kerstin ekmanová černá voda stěžejní dílo severské detektivky argo

ke r s t in

e kma nová

čer ná

vo d a

s tě ž e jn í dílo s eve r s k é de t e k t iv k y

ar g o

000def_ekmanova544.indd 5

22.10.2013 1:27:04

m 0.5cm 1cm;font-size:6pt;font-style:normal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-align:center;fon

Překlad této knihy finančně podpořila Švédská umělecká rada.

Přeložila Dagmar Hartlová

Händelser vid vatten © Argo, 2014 Copyright © Kerstin Ekman, 1993 First published by Albert Bonniers Förlag in 1993, Stockholm, Sweden Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden Translation © Dagmar Hartlová, 2013 Cover art © Michaela Pospíšilová Králová, 2013 ISBN 978-80-257-0968-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1110-1 (e-kniha)

==
==Ukázka elektronické knihy==
, UID: KOS192488

I


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

Zvuk. Ten ji probudil. Čtyři hodiny ráno. Červené čárky na rádiu s budíkem ukazovaly čtyři nula dva. V pokoji bylo šeravé světlo. Skla v oknech pokrýval pruhovaný vzor dešťových kapek a venku se z trávy odpařovalo vlhko. Nebála se. Byla jen nastražená. Teď rozpoznala, co to je. Motor v nízkých obrátkách. Takhle brzy k ní určitě nikdo nejede. Saddie ležela na ovčí kožešině u postele a nerušeně spala. Bylo jí třináct a už skoro neslyšela. Práskly dveře od auta. A ještě jednou. Takže jsou určitě alespoň dva. A pak to ticho. Žádné hlasy. Spala s brokovnicí vedle sebe. Postel měla odstrčenou kousek od stěny a tam ležela zbraň. Krásná brokovnice, španělská sabela. Patrony schovávala za rádiem. Trvalo jí dvaadvacet vteřin zlomit pušku a zasunout patrony. Nacvičila si to a prováděla to důkladně. Ale zatím ještě nikdy nemusela nabít doopravdy. Zamykala se. Nikdy se nestalo, že by zapomněla zamknout venkovní dveře. Nikdy za celých osmnáct let. Ležela s dlaní na jemně vyřezávané pažbě a cítila její mastně hladký povrch. Ztuhlá a trochu prokřehlá. Nechtěla se jít podívat do kuchyně, protože to by ji v okně bylo vidět. Radši vstala a postavila se za zárubeň dveří a naslouchala. Saddie se šourala za ní, ale žuchla sebou na koberec pod stolem a začala hned zase pochrupovat. Nebylo slyšet žádné hlasy. 9


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

Nakonec přece jen do kuchyně šla. Bez pušky. Tak to přece člověk vždycky udělá. Věří, že všechno dobře dopadne. Po okenních sklech teď tiše stékal déšť. Za blánou skla a vody stála před autem Mia. Její tělo spojené vjedno s jiným. Oba byli promočení. Její bunda hlavně na ramenou a na zádech. Vlasy v pramíncích přilepené k hlavě se zdály tmavší, než ve skutečnosti byly. On měl vlasy hodně tmavé, hnědočerné a rovné. Ulpělo v nich listí. Větvičky zakrslé břízy a kapradí. Asi je tam vetkla ona. Mazlila se s ním. Stáli tak těsně propojení, že to vypadalo, jako kdyby do ní tam venku v dešti pronikl. Ale tak to nebylo. Uviděla něco strašně dávného. V čase se otevřela rána. Pak se zacelila a zmizela. Když se tváře od sebe oddělily, poznala ho. Musela se opřít o kuchyňský pult. Stála tam ve staré noční košili a nedbala na to, že ji třeba uvidí. Srdce se jí v hrudním koši zmítalo jako zvíře. Po chvíli ji přemohla prudká nevolnost a donutila ji polknout. Měla plnou pusu slin. Stejná tvář. I když po osmnácti letech mužnější a drsnější. Ale byl to on. Déšť stékal jako po okně kdysi dávno v čase a on tam stál. Tělo, maso. Odstoupila od okna. Nevšimli si jí. Než Mia zastrčila klíč do zámku, už ležela v posteli. Slyšela Saddie, jak cvaká drápky do předsíně, i její tiché nadšení. Ocasem bouchala do kabátů v chodbě, až ramínka rachotila. Mia šla do kuchyně a venku nastartovalo auto. Zřejmě mu mávala. Pak vyšla po schodech nahoru a Saddie se jí šourala v patách. Ani se nešla umýt. Nebylo těžké uhodnout proč. Annie zábly nohy a chlad se šířil celým tělem. Ale neodvažovala se jít do kuchyně zatopit v kamnech, ani pro teplý župan. Nechtěla, aby Mia slyšela, že je vzhůru. Milovali se. Možná venku, na dešti. Byl to ten kluk. Třebaže o hodně starší. S rozpučenými listy v mokrých vlasech 10


