PŘIPOMÍNKY ČESKÉ REPUBLIKY K NÁVRHU NOVÉHO NAŘÍZENÍ NA PODPORU DE MINIMIS
Z návrhu nového nařízení na podporu de minimis je oproti prvnímu navrhovanému znění, patrný jistý pozitivní posun, neboť reflektuje řadu připomínek, které vznesla Česka republika v rámci první veřejné konzultace v květnu letošního roku. Nicméně, s ohledem na skutečnost, že Česká republika od roku 2010 využívá centrální registr podpor de minimis, považujeme druhý návrh předmětného nařízení oproti, nejen stávající verzi nařízení, ale i oproti prvotně navrhovanému znění, za náročnější a nákladnější, a to kvůli požadavkům na dodatečná data ve vztahu k obsahu centrálního registru, na přenastavení aplikace centrálního registru a v neposlední řadě kvůli zvýšení administrativní zátěže nejen pro poskytovatele podpory de minimis, ale také pro příjemce.
PŘIPOMÍNKY K Čl. 2 písm. d) Zásadní, resp. spornou záležitostí přístupu označeného jako „jediný podnik“ je jeho praktická aplikovatelnost z pohledu fungování centrálního registru podpor de minimis, a to s ohledem na výpočet rozhodného limitu. Aby mohl registr efektivně fungovat, měl by obsahovat informace o subjektech, které lze chápat jako jediný podnik“ podle návrhu nařízení. Takovéto údaje nicméně za současné právní úpravy v ČR požadovat nelze. Nyní je subjekt v centrálním registru identifikován dle IČO, na základě kterého dochází také k zohledňování rozhodného limitu pro daného příjemce. V případě, že by došlo ke změně nastavení počítání rozhodného limitu, s největší pravděpodobností by došlo ke kolapsu daného systému způsobeného možnou překompenzací daných „propojených“ společností s ohledem na rozhodný limit. Vzhledem k tomu, že předkládaný předpis je přímo aplikovatelným nařízením a ne směrnicí, žádáme o vysvětlení, jak data potřebná pro identifikaci „jediného podniku“ zahrnout do centrálního registru. Nabízí se administrativně značně náročná varianta požadovat od všech příjemců čestná prohlášení o jejich vztazích k ostatním potenciálním příjemcům podpory malého rozsahu Bylo by vhodné vyjasnit, zda se toto ustanovení vztahuje také např. na příspěvkové organizace obcí (které jsou na základě vnitrostátní právní úpravy zřizovány a kontrolovány obcemi). Přičemž je nutno zdůraznit, že jedna obec může mít zřízeno několik příspěvkových organizací, které hrají pro obec mnohdy nepostradatelnou roli. Takových příjemců podpor de minimis není málo a limit by se jim tak výrazně snížil, popř. by nebyly některé organizace způsobilé čerpat podporu de minimis vůbec. S navrženou definicí tedy nesouhlasíme, zejména pokud má být aplikována na všechny podniky bez zohlednění účelu jejich vzniku a praktického postavení v tržním prostředí. Měla by být brána v potaz především vazba rozpočtů uvedených organizací na skutečného vlastníka.
1
Nezávisle na výše uvedeném se nabízejí další otázky týkající se čl. 2 písm. d): Který časový úsek je relevantní pro posouzení vztahů mezi jednotlivými podniky? Okamžik předložení žádosti o podporu či moment, kdy je podpora poskytnuta (smlouva je podepsána)? Není zřejmé, jakým způsobem by měla být propojenost podniků vůči výši poskytnuté dotace systémově sledována, neboť se jedná o velmi složitý proces. Podnikatelská struktura se může měnit, část firem může přejít např. pod nového vlastníka a tato podmínka by byla omezující z hlediska administrace vlastního dotačního programu a dohledatelnosti vlastnických poměrů či příslušnosti k určité skupině či holdingu v daném čase. Domníváme se, že vždy bude problém s detekcí majetkových podílů či hlasovacích práv akciových společností, družstev či neziskových organizací. Např. hned druhý den po poskytnutí podpory de minimis může být podnik koupen celým holdingem – ztratí tedy nárok na podporu? Ztratí nárok na podporu i všechny ostatní podniky v holdingu? Jaká propojení mají být zkoumána? Jedná se o podobný přístup jako u MSP, kdy je potřeba identifikovat detailní řetězec propojených firem (v obou směrech)? Pokud by měl být tento návrh zachován, je nezbytné veškeré tyto otázky vyjasnit.
