Plzeňský ženský volejbal

Hanka Moravcová-Valentová

Plzeňský ženský volejbal soubor vzpomínek, dokumentů a osobních vyznání

1930–1980

© Hana Moravcová 2011 © Vydavatelství František Spurný, F.S.Publishing 2011

ISBN 978-80-903560-7-8

Motto: Sport 2. června 1926 Hra tato nevyžaduje více než několik čtverečních metrů místa. Uprostřed mezi dvěma kůly se natáhne síť, podobná tenisové, jenže hořejší okraj uprostřed je skoro půl třetího metru nad zemí. Na každé straně se namáhá šest i více hráčů srazit míč na zem do protivníkova pole po trojím úderu, čímž se dociluje bodu, nebo ztráty míče, podle toho, kdo servíroval. Ovšem, že ve hře se nikdo nesmí dotknout sítě, ani přešlápnouti střední linii. Mnohdy dochází ke vzrušujícím momentům v této hře, kde pracuje celé tělo, zejména ruce, nohy a zrak, neboť rychlý průběh hry nedovoluje jednotlivci otáleti, nebo déle se rozmýšleti. Promýšlení jednotlivých fází musí se díti před jejich sehráním a tudíž ve hře. Vítězí hbitost spíše než síla s jakou dovede protivník srážeti umisťované míče. Oficielní pravidla volejbalu z r. 1923 (z publikace 80 let volejbalu)

3

SLOVO ÚVODEM Pochlubit se tím, že jsem u narození volejbalu byla, se nemohu, ale byl ještě poměrně mladý, když jsem se s ním seznámila. Tato hra ovlivnila natolik můj život, zabrala tolik času z mého soukromí, uloupila tolik fyzických sil a přesto i dnes zůstává jeho součástí, byť už jen při oslavách narozenin spoluhráčů a spoluhráček, sledováním jeho současníků v televizi, nebo vzpomínáním nad letitými fotografiemi. Nechtěla bych, aby tato vzpomínková publikace byla jen statistickým dokladem tabulek, výsledků a letopočtů, ale také přiblížením života v letech, kdy se volejbal u nás dostával z plenek, jak se postupně měnil, jak se dral na mezinárodní pole, prostě jak mu přibývala léta. K rozhodnutí vrátit se 80 let do minulosti, napsat a doložit fotografiemi historii začátků plzeňského ženského volejbalu, mě vyprovokoval ing. Václav Svozil, syn mé bývalé spoluhráčky z nár. družstva Líby Svozilové, který nechal zmapovat úspěchy volejbalistek Valašského Meziříčí z let padesátých v publikaci ZLATÁ LÉTA PADESÁTÁ. Výtisky rozeslal všem spoluhráčům, spoluhráčkám, funkcionářům a pokud se mnozí z vás teď ptáte proč, tak prostě proto, aby se nezapomnělo. Protože v roce 1945 měly Plzeňačky za sebou již devět titulů MISTRA REPUBLIKY a jedenáct titulů PŘEBORNÍKA ČOS, chtěla bych touto amatérskou vzpomínkou připomenout nejen pamětníkům, ale i současné volejbalové generaci minulou slávu krásné, inteligentní a elegantní hry, zvané VOLEJBAL. Když pohlédneme do třicátých let minulého století,

4

tak tehdejší průkopníci a milovníci sportu zkoušeli provozovat nebo se prosadit ve všem, co bylo tehdy dostupné. Do SOKOLA, jehož hlavní náplní byla prostná cvičení a cvičení na jednotlivých nářadích, se pomalu vkrádaly míčové hry. Volejbal, házená, basketbal, a tak ti, co jim jen prostná nestačila, začali s těmito míčovými sporty. Neexistovalo specializované odvětví, ale zkoušelo se všechno, většinou bez trenérského vedení, ale v kolektivech, které spojovalo kamarádství, přátelství a touha vyniknout. Chodilo se nejen na určená tréninková místa, ale na plovárny, na chaty, na osady, všude, kde jen byl obdélník trochu rovné plochy, dva kůly a hlavně ten „kulatý nesmysl“. Tímto způsobem se také vytvořilo volejbalové družstvo Sokola Plzeň I. Gymnastika, házená, tenis, pingpong, lehká atletika, to všechno se složilo v jedno – VOLEJBAL. Hned prvním úspěchem bylo 2. místo na IX. Všesokolském sletu 28. 9. 1932 v Praze. Za dva roky (1934) se děvčata stala již přebornicemi ČOS v Prostějově, získala svůj první titul MISTRA REPUBLIKY a v témže roce svojí reprezentací ČSR zvítězila na hrách slovanského Sokolstva v Osieku v Jugoslávii. Tímto rokem začíná dosud žádným jiným družstvem u nás nepřekonaný rekord devíti titulů mistryň republiky za sebou; 6x za Sokol Plzeň I a 3x za Viktorii Plzeň. V době války byla situace složitá. V roce 1938 se v rámci sletu konaly pouze přebory Československé obce sokolské (ČOS) a v roce 1944 se mistrovství nekonalo. Dle dochovaných zpráv bylo toto družstvo 11× přeborníkem ČOS. Hana Moravcová

Co by asi říkal William C. Morgan, ředitel tělesné výchovy v YMCE v Hollyoku, kdyby mohl být účasten letošním světovým šampionátům mužů a žen. Poznal by vůbec svoji hru, kterou vymyslel pro svoje žáky? Asi by také neuvěřil, že v Hollyoku bude v 21. století síň slávy pro nejlepší volejbalisty světa a že se mezi nejlepších osm dostane také Josef Musil, zvaný Bulda, z Prahy. Čas nejde zastavit, všechno se rychle mění, ale nemělo by se zapomínat. Zapomínat na ty, kteří tomuto sportu v jeho začátcích propadli celým tělem a někteří i duší, stali se osou jeho dění a pomáhali posunout, vylepšit a vybrousit tuto hru k dokonalosti. Po prvé byl volejbal předveden na konferenci pracovníkú YMCY v r. 1896 ve Spring-Feeld College. Na každé straně hrálo 5 hráčů, hra se líbila a tak se ihned uchytila. Samozřejmě, že potřebovala nějaký čas, aby se dostala do Evropy. Tomu dopomohla účast spojeneckých armád v první světové válce. Po jejím skončení zanechali vojáci u nás velké množství míčů a sítí a již v roce 1919 měl volejbal v Českých zemích i na Slovensku premiéry. Rok 1921 se pak uvádí jako začátek organizovaného volejbalu u nás. Největší zásluhu na rozvoji tohoto sportu má bezesporu YMCA, dále Sokol, studenti, skauti a nemalou měrou trampské osady, neb jejich zásluhou se hrál volejbal všude, kde byl sebemenší prostor.

Pár prvních zmínek o účasti Plzně v souvislosti s volejbalem ze stránek tisku: Národní listy 3. července 1920 Zítra o 2 hod. odpoledne v den Amerického státního svátku předvedou atleti vybraní pro Antverpskou olympiádu a jiní borci ukázky atletických čísel na sletišti. Američtí sokolové předvedou atletická prostná a sehrají proti Američanům z Prahy base-bal. Pak sehrány budou různé hry americké, jako volejbal, basketbal, pish-bal a hry žertovné. Z PLZNĚ a Budějovic jsou vypraveny štafety, které nesou Americkému ministrovi Cranovi hold. Přípravy řídí prof. J. A. Pípal. Národní politika 15. 9. 1925 Počátkem tohoto měsíce se ustavila v PLZNI západočeská odbočka svazu volejbalového a basketbalového k tomu účelu, aby americké hry byly intenzivněji hrány a propagovány na českém západě. Zvolení funkcionáři – J. Martínek předsedou, L. Heller jednatelem, V. Rouček pokladníkem, V. Petřík zapisovatelem. Jest si přáti, aby i tam nalezly tyto ušlechtilé sportovní hry ohlasu a pochopení na širší veřejnosti, jakému se těší v ostatních oblastech republiky, zejména jako ve středních Čechách. Hry tyto může hrát každý bez rozdílu věku a pohlaví a jsou vydatnou vzpruhou po denním zaměstnání.

5

Budova sokolovny ve Štruncových sadech. Na začátku dvacátého století a za první republiky byla sokolovna skvostem srovnatelným nebo možná převyšujícím věhlas plzeňské Měšťanské besedy. V roce 1896, kdy byla slavnostně otevřena proje-

kaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V sokolovně se kromě cvičení konaly

vem purkmistra Václava Petáka, ohromila sokolovna ve Štruncových sadech svou krásou. Patřila v té době ke skvostům plzeňské architektury, které v Plzni vzni-

za 1. republiky také plesy, koncerty, šibřinky, loutkové divadlo a v budově byla i sokolská knihovna, restaurace a od poloviny třicátých let i kuželník. Při plesech zde tančilo na parketu na čtyři sta padesát lidí. Po desítkách let rozmachu přišly ale krušné časy. V roce 1950 byl kumunistickým režimem zrušen Sokol a v té době přestala sokolovna plnit funkci všestranného kulturního zařízení. Postupně bylo zrušeno loutkové divadlo, knihovna, orchestr a kino pro mládež. I když se v sokolovně nepřestalo cvičit, budova chátrala. Byla odstraněna většina sokolské výzdoby. Budova sokolovny chátrala a byla stranou zájmu tehdejším mocipánů. V roce 1990 budovu znovu převzal Sokol.

6

1930 Nejstarší dochovaná fotografie plzeňských volejbalistek je z roku 1930.

PARDUBICKÉ STŘEDOŠKOLSKÉ HRY byly dle dochované zprávy z Národních listů z 14. 6. 1921 záležitostí pouze mužskou. Cituji: „Družstvo volejbalu musí být sestaveno z hráčů jednoho ústavu a sice jen z hochů.“ Toto pravidlo již v roce 1930 neplatilo. Na fotografii z Pardubických středoškolských her, je dívčí družstvo plzeňských středoškolaček. Na fotografii pátá a šestá zleva jsou sestry V. a O. Votrubcovy, pozdější opory a členky mistrovského družstva SOKOLA PLZEŇ I.

7

1932 Přebory Československé obce sokolské (ČOS) Cituji: „Růchová“

stva – SOKOLA PLZEŇ I. za zemi českou, SOKOLA KROMĚŘÍŽ za zemi moravskoslezskou a UŽHORODU za Slovensko a Podkarpatskou Rus. Boj o putovní „Závod o putovní vlajku ČOS jest nejvyšším koneč- vlajku byl velmi zajímavý, zvláště zápas Sokola plzeňným utkáním nejlepších sokolských družstev naší re- ského s kroměřížským. Až do poslední chvíle nebylo publiky. Předchází tomu vylučovací zápasy v jed- jisto, kdo si odnese palmu vítězství. Úroveň hry však rok od roku stoupá, zvláště u žen, které začaly pěstovat odbíjenou závodně mnohem později nežli muži. Tohoto roku všechna družstva překvapila hrou pokročilejší a propracovanější. SOKOL KROMĚŘÍŽ, který letos dobyl přebor ČOS podruhé, ukázal velmi útočnou hru plnou nečekaných okamžiků. Závodnickou ukázněností a klidem při hře, získaly kroměřížské sestry jména přebornic ČOS plným právem. Plzeňské ženy překvapily značně vyspělou a přesnou hrou. Počínaly si skvěle jak u sítě při srážení, tak při nahrávání. Dosud jim však chybí závodnická jistota. Svědectvím toho, že zájem o odbíjenou u nás neustále stoupá, bylo nezvyklé množství diváků z řad sokolVítězky přeboru ČOS 1932 pořádaného v rámci IX. všesokolského ských. Ačkoliv se na hlavní pláni rozvíjel slavný sletu v Praze. Zleva: Faustusová, Divišová, Lorencová, Machotková, pořad prvého závodního dne sletového, svými Votrubcová O., Votrubcová V. někdy až příliš hlasitými projevy povzbuzovali notách, okrscích, župách, krajích a zemích, nežli se hrající. vyberou tři družstva nejlepší z nejlepších, která pak O tři dny později 6. července uspořádala ČOS v konečném závodě přeboru ČOS hájí barvy své závod o slovanský přebor v odbíjené. Účastnily se ho země. Jugoslávie, Rusko a Československo zastoupené kroVytrvalosti, píle a obětavosti je zapotřebí k tomu, měřížským vítězem přeboru ČOS. Zvítězilo naše družaby vzniklo družstvo, které tvoří jednotný celek, ovlá- stvo s velkou převahou, druhá Jugoslávie hrála bez daný sesterskou láskou a porozuměním. útočného ducha a více na obranu. Rusko mělo dobré Do konečného závodu se letos probojovala druž- jednotlivkyně, avšak chyběla mu nutná souhra.

8

Tento závod byl dobrým pokračováním styků, zahájených minulého roku s Jugoslávským zájezdem našeho družstva na jih. Doufejme, že těmito zápasy utužíme přátelství, které nás pojí se sestrami slovanských národů.“

Vlasta Freitová-Winterová, byla všestrannou lehkou atletkou, hrála výborně tenis, basketbal, velmi dobře lyžovala. Stejně nadaná byla i sestra Věry Votrubcové Olga Votrubcová-Kalinová. Hrála závodně volejbal v nejvyšších soutěžích plných třicet let. První fotografie ze středoškolských her z roku 1930 a ještě v roce 1960 si zahrála o desátý titul mistryň republiky s družstvem Slavoje Plzeň s hráčkami o 20–25 let mladšími. Patří jí také titul MR v mix-deblech s Františkem Janečkem. Stejnou měrou by se dala vyjmenovat všestrannost kapitánky družstva Marušky Faustusové, která nedovedla jen jedno – zkazit dobrou náladu. A to byl klíč k tomu, jak rychle a výborně zvládnout pohybově, fyzicky i technicky náročnou hru, která k nám v době jejich mládí přilétla přes oceán.

O volejbalovém družstvu Sokol Plzeň I Všechny hráčky byly narozeny ještě „za císaře pána“ (nejstarší M. Faustusová a V. Votrubcová v roce 1911). Dvacátá a třicátá léta je nabrala, dá se říci, raketovou rychlostí rozvoj všech sportů první republiky a vlna radosti a nadšení z jejich provozování je vynášela na vrcholy nejvyšší. O všestrannosti těchto hráček mluví i úspěchy v jiných sportech. Věra Votrubcová-Jakšová – vicenásobná mistryně světa ve stolním tenisu, celá léta mistryní republiky v tomto sportu, hrála také velice dobře tenis a házenou. 9

1934 PŘEBOR ČOS V ODBÍJENÉ ŽEN V PŘEROVĚ 1934 Ženy Sokola Plzeň I. vyhrály svůj první mistrovský titul a tím i možnost reprezentovat Československo na slovanských hrách v Osieku v Jugoslávii. Svaz Sokola Království Jugoslávie zastupovalo družstvo mužů Sokola Lublaň a družstvo žen Sokola Maribor. Československou obec Sokolskou zastupovala družstva mužů Sokola Kroměříž a žen Sokola Plzeň I. vedená A. Bendou, 1. místonáčelníkem ČOS a sestrou Fikarovou, členkou náčelnictva žen ČOS. Jako soudci provázeli družstvo Opravil z Kroměříže a Průchová z Vinohrad. Ženy Sokola Plzeň I: kapitánka Faustusová, Divišová, Lorencová, Votrubcová, O. Votrubcová, V. Machotková.

Na fotografii z Osieku muži Kroměříž a ženy Sokola Plzeň I. Zleva ženy: Divišová, Machotková, Votrubcová V. Votrubcová O. náčelnice Fikarová, Opravil soudce, Průchová soudce, Heinová, Lorencová, Faustusová.

Vedle M. Faustusové poslední stojící muž je Jaroslav Kozlík z Kroměříže, dosud žijící 103 letý Prasokol, který poskytl tyto materiály. Je autorem mnoha publikací z historie tělesné výchovy v Československu v letech 1933–1972. Na otázku, čím ho volejbal obohatil řekl: „Jak hra sama, tak i mnohé aktivity kolem, byly pro mne nejen zdrojem ušlechtilé zábavy a radosti, ale také vhodným prostředkem seberealizace společenského vyžití a uplatnění. Volejbal se stal účinným prostředkem mého tělesného zdokonalování. Harmonicky a blahodárně působily také na vývoj charakteru formováním postojů k sobě, druhým, k přírodě a k povolání.“

10

Ženy Sokola Plzeň I ve složení kapitánka Faustusová, Divišová, Lorencová, Machotková, V. Votrubcová, O. Votrubcová zvítězily na Mistrovství republiky a staly se vítězkami ČOS pro rok 1934.

Společný nástup žen Sokola Plzeň I. a Mariboru k zápasu. Zleva: náčelnice Fikarová, sudí Průchová, kapitánka Faustusová, Divišová, Lorencová, Votrubcová O. Votrubcová V. Machotková. Přesto, že Slovinky výškově hodně převyšovaly Plzeňačky, vyhrála naše děvčata po počáteční nervozitě 2:0 – sety 15:9 a 15:2.

11

1935 Druhý přebor Slovanského sokolstva v Bělehradě 13. 9. 1935.

Po získání titulu mistra republiky v roce 1935 a současně i přeborníka ČOS, jelo plzeňské družstvo žen opět reprezentovat ČSR na přebory slovanského sokolstva.

Z tohoto roku se zachovaly bohužel jen soukromé momentky od družstva mužů Kroměříže, které zde reprezentovalo stejně tak jako v předcházejícím roce. Nástup do vlaku před odjezdem z Bělehradu. Zleva: Divišová, Machotková, Ševčík, Winterová, Kozlík.

12

Společná prohlídka Kalimeganu a sochy Svobody – daru Francie..

Společná fotografie při prohlídce Kalimegdanu.

Společná jízda vlakem domů – Jaroslav Kozlík, Vlasta Wintrová při obědě v jídelním voze. 13

1936 Sokol Plzeň I. ženy – vítěz Mistrovství republiky a vítěz ČOS Zleva: Votrubcová V., Heinová, Machotková, Winterová, Faustusová, Divišová, Votrubcová O.

V r. 1936 se také stala Věra Votrubcová společně s Vlastou Depetriusovou mistryní světa ve stolním tenisu.

Společná fotografie – účastnice přeboru.

14

1937 Sokol Plzeň I. ženy – čtvrtý titul mistra republiky a současně titul přeborníka ČOS

Zleva Votrubcová V., Divišová, Faustusová, Winterová, Heinová, Votrubcová O.

15

1938

16

1941 Viktorie Plzeň V roce 1941, po zrušení Sokola, přestoupilo celé družstvo jedničky do Viktorie Plzeň. V jeho barvách vyhrálo ještě 3 tituly mistra „okleštěné republiky“. Na fotografii zleva: Faustusová, Divišová, Winterová, Heinová, Machotková, dole sedící sestry O. a V. Votrubcovy.

Úvodní část článku „Nejlepší západočeské sportovkyně mají slovo“: Marie Faustusová a prof. Věra Votrubcová. 17

1942 Osmý titul mistra republiky

Na mistrovství Čech na Pragovce získalo družstvo žen 8. mistrovský titul. Zleva: Votrubcová V., Votrubcová O., Macháčková, Heinová, Faustusová, Winterová.

O. Votrubcová-Kalinová s Frantou Janečkem po vítězství na mistrovství republiky v mixdeblu s cenami.

18

Na mistrovství na Pragovce smečuje Macháčková, pomáhají O. Votrubcová a Heinová.

V následujících letech v roce 1943 získalo družstvo žen Viktorie poslední – devátý titul v řadě. V roce 1944 a 1945 se mistrovství nekonalo (poslední válečný rok a první poválečný rok).

19

1946 VPK RADBUZA Tak jak válka okleštila veškeré dění včetně sportu, tak se po jejím skončení rychle v Sokole a sportovních klubech vrátilo vše do starých kolejí. Na volejbalové scéně se objevuje mladé družstvo

a skončily na druhém místě, když prohrály jen se Zam. Prahy. Za nimi zůstala družstva SK Slezská Ostrava, Sokol St. město-Náchod, Sokol KP Brno a VŠ Bratislava. Také v roce 1947 své umístění obhájily. V té době měla VPK Radbuza tyto registrované hráčky: Chmelařová Věra, Jíchová Františka, Kůsová Jana, Nováková Zdenka, Němečková Marie, Nová Jarmila, Oberdorfová Magda, Šimáčková Věra, Štiková Jarmila, Thomayerová E., Volková Milada, Volková Věra. Vedoucím družstva a trenérem byl František Janeček.

I když porušuji předsevzetí, že v této knížce bude psáno jen o ženách, musím se zmínit i o mužské části tohoto slavného klubu. V prvé řadě připomenu jména Beneš Miloš, Beneš Vladimír, Beneš Zbyslav, Helcl Miloslav, Janeček František, Janeček Jan, Kausek Ota, Konopík Sláva, Pavel Bohumil, Polívka Josef, Racek AnNástup k zahájení přeboru. Na mistrovství republiky obsadily hráčky tonín, Švarda Jaromír, Šlauf Václav, Zázvorka VPK Radbuza 2. místo. František. VPK Radbuza, jehož hráčky prošly tvrdou mix-debloTato parta uvedla v život zajímavý zvyk, každý rok vou školou po na Štědrý den se sejdou venku na hřišti, ať je jakékoli boku vynikajících počasí a hrají. V šedesátých letech se jim začalo říkat hráčů, kteří se do „Staříci“. tohoto klubu stáhli A i když postupně začali odcházet na „nebeské za války ze Sokola hřiště“, přišla mladší generace, která tuto tradici udrPlzeň I. a V. žuje. Vím o dvou žijících. MUDr. Vladimír Beneš, zvaný V roce 1946 se „Bacil“, vynikající lékař v pražském Motole a Ferda z oblastního pře- Kudrle, léta vedoucí plzeňských studentských kolejí Na Radbuze se za války hrály hlavně boru Západočeské a menz, který má zásluhu na vybudování mnoha obdebly. Na forografii jsou dvě dvojice: župy probojovaly jektů a sportovišť pro plzeňské vysoké školy – oba Zbyša Beneš - poválečný čs. repre- vítězstvím nad So- letos DEVADESÁTILETÍ. zentant, Midla Volková a Josef Po- kolem Doubravka Vánoční volejbalový „matsch“ už také není žádný lívka a Věra Volková. do mistrovství Čech mladík, je mu SEDMDESÁT. 20

Vzpomínka bývalého člena Sokola Plzeň III a později hráče plzeňské Radbuzy Prof. MUDr. Vladimíra Beneše, DrSc. na legendární družstvo žen Sokola Plzeň I. „Po první světové válce se euforie ze získané svobody zamíchala s nedostatkem peněz, práce i s bídou. Ve všech částech Plzně vznikaly jako houby po dešti nové sokolské jednoty. Peněz bylo málo, proto cvičiště vypadala všude stejně. Za branou byl „pavilon“, tedy dřevěná bouda s malým sálkem a jevištěm, kde mohli cvičit nejvýš 4 lidé, za ním nářaďovna skromně vybavená. Cvičiště mělo uprostřed zelenou plochu, na níž byly mety pro prostná cvičení. Plocha se využívala hlavně před sletem. Po stranách plochy zbyly úzké jazyky, kde na jedné straně bylo doskočiště, na druhé si dorostenci a mladí lidé udupali hřiště na volejbal. Jiný kolektivní sport se v Sokole nehrál. Fotbal se hrát nesměl a na jiné sporty nebyly peníze. Proto byl volejbal jako nejlacinější sport v Sokole tak rozšířen. Hráli ho studenti, úředníci, dělníci ze Škodovky, tedy „nezámožní lidé“. Ti usadili kůly, koupili laciný míč a síť. Volejbal byl sportem proletářů. Proto se hrál i v trampských osadách, jejichž osazenstvo bylo ještě o jednu ekonomickou třídu níž. My sokolové jsme s nimi hrát nesměli, oni měli později svoji trampskou ligu. Ještě ale před první světovou válkou byla postavena hned vedle hlavní budovy plzeňského pivovaru honosná sokolovna Plzeň I, jejíž stavbu bohatě sponzorovali pravovárečníci, továrníci a obchodníci. V té se na začátku třicátých let sešlo několik skromných a hezkých děvčat. Brzy vytvořily legendární neporazitelné družstvo, které vyhrávalo, vše co se dalo. Snad nejpopulárnější byla „Mařena“, tedy Marie, která si vzala knihkupce Jirku Faustuse. Byla vysoká, snědá a čert s ní cloumal. Její temperament byl nevyčerpatelný a nakažlivý. Byla

to známá plzeňská postava. Druhá byla noblesní Vlasta Wintrová, skvělá volejbalistka. Jako třetí jsem znal Martu, její jméno za svobodna jsem zapomněl, ale vdala se za statkáře Skrzyzovského z Dolan. Marta byla skromná dáma pevné postavy vždy umírněná, ale jakmile uviděla síť a míč, byla z ní vášnivá hráčka. Potom tu byly holky Votrubcovy, dcery zahradníka z Letné a Depertiusová. Všechny dívky hrály výborně také pingpong. Myslím, že trenéra ani kouče neměly. Prostě hrály a hrály, jako my v mužích.

Družstvo obsadilo 2. místo na mistrovství republiky 1946.

Pak přišla německá okupace a s ní konec Sokola. Ale nevzdaly to, našly si nový klub SK Viktoria a získávaly další vítězství. Muži dali dohromady dvě ligová mužstva, také SK Viktorii a Radbuzu. V Radbuze bylo později i dobré družstvo žen, v němž vynikaly sestry Volkovy, dále hrály Burešová, Tomášková a jedna hráčka z jednotky. Po osvobození se Sokolové vrhli do svých jednot, ale bylo to jen nakrátko. Při sletu 1948 vytáhly ženy z Plzně americké vlajky a byl konec se Sokolem. Moje generace se už nevzpamatovala.“ 21

1947

Hřiště Radbuzy nebylo daleko od řeky RADBUZY a tak se často pro míč skákalo do vody. Hráčky se rozběhly po zápase místo do sprch do řeky. Klubovnu Radbuzy někdy začátkem 60. let někdo zapálil a tak z tehdejší, pro většinu sportovců „pohádky mládí“, nezbylo nic – jen ty vzpomínky.

V družstvu Radbuzy byly v letech 1946 a 1947 registrovány: Chmelařová Zd., Jíchová F., Kůsová J., Nováková Z., Němečková M., Šimáčková V., Štiková J., Thomajerová E., Obersdorferová M., Volková M. a V. Na fotografii jsou identifikovány pouze Volková V. (druhá zleva) a vedle ní (třetí zleva) její sestra Midla Volková.

Ve vodě Věra Volková.

22

JAKÁ BYLA RADBUZA Klub Radbuza jsem poznala až v roce 1949, po její volejbalové slávě. Tímto „areálkem“ prošla velká řada plzeňských sportovců všech odvětví sportů, které se daly v této přírodní rezervaci kolem řeky Radbuzy provozovat. Byl výhodně položený, prakticky ve středu města. Loděnice poskytovala prostor kanoistům a kajakářům, pro plavce byl na řece 50ti metrový závodní plavecký bazén na sudech s dřevěnými podlážkami a kabinami na převlékání. U řeky volejbalové hřiště a o 30 metrů výš ve stráni hřiště pro basketbal. Klubovna, která byla pro všechny společná, měla ještě přístavek pro stolní tenis. Také mne v letech 1949–1952 vzala Radbuza pod křídla, když jsem jako bezprizorní po nuceném odchodu z gymnastické líhně Sokola Doubravka hledala „sportovní asyl“. Každodenní odpolední několikahodinové střídání hřišť, koupání, ježdění na kajaku a slavné „drnové války“, které se občas vyhlašovaly mezi vodáky, plavci a ostatní „havětí“, se ne-

dají zapomenout. Kdo nespěchal domů, zůstal na večerní zpívánky při kytaře Jardy Pleskala. Dřevěný bazén včetně sudů uplaval při velké vodě na jaře 1953 a stejně tak i všechny sportovní a kamarádské svazky, které opět ukončila reorganizace. A jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré. V té době už jsem něco znala z volejbalové abecedy a nečekaně jsem byla pozvána na soustředění národního volejbalového družstva, což rozhodlo s konečnou platností o výběru mé sportovní dráhy.

Hráčky VPK Radbuza bojují ve finále o nejvyšší příčku na mistrovství republiky. I v roce 1947 však pro ně „zbyla“ stejně jako v uplynulém roce jen stříbrná medaile.