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

připomínal i něco jiného. Něco, co kdesi viděla. Možná obraz. Viděla nůž, přestože ho vidět nechtěla. Nůž v těch pevných mladých tělech. Mia teď nahoře leží v jeho vůni a ani se jí nechce se umýt. Chce ho mít stále u sebe. Co řekne, až Mia sejde dolů? Je ti dvacet tři let. Mezi vámi je nejmíň patnáct roků rozdíl. Pusť ho z hlavy. Je nebezpečný. Už je to osmnáct let, co viděla tenhle obličej. Tehdy byl mladý a vzrušený úplně jiným způsobem. Ale byl to tentýž obličej. Postel nad ní zavrzala. Mia nemohla nebo nechtěla usnout. Jeho přítomnost v ní pořád ještě pulzuje. Ve stehnech, břiše, v klíně i rtech rozbolavělých od polibků. Annie ležela v posteli vyprahlá, prochladlá a zatuhlá v jedné poloze. Natáhla se po sluchátku. Nebylo ani půl páté. Chtěla slyšet jeho hlas, i když asi nebude moct mluvit dlouho. Aby se to nedoneslo nahoru. Musí být v tuhle chvíli zapečetěný, zalepený do spánku jako obálka. Ale odpověděl na první zazvonění a ona si pomyslela, že je zvyklý na buzení a že by měl mít takové sobotní ráno nárok se vyspat. „To jsem jenom já. Promiň. Budím tě, viď.“ „To nic. Není ti dobře?“ Měl zastřený hlas. „Ne, ne.“ „Tak co se stalo?“ Co má na to říct? On na druhém konci čeká. „Viděla jsem ho. Však víš. Tenkrát ta noc.“ Mlčení. Ale musel pochopit, koho myslí, protože se neptal. „To není možné,“ řekl nakonec. 11


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

„Opravdu, viděla jsem ho.“ „Nepoznala bys ho.“ „Jenže já jsem ho poznala.“ Slyšela, jak ztěžka dýchá ústy. „Nevím, kdo to je,“ pokračovala. „Ale dozvím se to brzo. Teď nemůžu mluvit. Zavolám ti pozdějš.“ Neměl v úmyslu zavěsit. Vysvětlila si to tak, že ji chce uklidnit, možná ji přesvědčit, že se spletla. Ale rozloučila se s ním. Pořád ještě slyšela jeho dech, když pokládala sluchátko. Jeho hlas k ní mluvil dál. Jako kdyby měl rty až u jejího ucha. Vycházelo z nich teplo. Vlhko v kudrlinkách na hrudi. Údolí s noční mlhou, ptáci ve větvích listnatých stromů. Nezbývá než čekat. Mia moc dlouho nespala. Annie seděla u stolu a pila čaj, když dcera sešla dolů. Měla rozkousané rty a vypadala nepřítomně. Mohla by se stydět, že předem nezavolala, že přijede. Jenže ona zřejmě vůbec neměla v úmyslu mámu navštívit. Přijela autem s tím mužem. Bylo vidět, že na něj celou dobu myslí. Ten se neztratí jako přeháňka nad horami dnešního chladného rána. Musí si o něm spolu promluvit. „Taková spousta kytek,“ ozvala se Mia nakonec. Zřejmě vůbec nepomyslela na to, že je konec školního roku. „Nezavolala jsem. Prostě se to tak nějak stalo a přijeli jsme.“ Přijeli jsme, řekla, naprosto samozřejmě. „Měli jsme přespat na Niršovce.“ „A pak jste se rozmysleli?“ „Byla strašná zima. Jsou tam jen úplně malá kamínka a není skoro čím topit. Ale viděli jsme tetřívky. Zásnubní tanec na močálu.“ „Pořád ještě?“ 12


