Přístup k informacím ve veřejné správě

Bankovní institut vysoká škola Katedra práva a veřejné správy

Přístup k informacím ve veřejné správě

Bakalářská práce

Autor:

Blanka Jankovská Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc.

Duben 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Vinařicích dne

Blanka Jankovská

Poděkování Děkuji tímto panu profesoru JUDr. Richardu Pomahačovi, CSc. za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky. Děkuji rovněţ mé rodině za podporu a pochopení.

Anotace Tato práce se věnuje přístupu k informacím ve veřejné správě analyzováním poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších

předpisů

a

poskytování

informací

ve

správním

řízení,

dle

zákona

č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dále srovnává obě právní úpravy a navrhuje jejich změny. Klíčová slova: informace, přístup, právo, ţádost, ţadatel, správní řízení, účastník řízení

Annotation This thesis is focused on the access to information within public administration by analysis of information providing according to Act No. 106/1999 Coll., on Free Access to Information and Providing of Information in Administrative Procedure, as amended, and Act No. 500/2004 Coll., Administrative Procedure Code, as amended; and by comparison of both legal regulations and drafting their possible amendments. Keywords: information, access, entitlement, request, applicant, administrative proceedings, participant of proceedings

Obsah Úvod…………………………………………………………………………………………..7 1

2

3

4

Informace ........................................................................................................................................ 8 1.1

Mezinárodní normy poskytování informací ............................................................................ 8

1.2

České právní normy poskytování informací .......................................................................... 10

1.3

Datové schránky .................................................................................................................... 10

Poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.......... 11 2.1

Subjekty poskytování informací ............................................................................................ 12

2.2

Zveřejňování informací ......................................................................................................... 15

2.3

Ţadatelé o informaci .............................................................................................................. 17

2.4

Omezení práva na poskytnutí informací ................................................................................ 18

2.5

Lhůty ..................................................................................................................................... 19

2.6

Odvolání ................................................................................................................................ 20

2.7

Výroční zpráva ...................................................................................................................... 21

Poskytování informací ve správním řízení .................................................................................... 22 3.1

Správní řízení a jeho druhy.................................................................................................... 22

3.2

Účastníci řízení ...................................................................................................................... 24

3.3

Podání .................................................................................................................................... 25

3.4

Průběh řízení v prvém a druhém stupni ................................................................................. 26

3.5

Nahlíţení do spisu ................................................................................................................. 29

3.6

Lhůty a počítání času ............................................................................................................. 30

3.7

Vydání rozhodnutí ................................................................................................................. 31

3.8

Odvolací a přezkumné řízení ................................................................................................. 33

3.9

Úřední deska .......................................................................................................................... 34

Srovnání poskytování informací dle obou předchozích úprav ...................................................... 36 4.1

Osoby, které poskytují informace.......................................................................................... 37

4.2

Osoby, kterým se poskytují informace .................................................................................. 38

4.3

Zveřejňování informací ......................................................................................................... 38

4.4

Omezení práva na informaci ................................................................................................. 39 5

5

4.5

Lhůty a počítání času ............................................................................................................. 41

4.6

Odvolání a přezkumné řízení................................................................................................. 43

4.7

Ochrana před nečinností ........................................................................................................ 45

Návrh právních úprav .................................................................................................................... 46 5.1

Specifikace povinných subjektů ............................................................................................ 46

5.2

Informační povinnost politických stran ................................................................................. 47

5.3

Opatření proti zneuţívání informačního zákona ze strany ţadatelů ...................................... 47

5.4

Opatření proti zneuţívání informačního zákona správními orgány ...................................... 47

5.5

Poskytování informací o platech, odměnách a jiných podobných plněních .......................... 48

5.6

Soudní přezkum rozhodnutí .................................................................................................. 49

5.7

Poskytování informací o probíhajícím trestním řízení .......................................................... 49

5.8

Procesní úprava vztahu zákona č. 106/1999 Sb. a správního řádu ........................................ 50

5.9

Veřejný ochránce práv ........................................................................................................... 50 Projekt Otevřete ..................................................................................................................... 51 Závěr………………………………………………………………………………………… 52

6

Úvod Ruku v ruce s procesem demokratizace naší společnosti vyvstala potřeba veřejnosti mít relevantní informace ze všech oblastí veřejného ţivota. Právo na informace v České republice primárně zaručené Ústavou je zakotveno v Listině základních práv a svobod: “Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“1. Právo na informace vyplývá jiţ však ze samotné podstaty demokratického státu, který zaručuje rovná práva všem obyvatelům. Jedná se ale i o morální právo na informaci. Veřejná moc je vázána zákonem. Ten vţdy vše nevyřeší, protoţe můţe být různě vykládán. Je třeba se řídit právními zásadami a principy, které stanoví určité mantinely chování úředníka k veřejnosti. Jak řekl Marcus Tullius Cicero: „Nejvyšším zákonem nechť je blahu lidu“. Ve své práci se přístup k informacím ve veřejné správě pokusím zanalyzovat na základě poskytování informací podle Zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb. nebo zákon o svobodném přístupu k informacím) a poskytování informací ve správním řízení upravené Zákonem č. 500/2004, správním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), provedu srovnání obou právních úprav a navrhnu jejich změny. Zaměřila jsem se zejména na některé, dle mého soudu důleţité, aspekty z obou právních úprav z důvodu jejich značného rozsahu. V práci se také věnuji institutu Ochránce veřejných práv, jehoţ působnost je důleţitá z hlediska transparentnosti veřejné správy a týká se významně dané problematiky. Rovněţ se zmiňuji o společnosti Otevřená společnost, o.p.s., která svými aktivitami prosazuje transparentnost veřejné správy a právo na informace. Prostřednictvím stránek této společnosti jsem oslovila Magistrát města Kladna s ţádostí o informaci. Záznam ţádosti a odpovědi na ni je zdokumentován v příloze práce.

1

Cit. článek 17 Listiny základních práv a svobod

7

1 Informace Informace z latinského informatio je zpráva, poučení; podávání zpráv, poučování, zpravenost, znalost2. Informace je základním kamenem všeho vědění. Descartovo :„Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem“ by se mohlo v dnešní době pozměnit na: „Vím, tedy jsem“. V dnešní době informační exploze je znalost informací, jejich zdrojů a jejich drţení doslova existenciální nutností. Kdo informacemi nedisponuje, jako by ani neexistoval. Povinností veřejné správy je umoţnit přístup k informacím, jejichţ poskytování umoţňuje zákon. Prezident L. B. Johnson řekl: „Demokracie funguje nejlépe tehdy, kdyţ lidé mají všechny informace, které je moţné zveřejnit s ohledem na bezpečnost národa. Nikdo by neměl mít moţnost zahalovat rouškou tajemství rozhodnutí, která je moţno zveřejnit“ 3

1.1 Mezinárodní normy poskytování informací Důleţitými zdroji úprav tuzemského práva základních práv a svobod jsou mezinárodní ratifikované a vyhlášené smlouvy, kterými je Česká republika právně vázána, a to podle desátého článku Ústavy České republiky. Jiţ Všeobecná deklarace lidských práv a svobod přijatá Valným shromáţděním Organizace spojených národů 10.12.1948 hovoří v článku 19 o právu na informace: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl na půdě Organizace spojených národů sepsán 19. prosince 1966, u nás vyhlášen ministrem zahraničních věcí vyhláškou č. 120/1976 Sb. Právo na informace je zde zmíněno spíše jako nástroj svobody projevu. Také je zde připomenuto, ţe právo na informace není absolutní, zejména právo na šíření a předávání informací.

2

Cit. Kubišta Jan, Rejman Ladislav, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, 1. Vydání, Praha, 1956, str. 182 3 Cit. Jiří Plachetka, Velká encyklopedie citátů a přísloví, 2. Vydání, Praha, Academia Praha, Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha, 1999. ISBN 80-200-0712-1, ISBN 80-242-0247-6, str. 121

8

Doporučení Rady Evropy nejsou v české vnitrostátní legislativě právně závazná, ale mohou poslouţit jako myšlenková východiska tvorby práva. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R(81) 19 z 25. 11. 1981 upravilo podmínky přístupu k informacím ve veřejné správě. Pravidla dobrého chování úředníků

EU zdůrazňují, ţe: „Úředník, do jehoţ kompetence

spadají záleţitosti, na něţ se veřejnost táţe, je povinen poskytnout přístupné informace.“4 Rada Evropy 31. 5. 1996 schválila Principy správního práva ve vztazích úřadů a soukromých osob (EuropeanCommittee on Legal Co-operation). Tyto mimo jiné říkají: „Aniž by musel prokazovat zvláštní zájem, má každý právo žádat, aby získal 1. 2. 3. 4.

Informace, jimiž disponují správní úřady, v rozumné lhůtě, za týchž podmínek jako kdokoli jiný, účinným a vhodným způsobem.

Přístup k informacím může být omezen jen takovými podmínkami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu 1. legitimních veřejných zájmů a 2. soukromí a dalších legitimních zájmů. Pokud je přístup k informacím odmítnut. 1. musí úřady odmítnutí zdůvodnit 2. odmítnutí podléhá přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým orgánem.5 Směrnice nelze přímo aplikovat ve vnitrostátním právu, ale jsou transpozičně závazné. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003, o opakovaném pouţití informací veřejného sektoru ze dne 17. 11. 2003, zdůrazňuje: „Zveřejnění všech obecně dostupných dokumentů, které má veřejný sektor v drţení a které se týkají nejen politiky, ale i soudnictví a správy, je základním nástrojem rozšíření práva na informace, které je základní zásadou demokracie. Tento cíl platí pro instituce na všech úrovních, tj. na místní, národní i mezinárodní úrovni.“6, tím zásadně rozšiřuje okruh působnosti informační politiky.

4

Cit. Hendrych D. a kol., Správní právo, Obecná část, 7. Vydání, Praha, C.H.BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-049-2, str. 815 5 Cit. Pomahač Richard, Prameny ke studiu správního práva, Švanderlík, 1. vydání, 1998. ISBN 80-901889-2-3, str. 218-219 6 Cit. Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005, str. 39-40. ISBN 80-7201532-X

9

1.2 České právní normy poskytování informací 1. 1. 1993 nabyl účinnosti zákon č. 344/1992 Sb., České národní rady o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), který ve dvou částech upravuje poskytování informací z katastru nemovitostí. Dne 1. 7. 1998 vstoupil v účinnost zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ten však v sobě zahrnuje jen specifickou část práva na informaci. 1. 1. 2006 nabyla účinnosti novela zákona č. 106/1999 Sb., zákon č. 61/2006 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která zapracovává licenční a podlicenčnísmlouvy. Hlavním pramenem práva na informace v České republice je Listina základních práv a svobod. František Korbel uvádí, ţe právo na informace je na rozdíl od mezinárodních právních úprav, které je řadí do svobody projevu, zahrnuto pod politická práva.7 Rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2010, č.j. 4 As 13/2010-75 ve svém odůvodnění říká cit. „Právo na informace či na svobodný přístup k informacím patří v demokratických státech k ústavně zaručeným politickým právům. Samotný základ právní úpravy „poskytování informací“ či „práce s informace“ v našich podmínkách však představuje Listina základních práv a svobod, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb.“

1.3 Datové schránky Dne 1. 7. 2009 nabyly účinnosti tyto zákony: zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, zákon č. 301/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Ke stejnému datu nabyl účinnosti zákon č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Uvedené právní předpisy přinesly zásadní změny v oblasti doručování8. Prostřednictvím datových schránek se dokumenty doručují v digitální podobě. V této souvislosti bylo zapotřebí stanovit jasná pravidla nakládání s dokumenty v digitální podobě při výkonu spisové sluţby a postupy při převádění dokumentů v analogové podobě do podoby 7

Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005, str. 32. ISBN 80-7201-532-X 8 http://www.mvcr.cz/clanek/datove-schranky-a-cinnost-spravnich-organu-871401.aspx

10

digitální a naopak. To vše takovým způsobem, aby byla zajištěna poţadovaná formálně právní hodnota vzniklého dokumentu.Datové schránky umoţňují rychlejší přístup k informacím, a to jak ze strany povinných subjektů, tak ze strany fyzických osob. Jedná se i o pohodlnější přístup k informacím. Kdo všechno můţe mít datovou schránku? Jsou to orgány veřejné moci, právnické osoby, podnikající fyzické osoby a fyzické osoby. Od 1. 12. 2012 mají zřízeny datové schránky advokáti, daňoví poradci a insolvenční správci. Advokáti je uţívají od června 2013.Orgány veřejné správy mají povinnost si doručovat písemnosti navzájem, jsou také povinny, pokud adresát má zřízenu datovou schránku, doručit mu písemnost touto formou. Fyzické osoby nemají povinnost mít zřízeny datové schránky, ale pokud je mají, tak je jim subjekt veřejné správy povinen zaslat dokumenty jejich prostřednictvím. Naopak subjektyveřejné správy jsou povinny přijímat doručené zásilky datovými schránkami.Na datové schránky se názory různí. Z mého pohledu se zřízením a pouţíváním datových schránek učinil pozitivní krok ke zrychlení a zkvalitnění přístupu k informacím. Jedná se o jeden z významných stupňů na cestě k elektronizaci veřejné správy. Na druhé straně jsou povinné subjekty vystaveny větší zodpovědnosti. Pokud si písemnost z datové schránky nevyberou ve stanovené lhůtě 10 dní, nastává fikce doručení. Ale tak je tomu i v případě nepřevzetí listovní zásilky. Vyvstává zde i otázka počítačové gramotnosti zejména u starších osob a omezeného přístupu k počítačové síti.

2 Poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Právo na informace, coby ústavní politické právo, hraje významnou roli v ochraně demokratického státu. Tím, ţe se občané zajímají o dění ve společnosti a vyţadují siinformace, vzniká z jejich strany jistý druh společenské kontroly. Zájem veřejnosti můţe působit jako stráţce v boji proti nehospodárnosti, zneuţívání postavení a korupci ve veřejné správě. Petr Kolman říká: „..definičním znakem informace je interakční komunikace mezi minimálně dvěma subjekty, což v našem případě je veřejná správa na straně jedné a fyzická či právnická osoba na straně druhé.“9

9

Cit. Kolman Petr, Právo na informace, Masarykova univerzita, Brno, 2010, str. 11. ISBN 978-80-5135-5

11

11.5.1999 vstoupil v platnost vyhlášením ve Sbírce zákonů zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon zaplnil mezeru v české právní legislativě v přístupu k informacím. Předkladateli zákona a jeho duchovními otci byli Oldřich Kuţílek a Michael Ţantovský. Inspirací jim byl americký Freedom of Information Act účinný v USA od 60. let. Ještě před zákonem č. 106/1999 Sb. vstoupil v účinnost jiţ zmiňovaný zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ten však v sobě zahrnuje jen specifickou část práva na informaci. Zákon o svobodném přístupu k informacím je zaloţen na těchto zásadách: Zásada publicity veřejné správy, práva kaţdé osoby na informace, absence uvádění důvodu ţádosti, zásada generální pouţitelnosti, zásada přiměřenosti, zásada primární veřejnosti informací, zásada konkrétního zákonného důvodu, zásada vysvětlovací, zásada parciálního odepření, zásada přezkoumatelnosti. Ustanovení § 1 zákona č. 106/1999 Sb. říká cit: „…upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.“Petr Kolman uvádí: „Zákon o svobodném přístupu k informacím má tedy pozici předpisu obecného (generálního), jenţ se pouţije, pakliţe speciální zákon nestanoví něco jiného“.10Tam, kde se zákon lex specialispouţije subsidiárně, uplatní se jeho procesně-právní normy. K tomu lze citovat usnesení Ústavního soudu: „Zvláštní právní předpisy o poskytování informací se vyznačují tím, že komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a postupu při vyřizování žádostí o jejich poskytnutí, a to natolik úplně, že obecná právní úprava podmínek poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. se vedle nich nemůže uplatnit“…11

2.1 Subjekty poskytování informací Které subjekty jsou povinny poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb.? V první řadě se jedná o státní orgány a územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, které mají podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti.V českém právním systému není přesná definice pojmu státní orgán. Jistá specifikace je dána druhým článkem Ústavy České republiky, podle kterého státními orgány rozumíme orgány zákonodárné, výkonné a soudní, které vykonávají státní moc. Státní orgány jsou v právní teorii označovány jako orgány státní moci. Ze zákonodárných orgánů se jedná 10 11

Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 56, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02 ze dne 18. 12. 2002.