23

1948 Poslední účast Sokola Plzeň I na přeboru ČOS – Všesokolský slet 1948 Chtěla jsem v této vzpomínkové publikaci zachytit pouze sportovní úspěchy ženského volejbalu, případně jeho reprezentaci ve světě, ale když jsem došla do roku 1948, nemohla jsem se vyhnout vysvětlení, co se vlastně příchodem nové komunistické vlády stalo se sportem v Československu. Vše co bylo sokolským hnutím za desetiletí vybudováno, z čeho pocházela naše sportovní elita a co nestačili z této myšlenky a hnutí zadupat do země Němci, to udělal po roce 1948 tzv. „ LID“. Po komunistickém puči v únoru 1948 mělo vedení KSČ z perfektně organizovaných Sokolů s obrovskou členskou základnou a tradicí velké obavy. Sokolové již v rámci X. všesokolského sletu v Praze 1948 otevřeně při pochodu Prahou proti únorovému puči demonstrovali. V sokolskou demonstraci se také změnil pohřeb presidenta Dr. Edvarda Beneše v témže roce. Komunisté se tedy rozhodli problém se Sokolem vyřešit. Prvním krokem bylo vydání zákona č.147/49 Sb. z 23. 7. 1949 o státní péči tělovýchovy a sportu. Sjednocením tělovýchovy se direktně veškeré sportovní kluby převedly do vybraných tělovýchovných jednot, řízených ČOS. Ve vedení ČOS pak byli v krátké době nahrazeni zasloužilí sokolští pracovníci funkcionáři – členy KSČ. Všechny menší kluby v daném sokolském okrsku byly v rámci sjednocení začleněny do jedné – zpravidla největší sokolské jednoty a to !!! včetně majetků a sportovišť. Došlo také ke sloučení přeborů ČOS a MISTROVSTVÍ REPUBLIKY. Dalším politickým tahem bylo zajištění vhodného ,,patrona“ pro každou již sjednocenou sokolskou jednotu, v podobě blízkého podniku, který by přinesl nejen finanční prostředky, ale také rozšířil jeho členskou základnu o své zaměstnance. Pak už jen stačilo v oddí24

lových a klubových volbách odstranit dosavadní sokolské funkcionáře a převzít moc nad jednotami, jako před tím nad ČOS. Hřebíčkem do rakve bylo vydání druhého zákona o reorganizaci tělovýchovy a sportu č.71/52 Sb. ze 17. 12. 1952. Tím byla převážná část sokolských jednot zrušena (zůstaly jen na vesnicích), veškerý majetek Sokola byl zákonem převeden na nově ustavené DSO (dobrovolné sportovní organizace) rozdělené podle resortů s nově vymyšlenými názvy: Spartaky, Jiskry, Slavoje, Slovany, Slavie, Dynama, Lokomotivy, Baníky, Tatrany, Dukly a Rudé hvězdy. Potom už stačí jen jediné – přiložený novinový článek z r. 1951. Z něj jasně vyplývá, že u nás končí dobrovolnost, osobní svoboda rozhodování a nastupuje direktivní nařízení (jak se v článku uvádí), které udělá definitivní pořádek členství v Sokole – v organizaci, kde právě pořádek, kázeň a hrdost k svobodné příslušnosti k této organizaci byla na prvním místě. Toto nařízení rozházelo většinu dobrých týmů a mnohdy přispělo k jejich likvidaci. Starší hráčky, které měly v té době za sebou 10–15 let odehráno končí a ostatní, které svůj sport nechtějí opustit, se začleňují podle nového zřízení. Zbytek Sokola Plzeň I. se soustřeďuje na Slavoji MP (dřívější Sokol Plzeň II), kde se jich ujímá bývalý hráč Radbuzy František Janeček jako trenér. Z veteránek zůstává Vlasta Winterová, Olga Votrubcová-Kalinová, z Radbuzy sestry V. a M. Volkovy, doplněny dorostenkami M. Machovou a J. Doskočilovou. Další družstvo se formuje ve Škodovce (Spartak), která „dostala“ veškerá hřiště, cvičiště i sokolovnu plzeňského Sokola Plzeň I. Organizuje se zde zbytek „jedničky“ Melicharová J., Konstantová Z., Zajícová M., Urbanová V., Zítková M., Jarolímková O. – hráčky z jiných klubů, které teď spadají pod nově zřízený Spartak.

Zleva: Volková V., Volková M., Faustusová M., Naarová Bl., Winterová Vl., Votrubcová O., Burešová J., Tomášková M. Ještě v roce 1949 obsadilo toto družstvo III. místo na mistrovství ČSR a pak už přišla reorganizace... 25

Osobnosti VLASTA WINTEROVÁ-FREITOVÁ, narozena 7. 4. 1913

26

Osobnosti MARIE FAUSTUSOVÁ-HUSAROVÁ, narozena 12. 1. 1910 v Plzni

27

Osobnosti OLGA KALINOVÁ-VOTRUBCOVÁ Narozena 31. 1. 1915 v Plzni, zemřela 21. 8. 2002. Ocenění: Cena za prospěch a sportovní úspěchy v roce 1934 od presidenta republiky T. G. Masaryka. Vyrůstala se svojí o čtyři roky starší sestrou Věrou v Plzni na Letné, kde měl jejich otec zahradnictví. Od malička sportovala: krasobruslení, tenis, házená stolní tenis. Vdaná ing. Kalina, dcera Olga, syn Ivan. Volejbalové začátky: první dochovaná fotografie je z r. 1930 ze středoškolských her v Pardubicích. Od roku 1932 členkou Sokola Plzeň I a jeho legendárního družstva. Spoluhráčky: Faustusová, Winterová, Machotková, Divišová, Votrubcová V., Heinová, Depetriusová, později sestry V. a M. Volkovi. Hráčské úspěchy v nejvyšší domácí soutěži: 1934– 40 – 6 titulů mistra republiky, za války 1941–43 – 3 tituly mistra republiky v dresu SK Viktorie Plzeň. 1936 titul mistra republiky v mixdeblech (Mudra – Votrubcová), 1942 titul mistra republiky v mixdeblech (Janeček – Kalinová). 1932–49 členka Sokola Plzeň I., 1950–60 členka Slavoje MP Plzeň, kde v roce 1960 získala svůj DESÁTÝ titul MR. Mnohačetná reprezentace ČSR na Slovanských hrách hlavně v rámci Všesokolských sletů. Slavoj MP – spoluhráčky: Faustusová, Winterová, V. a M. Volkovi, Jakšová-Votrubcová, Langová, Doskočilová, Valentová-Moravcová, Ulmonová-Benešová, Nová, Strejcová, Brabcová, Přibáňová, Řezáčková – tre-

28

nér Fr. Janeček, později St. Šneberger. Aktivně hrála s malými přestávkami mateřské dovolené nejvyšší soutěže od roku 1930 a ještě v roce 1960 ve svých 45 letech byla platnou hráčkou Slavoje MP a stále výbornou nahrávačkou. Poznala jsem jí a celé naše družstvo jako skromnou hráčku, ale velkou bojovnici, která si s námi přes velký věkový rozdíl dobře rozuměla. Osobně ji považuji za nejdéle hrající volejbalovou legendu nejen v plzeňské volejbalové historii, ale i v celé naší republice. AŤ SE TI TAM NAHOŘE DOBŘE HRAJE, OLINKO.

VĚRA JAKŠOVÁ-VOTRUBCOVÁ Narozena 28. 2. 1911 v Plzni, zemřela 24. 7. 1981. Vyrůstala se svojí o 4 roky mladší sestrou v Plzni na Letné, kde měl jejich otec zahradnictví. Od malička sportovala: krasobruslení, tenis, ping-pong. Na střední škole přičichla k volejbalu. S tím začala na středoškolských hrách v Pardubicích a pokračovala dále jako členka Sokola Plzeň I., se kterým získala 9 titulů mistra republiky za sebou v letech 1934–43. Hrála také ještě házenou, ale jejím hlavním sportem byl stolní tenis, se kterým získala letech 1936–47 na mistrovstvích světa ve čtyhře, dvouhře, smíšené čtyhře a v družstvech 12 medailí: 5 zlatých, 3 stříbrné a 4 bronzové. Dále reprezentovala s přeborníkem ČOS Sokolem Plzeň I. na Slovanských hrách v roce 1934 v Opatii a v roce 1935 v Bělehradě.

1950 NOVÁ GENERACE Musím předeslat pár řádek o volejbalovém podhoubí, které zatím zcela neznámé, začíná šilhat po balonu. Když to začíná vypadat s plzeňským volejbalem, že vymře po „přeslici“ (věkový průměr bývalého družstva Sokol Plzeň I je 34 let), objevuje se nová generace. Je teprve v dorosteneckých keckách, ale kupodivu stejně všestranná, odchovaná ještě pár lety po válce Sokolem. Jedna lyžařka, dvě basketbalistky dvě házenkářky, jedna gymnastka, ovšem v rámci všestrannosti už ví také něco o volejbale.

Náhoda je svede na jaře v roce 1951 dalo by se říci „do náruče“ výborného předválečného hráče Sokola Plzeň V., Fiždi Pancra, který toto družstvo složené pouze ze šesti hráček dovede hned v témže roce v Domažlicích k prvnímu místu v semifinále SHDM a na podzim ve finále v Baňské Bystrici k druhému místu za pořádajícím družstvem Slovenek. V roce 1952 už nedovede toto družstvo nikdo porazit a děvčata získávají titul nejlepšího dorosteneckého družstva se ztrátou pouze jednoho setu v celé soutěži.

USTAVENÍ SOUTĚŽÍ PO ROCE 1950 I soutěže dostaly nový kabát, ženských soutěží bylo podstatně méně a tak se mistrovství republiky hrála turnajovým systémem, župy – později oblasti + zemská finále Čech, Moravy a Slovenska + finále ČSR. Do finále postupovala 4 družstva z Čech, 2 z Moravy a 2 ze Slovenska, tj. 8 družstev. Také se sloučily soutěže MR a ČOS. V roce 1953 proběhl „pokusný ročník dlouhodobé

celostátní ligy z 10ti družstvy, která prošla kvalifikací po oblastech. Hrálo se dvoukolově doma – venku, každý tým 18 utkání. V roce 1955 se hrál první ročník celostátní ligy, do kterého bylo zařazeno 8 nejlepších družstev z finálového turnaje mistrovství republiky ČSR v r. 1954 konaného v Plzni. Do nového ročníku 1956 pak byl počet družstev I. ligy navýšen na 10 účastníků.

29

1951 V soutěži starších dorostenek si zajistila vítězství Škoda Plzeň, která v rozhodujícím zápase porazila Gottwaldovy závody Brno IV. 2:1, 7:15, 15:12, 15:12, Družstvo Škodovky tvoří všestranné sportovkyně, z nichž Jaroslava Valtová zvítězila v zimě v sektorovém finále těžkého strojírenství ve sjezdoslalomu. Pavla Langová je výbornou basketbalistkou (jun. reprezentace) a Hana Valentová (jun. reprezentace), která se letos účastnila dorosteneckého přeboru ČSR v gymnastice v Liberci. Na fotografii: Šteflová Heda, Johánková Marie, Vyšínová Alena, Johánková Milena. Klečící: Valtová Jaroslava, Langová Pavla, Valentová Hana.

Vítězné družstvo starších dorostenek Spartaku Plzeň bude příští rok pro plzeňský volejbal posilou. Zleva Šteflová, Křiščínová, Langová, Johánková, Vyšínová, Valentová.

30

1952 Zleva stojící: trenér Fižďa Pancer, Langová Pavla, Johánková Milena, Vyšínová Alena a zapůjčená hráčka z Klatov pro případ zranění Bosáková. Zleva sedící: Křiščínová Věra, Šteflová Heda, Valentová Hana a z Klatov zapůjčená Rendlová. Na jaře roku 1953 dostává Hana Valentová první pozvání na soustředění národního družstva žen v Lomnici nad Popelkou.

Medaile za vítězství z let 1951–52. Z utkání s Brnem – zleva č. 3 Johánková, č. 1. Šteflová, smečující Valentová.

Přes všechnu nepřízeň osudu, která potkala po reorganizaci náš sport a tedy i volejbal, měly ty „Plzeňský holky“ ve svých letech ještě dost síly, a hlavně lásky k volejbalu, že různě poskládané, jak „Jednička“, tak „Radbuza“, zakotvily ještě alespoň na čas v nových jednotách DSO.

I na dorostenecký volejbal se chodilo dívat hodně lidí.

DSO Slavoj MP Plzeň – na bývalém Sokole Plzeň II. DSO Spartak – Škoda Plzeň – v bývalém Sokole Plzeň I. Slavoje se ujal bývalý „Radbuzák“ výborný smečař Franta Janeček a Spartaku bývalý výborný nahrávač Fižďa Pancer.

31

1953 SPARTAK – ŠKODA PLZEŇ Část Sokola Plzeň I, která neodešla do Slavoje MP, utvořila družstvo žen ve Spartaku – Škoda Plzeň. Družstvo bylo v r. 1952 doplněno o dorostenky – vítěze SHM. Toto družstvo vyhrálo kvalifikační turnaj o postup do celostátního mistrovství pro rok 1953.

Ze zápasu Spartak Plzeň – Ostrava, ještě hraném na starém hřišti Sokola Plzeň I. „v dolíčku“. Zleva: Fridrichová, Šteflová, Zajícová, Johánková, Langová, Valentová, v družstvu převažují loňské dorostenky vedené trenérem Fižďou Pancrem, který je současně trenérem žen.

Turnaj v Ústí nad Labem v r. 1953 družstvo vyhrálo, zaskakující trenér Milan Šíp. Na fotu zleva: Šteflová, Zajícová, Dufková, Baumruková, Jarolímková, Johánková, Valentová.

Foto z kvalifikačního turnaje o postup do mistrovství ČR. I. místo – r. 1954. Foto zleva stojící: Konstantová, Urbanová, Zajícová, Zítková, Volková M. Fridrichová. Sedící: Šteflová, Valentová, Langová. 32

Zleva stojící: Langová, Fridrichová, Zajícová, Nová, Jarolímková, soudce Doubek, Baumruková. Zleva sedící: Šteflová, Valentová, Johánková, Vyšínová.

V roce 1957 vybojoval Spartak Plzeň účast v nejvyšší soutěži, skončil ale až na 10. místě a sestoupil zpět do II. ligy. V roce 1955 přestoupila H. Valentová do Slavoje MP. Spartak se tak stal trochu „zásobárnou posilující Slavoj, v r. 1960 se na Slavoj znovu vrací P. Langová -Froňková a v r. 1963 přestupují Mifková, Linhartová a Luxová. Dále přešla ještě skupina hráček ze Spartaku Plzeň pod vedením trenera Srbeného do TJ Lokomotiva Plzeň. Družstvo bylo v r. 1962 přeborníkem DSO Lokomotiva a v r. 1967 se kvalifikovalo do I. ligy. V soutěži se ale neudrželo.

Přebor Spartaku Praha Vysočany – I. místo. Zleva stojící – Fridrichová, Pávová, Urbanová, Rybová, Šteflová. Sedící: nedohledáno, Dufková, Valentová, Jarolímková.

33

1953 SLAVOJ MP PLZEŇ

Ženy bývalého Sokola Plzeň I, zahájily svoji novou činnost v roce 1952 na Slavoji MP. Z tohoto roku pochází fotografie. Věkový průměr hráček je 37 let, (Volková 30, Faustusová 42, Winterová 39, Kalinová 37, Jakšová 41).

Na dalších fotografiích jsou některé hráčky, jejichž jména jsem nedohledala, mám pouze jména z dostupných soupisek, patří-li k některým obličejům budu ráda. Hodrová Dagmar, Radičová Jiřina, Sinecká Marie, Skrzizovská Marta, Depetriusová Marie.

V roce 1953 obsadilo družstvo Slavoje II. místo ve finále DSO. Zleva stojící: Kopová, Machová, trenér Janeček, Doskočilová, Winterová, Kalinová, nedohledáno, nedohledáno, Volková M. .

34

V roce 1954 přestoupila do Slavoje MP Pavla Langová z dorosteneckého družstva Spartaku. Zleva stojící: nedohledáno, Doskočilová, vedoucí družstva Vladimír Navrátil zvaný Chargé daffaires, M. Volková, Winterová, Černá. Sedící dole: nedohledáno, Růžičková, Langová, nedohledáno, Kalinová.

Doskočilová, Kopová, Volková, Winterová, Langová, nedohledáno, nedohledáno, nedohledáno.

V roce 1955 byl navýšen počet prvoligových účastníků na deset, čímž Slavoj MP postoupil do I. ligy. Koncem roku přestupuje do družstva na doporučení trenéra národního družstva M. Máchy Hana Valentová ze Spartaku Plzeň, z důvodu posílení družstva v prvoligové soutěži.

35

1956 V roce 1956 přichází k družstvu nový trenér, Stanislav Šneberger, který přivádí několik dorostenek z 2. jedenáctileté školy Plzeň a doplňuje tak stávající kádr o Řezáčkovou, Weberovou, Fialovou, Valentovou ze Spartaku a Novou z Rokycan. V družstvu zůstává Doskočilová, Kopová a nestárnoucí, stále dobře hrající 41letá Olga Votrubcová-Kalinová z legendární „Jedničky“. Jak jsme na Slavoji propagovaly heslo, že trenér není mužský, dokazuje tato příhoda. Musím předeslat, že náš trenér Standa Šnebergr měl své tréninky připravené minutu po minutě a po zápasech pořádal hodnocení, diskuse a hlavně rozebíral spáchané chyby. Důkazem se stal jeden zápas, který měl velice napjatou atmosféru, s množstvím chyb a střídání. Jak dopadl to už nevím, ale hned po jeho skončení začal Standa živě diskutovat s Ivankou Weberovou o herních detailech a při této argumentaci se společně odebrali do umývárny. Stále živě se v podstatě hádali, teprve až Ivanka svlékala poslední kousek spodního prádla, přerušil někdo jejich diskusní vášeň. Myslím, že náš Standa nás bral také spíš jako hráčský produkt svého trenérského snažení, než jako ženské, takže neutrpěl žádnou úhonu. A ještě něco k těm Slavojáckým sprchám. Byla to kůlna z jedné strany zděná – dlouhý betonový žlab s pár kohoutky a úplně v rohu dvě sprchy. Teprve před několika lety se nám svěřil bývalý dorostenec Slavoje, který v těch dávných letech chodil proti nám hrát s ostatními jako sparingpartner, Jarda Špelina, že nás chodili do sprch „šmírovat“. Udělali do zadní dřevěné stěny dírky a měli striptýz – zadarmo. Když se to ale dnes v našem věku vezme sportovně, tak člověka i potěší, že někoho před padesáti lety nevědomky „potěšil“. 36

1957 V roce 1957 doplňují družstvo další dorostenky Přibáňová, Brabcová a Strejcová, když Fialová a Dědičová odcházejí na studia do Prahy. V tomto roce uhrává družstvo ŠESTÉ MÍSTO.

Hřiště Slavoje. Na zápasy chodilo 300–500 diváků.

Zleva stojící: Přibáňová, Řezáčková, Nová, Kalinová, Brabcová, Weberová, trenér Šneberger. Zleva sedící: Doskočilová, MoravcováValentová, Kopová-Volková, Strejcová.

Na zápasy do Prahy jsme jezdívaly starým hrkavým autobusem pro 20 lidí, který řídil bývalý hráč Radbuzy Franta Janeček. Foto je z „povinné zastávky“ v půli cesty.

37

1958 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ Po dvou letech tvrdého a cíleného tréninku s trenérem Šnebergerem jsme měly od začátku roku docela dobře „našlápnuto“ na dobré umístění. Slabší družstva jsme celkem v pohodě porážely, ale potřebovaly jsme uhrát body s družstvy horní poloviny tabulky, se kterými jsme většinou prohrávaly v pětisetových zápasech. Zvláště pak jsme měly smůlu s družstvem Valašského Meziříčí, houževnatým a bojovným družstvem, jemuž kralovala Líba Svozilová a Ina Matalíková, obě československé reprezentantky. Na hřiště Slavoje chodilo na zápasy poměrně hodně diváků (300–500) a mezi nimi pár těch, co si to vyloženě užívali v tom smyslu, že dovedli družstvo soupeře pěkně potrápit. Vybírali si jednotlivé hráčky, které různými pokřiky uváděli do nervózního stavu. Volání jako nedáš, nevezmeš, zkazíš, tam to padá, létalo vzduchem rychleji než míč. Ale abych se vrátila k tomuto důležitému zápasu. Bojovalo se o každý míč, bylo horko, slunce do nás pražilo a po dobrých dvou hodinách byl stav 2:2. Čekal nás zase pátý rozhodující set. Byl plný opatrnosti a také už únavy. Do stavu 9:9 to šlo bod po bodu, ale pak se Valašky utrhly a najednou jsme prohrávaly 9:14. Podařilo se nám ale dát dvě dobrá podání na 11:14 a trenér „Valmezu“ Dr. Svozil, manžel Líby, začal střídat, aby zpomalil a rozkouskoval hru. Nebylo to nic platné, štěstí se přiklánělo na naší stranu a nám 38

se podařilo upravit stav na 13:14. Většinou se stává, že toto úsilí prohrávajícího družstva se nakonec nesetká s úspěchem a přes všechnu vynaloženou snahu nakonec podlehne. Ale v této chvíli trenér Dr. Svozil opětovně hlásí střídání. V zápětí zapisovatel oznamuje hlavnímu rozhodčímu chybu – hráčka byla již jednou střídána. Trenér dostává trestný bod a je to 14:14 . Když se hrál volejbal ještě na ztráty, měl občas tuto krásnou zákonitost, že se dal ještě vyhrát už beznadějně prohraný set, nebo i celý zápas. Při dnešní „tenisové“ hře se tak velký rozdíl smazat nedá a ubírá to na dramatičnosti. Ztráta byla ztráta. Co dalšího dodat, vyhrály jsme 16:14, radost byla veliká, obecenstvo spokojené a hlavně jsme si sáhly konečně na medaili, i když zatím na bronzovou.

Přesto, že bývalé odchovankyně Fiždi Pancera teď hrají jedna ve Slavoji a druhá ve Spartaku, hrají spolu v národním družstvu.

Hanka s Pavlou na mezinárodním turnaji o pohár osvobození Bratislavy. Langová č. 11, Valentová-Moravcová č. 6. Další Plzeňačka H. Šteflová (třetí z leva) hraje za Dynamo Praha.

Nemohu si odpustit jednu, vlastně dvě vzpomínky na hraní ve Valašském Meziříčí. První, jak jsme přijížděli v pátek vlakem vždy až po půlnoci a potom šli poměrně dlouhou cestou, kde vonělo čerstvě nařezané dříví z nějaké pily. Druhou byly „FRGÁLE“ obrovské valašské koláče, snad 40 cm v průměru, kterými jsme se vždy po zápase v místním hostinci nacpali a ještě si vezli domů. A ještě na něco nesmím zapomenout – spávaly jsme s děvčaty v hotelu Panáček. 39

1959 Slavoj je silnější o nově příchozí hráčku Táňu Ulmonovou, moji spoluhráčku z národního družstva, kterou jsme „zlanařili“ se Standou Šnebergerem po skončení mistrovství Evropy v Praze. Nastupuje do Plzně na místo krajské trenérky mládeže při KV ČSTV. Zleva nahoře: Ulmonová, Weberová, Doskočilová, Kopová, Přibáňová. Dole: Řezáčková, Brabcová, Kalinová, Moravcová, Strejcová.

Něco málo o Táně Ulmonové-Benešové Když přišla do Plzně na Slavoj hrát Táňa, odchovaná spisovnou češtinou středních Čech a vysokoškolským vzděláním, mluvila velice slušně, ne jako my Plzeňačky – depa si, japa si, copa si, kampa deš. Na hřišti také mezi námi padlo ve vzteku nějaké to ostřejší slovo, ale od Táni nikdy nic. Jely jsme hrát zápas do Budějovic a tam jak se vlak blíží k Třeboni a místním rybníkům, je vždy při příjezdu vlaku na nádraží plno racků. Jsou už navyklí, že jim cestující hází rohlíky nebo kousky chleba a dělají na vlaky úplné nálety. Táňa, jedoucí s námi poprvé, byla tímto „úkazem“ nadšená, kdežto pro nás už to nic nového nebylo. Když jsme přijížděly k další stanici, vyšla na chodbičku, otevřela okno a zvolala na nás do kupé: „holky, zasratci“. Ztrnuly jsme, takové slovo od Táni a ještě veřejně ve vagoně. Ale ona v domnění, že jsme dobře neslyšely, znovu radostně vykřikuje zasratci, zasratci. No, došlo nám to, sdělovala družstvu spisovnou češtinou: „holky zas racci“, místo aby po našem řekla „zas sou tu ty potvory nenažraný a po….. celý nádraží“. 40

Za III. místo z mistrovství republiky se naskytla příležitost zahraničního zájezdu. Možnost výjezdu byla v té době pramalá, ať už soukromě nebo kolektivně, a tak bylo radosti, jak se říká: „jako na Starém bělidle“. Zájezd trochu hlouběji sáhl do kapsy jednotě,

vlastně jejímu starostlivému pokladníkovi Lumíru Schützovi. Užili jsme si ale hodně radosti, legrace i hraní z našeho prvního delšího, společného soužití, které pro nás a hlavně pro „bažanty“ bylo prvním krokem za hranice.

Trenérovi nestačilo devět Češek, tak ještě „ulovil“ dvě Němky.

Družstvo Slavoje před slavnostním zahájením zápasu.

Mužský doprovod jsme měly reprezentativní, vedle trenéra Standy Šnebergera vlevo MUDr. Jindřich Toman, náš oddílový ochránce zdraví a vpravo pokladník jednoty Lumír Schütz.

V civilu před hotelem. A koupání. 41

1960 Do Plzně jsme přivezly desátý titul mistryň republiky Zleva stojící: Řezáčková, Přibáňová, Weberová, Froňková, Moravcová. Sedící: Strejcová, Kopová, Ulmonová, Brabcová, Doskočilová.

Malá vzpomínka na Ostravu Poslední dvojzápas sezóny 1960 byl Ostrava a Dynamo Praha, v prvním kole jsme Dynamo porazily 3:2, i přesto, že má ve svém středu čtyři reprezentantky. Vedly jsme tabulku o 2 body a jely do Ostravy. V Ostravě lilo jako z konve. Hřiště na kraji velkého cvičiště nebylo špatné, ale byly tam obrovské kaluže vody. Každý z nás pamětníků, kteří jsme ještě hráli venku ví, co to udělá za chvíli s balonem. Byly jsme jasným favoritem, Ostrava byla poslední a tak jsme hrály sice účelně, ale opatrně, abychom nepadly a nevymáchaly si trička. Zápas jsme vyhrály 3:0, dokonce třetí set 15:0, ale pro ten patnáctý bod, který nám ve 42

třetím setu chyběl, jsem musela pro míč doběhnout trochu dále od hřiště. No co dodat – zákon schválnosti – uklouzla jsem a plácla sebou na záda snad do té největší kaluže, co na ploše byla. Zlomyslný trenér mě pak ještě jednou „vymáchal“ v Plzeňské Pravdě! Co dodat: konec dobrý, všechno dobrý. V Praze druhý den jsme sice „padly“ 3:1, ale titul byl v „kabele“ a navíc něco fantastického: budeme v příštím roce hrát úplně první Pohár mistrů evropských zemí a získaly jsme DESÁTÝ titul mistrů republiky v historii PLZEŇSKÉHO volejbalu.

Pro změnu jen křestní jména: Unka, Jitka, Hanka, Lída, Ivanka, Jarka, Jana, Věra, Pavla, Táňa a růže mezi trním – trenér Standa.

Clona byla v šedesátých letech vydatnou pomůckou při podání a podání ve výskoku už jsme také uměly a hrály. 43

1961

Zápas Slavoj MP – Stade France. Proti francouzskému bloku smečuje Moravcová č. 9.

Nástup k utkání PMEZ mezi Slavojem MP Plzeň a Stade France, Paris, v Karlových Varech. Doskočilová-Tomanová, Kopová, Přibáňová, Weberová, Ulmonová-Benešová, Řezáčková-Lochmanová, Strejcová, Brabcová, Froňková, Moravcová-Valentová. Společný snímek po utkání PMEZ.

40 let volejbalu na zimním stadionu v Plzni.

44

Získáním mistrovského titulu v r. 1960 se družstvo Slavoje MP Plzeň stalo historicky prvním účastníkem Poháru mistrů evropských zemí. Z prvního kola jsme postupovaly bez boje a v druhém kole na nás čekal francouzký Stade France. Zápas byl vylosován koncem března a protože jsme neměly v Plzni odpovídající halu, jelo se hrát do Karlových Varů. Zápas jsme hladce vyhrály 3:0. Francouzky byly velice milé a strávily jsme s nimi celý den prohlídkou, obědem a ještě nákupy suvenýrů. Odveta asi po měsíci dopadla opět 3:0 a cesta francouzkým letadlem Caravella a následující 3 dny prožité ve Francii byly pro nás sladkou odměnou. Semifinalový zápas s polským družstvem AZS Varšava, byl určen až na červen a tak jsme se těšily, že se konečně ukážeme Plzeňským divákům. Návštěva byla opravdu obrovská, na hřiště Masny přišlo 3 000 diváků,

přijeli zástupci ČSTV, mezinárodní rozhodčí... Po předzápasovém rozcvičení jsme se ale dozvěděly „jobovku“, že pravidla PMEZ byla z francouzštiny špatně přeložena naším mezinárodním zástupcem M. Puflerem, a to v bodě týkajícím se hrací plochy – zápasy se musí hrát i v létě v každém případě jen v halách. To byla pro nás studená sprcha. Vedení se rychle dohodlo, že obecenstvo se nebude o této věci informovat a zápas pro nás se bude hrát jen jako přátelský. Prohrály jsme 2:3. Zápasová euforie byla pryč, zvlášť když člověk hraje s vědomím, že už předem prohrál. A tak skončil náš boj o finále PMEZ a snad byl i poučením pro funkcionáře. V tomto roce sehrál ještě Slavoj MP v rámci oslav 40 let organizovaného volejbalu v Československu turnaj za účasti Kuby a Japonska na zimním stadionu v Plzni.

Z utkání PMEZ mezi Slavojem MP Plzeň a AZS Varšava.

45

1963 V roce 1962 se hráčky Benešová-Ulmonová a Moravcová-Valentová rozhodly splnit své „mateřské úkoly“ a svoji hráčskou činnost ukončily také Věra Volková-Kopová (36 let) a veteránka působící ve volejbalu od roku 1930 – OLINKA VOTRUBCOVÁ-KALINOVÁ, hráčka Sokola Plzeň I., kde získala 9 titulů MR, další dva v deblech a pak i ten desátý se Slavojem MP.

Pro zajímavost – tato skromná, houževnatá hráčka, narozená v roce 1915, si zahrála ještě ve svých 68 letech na oslavě mých padesátin. Po roční pauze a návratu z mateřské dovolené Táni Benešové a Hanky Moravcové se v roce 1963 družstvo výhrou v kvalifikaci v Českém Brodě vrací zpět do I. ligy.

Omlazené družstvo Slavoje MP o dorostenky vychované T. Benešovou a posilami ze Spartaku Plzeň, Mifkovou a Linhartovou. Po odchodu trenéra Stanislava Šnebergera se ujímá družstva „Doubravecký Sokol“ Miloš Rýdlbauch. Z leva první řada: Woznicová, Benešová, Radová, Linhartová, trenér Rýdlbauch. Zleva druhá řada: Mifková, Moravcová, Weberová.

