s policií v tom slova smyslu, že se dítě bojí, že dospělý bude spíše věřit pachateli než jemu. Distancuje se tedy od strážců pořádku, je k nim skeptické a nepříliš přátelské a vstřícné. Ale většinou mu okolnosti nedovolují zcela na policisty či strážníky zanevřít. Dříve či později totiž v každé detektivce dojde k situaci, kdy se dítě bez spolupráce s nimi neobejde, a sice v okamžiku zatčení zločince. Autoři občas tento problém nedůvěry dítěte k policii obcházejí. Jednou z možností je učinit z policisty hrdinova příbuzného.3 Frantík Severýn má se strážníkem Brejchou podobný vztah jako Kalle a strážmistr Björk. Oba dva policisté jsou typem dobráka, který se shovívavým pohledem sleduje počínání dětí. Brejcha se sice snaží působit přísně, ale v podstatě jsou s Frantíkem přátelé. I přes přátelské a celkem bezproblémové vztahy se však ani jednou hrdina nebo hrdinové neodváží svěřit strážníkovi s tím, co jim leží na srdci. Policie tak přichází ke slovu až v samém závěru, v okamžiku řešící scény. Detektivové z knihy Kluci, hurá za ním! k vyřešení případu krádeže policii vůbec nepotřebují. Bez pomoci dospělého se však neobejdou. Po chycení pachatele do pasti se rozhodnou dát mu ještě šanci a nevydat ho policii. Hlavní postavou krádeží a jejich strůjcem byl hospodský a ten je po nějaké době zatčen. Vypravěč se však spokojí s pouhou poznámkou o tom. že hospodský Ferbus byl zatčen, a příběh je u konce. Role policie je zde nepatrná.

y

' Například ve volném pokračování Kästnerovy knihy Emil a tři dvojčata se Emilova matka vdá za strážmistra Jeschkeho. 34

Hlavní rozdíl mezi knihami Řezáčovými a Kästnerovými proti knihám A. Lindgrenové je v zapojení sociálního motivu. Ten je nejvíce zřetelný v Poplachu v Kovářské uličce a v Emilovi a detektivech, méně už v knize Kluci, hurá za ním!. Zcela však chybí u Astrid Lindgrenové. její knihy pro děti s detektivním motivem stojí z uvedených próz nejblíže klasické detektivce pro dospělé. Jejich kompozice se nejvíce podobá kompozici detektivky, jak ji vytvořil už E. A. Poe, proto je možné tyto knihy považovat za reprezentanty klasického typu dětské detektivky. Srovnáním detektivek Astrid Lindgrenové s uvedenými detektivkami z třicátých let je patrné, že je není možné považovat za stejný typ detektivních příběhů - a to nejen z důvodu silného sociálního motivu. Jsou to dobrodružné příběhy ze života dětí, v nichž hlavní roli hrají dětští hrdinové, zde pokaždé chlapci, kteří jsou postaveni do těžké životní situace, musí jednat jako dospělý jedinec. Tyto příběhy stojí dle mého názoru mnohem blíže dobrodružné literatuře s tajemstvím, ve které se vyskytuje detektivní zápletka. Ta je nejsilnější v knize Emil a detektivové, jež se stala inspiračním zdrojem knihy Kluci, hurá za ním!. Při srovnání dvou knih Řezáčových souhlasím s tvrzením V. Stejskala, podle něhož je kniha Kluci, hurá za ním! zaměřena svým stylem k žánru detektivní povídky, kdežto Poplach v Kovářské uličce je v podstatě realistické vyprávění ze života předměstské chudiny.60 Společná je oběma knihám autorova snaha o odhalení a pojmenování společenského zla, činů těch. kteří se obohacují na úkor chudých, již se nemohou ve své situaci bránit. Podle klasifikace detektivky Štěpána Vlašína je možno všechny uvedené knihy považovat za typ klasické detektivky, podle klasifikace Jana Cigánka lze říci, že Astrid Lindgrenová vytvořila typ realistické dětské detektivky intelektuálního charakteru, kdežto Erich Kästner a Václav Řezáč typ detektivky sociální, kde je práce detektiva podmíněna společensky. Podle mého názoru jsou typem klasické detektivky knihy Astrid Lindgrenové. Přílišné zdůrazňování sociálního pozadí u ostatních knih má za následek, že považuji za mnohem

K!

Stejskal, Václav: Moderní česká literatura pro děti. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 105

35

výstižnější označení pro knihy V. Řezáče a E. Kästnera chlapecký román než detektivka, jež je z hlediska literární teorie definována jinak, neboť některé její podstatné znaky v těchto knihách chybí.

36

4. František Langer 4. 1. Bratrstvo bílého klíče Knížka pro děti a mládež Bratrstvo bílého klíče vyšla v roce 1934. František Langer6', v literatuře známý jednak jako autor legionářské literatury, jednak jako významný dramatik a autor literatury pro dospělé, se touto knihou zapsal do dětské literatury v oblasti příběhových próz ze života dětí. Ve stejném roce jako kniha Bratrstvo bílého klíče píše Václav František Suk v časopise Uhoř následující recenzi: ,, Druhá kniha Langrova napsaná přímo mládeži. Tentokrát z okruhu nejdobrodružnějších klukovských zájmu. Dějištěm je pustá zahrada, v níž si smí Jarka kralovati po svém. To se ví. že tu není sám, nýbrž pozve si několik nejvěrnějších kamarádů a s těmi utvoří .Bratrstvo bílého klíče '. V kapitolách se vypravuje, co vše hoši podniknou. Jsou to fantastické výmysly čistě klukovské, podnícené četbou, školou, životem, dobré skutky, indiánské boje s jinou partou, detektivní pokusy, sportovní kapitoly, touha po filmování. Nejoriginálnější a komická je kapitola, jak . Bratrstvo obohacuje musejní sbírky' a kapitola reportážní. Nic podobného jsem jinde ještě nečetl. Jinak ovšem celková idea knihy, i jednotlivé obrazy další, upomínají na moderní knihy dnešní mládeže u nás i za hranicemi. (Vizme např. Synkovy edice''.) Ale v lahodném způsobu vyprávění, v častém ladění do humoru, v pěkném a poutavém scénování je Langer svůj. Čeština je správná. Sekorovy karikatury přiléhají stylem k látce. Grafická výprava pěkná. Pro střední věk. "" Maric Majerová v Lidových novinách nešetřila chválou: ,, Langer vypravuje poutavě, jeho realita je vskutku makatelná - to je jeho nejvlastnější obor umění. A romantika, pokud se jaká vyskytuje v těch příbězích městských dětí, je nazírána "' Bratrstvo bílého klíče nebyla ani první, ani jediná kniha Františka Langra (1888 - 1965). Prvním takovým dílem byl soubor povídek Želený vlk (1920). dále próza Pes druhé roty (1923), z pozdější tvorby například novela napsaná v autorově exilu v době okupace Děti a dýka (Londýn, 1942), jež vyšla u nás teprve v roce 1946. "~ V nakladatelství Adolfa Synka vyšlo například první vydání knihy Poplach v Kovářské uličce Václava Řezáče. ' Suk. Václav František: František Langer: Bratrstvo bílého klíče. In: Úhor, roč. 22/1934, č. I, s. 10

37

jen s pochyhovačnosíí městského dítěte, jež nevěří na čáry a kouzla a nedá se jen tak lehce nachytat. Ale právě protože Langer vidí tu jen zrakem městských dětí, a to zrakem gymnazistu, a ti se nebojí ničeho víc než směšnosti, vymýšlí taková dobrodružství,

která vskutku

dobrodružná jsou, ale také pravděpodobná. Ačkoli je recenze V. F. Suka spíše shrnutím obsahu knihy než jejím hodnocením, budiž oceněna zejména z důvodu vyzdvižení humoru a komiky. To je i podle mého názoru jeden z důvodů populárnosti prózy ve své době. Ačkoli je sporné, zda je kapitola o obohacování muzejní sbírky bezcennými předměty a o reportáži o člověku z doby kamenné nejvíce zajímavou, originalitu jí odepřít nelze. Proti příznivému hodnocení Marií Majerovou a V. F. Suka stojí názory Václava Stejskala, který o 28 let později knihu zdaleka tak dobře nezhodnotil. Kritizuje nejen Langrovu potřebu „romantismu naruby4" (tak označuje například setkání chlapců s medvědem z cirkusu, nebo objev tajemné chodby pod zahradou), ale zejména to, že F. Langer jako autor dětské knihy nevytvořil novou třídní morálku (jako například J. V. Pleva), ani dostatečně neukázal na sociální nespravedlivost a řádně ji nekritizuje, jak to dělal například V. Řezáč. V. Stejskal obviňuje F. Langra z nedostatečné hloubky psychologie postav, z povrchnosti motivů i životní pravdivosti. Snad největší kritika je potom mířena na nejasný ideový koncept knihy vzhledem k sociální skutečnosti.^ S hodnocením Václava Stejskala nelze souhlasit, neboť právě v neexistenci „ideového konceptu knihy" vidím příčinu toho, proč je kniha životná a aktuální dodnes na rozdíl od přílišného zvýraznění sociálního prostředí v Poplachu v Kovářské uličce. I dnešního dětského čtenáře může nadchnout myšlenka vlastní zahrady, která skýtá mnohé příležitosti pro dobrodružství. Václav Stejskal vyžaduje ideovost, aby mohl knihu ohodnotit kladně. Avšak jakou

ideovost?

Ideovost.

která

by

odpovídala

oficiálně

proklamované

literární

'4 Majerová, Marie: František Langer- Bratrstvo bílého klíče. In: Lidové noviny, 10. 12. 1933, s. 9 ° Stejskal, Václav: Moderní česká literatura pro děti. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 109-110

38

kritice šedesátých let, tedy době, kdy jeho kniha o dětské literatuře vznikla. A s tím dnes již není možné souhlasit.

Děj knihy Bratrstvo bílého klíče se odehrává na okraji Prahy ve třicátých letech. V devíti kapitolách tu prožívá parta pěti dvanáctiletých chlapců (s výjimkou o dva roky staršího Kopejska) - Jarky Kubáta. Frantíka Jírů, Štědrého, Brože neboli Culíka a Pepy Kopejska nejrůznější dobrodružství v zahradě, kterou dostane Jarka od strýce k svátku, aby zde mohl nerušene psát a trénovat spisovatelské povolání. Každá kapitola je samostatný příběh, které jsou spojeny postavami a místem děje. Jarka zjišťuje, že pokud má zahradu sám, není to ono. Se svým tajemstvím se proto svěří čtyřem kamarádům a společně vytvoří tajný spolek „Bratrstvo bílého klíče". Chlapci zažijí v zahradě mnoho zajímavého, např. najdou v zasypaném sklepě staré věci a předají je muzeu (čtenář se však záhy dozvídá, že to nejsou žádné historické předměty), pomáhají chudé rodině svého spolužáka vydělat peníze, brání se proti nájezdu jiné party, pečují o medvěda, vymyslí si filmové představení, pomáhají boxerovi s tréninkem a další. Autor zasadil prózu do své současnosti, návraty do minulosti se objevují v kapitole Bratrstvo se vydává za reportáží.^

Kromě party chlapců zde vystupují i dospělí, hlavními

aktéry však zůstávají děti.67 Vztahy s dospělými, zejména s rodiči, jsou často odlehčeny (nikoli však zlehčeny) ironií nebo humorem. V takových okamžicích přichází ke slovu autorova výchovná snaha, nikoli však násilná a direktivní, naopak zcela nenápadná a podaná vtipně. Příkladem je bitva mezi obyvateli zahrady a partou Kaj manu z Vršovic:

"'' Zde .laika hledá inspiraci pro článek o Praze v době kamenné u muže. který o sobě tvrdí, že pochází z doby kamenné. Od něj se chlapci dozvídají, jak se tehdy žilo a jak Praha vypadala. Objevují se zde odkazy na starou Prahu, názvy čtvrtí, např. Vinohrady, ale i řeka Vltava. Z dospělých jsou to hlavně rodiče, ale i jiní. Láskyplný vztah má ke své matce Culík, který ji nazývá ..Dušinkou". oba žijí sami bez otce (opět motiv neúplné rodiny - viz E. Kästnera. V. Řezáče - Poplach v Kovářské uličce).

39

„Kajmani rychle zahodili kamení. Rozbít okno kamenem je něco jiného, než rozbít druhému klukovi hlavu. Protože sklo musí být zaplaceno. Po jeho rozbití se dostavuje kotci rozlícený majitel a vymáhá náhradu za válečné škody. A pak následuje výprask. Ten nestojí nikdy za těch pár korunek, které stálo rozbité okno. " Vztahy mezi dětmi jsou dvojího druhu. Chlapci jsou dobrými přáteli, jejich vztahy jsou bezproblémové. Pro kamaráda je každý z nich připravený udělat vždy vše, cení se nejen pomoc v nouzi, čest a spolehlivost, ale i oddanost spolku. Vymyslí si stanovy spolku, společný signál a uvítací heslo pro příchozí. Všichni jsou si rovni, nikdo nemá funkci stálého náčelníka. I když je například Kopejsko starší než ostatní hoši, vůdcem skupiny není. A zdá se, že chlapci vůdce ani nepotřebují. Když se něco přihodí nebo se do něčeho pustí, získává vždy jeden z nich vůdčí roli. Ale pouze pro tuto chvíli, v této záležitosti. Vše závisí na tom, kdo má jaké schopnosti a kdo se na danou roli v určité chvíli nejvíce hodí. Stejně jako u E. Kästnera a V. Řezáče je i u F. Langra patrné sociální pozadí prózy, i když ne tolik, jako u výše zmiňovaných. Sociální nerovnost je naznačena na několika místech, nejmarkantněji v příběhu o rodině spolužáka Součka (viz výše). Opakem je sociální úroveň rodiny Jarky Kubáta, což poznáváme hned na první straně knihy: ,. Kubátovi byli sice zámožní, měli čtyři pokoje, ale pokoj pro sebe dostala jen Helena. "69 A dále: ., Tak mezi dárky k narozeninám vedle kopacího míče od tatínka, proužkovaného flanelového kabátu od maminky a knížky od sestry nejkrásněji svítil bílý hliníkový klíč. Na oslavu Jarkových narozenin byly k svačině - copak? Velké, zlaté, nadýchané koblihy. Jak jsem řekl, Kubátovi si to mohli dopřát. " Přestože je životní úroveň rodin, z nichž chlapci pocházejí, rozdílná, není to pro ně překážkou v přátelství. Třídní cítění a soucit s chudými jim nechybí.71

<s

[..anger. František: Bratrstvo bílého klíče. František Borový. Praha 1934, s. 54-55 "° Tamtéž, s. 9 1 Tamtéž, s. I I 1 Srovnej sociální úroveň rodin, z nichž pocházejí berlínští chlapci v knize Emil a detektivovo Ericha Kästnera.

40

Velká role patří v knize dialogům, popisných pasáží je méně a rychle se s dialogy střídají, což přispívá k vnitřní dynamice textu. Vypravěč je vševědoucí, stojí nad příběhem, komentuje dění, někdy s ironickým úsměvem, někdy vážně, často s velkou dávkou humoru. Například: ...Jaroslav Kubát chtěl být spisovatelem. Ale k tomu hlavně potřeboval koutek, kde by mohl hýl zcela sám. Tam by se oddával sněni. Na nějakém obrázku viděl, jak se to dělá: Mladý člověk s dlouhými vlasy sedí u stolu zamyšlen a dívá se na čistý papír. Nad jeho hlavou se vznáší průsvitná postava, která jej libá na čelo. To je Múza. Okno je otevřené a dole se ježí štíty domu. Tak si každý múze domyslit, že básník bydlí sám a sám ve vysokém poschodí. Pod obrazem byl nápis: . Básníkova samota'. Nu, tu Múzu si Jarka chtěl odpustil. Neměl rád, když se s ním tetičky mazlily a myslily si. že je ještě malý hoch, ačkoliv chodí do sekundy.'"' Langrův jazyk je místy velmi střídmý, vyjádření však bývá zcela pregnantní a zkratka přispívá ke gradaci děje. Například: ., Bylo to stejné jako s Frantíkem Jíru. Dobře dlážděná ulice, až nakonec pustá pole. Celou cestu ani slova. Přísahy. Dveře. Udiv chlapců. A pozítří ve tři. "

4. 2. Detektivní zápletka epizodického charakteru Jedna z kapitol knihy nese název Bratrstvo působí jako detektivní ústav. Jde v ní o detektivní pátrání po psovi, který se ztratil známému spisovateli. Chlapci si zahrají na detektivy a do pátrání po psovi zapojí i mnoho dalších dětí, které si snadno chtějí vydělat slíbených dvě stě korun odměny. Pachatel krádeže není neznámý, je to pan Novák, jehož poznávacím znamením je chybějící ukazováček. Problém se ukáže být v tom. že Nováků je v Praze několik stovek. Ačkoli jsou chlapci skeptičtí, že psa vypátrají, rozhodne za ně Štědrý, který přijímá vůdčí roli. Právě on je

:

Langer. František: Bratrstvo bílého klíče. František Borový, Praha 1934. s. 9 ' Tamtéž, s. 1 7

41

s činností detektivů nejvíce seznámen, k jeho oblíbené četbě patří cliftonky , četl i další detektivní příběhy, zmiňuje se zde Emil a detektivové Ericha Kästnera. dále Sherlock Holmes, Edgar Wallace7" a Emil Vachek76. Důležitá je v tomto kontextu stylizace chlapců do role dospělých. Přestože se v jiných kapitolách zabývají dětskými hrami, zde se stylizují do role detektivů, kteří musí bojovat proti zločinu a najít zloděje. Chlapci si při detektivním pátrání berou příklad z četby detektivek. Za svůj vzor považují zejména Kästnerovu postavu Emila, neboť jsou v podobné situaci jako on. Také nemají k dispozici takové prostředky jako policie, a tak se do pátrání pouštějí na vlastní pěst. Vzhledem k tomu, že je identita zloděje známá, je úkolem detektivů vypátrat ho. Systematicky obcházejí domovy potenciálních pachatelů, kteří se jmenují Novák a mají psa odpovídajícího fotografii. Při pátrání dochází ke komickým situacím, neboť děti touží po odměně, a tak se chytají každé příležitosti ji získat. Na ukázku přivádějí všechny psy, které potkají, bez ohledu na rasu. Vtipnejšou i jejich zážitky z příbytků možných zlodějů: ,, K prvnímu panu Novákovi, který obýval celé první poschodí, je uvedla panská v bílé zástěrce. Byl to milý tlustý pán, který se válel na pohovce v pokoji plném perských kobercu a obrazu. Ukazováček měl, psa ne. To byl první trestaný pan Novák. Za zpronevěru několika milionů. "