Dále se nabízí otázka, jak přistupovat k podnikům, které jsou propojenými podniky a působí v jiných členských státech. Samo nařízení totiž jasně v článku 3 odst. 2 uvádí, že pro rozhodný limit je směrodatná podpora, kterou poskytne členský stát podniku. Tedy limit se počítá na příjemce a stát a nikoliv na všechny členské státy a jeden podnik. Z výše uvedeného je možné dovodit, že podnik, který bude propojeným podnikem napříč všemi členskými státy, by mohl být způsobilý čerpat např. 600 000 EUR za rozhodné období, kdežto podnik propojený na území daného státu by byl způsobilý čerpat pouze podporu ve výši 200 000 EUR za rozhodné období. Máme vážné pochybnosti, že tyto nové a nejasné administrativní požadavky, jež zřejmě mají za cíl eliminovat část podpory de minimis, která by jinak mohla být poskytována, nebudou mít významný pozitivní dopad na hospodářskou soutěž. Naopak, jak je z výše uvedeného patrné, tato opatření vyústí v komplikovanější, méně efektivní a z hlediska poskytovatelů podpory, ale i jejích příjemců, obtížnější aplikaci pravidel podpory de minimis. Dále Česká republika považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že v NK 800/2008, Příloha I, článek 3, bod 3 je za propojenost považováno také: „Podniky, které mají jeden či více takových vztahů s fyzickou osobou nebo se skupinou fyzických osob, které jednají společně, jsou taktéž považovány za propojené podniky, pokud svou činnost nebo část své činnosti vykonávají na stejném relevantním trhu nebo na sousedních trzích.“ V praxi je tato situace poměrně častá a v předmětném návrhu nařízení chybí (jsou zde pouze „entities“, což chápeme jako subjekty - účetní jednotky, nikoliv fyzické osoby). Žádáme tedy o specifikaci daného ustanovení ve smyslu výše uvedeného.
2
K Čl. 2 písm. e) Česká republika navrhuje přehodnotit znění jednotlivých podmínek tak, aby byly aplikovatelné v jednotlivých členských státech a zároveň nezatěžovaly aplikaci na úrovni poskytovatelů podpor de minimis a jejich příjemců. Nadto body (iv) a (v) budou vyžadovat doplňující informace od žadatelů, což je v rozporu s přístupem EU v rámci simplifikace. Česká republika se domnívá, že definice, založená na požadavcích uvedených v písm. e) - (i) až (iii), je postačující. Další formální kritéria vymezená pod iv) a v) vyloučí příjemce, jejichž žádostem by mohlo být vyhověno, jestliže by proběhla obvyklá komplexní analýza úvěrového rizika. V případě aplikace rozumného sdílení rizika není potřebné používání těchto zjednodušených kritérií, která nejsou schopna pokrýt plnou komplexnost dané problematiky. Z výše uvedeného navrhujeme ustanovení iv) a v) písm. e) vypustit z navrhovaného znění daného nařízení. Nadto podotýkáme, že není jasné, jaká analýza stála za tím, že jako rozhodující kritérium byly zvoleny ukazatele účetního poměru dluhu podniku k vlastnímu kapitálu a úrokového krytí. V podstatě dochází k tomu, že příjemce se zadlužeností nad 88,5%, což zhruba odpovídá účetnímu poměru dluhu podniku k vlastnímu kapitálu 7,5, ztratí nárok na podporu de minimis, obdobně příjemci, kteří vykazovali zhoršené úrokové krytí. U těchto ukazatelů není jasně řečeno, zda se má vycházet z údajů za poslední účetní období, za které bylo podáno daňové přiznání, nebo z dat například za poslední kvartál apod. Navíc oba ukazatele jsou sledovány různě – účetní poměr dluhu podniku k vlastnímu kapitálu je nastaven zřejmě na aktuální hodnotu, úrokové krytí za dva roky. Ekonomické hodnocení je v každém případě komplexní disciplína a domníváme se, že nelze zrovna z těchto dvou ukazatelů usuzovat, že se jedná o podnik v obtížích. Dále Česká republika upozorňuje, že bod i) hovoří pouze o společnosti s ručením omezeným, přičemž v podmínkách České republiky existují i obdobné formy obchodních společností, což může být považováno za diskriminační přístup. Prosíme tedy o jasnou specifikaci bodu i), zdali se dané ustanovení aplikuje výlučně pouze u společností s ručením omezeným nebo obecně u všech společností. Z ustanovení není zřejmé, je-li nezbytné posuzovat aspekt „podniku v obtížích“ za všechny propojené podniky nebo pouze v případě příjemce. Dále není jasné - v případě sledovaní všech propojených podniků – musí-li se zjišťovat, zda je posuzovaný subjekt „podnikem v obtížích“ dle všech podmínek z písmene e) i v případě, že příjemce podpory je malý podnik mladší tří let, ale jeho propojený vlastník ne.