46

NENÍ SNADNÉ BÝT TRENÉREM ŽEN Dokonce někteří zkušení volejbalisté říkají, že je to práce pro silné povahy. Myslím, že je toto rčení nutné vysvětlit. Vyžaduje to mít schopnost, naučit svěřence správnému přístupu k osvojení dalších úkolů. Trenér musí být dobrým organizátorem, ale hlavně musí umět přirozeným způsobem získat autoritu, podloženou pedagogickým taktem. Ženy reagují jinak než muži na tréninkovou zátěž, na porážky, na vítězství, i na vytváření pevného herního kolektivu. Jsou také citlivější, pracovitější a poslušnější a v plnění taktických úkolů zodpovědnější než muži. K tomuto všemu předcházejícímu jsem se dopracoval nejprve s družstvem dorostenek 2. jedenáctiletky v Plzni, kde jejich tréninková píle a houževnatost překonávala počáteční porážky a vyústila v několikerém vítězství na republikových turnajích i na mezinárodním turnaji v Liberci. Ale již při přípravě žáků a žaček ve státní sportovní škole volejbalu v Plzni jsem si potvrdil, že přístup žaček k tréninku, poctivost při plnění tréninkových úkolů, v docházkách, byla lepší než u žáků. Projevilo se to v pozdějších letech v dorostu, i v ženských družstvech, kde pokračovalo daleko větší procento žen, než mužů ve vyšších soutěžích. Na druhé straně snášejí ženy zvláštním způsobem kritiku jejich výkonů a jsou problematičtější v řešení osobních a zdravotních problémů. Dá se říci, že jsem právě při vytváření dobře pracujících kolektivů měl šťastnou ruku. Projevilo se to nejen na výborných výsledcích družstva žen Slavoje, ale i později při vedení reprezentačního družstva juniorek na ME v Maďarsku, či reprezentace žen na ME v Itálii, či na OH v Mexiku. Zvláštní pozornost bych chtěl věnovat ale plzeňským hráčkám – volejbalistkám Slavoje MP. Tyto hráčky chtěly hrát dobrý, líbivý a na tehdejší dobu moderní volejbal. Během tréninků se mnou jako novým trenérem pochopily, že toto chtěné musí být podloženo přípravou, zejména k získání odpovídající tělesné zdatnosti. Což je podmínkou k zvládnutní složité volejbalové techniky. A tak souhlasily s požadavky dlouhodobého plánu přípravy, který byl stavěn na jejich tělo, s 3–4 dvouhodinovými tréninky v týdnu, včetně sobotních výběhů do terénu, nebo bruslení. O jejich přístupu k přípravvě

svědčí i humorná příhoda z jednoho treninku, do kterého byl zařazen děvčaty „oblíbený“ kruhový trénink zaměřený na zvýšení fyzické a technické zdatnosti. Obsahoval 8–10 stanovišť, na kterých se dvojice postupně měnily. Jedním z nich byl vytrvalostní přeskok sounož přes dvě na sebe postavené lavičky. Pravděpodobně při instruktáži dvojice Hanka a Táňa dobře neporozuměla a přestože na všech ostatních stanovištích už byla děvčata hotová, tady se ještě skákalo. Na dotaz přišla udýchaná odpověď „ještě 50x“. Došlo k všeobecnému veselí, protože si svůj úkol zaměnily a místo 30x skákaly 300x. O správnosti svého tréninkového úsilí se přesvědčovaly dosahovanými výsledky. V kraji neměly rovnocenného soupeře, a tak jsme jako sparing-partnery brali na tréninky dorostence. I ligová družstva nejezdila do Plzně bez obavy o výsledek. Svoji vybranost zvyšovaly nejen v ligových zápasech, ale i v utkáních se zahraničními družstvy ve Francii, Německu, Polsku, Estonsku. I když družstvo při utkáních využívalo herních zkušeností reprezentantek Hanky Moravcové a Táni Ulmonové, i ostatní hráčky zvyšovaly svoji výkonnost a byly platnými členkami tohoto družstva. Doskočilová, Řezáčková, Kalinová, Weberová, Přibáňová, Langová, Brabcová, Strejcová. Dokladem toho je novinový článek z přípravy národního družstva na MS v Brazílii. Právě tam se zkoumala podobným druhem kruhového tréninku zátěž jednotlivých hráček. Cituji trenéra Dr. Češpivu: Byli jsme zvědavi, zda výsledky zkoušek postaví do popředí nejlepší hráčky. Skutečně se tak stalo, zvítězila Ulmonová, která loni vykazovala nejvyrovnanější formu a markantně se projevila dobrá tréninková práce plzeňských hráček Froňkové, Moravcové, Ulmonové, které se umístily mezi prvními pěti ze 17ti zúčastněných z 12ti oddílů. Titul mistra republiky v roce 1960 a účast v historickém PRVNÍM ročníku PMEZ dosáhlo toto družstvo nejen svojí velmi dobrou výkonností, ale i dobrou partou, která trvá do dnešních dnů. Pravidelně se schází při životních jubilejích jednotlivkyň a mají si stále co říci, od volejbalových vzpomínek, nad fotografiemi dětí a vnoučat, o událostech vzdálených i současných. Prostě dokazují, že vztah k milovanému sportu i k sobě navzájem se neztratil ani po letech. 1. 2. 2011 Stanislav Šneberger 47

1964 PLZEŇAČKY V JUNIORSKÉ REPREZENTACI Že vyrůstají v Plzni stále dobré mladé hráčky dokazuje účast Kaiserové, Laštovkové, a Linhartové na Mistrovství Evropy juniorek v Rumunsku, kde v roce 1964

získaly zlatou medaili za první místo před Rumunkami a SSSR.

Horní řada zleva: lékař dr. Tintěra, Semecká, ....?..., Valentová Zuzana, Němečková, Václavová, Kaisrová, trenér Šneberger. Dolní řada zleva: Hozáková, Poláková, Hádková, Linhartová, Chládková.

48

1967 POD TAKTOVKOU TRENÉRKY TÁNI BENEŠOVÉ Dorostenky Slavoje Plzeň MP obsadily na přeboru ČSSR v Sokolově II. místo.

Zleva stojící: Marcela Sýkorová, Jaroslava Kuncová, Eva Špidlenová, Eva Hauerová, Alena Zoubková. Zleva sedící: Jitka Kušková, Zdena Tvrzová, Tamara Lohrová, Růžena Markvartová.

49

1968 ZE SLAVOJE NA SLÁVII UŽ BEZ NÁS V roce 1967 bylo volejbalovým svazem rozhodnuto, že soutěže I. ligy budou hrány v halách. Družstvu Slavoje vyvstal problém, jednota neměla vlastní tělocvičnu, jen malý pavilon pro ZTV. Také chyběly finanční prostředky na udržení soutěže. Po dohodě s tělocvičnou jednotou Slavia VŠ přechází družstvo Slavoje do této jednoty, která právě dostavěla novou halu. Po ukončení ligového ročníku 1968 končí svoji závodní činnost Táňa Benešová-Ulmonová a Hanka Moravcová-Valentová a družstvo doplňují další odchovankyně z řad dorostu. Družstvo, které skončilo na devátém místě, musí hrát kvalifikaci. Bohužel se omlazenému družstvu uhrát postup do nejvyšší soutěže a návrat mezi elitu nepodařil. Výchova žactva a mládeže se přitom v Plzni nezanedbává. Středisko má Slavie VŠ, základny žactva jsou na Lokomotivě, Spartaku, v Doubravce, na Rudé

Poslední společná fotografie na Slavoji. Zleva stojící: Sýkorová, Lohrová, Mifková, Moravcová, Luxová, Markvartová, Radová, Benešová, Černá. 50

Hvězdě, ve Skvrňanech, na Letné a družstvo Slavie žen se mladými nadějemi doplňuje. I přesto se návrat do nejvyšší soutěže nepodařil celých 42 let.

Za 12 let ligové soutěže od r. 1956–68 dosáhlo družstvo těchto výsledků: 5x 9. místo, 1x 8. místo, 2x 6. místo, 2x 4. místo, 1x 3. místo, 1x 1. místo. A jaká je tedy rekapitulace: odcházíme z jednoty, která nám byla po 12 let druhým domovem, ale neloučíme se nadobro. Přece jen jsme se sem ještě jednou vrátily. V osmdesátých letech dostavěl Slavoj novou halu a my jsme si v ní v roce 1983 přece jen zahrály. Na mých a Pavliných 50. narozeninách. Zahrála si i tehdy již 68 letá Olga Kalinová-Votrubcová.

Nová hala jednoty Slavoj MP Plzeň postavená v 80. letech.

Na oslavě 50. narozenin jsme si i zahrály. Zleva stojící: Weberová, Maxová, Myslíková, Tomanová, Mifková, Úterská, Matasová, Benešová. Zleva sedící: Štruncová, Kalinová, Moravcová, Froňková, Lochmanová.

Na mých 70. narozeninách jsme už nehrály, ale zato se dobře bavily. Bohužel na nebeské hřiště už odešly hrát Zdenka Mifková a Ivanka Weberová. 51

Osobnosti VĚRA ŠTRUNCOVÁ-LINHARTOVÁ Narozena 1. 3. 1946 v Plzni, 176 cm vysoká smečařka ligových družstev Slavoj MP Plzeň, Slavoj Praha, RH Praha, juniorská repr. ČSSR se ziskem dvou medailí na MEJ. V letech 1966-69 členka ženské reprezentace s účastí na ME 1967 a OH 1968. Ocenění a uznání: mistryně sportu, členka síně slávy ČV. Vdaná, od roku 2001 vdova, manžel Stanislav Štrunc, fotbalový internacionál, účastník OH 1968. Syn Stanislav 1969 – ligový tenista, tenisový trenér v Norimberku, dcera Michaela 1979. Sportovní a volejbalové začátky: Sportovní gymnastika v TJ Škoda Plzeň, v roce1956 západočeská přebornice na kladině a druhá na hrazdě. Vzhledem ke své výšce přešla v roce 1961 do volejbalového oddílu téže jednoty. Po dvou letech pod vedením trenéra L. Pancera byla zařazena do juniorské reprezentace. V roce 1964 přešla do ligového družstva žen Slavoje MP Plzeň. Hráčské působení a úspěchy v nejvyšší soutěži: 1964–66 Slavoj MP 6. místo. 1967–69 Slavoj Praha 2x 3. místo. 1970–71 RH Praha 5. místo. V roce 1972 se rodina vrátila do Plzně, do r. 1978 hrála NL za Slavii VŠ. Hráčské úspěchy a působení v reprezentaci: 1967 – 3. místo na ME v Istambulu, 1968 – 6. místo na OH v Mexiku. Volejbalové aktivity: 1980–86 trenérka studentského volejbalového oddílu Slavie LF.

52

TAŤÁNA BENEŠOVÁ-ULMONOVÁ Narozena 19. 12. 1934 v Mladé Boleslavi. 168 cm vysoká smečařka družstev Slavia VŠ Praha a Slavoj Masný průmysl Plzeň, mistryně republiky 1960. Zasloužilá mistryně sportu, zasloužilá trenérka, držitelka ceny „TIBI gratis“ VVS. Čestná členka ČVS, osobnost síně slávy. Vdaná, manžel JUDr. Miloš Beneš, bývalý tenista a volejbalista VPK Radbuza a dlouholetý funkcionář VS KV Plzeň. Od roku 2008 vdova, syn Martin, bývalý ligový hokejista. Sportovní a volejbalové začátky: Sokol Debř n.Jizerou – gymnastika, při studiu gymnásia lehká atletika Mladá Boleslav, volejbal závodně až při studiu na ITVS. Od roku 1955 členka ligového družstva Slavia VŠ Praha. Hráčské působení a úspěchy v nejvyšší domácí soutěži: 1959–69 Slavoj MP Plzeň s výjimkou let 1963–67 (II. liga) s účastí v nejvyšší soutěži, mistryně republiky 1960, účast v historickém I. ročníku PMEZ 1961. Ttrenér Stanislav Šneberger, spoluhráčky: Brabcová, DoskočilováTomanová, Volková-Kopová, Langová-Froňková, Valentová-Moravcová, Přibáňová, Řezáčková-Lochmanová, Strejcová-Myslíková, Luxová-Uherská, Weberová, Votrubcová-Kalinová. Hráčské působení a úspěchy v representaci: 1957 – 3. místo na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě, 1958 – 2. misto (stříbrná medaile na ME v Praze 1958), 1959 – účast na historickém zájezdu do Číny a Koreje (sehráno 8 utkání 7 vítězných), 1960 – 3. místo (bronzová medaile na MS v Rio de Janeiro v roce 1960) a 4. místo na předolym-

Osobnosti pijských hrách v Tokiu. Trenérské působení: 1959–61 krajská trenérka VS KV Plzeň, 1962–81 trenérka mládeže při Slavii VŠ Plzeň.

HANA MORAVCOVÁ-VALENTOVÁ Narozená 5. 8. 1933 v Plzni 163 cm vysoká smečařka a později nahrávačka ligových družstev Spartak ŠKODA Plzeň a Slavoj MP Plzeň, mistryně republiky 1960, v letech 1953–62 reprezentantka ČSR s účastí na dvou MS a jednom ME se ziskem dvou medailí, (stříbrné,bronzové). Mistryně sportu, členka Síně slávy ČV. Vdaná, manžel Miroslav – předseda volejbalového odd. Slavoj MP (zemřel r. 1986), dcera Zuzana s jejíž rodinou žije od r. 1989 v Kyjově nedaleko Plané u M. L. Sportovní a volejbalové začátky: od 4 do 12 let se věnovala krasobruslení v Krejcarovém spolku v Plzni, po válce v Sokole Doubravka gymnastika, lehká atletika, házená, stolní tenis a volejbal. Gymnastika pod vedením O. Kámenové a reprez. Jos. Lišky, od r.1948 v juniorském výběru ČSR. Zrušení Sokola znamenalo skončení gymnastické kariéry, začala se věnovat kolektivním sportům: česká házená za IKAR Plzeň, mezinárodní za Viktorii Plzeň, basketbal za Plzeň Skvrňany. K volejbalu ji přivedla náhoda, záskok za nemocnou hráčku pro české finále SHM. To rozhodlo o její další sportovní kariéře. V roce 1951 ve finále SHM II. místo a v r. 1952 I. místo a titul vítěze SHM. Hráčské úspěchy a působení v nejvyšší domácí soutěži:

1953–55 hráčka Spartaku Škoda Plzeň I. místo ve zkušebním ročníku celostátní ligy. Trenér J. Janeček, spoluhráčky: Baumruková, Melicharová, Jarolímková, Konstantová, Langová, Šteflová, Machová, Johánková, M. a V. Volkovy, Zajícová. 1956–68 hráčka Slavoje MP Plzeň s výjimkou let 1963–67 (II. liga) s účastí v nejvyšší soutěži, 3. místo v r. 1958 – mistryně rep. v r. 1960. Trenér St. Šneberger, spoluhráčky: Brabcová, Doskočilová, Kopová, Langová-Froňková, Přibáňová, Řezáčková, Strejcová, Ulmonová-Benešová, Uherská, Mifková, Linhartová, Štruncová, Weberová. 1969–71 hráčka Slavie VŠ v I. NL. Hráčské úspěchy a působení v reprezentaci: 1955 – 2. místo na světovém festivalu Varšava, 1956 – 4. místo MS Paříž, 1957 – 3. místo světový festival Moskva, 1958 – 2. místo na ME v Praze, 1959 – historický zájezd do Číny a Koreje, (8 zápasů – 7 vítězných, hráno před 100 000 diváky na fotbalovém stadionu), 1960 – 3. místo na MS v Rio de Janeiro. Trenérské působení u mládeže: 1972–90 trenérka žákyň a dorostenek a vedoucí volejbalové základny při TJ Lokomotiva Plzeň.

HEDVIKA MIKULECKÁ-ŠTEFLOVÁ Narozená 22. 3. 1933 v Přešticích. 170 cm smečující nahrávačka Spartaku ŠKODA Plzeň, ÚDA Praha, Slavoje Praha, Dynama Slavie Praha. V letech 1957–62 reprezentantka ČSR a ČSSR, účastnice dvou MS se ziskem jedné bronzové medaile. Zasloužilá mistryně sportu, členka 53

Osobnosti síně slávy ČV. Vdaná, bezdětná, manžel Adolf Mikulecký, funkcionář a předseda volejbalového oddílu Slavia Praha IPS. Hráčské působení a úspěchy v domácí soutěži: 1951 – stříbro SHM v Báňské Bystrici, 1952 – zlato z Červeného Kostelce SHM. Spoluhráčky: Valentová, Langová, Vyšínová, Škarková, Křiščínová. 1953–54 Spartak ŠKODA Plzeň, 1955 přestup do Prahy, 1969 ÚDA Praha, Slavoj Praha, Dynamo Praha. Celkem 5x mistryně republiky. Hráčské úspěchy a působení v representaci: 1957 – 3. místo na Festivalu mládeže Moskva, 1959 – historický zájezd družstva ČSR do Číny a Koreje (8 utkání – 7 vítězných, utkání hraná na fotbalových stadionech). 1960 – 3. místo (bronzová medaile z MS v Rio de Janeiru 1962), 5. místo na MS v Moskvě.

PAVLA FROŃKOVÁ-LANGOVÁ Narozena 29. 6. 1933 v Plzni. 165 cm vysoká smečařka, později nahrávačka ligového družstva Spartaku ŠKODA Plzeň a Slavoje MP Plzeň. Čs. reprezentantka v letech 1957–60. Vdaná, manžel Ing. Václav Froněk, hráč košíkové, odbíjené, kopané. Od r. 2003 vdova. Synové Pavel a Milan. Volejbalové začátky: již ve 14ti letech získala první místo na turnaji mistrovství Čech v mixdeblech s Františkem Janečkem. V roce 1950 začala hrát volejbal za Škodu Plzeň a košíkovou za TJ Skvrňany. Účast na velké ceně Prahy za účasti ČSR, 54

SSSR, Maďarska, Bulharska, Francie. 1951 – finále SHM v odbíjené II. místo Baňská Bystrica, 1952 – vítěz finále SHM Červený Kostelec. V roce 1953 zákaz vrcholového sportu z důvodu problému se štítnou žlázou. V roce 1954 hrála pouze odbíjenou za Slavoj MP a v roce 1956 zpět za Spartak ŠKODA Plzeň. V roce 1958 se znovu vrací do Slavoje MP, se kterým získává v roce 1960 mistrovský titul a v roce 1961 končí svoji závodní činnost. Působení v reprezentaci: 1957 – zájezd do Rumunska, 1957 a 1958 mezinárodní turnaje v Bratislavě, za účasti SSSR, Polska, Rumunska, Bulharska, ČSR-A, ČSR-B.

VĚRA KOPOVÁ-VOLKOVÁ Narozena 20. 12. 1926 v Plzni, 174 cm vysoká smečařka, Sokol Plzeň I. VPK Radbuza, Slavoj MP Plzeň. Manžel Václav Kop, mistr sportu – házená, syn Pavel. Sportovní začátky: ve 14ti letech začala hrát za Sokol Plzeň I. Za války přešla na VPK Radbuza, kde se hrály hlavně mixdebly. V roce 1948 se vrátila znovu na Sokol Plzeň I. a po reorganizaci zakotvila na Slavoji MP, se kterým získala v roce 1960 titul mistra republiky. V roce 1948 jako členka reprezentačního družstva Československa získala I. místo a zlatou medaili na Balkánsko-středoevropských hrách ještě s Plzeňačkami Winterovou a Naarovou. V roce 1961 si zahrála v 1. ročníku PMEZ za Slavoj Plzeň proti Stade France Paříž a AZS Varšava.

Osobnosti ŠNEBERGER STANISLAV Narozen 7. 5. 1926 v Plzni. 186 cm vysoký kantor, tělocvikář a vychovatel mládeže, trenér ligového družstva žen Slavoj Plzeň Masný průmysl (mistr republiky 1960), asistent trenérů a odpovědný trenér reprezentačního družstva juniorek (zisk 2 medailí z MEJ) a reprezentačního družstva žen ČSSR s účastí na dvou OH, jednom MS a dvou ME se ziskem stříbrné a bronzové medaile. Dlouholetý významný tělovýchovný funkcionář. V roce 1960 oceněn titulem Vzorný učitel, držitel řady ocenění a vyznamenání za rozvoj tělovýchovy a sportu, osobnost Síně slávy ČVS (1999). Vystudoval Mužský učitelský ústav v Plzni a získal aprobaci pro všeobecné školství. 1948–54 působil v armádě v oblasti tělesné přípravy a sportu. Žije v Plzni, manželka Vlasta, dcery Jana a Pavla. Sportovní začátky: již v dětství závody všestrannosti, atletika, česká házená a hokej, již v 16 letech se stal cvičitelem ZRTV. S volejbalem začal 1954 v oddíle DSO Slovan Plzeň (později Slavia Plzeň). Volejbal ho natolik zaujal, že postupně absolvoval trenérská školení až po II. třídu. První trenérské zkušenosti získal v rámci základní vojenské služby (1949–50) jako trenér družstva žen Tatranu Prešov. 1954–56 ředitelem Sportovní volejbalové školy při KV TVS v Plzni, kde úspěšně vedl volejbalová družstva od žákyň až po starší dorostenky. 1956–61 trenér ligového družstva žen Slavoj MP Plzeň – mistryň

republiky 1960 a účastnic 1. roč. PMEZ v r. 1961. V letech 1964–67 trenérem reprezentačního družstva juniorek ČSSR – zlatá medaile na MEJ 1964 v Rumunsku, bronzová medaile na MEJ 1966 v Maďarsku. 1967–69 asistentem trenéra M. Máchy u reprezentačního družstva žen ČSSR – 1967 bronzová medaile na ME v Turecku a 1968 na OH v Mexico City 6. místo. 1969–72 trenérem ženské reprezentace ČSSR: 1970 na MS ve Varně 5. místo, 1971 na ME v Itálii stříbrná medaile, 1972 na OH v Mnichově 7. místo. Dlouholetý funkcionář, organizátor i rozhodčí v Západočeském kraji. 1998–2007 trenérem sportovních volejbalových tříd ministerstva školství při ZŠ v Plzni.

V uvedené galerii osobností plzeňského ženského volejbalu z let 1948–68 jsou představeny osobnosti, které působily v československé reprezentaci a významně se podílely na jejích úspěších.

55

70. léta SLAVIE VŠ PLZEŇ – I. národní liga žen Po přechodu družstva Slavoje MP do Slavie VŠ se od roku 1969 vystřídaly vedle domácích hráček další posily. M. a H. Krausovy, Kodlová, Trojovská, Krumhanzlová a Neužilová z plzeňských družstev, Pospíšilová ze Sokolova, Tučková z Olomouce, Věncková z Prostějova, Šenoldová a Deršatová ze Žatce. Zároveň ale mnoho perspektivních hráček odešlo studovat do Prahy nebo za lepšími volejbalovými nabídkami. Jedna z nejlepších hráček Eva Kubáková dostala po sezóně 1980 „nůž na krk“ od trenéra národního družstva, že buď přestoupi do družstva, které hraje extraligu, nebo v reprezentaci končí. Vybrala si Prahu. V roce 1980 po dohodě s TSM Slavie VŠ a Lokomotivy Plzeň, bylo družstvo Slavie VŠ doplněno prvoligovými dorostenkami Lokomotivy M. Čelustkovou, H. Kohoutovou, Z. Moravcovou a I. Kučerovou. V soutěžním roce 1973–74 postoupilo družstvo z 1. místa v ná-

Rok 1970. Zleva stojící: Radová, Špidlenová, Zoubková, Mifková, Kušková. Dole sedící: Tvrzová, Rejšíková, trenérka Táňa Benešová, Markvartová, Sýkorová. 56

rodní lize přímo bez kvalifikace do extraligy. Bohužel to bylo jen na jeden rok. Od roku 1975 pak zůstává Plzeň celých 36 let bez nejvyšší ženské volejbalové soutěže.

Rok 1973 a 1974 – první a poslední rok Slavie VŠ v extralize. Pospíšilová, Žatkovičová, Červenková, Neužilová, Rejšíková, Krumhanzlová, Markvartová, Sieglová, Radová, Štruncová, Zoubková, trenér Vild.

Rok 1977. J. Lohrová, Tyrpeklová, Kodlová, Radová, Janouškovcová, Trojovská, H. Krauzová, Sieglová, Krumhanzlová, M. Krauzová.

Existovala i další plzeňská žákovská družstva z té doby, ale na dotazníky zaslané předsedou městského volejbalového svazu J. Bohuslavem, poslala zprávu jen Rudá Hvězda s trenéry K. Matějkou, V. Slámou, B. Janoškem, J. Fialou j., J. Petříkem. Foto je z prvního náboru děvčat z roku 1975. Druhým byl Sokol Letná (foto z roku 1979), trenér Faist, ale pamatuji, že již dříve na Letné trénoval žákyně Zd. Střihavka, který pak přešel na Lokomotivu. Žákyně byly i ve Skvrňanech, v Doubravce, na Borech, ale asi již nejsou pamětníci.

Rok 1980, kdy družstvo doplnily čtyři dorostenky Lokomotivy a čtyři dorostenky Slavie – nová generace ročníků 1962, 1963. Tvrdá, Horáková, Kučerová, Kohoutová, T. Benešová, Šenoldová, St.Vild, Bendová, Krausová, Trojovská, Machová, Z. Moravcová. Chybí Čelustková.

Ráda bych se ještě krátce k této generaci vrátila. V sedmdesátých letech se v celé republice zakládaly TSM (treninková střediska mládeže) z důvodu zesílení volejbalové základny. Také na Slavii VŠ bylo zřízeno TSM, dobře zafinancované volejbalovým svazem. Možnost prověření 100–140 dívek třetích a čtvrtých tříd plzeňských základních škol a užší výběr třiceti dívek každý druhý rok, vytváří širokou základnu, která si žádá vedle vedoucí trenérky Táni Benešové, další posily. V první řadě je to stále aktivní Fižďa Pancer, který už před dvaceti lety trénoval mojí generaci, dále A. Oktábec – bývalý hráč Sokola Plzeň V., Sláva Bretschneider, Motejzlík, Hanzlíček, Špeta, Brokešová. Tato nová generace je v letech 1976–80 4x přeborníkem ČSR a ČSSR v žákovských kategoriích a v roce 1980 doplňuje již zmíněné družstvo první národní ligy žen.

Z prvních náborů mladých volejbalistek v RH Plzeň.

Žákyně Sokola Letná trenérů Faista a Střihavky. 57

Starší žákyně Slávie VŠ – I. místo přebor ČSSR Liberec 1978. Zleva stojící: Kuchařová, Mikešová, Nováková, Tvrdá, nedohledáno, trenér Sláva Bretschneider. Sedící: nedohledáno, Šamonilová, Terčová, Kastnerová, Tachovská, Chroustová. Slávie VŠ mladší dorostenky 1979. Zleva stojící: Tvrdá, Trnková, Machová, Mothejzíková, Bendová, Mikešová, Kubáková. Sedící: Horáková, trenérka Táňa Benešová, Janoušková, Komárková, Šneiderová, Čelustková.

Eva Kubáková a Iveta Bendová ze Slavie VŠ Plzeň byly nominovány do reprezentačního družstva mladších juniorek ČSSR. V lednu se s ním zúčastní turnaje v Sofii.

Setkání spoluhráček a dalších odchovaných generací plzeňských volejbalistek se uskutečnilo při oslavě 75. narozenin Táni Benešové v roce 2009 na Poříčí. Je důkazem dobré dlouholeté práce s volejbalovou mládeží v Plzni. Nebyla to práce marná, protože děvčata nebyla vedena jen ke sportovním aktivitám, ale hlavně ke kolektivnímu kamarádství. Řada sedících na lavičce jsou bývalé „Slavojačky“. 58

ŽIVOTOPIS „KULATÉHO NESMYSLU“ Jsem dělnického původu. Moji rodiče na mě nijak nešetřili a zformovali mě do přesného tvaru. Je sice pravdou, že jsem poněkud obézní, ale moje pružnost je obdivuhodná, neboť několikanásobně přeskakuji svůj průměr, nepůsobí na mne střídání teplot, ani ročních období. Jsem nenáročný, spotřebuji jen několik kubíků vzduchu, ale občas se musím namazat. Jsem velmi užitečný, neboť nutím člověka do radostného pohybu a celé škály více či méně artikulovaných zvuků. Když jsem byl mladý a nový byl jsem fešák. Má bělostná kůže byla napjatá zvědavostí, ke komu se dostanu do služby – zda pánovi, či paní. Až jednou mě pohladila, pohoupala a několikrát výrazně stiskla jemná ženská ruka já jsem od té doby dostal svoji novou majitelku. Již po několika trénincích zkrotila má paní moji bujnost. Byl jsem usměrňován s rozvahou, leč pevně až tvrdě. Dodnes jsem nikomu neprozradil, co radosti a možno říci slasti mi způsobila ta nesčetná přistání, tuna na hlavince lehce rozčepýřené, tu na roztoužených ňadrech, či při nedostatku reakce dokonce na bříšku. Zato antuku jsem přímo nenáviděl. Její dotek mi na tváři vyvolával dlouhotrvající ruměnec. Seznámení s mojí velitelkou pokračovalo velmi rychle a brzy se rozšířil počet mých známostí. Vyslovení jmen Soňo, Hanko, Ino, Hedo, Líbo a dalších mi nečinilo žádných obtíží a v krátkém čase jsme dospěli k oboustrannému tykání. Leckdy jsem si připadal jako v té pověsti o Horymírovi a Šemíkovi. Soňa a Heda měly totiž takový rasantní a dlouhotrvající výskok, že mi při něm stačily pošeptat „musíš bejt chytrej balon, hloupejch je dost“. Snažil jsem se o to. Býval jsem ale často udřený, neb jsem šel z ruky do ruky z náruče do náruče, tu narazil na zeď, na strop, nebo se vykoupal ve špinavé louži. Byl jsem servírován, vybírán, ulíván, ale nikdy do mne majitelky nekoply. Když se někdy zlobily, tak na rozhodčího, spoluhráčku, nebo trenéra, ale na mne nikdy ne.