Podmínkou detektivky je vždy zločin. Zde jde o krádež psa, která se sice nezdá být krádeží, neboť pes odešel se zlodějem dobrovolně, ale ten ho už nevrátil. Pachatel uniká,

4

Detektivky nazvané podle amerického detektiva Leona Cliftona, jenž se objevuje ve více než dvousetsvazkové detektivní sérii kolem r. 1910. Autorství tohoto cykluje obestřeno záhadou, za jednoho zmožných autorů bývá pokládán učitel A. B. Štastný. autor titulů různých žánrů populární beletrie. ^ Angličan Edgar Wallace ve svých knihách kombinoval principy detektivky a thrilleru, přičemž neváhal užít ani prvky gotického románu (tajné chodby, podzemní mučírny atd.). Jeho knihy byly velmi oblíbenou detektivní četbou po celé minulé století, i když literární kritika měla na jeho díla rozdílný názor než čtenářská obec. ' Emil Vachek je považován za zakladatele české detektivky. Své příběhy situoval do Čech a s postavou detektiva Klubíčka položil spolu s K.. Čapkem základ tradice obyčejných českých detektivů. 7 Langer. František: Bratrstvo bílého klíče. František Borový. Praha 1934, s. 78

42

okradený majitel ztrácí naději na vrácení, pátrání je marné. Z tohoto hlediska splňuje próza podmínku detektivky dle výše zmíněné definice literárního žánru, neboť každý detektivní příběh vyžaduje unikajícího pachatele a fázi pátrání po něm. K napínavosti a ke ztajemnění viníka zločinu přispívá i fakt, že tento muž již byl trestán, což přidává případu na závažnosti. Chlapci vidí v pátrání dobrodružství a možnost prožít něco opravdového. Důležitá je metoda, pro kterou se rozhodnou, a sice stopování, což je typické pro děti. V podstatě nemají jinou šanci, neboť pro jiný způsob pátrání nemají žádné nástroje. Stopování není úspěšné, proto je nutné, aby zasáhla náhoda. I v tomto případě náhoda přispěje k zadržení pachatele, neboť iniciátor celého pátrání náhodně potkává psa i s novým pánem na ulici. Dokáže se však ovládnout a zachovat klid. S profesionalitou zkušeného detektiva muže pronásleduje až do jeho domu. Řešící scéna je v rukou dospělých, spisovatel si na chlapcův tip jede pro psa sám. Kompozice prózy v podstatě odpovídá teoretickému schématu detektivky, jak ho vytvořil E. A. Poe. Na počátku stojí seznámení se zúčastněnými osobami, úvod do děje. Poté dochází ke zločinu (ke krádeži), o němž se však detektivové dozvídají s určitým časovým odstupem. Ujímají se případu a nastává fáze pátrání a mírný pokles dějového napětí až chvíle, kdy už se čtenáři zdá. že k vyřešení případu nedojde. Tajemství dopadení zloděje není v závěru knihy prozrazeno ostatním členům party, čtenáři ano. Štědrý si svoji metodu pátrání ponechá pro sebe, neboť se domnívá, že detektiv má mít své tajemství: ,, Mohli se ptát, jak chtěli, a neřekl jim ani slůvka o své metodě. Nu, bezmála všichni slavní detektivové jsou takovými tajemnými mlčenlivci. Pokud se jejich metod týče. (Ačkoli Štědrý mohl klidně hochům svou metodu prozradil. Kdyby nebylo náhody, nejen žádný detektiv, ani Kolumbus by nic nebyl objevil.) ""

s

Tamtéž, s. 84

43

Srovnáme-li tento úryvek s tím, co o roli náhody v detektivním příběhu tvrdil Karel Čapek7', odpovídá Langrovo řešení případu zákonům klasické detektivky. Kdyby Šťastný náhodou nepotkal pachatele i se psem. dopadl by případ nevalně, detektivové by pátrání vzdali a pes by zůstal u zloděje. Šťastnému je však trapné přiznat, že viníka dopadl jenom díky náhodě, zdá se mu to příliš nedůstojné.

4. 3. Příběhy ze života dětí Při srovnání knihy s výše jmenovanými, najdeme jednak společné, ale i mnohé zcela rozdílné znaky, kterými se próza F. Langra od ostatních výrazně liší. 8) Do detektivního pátrání se opět pouští skupina chlapců ve věku kolem třinácti let. Význam dospělých jedinců je v knize potlačen, v Bratrstvu děti pátrají dokonce kvůli dospělému člověku, na jeho žádost. Volí stejnou detektivní metodu jako Emil a jeho skupina detektivů. Najdeme zde dokonce podobný postup ve vývoji děje, jaký použil E. Kästner. Když jsou chlapci na stopě zločinci, použijí jako dopravní prostředek taxi - stejně jako tomu bylo u Emila a detektivů. Detektivní charakter má v knize Bratrstvo bílého klíče pouze jedna kapitola, takže není možné mluvit o celé knize jako o detektivce. Jedná se o příběhy odehrávající se v souvislosti se zahradou. Detektivní zápletka je epizodou v celkové koncepci knihy. Mnohem výstižnější je mluvit o chlapeckých příbězích či příběhové próze ze života dětí. Děti nejsou ..profesionálními" detektivy, na detektivy si ani spontánně nehrají, pouze když se vyskytne X I

příležitost, chopí sejí. Chlapci z Bratrstva jsou obyčejnými kluky, kteří touží po dobrodružství a za hlavního nepřítele považují nudu. Jsou to skutečné děti v běžných dětských hrách, s reálnými problémy 7>

Čapek, Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas, Československý spisovatel, Praha 1984\ s. 158 Čapek považuje náhodu v detektivce za běžný postup, neboť i sebelepšímu detektivovi s nejlepším logickým myšlením musí být náhoda nápomocná. Právě ta ho totiž může přivést na správné místo ve správný čas. aby dopadl zločince. s0 Nelze zde vyjmenovávat všechny rozdíly i shody (např. z hlediska zobrazení sociálního prostředí, charakteru postav atd.). je nutné se omezit na souvislost s detektivními rysy. M Srovnej přístup postavy Kalleho Blomkvista v knihách Astrid Lindgrenové, který sní o detektivní kariéře, a tak je pro nej zločin v bezprostřední blízkosti dobrou příležitostí k detektivnímu pátrání.

44

svého věku. Jejich hry byly zábavou chlapců jejich věku ve třicátých letech, ale mohly by být zábavou i dnešních dětí. Povahy a charaktery postav jsou zobrazeny realisticky. Zatímco Emil F. Kästnera a Frantík V. Řezáče jsou příliš poznamenáni a svázáni sociálním prostředím, ze kterého pocházejí, jsou charakterově tito hrdinové zcela odlišní, což souvisí s prostředím, ve kterém žijí. Nejsou přetíženi onou nespravedlností světa, kterou najdeme u E. Kästnera.a V. Řezáče.v Poplachu, spíše se blíží postavám knihy Kluci, hurá za ním! Každý z party má zajisté své problémy, ale jsou to problémy mnohem typičtější pro chlapce jejich věku (např. mají špatné známky ve škole kvůli tomu, že veškerý volný čas tráví v zahradě, nebo se musí bít s nepřátelskou partou atd.). Domnívám se. že jedním z hlavních důvodů životnosti knihy dodnes je humor. V Bratrstvu bílého klíče je použit i v situacích nepříliš radostných, ale tím plní svou odlehčovací funkci. Je to humor, který je sympatický i dospělému čtenáři, není zatížen didaxí a poučováním. Podle mého názoru se Františku Langrovi podařilo přiblížit dětské duši a dětskému světu a na chvíli zapomenout na to, že je sám dospělý. F. Langer klukovský svět pozoruje z jisté vzdálenosti, vidí ho z nadhledu a vtipně ho komentuje. Dětské postavy, které zde vytvořil, jsou zároveň postavami dětí začátku dvacátého prvního století, neboť se vyznačují vlastnostmi, které má i dnešní mládež. To vše přispívá k tomu, zeje kniha stále živou součástí dčtské četby, a to i po více jak šedesáti pěti letech od svého vzniku.

45

5. Eduard Fiker 5.1. Autor detektivky pro dospělé i pro děti Eduard Fiker je ve světě literatury známý zejména jako autor detektivky pro dospělé.82 Pro děti vytvořil v žánru oddechové literatury několik děl s ústřední detektivní zápletkou. Já se zaměřím na dvě díla menšího rozsahu, a sice na prózu Černý Blesk z roku 1937 a Tajnou cestu 7. roku 1940. Černý Blesk je název příběhu, který na první pohled a po přečtení několika prvních stran vyhlíží jako rodokapsové dobrodružné čtení plné napětí, dobrodružství, náhlých zvratů a neočekávaného rozuzlení. "' K připomenutí děje dobře poslouží recenze Anny FleischerovéJanovské v časopise Úhor z roku 1938: ..Hrdina této detektivky, desítiletý chlapec Jackie, má těžký úkol. Na útěku od zlého strýce k matce překonává nejenom vzdálenost pres 220 mil s prázdnou kapsou, ale vyhrává i statečně ve všech pokušeních, k nimž svádí hlad, tulácky život i svoboda. Prožívá ovšem četná dobrodružství (až příliš četná), než se shledá s matkou. Zápletka o podvratných

živlech,

najatých cizinou, visí dnes ve vzduchu a je z ní obratná detektivka. [...] Lovci detektivek si i tuto rádi přelousknou. Jak je patrné z recenze, dostáváme se v této próze do prostředí tuláků v Anglii v době, kdy chtějí vytvořit organizované společenství {...My jsme se zorganizovali, Jackie. Podívej. dělníci se organizují, kdekdo se organizuje. Proč by se nemohli organizoval tuláci a žebráci? Vjednotě je síla. Jackie. '"Sy). Jejich zástupci proto putují na tajemný hrad na sever Anglie, kde se koná první schůze tzv. Kohoutů. Jackie, hlavní dětský hrdina, se náhodou dostane do tohoto prostředí dík) svému průvodci Bobymu, přezdívanému Černý Blesk. Na jejich dlouhé K

Eduard likér (1902 1961) se spolu s Emilem Vachkem podílel na konstituování tradiční české detektivky. Je autorem mnoha detektivek i dalších žánrů dobrodružné populární četby. Kromě detektivní literatury napsal řadu děl humoristických, dobrodružných a fantastických, dále divadelní hry i scénáře. s " V pořadí druhé vydání v nakladatelství Magnet-Press má sešitovou podobu rodokapsového čtení, kdy je text členěn na jedné straně do dvou sloupců, a z obálky vyhlížejí vyděšené obličeje dvou otrhaných mužských postav, jedné dětské, jedné dospělé, které s napětím v očích vzhlížejí k něčemu neznámému. sl Fleischerová-Janovská. Anna: Eduard Fiker: Černý blesk. In: Úhor, roč. 26/1938, č. I. s. 6-7 s ' Fiker. Eduard: Černý Blesk. Magnet-Press. Praha 19912, s. 20

46

cestě v „exotickém" prostředí tuláků a žebráků se odvíjí napínavý příběh, který nese četné rysy detektivní literatury, a to nejen pro děti a mládež, ale i pro dospělé. Jiným typem je Fikerova próza menšího rozsahu, nazvaná Tajná cesta. Je zasazena do čtenářsky atraktivního prostředí vězení, kde dojde ke vzpouře, jejímž účastníkem se stane i třináctiletý chlapec jménem Willy. Motivace názvu může být vykládána dvojím způsobem: Willy podnikne tajnou cestu do vězení, aby zde získal pro svého bratra peníze od strýce, místního dozorce. Druhý výklad souvisí s pověstí o tajné cestě z cely, ze které unikne vězeň. Oba příběhy jsou zcela jiným typem próz než ostatní, v této diplomové práci zmiňované knihy. Na obou je patrný vliv toho, že autor psal primárně detektivky pro dospělé, což se odrazilo i na kompozici mnou vybraných knih. Eduard Fiker bývá považován za pokračovatele detektivních próz Angličana Edgar Wallece.86 Stejně jako on i E. Fiker svá díla částečně umísťoval do angloamerického prostředí. V detektivkách obou autorů je možno najít mnoho styčných bodů. V knihách, které jsem vybrala, je Fikerovo následovnictví patrné například ze jmen postav (v Tajné cestě má uprchlý vězeň přezdívku Třískač), ze zvoleného prostředí (v Tajné cestě jde o vězení), ale i ze zobrazení společnosti jako uspořádaného organismu, kde má každý člověk - od šéfů podsvětí až po žebráka - své neměnné místo {Černý Blesk).

5. 2. Černý Blesk Tento příběh má na jedné straně téměř vše. co má správná detektivka mít, na druhé straně se však může zdát, že míra dobrodružství a událostí je až nadbytečná. Je zde detektiv, který se v přestrojení vydává za tuláka (Boby), tajná organizace s tajemnou postavou vůdce, který je symbolem moci a vlády, dítě bojující za svá práva a spousta překážek, které musí překonat, aby dosáhlo cíle. s

" Edgar Wallace (1875 - 1932) patřil v meziválečné době k nejčtenějším autorům napínavé četby. Poplatnost anglickým vzorům, zejména právě E. Wallaceovi, byla E. Fikerovi mnohokrát vytýkána literární kritikou. s

47

Ústřední detektivní zápletka je v žánru dětské literatury opravdu neobvyklá, neboť se jedná o tajnou organizaci tuláků řízenou z ciziny. Samotné vysvětlení účelu organizace je v textu podáno velice zmateně. Důkazem je následující úryvek, který je sice vytržený z kontextu, ovšem i v jeho rámci působí velmi nejasně a mlhavě: ., Veliký [označení vůdce organizace tuláků a žebráků - I. B.] dostal z ciziny nabídku, Jackie, to bude něco pro nás. [...] Přijde například válka. To už nebude válka, jako byla. V příští válce se stane hlavní věcí nikoli rvačka na frontě, nýbrž zmatek v zázemí mezi obyvatelstvem. Ceká se, že to obstarají aeroplány, ale někdo chytrý přišel ještě na něco dalšího. Co je dnes nezaměstnaných žebráků a tuláku v celé Anglii, Jackie. Ti všichni dostanou skleněně rourky a bacily nemocí, malé baňky se smrtícím plynem a podobně roztomilé věci. Zakopají si je někde v lese nebo tak, a na daný rozkaz začnou všichni najednou ničit. Zapalovat, otravoval studny, vyhazovat nemocnice do vzduchu, a bůhví co všechno. Není to hezké. Jackie?'" V souvislosti s výše uvedenou ukázkou nelze opominout účinek, jaký taková slova na dítě mohou mít. vzhledem k tomu, že celá řeč působí jako propagace protistátní činnosti a agitace v její prospěch. Vyvstává proto otázka, pro jak staré děti je kniha určena. Vzhledem k závažnosti ústřední zápletky je možné uvažovat o čtenáři ve věku 12 - 13 let a více, protože je nutné, aby již dítě mělo dostatečné povědomí o světě. Důležitý je zde také fakt, že hlavní dětský hrdina, se kterým se čtenář ztotožňuje, s činností protistátní organizace nesouhlasí. V čele organizace tuláků stojí muž, jehož identita je zahalena tajemstvím. Po jeho stopách se vydává detektiv, přezdívaný Boby. Hlavním cílem detektiva je dopadnout vůdce tuláků, neboť tak by byla rozbita i celá organizace. Boby je dospělý detektiv, člen policie, s níž spolupracuje. Svou vizáží i chováním či mluvou se zcela sžije s prostředím tuláckeho společenství, aby nebyl odhalen. Využívá jak kombinační schopnosti a logické myšlení, tak

ss

Fiker. Eduard: Černý Blesk. Magnet-Press, Praha I99T, s. 20

48

intuici a vnitřní hlas související s předcházejícími zkušenostmi. Pod svou ochranu přijímá i Jackieho. o němž ví, že utíká od poručníků k matce. Rozhodne se neodevzdat chlapce policii, protože se domnívá, že pravda je na Jackieho straně. Jackie je jediným dětským hrdinou knihy. Je sice ještě dítě, ale už poznal lidskou zlobu i hodnotu peněz. Rozhodne se vzít život do vlastních rukou a jednat podle vlastních názorů a hlavně citů. Jeho odvaha vydat se na dalekou cestu je veliká, odhodlání nezlomné. Na cestě prožije mnoho událostí a postupně mu dochází, že svět není černo-bílý. Projde na cestě na sever zkouškou dospělosti, musí se postarat sám o sebe. Jeho vztah k Bobymu se vyvíjí od nedůvěry, pohrdání, strachu z vraha až po přátelství s dospělým mužem, který slouží spravedlnosti. Kromě detektiva a Jackieho matky jsou ostatní dospělí zobrazeni jako záporné postavy, které touží po penězích (například poručník a jeho žena. matčin zaměstnavatel, který se ukáže být i šéfem celé organizace tuláků) nebo po moci (například ostatní tuláci a vedoucí jejich organizace). Příčinou vzniku zločinu jsou peníze. Postava Jackieho představuje vlastně morální protiklad bezcharakternosti tuláků, neboť dítěti je na rozdíl od nich jasné, že jinak než prací se peníze získat nedají. Je poněkud naivní, když se pokouší svůj názor sdělit žebrákům: ., .Eh. Tolik ti řeknu: když mi bylo deset a pul, netoulal jsem se jako íy.' .Dobre, ' odsekl Jackie, , ale práci jste se vyhýbal už v deseti letech, doufám. ' X'oT .Jako ve mlýně. Mně je deset a pul. Ale tě práce jsem se nepolekal. ' .Kdo to řekl. spratku, že já jsem se jí polekal? Koláč máš odtud, ne? ' Jackie přisvědčil. , Chtěl byste kousek, hádám. ' .Mno...no. ' rozhodoval se tulák. ,ani nechtěl. '

49

Seděli a mlčeli. Tulák Boby si tuše pohvizdoval a díval se před sebe na louku, černou jako inkoust. .Některé dobré vlastnosti, Jacku, ' pravil potom, .ve mně umřely. Ale... ' .Některé?' přerušil ho Jackie, který se zatím vzpamatoval a získal svou obvyklou jistotu, .všechny, myslím. '

Není možné opominout jazykovou stránku textu. Jazyk dospělých postav je často prokládán nadávkami a hanlivými označeními. Domnívám se, že místy hrubý jazyk je užit funkčně k přiblížení prostředí tuláků, v němž se hrdinové pohybují. Kromě toho je prostředí přiblíženo i tím, že autor zvolil anglické varianty jmen jednotlivých osob, což nepůsobí nikterak rušivě.40 V textu jednoznačně převažují dialogy nad popisnými pasážemi, což přispívá k dynamice textu. V souvislosti s detektivními motivy je hlavním cílem odhalení člověka, který sjednotil tuláky. Právě on je viníkem (pachatelem) zločinu. Jeho identita je neznámá, k odhalení dochází v řešící scéně, kterou autor vylíčil obratně, s využitím gradujícího napětí, neboť je ohrožen i život Jackieho matky. U postav dochází ke spojování vlastností, chudé postavy jsou prezentovány jako dobráci s ušlechtilým srdcem a smyslem pro spravedlnost (např. Jackie, jeho matka), naopak lidé bohatí se vyznačují nenásytností po penězích a lakomstvím (např. Jackieho poručník. matčin zaměstnavatel a jeho žena). K odhalení identity vůdce žebráků dochází po značných peripetiích, kdy už ani Jackie, a možná ani čtenář nečeká, že bude úspěšné. K vyřešení přispěje logika detektiva a precizní práce policie, jejíž role a význam nejsou v textu nijak zpochybňovány. Zatčení předchází hádka a rvačka, následuje vyhrožování ze strany pachatele a již se zdá, že se úspěch s

" Tamtéž, s. 8-9 " Jiná je ovšem povaha anglických výrazů, které tu autor ponechal v původní podobě (například policeman. broadcasting atd.). Podle mého názoru jsou tyto výrazy odrazem dobového zapojování angličtiny do české řeči.