12

o obě komory Parlamentu, ale i všechny její komise a výbory. Výkonná moc je svěřena do rukou prezidenta, vlády a ministerstev a do rukou tzv. ostatních ústředních orgánů státní správy

podle

zákona

č.

2/1969

Sb.

(Zákon

o

zřízení

ministerstev

a jiných ústředních orgánů). V druhé řadě jsou to subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu jejich rozhodovací činnosti (jedná se o tzv. parciální informační povinnost). Ostatními ústředními orgány státní správy jsou: Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky, Český telekomunikační úřad, Správa státních hmotných rezerv. Z dalších orgánů výkonné moci můţeme jmenovatnapř. Celní správu České republiky, Českou inspekci ţivotního prostředí, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových atd.Informační povinnost má i sloţka státního orgánu, která nemá sama právní subjektivitu. Povinnými subjekty jsou i státní orgány nebo úřad s vymezenou působností, např. Úřad pro ochranu osobních údajů, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Informační povinnost mají také ozbrojené a neozbrojené sbory státu: Policie České republiky, Armáda České republiky, Vězeňská sluţba České republiky, Bezpečnostní informační sluţba, Hasičský záchranný sbor. K poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. je povinna i kancelář Veřejného ochránce práv12. Z moci soudní spadají pod informační povinnost všechny soudy. Jak jsem jiţ zmínila, povinnými subjekty poskytování informací jsou územní samosprávné celky a jejich orgány. Jedná se o obce a kraje. Povinným subjektem je zde přímo obec nebo kraj včele se zastupitelstvem, radou, starostou nebo hejtmanem nebo obecní úřad nebo krajský úřad. Dále je to také městská policie, která je orgánem obce zřizovaným a zrušovaným obecně závaznou vyhláškou.

12

Viz rozsudek NSS 2As 58/2007-52 ve věci Jiří K. proti Veřejnému ochránci práv o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce

13

Povinnými subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb. jsou téţ veřejné instituce, tj. subjekty zaloţené na principech veřejného práva, řídící se zejména normami správního práva. Po novele z roku 2001, zákonem č. 39/2001 se okruh povinných subjektů informační povinnosti rozšířil o veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Zákon č. 61/2006 Sb. změnil ve svém znění termín veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky na veřejné instituce. Dle této definice se jedná o Českou televizi, Český rozhlas, veřejné fondy, veřejné agentury, veřejné nemocnice a veřejné školy.V některých institucích se prolínají znaky soukromoprávní se znaky veřejnoprávními. V případně vzniklém sporu o povinnosti informovat dle tohoto zákona můţe rozhodnout pouze soud. Všeobecná zdravotní pojišťovna je také povinným subjektem dle judikatury NSS.13Jak je tomu v případě státních či polostátních podniků? Mají také informační povinnost dle zákona č. 106/1999 Sb.? Jasno učinil aţ rozsudek Nejvyššího správního soudu, který označil ČEZ a.s. za veřejnou instituci a tudíţ i povinný subjekt informační povinnosti.14 Otázky také vyvolává, zda mezi subjekty s informační povinností lze zařadit politické strany. Názory se různí. Z právního pohledu lze politické strany typově zařadit do veřejnoprávních korporací. Politické strany pobírají příspěvek ze státního rozpočtu na úhradu volebních nákladů a svéčinnosti. Z tohoto důvodu se přikláním k názoru Petra Kolmana15, který je nevylučuje

z informační

povinnosti.

Tento

názor

zastává

také

František

Korbel

16

s kolektivem. Oproti tomu Mgr. František Nonnemann ve svém článku nesouhlasí s přičleněním politických stran k povinným subjektům informační povinnosti.17Mezi další subjekty moţné informační povinnosti vyvolávající rozdílný pohled patří tzv. neziskové organizace, tj. občanská sdruţení, nadace, obecně prospěšné společnosti. Petr Kolman je toho názoru, ţe pokud je příjemce dotace ve výši více jak padesát procent, mělo by se na něj pohlíţet jako na povinný subjekt poskytování informací.18František Korbel s kolektivem zastávají názor, ţe „veřejné nadace(nadace a obecně prospěšné společnosti hospodařící

13

Viz jud. NSS 3 Ads 33/2006-57 ve věci Ing. Jan K. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce 14 Viz rozsudek NSS 2 Ans 4/2009-93 ve věci ČEZ a.s. 15 Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 72, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5 16 Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2.vydání, str. 69, Praha, Linde Praha, a.s., 2005. ISBN 80-7201-532-X 17 Viz Článek Mgr. Františka Nonnemanna, uveřejněný na e.pravo.cz-91093. Politická strana jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím? 18 Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 73, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5

14

s veřejnými prostředky)“ jsou povinným subjektem, ale neuvádějí podmínku výše dotace.19Oproti tomu Oldřich Kuţíleknepovaţuje neziskové organizace za povinný subjekt.20 Někteří

autoři

povinnost.Povinné

uvádějí

pojmyúplná

subjekty

poskytují

informační informace

povinnost na

základě

a

částečnáinformační

ţádosti

ţadatelenebo

zveřejněním.

2.2 Zveřejňování informací Zveřejnění informací je buď povinné,anebo dobrovolné. Povinně zveřejňované informace musí být zpřístupněny takovým způsobem, kdy je lze opětovně vyhledat a získat. A jakým je to tedy způsobem?Můţe to být vydáním tiskem nebo na datovém nosiči, vyvěšením na úřední desce, zveřejněním na webových stránkách povinného subjektu, také jestliţe se informace stanou součástí knihovny, poskytující veřejné knihovnické a informační sluţby podle zvláštního zákona21. Informací dle tohoto zákona není míněn počítačový program. Zveřejňovaná informace na základě ţádosti musí být poskytnuta ve všech formátech a jazycích, ve kterých byla vytvořena. Je-li zveřejněna v elektronické podobě, pak to musí být ve formátu s volně dostupnou specifikací a neomezeným pouţitím uţivatelem. V případě dobrovolně zveřejňovaných informací se jedná o zpřístupnění informace nad povinný rámec dle úvahy správního úřadu. Tím si subjekt buduje dobrou image v očích veřejnosti a zároveň se chrání před náporem ţádostí z určité oblasti své působnosti. Povinnými informacemi jsou základní informace o subjektu, a to jeho charakteristika, důvod a způsob jeho zaloţení. Subjekt informuje o podmínkách, principech,dle kterých provozuje svoji činnost. Dále popisuje svoji organizační strukturu.Zveřejňuje nejdůleţitější předpisy, kterými se řídí a podle kterých rozhoduje a výroční zprávu o své činnosti za předcházející období. Sděluje, kde a jak lze získat příslušné informace, kde lze podat ţádost nebo stíţnost, podnět nebo doţádání. Poskytuje návod, jak a kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, včetně návodu kde a jak získat příslušné formuláře. Uvádí postup vyřizování ţádostí, návrhů a doţádání občanů 19

Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, str. 68, Praha, Linde Praha, a.s., 2005. ISBN 80-7201-532-X pozn. novela zákona již neuvádí pojem „hospodařící s veřejnými prostředky“. 20 Viz http:www//forum.otevrete.cz/viewtopic.php?t=535 21 Viz Zákon č. 257/2001 Sb. ze dne 29. června 2001 o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon)

15

s uvedením lhůt. Předkládá sazebník úhrad za poskytování informací, informuje o výhradních licencích, usnesenínadřízeného orgánu o výši úhrad. Povinný subjekt také musí zpřístupnit právní předpisy vydávané v rámci jeho působnosti. Tyto informace musí povinný subjekt zveřejňovat v sídle a úřadovnách, a to na veřejně přístupném místě, coţ můţe být formou vývěsky nebo broţury. Zároveň má povinnost umoţnit z nich pořídit kopie. Povinný subjekt musí ve svém sídle zpřístupnit právní předpisy vydávané v rámci jeho působnosti. Povinné subjekty musí zveřejňovat informace také způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Tímto způsobem je zejména myšlen Internet. Tento fakt je pro ţadatele významný z hlediska rychlého a efektivního vyhledávání a získávání informací. Fyzické osoby, které jsou povinnými subjekty, tuto povinnost nemají. Povinné subjekty, které vedou a spravují registry, evidence, seznamy nebo rejstříky obsahující informace, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné, jsou tyto informace povinny zveřejňovat v přehledné formě způsobem umožňujícím i dálkový přístup. Na tyto subjekty se pro tento účel nevztahuje povinnost zamezit sdružování informací podle zvláštního právního předpisu.22Tento paragraf má podstatný význam pro snadné zpřístupnění informací ţadateli. Zvláštním právním předpisem je míněn zákon č. 101/2000 Sb.23Z řady informačních registrů, které jsou veřejně přístupné lze jmenovat: Obchodní rejstřík (vedou místně příslušné rejstříkové soudy), Ţivnostenský rejstřík (vedou ţivnostenské úřady), Katastr nemovitostí (vede Český zeměměřičský a katastrální úřad), Registr ekonomických subjektů (vede Český statistický úřad), Seznamy regulovaných a registrovaných subjektů (vede Česká národní banka), Senátní publikace a tisky (vede Senát Parlamentu České republiky), Sněmovní publikace (vede Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky), Integrovaný registr znečišťování (vede Ministerstvo ţivotního prostředí). V této souvislosti je třeba také uvést, ţe ne všechny registry jsou dálkověveřejně přístupné. Je tomu tak z důvodu, ţe konkrétní zvláštní zákony neuvádějí povinnost zveřejňovat tyto registry.František Korbel a kolektiv uvádějí: „Vzhledem k doslovnému znění komentovaného ustanovení, které váţe povinnost zajištění dálkového přístupu právě na ustanovení zvláštních zákonů o veřejné přístupnosti, je

22 23

Cit. Zákon č. 106/1999 Sb., §5, odstavec 5 Viz § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

16

nutné zřejmě dovodit, ţe neexistuje právní povinnost zveřejňovat i tyto registry způsobem umoţňujícím dálkový přístup, přestoţe to zajisté není zakázáno“.24 Povinnost subjektů zveřejnit informace způsobem umoţňujícím dálkový přístup je splněna předáním informací nebo jejich zpřístupněním správci portálu veřejné správy. Pokud se ţádost týká jiţ zveřejněné informace, můţe povinný subjekt nejpozději do 7 dnů odkázat na tuto příslušnou informaci. Jestliţe ţadatel trvá na přímém poskytnutí, je mu třeba vyhovět.

2.3 Ţadatelé o informaci Ţádost můţe být podána ústně, písemně a to také prostřednictvím elektronické komunikace. Dnem podání ţádosti je den, kdy ji obdrţel povinný subjekt. Z podání musí být jasné, komu je určeno a kdo jej činí. Je-li ţadatelem anonym, povinný subjekt ţádost odkládá a nevyřizuje. Ţadatelem o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb. je kaţdá fyzická nebo právnická osoba, která ţádá o informaci. Aby mohla být ţádost vyřízena, zjišťuje povinný subjekt identitu ţadatele v míře k tomu nezbytné.U fyzické osoby je obvykle dostačující jejíjméno, příjmení a adresa. Jedná-li se o ústní ţádost, postačuje jméno a příjmení. Pokud je ţádost emailová, pak jeho jméno a příjmení a elektronická adresa. U podání ţádosti není rozhodující státní občanství. Podání ţádosti není u ţadatele, který je fyzickou osobou omezeno věkem ani způsobilostí. K této problematice Furek a Rothanzl uvádějí,

ţe

cit.:„..zřejmě

nezbývá

neţ

k ţádosti

podané

osobou,

která

nemázpůsobilost,vůbecnepřihlíţet..“25Za nezletilou osobu ţadatele můţe jednat jeho zákonný zástupce nebo zmocněnec, v případě procesně nezpůsobilé osobyje to opatrovník nebo zmocněnec. Je-li ţadatelem právnická osoba, k identifikaci slouţí název, sídlo a identifikační číslo z veřejně přístupného registru ekonomických subjektů. Za ni potom jednají ti, kteří mají oprávnění dle zakládací listiny nebo zákonem. Za právnickou osobu mohou činit úkony také

24

Cit. Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005 , str. 104. ISBN 80-7201532-X 25 Furek Adam, Rothanzl Lukáš, Zákon o svobodném přístupu k informacím, Komentář, str. 91, Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-788-1

17

její pracovníci nebo členové. To musí být stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby, nebo vyplývat z jejich pracovního zařazení. Fyzické a právnické osoby mohou být při vyřizování své ţádosti zastoupeny fyzickou nebo právnickou osobou na základě plné moci jim k tomu udělené. Při udělení plné moci jiné právnické osobě, jedná za ni její statutární orgán nebo osoba, kterou tento orgán zplnomocní. Jak je tomu u hromadně podaných ţádostí? V tomto případě lze postupovat společným vyřízením ţádosti. A to zasláním odpovědi všem uvedeným ţadatelům jedním dopisem, anebo zasláním odpovědi jednomu z ţadatelů, pověřenému ostatními ke komunikaci s povinným subjektem.Můţe nastat situace, kdy ţadatel podá více stejných ţádostí. Jak bude povinný subjekt postupovat? Lze souhrnně odpovědět jedním dopisem na všechny podané ţádosti.

2.4 Omezení práva na poskytnutí informací Ne všechny informace lze ţadateli poskytnout. Neposkytovanými informacemi jsou utajované skutečnosti.V další řadě se jedná o obchodní tajemství, ochranu důvěrnosti majetkových poměrů. Jedná se také o pravidelně zveřejňované informace. Pokud tak úřad činí podle zvláštního zákona, není povinen informace poskytnout před stanovenou lhůtou. Dalším typem neposkytnutí informací, je ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského. Neposkytují se informace získané od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dohledové a podobné činnosti, která je prováděna na základě zvláštního zákona. Zde povinný subjekt poskytne pouze informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností. Dále nemůţe povinný subjekt poskytnout osobní údaje konkrétní fyzické osoby, pokud by tím byly porušeny právní předpisy, které upravují jejich ochranu.26 Nelze poskytnout osobní údaje o osobě, které povinný subjekt poskytl veřejné prostředky, pokud byly poskytnuty podle zákonů v oblasti poskytování zdravotních sluţeb, v oblasti sociální, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Povinné subjekty nesmí poskytnout informaci o probíhajícím trestním řízení, rozhodovací činnosti soudů, pouze lze poskytnout pravomocné rozsudky. Dále nelze poskytnout informace o plnění úkolů zpravodajských sluţeb, kontrolní činnosti v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu, činnosti Ministerstva financí týkající se zákona o některých opatřeních proti legalizaci 26

§81-90 občanského zákoníku, §5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

18

výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Povinný subjekt můţe omezit poskytnutí informací, jestliţe se jedná o vnitřní pokyny a personální předpisy tohoto subjektu. Dále jedná-li se o dotazy na názory, budoucí rozhodnutí a tvorbu nových informací. Je to také v případě informace poskytnuté Organizací Severoatlantické smlouvy nebo Evropskou unií označené „NATO UNCLASSIFIED“ nebo „LIMITE“. Výše jmenovaná omezení nicméně nemohou být důvodem k odmítnutí ţádosti jako takové. Pokud ţadatel poţaduje informace, které mohou být sděleny a ty, jenţ nemohou být sděleny, povinný subjekt podnikne takové kroky, aby ţadateli bylo vyhověno a zároveň splněna zákonem

stanovená

povinnost

nezveřejnění

ostatních

informací.

