1
Franz Hammerbacher
Plavby Překlad: © Zdeněk Mareček
V mém palubním průkazu je v rubrice »služební zařazení« uvedeno to, čím skutečně a bezpochyby jsem: »Passenger«. S objednanou plavbou z Janova do Hongkongu a z Hongkongu do Rotterdamu. Zhruba za 80 dnů kolem světa. V Dudenu, velkém slovníku německého jazyka, lze číst pod heslem »Passage« toto vysvětlení: »velká cesta lodí po moři: objednat sie velkou cestu lodí; Své místo na lodi jsem si zaplatil ... Nemůžete mě z paluby vykázat. (Konsalik, Vyhlídková paluba, s. 400)«. Ve francouzské lékařské terminologii znamená »passager«: vyskytující se jen přechodně. Jen přechodně se účastním života posádky tím, že jsem se rozhodl pro cestu, která by se konala i beze mě a bez jakéhokoli pasažéra. Nemám na lodi právo do ničeho mluvit, nic vykonávat, kromě přihlížení, pociťování, přemýšlení. Být svědek, očitý i pocitový. Zim Ontario je nákladní loď plující pod německou vlajkou. Kromě hlavního inženýra pocházejícího z Polska jsou všichni členové posádky Němci nebo Filipínci. Komunikačním jazykem na palubě je angličtina. 22 námořníků, čtyři cestující, mezi nimi jedna je žena. Madame Sophie pracuje jako učitelka jazyků v Bruselu. Její muž Arthur je poradce v jednom farmakologickém koncernu a sám sobě věrným zákazníkem. Má s sebou na cestu dvě kila léků, hlavně psychofarmaka pro vlastní potřebu. Steve, penzionovaný policista ze Sheffieldu, má pro takovou prevenci pochopení, vždyť na palubě není lékař. To mi připomíná zvolání přítelkyně, která mi právě to nechtěla uvěřit: »Na palubě že není lékař? To si nedovedu představit! Co když někdo onemocní?« Námitku, že námořní důstojníci mají nejnutnější zdravotnické znalosti a dovednosti, nepřipouštěla stejně jako empirií potvrzený fakt, že námořníci ve službě jen velmi zřídka onemocní. Ona tedy, prohlásila přítelkyně, by ochořela už jen z vědomí, že na blízku žádný lékař není. Přepravní smlouva, kterou člověk podepíše při koupi palubního lístku, je dokonalá smlouva na umlčení pasažéra. Vzdává se v ní jakéhokoli nároku, nastane-li případ krajní nouze, musí ale na druhé straně akceptovat všechno, co se vyskytne.Loď připravená k vyplutí na opozdilého cestujícího nepočká ani minutu. Jeho onemocnění by v žádném případš nevedlo ke změně trasy. Ve srovnání s nákladem, který musí být pod hrozbou penále na určené místo doručen včas, je platící pasažér »quantité négligeable« – zanedbatelná veličina, degradovan na vedlejší postavu, nic víc než divák při transportu zboží z kontinentu na kontinent. Náklad má vždy přednost. Přepravní termíny a pořadí přístavů jsou bez záruky. Cestující nesmí brát na palubu zvířata, ale musí akceptovat, že zvířata na palubě být mohou. Aby zabránil nadměrné konzumaci alkoholu, má kapitán právo omezit prodej takovýc hnápojů. Poněvadž vždy část posádky má dobu vymezenou na odpočinek, je třeba se v kteroukoli denní hodinu vyvarovat hlučení na chodbách. Posádka nesmí být sváděna k pití. Pojem »kázeň na palubě lodi«. Jasná struktura příkazů. Tvrdý nesmlouvavý tón. Cestující pochopitelně nespí mezi uhlím a pomeranči, nýbrž má jako každý z námořníků svou kabinu: prostornou místnost s psacím stolem, ledničkou a pohovkou, s oddělenou ložničkou a s koupelnou; větší než mnohá luxusní kabina na zaoceánských výletních lodích.
