Lodní deník plavby benátskou lagunou 1. - 7. 7. 2014 Flotila: vlajková loď Europa 600 – posádka admirál + 2 důstojníci + 3 plavčice (věkový průměr 70,61 let) řadová loď Pénichette 1180FB – kapitán + 1 důstojník + 3 plavčice (věkový průměr 69,03 let; první samostatná plavba) Trasa: základna Locaboat Chioggia – Benátky – ostrovy v laguně a zpět. Úvodem je nutno zmínit dvě důležité charakteristiky plavby po benátské laguně: 1. velký vliv přílivu a odlivu – rozdíly hladin bývají vždy po 6 hodinách až 140 a více cm (v době naší plavby byl nejvyšší rozdíl asi 80 cm). Není tedy možno loď na delší dobu přivázat k pacholatům či úvazným kruhům na břehu (a taky tam nikde nejsou), protože při odlivu hrozí nebezpečí „oběšení“ lodi (a 6 hod čekání na další příliv) nebo se musí loď uvázat tak volně, že se ve vlnách otlouká o břeh. Jedinou možností je vyvazovat loď ke svislým kůlům, zaraženým do dna, okolo nichž musí lano volně klouzat. Takové kůly ovšem na celém pobřeží někomu patří a najít nějaké volné je nemožné. Proto je nutno využívat jen doporučených kotvišť. 2. plavební kanály – celá benátská laguna je velice mělká a zanesená bahnem (nejlépe je to vidět na satelitních snímcích). Pro plavbu jsou proto vybagrovány a neustále udržovány kanály, kde jedině lze bezpečně proplouvat. Jsou označeny dřevěnými sloupy, zvanými „bricole“, zaraženými obvykle po třech do dna, obvykle jen po jedné straně takového kanálu. Když se tedy připluje k řadě brikolí (my jsme jim říkali „brikule“), je nutno jet po jejich správné straně, tj. tam, kde je na každé z nich číslo. V opačném případě hrozí nebezpečí najetí na mělčinu – v řadě případů jsme viděli kousek od brikulí na jejich druhé straně chodit rybáře po kolena ve vodě a sbírat mořské plody. Případné uvíznutí v bahně, které by se nepodařilo vyřešit vyčkáním na vyšší příliv, se pak může pěkně prodražit. Program cesty: Úterý 1.7.: po pondělním příjezdu, zkušební plavbě a první noci na „vlastních“ lodích se připravujeme k vyplutí. Místnímu technikovi jsme předestřeli problém, že nám neteče teplá voda. Rozdělal topení a bez opravy ho zase složil, ale teplá voda od té doby bez problémů teče. Na vlajkové lodi postupně až 4 místní borci ladí televizi – bez úspěchu. Takže konečně vyplouváme! Propleteme se výjezdem z přístavu a vyrážíme na otevřenou lagunu, které vypadá rozměrově i vlněním jako moře. Lodě i posádky poslouchají jako hodinky, přes mořský průliv se dostáváme k ostrovu Palestrina, kde konečně začínají brikule, které nás vedou vyhloubeným kanálem kolem pobřeží. Z ostrova není vidět nic moc zajímavého, ale chceme zakotvit, abychom se na druhé (mořské) straně vykoupali. Nikde ale nenacházíme jakékoliv místo k vyvázání (i když podle navigační knihy by tam měla být až dvě). Nakonec kus za městem přirážíme k pár volným kůlům, přelezeme ochrannou zeď a dostáváme se na zcela přírodní neupravenou pláž. Vítr fičí, moře bouří, ale je teplo a my se houpeme na víc jak metrových vlnách. Hodinku tam tak všelijak blbneme (plavat se moc nedá), když vtom telefon admirálovi z domovského přístavu. Sdělují nám, že se na ně obrátili nějací místní plavci, že jsme jim zabrali soukromé kotviště a musíme okamžitě vypadnout. K lodím dobíháme mokří a v plavkách urychleně odplouváme. Dostáváme se na začátek ostrova Lido, kde by v Alberoni mělo být další kotviště. Přes několik pokusů nic nenalézáme, jen loď s Poláky, kteří se také marně pokoušejí někde přivázat. Nakonec pokračujeme na Malamocco. Tam sice nábřeží k zakotvení je, ale je kolem něho prkenná balustráda, do které lodě s vlnami a pohyby hladiny narážejí a