22.10.2013 1:27:04


„Tam nahoře leží sníh. Teda na hodně místech.“ Posadila se naproti Annie a hrnek s teplým čajem držela v dlaních. Vlasy jí uschly, zkudrnatěly a znovu hrály do zrzava. Na půdě našla starou teplákovou soupravu. Sepranou, modrou a s nápisem COUP DU MONDE přes prsa. „Svezl mě Johan Brandberg,“ řekla. „Znáš ho?“ „Ne.“ „To je jasný, vždyť už doma dlouho nebydlí. Spoustu let tu nebyl.“ „Osmnáct.“ Vzhlédla. „Tak ty víš, kdo to je?“ „Viděla jsem ho.“ Mia nemohla vědět nic o tom, co její matka tenkrát viděla. Ležela hluboko v trávě s tváří tak pevně přitisknutou k zemi, že se jí do hebké dětské pokožky vtlačil vzor stébel a mechu. Zazvonil telefon. Annie ho zvedla a pochopila, že hovor přichází z telefonního automatu. Hlas tázající se po Mie zněl svěže. Až příliš svěže na jeho věk. Viděl ji, propadl se dolů časem? Mia po telefonátu odešla. Annie ji nikam vozit nemusí, řekla. Volal prý z budky dole u krámku a čeká tam na ni s autem.

13


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

Byla při tom, když se to stalo. Annie se tu věc před ní snažila utajit a ona sama si ji stěží mohla pamatovat. Ale pochopitelně o té události slyšela později tolikrát, že to až člověka unavovalo a dělalo se mu z toho nanic. Kdykoliv se zmínila, že vyrostla nahoře na severu v Černé Vodě, lidé pokaždé hned nadskočili. Bože, tam! Počátkem sedmdesátých let Černá Voda skomírala stejně jako spousta jiných vesniček. U ohně při pálení čarodějnic bičoval tváře přihlížejících déšť. Vzduch páchl naftou. Nacpali do plechovek od kávy piliny prosáklé naftou a zapálili. Tyhle pochodně blikaly na cestách pár hodin jeden jediný večer za celý rok. Jinak nic. Pak se z téhle vesnice stalo něco jako černý šperk. Viditelný. Mocný. Ano, stalo se to tady. Nebo přesněji řečeno čtyři kilometry nad vesnicí u říčky zvané Lobber. Měla i jiná jména a nová pak ještě dostala. Na některých místech nahoře byla prudká, vrhala se ze strmých skalních útesů a vytvářela vodopády. Ale tady dole se mezi prudkými úseky otevíraly velké zátočiny s hlubokými tůněmi. Břehy tu byly močálovité a porostlé zakrslou vrbou. Rostla tu locika a oměj do takové výšky, že se v nich člověk až po hlavu ztratil, a když se tudy chtěl prodrat, mohl se taky propadnout do bobřích děr. Kolem řeky se prostírala neprostupná slať, křížem krážem zbrázděná cestičkami zvěře. Tohle místo nemělo jméno. 14


