Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

Plán územního systému ekologické stability

Vlachovo Březí Katastrální území: Vlachovo Březí

Kraj Jihočeský, okres Prachatice

Textová část a výkresy v měřítku 1 : 5 000 EKOSERVIS -

Výzkumné středisko krajinné ekologie Ing. Václav Škopek, CSc., Vladimír Kavka Široká ulice 8 370 01 České Budějovice 1

XI / 2009 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

1

Obsah Úvod...................................................................................................................................................................... 3 Charakteristika bioregionu ................................................................................................................................. 3 Popis řešeného území .......................................................................................................................................... 3 Velikost řešeného území, administrativní příslušnost ................................................................................................3 Geomorfologické zařazení .............................................................................................................................................3 Klimatické poměry.........................................................................................................................................................4 Nástin půdních poměrů .................................................................................................................................................5 Geologické poměry.........................................................................................................................................................5 Hydrologické poměry.....................................................................................................................................................5

Současný stav krajiny .......................................................................................................................................... 6 Územní systém ekologické stability ..................................................................................................................... 8 Metodika práce...............................................................................................................................................................8 STG zastoupené v prvcích ÚSES ..................................................................................................................................9 Abieti-querceta roboris fagi........................................................................................................................................................... 9 Fraxini-alneta aceris .................................................................................................................................................................... 10 Abieti-fageta aceris inferiora....................................................................................................................................................... 10 Fageta abietino-quercina ............................................................................................................................................................. 11 Fageta quercino-abietina ............................................................................................................................................................. 12 Abieti-fageta................................................................................................................................................................................ 12 Fraxini-alneta superiora............................................................................................................................................................... 13 Saliceta fragilis............................................................................................................................................................................ 15 Abieti-querceta roboris-piceae .................................................................................................................................................... 15 Fageta typica ............................................................................................................................................................................... 16

Vymezení biochor............................................................................................................................................... 17 Systém biocenter a biokoridorů..................................................................................................................................23 Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení .......................................................................................... 23 Minimální šířky biokoridorů lokálního významu ........................................................................................................................ 23

Interakční prvky...........................................................................................................................................................23 Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky ...................................................................24 Ptačí oblasti...................................................................................................................................................................24 Evropsky významné lokality .......................................................................................................................................24 Doplnění ÚSES nad minimální parametry ................................................................................................................24 Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES.....................................................................................................25

Závěr – význam ÚSES ....................................................................................................................................... 25 Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny .................................................................................25

Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES......................................................................................................... 25 Biocentra .......................................................................................................................................................................25 Biokoridory...................................................................................................................................................................26 Navržené (nefunkční) prvky........................................................................................................................................26

Seznam použité literatury .................................................................................................................................. 26 Tabulky prvků ÚSES ......................................................................................................................................... 26

Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

2

Úvod Předložený územní systém ekologické stability Vlachovo Březí má za úkol po ekologické stránce vyhodnotit řešené území. Při jeho tvorbě byly využity již zpracované materiály, především: 1. Generel nadregionálního a regionálního ÚSES Jihočeského kraje, ing. Friedrich, Praha 2006. 2. Generel ÚSES Vlachovo Březí, ing. Popela, České Budějovice, 1994. 3. Generel lokálního ÚSES Bušanovice, ing. Friedrich, Praha, 1995. 4. Plán ÚSES Dolní a Horní Nakvasovice, Ekoservis České Budějovice, 2000. 5. Plán ÚSES Dolní Újezdec, Ekoservis České Budějovice, 2008. Charakteristika bioregionu Podle biogeografického členění České republiky (Martin CULEK a kolektiv, Biogeografické členění ČR, Enigma, Praha 1996) leží Vlachovo Březí v Sušickém bioregionu. Z hlediska širšího krajinného rámce se jedná o území se střední až vysokou ekologickou stabilitou:

Popis řešeného území Velikost řešeného území, administrativní příslušnost Plocha území je cca 884 ha a zahrnuje katastrální území Vlachovo Březí. Geomorfologické zařazení Podle geomorfologického členění ČR je popisované území součástí Hercynského systému, subsystému Hercynských pohoří a provincie Česká vysočina. V jejím rámci leží v subprovincii Šumavské, oblasti Šumavská hornatina, celku Šumavské podhůří a podcelku Vimperská vrchovina. Západní část území je součástí okrsku Bělečská vrchovina:


3

Naopak východní část katastru leží v podcelku Bavorovská vrchovina a okrsku Husinecká vrchovina:

Z hlediska krajinných typů leží Vlachovo Březí ve vrchovině:

Klimatické poměry Dle mapy klimatických oblastí ČSSR - Quitt, GÚ ČSAV Brno, 1971, leží Vlachovo Březí v mírně teplé oblasti, konkrétně na předělu okrsků MT 3 a MT 7. Léto je normální až krátké, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché. Přechodná období jsou normální, s mírným jarem a mírným až mírně teplým podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírná, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je normální až krátká. Základní klimatické charakteristiky: počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10°C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu průměrná teplota v červenci průměrná teplota v dubnu průměrná teplota v říjnu průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období srážkový úhrn v zimním období počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů


25 – 35 130 – 150 120 – 145 40 – 50 -2,5 – -3,5°C 16 – 17°C 6 – 7°C 6,5 – 7,5°C 105 – 120 375 – 450 mm 250 – 300 mm 60 – 80 120 – 150 40 – 50

4

Nástin půdních poměrů Dle Syntetické půdní mapy ČR je v území následující situace co se týče půdních typů: převážnou část pokrývá mesobazická nebo oglejená mesobazická kambizem, na kopcích dystrická kambizem (místy až rankerová kambizem), naopak okolo vodotečí se vyskytuje modální glej.

Geologické poměry Geologické poměry jsou v okolí Vlachova Březí následující: značnou část plochy pokrývají ruly a arterity, místy se nacházejí žíly krystalických vápenců, žilné porfyry a leukokratní žilné žuly. Okolí vodotečí pokrývají nezpevněné kvartérní náplavy hlín, písků a štěrků:

Hydrologické poměry Převážná část katastru je součástí povodí 1-08-03-036 (Libotyňský potok), do východní zasahuje 1-08-03-039 (Lipovický potok), do severní okrajově 1-08-03-049 a -47 (Černý potok): Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

5

Současný stav krajiny Osídlení je známo již z doby bronzové. Silné ovlivnění lesů pastvou se zřejmě projevilo poklesem zastoupení buku v lesních porostech již v době prehistorické. Dnes je většina lesů převedena na kulturní porosty. Na nelesní půdě je značný podíl luk a pastvin, dnes ovšem často opuštěných nebo zmeliorovaných. Polní agrocenózy patří spolu s kulturními loukami k nejlabilnějším ekosystémům a negativně ovlivňují ekosystém jako celek. Primární krajinná struktura odpovídá vrchovině, dle sekundární krajinné struktury jde o krajinu lesněpolní. Celé území leží v PLO 12 - Předhoří Šumavy a Novohradských hor. Lesní vegetační stupně jsou zde 4. a 5. Lesní typy jsou patrné z následujícího obrázku:


6

Struktura vegetačních formací v širším kontextu je následující:

V okolí Vlachova Březí se nachází mozaika polí, luk a lesů se změněnou dřevinnou skladbou, podle rostlinné produkce zemědělské půdy jde o oblast průměrnou:

Využití krajiny je dáno kombinací jednotlivých ploch (jejich využitím). Vlachovo Březí leží v krajině lesněpolní:


7

Územní systém ekologické stability Metodika práce STG jsou v tabulkách označeny kódem, který je složen z označení vegetačního stupně, kódu trofické a hydrické řady. Sdružují ekologicky podobné přírodní ekosystémy se všemi od nich vývojově pocházejícími společenstvy, které se mohou střídat na ploše těchto trvalých ekologických podmínek. Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace je uváděno dle Zlatníkova systému (Zlatník, 1976). První pozice se týká vegetačních stupňů (vyjadřuje závislost na výškovém a expozičním klimatu).

Vegetační stupně (Zlatník): 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový

4. bukový (dubojehličnatý) 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový

7. smrkový 8. klečový 9. alpinský

Druhá pozice určuje trofickou řadu stanoviště (jsou vyjádřeny rozdíly trvalých ekologických podmínek z hlediska minerálních kvalit substrátu).

Trofické řady: A - řada oligotrofní - kyselá řada (acidofilní, oligotrofní) na minerálně chudých podkladech B - řada mezotrofní - živná řada na půdách s dobře probíhajícím rozkladem organické hmoty C - řada eutrofně nitrofilní - s dokonalým rozkladem organické hmoty a bohatým humusem na N D - řada eutrofně bazická, kalcifilní - alkalifilní řada na univerzálně bohatých podkladech

Trofické meziřady: A/B - oligo-mezotrofní B/C - mezotrofně-nitrofilní

B/D - mezotrofně-bazická C/D - nitrofilně-bazická

V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady A a D, jednak řady A a C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé přechody. Rámcově lze slučovat (agregovat) jen některé STG. Agregace je prováděna na úrovni řad trofických s přihlédnutím k hydrickým řadám. Třetí pozice určuje hydrickou řadu (vodní režim půd, které se následně odrážejí na biotě).

Diferenciace hydrických řad v lesních porostech (Löw a kol.): 1. zakrslá řada 2 a. skromná řada 2 b. skromná řada 3 a. normální řada 3 b. vůdčí řada 4. zamokřená řada 4 a. mokrá řada 5 b. mokrá řada 6. rašeliništní řada

- mělký a vysýchavý substrát - v trofických řadách A a A/B na propustných pleistocenních terasách - na píscích - vůdčí, klimaxová - ve srážkově podnormálních oblastech - půda střídavě podmáčená od spodiny - voda proudící, okysličená - voda stagnující - humolit mocnosti min. 50 cm

Diferenciace hydrických řad zemědělských půd (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - extrémně mělké půdy s vystupující horninou 2. skromná řada - méně extrémní půdy převážně na píscích 3. normální řada - půdy mírně prosychající 3 s. svěží řada - půdy neprosychající s vláhovou bilanci okolo polní kapacity 4. zamokřená řada - půdy hlubší, převážně zrnitostně těžší, hůře propustné se zásobou vody dočasně nad max. PK 5. mokrá řada - půdy různě hluboké ovlivněné vysokou hladinou spodní vody 5 b. mokrá řada - se stagnující vodou 6. rašelinná řada - půdy trvale nasycené vodou

V řešeném území byly pro tabulkovou část STG použity z již zpracovaných a schválených ÚSES citovaných v úvodu materiálu nebo byly konstruovány z lesnických či dalších podkladů podle platné metodiky. Popisy zastoupených STG v rámci prvků ÚSES jsou převzaté z: Petr Maděra, Eliška Zimová: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, 2005.