50

nedostaví. Závěrečná scéna usvědčení pachatele má rychlý spád, nečekané rozuzlení a šťastný konec, neboť Jackie získává za označení šéfa tuláků finanční odměnu, a tak je jeho hmotná existence zajištěna. Úplný závěr vyznívá idylicky: ..Pravda je, že Boby navštěvuje Jackieho a jeho maminku dvakrát týdně, přičemž je vždycky pohoštěn čajem a velkými kusem pudingu. Také je pravda, že se Jackie chce stát detektivem."

5. 3. Tajná cesta Tentokrát se próza odehrává v Americe v prostředí vězení. Pozadí událostí souvisí se sociální otázkou životní úrovně chudých vrstev obyvatel v Americe ve třicátých letech dvacátého století, neboť vlastním podnětem pro cestu dětského hrdiny za strýcem je nedostatek peněz na studia pro talentovaného bratra. Kontrastně působí přítomnost mravně čistého hrdiny v prostředí zlodějů a vrahů, navíc s naivní ideou půjčky peněz od lakomého a hrubého příbuzného. V próze je značný podíl dialogů. Důraz je kladen na dějovost a dramatičnost textu, což souvisí s rychlým spádem událostí. Dítě se dostává do koloběhu událostí proti své vůli, není však schopné následnému vývoji čelit, na to je příliš slabé. V okamžiku, kdy je na životě ohrožen jeho bratr, dokáže vzepnout poslední síly k záchraně jeho života, čímž zachraňuje i sebe. V tomto případě nejde o běžný typ klasické detektivky. Není zde neznámý pachatel, ani pátrající detektiv. Dítě je obětí vnějších událostí, nikoli jejich aktivním účastníkem. Chlapec je podroben i těžké morální zkoušce, když mu vězeň dá peníze, ale zároveň ho přinutí, aby s ním spolupracoval. Willy si dobře uvědomuje, že nejedná dobře, ale strach o život ho ke spolupráci s Třískačem donutí.

" Fikei. Eduard: Černý Blesk. Magnet-Press, Praha I991 : , s. 46

51

Tajemství je spjato s otázkou, zda uprchlý vězeň bude či nebude dopaden. Vypravěč pracuje zdařile s gradací, v okamžiku, kdy už se zdá, že je uprchlík dopaden a napětí poklesne, dochází k náhlému zvratu v ději a ukáže se, že do útěku byl jako zrádce zapleten i strýc, který za úplatu pomohl vězni uprchnout. Celá próza je koncipována jako skutečná událost ", ke konkretizaci a zreálnění přispívá i vypravěčova glosa na závěr, která má navodit iluzi nedávné reality: ..Pochytali je všecky. Komu záleží na podrobnostech, nechť vyhledá americké noviny z měsíce záři roku 1936. které vyšly ve státě Minnesota. Dozví se tam, ze Willy na sehe žaloval, poněvadž prý přijal úplatek od Luna Parkinsena. " V Tajné cestě si autor jako hlavní detektivní zápletku zvolil závažné téma povstání vězňů, které má vyznít jako skutečný případ. Domnívám se, že více než kterákoli z výše zmiňovaných knih se Tajná cesta nejvíce blíží textům pro dospělé.

5. 4. Detektivka a krimi pro děti a mládež Na základě výše uvedených znaků detektivky v obou knihách Eduarda Fikera je myslím možné považovat prózu Černý Blesk za typ oddechového žánru detektivky pro děti a mládež. Ačkoli jsem se zmiňovala o jistých obtížích v interpretaci knihy mladším dítětem, lze mluvit o detektivce klasického typu. Je zde neznámý pachatel obestřený tajemstvím, tajná organizace, jež ho plně podporuje a důvěřuje mu, tajná chodba, sloužící k útěku pachatele i nespravedlivý osud obyčejných lidí zapletených do dění kolem. Dále je to spolehlivý detektiv, jeho pomocník (tentokrát dítě) a složitý proces nakonec úspěšného pátrání po pachateli. Vše podtrhuje atmosféra zvoleného sociálního prostředí, které je využito pro vylíčení kontrastu mezi krajními sociálními vrstvami společnosti, tedy žebráků a lidí majících moc a vliv na ostatní. Ke zkonkrétnění sociální nespravedlnosti je nastíněn osud dítěte, jež je nuceno žít

"" Srovnej detektivní pátrání jako hru v Bratrstvu bílého klice Františka Langra. '' Fiker. Eduard: Tajná cesta. Melantrich, Praha 1940, s. 19 52

v nepřátelském prostředí, ale odmítne se svému osudu podrobit. Nejedná se tu však o skutečný svět a jeho obraz. Je to fiktivní svět v blíže nespecifikované době, jediné určení se týká místa děje. Sociální podtón je zde užit povrchně, nikoli s cílem kritického zobrazení sociálního prostředí. Tajná cesia je oproti Černému Blesku typem detektivky, který se blíží žánru krimi, neboť s ním má styčné body. Není zde jako v typu klasické detektivky detektiv pátrající po pachateli, místo toho je to dozorce a uprchlý vězeň ve věznici. Dále jde o závěrečnou připomínku zprávy z novin o vzpouře ve vězení v konkrétní době a na konkrétním místě, což je podle teoretického vymezení kriminální a detektivní literatury jeden z hlavních rozdílů těchto dvou žánrů. U obou zmiňovaných próz je opět patrný vliv Edgara Wallace. Eduardu Fikerovi se zde podařilo do dětské literatury vnést prvky klasické detektivky pro dospělé {Černý Blesk) i žánru krimi (Tajná cesia). Z hlediska dětské literatury je to nutné považovat za přínos, ale v podstatě nelze říci. že jde o přínos E. Fikera, ale E. Wallace, jehož postupy E. Fiker pouze přejal.

4

Viz Štěpán Vlašín v teoretické části této práce o kriminální literatuře, která v původním slova smyslu klade důraz na reálný základ příběhu. Jde tedy o jeho zobrazení ve skutečnosti tak. jak se stal. Oproti tomu je detektivka charakterizována jako fiktivní příběh s uplatněním principu tajemství, odhalovaného hrdinou detektivem.

53

6. Jaroslav Novák 6. 1. Skautský příběh s referenčním hrdinou Jméno Jaroslava Nováka je známé zejména okruhu čtenářů, jejichž oblíbeným literárním žánrem jsou příběhy ze skautského prostředí.

?

Jako autor je podepsán pod skautskými

prózami plnými dobrodružství a romantiky života v přírodě, ve kterých je kladen hlavní důraz na odvahu, čest a přátelství. V období třicátých a čtyřicátých let minulého století měl tento druh oddechové literatury velký ohlas u čtenářů. Vedle Jaroslava Foglara, nejznámějšího představitele tohoto literárního žánru, byl oblíbeným autorem i Jaroslav Novák, jehož kniha Zelené jezero vyšla v roce 1939. Čtenáři v této literatuře nacházeli vzor správných chlapců, tedy určitý typ tzv. referenčního hrdiny, jenž mladému čtenáři poskytuje prostor k identifikaci s hrdinou. Mým úkolem není interpretace skautských příběhů, ani otázka jejich životnosti, přesto je nemohu ve své práci zcela opominout, neboť i zde se objevují motivy tajemství a zločinu. Pouhá existence zločinu však ještě neopravňuje k zařazení díla do žánru detektivky.

Kompozice Zeleného jezera je založená na existenci dvou zcela rozdílných světů, které se v druhé části knihy protínají. Je to svět skautů přijíždějících k jezeru, aby tu v harmonii s přírodou prožili léto plné dobrodružství a zážitků. Zcela odlišný je život místní šlechtické rodiny na zámku. Není tedy neočekávané, že při střetu tak rozdílných světů dojde ke konfliktu. Intriky rodinného doktora a opatrovnice šlechtice Felixe mají vyvrcholit smrtí mladého dědice panství, aby majetek přešel do rukou tety.

b

Jaroslav Novák (1894 - 1965), přezdívaný Braťko, byl ve svém civilním životě dlouhá léta známým junáckym vůdcem. V oddílech se angažoval i v době po r. 1948, který znamenal oficiální konec této činnosti, a příznivci hnutí museli působit tajně. Kromě knihy Zelené jezero patří k dalším dílům J. Nováka pro děti a mládež například knihy: Skautská srdce (1935), Pod bílými plachtami (1936), Vláďa Nebojsa (1942) a další. % Podle Jaroslava Tomana vznikaly ve třicátých a čtyřicátých letech díla dobrodružné oddechové literatury nevyrovnaných uměleckých kvalit. Skautská próza Jaroslava Nováka tvořila v dobovém kontextu literární standard. (Více Toman. Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. CERM, Brno 2000, s. 10)

54

Děj je zasazen do autorovy současnosti doprostřed přírody, jejíž popisy se dynamicky střídají s pasážemi líčícími život skautů v táboře. Ti se pod vedením dospělého vedoucího musejí postarat nejen o běžný chod tábora včetně jeho stavby, ale i o zajištění potravin a v neposlední řadě o zábavu a zážitky. Hlavní hrdinové jsou skauti z tábora, konkrétně jde o dva chlapce - Topola a Jiříka. Jejich opakem je Felix ze zámku. O životě dětí před příjezdem do tábora se čtenář nedozvídá téměř nic, až na pár náznaků neúplné rodiny Topola. Z hlediska sociálních vazeb se próza zaměřuje na zobrazení života a vztahů v táboře. Ten tvoří v podstatě uzavřenou, uměle vytvořenou sociální skupinu se specifickými zákony. Společnost uvnitř tábora je hierarchizována, nejvyšší post zaujímá dospělý člověk - vedoucí. Určuje pravidla života uvnitř skupiny. Realita není zobrazená jako celek, ale jako její ideální mutace. Vztahy mezi jedinci jsou podmíněné situací i prostředím, a zejména společným cílem, plány a záměry. Sociální vztahy v táboře jsou idealizované (jak to v tomto literárním žánru bývá), přesto se autorovi podařilo postihnout na příkladu citově labilního Jiříka psychologický vývoj dítěte v táboře (například dětské hledání místa v kolektivu). Jde o obraz reality soudobých skautských organizací. Určující měřítko zde představuje vztah jedince k tělesné práci, ke skupině, zdůrazněny jsou nikoli vnější, hmotné hodnoty, ale charakter jedince. Jde o zásady typické pro tento žánr, protože podporují myšlenky skautingu a junáctví platné dodnes: zdatnost a hbitost těla i mysli, připravenost pomoci člověku v nouzi, lásku k přírodě a k životu v ní. Charaktery hrdinů jsou zobrazeny černobíle. Děti v táboře autor prezentuje jako vzory ušlechtilosti, což vyplývá z mnohých táborových scén. Například: ,, „Je to strašná dřina postavit tábor, a z kluků ve škole by to ani nikdo nevydržel. Už se těším, až bude všechno hotové a začne program. Kdo myslíš, že vyhraje v táborové soutěži? Ze my! Určitě my!' Topol jen kýval hlavou na souhlas a Jiřík pokračoval:

55

, Víš, mně se zdá, že už teď jsem docela jiný, než jsem byl doma. ' .Jaký'? ptal se Topol. ,No - takový samostatnější. - Ale hlavně opravdovější. Ano opravdovější, tak bych to řekl .,.

. ..97

nejlépe.

Zcela jiná je postava mladého šlechtice, jemuž chybí všechny vlastnosti, kterými se vyznačují chlapci v táboře: je poddajný až apatický, oproti skautům velmi nesamostatný. Tento kontrast vystupuje na povrch o to zřetelněji, o co je hlubší propast mezi způsobem života v těchto dvou světech: ,, .Kdybyste mě raději nechali na pokoji! Chci pokoj, pokoj ode všech, prosím vás!' Hoch byl až nepochopitelně rozčilen. Stará paní se však již zase ovládla. , Dobrá, nechám tě o samotě. Chci jen tvoje dobro. Myslím to s tebou dobře. - Či ne? ' Zdvihla mu rukou bradu, takže jí plaše pohlédl do očí. , Odpověz! Myslím to s tebou co nejlépe? ' ,Ano, ' odvětil plaše a neochotně. , Musíš ale poslouchat. ' ,Já budu. ' ,.fe to jen pro tvoje dobro. ' " c Snaha šlechtice vymanit se z pout tety je spíše sporadická, jeho postava je na to příliš slabá. Pokud se o něco takového pokusí, uhasíná plamen emocí tak rychle, jak vzplanul. Je nutné poznamenat, že až na výjimky (např. lesmistr) jsou ostatní dospělé osoby zobrazeny veskrze záporně - například Felixova teta, rodinný lékař, jenž je zcela v moci tety, pytláci u jezera, lidé. kteří zapálí jak státní, tak zámecký les atd. Hlavním autorovým záměrem je vylíčení skautských zásad a podpora skautských ideálů, takže didaktické pasáže, které celou knihou silně prostupují, jsou pochopitelnou a nutnou Novák. Jaroslav: Zelené jezero. Nakladatelství Šebek a Pospíšil, Mladá Boleslav I99l\ s. 22-23 Tamtéž, s. 20

56

součástí textu. Bez ohledu na dětskou psychiku jde většinou o systém příkazů a zákazů či návodů chování. Vypravěč příběhu zprostředkovává dění, a to v pravém slova smyslu, neboť - až na citově zabarvená líčení přírody - do děje nevstupuje ani vlastními komentáři, ani glosami hodnotícími počínání postav. Jeho přítomnost je možno pouze tušit z krátkých poznámek.100 Slova vypravěče uzavírají například kapitolu o utonutí pytláka, o níž se zmíním později („Když se vrátili do tábora, cítili oba dva ještě dlouho chladnou, mrtvou ruku ve svých dlaních. Na břehu zůstal zničený, zamlklý baštýř s hajnými a četníky. Ztracený kout jezera, dějiště noční tragédie, opět ztichl. "

).

Zajímavou a ne tak častou součást textu tvoří písně a básně, které zintenzívňuj í působení na mladého čtenáře. Zpomalují děj a prohlubují atmosféru. Příkladem může být navození atmosféry dávných časů ze života Indiánů. Velmi podmanivý tón těchto pasáží má sugestivní účinek na mladého čtenáře. Například: ,, Teskně zní hlas muj, rudého muže, nevíme, za co zničil nás Bůh, nevíme proč a nevíme k čemu vydal nás bílým Veliký' Duch. Po lesích naše kosti teď tlejí, dávno se stany rozpadly v nic, papoušci křičí a pláci pějí ,, -

-

r

:

,

vítězným panům pokorne

.

..102

vstříc.

