Znáte městečko Vlachovo Březí? 17. 10. 2013 00:01 Jiří Fuchs
Znáte městečko Vlachovo Březí? Bránu Šumavy? Poznejte ho! Je tam již dvanáct let sborový festival zaměřený na hudební romantismus! Ve Vlachově Březí se konal již dvanáctý ročník Festivalu hudebního romantismu.
Ve dnech 11. a 12. října se uskutečnil v jihočeském městečku Vlachovo Březí v pořadí již dvanáctý ročník sborového festivalu, zaměřeného vzácně na stylové období romantismu. Což je období třeba pro operu zásadní, ba rozhodující, leč pro sborovou tvorbu zdaleka ne tolik. Proto je tento festival ojedinělý a svým stylovým zaměřením jedinečný v celé České republice! Sborová koncertní tvorba a capella, tedy bez doprovodu, neboli bez opory o nástroj, má svůj technický prazáklad především v renesanční polyfonii. Styl baroka již tuto a capella sborovou tvorbu trochu opouští a pěstuje více velké vokálně instrumentální formy, tedy kantáty, oratoria, mše, zpívané, ale s doprovodem orchestru. Zcela ve svém živlu je opět koncertní typ sborového zpěvu a capella až ve 20. století, kde již skladatelé píší sborům nejednou i přímo „na tělo“ spousty skladeb, mnohdy sbory samotnými inspirováni. Viz u nás například velmi typická, svébytná sborová tvorba a capella Leoše Janáčka pro naše slavné Moravské učitele! Přesněji řečeno, pro Pěvecké sdružení moravských učitelů. Pro sborové umění 19. století je typické, že se pohybuje jen z části v a capella tvorbě, ale z větší části v literatuře hojně doprovázené klavírem. Franz Schubert, Robert Schumann, Johannes Brahms, Felix Mendelssohn – Bartholdy, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, v ruské hudbě Petr Iljič Čajkovskij, Alexander Dargomyžskij či Sergej Rachmaninov. Ale i takový Gustav Mahler a Anton Bruckner pro sbory dost napsali, coby již výspa romantismu do dvacátého století. Našeho Bedřicha Smetanu jsem zrovna v této souvislosti záměrně nejmenoval, neboť on má jako jeden z mála romantiků výtečné mužské sbory právě a capella! Tak skvělé a náročné, jako u nás, ale ani ve světové tvorbě v 19. století nikdo jiný! Právě zde je Smetana zcela jedinečný ve světovém kontextu! Toto vše, ale i mnohé jiné obsahuje zajímavá tvorba romantismu. Jako sbormistr vím, že jsem jí na světových soutěžích jen málo uplatňoval. Proč? Hlavní dominanty světových soutěží typu Tours, Corku, Langollenu, Tolosy, Arezza, Cantonigros, Debrecenu a podobně, žádají prioritně vokální polyfonii z období renesance a pak je to především stylově vyhraněné 20. století, s takzvanou modernou. A vše chtějí a capella! Romantismus tudíž v soutěžích z
tohoto důvodu figuruje málo, například na Schubertově soutěži ve Vídni, nebo trochu komerčněji je uplatněn na Schumannově soutěži ve Zwickau. A pak právě ve Vlachově Březí u nás v Čechách, kde se festival vydal právě za interpretací tohoto opomíjeného hudebního slohu na sborových soutěžích. V němž se právě ona literatura a capella o moc hůře hledá, než ve zmíněné renesanci a ve sborové tvorbě 20. století. Protože sborové koncertní umění staví technicky především na médiu intonace a na přesném ladění hlasů zcela bez „pomoci“ doprovodu! Omlouvám se za toto své vysvětlující pedagogické expozé, ale dobře vím, že specifika a capella sborových soutěží není v hudbymilovné veřejnosti zcela zřejmá. Ale ani v operním světě tomu není jinak. Proto moje třeba trochu nadbytečná snaha vysvětlit specifiku sborových a capella soutěží. Vlachovo Březí koncipuje svůj festival většinou spolu s mezinárodní soutěží, které se zúčastněné přijaté sbory mohou, ale také nemusí účastnit. Sborům umožňuje festival koncertovat v mnoha lákavých punktech atraktivního okolí, jako je památné městečko Husinec, s rodným domem Jana Husa, města Prachatice a Vimperk, zámek Kratochvíle, nebo kostely ve Vodňanech, ve Volyni, či Vimperku. Letošní ročník byl výjimečně nesoutěžní. Byl tedy přehlídkovým, koncertním typem festivalu. Stal se tak především mostem k ročníku příštímu, kdy bude Rok české hudby. Tudíž se očekává zcela mimořádný ročník. Koncepce půdorysu festivalu je stále obdobná. Vstupní den probíhá zahajovací koncert, následující den poté přehlídka sborů, buď soutěžní, nebo jen koncertní. Zároveň probíhá intenzivní příprava ateliérů na závěrečný společný slavnostní koncert se symfonickým orchestrem Pošumavské filharmonie. Kvalitním amatérským symfonickým