8

STG zastoupené v prvcích ÚSES STG 4AB4 4B3 4B4 4B5 4A-AB3 5BC-C4 5AB3 4BC-C4-5 4-5BC3 4A3

Název Abieti-querceta roboris-piceae Fageta typica Abieti-querceta roboris fagi Saliceta fragilis Fageta abietino-quercina Fraxini-alneta aceris superiora Abieti-fageta Fraxini-alneta aceris Abieti-fageta aceris inferiora Fageta quercino-abietina

Název česky smrkové jedlové doubravy typické bučiny jedlové doubravy s bukem vrbiny vrby křehké Jedlodubové bučiny Javorové jasanové olšiny vyššího stupně Jedlové bučiny Javorové jasanové olšiny Javorové jedlové bučiny nižšího stupně Dubojedlové bučiny

Abieti-querceta roboris fagi Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny plochých pahorkatin, kotlin a pánví, v rozmezí nadm. výšek 350-550 m, v Ostravské pánvi i níže. Půdotvorný substrát tvoří především sprašové hlíny a polygenetické hlíny s eolickou příměsí, případně hluboké zvětraliny minerálně bohatších hornin, zvláště jílovitých miocenních sedimentů. Půdy jsou zrnitostně těžší, hlinité až jílovitohlinité, hluboké, minerálně dobře zásobené, střídavě vlhké, ve spodinách oglejené. Nejčastějšími půdními typy jsou pseudoglej, pseudoglej luvizemní, luvizem pseudoglejová a kambizem pseudoglejová. Humifikace je příznivá, převládající formou humusu je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech, zejména MT 9, MT 10 a MT 11. Na základě znalostí segmentů této skupiny, považovaných za přírodě blízké, lze usuzovat, že dřevinné patro je druhově bohaté. Hlavními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica), rostoucí v různém vzájemném poměru, závisejícím především na stupni zamokření. Z dalších dřevin se mohou vyskytovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), dub zimní (Quercus petraea agg.), habr obecný (Carpinus betulus), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Pouze jednotlivě jako nepravidelná příměs se může vyskytovat i smrk ztepilý (Picea abies). Z keřů jsou nejhojnější bezy (Sambucus nigra, S. Racemosa). Synusie podrostu je druhově bohatá, početně i pokryvností převažují mezotrofní druhy s nitrofilní, místy i s kalcifilní tendencí. Typická je hojná účast druhů, vyžadujících zvýšenou vlhkost půdní. Z trávovitých druhů se nejčastěji vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bika chlupatá (Luzula pilosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a kostřava obrovská (Festuca gigantea). Z bylin se takřka vždy vyskytují žindava evropská (Sanicula europaea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), mařinka vonná (Galium odoratum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) aj. V Ostravské pánvi do segmentů této skupiny sestupují některé horské druhy - např. kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), devětsil bílý (Petasites albus), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), čarovník alpský (Circaea alpina) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Převládá zemědělské využití, především orná půda (obvykle po odvodnění), méně často kulturní louky. Vzácně se zachovaly zbytky přírodě blízkých květnatých luk s vlhkomilnými druhy, patřících do svazu Calthion. Ve zbylých lesích převládají smrkové monokultury. Přírodě blízké smíšené porosty s velmi rozmanitou druhovou skladbou se zachovaly nejčastěji ve starých oborách a bažantnicích. Právě zde se často vyskytují velmi staré duby letní, místy i buky a lípy. Z hlediska zemědělské i lesní produkce nadprůměrné lokality. Přírodě blízká luční a lesní společenstva mají díky vysoké biodiverzitě velký význam pro ochranu genofondu. Po odvodnění mizí druhy náročnější na půdní vlhkost. Smrkové monokultury jsou ohrožovány větrem, sněhem, hnilobami a hmyzími kalamitami, jsou velmi labilní a často se nedožívají mýtného věku. Všechny zbytky přírodě blízkých lesních porostů zasluhují zařazení do kostry ekologické stability, velký význam má i zachování jednotlivých starých stromů přirozené skladby ve změněných porostech. Cílovými společenstvy lesních biocenter a biokoridorů by měly být smíšené listnaté porosty, v nichž kosterní dřevinou by měl být dub letní. Různě velkou příměs budou tvořit další dřeviny přirozené skladby (lípy, javory, buk, habr, jasan). Stanovení podílu jedle není jednoduché, 9 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

neboť v současných porostech takřka vždy chybí. Smrk by měl tvořit pouze jednotlivou příměs především tam, kde se objevuje jeho přirozené zmlazení. Keřové pláště biokoridorů mohou tvořit bez černý, bez hroznatý, líska a jíva.

Fraxini-alneta aceris Mírně vyvýšené části užších říčních a potočních niv v pahorkatinách, vrchovinách a nižších částech hornatin. Z geomorfologického hlediska se jedná o části nivy nejrůznější geneze - nízké terasy, rozplavené náplavové kužele a podsvahová deluvia, patří sem i části niv, kde antropogenní vlivy způsobují vysušení. Do této jednotky řadíme i úzká dna úžlabin s přilehlými bázemi svahů v pramenných částech potoků, ovlivňovaná okysličenou tekoucí vodou. Jedná se o chladnější a vlhčí polohy v rámci širokého rozpětí makroklimatických oblastí. Půdy jsou vždy dobře prohumózněné, minerálně dobře zásobené, provzdušněné, hladina podzemní vody je obvykle hlouběji než 1 až 1,5 m, rhizosféra je obohacována vodou kapilárním zdvihem, záplavy jsou jen výjimečné a krátkodobé. Půdním typem jsou obvykle zrnitostně lehčí fluvizemě, ve spodinách štěrkovité. Stromové patro je druhově velmi pestré, neboť kromě dřevin mokré hydrické řady se vždy vyskytují i dřeviny hydricky normální řady, především náročné druhy s nitrofilní tendencí. Základní druhovou kombinaci tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a javor klen (Acer pseudoplatanus), místy i lípa srdčitá (Tilia cordata). V javorových jasanových olšinách n. st. přistupují babyka (Acer campestre), javor mléč (Acer platanoides) a habr (Carpinus betulus), ve vyšším stupni se může vyskytovat olše šedá (Alnus incana), z keřů růže alpská (Rosa pendulina) a zimolez černý (Lonicera nigra). Z dalších dřevin se v nižším i vyšším stupni vyskytují lípy, především lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), jilmy, především jilm horský (Ulmus glabra), střemcha hroznovitá (Padus avium), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), vrba křehká (Salix fragilis), ojediněle i dub letní (Quercus robur), buk (Fagus sylvatica), smrk (Picea abies) a především v úžlabinách i jedle (Abies alba). Z keřů se nejčastěji vyskytují bezy (Sambucus nigra, S. racemosa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), kalina obecná (Viburnum opulus), srstka angrešt (Grossularia uva-crispa) a jíva (Salix caprea). Složení dřevinného patra je významně ovlivněno druhovým složením okolních porostů a proto je značně proměnlivé. V druhově rozmanitém bylinném patře převládají mezofilní druhy s nitrofilní tendencí, mokřadní druhy se vyskytují pouze v úzkém lemu podél potočních koryt nebo v plošně malých lokálních sníženinách. Nejčastěji se vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), ostřice lesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), z bylin bývá dominantní bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), sasanka hajní (Anemone nemorosa), dále se vyskytují např. kopytník evropský (Asarum europaeum), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), ptačince (Stellaria holostea, S. nemorum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Pravidelně se vyskytuje alespoň některý z kapraďorostů, nejčastěji papratka samice (Athyrium filix-femina). Ve vyšším stupni pravidelně, v nižším stupni řidčeji jsou zastoupeny i některé druhy submontanní - např. devětsil bílý (Petasites albus), prvosenka vyšší (Primula elatior), knotovka červená (Melandrium album). Z mokřadních druhů jsou nejčastější blatouch bahenní (Caltha palustris), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum). Zachované přírodě blízké lesní porosty se vyznačují pestrou dřevinnou skladbou, při umělém zalesňování zpravidla vznikají nesmíšené jasanové, klenové a smrkové porosty. Přeměnou na louky vznikla mezofilní společenstva zejména psárkových luk svazu Alopecurion. Tam, kde po regulaci vodních toků došlo k trvalému snížení vlhkosti půd, jsou nyní většinou kulturní louky a dokonce i pole. Zemědělsky nevyužitelné jsou javorové jasanové olšiny v úzkých úžlabinách. Produkční potenciál lesních porostů i agrocenóz je mírně nadprůměrný. Přírodě blízké segmenty umožňují existenci rozsáhlé škály mezofilních druhů i řady druhů vlhkomilných. Z hlediska ochrany genofondu je zvláště významné především to, že javorové jasanové ošiny patří k druhově nejbohatším společenstvům hercynských i karpatských pahorkatin, vrchovin a hornatin. V jejich dřevinném patře se může vyskytovat většina druhů dřevin středoevropského listnatého lesa. Hlavní ohrožení spočívá v nadměrném vysušení půdního profilu v důsledku regulací toků a odvodnění. Luční společenstva jsou ohrožena ruderalizací, zbytky lesů přeměnou na druhově jednotvárné porosty. Javorové jasanové olšiny v úzkých úžlabinách často slouží jako deponia komunálních odpadů a zbytků po těžbě dřeva.

Abieti-fageta aceris inferiora Oblé vrcholové hřbety s vystupujícími skalkami, kamenité svahy charakteru zahliněných sutí a obohacené báze stinných údolních svahů ve vyšších polohách vrchovin a v hornatinách, nejčastěji v rozpětí 10 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

nadm. výšek 500-850 m. Geologické podloží tvoří zejména minerálně bohatší horniny (bohatší odrůdy rud, drob, flyšových pískovců a břidlic, amfibolity aj.). Skalní podloží bývá překryté různě mocnými svahovinami. Výskyt této skupiny je vázán na půdy obohacené dusíkem, středně hluboké až hluboké, mírně kyselé, štěrkovité až kamenité, kypré, čerstvě vlhké, na bázích svahů až vlhké. Převládajícími půdními typy jsou eutrofní kambizemě typické, na mírných svazích s těžšími svahovinami se vyvinuly i kambizemě pseudoglejové. Humifikace probíhá příznivě, půdní profil bývá hluboko prohumózněn. Převládající humusovou formou je mulový moder až mul. Hlavními dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba), s proměnlivým zastoupením se přidružují javory (Acer pseudoplatanus je častější než Acer platanoides), jilm horský (Ulmus glabra) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jako jednotlivá příměs se může vyskytnout i smrk ztepilý (Picea abies). Z keřů se nejčastěji vyskytují bezy (Sambucus racemosa, S. Nigra) a zimolezy (Lonicera nigra, L. xylosteum). V druhově bohaté synusii podrostu se společně vyskytují druhy mezotrofní a heminitrofilní až nitrofilní, přičemž převládají druhy, indikující trvale čerstvě vlhké půdy. Z trav jsou nejčastější pšeníčko rozkladité (Milium effusum), kostřava nejvyšší (Festuca altissima) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z mezotrofních bylin jsou nejhojnější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), mařinka vonná (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), samorostlík klasnatý (Actea spicata), hojné jsou i maliník (Rubus idaeus) a ostružiníky (Rubus fruticosus, R. hirtus). Z druhů s nitrofilní tendencí jsou nejčastější kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), kakost smrdutý (Geranium robertianum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), sněženka předjarní (Galanthus nivalis), česnek medvědí (Allium ursinum), dymnivka dutá (Corydalis cava) aj. Trvale vlhčí půdy indikuje přítomnost šťavele kyselého (Oxalis acetosella), ptačince hajního (Stellaria nemorum), devětsilu bílého (Petasites albus), vrbiny hajní (Lysimachia nemorum), netýkavky nedůtklivé (Impatiens nolitangere) aj. Na skeletovitých půdách bývají až dominantní kapraďorosty, zejména papratka samičí (Athyrium filix-femina), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), bukovince (Gymnocarpium dryopteris, Phegopteris connectilis), vzácněji i kapraď laločnatá (Polystichum aculeatum). Pouze na mírných svazích s méně skeletovitými půdami jsou segmenty této skupiny využívány zemědělsky, především jako pole a kulturní louky. V převažujících smrkových lesních porostech je obvykle zachována alespoň příměs listnatých dřevin přirozené skladby a druhově bohatší synusie podrostu. Časté jsou zbytky porostů s přirozenou dřevinnou skladbou. I v těchto přirozených porostech se dnes jedle vyskytuje jen výjimečně. Zemědělsky průměrně produktivní, v lesích je produkce dřeva nadprůměrná. V členitějším reliéfu mají lesní porosty významnou funkci půdoochrannou. Přírodě blízké až přirozené lesní porosty jsou v zemědělsky i lesnicky kultivované krajině 5. vegetačního stupně často jedinými refugii druhové rozmanitosti typických středoevropských smíšených lesů. Druhová diverzita přirozených segmentů je snižována opakovaným pěstováním smrkových monokultur, které jsou náchylné k silnému poškození různými kalamitami. Maloplošný roztroušený výskyt v oblastech 5. vegetačního stupně.