K Čl. 3 odst. 2 Navrhujeme zvýšení limitu z 200 000 EUR na 500 000 EUR. Navýšení limitu de minimis z 200 000 EUR na 500 000 EUR reflektuje již naše dřívější požadavky a především pak novou úpravu „propojenosti“ mezi podniky (viz čl. 2d – single undertaking).
K Čl. 3 odst. 7 Opětovně navrhujeme úpravu daného ustanovení takovým způsobem, aby bylo možné snížit poskytnutou podporu v posledním právním aktu tak, aby byl strop de minimis dodržen 3
a žadatel nemusel vracet celou výši podpory de minimis. V praxi se řeší zejména problémy s pohybem kurzu (nařízení nezohledňuje situaci členských států mimo eurozónu, kdy je podpora poskytována v národních měnách) – žadatel nastavuje výši de minimis v projektové žádosti a vychází z určitého kurzu, který se ale až do okamžiku vydání právního aktu mění.
K Čl. 3 odst. 8 Opětovně uvádíme, že povinnost přihlédnout k veškerým podporám de minimis poskytnutým dříve každému z obou bývalých podniků, resp. zohlednit dříve poskytnutou podporu u obou nově vzniklých, neúměrně zatíží administraci podpory, nehledě na to, že tyto informace mnohdy nelze zjistit vůbec. Aby již funkční centrální registr mohl dané ustanovení začít zohledňovat, bylo by nutné zátěž danou nově navrhovanou úpravou podpory de minimis přenést na poskytovatele a příjemce podpory de minimis, a to opět formou čestných prohlášeních, na jejichž základě by bylo příjemcem technickému správci centrálního registru oznamováno, zdali se sloučil s jiným podnikem či oddělil od jiného podniku a jak je zapotřebí upravit záznamy v centrálním registru dle nově navrhovaného mechanismu. Výše uvedené řešení by představovalo ovšem zvýšení zátěže nejen pro poskytovatele a příjemce, ale i technického správce centrálního registru a došlo by ke značnému navýšení administrativní zátěže procesu poskytování podpory de minimis.
K Čl. 4 odst. 2 písm. a) a odst. 5 písm. a) Požadavek „půjčka zajištěná zástavou pokrývající alespoň 50 % půjčky“ navrhujeme vypustit. Hodnota zajištění úvěru bude neustálým předmětem sporu, jelikož pro její výpočet mohou být použity rozdílné metodologie. Měl by zde být použit stejný přístup, aplikovaný také v odst. 5 (záruky), kde nejsou uvedeny žádné požadavky na zajištění záruky. Zároveň není jasné, zda metodologie výpočtu hrubého grantového ekvivalentu může být použita pro půjčky či záruky s delší dobou splatnosti než 10 let. Navrhujeme tedy článek 4 v tomto ohledu přesněji specifikovat. Dále opětovně doporučujeme výpočet poměrné části platného stropu pro podporu de minimis při výpočtu hrubého grantového ekvivalentu u půjček a záruk vázat pouze na jednu proměnnou, a to na výši. Navrhované znění výpočtu hrubého grantového ekvivalentu vázané na dvě proměnné (výši půjčky a dobu) se jeví být složité a pro poskytovatele těžko uchopitelné.
K Čl. 5 odst. 2 Česká republika doporučuje přeformulovat toto ustanovení následovně: „De minimis aid shall not be cumulated with State aid in relation to the same eligible costs or with State aid for the same risk finance measure, if such cumulation would exceed the highest relevant aid intensity or aid amount fixed in the specific circumstances of each case by a block exemption regulation or decision adopted by the Commission.”
4
K Čl. 6 odst. 1 (a související povinnosti reportingu dle čl. 6 odst. 6 písm. a) a b)) Povinnost evidovat v centrálním registru příjemce dle velikosti (malý, střední a velký podnik) a odvětví jejich ekonomické činnosti (dle NACE) považujeme za nadbytečnou a navrhujeme daná ustanovení vypustit. Podpora de minimis byla stanovena jako nástroj usnadňující aplikaci pravidel poskytování podpory při zachování jejího zanedbatelného vlivu na hospodářskou soutěž. Díky tomu ji lze bez omezení poskytovat podnikům všech velikostí a s určitými výjimkami rovněž všem odvětvím. Stanovení dodatečných údajů k evidenci není v návrhu nijak odůvodněno, proto jejich evidenci považujeme za neadekvátní zvyšování administrativní i finanční zátěže na straně poskytovatele (generování dalších nákladů na rozvoj centrálního registru, úprava vnitrostátní legislativy) i žadatelů o podporu. Současné podmínky považujeme za dostatečné z pohledu ochrany vnitřního trhu. Ve vztahu k článku 6 lze konstatovat následující: Návrh nařízení stanoví povinnost evidovat v centrálním registru veškeré podpory de minimis poskytnuté na základě tohoto nařízení. Česká republika upozorňuje, že centrální registr musí pro naplnění ustanovení čl. 5 odst. 1 kontrolovat veškeré podpory de minimis poskytnuté danému podniku, tj. včetně podpor de minimis poskytnutých mu na základě všech nařízení k podpoře de minimis.