Občas jsem si taky zašpásoval a zakutálel jsem se někam, kde mě nebylo vidět a kde mě pak dlouho hledaly. Mnohokrát dostala moje opatrovnice za to vynadáno. Nejednou jsem již byl v tašce zlých lidí, kteří mne chtěli unést. Jediné, co jsem nesnášel, bylo, když se někdo dotkl mého ventilku, který některé hráčky s velkou oblibou vyhledávaly před servírováním, údajně z taktických důvodů zdržování hry. Naproti tomu jsem se hrozně těšil na huštění, to mi způsobovalo úplnou rozkoš. Muselo však být prováděno ruční hustilkou. Tyhle kompresory – to nic není – to je jeden hned plnej a nic z toho nemá. Leckdy se to přefoukne a pak do mne strkají různé hornógle, sirky, sponky či jiné inštrumenty, aby mě zas upustili. Je to nepříjemné a také nebezpečné. Od kolegů jsem dokonce slýchával, že se při tom i někdy břicho protrhne. Snažil jsem se pořád držet dobrou formu a proto jsem byl na mnoha zájezdech v zahraničí. I tam měli o mne velký zájem a proto, že znám jazyky, vyslechl jsem různá jednání kolem mého přestupu. Moje paní mě však nedala a já tomu byl rád. Doba ale ubíhala a já jsem přes všechnu svou životosprávu ztrácel tvar, pružnost a barvu. Létal jsem často tam, kam má paní nechtěla a čím dál víc jsem se za to styděl. V bezesných nocích jsem přemýšlel o tom, co se mnou bude dál a bál jsem se, abych neskončil na smetišti. Až jednou mě známá ruka strčila do tašky a já byl kamsi dopravován. Paní mě držela v náručí, bylo mi dobře, takže jsem spokojeně usnul. Když jsem potom pootevřel oči, visel jsem obalen pletenou taškou Češpiva u stropu útulné chalupy a kolem pasu jsem měl velkými písmeny napsáno „DÍKY“ a pod tím byly podepsány všechny, kterým jsem působil radost. To vše mě naplnilo krásným pocitem, že jsem nežil nadarmo a spolu se mnou všichni ti, co byli celý ten čas kolem mne. Tak nezapomeňme na tu radost, kterou nám ten kulatej nesmysl způsoboval. Váš Pepa Češpiva 59

70. léta LOKOMOTIVA – žákovská a dorostenecká základna při TJ Když jsem skončila po dvaceti letech s aktivním hraním volejbalu, potřebovala jsem využít alespoň část času, který patřil léta tréninkům a hraní. Také nedostatek pohybu najednou nedělal dobře mojí tělesné schránce. Náš dlouholetý sportovní lékař MUDr. Jeschke mi řekl: „Jó holka ty nesmíš s pohybem přestat, nebo se rozsypeš“. Tak jsem se vrátila k základní tělesné výchově do Sokola. Na Petříně mě starosta Zd. Markvart přijal i s partou desetiletých děvčat, kamarádek mojí dcery, z Koterovské a Blatenské ulice, které spolu chodily do školy a některé už dokonce do jeslí. Když po dvou letech zvládly všechny salto z trampoliny, skrčku přes kozu, šplh na tyči, rozhodla jsem se to zkusit s volejbalem. Z Petřína na Lokomotivu to byl skok a tam již trénovali mládež M. Bretschneider, V. Fiala, ing. Hrubý a ing. Peleška. Rozšířily jsme oddíl odbíjené o 12 žákyň a já požádala o trochu „moudrosti“ z tréninkových deníků mého bývalého trenéra S. Šnebergera. Také jsem si udělala IV. trenérskou třídu. S vlastními hráčskými zkušenostmi, spíše zaměřenými na patriotizmus k starému chytrému českému volejbalu a alergií na „bagr“, jsme s velkou chutí začaly. Potvrdilo se mi, že hráč, který má základy ve všestranné tělesné výchově, daleko rychleji zvládne technicky náročnou míčovou hru. Po třech letech jsou děvčata nejlepší v kraji. V roce 1977 jsou první na přeboru ČSR a ČSSR žákyň a vyhrávají prestižní pohár ČSSR v Tatranské Lomnici. V roce 1978 následuje 1. místo v přeboru ČSSR mladších dorostenek a v témže roce získávají děvčata pro Plzeň nejvyšší soutěž, první dorosteneckou ligu. V jejím ročníku 1979 skončily na druhém místě, což pravděpodobně překvapilo metodiky pražských vrcholových středisek a naše družstvo bylo z dalšího ročníku vyřazeno. Důvod? Tato soutěž je jen pro TSM a vrcholová stře60

diska a my jsme byly jen obyčejná jednota – a nezáleželo, že dobrá. V dalším roce šly čtyři hráčky, po dohodě se Slavií VŠ do ženského ligového družstva a zbytek hrát II. Ligu za ženy Lokomotivy. Dalo by se říci, že je to konec tohoto družstva „z jedné ulice“, ale dnes po třiceti letech vím s jistotou, že to nebyla práce zbytečná ani ztracený čas. Právě ten čas ukázal hodnoty, které se spojily s volejbalem, společnými zájmy, sklonem k hravosti s recesí. I když už jim bude za rok padesát, jsou celá léta spolu v kontaktu, pořádají každoročně na mé narozeniny výlety za mnou do Kyjova na Mariánskolázeňsku. Prostě pouto „na věčné časy“.

První soustředění v roce 1975 na Broumově u Plané u M.L.

V roce 1975 dostal oddíl odbíjené TJ Lokomotiva nabídku od ředitele 24. ZDŠ v Táborské ul. V. Bíby utvořit od pátých tříd smíšené sportovní třídy, volejbal dívky a fotbal hoši. Vše s požehnáním tehdejšího inspektora škol, A. Kubišty. Každým rokem tak přibývá 15 děvčat a současně také trenéři, hlavně z řad rodičů. Ing. Čelustka, ing. Kozlík, Sýkora, Wagner, Bořík, M. Nohovcová, která působí v přípravce dodnes. Hlavně nám přál tehdejší předseda jednoty Petr Razil, který s námi často na soutěže jezdil pomáhat krotit ten „pytel blech“.

Nábory volejbalových tříd 1975–76.

Z různých zpráv, které se mi donesou těch 60km od Plzně vím, že s mládeží se na Slávii VŠ už nepracuje, bývalí trenéři působí někde na základních školách. Zato Lokomotiva velmi dobře a úspěšně pokračuje a rozšiřuje dědictví, která tam naše trenérská generace v 90. letech zanechala. Mohu dát současníkům dobrou radu. Uchovávejte fotografie, dobře je popisujte letopočty, místem a jmény hráček. Uchovávejte novinové články, medaile, diplomy, ať máte za padesát let o čem psát. Podle mého názoru, to co dnes plzeňskému ženskému volejbalu chybí, je moudrý, laskavý volejbalový profesionál, s pedagogickými schopnostmi a autoritou k vytváření hráčského kolektivu. Který dovede dodat do družstva chybějící energii, hráčské srdce a nedělá z družstva harém. Možná řeknete, že takoví neexistují, ale já jsem je ještě zažila.

Vítěz Českého poháru žákyň – Kolín 1977. Zleva stojící: Pelešková, Šimonková, tren. Moravcová, Z, Moravcová, Grecmanová, tren. Ing.Čelustka, Čelustková. Sedící: Zárubová, Zahrádková, nedohledáno, Kozlíková, Mlčochová, dole Kohoutová, Čechurová.

Vítězky finále Československého poháru mladších dorostenek 1977 Tatranská Lomnice. Stojící: Šimonková, Čelustková, Kaiserová, Mlčochová, Kohoutová, Kozlíková, Pelešková, trenérka H. Moravcová. Dole: Z. Moravcová, Čechurová. (Vzadu náš brněnský fanoušek). 61

I. dorostenecká liga 1979. Tren. Moravcová, Z. Moravcová, Šimonková, Havránková, Vítovcová, Čelustková, ing. Čelustka, M. Moravec, Mlčochová, Pelešková, Kleinová, Liškutinová. „B“ Loko „A“ 62

Malá vzpomínka S děvčaty jsem zažila hodně radosti, ale také starosti, když s některými ve čtrnácti začala cloumat puberta. V Ostravě na přeboru ČSR jsem je večer uložila do pokojů spát a při odchodu zamkla, aby nemohly ven, protože součastně s námi tam hráli také kluci z PF Plzeň, tak aby se mi to nepomíchalo. Myslela jsem, jak se to povedlo. Po třiceti letech při společné oslavě jsem situaci připomněla a chlubila se tím. Prozradily mi, že hotel se v zadní části opravoval a bylo tam lešení – není co dodat. V Tatranské Lomnici se hrál v roce 1977 Pohár předsedy, jehož se zúčastnila družstva všech krajů v republice, jen my jsme hrály jako Lokomotiva. První den vyšel parádně, holky vyhrály všechny tři zápasy a druhý den už měly za sebou dva, také bez porážky. Řekla jsem jim: „když vyhrajete ještě dnes ten třetí zápas, můžete mně tykat a zítra už můžete prohrát, protože budeme stejně první“.

Kdybych řekla, že ze soupeře létaly cucky, moc bych nepřeháněla. Samozřejmě že vyhrály a druhý den s největším favoritem pražskou Rudou Hvězdou také. Za sedm zápasů s nejlepšími celky ztratily pouze dva sety. Po skončení se mě Jiřina Mlčochová zeptala, jestli také mohou mít nějaké přání, řekla jsem, že samozřejmě. Nabídl se i Petr Raizl, předseda jednoty, který byl s námi. Mně dala děvčata do ruky asi tři metry dlouhý provázek, na kterém byla přivázána plechovka a musela jsem ji táhnout za sebou přes celou Tatranskou Lomnici do ubytovny. Šly za mnou v zástupu a pokřikovaly „jé, paní vy máte hezkého pejska, jakpak se jmenuje?“ Petr dopadl hůř. Musel se vykoupat v leknínovém jezírku před ubytovnou. To byla pro ně hlavní výhra. Nějaký čas trvalo, než si zvykly říkat TY Hanko, přece jen tu byl 30ti letý rozdíl, ale hlavně, že mi všechny tykají ještě dodnes. Po třiceti letech si družstvo v kompletní sestavě zahrálo na turnaji v Plzni v roce 2008 u příležitosti mých 75. narozenin. Zleva stojící: St. Šneberger, P. Raisl, Kozlíková, Čelustková, Pelešková, Hájková, Havránková, Šimonková, Mlčochová, ing. Čelustka. Sedící: Zd. Střihavka, Kleinová, Šedá, Populová, Z. Moravcová a H. Moravcová. 63

Československá ženská volejbalová reprezentace 1948–1967

64

Když jsem se rozhodla napsat vzpomínky na Plzeňská ženský volejbal, neměla jsem ponětí, co najdu informací. Každou fotografií se obsah rozrůstal do větších rozměrů, každým tele- fonátem se spojovaly a dávaly dohromady souvislosti. Došlo mi, že ani v letech naší ženské reprezentace, která získala v poválečných letech mnoho úspěchů se vlastně nic moc neví a ani se nenapsalo. Děvčata byla vždy ve stínu mužské reprezentace, protože přivážela ze šampionátů většinou o jednu, nebo dvě příčky horší umístění. Tak se o nich psalo, že bohužel na naše ženy zbyla jen stříbrná, nebo bronzová medaile. Kdybychom se ohlédli za veškerou československou ženskou reprezentací ve všech

míčových kolektivních sportech, žádný nepřinesl v poválečných letech, kdy se začaly pořádat MS, ME, Akademické hry, světové Festivaly mládeže a studentstva tolik sportovních úspěchů a medailí jako volejbal. V letech 1948 a 1949 se sešel kolektiv, který s malými obměnami držel pohromadě 10–12 let. Tím, že se na něm posléze opět podílely plzeňačky, něco o něm vím a zavzpomínám, i když některé vzpomínky jdou hluboko, 50 až 60 let do minulého století. Ukáži vám tváře hráček, tenkrát mladých a krásných a mimo připomenutí jejich úspěchů přidám trochu příhod a legrace, které každé soustředění, každý zájezd provázely. A že jsme nebyly žádné „sucharky“, tak to si tedy pište...

65

1948 ZAČÁTKY VOLEJBALOVÉ REPREZENTACE V ČESKOSLOVENSKU Československá volejbalová reprezentace před druhou světovou válkou ve formě nominace z více klubových celků neexistovala. ČSR reprezentovalo vítězné družstvo ČOS nebo mistra republiky. Tím byly v letech 1934–1943 ženy Sokola Plzeň I. Získaly devět titulů mistra republiky v řadě za sebou a jedenáct titulů vítězů ČOS. V roce 1948 bylo ustaveno první Československé národní družstvo žen ve volejbalu z více klubových

celků. Na soustředění do Třeboně se sjely vybrané hráčky oddílů z celé republiky a bylo zde vybráno 10 nejlepších k reprezentaci na Balkánsko-Středoevropské hry. Representovaly nás: Čadilová, Mirovická, Straková, Zaplatílková – z Prahy, Winterová, Volková, V. Naarová – z Plzně, Marynčáková, Lukešová – z Ostravy, Cvilinková z Brna. Kapitánkou byla zvolena plzeňská veteránka, v té době 35letá Vlasta Winterová.

Na Balkánsko-Středoevropských hrách. Zeva Marynčáková, Cvilinková, Zaplatílková, Naarová. Lukešová, Wintrová, Čadilová, Straková, Volková, Mirovická. 66

ÚSPĚCH NAŠÍ ODBÍJENÉ NA BALKÁNSKO STŘEDOEVROPSKÝCH HRÁCH V SOFII – 1948 Z tisku: Dne 3.–12. září 1948 se konaly v Sofii BSH. Na stadionu Spartaku Sofia bylo slavnostní zahájení. Děvčata v modrých a muži zase v bílých teplácích. Projevil se velký zájem Jugoslávců o naše děvčata a muži zase nalezli zalíbení v tmavých temperamentních Rumunkách. Muži byli favority, ženy neměly vítězství jistá. Byly tu Polky, Maďarky, Rumunky, Bulharky a Jugoslávky. V prvním zápase čekaly naše děvčata obávané Polky, když tu přišla zpráva o úmrtí prezidenta Edvarda Beneše. Nastupovaly k zápasu s černou páskou přes státní znak a rvaly se o každý bod. Nakonec zvítězily 2:1 (15:8, 7:15, 16:14 ). Vybojovaly zápas s Maďarskem, Bulharskem a jeden těžší, než si představovaly s Rumunskem. Ve finále bojovaly o prvenství s Jugoslávkami. Děvčata zvítězila zaslouženě, přestože měla jen 14ti denní přípravu na sehrání v Třeboni. Celé družstvo tvořilo vyrovnaný celek a každá přispěla stejnou mírou k vítězství. Dobře to sedělo dvojici Mirovická – Volková, které působily svými smeči zmatek v řadách soupeřek .Na zápas s Bulharskem se přišlo podívat 12 000 diváků. Večer byl uspořádán banket. Zpívalo se a také tančilo, ještě dlouho bude podlaha hotelu vzpomínat, jak jí v rychlém tempu tepaly nohy Marynčákové a Schwarckopfa. Bylo to hezké, ale doma je doma i když vás nikdo nepříjde přivítat třeba jen docela malou kytičkou… Tak to byla úplně první poválečná „ZLATÁ“našich žen a tento celorepublikový výběr národního družstva odstartoval novou poválečnou éru československého ženského volejbalu a její nejplodnější léta. Svůj podíl na těchto úspěších měly i v dalších letech plzeňské hráčky.

Zleva Winterová Vlasta, Mirovická Jarka, Cvilinková Jitka, Lukešová Bohumila. Naarová Blanka, Marynčáková Naďa.

67

1949 PRVNÍ MISTROVSTVÍ EVROPY ŽEN – PRAHA 1949

Nástup našich reprezentantů k zahájení I. MS mužů a I. ME žen v Praze.

Po založení mezinárodní volejbalové federace v roce 1947 vznikly první šampionáty. První mistrovství Evropy bylo pouze mužskou událostí a konalo se v roce 1948 v Římě. Tehdy, bez účasti SSSR, získali zlatou čs. representanti. V dalším roce 1949, byla pořádáním I. mistrovství světa mužů a I. mistrovství Evropy žen, pověřena Praha, která tak získala primát ve světovém a evropském soupeření volejbalistů a volejbalistek. Naše ženy si poradily s Francií, Nizozemskem, Polskem, Maďarskem, Rumunskem bez ztráty jediného setu, až s družstvem SSSR po tuhém boji prohrály (15:10, 16:14, 15:11) a stejně jako muži získaly stříbrné medaile. Naši začínající nesvobodu projevu i ve sportu dokumentuje vyloučení čs. hráčky Broni Dostálové z družstva, jen za to, že šla fandit „kapitalistickým“ Italům v zápase proti SSSR. Toto přátelské gesto italskému družstvu, které nemělo v zápase se Sověty žádnou šanci na výhru, bylo náčelnicí ČOS sestrou, resp. již překabátěnou soudružkou Ludmilou Zleva: Mirovická, Dostálová, Valášková, Cígrová, Krimlová, Čadilová, Hroudová, Peškovou, považováno za „vlasti- Zaplatílková, Baťková, Bernovská, Marynčáková. zradu“ nebo „Ruskozradu“? 68

V utkání s Polkami smečuje Milena Krimlová, nahrává Baťková.

Nahoře zleva: Jindřiška Baťková, Božena Cígrová, Alena Čadilová, trenér Miro Rovný, Jarmila Hroudová, Bohumila Valášková, Naďa Marynčáková. Dole zleva: Mária Bernovská, Jitka Cvilinková, Jaroslava Mirovická, Zdena Zaplatílková, Milena Krymlová – družstvo je již bez vyloučené Broni Dostálové.

Vítání sovětských družstev na letišti ve Kbelích za účasti ministra V. Kopeckého.

Politika zasahuje čím dál tím víc i do sportu. Na I. MS mužů a I. ME žen v Praze 1949 odmítne Československo vydat vstupní víza řádně přihlášeným družstvům Jugoslávie. Naši slovanští bratři, kteří nás v třicátých letech hnedle každým rokem hostili v Osieku, Mariboru, Bělehradě na slovanských hrách, nejsou v Praze přijati, protože „Tito nechce k Stalinovi do chomoutu“. 69

Stříbrná medaile našich volejbalistek z I. ME v Praze.

Jarka Brožová-Hroudová, tehdejší účastnice pražského šampionátu, vzpomíná: Na soustředění před šampionáty vznikla slavná volejbalová hymna. K jejímu vzniku přispěl hlavně Evžen Krob a Míla Bouchal. Po večeři se procházeli městem a jak šli kolem divadla, viděli v přízemí otevřené okno. Byli zvědaví a tak Evžen vzal Mílu na ramena, aby se podíval. Zevnitř se ozval hlas: „to je dost, že jdete, honem dovnitř“. Byl to inspicient a hned kluky začal navlékat do kostýmu zbrojnošů. Evženovi sundal brýle, do ruky dostali halapartny a už je hnal na jeviště, aby při známém pochodu z opery Aida běhali přes jeviště. Kluci pak vyprávěli jakou z toho měli recesi, že nevěděli co dělat a motali se sem tam. Při návratu dostali „ceres“ od trenéra, kdeže tak dlouho byli, ale oni si k němu lehli na trávník a pořád jen prozpěvovali známou pochodovou melodii. Někoho napadlo, že by nebylo špatný udělat k ní nějaká slova a tak vznikla slavná hymna volejbalistů, která na nápěv světově známého pochodu z AIDY dostala svérázná slova: „Ná á á zítřejší prohlídku přineste ranní moč, čerstvou ranní moč, ranní moč, ranní moč, ranní moč. Musí být čerstvá, nesmí být včerejší, musí být čerstvá, nesmí býti včerejší, ná á á zítřejší prohlídku přineste ranní moč, čerstvou ranní moč, ranní moč, ranní moč.“ 70

Hymna provázela tuto generaci a po ní i další. Vždy v autobusu když se jelo na zápas, při slavnostních nástupech, kdy hlavně cizinci nevěděli, o čem se v tomto chorálu zpívá a také dodnes zahajuje každoroční setkávání volejbalových veteránů na Poříčí. Letos jí bude 62 let.

A ještě jednou Jarka Hroudová-Brožová ze soustředění v Ústi nad Labem: V roce 1949, čtyři roky po válce, byl stále ještě nedostatek potravin a potravinové lístky. V Ústí jsme se stravovali v jídelně „mydlovaru Schicht“ a při plném tréninkovém zatížení jídlo nebylo nic moc. Švagr dělal v Kolíně na jatkách a tak letěla domů úpěnlivá žádost o nějaký kus žvance. Přišel balík se speciálně pro mne na jatkách vyrobeným velkým salámem, ale při rozbalování se k tomu nachomýtl rozhodčí Jelínek a hned to vyslepičil klukům. To byl průšvih, ti hladoví vlčáci byli schopni salám ukradnout a s odpuštěním sežrat. Nevěděla jsem kam, ale nakonec jsem vlezla na stůl a pověsila ho na tyč od záclon, pěkně mezi záhyby závěsu, tak, že nebyl vidět. Samozřejmě, hned jak jsme odešli na trénink, kluci prohledali všechny dívčí pokoje, u mne dokonce rozebrali i postel, ale salám nenašli. Byla z toho zase velká legrace, při níž byl ohodnocen můj „schovávací“ um. Klukům jsem dala polovičku a společně jsme si ten večer vylepšili naši dietu.

Budapešť 1949 – Světový festival mládeže a studentstva a Univerziáda Ještě v témže roce 1949 se konaly v Budapešti současně Světový festival mládeže a studentstva a Univerziáda. Reprezentovaly nás: Burianová, Cvilinková, Čadilová, Gazdová-Lutočková, Kučerová, Mirovická, Vojnarová, Žáková. Ženy přivezly opět stříbrnou medaili. Pořadí turnaje: SSSR, ČSR, Rumunsko, Maďarsko, Albánie.

Společně s Italkami. Zleva stojící: Kučerová č. 8, Mirovická č. 1, Lutočková č. 3, Dostálová č. 5, Vojnarová č. 2, Cvilinková č. 6. Zleva sedící: Čadilová č. 4, Burianová č. 7.

71

1950 Sofie 1950 – 2. mistrovství Evropy Informace z Rudého Práva: V přípravném táboře budou hráči a hráčky vždy dopoledne pracovat na státním statku, nad kterým má ČOS patronát a odpoledne se budou věnovat přípravě. Učíme se od SSSR a do Sofie jedeme skládat maturitu. Skládat maturitu do Sofie jelo 10 hráček. Jejich trenéru Zdenku Liškovi, který družstvo na ME celou dobu připravoval, nebyl povolen výjezd, pro politickou nespolehlivost. Poznámka: V této době již pracoval Z. Liška jako pomocný dělník v brusírně Letňanských závodů Jiřího Dimitrova (Avia Čakovice), kam byl přidělen v rámci akce 70 tisíc úředníků do výroby po únoru 1948. Přesto, že bylo družstvo okradeno o vlastního trenéra a půl soustředění odpracovalo jako nádeníci v zemědělství, přivezlo ze Sofie 3. místo – bronzovou medaili. Vkrádá se myšlenka, zda to všechno nebyla jen cílená taktika na dálku od našeho velkého vzoru a učitele, aby naše volejbalové ostří bylo otupeno „vnějšími vlivy“. Škoda, že příprava nebyla v Ostravě, možná se mohlo fárat i do dolů.

Nástup družstev na ME v Sofii. Zleva stojící: Mirovická, Zaplatílková, Krimlová, Cígrová, Kučerová, Vojnarová. Sedící: Baťková, Houdková, Černá, Burianová.

Na soustředění s trenérem Liškou. Soustředění na 2. ME v Sofii se konalo 21. 8. – 3. 9. 1950 v Kadaňské Jeseni u Karlových Varů. 72

Zleva: Božena Cígrová, Milena Krimlová, Lenka Kučerová, Jaroslava Mirovická, Zdena Zaplatílková, Jarmila Vojnarová, Libuše Houdková, Jindřiška Baťková, Zdena Černá, Soňa Burianová. Zápas proti Rumunkám. Zprava: Černá č. 8, Lutočková č. 2, smečuje Kučerová č. 9.

73

1951 Berlín 1951 – Světový festival mládeže a studentstva a Univerziáda V roce 1951 se uskutečnil v Berlíně II. světový festival mládeže a studentstva společně s Universiádou. ČSR reprezentovaly: Čadilová, Černá, Balunová, Cvilinková, Kučerová, Lutočková, Svobodová, Štulcová, Richterová. Naše ženy přivezly stříbrnou medaili.

74

Pořadí turnaje: SSSR, ČSR, POLSKO, BULHARSKO, NDR.

1952 Moskva 1952 – I. mistrovství světa žen a II. mistrovství světa mužů Mistrovství světa se konalo v Moskvě ve dnech 17.– 29. 8. 1952. Opět zasáhla „vyšší moc“. Při výběru hráček, nebyly pro zájezd do Moskvy prokádrované (dostatečně politicky vyspělé) tři hráčky. Místo nich odletělo několik hráček druhého sledu (místo Koločové Bochenková, místo Příhodové Svobodová, místo Zelenkové Robová). Z tisku: Mistrovství v Moskvě mělo krásný průběh. Při jeho zakončení, hráči a hráčky prvních tří družstev, to je

v soutěži žen – SSSR, POLSKO, ČSR, v soutěži mužů SSSR, ČSR, BULHARSKO, obdrželi zlaté, stříbrné a bronzové medaile s diplomy. Také družstvo našich žen bojovalo velmi dobře, podlehlo jen družstvu SSSR a lépe hrajícím Polkám. Jeho třetí místo v této význačné světové soutěži je velkým úspěchem. Poznámka: ...a co teprve kdyby byly kompletní!

Slavnostní nástup. Zleva: Bohumila Valášková, Libuše Svozilová, Božena Cígrová, Broňa Dostálová, Božena Lutočková, Eva Robová, Růžena Svobodová, Regina Matalíková, Jindra Holá, Věra Bochenková, Zdena Černá, Běla Štulcová. Trenétrem družstva byl Miroslav Rovný. 75

Zleva: Svozilová, Dostálová, Lutočková, Štulcová, Černá.

Zápas ČSR – SSSR.

Zápas ČSR – Polsko. 76

V listopadu 1952 se v sokolovně na pražských Vinohradech uskutečnilo přátelské utkání ČSR – SSSR. Předzápas tomuto utkání hrála družstva Plzně a Liberce – vítěz a druhé družstvo SHM 1952. V čele Sovětek stála jako vždy 190ti cm kapitánka Alexandra Čudina. Měla nejen přiléhavé jméno – kouřila jednu cigaretu za druhou, což bylo v tehdejší době u žen velmi neobvyklé – ale i její tělesná konstituce a velmi hluboký hlas naznačovaly, co si „zlí jazykové“ šuškaly: že nejde o ženu. Ale v té době se ještě žádné testy na pohlaví nedělaly, takže vše zůstalo jen ve stádiu spekulací. Když jsem od Lenky Kučerové-Šírkové dostala vyžádané fotografie z přáteláku, zjistila jsem, že na první z nich sedím vlevo v průzoru Čudině přímo u nohou. Kdybych tak byla tenkrát tušila, kolikrát si proti ní sama zahraju... Družstvo Sovětek. První zleva Alexandra Čudina.

Alexandra Čudina. Zasloužilý mistr sportu, „děkabr“ 1951. Docela sympatický kluk...

Družstvo ČSR. 77

1953 Bukurešť 1953 – III. světový festival mládeže a studentstva v Bukurešti Již v pořadí třetí světový festival mládeže se konal 31. 7. – 18. 8. 1953 v Bukurešti. Ženskou volejbalovou část z 263 účastníků her tvořily hráčky: Matalíková, Zaplatílková, Valášková, Holá, Nečasová, Štulcová, Svobodová, Kučerová, Dostálová, Štaudová, Balunová, Krimlová, vedené trenérem Metodějem Máchou. Pamětníci si stěžovali na hrozná 40–50ti stupňová vedra, nevyhovující stravu a nedostatek vody. Pití z vo-

dovodu způsobovalo průjmy a horečky. Postižení museli být v izolaci. Ale i přes to všechno ženy získaly stříbrnou medaili a přeskočily tentokrát muže o jednu příčku, ti byli až bronzoví. Na rozdíl od pětihodinového letu do Bukurešti, jelo družstvo domů vlakem, třetí třídou. 8 lidí v kupé 45 hodin – až do Prahy…

Soustředění československé volejbalové reprezentace Lomnice nad Popelkou Začátkem padesátých se stala LOMNICE NAD POPELKOU nejčastějším místem soustředění mužů i žen. Toto hřiště pamatuje mnoho odřenin stehen a kolen. Dobře ho pamatuji i já, nebyla to pořádná antuka, ale jemný píseček s malými ostrými kamínky. Dokonce jsem si tam odřela i nos při skoku do výšky – sounož, který pro nás vymyslel Metoděj Mácha.

Trenér Miro Rovný, Lutočková, Dostálová, Kučerová, Šulcová. 78

Družstvo nastoupené k tréninku.

Při sestro-vražedném boji.

Ještě jedno zavzpomínání. Bydleli jsme i s kluky na stadionu v tribuně a na jídlo se chodilo v sevřeném útvaru přes půl Lomnice. Museli jsme zpívat budovatelské písně – jako „zpívej Ostravo, sláva v pracovním ruchu svém, rodí se mládež zdravá sdružená v ČSM“, nebo „Pojď národe věrný s prezidentem Gottwaldem...“. Při první tréninkové hře mě trenér Metoděj Mácha nechal nahrávat Bobině Valáškové, dlouholeté kapitánce národního družstva. Moje tréma byla hrozná. Jednak jsem pořádně nahrávat neuměla, protože jsem v dorostu hrála smečařku a tak když už to bylo pro ni asi neúnosné, přistoupila ke mně blíž a povídá: „ty krávo, nahraj vejš a neměj strach“. Snad se někomu bude zdát toto vulgární oslovení nepřiměřené, ale pro mne to tenkrát bylo srdečné přijetí mezi elitu naší volejbalové reprezentace.

