Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra obchodního práva
Diplomová práce
Platnost rozhodčích doložek v aktuální české judikatuře Barbora Hlavatá
2013/2014
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Platnost rozhodčích doložek v aktuální české judikatuře zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
………………………………….. Barbora Hlavatá
1
Na tomto místě bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Josefu Kotáskovi, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce, za vstřícnost, rady a cenné podněty. Dále bych chtěla poděkovat Ivušce za poskytnuté materiály, které mi velmi pomohly a Mgr. Karolíně Černé z advokátní kanceláře Zrůstek, Lůdl a partneři, za ochotu a čas na udělení konzultací k mé diplomové práci. V neposlední řadě bych tímto chtěla poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě, jak po celou dobu studia na právnické fakultě, tak při psané této práce podporovali a měli se mnou trpělivost.
2
Abstrakt Diplomová práce se zabývá systematizací aktuální české judikatury v otázce platnosti rozhodčích doložek a klasifikuje ji dle způsobu určení rozhodce, dle postavení účastníků řízení a dle druhu řízení. Pomocí rozboru jednotlivých judikátů diplomová práce představuje nejčastější důvody neplatnosti rozhodčích doložek a přibližuje, jakými způsoby soudy při hodnocení platnosti rozhodčích doložek postupují. Dále se práce zabývá problematikou tzv. velké novely č. 19/2012 Sb., která doplňuje zákon o rozhodčím řízení o ustanovení na ochranu spotřebitele.
Klíčová slova arbitrážní centrum, platnost rozhodčí doložky, podnikatel, rozhodčí doložka, spotřebitel, určení rozhodce
Abstract The thesis is concerned with systematizing current Czech case law on the validity of arbitration clauses and classifies it according to the method of determination of an arbitrator, by the position of the parties and according to the type of proceeding. Based on the analysis of different rulings, there are the most common grounds for nullity of arbitration clauses described and the thesis illustrates the ways in which the courts proceed when assessing the validity of arbitration clauses. Furthermore, the thesis deals with the major amendment No. 19/2012 Coll., which supplements the law of the arbitration proceedings of consumer protection provisions.
Key words arbitration center, arbitration clause, consumer, contractor, determination of an arbitrator, validity of arbitration clause
3
Obsah Úvod ...............................................................................................................................5 1
2
Zákonné požadavky platnosti rozhodčích doložek ....................................................8 1.1
Arbitrabilita sporu .............................................................................................8
1.2
Písemná forma................................................................................................. 10
1.3
Rozhodce ad hoc nebo stálý rozhodčí soud ...................................................... 13
1.4
Specifika rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách .......................... 16
Platnost rozhodčích doložek v judikatuře dle způsobu určení rozhodce ................... 19 2.1
Určení rozhodce ze seznamu soukromého subjektu za použití jeho procesních
pravidel……….. ............................................................................................................... 19
3
4
2.2
Určení rozhodce závisí na vůli jedné strany ..................................................... 25
2.3
Určení rozhodce třetí osobou nikoli ze seznamu soukromého subjektu ............ 27
2.4
Určení rozhodce dle pravidel neexistujícího subjektu ...................................... 27
2.5
Určení rozhodce losem .................................................................................... 29
Rozdělení dle postavení účastníků sporu................................................................. 30 3.1
Platnost rozhodčích doložek v obchodním sporu ............................................. 30
3.2
Platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelském sporu ..................................... 35
Rozdělení dle druhů řízení ...................................................................................... 41 4.1
Platnost rozhodčích doložek v nalézacím řízení ............................................... 41
4.2
Platnost rozhodčích doložek ve vykonávacím řízení ........................................ 43
4.3
Platnost rozhodčích doložek v řízení žaloby na zrušení RN ............................. 47
4.4
Platnost rozhodčích doložek v insolvenčním řízení .......................................... 49
Závěr ............................................................................................................................. 51 Seznam použité literatury .............................................................................................. 53
4
Úvod Rozhodčí řízení je dnes v České republice oblíbeným způsobem řešení sporů a stalo se v posledních letech často využívaným jak v obchodních, tak ve spotřebitelských sporech. Aby mohla být pravomoc rozhodnout spor přenesena z obecného soudu na rozhodce či rozhodčí soud, je třeba, aby mezi sebou smluvní strany uzavřely rozhodčí doložku dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení 1 (dále jen „ZRŘ“). Právní úprava rozhodčí doložky v zákoně o rozhodčím řízení je poměrně krátká a stručná, a proto mezi účastníky vyvolává řadu otázek a nejasností. Samotný obsah rozhodčí doložky není zákonem stanoven, a proto se účastníci sporu dovolávají neplatnosti rozhodčích doložek z nejrůznějších důvodů jak před rozhodci, tak zejména před obecnými soudy, což právě bohatá judikatura dosvědčuje. Už pokud se obecný soud vůbec dostane k posuzování rozhodčí doložky, odráží se v tom rozpor mezi smluvními stranami ohledně procesní stránky věci. Velké množství judikatury obecných soudů proto svědčí o nerespektování již uzavřených rozhodčích doložek a o nerespektování rozhodčích nálezů. Cílem práce je systematizace aktuální české judikatury zabývající se platností rozhodčích doložek spolu s detailním rozborem jednotlivých judikátů a jejich klasifikace dle způsobu určení rozhodce, dle postavení účastníků řízení a dle druhu řízení. Na základě předběžných úvah lze stanovit základní hypotézu „Judikatura českých soudů týkající se neplatnosti rozhodčích doložek odráží zneužívání pozice slabší strany v rozhodčím řízení“. Práce bude členěna do čtyř kapitol. První z nich vymezí nezbytný teoretický rámec pro pochopení úvah soudů při zkoumání platnosti rozhodčích doložek. V první kapitole budou tedy logicky nastíněny základní zákonné požadavky pro platnost rozhodčích doložek a to i s přihlédnutím k velké novele ZRŘ, zákonu č. 19/2012 Sb.2 (dále jen „novela č. 19/2012 Sb.“) samozřejmě doplněné o relevantní judikaturu. Následující kapitoly, druhá až čtvrtá, již budou systematizací judikatury dle předem stanovených kritérií. Obsahem druhé kapitoly bude detailní rozebrání způsobů určení rozhodce na konkrétních příkladech, takže bude jakýmsi praktickým znázorněním
1
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.10. 2013]. 2 Zákon 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20.2.2014].
5
teoretického úvodu k zákonným požadavkům na určení rozhodce z první kapitoly. Co do způsobů určení rozhodce se budu zaměřovat na ty nejproblematičtější. Jednotlivé judikáty budu představovat dle časové souslednosti od nejstarších, vydaných cca od roku 2007, až po nejnovější. Budu se tedy snažit nastínit vývojovou linii jednotlivých soudů a porovnat, zda a jak se lišily jejich názory. Ve třetí kapitole rozeberu zásadní problémy s platností rozhodčích doložek v obchodních sporech a ve sporech mezi podnikatelem a spotřebitelem. Představím nejzajímavější judikáty původem v obchodním a ve spotřebitelském sporu, a pokud to bude možné a účelné, poukážu na jejich rozdíly. Budu se snažit ověřit, že aktuální česká judikatura zohledňuje slabší postavení spotřebitele ve spotřebitelských sporech, přestože před novelou č. 19/2012 Sb. zákon žádná ochranná ustanovení neobsahoval. Čtvrtá kapitola bude obsahovat systematické rozdělení judikátů dle druhů řízení, v jakých byly jednotlivé judikáty vydávány. Budu se snažit analyzovat, v jakých druzích řízení se soud dostane k posuzování platnosti rozhodčích doložek a proč, na jaké nejčastější problémy při tom naráží, a zejména z jakých důvodů nejčastěji shledává rozhodčí doložky neplatnými. Tato kapitola bude rozdělena na nalézací řízení, exekuční řízení, řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu a insolvenční řízení. Primárními zdroji mé práce budou zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, neboť tyto soudy stojí na pomyslném vrchu soudní soustavy a jimi vydávaná judikatura je pro nižší soudy závazná. Ač není v českém právním systému (odhlédneme – li od derogační pravomoci Ústavního soudu) judikatura pramenem práva, určitou normativní sílu má, neboť ji účastníci jednotlivých sporů, tak i soudy mezi sebou využívají na podporu své argumentace. Soudní moc má rovněž potenciál ovlivnit zákonodárce a jím tvořené normativní právní akty. Význam judikatury v České republice je tak větší než se zdá, neboť soudy nižších stupňů judikaturu vyšších soudů respektují a odchylují se od ní jen v odůvodněných případech. Konstantní judikatura se tak de facto podobá precedentu známému z anglosaského právního systému3, přičemž tento jev je spíše jevem negativním, neboť český soudce neovládá práci s precedentními rozhodnutími jako anglosaský, a proto se může uchylovat k příliš formalistickým závěrům. Dalšími zdroji budou zejména zákon o rozhodčím řízení s dostupnými komentáři, publikace
3
ONDRÝSEK, Roman. Polemika nad závazností judikatury jako pramene práva v českém právu. [online]. Brno, 2012 [cit. 18.2.2014] Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s. 42.
6
věnující se alternativním řízením a v neposlední řadě časopisecké články a postřehy odborné veřejnosti. Stěžejní část práce bude klasifikace kazuistiky, přičemž z jednotlivých soudních rozhodnutí se budu snažit vyvodit obecné závěry. Budu tedy postupovat zejména metodou indukce a generalizace. V mé práci bude možno též nalézt popis a analýzu vybraných ustanovení zákona o rozhodčím řízení, občanského zákoníku a občanského soudního řádu a jejich následnou syntézu. Na závěr bych ráda uvedla na pravou míru, že se ve své diplomové práci se nebudu zabývat základním pojmoslovím, nebudu vysvětlovat rozdíly mezi rozhodčí smlouvou, smlouvou o rozhodci a rozhodčí doložkou4, a budu ve své práci používat jednotné označení rozhodčí doložka, neboť tato se v praxi nejčastěji nachází a je rovněž obsažena i v názvu celé diplomové práce. Dále se nebudu pokoušet vysvětlit, zda je rozhodčí doložka hmotněprávním, procesním či smíšeným institutem, neboť tato otázka je předmětem spíše právní teorie, při posuzování platnosti rozhodčích doložek není soudy, které vždy vyjdou z jedné z teorií, aniž by svou volbu odůvodnily, hodnocena, a není tedy pro naplnění cílu mé práce podstatná.5 Nicméně okrajově se tohoto posouzení přece jen dotýkám, pokud uvádím, dle jakého zákonného ustanovení soudy platnost rozhodčí doložky posoudí. Z obecně známých skutečností pouze v první kapitole úvodem stručně zopakuji, co je podstatou rozhodčí doložky, neboť toto sdělení je důležité pro pochopení argumentace soudů hodnotící její platnost či neplatnost a vyložím zákonem stanovené podstatné náležitosti. Rovněž se nebudu zabývat výkladem termínu „platnost“, pod který může spadat, jak platnost v hmotněprávním smyslu, tak v procesním smyslu účinnost či přípustnost.6 Práce se rovněž nebude snažit odpovědět na otázku jak dále postupovat, když soud shledá rozhodčí doložku neplatnou, ale zaměří se výhradně na posuzování důvodů platnosti. Celá diplomová práce bude odrážet, ač je rozhodčí řízení dominantou mezinárodního obchodního práva, národní právní úpravu, neboť česká judikatura posuzuje výhradně rozhodčí nálezy vydané na území České republiky a to dle českého práva (lex fori).
4
Dle Rabana moderní právní řády nedělají mezi těmito typy rozhodčích smluv významnějšího rozdílu. In RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 60. 5 Stejný názor zaujímá rovněž Květoslav Růžička in RŮŽIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 36. 6 HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Platnost rozhodčí smlouvy. [online]. Brno, 2006 [cit. 11.10.2013]. Disertační práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. s. 19.
7
1
Zákonné požadavky platnosti rozhodčích doložek
Pokud smluvní strany zamýšlejí přenést pomocí rozhodčí doložky pravomoc k rozhodování sporu z obecného soudu na rozhodce, musí rozhodčí doložka splňovat náležitosti kogentního charakteru stanovené speciálním zákonem, kterým je zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, tedy zákon č. 216/1994 Sb. ze dne 1. listopadu 19947. Tento zákon smluvním stranám stanovuje základní požadavky pro uzavření platné rozhodčí doložky a to jak na smluvní vztah samotný (arbitrabilita sporu), tak na srozumitelný projev vůle přenést pravomoc ze soudů k rozhodci a na formu rozhodčí doložky. Vedle těchto esenciálních náležitostí, které ovlivňují její platnost, může rozhodčí doložka obsahovat (ale není to podstatné) i složky pravidelné jako určení rozhodce či rozhodců, jejich počtu, procesní pravidla a složky nahodilé, například zmocnění k rozhodování dle zásad spravedlnosti, netrvání na odůvodnění rozhodčího nálezu, či přezkum rozhodčího nálezu dalšími rozhodci. 8 Samotné obsahové znění rozhodčí doložky není zákonem nijak upraveno a strany mají velkou volnost upravit si otázky budoucího řízení sami. Pokud této možnosti nevyužití, mlčky akceptují dispozitivní ustanovení zákona např. o způsobu ustanovení rozhodce či vedení řízení. 1.1
Arbitrabilita sporu
Arbitrabilita je okruh právních vztahů, ve kterých zákon připouští přenést rozhodování sporu do rozhodčího řízení. Je to nutná podmínka platnosti rozhodčí doložky, neboť bez respektování arbitrability sporu by ve věci dle hmotného práva nastala nedovolenost předmětu smlouvy, tedy neplatnost právního úkonu, a dle procesního práva nepřípustnost sporu k řešení před rozhodci.9 Arbitrabilní jsou spory spadající pod § 2 odst. 1 ZRŘ. Jsou to všechny majetkové spory, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon. Dále je nutné kumulativně splnit požadavek § 2 odst. 2 ZRŘ, že o předmětu sporu lze uzavřít smír. Dle Lisseho 10 by v případě pravomoci jiného
7
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. 1. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 82. 9 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodím styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 143. 10 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. 1. vyd. Praha: Linde, 2012. 8
8
orgánu než soudu nebyla rozhodčí doložka neplatná, ale nepřípustná. Jedná se však pouze o terminologické rozlišení, neboť taková rozhodčí doložka by de facto nezakládala pravomoc rozhodce a „nepřípustnost“ lze právně uchopit jako neplatnost. V judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále možno jen „Nejvyšší soud“ či „NS“) se objevily spory, ve kterých účastníci nesouhlasili s arbitrabilitou dále uvedených právních věcí. NS rozsudkem ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011,11 potvrdil arbitrabilitu sporu z titulu směnky, přestože žalobce se domáhal zrušení rozhodčího nálezu z důvodu nenaplnění § 2 odst. 1 a 2 ZRŘ. Soud v rozsudku dospěl k závěru, že nároky ze směnek mají majetkovou povahu, když je do nich inkorporován závazek zaplatit určitou peněžitou sumu a spor o zaplacení směnky je tudíž sporem majetkovým. Rovněž by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Toto rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, která byla dne 27.3.2012 usnesením Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2457/11,12 odmítnuta, přičemž Ústavní soud se o arbitrabilitě směnečného sporu vyjádřil totožně. Dále Nejvyšší soud rozhodoval spory, ve kterých byla posuzována možnost projednat v rozhodčím řízení určovací žaloby, tedy žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu13 (dále jen „o.s.ř.“), ve kterých účastníci více méně shodně namítali, že z povahy věci při určení naléhavého právního zájmu nelze uzavřít smír. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6.6.2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006,14 uvedl, že ve věci určení neexistence smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky, jejíž součástí je i rozhodčí doložka, nemají soudy pravomoc rozhodnout. Nejvyšší soud v odůvodnění předmětného usnesení odkázal na analýzu přípustnosti uzavření soudního smíru provedenou již v rozsudku 23/200715 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a konstatoval, že „jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci podle jejich povahy
11
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1557C0844C70FB3BC1257A4E006863E6?open Document&Highlight=0,29,cdo,1130/2011 12 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.3.2012, sp. zn. IV. ÚS 2457/11. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=73617&pos=1&cnt=1&typ=result 13 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.10. 2013]. 14 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.6.2007, sp. zn. 32 Odo 181/2016. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/27473E23DB4ED9FDC1257A4E0065F115?open Document&Highlight=0,32,odo,181/2006 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod sp. zn. Rc 23/2007.