Fageta abietino-quercina Převážně alespoň mírně vypuklé části svahů a plošin ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400 - 600 m. Geologické podloží tvoří rozmanité silikátové horniny (žuly, ruly, fylity, droby, pískovce aj.). Na jejich zvětralinách, často s podílem svahovin a polygenetických hlín vznikají oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní, na plošinách i kambizemě pseudoglejové. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, obvykle dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, hlinitopísčité až hlinité, na svazích často s vyšším obsahem skeletu. Převažující humusovou formou je moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé klimatické oblasti především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 10. V dřevinném patře je dominantní buk (Fagus sylvatica), pravidelnou příměs tvoří jedle bělokorá (Abies alba) a zpravidla také dub zimní (Quercus petraea), na kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Q. robur). Jednotlivě vtroušená bývá bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni se pravidelně vyskytuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). Z trávovitých patří k dominantám bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), pouze s nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa). Pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Z mezotrofních druhů jsou zde nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), violka lesní (Viola reichenbachiana), mléčka zední (Mycelis mu11 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

ralis), maliník (Rubus idaeus), mařinka vonná (Galium odoratum) aj.. Z kapraďorostů jsou v některých typech roztroušeně zastoupeny kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z druhů vyšších poloh se ojediněle vyskytuje věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Segmenty na mírném reliéfu jsou většinou využívány jako zemědělská půda, přičemž pole výrazně převládají nad loukami a pastvinami. Travinnobylinná společenstva patří do svazů Arrhenatherion a Polygono-Trisetion. V lesích převládají smrkové monokultury, často pěstované již po více generací. Působením jehličnatého opadu dochází ke změnám půdních vlastností, které vedou k ústupu mezotrofních druhů podrostu, vždy se však alespoň některé mezotrofní druhy vyskytují. Pouze roztroušeně se zachovaly zbytky přírodě blízkých až přirozených porostů s převahou buku, dosti často s příměsí dubu zimního, ale prakticky vždy bez jedle. Velmi vzácně především na stinných svazích zaříznutých údolí lze nalézt porosty s vyšším zastoupením ba i převahou jedle. I v těchto porostech se velmi dobře zmlazuje smrk, nalétlý z okolních smrčin. Zemědělsky průměrně, lesnicky nadprůměrně produktivní. V zemědělsko-lesní a lesní krajině s převažujícími jehličnatými hospodářskými lesy mají pro ochranu genofondu velký význam nejen všechny zbytky přírodě blízkých porostů, ale i jednotlivě se vyskytující buky a zvláště jedle. Smrkové monokultury jsou velmi labilní, ohrožované abiotickými i biotickými činiteli. Jejich pěstováním v nich postupně dochází ke snižování biodiverzity. V hercynské oblasti ČR společně s dubojedlovými bučinami nejrozšířenější skupiny 4. bukového vegetačního stupně.

Fageta quercino-abietina Převážně vypuklý reliéf mírných, středních až strmých svahů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400 - 600 m. Na minerálně chudých a kyselých horninách (zejména ruly, žuly, fylity, chudé břidlice a pískovce) vznikají zrnitostně lehčí (převážně hlinitopísčité) oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní. Jedná se o zpravidla středně hluboké až hluboké, dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, minerálně slabě zásobené a silně kyselé půdy. Humifikace probíhá zpomaleně, převládající humusovou formou je moder až morový moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti, především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 11. V dřevinném patře lze předpokládat převahu buku (Fagus sylvatica), který zde ovšem nemá optimální podmínky, takže se zde může významněji uplatnit dub zimní (Quercus petraea) a jedle bělokorá (Abies alba), výjimečně zejména na kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Quercus robur). K jednotlivě vtroušeným dřevinám patří bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni je častý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Z keřů se nepravidelně a pouze jednotlivě objevuje krušina olšová (Frangula alnus). Bylinný podrost je druhově chudý, zpravidla s nízkou pokryvností a je tvořen acidofilními a oligotrofními druhy. K dominantám patří metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa) a borůvka (Vaccinium myrtillus), pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika hajní (Luzula luzuloides), s velmi nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), jestřábník zední (Hieracium murorum), z mechorostů zde pravidelně roste zejména ploník ztenčený (Polytrichum formosum). V nejchudších typech se objevuje i brusinka (Vaccinium vitis-idaea) a bělomech sivý (Leucobryum glaucum). Část segmentů na mírném reliéfu je využívána jako pole, ostrůvkovitě se zachovaly zbytky bývalých pastvin, celkově ovšem převládají lesní porosty s výrazně změněnou dřevinnou skladbou. V borových a smrkových monokulturách, které jsou zde pěstovány většinou po více generací, došlo k vymizení buku. Častější příměs tvoří duby, v selských lesích i jedle. Bříza bělokorá, která se přirozeně rozšiřuje na pasekách, zůstává často jako významná příměs i ve starších porostech. V jehličnatých monokulturách je humifikace silně zpomalena, dochází k tvorbě silné vrstvy kyselého surového humusu, vzrůstá pokryvnost stenoekních oligotrofních druhů, zvláště mechorostů (bělomech sivý, dvouhrotec čeřitý a chvostnatý aj.) a keříčků (borůvka, brusinka, místy i vřes). V rozvolněných porostech se zde smrk dobře přirozeně zmlazuje. Na pastvinných ladech a odlesněných plochách, ponechaných samovolnému vývoji se vyvíjejí acidofilní společenstva třídy Nardo-Callunetea, často s dominancí vřesu a s náletem břízy bělokoré. Zemědělsky málo, lesnicky středně až hůře produktivní. Zbytky acidofilních travinnobylinných společenstev v zemědělské krajině jsou často ruderalizovány v důsledku eutrofizace půd při aplikaci průmyslových hnojiv na okolních pozemcích.

Abieti-fageta Často až souvislý výskyt na obvykle široce vypuklých svazích různé sklonitosti a na široce klenutých hřbetech ve vyšších polohách vrchovin a v hornatinách, v nadm. výšce 600-800 m, výjimečně až 900 m. Geologické podloží tvoří nejrozmanitější silikátové horniny, především ruly, droby a flyšové pískovce. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře propustné, čerstvě vlhké, minerálně slabě až 12 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

středně zásobené, kyselé. Převládajícím půdním typem jsou oligotrofní až mezotrofní kambizemě. Humifikace je obvykle mírně zpomalená, převládající humusovou formou je moder. Skupina se vyskytuje v chladné klimatické oblasti CH 7 a v mírně teplé oblasti MT 3, okrajově i MT 2. Hlavními porostotvornými dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba), pravidelnou příměs tvoří smrk ztepilý (Picea abies). V podúrovni roste jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Z keřů se ojediněle vyskytuje bez hroznatý (Sambucus racemosa). V synusii podrostu s nízkou pokryvností (obvykle do 30%) je typický společný výskyt oligotrofních a mezotrofních druhů. K dominantám patří třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Z dalších druhů se nejčastěji vyskytují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika hajní (Luzula luzuloides), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), ostružiník maliník (Rubus idaeus), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), papratka samičí (Athyrium filix-femina), z mechorostů zejména ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Charakteristický je výskyt druhů vyšších poloh, zejména věsenky nachové (Prenanthes purpurea), kokoříku přeslenitého (Polygonatum verticillatum), nepravidelně se ostrůvkovitě vyskytuje i třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). V mírněji sklonitém reliéfu převažuje zemědělské využití - většinou orná půda a kulturní louky, zbytky květnatých polokulturních luk a pastvin náleží do podsvazu Polygalo-Cynosurenion. V lesích výrazně převládají smrkové monokultury, v jejichž podrostu ustupují mezotrofní druhy. Častou příměs v hospodářských lesích tvoří modřín. Druhově bohatší dřevinné patro bývá v tzv. selských lesích, kde se kromě smrku vyskytuje borovice, jedle, bříza bělokorá, osika a jeřáb ptačí. V hercynské části ČR se jen výjimečně zachovaly i přírodě blízké porosty s převahou buku. Jedle zpravidla zcela chybí. Zemědělsky podprůměrně, lesnicky středně až vysoce produktivní lokality. Luční a lesní porosty mají na prudších svazích velký význam půdoochranný. Smrkové porosty jsou nadprůměrně produktivní, ale jsou narušovány větrem, sněhem, námrazou, kůrovcovými kalamitami a regionálně i fytotoxickými imisemi. Přirozená obnova jedle a buku v přírodě blízkých porostech je silně redukována okusem zvěří. Cílovými společenstvy biocenter jsou smíšené lesní porosty buku a jedle s příměsí smrku. Funkci biokoridorů a interakčních prvků v zemědělské krajině mají i porosty charakteru přípravného lesa, tvořené břízou bělokorou, jeřábem ptačím, osikou a jívou, v keřovém lemu s bezem hroznatým. Interakčními prvky jsou i travinná společenstva, a to jak polokulturní květnaté louky, tak i lada s roztroušenými dřevinami.

Fraxini-alneta superiora Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m, v mírně teplých a chladných klimatických oblastech (MT 2, MT 3, MT 4, MT 5, MT 7, CH 7). Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje. Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše šedá (Alnus incana), přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea abies), dosahující často nad hlavní stromovou úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus), kalina obecná (Viburnum opulus), bez hroznatý (Sambucus racemosa), z horských poloh sem sestupují i růže alpská (Rosa pendulina) a zimolez černý (Lonicera nigra). Z keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S. purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba popelavá (S. cinerea). Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní, vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), knotovka červená (Melandrium album), vzácněji i žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), oměj různobarvý (Aconitum variegatum), lipnice oddálená (Poa remota), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum) aj. Pravidelně se až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). třtina šedavá (Calamagrostis canescens), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C. rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens nolitangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), čistec lesní (Stachys sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), sasanka hajní (Anemone nemorosa), roztroušeně se zde vy13 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