2
Výhled je nádherný. Z okének kabiny, uzavíraných šroubením, se dá báječně pozorovat vykládání a nakládání kontejnerů. Loď je 275 m dlouhá, nástavby se nachází v zadní části lodi. Z kabin pro cestující, všechny s okny s pohledem na příď, se díváte přes několik tisíc kontejnerů. (Nad námi je ubytován kapitán a tři další námořní důstojníci, dvě poschodí nad námi je velitelský můstek.) Po ochozu na na horní palubě se dá procházet kolem celé lodi. Kolečko od přídi k zádi je dlouhé asi 600 metrů. Po bočních ochozech a na zádi, na záďové palubě se pohybujete přímo pod vysoko nastohovanými kontejnery. Aby byly v tomto ročním období obsazené všechny tři kabiny pro cestující, to prý ještě nezažil, řekl německý kapitán lodi. »Proč jste se vlastně na tuto plavbu vydali?« – Sophie a Arthur tvrdí, že se chtěli jednou vydat na cestu jinak než v ubohém letadle, kterým přiletíte celý rozlámaný a dezorientovaný na místo určení. Steve vypráví, že před 40 lety nějakou dobu sloužil u britského obchodního loďstva a chce nyní jako čerstvý důchodce vidět a žasnout nad tím, co se od těch dob změnilo. A já: snažím se poznat život námořníků a jsem obecně posedlý zvědavostí, jak vapadá sociologie malých profesních skupin. Nebo mám prohlásit jako Ilse Aichinger: »od malička jsem měl zálibu v plavbě po moři«? »Ale proč hned kolem světa?«, zeptal se kapitán. »Protože ›kolem půl světa‹ by mě vážně nebavilo,«, odpovím mu. »Dopřáváte si to jen pro radost?« »Ale ano, opravdu!« Arthur namítne: »Až to skončí, to bude teprve pravá radost, nemyslíte?« (německé futurum exaktum) »Je to radost už teď.« (v nejžhavější přítomnosti). * Když ležíte na břichu v posteli, cítíte otáčení turbíny, tep lodi. Bez přestání: dunění motorů jako basso continuo. Přidělování kabin členům posádky se řídí pochopitelně přísně hierarchickým principem. Čím nižší funkci kdo má, tím hlouběji se nachází jeho kabina (= tím silnější vibrace cítí a tím hlučněji tam je). Krok vzhůru po kariérním žebříčku znamená povýšit o jedno poschodí, vyplatí se kvůli většímu klidu, možná i kvůli otevřeném výhledu z okénka. Kdo to pochopil, dívá se na plán jednotlivých poschodí, vyvěšený na schodišti, jinýma očima: jako na průřez domem, který zároveň ukazuje sociální strukturu – jako na jevišti v divadelní hře V přízemí a v prvním patře od Johanna Nestroye, jeho » lokální fraška se zpěvy«, jejíž základní myšlenkou je rozdělení scény na patra. V dolním bytě bydlí chudý vetešník Schlucker, v horním spekulant a milionář pan von Goldfuchs. Děj probíhá paralelně, ba přímo simultánně na obou rovinách, projevuje se tak bezprostředně Nestroyova kritika uspořádání společnosti. Od těch, kdo promazávají stroje, natírají loď a bydlí na palubě C až po kapitánovu kabinu na palubě G: jakou jen nenapsanou lokální frašku jen skrývá ubytovací pořádek lodi? * Překonat diskrepanci mezi očekáváním a tím, s čím se člověk skutečně setká, pomůže fantazie. Dosud bylo hrozně chladno, ale k představě plavby lodí patří, aby člověk seděl v lehátku na horní palubě. Sophie a Arthur tak pod bledě modrou oblohou zprvu sedávali zachumláni do tlustých bund, aby »to get a nice little sun tan«, třebaže slunce se skoro neukázalo. Oba četli Kouzelný vrch Thomase Manna. Zkušenost ukazuje, že se člověk dokáže zbavit i fixních ideí, pokud se ukážou jako těžko neproveditelné. Včera toho už oba nechali. Plavby lodí v sobě mají něco archaického. Plavba přes oceán, např. z Evropy do New Yorku, trvá i dnes zrovna tak dlouho jako před sto lety. Loď jako dopravní prostředek odpovídá lidské míře daleko lépe než letadlo. Plavba lodí je – nazíráno metaforicky – symbolem návratu člověka ke své podstatě,