9
i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti.“ Judikatura Nejvyššího soudu se tedy konstantně vyjadřuje ke způsobilosti uzavřít ve věci smír u určovacích žalob kladně, což dokládají i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008 či sp. zn. 32 Cdo 4815/200816. Ve prospěch arbitrability sporu se Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 23.9.2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009,17 v řízení o žalobě na vyklizení bytu. Konstatoval, že „jde o ochranu vlastnického práva, do něhož bylo neoprávněně zasaženo, a které se obecně vzato promítá i do majetkové sféry dotčeného subjektu. Jedná se tedy o subjektivní majetkové právo vlastníka (popř. jeho oprávněného držitele či detentora), s nímž může jeho nositel nakládat a o kterém se rozhoduje ve sporném řízení, v němž účastníci mohou uzavřít smír.“ S ohledem na shora uvedené je možno shrnout, že zákon se přikloňuje k co nejširší věcné použitelnosti rozhodčího řízení 18 a tomu odpovídá i judikatura. Když soud posuzuje přípustnost sporu k řešení v rozhodčím řízení, ve většině případů rozhodne kladně a tendence k restrikcím má minimální. Lze to odůvodnit skutečností, že ve sporném řízení jde v naprosté většině případů v jádru věci o majetkový nárok a to i když to není patrné na první pohled (viz určovací žaloba). 1.2
Písemná forma
Uzavření rozhodčí doložky má důležité právní účinky, neboť dochází k derogaci jurisdikce soudů. Z dikce § 3 odst. 1 ZRŘ se dozvídáme, že „rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.“ Je jednoznačné, že bez písemné formy by účastníci nezaložili pravomoc rozhodce, a proto je možno písemnou formu zařadit jako další podstatnou náležitost (platné) rozhodčí doložky. Důsledky požadavku na písemnou formu se opět ve svém závěru
16
Rozsudek NS ze dne 4.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005; Usnesení NS ze dne 31.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008; Usnesení NS ze dne 5.5.2010, 32 Cdo 4815/2008. 17 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9.2010 sp. zn. 20 Cdo 476/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C83E74FD965BEEC2C1257A4E0065BC73?ope nDocument&Highlight=0,20,cdo,476/2009 18 SCHELLE Karel; SCHELLEOVÁ Ilona. Rozhodčí řízení: historie, současnost a perspektivy. 1. vyd. Praha: EUROLEX Bohemia, 2002, s. 48.
10
v hmotněprávním pojetí i procesním pojetí nerozchází, kdy v hmotném právu by nedostatek zákonem požadované formy byl důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu a v procesním právu by byl procesní úkon neúčinný.19 Zákon o rozhodčím řízení do 31.3.2012 nepožadoval sjednání rozhodčí doložky na jedné listině, ani podpisy stran na téže listině, novelou č. 19/2012 Sb. s účinností od 1.4.201220 však zavedl
speciální
požadavky pro
rozhodčí
doložky uzavřené
mezi
podnikatelem
a spotřebitelem (o kterých bude podrobněji pojednáno v následující podkapitole) a způsob uzavření rozhodčí doložky písemně na více listinách s podpisy na různých listinách je nyní tedy výhradní záležitostí právních vztahů, ve kterých nevystupuje spotřebitel.21 Písemná forma je zachována, i pokud je rozhodčí doložka uzavřena nejrůznějšími elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení osob, které doložku sjednaly. Zákon výslovně nestanovuje, že musí rozhodčí doložka uzavřena takovouto formou obsahovat podpisy. Dle Lisseho 22 postačuje, když je rozhodčí doložka dojednána e-maily bez elektronického podpisu. Případné námitky nedostatku pravomoci rozhodce budou v každém sporu posuzovány individuálně, přičemž může být zkoumáno, kdo všechno má ke konkrétní e-mailové či obdobné schránce přístup, zda probíhala komunikace mezi stranami dlouhodobě apod. Za odpovídající písemnou formu se dle § 3 odst. 2 ZRŘ považuje i když je rozhodčí doložka součástí podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, pokud dojde k přijetí smlouvy způsobem, z něhož je patrný souhlas s obsahem rozhodčí doložky. Ten bude vykládán v kontextu s tím, zda smluvní strana znala obsah podmínek, měla je k dispozici, zda byl odkaz na smluvní podmínky v smlouvě hlavní uveden apod. Otázku, zda je možno nastolit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu bez odpovídající formy rozhodčí doložky posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30.10.2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006,23 kde se jednalo o rozhodčí doložku na hmotném nosiči - papíru, která byla podepsána pouze jednou ze stran, v tomto řízení povinným.
19
HRNČIŘÍKOVÁ, op. cit., s. 91. Zákon 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 21 LISSE, 2012, op. cit., s. 143. 22 LISSE, 2012, op. cit., s. 145. 23 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2008 sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3C5BBC6777E7E38BC1257A4E006ACEEC?ope nDocument&Highlight=0,20,cdo,2857/2006 20
11
Rozhodce v předcházejícím řízení přijal svojí funkci a vydal rozhodčí nález, přičemž v řízení byl žalovaný (povinný) nečinný. Soud v rozhodnutí vyslovil názor, že „ze zákona nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného (povinného) v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce.“ Z hlediska obecné praxe je toto rozhodnutí často citované v pozdějších judikátech, řešících tuto problematikou a dle mého názoru je s odkazem na § 3 odst. 1 ZRŘ samozřejmě správné. Pokud nebyla rozhodčí doložka podepsána oběma stranami, pro nedostatek formy nevznikla. V tomto případě je však zajímavé, že povinný byl právě tou smluvní stranou, jehož podpis na smlouvě figuroval. Proto se domnívám, že žalobce (oprávněný) mohl připojením svého podpisu vadu nedostatku formy ještě před podáním žalobního návrhu jednoduše zhojit. Upozorňuji, že je rovněž nutno situaci, kde je žalovaný pasivní, ale nedošlo vůbec k uzavření rozhodčí doložky, odlišovat od situace, kde rozhodčí doložka uzavřena byla, ale je z jiného důvodu neplatná. Výjimku z pravidla písemné formy rozhodčí doložky představuje situace, kdy žalobce podá návrh k rozhodci a žalovaný ve svém vyjádření k meritu věci nenamítne dle § 15 odst. 2 ZRŘ nedostatek pravomoci a tím se konkludentně podřídí zahájenému řízení. (To však neplatí u sporů ze spotřebitelských smluv, kde může být námitka nedostatku pravomoci namítnuta i později. 24) Tento postup předpokládá i řád stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud při HK a AK“). Nicméně podání žaloby u Rozhodčího soudu při HK a AK bez písemné rozhodčí doložky je případ velmi výjimečný.25 V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011,26 soud posuzoval, zda lze založit pravomoc rozhodce dle § 15 odst. 2 ZRŘ, pokud není vůbec uzavřena rozhodčí smlouva a žalovaný je v rozhodčím řízení zastoupen opatrovníkem. V odůvodnění rozhodčího nálezu se rozhodce netajil tím, že přijal svoji pravomoc na základě § 15 odst. 2 ZRŘ a dovozoval ji z žaloby a z vyjádření opatrovníka žalovaného s tím, že tak byla konsensuálně uzavřena rozhodčí smlouva. Podle názoru obecných soudů nelze
24
Viz § 15 odst. 2, druhá věta, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákona č. 19/2012 Sb. 25 RŮŽIČKA, Květoslav. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení? Bulletin advokacie. 2005. č. 10, s. 52 – 54. 26 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/22A156B49C52720AC1257A4E0064C8A7?open Document&Highlight=0,20,cdo,1828/2011
12
stanovisko opatrovníka žalovaného považovat za souhlas žalovaného s pravomocí rozhodce, s čímž se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání a prostým sdělením, že soud druhého stupně neuplatnil právní názory nestandardní, ztotožnil. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti stanovisko opatrovníka žalovaného obsahovalo, ze skutkového stavu však lze dovodit, že námitka proti pravomoci rozhodce v něm obsažena nebyla. Lze tedy učinit závěr, že následek podřízení se zahájenému řízení by bylo možno spojovat pouze s aktivním chováním samotného žalovaného a ne jeho opatrovníka ustanoveného rozhodcem nebo soudem27. 1.3
Rozhodce ad hoc nebo stálý rozhodčí soud
Zákon o rozhodčím řízení neklade žádné požadavky na samotný obsah rozhodčí doložky, proto by k její platnosti měl postačovat pouhý písemný dvoustranný projev vůle k rozhodování sporu v rozhodčím řízení. Tzv. blanketní rozhodčí doložka, která neobsahuje nic dalšího kromě „veškeré spory z této smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení“ by tedy rozhodně neměla být posouzena jako neplatná pro neurčitost, neboť hlavní účel vyloučit pravomoc soudů je naplněn.28 Lze však předpokládat, že takto koncipovaná rozhodčí doložka narazí na praktické problémy při konstituování fóra, čímž se může prodloužit doba řízení. Bývá proto obvyklé určení počtu a osob rozhodců nebo způsob tohoto určení, ač to není dle § 7 odst. 1 ZRŘ podstatná náležitost rozhodčí doložky. Takovéto určení však bývá při posuzování platnosti rozhodčích doložek soudy často terčem kritiky a není výjimkou, že je rozhodčí doložka pro vadné určení rozhodce i neplatná, což bude rozebráno v následující kapitole. Proto je na místě vyložit si možnosti určení rozhodce, které vyplývají ze dvou možných způsobů vedení rozhodčího řízení a to buď rozhodčí řízení ad hoc, nebo řízení u stálého rozhodčího soudu. Pokud bude zvoleno řízení u stálého rozhodčího soudu, bude jím pravděpodobně Rozhodčí soud při HK a AK, neboť je v ČR jediným nespecializovaným rozhodčím soudem. Stálý rozhodčí soud může být zřízen pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští29. Dle § 13 odst. 2 ZRŘ mohou stálé rozhodčí soudy
27
Pro srovnání viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2011, sp. zn. 20 Cdo 1926/2011. Stejný názor zaujímá HRNČIŘÍKOVÁ in HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Platnost rozhodčí smlouvy. [online]. Brno, 2006 [cit. 11.10.2013]. Disertační práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. s. 111. 29 Viz § 13 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů; na Rozhodčí soud při HK a AK se s účinností od 1.1.1995 dle § 3 zákona č. 223/1994 Sb. 28
13
vydávat statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku, ve kterých mohou konkretizovat nejrůznější otázky související s činností soudu, zejména způsoby určení rozhodců, jejich počet, procesní pravidla řízení apod. Pokud si účastníci v rozhodčí doložce neujednají jinak, postupuje se v řízení dle těchto statutů a řádů. K rozhodčí doložce s ohledem na výše uvedené postačuje pouhý odkaz na Rozhodčí soud při HK a AK a strany si mohou být jisty, že všechny otázky okolo vedení řízení a určení rozhodce jsou zabezpečeny. Naproti tomu v rozhodčím řízení ad hoc může být jmenována rozhodcem jakákoliv osoba, která splňuje zákonné požadavky na rozhodce a která písemně přijme tuto funkci. V řízení postupuje primárně dle ujednání stran v rozhodčí doložce (které nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními ZRŘ), v otázkách stranami neupravených postupuje dle zákona o rozhodčím řízení a subsidiárně dle občanského soudního řádu. Rovněž je možné, aby rozhodce ad hoc vedl řízení dle procesních postupů nějakého stálého rozhodčího soudu30. V České republice se rozmohlo působení tzv. „arbitrážních center“, která se prezentují jako společnosti podporující a administrativně zaštiťující činnost rozhodců ad hoc. Mají právní formu obchodní společnosti nebo sdružení a obvykle vydávají svá procesní pravidla, vedou vlastní seznam rozhodců a zveřejňují vzorové rozhodčí doložky. V soudní judikatuře i mezi odbornou veřejností se objevují nesouhlasné reakce na jejich činnost, především proto, že napodobují činnost stálých rozhodčích soudů, čímž údajně obchází zákon o rozhodčím řízení. Dále se poukazuje na možnost porušování rovnosti stran v řízení, neboť kvalita činnosti takovýchto center je leckdy pochybná, neboť mohou brát záštitu rozhodčích řízení pouze jako za nástroj k maximalizaci svého zisku a prosazení obchodních zájmů. Rovněž bylo v nemálo judikátech vyjádřeno, že obchodní společnosti, které nejsou stálými rozhodčími soudy, nejsou oprávněny vydávat vlastní statuty a řády, 31 což soudy dovozují přímo ze samotného § 13 ZRŘ. Domnívám se, že s ohledem na smluvní základ rozhodčí doložky z kogentního § 13 ZRŘ udávající pravidla stálým rozhodčím soudům nelze vyvodit pravidla (zákazy) pro jiné subjekty, obzvlášť pro soukromoprávní korporace, kterým je povoleno, co není zákonem zakázáno. Pro ně platí jen § 13 odst. 4, že „nikdo není oprávněn používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý
o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky přejmenoval rozhodčí soud působící při Československé obchodní a průmyslové komoře. 30 ROZEHNALOVÁ, 2013, op. cit., s. 94. 31 Například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2011, sp. zn. 23 Cdo 4112/2009 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2013, sp. zn. 23 Cdo 3737/2011 (proti tomuto rozsudku byla dne 23. 1. 2014 pod sp. zn. III. ÚS 1820/2013 odmítnuta ústavní stížnost).
14
rozhodčí soud.“ Bohužel judikatura je v tomto zákazu již velmi ustálená, jak bude možno se přesvědčit v následující kapitole. Nicméně novelou ZRŘ č. 19/201232 bylo s účinností od 1.4.2012 zakotveno zavedením nového odst. 4 do § 19 ZRŘ právo stran určit si postup řízení v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Tímto ustanovením se dle důvodové zprávy k návrhu novely „umožňuje dohoda stran na procesních pravidlech v samostatném dokumentu vydaném například arbitrážním centrem, i když řízení neprobíhá před stálým rozhodčím soudem33,“ čímž bylo zákonodárcem vydávání procesních pravidel arbitrážními centry aprobováno. Rozhodčí doložky uzavřené ve prospěch arbitrážních center po 1.4.2012 by tedy měly být za splnění formálních předpokladů soudy považovány za platné34. Pouze ze zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že rozhodce může být určen v podstatě jakkoliv. Judikatura však některé způsoby určení za v souladu se zákonem nepovažuje. Určení rozhodce by mělo být především projevem vůle účastníků a mělo by odpovídat rovnosti práv obou stran v řízení. Není časté, aby byl v textu rozhodčí doložky uveden konkrétní rozhodce (svým jménem a příjmením) vzhledem k možným obtížím v budoucnu takto uzavřenou doložku realizovat. Od uzavření rozhodčí doložky do vzniku sporu může uplynout dlouhá doba a poměry u takto určené osoby se mohou velmi změnit. Nemusí funkci rozhodce z různých důvodů přijmout, neboť je tato funkce ryze dobrovolná, může se přestěhovat do vzdáleného místa, či může i zemřít.35 Dále mohou nastat u stanovení konkrétního rozhodce pochybnosti o jeho nepodjatosti se všemi negativními následky, 36 neboť když strana ve svém návrhu rozhodčí doložky takto rozhodce navrhne, tak jej pravděpodobně nějakým způsobem zná, či s ním „spolupracuje“. Nicméně rozhodce určený svým jménem a příjmením je asi nejvíce transparentním způsobem určení rozhodce, neboť obě smluvní strany jsou již při podpisu rozhodčí doložky bezpochyby srozuměny s osobou, která bude jejich případný spor rozhodovat, a s touto osobou souhlasí. 32
Zákon 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 33 Sněmovní tisk 371/0, Novela zákona o rozhodčím řízení. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. [online]. Parlament České republiky, publikováno 2011[cit. 26.10.2013]. 34 KOCINA, Jan. Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch „soukromých rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s. 48 – 49. 35 LISSE, 2012, op. cit., s. 227. 36 PAVELKA, Martin. Rozhodčí řízení před tzv. rozhodčími centry. Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 57 – 59.