Družstvo mužů se také připravovalo v Lomnici nad Popelkou. 79

1955 Bukurešť 1955 – IV. mistrovství Evropy 11.– 28. 6. 1955 se koná v Bukurešti IV. mistrovství Evropy ve volejbale mužů a žen. (Třetího ME 1951 ve Francii jsme se nezúčastnily. Ač děvčata už po soustředění byla připravena k odletu, přišla zpráva, že Sověti se nezúčastní. Tak se nejelo také – Sověti se nakonec zúčastnili!). Rudé Právo – 20. 6. 1955: Na šampionát odjížděli naši representanti s optimismem a nadějemi na medaile. S postupem do finalové skupiny neměla naše děvčata příliš problémů a pak přišla bomba – československé volejbalistky porazily největšího favorita, tým SSSR 3:2. Hrály v se-

Na střídačce...

80

stavě Valášková, Matalíková, Štulcová, Holá, Lutočková, Nečasová, Kučerová, střídaly Šindelářová a Vráželová. Naše ženy zahrály ve výborné formě a dokázaly hlavně v pátém setu strhnout iniciativu na svou stranu, i když prohrávaly 11:13 dotáhly na 13:13 a podařilo se jim dvakrát vzít tvrdou smeč Čudinové. Jednou střídající Šindelářové a pak Štulcové. Nahrávka Holé jde na Nečasovou a ta otočkou vedle bloku Čudiny umisťuje smeč na zem. Po utkání připravilo 20 000 tisíc diváků našim děvčatům nadšené ovace. Ženy vyhrály všechna utkání šampionátu ČSR – SSSR 3:2 (9,-8,7,-7,13) Polsko 3:2 (13,4,-14,-7,11) Bulharsko 3:2(5,-7,10,-15,7) Maďarsko 3:0(5,12,6,) Rumunsko 3:0 (13,4,13,).

Bobina Lútočková a Svatava Štaudová se zdraví s hráčkami Rumunska.

Rub a líc zlaté medaile žen.

A jedna novinka: byl nám změněn státní znak, místo v erbu máme lva uvězněného v pěticípé rudé hvězdě).

Na večeři po vítězném zápase připravila děvčatům oslavu všechna družstva – vyjma Sovětů. Pohár pro nejlepší hráčku dostala naše Alena Nečasová, ale oficiálně byla nejlepší hráčkou další den vyhlášená Čudina, když už naše děvčata z rozhodnutí vedení letěla domů hrát Spartakiádní turnaj. Muži, přesto že po pětisetovém boji se Sověty prohráli, získali také evropský titul a tak se Československo stalo v roce 1955 dvojnásobným mistrem Evropy.

Tajné opalování zádíček „nahoře bez“ v poledním klidu na balkóně hotelu. Zleva Štaudová, Nečasová, Matalíková. Ze čtvrtého torza se nedá poznat komu pozadí patří. 81

K článku: Vkrádá se otázka „kdo“ nařídil, že děvčata pojedou hned domů a muži zůstanou? Vždyť to byla po roce 1948 teprve druhá zlatá z mezinárodních soutěží. „Proč“ se nemohou zúčastnit a vychutnat si trochu slávy ze závěrečného ceremoniálu? Bylo to nařízení našich „přátel“, nebo naše přehnaná „úlitba bohům“? Vysvětlili to pravděpodobně dobře informovaní novináři v článku z 29. 6. 1955 s názvem Urychlený návrat. Škoda, že samotná děvčata o tom nic nevěděla – taková oběť Spartakiádě!

Je volný den, jede se na výlet do Konstance.

82

Konečně chvilka u moře – zleva stojící : Technovská, Valášková, Šindelářová, Nečasová, Štulcová, Lutočková, Holá. Sedící: Matalíková, Kučerová, Neugebauerová, Křížová, Štaudová.

Vzpomínky Drahušky Křížové-Kopové na ME 1955 v Bukurešti Do Bukurešti odlétalo osm ostřílených bojovnic, Valášková, Nečasová, Lutočková, Holá, Štaudová, Šulcová, Matalíková, a Kučerová. K tomu na svůj první zahraniční zájezd přibalily čtyři „bažanty“ – Šindelářovou, Neugebauerovou Křížovou a slovenku Technovskou. Byly jsme ze všeho vyděšené, ale všechna utkání dobře vycházela, takže jsme bez prohry postoupily až do finále s Ruskama. Utkání na hřišti před námi se protáhla a tak zápas začal se značným, zpožděním, ale s odhodláním dát ze sebe poslední síly a neprodat kůži zadarmo.Velkou zásluhu na výsledku měl také náš doktor Chrástek, který předvídal zdržení a krmil nás čokoládou, aby neubývaly síly. Hrálo se výborně, různě se střídalo a tak i v koncovce pátého setu došlo na „bažanta“ Jarku Šindelářovou. Po zápase se přiznala, že nevěděla ani jak vybrala Čudině tvrdou smeč a pomohla tak k získání bodu v rozhodujícím stavu posledního setu. Vyhrály jsme 3:2 a nejkrásnějším zážitkem byla naše vlajka stoupající na stožár. Po příjezdu na utkání jsme zjistily, že máme společnou šatnu se Sovětkami a tak jsme se těšily, že konečně uvidíme převlékat se Čudinu do dresu (i mezi hráčkami se proslýchalo, že snad ani není ženská). Jaké však bylo naše překvapení. Přišla do šatny v šatečkách, stáhla si je přes hlavu a pod nimi měla už komplet dres. Ani po utkání se nešla s ostatními spoluhráčkami sprchovat a tak jak byla ze hřiště špinavá a zpocená, zase šatičky natáhla a odkráčela. No jeden neví, hlas měla jak vysloužilý dragoun a kouřila jednu cigaretu za druhou.

Dalším nezapomenutelným zážitkem byl náš příjezd po zápase do hotelu, kde jsme obě družstva, my i muži, měli večeři. Měli jsme velké zpoždění, ale čekala tam na nás všechna družstva včetně hotelových kuchařů a obsluhy a za ohromného potlesku nás vítali (ovšem chyběli Sověti). Unavené, ale šťastné jsme se těšily do postele a na druhý den závěrečných oslav. Bohužel oslavy se konaly, ale bez nás. Ráno přišel rozkaz rychle sbalit a nastoupit do letadla směr Praha, kde se hrál Spartakiádní turnaj DSO. Tak jsme rovnou z letiště s kuframa nastupovaly za svá družstva na hřiště, příšerně unavené po hracím maratónu a cestě domů. To bylo to správné zhodnocení volejbalové zlaté medaile žen v Československé socialistické republice.

Po příletu ze „zlatého“ ME v Bukurešti na letišti ve Kbelích. Zleva: Regina Matalíková, Bohumila Valášková, Běla Štulcová, Drahuše Křížová, Jindřiška Holá, Libuše Neugebauerová, Svatava Štaudová, Alena Nečasová, Alžběta Technovská, Božena Lútočková, Jaroslava Šindelářová a Lenka Kučerová. Trenérem byl Metoděj Mácha.

83

1955 Varšava 1955 – IV. světový festival mládeže a studentstva Po týdenním soustředění, 30. července 1955 odlétají společně i s 300 člennou výpravou dalších sportovců vybraná družstva mužů a žen na světový festival mládeže a studentstva. Před měsícem přivezlo volejbalové družstvo žen zlatou medaili z Bukurešti a teď odlétá na další světové klání značně omlazené s malými zkušenostmi v mezinárodních zápasech. V sestavě jsou Špelinová, Křížová, Neugebauerová, Šindelářová, Valentová, Míčánková, doplněné ostřílenými reprezentantkami Nečasovou, Matalíkovou, Štaudovou, Dostálovou, Holou a Štulcovou. Nastu-

pují prakticky ke svému prvnímu velkému turnaji, ve kterém si zahrají. 1. srpna je slavnostní zahájení na velkém varšavském stadionu. My budeme hrát na menším stadionu Budovlani. 2. srpna začíná turnaj a postupně porážíme Rumunsko, Koreu, Čínu, po těžkém boji zdoláváme i Polky, které moc chtěly odvetu za Bukurešť a byly v kompletní sestavě. Po vyrovnaném boji prohráváme 1:3 se SSSR v čele opět s Čudinou. Vezeme domů stříbro, což je s omlazeným družstvem úspěch. Muži mají zlatou, ale bez účasti Sovětů (to kdyby se tak někdy povedlo nám). Ženy: SSSR, ČSR, Rumunsko, Polsko, Korea, Čína Muži: ČSR, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Čína, Itálie

Zahajovací nástup národů. 84

Společně s muži před autobusem.

Společná fotografie s Němkami. Plzeňačka H. Valentová s černoškou z kmene Zulu , která byla na festivalu s tanečním souborem.

Slavnostní defilé. Po zlaté medaili získané na ME před měsícem v Bukurešti přiváží omlazené československé družstvo bez Valáškové, Lútočkové a Kučerové stříbrnou medaili z her Světového festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě. 85

Lékař mezi děvčaty – reprezentantkami Požádala jsem o pár řádek také našeho bývalého dlouholetého „ochránce zdraví“ doktora Josefa Chrástka, který od nás dostal přezdívku Doxon, nebo Chroustek. Dnes má Pepíček 86 let a nedá se říci že je to starý pán. Ještě částečně pracuje ve své profesi v Mariánských Lázních, denně vzpírá činky a hlavně si neodepře, každým rokem zajet na lyžovačku do francouzkých Alp. Je zastáncem střídmého stravování – na rozdíl od nás a při každoročním setkání s námi na Pořičí straší nadváhou a cholesterolem. Tenkrát, když přišel k mančaftu, nebyl o moc starší než my a tak jsem chtěla vědět, jak vypadal jeho pohled na nás. Na jaře 1955 – zrovna je to 55 roků – jsem byl sekcí odbíjené pozván na soustředění širšího národního družstva žen do Dobřichovic u Prahy. Byl jsem mlád a vida osobu ženského pohlaví, určitého věku a vzhledu, stoupala mi červeň do tváří. Už při pomyšlení na těch 24 mladých zřejmě ztepilých a švarných žen, které jsem měl vyšetřit a pomoci tak při jejich výběru na ME v Bukurešti, nebránilo červenání a pocitu napětí. Když už jsme se jakž–takž poznali, jsem tyto stavy překonal, neboť ONY mi svým ženským přístupem pomohly. Byly totiž mezi nimi tři typy děvčátek, jak jsem to viděl já. Typ smělý, nesmělý a něco mezi tím, čemu se říká průměr – tedy to obvyklé zdravé jádro. Tento průměr na žádost lékaře „odložte si“, odkládal bez váhání svrchní šat a cudně čekal co bude dál. Po chvilce váhání odložil i tzv. spodní prádlo, pokud bylo o to lékařem požádáno. Při tom tento průměr koukal někam k nebi. Typ nesmělý byl především stydlivý, culil se cudně a někdy se i červenal. S odložením něčeho ze své garderoby očividně nespěchal, váhal, až konečně s koleny pevně přitlačenými k sobě, přece jen splnil žádané. Spodní prádlo bylo odkládáno velmi pečlivě, ale nikdy ne zcela. Oči koukaly někam do podzemí. Typ smělý, to byla pro lékaře ze všech lidských i profesních hledisek 86

radost sama. To do čeho se skrývala ta oblá ztepilá ženská těla, bylo pověšeno a věšáku bez okolků a většinou jakýmsi vyzývavým zábleskem v pevně zírajících zornicích. V těch chvílích jsem rudnul já, nejen ve tvářích, ale snad i všude. A což teprve jednou, když na můj profesionální pokyn „odložte si“, se ozvalo z rozesmátých rtů, „no a co vy“? Ano i to se stalo – málem jsem tehdy zkoprněl. Časem jsme si na sebe zvykli a jak jsem již pravil, ONY si mne rozšafně moc nevšímaly ani ve sprše. A teď přece jen něco vážně. Ještě stále v této tzv. osvícené, moderní době, jsou ženy vůči mužům znevýhodňovány ve všech možných oborech. A jak je to v odbíjené? Od roku 1956 vím, že jsou ženy i na tom malém volejbalovém plácku malinko šizeny. V těch padesátých letech minulého století, jsme měřili maximální výšku výskoku snožmo z místa, zajímavým tenzometrickým přístrojem. Tuto jsme připočítávali k tělesné výšce, čímž jsme získali obrázek o tom, do jaké výše se dostane temeno hlavy hráče, či hráčky. Srovnáme-li tuto hodnotu s výškou sítě, dozvíme se, zda hráčka zvedne hlavu k úrovni sítě, či nikoliv. Na grafu, který zde připojuji, se přesvědčíme, že ženy bývaly v letech 1956–62 ve srovnání s národními družstvy mužů znevýhodněny. Jejich témě nedosahuje úrovně sítě, 225cm, zatímco u mužů tomu tak bylo. Mohu to doložit, neboť to bylo publikováno, i u dalších devíti národních družstev žen. Také např. u Japonek nebo tehdejšího Sovětského svazu byl stav stejný. Ženy měly tento maximální výskok o 15cm nižší než muži, stejně tak i tělesnou výšku, což způsobilo toto znevýhodnění, ačkoliv úroveň sítě byla o 20cm nižší než u mužů. Tehdy jsme navrhovali, aby se síť pro ženskou odbíjenou snížila o 5–10cm. Jak tento handicap v ženské odbíjené vypadá dnes, nevím. Neexistuje totiž zdravotní komise. Potěšilo mne, když mě autorka této publikace požádala o pár slov a zážitků z doby, kterou jsem s nimi prožíval. Se stejným potěšením jsem napsal tyto řádky, snad potěší i vás. Doc. MUDr. Josef Chrástek

Takto jsme si Pepíčka Chrástka od roku 1955 hýčkaly. Moc práce s námi neměl a my ani moc nemarodily. Fotografie je z roku 1983, z 15. srazu VV – volejbalových veteránů a prvního na Poříčí u Střelských Hoštic. Tenkrát ročníky 1933, 1923 a jeden 1913 slavily kolektivně 50.–60.–70. narozeniny. Zleva: Bobina Valášková, Alena Ursymová, Zdena Zaplatílková, Hanka Moravcová (povšimněte si růže), Bobina Cígrová, Milena Krimlová, Jarka Tolarová, Pavla Froňková, Iva Matalíková a Táňa Benešová.

Graf muži

MUDr. Josef Chrástek v roce 1955 a dnes.

Graf ženy

Vyšetření v roce 1955. Zleva: H. Šteflová, dr. A. Tobolka, sedíci ........?......, J. Holá, dr. J. Chrástek, S. Holubová, trenér M. Mácha.

87

1956 Paříž 1956 – mistrovství světa

PŘÍJEZD DO PAŘÍŽE NA MS 1956 Tato fotografie uváděná v tisku a různých publikacích jako „Přílet do Paříže, nebo z Paříže“, neodpovídá skutečnosti z jednoho prostého důvodu. V Paříži po příletu na nás totiž nikdo nečekal a tak nemohla existovat ani fotografie. Snímek je z mezipřistání v Bruselu, kde jsme notně potrápeni dosedli průletem bouřkou, jíž doprovázely velké turbulence. Sestupovali jsme z letadla ke krátkému odpočinku v tranzitu, když se objevil fotograf a chtěl abychom se usmívali. Jak je z fotografie vidět měli jsme z toho spíše legraci. Po opětovném startu jsme v té bouřce znovu a houpání pokračuje. Seděla jsem vedle tehdejšího předsedy VS ČSTV Dr. Otakara Koutského a snažila jsem se let zaspat. Když po chvíli do mě Ota strčil a řekl: „Hanko, světla Paříže“, tak jsem poprvé uviděla to město snů, plné poskakujících světelných bodů a hvězdiček s pořádně roztřeseným žaludkem. Další legrace byla připravena po přistání na letišti v Orly – nikdo na nás nečekal. Po telefonátu Oty Koutského jsme se dozvěděli, že nějaký „šotek“ na svazu nahlásil příjezd naší 88

výpravy o den později. Asi po dvou hodinách se dostavil někdo z pořadatelů a se spoustou zavazadel nás nastrkal do pařížského metra. Trochu jsme zdržovali, to samé při výstupu. V té době 30 lidí v neznámé cizině, ruce plné zavazadel a ještě většinou prvně v metru, to byla tak trochu kovbojka. Najednou se ozval zoufalý výkřik Iny Matalíkové: „já tam nechala kufr“. Co teď, bylo už asi 11 hodin večer, ale Zdenek Malý, který se dorozuměl francouzky, řekl, že zajde do místní kanceláře a přijede do hotelu za námi. Další problém nastal v hotelu zjištěním, že noclehy jsou tam zajištěny až od zítřka a na dnešek není nic volného. Tak opět telefonování a po několika pokusech se podařilo náhradu sehnat a my jsme něco málo k půlnoci měli pokoje. Stálo to zato. Krásné široké postele – letiště, u nás v té době neznámé všude závěsy, plyšové pohovky a co teprve koupelny. Vysoko barevně vydlaždičkované, velké vany, klozet s bidetem, moře ručníků a voňavých mýdel. Teď trochu odbočím ke ztracenému kufru, o jehož osudu jsme se dozvěděli až ráno u snídaně. Zdenek Malý došel do staniční kanceláře a aby si situaci moc nekomplikoval, sdělil úředníkovi, že si zapomněl v metru kufr. Ten ochotně obtelefonovával stanice metra, až v jedné byl konečně kufr odchycen. Ovšem problém nastal, když se zeptali, co v kufru je. Na stanici jej otevřeli a hned nahoře podprsenka, spodní prádlo, prostě dámské věci. A tak aby si to Zdenek zjednodušil tvrzením, že kufr je jeho, musel teď dlouze vysvětlovat přítomnost dámských věcí. Prý to byl trapas, ale pak si uvědomil, že tam někde musí být také trička a tepláky se státním znakem a bylo vyjasněno. S poměrně velkým zpožděním a hledáním druhého hotelu, nás konečně našel. Není to ale ještě úplná tečka za naší příjezdovou anabází, bombónek teprve přijde. Po snídani se dozvídáme, že se stěhujeme do včerejšího hotelu Portugal, kde včera nebylo místo. Je nám trochu líto, že opouštíme tak pěkné prostředí s načančanými postýlkami a údivem nám padá brada, když se dozvídáme, že z nedostatku jiné možnosti jsme spali v „bordelu“ – ale parádním.

Svobodné slovo 13. 9. 1956: Československým ženám se na MS v Paříži nedařilo tak jak mužům, skončily na třetím místě... Ale ani to nebylo druhý den pravda. Nečekané a nezvyklé rozhodnutí jury dva dny před skončením šampionátu, změnilo stávající platnou reguli, kde při rovnosti bodů rozhoduje o vítězi poměr setů na znění, že při stávajícím počtu bodů rozhodne vzájemný zápas. Tak jsme byly odsunuty na čtvrté místo, což ve světové soutěži, do které bylo zatím v historii MS přihlášeno nejvíce zemí (18), nebylo zase tak zanedbatelné. Při tomto pohledu do minulosti, myslím že by dnešní generace brala i bramborovou medaili všemi deseti. Až po třiceti letech na srazu volejbalových veteránů na Pořičí, nám tehdejší předseda VS ČSTV a pařížský delegát Dr. Ota Koutský vysvětlil, jak to vlastně v Paříži bylo. Musel z pracovních důvodů odjet z mistrovství o dva dny dříve a na to čekali ostatní delegáti, kteří měli předem návrh připravený, aby jej přehlasovali.

Upomínková medaile.

Svatavka se symbolicky střílí, když zjistila, že jury nás odsunula na 4. místo. Brání jí v tom Lenka. Co dělat, špatně jsme nehrály. Ale kluci to za nás „rusákům“ nandali. 89

Chvilka před odjezdem na zápas. Foto s Američankami. Svatava, Bobina, Lenka, Jindra.

Novinové zprávy nás podle konečných výsledků řadily na 3. místo. To ještě nevešlo ve známost, že jury změnila pravidla.

90

Areál Institutu sportu Vencenes hostí všechny účastníky MS v krásném, klidném prostředí necelou půlhodinu od Paříže. Ve volných chvílích si zpíváme. Naučili jsme americké volejbalisty zpívat „Ruty-šuty Arizona Texas“. Tak se jim to líbilo, že nás celé mistrovství zdravili „Ruty-šuty“.

Na prohlídce Versai. Návrat z MS.

91

1957 Moskva 1957 – Světový festival mládeže a studenstva

Máme před sebou další světovou soutěž. Tyto hry svojí organizací a nástupy národů na velkých stadionech byly v podstatě obdobou Olympijských her, zvýhodňující tuto soutěž tím, že se jí zúčastňovali reprezentanti a reprezentační družstva sportů, které v té době neměly na Olympiádě zastoupení, jako např. volejbal. Výhodou bylo, že ve volném čase se daly shlédnout jiné vrcholové soutěže, nebo jít za kulturou, která též měla na této akci zastoupení. Do Moskvy „doletěly“ s velkou dávkou štěstí hráčky: Matalíková, Ulmonová, Štulcová, Vráželová, Halásková, Holubová, Šíndelářová, Špelinová, Štefflová, Neugebauerová, Kyselková a Moravcová s trenérem Metodějem Máchou. Všechny výpravy bydlely v Lomonosově universitě a volejbalové soutěže se hrály na obrovském stadionu Dynama Moskva. Na stejném patře s námi bydlelo ND fotbalistů – lvíčata. Tenkrát také ještě „bažanti“, Popluhár, Kvašňák, Masopust, Pospíchal, Novák, na další už si nevzpomínám, ale chodila jsem s nimi hrát s Inou Matalíkovou při „individuálním volnu“ nohejbal – docela 92

jim to šlo. V turnaji jsme v konečném pořadí získali třetí místo, Polky nám oplatily porážku z Waršavy před dvěma roky, tak máme příště zase co vracet.

Před odjezdem do Moskvy jsme vyhrály mezinárodní turnaj v Bratislavě. Tři Plzeňačky (Moravcová, Langová, Štefflová) a jedna od příštího roku „budoucí“ plzeňačka Ulmonová, jsou důkazem, že Plzeňačky v ND „nevymřely“.

DRUHÉ NAROZENINY V padesátých letech minulého století se cestovalo a hlavně lítalo všelijak. Vysloužilé válečné Iljušiny nebo Dakoty, některé ještě se sedadly podél trupu letadla, byly často využívány pro reprezentační zájezdy jako speciály. S jedním takovým odstartovala naše volejbalová representační družstva na světový festival 1957 do Moskvy. Nebylo dobré počasí, v té době řádily již několik dní velké vichřice po celé Evropě. Po mezipřistání ve Vilnusu nám řekli, že Moskva nepřijímá, že budeme muset čekat a možná i přenocovat. Na letišti stála již řada letadel se stejným osudem, restaurace plná, večeře v nedohlednu. Konečně jsme se asi kolem jedenácté dostaly k volnému stolu, ale než mohlo dojít k objednávce, ozvalo se z amplionu ,,pasažeři z Československého letadla OK ... dostaví se na palubu letadla“. Naše posádka pilot, navigátor a stevard už čekali, ani jsme se nestačili pořádně připoutat. Žádné ,,tůrování motorů jak bývá při startu zvykem a šup už jsme nahoře a hladoví. Přichází ale spása, stevard má v kuchyňce párky a potřebuje jen někoho na pomoc. Jdu se Soňou, ohříváme a roznášíme párky, aby alespoň něco bylo v žaludku. Dostáváme všichni od stevarda deky na přikrytí, zhasíná velké světlo a přeje dobrou noc. Nedaří se mi usnout, vidím v pološeru matného osvětlení na výškoměr, letíme ve výšce 3 500 m. Po nějaké chvíli zjišťuji, že se ručička výškoměru pomalu sune dolů a přesto že je venku tmavá noc, přece jen není tak tmavá, abych neviděla ještě něco tmavšího v okénku nad levým křídlem, je to něco připomínající kříž. Přichází stevard a na moji otázku odpovídá, že letíme jen na jeden motor a to venku je stojící vrtule levého motoru. Už letíme na jeden motor nějakou dobu a ztrácíme výšku. Probouzí celé osazenstvo a podává informace co a jak v případě nouzového přistání. Asi za hodinku se začíná rozednívat, na výškoměru je asi 500 m, pod námi zelená plocha ,,matičky Rusi“ plná rozházených bříz a větší palouky většinou ohraničené lesem. Z kokpitu přichází kompletně oblečený stevard, znovu připomíná, co máme dělat a hlavně kde jsou nouzové východy. Říká že dochází benzín a pilot hledá místo k nouzovému přis-

tání. Zahlédnu jen rychle se míhající špičky břízek, výškoměr je na nule, zavírám oči. Prudké škubnutí bezpečnostního pásu úder do čela o přední sedadlo, letadlo nadskakuje, drncá po hrbolaté louce, až se konečně zastaví. Rychle vyskakujeme jeden po druhém nouzovými východy a objímáme se radostí. Je krásné ráno, slunce vychází, ptáčkové zpívají, rosa v trávě a ticho. Všichni šťastni, že máme půdu pod nohama. Jen Karel Láznička, kapitán našich mužů – jinak tvrdý Moravák, neunesl nervové vypětí a opřen o kormidlo Iljušina obrací do zelené trávy svůj žaludek. Měli jsme kliku, říká kapitán letadla, že jsme letěli Iljušinem a ne Dakotou, ten má pod kokpitem ještě jedno kolo, které snižuje riziko při nouzovém přistání. Tak si jdeme ještě každá letadlo poplácat. Usadili jsme se do trávy v očekávání co asi bude dál, když po chvíli slyšíme z dálky nějaké houkání, které se přibližuje. Zanedlouho z lesa na palouk vjíždí jedna sanitka za druhou, vyskakují z ní lékaři a zdravotní sestry a běží k nám. Najednou celá ta hrůza, kterou jsme nevnímaly v okamžiku nebezpečí, je v nás, brečíme, třeseme se, protože nám došlo, čemu jsme unikly. Dostáváme nějaké prášky a jsme odváženi cestou plnou výmolů a kořenů. Přistáli jsme asi 100 km od Moskvy. Přijíždíme před Lomonosovu universitu, kde jsme my i všichni účastníci her ubytováni. Čeká nás bouřlivé uvítání, je 5. srpna 1957 a já mám dvacáté čtvrté narozeniny. JEN JEŠTĚ MALÝ DOVĚTEK: Na zpáteční cestu domů na nás už čekalo supermoderní TU 104 Československých aeroliníí. S nově vyškolenou čs. posádkou, zahajovalo leteckou linku Praha–Moskva. Po nástupu do letadla a krátkém spuštění motorů, jsme byli nuceni všichni vystoupit na letištní plochu s tím, že se jedná o nějakou malou poruchu. Asi dvě hodiny napnutí co bude dál, jestli nepůjdeme domů přes Sibiř jako naše legie před čtyřiceti lety, ale pak se nad námi ze schůdků ozval hlas kapitána ,,nemějte strach, tohle letadlo nespadne, když tak se rozprskne hned nahoře“. S trochou černého humoru a celkem dobrým sportovním výsledkem jsme se všichni bezpečně a v pořádku vrátili domů.

93

Takhle jsme byly zdrchané po náročném nouzovém přistání.

Na schodech Lomonosovy university před odjezdem na zápas.

Na zahajovacím nástupu s lotyšským fotografem plzeňačky Moravcová, Ulmonová, a Štefflová. Ze zahajovacího ceremoniálu, zleva Kyselková, Moravcová, Matalíková, Ulmonová, Štefflová.

S fotbalisty ND – lvíčaty. 94

Zleva: pod sítí Štefflová a Moravcová, na zemi s č. 7 Křížová a Šulcová.

ZPOVĚĎ TÁNI ULMONOVÉ-BENEŠOVÉ Moje první nominace do národního družstva žen mě zavedla na světové hry mládeže do Moskvy v roce 1957. Mladá, nezkušená, a také neznalá zákonů obrovské sportovní akce rovnající se olympijským hrám. Všichni účastníci her byli ubytováni v Lomonosově universitě, 232 metrů vysoké budově, která má 26 280 místností a jejíž věž zdobí hodiny v průměru 6 metrů. Po nepříliš vydařeném příletu (nouzové přistání) a jednodenní aklimatizaci nás čekal první zápas odpoledne v 5 hodin s Bulharkami. Zápasy se hrály na obrovském stadionu Dynama Moskva. Odjezd na zápas byl naplánován na třetí hodinu a tak jsem si řekla že se po obědě půjdu se svou spolubydlící Jarkou Šindelářovou projít. Sotva jsme ale vyšly před budovu zastavil nás organizační pracovník s fotografem, že potřebuje udělat pár snímků účastníků her do novin. Protože jsem měla na sobě representační bundu s odznakem, přemluvil mě, není to prý daleko, za chvíli budeme zpátky. V malém mikrobusu už bylo hnedle plno a tak jsem bezstarostně, jak se říká jako v.. na porážku skočila dovnitř. Nebyla to zase tak krátká cesta, ale asi po půl hodině jsme dorazili do nějakého historického muzea, kde na dvoře stál velký kanon. Před ním nás fotograf uspořádal, vyfotografoval a jeli jsme zpátky. Na chodbě před našimi ložnicemi jsem potkala trenéra našich mužů Kozáka, který se mě s údivem zeptal, co tu pohledávám, všichni už dávno odjeli, protože byla změněna hodina začátku zápasu. Co teď? Naštěstí existovala jakási pendlovací taxi služba od university na stadion, takže se mi asi po další půlhodince podařilo jí odchytit. Další půlhodinka jízdy a konečně jsem u vchodu na stadion, kde se nacházejí šatny sportovců. Chvíli trvalo než jsem se zorientovala a zjistila, že se nacházím na opačné straně stadionu, než je hřiště na volejbal, v dálce jsem viděla malé postavičky na hřišti a zjistila, že už se hraje. Nikdo si nedovede představit tu cestu přes celý veliký fotbalový trávník. Zalitá sluncem, potem a strachem se krok za

krokem blížím ke kurtu. Trenér si mě ani nevšiml. Byl znám trochu svérázným jednáním, co se týkalo komunikace s hráčkami a tak jsem se skrčila na střídačku. Po večeři si mě pozval na kobereček, interpretovat rozhovor nemohu, ale končil tím, že co se budoucna týká, ohlídá si mé další chování. Jestli jsem v té chvíli myslela, že je konec mým trablům, tak bohužel. Naše stravování se odbývalo v obrovských stanech, tak pro 200–300 osob a bylo ve formě u nás v té době neznámých švédských stolů. Každý si mohl vybrat co chtěl, kolik toho chtěl, od polévky po moučník. Protože s jídlem jsem byla vždy trochu na štíru, začala jsem si dávat k obědu většinou zmrzlinu. Ne jednu, ne dvě, ale více. Že budu kontrolována až tak do důsledku jsem netušila a bylo zaděláno na další průšvih. Další kobereček! Nejen nedisciplinovanost, ale i nedodržování životosprávy při maximálním tělesném zatížení atd… Tak se stalo, že jsem dostala punc průšvihářky až do doby výměny trenéra národního družstva. Dostali jsme tehdy snad nejlepšího člověka ze všech volejbalových osobností, bývalého reprezentačního hráče volejbalu Dr. Josefa Češpivu. Pod jeho kamarádským, moudrým a laskavým vedením jsme pak prožily mnoho dalších zájezdů, zápasů, soustředění – bez koberečků.