3
návratem k tomu, čím je, ale v dobách vystupňované rychlosti často být nedokáže. Že jsou dnes stále populárnější pomalé formy cestování jako cesta pěšky, hovoří samo za sebe. Max Frisch v románu Homo faber nechá svého hrdinu po nouzovém přistání v mexické poušti, při němž dojde k poškození letadla, vrátit se do Evropy lodí. V prvních dnech plavby vyrukovala Madame Sophie na kapitána s otázkou, zda je na lodi Kniha stížností. Čekala, že budou vlny a ne že se plavba bude podobat výletu na plochých člunech Bateaux Mouches v Paříži. Od toho okamžiku se naše hovory stočily na způsob pohybu lodě, jak se valí, což je výraz, který zná namořní plavbou nedotčený pasažér jen z písně Proud Mary rockové skupiny Creedence Clearwater Revival a jejího refrénu »Rollin’, rollin’, rollin’ on the river«. Severní Atlantik dokáže být v zimě dost drsný, varuje kapitán a doporučuje, aby si člověk pak lehl kolmo ke směru plavby. Když se podlaha začne kymácet pod nohama, je kymácivá chůze nejlepší způsob, jak se udržet na nohách. Překvapivě pak na rozbouřeném moři vniká dojem, jako by se loď na vlnách pohybovala všemi směry zároveň, takže člověk nemá šanci pohyb lodi předjímat a vyrovnávat. Je to jako pilates. Raymond, náš steward, tomu říká »dancing without music«. I z toho má člověk ovšem namožené svaly. Veškerý nábytek na lodi je opatřen protiskluzovými plochami. Každá židle je řetízkem ukotvená k podlaze. Dvířka zrcadlové skříňky v koupelně jsou pevně zaháknuta, aby se samovolně neotvírala, televizor je připoután. Zásuvky prádelníku, stolu i ty pod postelí se při otevírání musí nejprve nadzvednout. Ve fitness čeká na hráče i stůl na stolní tenis. Užívanější jsou ovšem posilovací stroj a sada činek. Kdykoli tam vejdu, funí tu dva hoši s činkou. Madame Sophie pilně šlape na rotopédu a čte si při tom Men’s Health. * Třikrát denně se scházime u kulatého stolu. Ale v hovorech bývají už podstatně delší odmlky než na začátku společné plavby. Co jsme na počátku jen tušili, se bohužel potvrdilo. Kulinářsky to tu zrovna terno nebude. Kapitán přiznává: »Kuchař nemá talent, dělá hamburgery se zelím. Ale co naděláme? Když má filipínský kuchař připravovat německou kuchyni, většinou to nedopadne dobře.« Ten chlap by nacpal kyselé zelí dokonce i do hovězí rolády a jako přílohu podával červené zelí. Jako by nás chtěl za každou cenu ochránit před skorbutem, nemocí námořníků. Bizarní kombinace se suchary »Toast Melba«. Každé druhé jídlo má v názvu »à la maison«. Protože ale člověk nechce kuchaře ani stewarda zklamat, pouští se do nevalného jídla. Je radno dát si před jídlem pořádného panáka, jsme v bezcelním pásmu. Dodá to u kultatého stolu chuti konverzovat a podpoří to do jisté míry dokonce i chuť k jídlu. Raymond ohlašuje každé jídlo slovními fanfárami. – Má člověk volbu? Ano, totiž: ano či ne. Řekne tedy »yes, please« nebo »no, thank you«. Větší rozhodovací schopnost se od něj vyžaduje u snídaně, prože vejce je »soft-boiled« (na měkko), »scrambled« (míchané) nebo »sunny side up« (volské oko). »Sunny side down«, coby temná stránka života, je na palubě patrně z důvodů prevence sebevražd zapovězena. Největší svoboda je: nepřijít ke stolu vůbec. Když to člověk udělá, uslyší při příštím jídle starostlivou otázku: »Are you all right?« Jedna věta z druhého listu apoštola Pavla Soluňanům se dostala v SSSR dokone do stalinské ústavy. Cituji, jak si ji pamatuji: : »Kdo nechce jíst, nemá vstávat.« Nebo: »Kdo nevstane, nemá ani pracovat.« (Tak nějak.)