15
Účastníci smlouvy v rozhodčích doložkách s ohledem na výše uvedené problémy s přijetím funkce konkrétní osoby stanovují spíše způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, přičemž ty nejčastější způsoby rozeberu v samostatné kapitole o způsobech určení rozhodce. Některé způsoby určení rozhodce jsou tak problematické, že judikatura takové rozhodčí doložky označuje za neplatné. Dle mého názoru je namísto těchto problematických způsobů výhodnější nestanovit způsob žádný, neboť pokud si strany rozhodce neurčí či nestanoví způsob tohoto určení, bude stanoven tříčlenný rozhodčí senát v zákoně uvedeným náhradním způsobem, a to postupem dle § 7 odst. 2 ZRŘ, kdy každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a ti pak zvolí rozhodce předsedajícího. Často bývá rovněž v rozhodčí doložce určena konkrétní osoba, buď fyzická či právnická, která má v případě vzniku sporu rozhodce jmenovat. Tato tzv. appointing authority je zakotvena v § 7 odst. 1 ZRŘ a jedná se o institut běžný zejména v zahraničí. Že české soudy mají tento způsob určení rozhodce za problémový, bude rovněž rozebráno v samostatné kapitole o způsobech určení rozhodce. 1.4
Specifika rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách
Rozhodčí řízení se v posledních letech začalo velmi často objevovat i v řešení spotřebitelských sporů a s tím vyvstaly otázky, zda je vůbec možné s ohledem na zkušenost podnikatele a sníženou vyjednávací pozici a neodbornost průměrného spotřebitele jejich případné spory řešit tímto alternativním způsobem37. Obsáhlou diskuzi, zda vůbec ponechat spotřebitelským sporům arbitabilitu, rozproudila směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách38 (dále jen „směrnice“), která řadí na tzv. černou listinu, která je uvedena v příloze této směrnice, a která stanovuje demonstrativní výčet nepřiměřených podmínek, pod bodem q) nepřiměřenou podmínku „zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva (…).“ Právo EU sice zásadně nevylučuje, aby byly spotřebitelské spory rozhodovány v rozhodčím řízení, ale stanovuje státům závazek zvýšit ochranu spotřebitele až na úroveň srovnatelnou se soudním řízením, přičemž konkrétní
37
K otázce zda ponechat spotřebitelským sporů arbitrabilitu se záporně vyjadřuje Slováček in SLOVÁČEK, David. Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. 2009, č. 7-8, s. 47 – 49. 38 Směrnice Rady (EU) 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:15:02:31993L0013:CS:PDF
16
způsoby ponechává výlučně na jednotlivých smluvních státech. 39 Tento závěr dokládá i forma EU, která byla k regulaci této problematiky zvolena, a to forma směrnice, která není přímo závazná pro jednotlivce a jen stanoví státům závazek implementovat požadované do vnitrostátní právní úpravy. Po zhodnocení situace zákonodárcem došlo ke změně ZRŘ a to novelou č. 19/2012 Sb. ze dne 20. prosince 2011 40, která s účinností od 1.4.2012 zavedla do českého rozhodčího řízení mimo jiné speciální úpravu spotřebitelských rozhodčích doložek, která se snaží posílit slabší postavení spotřebitele. Tato novela byla při současné situaci potřebnou nejen z důvodu povinnosti přejmout pravidla daná předpisy EU a vyhnout se tak možným sankcím ze strany Evropské komise. Po novelizaci volali i mnozí odborníci na rozhodčí řízení zaměřující se na problematiku ochrany spotřebitele 41. V posledních letech totiž docházelo k nalomení důvěry veřejnosti v rozhodčí řízení, jelikož právě v několika případech došlo ke zneužití rozhodčího řízení v neprospěch spotřebitelů 42, neboť do té doby ZRŘ na spotřebitelské spory výslovně vůbec nepamatoval a standardy ZRŘ odpovídaly spíše praxi zkušených podnikatelů. „Navrhovaný model ochrany spotřebitele vychází jednak z německé úpravy rozhodčího řízení a jednak zohledňuje prvky vyjádřené v doporučení Evropské komise 98/257/ES o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů. 43“ Novela č. 19/2012 Sb. přinesla do ZRŘ konkrétně do § 3 novým odstavcem 3 povinnost uzavírat rozhodčí smlouvu pro řešení spotřebitelských sporů pod sankcí neplatnosti na samostatné listině a nikoliv jako součást podmínek, kterými se smlouva řídí. Toto ustanovení pamatuje na problematiku tzv. adhezních smluv, kdy spotřebitel nemá žádnou vyjednávací pozici a může pouze podepsat smlouvu jako celek nebo nechat být. Rovněž pamatuje na skutečnost, že spotřebitel bývá neopatrný a přiložené obchodní podmínky, často psané malým písmem, si již před podepsáním smlouvy hlavní nepřečte a neví, že svým podpisem odsouhlasil i rozhodčí doložku. Dle Bělohlávka44 naplňuje „samostatnost listiny“ i skutečnost, když bude rozhodčí doložka fyzicky přítomna na stejné listině jako smlouva
39
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 250. 40 Zákon 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 41 Např. Slováček in SLOVÁČEK, David. Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Právní rozhledy. 2010, č. 9, s. 331 – 333. 42 Sněmovní tisk 371/0, Novela zákona o rozhodčím řízení. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. [online]. Parlament České republiky, publikováno 2011[cit. 26.10.2013]. 43 tamtéž 44 BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 251.
17
hlavní, ale bude samostatně podepsána. Tomuto výkladu by odpovídal i fakt, že podsouváním více listin se opět míra pozornosti spotřebitele snižuje, což by vedlo ke kontraproduktivitě tohoto ustanovení. Dle § 3 odst. 4 ZRŘ
nově zakotvuje „poučovací“ povinnost podnikatele,
který má poskytnout spotřebiteli s dostatečným předstihem náležité vysvětlení, tj. vysvětlení všech následků rozhodčí doložky, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něj uzavřením doložky nastanou. Toto obecně formulované ustanovení dává prostor rozhodčí a soudní praxi k definování, jaká lhůta se dá ještě považovat za dostatečný předstih a hlavně při neuvedení jakých následků se bude jednat o pochybení podnikatele, neboť se domnívám, že povinnost vysvětlení „všech následků“ je prakticky neproveditelná. Konečně v § 3 odst. 5 a 6 ZRŘ je stanoven požadavek obligatorního obsahu rozhodčí doložky pro spotřebitelské spory, který spočívá v povinnosti uvádět v rozhodčí smlouvě taxativním výčtem stanovené pravdivé, přesné a úplné údaje – o rozhodci nebo stálém rozhodčím soudu, způsobu zahájení a formě řízení, odměně rozhodce a nákladech řízení, místu konání, způsobu doručení rozhodčího nálezu a o jeho vykonatelnosti. Je dáno zmírnění pro rozhodčí doložku zakládající pravomoc stálým rozhodčím soudům, kdy bude namísto těchto údajů postačovat odkaz na jejich statuty a řády. Následkem porušení uvedení požadovaných údajů v rozhodčí doložce bude možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem, což novela č. 19/2012 Sb. zavádí ve svém § 31 odst. 1 písm. h). Jelikož požadavky novely č. 19/2012 jsou účastníci povinni aplikovat do svých rozhodčích doložek teprve od 1.4.2012, tak vzhledem k zatím krátkému časovému období není k dispozici judikatura vztahující se nové právní úpravě. Nicméně v nejbližších letech již bude možno dopady novely pomocí judikatury reflektovat a bude zajímavé zhodnotit, zda se tento záměr zákonodárci podařil, či zda se začal ubírat nepředvídaným směrem.
18
2
Platnost rozhodčích doložek v judikatuře dle způsobu určení rozhodce 2.1
Určení rozhodce ze seznamu soukromého subjektu za použití jeho procesních pravidel
Judikatura zabývající se posuzováním platnosti rozhodčích doložek obsahujících určení rozhodce ze seznamu vedeného soukromým subjektem a s tím související vydávání procesních pravidel (statutů a řádů) těmito subjekty je velmi bohatá a různorodá. Odvážím se říci, že se jedná při posuzování platnosti rozhodčích doložek soudy o nejčastěji namítaný důvod neplatnosti, neboť těmito soukromými subjekty bývají nejčastěji tzv. arbitrážní centra, jejichž činnost není upravena zákonem, a proto není jednoznačně vyřešené, zda mohou svou činnost vykonávat, zejména zda mohou svým jménem jmenovat rozhodce, zda mohou vést seznamy rozhodců a zda mohou vydávat svá vlastní procesní pravidla. 2.1.1 Původní ustálená judikatura Zpočátku nebyly rozhodčí doložky vybírající rozhodce pomocí pravidel vydávaných arbitrážními centry problematické, a proto se jejich používání velmi rozšířilo. Judikatura Vrchního, Nejvyššího i Ústavního soudu rozhodovala ve prospěch platnosti takovýchto rozhodčích doložek. Na úvod proto zmiňuji jedno z prvotních rozhodnutí, známé a často argumentačně používané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/200845. Soud zde posuzoval doložku tohoto znění: „pronajímatel a nájemce dohodli, že majetkové spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva ČR rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR.“ Jedná se o rozhodčí doložku, kde bude rozhodce vybrán tou stranou, která podává žalobu a to ze seznamu vedeného při soukromém subjektu. V souzené věci dle odůvodnění rozhodnutí využily strany svého práva v ust. § 7 odst. 1 ZRŘ a stanovily v rozhodčí doložce způsob, jak má být osoba rozhodce určena. Tato rozhodčí doložka je platná, neboť i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se řídí jak postup při stanovení rozhodce, tak procesní postupy. Toto rozhodnutí bylo napadeno ústavní
45
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/28EC6DCA7E7D80AAC1257A4E00670D0C?op enDocument&Highlight=0
19
stížností, avšak Ústavní soud ji dne 6.11.2008 odmítl usnesením, sp. zn. II. ÚS 2682/0846, přičemž na shora uvedené rozhodčí doložce neshledal žádný rozpor s kogentními ustanoveními zákona. Jak NS, tak ÚS v tomto případě nedostatečně odůvodnily, v čem shledávají oprávnění soukromého subjektu (v tomto případě se nejedná o klasické arbitrážní centrum) vést seznam rozhodců. Argumentem pro může být právě zásada vyjádřená v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)47, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, když činnost právnických osob soukromého práva a autonomii vůle smluvních stran lze zařadit do soukromého práva, kterým tato zásada prostupuje. Jelikož žádné ustanovení zákona vést seznamy rozhodců, popř. pravidla řízení, nezakazuje, jedná se o legální činnost.48 Bylo by zajímavé, zda by bylo rozhodnutí NS stejné, i kdyby účastníci v rozhodčí doložce navíc odkázali na pravidla řízení vydaná touto asociací vzhledem k dalšímu rozhodnutí – rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, ze dne 21.1.200949, kde soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, která namítala neplatnost rozhodčí doložky, podle níž měl spory rozhodovat jediný rozhodce, jmenovaný správcem ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s. podle jednacího řádu Společnosti. Soudy prvního i druhého stupně shledaly rozhodčí doložku jako platnou s odůvodněním, že byl jednoznačně stanoven způsob určení rozhodce i průběh rozhodčího řízení odkazem na v ní uvedená pravidla a je bez významu, kým byla tato pravidla vytvořena, protože na tato pravidla je třeba pohlížet tak, jako kdyby byla výslovně dohodnuta samotnými účastníky. S tímto závěrem však Nejvyšší soud vyslovil nesouhlas a dovodil neplatnost předmětné rozhodčí doložky, neboť neexistují zákonné požadavky pro vydávání pravidel řízení rozhodců ad hoc, „takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno“ a proto není z odkazu na jednací řád společnosti určité, k jakým pravidlům ve smyslu § 19 odst. 1 a 3 ZRŘ směřovaly projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy.
46
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6.11.2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=60406&pos=1&cnt=1&typ=result 47 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České Republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20.2.2014]. 48 PAVELKA, Martin. Rozhodčí řízení před tzv. rozhodčími centry. Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 58 – 59. 49 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2009, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 23.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/875B669C3EF77825C1257A4E0065683C?open Document&Highlight=0,32,cdo,2312/2007
20
Nejvyšší soud zde, a dle mého názoru správně, nehodnotil na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008,50 oprávněnost vydávání pravidel soukromým subjektem, ale zaměřil se na určitost projevů vůle účastníků rozhodčí doložky. 2.1.2 Judikaturní obrat Vrchního soudu v Praze Právní názor usnesení NS, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, spíše převažoval v soudní judikatuře a v rozhodčí praxi do vydání přelomového usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 51, které bylo o půl roku později publikováno na základě doporučení Nejvyššího soudu ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. Rc 45/2010, čímž se značnou měrou zesílil jeho právní dosah. Z důvodu proslulosti tohoto rozhodnutí a častého používání v právní argumentaci v praxi je na místě přiblížit si jej podrobněji, přičemž jelikož je posuzovaná rozhodčí doložka dle názoru vrchního soudu neplatná ze dvou důvodů, tak se zaměřím na důvod arbitrážního centra, neboť o důvodu určení rozhodce jednou stranou bude pojednáno v kapitole o určení rozhodce jednou smluvní stranou. Skutkový stav byl takový, že smluvní strany připojily rozhodčí doložku ke smlouvě o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, a smlouvu zajistily směnkou. V nalézacím řízení pro zaplacení směnečné sumy byl zrušen směnečný platební rozkaz a soudem prvního stupně zastaveno řízení, neboť žalovaný podal námitku nepravomoci soudu z důvodu rozhodčí doložky ve smlouvě. Žalobce podal odvolání, ve kterém namítal, že směnka je abstraktní cenný papír, který rozhodčí doložku neobsahuje. Spor se dostal k odvolacímu soudu – Vrchnímu soudu v Praze, který se postupem dle § 106 odst. 1 o.s.ř. jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda je rozhodčí doložka znění „účastníci se dohodli, že veškeré případné spory vzniklé z této Smlouvy (o rezervaci nemovitosti) nebo v souvislosti s ní (včetně případných sporů o platnost této smlouvy či o platnost rozhodčí doložky) budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Smluvní strany se dohodly, že rozhodčí řízení bude probíhat dle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., a že rozhodce bude určen žalobcem ze Seznamu rozhodců, vedeného společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek,
50
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/28EC6DCA7E7D80AAC1257A4E00670D0C?op enDocument&Highlight=0 51 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23.2.2014].
21
s. r. o.,“ platná. Dovodil, že platná není a proto rozhodl, že se směnečný platební rozkaz nezrušuje a řízení se nezastavuje. Vrchní soud v Praze nejprve z internetových stránek společnosti zjistil, že vede seznam rozhodců a má zveřejněna pravidla pro rozhodčí řízení a sazebník poplatků pro rozhodčí řízení, z čehož dovodil, že jedná v úmyslu obcházet zákon, neboť dle soudu je z § 13 ZRŘ patrné, že tyto činnosti je oprávněn vykonávat pouze stálý rozhodčí soud a společnost přejímáním těchto činností stálý rozhodčí soud „kopíruje“. Dále soud dovodil, že k řešení sporu nebyl dohodnut ani stálý rozhodčí soud, ani ad hoc rozhodce, proto právní věta předmětného usnesení zní „neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona“. Myslím, že neplatnost rozhodčí doložky dle hmotněprávního předpisu pro obcházení zákona je pro účastníka, který spoléhal tuto rozhodčí doložku, tvrdou sankcí zejména proto, že soud v usnesení tvrdil, že k obcházení zákona dochází činností uvedené společnosti. V právní větě však úmysl obcházet zákon vztáhl právě na účastníky rozhodčí doložky, které de facto s činností uvedené společnosti nemají nic společného. Toto rozhodnutí rozvířilo do té doby klidné a liberální vody zavedené praxe arbitrážních center a z řad odborné veřejnosti se začaly ozývat kladné i záporné ohlasy. Mezi záporné patří i rozbor uvedeného rozhodnutí s reflexí celé problematiky soudce Vrchy, s kterým souhlasím především v názoru, že v odůvodnění rozhodnutí je nedostatečná argumentace ve smyslu odkazu na právní úpravu, z níž lze takto kategorické závěry dovozovat 52. Podstatné je, že přelomové usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, přišlo se zásadním obratem na nahlížení na platnost rozhodčí doložky odkazující jakýmkoliv způsobem na arbitrážní centrum a bohužel do praxe rozhodčích řízení vneslo právní nejistotu. Otevřela se otázka, zda platí více rozhodnutí Vrchního soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí, kde soukromé subjekty vedením seznamů obcházejí zákon a takováto rozhodčí
52
VRCHA, Pavel. K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. Právní rádce. 2010, roč. 8, č. 3, s. 18.