orchestrem regionu, jakých dnes není mnoho, vedeného výborným hudebním praktikem, dirigentem Karlem Haymannem. A tak jako každá událost podobného typu, ať je to třeba špičková profesionální operní Litomyšl, nebo zmíněné světové prestižní festivaly, prostě všude musí mít onu organizačně talentovanou osobnost, která je duší podniku. Jinak by nikde nic nešlo ani náhodou! Ani v oné Litomyšli, ani na Schubertově Vídni, ani ve Vlachově Březí. Touto osobností je zde paní ředitelka místní výborné ZUŠ, Taťána Tláskalová, která s týmem svých lidí, kantorů této školy, dokázala učinit neuvěřitelný zázrak. Zázrak zrodu a trvání toho, co je v našem národě důležitým stavebním kamenem celé kultury od obrozeneckých dob Raisových až po
dnešek. Kdo se letos ve Vlachově Březí prezentoval? Lhostejno, zda zrovna soutěž letos nebyla, nebudu zde popisovat důvody tohoto rozhodnutí, nejsou z mého pocitu tak zásadní pro moji informaci o tomto pěkném festivalu. Souvisí s faktem, že peníze jsou „až“ na tom prvním místě a jsou roky, kdy se prostě hůře shánějí, než jindy. Za ta léta, co festival sleduji a jsem i součástí poroty soutěží, jsem zde slyšel mnoho našich i zahraničních sborů. Nejlepší z nich si odvezly hlavní cenu festivalu – Cenu prof. Václava Matouška, velkého rodáka. Takový typ Jana Jakuba Ryby z Rožmitálu pod Třemšínem. Skladatel, pedagog, organizátor hudebního života ve Vlachově Březí. Uděluje se též cena Musica romantika a Cena da Camera pro nejlepší komorní sbor. Každé vystoupení kohokoliv z nás, ať chceme či nechceme, je tak jako tak soutěží, ať na koncertě, nebo v operním divadle. Jen se zrovna neudělují konkrétní ceny, pásma, medaile a další pozlátka, pro laický svět zajisté nikoliv bez významu. Také letos proběhla v sobotu 12. 10. koncertní přehlídka sborů. A nutno dodat, že velmi zajímavá. Sice letos snad poprvé bez lesku zahraničních sborů, jichž bylo ve Vlachově Březí za dvanáct ročníků mnoho z různých končin světa. Ale s některými dost překvapivými výkony! S výkony, které by měly čáku na cenu, udělovanou za něco mimořádného, co zaujme dramaturgicky, technicky i výrazově. Zde bych rád jmenoval z této konkrétní přehlídky krásný výkon Smíšeného pěveckého sboru Kvítek ze vzdálených Loun, s muzikální i sympatickou sbormistryní Lenkou Petržilkovou, dcerou výborného sbormistra známého dětského sboru Kvítek. A někteří současní zpěváci tohoto ansámblu jsou odchovanci daného dětského sboru. Ono to v pěkné zpěvácké erudici sboru bylo znát! Další velmi milé překvapení připravil festivalu výborný komorní smíšený sbor z Volyně. Komorní sbor s názvem Chrámový sbor Schola všech svatých, s pro mne renomovaným sbormistrem Jiřím Mindlem, překvapil i poměrně náročnou dramaturgií! Malátova procítěná Modlitba a zejména kompozice Locus iste Antona Brucknera velice zaujala. Vlastně povinná skladba z minulých ročníků, kde se projevil cit pro styl pana sbormistra. A tím zprostředkovaně, jak to u sborů vždy bývá, jeho velmi dobře hlasově i intonačně disponovaného sboru. Tento komorní ansámbl byl pro mne v rámci festivalu opravdu nečekaným překvapením! Ženský sbor Vokální harmonie z východu Čech, z metropole Hradec Králové, je již naopak sbor s opravdu dlouhou tradicí. Je bezvadné vidět, že ta tradice neumírá, ale žije plným muzikantským životem. A opět jsme u sbormistra, bez jehož kvalit, ale i charisma, se dobrý soubor neobejde. Jaromír Schejbal se prezentoval na českém jihu dobře, jeho interpretace Dvořáka, ale i Mendelssohna – Bartholdyho v
díle Laudate pueri, byla stylově citlivá. Byl jsem rád za připomenutí zesnulého špičkového českého skladatele Otmara Máchy (autor operyJezero Ukereve, kterou hrálo Národní divadlo) a jeho tolik sborově populární skladby Hoj, hura hoj. Půvabná skladba plodného období neofolklorismu, byla vítaným dramaturgickým zpestřením programu. Ženský komorní sbor Maraveja z Prachatic s mladou, půvabnou sbormistryní Martinou Pivoňkovou, získal již na minulém ročníku Cenu za nejlepší komorní sbor soutěže. Potvrdilo se, že právem. Letos sbormistryně ukázala vzestupnou tendenci úrovně v sympatické větší uvolněnosti výrazu hudebního projevu sboru. Což opět nevzniká samo od sebe, výraz vždy musí dirigent navodit, jinak nemůže nikdy vzniknout. Program sboru navíc zdobila pěkná dramaturgie. Byl jsem vděčen za připomenutí Foersterovy skladby Polní