4
V prvních dnech, kdy jsme objevili radost z lenošení, jsme se navzájem ironicky ptávali: »Zasloužili jsme si vůbec to jídlo?« Mezitím jsme si zvykli přidávat ještě slůvko: »Čím jsme si vůbec to jídlo zasloužili?« Madame Sophie se jednou místo našeho německého dožadovala jídla pro filipínskou posádku. Zkusila to jednou. Jídlo bylo skoro stejné, jen bylo všechno smícháno ještě s rýží na jakýsi eintopf. Kapitán: »Viděla jste někdy – kromě na Filipínách samotných – filipínskou restauraci? – Tak vidíte.« * Vše plyne. Vše je v pohybu, nejen půda po nohama, nejen postel, na které člověk spává (nebo také ne). Poněvadž se neustále mění koordináty naší aktuální polohy, posunuje se dráha Slunce na obloze, doba východu a západu Slunce. Jedinou konstantou je čas, kdy se podává jídlo. Poněvadž ovšem proplouváme více časovými pásmy a ručičky hodinek se skoro každou půlnoc přetáčí zpět, mění se de facto i doba jídla. Časovým posunem člověk neustále získává hodinu. Už jen proto je radno vydat se na cestu kolem světa z východu na západ, nikoli směrem opačným. Na konci cesty člověk sice ztratil jeden den, ztráta je však ve skutečnosti vyšší zisk: dokonalý, vydařený den, rozdělený na 24 jednotek po hodině. »But you have paid for it!«, namítá Madame Sophie. Opravdu, zaplatil jsem předem: za kalendářní dny, z nichž jeden se rozplynul ve 24 hodinových bonusech. Ale představte si to jednou obráceně: při obeplutí země směrem východním by člověk jeden den získal (dva po sobě jdoucí dny by měly stejné datum), ovšem za horentní cenu, že čtyřiadvacetkrát musel vstávat a uléhat o hodinu dřív, kdy nemá na spánek ani pomyšlení. To bychom chtěli? Ne. Kromě toho praví stará námořnická moudrost: jet na východ, kde ubývá světla, učiní člověka depresivním. Víra a odhodlání míří vždy na západ, za sluncem. Palubní deník je knihou plnou neklidu. Všechno míjí a pomíjí, pohled nespočine na žádném pevném bodu. Rozjímání je na rozdíl od pouhého pozorování pojem z jazyka řeholníků a znamená pohroužení se, nazírání, výklad a poznání. Ale jak má člověk poznat, co před ním neustále uniká? * Vypluli jsme včera z Halifaxu v noci, hnala se sněhová bouře a zamířili jsme na jih, směr New York. Od rána dnes na okna přimrzá kašovitá hmota, kontejnery jsou pokryty sněhem. Vločky se nad přední palubou ženou vodorovně. Síla větru je podle Beaufortovy stupnice 10 (»silná vichřice«), vlny jsou desetimetrové, loď se valí plnou parou vzdouvajícím se mořem. »Oops, it’s getting a bit rough«, poznamenala Sophie. »Just a little bumpy«, uklidňoval kapitán. Náklon může dosahovat až 40 stupňů, pak se sesune všechno, co není připevněné. Jak se dá v kabině vytvořit fotodokumentace, jak moc se loď nakláněla? Lust u stropu nevisí. Zůstává tedy jen poloprázdná kávová konvice. (popis obrázku: horký nápoj v kritické situaci.) Sprchování je snazší než se osvěžovat v umyvadle, protože kabina sprchy má madlo. Ať člověk stojí rozkročený sebevíc, rychle ztrácí rovnováhu. Steve vypráví, co že ho potkalo za nepříjemnost. Deodorant mu spadl do záchodové mísy, čeká ho těžké rozhodnutí. Sophie radí: »Just do it!« (Že by pokus o novou definici pojmu »Eau de Toilette«?)