22
doložka neurčuje rozhodce ad hoc, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzené Ústavním soudem, kde jsou soukromé subjekty oprávněny vést seznamy rozhodců a výběr z nich je dovoleným způsobem určení rozhodce ad hoc.53 Otvírá se prostor pro porovnání znění rozhodčí doložek a musím konstatovat, že rozhodčí doložky jsou podobné, ale nejsou totožné – u obou je k výběru rozhodce příslušný žalobce, ale rozhodčí řízení dle rozhodčí doložky z rozhodnutí, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, nemá na rozdíl od rozhodnutí, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, probíhat dle pravidel vytvořených soukromou společností a dále subjektem vedoucím seznam rozhodců je zde Asociace leasingových společností České republiky54, která není obchodní společností ale zájmovým sdružením, které se svou činností nedá považovat za arbitrážní centrum, neboť sice vede seznam rozhodců, ale jeho činnost zabývající se rozhodčím řízením je ve srovnání s jeho další činností zanedbatelná. 2.1.3 Reakce ostatních soudů Nejvyšší soud neopustil právní názor vyslovený v rozhodnutí, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v dalším svém rozhodnutí, a to sp. zn. 23 Cdo 5129/200755 ze dne 29.9.2009. S ohledem na počet soudů nižších stupňů nelze říci, k jakému z judikátů se jejich přikláněla jejich rozhodnutí, ale záleželo na konkrétním právním posouzení. Například Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 10.8.2010, sp. zn. 39 Co 88/2010,56 judikoval, že si je vědom rozhodnutí Vrchního soudu, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ale rozhodne dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dle kterého soukromé subjekty vést seznamy rozhodců a vydávat pravidla mohou. Svůj právní názor přitom dále odůvodnil skutkovým stavem předmětného sporu, že „žalobkyni (v řízení na zrušení rozhodčího nálezu) musel být obsah rozhodčí doložky znám, neboť smlouvu vlastnoručně podepsala a ujednání o rozhodčí doložce tak obsahovalo i její projev vůle.“ Ohledně rozhodců se seznamů arbitrážních center, popř. zájmových sdružení, jsem toho názoru, že s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu nezastavil řízení pro neplatnost rozhodčí doložky žádný.
53
SOKOL, Tomáš. Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie. 2010, č. 6, s. 23. 54 Nyní toto sdružení působí pod názvem Česká leasingová a finanční asociace. Viz webové stránky http://www.clfa.cz/index.php?textID=1 55 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/F0B73EAEB30302DEC1257A4E0064E610?open Document&Highlight=0,23,cdo,5129/2007 56 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.8.2010, sp. zn. 39 Co 88/2010 in LISSE, Luděk. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2011. s. 429.
23
2.1.4 Sjednocující stanovisko velkého senátu Nejvyššího soudu Z důvodu neustálých odlišných názorů na posuzování platnosti rozhodčích doložek odkazujících na soukromý subjekt postoupil tříčlenný senát 30 Cdo Nejvyššího soudu dle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích57 dovolání v obdobné věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, 58 který v usnesení, sp. zn 31 Cdo 1945/2010, dne 11.5.201159 vyslovil právní názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje „přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“, tedy přiklonil se k právnímu názoru vyslovenému Vrchním soudem. Rozhodčí doložka posuzovaná v tomto sporu zněla: „veškeré spory, které mezi stranami nastanou nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky, budou řešeny v rozhodčím řízení podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaného Sdružením rozhodců, s. r. o., se sídlem Příkop 8, 604 10 Brno.“ Velký senát proto neshledal dostatečným způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když pouhý odkaz na řád obchodní společnosti nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Závěrem ve své argumentaci soud z rozhodčí doložky tohoto znění vyvodil zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu, aniž by své úvahy, kdo je slabší a proč je slabší, jakkoliv odůvodnil. Rozhodčí doložka posuzovaná Nejvyšším soudem obsahuje opravdu velmi neurčité určení rozhodce, proto s jeho názorem souhlasím. Bohužel se závěry z tohoto rozhodnutí dle mého často nekriticky aplikují na všechny rozhodčí doložky, ve kterých je odkaz na pravidla soukromé právnické osoby, což by se dít nemělo. Domnívám se, že každá rozhodčí doložka by se měla posuzovat zvlášť a soudy by měly dbát odlišností v jejím obsahu od rozhodčích doložek, u kterých byla judikována jejich neplatnost. V uvedené problematice došlo zásadním způsobem ke změně judikatury, která neměla žádnou oporu ve změně zákona. Tato změna citelným způsobem zasáhla do právních vztahů,
57
Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 24.2.2014]. 58 VRCHA, Pavel. K neplatnosti rozhodčí smlouvy. Soudní rozhledy. 2011, roč. 17, s. 409. 59 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/87312C808746B5D2C1257A4E006568D2?open Document&Highlight=0,
24
do kterých přinesla pochybnosti, které se odrazily v ekonomické sféře jejich účastníků. Domnívám se, že tento judikaturní obrat nebyl vzhledem k jeho širokému dopadu na společnost přesvědčivě odůvodněn a v argumentaci Nejvyššího soudu vidím slabiny, ne-li přímo mezery. Vyšší soudy by měly, pokud jsou si vědomy, že svým rozhodnutím mění zavedený pohled na věc, dbát na preciznost nového právního názoru a rovněž i na odůvodnění, ve kterém by měly vysvětlit, co je k odchýlení od původního právního názoru vedlo a proč. Prostor pro vlastní úvahy otevírá, jaké znění rozhodčí doložky bude s ohledem na sjednocující stanovisko velkého senátu NS ještě v pořádku a jaké už bude považováno za neplatné. Nemělo by projít, když rozhodčí doložka v souvislosti se způsobem určení rozhodce odkazuje pouze na další listinu, tudíž v rozhodčí doložce není způsob určení rozhodce definován např. „rozhodce bude určen dle řádu společnosti XY.“ Naopak rozhodčí doložka, ve které bude rozhodce určen konkrétní osobou (tzv. appointing autority) z předem daného seznamu rozhodců, je dle mého názoru platný způsob určení rozhodce. Nelze však s ohledem na podstatu sjednocujícího stanoviska spatřovat rozpor se zákonem, tedy neplatnost rozhodčí doložky, již v pouhém odkazu na jednací řád vydaný právnickou osobou, a to bez ohledu na bližší spojitost se způsobem ustanovení rozhodce. Je třeba, aby soudy důsledněji rozlišovaly institut „určení rozhodce“ od „vedení řízení“. 2.2
Určení rozhodce závisí na vůli jedné strany
V judikatuře se objevila rozhodnutí, ve kterých byla posuzována platnost rozhodčí doložky, která udává jedné straně právo na určení rozhodce. Nejčastěji touto stranou bývá žalobce. Neplatnost rozhodčí doložky vyslovil již v usnesení probíraném v předchozí podkapitole Vrchní soud v Praze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 60, kde m.j. uvedl, že určením rozhodce lze rozumět pouze takovému způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, což odůvodnil zásadou formulovanou v § 269 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) 61, která zní, že dohodu stran o určité části smlouvy lze nahradit dohodou umožňující dodatečné určení, nezávisí – li tento způsob na vůli jedné strany. Nicméně tento názor v odůvodnění zmínil jen velmi okrajově a v právní větě nebyl zahrnut. Nelze tedy jednoznačně vyvodit, zda by byla rozhodčí doložka posuzovaná v tomto sporu neplatná
60
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3.2.2014]. 61
25
jen z tohoto důvodu bez dalšího. Více odpovědí můžeme naleznout v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 309/201162. Posuzovaná rozhodčí doložka zněla „veškeré spory (…) budou řešeny před jediným rozhodcem, kterého určí objednatel ze seznamu rozhodců vedeného objednatelem,“ přičemž objednatelem byla ve sporu strana žalovaná, která je právnickou osobou. Již odvolací soud shledal neplatnost rozhodčí doložky, neboť si účastníci nedohodli osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze žalované umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců, vedeného žalovanou a tento závěr Nejvyšší soud zamítnutím dovolání potvrdil. Když pomineme judikaturu neoprávněného vedení seznamů rozhodců soukromými subjekty, došlo v tomto konkrétním případu k dvojnásobné koncentraci moci žalované, když měla možnost vybrat rozhodce a tento rozhodce měl být ze seznamu, který ona sama vedla. Formulace „rozhodce určí objednatel“ vede k jednoznačnému procesnímu zvýhodnění tohoto objednatele, neboť má právo určit rozhodce, jak v postavení žalobce, tak žalovaného. Naopak rozhodčí doložku, ve které byli uvedeni tři konkrétní rozhodci, z nichž si žalobce pro rozhodčí řízení jednoho vybral, schválil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8.9.2012, č.j. 9 Cmo 181/2012-130, proti kterému byla usnesením Ústavního soudu, II.ÚS 3413/12, ze dne 23.5.201363 odmítnuta ústavní stížnost. Vrchní soud soud provedl podrobný právní rozbor problematiky rozhodčích doložek i s odkazem na ustanovení na ochranu spotřebitele (spor vznikl ze spotřebitelské smlouvy o úvěru) a dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je platná. Jsem spíše toho názoru, že výběr rozhodce závisející na vůli jedné strany je ustanovením porušujícím zásadu rovnosti stran, neboť má dopad na objektivitu a nestrannost rozhodce. Mezi žalobcem a rozhodcem může zejména v opakovaných sporech vzniknout ekonomická kvazispolupráce, kterou může být rozhodce ovlivněn. 64 Dle Rozehnalové však nelze na takto vyjádřenou rozhodčí doložku pohlížet ihned jako na neplatnou, je ale nutno zkoumat možnou
62
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2012 sp. zn. 23 Cdo 309/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/631D2AED01E29E52C1257A4E006872E8?open Document&Highlight=0,23,cdo,309/2011 63 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.5.2013, II.ÚS 3413/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=79497&pos=1&cnt=1&typ=result 64 ŽÍLA, Michal. Rozhodčí doložky ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle rozsudku Vrchního soudu v praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 3.3.2010[cit. 17.10.2013].
26
podjatost rozhodce.65 Takovéto jmenování rozhodce je tedy problematické a judikatura není v tomto pohledu jednotná. Nicméně s ohledem na výše uvedené judikáty jsem došla k závěru, že určení rozhodce žalobcem je považováno za platný způsob určení rozhodce, pokud se nevybírá dle procesních pravidel soukromého subjektu. 2.3
Určení rozhodce třetí osobou nikoli ze seznamu soukromého subjektu
Platnost rozhodčí doložky kde určuje rozhodce třetí osoba, tzv. appointing autority, která není omezena výběrem z žádného soukromého seznamu, deklaruje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010, sp. zn. 23 Cdo 2672/2008 66. Dle rozhodčí doložky „veškeré spory vzniklé z této smlouvy anebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení s tím, že počet i osoby rozhodců určí generální sekretář Asociace realitních kanceláří Čech, Moravy a Slezska (…)", byl následně jmenován generálním sekretářem rozhodce. Městský soud v Praze jako soud odvolací, jehož právnímu názoru Nejvyšší soud v této právní věci přisvědčil, při hodnocení ustanovení rozhodce provedl důkaz článkem 4 „Společného rozhodnutí“ přijatého asociační a dozorčí radou Asociace, dle kterého je generální sekretář Asociace oprávněn jmenovat jednoho rozhodce (advokáta či právníka), nepřesahuje-li předmět sporu 200.000,- Kč, a tři rozhodce, pokud předmět sporu přesahuje částku 200.000,- Kč. Ze skutkového stavu tedy vyplývá, že mechanismus určení rozhodce ještě upravoval jakýsi vnitřní řád přijatý asociační a dozorčí radou Asociace. Jelikož však odkaz na předmětný řád nebyl uveden v rozhodčí doložce, soud se přípustností jeho použití vůbec nezabýval. Lze tedy shrnout, že povolání třetí osoby k výběru rozhodce, pokud rozhodce není vybírán z žádného seznamu, je platnou rozhodčí doložkou. Není relevantní, zda a jak má třetí osoba stanoven svůj postup k tomuto výběru. 2.4
Určení rozhodce dle pravidel neexistujícího subjektu
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005, sp. zn. 32 Odo 436/2005,67 Nejvyšší soud
65
ROZEHNALOVÁ, 2013, op. cit., s. 184. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, sp. zn. 23 Cdo 2672/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/22E6060C5C548317C1257A4E0068C3A8?open Document&Highlight=0, 67 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2005, sp. zn. 32 Odo 436/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DA04E207C12CBB8AC1257A4E0066CC27?ope nDocument&Highlight=0,32,odo,436/2005 66
27
posuzoval platnost rozhodčí doložky „spory vzniklé v souvislosti s touto kupní smlouvou budou rozhodnuty rozhodcem určeným a vybraným žalobkyní ze seznamu rozhodců vedeného při A. ČR.“ Dovolatel namítal neplatnost uvedené doložky, neboť subjekt A. ČR neexistuje. Nejvyšší soud však vzal za správné skutkové zjištěná odvolacího soudu, že zkratka „A. ČR“ patří v obchodních vztazích mezi užívanou textovou zkratku názvu Asociace leasingových společností ČR používanou průměrnými podnikateli a odkázal na svoji předchozí judikaturu, že nepřesné označení účastníka v právním úkonu nečiní právní úkon neplatným, pokud lze z celého obsahu skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem právního úkonu. Jsem toho názoru, že odůvodnění pomocí obecných pravidel pro právní úkony není vzhledem ke specifické povaze rozhodčí doložky nejvhodnější. Nicméně pokud je praxe v používání zkratky uvedené Asociace opravdu tak rozšířené jak NS tvrdí, nezbývá, než odůvodnění soudu respektovat. Až k Nejvyššímu soudu se dostala rozhodčí doložka „spor rozhodne rozhodčí soud, složený ze tří rozhodců, podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ve Vídni (Kammer der gewerblichen Wirtschaft Wien)“ poté, co žalobce podal žalobu k obecnému soudu, a řízení bylo na námitku žalovaného zastaveno, neboť mělo být vedeno před rozhodci. Soud druhého stupně měl stejný právní názor jako soud stupně prvního a neuznal tvrzení žalobce, že rozhodčí doložka je neurčitá, zmatečná a tedy neplatná, když žádný rozhodčí soud takovýto název nenese a není tedy zřejmé, kam podat žalobu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 32 Odo 95/200668, bylo řečeno, že tato rozhodčí doložka splňuje všechny zákonné náležitosti a neexistence Rozhodčího soudu při hospodářské komoře ve Vídni podle jejíhož rozhodčího řádu se rozhodci měli řídit, nemůže mít vliv
na platnost rozhodčí doložky. V případě, že rozhodčí smlouva nestanoví způsob určení rozhodců, nastane náhradní postup dle § 7 odst. 2 ZRŘ. Dle Bělohlávka se však vůbec nejednalo o neexistující rozhodčí soud, ale o renomovanou stálou rozhodčí instituci Internationales Schiedsgericht der Wirtschaftskammer Österreich, který byl donedávna v důsledku změn v organizaci hospodářských komor v Rakousku nazýván Internationales Schiedsgericht
bei
Kammer
der
gewerblichen
Wirtschaft,
proto
lze
pochybovat
o zaměnitelnosti soudu a pouze nebyly zohledněny odpovídající zvyklosti69.
68
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B92AE2A19A3DF4F9C1257A4E0066D830?ope nDocument&Highlight=0,32,odo,95/2006 69 BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 559.