Můţe

například

anonymizovat určité údaje.Odepřít informace lze pouze po dobu, dokud trvá důvod odepření.

2.5 Lhůty Směřuje-li ţádost o poskytnutí informace k jiţ zveřejňované informaci, povinný subjekt o tom co nejdříve ţadatele vyrozumí, a to nejpozději do sedmi dní. Trvá-li tento na přímém poskytnutí odpovědi, musí ji obdrţet. Ta samá lhůta se pouţije téţ v případě nesrozumitelnosti ţádosti. Je-li tomu tak, je ţadatel vyzván k jejímu upřesnění. Pokud tak ţadatel neučiní, úřad vydá rozhodnutío odmítnutí ţádosti. Obdrţí - li ţádost, která nespadá do jeho kompetence, odloţí ji a zašle do tří dnů odůvodnění ţadateli. Je-li povinnému subjektu znám kompetentní orgán pro vyřízení ţádosti, sdělí tuto informaci ţadateli. V praxi někdy orgány veřejné správy v zájmu urychlení vyřízení ţádostipostupují tak, ţe ţádost přepošlou kompetentnímu úřadu a ţadatele o tom vyrozumí. Lhůta počíná běţet následující den po podání ţádosti, za něţ se povaţuje datum doručení povinnému subjektu. Končí v pracovní den. Pokud je tímto dnem sobota nebo neděle, lhůta se posouvá na pondělí. Povinný subjekt splní lhůtu dnem, kdy odpověď ţadateli předá k poštovní přepravě. V případě zasláním datovou schránkou, je tomu tak v momentě vloţení souboru do systému datových schránek. Informace povinný subjekt poskytne co nejdříve. Nejpozději však do patnácti dnů od obdrţení ţádosti. Lhůta k vyřízení ţádosti můţe být prodlouţena nejvýše o deset dní, a to z důvodu vyhledávání a sběru informací v jiných úřadovnách, objemného mnoţství oddělených

19

a odlišných informací nebo z důvodů nutnosti konzultace s jiným povinným subjektem v souvislosti s předmětnou ţádostí. Nejpozději patnáctým dnem od poskytnutí informací na ţádost má povinný subjekt tyto informace zveřejnit způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Jednalo-li se o informace v jiné neţ elektronické podobě nebo o mimořádně rozsáhlé informace poskytnuté v elektronické podobě, stačí zveřejnit informaci o jejich obsahu. Nevyhoví-li povinný subjekt ţádosti nebo částečně nevyhoví ţádosti, je povinen vydat ve lhůtě rozhodnutí o odmítnutí ţádosti. Případně o odmítnutí části ţádosti. Rozhodnutí musí obsahovat všechny náleţitosti stanovené správním řádem. Ve výroku rozhodnutí musí být odůvodněno, proč povinný subjekt odpověděl částečně nebo proč vůbec neposkytl informace a na základě jakého právního předpisu. Pokud informace nebyly poskytnuty z důvodů ochrany obchodního tajemství nebo ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského, má povinnost odůvodnit, kdo vykonává práva k tomuto obchodnímu tajemství nebo kdo vykonává práva k tomuto předmětu ochrany práva autorského. To v případě, ţe je povinnému subjektu tato osoba známa. Rozhodnutí je třeba doručit do vlastních rukou ţadatele. Pokud má ţadatel zřízenu datovou schránku, doručuje se rozhodnutí jejím prostřednictvím.

2.6 Odvolání Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí ţádosti se lze odvolat. A to i v případě částečného odmítnutí.Odvolání lze podat i proti rozhodnutí o odepření podání informace. Odvolání se podává u povinného subjektu, který rozhodl nebo rozhodnout měl. O odvolání rozhoduje nadřízený subjekt vyššího stupně povinného subjektu. U státních orgánů státní správy je to funkčně nadřízený orgán. U obce v samostatné působnosti je jím rada obce (města). V případě veřejných institucí, které nemají nadřízený subjekt, o odvolání rozhoduje osobak tomu příslušná, kterou je nejvyšší představitel organizace. Je-li povinný subjekt fyzická osoba s částečnou informační povinností, rozhoduje o odvolání on sám. Příkladem můţe být finanční arbitr.Subsidiárně je pouţit správní řád pro způsob rozhodnutí a lhůtu k předloţení odvolacímu orgánu. Povinný subjekt předá spisový materiál spolu s odvoláním nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů od doručení odvolání. Nadřízený orgán je povinen rozhodnout o odvolání ve lhůtě 15 dnů od předloţení odvolání povinným subjektem. Jedná-li se o rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí ţádosti, lze proti němu podat

20

rozklad. Podmínky, postup a lhůty jsou u rozkladu podobné jako u odvolání s tím rozdílem, ţe se zde neuplatní 30 denní lhůta k předání odvolacímu orgánu.27 Lhůta pro vydání rozkladu v tomto případě počíná běţet ode dne doručení podatelně ústředního orgánu. Dnem nabytí právní moci rozhodnutí druhého stupně je denjeho doručení. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Rozhodnutí odvolacího orgánu je přezkoumatelné soudem. Proti postupu při vyřizování stíţností, lze ţadatelem podat stíţnost. Podání stíţnosti můţe být učiněno písemně nebo ústně. Tak je tomu v případě, nesouhlasí-li s vyřízením ţádosti odkazem na zveřejněnou informaci. Stíţnost lze podat, jestliţe ţadatelipo uplynutí lhůty „nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti“28. Ţadatel můţe podat stíţnost také v případě, ţe nesouhlasí s výší úhrady oznámené povinným subjektem před poskytnutím informace nebo s výší úhrady vyplývající z podlicenční smlouvy.Stíţnost se podává u povinného subjektu do 30 dnů ode dne doručení sdělení, nebo uplynutí lhůty pro poskytnutí informací. Subjektem oprávněným rozhodnout o stíţnosti je nadřízený orgán.

2.7 Výroční zpráva Do 1. března je kaţdý povinný subjekt povinen zveřejnit výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím s těmito údaji: počet podaných ţádostí o informace, včetně důvodů jejich podání a údajůo způsobu jejich vyřízení, počet vydaných rozhodnutí o odmítnutí ţádosti, počet podaných odvolání proti rozhodnutí, opisy výroku rozhodnutí soudu ve věci přezkumu rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí ţádosti o poskytnutí informace, přehled výdajů vynaloţených povinným subjektem na soudní řízení, seznamposkytnutých výhradních licencí, včetně odůvodnění poskytnutí, počet podaných stíţností se stručným popsáním jejich vyřízení. Jedná-li se o subjekt předkládající výroční zprávu podle zvláštního zákona, začlení ji tam jako samostatnou část pod názvem: „Poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“.

27 28

Viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002 ze dne 4. 11. 2003 Cit. Zákon č. 106/1999 Sb., § 16 odst. 1 písm. b

21

3 Poskytování informací ve správním řízení Odlišným typem od poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. je poskytování informací ve správním řízení podle zákona č. 500/2004 Sb. Institut správního řízení vykazuje znaky procesního správního práva. Existují dvě pojetí procesního práva. Širší pojetí zahrnuje kromě správního řízení také postupy v oblasti veřejné správy, jako je vydávání osvědčení, posudků a vyjádření, vydávání normativních správních aktů, smíšených správních aktů a proces uzavírání veřejných smluv. V uţším pojetí se jedná pouze o správní řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. (dále jen správní řád), části druhé a třetí.29

3.1 Správní řízení a jeho druhy Správní řízení je jedním z formálních projevů veřejné správy.Jedná se o postup správního orgánu, ve kterém dochází k vydání a realizaci správního rozhodnutí. Řečí zákonodárce: „Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá.“Správní řízení je vztahem, do kterého vstupují správní orgány na straně jedné a účastník nebo účastníci na straně druhé. Účastníci se aktivně podílejí na tomto procesu tím, ţe podávají svá vyjádření a předkládají důkazy na obhajobu svých tvrzení. Zároveň mohou nahlíţet do správního spisu a hodnotit tak postup správního orgánu. Mají svá procesní práva a procesní povinnosti. Jak uvádějí Dušan Hendrych a kolektiv: „Správní řízení tak má nezastupitelnou funkci ochrany práv a zájmů osob. Jejich postavení vůči správnímu orgánu je ovšem stále vztahem k nositeli moci, který nakonec autoritativně rozhodne, a tento vztah není rovný.“30 Správní orgán je nadán pravomocí rozhodnout. Rozhodnout by měl spravedlivě v souladu s principy práva a právními zásadami. Správní řízení je obecně upraveno správním řádem. Novela původního správního řádu, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení sjednotila procesní postupy a stanovila jasná procesní pravidla. Poslední novelizace byla uskutečněna k 1. červenci 2009 a zapracovává doručování do datové schránky. Viz 29 Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. Vydání, Praha: C. H. BECK, 2011, s. 716, strana 30. ISBN-978-80-7400-401-8 30 Cit. Hendrych D. a kol., Správní právo, Obecná část, 7. Vydání, Praha, C.H.BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-0492, str. 367

22

Správní řád stanovuje základní zásady, kterými se musí řídit správní orgány, a to i v případě, kdy se řídí zvláštním zákonem. Jedná se o tyto zásady: zásada legality, zákaz zneuţití pravomoci, ochrana dobré víry, soulad s veřejným zájmem, zásada materiální pravdy, zásada součinnosti s dotčenými osobami, smírné řešení sporů, zásada rychlosti a procesní ekonomie, zásada rovnosti. Správní řád stanovuje rozsah působnosti, upravuje součinnost mezi státními orgány. Správní řád upravuje věcnou a místní příslušnost ve správním řízení, postoupení pro nepříslušnost, doţádání, vyloučení z projednávání a rozhodování věci, vedení řízení a úkony správních orgánů, hovoří o jednacím jazyku, určuje náleţitosti vedení spisu, náleţitosti protokolu, doručování. Zákonodárce rozeznává dva typy správního řízení, jsou jimi správní řízení o ţádosti a správní řízení z moci úřední. Správní řízení o ţádosti je zahájeno datem doručení ţádosti nebo jiného návrhu věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Zákon ale příslušnost blíţe nespecifikuje a neřeší případy, kdy je postupně příslušných více správních orgánů. V některýchpřípadech je ve správním řízení jeden orgán příslušný k přijetí ţádosti a jiný orgán

k vydání

rozhodnutí.Například,

jakuvádějí

Jemelka,

Pondělíčková,

Bohadlo:

„O udělení státního občanství sice rozhoduje Ministerstvo vnitra ČR…, ţádost o udělení státního občanství se však podává u Krajského úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu ţadatele...“.31Pakliţe je vůči správnímu orgánu učiněn úkon, který evidentně není ţádostí, nebo z něj není moţno zjistit, kdo jej učinil, správní orgán řízení nezahájí a věc usnesením odloţí. Toto usnesení se vţdy oznamuje osobě, které se týká (je-li známa) a osobě podatele. Správní řízení z moci úřední je zahájeno na základě podnětu fyzické nebo právnické osoby věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Na poţádání je správní orgán povinen sdělit tomu, kdo podal podnět, ţe řízení zahájil nebo ţe k zahájení řízení z moci úřední neshledal důvody. Případně, ţe podnět postoupil příslušnému orgánu. To vše ve lhůtě 30 dnů ode dne obdrţení podnětu. Správní řízení z moci úřední můţe být zahájeno také na základě vlastní kontrolní činnosti správního orgánu na podkladěshromáţděných důkazních materiálů. Nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dní ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech, které jsou důvodem k zahájení správního řízení z moci úřední, učiní jeho

31

Cit. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. Vydání, Praha: C. H. BECK, 2011, s. 716, strana 177. ISBN-978-80-7400-401-8

23

nadřízený orgán opatření proti nečinnosti. Opatření proti nečinnosti učiní také v případě, ţe správní orgán nevydá rozhodnutí v zákonné lhůtě, poté co se o tom dozví. Nadřízený orgán můţe učinit opatření proti nečinnosti také v případě, kdy je zřejmé, ţe nebude věcně a místně příslušným orgánem dodrţena lhůta stanovená pro vydání rozhodnutí o ţádosti, k zahájení řízení z moci úřední nebo moţnosti v řízení řádně pokračovat. Proti postupu správního orgánu nebo nevhodnému chování úředních osob lze podat písemnou nebo ústní formou stíţnost. Stíţnost dotčená osoba podá u správního orgánu, který vede správní řízení. Ústní stíţnost musí správní orgán písemně zaznamenat. Stěţovateli nesmí být podání stíţnosti na újmu. Správní orgán je povinen skutečnosti uvedené ve stíţnosti prošetřit. Případně, je-li to v zájmu objasnění věci, vyslechne stěţovatele, osoby, na které si stěţuje, případně další osoby. Stěţovatel musí být ve lhůtě do 60 dnů ode dne, kdy byla stíţnost doručena příslušnému správnímu orgánu, vyrozuměn. Pokud nelze zajistit podklady nutné k vyřízení stíţnosti, je moţno tuto lhůtu překročit. Správní orgán, pokud dojde k závěru, ţe stíţnost byla důvodná nebo částečně důvodná, učiní bezodkladně potřebná opatření k nápravě. Vyhotoví záznam do spisu o výsledku šetření a o nápravných opatřeních. Poţádal-li stěţovatel o vyrozumění o výsledku šetření, bude tak správním orgánem učiněno. Shledá-li stěţovatel stíţnost nedostatečně vyřízenou, poţádá nadřízený orgán příslušného správního orgánu o prošetření.