95

1958 Praha 1958 – V. mistrovství Evropy Oproti mistrovství v roce 1955, byly provedeny v sestavě družstva velké změny. Hráčky Valášková, Lutočková, Holá, Nečasová, Technovská končí s reprezentací, Šindelářová-Tolarová čeká rodinu a také Neugebauerová-Šormová vynechává rok 1958. Osm hráček základního kádru mistryň Evropy odchází. Zůstává, Šulcová-Paclíková, Matalíková, Štaudová-Vráželová a vrací se veteránka 35ti letá Líba Svozilová, která stále i po třech dětech je ve výborné formě.

Mužstvo doplňují hráčky ročníků 1933, 1934 a 1935. Moravcová-Valentová, Křížová, Špelinová, Štefflová, Ulmonová, Kyselková, Holubová a slovenka Uhrinová. Tato nominace má dokázat, že i přes velké změny má družstvo možnost a schopnost se udržet na předních místech v Evropě. Také příchodem trenéra Josefa Češpivy a jeho asistenta Antonína Kyndra, se družstvo dostává do docela jiné „dimenze“. Odpadly politické „buzerace“ ranního čtení prvních stránek Rudého Práva, dělání referátů a vývěsek a hlavně nucených osobních pohovorů. Kamarádský přístup, vlastní zkušenosti z reprezentace, dělá najednou ze soustředění a hraní – procházku růžovým sadem.

Zleva stojící: Štefflová B., Uhrinová A., Svozilová L., Holubová S., Špelinová N., Matalíková I., Vráželová S. Zleva sedící: Kyselková L., Moravcová H., Paclíková B., Ulomonová T., Křížová D. 96

Soustředění před mistrovstvím Evropy Soustředění před mistrovstvím Evropy v Praze, bylo v krásném prostředí s koupáním v řece Berounce, ale hlavně s novým trenérem, JUDr. Josefem Češpivou, bývalým výborným hráčem národního volejbalového družstva, vynikajícím atletem ve skoku vysokém, i fotbalovým brankářem. Protože jsme se mimo tvrdých tréninků potřebovaly také pořádně se-

Soňa, Heda, Drahuše, Líba, Bobina, Hanka, Pavla, Bobina, Hanka S., Naďa, Běla, Líba, Svatava, Anička, Táňa. hrát a hlavně také před obecenstvem, rozhodlo se, že pojedeme do Plzně. Nebylo to daleko, byly tam na ligové zápasy vždy velké návštěvy a dobré obecenstvo. Hlavně na Masně byla u hřiště pěkná hospůdka, kam se denně dováželo čerstvé uzenářské zboží, kterého stále ještě nebylo v té době dostatek. Spišské párky, tlačenka a hlavně k tomu po zápase plzeňský prazdroj, který byl vždy jako balzám na vyprahlé hrdlo. Naše očekávání Plzeň nezklamala, připravila pro nás ještě před zápasem prohlídku lihovaru ve Starém Plzenci. My jsme si nesměly ani cucnout, ale zato pánové z doprovodu ochutnávali a nejlépe se „upravil“ rozhodčí Pávek. Kdo z vás ho pamatuje, tak nejvýše 165 cm, stejně tolik kolem pasu a váha tomuto číslu asi také odpovídala. Bylo tam pěkně, ale muselo se jet hrát. Rozhodcovský umpire na Slavoji, byl jen sloupek s navaře-

nými tyčkami pro výstup. Pávek tam lezl, přišlápl si jednu nohu a nemohl jí vytáhnout, stadion mu k tomu vesele fandil ráz, dva, tři. Když byl konečně nahoře, nemohl se nacpat do malé sedačky, která nebyla přizpůsobena jeho rozměrům. Než jsme skončily rozcvičování, zmožen výkonem a posílen šampusem – usnul. Pěkně jsme si zahrály pětiseťák, hlavně kvůli obecenstvu, které nám udělalo pěknou zápasovou kulisu. Plzeňáci nám ještě připravili výlet na Radyni, starý, středověký strážní hrad, kousek za Plzní, kde podle pověsti vládl zlý rytíř Radouš, který údajně nechal svou nevěrnou ženu v jeho zdech zazdít. Jeho duch prý tam za temných nocí chodí, kvílí a hledá ji. Zapomněla jsem na veledůležitou věc, ředitel závodu v Plzenci nám dal s sebou bednu šampaňského, abychom nepřišly zkrátka, ale tu jsme musely tvrdě vymáhat na druhém trenérovi Kyndrovi. To zbystřilo pozornost družstva vzpěračů, kteří se také v Dobřichovicích připravovali na OH v Římě a zle začali dotírat. Rozhodly jsme se, že tedy něco otevřeme, ale v jídelně nebyla žádná sklenička ani nic k zakousnutí. Do jídelny se posílalo jídlo ze suterénu, kde byla kuchyně, posuvným výtahem pomocí silných lan a tak se v něčí hlavě zrodil nápad, že by šlo někoho spustit dolů tím výtahem, zda by se tam nenašlo něco na zub a pár skleniček. Akci zrealizoval Zdenek Srstka a Syrový – zvaný „drobeček“. Do výtahu nacpali Soňu Holubovou, protože byla nejmladší a také „schopná všeho“. Výprava dopadla úspěšně, v kuchyni byla připravena na ráno snídaně, chleba, pomazánky, máslo, džem. Soňa všechno i se skleničkami naložila do výtahu a poslala nahoru. Legrace nebrala konce, šampáňo bouchalo, až se konečně vzpomnělo na Soňu. Padl návrh, nechat ji tam zazděnou jak tu nevěstu na Radyni, ale Zdenek Srstka se slitoval a mohutnými záběry za provazy vytáhl výtah i se Soňou nahoru. Kuchařky, které ráno hnedle utrpěly šok z vymetené kuchyně, byly bezvadné, udělaly snídani novou a ještě se všemu zasmály. Konec dobrý, všechno dobrý. Vyhrály jsme stříbro a po šampionátu nám Soňa řekla sladké tajemství, že je v jiném stavu. Že by Radouš byl slídil v kuchyni? To už jí spíš před mistrovstvím měl „Holub v hrsti“. 97

Blok Moravcová, Matalíková při zápase s Bulharskem.

Válelo se válelo. Moravcová a Matalíková. Karikatury československých hráček. 98

ČSR – Rumunsko. Některé zápasy se ještě hrály venku na stadionu Axamita.

Takhle fandila střídačka.

Radost byla veliká. Prezident evropské volejbalové asociace předává stříbrné medaile Moravcové a Paclíkové.

99

1959 Zájezd do Číny a Koreje – 1959

Před odletem do Číny, letiště Ruzyně. Přesně tady padla otázka „která z vás je Moravcová“? a „na tebe si musím dát pozor“ (dočtete se dál). Zleva Moravcová, Žižkovská, Kyselková, trenér Češpiva, Matalíková. Vizitka hotelu a moje jméno čínsky.

Když se náš Iljušin-speciál blížil konečně po dvou dnech cesty k cíli, přišla letuška a posunky ukazovala dolů. Tam se černošedým pohořím jako dlouhý bílý had táhla Velká čínská zeď. 100

Mezipřistání na nekonečné pláni – letiště Ulánbátar. V dálce na obzoru putuje karavana velbloudů, možná že nesou benzin. Začaly jsme z dlouhé chvíle koulovačku a rozbily rozhodčímu Jelínkovi brýle. Bemzín přivezli asi po hodině na rozhrkaném náklaďáčku, stojí pod ocasem letadla – sláva, letí se dál.

6. 11. 1959 – historicky první mezinárodní volejbalový zápas, Československo – Čína 3:2

Hned po skončení zápasu nám přichází přát ministerský předseda Číny Čou En-lai. Zleva Kyselková, kousek Ulmanové, Moravcová, Čou En-laj. Po zápase jsme se fotografovaly s čínskými hráčkami a min isterským předsedou. 101

38. ROVNOBĚŽKA Je čtvrtek, 29.10.1959, odjíždíme v 15:40 od ČSA na letiště, abychom nastoupily dlouhou cestu do Číny a Koreje. Po příjezdu v hloučku mezi zavazadly slyším někoho ostrým hlasem volat: „Která z vás je Moravcová?“ V okamžiku mi hlavou proběhlo vše, co po roce 1948 potkalo naši rodinu, když byla zařazena vládnoucí stranou mezi nepřátele a zrádce republiky, a tak v jedné ruce kufr, v druhé kytaru, se přihlašuji. „Na tebe si musím dát pozor“ prohlašuje neznámý, obtloustlý muž. V té době heslo držet hubu a krok, bylo mottem 80% českého národa. Důležité bylo, že zůstal sport, ve kterém se člověk mohl odreagovat a zrealizovat. Dnes vím, že jsem musela mít nějakého anděla strážného, který přes všechny kádrové posudky a osobní materiály zařídil, že jsem mohla reprezentovat. K našim zahraničním zájezdům byl vždy přidělován nějaký cizí člověk, „babočka“, jak jsme jim říkali, ale většinou se chovali nenápadně, nebo jsme je při větších akcích ani nepoznali. Ten náš, se hned ze začátku hrnul do funkce vedoucího zájezdu, i přesto, že jím byl státní trenér Vašek Matyášek. Asi po deseti minutách čekání, neznámý zavelel: „Všichni půjdeme KOOPERATIVNĚ k odbavení a ne abyste se chovaly jako nějaký HURIKÁNI“. Mínil tím kolektivně a ne jako chuligáni. Jeho „speciální“ slovník cizích slov nám byl nekonečnou studnicí humoru provázející celý zájezd. Nebylo by to na závadu, kdyby si nezačal všímat malicherných věcí, které v jeho stranické fantazii začaly být docela nebezpečné. Náš čínský hostitel nám pro volný čas naplánoval různé prohlídky a návštěvy veřejných institucí. Textilní závody, mateřské školky, jatka a také návštěvu kolchozu. Tuto prohlídku jsme absolvovali v poměrně velké zimě. Ukázky celého objektu a hlavně tlumočení z čínštiny do ruštiny a překladem Nadi z ruštiny do češtiny prohlídku prodlužovalo. A tak dokonce i Táňa známá svojí horkokrevností, si zvedla kožešinový límec, zachumlala se do kabátu a strčila si ruce hluboko do kapes. To neměla dělat. Po návratu do hotelu si ji náš nový „vedoucí“ pozval na kobereček a typickou rétorikou poplatnou době a jejím funkcionářům jí nařknul, že se chovala jako „buržoust“ a její chování v komuně bylo povýšenecké. Tady končila legrace a začínala nebezpečná demagogie. Jak už to 102

ale v pohádkách bývá, objeví se dobrá víla, nebo Zorro mstitel. Tady byla spíše založena ilegální skupina bezejmenných a protože se v Číně v hotelích nikde nezamykají pokoje (nekrade se tam) tak se dotyčnému začaly dít podivné věci. Tu chyběla ponožka, jindy tkanička od boty, vysychala kolínská, velmi ubývala pasta na zuby a dokonce došlo i k zašití podšívky u rukávů saka. V jeho očích se vyskytlo znejistění. A tak ho likvidoval při častých sezeních s funkcionáři hostitelů nezřízenou konzumací dobrot a hlavně „tekutého chleba“. Na poslední dva zápasy se přesouváme do Koreje. Zájezd se pomalu chýlí ke konci a naši hostitelé nás překvapují výletem do Kesonu, starého města ležícího na 38. rovnoběžce. Nedaleko v malé vesnici Pamundžonu bylo 27. 7. 1953 podepsáno příměří mezi severní a jižní Koreou. Samozvaná hlava zájezdu však tento výlet bez udání důvodu zakazuje. Teď už toho měl dost i náš mužský doprovod a „ilegální „skupina se rozrůstá. Při společné večeři se rozjíždí u stolu vedoucích„kolotoč“. Připíjí se na přátelství, na mír a doktor stále hlídá a dolévá sklenici svého souseda. Každý znáte jistě rčení „byl jak prkno“. Zažili jsme ten úkaz na vlastní oči. Doktor s trenérem vzali rovné tělo ze země, kam se zčista jasna beze slova sesulo a jako prkno odnesli našeho hlídače do pokoje. Hodili jsme na sebe kabáty a v 11hodin večer nasedli do vlaku směr Keson. V sedm hodin ráno jsme na místě. Prohlížíme starobylé město a pak nás hostitelé odváží autobusem do mezinárodní vesničky Pamundžon, kde kromě korejského a amerického vojska bydlí jen členové mezinárodní komise. Prohlížíme si domek, který má ve štítu velkou holubici a uvnitř místnost s velkým oválným stolem, kde se podpis smlouvy uskutečnil. Kousek dál stojí dvě patrové budovy, kde slouží Švédové a Švýcaři a na druhé straně čtyřkilometrového pásu země nikoho, jsou naši a Poláci. Jsme rádi, že se nám podařilo cestu uskutečnit, málokdo se dostane na tak historické místo, které zná ze zpráv celý svět. Přesně za 24 hodin od odjezdu jsme zpátky ve Fenjanu. Až do konce zájezdu je ticho po pěšině. Už nikdy žádné: „kdo nebude reflexovat na moje instance“. DIFERENCE SOLIDITY JE V JEJÍ DIMENZI. Aneb rozdíl blbosti je v jejím rozměru.

Zakázané město a u cedule tři Plzeňačky, jedna Valaška. Svozilová, Ulmonová, Moravcová, Šteflová H.

Před císařským palácem v Pekingu. Po několika dnech pobytu v Pekingu, nám hostitelé připravili výlet na čínskou zeď. Při nástupu do autobusu nás každou řidič pozdravil jadrným „nazdar“ (pozůstatek po zaučování Číňanů našimi techniky při předávání československých autobusů RTO). Jsme na místě, postupujeme po zdi stále výš do hor, někde musíme lézt dokonce po čtyřech, ale pohledy shora na toto nekonečné lidské snažení jsou neuvěřitelné.

103

DÁREK K NAROZENINÁM: ČSR–ŠANGHAJ 0:3 ,Na stožáru vlajka vesele vlaje, dnes večer odplouvá loď do ŠANGHAJE“. Tuto písničku jsme zpívaly do nekonečna celé soustředění před odletem do Číny. Ale nakonec přistáváme v Pekingu. Hned po ubytování jsme seznámeni s programem naší cesty a dozvídáme se jobovku. Námi opěvované město není na trase. Důvod je velice prostý. Šanghajské volejbalové družstvo je velice slabé a nebylo by pro nás důstojným soupeřem. Asi na nás bylo zklamání dost vidět, takže čínské vedení nakonec druhý den oznámilo, že přece jen Šanghaj bude. A byla. Z hotelu Ching Ching, který má 19 poschodí, je krásný rozhled na celé město, které je na rozdíl od mnohých už navštívených, velice moderní. Vyrážíme do ulic abychom toho co nejvíce viděly. Je zde spousta malých barevných obchůdků s „všemožnem“ a my budíme velkou pozornost jednotným oblečením ve světlých baloňácích s kožešinovou vložkou. Děti na nás pokřikují „Nakoni“ a tlumočník nám to překládá jako cizinec s velkým nosem. Zastavujeme se a ve chvilce je kolem nás kruh dětí i dospělých, kteří nás zvědavě okukují. Také my jsme zvědavé, co dobrého děti vybírají z papírových kornoutů a naše zjištění je trochu šokující. Nejsou to žádná cukrátka, ale sušené luční kobylky a střevlíci, které zbavené krovek děti chroupají jako oříšky. Potvrzuje to trochu kuriózní informaci, kterou jsme dostaly hned po příletu, že v Číně se jí všechno mimo bot a letadel. A teď konečně k příhodě, která způsobila, že co živy budeme, na Šanghaj nezapomeneme. Je 14. 11. 1959 a náš trenér Dr. Josefa Češpiva má 46. narozeniny. V hotelové recepci za pomoci tlumočníka objednáváme na večerní oslavu ananasový dort a odjíždíme na zápas. Očekává nás opět hala velikých rozměrů nabitá k prasknutí a v řadě je nastoupena dvanáctka malých Číňanek připomínajících cínové vojáčky. Stejně zastřižené vlasy do mikáda se sponkou na pravé straně jsou si k nerozeznání podobné. Rozcvičení potvrzuje slova funkcionářů z Pekingu o úrovni šanghajského volejbalu. Pak se rozhodne, že zápas bude pískat čínský rozhodčí a hra začíná. Všechno jde jak na drátku, podání – příhra – náhra – smeč a za chvíli je to 12:0 pro nás. Za tohoto stavu hlásí náš trenér střídání a my čekáme, kdo 104

půjde ven. Děje se však něco ve volejbale zcela ojedinělého, příkaz zní: „všechny ven“ a posílá na hřiště sedící šestku. Z tohoto nečekaného triku usuzujeme, že chce zvolnit tempo porážky valící se na malé čínské holčičky. Famózní gesto granda se ale nepovedlo. A nejen to, neuvěřitelně zle se nevyplatilo. Než se druhá šestka trochu zkoncentrovala z překvapení přichystaného trenérem, na zatím nulovém kontě Číňanek přibývají pomalu ale jistě body. Také rozhodčí je přísnější na nás, hodnotí přešlapy pod sítí, bloky přes, předčasné vběhnutí nahrávače a najednou kde se vzalo tu se vzalo, je to 12:12. Co teď? Střídání je vyčerpáno jedním kouzelnickým mávnutím, dva time-outy už jsou také jak se říká v čudu, a tak přichází ještě chvilka trápení a na ukazateli skóre je 15:12 pro Šanghaj. Přichází uragan 30 000 hrdel diváků a jejich radost z výhry domácích nezná mezí. Trenér s rozvahou a klidem právníka říká, že se nic neděje. Šestka, která set prohrála zůstane na hřišti a bude šlapat. Jistě mi každý volejbalista, který má něco odehráno potvrdí a dá za pravdu, že podcenit soupeře se nevyplácí. Když se vypne nastartovaná zápasová aktivita, ať se pak chce sebe víc a sebe líp, nic se nedaří. A tak přes všechno střídání, timeování, rostou ty malé holčičky s vydatnou pomocí svého obecenstva do podoby čínského draka. Balóny se od nich odrážejí nekontrolovatelně zpět do našeho pole a na naší straně je neschopnost tyto náhodné míče zpracovat a tvrdým útokem zakončit akci. A tak si Číňanky připisují na své konto další set. Ve třetím už proti nám hraje obecenstvo i rozhodčí, a tak konečné 0:3 pro Šanghaj je naším dárkem k narozeninám našeho trenéra. Měly jsme už za sebou 5 zápasů z toho 2x s národním družstvem Číny 3:2 a všechny byly vítězně, a tak jsem došla k závěru, že to byla daň Šanghaji za to, že jsme ji směly tolik opěvovanou, zidealizovanou táborovou písní navštívit. Pepík Češpiva přijímá porážku i ananasový dort s klidem sobě vlastním a jak je zvykem při různých oslavách, či pozápasovém posezení, pozvedá ruce k naladění hlasových tónin a z našich trochu přiškrcených hrdel se ozývá naše nejmilejší: „V Nevolickém oudolí roste pěkné stromoví, chodilo tam potěšení, ale už tam nechodí...“

Dva pohledy na Šanghaj konce padesátých let. Společné foto před fotbalovým stadiónem v Tien–Tsinu. Hrálo se uprostřed fotbalového hřiště pro 100 tisíc diváků a ještě se tam všichni nedostali. SPECIALITA Na dlouhodobých zájezdech plných cestování, změn hotelů a tréninků střídajících zápasy, se člověk vždy nejvíc těší na dobré jídlo. Z Číny jsme se přemístili na skok v Severní Koreje. Ten tam byl pořádek a čistota, která nás udivovala v Číně. Na ulici jsme potkávaly ženy nosící na hlavách vše možné včetně nelibě vonících odpadků a ryb. Dozvěděly jsme se také, že ženy v Koreji musí dělat všechno, od vaření, uklízení, prací na poli, péči o děti, až po obutí a zutí manžela z bot, když se vrátí domů. Také jídelníček nebyl tak bohatý jako v Číně a proto jsme byly zvědavé na avizované nejlepší a nejdražší speciální korejské jídlo, které se mělo podávat na závěrečné recepci před odletem domů. Večeře se konala v poměrně velké místnosti, stoly byly postaveny do písmene U, uprostřed s menším pracovním stolem. Na scéně se objevil kuchař se dvěma obrovskými pán-

vemi, které postavil na připravené vařiče. Jeho druhý návrat obohatil stůl něčím, co vypadalo jako řídce zadělané knedlíky, či spíš těsto na palačinky a nakonec přinesl s posvátnou úctou ohromnou slaměnou ošatku plnou čehosi bílého. Seděla jsem jen kousek od kuchařova pracovního stolu a při krátkém zaostřené na ošatku jsem zjistila, že se to v ošatce hýbe. Byla plná buclatých červíčků, velikosti půl malíčku. Po chvíli ta armáda proteinů zatančila svůj poslední tanec v horkém oleji a přikryla jí vrstva palačinkového těsta, nalitá na jejich tělíčka. Co k této specialitě dodat? Jedla jsem to jen já a trenér Češpiva. Nikdo jiný se po shlédnutí přípravy neodvážil. Ale tak fantastickou pochoutku, připomínající čerstvě vyškvařené vepřové škvarky zapečené ve zvlášť okořeněném těstě s mandlovou příchutí, to se opravdu dá servírovat jen na čísařském dvoře. 105

Dům postavený za tři dny pro podepsání smlouvy o příměří, 27. 7. 1953.

Stojíme přesně na 38. rovnoběžce. Cedule označuje demarkační čáru prozatímní státní hranice mezi severní a jižní Koreou.

Kolchoz, v němž údajně pracovalo 300 tisíc lidí. Táňa se tam podle slov „tajného vedoucího“ chovala jako buržoust a byla za to kárána.

Procházka válkou zničeným hlavním městem Koreje Fenjan. 106

Přístav Nampo plný lodních vraků z války. 40 km od Fenjanu, hlavního města severní Koreje. „Tak co?“, ptá se Naďa, „přidáme ještě jeden vrak navíc?“

Kontrasty: Čína a Korea padesátých let. Milá Naděnko! Nezlob se, že přes všechny naše dávné sliby se chci zmínit, jak jsme s tebou společně prožívaly návštěvu čínské opery. Věděly jsme o Tvé zálibě ve vážné hudbě a bylo pro nás samozřejmostí, že si chceš tento večer užít. Každá opera musí mít předehru a nás už čekaly v restauraci k večeři připravené velké stoly pro 12 osob. Díky Tvé znalosti ruštiny, jsi se dostala mezi „generalitu“ a my zase během večeře pozorovaly stupňující se zábavu. Každý další přípitek GAM-BEJ, (naše na zdraví) měl stále kratší intervaly a Tvůj smích též častěji oblažoval z velké části mužské osazenstvo. Na stůl se nosily další chody nepojmenovatelných pokrmů a také počet GAM-BEJ se zvyšoval. Konečně nastal čas vychutnat očekávaný zážitek a my se přemístily do divadla. Posadila jsi se do křesla v první řadě, obsluha na malý stolek postavila čaj a mohlo se začít. Na scéně začali poskakovat a nepřiměřeně kvílet různé postavy, podle masek pravděpodobně zlých duchů, kteří všelijak švihali bambusovými tyčemi a meči. Vypadalo to, že Tvůj nepřítomný úsměv signalizuje soustředění, zaujetí a hlavně očekávání toho, na co jsi se takovou dobu těšila a na co jsi čekala. Že to nebylo očekávání, ale reakce složená z mořských okurek, vermutu, vlašťovčích hnízd, bambusových výhonků, stoletých vajec a pálenky z rýže dohromady, co Tě svižným sokolským vztykem zvedlo z křesla, pokračovalo stejně rázným vlevo v bok a pochodem vchod

ze sálu. Došlo nám teprve později, když za Tebou vyběhl doktor Šabat, že se něco děje. Musím Ti ale prozradit, že jsi o nic nepřišla.. Sice výprava a kostýmy, to byla krása, výkony herců dle znalců jistě senzační, ale když jsme se asi po dvou hodinách zeptaly tlumočníka o co vlastně jde a kdy bude konec, sdělil nám, že už je to třetí opera. V té první šlo o chudého chlapce a bohatou dívku, kterým rodiče bránili, ale dobře to dopadlo. Ve druhé se zase bohatý mladík zamiloval do chudé dívky a zase rodiče bránili. Také to dobře dopadlo. V dalším kuse se stále někdo schovával za skálou a čínští diváci každého nově příchozího na jeviště, hlasitě upozorňovali, aby si dal pozor, že tam někdo číhá. Po čtvrté a páté opeře jsme to vzdaly, protože představení trvá někdy i do ranních hodin a diváci si odcházejí jak potřebují. Bylo už hodně po půlnoci v hlavě nám drnčelo od vysokých tónů nástrojů i zpěvu v uších. Tebe jsme našly spící v posteli, jako šípkovou Růženku. S velikým mokrým hadrem na čele. Vedle Tebe v křesle – pololeže – naše malá buclatá tlumočnice CU (přezdívaná námi Culinda). Také chrupala a krásně slintala. Tak se ještě jednou omlouvám za to vyzrazení, ale existuje nějaká promlčecí doba. Myslím, že 50let je dostačující, aby se volejbalový národ dozvěděl, jak se Ti tenkrát líbila čínská opera. 107

1960 Rio de Janeiro – mistrovství světa 1960 Soustředění Kobylisy Jsem bujarý kabalero – šinu se k Rio Janeiro... Tato písnička, šitá jak na míru naší cestě do Brazílie spolu s dalšími, Dajanou, Vzdálenou zemí, Ostrovem plným krás, zněla podzimními večery přísálím kobyliské Sokolovny, kde bylo společné „apartmá“ čtrnácti čekatelek na nominaci mistrovství světa v Brazílii. Takto naplánované soustředění bylo perfektní a praktické, bez zbytečného ztrácení času a přesunů. Z postele do tělocvičny, z tělocvičny do postele, mezi tím jídlo a večer zábava. Kdo by měl dojem, že přijde ponorková nemoc, mýlil by se. Tělocvična se maximálně vytápěla, aby vytvořila atmosféru prostředí, do kterého jsme jely. Také jsme navlékaly dvoje tepláky tolerovaly kouření příležitostných diváků a návštěvníků našich tréninků a sbíraly všemožné hlášky o poměrech v jihoamerických halách (že informovanost nebyla zrovna dokonalá, jsme zažily ale už hned při slavnostním nástupu na MS v Rio de Janeiru, kdy létala halou přezrálá rajská jablíčka a ovoce na americkou výpravu). Večery trávíme společně v naší maxi-ložnici, kecáme, zpíváme a ke konci zjišťujeme, že „Bujarý kabalero“ potřebuje na cestu za oceán nová slova. Začíná se kolektivně skládat. Tužka, blok a z každé postele létá kousek rýmu. A najednou je sedm slok na světě.

Všechno má ale svůj konec, a tak končí i soustředění. Obávaná nominace 12ti hráček a 12ti hráčů je vyřčena a repre-

108

zentanty čeká dlouhá cesta do Jižní Ameriky. Je to úplně první reprezentace československého volejbalu, která se představí v Novém světě.

Šedou sukni a bolero, letíme v Rio Janeiro, kufr jak hrom, balona v tom, pozor si dej kabalero. V sobotu startujem z rána, potíže začínaj s náma, čím vzlétnem výš roste potíž, kterou máme s žaludkama. V Paříži přistanem hladce, Lisabon zvládneme krátce, a v Dakaru přistanem k ránu, dostaneme koš banánů. Příprava na velkou louži, ta nás převelice souží, v Recife svítá a tím nás vítá celá jižní Amerika. Pak už nás jen Rio čeká, letošní poslední meta, my nechcem víc než veselou líc a titul mistryň světa. Když se nám titul nezdaří, náladu nám to nezmaří, vždyť nejen zlato stojí za to, bronzová ta taky září. Naši kluci se chystají, že své soupeře zdolají, však vaše zlatá je též kulatá, ať vám nespadne do bláta.