28
Nicméně Nejvyšší soud měl za to, že jmenovaný soud je neexisující. Přesto rozhodl o platnosti ujednání, čímž nepřímo deklaroval oddělitelnost vadné části obsahu rozhodčí doložky, která byla pouze její nepodstatnou náležitostí, od projevu vůle smluvních stran řešit své případné spory v rozhodčím řízení. Zde tedy převážila autonomie vůle účastníků řešit spory především v rozhodčím řízení před vadným označením rozhodčího soudu. Otázkou je, zda by se k závěrům tohoto rozhodnutí přiklonil Nejvyšší soud i dnes, po vydání shora citované právní věty v rozhodnutí, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11.5.201170 a nepřiklonil by se k neplatnosti této rozhodčí doložky s odůvodněním, že když je neplatná rozhodčí doložka odkazující na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, tím spíše je neplatná rozhodčí doložka odkazující na rozhodčí řád neexistující entity. 2.5
Určení rozhodce losem
Objevily se i takové rozhodčí doložky, ve kterých byl rozhodce jmenován pomocí losu, jako například v rozhodčí doložce posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/200571 ve znění: „…spor bude vyřešen závazným rozhodčím řízením podle zákona č. 216/1994 Sb. třemi rozhodci, z nichž po jednom jmenuje každá ze stran a pokud se tito neshodnout na třetím, předsedajícím rozhodci, bude tento třetí rozhodce vybrán losováním ze všech rozhodců vedených u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR se sídlem v Praze.“ Dovolatel v tomto řízení však ani neplatnost takového rozhodčí doložky netvrdil, neboť v řízení šlo především o neplatnost rozhodčí doložky z důvodu neplatnosti smlouvy hlavní. Nicméně soud by ex offo mohl zhodnotit neplatnost rozhodčí doložky z důvodu neplatného určení rozhodce, takže pokud tak neučinil, konkludentně považoval takového určení rozhodce jako platné. Jelikož bylo losování bráno v úvahu, až pokud se dva rozhodci jmenovaní stranami sporu nedohodnou na osobě předsedajícího rozhodce a z textu předmětného rozsudku není zřejmé, jak byl rozhodčí senát ustanoven, tak je možné, že k losování v této věci ani nedošlo.
70
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4C94F8F661E38E71C1257A4E0066A146?open Document&Highlight=0,29,odo,1222/2005 71
29
3
Rozdělení dle postavení účastníků sporu 3.1
Platnost rozhodčích doložek v obchodním sporu
O obecné přípustnosti rozhodčí doložky v obchodním vztahu nelze mít pochybnosti. Jelikož jsou smluvní strany zkušenější a více dbají na svá práva a povinnosti, vyměňují zde „kvalitu a jistotu rozhodování obecných soudů za rychlost a efektivnost soudů rozhodčích.“72 Projevují se zde rovněž výhody jako rychlost, neboť pro podnikatele platí, že „čas jsou peníze“, neveřejnost z důvodu ochrany obchodního tajemství či odbornost rozhodců z důvodu, že při řešení specifické otázky nebude třeba přibírat znalce. Typickým obchodním sporem je spor mezi společníky obchodní společnosti, neboť se jedná o tzv. typový obchod, který se bude vždy řídit ustanoveními obchodního zákoníku.73 K Ústavnímu soudu – usnesení ze dne 5.8.2009, sp. zn. III. ÚS 1918/09,74 - se dostal spor ze smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem, kde se minoritní akcionář jako stěžovatel domáhal vůči hlavnímu akcionáři přezkumu výše vypořádání v penězích podle ustanovení § 220p ObchZ. V řízení před soudem však hlavní akcionář namítl nedostatek pravomoci, přičemž poukázal „na znění článku XIII. smlouvy, obsahujícího dohodu smluvních stran, že všechny spory o výši přiměřeného vypořádání v penězích pro menšinové akcionáře zanikající společnosti budou v souladu s ustanovením § 220k odst. 1 ObchZ s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným na základě dohody stran sporu,“ proto soud prvního stupně řízení zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud se ztotožnil se závěry soudů nižšího stupně a odkázal na jejich odůvodnění, že věc může být podle práva ČR podrobena rozhodčí smlouvě a rozhodčí smlouva je platná. Neztotožnil se proto s názorem stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a to ani na základě námitky stěžovatele poukazující na nevýhodnost sjednané rozhodčí doložky pro menšinové akcionáře75.
72
BĚLOHLÁVEK, Alexander J., PEZL, Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a pravomocí soudů a ústavou garantovaných práv. Právník. 2007, roč. 146, č. 7, s. 768 -802. 73 Jak vyplývá z § 261 odst. 3 a) zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, právní úpravy účinné do 31.12.2013, za jejíž účinnosti bylo uvedené rozhodnutí vydáno. 74 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.8.2009, III.ÚS 1918/09. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 3.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=63295&pos=1&cnt=1&typ=result 75 Námitku stěžovatele – minoritního akcionáře ÚS označil za nerelevantní a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 29 Odo 225/2006, který „právě v souvislosti s častými
30
Z tohoto usnesení lze učinit dva zajímavé závěry: že je spor ve věci přezkoumání výše vypořádání společníků při zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře arbitrabilní, a že pokud je rozhodčí doložka součástí smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem, a tato se dle zákona uzavírá mezi společností a hlavním akcionářem, minoritní akcionář de facto tuto rozhodčí doložku uzavírá nedobrovolně, neboť i v případě nesouhlasu je přehlasován akcionáři s více akciemi. Na nevýhodnost rozhodčí doložky pro minoritní akcionáře v těchto situacích, jak bylo uvedeno výše, soudy rovněž neslyší. Obdobné případy byly řešeny v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu a soudy pravidelně označovaly předmětné rozhodčí doložky jako platné. Usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.3.2012, sp. zn. 31 Cdo 1387/200976, které bylo publikováno ve sbírce pod č. 79/2012 se Nejvyšší soud odchýlil od předchozí konstantní judikatury vyslovením opačného právního názoru, že „rozhodčí doložka uzavřená mezi společností a hlavním akcionářem, obsažená ve smlouvě o převzetí jmění hlavním akcionářem, ostatní akcionáře společnosti, kteří stranou této smlouvy nejsou, nezavazuje.“ K vyslovení opačného názoru dospěl na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESPL“) ze dne 28. října 2010 ve věci Suda proti České republice,77 ve kterém ESLP za obdobného skutkového stavu označil nucení minoritních akcionářů k předkládání svých sporů o vyrovnání výlučně rozhodčímu za postup porušující jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech78. Jelikož NS k interpretaci ESLP přihlédl, uzavřel, že „právo ostatních akcionářů obrátit se s návrhem na určení výše dorovnání na soud takovou rozhodčí doložkou proto není nikterak omezeno.“ Vyvstává otázka, na kterou citované rozhodnutí NS nedává jednoznačnou odpověď, zda rozhodčí doložka minoritní akcionáře nezavazuje v tom smyslu, že si mohou vybrat zda předloží svůj
námitkami menšinových akcionářů, že jsou proti své vůli nuceni se za podmínek stanovených majoritním akcionářem zúčastnit rozhodčího řízení, dospěl k závěru, že pokud takové ujednání mezi stranami (v daném případě mezi zanikající společností a majoritním akcionářem) existuje a je platné, zavazuje všechny akcionáře zrušované společnosti. Negativní náhled menšinového akcionáře na výhodnost či spíše nevýhodnost takového postupu není pro závaznost výše uvedeného ujednání podstatný a není tedy ani úkolem obecných soudů se takovými úvahami ve svých rozhodnutích zabývat.“ 76 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2012, sp. zn. 31 Cdo 1387/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C34D09D8B7BB9A8EC1257A4E0067B0C5?ope nDocument&Highlight=0,31,cdo,1387/2009 77 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28.10.2010. Stížnost č. 1643/2006 ve věci Suda proti České republice. [online]. [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://bvsp.open.sk/8.semester/Medzinarodna_a_europska_ochrana_ludskych_prav/Suda_cl_6.pdf 78 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1.3.2014].
31
spor rozhodci či soudu a nebo zda je vůči nim neplatná, tedy že jsou oprávněni předložit svůj spor pouze soudu. Každopádně lze uzavřít, že soud v tomto rozhodnutí konečně zohlednil slabší postavení ostatních akcionářů. V řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem byla Nejvyšším soudem dne 30.8.2012, sp. zn. 33 Cdo 1302/2011,79 shledána jako platná rozhodčí doložka znění „veškeré spory budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem Mgr. A. J. Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni. Pro případ, že objektivní důvody budou bránit rozhodci v rozhodování, bude rozhodcem určen JUDr. Libor Čihák, advokát se sídlem v Sokolově,“ která byla součástí notářského zápisu obsahujícího smlouvu o zajišťovacím převodu práva se svolením k přímé vykonatelnosti notářského zápisu a smlouvu o půjčce. Žalobkyně namítala, že smlouvu uzavřela jako spotřebitel a že je proto rozhodčí doložka neplatná, neboť se odchyluje v neprospěch žalobkyně od zákonné úpravy, která jí zajišťuje ústní, veřejné projednání věci s možností podat řádný či mimořádný opravný prostředek. Odvolací soud však s přihlédnutím k obsahu smlouvy nadepsané „žádost o poskytnutí půjčky mezi podnikateli" uzavřel, že při sjednávání smlouvy s žalovanou žalobkyně v postavení spotřebitele nebyla. Nejvyšší soud jeho závěr odmítnutím dovolání potvrdil a dodal, že shora uvedená rozhodčí doložka by byla platná i pokud by se jednalo o spotřebitelský spor, neboť zajišťovací převod práva měl zajišťovat půjčku ve výši 1.125.000,- Kč, jejíž výše přesahuje částku limit 800.000,- Kč dle § 1 písm. e) zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru80 a soud konstatoval, že nad tento limit jde již „o spotřebitele, který je schopen být věřiteli důstojným protihráčem“ a proto není třeba jeho zvláštní ochrany. Limit ve výši 800.000,- Kč byl v tomto zákoně stanoven na základě směrnice 87/102/EHS81, která doporučovala horní limit 20 000 ECU, což v roce přijetí uvedeného zákona odpovídalo právě 800.000,- Kč. Nyní byl však tento zákon nahrazen s účinností ode dne 1.1.2011 zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru
82
, ve kterém je
předmětný limit zvýšen na 1.800.000,- Kč. Dnes by se tak za skutkového stavu ve shora
79
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. 33 Cdo 1302/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/05D669CCD3659436C1257A7D004D5A55?open Document&Highlight=0,33,cdo,1302/2011 80 zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2.3.2014]. 81 Směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2.3.2014]. 82 zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2.3.2014].
32
uvedeném judikátu jednalo o spotřebitelský spor. Nutno ještě zmínit, že nová hranice byla stanovena rovněž s ohledem na směrnici, a to
2008/48/ES83, která stanoví horní limit
pro spotřebitelský úvěr 75 000 EUR. Nabízí se úvaha, zda je vůbec vhodné stanovovat takovýto finanční limit přesným číslem a raději neponechat zhodnocení, zda je v konkrétním případu spotřebitel podnikateli důstojným protihráčem, na soudu, který by tak rozhodl individuálně pomocí šetření skutkových okolností daného případu. Soud by tak mohl například zkoumat, jakým způsobem využil spotřebitel získané finanční prostředky. Osobně se domnívám, že by bylo vhodnější stanovit limit, nad který se již nejedná o spotřebitelský úvěr, pouze neformálně, aby se od něj soud mohl v odůvodněných případech odchýlit. Ve sporu mezi obchodními společnostmi byl dne 4.9.2013 Nejvyšším soudem vydán pod sp. zn. 23 Cdo 3896/201284 přelomový rozsudek vztahující se k § 31 a § 33 ZRŘ, že v obchodním sporu v řízení na zrušení rozhodčího nálezu není namístě posoudit rozhodčí doložku jako neplatnou, když nebyla řádně uplatněna námitka k neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení v rozhodčím řízení. Právní věta tohoto rozsudku prakticky kopíruje zákonné ustanovení § 33 ZRŘ, které bylo soudy bylo často opomíjeno. Po novele č. 19/2012 Sb. se k tomuto ustanovení připojila věta, že toto neplatí ve sporech ze spotřebitelských smluv. Porovnáním tohoto ustanovení před novelou a po novele ve spojení s přechodným ustanovením č. 1 ZRŘ, které zní, že rozhodčí řízení zahájená přede dnem účinnosti novely včetně řízení sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, lze pomocí gramatického výkladu dovodit, že před 1.4.2012 by soud neměl zrušit rozhodčí nález, pokud účastník nenamítl neplatnost rozhodčí doložky nejpozději, než začalo být jednáno ve věci samé jak v obchodním a občanskoprávním, tak ve spotřebitelském sporu. Tuto úvahu však nelze využít, neboť soudy posuzovaly platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelském sporu i bez vznesení námitky z důvodu eurokonformního výkladu směrnice na ochranu spotřebitele85 a hlavně využití judikatury Evropského soudního dvora.86 Tím se před novelou č. 19/2012 Sb. sice odchýlily
83
Směrnice Evropského Parlamentu A Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2.3.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32008L0048:CS:HTML 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2013 sp. zn. 23 Cdo 3896/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 3.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8ACFA10085E243FAC1257BEA003748C5?ope nDocument&Highlight=0,23,cdo,3896/2012 85 Směrnice Rady (EU) 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 86 Jak konstatuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013 sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, o kterém
33
od zákona avšak s přesvědčivým odůvodněním a tato novela jejich činnost aprobovala. Požadovaná námitka neplatnosti musí být uplatněna ve formě aktivního jednání účastníka v řízení, tedy obdobně jako v případě námitky dle § 15 odst. 2 ZRŘ (o které již bylo pojednáno v podkapitole písemná forma a ještě bude pojednáno v podkapitole vykonávací řízení). Nelze tedy usoudit, že námitka podána nebyla, když účastník řízení byl pasivní z důvodu, že o řízení nevěděl. Pokud byl však účastník pasivní, přestože je prokázáno, že mu byla řádně doručena žaloba a výzva k vyjádření a námitku ač mohl, přesto nepodal, soud na základě jeho žaloby rozhodčí nález nezruší. Tento názor je potvrzen i Nejvyšším soudem a to rozsudkem NS ze dne 26.9.2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/201087, kde soud při posuzování včasnosti námitky zkoumá, zda byla v rozhodčím řízení žalované společnosti doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření. Z doručenky založené v rozhodčím spise soud zjistil, že žaloba s výzvou k vyjádření a dokonce s poučením rozhodce, že pokud se strana nevyjádří, bude nucen rozhodce vycházet pouze z dosavadního obsahu spisu, doručena dne 14. 7. 2004. Proto konstatoval, že společnost „ač mohla, vyjádření ve věci nepodala a neplatnost rozhodčí doložky nenamítla“ a proto její námitce nelze vyhovět. Tato koncepce se podobá institutům prekluze práva na námitky či práva na tvrzení skutečností z občanskoprávního procesu a poukazuje na smluvní základ rozhodčího řízení. Na rozdíl od občanskoprávního procesu je však zde spotřebitel chráněn více než podnikatel, neboť občanský soudní řád mezi nimi nečiní prakticky žádné rozdíly. V předchozí kapitole byly rozebrány různé způsoby určení rozhodců, které ovlivňují platnost rozhodčí doložky. V těchto rozhodnutích bylo často současně s konstatováním neplatnosti argumentováno nezachováním rovnosti stran a ochranou slabší strany, i když soudy výslovně nezdůraznily, kdo touto slabší stranou je. V unesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2013, sp. zn. 23 Cdo 2919/2011,88 byla posuzována rozhodčí doložka obsažená v přepravní smlouvě uzavřené mezi dvěma obchodním společnostmi „smluvní strany se dohodly, že veškeré případné spory vzniklé mezi nimi ze vztahu upraveném touto smlouvou a nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona bude podrobněji pojednáno v kapitole „spotřebitelský spor“. 87 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2011 sp. zn. 23 Cdo 1873/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 3.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8ACD9C15E1E4F3BAC1257A4E00679E93?ope nDocument&Highlight=0,23,cdo,1873/2010 88 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2013 sp. zn. 23 Cdo 2919/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 3.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/09DE58D01FABF969C1257B2B002E823E?open Document&Highlight=0,23,cdo,2919/2011
34
č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č. A. R. na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto seznamu.“ Nejvyšší soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu shledal tuto rozhodčí doložku neplatnou, přičemž zopakoval svoji běžnou argumentaci o obcházení zákona a nemožnosti určit rozhodce ad hoc odkazem na pravidla právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem. Nicméně v závěru výslovně konstatoval, že „je nerozhodné, že se jedná o obchodně právní vztah mezi podnikateli.“ Na základě obsahu tohoto rozhodnutí můžeme uzavřít, že není podstatné, v jakém smluvním vztahu jsou účastníci řízení ve sporu, kde soud shledá neplatnost rozhodčí doložky neplatným určením rozhodce. Do pozice slabšího se tak může dostat v rozhodčím řízení i žalovaný podnikatel, neboť při konstituování fóra již na jeho případnou vůli, pokud uzavře takovouto rozhodčí doložku, nebude brán ohled. 3.2
Platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelském sporu
Ač poslední shora citovaný judikát Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2013, sp. zn. 23 Cdo 2919/2011, předpokládá při vadném určení rozhodce neplatnost rozhodčí doložky jak v obchodním, tak v občanskoprávním sporu a obecně soudy především uvádějí neplatnost dle § 39 OZ, ve sporech vzniklých ze spotřebitelských smluv soudy začaly v posledních letech na tuto problematiku nahlížet primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele, která je upravena v § 51a a násl. občanského zákoníku (dále jen „OZ“) 89 a nově v § 1810 a násl. nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) 90. Viditelně tak začaly posilovat pozici spotřebitele i přes nedostatečnou úpravu v ZRŘ před nabytím účinnosti novely č. 19/2012 Sb. Vágnost ustanovení OZ rozvíjely pomocí eurokonformního výkladu směrnice Rady č. 93/13/EHS, která byla pro ustanovení OZ vzorem, a judikaturou jak ostatních tuzemských soudů, tak Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“). V následujících soudních rozhodnutích jsou vyjádřeny nejzásadnější aspekty hodnocení rozhodčích doložek ve spotřebitelských sporech, kterými jsou především nepřiměřenost rozhodčí doložky vzhledem ke směrnici Rady č. 93/13/EHS, která byla transponována do občanského zákoníku ve znění § 56 odst. 1 OZ, kde je generální klauzulí stanoven zákaz
89
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3.2.2014]. 90 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1.3.2014].