3.2 Účastníci řízení Vznikne-li určité osobě postavení účastníka řízení po zahájení správního řízení, je správní orgán povinen tuto osobu o tom vyrozumět. Materiální pojem účastenství,z kterého správní řád vychází,znamená, ţe účastníkem správního řízení můţe být kaţdá osoba, která má postavení účastníka řízení definováno ve správním řádu.32V případě pochybností, bude za účastníka řízení povaţován i ten, kdo tvrdí, ţe účastníkem řízení je, a to do doby, neţ se prokáţe opak jeho tvrzení. Správní orgán tvrzení osobyv pochybnostech posoudí. Vydá usnesení o tom, zda osoba skutečně je či není účastníkem správního řízení.Správní orgán jím deklaruje, ţe určitá osoba má (měla) nebo nemá (neměla) postavení účastníka řízení jiţ od začátku řízení. Vznikne-li určité osobě postavení účastníka řízení po zahájení správního řízení, je správní orgán povinen tuto osobu o tom vyrozumět. Usnesení se doručuje pouze dotyčné osobě. Ostatní účastníci řízení jsou o této skutečnosti správním orgánem zpraveni vyrozuměním. Proti usnesení správního orgánu o přiznání/nepřiznání postavení účastníka 32

Viz zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, §27

24

řízení lze podat odvolání v zákonem stanovené lhůtě. A to pouze osobou, o jejíţ účasti ve správním řízení bylo rozhodováno. V případě, ţe pochybnosti o účastenství osoby ve správním řízení neexistují a správní orgán nabyl přesvědčení, ţe není účastníkem řízení, sdělí této osobě s odůvodněním podle čtvrté části správního řádu33, ţe nemá postavení účastníka řízení. Můţe to učinit rovněţ vydáním usnesení. Pojem účastenství ve správním řízení je jednou z nejkomplikovanějších právních otázek. K tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se týká přiznání účastenství ve správním řízení občanskému sdruţení:34 „Občanskému sdruţení svědčí účastenství podle § 70 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, pouze v takovém správním řízení, jeţ je způsobilé zasáhnout zájmy vymezené v § 2 odst. 1 tohoto zákona. Účast občanských sdruţení ve správních řízeních nelze vykládat natolik široce, ţe by se vztahovala na řízení, jeţ mohou zasáhnout jakoukoliv sloţku ţivotního prostředí, nýbrţ toliko sloţky ţivotního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Účastníkem správního řízení se nestává ten, s kým správní orgán nesprávně jako s účastníkem řízení jednal. Vyjde-li taková vada najevo aţ po podání odvolání tím, s kým správní orgán prvního stupně nesprávně jednal jako s účastníkem řízení, odvolací správní orgán zamítne jeho odvolání podle § 60 správního řádu jako nepřípustné.“

3.3 Podání Podání můţe být učiněno písemně nebo ústně (o tom zanese správní orgán záznam do protokolu a vloţí jej do spisu) nebo v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, a to u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný. Můţe být učiněno i jinými technickými prostředky, ale jen za předpokladu, ţe bude potvrzeno do 5 dnů výše uvedenými způsoby. Jako příklad lze uvést zaslání elektronicky bez zaručeného podpisu. Podání je učiněné dnem, kdy tomuto správnímu orgánu došlo. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, čeho se týká a co se navrhuje. Pokud podání trpí vadami nebo nemá předepsané náleţitosti, správní orgán vyzve podatele k jejich odstranění nebo mu pomůţe nedostatky odstranit. Zákon definuje podání takto: „Podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je

33

Viz zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, § 154-158 Systém ASPI - stav k 9.3.2014 do částky 13/2014 Sb. a 5/2014 Sb.m.s. - RA534 JUD30918CZ - JUD30918CZ - 3 As 8/2005 - 118-Správní řízení a účastenství spolků - poslední stav textuVěc: Spolek A. proti Magistrátu hlavního města Prahy o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalovaného (pozn. vychází se z právní úpravy platné v době vydání rozsudku) 34

25

označeno“.35Vyhodnotí-li správní orgán, ţe obsah podání vykazuje znaky stíţnosti, potom s touto písemností nakládá jako by se jednalo o stíţnost. U fyzické osoby je třeba uvést jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, či doručovací adresu, případně dodatek.Souvisí-li podání s její podnikatelskou činností, uvede údaje potřebné k identifikaci podnikatelské činnosti, identifikační číslo, adresu místa podnikání zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné evidenci,případně doručovací adresu. Jedná-li se o právnickou osobu, je třeba uvést informace identifikující tuto osobu, název nebo obchodní firmu, identifikační číslo nebo obdobný údaj, adresu sídla, či doručovací adresu. Ţádost o zahájení správního řízení je ve své podstatě podáním. Posuzuje se tedy jako podání, podle svého skutečného obsahu.Musí mít náleţitosti podání a ţadatel je povinen označit další jemu známé účastníky. Stejně jako u podání, pokud trpí vadami nebo nemá předepsané náleţitosti, správní orgán je pomůţe podateli odstranit, anebo je podatel vyzván správním orgánem k jejich odstranění. Neučiní-li tak ve stanovené přiměřené lhůtě po poučení o následcích neodstranění nedostatků, můţe správní orgán řízení přerušit.

3.4 Průběh řízení v prvém a druhém stupni Ve věci správního řízení je povinen správní orgán vést správní spis s uvedením jeho obsahu a datem zápisu jednotlivých součástí spisu. Spis obsahuje jednotlivá podání, oznámení o zahájení správního řízení, protokoly, zvukové záznamy z ústních jednání, usnesení, rozhodnutí, apod. související s projednávanou věcí. Vztahuje-li se na určité informace povinnost mlčenlivosti z důvodů ochrany utajení stanoveného zvláštním zákonem, správní orgán tyto sloţky schraňuje mimo správní spis. Můţe se jednat o informace související s bezpečností státu. Jednacím jazykem ve správním řízení je čeština popřípadě slovenština. Správní orgán, je povinen zajistit překlad listin z cizího jazyka. Osoby, které prohlásí, ţe neovládají jazyk, mohou jednat pomocí tlumočníka, kterého jim zajistí správní orgán, ale náklady na něj si hradí samy. Obdobně je tomu tak u osob v řízení o ţádosti, s tím rozdílem, ţe správní orgán tlumočníka nezajišťuje. Správní orgán je také povinen umoţnitobčanům České republiky, náleţejícím k národnostním menšinám trvale a dlouhodobě ţijícím v České republice, jednat a konat podání v jejich jazyce. Správní orgán ustanoví k jednání neslyšícím nebo hluchoslepým uţivatelům českého znakového jazyka tlumočníka nebo prostředníka 35

Viz zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, §37

26

v jimi vybraném komunikačním systému dorozumění. O ustanovení tlumočníka, prostředníka vydá správní orgán usnesení.Účastníka můţe zastupovat zákonný zástupce. Při jednání se správním orgánem má účastník právo na konzultace podpůrce, který mu napomůţe při rozhodování. Zvlášť těţce zdravotně postiţeným osobám můţe správní orgán ustanovit opatrovníka.Osobám omezeným ve svéprávnosti můţe dle jejich vůle správní orgán ustanovit k jednání opatrovníka. O ustanovení opatrovníka vydá správní orgán usnesení. Správní orgán činí jednotlivéúkony vţdy v písemné podobě, s výjimkami stanovenými zákonem. Písemná podoba je vyloučena, pokud ji povaha úkonu neumoţňuje. Úkony v rámci správního řízení provádějí oprávněné úřední osoby, které jsou k tomu kompetentní. O skutečnostech souvisejících se správním řízením, jsou oprávněné osoby povinny zachovávat mlčenlivost. O zahájení správního řízení informuje správní orgán účastníka řízení oznámením o zahájení správního řízení. Správní řízení je zahájeno doručením oznámení nebo ústním prohlášením účastníkovi řízení. Není-li správnímu orgánu tento účastník znám, potom kterémukoliv jinému účastníkovi. Zákon uvádí: „Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné osoby.“36 Pokud je vřízení z moci úřední více účastníků, je řízení zahájeno oznámením prvnímu z nich. Nepodaří-li se správnímu orgánu doručit oznámení o zahájení správního řízení některému z účastníků, ustanoví mu správní orgán usnesením opatrovníka. To se doručuje veřejnou vyhláškou. Pokud má účastník řízení zřízenu datovou schránku, je mu oznámenísprávní orgán povinen zaslat do datové schránky. Tak je tomu zejména u právnických osob, které mají povinnost mít zřízeny datové schránky. Právnické osobě se doručuje na adresu sídla společnosti nebo sídla organizační sloţky, která je účastníkem řízení. Prostřednictvím veřejné sítě na elektronickou adresu se doručuje i právnické osobě, zaloţené podle práva cizí země, pokud má v České republice organizační sloţku. Nemají-li datovou schránku, můţe správní orgán zaslat písemnost pomocí provozovatele poštovních sluţeb. Podnikající fyzické osobě se doručuje na adresu místa podnikání. Je-li účastníkem fyzická osoba, doručuje se jí písemnost na adresu trvalého pobytu, lze ale doručit i tam, kde bude zastiţena.Oznámení o zahájení řízení se nemusí doručovat do vlastních rukou účastníka řízení, ale tento způsob je vhodnější z hlediska doloţení doručení. V případě, ţe oznámení o zahájení správního řízení z moci

36

Viz zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, §46

27

úřední je spojeno s jiným úkonem, tak jak to zákon umoţňuje, musí být doručeno do vlastních rukou. Úkony jménem právnické osoby činí ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle zvláštního zákona.37Za právnickou osobu můţe v téţe věci činit úkony pouze jedna osoba. Jménem státu činí úkony ve správním řízení vedeném správním orgánem vedoucí organizační sloţky státu, která je příslušná podle zvláštního právního předpisu, anebo to můţe být jím pověřený zaměstnanec této nebo jiné sloţky státu. Činí-li úkony samosprávný celek, je navenek zastupován tím, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona. Jeho zaměstnanec nebo člen zastupitelstva musí být touto osobou k úkonům pověřen. Kaţdý musí prokázat své oprávnění kúkonům. Uvede-li účastník řízení v předchozí korespondenci, ţe si přeje zasílat písemnosti na doručovací adresu a není to zákonem nebo povahou věci vyloučeno, správní orgán doručuje na tuto adresu nebo elektronickou cestou. Předvolání a rozhodnutí se doručují do vlastních rukou účastníka řízení. Účastník řízení si můţe zvolit zástupce k přebírání korespondence. Správní orgán potom komunikuje s tímto zástupcem. Správní orgán je oprávněn po účastníku řízení poţadovat informace potřebné k spravedlivému posouzení věci. Nesmí jej tím ale nadměrně zatěţovat. Po zahájení správního řízení můţe účastník řízení v průběhu tohoto řízení kdykoliv podávat vyjádření, doplňující informace a podklady a má přístup k informacím ve správním spisu. Účastníci musí označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán jimi není vázán. Je však povinen provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci.Jako podklad pro vydání rozhodnutí můţe správní orgán pouţít návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé z úřední činnosti, podklady získané od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci a také obecně známé skutečnosti. Správní orgán je povinen vţdy, dojde-li k provádění důkazních prostředků mimo ústní jednání, o tomto kroku vyrozumět účastníka řízení. Správnímu orgánu slouţí k provedení dokazování všechny důkazní prostředky vhodné ke zjištění stavu věci, které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Důkaz můţe být listinou, ohledáním, svědeckou výpovědí na základě předvolání nebo znaleckým posudkem. Správní orgán je po shromáţdění důkazních prostředků ve správním řízení před vydáním rozhodnutí povinen vydat o tom usnesení. Účastník řízení se tímto usnesením vyzve 37

Viz §21a Zákona č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád

28

k vyjádření se k podkladům rozhodnutí a k nahlédnutí do spisu. Zde uvádím výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu:„Smyslem § 33 odst. 2 správního řádu je umoţnit účastníku řízení, aby ve fázi "před vydáním rozhodnutí", tedy poté, co správní orgán ukončil shromaţďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám nemůţe učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy,je shromaţďování podkladů rozhodnutí ukončeno z výzvy správního orgánu k seznámení musí být zřejmé, ţe shromaţďování podkladů bylo ukončeno.„38

3.5 Nahlíţení do spisu Účastník řízení má právo se kdykoliv v průběhu správního řízení seznámit se spisem nahlíţením do spisu. O nahlíţení do spisu správní orgán vyhotoví protokol. Před realizací nahlíţení do spisu je osoba nahlíţející do spisu povinna předloţit správnímu orgánu doklad totoţnosti. Pokud je účastník řízení zastoupen, je třeba předloţit plnou moc. Je-li účastníkem řízení právnická osoba, k nahlíţení do spisu je oprávněn její statutární orgán anebo osoba, která je jím zmocněna. Pokud účastník řízení zmocní určitou osobu k nahlíţení do spisu, je nutné předloţit plnou moc v souladu se zákonem. Nemá-li účastník zástupce, můţe s ním nahlíţet do spisu i jeho podpůrce. Je-li účastníkem nebo jeho zástupcem nevidomá osoba, bude jí obsah spisu přečten. Správní orgán jí na poţádání umoţní pořízení zvukového záznamu. Účastník, nebo jeho zástupce si mohou pořizovat poznámky, výpisy, kopie spisového materiálu. Na poţádání je jim správní orgán povinen zhotovit kopie spisového materiálu. Dále se mohou vyjádřit v rámci protokolu k průběhu správního řízení, vyslovit námitky, navrhnout postupy ve správním řízení. Správní orgán vyhotoví osobě nahlíţející do spisu kopii protokolu o nahlíţení. Nahlíţet do spisu je moţno po celou dobu správního řízení i po nabytí právní moci rozhodnutí. O nahlíţení do spisu můţe poţádat i osoba, která není účastníkem řízení, prokáţe-li právní zájem nebo jiný váţný důvod a nebude tím porušen zákon.K tomu rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicíchčj10 Ca 140/2009-24 ze dne 5. 3. 2010: „Kaţdé omezení práva nahlíţet do spisu dle §38 správního řádu z roku 2004 musí být proporcionální k zájmu, který je odepřením tohoto práva chráněn. Důvodem pro odepření nahlédnutí do spisu není 38

Systém ASPI - stav k 9.3.2014 do částky 13/2014 Sb. a 5/2014 Sb.m.s. - RA534 JUD30397CZ - JUD30397CZ - 7 A 112/2002 - 36-Správní řízení a právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poslední stav textu Věc: Veřejná obchodní společnost V. v S. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu o pokutu za porušení § 31 odst. 16 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona (ve znění starší právní úpravy platné v době vydání rozsudku)

29

hodnocení osoby ţadatele či chování účastníků správního řízení od skončení řízení ani pouhé eventuální (hypotetické) porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.“39Jestliţe správní orgán odepře osobě nahlíţet do spisu nebo jeho části, je povinen o tom vydat usnesení. Nelze nahlíţet do utajovaných informací nebo skutečností, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Jedná-li se však o části spisu, pomocí nichţ byl nebo bude prováděn důkaz, účastník řízení nebo jeho zástupce do nich nahlíţet mohou. Ovšem pouze v případě, ţe byli poučeni o právních následcích porušení mlčenlivosti a o této skutečnosti byl sepsán protokol, který stvrdí podpisem. Nemají ale právo činit si výpisy a pořizovat kopie písemností. Do správního spisu mají právo nahlíţet a právo na pořízení kopií spisu dotčené orgány. V případě, ţe ţadatel chce nahlédnout do spisu ve správním řízení zahájeném podle zvláštního zákona, je na uváţení správního orgánu, který spisový materiál můţe poskytnout k nahlíţení do spisu, tak aby tímto postupem nebyl porušen zákon. Správní orgán právně posoudí, které informace lze poskytnout a které nikoliv. Pokud dojde k závěru, ţe některé informace podle zvláštního zákona nelze poskytnout, není to důvodem k tomu, aby ţádost o nahlíţení do spisu celkově zamítl a zbývající informaceneposkytl. Informace, které není moţno poskytnout, lze anonymizovat.Jedná-li se o řízení o výběru ţádosti, lze nahlíţet do spisu aţ po uplynutí lhůty pro podávání ţádostí. Správní orgán je za pořízení kopií oprávněn k vybírání správního poplatku dle sazebníku. Není tomu tak v případě správního řízení z moci úřední s výjimkou místního šetření a úkonů souvisejících s přestupkovým a s trestním řízením.