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

Stalo se to o svatojánské noci před téměř osmnácti lety. Toho dne bylo horko. Přijely vlakem do Östersundu. To věděla. Ale jak to věděla? Ostrých a nezvratných obrazů ve vzpomínkách zbylo vlastně jen málo. Držela v ruce kliku od telefonu na taxíka. Tak to bylo a tohle věděla. A vlastně nic víc. Vedro. Později odpoledne se asfalt před Tempem roztékal. Nepamatovala se, co měly na sobě, ani kolik bylo hodin, když dorazily na nádraží. Na autobus musely čekat dlouho. Spoj do Černé Vody jel v půl třetí, stejně jako teď. Za celé ty roky se jízdní řád nezměnil. Bylo to o svatojánské noci a tudíž v pátek. Dřív se svatojánská noc slavila až v sobotu. To si někde našla. V zápisníku o téhle cestě nic nestojí, protože tehdy si zápisník nevedla. Samota se tenkrát ještě neozývala. Všechno bylo tak hektické. V hlavě i v celém těle to zpívalo. Měla začít nový život. A taky že začala. Když se pokusila zatočit klikou telefonu na taxíka, zůstala jí v ruce. Mohla si pomyslet: tohle nezačíná dobře. Ale neudělala to. Zpěv uvnitř přehlušil všechno ostatní. Chytla si taxi na ulici. Dlouho se procházely po Östersundu, odpoledne se posadily do parku a najedly se. Něco nezdravého ze stánku. Nejspíš si pomyslela, že to je naposled. Nastoupily do autobusu se všemi zavazadly z kupé a z nákladního 15


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

vagonu. Mie se někde u Gravlidenu udělalo nevolno. Pamatuje si to přesně, protože samotné jméno jí připadalo odporné. Grav přece znamená hrob. Nastoupil starší muž a smrděl capinou. V nacpaném autobuse bylo vedro a vzduch zahoustl. Kolem muže stál nehybný sloup pachu tabáku a koz a šířil se v nepravidelných vlnách, zřejmě vyvolávaných pohybem autobusu. Nastupovali a vystupovali cestující obtížení taškami. Vraceli se z nákupů v Östersundu. Pomyslela si, že takhle už nikdy nakupovat nebude. Seděla s pytlíkem v nejvyšší pohotovosti, protože Mia vypadala, že bude co chvíli zvracet. Na každé zastávce vyšly na chvilku ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. To odpoledne bylo ale vedro k zalknutí. Stařík vystoupil asi za hodinu a hned to bylo lepší. Mia jí vyčerpaná a rozpálená usnula v klíně. „Teď už to bude dobrý,“ utěšoval ji řidič. „Jak je to daleko?“ „Vy máte namířeno do Černé Vody? Patříte k lidem ze Stjärnbergu?“ „Ne.“ Co mu je do toho. „Tak na prázdniny?“ Trapná otázka. On ale nemůže vědět, že teď začne úplně jiný život. Aby se vyhnula dalším otázkám, přitakala, že jede na prázdniny. Mia spala a nemohla ji opravit. Ale nedozvěděla se, jak je to daleko. Přestal s ní mluvit. Pak se objevily lesy a velké mýtiny po vytěženém dřevu. Autobus už tak často nestavěl. V každé vesnici vykládal na rampu před obchodem bedny s mlékem a jiným čerstvým zbožím. Z pošty přibíhaly paní poštmistrové a otevíraly řidiči autobusu dveře a on jim dovnitř nosil poštovní pytle. V autech čekali lidi 16