Součástí žánru je i poučování čtenáře o zálesáckém životě. Protože každý skaut či junák zná Morseovu abecedu, zásady stopování či orientace v přírodě, jsou tyto věci i předmětem didaktických vstupů vypravěče. Ozvláštnením textu se stávají kódované vzkazy, vzkazy v Morseove abecedě atd. ""' Srovnej zcela rozdílnou roli vypravěče u V. Řezáče a E. Kästnera. '"' Novák, Jaroslav: Zelené jezero. Nakladatelství Šebek a Pospíšil, Mladá Boleslav 1991", s. 130 ll _ ' Tamtéž, s. 46

57

6. 2. Zločin ve skautském románě Hlavní detektivní zápletkou je zde vražda. Objevují se i intriky a úklady, které předznamenávají vraždu, jež je vlastně vyvrcholením násilí. Motiv smrti se v knize vyskytuje i v podobě smrti pytláka, který při útěku před hlídkou utone. Dětští hrdinové se dostávají do těsné blízkosti smrti, neboť se podílejí na hledání utonulého. Smrt pytláka je velmi nečekaná, nepředcházejí jí žádné anticipace. Může být pociťována jako signalizace přítomnosti smrti kdekoli, v každé životní situaci. Zároveň předchází smrti další, dotýkající se osobně jedné z hlavních postav. Zápletka je soustředěná do jedné kapitoly nazvané Pytlácká tragédie. Celá událost má rychlý spád, katastrofa se odehraje doslova ,,na třech stranách", má epizodický charakter. Závěr poskytuje čtenáři velký prostor k úvahám, protože neobsahuje autorovo hodnocení události. Otevřený konec přispívá k prohloubení tísnivé atmosféry, jež byla navozena tragickou událostí: ,, Loď hajných přirazila a pokoušela se vyzdvihnout tělo k hladině. Nedařilo se to, mrtvola vždy sklouzla ke dnu. Konečné však ji chytili na bidla s hákem a mrtvý pytlák se vynořil. Když už hajní vtahovali jeho tělo do pramice, vysmeklo se jim z háku a bylo by sklouzlo nazpátek do hlubin. Topol a Diavolo bez rozmýšlení chytili mrtvou ruku a utopeného zadrželi. Topol si v tom okamžiku všiml jeho tváře: .Já ho znám! To je ten okař, kterého jsme potkali v noci v lese. Tenkrát, když jsme hledali Buvola!' Když se vrátili do tábora, cítili oba dva ještě dlouho chladnou, mrtvou ruku ve svých dlaních. Na břehu zůstal zničený, zamlklý baštýř s hajnými a četníky. Ztracený kout jezera, dějiště noční tragédie, opět ztichl. "

'' Novák, Jaroslav: Zelené jezero. Nakladatelství Šebek a Pospíšil, Mladá Boleslav 19912, s. I29-I30

58

Dalším kriminálním činem, jenž se objevuje v detektivkách v menší míře zejména kvůli své „neatraktivnosti" v pátrání po pachateli, je žhářství, které v Zeleném jezeře znamená pomstu místních lidí za těžké životní podmínky v kraji. Na hašení ohně v lese se podílí celý oddíl skautů, až po požáru se chlapci dozvídají, že hořelo nejen ve státním lese, ale i v zámeckém. Tento čin však nemá v próze takovou váhu jako ostatní, je pouhou epizodou, čtenář není svědkem pátrání po viníkovi, pouze se dozvídá o spekulaci o úmyslném založení požáru. Hlavní detektivní zápletku představuje pokus o zavraždění jedné z hlavních dětských postav Felixe. Ten jen náhodou nevypije smrtelný jed a unikne smrti. Jistou inovací je počet pachatelů, jsou totiž tentokrát dva. Nejsou to neznámé osoby, čtenář může jejich počínání sledovat už od začátku příběhu. Velkou roli hraje psychologie činu, tedy jak chtějí dítě zabít. Jejich plán je původně jiný, chtějí způsobit Felixovu slabomyslnost, nikoli smrt. Nakonec ale volí rychlé řešení a teta podá Felixovi jed přímo. Felix oba „vrahy" zná, dokonce tuší, že je mu usilováno o život, ale není schopen se bránit, nemá důkazy. Spojence nachází právě v táboře skautů. Jiřík a Topol jsou Felixovými ochránci, u nich nachází útočiště. Děti se nepouštějí do pátrání po vrazích. V roli detektivů tu vystupuje policie.104 Fáze vyšetřování pokusu o vraždu je zhuštěna do krátkého úseku. Celý zločin je záhy objasněn ještě na místě činu, neboť do zámku přicházejí chlapci, aby vše vysvětlili. Policie tak má pátrání zjednodušené. Svědectví dětí totiž vede k usvědčení jednoho z nich - doktora (teta páchá sebevraždu, když zjišťuje, že se jedem omylem otrávil její vlastní syn). Motiv tajemství je zde modifikován. Pachatel ani vražda nejsou tajemstvím, vše čtenář ví. Důležitou roli hraje napětí spojené s očekáváním, zda budou viníci usvědčeni. Čtenář je držen

Srovnej roli policie u E. Kästnera, A. Lindgrenové a dalších.

59

v nejistotě jen krátkou dobu, a tak více než napětí z neznámého vraha nebo z tajemství obklopujícího zločin působí na dětského čtenáře teoretická snadnost provedení takového činu.

6. 3. „Spisovatel neprepína možnosti mládí? " Touto větou zakončila recenzi knihy Zelené jezero Anna Fleischerová-Janovská v časopise Úhor z r. 1938. Recenze je opět spíše popisem než zhodnocením uměleckých kvalit knihy, autorka ocenila zejména zohlednění dětského aspektu, což lze i dnes považovat za přínos: „Spisovatel se zadíval pozorně do chlapeckých duší, ne aby je káral, ale porozuměl jim. Zná jejich rodinně osudy a soustředí si je v krásném jezerním zátiší. A tak příroda, práce, překážky, vítězství i zklamání, zdravé životní podmínky, kamarádské společenství

vjunáckém

táboře otužuj í nejenom tělo, ale zpevňují i povahově. Do denního programu, který je hochům sám o sobě napínavým objevem, vložil autor vkusně překvapení a dobrodružství, v nichž se hoši uplatnili pohotově a hrdinsky. Spisovatel neprepína možnosti mládí. Milé Mariquitovy obrázky doplňují vhodně text. Chlapcům od 12 i

.

..105

let. Nad přínosem prózy se zamyslel i Radko Kadlec, jenž vidí velký význam zejména při posouzení kontextu dětské literatury. Uvědomuje si nutnost existence literatury speciálně určené pro děti a mládež („Dnešní mládež potřebuje beze sporu vlastní literaturu. Dnes se to už nemusíme ostýchat prohlásiti. Doby, kdy se tvrdilo, že mládeži nepřísluší zvláštní literatura a že má číst touž literaturu jako dospělí, jsou již pryč. A takové literatury, určené výhradně dospívajícím hochům a děvčatům, je pramálo. "

)

V kontextu soudobé dětské literatury je opravdu nutné ocenit pokrok v tomto směru, zejména potom pochopení autora pro dětské touhy a vůbec schopnost citlivě nahlédnout do

"" Fleischerová-Janovská, Anna: Jaroslav Novák: Zelené jezero. Úhor, roč. 27/1938, č. 9-10, s. 181 ' Kadlec. Radko: Jaroslav Novák a literatura pro dospívající mládež. Úhor, roč. 28/1940, č. 1, s. 134

{r:

60

dětské duše. Přestože je zde vytvořen obraz kolektivu ve skautském táboře, dítě jako individualita se uvnitř neztrácí, ponechává si svoje individuální rysy. Kniha je bohatou studnicí motivů a námětů. Ač prezentována jako skautský příběh, najdeme zde i motivy, které nejsou pro tento literární žánr běžné: motiv tajné lásky skauta z tábora k starostově dceři, motiv světa bez rodičů, zdůraznění sociálních podmínek života místních lidí atd. Co se týče detektivních motivů, bylo poukázáno na tři: pokus o vraždu dědice panství, žhářství a utonutí pytláka v jezeře. Smrt pytláka je předzvěstí další smrti, která ovlivní životy dětí v táboře. Tato epizoda může působit velmi emotivně a silně na dětského čtenáře, je zde vylíčena bez příkras a bez ohledu na nízký věk dítěte. Zároveň přispívá ke gradaci napětí, k umocnění dobrodružného charakteru žánru skautské literatury, který sám o sobě příliš možností k modifikacím neskýtá. Vraždu ve skautském románu v literatuře pro děti a mládež třicátých let je nutné považovat za inovační postup žánru, neboť jeho hlavním cílem bývá spíše zobrazení ideálu skauta jako ušlechtilého člověka schopného čelit různým životním situacím. Detektivní zápletka s vraždou a sociální motiv představuje originální propojení žánru literatury dobrodružné a detektivní. Odkazování na skautské ideály a zásady možná může působit rušivě na čtenáře, který s touto životní filozofií není srozuměn, je to ovšem jeho součást. Přestože plní detektivní zápletka v textu významnou funkci, není možné knihu považovat za typ klasické, ani senzační detektivky. Nese však příznak dobrodružnosti vtom smyslu, v jakém byl prosazováq v autorově současnosti. Považuji knihu jednak za dokument své doby, který čtenáři zprostředkovává tehdejší umělecké postupy daného žánru, jednak za originální prózu, v níž se autorovi podařilo využít detektivní prvky k zatraktivnění skautského příběhu.

61

7. Miloš Holas 7. 1. Reakce dobové kritiky na knihy Ukradený dárek a Dobyté tajemství Jméno Miloše Holase107 bývá často zmiňováno v odborné literatuře zabývající se literaturou tzv. druhého řádu, tedy - jak píše Svatava Urbanová - literaturou konzumní, 108

zábavnou, populární.

'

Dobová literární kritika v časopise Uhoř si všimla v knize Ukradený

dárek z roku 1940 zejména jednoduchého schématu a poněkud primitivní zápletky. Eduard Moravek zde píše: „Jenda Klenec je na prázdninách u strýce v Povalech. S dobrými hochy Ondrou a Vaškem -(raci. hledá a nalézá náramkové stopky, jejichž cenu zná jen kluk sportovec. Kdo je ukradl? Ferry, syn majitele varietního podniku. A na stopu uvedla malé detektivy jeho sestra. Kdyby nebylo do podrobností popisovaného prostředí a přírody, stačil by děj i s pokusy o získání peněz na zakoupení nových hodinek sotva na svazek o 127 stranách. A pak: je to správné, aby hoši třeba za dobrým účelem odcizili psa, i když byl držen neprávem? Pospíšilovy obrázky jsou malým překvapením. Je nutno přiznati, že ve sbírce , Zlatý šíp' vyšly lepši prace. V recenzi, která je opět spíše popisem děje než recenzí v dnešním slova smyslu, je zřejmé didaktické pojetí dětské literatury u tohoto reprezentanta časopisu Úhor. Ústřední zápletka se ztrátou stopek není sice nikterak neobvyklá, jako přínos je ovšem třeba posuzovat lyrizující pojetí příběhu, což u žánru dobrodružné prózy pro děti a mládež nebývá typické. Dějové pasáže se zde často střídají s přírodními popisy a s líčením prostředí. Přesto próza zobrazuje realistické dobové prázdniny. Úmysl dvou chlapců, kteří se snaží získat peníze na koupi nových hodinek pro přítele, je jistě ušlechtilým činem nejen v dobovém kontextu. Vzhledem |!7

Miloš Holas (1906 1989) Urbanová. Svatava: Meandry a metamorfózy dětské literatury. Votobia, Praha 2003, s. 292 Z novějších teoretických prací, které se zabývají triviální literaturou, je to například Jaroslav Toman v knize Trivialila a kýč v literatuře pro děti a mládež (Akademické nakladatelství CERM, Brno 2000), z devadesátých let stať Zdeňka Zapletala Otazníky okolo tak řešeného braku (In: Zlatý máj, roč. 35/1991, č. 4, s. 207-209) nebo Naděždy Sieglové K některým otázkám literatury, která dnes nestojí na okraji (In: Literatura bez hranic, Euroslavica, Praha 1995. s. 39-43). 1 ' Moravek, Eduard: Miloš Holas: Ukradený dárek. In: Úhor, roč. 28/1940, č. 1, s. 156 Kli>

62

k tomu, že příjezd varietního kroužku do vesnice se s krádeží časově kryje, není nečekané, že trojlístek přátel dříve či později zloděje odhalí.

Ústřední zápletka druhé knihy z roku 1941 - nazvané Dobyté tajemství - má s detektivními prózami společného jen málo. Za invenční postup je nutné považovat zejména zápletku s povodní, při níž chlapci prokáží neobvyklé hrdinství. Ani tentokrát recenze Marie Adamcové v časopise Úhor neznamená zhodnocení uměleckých kvalit knihy. Kritika je zaměřena na námětové opakování, vyznívá ovšem pozitívnej i než recenze Ukradeného dárku: „Kniha svým obsahem vyhovuje 10 ~ I3letým hochům. Námět nemá bohužel nijak originální, neboť s dobrodružným

odhalováním

tajemství a s přemáháním

nepřátelské

chlapecké tlupy jsme se setkali v literatuře pro chlapce už několikrát. Ale autor se hleděl vyvarovati všech chyb tohoto oboru literatury. Vjeho knize nenajdeme líčení za vlasy přitažených situací, ani hrubých jazykových chyb, ani záplavu nepřirozených

šroubovaných

rčení. [...] Jinak je vyprávění přirozené, je zpestřeno původními přirovnáními, děj je napínavý protkán je místy humorem a nevtíravou morálkou. "

Opakem reakce na Holasovy prózy v časopise Úhor je jednoznačně kladné ocenění děl Vladimírem Pazourkem, jenž vyzdvihl jejich význam se zřetelem na kontext kvalitní dobrodružné literatury své doby: ..Holas váže dobrodružně prvky do ideje chlapeckého soupeření i rivality, družnosti i opravdového kamarádství. Obírá se světem nejmladších studentů, kteří si řeší chlapecká dobrodružství a hrdinství po svém. " V. Pazourek vidí význam Holasových příběhů i v inspiraci pro ostatní autory tohoto literárního žánru. "° Adamcová, Marie: Miloš Holas: Dobyté tajemství. In: Úhor, roč. 30/1942, č. I, s. 12 '" Pazourek. Vladimír: Knihy dobrodružství, odvahy, hrdinství, cest a techniky. In: Přítomnost české literatury pro mládež, Václav Petr, Praha 1946, s. 90

63

Nelze opomenout ani to, že Ukradený dárek byl vybrán vedle knih Robinson Crusoe D. Defoa, Děti kapitána Granta J. Věrna a dalších do sborníku statí nazvaného Literatura pro mládež 1940. František Tenčík zde v úvodu upozorňuje na neblahý trend soudobého dobrodružného žánru literatury, jejž nazývá „služebničení dětem" ve smyslu přizpůsobení se jejich zálibám. Zvláště důrazně potom varuje před povrchností mnohých titulů a jejich zaměření jen na vnější účinek. F. Tenčík pojem dobrodružná literatura neomezuje pouze na literaturu vyprávějící o dalekých zemích a lidech. Naopak zdůrazňuje, že dobrodružná může být i povídka ze života. Velmi razantně odmítá prvoplánovou dobrodružnost četby: ..Zamítáme důrazné dobrodružnost chtěnou, uměle konstruovanou, dobrodružnost pro dobrodružnost. Taková dobrodružnost je neživotná, neopravdová a nemá tedy s uměleckým úsilím v tvorbě pro mládež nic společného. Dobrodružností v pravém slova smyslu rozumíme tu náměty, bohaté dramatickou akcí, které vyplývají umělci z životní mnohotvárnosti. " " Vlastní recenze prózy Ukradený dárek zde není úplně příznivá. František Tenčík vytýká Miloši Holasovi opakování motivů {„Romantika klukovských prázdninových příběhů je v písemnictví pro mládež dostatečně známa. Zase chlapec z města, kluci ze vsi, cirkus, pochybní lidé, ukradené hodinky, hrdinství kluků. Budiž tedy. " / / J ) , hlavní kritika je ovšem zaměřena na porušení realistické přesvědčivosti příběhu epizodou o cvrčcích, o nichž bude řeč v souvislosti s detektivními prvky Holasových děl v následujících kapitolách.

7. 2. Ukradený dárek V Ukradeném dárku je detektivní zápletkou krádež hodinek se stopkami, které se ztratí Jendovi Klencoví o prázdninách na vesnici u příbuzných. Ztrátě předchází anticipace

" : Tenčík. František: Knihy s námětem dobrodružným. In: Literatura pro mládež 1940, Společnost pedagogického musea. Brno I94T, s. 69-78 " ' Tamtéž, s. 76

64

v podobě fantastického snu

s exotickými prvky a

strašidelný zážitek v bouři, kdy se

hrdinovi zdá, že je nadpřirozenou silou sváděn z cesty. Sugestivní líčení bouře je korunováno připomínkou vraždy, která se u vesnice kdysi stala. Vypravěč zdařile pracuje s gradací napětí, v okamžiku vylíčení vraždy napětí neklesá, vypravěč pouze zpomaluje děj popisem počasí dne. přičemž využívá kontrastu idylického letního počasí s přicházející bouří. Tísnivá atmosféra se promítá i do používaného slovníku: „Jenda by byl nejruději zavřel oči, aby neviděl hrozivě nízkých mračen ženoucích se v příšerných chuchvalcích. Tísnila ho jejich tíže, ze které může za chvíli sjet blesk nebo záplava krup či deště. Zřetelně se ochladilo, což znamenalo, že kdesi nedaleko již prší. A přece celé dnešní odpoledne a vůbec po celý den bylo tak krásně jasno a teplo. ""5 Motiv dávné vraždy v celkem idylické vesnici působí tajemným dojmem, atmosféra je umocněna bouřkou a blesky. Objevují se zde i strašidelné prvky, které přispívají ke gradaci atmosféry (,. Bohatý sedlák se tudy vracel z hospody a ráno ho našli mrtvého a oloupeného. Od těch dob tu lidé slýchají občasné zakvílení. To jeho duch kolem bloudí. "

). Následný

pokles napětí však ještě nekončí šťastným příchodem do bezpečí domova. Hrdina je na své cestě ještě jednou vystrašen unikajícím předmětem, kterého se chce zmocnit. Uplatnění zde nachází povídačka o duchovi právě zemřelé sousedky, který chce okolojdoucí zahubit. Vyústění tohoto motivu je nečekané, protože se čtenář dozvídá, že řeči o smrti stařeny byly předčasné, žena totiž ve skutečnosti nezemřela. Tajemným předmětem bylo bílé kuře. Důkazem o působivém líčení atmosféry strachu může být následující ukázka: „Teďsi však uvědomil. Stařenka Hlaváčková dnešního rána zemřela. To znamená...Krev mu ustydla v žilách... To znamená, že to tajemné a bílé, co ve tmě ještě před chvílí viděl a co

1,4

Srovnej s fantastickým snem Emila Tischbeina, když byl okraden ve vlaku v knize Ericha Kästnera Emil a detektivové. "" Holas. Miloš: Ukradený dárek. Melantrich, Praha 1940. s. 8 h Tamtéž, s. 8

65

se tak nenadále ztratilo, byl duch mrtvé. Duch, o kterém slýchal, že se někdy zjevuje a zeje ve tmě bílý a uniká lidem. Strach a úzkost zatřásly Jendovým tělem. Bezmezný, šílený strach. Obrátil se a cesta necesta pádil z blízkosti stařenina domku. " Autor zde zdařile vystihl jak vnímání dítěte ve strachu, tak práci dětské fantazie, díky níž se z obyčejného kuřete může stát duch zemřelého člověka.