3.6 Lhůty a počítání času K provedení úkonu je-li to potřeba, určí správní orgán účastníku řízení přiměřenou lhůtu, není-li tato stanovena zákonem. Jejím určením nesmí být ohroţen účel správního řízení ani porušena rovnost účastníků. Na ţádost účastníka lze správním orgánem usnesením lhůtu přiměřeně prodlouţit. V případě, ţe je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, nezapočítává se den, který určil počátek lhůty. Není tomu tak v případě určení lhůty podle hodin. Existují-li pochybnosti o počátku lhůty, povaţuje se za něj den následující po dni, o němţ je jistota, ţe skutečnost rozhodující pro počátek běhu lhůty jiţ nastala. Den následující po dni, o němţ je jisté, ţe skutečnost rozhodující pro počátek běhu lhůty jiţ nastala, se 39

Viz Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, SbNSS 2234/2011, JUD195801CZ

30

v pochybnostech povaţuje za počátek lhůty. Pokud je provedení lhůty určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, končí lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let uplynutím. Koncem lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let je den, který se shoduje se dnem určujícím počátek lhůty. V případě, ţe konec lhůty připadne na sobotu nebo neděli, povaţuje se za poslední den lhůty následující pracovní den. Není-li takový den, lhůta končí poslední den v měsíci. To neplatí u lhůt stanovených na hodiny. Pokud je podání učiněno u věcně a místně příslušného orgánu v poslední den lhůty, je lhůta zachována. Totéţ platí v případě předání podání drţiteli poštovní licence. Nemůţe-li ze závaţných důvodů předat podání místně a věcně příslušnému orgánu, lze učinit podání u orgánu vyššího stupně, a tím je lhůta dodrţena. Lhůta je v pochybnostech povaţována za zachovanou, dokud není prokázán opak. Prominutím zmeškání úkonu, který je nutno učinit nejpozději při ústním jednání, nebo v určité lhůtě, nebo povolení vzít zpět podání nebo povolení změny obsahu podání, kterou by jinak nebylo moţno uskutečnit,je rozuměno navrácení v předešlý stav. Účastník řízení můţe poţádat o prominutí zmeškání úkonu, spolu s touto ţádostí zmeškaný úkon spojí. Lhůta je do 15 dnů ode dne, kdy pominula překáţka bránící učinění úkonu. Uplynul-li jeden rok ode dne, kdy měl být úkon učiněn, nelze jeho zmeškání prominout. Poţádání o prominutí zmeškání můţe správní orgán přiznat odkladný účinek.

3.7 Vydání rozhodnutí Poté co správní orgán shromáţdí dostatek podkladů a po uplynutí lhůty k moţnosti vyjádřit se k těmto podkladům rozhodnutí a seznámit se se správním spisem nahlíţením, vydá rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí je správním aktem, ve kterém jsou správním orgánem v určité věci zakládána, měněna nebo rušena práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo je prohlašováno, ţe taková osoba práva nebo povinnosti má (nemá). Rozhodnutí se zpravidla vyhotovuje v písemné formě. Ve výrokové části správní orgán předkládá řešení právní otázky, která je předmětem správního řízení, konstatuje ustanovení právních předpisů, podle kterých rozhodoval a označuje účastníky řízení. Téţ musí obsahovat výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. V odůvodnění

správní

orgán

uvede,

jak

se

vypořádal

s námitkami,

návrhy

avyjádřeními k podkladům rozhodnutí předloţenými účastníky řízení. K problematice vypořádání se s námitkami účastníka řízení se vyslovil ve výroku rozhodnutí Vrchní soud v Praze: „Povinností správního orgánu je provést důkazy účastníkem správního řízení navrţené a ověřit tvrzení jím předestíraná. Tuto povinnost však správní orgán nemá, mají-li 31

tak být prokazovány skutečnosti pro skutkový a právní základ rozhodnutí zjevně nepotřebné nebonadbytečné.„40 V poučení musí být uvedeno v jaké lhůtě je moţno podat odvolání proti rozhodnutí a den, od kterého se tato lhůta počítá. Dále informace, ke kterému správnímu orgánu se odvolání podává a který odvolací orgán o něm rozhoduje. Nemá-li odvolání odkladný účinek, uvede se tato skutečnost v poučení. Rozhodnutí se doručuje účastníkům řízení (nebo jejich právnímu zástupci)do sídla společnosti nebo trvalého bydliště do vlastních rukou nebo do datové schránky. Uvede-li účastník řízení v předchozí korespondenci doručovací adresu, správní orgán doručí rozhodnutí na tuto uvedenou adresu. Správní orgán zastaví správní řízení o ţádosti usnesením, v případě ţe: „Žadatel vzal svou žádost zpět; jestliže je žadatelů více, musí se zpětvzetím souhlasit všichni žadatelé;….;byla podána žádost zjevně právně nepřípustná; žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání v pokračování v řízení; žadatel ve stanovené lhůtě nezaplatil správní poplatek, k jehož zaplacení byl v řízení povinen; zjistí překážku řízení podle § 48 odst. 1; žadatel zemřel nebo zanikl, pokud v řízení nepokračují právní nástupci nebo pokud není více žadatelů, anebo zanikla věc nebo právo, kterého se řízení týká;….;z dalších důvodů stanovených zákonem.“41 Zjistí-li správní orgán, ţe o téţe věci bylo jiným správním orgánem zahájeno správní řízení, řízení vedené z moci úřední usnesením zastaví. Správní orgány zjistí, které řízení bylo zahájeno dříve, a pozdější řízení se musí zastavit. Řízení z moci úřední správní orgán zastaví, odpadl-li jeho důvod. Usnesení o tom se pouze zakládá do spisu. Správní orgán můţe usnesením přerušit správní řízení současně s výzvou k odstranění nedostatků ţádosti, s výzvou k zaplacení správního poplatku. Dálev případě, ţe probíhá řešení předběţné otázky. Správní řízení můţe být také přerušeno do doby ustanovení opatrovníka procesně

nezpůsobilému

účastníkovi.

V těchto

případech

je

rozhodnutí

o přerušení správního řízení ponecháno na zváţení správnímu orgánu. V souladu se zásadou procesní ekonomie lze řízení přerušit na dobu nezbytně nutnou. V případě řízení o ţádosti, 40

Systém ASPI - stav k 9.3.2014 do částky 13/2014 Sb. a 5/2014 Sb.m.s. - RA534 JUD4509CZ - JUD4509CZ - 6 A 81/92 - 30-Dokazování ve správním řízení a provádění důkazů - poslední stav textu Věc: žalobce L. Z. proti žalovanému ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 1992 a rozhodnutí Úřadu práce v D. ze dne 4. 6. 1992. 41 Viz zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, §66

32

správní orgán můţe přerušit řízení na poţádání ţadatele z důleţitých důvodů, pokud s tím všichni účastníci uvedení v § 27 odst. 1 písm. b)42 souhlasí.V tomto případě jak uvádějí Jemelka, Pondělíčková, Bohadlo: „…nemá správní orgán moţnost uváţení a řízení při splnění uvedených podmínek přerušit musí“43. Rozhodnutí je pravomocné po uplynutí 15 dnů od data doručení po jeho řádném oznámení účastníkům řízení. Vykonatelné je rozhodnutí, které nabylo právní moci nebo pozdějším dnem, ten musí být uveden v jeho výrokové části. Na vyhotovení rozhodnutí, které je součástí spisu správní orgán vyznačí právní moc nebo vykonatelnost. Účastníku řízení na poţádání vystaví správní orgán na stejnopis rozhodnutí jemu doručenému doloţku právní moci nebo vykonatelnosti. Správní orgán na poţádání vyhotoví stejnopis výroku s doloţkou právní moci či vykonatelnosti.

3.8 Odvolací a přezkumné řízení Proti rozhodnutí lze podat odvolání nebo rozklad. Odvolání a rozklad jsou řádnými oprávněnými prostředky. Rozklad je zvláštním případem odvolání proti rozhodnutím ústředních správních úřadů, ministrů, státních tajemníků ministerstev nebo jiných ústředních správních úřadů. Takovýmto jiným ústředním úřadem je například Česká národní banka při plnění úkolů veřejné správy. Rozklad proti rozhodnutí se podává k bankovní radě, která o něm rozhoduje podle zvláštního zákona.44Ministr nebo vedoucí jiného ústředního úřadu má ke svému rozhodování jmenován poradní orgán, rozkladovou komisi. Ta je tvořena převáţně z odborníků, kteří nejsou zaměstnanci orgánu. Rozkladová komise předkládá návrh ministru nebo vedoucímu jiného ústředního úřadu. Jeho rozhodnutí posléze není vázáno rozhodnutím rozkladové komise a můţe se od něj odchýlit. Ale vzhledem k tomu, ţe rozkladová komise je tvořena špičkami z řad odborníků, většinou se k jejich názoru přikloní. Lhůta pro podání odvolání nebo rozkladu je 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Po zpětvzetí odvolání nebo rozkladu odvolatelem jej tento nemůţe znovu podat. Neuvedl-li odvolatel v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, povaţuje se za to, ţe se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolací orgán v případě, ţe shledá odvolání neodůvodněným, rozhodnutí prvního stupně potvrdí a vydá rozhodnutí druhého stupně. Odvolací orgán můţe v rozhodnutí druhého stupně 42

Viz §27 odst. 1 písm. b) Zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád Cit. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. Vydání, Praha: C. H. BECK, 2011, s. 716, strana 251. ISBN-978-80-7400-401-8 44 Zákon České národní rady o České národní bance, č. 6/1993 Sb. 43

33

sám původní rozhodnutí změnit. V případě, ţe odvolací nebo rozkladová komise dojde k závěru, ţe odvolání nebo rozklad bylo opodstatněné, rozhodnutí zruší a vrátí věc prvnímu stupni k dořešení.Orgán prvního stupně, který rozhodnutí vydal, je povinen znovu věc ve správním řízení prošetřit a doplnit potřebné důkazy.Poté vydá usnesení o moţnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Proti rozhodnutí druhého stupně se nelze odvolat. Nabývá právní moci dnem doručení a řádného oznámení účastníkům řízení. Lze proti němu vyuţít práva uplatnit ţádost o přezkum místně a věcně příslušnému soudu. Podání odvolání, které je učiněno včas a je přípustné, má odkladný účinek, nestanoví-li zákon jinak. U rozhodnutítudíţ nenastávají právní moc, vykonatelnost nebo jiné právní účinky rozhodnutí. Přezkumné řízení je mimořádným opravným prostředkem. Jemelka, Pondělíčková, Bohadlo uvádějí: „Nejedná se o mimořádný opravný prostředek, za který bývá někdy nesprávně povaţován, neboť účastníciřízení nemají právní nárok na výkon dozorčího práva…“45„Podnět k přezkumnému řízení můţe dát účastník řízení. Správní orgán toto řízení zahájí z moci úřední. Zahájí jej také v případě, řeší-li pochybnosti souladu rozhodnutí s právními předpisy.Neshledá-li správní orgán důvody k zahájení přezkumného řízení dle podnětu, sdělí to podateli s odůvodněním do 30 dnů.Zjistí-li správní orgán po zahájení přezkumného řízení, ţe k porušení právních předpisů nedošlo, řízení zastaví usnesením.

3.9 Úřední deska Úřední desku zřizuje kaţdý správní orgán s výjimkou fyzických osob,vykonávajících působnost správního orgánu. Jedná-li se o podnikající fyzickou osobu vykonávající působnost správního orgánu, jeţ souvisí s předmětem podnikání, má povinnost zřizovat úřední desku. Orgány samosprávného celku mají zřízenu jednu centrální úřední desku. Je to výhodné pro adresáty z řad veřejnosti, neboť dokumenty jsou snáze přístupné. Obvykle je takovým místem sídlo vedoucího orgánu. Sídlí-li orgán samosprávného celku ve více budovách, můţe mít na kaţdé úřední desku. Obsah úředních desek se však musí shodovat. Úřední deska musí být umístěna na veřejně přístupném místětak, aby byla k dispozici kdykoliv po 24 hodin denně. Měla by být tedy na místě snadno přístupném a dobře čitelná, tudíţ i osvětlená. Zpravidla bývá umístěna u vchodu do budovy správního orgánu. 45

Cit. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. Vydání, Praha: C. H. BECK, 2011, s. 716, strana 388. ISBN-978-80-7400-401-8

34

Správní orgán na úřední desku vyvěšuje písemnosti, které se doručují veřejnou vyhláškou. Jedná se o písemnosti určenéosobám neznámého pobytu nebo sídla a písemnosti, které se nepodařilo doručovat.Jedná se rovněţ o případ neznámých osob. Doručování veřejnou vyhláškou je ale podmíněno rozlišením účastníků, jak říkají Jemelka, Pondělíčková, Bohadlo: „…zda jde o účastníky řízení, kterým má být v řízení uloţena povinnost nebo odňato právo (tedy o účastníky řízení podle §27 odst. 1)“46, těm nelze písemnost doručovat pouze veřejnou vyhláškou a správní orgán je jim povinen ustanovit opatrovníka. Veřejnou vyhláškou se rovněţ doručí usnesení o ustanovení opatrovníka v řízení z moci úřední, které se nepodařilo účastníkům oznámit. V řízeních s velkým počtem účastníků, a tudíţ problematickým doručováním, můţe správní orgán účastníky zpravit o zahájení správního řízení veřejnou vyhláškou. Za zákonem stanovených podmínek, správní orgán musí doručit informace veřejnou

vyhláškou

také

v jazyce

příslušné

národnostní

menšiny.47Fyzické

osoby

vykonávající působnost v oblasti veřejné správy, doručují písemnosti veřejnou vyhláškou prostřednictvím úřední desky obecního úřadu, v místě výkonu své působnosti. Správní orgány vyvěšují na úřední desce také jiné písemnosti, vztahující se k jejich působnosti.K tomu Závěr č. 14 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 3. 10. 2005: „Povinností správních orgánů je zveřejňovat způsobem umoţňujícím dálkový přístup celý obsah úřední desky, tedy jak písemnosti (nebo oznámení o moţnosti převzít písemnost) doručované veřejnou vyhláškou podle §25 správního řádu, tak i další dokumenty, jejichţ publikaci na úřední desce ukládají zvláštní právní předpisy“. Dotčený správní orgán na úřední desce zveřejňuje rovněţ formou veřejné vyhlášky opatření obecné povahy. Zároveň jej vyvěsí na úředních deskách obecních úřadů, jejichţ správních obvodů se toto opatření týká. Opatření obecné povahy je aktem se směsí prvků právní normy a prvků správního rozhodnutí. Uskuteční-li se veřejné projednávání, jsou povinny správní orgány a dotčené obecní úřady zveřejnit informace o místě a době konání. A to nejméně 15 dnů před termínem projednávání. K opatření obecné povahy mohou kterékoliv osoby, jejichţ práva, povinnosti nebo zájmy jím mohou být dotčeny, vyslovit připomínkyjak písemně, tak i ústně při veřejném projednávání opatření obecné povahy.

46

Cit. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. Vydání, Praha: C. H. BECK, 2011, s. 716, strana 100. ISBN-978-80-7400-401-8 47 Viz § 25 odst. 4 Zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád

35

Na vystavované písemnosti je třeba vyznačit den vyvěšení. Správní orgán je obsah úřední desky povinen zveřejnit i způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Písemnost se poté povaţuje za doručenou patnáctým dnem po vyvěšení. Pokud správní orgán nemá moţnost zveřejnit informace z úřední desky způsobem umoţňujícím dálkový přístup, uzavře koordinační veřejnoprávní smlouvu k plnění této zákonem uloţené povinnosti s osobou stanovenou zákonem.