35
nekalých (nepřípustných) ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a odst. 3 téhož ustanovení obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání. Ačkoli zde rozhodčí doložka není výslovně uvedena, je třeba vždy zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem nemůže být za nepřípustné ujednání považována, neboť ve směrnici výslovně obsažena je a to v odst. 1 pod písm. q) přílohy91. V nálezu Ústavního soudu ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, Ústavní soud sice deklaroval, že rozhodčí řízení obecně nepovažuje za omezení přístupu k soudu, tedy za nekalé ujednání bez dalšího, avšak je žádoucí, aby vzdání se tohoto práva bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné. „Z tohoto požadavku pak vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti, to vše s ohledem na nerovné postavení spotřebitele jako strany spotřebitelské smlouvy.“ Za nepřiměřené měl Ústavní soud v tomto případě způsob určení rozhodce a to proto, že rozhodce měl být vybrán obchodní společností, která se zabývá rozhodčím řízením a to ze seznamu rozhodců jí vedenou a řízení mělo být procesně upraveno řádem společnosti92. Jelikož nebyla posuzovaná doložka v souladu s judikaturou obecných soudů, jednalo se o nekalé ujednání omezující rovnost stran a tedy ujednání neplatné. Z rozhodnutí je patrné, že soudy zohledňují slabší postavení spotřebitele ve sporu oproti sporu obchodnímu ještě pomocí speciálních ustanovení OZ na ochranu spotřebitele. Ve výsledku však soudy dojdou ke společnému závěru, kterým je neplatnost rozhodčí doložky a ve výsledku není podstatné, zda jej odůvodní dle § 39 OZ či § 56 OZ. Další požadavky kladené na rozhodčí doložku ve spotřebitelských sporech přinesl nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10,93 a to požadavek transparentnosti. „To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce,“ které posuzovaná rozhodčí doložka nesplňovala opět z důvodu určení rozhodce. Transparentností soud shledal, že je uvedení konkrétního jména rozhodce anebo jednoznačným určením
91
Dle odst. 1 pod písm. q) přílohy směrnice Rady č. 93/13/EHS je podmínkou, která může být pokládána za nepřiměřenou, podmínka, jejímž „cílem či následkem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů nebo ukládání spotřebiteli důkazního břemene, které by mělo příslušet druhé straně.“ 92 Obdobně též nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013. 93 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, II. ÚS 2164/10. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=71879&pos=1&cnt=1&typ=result
36
způsobu jeho volby, přičemž uvedení konkrétního jména dikce § 7 odst. 1 ZRŘ preferuje. Rozhodčí doložka ve znění „všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů (...), a to v rozhodčím řízení vedeném podle Pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, přičemž strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity)“94 tedy transparentní není, neboť v žádném případě nezajišťuje, že seznam rozhodců nebude v okamžiku řešení sporu naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Další nepřiměřenost viděl ÚS ve zmocnění rozhodce rozhodovat dle zásad spravedlnosti. Ač ZRŘ rozhodování dle zásad spravedlnosti výslovně připouští95, zde se jedná o nerovnováhu, neboť je spotřebitel zbaven ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele. Navíc ani další ujednání o procesních věcech (písemné podklady, bez ústního jednání) neshledal soud přiměřenými, neboť nezaručovaly procesní práva srovnatelná se soudním řízením, jako ústnost, přímost jednání či odvolací instance (kterými se na poli rozhodčího řízení rozumí přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 ZRŘ). Tyto požadavky vyvolaly velké překvapení z řad rozhodců i odborné veřejnosti, neboť splněním všech by rozhodčí řízení ztratilo všechny své výhody jako rychlost, jednoinstančnost a možnost smluvení procesních pravidel. Nicméně tento závěr ÚS se ani v praxi ani v judikatuře ve velké míře neujal, a to zejména vzhledem k tomu, že novela č. 19/2012 Sb. nabyla účinnosti již za šest měsíců od vydání tohoto rozhodnutí a ta tyto požadavky rovněž nestanovovala. V závěru ÚS odhlédl od skutečnosti, že řeší spotřebitelský spor a jako obiter dictum uvedl, že by z důvodu neumožnění transparentního výběru rozhodce nebyly splněny podmínky pro rozhodčí řízení, ani pokud by se o spotřebitelský spor nejednalo. Proto je nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, významný i pro rozhodčí doložky v obchodních a občanskoprávních vztazích. K Ústavnímu soudu se připojil i Nejvyšší soud a to ve skutkově podobných rozhodnutích ze dne 22.2.2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011,96 a ze dne 28.3.2012, sp. zn. 33 Cdo
94
Uvedená doložka v originále zněla, že spory bude rozhodovat na prvním místě Mgr. Lenka Kolačkovská, až poté, pokud nebude moci spory rozhodovat, následoval shora uvedený text. Jelikož Kolačkovská spor rozhodovat odmítla, byl rozhodce určen dle druhé – netransparentní části rozhodčí doložky. 95 A to i po velké novele - je však nutno zohlednit předpisy na ochranu spotřebitele; viz BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 948. 96 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011. Nejvyšší soud [online].
37
3121/2010,97 kde NS v odůvodnění argumentuje i rozhodnutím SDEU ze dne 26. 10. 2006 č. C-168/05, věc Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL98, ze kterého vyvozuje důležitý závěr, že rozhodčí nález, vydaný na základě rozhodčí doložky, která není v souladu se směrnicí neboť obsahuje nepřiměřenou klauzuli, je nutno zrušit, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení neuplatnil99. V následujícím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, ze dne 22.1.2013,100 zašel soud ještě dále, že obsah rozhodčí doložky je nutno zkoumat i bez návrhu, tedy ex offo, což vyvodil z rozhodnutí SDEU č. C-40/08 ve věci Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira. 101 Nejvyšší soud ovlivněn protekcionalismem plynoucím z evropské judikatury, tak pomocí argumentace z těchto rozhodnutí mohl aplikovat další, nové postupy na ochranu spotřebitele. Na zmocnění rozhodovat dle zásad spravedlnosti se při posuzování, zda je rozhodčí doložka zneužívající klauzulí, zaměřil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012102, neboť způsob určení rozhodce byl vzhledem k ujednání, že spory „budou rozhodovány jedinou rozhodkyní Ing. Š. S.“ plně transparentní. Jednalo se však o spor vzniklý ze spotřebitelského úvěru, jehož poskytnutí bylo vázáno na akceptaci vlastní blankosměnky, přičemž v rozhodčím řízení měly být rozhodovány, jak spory přímo ze smlouvy, tak spory ze směnky. Nerovnost v právech a povinnostech soud shledal v tom,
Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5FAD5F69907C1B63C1257A4E00651E49?open Document&Highlight=0,33,cdo,3721/2011 97 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B1A0C165129C9261C1257A4E0068D632?open Document&Highlight=0,33,cdo,3721/2011 98 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26.10.2006, věc č. C-168/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62005CJ0168:CS:HTML 99 Toto potvrzuje mnoho dalších judikátů; m.j. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2013 sp. zn. 33 Cdo 2713/2012. 100 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4541448CA37DEFDDC1257B170030341E?open Document&Highlight=0,23,cdo,2628/2010, 101 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26.10.2006, věc č. C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62008CJ0040:CS:HTML 102 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B4D2A21F68AD3C6FC1257BB10026B59A?ope nDocument&Highlight=0,33,cdo,1201/2012
38
že rozhodování ve sporu ze směnky dle zásad spravedlnosti „nijak nereflektuje povinnost rozhodce zohlednit zajišťovací povahu směnky ve vztahu ke sjednanému spotřebitelskému úvěru, tak jak by tomu bylo v soudním řízení o směnečném nároku při posuzování tzv. kauzálních námitek.“ Proto uzavřel, že rozhodčí doložka znak nepřiměřené (zneužívající) klauzule naplňuje. Dále se soud zabýval okamžikem kontraktace a zjistil, že se jednalo o smlouvu adhezní, jejíž obsah byl předem určen poskytovatelem úvěru, neboť jméno rozhodce bylo již předem zakomponováno do tištěného textu smlouvy, takže spotřebiteli nebylo umožněno o osobě rozhodce vyjednávat. Soud s ohledem na čl. 3 odst. 2 směrnice č. 93/13/EHS uzavřel, že i jen skutečnost, že je smlouva adhezní, dává předpoklad pro zkoumání přiměřenosti smlouvy z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Zastávám názor, že požadovat po podnikateli, aby sjednával se spotřebitelem smlouvy individuálním a nikoliv adhezním způsobem, je poněkud přemrštěný požadavek, který by se v praxi velmi těžko realizoval. I pokud by se o to podnikatel pokusil a v momentu podpisu smlouvy, před doplněním jména rozhodce do smlouvy, by se výslovně zeptal „souhlasíte v případě vzniku sporu se jmenováním rozhodce XY?“ tak mám za to, že by spotřebitel souhlasil, o osobě rozhodce by se nerozmýšlel a vyjednávat se nepokusil, neboť by pravděpodobně žádné jiné rozhodce nedovedl navrhnout. Adhezní smlouva proto z důvodu neznalosti právního prostředí spotřebitelem nemůže být dle mého názoru bez dalšího považována za nepřípustnou. Naopak se mi jeví jako forma vcelku vhodná. Ohledně pověření rozhodce rozhodovat dle zásad spravedlnosti se domnívám, že odmítavý postoj soudů pramení z povahy tuzemského právního prostředí, založeného na psaném právu. Neboť nalezení „spravedlivého řešení“ je dle mého názoru to, o co spotřebitel ve svém sporu usiluje. Pokud dojde ke zvýšení společenského podvědomí o tomto institutu, budou i soudy ochotnější zásady spravedlnosti uznávat. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že posouzení platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelském sporu musí být provedeno na základě § 56 OZ (§ 1814 NOZ) ve smyslu přílohy 1 písm. q) směrnice č. 93/13/EHS. Mezi nejčastější aspekty nerovnováhy mezi právy a povinnostmi a z toho plynoucí nepřiměřenosti rozhodčí doložky je vadný způsob určení rozhodce, netransparentnost, rozhodování dle zásad spravedlnosti či adhezní forma smlouvy, které buď sami či ve svých kombinacích mohou být nepřiměřené. Je třeba zkoumat každou rozhodčí doložku individuálně a ve všech souvislostech. Rozhodčí doložka může být označena za nepřiměřenou klauzuli na návrh i bez návrhu, a to i pokud se spotřebitel její neplatnosti nedovolával v rozhodčím řízení, což výrazně odráží ochranný přístup soudu 39
ke spotřebiteli. Pokud je rozhodčí doložka zneužívající klauzulí, je neplatná ex tunc. Jedná se tedy o neplatnost absolutní. Za platné například označil Ústavní soud rozhodčí doložky projednávané v usnesení ze dne 11.10.2012 pod sp. zn. IV. ÚS 1281/12103 a ze dne 23. 5. 2013 pod sp. zn. II. ÚS 3413/12104, ve sporech jednoho poskytovatele spotřebitelských úvěrů, v jehož rozhodčích doložkách byli vyjmenování tři konkrétní rozhodci a z textu jednoznačně vyplývalo, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy je jeden z těchto rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podává rozhodčí žalobu. Toto rozhodnutí považuji samozřejmě za správné a musím dodat, že v množství judikatury posuzující platnost rozhodčích doložek se jedná o jedny z mála rozhodčích doložek, které byly shledány platnými, což je skutečnost poněkud zarážející. Jelikož judikatura citovaná v této kapitole reaguje na rozhodčí doložky uzavřené před novelou č. 19/2012 Sb., na které se vztahuje znění ZRŘ rovněž před touto novelou, bude zajímavé pozorovat, jakým směrem se judikatura začne vydávat, až se k soudům začnou dostávat rozhodčí doložky uzavřené v souladu s novým právním stavem. V krátkodobém časovém horizontu lze očekávat nárůst počtu sporů, neboť jak smluvní strany, tak soudy budou potřebovat čas na seznámení s novou podobou rozhodčích doložek. Jelikož však dává nová úprava jednoznačnější a jasnější pravidla, v dlouhodobém časovém horizontu lze naopak očekávat snížení počtu sporů, což bylo rovněž jedním z účelů přijetí novely č. 19/2012 Sb.