zase není k čemu se vyvázat. Nakonec to vlajková loď nějak vyřeší a řadová se přiváže k ní. Vedle se uchytili Poláci a už žádné další místo není. Probíhají tu totiž závody gondoliérek a gondoliérů, takže bylo aspoň na co koukat. Večer vyrážíme do městečka a přesvědčujeme se, že na mořské straně opravdu není pláž ani místo na koupání. Tak jdeme do hospody, které jsou zde až dvě – jedna malá pizzerie prakticky na stojáka a jedna hospůdka, kde právě probíhá přenos z fotbalového mistrovství. Dorážíme se pak na lodích z vlastních zásob. Středa 2.7.: začíná jít do tuhého. Doposud jsme se jen tak šolíchali kolem břehu v malém provozu, ale teď nás čeká veplout do bouřlivé a chaotické lodní dopravy ve vlastních Benátkách! Vyrážíme kolem ostrovů Poveglia, S. Spirito, S. Clemente a S. Maria dela Grazia a hodláme proplout průlivem mezi ostrovy Giudecca a S. Giorgio Maggiore. Když ale vidíme, jak je úzký a frekventovaný, raději to otočíme vlevo kolem celého ostrova Giudecca. Kapitán řadové lodi, známý svou zálibou ve zkratkách, to ale dlouho nevydrží a vnikne do jednoho z kanálů, který vede přímo k vjezdu do Benátek. Kanál prý byl označen zákazem plavby a byl na něm most, pod kterým zbylo ke střeše lodi jen pár centimetrů, ale nic z toho nemohlo hrdinného kapitána zarazit. Tak jsme vpluli přímo do největšího zmatku, který se ale kupodivu za chvíli ukázal docela přehledný. Museli jsme ale počkat na vlajkovou loď, která řádně obeplouvala celý ostrov kolem doků, přístavišť nákladních lodí i zaoceánských parníků. Uviděli jsme pár kůlů, u nichž zrovna nikdo nekotvil a v metrových vlnách, způsobených okolním provozem, jsme poprvé samostatně zakotvili! a to ještě přímo uprostřed Benátek!! Sláva nám!!! Naše nadšení ale velmi rychle pohasne, když se vynoří místní strejda a pokouší se nám italsky něco vysvětlit. Sice mu nerozumíme, ale pochopili jsme, že za 5 min sem bude přistávat nějaká bárka a my musíme honem pryč. Naštěstí se vzadu objevila naše vlajková loď, a tak společně plujeme mezi vaporety, osobními i nákladními loděmi, taxíky a dalšími a dalšími čluny směrem k S. Giorgio Maggiore. Po cestě se kocháme (pokud to na kymácející se lodi je vůbec možné) výhledem na světoznámé náměstí San Marco, dóžecí palác, Campanillu a ostatní pamětihodnosti. Pak náhle admirál zavelí k obratu a obě lodi v tom hustém provozu prokličkují ke druhému břehu, podél něhož plujeme zase zpátky. Nádhera! Všechny památky teď vidíme úplně z blízka, tedy až na kapitána, který musí napjatě sledovat dopravní ruch. V půli hlavního kanálu mezi loděmi všech velikostí a směrů opět obracíme a těsně sledováni obrovským trajektem opouštíme vjezd do Benátek. Dostáváme se k ostrovu Certosa, kde je velká, ale příšerně drahá marina (jedna loď na 1 noc za 66 EUR!) a hledáme místo, kde zakotvit, poobědvat a vstřebat dosavadní zážitky. Když se to nedaří, tak se rozhodujeme pro doporučené kotviště na sousedním ostrově Vignole. Na druhý pokus se nám podaří trefit správný příjezd (vedle vpravo je vjezd do vojenské námořní základny). Hledáme hlavně vodovod, který zde má podle informací být. Nacházíme sice pumpu s tekoucí vodou u kapličky, kam se ale s našimi šífy nedostaneme. Naštěstí vypuštěný chroust objevuje na začátku nábřeží „náš“ vodovod i s hadicí, ale bez kohoutku. Až kapitán vycvičený geocachingem ho najde v krabici v zemi.