K Čl. 6 odst. 3 S ohledem na připomínku ČR sdělenou Evropské komisi v rámci předchozích konzultací (podzim 2012 a květen 2013) je nadále nutné trvat na povinnosti členského státu, potažmo poskytovatele, sdělit příjemci výši podpory a její charakter včetně výslovného odkazu na nové nařízení (čl. 6 odst. 3 a související recitál preambule), a to bez ohledu na to, zda má členský stát k dispozici registr či nikoli. Vlastní evidence příjemce je nezbytná pro zjištění, zda ještě může žádat o další podporu de minimis či má již vyčerpaný strop. Evidence na straně příjemce je vhodná i v případě, že údaje centrálního registru jsou veřejně přístupné, neboť příjemci podpory de minimis poskytuje vyšší právní jistotu a navíc je povinností členského státu (tedy příjemce i poskytovatele) archivovat po dobu 10 let právní akty poskytnutí podpory de minimis. Doporučujeme tedy úpravu čl. 6 odst. 2 následovně: „Do doby, než určitý členský stát zřídí centrální rejstřík evidující údaje za období tří let, vztahuje se na tento členský stát poslední věta odstavce 3“. Důvodem, proč Česká republika požaduje, aby orgány veřejné moci zapracovávaly do právního aktu poskytnutí podpory de minimis odkaz na předmětné nařízení, je bezpochyby také snaha o zvýšení transparentnosti a o lepší aplikaci pravidel de minimis. Především jde o to, že zúčastněné strany budou vědět, jaká pravidla platí a jaké podmínky by měla podpora splňovat. Dochází tak rovněž ke zvýšení právní jistoty nejen pro příjemce, ale také pro poskytovatele podpory de minimis.
K Čl. 6 odst. 5 Návrh nařízení uvádí: „Členské státy zaznamenávají a shromažďují veškeré informace týkající se použití tohoto nařízení. Tyto záznamy musí obsahovat všechny informace nezbytné k doložení toho, že byly splněny podmínky tohoto nařízení“. Uvedený požadavek je příliš vágní. Z důvodu právní jistoty doporučujeme dané ustanovení konkretizovat. 5
K Čl. 6 odst. 6 písm. c) Nově stanovenou povinnost reportovat Komisi „další informace ohledně aplikace tohoto nařízení specifikované Komisí s dostatečným předstihem“ lze obtížně splnit, nebudou-li takové informace evidovány v centrálním registru (tj. zároveň vyžadovány od poskytovatelů vnitrostátní legislativou), proto by měl být jejich rozsah stanoven přímo nařízením.
Obecně ke zřízení aplikace centrálního registru podpor malého rozsahu V návrhu nařízení je počítáno se zavedením centrálních registrů pro monitorování podpor de minimis poskytnutých členskými státy. Jak je patrné z návrhu daného nařízení, centrální registry členských států by měly plnit nejen monitorovací funkci, ale také funkci kontrolní, spočívající v zjištění rozhodného limitu pro podporu de minimis u konkrétních příjemců. K naplnění kontrolní funkce centrálního registru je nezbytné nastavit fungování centrálního registru tak, aby obsahoval aktuální data o poskytnutých podporách de minimis. Je tedy nutné stanovit vnitrostátní právní úpravou povinnost poskytovatelů zaznamenávat data o podporách malého rozsahu v zákonem stanovené lhůtě. Česká republika tuto povinnost má zakotvenou v zákoně č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů. V případě nedodržení předmětné povinnosti je poskytovatel vystaven správnímu řízení v dané věci a s předmětným správním deliktem je spojena také sankce. Aby bylo možné zajistit precizní fungování centrálního registru členskými státy, doporučujeme v návrhu nařízení zakotvit možnost přezkoumávat členskými státy (kompetentními orgány členských států), zdali poskytnuté opatření je podporou de minimis dle nařízení, či nikoliv. Zapracování výše uvedené kompetence pro členské státy by zefektivnilo proces poskytování podpory de minimis na území celé Evropské unie. Aby byla zaručena jednotná interpretace pojmu podpory de minimis ve všech členských státech, doporučujeme v návaznosti na výše uvedené v návrhu daného nařízení přesně stanovit definiční znaky podpory de minimis.
9.9.2013
6