Ke zločinu dochází v průběhu děje neočekávaně. Anticipace, na které již bylo upozorněno, stojí hned na počátku, zatímco ke krádeži dochází až ve druhé čtvrtině příběhu. Jelikož je okradenou osobou jeden z členů party, rozhodnou se ostatní přátelé zloděje vypátrat. Jejich představa o chycení viníka je však velmi naivní a záhy se ukáže, že to nebude jednoduché. Okamžitě po zjištění ztráty hodinek se jeden z chlapců vžívá do role detektiva a zahajuje pátrání. Snaží se postupovat tak, jak to zná z detektivní literatury, proto je jeho prvním krokem zajištění stop. To se však ukáže být nemožné. Malí detektivové nejsou žádnými „profesionály", ani si na ně nehrají, ačkoli dobovou detektivní literaturu znají („Kde se v Ondrovi vzal detektivní pud, sám dobře nevěděl. Je pravda, že četl už různé cliftonky a nickcarlerky, ale doposud v sobě nikdy nepocítil tak silné nutkání dopíditi se tajemné záležitosti jako v tomto případě. "n8). Děti se stávají detektivy, protože chtějí pomoci svému příteli. Dokáží se vcítit do jeho situace, sami'ví, že cena ukradených stopek je veliká. Jejich pátrání se vyznačuje zbrklostí, nejsou systematickými pátrači, řídí se spíše intuicí než logickým myšlením. Často myšlenku hned stíhá čin a teprve potom přichází logický úsudek, ale následkem je překvapení z neúspěchu. Rekonstrukce činu se zakládá na logické úvaze a také přináší očekávaný výsledek. A sice zjištění, že krádež musel provést někdo, koho děti na místě činu viděly. Okolnosti stojí na

117

Tamtéž, s. 10 " s Tamtéž, s. 38

66

jejich straně, protože nedlouho před odhalením krádeže kolem nich prošel tulák. Ne tak častým motivem v tomto typu dětské literatury je úsudek jednoho z hochů o spáchání činu třetím členem party. Okolnosti tomu nasvědčují. Podezřelí z krádeže jsou v textu dva, pachatel tedy není neznámý, otázkou zůstává, kdo ze dvou možných zlodějů, vyskytujících se na místě činu, hodinky ukradl. Byl to jeden z členů party nebo tulák, o němž chlapci zjišťují, že patří k varietní společnosti, která přijela do vsi? Teprve později, při další krádeži hodinek během představení komediantů, se ukáže teoretická možnost existence komplice, ovšem už v okamžiku, kdy je zrada přítele vyloučena. V próze je zmíněna i policie, tedy místní četník. Chlapci zvažují možnost ohlášení krádeže četníkům, ale nakonec se rozhodnou o celé věci zatím pomlčet a spolupracovat s policií až v okamžiku zatčení viníka. Role policie je zde tedy opět potlačena, protože detektivové nemají v tuto instituci důvěru." 9 Neobvykle je zpracováno přiznání pachatelů k činu. Dojde k němu bez přítomnosti detektivů, zato prostřednictvím cvrčka, jenž je svědkem rozmluvy dvou zlodějů. Cvrček je vnějším pozorovatelem světa lidí, jejichž jednání sice nerozumí, ale komentuje ho. Například: „Co předcházelo této divoké hádce. Šmejdil [cvrček - I. B.] nevěděl. Ale to, co vyslechl, stačilo, aby se ho chopila nová hrůza před lidským pokolením. , Vydáš ty hodinky neho nevydáš? ' hřměl jeden hlas. , Nevydám, jsou moje. Dostal jsi přece za mlčení ryby. ' ,Ryby sem, ryby tam, ale hodinky vydáš, potřebuji je. Mohu tě přece kdykoliv udat celníkům!' , Ty jsi také kradl, udáš i sebe. ' " I v této próze pomůže mladým detektivům k objasnění činu a usvědčení viníka náhoda. Ta jim přivádí do cesty svědka krádeží - komediantovu sestru. Dívka usvědčuje oba zloděje. '''' Srovnej s rolí policie například u Ericha Kästnera v knize Emil a detektivové nebo u Václava Řezáče v knize Poplach v Kovářské uličce. 1 " Holas. Miloš: Ukradený dárek. Melantrich, Praha 1940, s. 101

67

Řešící scéna je částečně v rukou dětí. částečně policie. Chlapci vyčkají až do poslední chvíle, než policii na pomoc zavolají. Nechtějí, aby úspěch z polapení zločinců měli četníci.

Krádež hodinek je čin, při kterém je obětí člen party. Druhou detektivní zápletkou je ztracený pes souseda dětí. Soused vypíše na psa odměnu, jež by se přátelům hodila na pořízení nových hodinek.

Psa také objeví v nedalekém hostinci, a protože jim ho nechce

nový „majiteľ" vrátit, chlapci ho vezmou bez dovolení. Jak již bylo uvedeno, Eduard Moravek tento čin na základě přehnaného didaktismu klasifikoval také jako krádež, s čímž ovšem nelze souhlasit. Děti ví. že je třeba psa vrátit původnímu majiteli, a to nejen z důvodu, že dostanou jako nálezci finanční odměnu. Mají velmi dobře vyvinutý smysl pro spravedlnost a dokážou rozlišit krádež psa od vrácení původnímu majiteli.

7. 3. Dobyté tajemství Ústřední motiv příběhu vychází z víry dětí v existenci pokladu na dně tůně. Dobývání pokladu není provázeno neobvyklými motivy. Je zde znepřátelená parta dětí, která práci na vyzdvižení pokladu ztěžuje. Invenčním postupem je - j a k již bylo řečeno - zápletka s přírodní katastrofou v závěru. Samo hledání pokladu není detektivním pátráním, protože tajemství a napětí není spjato s kriminálním činem, ale s očekáváním dětí, zda bude poklad objeven. Vypravěč nepracuje s gradací napětí tak zdařile jako v předchozí próze, přesto se okamžiku vrcholného napětí, tedy v řešící scéně, pointa ukáže být vtipná. Ačkoli děti mohly očekávat neúspěch, je úlovek v podobě velké ryby překvapující, neboť - řečeno slovy dědečka jedné z postav - „Mládí musí mít velké sny, jinak by to, čeho dosáhne, bylo ubohé a malé. ""' Nalezený kapr není pro

1 Srovnej s motivem pátrání po ztraceném psu v knize Františka Langra Bratrstvo bílého klíče. " Holas. Miloš: Dobyté tajemství. Melantrich, Praha I9432, s. 113

68

hrdiny zklamáním, jsou s ním spokojeni a dávají dědečkovi za pravdu, že takový poklad, jako je obrovská ryba, získají jen jednou za život. Při práci na vyčištění tůně se dějí mnohé tajemné jevy, které dobývání pokladu ozvláštňují. Je to jak už zmiňovaná pověst o loupežníkovi a jeho tragickém osudu, tak zlomený prut, nebo tajemné nápisy, které děti objevují u tůně („Duch vod se mstí"). S tím souvisí i stopování party dětí někým ze znepřátelené skupiny a naopak. Existence pokladu je v textu anticipována stále se vracejícím fantastickým snem jedné z hlavních postav. Jenda si na sen nedokáže vzpomenout v bdělém stavu, jen ví, že je to znamení něčeho, co ho čeká. I v této knize se objevuje dvakrát motiv smrti, s nímž souvisí gradace napětí. Pokaždé působí vzhledem k prostředí venkova silně kontrastně. Poprvé se smrt k jednomu z hrdinů přiblíží v podobě těžké nemoci. Podruhé se osobně dotkne všech dětí i dospělých. Je spojena s povodní, při níž zemře jeden z chlapců - pronásledovatelů party. Neštěstí tak děti spojí. Vůbec celá zápletka s povodní je vylíčena velmi realisticky, projeví se zde hrdinství dětí při záchraně lidských životů, což souvisí s cílem autora, jímž bylo vyjádření důležitosti mravních kvalit člověka, jako je například nezištnost a obětavost i citlivý vztah k lidem i k přírodě.

7. 4. Prázdninové příběhy s dobrodružnými prvky Srovnáním Holasových próz lze dojít k potvrzení toho, že tajemství spojené se zločinem ještě zdaleka neznamená detektivku. Příkladem jsou výše uvedené knihy. Pokusím se nyní o shrnutí společných rysů obou textů. Dlužno zmínit pozadí příběhů. Jak již bylo řečeno, děj se odehrává vždy na běžné malé vesnici. Prvkem podmiňujícím vznik dobrodružství je pokaždé příjezd chlapce z Prahy. Ačkoli si Jenda nijak neuvědomuje svou odlišnost od lidí na vesnici, přece je zde patrný kontrast sociální úrovně. To vyvstává do

'"' Srovnej anticipační funkci fantastického snu v knize Ericha Kästnera £»»7 a detektivové.

69

popředí v závěru Ukradeného dárku, kdy se jednou z jednajících postav stává otec pražského chlapce, v Dobytém tajemství tato role připadá jeho matce. Sociální podtón přitom hraje větší roli v první ze zmiňovaných knih, kde přímo souvisí s hlavním děním kolem ukradených hodinek. Zdůrazněn je potom příjezdem chudé rodiny komediantů. Jejich sociální podmínky jsou ještě horší než životní úroveň lidí na vesnici. Je vůbec možné mluvit v souvislosti s knihami Miloše Holase o detektivních prózách? V Ukradeném dárku je existence detektivních prvků nesporná v souvislosti s krádeží hodinek a s ukradeným psem. Nepopiratelné jsou pokusy hrdinů o detektivní pátrání, i když poněkud naivní a nesystematické, neboť zklamání z počátečního neúspěchu má za následek opuštění myšlenky vypátrání pachatele a obstarání náhrady za ukradený předmět, což je dětmi shledáno jako jednodušší způsob. Kniha nepostrádá invenci, dětské postavy jsou typem referenčních hrdinů, kteří čtenářům poskytují prostor pro identifikaci. František Tenčík mluví v souvislosti s Ukradeným dárkem o vzpomínkové retrospektivě do autorova dětství, ačkoli připouští, že zde autor podcenil poznání dnešních dětí a jejich světa, takže je místy dílo neživotné. Přesto próze neupírá významné postavení v dobovém kontextu děl dobrodružné literatury.1 Já se domnívám se. že nejde o detektivku klasického ani senzačního typu, i když se klasické detektivce blíží detektivním motivem. V detektivce je ovšem kladen důraz na dobrodružnost a napětí, zde je důležitější lyrizace textu. Dobrodružnost je potlačena, což je postup v té době neobvyklý a znamenající jisté novum. Proto je výstižnější označení prózy příběhová próza ze života dětí, v níž se autorovi podařilo spojit prvky dobrodružné literatury s prvky lyrizujícími. Jiná je skutečnost se zařazením Dobytého tajemství. Hlavní zápletka se sice týká pátrání, nikoli ovšem detektivního pátrání. Knihu není možné považovat za žádný typ detektivky

'"'' Tenčík, František: Knihy s námětem dobrodružným. In: Literatura pro mládež 1940, Společnost pedagogického musea, Brno I94T, s. 76 70

podle výše uvedených definic, neboť zcela postrádá charakteristické rysy tohoto literárního žánru. Podle mého názoru je dobrým reprezentantem příběhové prózy ze života dětí či tzv. prázdninového příběhu své doby.

71

8. Jaroslav Foglar 8. 1. Oblíbený chlapecký román Záhada hlavolamu Jaroslava Foglara12'1 s hlavními hrdiny klubu Rychlých šípů vyšla knižně poprvé v roce 1941 u nakladatele Jana Kobese. Parta Rychlých šípů se však objevila už dříve v časopisech v podobě kresleného seriálu, nejprve v Mladém hlasateli v prosinci 1938 s názvem Černí jezdci řádí. Od začátku si dobrodružství Rychlých šípů získalo velikou oblibu u čtenářské obce a přispělo k rychlému zvýšení nákladu Mladého hlasatele, takže Jaroslav Foglar vyslyšel přání čtenářů a začal psát vedle kresleného seriálu i román o chlapeckém klubu, jehož skutečnou existenci ponechal v oparu tajemství a záhad. "6 Osobnost Jaroslava Foglara byla po desetiletí předmětem četných diskusí literárních i neliterárních. Literární kritika mu vyčítala mnohé, nejčastěji idealizované zobrazení dětského hrdiny a s ním související schematizaci postav, dále povrchnost a příliš zřetelný výchovný charakter knih " atd. Jeho tvorba byla chápána v průběhu let protikladne. Na jedné straně se vždy těšila velkému zájmu čtenářů, na druhé straně stály rozporuplné soudy literární kritiky.1"8 Ačkoli prošla Foglarova tvorba v průběhu let množstvím proměn, byl Jaroslav Foglar oficiální kritikou vykázán na periférii literárního dění z důvodů ideologických i uměleckých, a to za protektorátu, po roce 1948 i v období normalizačním. Vzhledem k rozsahu mé práce není možné se zabývat Foglarovými díly obecně, ani všemi motivy, které je možné najít v knize Záhada hlavolamu. Zaměřím se proto pouze na motivy

'"" Jaroslav Foglar (1907 - 1999), jako skautský vedoucí přezdívaný Jestřáb, je autorem celé řady chlapeckých románů a příběhů. Za nejlepší Foglarovy knihy bývá pokládána Chata v jezerní kotlině (1939) a Hoši od Bobří řeky (1937). J. Foglar jich však napsal celou řadu. 126

Po válce se stal Jaroslav Foglar redaktorem časopisu Vpřed, kde Rychlé šípy vycházely na zadní stránce. Obrovský zájem motivoval autora k napsání pokračování s názvem Stínadla se bouří, v hlavni roli opět s chlapci z Rychlých šípu. Druhé knižní vydání Záhady hlavolamu už vyjít nestačilo, v roce 1948 přestal vycházet i Foglarúv časopis Vpřed a knihy tohoto autora byly oficiálně zakázány. Stínadla se bouři tak mohla u nás vyjít jako románová příloha časopisu Ostravský kulturní zpravodaj až na přelomu let 1967/1968. Záhada hlavolamu a Stínadla se bouři tvoří volnou trilogii s románem Tajemství Velkého Vonta. který byl dopsán v r. 1977. k prvnímu vydání však došlo v Mnichově o devět let později. Ľ nás mohly Foglarovy knihy vyjít až v roce 1989. 1-7 Jaroslav Foglar se ovšem nikdy netajil svými výchovnými cíly. 1:8 O důvodech obliby Foglarových děl více například Lopatka, Jan: Sláva a úskalí amatérismu. In: Zlatý máj, roč. 34/1990. č. 8. str. 459-462

72

související s tím. proč jsem tuto prózu zařadila do své práce o počátcích české dětské detektivky.

8. 2. Tajemství, detekce a zločin v Záhadě hlavolamu Detektivní literatura pro děti a mládež předpokládá existenci detektivního motivu či zápletky, zločin či „protispolečenský" skutek, případně motiv tajemství. V Záhadě hlavolamu o tajemství nouze není, objevuje se zde v množství variací. Nechybí ani detektivní zápletka s vraždou. Z důvodu přehlednosti jsem rozdělila detektivní motivy této knihy do třech skupin. První skupinu jsem nazvala „tajemství", druhou „prvky detekce" a třetí „zločin". Nyní pojednám o každé skupině zvlášť.