Situace s vodou na řadové lodi vypadá totiž kriticky, protože ač jsme před vyplutím s Chioggie dočerpali nádrž až po vrch, ukazuje po 1 a ½ dni vodoznak méně než nulu! Přesuneme se proto k vodovodu a přitom zjišťujeme, že přestala fungovat příďová manévrovací tryska. Tu už se za celou plavbu nepodaří zprovoznit a loď může manévrovat jen pomocí kormidla a kombinací chodu vpřed a vzad1. V navigační brožuře se ale stejně píše, že zkušený kormidelník takovým pomocným zařízením pohrdá a bez manévrovací trysky se obejde. Nouze naučila kapitána housti a tak se stal z minuty na minutu zkušeným mořským vlkem. Odpoledne odjíždíme z místní zastávky vaporeta přes Murano na prohlídku Benátek. Jsou to jen dvě zastávky (cena 7 EUR na 1 hod) a s našimi loděmi bychom se tam stejně neuchytili. Procházíme úzkými uličkami, obdivujeme např. historickou nemocnici z kotvištěm vodních sanitek, až se dostaneme k Ponte Rialto a pak i na náměstí San Marco. Tam si dáváme v milionářské kavárně s živou hudbou nejdražší kafe – espresso za 10 nebo capuccino za 13 EUR (přičemž normálně to stává 10x méně – 1 a 1,30 EUR). Po cestě jsme se navečeřeli v pěkné pizzerii. Vaporeto do Vignole nám ujelo a další jede za hodinu. Někteří proto využívají času a zajedou si na Murano, kde je teď večer úplně mrtvo. Zbytek výpravy je pak na cestě do Vignole přibere (před tím se ale ve vaporetu schová, aby cestovatelé váhali, zda nastoupit). Čtvrtek 3.7.: vyplouváme na další cestu z Vignole přes Murano. Víme tam o marině, kde se dá zakotvit a je tam i voda a (na rozdíl od Vignole) i elektřina. Hodláme tam ale zastavit jen na prohlídku ostrova a nechce se nám platit celodenní poplatky (údajně asi 36 EUR). Musíme celý ostrov obeplout zleva, čímž se dostáváme do trasy vodních taxíků na letiště a zpět. Jsou to ale šikovní hoši a vždycky kolem nás nějak proplují. V jednom zákrutu kolem pobřeží ale vlajková loď málem narazí do motorky, které chcípl motor. Tak tak stačíme zastavit a způsobujeme menší zácpu. Nakonec hochovi motor chytí a vše se v klidu rozjede. Kotvíme v marině, kde už jsou dva hausbóty, ale žádná obsluha. Využíváme toho a rychle vypadneme do města. Tam je to samý obchod se sklem a jinými suvenýry, jinak skoro nic. Nahlédneme do pár skláren (většinou se tam vybírá vstupné), nakoupíme něco na památku a jdeme na loď poobědvat. Objeví se tam ale další loď a usilovně shání personál mariny, aby mohli zaplatit za kotvení. Když to začíná vypadat, že opravdu někdo takový přijíždí, na nic nečekáme a rychle odplouváme. Admirál po špatné zkušenosti s úzkou klikatou cestou kolem pobřeží volí široký kanál směrem k Benátkám, z něhož se pak odbočuje na další plavbu mezi ostrovy. Se zlou jsme se ale potázali: tato dálnice je hlavní spojnicí mezi Benátkami a letištěm a je plná vaporet, taxíků i docela velkých osobních lodí. Provoz tam způsobuje takové vlny, že občas se nám lodní šroub i kormidlo ocitnou ve vzduchu a loď je na chvíli neovladatelná. Navíc výtlak velkých lodí nás skutečně vytlačuje z dráhy, takže obě naše lodi těžko drží směr a škrtnou si i o brikule. Po půlhodině boje o „holý život“ konečně odbočujeme vlevo směr Mazzorbo-Burano. 1