skytují vysoké kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), vzácně i pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) aj. Z mechorostů jsou nejčastější měříky (Plagiomnium affine, P. undulatum), bezvláska vlnkatá (Atrichum undulatum), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), pobřežnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice oddálená (Carex remota). Tyto druhy jsou charakteristické i pro prameništní fytocenózy. Především na prameništích a v pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil bílý (Petasites albus), čarovník alpský (Circaea alpina) aj. Přírodě blízké a přirozené segmenty lesních biocenóz se nejčastěji zachovaly na prameništích a v pramenných úsecích toků. Relativně širší potoční nivy a říční nivy středních úseků toku byly od období středověké kolonizace postupně přeměněny na druhově bohaté louky s přirozeným výskytem vlhkomilných, mokřadních a submontanních druhů. Vznikla tak řada charakteristických společenstev s vysokou druhovou diverzitou a s výskytem dnes již vzácných rostlin - např. upolínu nejvyššího (Trollius altissimus), prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), hadího kořene většího (Bistorta major), pcháče různolistého (Cirsium heterophyllum), kosatce sibiřského (Iris sibirica). Geobotanicky se jedná o různé asociace svazu Calthion, např. Cirsietum rivularis, Polygono-Trollietum altissimi, Chaerophyllo hirsuti-Crepidetum paludosae, Polygono-Cirsietum palustris, Polygono-Cirsietum heterophylli aj. V případě, že louky nejsou obhospodařovány, vznikají mokřadní lada s dominancí tužebníku jilmového, skřípiny lesní, pcháče bahenního, metlice trsnaté aj., náležející do podsvazu Filipendulenion. Nekosené louky postupně zarůstají náletem dřevin, zejména olší lepkavou a keřovými vrbami. Většina zachovaných břehových porostů má přírodě blízký charakter, dominantními dřevinami jsou zpravidla olše lepkavá a vrba křehká. Jen zcela výjimečně byly i zde vysazovány euroamerické topolové kultivary. Méně než v jasanových olšinách n. st. došlo i zde k regulacím toků a následným výrazným změnám vodního režimu. Přitom došlo k přeměně přírodě blízkých luk na kulturní louky, obvykle s dominancí psárky luční, někdy dokonce i k zornění. Především v těchto částech niv dochází k eutrofizaci, spojené s rozvojem nitrofilních ruderálů, zejména šťovíků (Rumex sp.). V posledním období dochází i k zalesňování lučních enkláv v lesích smrkovými monokulturami. Tvářnost mnohých říčních a potočních niv poznamenaly technické úpravy vodních toků (budování náhonů, splavů a malých vodních nádrží) pro využití vodní energie ve mlýnech, pilách a hamrech a pro plavení dřeva. Specifická mikromozaika ekotopů vznikla díky těžbě zlata v říčních a potočních štěrkopíscích. Zbylé sejpy se vyznačují maloplošným střídáním sušších kup a vlhčích sníženin. Místy tak došlo k trvalému posunu od vlhčích jasanových olšin k relativně sušším javorovým jasanovým olšinám, případně i naopak k olšinám se stagnující vodou. Jasanové olšiny v. st. mají prioritní význam vodohospodářský, a to jak kvalitativní, tak i kvantitativní. Velmi často se vyskytují ve významných vodohospodářských oblastech. Přírodě blízké nivní louky a břehové porosty přispívají k ochraně vod před znečištěním, mají i velký retenční význam. Břehové porosty stabilizují koryta toků. Prameništní i nivní přírodě blízké biocenózy jsou výjimečně významné pro zachování diverzity vlhkomilných a mokřadních druhů organismů, z nichž mnohé patří mezi velmi vzácné a zvláště chráněné. Nepominutelný je i význam estetický, neboť přírodě blízké břehové porosty, nivní louky a mokřadní lada v nivách tvoří páteř harmonické zemědělsko-lesní krajiny vrchovin a nižších částí hornatin. V rozlehlých lesních komplexech s převažujícími druhově chudými jehličnatými monokulturami je do úzkých pruhů jasanových olšin soustředěno několikanásobně vyšší druhové bohatství rostlin i živočichů. Přímé ohrožení představují především regulace toků, spojené se zahloubením koryta a poklesem podzemní vody. Vážné ohrožení působí splachy z okolních zemědělských kultur, k eutrofizaci a ruderalizaci přispívá nejen hnojení, ale i vyústění drenážních systémů z agrocenóz do potočních niv. Břehové dřevinné lemy bývají často nevhodně jednorázově mýceny s následnou výsadbou jednořadých, převážně jasanových stromořadí. Na svém postupu z nižších poloh i sem již často zasahují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá. Jasanové olšiny v. st. tvoří přirozenou soustavu biokoridorů vrchovin, pánví a nižších částí hornatin. Pravidelné kosení je nezbytnou podmínkou pro zachování druhové pestrosti nivních luk, které by též měly být zařazovány jako součásti ÚSES. Výskyt v říčních a potočních nivách a na prameništích vrchovin a hornatin s chladným a vlhkým mezoklimatem, kde hladina podzemní vody zpravidla neklesá pod 1 m. Od jasanových olšin n. st. (2-3 BC-C /4/5a) se liší pravidelnou a hojnější účastí submontanních až montanních druhů. Kontaktními společenstvy obdobných ekotopů ve vyšších polohách bývají olšiny olše šedé (6 BC-C 5a), odlišné dominancí olše šedé, provázené horskými druhy v podrostu. Jasanové olšiny v. st. jsou rozšířeny v pruzích podél středních a pramenných částí toků vrchovin a nižších hornatin v celé ČR.


14

Saliceta fragilis Mladé případně povodněmi obnažené štěrkopískové náplavy na březích potoků a řek, pomístně tvořící říční ostrovy. Skupina se vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách, převážně v rozmezí nadmořských výšek 250 až 500 m v mírně teplých klimatických oblastech, výjimečně až v chladné oblasti CH 7. Jedná se o vývojově nejmladší části říční nivy, vznikající v peřejovitých úsecích toků periodickým usazováním, obnažováním a přemisťováním štěrkopísků. Jejich povrch je pravidelně přeplavován. Půdním typem jsou vývojově mladé fluvizemě, v počátečních stádiích typu rambla, po obohacení humusem typu paternia. Obdobně jako vrbiny vrby bílé v nejteplejších nížinách jsou vrbiny vrby křehké nejmladšími stádii vývoje nivních společenstev pahorkatin a vrchovin. Ve stromovém patře s mezernatým zápojem dominuje vrba křehká (Salix fragilis), ve vrbinách n. st. je ještě hojná i vrba bílá (Salix alba). Z dalších dřevin se mohou přidružovat olše lepkavá (Alnus glutinosa), v 5. vegetačním stupni i olše šedá (Alnus incana), vzácněji střemcha hroznovitá (Padus avium). Účast dalších stromovitých dřevin - jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) naznačuje přechod těchto sukcesně zralejších společenstev do skupiny typů geobiocénů Fraxinialneta aceris (3-5 BC 4/5a/). Naopak v mladších vývojových stádiích je typický vysoký podíl keřových vrb (Salix purpurea, S. triandra, S. viminalis, ve vyšších vegetačních stupních i S. Elaeagnos). Pouze na úpatí Moravskoslezských Beskyd roste na štěrkovitých říčních náplavech karpatský židoviník německý (Myricaria germanica). V iniciálních vývojových stádiích společenstev se nejprve objevují druhy s ruderální strategií – např. rukev obojživelná (Rorippa amphibia), rdesna (Polygonatum amphibium, P. hydropiper, P. lapathifolium aj.). Později se stává dominantní chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), ke které se přidružují vysoké byliny máta dlouholistá (Mentha longifolia), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), šťovík vodní (Rumex aquaticus), devětsil lékařský (Petasites hybridus) aj. Jedná se o neustálená společenstva, ve kterých se nahodile objevují četné druhy, splavené z vyšších poloh. Na lokalitách se zachovanými přirozenými fluviálními procesy převládají travinnobylinná, keřová až stromová společenstva v přirozeném vývoji. Kromě druhů přirozeného genofondu se na těchto lokalitách uchycují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) a křídlatky (Reynoutria sachalinensis, R. Japonica). Tato dynamicky se vyvíjející společenstva mají velký význam pro zachování přirozeného vývoje genofondu vrb. Jsou nenahraditelným biotopem některých vzácných druhů živočichů - např. vydry říční (Lutra lutra), kulíka říčního (Charadrius dubius), pisíka obecného (Actitis hypoleucos). Podmínky pro existenci těchto přirozených vrbin zanikají při vodohospodářských úpravách toků přímým narušením, zanikají také narušením přirozených fluviálních procesů např. výstavbou přehrad. Všechny zachované lokality s přirozeným vývojem je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Téměř vždy jsou součástí biokoridorů nivní a vodní bioty a jádrovými územími biocenter. Nejcennější jsou vzácně zachované říční ostrovy, které by vždy měly být zařazeny mezi zvláště chráněná území. Kromě soustavné likvidace invazních neofytů je segmenty s přirozeným vývojem nutno ponechat bez zásahu.

Abieti-querceta roboris-piceae Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny pánví, kotlin a plochých pahorkatin v nadm. Výškách 350-550 m. Na hlubokých zvětralinách různých hornin (žula, rula, syenit, algonkická břidlice apod.) a miocenních jílech se sníženou propustností jsou vyvinuty minerálně slabě až středně zásobené zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), kyselé, špatně provzdušněné hluboké půdy, střídavě zamokřované a vysýchající. V závislosti na stupni zamokření vznikly různé půdní typy od oglejených kambizemí přes pseudogleje typické až po pseudogleje glejové. Humifikace je zpomalená, na povrchu se hromadí surový humus, místy rašelinějící. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech, zejména MT 5, MT 9, MT 10 a MT 11. Na základě výsledků historického průzkumu a poznatků z přírodě blízkých porostů lze usuzovat, že hlavními dřevinami byly dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) v různém poměru. Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a topol osika (Populus tremula), v některých oblastech též buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea agg.). V nejvlhčích typech se může vyskytovat i bříza pýřitá (Betula pubescens). Z keřů je nejčastější krušina olšová (Frangula alnus), ojediněle se vyskytuje i bez hroznatý (Sambucus racemosa). Synusii podrostu tvoří především acidofilní oligomezotrofy s těžištěm výskytu v meziřadě AB. Vždy se vyskytují druhy indikující zamokření půd, velmi častý je výskyt sestupujících druhů vyšších vegetačních stupňů. K dominantám patří ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se téměř vždy vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus). V druhově rozmanitých fytocenózách dále přistupují ostřice kulkonosná Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

15

(Carex pilulifera), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), sasanka hajní (Anemone nemorosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mochna nátržník (Potentilla erecta), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) aj., v nejvlhčích typech i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), sítina rozkladitá (Juncus effusus) aj. S různou pokryvností je vždy vyvinuto mechové patro, které tvoří ploníky (Polytrichum formosum, vzácněji i P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens), měřík příbuzný (Mnium affine), dvouhrotce (Dicranum polysetum, D. scoparium), ve vlhčích typech se ostrůvkovitě objevují rašeliníky (Sphagnum sp.). V současných lesích převládají smrkové a borové porosty, časté jsou smíšené porosty obou jehličnanů, často s příměsí břízy, místy i dubů, někdy i jedle. V oblastech dubojehličnaté varianty 4. vegetačního stupně z dubů výrazně převládá dub letní, který se zde dobře zoochorně šíří i v jehličnatých porostech, na lesních okrajích a v polních lesících. Převážná část plochy této skupiny je po odvodnění využívána jako orná půda nebo kulturní louky. Vzácněji jsou zachovány trvalé travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion nebo Caricion fuscae. Lesnicky i zemědělsky průměrně produktivní lokality, zvýšený význam vodohospodářský. Zejména přírodě blízké lesní a luční porosty mají zvýšený význam pro ochranu genofondu. V lesích zde častěji přežívají vitální populace jedle a dubu letního. V travních porostech s vlhkomilnými druhy rostou mnohé vzácné a ohrožené taxony - např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens ssp. rosmarinifolia) aj. Převládající smrkové monokultury jsou zde značně ohroženy větrem, sněhem a hnilobami, takže jsou značně labilní. Louky s vlhkomilnými druhy jsou ohrožovány ruderalizací z okolních polí, narušováním půdního povrchu při pojíždění těžkých mechanismů. Lada poměrně rychle zarůstají náletem dřevin. Po odvodnění systematickou drenáží bohatství vlhkomilných druhů z travních porostů mizí. Do kostry ekologické stability je vhodné zařadit ojedinělé lesní porosty s vitálními populacemi jedle a dubu letního a všechny zachované trvalé travní porosty s vlhkomilnými druhy. Cílovými společenstvy lesních biocenter by měly být smíšené porosty smrku, jedle a dubu letního s případnou příměsí dalších dřevin přirozené skladby (bříza, osika, jeřáb ptačí, mimo dubojehličnatý stupeň i buk a dub zimní). Cílovými společenstvy lokálních biocenter mohou být i přírodě blízké travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy. V nově vytvářených dřevinných biokoridorech v polní krajině je vhodná vyšší účast břízy, osiky a jeřábu, na okrajích s křovitými vrbami (vrba ušatá, vrba jíva a jejich kříženci), krušinou olšovou a bezem hroznatým.