4 Srovnání poskytování předchozích úprav

informací

dle

obou

Jak uţ jsem zmínila, primárním rozdílem mezi poskytováním informací podle zákona č. 106/1999 Sb., zákona o svobodném přístupu k informacím a poskytováním informací ve správním řízení, obecně upraveném zákonem č. 500/2004 Sb. Správní řád, je skutečnost, ţe poskytování informací podle prvně jmenovaného zákona je zaručením politického práva na informace občanskoprávního charakteru a v případě druhé zákonné úpravy se jedná o poskytování informací zejména jako procesního práva účastníků řízení.Právo na informace je ústavním politickým právem. Zákon č. 106/1999 Sb. je komplexní právní úpravou všech aspektů práva na informace, přístupu k informacím, důvodů pro odepření informací a procesních náleţitostí. Zákon je zaloţen na principu publicity veřejné správy. Ţadatel nemusí prokazovat účel své ţádosti. Povinný subjekt nemůţe důvody ţádosti hodnotit. Jedná se o právo univerzální, je zaručeno všem bez rozdílu. Jak občanům bez rozdílu právněpolitického, tak všem fyzickým osobám, bez ohledu na věk, národnost, bezdomovectví a také všem právnickým osobám. Poskytování informací podle informačního zákona obsahuje dva druhy práva na informace. Je toproces vyřizování ţádostí, coţ je přímé právo občanů. Vedle toho musí státní orgány a orgány samosprávy zveřejňovat informace o své činnosti, to je provedeno zákonem. Zákon o svobodnémpřístupu k informacím je zákonem obecným, zahrnuje všechny informace, s výjimkou těch, upravených zvláštními předpisy. Veřejná správa setrvávala v našich zemích od doby rakousko-uherské monarchie na principu diskrétnosti, který se ještě více utvrdil v dobách totalitní moci. Zákon č. 106/1999 Sb. vznikl v polistopadové euforii ze svobody.Takový počin byl potřebný a je chvályhodný. Do té doby, právo na poskytování informací nebylo komplexně upraveno ţádnou právní normou. Impulzem byla snaha o demokratizacispolečnosti a zejména veřejné správy, která se mnohdy 36

bránila kontrole zvenčí.Vytknout však lze to, ţe zákon vzniklý na poslanecké půděvykazoval některé legislativně-technické nedostatky. V zákoně byla řada nejasností, kterése novelizace pokusily odstranit. Ne ve všem se to však podařilo. V zájmu kaţdého demokratického státu by měla být veřejná správa sluţbou veřejnosti v souladu s principy publicity. Informace by měly být přístupné s vyloučením těch, které zákon vyjmenovává. To ostatně zaručuje Listina základních práv a svobod tím, ţe říká: „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti….“ Správní orgány jsou povinny informovat veřejnost o okolnostech, které by ji mohly ohrozit. Varují spotřebitele před zdravotně závadnými produkty, nebo upozorňují na moţné znečištění ovzduší. V této souvislosti mohu uvést příklad České národní banky, která v rámci své kompetence správního orgánu dohlíţejícího nad kapitálovým trhem zveřejňuje na svých webových stránkách upozornění na neoprávněně poskytovanou činnost subjektů na finančním trhu. Tímto způsobem se snaţí veřejnost ochránit před rizikovými subjekty, které mohou přivodit případnou ztrátu finančních prostředků veřejnosti. Česká národní banka také upozorňuje na nekalé praktiky investičních a pojišťovacích zprostředkovatelů při styku s potencionálními klienty. Dálev rámci své pravomoci informuje veřejnost o odnětí povolení k činnosti dohlíţeným subjektům.

4.1 Osoby, které poskytují informace Zákon č. 106/1999 Sb. definuje pojem povinný subjekt. Na koho se tedy tato povinnost vztahuje a v jaké míře? Povinným subjektem můţe být subjekt s úplnou informační povinností a s částečnou informační povinností. První skupinou jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Druhou skupinou jsou subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, které mají parciální informační povinnost. To znamená, pouze v oblastech jejich rozhodovací činnosti. Povinnost k poskytování informací dle správního řádu mají správní orgány, které vedou správní řízení. Činí tak v míře a způsobem, stanoveným tímto zákonem. Správními orgány dle správního řádu jsou orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, vykonávají-li působnost v oblasti veřejné správy. Správní orgány jednají v souladu s principy publicity. Slovy zákonodárce: „Veřejná správa je

37

službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc“.48

4.2 Osoby, kterým se poskytují informace V zákonu o svobodném přístupu k informacím jsou osobami, kterým jsou poskytovány informace všichni ţadatelé. Jak jsem jiţ uvedla, je toto právo univerzální. Povinný subjekt zjišťuje údaje o osobě v nezbytně nutném rozsahu. Ten je dán potřebou vyřízení konkrétní odpovědi. Identifikuje ţadatele podle příjmení, jména a adresy bydliště. Je-li ţádost ústní, stačí jméno a příjmení. K zpracování osobních údajů nemusí být dán souhlas ţadatele. Povinný subjekt musí jednat v souladu se zákonem na ochranu osobních údajů. Jedná-li se o právnickou osobu, k její identifikace slouţí název, sídlo společnosti, identifikační číslo zapsané v obchodním nebo jiném rejstříku. Jedině v pochybnostech je po něm poţadováno prokázání existence nebo identity ţadatele. Za právnické osoby mohou jednat ti, kteří k tomu mají oprávnění smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem. Ve správním řízení jsou ze zákona primárně poskytovány informace účastníkům řízení, případně jejich právním nebo zákonným zástupcům, opatrovníkům nebo podpůrcům. Zákon hovoří takto: „Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.“49Ţadatelům, kteří nejsou účastníky řízení, se informace poskytnou jen v případě, kdy k tomu osvědčí právní zájem. Ostatním ţadatelům, kteří neprokáţí právní zájem, je umoţněno nahlédnout do spisu a poskytnout informace, kromě těch, definovaných zákonem za informace, které nelze poskytnout nebo informace poskytnutelnév omezené míře.

4.3 Zveřejňování informací Povinnost zveřejňovat informace vyplývá z obou právních úprav, a to jak vyvěšováním na úřední desce, (i kdyţ zákon č. 106/1999 Sb. výslovně neuvádí pojem úřední deska), tak elektronickým zveřejněním informace způsobem umoţňujícím dálkový přístup, zejména prostřednictvím internetu.Zákon č. 106/1999 Sb. říká, ţe se povinně zveřejňované informace

48 49

Viz § 4 odst. 1 Zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád Viz § 4 odst. 2, 3, 4 Zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád

38

musí zveřejnit takovým způsobem, kdy je lze opětovně vyhledat a získat.Kromě dvou předchozích způsobů, můţe být zveřejněna tiskem, uloţena na datovém nosiči, nebo jako publikace v knihovně, která poskytuje veřejné knihovnické a informační sluţby.50Zákon hovoří o dálkovém přístupu k informacím neomezenému okruhu ţadatelů pomocí sítě nebo sluţby elektronických komunikací. Zveřejňování informací se u obou právních úprav liší co do typu zveřejňovaných informací. Dle zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinnými subjekty zveřejňovány informace o důvodu a způsobu zaloţení,sídle, organizační struktuře, adrese elektronické podatelny, přehledu nejdůleţitějších předpisů a postupů týkajících se poskytování informací povinným subjektem, evidenci podaných ţádostí a údajů o vyřízení těchto ţádostí. Dále musí být zveřejňovány všechny náleţitosti týkající se ţádostí o poskytnutí informací nebo stíţností(místo podání, licenční nebo podlicenční smlouvy, sazebník úhrad, výše úhrad). Správní řád říká, ţe úřední desku zřizuje kaţdý správní orgán. Dle správního řádu správní orgány zveřejňují informace určené účastníkům řízení, kteří si nevybírají jim doručované písemnosti, neznámým osobám ve správním řízení, oznámení o zahájení ve správním řízení s větším počtem účastníků řízení, adresátům veřejných vyhlášek a dále informace, které se vztahují k působnosti správního orgánu.Jedná-li se o účastníky řízení, je třeba vzít správním orgánem v úvahu, o jaké účastníky řízení se jedná. Jsou-li účastníky řízení, osoby, kterým je uloţena povinnost nebo odňato právo, musí jim být zároveň správním orgánem ustanoven opatrovník. Adresátem veřejné vyhlášky můţe být opatrovník, kterému se nepodaří doručit usnesení o ustanovení opatrovníkem. Příjemcem vyhlášky můţe být neurčitelný počet osob, které se mohou vyjádřit k opatřením obecné povahy.

4.4 Omezení práva na informaci Omezení práva na informaci je definováno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ten říká, ţe právo vyhledávat a šířit informaci můţe být v demokratické společnosti omezeno zákonem, je-li to nutné pro: ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu mravnosti a ochranu veřejného zdraví. Má-li být omezeno právo na informaci, musí toto omezení splňovat materiální a formální podmínky, přičemţ tyto musí být splněny současně. Další omezení práva na informaci mohou vyplývat ze zvláštních zákonů Zvláštním zákonem je např. Zákon č. 6/1993 Sb. o České národní bance, ten poskytnutí některých informací vylučuje. Další omezení také vyplýváz některých článků Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, 3, čl. 12 odst. 3, čl. 13), hovořících 50

Zákon č. 257/2001 Sb. ze dne 29. června 2001 o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon)

39

o: nedotknutelnosti osoby a soukromí, obecné ochraně osobnosti, ochraně osobních údajů, nedotknutelnosti obydlí, listovním tajemství. Důvody vedoucí k omezení práva na informaci lze rozlišit podle zákonem chráněného zájmu. Omezení práva na informaci můţe být v prvé skupině důvodů, kdy se jedná o subjektivní právo třetí osoby, které je v protikladu se subjektivním právem ţadatele o informaci. Jedná se o osobní údaje, obchodní tajemství, ochranu duševního vlastnictví, ochranumajetkových poměrů. Dále to je ochrana informací získaných povinným subjektem od třetí osoby, jestliţe tato osoba nedala souhlas s jejich poskytnutím. Druhou skupinou, kdy je odepřeno právo na informaci, jsou důvodyurčené pravomocí povinného subjektu jednat ve veřejném zájmu. V tomto případě se jedná o vnitřní pokyny, personální předpisy, informace zveřejňované podle zvláštního zákona v periodických obdobích, informace zpravodajských sluţeb získané při plnění úkolů, informace o přípravě, průběhu a projednání kontrol Nejvyšším kontrolním úřadem, informace získané při činnosti Finančně analytickým útvarem Ministerstva vnitra. Jako třetí lze uvést různé důvody k omezení poskytnutí informací. Mohou to být informace získané povinnými subjekty při činnosti na základě zvláštního zákona. Informacemi, které není moţno poskytnout, jsou: obchodní tajemství, informace o majetkových poměrech, není-li povinným subjektem, které byly získány na základě zákonů o daních a poplatcích, zdravotním, penzijním, nebo sociálním pojištění. Ochrana obchodního tajemství se nevztahuje na obsah licenčních smluv, které byly uzavřeny k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Toto ustanovení zákona naplňuje zásadu transparentnosti veřejné správy. Téţ není moţno poskytnoutinformace o průběhu vyšetřování orgány činnými v trestním řízení nebo o průběhu soudních líčení, dále informace osobního charakteru, hlasovací protokoly, nepravomocná rozhodnutí. Dále nelze poskytnout informace o nedokončených státních kontrolách. Neposkytnou se také informace o nedokončených dokumentech (např. koncept rozhodnutí), informace, které by porušili ochranu práv třetích osob k předmětu autorského práva. Nelze poskytnout informace, které by mohly ohrozit bezpečnost státu, informace poskytnuté NATO nebo Evropskou unií, pokud původce nedal souhlas k poskytnutí. Paušální odmítání poskytování informací správními orgány ve správním řízení, které odkazuje na správní řád, je porušením ústavního práva na informace ve veřejné správě. Chybou správního orgánu je automatické povaţování ţádosti o poskytnutí informací za ţádost o nahlédnutí do spisu, nevyplývá-li z ţádosti její forma. Správným postupem je vyzvat 40

ţadatele o upřesnění ţádosti. Pouze, kdyţ ţadatel označil, ţe ţádá o nahlédnutí do spisu, lze postupovat podle správního řádu. V případě ţádosti o poskytnutí informací vesprávním řízení, je třeba postupovat podle zákona č. 106/1999 Sb. To neznamená, ţe se informace poskytnou v plné míře. Je zapotřebí dodrţet ochranu informací ze správních spisů, například z důvodů zvláštního zákona. Informace je potom moţné poskytnout v omezené míře. Správní orgán nebude postupovat podle správního řádu. Zákon č. 106/1999 Sb. uvádí pojem povinný subjekt. To je takový subjekt, který musí poskytnout informace v intencích tohoto zákona. I kdyţ se ţadateli podle zákona některé informace neposkytnou, není to důvodem k odepření ţádosti. Povinný subjekt musí předloţit písemnosti v takové podobě, aby zbylé informace byly zpřístupněny. Anonymizují se údaje, které nelze poskytnout. V reţimu správního řádu lze poţádat o poskytnutí informací také v případě, prokáţe-li se právní zájem ţadatele.Nastane-li taková skutečnost, ţadatel se seznámí s celým spisem. Správní řád také umoţňuje nahlédnout do spisu, který obsahuje části, pomocí nichţ byl nebo bude prováděn důkaz.V tomto případě, si však účastník řízení nebo jeho zástupce nemohou činit poznámky a výpisy, nemají právo na pořízení kopií dokumentů. Platí zde však podmínka, ţe musí být obeznámeni s povinností mlčenlivosti o údajích, se kterými se seznámili, a toto stvrdit svým podpisem.

4.5 Lhůty a počítání času V zákoně č. 106/1999 Sb.nejsou lhůty na rozdíl od správního řádu samostatně uvedeny. Jednotlivé lhůty jsou uvedenyv odstavcích jednotlivých paragrafů. Počítání lhůt a času se řídí podpůrně ustanoveními správního řádu. Při nutnosti doplnit informace o ţadateli povinný subjekt vyzve ţadatele ve lhůtě 7 dní k doplnění informací. Nebude-li tak učiněno do 30 dnů od doručení výzvy ţadateli, ţádost bude odloţena. Stejná lhůta k výzvě ţadateli platí také v případě, ţe z ţádosti není zřejmé, jakou informaci ţadatel poţaduje, nebo je nesrozumitelná. Pokud ţadatel nepodá ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy upřesnění, ţádost bude rozhodnutím odmítnuta. Pokud ţádost o informaci není třeba doplnit nebo upřesnit a informaci povinný subjekt poskytne, musí tomu tak být nejpozději do 15 dnů od podání ţádosti. Splněním podmínky je i předání k doručení povinným subjektem v poslední den lhůty. Jedná-li se o licenci, poskytne konečnou licenční nabídku v té samé lhůtě.