Věděli jsme, že manévrovací motorek je opatřen tepelnou ochranou, která ho při provozu delším jak 3-4 vteřiny vypne a po vychladnutí jde opět zapnout. Kapitánovi se ale zdálo, že to chladnutí trvá už moc dlouho, a tak se pokoušel ho uvést do chodu zapínáním a vypínáním různých vypínačů a pojistek. Teprve po návratu do domovského přístavu byl upozorněn, že při tom nechal ve vypnuté poloze vypínač „AUX“, který ovládá motorek trysky, takže ho tím pádem pak opravdu nešlo zapnout. Akorát že o účelu a významu tohoto vypínače nebyla v provozním manuálu lodi ani čárka.
Tam se nám na druhý pokus podaří najít kůly vyhrazené pro naši společnost a v klidu již suveréně přistáváme. Následuje prohlídka Burana, tentokrát s obchody s krajkami, nějaké nákupy a občerstvení. Mají tu mimořádně šikmou kostelní věž, kam se hrabe Pisa. Večerní pohodu na lodi pak kazí jen výrostci na motorkách, zkoušející kdo projede rychleji pod mostem vedle našich lodí. Houpání je téměř neustálé, takže ani nerozeznáme vliv vypitého vína. Pátek 4.7.: ráno nejprve obejdeme ostrůvek Mazzorbo, na němž kotvíme, kde je něco mezi botanickou zahradou a zahrádkářskou kolonií a také výstavný hřbitov. Pak vyrážíme bažinami k nejzazšímu bodu naší cesty na ostrov Torcello. Na něm je nejzajímavější to, že před 1500 lety zde prý žilo na 30.000 lidí a dnes je tam jeden kostel, muzeum, tři hospody a pár obytných domů. Údajně se sem stáhli lidé z pevniny za Attilova vpádu do Itálie v 5. století a ukazují tu i Attilův trůn. Řadová loď má opět problémy s vodoměrem, který zase ukazuje zásobu vody pod nulou. Při další cestě proto zajíždíme k ostrovu San Francesco del Deserto, kde je přístupný vodovod. Je to ale hlavně uzavřený františkánský klášter, kde se 2x denně konají prohlídky, jinak je tu prakticky všechno zakázáno. Zatím co posádka čeká na odpolední prohlídku, pokouší se kapitán vyždímat něco vody ze zdejší pumpy. Tlak vody ale sotva stačí k překonání odporu hadice, na konci to spíš kape než teče. Po dvou hodinách se podaří dostat vodoznak na ¼ a je nutno jet dál. Bez příďové trysky musíme vycouvat z úzkého kanálu a vyhnout se asi 4 lodím, zaparkovaným u jeho vjezdu, což se nakonec za pochvalných gest místních povede. Pokračujeme k ostrovu San Erasmo, kde ale není vidět nic zajímavého a hlavně žádné místo k zakotvení. Nakonec se pouštíme do široké vodní pláně mezi Lidem a Benátkami, kde uprostřed se hned vedle lodní trasy brouzdají děti v mělké vodě – dost drsný zážitek. Připlouváme přenocovat opět na Vignole a zatímco vlajková loď kotví, řadová loď míří přímo z chodu rovnou k vodovodu. Jako obvykle tu kotví cizí (a opuštěné) lodě a proto přirážíme k nejbližším volným kůlům. Jde to ztuha, protože kůly jsou zatlučeny skoro 2 metry od břehu, který je ještě kvůli odlivu