Fageta typica Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400-650 m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. Jedná se o chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti především MT 3 a MT 5. V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus scabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý ( Daphne mezereum). Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. Uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), především v Karpatech i ostřice chlupatá (Carex pilosa). Vysokou prezentaci vykazují žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní ( Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpu16 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

rea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), v Karpatech šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). Značná část byla přeměněna na pole, poměrně časté jsou kulturní louky, vzácněji se vyskytují i polokulturní travinná společenstva z okruhu svazů Polygono-Trisetion nebo Arrhenatherion. Zachovaly se i rozsáhlejší lesní komplexy, lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové monokultury, často s příměsí modřínu, místy i jedle. Buk se v těchto jehličnatých monokulturách zachoval jen jednotlivě, většinou se jedná o generačně starší ponechané výstavky. Velmi vzácně lze nalézt i porosty s převahou jedle. V synusii podrostu smrkových monokultur se velmi často stává dominantním šťavel kyselý, objevují se některé oligotrofní druhy, především mechorosty (např. ploník ztenčený a pokryvnatec Schreberův), v prosvětlených porostech zde nastupuje třtina rákosovitá a starček Fuchsův. Přitom ale vždy zůstávají zastoupeny druhy mezotrofní. V Českém masivu výjimečně, v karpatské části Moravy častěji se zachovaly přírodě blízké až přirozené porosty s převahou buku. Ojediněle se vyskytují i listnaté porosty bez buku, kde vlivem hospodaření převládly lípy, místy i habr a dub zimní. Zemědělsky využívané pozemky středně produktivní, lesní porosty vykazují produkci nadprůměrnou. V lesní krajině se změněnou druhovou skladbou porostů jsou segmenty této skupiny významné vyšší druhovou diverzitou podrostu a přežívají zde typické mezotrofní druhy středoevropských bučin. Staré buky v jehličnatých porostech jsou biotopem celé řady druhů hmyzu, ptáků, hub i epifytických mechorostů. Ojedinělé zbytky bučin mají prioritní význam pro ochranu biodiverzity. Přitom jsou stále ještě ohroženy holosečnou obnovou s následným umělým zalesněním smrkem. Smrkové monokultury jsou periodicky poškozovány větrem, sněhem a námrazou. Zbytky bučin, ale i smrkové porosty s vyšším zastoupením buku a jedle je vhodné začlenit do kostry ekologické stability. Cílovým společenstvem biocenter jsou bučiny, pravidelnou příměs by měla tvořit jedle, případně i ušlechtilé listnáče. V nově zakládaných biokoridorech v zemědělské krajině je vhodné počítat se zvýšeným podílem javorů a lip, vhodnými keři pro okraje biokoridorů a keřová společenstva interakčních prvků v zemědělské krajině jsou líska obecná, růže šípková, hloh obecný, jíva a bez hroznatý. Funkci interakčních prvků mají staré buky, jednotlivě vtroušené v jehličnatých porostech. Tyto staré památné stromy by měly být vždy ponechány k fyzickému dožití. Vymezení biochor Podle Biogeografického členění České republiky II. díl / Martin Culek a kolektiv. - Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, + CD-ROM (mapová příloha), do území zasahují 4 biochory:

1) 2) 3) 4)

4SS v západní části území, 5VS v jihozápadním cípu území, -4PS v severní a východní části katastru, 4Do v centrální a nejvýchodnější části katastru.

4SS - Svahy na kyselých metamorfitech 4. vegetačního stupně Typ

Tento typ biochory je nejrozšířenějším typem svahů v ČR. Je zastoupen mnoha segmenty ve většině hercynských vrchovin a hornatin. Tvoří především nápadné dlouhé svahy po obvodu pohraničních hor s výjimkou Krkonošského bioregionu. Největší plochu zabírá typ v bioregionech Podšumaví - Českokrumlovském a Sušickém.


17

Reliéf

Reliéf má ráz převážně mírného svahu rozčleněného údolími a ojedinělými svahovými kopci. Převýšení svahů v rámci typu dosahuje zpravidla 100-250 m. Na svazích většiny bioregionů se místy nacházejí balvanové proudy. V segmentech poblíž nížin byly otevřeny drobné i větší, dnes zpravidla opuštěné lomy a jsou zde jámy po těžbě železné rudy i barevných kovů, včetně sejpů po těžbě zlata.

Substrát

Substrát je tvořen především monotónními proterozoickými rulami a migmatity.

Půdy

Půdy jsou převážně kyselé kambizemě. Převažující kambizemě jsou zpravidla hlinitokamenité a mají okrovou barvu.

Klima

Klima je mírně teplé a srážkově slabě nadprůměrné. Klima na svahu má výrazný gradient dle nadmořské výšky. Mohou se zde vyskytovat padavé větry a typické je stékání chladného vzduchu po svahu za radiačního typu počasí v noci a v zimě, a to především v bezlesí. Segmenty typu ještě většinou jsou v dosahu regionálních teplotních inverzí.

Vegetace

Charakteristickou jednotkou potenciální přirozené vegetace je mozaika květnatých bučin s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum) a acidofilních bikových bučin (Luzulo-Fagetum). Na prudkých svazích jsou suťové lesy (Mercuriali-Fraxinetum, Lunario-Aceretum). Na lesních prameništích a podél menších potůčků se objevují ostřicové jaseniny (Carici remotae-Fraxinetum), podél větších potůčků další typy nivní lesní vegetace z podsvazu Alnenion glutinoso-incanae. V úpatních depresích jsou občas přítomny i bažinné olšiny (Alnion glutinosae). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion. Lokálně se zachovaly nízké trávníky zde svazu Violion caninae a rašelinné louky ze svazu Caricion fuscae. Varianta podšumavská: Bikové bučiny jsou často nahrazeny na návětrných svazích metlicovými jedlinami (Deschampsio flexuosae-Abietetum), na sušších a výslunných svazích acidofilními doubravami ze svazu Genisto germanicae-Quercion s velkým zastoupením jedle.

Druh

Kontrastně – similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter.

STG

Dominantní: 3AB3 (4%), *4AB3 (42%), *4B3 (35%), 5B3 (8%). Kontrastní: 3AB-Bl-2 (1%), *4AB-Bl-2 (1%), *4BC3 (8%), 4BC5a (1%).

Skladba

Lesy 46%, travní porosty 29%, vodní plochy a toky 1%, pole 19,5%, sady 2%, sídla 1%, ostatní 1,5%.

Orná půda

Pole jsou malá, výjimečně středně velká na plošších částech svahů. Zpravidla mají po obvodu a některé i uvnitř rozptýlené dřeviny.

Lesy

Převažují lesy, které jsou zpravidla součástí rozsáhlých lesních komplexů, přesahujících z výše ležících biochor. Často se vyskytují i středně velké lesy, které pokrývají pouze nejstrmější části svahů, především svahová údolí a vystupující kopce. V lesích naprosto dominují kulturní smrčiny, často s příměsí modřínu a borovice. Relativně často se zde vyskytují i menší bučiny, nebo alespoň příměs buku. Při okrajích lesů se často vyskytuje bříza bradavičnatá, dub letní a topol osika.

Louky

Travní porosty jsou velmi hojné, a to zvláště na strmějších svazích v pohraničních pohořích, kde po vysídlení Němců zemědělská výroba přešla na lukařství a pastvinářství. Pro louky a pastviny jsou charakteristické širší meze z vysbíraných kamenů s bohatým porostem dřevin. Značná část travních porostů byla po r. 1950 zalesněna a v současné době zvláště menší louky a pastviny zarůstají náletem.

Voda

Vodní plochy nejsou hojné, převážně je tvoří drobné potoky, stékající ze svahů. Ojediněle se vyskytují malé rybníky.

Sady

Sady jsou vzácné a jsou pouze v zahradách u vesnických stavení.

Sídla

Sídla jsou zastoupena relativně málo. Převažují malé vesnice, mnohé vesnice vznikly u ložisek rud a později je obývali skláři. V oblasti bývalého německého osídlení vesnic postupně zanikají a


18

mnohé již zanikly, nebo se v lepším případě změnily v kolonie rekreačních chalup. Cílové Přirozené: Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších ekosystémy poloh), Acidofilní jedliny suché (as. Deschampsio flexuosae-Abietetum)- (s Bo, oj. Sm, Dbz, Jv, keři), Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-Fagetum, Tilio platyphylli-Fageturn, Tilio cordatae-Fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-Fagetum), Suťové lesy s bukem (svaz Tilio-Acerion bez as. Aceri-Carpinetum). Náhradní: acidofilní trávníky, Hygrofilní trávníky (svazy Alopecurion pratensis, Calthion, Cnidion venosi, Molinion, Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris). 5VS - Vrchoviny na kyselých metamorfitech 5. vegetačního stupně Typ

Typ je nejvíce zastoupen v okrajových částech Šumavského bioregionu (1.62)

Reliéf

Reliéf se vyznačuje středně sklonitými svahy, oblými, širšími hřbety a vyvýšeninami komplexního tvaru s nevýraznými vrcholy, místy i s plošinami. K rysům typu náleží i plochá sedla a převážně mělká, málo zaříznutá (do 50 m) údolí pramenných toků. Hlubší údolí (více než 100 m) s příkřejšími svahy se vyskytují jen ojediněle. V Šumavském bioregionu, jsou svahy převážně příkré, hřbety nejsou široké, údolí jsou zařezaná často 100 až 150 m a nejsou většinou úvalovitá, což je jinde na Šumavě časté. Skály na hřbetech, vrcholech nebo svazích jsou vzácné, stejně jako sutě pod nimi. Větší kamenné moře chrání na severní hranici Šumavského bioregionu PP Mářský vrch. Na loukách a polích se místy zachovaly meze a agrární terasy, nehojné jsou kamenice. V několika oblastech se nacházejí opuštěné štoly po historické těžbě kovu; lomy jsou velmi vzácné.

Substrát

Podloží je vesměs kyselé. Převažují různé typy migmatitů a pararul včetně různých přechodů. Zvětraliny jsou převážně hlinitokamenité, výraznější zastoupení hlinité složky je na fylitech.

Půdy

Dominují kyselé půdy. Převažují dystrické kambizemě, místy jsou zastoupeny kambizemní podzoly. Na úpatních svahovinách se místy vyskytují kyselé pseudogleje nebo kambizemě pseudoglejové, podél potoků, na prameništích a v jiných depresích pak kyselé gleje typické až organozemní. Na nečetných skalách a skalních výchozech se vytvořily kyselé litozemě, na sutích nenasycené nebo i živné rankery. Jinak se živnější půdní typy vyskytují jen na místech lokálně obohacených živinami.

Klima

Z klimatických oblastí převažuje CH7, klima je tedy převážně mírně chladné a poměrně vlhké. Ovlivnění klimatu reliéfem není příliš výrazné. Zvláště na odlesněných svazích (výrazně dlouhé odlesněné svahy však nejsou pro typ charakteristické) dochází v noci ke stékání chladného vzduchu a vzniku teplých svahových zón. Údolí představují polohy s podmínkami pro vznik slabších až středně silných (na údolních dnech) teplotních inverzí.

Vegetace

Základním typem potenciální přirozené vegetace jsou bikové bučiny (Luzulo-Fagetum), na místech lokálně obohacených živinami se objevují i květnaté bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum). Kolem skal přecházejí tyto bučiny do náznaků suťových lesů, nejspíše měsíčnicových javořin a bažankových jasenin (Lunario-Aceretum, Mercuriali-Fraxinetum). Lesní prameniště nejčastěji hostí rohozcové smrčiny (Bazzanio-Piceetum), nivy podél menších potůčků olšiny se smrkem (Piceo-Alnetum). Vodní toky provázejí podhorské potoční olšiny z podsvazu Alnenion glutinoso-incanae, na březích lze očekávat vysokobylinnou vegetaci svazu Petasition officinalis. Na loukách i pastvinách se v minulosti pravděpodobně vyvinula vegetace náležející do svazu Violion caninae, na nejsušších stanovištích přecházející až do podhorských vřesovišť svazu Genistion. Dnes tyto typy tvoří mizející fragmenty, vinou eutrofizace a dosévání nahrazované kulturními porosty, složením se blíží sv. Arrhenatherion. V potočních nivách převažovaly pcháčové louky sv. Calthion, které po zániku hospodaření přecházejí v mokřadní lada podsvazu Filipendulenion. Na prameništních loukách byly hojné porosty sv. Caricion fuscae, na humolitech Sphagno recurvi-Caricion canescentis, v mokřadech přecházející do svazu Caricion rostratae.