Škoda, že se dnes už nedá vypátrat, v čí hlavě se zrodil nápad sundat královskou korunu z hlavy symbolu Českého státu a nahradit jí pěticípou hvězdou. Faktem bylo, že jsme na cestu do Brazílie dostali dárek. Jedno „S“ navíc na tepláky – ČSSR – a Bruncvíkův LEV vyfasoval na hlavu místo královské koruny pěticípou hvězdu. 109

Výprava Československých volejbalistů přistává na jihoamerické půdě v Recife. 110

CESTA DO RIA Každý z nás jistě pamatuje hodiny zeměpisu, kdy pan učitel jezdil ukazovátkem po mapě zavěšené na tabuli a nazýval jmény ty černé puntíky, které voněly dálkou, romantikou a dobrodružstvím. Taková vzpomínka se mi vybavila, když jsme 22.10.1960 nastupovali v pozdním odpoledni v Ruzyni do letadla, abychom za necelé tři hodiny přistály v Paříži na letišti Orly. Po chvíli strávené v transitu, nastupujeme již do letadla brazilské společnosti Panair, DC-7 Consteletion. Čeká nás 1 500 km do Lisabonu a čtyři hodiny letu. Asi po dvaceti minutách opouštíme pevninu a zažíváme první tréninkový let nad mořem, když míjíme Biskajský záliv. Let rychle ubíhá při našich zpívánkách, které nevadí ani francouzům a brazilcům, kteří letí s námi – a jsme v Lisabonu. Čeká nás dobrá večeře v transitní jídelně, se spoustou jižního ovoce. Po opětovném nástupu a usazení v letadle, se nade mnou ozve hlas stevarda „Como vai“ vysoukám ze sebe „Bem obrigado“, jednu z mála naučených frází, které jsme dostaly už v přípravě natištěné pro nejnutnější dorozumění. Cesta teď bude velmi dlouhá 2 700 km, směr severozápad. Někde hluboko pod námi zanecháváme poslední kousek evropské pevniny, kam podle knížky „Z Čech až na konec světa“ doputovala v patnáctém století noha českého krále Jiříka z Poděbrad s družinou. Tenkrát usoudili, že dál už to nejde a šli zpátky domů. My ale vracíme čas o jednu hodinu a letíme dál. Máme před sebou sedm hodin letu a pod námi dole Sahara. Usínáme. V šest hodin ráno přistáváme stále ještě do černé noci v Dakaru. Výstup z letadla se podobá pěkně vytopené dusné prádelně. Oblečení z pražské plískanice se stává po několika metrech chůze nesnesitelné. Upravuje to až letištní hala s dokonalou klimatizací. A servisem. Po osprchování a převlečení přináší snídani snad nejčernější černoši jací na zeměkouli existují. Oblečeni do žlutých kalhot, červených vest a fezu na hlavě, nám dělají pěknou kulisu při návratu stále ještě temným ránem k letadlu. Nevím, kterého dne řekl „Pán“ budiž světlo, ale tady dělá ten zázrak každý den. Žádné pozvolné rozednívání, najednou je den, slunce nad obzorem a v jeho ostrém jasu ihned po startu končí pod námi africká pevnina. Před námi je 2 740 km přes Atlantik a dalších 7 hodin v le-

tadle. Po nějaké chvíli roznáší stevardi táce plné pití a každému nabízí. Beru si velkou sklenici se spoustou kostek ledu whisky and soda. Hrajeme si na světáky. V zápětí se ozve hlas z mikrofonu „senhoras, senhores, přichází vás pozdravit a pokřtít sám velký Neptun, nejen vodou, ale i tím co máte připravené na posilnění. Sám kapitán provedl náš křest nad rovníkem. Jsme na jižní polokouli. 33 československých novorozeňat přelétlo přes nejdelší rovnoběžku na zeměkouli. Za chvíli se pod námi objevuje kousek pevniny okroužkované jemnou krajkou vodního příboje a my dosedáme v Recife, na půdě Nového světa – Jižní Ameriky. První kroky, první palmy, slunce stojí kolmo vysoko na obloze, nikdo z nás nemá stín. Nejhorší jsou na tom naše nohy, oteklé kotníky po 25hodinovém sezení. Boty nejdou nazout, hlavně naše krásné lodičky, které jsme si v Praze koupily k uniformě. Kdo nemá v příruční brašně sandály, musí jít bos. Na obědě se po prvé setkáváme s krvavými a tvrdými bifteky, které se mají stát naší hlavní stravou po celý náš pobyt v Brazilii. Ale čas běží. Dáváme sbohem i tomuto městu a vzlétáme na posledních 1 800 km podél východního pobřeží Brazílie. Světla „Připoutejte se“ svítí před námi a signalizují konec naší cesty. Nádherný pohled na členité Rio nás okouzluje. Dole je stále moře vody, přestože už letadlo hnedle máčí podvozek. Pak se ale vynořuje z vody jako zázrakem ranway a já si říkám, že možná zrovna někde tady před necelými pětisty lety přistál portugalský admirál Coelbo a napsal do lodního deníku „Rio de Janeiro – Lednová řeka“. Zase jeden černý puntík ze školní mapy se stal skutečností. Na letišti nás čekají oficiální zástupci brazilské volejbalové federace, zástupci našeho velvyslanectví, spousta fotografů a novinářů. Hned se ale také dozvídáme, že není naší 30ti hodinové cesty konec, musíme rychle přes celé Rio na jiné letiště a máme před sebou ještě let do Bello Horizonte 500km vzdáleného nejmladšího města Brazílie, kde se hraje naše skupina. A zase máme pech – Rusky ve skupině. Konečně se před půlnocí dostáváme zdrchané do hotelu Ambassy. 36 hodin od nástupu do letadla v Praze. Vidina horizontální polohy je na dosah. Doma jsou čtyři hodiny ráno – tak dobrou noc – Brazílie. 111

Naše skupina se hraje v Bello Horizonte. Je to pouze 67 let staré, nejmladší město Brazílie. Seznamujeme se tam se šestičlennou rodinou Burianových, kteří tam žijí od roku 1933. Zvou nás do ještě nedostavěného nového domu o dvanácti místnostech a doprovázejí nás po celou dobu našeho pobytu v Bello. (Přijeli k nám na návštěvu hned v roce 1962, potom r. 1965 a nakonec v květnu 1968. Dál jsme si už jen psali.)

Hala Minas Geras Club, ve které se hraje skupina.

Procházka v luxusní čtvrti, Pepa Chrástek přemýšlí, co s tolika ženskýma. Místo psích hlídačů, mají totiž majitelé svých haciend na hlídání hady – škrtiče.

V horách nad Bello je San Pedras Club – pouze pro muže – my dostaly výjimku. V San Pedras Clubu, tam se to žilo, whisky and soda, hrdlem se lilo. Barmane dolej, je nám tu prima, nezříme nikdy víc tvůj saloon prima. Na maxihoupačce u hotelu. 112

Návštěva u guvernéra státu Minas v Bello Horizonte. Pan guvernér byl velice příjemný a zvídavý pán. Po chvilce jednoduché anglické konversace se mě zeptal, jestli jsem vdaná. Po kladné odpovědi pravil: „škoda, já bych si vás vzal, vypadáte jako naše“. Bohužel nebylo dost času, ani dostatečná zásoba slov mé školní angličtiny, abych mu řekla, že můj pradědeček v roce 1885 přivezl ze svých toulek po jižní a střední Americe do Čech mojí dvouletou babičku. Dal jí na výchovu své mamince a zase zmizel. Pan guvernér měl dobrý postřeh. Na fotografii zleva Holubová, Moravcová, pan guvernér, za ním stojící dvě peruánské hráčky, vpředu dcera 14let, vzadu matka 28let.

Zase něco o jídle, ale z druhé strany zeměkoule I když jsme před odjezdem na mistrovství světa do Brazilie nepřikládaly velkou pozornost skeptickým prognozám týkajících se stravování a se skrývanou nelibostí na pokyn vedoucího přibalovaly do přeplněných kufrů řadu masových konzerv, párků a kondenzovaného mléka, musely jsme po několika dnech našeho pobytu v Bello Horizonte dát těm „jasnovidcům“, zapravdu. Jinak to ovšem dopadlo s osobní představou manipulace touto českou manou. První příkaz vedoucího Hejduka ještě na recepci zněl: „po ubytování všechny konzervy ke mně na první patro č. 13“. Došlo nám, že přilepšování našim žaludkům nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Ale jak se říká, všechno chce svůj čas, po nestravitelných biftecích, fazolích, ale hlavně dobrých výsledcích ve skupině, uznalo vedení, že nejlepší odměnou bude pro nás zpestření jídelníčku. Poručily jsme si bramborovou kaši, donesly do hotelové kuchyně 5 plechovek lahůdkových Satrapových párků a

na dotaz, zda k tomu nechceme nějaký kompot, jsme odhlasovaly meruňky. S nedočkavostí dětí těšících se na Ježíška a narůstajícím ,,Pavlovovým reflexem“ očekáváme příchod číšníka. Katastrofa, která nám byla přinesena na talířích však nerozradostnila naše srdce, ale spíše vyloudila slzu v oku. Na každém talíři leželo pár dočerna oškvařených oharků velikosti dětského prstíčku a k dovršení zkázy, byla bramborová kaše posázená meruňkami a polita šťávou těchto plodů. Bohužel jsme si neuvědomily, že ohřívání tohoto druhu potravy v horké vodě, je pro Brazilce, nebo alespoň pro personál tohoto hotelu, úkon zcela neznámý. Tak jak jsou zvyklí házet na rošt pěticentimetrové bifteky, tak upravili i naše párečky. Co dodat, nezbylo nám nic jiného, než spolykat sladkou bramborovou kaši prokládanou meruňkami a mezi zuby částečně zlikvidovat oharky toho, čemu se u nás říká párky.

113

Zahájení IV. MS mužů a III. MS žen v Rio de Janeiru Zahájení šampionátů bývá vždy velice slavnostní a důstojné. Den předem jsme se dozvěděli, že pořadatel

má právo vybrat si soupeře k prvnímu zahajovacímu zápasu a Brazilky si vybraly nás.V novinách se už před šampionátem o Československém družstvu žen dost psalo, například vyzývali čtenáře k soutěži, aby srovnávali nohy našich děvčat, Šormové, Ulmanové, Holubové, Šteflové, co do „masivnosti“, oproti hráčům brazilského fotbalového družstva, Garrinnchy, Gilmara, Belliniho a Organda, vše na pěkně velkých fotografiích. A tak vysvětlení proč budeme zahajovat, je buď že nás považují za slabšího soupeře, nebo že mají prezidenta s českými kořeny Kubíčka. Ale ať už byl důvod jakýkoli, zahájení bylo atraktivní, jak jen v zemi největších karnevalů může být. Vyparáděná hudba v bílých uniformách provází na plochu mažoretku s blyštivými tyčemi, kterými hbitě otáčí, za ní 114

další dívky v bílém přináší vlajky jednotlivých zúčastněných států. Pokračují dvěma branami delegáti, hráči a hráčky Brazílie a ČSSR a za nimi ostatní národy. Uprostřed tvoří děvčata v bílém živý obraz s vlajkami a pak je odnáší do kruhového obvodu haly, kde budou až do skončení mistrovství. Vedle známých vlajek vidíme prvně Uruguay, Paraguay, Argentinu, Venezuelu, Peru, Brazílii. Ceremoniál se protahuje, potřebujeme se vysvléct z tepláků pořádně se rozcvičit, v hale je 29 stupňů. Konečně jdeme na nástup k zápasu. Brazilky nastupují k přivítání, mají krásné lesklé zelenkavé tepláky a nám začíná trochu škrtit pod

krkem z jejich výšky a sebejistoty. Vyměňujeme si vlajky – a najednou už hrajeme. Přes 10 000 diváků, to je jako když řeka Paraná padá do vodopádu Iguaců. První set se trochu pereme, ale s trochou štěstí je náš 15:13. Druhé dva už držíme Brazilky u země, vyhráváme 15:3 a 15:6. Dlouhý potlesk zní pro nás halou Maracanázinho, světla zhasínají a jen bílý kužel světla sleduje první stoupající vlajku tohoto mistrovství. Československá vlajka na stožáru, tóny naší hymny a do toho slyším přidušený hlas Soni Holubové „neřvi – vždyť jsme vyhrály“.

Brazilky nastupují. Družstvo ČSSR po utkání s Brazílií. Zleva: Obadálková, Moravcová, Kyselková, Šormová, Vráželová, Holubová. Hrálo se v hale hned vedle jednoho z největších tehdejších fotbalových stadiónů světa.

115

MAŇANÁ, aneb jak se stalo, že jsme vyhrály na Polkami Po našem příjezdu na finále do Ria, se prakticky na jídelníčku nic nezměnilo. Denně 3–4 cm silné bifteky, které na rozdíl od našich párků nikdy nepoznaly propečenosti a vezmeme-li v úvahu toto hovězí maso z volně pobíhajících, nikdy neustájených krav, které odpovídalo i dobrému stavu trenovanosti při hnaní stád na velké vzdálenosti, dostanete dokonalou představu o jeho stravitelnosti. A tak zbylo jediné, buď fazole směsice s kousky skopového, nebo „ABAKAŠI“. Toto slovo znamená v překladu všemožné ovoce. Ananasy, grepy, pomeranče, banány, desítky dalších kulatých šišatých a kostrbatých věcí, které jsme nedovedly pojmenovat. Prokládaly jsme jejich konzumaci tamním pečivem, houskami, které se podobaly malým ponorkám. Nebylo to špatné, ale po třech dnech tohoto jídelníčku jsme byly nafouklé více než naše hrací míče, a tak jsme se vrátily k masu a fazolím. Naše obědy, na které jsme chodily mimo hotel, byly naplánovány většinou mezi jednou a druhou hodinou, protože ve tři hodiny již odjížděl autobus s hráči a hráčkami do přístavu na loď, která nás vozila z Niteroi kde jsme bydlely přes záliv do Ria a odtud znovu autobusem až do haly Maracanazinho, kde se odehrávaly všechny finalové zápasy mistrovství světa. Cesta trvala vždy dvě až dvě a půl hodiny, podle provozu. V den zápasu s Polskem, který byl pro nás vždy klíčový a těsný výsledek se vždy přiklonil na tu neb onu stranu, jsme přišly na oběd o něco dříve, aby nám zbyla ještě malá chvilka před únavným cestováním na zápas. Čekáme chvíli, čekají i Polky, ale jídlo se nenese žádné. S úsměvem žádáme oběd, ale se stejným úsměvem a poznámkou MAŇANÁ dostáváme odpověď. Už když jsme odlétaly do Jižní Ameriky, jsme byly seznámeny (s trochou nadsázky), že „maňaná“ je slovíčko, kterým se na tomto kontinentě většinou řeší všechny problémy. Problémy, které potřebují odložit na dobu pozdější, nebo dokonce na zítra, pozítří a ještě dále. Nevzdáváme se, všemi prostředky, rukama, párem portugalských slovíček, které jsme dostaly na cestu předtištěné, prosíme, ale marně. Maňaná... maňaná... a úsměv na tváři obsluhy v jídelně 116

nás provází ještě když poklusem uháníme k autobusu, abychom stihly dobu odjezdu lodi do Ria. V žaludku je prázdno, každá má jen nějaké to ovoce na cestu pro osvěžení a mlhavá představa o tom, jaké bude hraní s prázdným břichem. V půl šesté přijíždíme před halu, zápas začíná v sedm, tedy jeden a půl hodiny na převlečení a předzápasové rozcvičení. Při vystupování z autobusu nás vítá hlouček lidí, ve kterých poznáváme naše nové přátele z vyslanectví, do jejichž rodin jsme byly před týdnem při volném dnu pozvány na oběd. „Ahoj holky“ hlaholí, „přinesli jsme vám něco k zakousnutí“. Před našimi zraky se objevují tři velké bochníky pravého českého chleba, dvě půlmetrové, ještě teplé sekané a originál plechovka pravých znojemských okurek. S huronským řevem bereme tu nebezskou manu a utíkáme do šatny. Za námi se tam protlačí náš starostlivý trenér Pepík Češpiva a další Pepík Chrástek – ochránce našeho zdraví. Nařizují, že každá smí sníst jen malý kousek chleba s kouskem sekané, neboť s plným žaludkem se nedá hrát. Se stoprocentním souhlasem vyprovázíme oba rádce ze šatny za účelem převlékání a za patnáct minut nezbyl ani ten lák od okurek.

Co mám dodat na závěr této kapitoly. Výhra 3:0 nad Polskem, nad družstvem, se kterým vyhrát 3:2 je úspěchem, nabízí mimo to, že jsme podaly výborný a bezchybný výkon, ještě jedno a možná i logické vysvětlení. Řečeno volejbalovou hantýrkou – PADLY HLADEM.

Proti Japonkám jsme nenašly zbraň...

Ze zápasu se SSSR. Smečuje Ina Obadálková-Matalíková, Moravcová 9, Svozilová 3. 117

ZÁZRAK NA PLÁŽI V RIO DE JANEIRO Přestože jsme bydlely v Riu jen 150 metrů od zálivu s krásnou azurovou pláží, neměly jsme možnost a hlavně nesměly se chodit koupat, nebo na slunce. Samozřejmě, že to každá respektovala, protože vlastně nebylo ani kdy. Ráno snídaně, tréning, oběd, chvíle odpočinku na lůžku a ve tři hodiny odjezd autobusem do přístavu lodí přes záliv a znovu autobusem do haly. Od sedmi se hrálo. A tak jsme jen závistivě pozorovaly vždy cestou na oběd , koupající se místní obyvatele. Dlouho nám vrtalo hlavou, proč všechny ty krásné Brazilky nosí plavky v celku. Že by sem ještě nedošla převratná móda Evropských BIKINEK? V půli finálových zápasů byl ale odpočinkový den a všichni i naši muži jsme dostali povolení dopoledne na dvě hodinky se na pláži osvěžit. Žádné plavání, aby neubyly síly ale trochu se ve vodě pocachtat. Tak jsme jen tak na bobečku, nebo v sedě užívaly krásu mořského příboje, než přišel rozkaz od trenérů

– ven! Jedině Líbě Šormové se moc nechtělo, všechny ostatní už na břehu sušilo sluníčko a ona stále ještě vychutnávala laskání vlnek. Nevím, jestli zábavu s mořskými vlnami vymýšlí Neptun, ale tu kterou z čista jasna přihrál v té chvíli na stojící Líbu, byla snad dvoumetrová. Zmizela v ní neuvěřitelně rychle a se stejnou rychlostí ji dokutálela a vyplivla na okraj pláže. Líba otřesená tím nenadálým posunem, se ztěžka zvedla a rukama si mnula oči, které byly plné písku. Najednou se z mužského mančaftu, sedícího na břehu jako vlaštovky na drátě, ozval sípavý řev: „votoč se – votoč se“. Všichni nechápavě koukáme, co se děje a až po dalším zařvání Pepíka Šorma, manžela Líby, zjišťujeme, že jí vlna „svlékla“ hořejšek od bikinek a ona tam stojí, oči zaslepené pískem, jak novodobá Afrodité z pěny zrozená. Tehdy nám došlo, že u Brazilek nejde o neznalost dvoudílných plavek, ale právě o znalost „Neptunových hrátek“.

Na pláži Copacabana

118

Výstup k soše Krista byl nádherný. Pohled na město odtud je nesmazatelným zážitkem. I nahoře se tančila samozřejmě Samba. Jen zašlé fotky a pár drobností mi po létech připomínají jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem s volejbalem prožila.

119

Neporazitelnost Sovětek zajišťovala opět 190 cm vysoká Čudina (první vlevo)!

Bronzová medaile.

Zakončení a slavnostní recepce bývají různé, třeba před pěti lety byla v Bukurešti našim ženám „odepřena“, ale tady nás čekala v obrovské zahradě, kde se rožnilo asi 20 beranů . zábava byla volná. Přijely jsme načančané v letních šatičkách a střevíci na vysokých podpatcích. Po prvních krocích jsme se jimi zabořily do krásného hladce sestříhaného trávníku a šly dolů. Absolvovaly jsme oslavu bosky v ruce kus skopového v housce. Druhý den nás konečně čekala celé mistrovství slibovaná COPACABANA. Užily jsme si jí do sytosti a když nám po večeři řekl vedoucí, že máme pozvání do Venezuely, jednotně jsme řekly – chceme domů. Zrovna tak i kluci. Měli jsme po tom náročném hraní, denním cestování, krvavých a tvrdých biftecích dost i té krásné jižní polokoule. 120

Čekal nás ještě týden „aklimatizace“ v Paříži s několika zápasy . V pozdním odpoledni, po rozloučení s přáteli a známými startuje s námi opět DC 7C , sledujeme poslední obraz RIA který si tiskneme do paměti a sbohem, tentokrát opačným směrem – do starého světa – domů. Na úplný konec bych ještě ráda popsala okamžik, který chci připomenout všem mým spoluhráčkám i spoluhráčům. Okamžik, na který jsme se vždycky všichni těšili při návratu domů. Cestou autobusem z Ruzyně do aerolinek v Kotvě, vždy po projetí Letenským tunelem, někdo z nás zavelel: „vpravo hleď“ a všichni jsme sborově zakřičeli „STOJÍ“. A stály tam, vždycky tam staletá krása, ozdoba naší „Matičky“ stála. Stojí i teď když to píši, padesát let po mistrovství v Riu. Bude stát dál, škoda jen, že my už tady nebudem.

Z Ria si odvážíme nádavkem i cenu za nejsympatičtější družstvo. S bujarým caballerem na rtech jsme do Ria odjížděly a zpět jsme si ho jako cenu přivezly. Na fografii je Ina s „Cabalerem“.

121

1962 Moskva – mistrovství světa mužů a žen 1962 Po dlouhé a tvrdé přípravě 11. 9.–2. 10. v Červeném Kostelci a krátkém soustředění v Praze, odletěla ve 10. října v 17:30 do Moskvy na mistrovství světa konané ve dnech 10.–28. října výprava volejbalistů. Hlavním vedoucím byl tajemník ÚV ČSTV Pešek, technickým vedoucím J. Hejduk, delegáti na kongres – M. Pufler, J. Polívka a J. Vévoda, lékař výpravy MUDr. J. Chrástek a rozhodčí L. Jebáček. Trenér A. Kyndr má k disposici tyto hráčky :R. Obadálková, N. Špelinová, E. Hrádková, S. Holubová, J. Bendeová, Svatušková,

V. Derflová, H. Mikulecká, J. Tolarová, D. Kopová, J. Křížová. L.Herštová. (Moravcová, Šormová mají čerstvé přírůstky do rodiny – Zuzanku, Helenku a Táňu Benešovou to teprve čeká.) Podle novinových zpráv se umístění na medailových místech neočekávalo. Prognostici měli pravdu, nakonec z toho bylo jen páté místo. Zato si děvčata z Moskvy odvezla cennou fotografii s Jurijem Gagarinem.

Před odletem do Moskvy.

Na finálové boje československých reprezentantek se přišel podívat také první kosmonaut Jurij Gagarin. Po zápase se sešel s naším družstvem. Zleva stojící: Blanka Svatušková, Drahuše Kopová, Regina Obadálková, Libuše Herštová, trenér Antonín Kyndr, Jurij Gagarin, Jana Křížová, Heda Mikulecká. Zleva sedící: Věra Derflová, Jitka Bendeová, Naďa Špelinová, Jaroslava Tolarová, Soňa Holubová a Irena Hrádková. 122

Účastnická medaile.

1963 Bukurešť – mistrovství Rvropy 1963 Podle vyprávění Nadi Špelinové se hrála skupina v Craiové. Ubytování bylo v neuvěřitelně zaštěničeném hotelu, až teprve po protestech našeho vedení nás přestěhovali. Finále se hrálo už v Konstanci, kde byly podmínky normální, ale velké horko a zákaz koupání (jako vždy nic nového). Naše národní družstvo bylo stále čistě amatérské, na zájezdy i soustředění jsme dávaly polovinu dovolené a druhou polovinu na ligu. Družstva SSSR, NDR, BLR, i Rumunska hrála již na bázi profesionálů. Jediným úspěchem mimo šestého místa, bylo zařazení Nadi Špelinové do sestavy Evropy spolu s Němkou Plehseovou, Katusevovou, a Rižovou z družstva SSSR a Kardaszukovou a Ledvinovou z Polska. Když jsem viděla v Riu prvně Japonky při rozcvičování, jak si přihrávají bagrem, v duchu jsem si řekla, že to jim nemůže u rozhodčích projít, to přece není volejbal. Japonky ale obsadily druhé místo pomocí nezvyklého plachtícího podání, na jehož příjem jsme teprve hledali recept. Tím pádem prošel „bagr“ i u rozhodčích a za-

mořil volejbalový svět. V dalších letech to došlo tak daleko, že se začal pískat každý první prsty odehraný míč jako špatný. Pro nás, technicky a prstově velice dobře vybavené družstvo, to byla katastrofa. Na ME v Rumunsku nás rozhodčí nenechali sáhnout na míč, což odsuzovala většina družstev. Při vyhlašování třetího místa Rumunek se většina družstev obracela zády. Díky umístění s pomocí rozhodčích si zajistily účast na Olympijských hrách. Šesté místo bylo pro nás zklamáním, ale je třeba si přiznat, že také naší generaci po deseti letech začíná zvonit na odchodnou. Léta přibývají a přichází na svět další volejbalové děti. Herštová, Kopová, Holubová mají samé holky. S Moravcovou, Šormovou a Tolarovou (také mají děvčata) už je to celá šestka a v Baňské Bystrici je na střídání malá Uhrinová-Balková, velkou dceru má už i Líba Svozilová a Alena Ursiniová a po dvou dcerách mají Holá a Paclíková. To už by byly dvě šestky! Je tedy na čase střídat.

NA SHLEDANOU REPREZENTACE

Herštová

Kopová

Holubová

Moravcová

Holá

Šormová

Tolarová

Balková

Svozilová

Ursiniová

Paclíková 123

1963 Tokio – předolympijské hry 1963 Na podzim roku 1963 se v Japonsku uskutečnily tzv. předolympijské hry, jako generálka na Olympiádu 1964. Volejbalistky pozvala japonská volejbalová federace. Letěly jsme přes Aljašku a musely tedy mít americká víza na mezipřistání. A tak jsme se před odletem šly ještě představit na americké velvyslanectví se. Dvanáct hráček, trenér, lékař a technický vedoucí. Do naší výpravy ještě přibyli dvě gymnastky, Věra Čáslavská a Hanka Růžičková, s trenérem Prorokem. V Hamburku se k nám ještě přidali sovětští volejbalisté. Dostat se na Aljašku, i když jen na pár hodin, to se jen tak nepovede. Přistáli jsme v Anchorage a hned z letadla všichni ven s fotoaparáty. Zarazil nás náš vedoucí, nedovolil nám na letišti fotografovat. Zatím co ostatní z letadla využívali krásné sněhové scenérie a vesele fotili. Vyfotografovala jsem pár okolních ledových hor a zasněžené letiště tajně z okénka letadla, když mě kryla záda spoluhráček. Postrkováním hodinek nazpátek den trval téměř 30 hodin. Každý kdo po vystoupení na obrovském tokijském letišti nechtěl jít pěšky, mohl si půjčit jednu z mnoha připravených koloběžek. Naše první zastávka byla v Hirošimě. Čekala na nás delegace a jely jsme položit kytice k památníku na místo, kam dopadla bomba. Na zahájení mezistátního utkání, byla naše hymna zpívána japonským dětským sborem česky. Dalším zastavením bylo Kyóto. Město převážně ve stylu starého Japonska. Hotýlek, kde jsme spaly, měl čtvercový půdorys a uprostřed byla miniaturní krásná zahrada. V pokojích na nás čekala kimona – mužská, protože ženská jsme neoblékly. Pokoje byly bez nábytku, na spaní rohože, žádné židle, jen malý 30 cm stolek. Z Kyóto jsme cestovaly do Osaky, tam už bylo spaní i jídlo evropské. Chtěly jsme se projít večerním městem, ale bylo nám důrazně řečeno, že jen v doprovodu mužů a středem ulice, protože Evropanky se mohou stát obětí únosu. 124

Další naše cesta vedla do Jokohamy vlakem „Limited expres“. Stojí ve stanici jen jednu minutu. Vlak byl exklusivní, sedadla se dala různě natáčet, se stolečky, na kterých jsme s holkama hrály karty a jedly. Vlak jel většinou okolo moře a neuvěřitelnou rychlostí. V Tokiu pak začala generálka na olympiádu. Ubytování bylo v pětihvězdičkovém hotelu s televizí, klimatizací a koupelnami. V hotelu byli také ubytováni Sověti a Američané. Z americké výpravy nás chodila navštěvovat diskařka Olina Conolly-Fikotová, aby si mohla popovídat česky. Vyprávěla nám historku, jak přemluvila diskařku Tamaru Pressovou, aby si dala v hotelovém kadeřnictví ostříhat své dlouhé vlasy. Sedla si na trojnožku přizpůsobenou japonským dámám a ta se s ní rozjela na zem. Zůstala neostříhána. Oficiální nástup na stadion byl přesně takový, jako bude na olympiádě, jen počty účastníků nebyly zdaleka tak početné, bylo nás celkem osmnáct. V rámci předolympijských her se hrál turnaj, kterého se zúčastnilo šest družstev. My jsme skončily čtvrté. Na tréninky a zápasy s námi jezdili z hotelu na stadion před autobusem policisté na motorkách, kteří nám neustále razili cestu přecpanými tokijskými ulicemi klaksony. Tokio se představilo jako město přelidněné plné mrakodrapů. Při přechodech na ulicích byly například stojany s tyčemi, na kterých byly žluté praporky. Kdo přecházel vzal si praporek a na druhé straně ho zase vrátil. Japonsko byl pro nás nezapomenutelný zájezd. Letěli jsme zpátky stejnou trasou, ale v Paříži nás zdrželo celý den počasí. Druhý den ráno se z Prahy odlétalo na ME do Rumunska, a tak nám zbývala jen noc na vybalení, přeprání dresů a opětné zabalení. Každá jsme si vezla z Japonska tranzistoráček, v té době věc u nás nevídanou, ale nevěděly jsme, jak jej dostaneme přes celnici. Na štěstí na nás čekal hned u letadla bývalý trenér Pepík Češpiva. Měl na sobě volný baloňák a tak jsme mu všechny daly své poklady do kapes – on jako vítací delegace přes celnici nešel. Milý tranzistoráček jsem měla dlouho. Naďa Špelinová

Slavnostní předolympijská generálka.