5
Raymond baletí s talíři. Obvykle obsluhuje »ladies first«, při těchhle hrozných vlnách se ovšem snaží talířů zbavit co nejrychleji, bez ohledu na zasedací pořádek. Je několik základních pravidel, která je třeba při silném vlnobití dodržovat: sklenice nalévat jen do půlky, polévku podávat v miskách, ne na talířích, hlavu sklonit, ústy se přiblížit ke lžíci (a ne obráceně). Když je nejhůř, podává se jen suchá strava. * »Doba, po kterou lodě kotví v přístavu, je čím dál kratší«, stěžuje si první důstojník, »vycházky na pevninu jsou sotva možné, přístav znamená už jen stres. Dříve byly potřeba na vyložení a naložení lodi v průměru tři dny. Díky kontejnerům se pracovní den zcela změnil. Námořnický život v přístavních městech vymizel. Dnes je námořník rád, když je zase na moři.« Sotva vyjedeme z přístavu, začínají jako každé ráno námořníci posedlí uklízením svůj každodenní rituál. S šátky uvázanými do čela, v nepromokavých kombinézách a ve žlutých holínkách se námořníci s vysokotlakou myčkou pouští do sazí a špíny na palubách, odshora až dolů. Den co den čistí, natírají a lakují, aby se dostali na kobylku nepříteli jménem rez. Je to neutuchající boj se zavilým přirozeným nepřítelem, a »war against rust«, který se vede kopími – dmýchacími trubkami, pistolemi na přerušení proudu a rotačními tryskami Turbokillerod firem Kärcher, Kränzle & Co. Přesto je loď postupně rozežírána slaným vzduchem. Neustálé čištění a otloukání rzi je sisyfovská práce bez naděje na vykoupení. Neexistuje tu vítězství, jen oddálení chátrání. * Zvednout kotvy je většinou hezčí než připlouvat. Když se blížíte nějakému místu, rozeznáváte čím dál víc detailů za cenu zúženého úhlu pohledu. Když se vzdalujete, otvírá se panorama a přechází v daleký obzor. Ohromné nebe, jako na obrazech vlámských mistrů, ale ve formátu 3-D (360 stupňů horizontálně, 180 stupňů vertikálně). Směr jih. Pokaždé, když člověk vyjde ven, zdá se vzduch čím dál víc vlahý, narůstá intenzita jasu, voda a nebesa mění neustále svou tvář, vše plyne. Včera ještě odstíny od popelavě šedé po světle šedou, do kterých se tyrkysově mísil rozvířený hřbet vln, rozrážených kýlem. Dnes se na hranici moře a oblohy na obzoru vytvořila ostrá čára mezi modrou oceánu a azurem. Pozorovat vlny není jen zábava pro ukrácení dlouhé chvíle, nýbrž škola vidění, jež člověka naplní radostí. Jak se pěna řítí v kaskádách z hřbetu vlny nebo je strhávána zpět do pěnivé bílé hloubky, to se snad nedá na fotografii nebo na filmu ani zachytit; je to podívaná, jejíž pomíjivost nesmí nic ohrozit. Její krása se zjevuje jen bezprostředně, v oka mžiku. Existuje osvědčený recept, jak zahlédnout smyslové bohatství v zdánlivé vodní pustině: zahledět se do moře, zaostřit zrak na jeden bod a podržet ho v oku tak dlouho, až bude obtížného ho dále sledovat; pak se zase vrátit k široké výseči. To zesiluje vnímání. Kužel světla, jejž vrhá na vodu slunce, se při zaostření jeví jako rýžové pole, s jehož stébly si pohrává vítr. Mihotání tisíců a tisíců stříbrných bodů (nebo jsou to čárky?), které se zablýsknou jako tropický déšť nad vlnícím se polem. Vidíme létající ryby, někdy i deset, které zároveň vystřelují z vody a vznáší se desítky metrů nad blyštivou plochou, než se s cáknutím zase ponoří. Co vypadá jako půvabná hra, je – podle mínění prvního důstojníka – »spíš pokus uniknout před predátory«. Rozlišují se vlny, jež tvoří příď lodi, jak si razí cestu vodami, pak přílivové a odlivové vlny a vlny gravitační (větrné vlny), valící se dlouze, ty poslední dokážou otřást i takovou nákladní lodí jako naše, jako by ani nic nevážila.