Druh

Kontrastně – similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter.


19

STG

Dominantní: 4ABl-2 (+), 4AB3 (6), *5ABl-2 (1), *5AB3 (44), *5B3 (30). Kontrastní: *5AO (+), *5Al-2 (1), 5A3 (7), *5BC3 (3), 5AB4 (5), 5AB-B5b (2), *5BC5a (1), *5A6 (+). Pozn.: STG 4. v.S. zřejmě chybějí v 1.60, 1.61, 1.62, 1.63, 1.69. 5AO lze předpokládat jen v 1.58, 1.63, 1.65, 5A6 jen v 1.69.

Skladba

Lesy 54%, travní p. 22%, vodní pl. 1%, pole 19%, sady 0,5%, sídla 1,5%, ostatní 2%.

Orná půda

Převažují pole střední velikosti, místy jsou rozčleněna mezemi s hojnými porosty křovin i vtroušenými jehličnany.

Lesy

Lesy jsou zastoupeny podprůměrně v segmentech, velikost lesů je velmi různorodá od malých až po rozsáhlé komplexy. Výrazně převažují monokulturní smrčiny, na Šumavě ve VVP Boletice se nacházejí i směsi zmíněných jehličnatých dřevin se stanovištně autochtonní jedlí. Polokulturní nebo až přírodě blízké lesy s bukem jsou poměrně vzácné, zachovalo se i několik segmentů přirozených porostů.

Louky

Travní porosty jsou zastoupeny nejčastěji 8-18%, nejvyšší podíl mají v Šumavském bioregionu (33%). Jedná se o louky i pastviny, některé travní porosty však degradují, protože nejsou využívány. Ve VVP Boletice na Sumavě se nacházejí enklávy křovinatých lad.

Voda

Vodní plochy tvoří zejména okraje nádrže Lipno, toky tvoří pouze pramenné a horní části potoků.

Sady

Sady jsou celkově zastoupeny velmi málo, a to pouze domovními zahrádkami s odolnějšími ovocnými dřevinami.

Sídla

Sídla jsou v naprosté většině malá, místy se jedná jen o horské osady. V Šumavském bioregionu několik osad po vysídlení Němců zaniklo.

Cílové Přirozené:Acidofilní bučiny s jedlí a smrkem (as. Calamagrostio villosae-Fagetum, Luzulo-Fageekosystémy tum - jen nejvyšší polohy), Květnaté a kalcifilní bučiny s klenem a jedlí (Dentario glandulosaeFagetum, Aceri-Fagetum, převážná část asociací Dentario enneaphylli- Fagetum, Violo reichenbachianae-Fagetuma Festuco-Fagetum, horní okraj Cephalanthero-Fagetum), Suťové lesy s bukem (svaz Tilio-Acerion bez as. Aceri-Carpinetum), Acidofilní bory na skalách a hadcích se smrkem (Betulo carpaticae-Pinetum sylvestris, Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris - jen varianta s Erica carnea, Asplenio cuneifolii-Pinetum sylvestris - jen varianta s Erica carnea) (pokud se vyskytuje), Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-Fraxinetum). -4PS - Pahorkatiny na kyselých metamorfitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ

Segmenty typu se nacházejí téměř výhradně v jižních až jihozápadních Čechách, ojediněle na jihozápadní Moravě. Segmenty typu jsou různě velké, většinou však malé až středně velké. Menší segmenty zahrnují pouze hřbety a jednotlivé kopce, v rozsáhlejších segmentech jsou zastoupeny i sníženiny.

Reliéf

Typické jsou horizontálně výrazně členěné hřbety se zarovnaným povrchem, ze kterého vystupují různě vysoké suky. Údolí jsou málo zahloubená a většinou otevřená. Převýšení kopců se převážně pohybuje v rozmezí 50-100 m, výjimkou však nejsou ani kopce s převýšením do 150 m. Skalní tvary reliéfu a sutě se vyskytují zřídka. Antropogenní tvary po povrchové či hlubinné těžbě jsou vzácné.

Substrát

Podloží nejčastěji tvoří ruly (pararuly i ortoruly), poměrně často též migmatity. Z žilných hornin jsou nejběžnější kvarcity, ojedinělé jsou amfibolity a porfyry.

Půdy

Půdní pokryv je málo pestrý. Charakteristické jsou typické kyselé kambizemě a pseudogleje. Ojediněle jsou na mělkém substrátě i rankery. Toky jsou lemovány obvykle typickými gleji.

Klima

Klima je mírně teplé a podprůměrně vlhké, projevuje se oteplující a vysušující vliv föhnů za Alpami a Šumavou. Projevuje se odlišná orientace svahů, zřetelně teplejší jsou jižní svahy a hřbety. Exponovanost vrcholků vůči větrům je proměnlivá. V plochých sníženinách mezi pahorky jsou podmínky pro tvorbu středně silných teplotních inverzí.


20

Vegetace

Dominantní jedlové doubravy přecházejí na chladnějších svazích v metlicové jedliny (Deschampsio flexuosae-Abietetum). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion.

Druh

Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště.

STG

Dominantní: *3ABI-2 (1%), *3AB3 (10%), *3B3 (15%), *4ABI-2 (1%), *4AB3 (32%), *4B3 (30%), 4AB4 (8%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), 4BC5a (2%), 4BC5b (1%).

Skladba

Lesy 31%, travní porosty 12%, vodní plochy 1%, pole 48%, sady 4%, sídla 2%, ostatní 2%. V malých segmentech zahrnujících jen jednotlivé kopce bývá poměrné zastoupení lesa oproti průměru výrazně vyšší (někdy téměř 100%) a často v nich scházejí sídla a vodní plochy.

Orná půda Pole jsou scelená převážně do středně velkých celků, situovaných většinou v plošších partiích reliéfu (na zarovnaných hřbetech a v mírnějších svazích). Místy polní krajinu oživují liniové porosty dřevin podél toků, na dochovaných mezích a kamenicích. Lesy

Lesy jsou převážně středně velké a malé, nejčastěji se nacházejí na vrcholech kopců a navazujících strmých svazích. Dominují kulturní jehličnaté lesy s převahou smrku či borovice a s příměsí modřínu. Z původních dřevin je místy zastoupen buk, vzácněji jedle, v segmentech na kontaktu s teplejšími územími je poměrně hojný dub a rozšířil se do nich i habr. Charakteristickou příměs kulturních lesů tvoří bříza, hojná zvláště u lesních okrajů, kam za ní místy proniká i akát.

Louky

Travní porosty jsou zastoupeny většinou odvodněnými loukami v původně podmáčených lokalitách údolních poloh. Dochované louky na neodvodněných zamokřených pozemcích jsou vzácností.

Voda

Vodní plochy jsou reprezentovány převážně drobnějšími vodními toky a ve většině bioregionů i sporadickými menšími rybníky.

Sady

Sady jsou téměř výhradně soustředěny na obvody zastavěných území vesnic.

Sídla

Sídla jsou zastoupena hlavně menšími až středně velkými vesnicemi.

Cílové Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších poloh), ekosystémy Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-Fagetum, Tilio platyphylli-Fageturn, Tilio cordatae-Fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-Fagetum), Acidofilní doubravy jedlové suché (as. Abieti-Quercetum – část). 4Do - Podmáčené sníženiny na kyselých horninách 4. vegetačního stupně Typ

Hojně se nachází především na tektonicky zdvižených plošinách v hercynské podprovincii, poměrně častý je i na okrajích výše položených pánví. Tento typ je zastoupen v rámci České republiky 512 segmenty, což je s velkým odstupem nejvíce ze všech typů biochor. Segmenty jsou většinou malé, vzácněji středně velké.

Reliéf

Ráz velmi ploché deprese, většinou koncentricky se svažující ke středu nebo k jednomu místu odtoku vod ze sníženiny. Netypické součásti tvoří vystupující sušší ploché hřbítky.

Substrát

Substrát tvoří zpravidla skalní podloží. Tyto horniny jsou však na povrchu většinou kryty mocnějšími zvětralinami a bezprostřední vliv substrátu je tak odcloněn. Méně časté a méně typické jsou odvápněné kyselé hlíny.

Půdy

Půdy jsou převážně primární pseudogleje, které směrem k okrajům a na hřbítky přecházejí v kyselé oglejené kambizemě a směrem k jádru depresí do glejů a glejových fluvizemí. Vlivem přítoku kyselejší podzemní vody se v depresích na skalních horninách někdy objevuje slabé rašelinění. Půdy jsou tedy mírně až silně kyselé, zpravidla kamenito-hlinité až drobně štěrkovité, vlhké až mokré, středně živné, středně těžké až těžké. Téměř všechny tyto půdy v 70. a 80. letech 20. stol. podlehly systematickému odvodnění trubkovou drenáží a jejich hydrický režim i ostatní vlastnosti jsou různě změněny.


21

Klima

Klima je mírně teplé a většinou průměrně vlhké. Vlivem depresní polohy se zde vyskytují výrazné teplotní inverze, které společně s vlhčími půdami vedou k častějšímu výskytu mlh a rosy. Toto mikroklima umožňuje přežívání druhů vyšších poloh.

Vegetace

Vegetace je regionálně, ale především lokálně, silně heterogenní. V nevýrazných sníženinách a na plošinách dominují bikové jedliny (Luzulo pilosae-Abietetum), které na lesních prameništích a kolem malých potůčků provázejí ostřicové jaseniny (Carici remotae-Fraxinetum). Podél potoků se vyskytují nivy s vegetací podsvazu Alnenion glutinoso-incanae a vegetace svazu Petasition officinalis. V bezodtokých sníženinách se stagnující vodou lze očekávat bažinné olšiny ze svazu Alnion glutinosae, nejspíše as. Carici elongatae-Alnetum. Hlavním typem potenciální přirozené vegetace na relativně sušších stanovištích jsou acidofilní doubravy, zejména jedlové (Abieti-Quercetum), nebo acidofilní jedlobučiny, nejspíše Luzulo-Fagetum, subas.luzuletosum albidae. Na odlesněných vlhkých místech se objevují rašelinné louky svazu Caricion fuscae, které přecházejí ve vlhké louky svazu Calthion. Kolem rybníků se vyskytuje vegetace vysokých ostřic (Magnocaricion elatae) a komplex vodní vegetace.

Druh

Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště.

STG

Dominantní: 4AB3 (25%), *4AB4 (55%). Kontrastní: *4A-AB5b (10%), *4BC5b (5%), *4BC5a (5%).

Skladba

Lesy 36,5%, travní porosty 22,5%, vodní plochy 9%, pole 24,5%, sady 1%, sídla 3,5%, ostatní 3%.

Orná půda

Pole převážně leží na systematicky odvodněných pozemcích. Jsou středně velká, zpravidla ohraničená příkopy, komunikacemi a lesy. Při poškození drenáží se zamokřují a zamokřené lokality jsou opuštěny a zarůstají ruderální mokřadní vegetací.

Lesy

Zastoupení lesů je v porovnání se sníženinami na bazických horninách více než trojnásobné (tam 10%). Lesy zpravidla tvoří malé a středně velké segmenty smrkových monokultur. Podél potoků a na okrajích rybníků na dnech depresí se vyskytují olšiny, které se zvláště od 70. let 20. stol. spontánně šíří na opuštěné mokré louky. Poměrně častá je příměs borovice lesní a na okrajích lesů a v menších lesích i jedle. Výjimečně se zde vyskytují také doubravy dubu letního, příměs tohoto dubu v lesích je však běžnější.