8. 2. 1. Tajemství V Záhadě hlavolamu lze najít množství nezodpovězených otázek a tajemství. Děj je situován do nejmenovaného velkého města, jehož tři čtvrtě hrají velkou roli: Druhá strana, Dvorce a Stínadla. Každá čtvrť přitom představuje svět sám pro sebe, v němž jsou respektovány určité zákony, jež jsou obestřené záhadou. Nejsoudržnější skupinou jsou obyvatelé Stínadel. tzv. Vontové, v jejichž čele stojí Velký Vont. Atmosféra zapadlých uliček starých čtvrtí přispívá k navození atmosféry dýchající tajemstvím. Rychlé šípy z Druhé strany je klub pěti kamarádů, který díky své podnikavosti přijde na staré neobjasněné tajemství ukryté v deníku mrtvého chlapce Jana Tleskače. Charakteristika členů klubu není podána na začátku, spíše vyplývá v průběhu děje z jejich jednání. Začátek prózy se rozvíjí pomalu, bez náhlých zvratů. V okamžiku, kdy se objevuje první zmínka o ztraceném hlavolamu, začíná spád událostí nabývat na rychlosti. Budoucí

73

překvapení jsou předem avizována vstupy vševědoucího vypravěče. Na konci několika kapitol následujících za sebou vypravěč znervózňuje čtenáře stále gradujícími glosami: „Hoši nečekali na další vývody. Vyběhli z klubovny a Mirek za nimi. Byli vzrušeni jako málokdy jindy. A to na ně čekaly ještě jiné a podivnější události. " ' A na konci další kapitoly: ,, Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášeně někde ve spleti ulic města, v tajemných zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochu, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat jeho , -

, •

vlákna, zamotaná a

..130

zpuchrela. Vypravěč pracuje s gradací i pomocí opakování. Například: „Kdo to mohl tušit, že přijdou večery, kdy nebudou usínat pro jiné a vážnější věci? Kdo to mohl tušil? Kdo to mohl tušit? " Poprvé se zde (pokud jde o knihy, o nichž jsem se dosud zmiňovala) ve funkci prostředku kompozice objevuje metatext. Jedná se o deník Jana Tleskače. Ačkoli se próza odehrává v autorově současnosti, objevují se zde v souvislosti s deníkem i exkurzy v čase. Jak ho Rychlé šípy pročítají, dozvídají se o Tleskačově vynálezu, jehož plán je ukryt uvnitř ježka v kleci. Chlapci zároveň doufají, že zápisky objasní jak osud svého pisatele, tak i záhadu hlavolamu. Ke ztajemnění textu přispívá v próze množství paralel. Jde zejména o paralelu času současného dění a minulého osudu Jana Tleskače. Oba příběhy se odehrávají na podzim, oba končí na jeho sklonku. Poslední záznam deníku je z 21. října, kniha končí ve stejné době, kdy všichni očekávají příchod sněhu, o němž psal i Jan Tleskač. Není to jediná paralela, další se týká vyúslění obou próz. Zápis z deníku končí několik okamžiků před smrtí mladého Jana Tleskače pádem z věže, celá kniha potom smrtí Mažňákova otce, o němž chlapci soudí, že byl 1

"'' Foglar, Jaroslav: Záhada hlavolamu. Olympia, Praha 2003 , s. 16 '•"Tamtéž, s. 19 1,1 Tamtéž, s. 23

74

vrahem Jana Tleskače. Tyto paralely nejsou použity náhodně, naopak, slouží jako prostředek gradace. Ještě není zdaleka konec výčtu všech tajemství Záhady hlavolamu, a už nyní je jich celá řada. Rychlé šípy žijí v nejistotě, protože neznají odpověď na řadu svých otázek. Napíší si seznam nevysvětlitelných událostí, jejichž podstata je postupně odkrývána. Některá nejsou odhalena ani v závěru knihy, například odkud přišel Jan Tleskač do Stínadel, kdo mu dal hlavolam atd. Za umocňující prvek tajemnosti považuje František Všetička fakt, že každá ze skupin dětí má svoje posvátné místo. Pro Rychlé šípy je to Smejkalova zahrada, kde došlo k založení klubu, pro Vonty zrušený kostel svatého Jakuba, což je místo impozantní a důstojné pro volbu nového Velkého Vonta. S posvátnými místy souvisí i pronásledování a odposlouchávání spolků: Rychlé šípy odposlouchávají Vonty na jejich posvátném místě a další spolek Bratrstvo kočičí pracky - odposlouchává zase Rychlé šípy u Smejkalovy zahrady. Ij2

8. 2. 2. Detekce Tajemství prostupuje celým příběhem. V průběhu děje vyvstávají nová neobjasněná fakta, která jsou pro hlavní hrdiny výzvou k dalšímu hledání odpovědí. Samozřejmě nelze všechny pokusy dětí o odhalení nějaké záhady považovat za detektivní pátrání. Dále se tedy budu zabývat pouze případy spojení motivu tajemství s detektivním pátráním. Jde o následující body: 1. Kde se nachází ježek v kleci a co ukrývá? 2. Na čem pracoval Jan Tleskač a co je v jeho kůlně? 3. Jaké jsou okolnosti smrti Jana Tleskače? (viz oddíl 6. 5.)

1,2

Všetička, František: Román Jaroslava Foglara. In: Ladění, roč. 5/2000, č. 3, s. 2-5

75

Všechny záhady souvisejí více či méně s hlavolamem. Ten je záhadnou rekvizitou. Jeho první výskyt je spojen s počátkem všech událostí. Následně si chlapci přečtou o hlavolamu v Tleskačově deníku a teprve v závěru se ježek v kleci objeví, ale jen na okamžik, neboť jeho tajemství zatím nemá být odhaleno. Ztrácí se v podzemí, avšak ne navždy, jak si myslí zúčastnění. S hlavolamem souvisejí další otázky, které vyvstávají jedna za druhou postupně, jak chlapci pročítají Tleskačovy záznamy. Záhady na sebe v textu navazují, každá nová neobjasněná otázka má za následek nové dohady a nejasnosti. Ježek v kleci je příčinou vzniku zločinu i mnohých tajemství. Objevuje se znenadání, jeho původ, ani původ majitele není vysvětlen a není zatím ani v moci postav ho osvětlit. Hlavolam bychom z určitého úhlu pohledu mohli považovat za rámcující prvek celého příběhu. Zjevuje se na začátku prózy (i když pouze v podobě kresby na zdi), a poté až na samém konci. Existence ježka v kleci je v textu mýtizovaná, je uctíván jako symbol vůdcovství a moci.133 Kolem hlavolamu se šíří aura tajemnosti a mystiky, v okamžiku, kdy se jednomu z chlapců podaří ježka z klece vyjmout, přechází úcta k hlavolamu i na něj. Předmět má stmelující funkci, jeho ztráta způsobí úplné rozvrácení společnosti Vontů, i když o vlastnictví ježka v kleci většina členů spolku dříve neměla tušení. Jeho hodnota je pouze symbolická, není dána faktickou cenou, neboť majitel neví, že skrývá plán vynálezu. Má spíše funkci maskota. Velkou roli hraje náhoda, protože dětem nejednou pomůže v nelehké situaci. Ij

Ježek

v kleci a jeho tajemství souvisejí s existencí kůlny, v níž se pravděpodobně skrývá plán Tleskačova vynálezu. Rychlé šípy se vžívají do role detektivů, analyzují situaci i fakta a snaží se najít vhodnou metodu pátrání po staré kůlně. Jejich výpravy do čtvrti Stínadel se odehrávají v tajemné atmosféře uliček, mnohdy je vše ještě umocněno podvečerním soumrakem a nevlídností různých zákoutí. Objevení kůlny předchází vypracování plánu pátrání, hrdinové se snaží postupovat logickým způsobem. Volí pátrací metodu systematického prozkoumávání

' " Více Nezkusil. Vladimír: Rozpory Foglarova světa. In: Zlatý máj. 35/1991, č. 3. s. I57-I63 1 4 ' Opět se zde potvrzuje význam náhody v objasnění zločinu, na což upozornil už Karel Čapek. 76

určitého území, které odpovídá popisu svědka, jímž je starý kostelník. Nenechávají nic náhodě a do kůlny přicházejí vybaveni potřebnými předměty, přesto jsou v pátrací činnosti vyrušeni a zajmuti jako zloději. V takových okamžicích nabývá na důležitosti role vůdce skupiny Mirka Dušína. jenž je připraven i na takové situace. Přestože je v kůlně hledaný tajný úkryt nalezen, je očekávání čtenáře i Rychlých šípů zklamáno, neboť úkryt je prázdný. Z hlediska detektivního pátrání tak je ve výsledku výprava neúspěšná. Na čem Jan Tleskač pracoval, se Rychlé šípy dozvídají až později z deníkových záznamů.

8. 2. 3. Zločin Zločin je v próze pouze jeden a v podstatě objasněn není. Zůstávají pouze nepotvrzené domněnky dětí o násilné smrti Jana Tleskače. Rychlé šípy přijdou na tuto myšlenku na základě zápisu v deníku a chtějí okolnosti smrti vypátrat. Nejsou klasickými detektivy. Dobře ví, že stopy času jim možná nedovolí vraha odhalit. Neznají jeho totožnost, pouze se domnívají, že tajemným mužem, kterého Jan Tleskač označoval jako Em, je zámečnický mistr. Chlapci ovšem dlouho neví, kdo se za přezdívkou skrývá. K odhalení identity vraha dojde až v závěru, kdy se Em násilím zmocní ježka v kleci a nevědomky se přizná ke spáchání zločinu. Je za něj potrestán osudem, neboť umírá nedlouho poté, co se málem utopí ve stoce, kde zmizel hlavolam. Okolnosti Tleskačovy smrti se děti dozvídají opět z deníku, který však náhle končí v okamžiku nejvyššího napětí. S napětím pracuje vypravěč velmi účinně. Například těsně před objasněním záhady není očekávání čtenáře ani hrdinů naplněno. K tomu dochází až po určité době. Jako příklad může posloužit okamžik, kdy chlapci čtou konec zápisu den o hádce se zámečnickým mistrem:

77

„A pak jsem utekl sem do věže. Chvíli jsem mluvil dole s kostelníkem a ten starý dobrák mne uklidňoval. A teď tady - než přijde chvíle k zvonění - píši, protože mně dělá dobře, když se svěřím alespoň papíru. Teď dole bouchla dvířka. Vidím dole světýlko. Někdo sem jde nahoru ke mně. Kdo to je? Asi kostelník. Nevidím tam dolu ještě dobře, svítilna mu málo svítí a on

"

Jj

V tomto okamžiku končí nejenom deník, ale i kapitola v knize. Otevřený konec zde neznamená uzavření určité epizody a pokles dějového napětí, naopak přispívá ke zvýšení napětí. Na vyvození závěru z deníkového zápisu musí čtenář počkat další dvě kapitoly. Logickou úvahou a analýzou pravděpodobné situace na místě činu* dochází Jarka Metelka k názoru, že osobou, která přišla za učněm na věž, byl jeho vrah. A opět logicky na základě svědectví kostelníka usoudí, že jím byl zámečnický mistr. Následuje

rekonstrukce

pravděpodobných událostí na věži a vyslovení domněnky, že Jan Tleskač z věže sám nespadl, ale byl zavražděn. Jarka nedělá tento závěr ukvapeně, ale podkládá své úvahy důkazy, uvažuje a kombinuje, závěry vyvozuje až po nashromáždění všech důkazů. Svým kamarádům nastíní závěrečné okamžiky života pisatele deníku s velkou dramatičností a napětím: ,, , Takhle si to asi predstavujú. Byl to Em, kdo přicházel po schodech nahoru! Tleskač ho poznal, když zář lucerny dopadla na jeho obličej, a v polovině nedopsané věty proto v úzkosti odhodil deník do tmy, do prachu na podkrovní plošinu. Tam byl deník před Emem bezpečný a lam jsme ho taky teprve my po mnoha letech v nánosu prachu a sazí nalezli! Potom Em vkročil na podlahu zvonice. Začala nová zuřivá hádka, snad i rvačka, začatá už toho neblahého dne v dílně při odpoledním

úklidu. Představte

si to: nerovný zápas

nedorostlého chlapce s mužem v plné síle. Na jedné straně zášť, chtivost, hněv, na druhé straně zuřivé zoufalství, zápasící o všechno - a podléhající! V bitce zavadili několikrát i o provaz zvonu a zvon se nepravidelně rozezvučel.

!

'° Foglar, Jaroslav: Záhada hlavolamu. Olympia, Praha 20038, s. 11 i

78

Ve svitu blikotavé lampičky se oba dostávají až k zábradlí zvonice. Je chatrné, staré, nízké! Zřejmě si ani neuvědomují, že už jsou těšně u zábradlí... Ale Em tiskne Tleskače k zábradlí, ten se vykrucuje, je vyzvedáván, sám se vzpírá - a najednou se jeho ruce rozmáchnou do prázdna, červená zář lampy mizí, pod nohama už necítí podlahu zvonice - a jen letí a letí, závratnou rychlostí výkřik hrůzy

kolem je tma — nechápe, co se s ním děje

v hrdle mu odumírá

TIe skač přepadl přes zábradlí!'"

V próze často dochází k osvětlení nějaké záhady bez přímé účasti hrdinů, aniž by se tedy o vypátrání snažili. Rozuzlení vyplyne z vývoje událostí. Vyskytují se zde ještě další motivy detektivní literatury. Neobvyklý je zrádce uprostřed uzavřeného kolektivu dětí. jemuž je přičítána příčina úniku informací z klubu Rychlých šípů. ' Jde o Cervenáčka. který je obviněn ze zrady na základě ukvapeného závěru, takže se počet členů Rychlých šípů v této knize zmenší na čtyři. Omyl se objasní až na konci, vše je vysvětleno nedorozuměním a už zmiňovaným odposlechem z klubovny. Ten je proveden důmyslným způsobem, možno říci, že téměř profesionálním, neboť trvá dost dlouho, než Rychlé šípy nechtěné posluchače odhalí. Ve výčtu motivů detektivní literatury v této próze lze uvést ještě výskyt tajné chodby. Ta je častým námětem v detektivní literatuře i pro dospělé, má zde funkci místa, odkud Rychlé šípy sledují tajné shromáždění Vontů. Kromě výše zmiňovaných skýtá kniha množství dalších námětů a témat, která by si zasloužila pozornost. Mísí se zde prvky dobrodružné literatury s příběhem ze života dětí, nechybí detektivní zápletka, motivy tajemství a další, ale to již přesahuje téma mé práce.

8. 3. Detektivní variace čtenářsky úspěšných Rychlých šípů

'-"' Tamtéž, s. II5-1I6 Srovnej se stejným motivem v knize Ukradený dárek Miloše Holase.

1,7

79

Záhada hlavolamu byla bezesporu jednou z nejúspěšnějších knih své doby. Z dnešního úhlu pohledu jsou její prostředky již v mnohém překonány, avšak je čtena mladými čtenáři se stejným nadšením jako před šedesáti pěti lety. Bývá řazena k žánru oddechové četby dětí a mládeže. Alfou a omegou zábavné četby je bohatý a živý děj plný zápletek a napětí, který provádí postavy dramatickými konflikty a různým prostředím.

Taková osnova čtenářům

umožňuje, aby prožívali spolu s hrdiny dramatické okamžiky, napětí, očekávání, naděje, strach, zoufalství i nebezpečí. Domnívám se, že z tohoto hlediska kniha k oddechové četbě dětí bezesporu patří. Jaroslavu Foglarovi nelze upřít schopnost vcítění se do dětské duše, do dětského myšlení a jednání. Zaměření jeho knih odpovídá mentalitě určitého věku. Mladý čtenář J. Foglarovi věří a je ochoten ho následovat, neboť je zcela pohlcen vývojem událostí v jeho knihách. Důraz je kladen zejména na atraktivnost děje a romanticky dobrodružné motivy, i když jsou důležitou součástí výchovné pasáže.

<

i

* '•

''1

•'. \

'

J

-

•'

Zde jde o příběh dětí, který ovšem není koncipován jako hra, ale vseje prezentováno jako skutečnost. V tom tkví podle mého názoru jedna z hlavních příčin úspěchu této knihy nejen ve své době. ale i v dalších letech a v podstatě i dnes. Není se tudíž proč divit, že v dětském oddělení dobrodružných knih v mnohé městské knihovně má Záhada hlavolamu vyčleněno téměř privilegované místo a nachází se tu hned v několika různých vydáních a počtu, kterým se může pyšnit jen málokterý svazek. Není možné souhlasit s tvrzením Jiřího Rambouska, že bylo Foglarovo dílo vcelku výstižně zhodnoceno v Konturách české literatury pro děti a mládež.

Jde o tvrzení, že

Foglarovy prózy jsou „jednoznačně vymezeny svou dobou a tehdejší účelovou simplifikací tzv. chlapeckého románku, další vývoj literatury s tematikou dětského života je plně překonal"140.

1-8

Více o zábavné četbě Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji. Československý spisovatel, Praha 1990 ' Rambousek, Jiří: Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. In: Ladění, roč. 7/2002, č. 4, s. 8-11 140 Chaloupka, Otakar. Voiáček, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež, Albatros, Praha 1979, s. 160 1 9

80

Tomu odporuje například oblíbenost foglarovek v letech následujících, a to v podstatě po celé dvacáté století, jak už jsem naznačila výše. Z reakcí na tvorbu Jaroslava Foglara po roce 1989 souhlasím s tvrzením Jaroslav Tomana, který vidí jako jeden z důvodů obliby Foglarových děl tematickou zaměřenost

knihy. Ta odpovídá psychickým

i sociálním

potřebám

dospívajících hochů. Podle něj jde zejména o přirozenou touhu dětí po dobrodružství, po výjimečném prožitku, přesahujícím všednost běžného života, po odhalování tajemství a záhad, po soutěživém poměřování schopností a dovedností a zejména po opravdovém přátelství a identifikaci se vzorovými hrdiny - vrstevníky, jejichž skutky by děti mohly napodobovat v reálném životě. 1 když se zde autorovi podařilo spojit prvky detekce, tajemství a vraždy, nelze tvrdit, že jde o klasickou podobu detektivky pro děti a mládež. Jistou příbuznost s detektivkou lze vysledovat, a to ať již výše zmiňovaný motiv zločinu, nebo tajemství v nejrůznějších variacích a obměnách, či detektivní činnost party hochů s cílem vypátrání vynálezu, který za svého krátkého života stačil vyrobit Jan Tleskač. Domnívám se, že dobrodružný žánr oddechové četby dětí a mládeže je pro tuto prózu výstižné označení. Takové zařazení totiž nepopírá vlastní existenci detektivních prvků v knize a je v souladu s členěním literárních žánrů dětské lileratiirv.

Toman. Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. CERM, Brno 2000, s. 12

81

9. Jan Karel Čemus 9. 1. Chlapecký prázdninový příběh Kniha pro děti a mládež Jana Karla Cemuse

nesoucí tajemný název Chata děsu vyšla

poprvé v roce 1944. Je to prázdninový příběh party čtyř chlapců ve věku dvanácti a třinácti let, kteří touží po dobrodružství a chtějí žít jako zálesáci na Divokém západě, proto se rozhodnou strávit léto v přírodě, bez rodičů a bez pomoci dospělých. Na samotě uprostřed lesů si vyhlédnou místo pro svoji chatu, netuší ovšem, že je tu čeká nejedna noc plná hrůzy. Sotva začnou se stavbou přístřeší, jsou v noci vzbuzeni něčím, co je nejenom vyděsí svými zvuky, ale zdánlivě usiluje i o život. Vytrvají, i když naleznou dopis s výhrůžkou smrti143, pokud les neopustí. Děti se chtějí s trápením svěřit starostovi nejbližší vesnice, ale v tu chvíli se dozvídají, že ve vsi došlo k vraždě, a jejich obavy o život ještě vzrostou. Kniha sice poprvé vyšla ve válečných letech, přesto se do ní válečné události nepromítají. Děj je zasazen do doby před válkou, jde o ohlédnutí zpět do nedávné minulosti do kraje kolem řeky Sázavy. V textu jednoznačně převažují dějové pasáže, místy se prolínají s líčením prostředí a krás místní krajiny. Popis postav je veskrze povrchní, autor neusiluje o hlubší proniknutí do nitra jedinců, hlavní hrdiny charakterizuje na základě vizáže, avšak bez ohledu na psychologii jejich jednání: ,, Byli zde čtyři věrní přátelé, čtyři hoši z hlavní školy v Hruškovicích, všichni tam bydlící. Jenda Chvála, štíhlý hoch. zdál se hýl jakýmisi vedoucím tohoto chlapeckého kvarteta, - Toník Fiala, menší chlapec, o rok mladší třináctiletého Jendy, - zavalitý Petr Černý, třináctiletý a

iJ:

J. K. Čemus (1895 - 1969), vlastním povoláním inženýr, působil jako publicista - byl redaktorem časopisu Auto (automobilismu věnoval i několik svých knih). Jeho původní inženýrská profese se odrazila i v tvorbě. Do literatury se zapsal zejména jako autor oddechové četby dětí a mládeže, zejména typu chlapeckého příběhu. Kromě toho se zabýval technickými tématy, jež se ve svých knihách snažil dětskému čtenáři přiblížit. ! '"' Srovnej s tajemnými dopisy, které nacházejí děti v Dobytém tajemství M i lose Holase na břehu tůně.