41

Lhůta můţe být ze závaţných důvodů prodlouţena. Maximálně však o 10 dní. Takovým závaţným důvodem můţe býtvyhledání a shromáţdění potřebných informací v jiných úřadovnách. Těmi mohou být detašovaná pracoviště povinného subjektu. Můţe se také jednat o jinou budovu povinného subjektu. Dalším případem závaţného důvodu je vyhledání a sběr velkého mnoţství oddělených a odlišných informací, které jsou poţadovány v rámci jedné stíţnosti. Zákon přímo hovoří o objemném množství, ale dále nespecifikuje. Lze vyloţit tak, ţe se jedná o informace zahlcující povinný subjekt. V praxi k tomu dochází zejména v případě malých obecních úřadů. Třetí závaţný důvod, pro který lze prodlouţit lhůtu, je konzultace s jiným povinným subjektem, který má závažný zájem na rozhodnutí o žádosti, nebo dvěma nebo více složkami povinného subjektu, které mají závažný zájem na předmětu žádosti.Takovým závaţným zájmem je informace, týkající se působnosti jiného subjektu nebo působnosti jiné organizační sloţky povinného subjektu. V takových případech musí povinný subjekt provést konzultaci s jiným subjektem nebo s jinou organizační sloţkou. V případě prodlouţení lhůty ze závaţných důvodů je sporné, jestli lze prodlouţit lhůtu pro ţádost, která bude posléze odmítnuta. K tomuto problému se vyslovila judikatura Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2008, č.j. As 10/2008-74, případné prodlouţení lhůty vztáhla jen na poskytnutí informace. Furek a Rothanzl uvádějí, ţe: „ …to, zda bude nutné ţádost zčásti nebo zcela odmítnout je povinný subjekt schopen posoudit aţ v okamţiku, kdy veškeré poţadované informace shromáţdil, takţe trvat na tom, ţe prodlouţit lhůtu lze pouze pro poskytnutí informace a nikoli i pro rozhodnutí o odmítnutí ţádosti by vlastně znamenalo popření celého systému vyřizování ţádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím.“51 S tímto názorem souhlasím. O prodlouţení lhůty a jeho důvodu musí být ţadatel povinným subjektem informován ve lhůtě 15 dnů. V tomto případě také platí, ţe posledním dnem můţe být vyrozumění ţadateli předáno k doručení. Pokud nebude ţadatel včas o tomto faktu povinným subjektem vyrozuměn, moţnost prodlouţení lhůty zaniká. Nebude-li ţadatel s prodlouţením lhůty souhlasit, lze se proti němu odvolat. Nevztahuje-li se ţádost k působnosti povinného subjektu, ţádost se odkládá a ţadatel o tom musí být spraven ve lhůtě do 7 dnů ode dne doručení ţádosti. V zájmu ţadatele by v tomto případě byla vhodná úprava zákona tím způsobem ţe, byl-li by povinnému subjektu znám příslušný orgán k vyřízení ţádosti, byla by mu předmětná ţádost postoupena. Zde je rozdíl 51

Furek Adam, Rothanzl Lukáš, Zákon o svobodném přístupu k informacím, Komentář, str. 375, Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-788-1

42

v právní úpravě podle správního řádu, který zakotvil procesní pravidla pro případ, dojde-li podání (ţádost) nepříslušnému orgánu (věcně nebo místně), musí být ihned postoupeno (postoupena) příslušnému správnímu orgánu. Ţadatel bude o tomto kroku vyrozuměn. Správní řád také definuje případ doţádání. Nedochází ke změně příslušnosti, ale jedná se o součinnost správních orgánů při poskytování informací, kdy správní orgán provede pouze potřebný úkon, který by byl pro příslušný správní orgán obtíţně proveditelný nebo příliš nákladný.Tyto kroky jsou správním orgánem činěny v souladu se zásadou dobré správy a také v zájmu zásady procesní ekonomie. V tomto případě je stanovena lhůta 30 dnů od doručení doţádání, ve které je doţádaný orgán povinen odpovědět. Lhůtu lze přiměřeně prodlouţit, je-li to nutné.

4.6 Odvolání a přezkumné řízení Podání odvolání definují obě právní úpravy. V případě odvolání ustanoveném v zákoně č. 106/1999 Sb. je pro způsob rozhodnutí subsidiárně pouţit správní řád. Tak je tomu i u lhůty k předloţení odvolacímu orgánu.V obou právních úpravách, se tedy uplatňuje zásada dvojinstančnosti řízení. Právo podat odvolání je zaručením práva na spravedlivý proces. Právo podat odvolání vyjadřuje dispoziční zásadu a je subjektivním právem odvolávajícího. Odvolání musí obsahovat všechny náleţitosti vyplývající ze správního řádu. Není-li tomu tak, povinný subjekt pomůţe odvolateli nedostatky odstranit nebo je tento vyzván k jejich odstranění, v tomto případě je mu poskytnuta lhůta k doplnění. K odstranění vad podání odvolání musí dojít před předloţením odvolání nadřízenému orgánu. Dispoziční zásada se projevuje také v právu účastníka řízení vzdát se odvolání a v moţnosti zpětvzetí odvolání. U moţnosti vzdát se odvolání a vzít zpět odvolání je také třeba zákonem definovaných náleţitostí. S právem podat odvolání souvisí suspenzivní a devolutivní účinky odvolání. Suspenzivní účinek je stav, dle kterého nenastane právní moc rozhodnutí, pokud to zákon nevylučuje. Devolutivní účinkem je takový stav, kdy příslušnost k vydání rozhodnutí přejde na odvolací orgán. Odvolání se podává orgánu u povinného subjektu, který rozhodl. Povinný subjekt poté předá odvolání se spisovým materiálem ve lhůtě 15 dnů nadřízenému orgánu. Spolu se spisem předkládá také své stanovisko k věci, aby se nadřízený orgán mohl lépe v dané problematice

43

orientovat. Ten rozhodne ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho předloţení povinným subjektem. Tuto lhůtu nelze prodlouţit. V případě odvolání definovaném ve správním řádu se odvolání podává u správního orgánu, který ve správním řízení rozhodl. Orgán prvního stupně předá odvolání v co nejkratší době, maximálně do 15 dnů se spisem a se svým stanoviskem nadřízenému správnímu orgánu správního orgánu.Ten rozhodne ve lhůtě do 15 dnů. Odvolání je oprávněn podat pouze účastník řízení nebo jeho zástupce. Podá-li jej jiná osoba, zamítne se z důvodu nepřípustnosti. Právní úprava správního řádu definuje také rozklad. Pro rozklad platí podobné podmínky jako pro odvolání. Rozklad se podává nadřízenému orgánu. Zákon č. 106/1999 Sb. rozklad samostatně nevyjmenovává, ale hovoří o něm pouze v souvislosti s lhůtou. Aplikuje se ustanovení o rozkladu dle správního řádu, i kdyţ o tom zákon výslovně nehovoří. Je tomu tak v případě odmítnutí ţádosti vydané ústředním správním orgánem. V případě doţádání definovaného správním řádem se vydává usnesení, proti tomu nelze podat odvolání. Přezkumné řízení je právní institut upravený správním řádem. Přezkumné řízení jeprostředkem ochrany zákonnosti, kterým se můţe účastník řízení dovolávat změny nebo zrušení rozhodnutí v právní moci. Přezkumné řízení je někdy označováno za mimořádný opravný prostředek, ale tak tomu není.Podnět k přezkumu můţe podat účastník řízení nebo dotčené orgány. Je moţné jej zahájit jen z moci úřední. Dojde-li správní orgán po zahájení přezkumnéhořízení k závěru, ţe rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s právními předpisy, ale účastníku řízení, který nabyl práva v dobré víře, by vznikla újma větší neţ jinému účastníku nebo veřejnému zájmu, zastaví jej. O zastavení přezkumného řízení vydá usnesení, a to se pouze zakládá do spisu. V případě zjevných nedostatků ve spisu můţe nadřízený správní orgán

v rámci

zkráceného

přezkumného

řízení

jako

první

právní

úkon

vydat

rozhodnutí.Zákon č. 106/1999 Sb. neupravuje přezkumné řízení. Oba zákony definují podání stíţnosti. Zatímco dle zákonao svobodném přístupu k informacím můţe ţadatel podat stíţnost na postup při vyřizování ţádosti o informace. Je to jakési smíšení ochrany před nečinností a řádného opravného prostředku. V tomto procesním institutu je zahrnuta jak stíţnost na postup při vyřizování ţádosti, tak stíţnost na výši úhrady nákladů za poskytované informace. Dle správního řádu můţe stěţovatel podat stíţnost „….proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, 44

neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany.“52 Přičemţ podání takovéto stíţnosti nesmí být stěţovateli na újmu. V prvně jmenovaném případě se stíţnost podává do 30 dnů u povinného subjektu. Dle zákona č. 106/1999 Sb. nadřízený orgán přezkoumává postup povinného subjektu. Rozhodne do 15 dnů ode dne jejího předloţení. V druhém případě se stíţnost podává u správního orgánu, který vede správní řízení a ten o ní také rozhoduje. Tato stíţnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne, kdy byla doručena příslušnému správnímu orgánu k vyřízení. Shledá-li stěţovatel stíţnost neřádně vyřízenou, můţe poţádat nadřízený správní orgán o přešetření způsobu, jakým byla vyřízena.

4.7 Ochrana před nečinností Ochrana před nečinností se neuplatní pouze ve správním řízení, ale také při postupech orgánů s působností ve veřejné správě. Nečinnost definuje správní řád, který tak šetří práv ústavně zaručených, a to právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, definované v čl. 38 odst. 2. Listiny práv a svobod. Nečinnost je tedy zásahem orgánu veřejné moci do těchto práv. Nečinnosti se lze domáhat proti nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, stejně tak jako proti nezahájení správního řízení z moci úřední v zákonné lhůtě. Nadřízený orgán provede opatření proti nečinnosti. Nezahájí-li správní orgán v zákonem stanovené lhůtě řízení z moci úřední, nadřízený správní orgán provede delegaci nebo prodlouţí tuto lhůtu.Průtahy v řízení nemusí být způsobeny pouze správním orgánem, ale také účastníkem řízení. V této souvislosti lze citovat zákon: „Nedodržení lhůt se nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil“53 Ustanovení o nečinnosti podle správního řádu lze aplikovat také v případě poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., a to v případě, kdy na základě stíţnosti na postup při vyřizování stíţnosti nadřízený orgán nařídí povinnému subjektu vyřídit ţádost ve lhůtě, a ten tak neučiní. Ustanovení o nečinnosti podle správního řádu je také moţné aplikovat, jestliţe nadřízený orgán v řízení o stíţnosti na postup při vyřizování ţádosti o informace nerozhodl v příslušné lhůtě. Nadřízený orgán také můţe preventivně učinit opatření proti nečinnosti v případě nevydání rozhodnutí v řízení o ţádosti nebo nezahájení řízení z moci úřední nebo v řízení řádně pokračovat. Můţe tomu tak být v případě, ţe z nastalých okolností je evidentní, ţe lhůta

52 53

Viz §175 odst. 1 Zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád Viz §71 odst. 5 Zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád

45

nebude dodrţena. Tak tomu můţe být například při nedostatečném počtu úředních osob k provedení oprávněných úkonů. Ve správním řízení o ţádosti se můţe po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí doţadovat opatření proti nečinnosti účastník. Podá jej u nadřízeného správního orgánu. Tento rozhodne usnesením. Opatření proti nečinnosti správního orgánu vydá jemu nadřízený orgán. Ten rozhodne o opatření proti nečinnosti usnesením nebo příkazem.Domáhá-li se nečinnosti účastník řízení, je rozsahem jeho ţádosti nadřízený správní orgán vázán. V úvahu přicházejí čtyři postupy, které volí podle zásady rychlosti řízení a procesní hospodárnosti. Prvním postupem je přikázání nečinnému orgánu provést opatření, kterými zjedná nápravu stavu. Druhým řešením je atrakce pravomoci. To znamená, ţe věc převezme nadřízený orgán vydáním usnesení a rozhodne za nečinný orgán. K tomuto řešení je třeba přistoupit jen výjimečně, a to z důvodu změn v příslušnosti orgánů k rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Třetím způsobem řešení je delegace na jiný správní orgán. Posledním řešením můţe být prodlouţení lhůty pro vydání rozhodnutí. K tomuto kroku nadřízený správní orgán přistoupí v případě sloţitosti řízení z důvodu procesní ekonomie, neboť při atrakci nebo delegaci by mohlo docházet k nadměrným průtahům ve věci.

5 Návrh právních úprav 5.1 Specifikace povinných subjektů Nahrazením pojmu veřejné instituce hospodařící s veřejnýmiprostředky v novele zákona č. 106/1999 Sb. Zákonu č. 61/2006 Sb. pojmem veřejné instituce můţe docházet k nepřesnému chápání definice povinného subjektu zveřejňování informací. I kdyţ to z interpretace zákona přímo vyplývá, pro laickou veřejnost, potenciální ţadatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., můţe být tento pojem nejasný. Přiklonila bych se tak k bliţšímu specifikování povinných subjektů v zákonu o svobodném přístupu k informacím legislativním vymezením. Tato úprava by zamezila nejasnostem ohledně informační povinnosti subjektů.

46

5.2 Informační povinnost politických stran Na otázku, zda politické strany mají poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb., se názory různí. Dle mého názoru by politické strany měly být chápány jako povinný subjekt informační povinnosti, ale pouze v případě, ţe jsou příjemcem státního příspěvku na úhradu volebních nákladů nebo své činnosti. Povinnost poskytovat informace dle výše uvedeného zákona by potom platila pouze po dobu volebního období. Pokud tedy politická strana neuspěje ve volbách, nebude povinným subjektem poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Veřejnost by měla mít právo na poskytování informací politickými stranami, neboť je to ona, kdo jim do rukou vkládá politickou moc prostřednictvím svých hlasů ve volbách. Z informační povinnosti bych však vyloučila informace o hospodaření politických stran, tyto jsou jiţ definovány zákonem č. 424/1991 Sb., o sdruţování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů.

5.3 Opatření proti zneuţívání informačního zákona ze strany ţadatelů Mnohdy jsou správní orgány doslova zavaleny řadou „hloupých“ ţádostí. Často se jedná o dotazy, na které si můţe ţadatel snadno najít odpověď sám prostřednictvím internetu. Jedná se o informace snadno dostupné ve veřejných registrech, informace o sídlech nebo kontaktech. Některé ţádosti jsou adresovány evidentně věcně nepříslušnému orgánu. Někdy je správní orgán oslovován „věčnými kverulanty“, kteří opakovaně ţádají o jednu a tutéţ informaci, přesto, ţe jim správní orgán zaslal v zákonem stanovené lhůtě dostačující odpověď. Ve skutečnosti můţe být důvod ţádosti motivován postranními úmysly. V důsledku toho je správní orgán zatěţován vyhotovováním odpovědí, které mu odčerpávají čas potřebný k jeho hlavní zákonem stanovené činnosti. Zejména problematické můţe být zahlcení povinného subjektu, kterým je malá obec. V tomto směru bych navrhovala uzákonit opatření, které by zamezilo nadměrnému „šikanóznímu“ zatěţování správních orgánů. Například moţností odmítnutí evidentně obstrukčních stíţností nebo vyţadováním záloh na hrazení nákladů.

5.4 Opatření proti zneuţívání informačního zákona správními orgány Na druhou stranu dochází ze strany některých správních orgánů k záměrnému ignorování informační povinnosti. Jakoby některé povinné subjekty ţily v hluboké totalitě, kdy pojem publicity veřejné správy byl ještě utopií. Mnohdy dochází ze strany povinného subjektu

47

k obstrukcím a průtahům tak, aby nakonec ţadatel svou snahu získat kýţenou informaci vzdal. Zákon č. 106/1999 Sb. nestanovuje ţádné sankce povinnému subjektu za neposkytnutí informací nebo za odmítnutí ţádosti o informace (stanovení takovýchto sankcí by bylo značně problematické). Ţadatel je tak nucen k vymoţení svého práva, obrátit se na soud.Někdy povinné subjekty hřeší na to, ţe ţadatel nebude po odmítnutí ţádosti znovu uplatňovat své právo na informace. V úvahu by mohla přijít moţnost informačního příkazu, kterým by mohl nadřízený orgán uloţit povinnému subjektu poskytnutí předmětné informace.