103
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.10.2012, IV.ÚS 1281/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 24,2,2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=76325&pos=1&cnt=1&typ=result 104 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.5.2013, II.ÚS 3413/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 24,2,2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=79497&pos=1&cnt=1&typ=result
40
4
Rozdělení dle druhů řízení 4.1
Platnost rozhodčích doložek v nalézacím řízení
I v nalézacím řízení se soud může dostat k hodnocení platnosti rozhodčí doložky a to v situaci, kdy jeden z účastníků podá žalobu na druhého k obecnému soudu, přestože byla mezi nimi sjednána ve smluvním závazkovém vztahu rozhodčí doložka. Zda je mezi účastníky sjednána rozhodčí doložka soud nepřezkoumává ex offo, ale dle § 106 o.s.ř. pouze na základě námitky žalovaného. Soud však již ex offo může i bez námitky neplatnosti rozhodčí doložky přezkoumat, zda je rozhodčí doložka platná, zda věc může být vůbec podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, zda rozhodčí doložka vůbec neexistuje, zda projednání před rozhodci nepřesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo zda se rozhodčí soud neodmítl věcí se zabývat.105 Vzhledem k omezené přípustnosti sporů k řešení v rozhodčím řízení ve smyslu § 2 ZRŘ můžeme vyvodit, že účastníci mohou namítnout nedostatek pravomoci soudu z důvodu platně uzavřené rozhodčí doložky ve všech sporných řízeních, které se nějakým způsobem váže na majetkovou sféru jednoho z nich. Bude se jednat především o klasické žaloby na plnění určité povinnosti106 ze závazkového právního vztahu či žaloby určovací. V řízení ohledně žalob na plnění povinnosti, která vyplývá přímo ze zákona, se domnívám, že se soudy s posuzováním rozhodčí smlouvy dle § 106 o.s.ř. nesetkávají, neboť když se jedná o povinnost vyplývající přímo ze zákona, mezi účastníky není uzavřena smlouva, která by obsahovala rozhodčí doložku. Svůj spor by tak jeho strany mohly vyjmout z pravomoci soudu až po jeho vzniku pomocí smlouvy o rozhodci107. Nejtypičtější příklad z judikatury nám dává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 963/2011,108 ze kterého zjistíme, že v řízení u soudu prvního stupně o zaplacení 8.568,- Kč s příslušenstvím byla pro nedostatek písemné formy rozhodčí doložky
105
Druhá věta § 106 Zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Něco dát (dare), něco konat (facere), něčeho se zdržet (omittere) nebo něco strpět (pati); in WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 208 – 235. 107 Smlouva o rozhodci je rozhodčí smlouvou, která je uzavírána mezi účastníky až po vzniku sporu; viz § 2 odst. 3 a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. 108 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 963/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 24.2.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CF3393BB7B81CBF3C1257A4E0066FCED?ope nDocument&Highlight=0,23,cdo,963/2011 106
41
zamítnuta námitka žalovaného, že spor má být projednán v rozhodčím řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a rozhodl, že řízení se zastavuje, neboť shledal, že mezi účastníky byla sjednána platná rozhodčí doložka, neboť byla součástí podmínek, jimiž se řídila smlouva hlavní (smlouva o přepravě dle úmluvy CMR). Odvolací soud se dále ex offo zabýval platností rozhodčí doložky dle způsobu určení rozhodce a shledal, že doložka „případné rozhodčí řízení povede jediný rozhodce, a to podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č.A.R.“ je platná. S tímto však Nejvyšší soud nesouhlasil a označil uvedenou rozhodčí doložku za neplatnou pro obcházení zákona podle § 39 OZ, neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, tedy uplatnil svoji klasickou argumentaci smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V řízení o určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí žalovaný u soudu prvního stupně namítl nedostatek pravomoci soudu s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku. Až Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1512/12 ze dne 30. 7. 2013109 si „všiml“ dodatku rozhodčí doložky, dle kterého „ujednáním o této rozhodčí doložce není dotčeno právo žalobce obrátit se svým nárokem na obecný soud“ a vyvodil z něj závěr, že „dohodnouli si smluvní strany, že řešení sporů je možné, jak cestou rozhodčího řízení, tak i cestou občanského soudního řízení, aniž je mezi nimi výslovně smluvena preference rozhodčího řízení, nelze tuto skutečnost pominout či explicite vyjádřenou vůli umožnit stranám výběr mezi dvěma způsoby řešení sporů obsahově negovat, resp. vyprázdnit.“ Při podání žaloby u obecného soudu se pak v případě alternativní rozhodčí doložky, dávající možnost vybrat si, jak rozhodce, tak soud, dle rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovolat námitky dle § 106 o.s.ř. Ve sporech o neplatnost smlouvy hlavní, která obsahuje rozhodčí doložku, nelze námitku nepravomoci soudu uplatnit s ohledem na doktrínu autonomie vyplývající z § 267 odst. 3 ObZ a § 41 OZ (§ 576 NOZ). I při neplatnosti smlouvy hlavní se tedy spor bude řešit v rozhodčím řízení, neprojeví-li účastníci shodnou vůli, že na rozhodčí doložce netrvají. Pokud soud na základě námitky strany sporu řízení zastaví, není dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 105/2004,110 součástí výroku
109
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.7.2013, II.ÚS 1512/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=80272&pos=1&cnt=1&typ=result 110 Uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 7/2005, č. 105, str. 510.
42
o zastavení řízení výrok o postoupení věci rozhodci. Žalobce tedy musí samostatně podat žalobní návrh příslušnému rozhodci. Je vhodné, že dle § 106 odst. 2 o.s.ř. jsou účinky žalobního návrhu, podaného do 30 dnů od doručení usnesení o zastavení řízení, zachovány, což má význam například pro případné promlčení. 4.2
Platnost rozhodčích doložek ve vykonávacím řízení
Vykonávací řízení dle o.s.ř. nebo exekuční řízení nastupuje poté, co není splněna povinnost uložená rozhodčím nálezem po uplynutí v něm stanovené nebo zákonné lhůty. Nelze pochybovat, že při posuzování exekučního návrhu oprávněného soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť tato skutečnost je potvrzena ustálenou judikaturou. Je však otázkou, zda je zpochybněním věcné spránosti exekučního titulu přezkoumání platnosti rozhodčí doložky. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1964/2008,111 soud odmítl dovolání s odůvodněním, že nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, pod kterou lze zahrnout i otázku platného uzavření rozhodčí smlouvy, resp. platnost sjednání rozhodčí doložky. Nejvyšší soud konstatoval „Zpochybňuje-li povinná platnost rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy proto, že v ní nebyl stanoven způsob určení rozhodce, zpochybňuje tím věcnou správnost rozhodčího nálezu.“ Mám za to, že toto rozhodnutí je nyní již překonané a spíše ojedinělé, často jej však obsahuje argumentace stran, v jejichž prospěch byl rozhodčí nález vydán, proto je třeba na něj upozornit. Naproti tomu další soudní rozhodnutí jsou pro přezkum pravomoci rozhodce. Ve sporné věci, ve které dne 28.7.2011 rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 2227/2011112, nebyla vůbec uzavřena rozhodčí doložka a rozhodce vydal rozhodčí nález, neboť žalovaný při prvním úkonu ve věci nenamítl neexistenci rozhodčí doložky, tedy postupoval v souladu s § 15 odst. 2, který uvádí, že „námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti (…) může strana vznést nejpozději při prvním úkonu ve věci samé“. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací posoudily tento rozhodčí nález jako nicotné rozhodnutí, neboť bylo vydáno bez existence rozhodčí doložky. Strana oprávněná z rozhodčího nálezu se 111
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2010 sp. zn. 20 Cdo 1964/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11.12.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4B8414773BF39675C1257A4E0064C7F7?openD ocument&Highlight=0,1964/2008 112 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11.12.2013]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/64861BDB436E5058C1257A4E006AA0EF?open Document&Highlight=0,
43
ve svém dovolání dovolávala aplikace §15 odst. 2, že nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení, podřídí se zahájené věci, což je výjimka k požadavku písemné formy rozhodčí doložky a v tomto smyslu citovala i z příslušného ustanovení rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při HK a AK ČR113. NS vůbec nezkoumal, zda žalovaný v rozhodčím řízení podal meritorní vyjádření k žalobě či zda byl žalovaný nečinný a uzavřel, že „není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl.“ Dle Bělohlávka
lze nahradit absenci rozhodčí smlouvy či konvalidovat její nedostatky p ouze aktivním přístupem strany k řízení s vlastní meritorní obranou, a po novele č. 19/2012 Sb. pouze pokud nejde-li o spor spotřebitelský. Je potřeba rozlišovat, kdy je žalovaný nečinný, neboť mlčení nelze vykládat jako souhlas s podřízením se rozhodčímu řízení.114 Nejvyšší soud ve výše specifikovaném rozhodnutí však nezkoumal, zda byl žalovaný aktivní či pasivní, pouze konstatoval, že „ aplikace § 15 odst. 2 zákona
č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě.“
Tento závěr Nejvyššího soudu dále rozvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 17.1.2012, sp. zn. I. ÚS 871/11115. Tímto nálezem konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod116 a čl. 36 odst. 1 LZPS117, neboť soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek stěžovatele na základě rozhodčího nálezu a odvolací soud nařízení exekuce jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel se však úspěšně domohl zastavení exekuce, když ve své ústavní stížnosti namítal neuzavření rozhodčí doložky, což doložil listinným důkazem. Mimo jiné Ústavní soud v odůvodnění vyjádřil názory, že rozhodčí nález v žádném případě nemůže být přezkoumán z hlediska jeho věcné správnosti a že když odvolací soud v usnesení, kterým potvrdil nařízení exekuce, uvedl, že námitka neuzavření rozhodčí doložky není rozhodná skutečnost pro nařízení exekuce, ÚS shrnul, že mezi skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, patří.
ÚS proto judikoval,
že z ustanovení § 15 odst. 2 „však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení, neboť respektive, protože toto ustanovení má aplikační dosah pouze na probíhající rozhodčí řízení“ a uzavřel, že účastník rozhodčího řízení nesmí být 113
Více k požadavku písemné formy viz kapitola 1.2. BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 548. 115 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17.1.2012, I. ÚS 871/11. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 28.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=72998&pos=1&cnt=1&typ=result 116 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. 117 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České Republiky. 114
44
negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl. Je nepochybné, že otázka pravomoci rozhodce je skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce, avšak tato skutečnost musí být řádně posouzena dle zákona a shledána důvodnou. Pokud by nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, či by byla neplatná například z důvodu vadného určení rozhodce a stejně by byla podána žaloba k rozhodci a žalovaný by jako svůj první úkon podal vyjádření k meritu věci, je nutné i v exekučním řízení tuto skutečnost vzít v úvahu a uzavřít, že pravomoc rozhodce dána je, na základě fikce podřízení se zahájenému řízení dle § 15 odst. 2 ZRŘ. Není mi proto jasné, na základě jakých úvah NS v a ÚS ve shora specifikovaných rozhodnutích uzavřely, že §15 odst. 2 ZRŘ má aplikační dosah pouze v rozhodčím řízení. Tyto závěry soudů mě vedou k přesvědčení, že v případě, že rozhodčí řízení probíhá dle §15 odst. 2 ZRŘ bezvadně – rozhodce přijme svou pravomoc, neboť žalovaný podal vyjádření k meritu věci a zároveň neměl žádné výhrady k rozhodčímu řízení a následně žalovaný bude v řízení neúspěšný, může účelově v exekučním řízení namítat nepravomoc rozhodce, kterou by v případě svého úspěchu ve věci určitě nenamítal. Ustanovení § 15 odst. 2 ZRŘ tak v exekučním řízení na základě předchozí judikatury ztrácí svůj smysl. Proto se domnívám, že pokud nastane ze strany žalovaného v rozhodčím řízení podřízení se zahájenému řízení a bude v jeho neprospěch vydán rozhodčí nález, měl by mít žalobce právní jistotu, že jeho vykonatelné právo bude moci, být v případě dobrovolného nesplnění vymoženo exekučně. Soudy by měly pravomoc rozhodce přezkoumat, ale v případě bezvadného postupu dle § 15 odst. 2 ZRŘ by měly konstatovat, že rozhodce pravomoc měl. Oproti shora uvedeným judikátům, které se shodly na povinnosti přezkoumávání pravomoci rozhodce má opačný názor na věc ÚS v usnesení ze dne 19.3.2012, sp. zn. IV. ÚS 3006/11118, kde v ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že exekuční titul – rozhodčí nález je nicotný, neboť rozhodčí doložka, na základě které věc rozhodce projednal a je neplatná. Ústavní soud odmítl tuto ústavní stížnost a v odůvodnění pouze zopakoval argumentaci krajského soudu jako soudu odvolacího proti usnesení o nařízení exekuce, že „exekuční soud není oprávněn zkoumat platnost rozhodčí doložky, přičemž námitky proti věcné správnosti exekučního titulu jsou v odvolacím stádiu exekučního řízení irelevantní, neboť mohly být vzneseny pouze v řízení o zrušení rozhodčího nálezu“ a konstatoval, že k postupu krajského
118
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2012, IV. ÚS 3006/11. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 28.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=73526&pos=1&cnt=1&typ=result
45
soudu a jeho závěrům „nemá z hlediska ústavnosti co vytknout“. Znění rozhodčí doložky není v tomto rozhodnutí obsaženo, a proto nelze rozebrat, zda mohla být námitka stěžovatele důvodná, či nikoliv, každopádně toto rozhodnutí je spíše vybočením z jinak souvislé judikaturní linie a je důkazem, že nikdy si nemůžeme být předvídaným právním názorem soudu stoprocentně jisti a obzvláště při skutečnosti, že o pouhých patnáct dní později, tedy 3.4.2012, totožný senát ÚS rozhodl nálezem ÚS, sp. zn. IV. ÚS 2735/11,119 s právní větou, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Ústavní soud zde přezkoumával rozhodčí doložku a dospěl k závěru, že ujednání „neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí
doložky,
neboť
neumožňovalo
transparentní
výběr
rozhodce.“
Proto
s odůvodněním, že „není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“, ÚS shledal porušení stěžovatelova práva čl. 38 odst. 1 LZPS, tedy že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ve stejném smyslu se pro přezkoumání platnosti rozhodčí doložky se vyslovují dále i nález ÚS ze dne 27.9.2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12120 a nález ÚS ze dne 6.3.2013 sp. zn. IV. ÚS 4709/12121. Opět tedy lze uzavřít, že i Ústavní soud se ve většině svých rozhodnutí vyslovuje pro přezkum pravomoci rozhodce ve vykonávacím řízení. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,122 soud učinil zajímavé shrnutí, se kterým plně souhlasím a to „podle
ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem
119
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.4.2012, IV. ÚS 2735/11. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 28.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=73906&pos=1&cnt=1&typ=result 120 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.9.2012, III. ÚS 1624/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 28.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=76218&pos=1&cnt=1&typ=result 121 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.3.2013, IV. ÚS 4709/12. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 28.2.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=78626&pos=1&cnt=1&typ=result 122 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8394D2A5DD17E388C1257BAC002E4DBB?op enDocument&Highlight=0,31,cdo,958/2012
46
rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet,“ k čemuž nutno jen dodat, že posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu přezkoumáním věcné správnosti není. Přezkoumáním pravomoci rozhodce není ničím jiným, než přezkoumáním platnosti rozhodčí doložky. Na základě rozebraných aspektů shora uvedených rozhodnutí se domnívám, že pokud v exekučním řízení soud přezkoumává platnost rozhodčí doložky, přestože má ze zákona v předloženém rozhodčím nálezu vykonatelný exekuční titul, je tato skutečnost opět projevem ochrany slabší strany z důvodu možného zneužití rozhodčího řízení. Exekuce tedy nemůže být nařízena a provedena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem určeným neplatnou rozhodčí doložkou. Souhlasím s tímto postupem pouze částečně, neboť mám za to, že pokud žalovaný podá vyjádření k meritu věci a nenamítne nedostatek pravomoci rozhodce, dojde ze zákona k podřízení se zahájenému řízení a tato skutečnost by měla být ve vykonávacím řízení zohledněna. 4.3
Platnost rozhodčích doložek v řízení žaloby na zrušení RN
Právní úpravu žaloby na zrušení rozhodčího nálezu najdeme v samotném zákoně o rozhodčím řízení123 a to v § 31 a násl. ZRŘ. Nejedná se o opravný prostředek, ale o samostatný institut, který je projevem kontrolní funkce obecných soudů k rozhodčím řízením. Formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu, může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 ZRŘ.124 Pro nás nejvýznamnější důvody zrušení rozhodčího nálezu najdeme v § 31 pod písm. a) a b), že „rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu“ a že „rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná (…)“. Z jednotlivých zákonných důvodů vyplývá, že přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu je možný pouze u písm. g) který byl do zákona přidán novelou č. 19/2012 Sb. Do 1.4.2012 byl věcný přezkum vyloučen125 a i nyní je připuštěn pouze ve spotřebitelských věcech. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy. Podání této žaloby je z důvodu právní jistoty účastníků omezeno tříměsíční lhůtou