6
Když je řeč o vlnách, není daleko k metaforám jako vlny sympatií nebo módní vlna. vlní se i nepřetržitá řada šťastných náhod, ta by v ideálním případě měla být trvalá, nebo že by trvalá ondulace? Německá varianta funkové New wave se jmenovala Neue Deutsche Welle. K ní se váže surfování po internetu, surfování po světových mořích (trvalých úložištích) vědění a balastu. Příliv a odliv nemají jako metafora ovšem dobrou pověst. Čeho má první moc, toho se u druhého nedostává. (To platí o to víc pro tsunami.) V politické rétorice je obojí užíváno s cílem manipulovat publikum. Ubohé dmutí! * Jsme právě v tropech. Aby to člověk poznal, nemusí se dívat na na diferenciální GPS-navigaci. Teplota venku odpovídá teplotě v ohřívárně sauny, zatímco vevnitř klimatizace nahrazuje chladírnu vín.(Stolní víno je ovšem k obědu jen v neděli). Několikrát denně se převlékáme do oblečení na doma a na sport. Jídlo do sebe soukáme bez valné chuti. Šťouráme se v gumových bramborových knedlících, se kterými bychom o poschodí výš – na palubě C – mohli docela klidně hrát stolní tenis, možná i squash. »Mám to zkusit?«, ptá se Sophie nás všech a chystá se praštit knedlíkem o stěnu, ale Arthur ji zarazí. Člověk se musí utěšovat tím, že i mužstvo nedostává nic lepšího. (Jen je placeno, třebaže ne za konzumaci zdejších jídel.) Mořeplavba, vojenství a umění mají mnoho společného, např. zkušenost, že špatná strava připravuje půdu pro povstání. Kapitán vypráví, že zažil případy, kdy se pasažéři po prvních týdnech natolik rozhádali, že nechtěli sedět u téhož stolu. »Nezbylo než stanovit odlišnou dobu stravování. Jedni přicházeli na 11.30, rychle to zhltli a ve 12 hodin přišli další.« * Meditace mezi kontejnery. – V každém přístavu se změní podoba hradby kontejnerů na lodi. Od Kingstonu, Jamaika, jsme zcela plní. Nastohované kontejnery, zatím většinou špinavé a prázdné, se musí přepravit do jihovýchodní Asie, kde se naplní zbožím »Made in China«. Od této chvíle je pro pasažéry výhled dopředu zacloněn. Kontejner, anglicky container je odvozen od »to contain«. »Obsahovat« vyžaduje jako tranzitivní sloveso předmět, kontejner tedy vždycky něco obsahuje (»to contain something«). Samozřejmě existují i prázdné kontejnery, neobsahují nic a stojí v nekonečných řadách v nákladních přístavech, kde jejich pouhá existence zabírá skladovací plochu a tím zvyšuje náklady. V současnosti se takových prázdných kontejnerů nakupily celé věže, protože je světová hospodářská krize, Účelem kontejneru je mít nějaký obsah. Co obsahuje, je zajímavé proto, že to zůstává schované. Banální věci získají na přítažlivosti jedině tím, že jsou skryty. (Je to známo z nudistických pláží.) Kdyby byly ty kovové bedny otevřené, ani by nestálo za to věnovat jim jediný pohled. Jediný muž na palubě, první důstojník, odpovědný za náklad, ví dopodrobna, co v které dopravní jednotce je. Když se člověk zeptá, povzdychne si. »Je to všechno možné, jen nic zajímavého. Přivážíme zboží odtud, kde se vyrábí, a vozíme je tam, kde se bude používat; všechno, co se tak nabízí na domácím trhu. Ploché obrazovky, hračky, součástky do automobilů, nábytek, sportovní obuv, šroubky pro Ikeu, trička pro H&M.« Rizikové zboží jako chemikálie jsou jediným nákladem, o jehož umístění (většinou na přídi) víc celá posádka. Protože první důstojník není příliš sdělný, zkouší to Sophie jinak, aby se dozvěděla tajemství, které žádným tajemstvím není. »Captain! Co je k čertu v těch všech kontejnerech?« Na to kapitán Till: »To
7