5.5 Poskytování informací o platech, odměnách a jiných podobných plněních Ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, říká, ţe povinný subjekt poskytne:„Základní osobní údaje o osobě, jíţ poskytl veřejné prostředky, a to v rozsahu jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.“ Tyto druhy osobních údajů poskytne povinný subjekt i bez souhlasu této osoby (subjektu osobního údaje).Toto ustanovení zákona je z hlediska zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v platném znění, zvláštním právním důvodem pro zpracovávání osobních údajů. Legislativní úprava nejednoznačně konstatuje pravidla pro poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců povinných subjektů.Povinné subjekty si nejsou jisty zákonností svého postupu a uvítaly by úpravu zákona.Vyvstala otázka moţnosti umoţnění poskytnutí informace dle § 8b InfZo výši platu nebo odměny konkrétního zaměstnance povinného subjektu bez jeho souhlasu. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. května 2011, čj. 5 As 57/2010-79.Konstatoval, ţe údaj o výši mimořádné odměny vedoucího oddělení informačních systémů magistrátu a o důvodu této odměny, není předmětem ochrany soukromí.Uvedl, ţe výdaje na odměny, včetně platů zaměstnanců povinných subjektů spadají pod pojem veřejných prostředků a ţe tato informace na základě ţádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím můţe být poskytnuta i bez souhlasu zaměstnance. Právní úprava informačního zákona by směřovala k taxativnímu vymezení kategorií zaměstnanců povinných subjektů, na které by bylo moţno uplatnit uvedený paragraf zákona. Zejména by to byly vedoucí, řídicí, kontrolní či dozorčí osoby povinného subjektu, které rozhodují o nakládání s veřejnými prostředky nebo při výkonu své funkce vydávají správní rozhodnutí.

48

5.6 Soudní přezkum rozhodnutí V zákonu č. 106/1999 Sb., § 16 odst. 4, je spornou otázkou soudnípřezkum rozhodnutí. Soudu je ukládána povinnost posouzení existence důvodů pro odmítnutí poskytnutí informace. Soudu tak náleţí povinnost posuzovat samotné poskytování informací, ale to pro něj znamená zabývat se jednotlivými aspekty posuzovaných informací, tak jak to musí provádět povinný subjekt. Soud je tímto postupem nadměrně zatíţen. Praxe je taková, ţe pokud soud ţádné důvody neshledá, musí zrušit rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí ţádosti. Přikáţe povinnému subjektu, aby poţadované informace poskytl. Shledá-li soud zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, ţalobu zamítne. Jestliţe shledá, ţe rozhodnutí není v souladu se zákonem a není ţádný jiný důvod pro odmítnutí poskytnutí informací, napadené rozhodnutí zruší. Zároveň přikáţe povinnému subjektu, aby informace poskytl. Dojde-li soud k závěru, ţe rozhodnutí není v souladu se zákonem, ale nemůţe posoudit poskytnutí informací, napadené rozhodnutí zruší a věc ţalovanému vrátí.

5.7 Poskytování informací o probíhajícím trestním řízení Současná právní úprava nedovoluje poskytovat informace o probíhajícím trestním řízení. K prolomení této nemoţnosti poskytování informací došlo především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2010, č. j. 1 As 44/2010-10354. Povinné subjekty musí učinit správní uváţení, zda v konkrétním případě by informace o nepravomocném řízení měla nebo neměla být poskytnuta. Vyvstává otázka, je-li moţné sníţit ochranu informací o trestním řízení, jedná-li se o úřední osoby. Zákon č. 106/1999 Sb. z hlediska aplikační praxe nedostatečně upravuje poskytování informací o trestních řízeních. Moţnost poskytování takovýchto informací by měla být řešena v rámci trestního řádu jako zvláštního právního předpisu k poskytování informací dle §3 odst. 4 a) zákona č. 106/1999 Sb. Do trestního řádu by byla včleněna právní úprava tohoto poskytování tak, aby jej komplexně upravoval včetně veškerých procesních náleţitostí.

54

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. prosince 2010, č. j. 1 As 44/2010-103 (publikovaná právní věta: Povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení (§ 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) pouze poté, co zváží, nakolik je důvod neposkytnutí informace vskutku ospravedlněn naléhavou společenskou potřebou. Tou bude pravidelně zájem státu na tom, aby poskytnuté informace neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporučily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena. Nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Povinný subjekt vezme v potaz též ochranu práv a svobod druhých, např. obětí trestného činu (srov. § 8a odst. 1 trestního řádu).

49

5.8 Procesní úprava vztahu zákona č. 106/1999 Sb. a správního řádu Moţnou právní úpravou by bylo podřídit postupy podle zákona č. 106/1999 Sb. správnímu řádu, tak aby nedocházelo k odchylkám proti obecnému procesnímu postupu. Správní řád procesní postupy upravuje zcela dostačujícím a srozumitelným způsobem. Zde by přicházely v úvahu úpravy zákona v případě stíţnosti na postup při vyřizování ţádosti o informace. Výjimky by byly taxativně vymezeny a bylo by je moţno zachovat pouze z odůvodněných důvodů, např. u kratších lhůt pro vyřizování ţádostí o informace. Moţným problémem by byl nárůst formálních postupů, ale přínosem by byla sjednocenost těchto postupů.

5.9 Veřejný ochránce práv Potřeba transparentnosti veřejné správy vedla ke vzniku institutu veřejného ochránce práv (dále ochránce). Stalo se tak přijetím Zákonač. 349/1999 Sb. ze dne 8. prosince 1999 o veřejném ochránci práv. Institut veřejného ochránce úzce souvisí s ochranou osob před nečinností orgánů veřejné správy a subjektů s působností veřejné správy. Veřejný ochránce práv je nestranný a nezávislý. Kdokoliv se na něj můţe obrátit s podnětem a ţádostí. Působí jako ochránce osob před jednáním úřadů a dalších subjektů, které vykonávají státní správu. A to v případě, ţe jejich jednání je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického státu, principům dobré správy. Ochránce řeší stíţnosti týkající se činnosti ministerstev, správních úřadů s působností na území republiky, orgánů územní samosprávy při výkonu státní správy, České národní banky při působnosti správního úřadu, Policie České republiky s výjimkou trestního řízení, Armády České republiky, Hradní stráţe, Vězeňské sluţby České republiky, zdravotních pojišťoven. Ochránce je oprávněn vést šetření z vlastní iniciativy. Nemá pravomoc rušit nebo měnit rozhodnutí správních orgánů, ale můţe se k nim vyjadřovat a poţadovat v případě zjištěných porušení zákona zjednání nápravy. Také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti soudů a činnosti státních zastupitelství, prezidenta, Parlamentu České republiky, Vlády České republiky, zpravodajských sluţeb, státních zastupitelství, orgánů činných v trestním řízení, Nejvyššího kontrolního úřadu. Petr Průcha uvádí:„…v našich podmínkách není působnost ochránce spojována se základními (resp. toliko se základními) právy a svobodami, ale je koncipována, a také v praxi vnímána,

50

šířeji a vztahuje se obecně k tzv. veřejným subjektivním právům ve sféře výkonné moci. Za této situace se potom zřejmě jeví jako významově přiléhavější vnímat institut ochránce jako „ochránce veřejných práv“ a příp. také uvaţovat o takto směrované legislativní změně jeho názvového označení.“55 Souhlasím s názorem autora. Otázkou zůstává, zda má být institut ochránce definován ústavou. Institut veřejného ochránce je v této době vnímán veřejností coby morální autorita, a to především díky osobnosti samotného veřejného ochránce. Zastávám názor Petra Průchy, kerý říká: „Institut či postavení ochránce lze zřejmě vnímat jako institut či postavení orgánu veřejné moci, a jako takový potom veřejný ochránce práv nutně mocensky dimenzovanou pravomocí disponuje, nicméně jde o pravomoc suigeneris“.56 Jak jsem jiţ zmínila, veřejný ochránce je povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb. Informace však neposkytuje on sám, ale jeho kancelář.

Projekt Otevřete V roce 1999 Nadace Open Society Fund Praha zaloţila Otevřenou společnost, o.p.s. Velmi mě zaujal projekt této společnosti www.otevrete.cz. Autoři zde uvádějí konkrétní případy poskytování

informací

podle

zákona

č.

106/1999

Sb.

společně

s odůvodněními.

Prostřednictvím stránek projektu jsem oslovila domovský Magistrát města Kladna se ţádostí ohledně diskutabilní výstavby obchodního centra v Kladně. Na můj dotaz bylo odpovězeno ve lhůtě, velice záhy a odpověď byla dostačující. V příloze uvádím tuto moji ţádost a odpověď na ni.

55

Cit. Průcha Petr, Správní právo, obecná část, 8., doplněné a aktualizované vydání, str. 358, Nakladatelství Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno – Plzeň, 2012. ISBN 978-80-7239-281-0 (Doplněk Brno), ISBN 978-80-7380-381-0 (Aleš Čeněk Plzeň) 56 Cit. Průcha Petr, Správní právo, obecná část, 8., doplněné a aktualizované vydání, str. 358, Nakladatelství Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno – Plzeň, 2012. ISBN 978-80-7239-281-0 (Doplněk Brno), ISBN 978-80-7380-381-0 (Aleš Čeněk Plzeň)

51

Závěr V této práci jsem se snaţila představit přístup k informacím ve veřejné správě analýzou poskytování informací dle Zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů a Zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů upravujícího správní řízení. Dalším cílem bylo provést srovnání obou zákonů a navrţení jejich změn. Dále jsem se věnovala datovým schránkám, jeţ dle mého názoru významně ovlivňují přístup k informacím dle výše uvedených právních úprav. Také jsem se zmínila o postavení veřejného ochránce práv, jehoţ institut významně souvisí s právem na informace. Uvedla jsem praktickou zkušenost s projektem Otevřete společnosti Otevřená společnost, o.p.s. Právo na informace je v České republice ústavně zaručeno Listinou základních práv a svobod. Rozdílem v přístupu k informacím podle výše jmenovaných zákonů je okruh osob, kterým na ně zákonem vzniká právo. V případě zákona č. 106/1999 Sb. je příjemcem informací veřejnost, řečí zákonodárce každý. Kaţdá osoba můţe poţadovat informace, na které má zákonné právo. Povinné subjekty zveřejňují zákonem stanovené informace na svých úředních deskách. Dle správního řádu má přístup k informacím ve správním řízení zejména zákonem stanovený okruh osob. Účastníku řízení vznikají procesní práva na poskytování informací. Tím není vyloučeno, ţe by jiné osoby nemohly mít přístup k informacím ve správním řízení. Způsob jejich poskytování je však zákonem upraven a vymezen. Na úřední desce příslušného správního orgánu se vyvěšují dokumenty ze správního řízení, které se doručují veřejnou vyhláškou. Správní orgán poskytuje součinnost příslušným orgánům veřejné správy, které si ze zákona vyţádají informace ze správního řízení. Přístup k informacím ve správním řízení mají v neomezené míře orgány činné v trestním řízení. Teprve po nabytí právní moci rozhodnutí vydaného ve správním řízení, jsou informace o výsledku správního řízení blíţe určeny většímu okruhu osob. Děje se tak zpřístupněním výroků předmětných rozhodnutí zveřejněním prostřednictvím webové stránky správního úřadu příslušného k vydání rozhodnutí nebo jeho organizačně nadřízené sloţky. Ochrana zákonem stanovených informací je zaručena jejich anonymizací. Skutečnost zveřejnění výroků rozhodnutí má význam z hlediska veřejného zájmu. Zveřejnění výroků rozhodnutí je zaručením práva na informace upraveného zákonem č. 106/1999 Sb. Tímto postupem dochází k naplňování potřeby transparentnosti veřejné správy. Správní orgán také můţe zveřejnit na svých internetových stránkách některé informace z dohledové činnosti nebo pravomocně neukončeného správního

52

řízení k ochraně veřejného zájmu. Můţe takto upozornit veřejnost na rizikové subjekty nebo subjekty poskytující činnost bez potřebného povolení. Správní řád zákonem stanovenými postupy doplňuje procesně-právní úpravu zákona č. 106/1999 Sb. V praktickém ţivotě veřejné správy tak tyto dvě právní úpravy stojí vedle sebe, navzájem se ovlivňují.

53

Literatura: 1. Hendrych, D. a kol., Správní právo: Obecná část, 7. vydání, Praha: C.H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-049-2 2. Pomahač Richard, Prameny ke studiu správního práva, 1. vydání, Praha: Švanderlík, 1998. ISBN 80-901889-2-3 3. Pomahač Richard, Vidláková Olga, Veřejná správa, 1. Vydání, C. H. BECK, 2002. ISBN 80-7179-748-0 4. Korbel, F. a kol., Právo na informace, Zákon o svobodném přístupu k informacím, Zákon o právu na informace o ţivotním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha: Linde Praha, a.s., 2005. ISBN 80-7201-532-X 5. Kuţílek Oldřich, Dalších 106 odpovědí na Vaše dotazy, Praha: Otevřená společnost, o.p.s., 2004. ISBN 80-903331-1-3 6. Kuţílek Oldřich, Ţantovský Michal, Svoboda informaci, Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky, Praha: Linde Praha a.s., 2002. ISBN 80-7201-318-1 7. Kolman Petr, Právo na informace, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5135-5 8. Furek, Adam, Rothanzl, Lukáš, Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2010. ISBN 978-80-7201-788-1 9. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha:C.H.BECK, 2011. ISBN 978-80-7400-401-8 10.Kubišta Jan, Rejman Ladislav, Slovník cizích slov, 1. Vydání, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1956. 11. Jiří Plachetka, Velká encyklopedie citátů a přísloví, 2. Vydání, Praha, Academia Praha, Euromedia Group, 1999. ISBN 80-200-0712-1, ISBN 80-242-0247-6

Zdroje: ASPIwww.aspi.cz Webové stránky Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz Webové stránky ministerstva vnitrawww.mvcr.cz Webové stránkyOtevřená společnost, o.p.swww.otevrete.cz Článek Mgr. Františka Nonnemanna, uveřejněný na e.pravo.cz-91093. Politická strana jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím? http://www.epravo.cz/top/clanky/politicka-strana-jako-povinny-subjekt-podle-zakona-osvobodnem-pristupu-k-informacim-91093.html Zdroj: http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=03_Leg/01_LegPod/Zakon257.htm 54

Analýza účinnosti Zákona o svobodném přístupu k informacím www.mvcr.cz/soubor/analyza-vlada-pdf.aspx Článek Jakuba Camrdy publikovaný v časopisu Správní právo, Zákon o svobodném přístupu k informacím v judikatuře správních soudů. www.mvcr.cz/soubor/spravni-pravo-6-09-camrda-pdf.aspx Právní předpisy: Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky Zákon č. 344/1992 Sb., České národní rady o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákona č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, Zákon č. 301/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů Zákon č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů

55

Přílohy: 1. Ţádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. a odpověď Magistrátu Města Kladna na ţádost

56

Příloha 1

Od: Blanka Jankovská 20/9/2013 Povinný subjekt: Statutární město Kladno Ţádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Váţená paní, váţený pane, dovoluji si Vás tímto poţádat o sdělení, kde se na stránkách Statutárního města Kladna nachází územní plán zahrnující stavbu obchodního centra Central Kladno. S přátelským pozdravem, Blanka Jankovská

57

58