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

na dopisy a večerní noviny. Posilňovali se pivem a hlasitě povykovali na řidiče a jeden na druhého. „Co to povídaj?“ zašeptala Mia. Ani Annie jim nerozuměla. Jeli neznámou zemí. Když se mezi kmeny smrků objevilo velké studené jezero, bylo to jen vytržení z jednotvárnosti, ale hned poté zmizelo a nahradilo jej jiné. Nemohla vědět, že jedou vzhůru podél celé soustavy jezer, která se táhne až k norským horám, kde pramení ve slatích a potocích. Mýtiny ale síť vodních cév přerušily a zem v těle krajiny vyschla jako mrtvé maso. Ani nevěděla, že ze silnice jsou vidět jen malé paseky a že za nimi leží ohromné plochy země, odříznuté od mraků, které ztratí schopnost vracet vodu zpátky do koloběhu, až je úplně prosáknou kyselé deště. Teprve večer dorazily do Röbäcku, kde byl kostelík. Tam se měly zapsat do farnosti. Tahle komuna byla rozlehlá a Annie neměla představu, jak daleko se táhne. Vystoupily a prohlížely si kostel a šofér mezitím vykládal zboží u krámku. Zdi kostela se ve večerním světle oslnivě leskly. Ležel na ostrohu v jezeře a podél vody ubíhal bílý plot. Vypadal jako zábradlí na lodi. Vůbec celý tenhle kostel na výběžku ve velkém horském jezeře vypadal jako loď. Možná to bylo zamýšleno tak, že až nadejde soudný den, odrazí od břehu se všemi mrtvými na palubě. Voda vypadala studená. Břehy byly porostlé tmavým smrkovým lesem, ale kolem vody nerostlo zeleného vůbec nic. Hladké skály padaly strmě přímo do jezera. Věděla, že voda je studená. Dvanáct třináct stupňů, psal Dan. „To jsou divný děti, podívej,“ ukázala jí Mia. K autobusu přicházel skromný zástup dětí. Byly čtyři a šly jedno za druhým. Tři holčičky v dlouhých sukních, s vlasy 17


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

spletenými do copů, na zádech nůše z březové kůry a jeden kluk v pletené čepici s klapkami, které se při chůzi pohybovaly. Komíhaly se. Děti chvíli mluvily se šoférem. A pak se celá tlupa pustila po silnici dál. Kráčely zvolna. Připadalo jí, že je vidí jako ve filmu, střih ze starého filmu nebo z jiné doby, která nepatří do současnosti, kdy na rampě před obchodem rachotí bedny s mlékem. Jsou to vůbec děti? „Třeba jsou z pohádky,“ odpověděla Mie, ale okamžitě toho litovala, protože Mia se zahleděla za tou skupinkou, která se právě ztrácela v zatáčce, hrozně vážně. Řidič zamával, nejvyšší čas pustit se dál. Černá Voda byla konečná zastávka. Jezero se toho večera lesklo. Břehy pod horami se zrcadlily ve vodě, stejně černomodré a do posledního detailu střapatých kontur smrků věrně zobrazené jako na předloze. Nevypadalo to jako odraz ve vodě, ale jako další moře vzduchu a hlubina padající dolů v dlouhých zalesněných svazích někam ke dnu, na které nedohlédly. Ven se vypotácely na ztuhlých nohách. Mia měla suché a rozpraskané rty. Džus už dávno dopily. Annie se rozhlížela po Danovi, aby se postaral o Miu, než jí doběhne do krámku pro něco k pití. Bylo půl osmé a krám už měl zavřeno, ale kupec tam byl, protože se z autobusu skládalo zboží. Celou dobu sem přijížděla auta a odjížděla pryč. Lidi si chodili pro poštu a noviny stejně jako ve všech předchozích vesnicích. Nikde neviděla ani brouka, ani Dana. Mia odmítla čekat sama na plácku před krámem. Chytla se Annie za ruku. Její tvářička ve tvaru trojúhelníku vypadala pod pihami bledá a unavená a vlasy jí zaschlý pot přilepil na spánky. Chtělo se jí čurat, měla žízeň a co nevidět bude potřebovat něco k jídlu. Dokud se ale neobjeví Dan, nemůže pro ni nic udělat. Musí pohlídat šoféra, 18


22.10.2013 1:27:04


aby vyložil všechny jejich věci. Tvrdil, že přijel o čtvrt hodiny dřív, a tím si vysvětlila, proč tu Dan ještě není. Když všechna auta odjela, kupec zamkl krám a odešel dolů do svého domu na výběžku za obchodem, zůstaly na štěrkovém prostranství se svými zavazadly a krabicemi samy. Po všem tom hlomozu aut se ticho sneslo prudce a náhle. Byl to zvláštní pocit vnímat tohle ticho, po němž tolik toužila, a zároveň být tak rozmrzelá. Dan už tu měl dávno být.

19


22.10.2013 1:27:04

==
, UID: KOS192488

kerstin ekmanová černá voda stěžejní dílo severské detektivky argo

Recommend Documents