82

konečně Kamil Junek,

dvanáctiletý

hoch slabé postavy,

ale jiskrných

zraků a plný

šelmovství." Stejně jako u Jaroslava Foglara v Záhadě hlavolamu, Františka Langra v Bratrstvu bílého klíče a Václava Řezáče v knize Kluci, hurá za ním! chybí i v Chatě děsu ženský prvek. Jedinou ženskou postavou, která však nemá významnější funkci, je starostova žena. V próze je role dospělých potlačena, nijak nezasahují do smělého plánu chlapců. Část z nich má roli značně zápornou. Až na rodiče je od začátku jedinou kladnou dospělou osobou starosta blízké vsi. Nositelem zla a pachatelem vraždy je pytlák a jeho komplic. Tito dva muži představují nebezpečí pro celé okolí, včetně dětí v lese. Chlapci vytvoří po vzoru tehdy populárních žákovských klubů spolek.143 Název zvolí podle počátečních písmen svých jmen - Kapetoj.146 Utvoření klubu zde nemá tak podstatnou funkci jako například u J. Foglara nebo i F. Langra, důležitý je vnitřní pocit dítěte, tedy pocit příslušnosti k nějaké skupině. Děti v Chatě děsu nepřemýšlí nad pravidly členství, nevymýšlí předpisy a zákony, které je třeba dodržovat. Roli vůdce zastává na rozdíl od knihy Bratrstvo bílého klíče jeden z členů spolku, který se těší autoritě u svých kamarádů. Jednání dětských postav je velmi vyspělé. Na jednom z prvních míst u nich stojí samostatnost a odvaha, nechtějí se smířit s tím, že je někdo bez důvodu chce vyhnat z místa, které si vybraly ke svému táboření, aniž by se chovaly nevhodně či bezohledně vůči lesu a jeho obyvatelům. Chtějí svůj strach překonat. V Chatě děsu je vypravěč vševědoucí, zná činy postav, jejich vnitřní pocity i duševní stav. Stojí nad dějem, komentuje počínání hrdinů. Četné jsou jeho didaktické komentáře, někdy až příliš průhledné:

141

Čemus, Jan Karel: Chata děsu. Nakladatelství Blok, Brno 1991", s. 8 ^ Srovnej s klubem Rychlých šípů Jaroslava Foglara, jenž myšlenku klubů v dětské literatuře prosadil a zavedl do obecného povědomí. I4b Srovnej motivaci pojmenování spolku dětí u F. Langra v knize Bratrstvo bílého klíče. l4

83

„Než přišla tma, bylo vše hotovo a chlapci se spokojeně povalovali na svých přízemních lůžkách pod střechou malé chaty. Byli nadšeni svým dílem a poznávali, jak práce těší člověka." Jiný typ didaxe představuje profesorovo vysvětlování „nadpřirozených" jevů. Přibližuje tu dětem zákony fyziky a chemie, například fungování různých vynálezů a přístrojů, ale i život zvířat, rostlin a vůbec zákony celé přírody, včetně toho, jak člověk může žít v souladu s ní. Pro účely mé práce jsem prózu rozdělila na dvě části. První část vrcholí nočními fantastickými scénami. V druhé části dominuje detektivní zápletka, o níž pojednávám v následující kapitole. Předěl tvoří okamžik, kdy jeden z chlapců odhalí původce nočního strašení.

9. 2. Prázdninový příběh, horor pro děti a mládež, nebo dětská detektivka? V Chatě děsu lze najít prvky detektivní prózy i fantastické motivy. V první části jednoznačně dominuje trápení hochů se záhadným nočním děsem. Chlapci nejsou s to tajemnou sílu definovat. Nevěří v nadpřirozeno, rozumově ví, že jde o dílo člověka. Přesto hned od začátku mluví o strašidle, tedy o něčem fantastickém, iracionálním, o něčem, co pro příběh ze života dětí nebývá tak typické.148 Předzvěstí událostí v lese je jeden z rozhovorů chlapců na začátku prózy: ,, .Možná, že se v lese tak nebojím jako ty, 'odsekl napadený. ,Jsi ještě příliš zvyklý na Prahu a zažiješ v lese hodně strachu,' dodával Toník, ale Kamil vrtěl hlavou. .Bydlíme v Hruškovicích již tři roky a znám les dobře, ' hájil se. , Možná, že vy, ač jste domorodci, znáte les méně než já. ' , Ty, ' rozhorloval se Petr. . kdyby v houští něco zachrastilo, jistě utečeš. ' u7 148

Čemus. Jan Karel: Chata děsu. Nakladatelství Blok, Brno 19912. s. 44 Fantastické motivy bývají příznakem jiných literárních žánrů, například hororu, science-fiction atd.

84

„Jen abys neutekl dříve ty,' zlobil se Kamil a Jenda zavrtěl hlavou. ,Hrdinnost můžete oba dokazovat, až jí bude třeba, 'uklidňoval začínající spor. " 4 Nadpřirozené jevy autor využívá s celkem primitivním záměrem děsit dětské hrdiny (i čtenáře). Fantastické prvky jsou použity prvoplánově, nekladou si žádný vyšší cíl než vzbuzovat strach. Chlapci dokonce uvěří, zeje tajemná síla chce zabít. Například: ,, .Co děláte? ptal se Kamil. Jenda ukázal na Toníka. , Mluví cosi o strašidle, ' řekl s úsměškem, ale vzápětí sebou trhl a jeho tvář zbělela jako křída. Neboť venku se ozvalo skuhrání, při kterém stydla hochům krev. Toník se roztřásl znovu. , Vidíte, ' vyrazil ze sebe. .Strašidlo!' Jenda se pomalu zvedal z lůžka, ale Toník po něm vztáhl ruce. , Proboha, nechoď ven, zabije tě to!" volal jako v horečce. " Autor zdařile pracuje s gradací napětí. Očekávání čtenáře je ne vždy naplněno, naopak místy i zklamáno. Vypravěč využívá kumulace děsu, takže čtenář nedočkavě čeká na rozuzlení. V souvislosti se strašidelnými prvky v próze je nereálně vyhrocená scéna, kdy chlapci odhalí v profesorovi strašidlo, které je takovou dobu děsilo. Starý muž dojde k poznání, že jeho chování bylo špatné a bezohledné vůči chlapcům, a žádá chlapce o prominutí. Důvod, kterým své nepřátelské chování vysvětluje, je pro dospělého člověka na hranici stáří poněkud dětinský: ,, ,Nuže, hoši, byl jsem to já, ' mluvil Horník, , a prosím vás, abyste mi odpustili. Když jsem vás zde poprvé viděl, polekal jsem se, zeje můj klid ohrožen. Kromě toho jsem vám záviděl.' .Záviděl? ' Profesor kývl zasmušile hlavou.

,4

'' Čemus. Jan Karel: Chata děsu. Nakladatelství Blok, Brno 19912, s. 17 Tamtéž, s. 27

1511

85

,Ano, záviděl, a nyní se za to hanbím,' pokračoval. ,Když jsem byl hochem a pak studentem, nesmělo se nám o ničem takovém ani snít. Kdež, bydlet v lese a žít jako zálesáci! Tak jsem záviděl, a proto vás hodlal odtud vyhnat. Závist a strach před hlukem způsobily, že jsem proti vám začal používat všemožných svých přístrojů, neboť jsem předem předpokládal, že takové nadpřirozené zjevy vás odtud vyženou. Řešící scéna této části knihy, tedy odhalení strašidla, může být pro čtenáře zklamáním. K vypátrání původce tajemných zvuků a světel totiž dojde nečekaně za bílého dne, bez vzrušení a napětí, což je překvapivé vzhledem k napínavým nočním scénám. Profesor se bez váhání přiznává, vysvětluje svoji motivaci a žádá o odpuštění, kterého se mu dostává.

V souvislosti s vraždou bývalého starosty je podezřelý právě starý profesor. Děti se rozhodnou mu pomoci a najít pravého vraha. ^ Pátrání policie je v textu pouze naznačeno, roli detektivů přijímají děti, nikoli však proto, zeje zločin kriminální čin, pravým důvodem je snaha pomoci falešně obviněnému člověku. Chlapci si na detektivy nehrají 11 , jsou si však dobře vědomi nespravedlnosti a neštěstí člověka. Uvědomují si závažnost situace, a přesto se rozhodnou do pátrání pustit na vlastní pěst: . , Měli bychom se tedy snažit o to, abychom profesora osvobodili.' Jenda se zahleděl přek\>apcně na mluvícího silného chlapce a Kamil se zasmál. , Rozboříme vězení a uneseme ho, viď, tlusťochu, ' posmíval se, ale Petr se nenechal vyrušit. .Nejsme v jiném století, pokračoval vážně, ,ale je jiná cesta, kterou bychom se mohli dát.' „Jak to myslíš'.'' zvídal Jenda.

"' Tamtéž, s. 61-62 "~ Srovnej knihu Astrid Lindgrenové Svěřte případ Kallovi, v níž je trestným činem, k jehož vyřešení Kalle přispěje, také vražda, nebo zápletku s vraždou v knize Záhada hlavolamu Jaroslava Foglara. lx ' Srovnej například knihu Františka Langra Bratrstvo bílého klíče, kapitolu Bratrstvo působí jako detektivní ústav, kde je detektivní pátrání pojato jako hra.

86

Jak? Měli bychom se snažit o to, abychom pomohli při pátrání po pachateli, je-li jím někdo jiný než náš profesor. A zeje to někdo jiný. je jisté.' .Pátrá přece po něm četnictvo, ' namítal Toník. Petr pokrčil rameny. .Nikdo nemůže mít tolik volného času, jako my, ' prohlásil. ,Můžeme pátracím orgánům pomáhat. Což jste neslyšeli o amatérech, kteří rádi hledají stopu zločinců? ' [...] , Nyní je vlastně naší povinností, abychom profesorovi prospěli. Proto souhlasím s Petrem a nyní vzhůru. Budeme dělat detektivy, ale nebude to hra.' "

u

Totožnost vraha je neznámá pro děti i čtenáře. V pátrání dětem pomůže náhoda, takže se zde opět potvrzují názory Karla Čapka na roli náhody v detektivce klasického typu.155 I v Chatě děsu se totiž podílí na tom, že se mladí detektivové nečekaně setkají s pachatelem, aniž by se za tímto cílem vydali. Při nočním výletu totiž zcela náhodou téměř vběhnou do cesty dvěma pytlákům a vyslechnou jejich rozhovor o vraždě. Podaří se jim sice utéci, ale vrah je spatří a chlapci si uvědomují, že je jejich život ve velkém nebezpečí. Mají pravdu, vrah v noci zapálí jejich chatu a děti zde málem uhoří. Z hlediska taktiky pátrání se chlapci snaží uvažovat logicky a vymyslet plán. Zvolí opět metodu typickou pro děti, tedy stopování: ,, .Počkáme na zítřek a budeme v okolí pátrat, kdo má vzhled onoho vousáče. Dobře jsem si ho pamatoval, ' Petr pokývl hlavou. .Já též, ' řekl. Kamil nesouhlasil, ani Tonik, ale podřídili se náčelníkovu návrhu. Chata nebyla přepadena a ráno byla uspořádána velká válečná porada. Jenda navrhoval, aby se procházely okolní obce a aby byl hledán neznámý vousáč. Petr uvažoval a kroutil hlavou.

154

Čemus. Jan Karel: Chata děsu. Nakladatelství Blok, Brno 199I2, s. 66-67 Čapek. Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas čili na okraj literatury. Československý spisovatel, Praha 19845, s. 158 15

87

, Ve Smiřetíně jsme nikdy neviděli takového člověka, ' ujišťoval a hoši přisvědčovali. , Bude tedy snad z jiné obce. Proč by však chodil pytláci t daleko od svého bydliště?' .Snad si myslí, zeje ve zdejších lesích bezpečnější,' soudil Jenda. "

}

Náhoda pomůže dětem ještě jednou, když v jedné vesnici vraha skutečně potkají. Řešící scéna se zdá být v rukách dospělých, kteří uspořádají hon na vraha v lese, ale ten je dopaden a zadržen hlavně s pomocí dětí.

3

Z tohoto hlediska lze soudit, že by Chata děsu - i vzhledem ke strašidelným prvkům mohla být typem senzační detektivky.

Takový závěr by však byl nepřesný.

9. 3. Detektivní a hororové prvky ve službách zábavné literatury pro děti a mládež Josef Hrabák nazývá hororem literární útvary, které chtějí především vzbuzovat hrůzu, ovšem často záleží spíše na dekoracích než na samé příhodě, která by se dala nejednou popsat mnohem kratším úsekem. Tyto příběhy jsou podle něj zaměřeny na nečekaný a překvapující konec. Podle mého názoru není možné tuto prózu považovat za horor jenom proto, že se zde vyskytují strašidelné prvky, které mají u čtenáře vyvolat pocit strachu. Domnívám se, že i detektivka je může obsahovat, nebudou ovšem použity se stejným cílem jako v hororu. V detektivce by strašidelné či iracionální prvky měly plnit určitou funkci, nikoli pouze funkci vyvolání hrůzy. Otázkou zůstává, co je v knize primární: je to fantastická nebo detektivní zápletka? A dále: mohla by jedna zápletka bez druhé existovat? Domnívám se, že ano. Není totiž nemožné, aby 16

Čemus, Jan Karel: Chata děsu. Nakladatelství Blok, Brno 1991", s. 76 Srovnej řešící scénu s dopadením pachatele u ostatních, výše zmiňovaných, dětských detektivek. 1s Viz Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 71 y) Hrabák. Josef: Od laciného optimismu k hororu. Melantrich, Praha 1989, s. 201 J. Hrabák dále píše o problematice postižení hororu jako literárního žánru, neboť v průběhu jeho vývoje se rysy mění. Proto je podle něj obtížné definovat meze tohoto žánru a ještě náročnější je stanovit, který literární útvar za horor být pokládán může a který už ne. Vinu na tom má i vydavatelská praxe, která označuje za horory různé literární útvary, které obsahují hrůzostrašné popisy různých situací. J. Hrabák uvažuje nad tím, že potom by za horor mohly být považovány mnohé kriminální povídky a romány, dobrodružná vyprávění a konečně také vzpomínky z koncentračních táborů. l>7

88

příběh existoval bez první části. Malí hrdinové by se s profesorem seznámili jistě jiným způsobem. Na druhou stranu by i bez detektivní zápletky byla próza realizovatelná. Jde vlastně o literární útvar, v němž autor spojil prvky dvou různých literárních žánrů dohromady, ani jeden z nich však není možné považovat za primární, stojí spíše vedle sebe. Otakar Chaloupka nazývá knihu chlapeckým prázdninovým příběhem.160 V době, kdy próza vyšla, byl žánr oddechové literatury

mezi čtenáři velmi oblíbený. Prázdninová

dobrodružství a zážitky dětí však skýtají jen omezený okruh možností zápletek a námětů, a tak není snadné nalézt něco nového a originálního. Podle O. Chaloupky a J. Voráčka se zde J. K. Čemusovi nepodařilo vymanit z běžných konvencí konzumní prózy.162 Já se domnívám, že je naopak třeba ocenit Čemusovu snahu po originalitě spojením detektivní zápletky s fantastickými motivy. Chata děsu je podle mého názoru příkladem oddechového žánru literatury, jejímž cílem je zaujmout čtenáře napínavostí a dobrodružností zápletky, nikoli vnitřní psychologií postav a promyšlenou kompozicí. Cílem J. K. Čemuse je především bavit čtenáře, což se mu podařilo. Není však možné mluvit o tomto díle jako o dětské detektivce, ani o typu dětského hororu. Považuji za výstižnější označení příběhová próza ze života dětí s detektivními prvky. Opomenout přitom nelze přívlastek „oddechová četba dětí a mládeže".