zajímá vždycky jen ženské. Pro nás to nestojí za řeč.« Lehce iritována se Sophie nasupí: »A co zajímá muže?« »Logistika, jak to na sebe navršit, rozměry…« * Je to groteskní. Více než 90% zboží, které se doveze do EU, je přepravováno kontejnerovými loděmi, ale přesto se nákladní lodní dopravě veřejné diskursy vyhýbají a v povědomí lidí nemá místo. V jednom filmu Allana Sekuly a Noëla Burche, který je ke kapitalismu kritický, je tato skutečnost pojmenována v titulu: The Forgotten Space. Jsme psychologicky disponováni tak, abychom věřili, že láhve chilského vína, který si koupíme v supermarketu, k nám dorazily stejně jako my, když jsme se vraceli z dovolené v Jižní Americe: letadlem. Ve skutečnosti se víno do Evropy dostává pochopitelně na kontejnerových lodích, protože takto jsou dopravní náklady zanedbatelné: přepravka z ocelového plechu obsahuje 1250 krabic po 12 lahvích chilského vína, což představuje transportní náklady do Evropy zhruba 2500 $, tedy 17 centů na jednu láhev. I kdyby stouply o 20 procent, nemělo by to na maloobchodní cenu téměř vliv. Kromě toho jsou dokončovány stále větší nové nákladní lodě, u nichž podíl na výsledné ceně zboží vychází ještě výhodněji. Odkud pochází zboží, konzumované ve velkých aglomeracích, se vymyká vnímání obyvatelstva. Moderní nákladní přístavy se vyskytují vždy daleko, vetšinou desítky kilometrů od městských center a nejezdí tam veřejná doprava. Staré přístavy ve středu města slouží už jen turistům, pokud vůbec nemají muzeální charakter. Long Beach je bezesporu největší námořní přístav v USA, ale mnozí obyvatelé Los Angeles ani nevědí, že město má přístav. Existuje tendence, tvrdí Noël Burch, manuální práci skrývat. Města, ve kterých žijeme, jsou převážně místem konzumu. Střední vrstva je izolována od průmyslové výroby. Lodě jsou dnes pro městského člověka především dopravními prostředky jako zaoceánské výletní lodě nebo jako místa, kam se vyráží na cool party. A co dělám já, pasažér nákladní lodě? Poznávám globalizační praxi zblízka. Ostatně platí tu výrok Waltera Benjamina: »Nemusím nic říkat, stačí jen ukázat.« (postumní dílo Passagen-Werk). * Už od 13 hodin kotvíme na příjezdu k Panamskému kanálu. Kolem nás jsou hustě zalesněné kopce, před nám Limónský záliv, chráněný před otevřeným mořem dlouhým vlnolamem. Úzká propusť ukazuje, kde začíná plavební dráha, vedoucí k první plavební komoře. Proplouvat kanálem máme začít zítra ráno, jsme třetí mezi čekajícími loděmi. Válka, kterou vedou námořníci se rzí, je svými vedlejšími účinky válka s cestujícími, kteří se chtějí oddávat studiu mraků a vln. Příklad průvodních škod. Námořníci posedlí uklízením torpédují svými vysokotlakými myčkami kreativní zahálku. Naše loď se jen blýská, perfektně, jako by na oslavu technického zázraku, kterým kanál nesporně je; jako by plavba průplavem bylo korzo, kterému už chybí jen květinová aranžmá. Na každý pád je tu tribuna pro návštěvníky. Pokyneme jim jako papež. Při rozbřesku čeká v kotvišti zálivu celkem 30 osvětlených lodí. I zářivky kolem ochozu paluby jsou rozsvícené. Několik Filipínců stojí na zádi a loví ryby. Je teplý večer, vane lehká brisa, ticho je ohromující. Všichni čekají na ten sváteční den, který se oslaví grandiózní ceremonií. I my cestující jsme vnitřně rozzáření. * Je třeba si uvědomit, co se tu děje. Aby se lodím ušetřilo 15000 kilometrů plavby kolem Jižní Ameriky, jsou lodě transportovány v Panamské úžině od břehu Atlantského k Tichému oceánu, ze
8
severozápadu na jihovýchod. 69 kilometrů vzdušnou čarou se nemusí zdát moc, ale mezi přístavními městy Colón a Panama City je džungle, průplavu stály v cestě kopce. V antice byly lodě přepravovány lidskou silou, možná i volskými spřeženími přes osmikilometrový Isthmus, Korintskou šíji, poněvadž obeplouvání Peloponéského poloostrova bylo časově náročné a nebezpečné (stejně jako dnes Hornský mys). Ale jak by se tahaly kontejnerové lodě na hřbet hor v tropickém deštném pralese a na druhé straně spouštěly na vodu? Francouzský tým pod vedením Ferdinanda de Lesseps, kterém u se podařilo vybudovat kanál egyptskou pouští, Suezský průplav, se od roku 1880 pokoušel postavit mezi oběma oceány přes Panamskou šíji kanál bez zdymadel. Projekt skončil rozčarováním. Po evíti letech stavebních prací, při nichž zemřelo nejméně 22 000 dělníků na žlutou zimnici a malárii, bylo hotovo teprve 10 procent kanálu. Pak začali američtí inženýři od začátku, Vybudovali největší zdymadla, jaká byly do té doby postavena, a zatopili krajinu přehrazením Río Chagres. Trvalo biblických sedm let, než se přehradní jezero naplnilo. Do krajiny plné skal a břidličných kopců byla proražena vodní cesta. 