o půl metru výš než paluba, takže se tam těžko lezlo. Lepší by bylo počkat, až vlajková loď zakotví a pošle někoho po břehu chytit lano. Přitom se za chvíli ukázalo, že to jen špatně ukazuje vodoměr, protože z jedné čtvrtiny naplněná nádrž je za pár minut plná a přetéká. Sobota 5.7.: zjišťujeme, že nám vybyl jeden den bez připraveného programu. Rozhodneme se ho věnovat koupání v moři na kdysi věhlasných plážích ostrova Lido. Je nám jasné, že s našimi kocábkami tam nikde nezakotvíme, tak opět využije vaporeta jako přibližovadla do Benátek, odkud snad na Lido jezdí něco pořád. Spoje ovšem moc nenavazují, takže hodinovou platnost jízdenek tam i zpět trochu překračujeme. Zjišťujeme, že slavné Lido už vážně není co bývalo před (I.) válkou, vybavení pláže je odrbané a rezavé, z větší části pak z bezpečnostních důvodů nepřístupné. Rovněž věhlasné hotely okolo jsou dílem v přestavbě, dílem v rozkladu. Jediné co zůstalo světové, jsou ceny: zapůjčení slunečníku
s jedním lehátkem 18 EUR, se dvěma lehátky 27 EUR. Tak se usazujeme do stínu pod dávno zavřenou vyhlídkovou terasou a využíváme jen převlékárnu, sprchu a záchod, vše po 1 Euru (je to ovšem vtipně vymyšleno tak, že u záchodů a sprch nejsou dveře, takže se tam nelze zároveň převlékat). Ještě že aspoň ta mořská voda je zadarmo a kvalitní! Po návratu na Vignole následuje oslava kapitánových 70tin. Děvčata mu zapějí tklivou píseň a volná zábava pokračuje přes půlnoc. Neděle 6.7.: ráno pro jistotu opět dobíráme vodu, protože ukazatel je zase pod nulou a přes známou vodní pláň vyrážíme k Lidu tentokrát vlastními silami. Po prokličkování kolem zdejšího rušného přístavu se podaří admirálovi uchytit u volných kůlů vedle místní loděnice. Řadová loď se vyváže k nim a hurá opět na mořskou pláž. Následuje oběd na lodi a pak již začíná opravdový návrat ke konci plavby. Poslední 3 hodiny plavby jsou už dost otravné, všichni místní se vracejí z víkendu a houpou s námi fest. Uvažovali jsme ještě o zastávce u ptačí rezervace na Palestrině, ale nakonec se nikomu do ničeho nechtělo. Jsme rádi, když před sebou vidíme domovský přístav a přes rozlehlý průliv k němu mezi ostatními loděmi najdeme cestu. Tam kupodivu čeká pozemní personál a pomáhá vlajkové lodi zakotvit s tím, že řadová má chvíli počkat, než se jí budou věnovat. Kapitán ovšem na cizí pomoc nečeká a se šikovností svou a své posádky zacouvá rovnou na místo. Vše zakončí dopití zásob slivovice a vína na lodi a večeře v nejbližší restauraci na nábřeží. Je dobojováno! A vítězně!!!
V pondělí 7.7. odevzdáme lodě a ještě si zajedeme do Benátek po souši autobusem. Máme nocleh v hotelu v Mestre, odkud nám autobus domů odjíždí až v úterý v noci, takže můžeme celý den věnovat detailní prohlídce benátských pamětihodností. Následuje přesun na autobus, kde ještě někteří stačí shlédnout nejdůležitější části fotbalového semifinále. Autobus kupodivu přijede ve správný čas na správné místo a my unavení, ale spokojení frčíme domů.