" Chaloupka, Otakar, Voráček, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Albatros, Praha 1979, s. 218 Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji. Československý spisovatel, Praha 1991, s. 10-11 Podle Oldřicha Sirovátky je čtenářský úspěch hlavním cílem oddechové literatury, která chce být vědomě zábavná a populární, což je jeden z důvodů, proč se těší velké přízni čtenářů. Má vlastní literární techniku, která částečně imituje náměty i techniku vysoké literatury. Vztah zábavné literatury ke skutečnosti je jiný, představuje ji iluzivně. 10 Chaloupka. Otakar. Voráček, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Albatros, Praha 1979, s. 218

89

10. Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala počátky české dětské detektivky ve třicátých letech dvacátého století s přesahem do počátku let čtyřicátých. Mým cílem bylo na reprezentativním vzorku děl vybraných autorů ukázat, jak vypadal tento žánr na svém počátku, jeho postupy i proměny. Do své práce jsem zahrnula autory, jejichž dílo i po více než 60 letech zůstalo součástí živé četby dětí a mládeže. Všechna uvedená díla vyšla v průběhu let znovu, nejvíce vydání se dočkaly knihy prominentního autora minulého režimu Václava Řezáče. Bratrstvo bílého klíče Františka Langra vyšlo také hned několikrát, naposledy v roce 2004 jako součást souboru Langrových próz pod názvem Prózy pro mládež v nakladatelství Kvarta. Černý Blesk Eduarda Fikera byl vydán podruhé od svého vzniku až v roce 1991 v nakladatelství Magnet-Press, k opětovnému vydání Tajné cesty zatím nedošlo. Zelené jezero Jaroslava Nováka vyšlo v devadesátých letech hned dvakrát, v roce 1991 a 1994. Prózy Miloše Holase Ukradený dárek a Dobyté tajemství tvoří volnou trilogii s prózou Ohrožený les (1948), společně se dočkaly všechny tři svazky vydání pod názvem Pátrejte s námi v roce 1971. Záhada hlavolamu Jaroslava Foglara i přes střídáno!/ nepřízeň literární kritiky vycházela během šedesáti let stále, naposledy v roce 2003 v nakladatelství Olympia. Ačkoli se tedy jedná o tituly stále vydávané, není možné mluvit o stejných uměleckých kvalitách knih, jak vyplývá i z mé práce. Za oddychovou četbu dětí a mládeže je možno považovat knihy Eduarda Fikera, Jaroslava Foglara, Jaroslava Nováka, Miloše Holase a Jana Karla Čemuse. zatímco Václav Řezáč a František Langer si kladli ve své tvorbě pro děti a mládež vyšší cíle, než čtenáře bavit. Na základě rozboru jednotlivých děl jsem došla k následujícím poznatkům. Knihy využívají v kompozici detektivní schéma, které bylo nastíněno v teoretické části. Společným rysem a východiskem detektivních příběhů je spáchání amorálního činu, jímž je nejčastěji

90

krádež {Poplach v Kovářské uličce. Kluci, hurá za ním!, Bratrstvo bílého klíče, Ukradený dárek), nebo vražda {Zelené jezero, Záhada hlavolamu, Chata děsu). Objevují se zde i činy pro dětskou detektivní literaturu méně obvyklé, jako je činnost protistátní organizace {Černý Blesk) či vzpoura vězňů {Tajná cesta). Při pátrání děti nejčastěji volí metodu stopování {Kluci, hurá za ním!, Bratrstvo bílého klíče. Černý Blesk. Ukradený dárek, Chata děsu), jež ovšem není vždy realizovatelné, pouze v případě, že je identita pachatele známá, nebo existují nějaké stopy, které detektiv může sledovat. V Poplachu v Kovářské uličce nemá detektiv žádné stopy, v Tajné cestě není pachatel neznámý, v Zeleném jezeře je vrah usvědčen ještě na místě činu, v Záhadě hlavolamu není stopování možné z důvodu velkého časového odstupu od vraždy. Roli detektivů na sebe berou děti. Výjimečně je dětským detektivem jednotlivec {Poplach v Kovářské uličce), v převážné většině tuto úlohu přebírá parta dětí {Kluci, hurá za ním!, Bratrstvo bílého klíče. Ukradený dárek, Záhada hlavolamu, Chata děsu). Pouze v jednom ze zvolených případů byl detektivem dospělý {Černý Blesk). Samo dítě bylo pachatelem zločinu pouze v Ukradeném dárku, v ostatních prózách je to dospělá osoba (Kluci, hurá za ním!. Bratrstvo bílého klíče, Černý Blesk, Tajná cesta, Zelené jezero, Záhada hlavolamu. Chata děsu). Způsob dopadení viníka zločinu bývá založen na logickém úsudku detektiva či detektivů, velkou roli v dětských detektivkách hraje náhoda, která pátrajícím osobám významnou měrou pomůže jak k odhalení, tak usvědčení pachatele. Tzv. řešící scéna se neobejde bez přímé účasti dospělých, konkrétně policie či četníka. Bez nich se odehraje pouze výjimečně (jako například v Bratrstvu bílého klíče). Společným rysem převážné části dětských detektivek z této doby je zobrazení sociálního prostředí. To hraje důležitou roli v knihách Václava Řezáče a Miloše Holase, o něco menší u Františka Langra. Knihy Eduarda Fikera se odehrávají na pozadí sociálních poměrů v Anglii a

91

v Americe, kde je vše umocněno umístěním příběhů do prostředí lidí žijících na okraji společnosti (v Tajné cestě prostředí věznice, v Černém Blesku prostředí tuláků a žebráků). Součástí mé práce bylo i rozhodnout, zda dané knihy přísluší k žánru detektivky pro děti a mládež. Ukázalo se, že jen málokterá z uvedených próz je detektivkou v pravém slova smyslu. Jejich společným rysem je prolínání s jinými literárními žánry, nejčastěji s příběhovou prózou ze života dětí. Řezáčův Poplach v Kovářské uličce i Kluci, hurá za ním! je možno považovat primárně za typ chlapeckého příběhu s přesahem do žánru sociální detektivky. Langrovo Bratrstvo bílého klíče s detektivkou spojovat nelze, neboť detektivní charakter má pouze kapitola Bratrstvo působí jako detektivní ústav. Klasickému typu detektivky podle výše uvedené klasifikace se nejvíce blíží Fikerův Černý Blesk. Tajná cesta nese kromě detektivních znaků i znaky žánru krimi. Obě knihy je ovšem nutno považovat za typ oddechové četby dětí i mládeže, stejně jako skautský román s detektivní zápletkou Zelené jezero Jaroslava Nováka. Prvky lyrizace a přírodních popisů činí z Ukradeného dárku i Dobytého tajemství

Miloše Holase zvláštní typ příběhové prózy ze života dětí, typ

prázdninového příběhu, který v případě Ukradeného dárku obsahuje i detektivní zápletku. Dobyté tajemství není možné spojovat s pojmem dětská detektivka, neboť zde nejde o pátrání s kriminální zápletkou. Za oddechovou četbu dětí a mládeže považuji i poslední dvě knihy, a sice Foglarovu Záhadu hlavolamu, která se blíží dobrodružnému chlapeckému příběhu s detektivní zápletkou, a Cemusovu Chatu děsu, jež se od ostatních uvedených próz liší strašidelnými prvky a detektivním pátráním po vrahovi. Detektivka je i dnes oblíbeným žánrem dětí a mládeže. Svědčí o tom nejen množství nových titulů, ale i znovu vydávané starší knihy, z nichž některé byly předmětem mého zkoumání. Do své práce jsem zahrnula pouze zlomek jmen autorů, kteří jsou spjati s počátky české dětské detektivky, jejíž slibné začátky byly následně přerušeny válečnými událostmi a

92

společenským vývojem v padesátých letech. Zlatý věk české dětské detektivky a její plné rozvinutí přichází až v letech šedesátých.

93

11. Použitá literatura Prameny 1. Čemus, Jan Karel: Chata děsu. J. Jestřábek, Praha 1944 2. Čemus, Jan Karel: Chata děsu. Blok, Brno 1991" 3. Fiker, Eduard: Černý Blesk. B. Smolíková, Praha 1937 4. Fiker, Eduard: Černý Blesk. Magnet-Press, Praha 1991" 5. Fiker, Eduard: Tajná cesta. Melantrich, Praha 1940 6. Foglar, Jaroslav: Záhada hlavolamu. Jan Kobes, Praha 1941 7. Foglar, Jaroslav: Záhada hlavolamu. Olympia, Praha 2003 8 8. Holas, Miloš: Dobyté tajemství. Melantrich, Praha 1941 9. Holas, Miloš: Dobyté tajemství. Melantrich, Praha 19432 10. Holas, Miloš: Ukradený dárek. Melantrich, Praha 1940 11. Hyatt-Verrill, A.: Rádioví detektivové. Přítel knihy, Praha 1928 12. Kästner, Erich: Emil a detektivové. Adolf Synek, Praha 1931 13. Kästner. Erich: Emil a detektivové. Albatros, Praha 19795 14. Kästner. Erich: Emil a tři dvojčata. Karel Synek, Praha 1936 15. Kästner. Erich: Emil a tři dvojčata. Albatros, Praha 1979J 16. Langer, František: Bratrstvo bílého klíče. František Borový, Praha 1933 17. Lindgrenová, Astrid: Detektiv Kalle má podezření. Ivo Železný, Praha 19932 18. Lindgrenová. Astrid: Kalle Blomkvist zasahuje. Albatros, Praha 2003 2 19. Lindgrenová. Astrid: Svěřte případ Kallovi. Albatros, Praha 2002 2 20. Novák, Jaroslav: Zelené jezero. Jan Kobes, Praha 1939 21. Novák, Jaroslav: Zelené jezero. Šebek & Pospíšil, Praha 19912 22. Pospíšil, Otakar: Zloděj a další povídky. Josef R. Vilímek, Praha 19262 23. Řezáč. Václav: Kluci, hurá za ním! Adolf Synek, Praha 1933 24. Řezáč, Václav: Kluci, hurá za ním! Československý spisovatel, Praha 19758 25. Řezáč. Václav: Poplach v Kovářské uličce. Adolf Synek, Praha 1934

Literatura

1. Adamcová, Marie: Miloš Holas: Dobyté tajemství. In: Úhor, roč. 30/1942, č. 1, s. 12 2. Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962 3. Čapek, Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas čili na okraj literatury. Ot. Storch-Marien, Praha 1931 4. Čapek. Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas čili na okraj literatury. Československý spisovatel, Praha 19845 5. Fleischerová-Janovská, Anna: Eduard Fiker: Černý Blesk. In: Úhor, roč. 26/1938, č. 1, s. 6-7 6. Fleischerová-Janovská, Anna: František Langer: Bratrstvo bílého klíče. In: Úhor, roč. 22/1934. č. Ks. 10 7. Fleischerová-Janovská, Anna: Jaroslav Novák: Zelené jezero. In: Úhor, roč. 26/1938, č. 9-10, s. 181 8. Fleischerová-Janovská, Anna: Václav Řezáč: Poplach v Kovářské uličce. In: Úhor, roč. 22/1934, č. 9-10, s. 165 9. Fučík, Julius: Stati o literatuře. Svoboda, Praha 1951

94

10. Galík, Josef: Detektivka jako organická součást literatury šedesátých let. In: Literatura a komerce, Univerzita Palackého, Olomouc 1994, s. 50-54 11. Genčiová. Miroslava: K poetice dobrodružné literatury. In: Zlatý máj, roč. 31/1987, č. 6, s. 362-367 12. Genčiová, Miroslava: Literatura pro děti a mládež (ve srovnávacím žánrovém pohledu). Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1984 13. Götz, František: Václav Řezáč. Československý spisovatel, Praha 1957 14. Grym, Pavel: Sherlock Holmes a ti druzí. Vyšehrad, Praha 1988 15. Hasubek, Peter: Die Detektivgeschichte für junge Leser. Klinkhardt, Regensburg 1974 16. Havlínová. Miluše: Knížka pro rodiče o knížkách pro děti. Albatros, Praha 1987 17. Hodek, Břetislav: Vraždy na dobrou noc. Československý spisovatel, Praha 1989 18. Hrabák. Josef: Napínavá četba pod lupou. Československý spisovatel, Praha 1986 19. Hrabák. Josef: Od laciného optimismu k hororu. Melantrich, Praha 1989 20. Hrabák, Josef: Poetika. Československý spisovatel, Praha 19772 21. Hrabák. Josef: Úvahy o literatuře. Československý spisovatel, Praha 1983 22. Chaloupka, Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Albatros, Praha 1973 23. Chaloupka, Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Albatros. Praha 1979 24. Chaloupka, Otakar, Voráček, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Albatros, Praha 1979 25. Chaloupka, Otakar: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Albatros, Praha 1985 26. Chaloupka. Otakar: Hodnota a průměr v próze pro děti a mládež. In: Zlatý máj, roč. 27/1983. č. 7, s. 400-406 27. Chaloupka. Otakar: Próza pro děti a mládež (její otázky, působení a perspektivy). Albatros, Praha 1989 28. Chaloupka, Otakar: Rozvoj dětského čtenářství. Albatros, Praha 1982 29. Janáčková, Blanka: Přehled vývoje literatury pro děti a mládež. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 1999 30. Kišová, Petra: Detektivka jako pohádka pro dospělé. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Brno 1993 31. Klátik. Zlatko: Světová literatura pre mládež. Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1978 32. Lidové noviny. 10. 12. 1933, s. 9 33. Lidové noviny. 12. 12. 1934, s. 10 34. Lopatka, Jan: Sláva a úskalí amatérismu. In: Zlatý máj, roč. 34/1990, č. 8, s. 459-462 35. Majerová. Marie: O dětské literatuře. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1956 36. Mocná, Dagmar. Peterka, Josef: Encyklopedie literárních žánrů. Paseka, Praha Litomyšl 2004 37. Moravek. Eduard: Miloš Holas: Ukradený dárek. In: Úhor, roč. 28/1940, č. 1, s. 156 38. Nezkusil. Vladimír: Rozpory Foglarova světa. In: Zlatý máj, roč. 35/1991, č. 3, s. 157163 39. Nezkusil, Vladimír: Spor o specifičnost dětské literatury. Albatros, Praha 1971 40. Nezkusil, Vladimír: Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. Albatros, Praha 1983 41. Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české. Atlantis, Brno 19953 42. Opelík, Jiří: Lexikon české literatury. Academia, Praha 1993 43. Pavera, Libor, Všetička, František: Lexikon literárních pojmů. Nakladatelství Olomouc. Olomouc 2002 44. Pazourek. Vladimír: Přítomnost české literatury pro mládež. Václav Petr, Praha 1946

95

45. Petrů, Eduard: Hodnotová hierarchie literatury. In: Literatura a komerce, Univerzita Palackého, Olomouc 1994, s. 7-11 46. Pražák, František: Dětská četba. Jan Jiránek, Turnov 1939 47. Rambousek, Jiří: Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. In: Ladění, roč. 7/2002, č. 4, s. 8-11 48. Růžička, Jiří: Děti a dobrodružství. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1966 49. Sedlák, Jan: Epické žánre v literature pre mládež. Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1972 50. Sieglová, Naděžda: K některým otázkám literatury, která dnes nestojí na okraji. In: Literatura bez hranic, Euroslavica, Praha 1995, s. 39-43 51. Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji. Československý spisovatel, Praha 1990 52. Stejskal, Václav: Moderní česká literatura pro děti. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962 53. Studenovský, Tomáš, Bláha, Josef: Slovník českých autorů knih pro chlapce. Ostrov, Praha 2000 54. Sus, Oleg: Metamorfózy smíchu a vzteku. Blok, Brno 19652 55. Sysrová, Michaela: Detektivní tvorba Eduarda Fikera. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Brno 2002 56. Škvorecký, Josef: Nápady čtenáře detektivek. Asociace detektivní a dobrodružné literatury, Praha 19903 57. Šubrtová, Milena: Kapitoly ze světové literatury pro mládež I, II. CERM, Brno 1998 58. Tenčík, František, Pazourek, Vladimír (red): Literatura pro mládež 1940. Společnost pedagogického muzea, Brno 19412 59. Tenčík, František: Umění dětem. Albatros, Praha 1972 60. Todorov, Tzvetan: Poetika. Triáda, Praha 2000 61. Toman, Jaroslav: Současná česká literatura pro děti a mládež (tvorba devadesátých let 20. století). CERM, Brno 2000 62. Toman, Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. CERM, Brno 2000 63. Urbanová, Svatava: Meandry a metamorfózy dětské literatury. Votobia, Olomouc 2003 64. Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977 65. Voráček, Jaroslav: Česká literatura pro mládež (Dějiny a teorie do r. 1945). Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1971 66. Všetička, František: Román Jaroslava Foglara. In: Ladění, roč. 5/2000, č. 3, s. 2-5 67. Vyskočil, Quido Maria: Václav Řezáč: Kluci, hurá za ním! In: Úhor, roč. 21/1933, č. 9-10, s. 191 68. Zapletal, Zdeněk: Otazníky okolo tak řečeného braku. In: Zlatý máj, roč. 35/1991, č. 4, s. 207-209 69. Žilka, Tibor: Poetický slovník. Tatran, Bratislava 1987

96

12. Obsah l.Úvod 2. Teoretická část 2.1. Dětská detektivka v kontextu literárních žánrů 2. 2. Odkaz Edgara Allana Poea v detektivce dvacátého století 2. 3. Klasifikace detektivních próz v české literárním prostředí 2. 4. Základní rysy detektivních próz 2. 5. Detektivka pro děti a mládež 3. Václav Řezáč 3. 1. Nový typ tzv. referenčního hrdiny 3. 2. Poplach v Kovářské uličce 3. 3. Kluci, hurá za ním! 3. 4. Detektivka pro děti a mládež, nebo příběh s tajemstvím? 4. František Langer 4. 1. Bratrstvo bílého klíče 4. 2. Detektivní zápletka epizodického charakteru 4. 3. Příběhy ze života dětí 5. Eduard Fiker 5. 1. Autor detektivky pro dospělé i pro děti 5.2. Černý Blesk 5. 3. Tajná cesta .5. 4. Detektivka a krimi pro děti a mládež 6. Jaroslav Novák 6.1. Skautský příběh s referenčním hrdinou 6. 2. Zločin ve skautském románě 6. 3. „Spisovatel neprepína možnosti mládí?" 7. Miloš Holas 7.1. Reakce dobové kritiky na knihy Ukradený dárek a Dobyté tajemství 7. 2. Ukradený dárek 7. 3. Dobyté tajemství 7. 4. Prázdninové příběhy s dobrodružnými prvky 8. Jaroslav Foglar 8.1. Oblíbený chlapecký román 8. 2. Tajemství, detekce a zločin v Záhadě hlavolamu 8.2. 1. Tajemství 8. 2. 2. Detekce 8. 2. 3. Zločin 8. 3. Detektivní variace čtenářsky úspěšných Rychlých šípů 9. Jan Karel Čemus 9. 1. Chlapecký prázdninový příběh 9. 2. Prázdninový příběh, horor pro děti a mládež, nebo dětská detektivka? 9. 3. Detektivní a hororové prvky ve službách zábavné literatury pro děti a mládež 10. Závěr 11. Použitá literatura 12. Obsah

97

1 4 9 12 14 16 20 21 27 31 37 41 44 46 47 51 52 54 58 60 62 64 68 69 72 73 73 75 77 79 82 84 88 90 94 97