15. srpna 1914 po této 88 km dlouhé spojnici proplul první parník. Zdymadla, postavená před 100 lety, mají všechna šířku 110 stop (33,53 metrů). Dnešní nákladní lodě tuto šířku značně překračují. Lodě jako Zim Ontario jsou postaveny tak, aby se vešly do plavebních komor Panamského průplavu a nazývají se »Panamax«. Nejvyšší dovolená šířka je 106 stop (32,31 metrů) a při proplouvání zůstane na každé straně jen 61 centimetrů mezi bokem lodi a stěnou kanálu. Větší lodě se nazývají »Post-Panamax«. Podívaná pro nás začíná v 06.30 příchodem prvního lodivoda a celého davu pomocníků na palubu. Rozestaví se na přídi i na zádi. V konvoji před námi jede nákladní loď rejdařství Evergreen, registrovaná v Panamě. Jejich lodě jsou skutečně vždy zelené, a to tmavě zelené (kontejnery pak zelené jako tráva). Mají jména jako Ever Charming, Ever Dynamic, Ever Delight a Ever Divine; proti takovým jménům působí Ever Useful ještě dost skromně. Před námi je Ever Radiant. V 08.30 stojíme před prvním zdymadlem plavebních komor Gatún. Na třikrát jsou lodě vytaženy do výše 26 metrů, na úroveň přehradního jezera. Z boku se loď připevní lany k osmi lokomotivám vlečné dráhy. Jsou to ozubené lokomotivy, které loď částečně vlečou, především ale udržují vzdálenost od stěn plavební komory. Často se těmto elektrickým lokomotivám připomínajícím hračky důvěrně říká »Mulis«, překonávají sklon rampy 45 stupňů a skutečně připomínají muly, které tu dříve byly používány. Před námi se pomalu zvedá záď lodě Ever Radiant. Co se s naší lodí děje, se nedá z velitelského můstku přehlédnout, mnoho kontejnerů nám brání ve výhledu. Ale dění v sousední plavební komoře skýtá zrcadlový obrázek všeho. Jména lodí jsou vždy rodu ženského. V paralelní plavební komoře se proti nám objeví nejprve Brother Glory z Londýna, za ní Tatiana Schulte z Hamburku. Vnucuje se: »Who the hell is Tatiana Schulte?« Třeba žena rejdaře? Plujeme kolem ostrovů s hustým pralesem a vyhřívajícími se krokodýly. Voda je sedimenty červenohnědě zbarvená. Tak si člověk představuje Amazonku. Plovoucí bagry čistí plavební dráhu od nánosů. Co proplutí kanálem stojí? Kapitán uvádí sumu, kteerou po chvilce hned zapomínám. I kdyby to byla jen její desetina, žasnul bych stejně. Ale i desetinásobek by vypadal věrohodně. Tarif se vypočítává z tonáže. Dobrodruh, který jednou kanálem proplaval, musel za použití prúplavu zaplatit 36 amerických centů.
9
»Podél kanálu je rozmístěno více webových kamer, jedna je i u zdymadla Miraflores«, vysvětluje kapitán. »Proplouvání lodí lze tedy sledovat živě na internetu. « Steve s přehnanou vděčností děkuje: »This is vital information!«. Hned následují telefonáty a pokusy o ně s »nearest and dearest« do Anglie. Když nastane ten okamžik a Zim Ontario se posune do první z dvou plavebních komor, ječí Steve z můstku kormidlovny do svého mobilu: »Vidíš mě? Za dvě minuty ti zamávám směrem k tribuně«. Na to dcera: »Tati, ta loď, co vidím rozmazanou na obrazovce, je velká jako poštovní známka.« Po třetím stupni plavebních komor, které musejí vyrovnat velký rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem v Pacifiku, jsme zase na hladině moře. Pod hrdým obloukem Panamského mostu je nalevo od nás vidět panorama mrakodrapů Panama City. Je 17.30, před námi Tichý oceán. Všichni jsou šťastní a vyčerpaní. Po půl hodině se zeptá Steve u večeře: »Jakou hudbu byste doporučili k videu o Panamském průplavu?« Nikdo ani nehlesne. Záleží přece na tom, co by měl film zprostředkovat. Steve: »Třeba Panovu flétnu?«
_____ Z knihy: Franz Hammerbacher, Passagen © Edition Korrespondenzen, Wien 2012