Nástup do letadla na letišti v Orly – letíme přes Aljašku.

Náš hotel v Kyótu. Soňa „adoptovala“ syna.

Společné foto s Věrou Čáslavskou. Mezi dvěma japonkami je plzeňský rozhodčí Robert Fink.

Cestou na Fudži. 125

1967 Turecko – mistrovství Evropy 1967 Také tomuto šampionátu předcházely problémy. V roce 1966 se československé ženy kvalifikovaly na MS, které mělo být původně v Peru, pak v Mexiku a nakonec proběhlo až v lednu 1967 v Japonsku. Pro tyto zmatky kolem pořadatelství turnaj bojkotovaly hráčky SSSR a „dobrovolně“ se k nim přidaly další kvalifikované země socialistického bloku. Našim ženám to přijel oznámit na jejich závěrečné soustředění do Dobřichovic ústřední trenér Václav Matyášek. Hráčky NDR dopadly ještě hůř – byly zadrženy a vráceny zpět až z Moskvy při letu do Tokia.

Přestože na MS v Tokiu startovala pouze čtyři „kapitalistická“ družstva ( Japonsko, USA, Jižní Korea a Peru), uznala FIVB turnaj za právoplatné MS, ale pro OH 1968 v Mexico City byla uspořádána zvláštní kvalifikace, která proběhla ještě před ME 1967 v Turecku. Společně se ženami SSSR a Polska se do Mexika kvalifikovaly i naše ženy, mezi nimi Plzeňačka Věra Štruncová-Linhartová, která se touto akcí rozloučila s reprezentací. Ženské národní družstvo získáním třetího místa dosáhlo na poslední medaili z dvacetileté historie na mezinárodním poli. A jak ukázal čas, nadlouho.

Reprezentační družstvo žen ČSSR, které pod vedením trenérů Metoděje Máchy a Stanislava Šnebergera, vybojovalo na ME 1967 v Turecku (finále v Istanbulu ) bronzové medaile. Zleva stojí: Elena Poláková, Věra Hrabalová, Naďa Pražanová, Karla Šašková, Eva Široká, Irena Hrádková a Paulína Štefková, dole zleva: Věra Štruncová, Stáňa Rehbergerová, Hilda Mazurová, Jitka Senecká, a Julia Bendeová.

Přívěšek Turecko 1967.

126

REKAPITULACE VÝSLEDKÙ ČESKOSLOVENSKÉ ŽENSKÉ VOLEJBALOVÉ REPREZENTACE 1948–1967 Mistrovství Evropy 1949 1950 1951 1955 1958 1963 1967

I.ME II. ME III. ME IV. ME V. ME VI. ME VII. ME

PRAHA SOFIE PAŘÍŽ BUKUREŠŤ PRAHA RUMUNSKO TURECKO

2. MÍSTO 3. MÍSTO NEÚČAST 1. MÍSTO 2. MÍSTO 6. MÍSTO 3. MÍSTO

MOSKVA PAŘÍŽ RIO de JANEIRO MOSKVA

3. MÍSTO 4. MÍSTO 3. MÍSTO 5. MÍSTO

SOFIE BUDAPEŠŤ BERLIN BUKUREŠŤ WARŠAVA MOSKVA

1. MÍSTO 2. MÍSTO 2. MÍSTO 2. MÍSTO 2. MÍSTO 3. MÍSTO

Mistrovství světa 1952 1956 1960 1962

I. MS II. MS III. MS IV. MS

Ostatní turnaje 1948 1949 1951 1953 1955 1957

BALKÁNSKO-STŘEDOEVR. HRY SVĚT. FEST. ML. + UNIVERZIÁDA SVĚT. FEST. ML. + UNIVERZIÁDA SVĚT. FEST. ML. + UNIVERZIÁDA SVĚT. FEST. ML. SVĚT. FEST. ML

Za dvacet let přivezla československá ženská reprezentace ze 16ti světových a evropských soutěží 13 medailí. 2× první, 6× druhé, 5× třetí místo. 1× čtvrté, 1× páté, 1× šesté místo.

127

Legendy Zdenek Vrbenský: Setkávání volejbalových legend Podle slovníku cizích slov, je „nostalgie“ řeckého původu a znamená touhu po něčem minulém. Právě ona, (v tomto případě teskná touha po spoluhráčích, společných sportovních zážitcích a úspěších), stojí za setkáváním československých volejbalových Prezident Volejbalových Veteránů legend – letos již po Zdenek Vrbenský (koláž). čtyřicátém třetím. Historie vzniku: Podle dochované korespondence z roku 1967 se nápad zrodil v hlavě Hanky Moravcové, která se stala „sletovou“ kronikářskou a jejíž každoroční záznamy, koláže textů s fotografiemi a kresbami, by vydaly na samostatnou publikaci.Svůj nápad tehdy sdělila Nadě Špelinové a explzeňačce Hedě Štefflové Mikulecké, kterým se hned zalíbil a podařilo se jim získat pro sraz podporu dr. Josefa Češpivy, oblíbeného a váženého trenéra ženské representace z přelomu 50. a 60. let, který svým podpisem dodal pozvánce mimořádnou vážnost. V sobotu 14. 10. 1967 se sjelo do Plzně 14 bývalých representantek společně s trenéry. Řada účastnic se s representací loučila na ME 1963 v Bukurešti a většina z nich v době srazu ještě hrála nejvyšší soutěž.Není tedy divu, že součástí prvního setkání byl mimořádně kvalitní sestrovražedný boj. ÁČKO zdraví svého třenéra J. Češpivu pokřikem „na místě jsou jako vždycky, všechny tvoje žížaličky“ a BÉČKO A. Kyndra „co je pro Japonce Honda, to je pro nás Kyndr Tonda“. Ani na rozhodčího se nezapomnělo, 128

„Když zapíská rozhodčí, každá z nás se otočí a když je to Robert Fink, udělá nám srdce cink…“ První fotografi malé galerie legend je z tělocvičny v OKU. Zleva stojí: Drahuše Křížová-Kopová, Heda Štefflová-Mikulecká, Líba Kyselková- Herštová, Hanka Vacková-Synovcová, Svatava Štaudová-Vráželová, Líba Neugebauerová-Šormová, Ina Matalíková-Obadálková a NĎA Špelinová.V podřepu zleva Hanka ValentováMoravcová, Jarka Šindelářová-Tolarová, Pavla LangováFroňková, Anna Uhrinová-Balková (z Banskej Bystrici), Táňa Ulmonová-Benešová a Soňa Šedivá-Holubová. Žádná z nich tehdy netušila, že Svatavu Vráželovou vidí naposledy. Krátce po akci, 1. prosince zemřela po tragické nehodě při přestavbě rodinné chaty. Druhý sraz se uskutečnil až po dvou letech, díky srpnovým událostem toku 1968, které na dva roky touhy po setkání „utlumily“. Na druhé straně se však akce roznesla do širších řad. Ozvali se muži, kteří vždy byli součástí společných soustředění a zájezdů a také starší ročníky děvčat. (Zlí jazykové tvrdí, že mužské plemeno především proto, aby se dalo večer nejen zpívat, ale i tancovat). Opět nechyběla exhibice pro veřejnost v sále plzeňského „Oka“ v podobě dvojutkání žen a po nich mužů, o kterých články v místních novinách pěly chválu: „Volejbalové setkání po létech, Stará láska nerezaví, A léta běží vážení, S příkladným elánem, Nad startem bývalých internacionálů pod sítí, Sobotní odpoledne svátkem pro vyznavače odbíjené, Kdo umí, nezapomíná“. Josefa Musila doporučovaly vrátit do reprezentace (skončil na OH v Mexiku 1968) a obdivuhodný výkon podal i „Buldův“ učitel a vzor ze Sokola Vysočany, v té době již 56letý Josef Češpiva. V průběhu

několika málo let vykrystalizovala parta 40ti osobností, kterým vydržela nostalgie dodnes a pokud někdo z nich odpadl, tak pouze z důvodu nominace do nebeského nároďáku, nebo pro dlouhodobé vážné zdravotní problémy. Celou tuto úžasnou partu se sluší představit, i když někteří mají bohužel již trvalou omluvenku: Baťková-Holá Jindra, Brož Josef, Brož Karel, CígrováDontová Božena, Češpiva Josef, Langová-Froňková Pavla, Fučík Jaroslav, Holubová Soňa, Hroudová-Brožová Jarka, Humhal Zdenek, Chrástek Josef (lékař), Kozák Josef, Krimlová Milena, Kříž Václav, Křížová-Kopová Drahuše, Kučerová-Šírková Lenka, Kyselková-Herštová Líba, Lutočková Bobina, Malý Zdenek, Matalíková-Obadálková Ina, Moravcová-Valentová Hanka, Musil Josef, Nečasová-Ursínyová Alena, Neugebauerová-Šormová Líba, Paldus Jaromír, Paulus Karel, Purnoch Milan, Soukup Zdenek, Synovec Ladislav, Svozilová Líba, Šindelářová-Tolarová Jarka, Šorm Josef, Špelinová Naďa, Štefflová-Mikulecká Heda, Štulcová-Paclíková Běla, Tesař Josef, Toman Ladislav, Uhrinová-Balková Anna, Ulmonová-Benešová Táňa, Valášková-Lukešová Bobina, Zaplatílková-Jílková-Radvanová Zdenka. Vzhledem k nereálnosti popisu všech setkání, uvádím jen základní údaje o místech konání, organizaci a programu, který se v průběhu let stabilizoval. Poruším to jen jednou zmínkou o absurdním zásahu do soukromé společnosti. Po skončení sjezdu v roce 1976 byla Hanka Moravcová předvolána na plzeňské odd. STB a obviněna, že pořádá shromáždění, kde se vyprávějí politické vtipy a hanobí se Internacionála. „Informátor“ si spletl Internacionálu se slavným známým pochodem z opery Aida, která se slovy: „na zítřejší prohlídku přineste ranní moč“, je od roku 1949 hymnou volejbalové reprezentace. Co se týkalo anekdot, tak

v té době Karel Brož, šéf volejbalové RH Praha a Pepa Tesař, nejvyšší velitel UDA v celé ČSR, jich znali nespočítaně a byli výteční vypravěči – v tom se STB nemýlilo. „Doporučení“ znělo – srazy v Plzni nekonat. Místa konání 11x Plzeň (1967, 1970–1976, 1980–1982) 2x Vonoklasy, (1977–1978), 1x Praha (1979) 1x Kyjov u Plané (1989 – počet účastníků převýšil počet obyvatel obce), 1x Albrechtice u Strakonic (1990) a 26x Pořičí u Střelských Hoštic (1983–1988 a 1991–2010). Účastníci jsou ubytováni ve výcvikovém středisku KU, v dřevěných chatkách, stravují se ve střediskové jídelně a večer se veselí v přednáškové místnosti. Do roku 1995 byla využívána i četná sportoviště, nejvíce samozřejmě volejbalové kurty. Organizátoři Největší zásluhy na organizaci většiny dosavadních srazů má trojice bývalých hráček Slavoje Plzeň – mistryň ČSSR pro rok 1960. Na jedné z následujících fotografií (z roku 1983) jsou tyto tři legendy ženského volejbalu společně zvěčněny – Pavla Froňková, Táňa Benešová a Hanka Moravcová. Poslední dvě jmenované se podílejí na scénářích a přípravě večerního programu a jejich nápady se zdají být nevyčerpatelné. Informace během roku a pozvánky zajišťují v Praze Naďa Špelinová a Karel Brož. Denní řád a program Sraz v sobotu dopoledne, neformální začátek společným obědem. Odpoledne příprava večerního programu, sportování (dříve) nebo vycházky do okolí. Společná večeře a přesun do společenské místnosti. Oficiální zahájení volejbalovou hymnou. Uvítací řeč a vzpomínka na všechny zesnulé – organizační pokyny 129

– Plzeňačky. Kolektivní blahopřání všem přítomným jubilantům slavícím v daném roce kulaté a půlkulaté narozeniny. Předání osobních i kolektivních dárků. Taneční sólo pro oslavence. Nejoblíbenější částí večera se stala „vystoupení“ oslavenců (jednotlivců i skupin) konaná na revanš za předchozí ovace. Následuje volná zábava zaplněná anekdotami, vzpomínkami, zpěvem, tancem a půlnoční tombolou z přinesených dárků. Zpěvy a hlavně nekonečné sokolské pochody se provozují za doprovodu vynikajícího plzeňského muzikanta a klávesisty Jardy Špeliny, který na akce dojíždí od roku 1983. V neděli dopoledne je posunutá snídaně a většinou pěkné počasí dovolí ještě na verandě sdělit to, co se od večera skoro do rána nestačilo. Po společném obědě následuje závěrečné fotografování na schodech a kolektivní zpěv písně na rozloučenou (Za rok se vrátím…) – loučení a odjezd do domovů.

ské hravosti a sklon k nějaké té recesi a to vše nás spojuje v trvalé přátelství, o kterém se již tolik napsalo a proto říkám co nejstručněji: K dobrému přátelství stačí dobrý člověk! (Plzeň, 14.10.1967)

Svůj referát o jubilejním 40. setkání VV (volejbalo- 1967 – první setkání v Plzni (jména jsou v předchozím textu). vých veteránů) si dovolím zakončit citací z historického proslovu Hanky Moravcové, proneseného při zahájení prvního setkání v roce 1967. Vystihuje celou podstatu těchto akcí: Proč vlastně jsme se rozhodli po tolika letech sejít a v těchto setkáních pokračovat? To proto, že jsme společně prožili mnoho krásných let, sice v tvrdé dřině, ale v radosti z úspěchů a vítězství, ale i troše slz z proher. Viděli jsme, co je krásy ve světě, poznali spoustu lidí, jejich způsob života a to všechno díky tomu kulatému nesmyslu, který pro nás znamenal ten pravý svět. Když jsme ta léta prožívali, brali jsme je jako samozřejmost. Mladý člověk si nikddy plně neuvědomí hodnotu současnosti – teprve, když je tato hodnota znásobena časem, jí plně chápe. Nám zůstaly i po létech společné zájmy, vzpomínky, zážitky, zůstalo nám i kousek dět- 1970 – setkání druhé (kompletně kluci i holky od roku 1948). 130

Plzeňačky Pavla, Táňa a Hanka na setkání na Pořičí v roce 1983. Oslavenci to musí vždycky „roztočit“. Oslava sedmdesátých narozenin trenéra dr. Josefa Češpivy a jeho povzdech: „celý život jsem se snažil abych nežil nadarmo a proto teď budu jezdit v celé Praze zadarmo“. Přejí od leva: Krimlová, Valášková, Obadálková, Benešová, Zaplatílková, Lutočková, Froňková, Moravcová, Dontová, Holá, Holubová, Ursinyová, Tolarová, Paclíková, Špelinová, Kopová. Pepíčku náš milej, zlatej, teď jsi zralej akorát a že nejsi žádnej svatej, tak ti jdeme pusu dát. Dát ti pusu k tomu kytku, protože jak jeden muž, milujem tě beze zbytku, na rty daly jsme si růž. Na rty růž, na tváře make up a na tělo intim-sprej, teď si můžeš dáti nášup a k tomu si zazpívej. Zazpívej jak Paganini, co znal sladce v housle hrát a my věrné zůstanem ti, když nás budeš líbat rád. (Bohužel nám Pepíček v následujícím roce odešel.) V rámci TKM – Televizního klubu mladých, zarecitoval zasloužilý umělec a mistr sportu Václav Kříž, ukázku ze své poslední sbírky veršů „odplácáno“. Zachovat klid, nedělat paniku, co se to děje zas ve zdejším podniku? Není to cirkus, nejsou to duchovní, není to blázinec, či ústav nápravní – to jedna partaje skrz naskrz sportovní. Nechtějí zámky a k nim zlaté klíče, ti lidi šťastni jsou, když duní míče. Kulatý míč, toť symbol cti a ctnosti, kulatý míč, ten umi srovnat kosti. S ním rvát se o život, o svou čest my chceme kdykoliv – v půl osmé ráno, nebo večer v šest. Vítejte smečaři, vy známé bestie, to zase budou celou noc orgie! A borci mrštní, co dřeli se vždy v poli. Dřeli se, dřeli – byli to voli! Tady je vidíte, sportu našeho slavné předky – ženštiny omšelé a uslintané dědky. 131

Tak jsme si zase po roce zahráli – a jde se slavit. Rok 1983.

Slavná „Velimská koza“ zazpívaná nepřekonatelným Pepou Tesařem. (V roli kozy naše „Hanča“.) Rok 1987.

Soutěž v tanci bezkonkurenčně vyhrál pár Beny –Šimi. Rozhodcovský stůl je obsazen „staříky“ – Radbuzáky, kteří přijeli na Pořičí pozdravit kamarády. Zleva Franta Janeček,Vladimír Navrátil (Synovec, Fučík), Honza Janeček, Ferda Kudrle. Rok 1987. 132

V choerografii Táni Benešové a v pečlivém nastudování, měl balet „Labutí jezero“ fantastický úspěch. Rok 2004.

O znovunávrat ruských častušek se postarala Táňa Benešová a při oslavě 75. a 80. narozenin aktérů sálem zazněla Kalinka i Kaťuša. Sóĺista Ladislavovna Cigojnovna Tomanova v podání Ládi Tomana. Rok 2009. 133

Vstup Zdenka Malého do devátého decénia – slavnostní předání dortu s módní přehlídkou. Rok 2006.

Páni dámy, beseda začíná. Zlatý hřeb – půlnoční scéna české besedy, zastihla tanečníky už v poněkud podhroušeném stavu. Rok 1986.

V roce 1998 proběhl „Karneval v Riu“ za účasti všech, včetně oslavenců 65ti a 70ti letých.

Transwestit show v podání dr. Chrástka, coby Lucie Bílé a trojice dívek z E 55 – Kříž, Musil, Synovec. Rok 2002. 134

HYMNA VOLEJBALOVÝCH VETERÁNŮ (VV) Píšťalka když zapíská ráno či k poledni, nikdo nechce na hřišti býti poslední. Vezme tričko trenýrky, kedsky na nohy a rozhejbá svoje tělo v různé polohy. Víte pro koho za spousta námahy? To pro náš starej dobrej volejbal, kterýmu jsem svý srdce zaprodal, Když zavolá, tak přijdu hned, i když už budu sešlej kmet. Zas volám bacha, koukej míč padá, rychle vstaň už ti Bulda nahrává Povyskoč výš a dej do toho srdce, ukaž svoje zlatý ruce. Každém z nás byl na hřišti tvrdej bojovník, nahrávka a z toho smeč, jak rána na hřebík Ulejvky a rybičky v tom vězel náš um,ty budeme ukazovat ještě vnoučatům. Zazpívejme proto našim slavným dnům. To byl náš slavném českej volejbal, kterýmu jsem svou duši za míč dal, Někdo měl holky vdolky rád, jinej si dával sóla hrát, Já vidím kde jsou místa děravá , když Běla míč na rychlík nahrává, Povyskoč výš a ukaž kolik šancí zvládneš se svou elegancí. (Na melodii CK polní maršálek)

Romské duo Láďa – Líba, bojující za svoji menšinu nejen na hřišti, ale i šířením folklóru. Rok 1987.

Každoročně se na setkáních dodržuje závěrečný rituál s písní Za rok se vrátím, na shledanou Poříčí... Ročníky 1923, 1928 a 1933 připravila v roce 2008 na Poříčský COUNTRY BÁL Hanka Moravcová. 135

HEDA ŠTEFFLOVÁ-MIKULECKÁ

Zlatá éra československého volejbalu byla zaznamenána a dokumentována také na československých poštovních známkách.

(Přání ročníkům 1923,1928 a 1933 ke kulatinám a půlkulatinám v roce 1998 na XX. sjezdu VV.) Když nám bylo patnáct let, nikdo neměl tušení, že se náš kulatý svět v míč promění. Během dalších pěti let poznali jsme vzrušení, každý z nás byl připraven na svedení. Refr. Tisíc let se zdá, co jsme Paříž opustili mistry Evropy v Bukurešti oslavili. Růžový svět dvacetpět, plálo v nás jen nadšení celý svět jsme projeli v okouzlení. Třicet a čtyřicet let bývá třetí zvonění, my však měli volejbal k osvěžení. Přišlo i čtyřicetpět, co nám z toho pramení ještě pět a nastane prý zděšení. Refr. Tisíc let se zdá, co jsme Šanghaj poznávali, tisíc let se zdá, co jsme Riu zamávali Teď je nám padesátpět, máme delší vedení, život nám však ponechal skotačení. Až nám bude sto a pět v neustálém nadšení budeme chtít odbíjet, snad aspoň set. Po tom krásném bláznění, končí píseň vážení, pozvedněme k číši ret a to teď hned. Refr. Tisíc let se zdá,než se skácím když letí smeč, tisíc let se zdá, než si přiznám, že byla teč. Rádi budem vyprávět, jak byl hezký ten náš svět, když jsme se vraceli z cest za svitu hvězd.

136

ODKAZ PŘEDKŮ Na začátku publikace je oficiální verze o vzniku hry míčem, zvané volejbal. Naše generace zralých osmdesátníků měla snahu po ukončení aktivní činnosti, zjistit opravdu nejrannější počátky této hry. Obrátili jsme se proto na světoznámou kancelář UVNPM Jirotkova Saturnina a během jednoho roku nám došly neuvěřitelné zprávy o nejrannějších počátcích odbíjení míče. Dokumentární fotografie vykopávek, dobových rytin, jejichž nesmírná hodnota doložila skutečnost, že tato hra, i když ne úplně v dnešní podobě existovala. 1 Soška krále Menelaa, v typickém postoji rozhodčího, ukazující nový míč. Menelaos prý si odbíjenou i rozhodování velice oblíbil zvláště po únosu své ženy Heleny a tímto svérázným způsobem si krátil dlouhou chvíli před branami trojskými. Míč s klínovým písmem, patří mezi první trojské archeologické nálezy německého obchodníka Jindřicha Schliemana, který však při nálezu nebyl schopen určit jeho pravý účel. 2 Tato rytina opět jasně popírá historickou událost popisovanou v čítankách jako Paridův soud. Ze snímku je jasně vidět, že Paris drží v ruce míč, zatím co bohyně losují, která s ním bude hrát debla. 3 Nejstarší památkou vůbec je soška sumerského hráče z Uru (3000 r. př. n. l.). Zajímavé na ní je bojovné postavení paží, kterým prý se hráči bez jedinného slova povzbuzovali v oddechovém čase. Podmínkou přijetí do družstva bylo úplné ostříhání vlasů. (pozn. UVNPM) 4 V poslední řadě fotografie dosud stojícího pomníku slavné bohyně INEZ, která dle dochované báje položila své levé ňadro, jako základní kámen ženské odbíjené ve Valašských Thébách. 5 Vítěz I. ročníku MYKÉNSKÉHO POHÁRU – FEMINA.

137

ZPRÁVA ZE ZASEDÁNÍ SVTS – SEKCE ODBÍJENÉ 13. 11. 1972 – IV. sjezd VV. Jak jistě víte, hovoří se v poslední době stále více o vývoji, různých změnách a hlavně směru, kterým se má ubírat jeden z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších sportů – odbíjená. Co je to vlastně vývoj – vývoj je změna a to k lepšímu. A změna je co? Změna je nutná, změna je život. Změny se dají dělat všude a neujde jim ani sport. Předkládáme tedy zprávu, která byla vypracována za přítomnosti předních současných volejbalových odborníků, rozhodčích, funkcionářů, která se týká různých zlepšení, dalších změn co se týče pravidel a bylo jednohlasně rozhodnuto, že tento návrh bude předložen také Vám, bývalým dlouholetým hráčům a hráčkám representačního družstva, aby svou připomínkou přispěli ke zdaru a podpořili svými hlasy realizaci této v pravdě převratné změny. Samozřejmě, že je Vám známo vše, co se za poslední léta změnilo – jako bloky přes. Bagr za každou cenu, trojí odbytí po bloku, jakož i přešlapování pod sítí a tak vám jistě nepřijde divné, že v rámci racionalizace v odbíjené se uvažuje o dalších. 1) Jako první přichází v úvahu povolení neomezeného počtu nahrávek. Cožpak jsme podřadnější sport než je košíková, nebo házená, která má možnost udržování a zdržování hry na své straně právě této skutečnosti, nemluvě o tom, jaký to bude přínos v oblasti taktiky . Náhra se touto změnou zkvalitní, nehledě na to, že smečař si sám z vlastní vůle rozhodne která z náher mu nejlépe sedí a vyhovuje k útoku. A co teprve momenty překvapení, ktré tento nepředpokládaný a nečekaný útok přinese. Soupeřovy bloky budou dezorientovány a tak prakticky zbaveny možnosti obrany. 2) Následuje bod druhý: voláme – pryč s lajnami, podpořme tvůrčí iniciativu v prostoru. Vždyť je to vlastně omezování svobody hráče hrát tak náročnou hru na tak malém prostoru, podívejte se na fotbal jak velké má hřiště a i to je relativně malé, uvážíme-li jak často je míč v autu. 138

3) Ovšem největší trumf si necháváme nakonec, třetí bod je zatím to nejhodnotnější na co jsme přišli. Síť – ano síť to je to, co nám nejvíce vadí.Jistě i Vy budete souhlasit s její nevhodností i s připomínkou mnohých, že předěl sítí podporuje odcizení mezi hráči. Mají snad uprostřed hřiště sítě házenkáři, košikáři , nebo dokonce fotbalisté? Nemají a víte proč? Protože předěl sítí vylučuje možnost přímého kontaktu se soupeřem v případě rozdílných názorů při rozhodnutí sudího, nehledě na to, co dalších , sice podružných, přesto ale stejně pěkných změn může tato ještě přinést. – Automaticky odpadnou s konečnou platností odpadnou ze hry bloky, které podíváme-li se kriticky, stejně rušivě zasahují do plynulosti hry a jejich funkce je někdy více – méně brutální. Nakonec ještě zbývá se trochu zmínit o taktice hry. Tato se novou úpravou stane vlastně nevyčerpatelnou studnicí záhad čekajících na probádání našimi předními metodiky, protože všemi těmito změnami ztrácí hra prakticky své pevné staré základy a je nutné jí pořídit nové. Výhodou také bude, že odpadne jakékoli používání zaběhnutých signálů a hráči budou při každém zápase šokováni svou vlastní nevyzpytatelností. Bude pouze nutné, aby u každého družstva byl přítomen včetně dvou až tří trenérů, stejného počtu vedoucích (těch může být i více) pro případné zaběhnutí se hráče v neohraničeném prostoru, lékař s chirurgickou praxí, zkušený psychiatr, příslušník VB s vysílačkou a možná i průvodce Čedoku, kdyby snad hra v rámci zaslepené bojovnosti překročila hranice okresu, nebo dokonce kraje. Končím tuto zprávu a doufám, že vaše hlasy proti těmto změnám nebudou brány podle zákona č. 71 ze dne 12. 12. 1952 o organizaci tělesné výchovy a sportu v úvahu, ani kdyby jste se snad snažili tvrdit, že tohle už vlastně žádný volejbal není. Jediná možnost je podat návrh na změnu, ale ta by vám mohla také zase úplně změnit váš dosavadní, poklidný život. Tak tedy hurá, zvedněte ruce k souhlasu s heslem: AŤ ŽIJÍ ZMĚNY – AŤ ŽIJE VOLEJBAL – se s vámi loučím.

PODĚKOVÁNÍ Karel Čapek: Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky. ...a tato publikace o nejkrásnějších okamžicích vypráví.

Vytvořit slušný obrázek o plzeňském ženském volejbalu a zlaté éře československé reprezentace, na které se podílely také plzeňské hráčky, nebylo jednoduché a určitě bych i přes spoustu osobních podkladů a dokumentačního materiálu nebyla schopna sama takovou knížku vytvořit a předložit veřejnosti. Ráda bych proto poděkovala za spolupráci: Sponzorům, kteří přispěli k vydání této vzpomínkové publikace: Ireně a Milošovi Plzákovým z Plzně Miroslavu Emrovi z Rožďalovic MUDr. Josefu Chrástkovi z Mariánských Lázní Mgr. Ivaně Tomáškové, ILT MED s.r.o. lékárna POD VĚŽÍ Planá Náměstí svobody 817, 348 15 Planá Za poskytnutí fotografií, novinových článků, doplnění informací a písemných příspěvků: Ing. Ivanu Kalinovi ze Železné Rudy Jaroslavu Kozlíkovi z Prahy MUDr. Vladimíru Benešovi, CSc. z Prahy Stanislavu Šnebergerovi z Plzně

Spoluhráčkám z reprezentace: Nadě Špelinové, Hedě Mikulecké, Bobině Lutočkové, Drahušce Kopové, Soně Holubové, Lence Šírkové, Jarce Brožové, Táně Benešové, Věře Kopové-Volkové.

Děkuji také své dceři za to, že jsem jí čtyři měsíce blokovala počítač a vyžadovala úkony, které jsem neovládala. Děkuji Zdenku Vrbenskému (prezidentu V. V.) za poskytnutí archivních fotogravií, ověření sportovních výsledů a hlavně za „kolaudaci“ celé publikace.

Za trpělivost, vstřícnost a vysoce profesionální přístup děkuji také vydavateli, který zajistil, že knížka i přes složité peripetie s dodáním podkladů vyšla za pouhé tři měsíce od zahájení projektu.

139

Hanka Moravcová-Valentová

Plzeňský ženský volejbal soubor vzpomínek, dokumentů a osobních vyznání

1930–1980 Vydalo vydavatelství František Spurný, F.S. Publishing v roce 2011 vlastním nákladem autorky

ISBN 978-80-903560-7-8