Louky

Rozloha travních porostů po systematickém odvodnění v 60. až 80. letech 20. století dramaticky poklesla. V současnosti jsou travní porosty zastoupeny především vlhkými meliorovanými loukami, z nichž občas vyčnívají vyvrácené skruže odvodňovacích šachet. Nejvlhčí místa v depresích, v nivách a na okrajích rybníků naopak byla zcela opuštěna a přeměnila se většinou v mírně ruderalizované mokřady, zpravidla zarůstající olšinami a vrbinami. Mnohé intenzivní travní porosty byly obnoveny v 90. letech. Louky mají převážně sníženou biologickou hodnotu, vzácné louky s přirozenou skladbou a výskytem vzácných druhů jsou většinou chráněny.

Voda

Vodní plochy jsou velmi charakteristickým rysem tohoto typu biochory. Proti typu biochory na bazických horninách je zde jejich zastoupení trojnásobné. Jedná se především o malé a středně velké rybníky, zakládané již od středověku v nejmokřejších a jinak nevyužitelných částech sníženin. V současnosti jsou větší rybníky často využívány k rekreaci u vody a jejich břehy jsou obklopeny chatami.

Sady

Sady zde téměř chybějí, ovocné stromy jsou vázány jen na zahrádky u vesnických usedlostí.

Sídla

Sídla jsou spíše vzácnější, vyskytují se malé až velké vsi.

Cílové eko- Přirozené: Mokřadní (bažinné) křoviny a olšiny, Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellariosystémy Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-Fraxinetum), Acidofilní jedliny hygrofilní (as. Luzulo pilosae-Abietetum) - (s Dbl, Bk); náhradní: Hygrofilní trávníky (svazy Alopecurion pratensis, Calthion, Cnidion venosi, Molinion, Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris), Vegetace čistých stojatých vod (sublitorálů), Vegetace rákosin a vysokých ostřic stojatých vod (litorálů). Do biocentra je nutno zahrnout i vodní plochu, pobřežní mokřady a travnatý porost. Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

22

Systém biocenter a biokoridorů Pro biocentra a biokoridory je uvedena v tabulkové příloze charakteristika stanoviště. Prostorové parametry, jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování LÚSES, jsou výsledkem současné úrovně poznání přírodních zákonitostí, a nelze je chápat absolutně. V řešeném území jsou všechny prvky lokální úrovně. Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva: Mokřadní společenstva: Kombinovaná společenstva: Luční společenstva:

Maximální délka je 2000 m, možnost přerušení je max. 15 m. Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné 50 m zpevněnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné do 50 m zastavěnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Maximální délka je 1500 m, přerušení i 1500 m.

Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Lesní společenstva: Společenstva mokřadů: Luční společenstva:

Minimální šířka je 15 m. Minimální šířka je 20 m. Minimální šířka je 20 m.

Minimální velikost biocenter lokálního významu Lesní společenstva: Mokřady: Luční společenstva: Kombinovaná společenstva:

Minimálně 3 ha v případě kruhového tvaru. Minimální velikost je 1 ha. Minimální velikost je 3 ha. Minimální velikost je 3 ha.

Interakční prvky Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky, což jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům a významně ovlivňující fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu a rozmnožování. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v krajině a tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny. V řešeném území jsou vymezeny následující interakční prvky: Označení

Název

Charakteristika

A

Pláně

Liniová dřevinná vegetace na okraji katastru.

B

U Březských

Nálet autochtonních dřevin.

C

Na Boušových

Agrární terasa s náletem dřevin a zbytky ovocných stromů.

D

Na Boušových

Listnaté a jehličnaté dřeviny podél upravené vodoteče.

E

Na zahradě

Březový háj lemovaný xerotermními společenstvy.

F

Za horou

Liniový porost dřevin.

G

U silnice

Rozsáhlý remíz.

H

Pod hřbitovem

Lesní porost, agrární terasy, extenzivní sady a xerotermní trávníky.

Ch

Svatý Duch

Porost stromů na výrazném návrší.

I

U lesa

Liniová dřevinná vegetace na okraji katastru.

J

U Skalky

Liniová ladní vegetace na výslunném okraji lesního porostu.

K

Nad průhonem


L

Pod průhonem


M

V polích

Izolovaný remízek na skalním výchozu v polích, sukcesní trávníky.

N

Bývalý ovocný sad

Extenzivní louka se starým sadem, sukcesní porosty keřů.

O

Novomlýnský

Louky zarůstající náletem stromů a keřů, zbytky ovocných stromů.


23

Navrženy jsou následující interakční prvky (ve všech případech jde o výsadby podél polních cest nebo mezí): Označení

Název

Charakteristika

P

Na škrabácích

Výsadba dřevin podél místní komunikace.

Q

Na Boušových

Revitalizace vodoteče, výsadba dřevin.

R

Skalka

Výsadba dřevin podél místní komunikace.

S

Nad průhonem

Výsadba dřevin podél polní cesty.

T

Na hájcích


U

Na kavčinci


V

Pod lesíkem

Revitalizace vodoteče, výsadba dřevin.

W

Na kavčinci


Pro navržené prvky vypracovat projekty prvků ÚSES, které zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky Zvláště chráněné území v řešeném území není. Památné stromy se na v území nacházejí 2 – jasan ztepilý a javor mléč, k. ú. Vlachovo Březí, p. č. 863, v areálu židovského hřbitova, O: 350 a 440 cm, Vs: 24 a 25 m, S: 250 let. Významné krajinné prvky se dělí na VKP ze zákona (ex lege), tj.: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy (tyto krajinné prvky nejsou samostatně vyznačeny, protože jejich lokalizace je součástí mapového podkladu), a registrované významné krajinné prvky, neboli ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utvářejí její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Tyto zde nejsou. Přírodní park v území není. Ptačí oblasti Do území nezasahuje žádná vyhlášená Ptačí oblast. Evropsky významné lokality Do katastru nezasahuje žádná Evropsky významná lokalita. Doplnění ÚSES nad minimální parametry Jestliže to umožňují ostatní zájmy v území, lze uvažovat i o dalším rozšíření ÚSES nad současný rámec – především dalším zařazením navržených interakčních prvků (navržených výsadeb). Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

24

Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES Louka je převážně člověkem vytvořený a na něj svojí existencí vázaný biotop. Jako nelesní biotop byla v minulosti vzácná, a prakticky se jedná o permanentní sukcesní stadium směřující k původním lesním typům usměrňované lidským hospodařením. Luční porosty jsou dnes jedním z nejzajímavějších biotopů, zejména co se týče světlomilné entomofauny. Nejbohatší druhové spektrum je na lučních porostech postupně kosených 1x ročně, naopak nejméně obsazené jsou louky plošně kosené 2-3x ročně těžkou mechanizací, přisévané a hnojené umělými hnojivy. Pokosením lučního porostu dochází k náhlé ztrátě potravní základny, a je-li toto kosení celoplošné, ve shodném období a navíc prováděné těžkou mechanizací, dochází k postupnému ochuzování druhovému i početnímu. Negativně se na lučních porostech projevuje rovněž jejich odvodnění a následný posun hydrické řady směrem dolů. Proto je potřebné provádět takové zásahy, které jsou schopné zakonzervovat sukcesní řadu ve stadiu travinobylinného společenstva ⇒ únosný způsob obhospodařování. Vzhledem k tomu, že není možné aplikovat management vyhovující všem hmyzím druhům, navrhujeme doporučení na základě rostlinných společenstev – velmi detailně je uveden v knize Péče o chráněná území I.+ II., Petříček 1999 (viz literaturu). Závěr – význam ÚSES Cílem ÚSES je ochrana přírodních společenstev před lidskou činností (odlesněním, odvodněním, regulacemi a podobně) i úprava některých funkcí krajiny. Jedná se zejména o úpravu hospodaření na některých pozemcích. Za nejdůležitější poznatky při zpracování ÚSES považujeme: a) Celkový charakter krajiny řešeného území je harmonický, přičemž větší množství nelesní dřevinné vegetace roste především okolo vodních toků a na mezích. b) Dnes je odlesněná krajina do značné míry zorněna. c) Vodní režim je narušen, což souvisí s historickým odvodněním krajiny a provedenými úpravami drobných vodních toků. Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny a) Posílení kostry ekologické stability je možné, přičemž se jeví jako nejvhodnější využití nefunkčních biokoridorů a navržených interakčních prvků. b) Důsledně dodržovat druhovou skladbu v lesních porostech v rámci ÚSES odpovídající přirozenému složení z autochtonních dřevin, stejně jako příslušný management. c) U vodotečí v minulosti upravených usilovat o možnost jejich revitalizace a vypracovat příslušné projektové dokumentace. d) Vhodnými technologickými zásahy zvyšovat stupeň ekologické stability lučních porostů. Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Regulativy mají 2 základní funkce: 1) Zajišťují podmínky pro trvalou funkčnost existujících prvků ÚSES. 2) Zajišťují územní ochranu ploch pro doplnění prvků ÚSES navržených nebo nefunkčních. Na jejich základě je omezeno právo vlastnické tam, kde jsou pro to splněny podmínky vyplývající z Ústavní Listiny, Občanského zákoníku, Stavebního zákon, Zákona o ochraně přírody a krajiny a Zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (neboli mimo oblast územního plánování). V ostatních případech zůstává právo na stávající využití území zachováno. Regulativy jsou podkladem pro správní řízení, a liší se podle konkrétního prvku ÚSES. Biocentra Druhová skladba bioty se bude blížit přirozené skladbě odpovídající trvalým stanovištním podmínkám, u antropicky podmíněných ekosystémů též trvalým antropickým podmínkám. Veškeré vedlejší funkce musejí být tomuto cíli podřízeny. Nepovoluje se zde umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a nepřípustné jsou i veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

25

Biokoridory Posláním biokoridorů je umožnit migraci všech organismů mezi biocentra, trvalou existenci nelze předpokládat. Z těchto důvodů se zde připouští širší možnosti hospodářského využití, nevadí ani souběžné vedení biokoridorů s účelovými komunikacemi, rekreačními trasami a podobně. V nezbytných případech je podmíněně přípustné povolování liniových staveb, konkrétně příčné křížení s biokoridorem, vodohospodářská zařízení, čistírny odpadních vod a podobně. Nepovoluje se zde opět: umisťování staveb, pobytová rekreace, intenzívní hospodaření a rovněž nepřípustné jsou veškeré další činnosti snižující ekologickou stabilitu tohoto krajinného segmentu. Navržené (nefunkční) prvky Jejich realizace je vázána na splnění výše zmíněných zákonných podmínek. Do doby jejich splnění je zaručeno právo na stávající využití území. Nelze však připustiti takové změny v jejich současném využití, které budoucí realizaci ÚSES výrazně ztíží nebo dokonce znemožní. Realizace je podmíněna řešením vlastnických vztahů v projektu ÚSES, komplexních pozemkových úpravách nebo lesních hospodářských plánech. Pokud nedojde k dohodě s vlastníky (jejichž práva na stávající využití jsou chráněna), je jejich omezení možné pouze za těchto podmínek: omezení se děje ve veřejném zájmu, omezení se děje na základě zákona, omezení je výslovně uvedeno, omezení je provedeno jen v nezbytném rozsahu, neprokáže-li se, že požadovaného účelu nelze dosáhnout jinak, za omezení je poskytnuta náhrada podle procesních pravidel stanovených stavebním zákonem. V případě ÚSES se poskytuje náhradní pozemek. Proto musejí být regulativy omezeny na zachování stávajících podmínek (využití) = vylučují se činnosti a změny využití území snižující ekologickou stabilitu lokality. Regulativy jsou vyjádřeny v grafické části územního plánu prostřednictvím vymezení jednotlivých prvků ÚSES, který byl zpracován oprávněnou osobou za dodržení metodických pokynů platných pro jeho konstrukci. Změnu této závazné části ÚPD schvaluje orgán, který schválil původní územně plánovací dokumentaci. Přírodovědná část (soubor opatření pro zachování funkčnosti prvku ÚSES, návrh managementu a podobně) je uveden jednak v tabulkových přílohách týkajících se konkrétních prvků, jednak v obecné sumarizující podobě v textové části územního systému ekologické stability.