cestou. Velmi pěknou úpravu spirituálu Soudný den vypracoval zkušený muzikantský praktik Dušan Vančura, známý hudební veřejnosti z mnohaleté činnosti ve výtečném Spirituál kvintetu! V programu vystoupila řada dalších dobrých sborů. Nechci opomenout ani Českou píseň z Prachatic, ani studentský sborCanto z Vimperka, ani nikoho dalšího ze zúčastněných. Ale není účelem této reportáže, nikoliv psané na oprátce, ale naopak zřetelně v pohodě, všechny sbory rozebírat, když jejich přehlídka nebyla soutěžní. Ale přece jen v době marasmu mezi mužskými sbory v zemích českých, který již dospěl do stavu takřka „přírodní katastrofy“, a dnes již představuje paradox paradoxů v české sborové historii, nemohu nezmínit Záboj z Pelhřimova! Vskutku resistentní spolek zralých mužů, eufemisticky řečeno, který ale kupodivu vede mladý, sympatický sbormistr Petr Žák. Asi se staršími, zjevně milými pány, nachází onu důležitou společnou komunikační strunu. Neboť jejich interpretace českých lidových písní auditorium zaujala, ale i v dobrém slova smyslu pobavila výrazným obsahem. Pelhřimov z Vysočiny reprezentoval také smíšený sbor Záboje. Sbormistryně Vlasta Veselá představila vhodně vybraný program, v němž se opět uplatnily vtipné úpravy zmíněného Dušana Vančury, který žije v oblasti Chlumu u Třeboně. Jednak spirituálu, jednak Mozartova kánonu, ale také skladby, střižené sboru „na tělo“ – s názvem Když Záboj zpívá. Zřejmě Dušan Vančura ve zralém věku, vedle svého Spirituál kvintetu, propadl i sborovým úpravám. Bravo!
Závěrečný koncert rámovaný Pošumavskou komorní filharmonií s dirigentem Karlem Haymannem měl punc opravdového finále. Sbory spolu s orchestrem se představily právě v onom již nikoliv jen a
capella repertoáru, ale v programu kantátovém. Tedy již s doprovodem symfonického orchestru. A musím zdůraznit, že amatérského orchestru obdivuhodných kvalit. Jistě, v orchestru hrají učitelé hudebních škol, které těžko označovat za amatéry. Ale oni se touto činností prostě neživí, v tom je ta hlavní dělící čára. A navíc v orchestru hrají i představitelé jiných profesí. Celek má pěknou souhru, dobré ladění, při poslechu máte příjemné pocity solidní profesionality. A pro sbory je jistě požitek, zaměnit na chvíli a capella literaturu za souhru s orchestrem. Tento závěrečný koncert je v rámci soutěží opravdu specifický a krásně podtrhuje daný styl romantismu, ve kterém právě ona kantátová tvorba má velký akcent! Zazněla Gounodova Missa brevis, Smetanova jedinečná kantáta Česká píseň (bez 4. části), ale také tolik populární sbor otroků z Verdiho opery Nabucco. Jak je zřejmé, dramaturgie romantismu dominovala. Ale také vstupy sólistů byly ve večeru víc než jen zajímavým doplněním sborového finále. Velmi pěkné vystoupení v sólovém oboru předvedla mladá sopranistka z Arménie Ani Vardanyan. Barevně zajímavý témbr sopránu, kterému říkáme soprán jižního typu, podmanivého, neboť nevšedního charakteru. Za doprovodu klavíristy Jana Tláskala ze Základní umělecké školy ve Vimperku, předvedla árie z Pucciniho známých oper. Lauretta zGianni Schici je pro její soudobý naturel jako stvořená, Tosca je ještě otázkou dalšího vývoje, který by u této talentované zpěvačky měl ale promptně nastat. Pokud bude dobře nasměrovaná, aby dotáhla plynulost v dlouhodechých frázích bez dynamického zvýrazňování výšek, a ještě trošku precizněji vypracovala pianovou dynamiku – pak by Ani Vardanjan nemusela působit na Základní umělecké škole ve Vlachově Březí dlouho. Pro lyrický sopránový obor má zřejmé nadprůměrné dispozice. Ano, vím, lyrický soprán není u divadel ten nedostatkový. Podle legendy Naděždy Kniplové jimi údajně můžeme přehradit Vltavu a způsobit další povodeň, jak mi jednou docela vážně líčila… Ale zde se jedná o soprán krásně barevný, naprosto netuctový! A věk dvacet sedm let, jsou-li mé informace správné, tak to bych radil neprodlévat a snažit se. Pro soprán dívčích typů je třeba hledat odraz do profese, dokud nezačne zvonit brzká hrana dívčího oboru. Altistky to v tomto směru mají jistě lepší. Rovněž erudovaná flétnistka Petra Cortijo Aragonés, opět ve spolupráci s flexibilním klavíristou Janem Tláskalem, byli velkým obohacením večera. Před finále kantátových skladeb vystoupily ještě s ukázkami jiného typu programu již zmíněné sbory, o kterých jsem hovořil v souvislosti s přehlídkou.