123
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 1060. 125 Přezkoumání věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu je potvrzeno i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2009 sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 a nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. 124
47
počítanou od doručení té straně, která se zrušení domáhá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011,126 soud posuzoval žalobu, kterou účastník podal sice včas, ale až v průběhu řízení před soudem, konkrétně ve svém závěrečném návrhu při jednání soudu prvního stupně uvedl nový zrušovací důvod, že rozhodčí doložka je neplatná. Soud jak prvního, tak druhého stupně se touto námitkou odmítly zabývat, neboť konstatovaly, že byla uplatněna pozdě. Nejvyšší soud však dovodil, že tříměsíční lhůta je významná jen „z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu a nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 ZRŘ v průběhu řízení.“ Nejčastější způsob zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky je opět z důvodu určení rozhodce, který nekoresponduje s aktuální judikaturou, jak tomu je mimo jiné např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012,127 či v rozsudku Nejvyššího soudu 27.2.2013, sp. zn. 23 Cdo 3737/2011,128 a mnoha dalších rozhodnutích. Lze shrnout, že i v řízení na zrušení rozhodčího nálezu se soudy drží své strategie ochrany účastníků ve slabším postavení, což je posíleno i možností měnit či přidávat nové důvody zrušení rozhodčího nálezu v průběhu celého řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Závěrem konstatuji, že zrušením rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky řízení zdaleka nekončí, právě naopak. Zrušením rozhodčího nálezu se odstraňuje překážka res iudicata a návrhem na pokračování ve věci samé u obecného soudu celé meritorní projednávání věci začíná od začátku. Domnívám se, že žalovaný by měl bedlivě zvážit, zda tuto žalobu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky vůbec podávat, resp. zda má šanci výsledek rozhodčího řízení u soudu zvrátit ve svůj prospěch, protože pokud ne, zbytečně se tím celý spor prodlouží a zvýší se nejen náklady řízení, které bude muset ve výsledku
126
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/639E8E2B6E41525DC1257A4E00678F93?open Document&Highlight=0,23,cdo,3728/2011 127 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/07BECD60364B94CDC1257A59003686EC?ope nDocument&Highlight=0,23,cdo,574/2012 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2013, sp. zn. 23 Cdo 3737/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/029439153FC697E2C1257B480032C6DE?open Document&Highlight=0,23,cdo,3737/2011
48
zaplatit on, ale i např. běžící příslušenství pohledávky. Nicméně počet řízení o žalobách na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky je velmi vysoký, což dokládá i skutečnost, že většina judikátů obsažených v této práci pochází právě nich. 4.4
Platnost rozhodčích doložek v insolvenčním řízení
Dostane-li se dlužník, kterému je uložena povinnost vykonatelným rozhodčím nálezem, do insolvence, tak aby měl věřitel šanci být uspokojen, musí přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního
řízení. 129 Insolvenční
správce přihlášenou pohledávku přezkoumá
na přezkumném jednání a v případě nesouhlasu s pravostí, výší či pořadím vykonatelné pohledávky podá žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. V rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 VSPH 171/2012-51, ze dne 13.9.2012130 soud na návrh insolvenčního správce určoval pravost vykonatelné pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodčím nálezem. Soud prvního stupně určil, že věřitel nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku z titulu neuhrazených nákladů rozhodčího řízení, neboť shledal, že uvedená rozhodčí doložka je neplatná a to s ohledem na velikost písma zvoleného pro smluvní podmínky, v nichž je rozhodčí doložka sjednána, a že text podmínek „je záměrně koncipován tak, aby svými složitými konstrukcemi vylučoval pochopení člověkem bez právního vzdělání, resp. jeho schopnost celý text přečíst.“ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, neboť uvedl, že neplatnost rozhodčí doložky nezpůsobuje ani velikost a typ písma, které je sice drobné, ale to samo o sobě nemůže vést k závěru, že dlužnice jako spotřebitelka nebyla schopna tento text přečíst a porozumět mu. Jediné, co by mohlo vyvolat neplatnost rozhodčí doložky je způsob, jakým byla založena pravomoc rozhodce, přičemž uvedl, že v tomto ohledu nelze rozhodčí doložce nic vytknout. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 27.3.2012, č.j. 7 VSOL 28/2011-88,131 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že věřitel nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku z titulu nákladů rozhodčího řízení z důvodu, že sjednaná rozhodčí doložka
129
Viz § 173 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1.3.2014]. 130 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.9.2012, č.j. 1 VSPH 171/2012-51. Salvia [online]. Sokordia, s.r.o. [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/1VSPH171/2012 131
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.3.2012, č.j. 7 VSOL 28/2011-88. Salvia [online]. Sokordia, s.r.o. [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/7VSOL28/2011
49
ve spotřebitelské smlouvě neobsahuje transparentní pravidla pro výběr rozhodce. Ze shora uvedených rozhodnutí lze shrnout, že i v insolvenčním řízení soudy posuzují neplatnost rozhodčích doložek z důvodů vadného určení rozhodce či netransparentnosti. Je však zajímavé, že insolvenční správci takto popírají pohledávky pouze, co se týče nákladů rozhodčího řízení. Ostatní části pohledávky považují za prokázané pomocí předložených důkazů např. smlouvy. Věřitele tak mají šanci alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013, sen.zn. 29 NSČR 25/2011-P2-17,132 byl potvrzen i postup insolvenčního správce, který v rámci předběžného posouzení přihlášek posoudil pohledávku, která byla přihlášena jako vykonatelná a jejíž vykonatelnost byla doložena
rozhodčím
nálezem
s doložkou
vykonatelnosti,
jako
nevykonatelnou
a ve vyrozumění věřiteli odůvodnil svůj postoj tím, že „rozhodčí nález není „platným a pravomocným rozhodnutím“, neboť rozhodčí doložka je neplatná“. Z obsahu rozhodnutí bohužel nelze zjistit obsah rozhodčí doložky, ani není blíže specifikováno, z jakého důvodu insolvenční správce tento závěr vyvodil, nicméně Nejvyšší soud jeho postup aproboval. Lze tedy uzavřít, že při předběžném posouzení přihlášek pohledávky může insolvenční správce vykonatelnou pohledávku označit za nevykonatelnou, což vede k přenesení aktivní legitimace k podání žaloby o určení pravosti pohledávky na věřitele. Na základě tohoto rozhodnutí lze uzavřít, že samotný insolvenční správce je nadán pravomocí přezkoumat platnost rozhodčí doložky. Jeho rozhodnutí má sice dosah jen v konkrétním insolvenčním řízení, nicméně pro konkrétního věřitele má nemalý význam. Skutečnost, že předběžným posouzením platnosti rozhodčí doložky je nadán samotný insolvenční správce, je jednak reakcí na časté zneužívání rozhodčího řízení v tuzemských poměrech a jednak logickým důsledkem praktického provedení § 177 insolvenčního zákona, jehož druhá věta zní, že „vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou,“ kterou rozhodčí nález není. Není mu tedy propůjčen stejný status přiznávaný vykonatelným soudním rozhodnutím, což je dle mého názoru provedení nešťastné, které značí nestejnorodost pohledů různých zákonů na vykonatelný rozhodčí nález.
132
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 NSCR 25/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1.3.2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/FB276A6DFD0C89EFC1257BB9003060A0?ope nDocument&Highlight=0,29,ns%C4%8Cr,25/2011-p2-17
50
Závěr V úvodu práce byla jasně stanovena hypotéza „Judikatura českých soudů týkající se neplatnosti rozhodčích doložek odráží zneužívání pozice slabší strany v rozhodčím řízení“, která byla na základě dílčích tvrzení vyjádřených v jednotlivých kapitolách potvrzena. Prvotními kroky pro potvrzení hypotézy byl rozbor zákonných náležitostí rozhodčích doložek a klasifikace různých způsobů určení rozhodce. Na základě zjištěných poznatků lze učinit závěr, že dle aktuální české judikatury problematické určení rozhodce způsobí neplatnost celé rozhodčí doložky, přestože se jedná pouze o nepodstatnou náležitost rozhodčí doložky. Po období prvotních benevolentních soudních rozhodnutí nastal zvrat po vydání usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a jeho následném zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí. Po následujícím krátkém období dvojkolejnosti judikatury nastal definitivní judikaturní obrat po vydání sjednocujícího stanoviska velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn 31 Cdo 1945/2010. Za skutečností, že soudy přestaly přijímat zaběhlé způsoby určení rozhodce, byl nárůst činnosti nejrůznějších arbitrážních center a používání jejich vzorových rozhodčích doložek, které při konstituování fóra leckdy obcházely vůli jedné (slabší) strany. Slabší postavení přitom mohou mít i účastníci obchodního sporu. Dále bylo zjištěno, že neplatnost z důvodu vadného určení rozhodce je v obchodním a ve spotřebitelském sporu hodnocena dle různých zákonných ustanovení. V obchodním sporu se závěr o neplatnosti rozhodčí doložky opírá zejména o § 39 OZ z důvodu obcházení ZRŘ, ve spotřebitelských sporech se opírá o ustanovení OZ na ochranu spotřebitele. Lze tedy nad rámec cíle diplomové práce konstatovat, že soudy se, aniž by svoji volbu vysvětlovaly, přiklání k hmotněprávnímu pojetí rozhodčí doložky. Věnovala jsem se i dalším odlišnostem těchto sporů, například že se liší v prekluzi práva podávat námitky dle § 33 ZRŘ, která nastává pouze u obchodního sporu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se domnívám, že klasifikace dle druhu sporu byla v úvodu zvolena správně. Při analýze spotřebitelského sporu jsem došla ke zjištění, že spotřebitel požíval v průběhu let před obecnými soudy stále větší ochrany a to ještě před novelou č. 19/2012 Sb., neboť soudy nahlížely na rozhodčí doložky a jejich náležitosti stále přísněji, a to i nad rámec zákona. Stali jsme se tak svědky zajímavého fenoménu, že nejprve sama judikatura vzala ochranu spotřebitele do svých rukou a zákon nastoupil až později, až jako důsledek této neúnosné 51
situace. Novelou č. 19/2012 Sb., která přinesla specifické požadavky pro rozhodčí doložky uzavírané se spotřebitelem, pak byly vyřešeny některé sporné otázky i opačně, než jak do té doby udávala judikatura (např. zda arbitrážní centra mohou vydávat pravidla a zda mohou být tato pravidla závazná pro smluvní strany). V poslední kapitole byl věnován prostor detailnímu rozboru v jakých druzích řízení a jakým způsobem soud může posuzovat platnost rozhodčích doložek a na relevantní judikatuře byly nastíněny praktické problémy, které se mohou při posuzování v těchto řízeních vyskytnout. Tato kapitola tak systematicky ukončila celou práci a dotvořila tak komplexní pohled na judikaturu v otázce platnosti rozhodčích doložek. Závěrem bych chtěla zopakovat, že mezi důvody neplatnosti rozhodčích doložek obecně může patřit nedostatek arbitrability sporu, nedostatek písemné formy, vadné určení rozhodce, netransparentnost, rozhodování dle zásad spravedlnosti či rozhodčí doložka
jako
součást adhezní smlouvy. Při posuzování platnosti rozhodčích doložek soudem je na prvním místě třeba posoudit relevantní skutkové aspekty konkrétního sporu a to zejména ve fázi kontraktace. U nejčastějšího důvodu, vadného určení rozhodce, je stěžejní při hodnocení platnosti rozhodčích doložek jejich doslovné znění, které by měl soud detailně analyzovat a nespoléhat se pouze na podobnost s již posuzovanými rozhodčími doložkami. Právě přístup vyšších soudů k otázce posuzování platnosti rozhodčích doložek má zásadní dopad na formulaci rozhodčích doložek do budoucna. Jak budou soudy přistupovat k rozhodčím doložkám uzavřených se spotřebiteli po nabytí účinnosti novely č. 19/2012 Sb., odhalí až judikatura budoucích let. Lze očekávat krátkodobý nárůst sporů do doby, než se judikatura opět ustálí. Následně snad budou zásahy soudů z důvodu neplatnosti rozhodčích doložek alespoň ve spotřebitelských sporech méně časté, neboť právní úprava rozhodčích doložek uzavíraných se spotřebiteli udává jasnější pravidla a konkretizuje do té doby spíše vágní ustanovení ZRŘ. Obrat ve prospěch platnosti rozhodčích doložek by mohl nastat i z důvodu nabytí účinnosti nového občanského zákoníku133, neboť ten je postaven zejména na dispozitivních ustanoveních a ve svém § 574 zakotvuje zásadu potius valeat actus quam pereat, tedy že „na právní jednání je třeba hledět jako na platné než jako na neplatné“.
133
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
52
Seznam použité literatury Monografie 1.
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 1672 s. IBSN 9788071793427.
2.
LISSE, Luděk. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 429, IBSN 9788073576455.
3.
LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. 1. vyd. Praha: Linde, 2012, 919 s. IBSN 9788072018741.
4.
RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, 745 s. ISBN 8071798738.
5.
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 400 s. ISBN 9788074780042.
6.
RŮŽIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 231 s. ISBN 8086473511.
7.
SCHELLE Karel; SCHELLEOVÁ Ilona. Rozhodčí řízení: historie, současnost a perspektivy. 1. vyd. Praha: EUROLEX Bohemia, 2002, 300 s. IBSN 808643219X.
8.
WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde, 2008, 751 s. ISBN 9788072017263.
Odborné články 1.
BĚLOHLÁVEK, Alexander J., PEZL, Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a pravomocí soudů a ústavou garantovaných práv. Právník. 2007, roč. 146, č. 7, s. 768 -802. ISSN 0231-6625
2.
KOCINA, Jan. Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch „soukromých rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s. 48 – 49. ISSN 1210-6348.
3.
PAVELKA, Martin. Rozhodčí řízení před tzv. rozhodčími centry. Bulletin advokacie. 2005. Č. 7-8, s. 58 – 59. ISSN 1210-6348.
4.
RŮŽIČKA, Květoslav. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení? Bulletin advokacie. 2005. č. 10, s. 52 – 54. ISSN 1210-6348.
5.
SLOVÁČEK, David. Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. 2009, 53
č. 7-8, s. 47 – 49. ISSN 1210-6348. 6.
SLOVÁČEK, David. Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Právní rozhledy. 2010, č. 9, s. 331 – 333. ISSN 12106410.
7.
SOKOL, Tomáš. Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie. 2010, č. 6, s. 22-23. ISSN 1210-6348.
8.
VRCHA, Pavel. K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. Právní rádce. 2010, roč. 8, č. 3, s. 14-20. ISSN 1210-4817.
9.
VRCHA, Pavel. K neplatnosti rozhodčí smlouvy. Soudní rozhledy. 2011, roč. 17, č. 11, s. 409-414. ISSN 1211-4405.
10. ŽÍLA, Michal. Rozhodčí doložky ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle rozsudku Vrchního soudu v praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Epravo.cz [online]. © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 3.3.2010 [cit. 17.10.2013]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodcidolozky-sjednane-ve-prospech-servisnich-organizaci-pro-rozhodce-ve-svetle-rozsudkuvrchniho-soudu-v-praze-sp-zn-12-cmo-4962008-60447.html
Jiné zdroje 1.
HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Platnost rozhodčí smlouvy [online]. Brno, 2006 [cit. 11.10.2013]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/14619/pravf_d/disertacni_prace-Platnost_rozhodci_smlouvy.pdf
2.
ONDRÝSEK, Roman. Polemika nad závazností judikatury jako pramene práva v českém právu [online]. Brno, 2012 [cit. 18.2.2014] Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická
fakulta.
Dostupné
z:
https://is.muni.cz/auth/th/244973/pravf_r/POLEMIKA_NAD_ZAVAZNOSTI_JUDIKA TURY_JAKO_PRAMENE_PRAVA_V_CESKEM_PRAVU_-_rigorozni_prace.pdf 3.
Sněmovní tisk 371/0, Novela zákona o rozhodčím řízení. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. [online]. Parlament České republiky, publikováno 2011 [cit. 26.10.2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=371&CT1=0
Právní předpisy 1.
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. o sjednání Úmluvy 54
o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 2.
Směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR
3.
Směrnice Rady (EU) 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace
Evropské
unie.
Dostupné
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:15:02:31993L0013:CS:PDF 4.
Směrnice Evropského Parlamentu A Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. In: EURLex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2.3.2014]. Dostupné
z:
http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32008L0048:CS:HTML 5.
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České Republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
6.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
7.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
8.
Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
9.
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
10. Zákon č. 223/1994 Sb. o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 11. Zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 12. Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 55
13. Zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 14. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 15. Zákon 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 16. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.
56