Seznam použité literatury • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Balatka a kol.: Regionální geomorfologické členění ČR, SG 23, Brno, 1971 Bínová, L., Culek, M.: Územně technický podklad nadregionální a regionální územní systém ekologické stability České republiky. Ministerstvo pro místní rozvoj Praha, 1996, Text a mapy 1:50000. Buček A., Lacina J.: Geobiocenologie II. Seznam skupin typů geobiocénů ČR, MZLU, Brno, 1999 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha, 1996 Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky II. díl, AOPK ČR, Praha, 2005 Chytrý M., Kučera T., Kočí M.: Katalog biotopů České republiky. AOPK ČR, Praha, 2001 Lepeška P. a kol.: Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí. Návod na užívání ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR. MMR a Ústav územního rozvoje, Brno, 1998 Löw a kol.: Rukověť projektanta MÚSES, MŽP ČR, Doplněk, Brno, 1995 Maděra P, Zimová E.: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, 2005 Míchal I., Petříček V.: Péče o chráněná území II., Lesní společenstva. AOPK ČR, Praha, 1999 Mikyška a kol.: Geobotanická mapa ČSSR. České země, Academia, ČSAV, Praha 1968 Moldan B. a kol.: Životní prostředí České republiky. Academia, Praha, 1992 Moravec J. a kol.: Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou, Příloha 1995, Litoměřice Pellantová J. a kol.: Metodika mapování krajiny. Výzkumné a monitorovací pracoviště ÚOP Brno, Praha, 1994 Petříček V. a kol.: Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva. AOPK ČR, 1999 Quitt E.: Klimatické oblasti ČSSR. SG č. 16, GÚ ČSAV, Brno, 1971 Syntetická půdní mapa České republiky, VÚMaOP, Praha, 1994 Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha, 1996

Tabulky prvků ÚSES Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

26

Číslo Název Charakter Mapa STG Rozloha Charakteristika

1 (generelové číslo 1) V slavoňových Lokální biokoridor 1 5AB3 0,50 ha Biokoridor přes louky zarůstající náletem.

Doporučení

Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


27


2 (generelové číslo 2) Na zahradě Lokální biocentrum 1 5AB3, 5BC4 7,97 ha Rozsáhlé biocentrum zahrnující komplex polokulturních luk a travní porosty zarůstající náletem. Bujná dřevinná vegetace.

Doporučení

Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


28


3 (generelové číslo 4) Doubrava Lokální biokoridor 1+4 5AB3 1,58 ha Biokoridor na okraji řešného území, který zahrnuje ladní vegetaci na hranicích katastru a lesní porost.

Příslušnými lesními typy jsou 5K6 (Kyselá jedlová bučina borůvková), 5K7 (Kyselá jedlová bučina se šťavelem), 5N3 (Kamenitá kyselá jedlová bučina se šťavelem na stinných skeletovitých svazích), 5Y1 (Skeletová jedlová bučina borůvková), 6S1 (Svěží smrková bučina šťavelová na kamenitých plošinách a svazích).


29

Doporučení

V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 5K - kyselá jedlová bučina - buk 60%, jedle 30%, smrk 10%, 5N - kamenitá kyselá jedlová bučina - buk 50%, jedle 40%, smrk 10%, příměs klenu, 5Y - skeletová jedlová bučina - buk 70%, jedle 20%, bříza 10%, příměs borovice a smrku, 6S - svěží smrková bučina - buk 40%, smrk 30%, jedle 30%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


30


4 (generelové číslo 5) Na Libotyňském potoce Lokální biocentrum 4 5AB3, 5BC4 3,75 ha Lesní biocentrum.

Příslušnými lesními typy jsou 5K1 (Kyselá jedlová bučina metlicová na plošinách a svazích), 5N3 (Kamenitá kyselá jedlová bučina se šťavelem na stinných skeletovitých svazích), 6O1 (Svěží smrková jedlina šťavelová na mírných svazích a podsvahových plošinách), 6S1 (Svěží smrková bučina šťavelová na kamenitých plošinách a svazích), 6V4 (Vlhká smrková bučina šťavelová na svazích a svahových úžlabinách), 6V6 (Vlhká smrková bučina kapradinová v balvanitých úžlabinách).

Doporučení

V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 5K - kyselá jedlová bučina - buk 60%, jedle 30%, smrk 10%, 5N - kamenitá kyselá jedlová bučina - buk 50%, jedle 40%, smrk 10%, příměs klenu, 6O – svěží smrková jedlina - buk 20%, jedle 50%, smrk 30%, 6S - svěží smrková bučina - buk 40%, smrk 30%, jedle 30%, 6V - vlhká smrková bučina - jedle 40%, buk 30%, smrk 30%, příměs klenu a jasanu. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání


31

odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů.


32


5 (generelové číslo 6) Pod Kančovem Lokální biokoridor 4 5AB-B3, 5BC3 0,12 ha Velmi malá část biokoridoru zahrnující ladní vegetaci na okraji lesa (ekoton louka – les).

Doporučení

Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů.


33


6 (generelové číslo 9) Libotyňský potok Lokální biokoridor 1+2+4+5 4AB-B4, 4B5, 5BC-C4, 4BC-C4-5 7,63 ha Rozsáhlý biokoridor procházející Vlachovým Březím po Libotyňském potoce. Přechází přes louky s různým stupněm ekologické stability, vodní nádrže, ladní vegetaci travinobylinné i dřevinné varianty (bohaté břehové porosty). V západní části lesní porost. Některé úseky jsou nefunkční.

Příslušnými lesními typy jsou 5N4 (Kamenitá jedlová bučina borůvková), 5V4 (Vlhká jedlová bučina s ostřicí lesní), 6S1 (Svěží smrková bučina šťavelová na kamenitých plošinách a svazích).

Doporučení

Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž


34

objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 5N - kamenitá kyselá jedlová bučina - buk 50%, jedle 40%, smrk 10%, příměs klenu, 5V vlhká jedlová bučina - buk 50%, jedle 40%, klen 10%, příměs jasanu a smrku, 6S - svěží smrková bučina - buk 40%, smrk 30%, jedle 30%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.


35

Číslo 7 (generelové číslo 13) Název Novomlýnský Charakter Lokální biocentrum Mapa 5+6 STG 4AB4, 4-5BC4-5 Rozloha 1,46 ha Charakteristika Nefunkční biocentrum na soutoku Libotyňského potoka s levostranným přítokem. Kulturní louky a upravené vodoteče s břehovým porostem měkkých dřevin.

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). Revitalizace vodoteče.


36


8 (generelové číslo 14) Libotyňský potok – Pod průhonem Lokální biokoridor 2+5+6 4AB3-4, 4-5BC4-5 11,41 ha Omezeně funkční biokoridor severně a východně od Vlachova Březí po levostranném přítoku Libotaňského potoka. Upravená vodoteč s břehovým porostem (místy), kulturní louky, ladní vegetace na neobdělávaných plochách, vodní nádrže s nálety dřevin.

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu


37

sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


38


9 (generelové číslo 10) V dubině Lokální biocentrum 1+2 4AB3-4, 4-5BC4-5 8,10 ha Navržené biocentrum v místě kulturních luk s několika skupinami náletových dřevin.

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


39


10 (generelové číslo 3) Za horou Lokální biokoridor 1 5AB3 2,77 ha Převážně funkční biokoridor na lučních porostech a okrajem lesního porostu.

Příslušnými lesními typy jsou 5K1 (Kyselá jedlová bučina metlicová na plošinách a svazích), 5N4 (Kamenitá jedlová bučina borůvková).

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postup40 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

nému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 5K - kyselá jedlová bučina - buk 60%, jedle 30%, smrk 10%, 5N - kamenitá kyselá jedlová bučina - buk 50%, jedle 40%, smrk 10%, příměs klenu. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.


41


Doporučení

11 (generelové číslo 8) Pod Doubravou Lokální biokoridor 1+4 4AB3-4, 5BC3, 5BC-C4-5 2,03 ha Částečně funkční biokoridor loukami zarostlými náletem a podél drobné vodoteče.

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po 42 Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


43


12 (generelové číslo 16) V dílech Lokální biocentrum 3+6 4AB3, 4AB-B4 0,04 ha Velmi malý okraj biocentra, které zahrnuje pás ladní vegetace na okraji katastru.

Doporučení

Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů.


44


13 (generelové číslo 17) V jezoutích Lokální biokoridor 3 4BC3-4 0,58 ha Nefunkční biokoridor podél upravené vodoteče.

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravovat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie).


45


14 (generelové číslo 15) Ve voskových Lokální biokoridor 2 4AB-B3 2,67 ha Několik segmentů biokoridoru přesahujícího z katastru Újezdce. Lesní porosty a krátký úsek na kulturní louce.

Příslušnými lesními typy jsou 4K3 (Kyselá bučina biková na mírných svazích), 4K6 (Kyselá bučina borůvková na hřbetech a horních částech svahů a plošinách), 4K7 (Kyselá bučina se šťavelem na mírných svazích), 4S1 (Svěží bučina šťavelová na mírných svazích).

Doporučení

Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva 100 - 150 mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně – dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Ladní vegetaci ponechat bez zásahu, pouze s větším časovým odstupem (2-3 roky) kosit partie bez dřevinných náletů. Na lučních porostech kosení dle stavu společenstva zpravidla jedenkrát až dvakrát ročně s občasným vynecháním některé sezóny na malé části plochy střídavě v různých místech lokality tak, aby byla umožněna existence druhů neschopných regenerace v cyklu pravidelných sečí (bližší údaje jsou velmi podrobně uvedeny v knize Péče o chráněná území – I. Nelesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999). Termín seče upravo-


46

vat dle aktuálního složení společenstev, případně jej střídat v různých letech. Kosení v suchém období s použitím lehké mechanizace, v trvale podmáčených partiích alespoň občasné ruční kosení. Pokos pokud možno sušit přirozeným způsobem na místě (mimo ruderální partie). V lesním porostu zachovat a chránit, respektive prohloubit přirozený charakter porostů dle SLT. Stávající listnáče udržovat do vysokého věku převážně jen zásahy charakteru zdravotního výběru. Vhodnými opatřeními podpořit přirozenou obnovu žádoucích dřevin. V přiměřené míře zachovat podíl odumírajících a tlejících padlých stromů. Výchova zaměřená na udržení přirozené skladby, přeměnit druhovou skladbu dle SLT. Cílová dřevinná skladba: 4K - kyselá bučina - buk 70%, jedle 20%, dub 10%, 4S - svěží bučina - buk 80%, jedle 20%. Mělo by se jednat o nejpřírodnější části krajiny tvořící tzv. „biologickou infrastrukturu“. Cílem je vznik uceleného přírodě blízkého ekosystému. Strategie musí být závislá na současném stavu, ideální je usměrňovaný polopřírodní vývoj. Principy ochrany lesa (včetně ponechání odumřelé dřevní hmoty) musejí být v souladu s Oblastním plánem rozvoje lesů. Obecně platné řešení není, a je potřebné vytvořit diferencované postupy pro jednotlivé lokality, které nemůže tento ÚSES postihnout. Jako ideální se jeví využití publikace Péče o chráněná území – II. Lesní společenstva, I. Míchal, V. Petříček a kol., AOPaK Praha 1999.


47

Plán územního systému ekologické stability Vlachovo Březí

Recommend Documents