Případ z jihočeské Tušti 1. Jak málo stačí Tři dny. Z hlediska dějin je to zdánlivě zanedbatelná doba, ale někdy stačí i tyto tři dny, aby byly osudy mnoha lidí i přes staleté dobré sousedství navždy zničeny. 2. Kdysi a kdesi dávno Řeka Lužnice si klidně meandruje krajem a její klid nedává tušit, co vše už musela za svého života shlédnout. Dávno již zmizely pravěké osady a první Slované, kteří tu procházeli od Dunaje do jižních Čech. Byli to legendární Doudlebové, kteří jsou stále oživováni novými a novými badateli hledajícími tu nářečí, tu folklor, tu ústřední hradiště kmene…..Kdo ví? Nicméně najednou Lužnice a jí blízká Dračice (viz mapa) byly součástí nově narozeného státního útvaru – knížectví, do jehož čela se dostala rodina Přemyslovců. Najednou se o této oblasti mluvilo jako o lénu českého knížete, později o lénu koruny české. Ve 12. století se tu vedle češtiny objevila další řeč – němčina. Celé území bylo totiž dálo v léno německému rodu Kuenringů. Ti nezaháleli a vedle českých osad pilně budovali osady německé. „Ejhle, zde bylo založeno sémě, jež krutou a krvavou sklizeň ve století dvacátém vydalo,“ chtělo by se zvolat. Jenže ono kupodivu ne. Inu, to je tak, že zdejší půda není zrovna moc úrodná a vyžaduje mnoho dřiny, aby plodila - vždyť je to tu samý močál a rašeliniště. Taková půda se vůbec neptá, zda pluh, který ji zvelebuje je veden rukou českou nebo německou. Stejně tak, je-li třeba pomoci a spolupráce při obhajobě těžkého živobytí, ustupuje národnostní otázka poněkud stranou. Možná místní hospodáři a řemeslníci příliš nepostřehli, že roku 1278 celé jejich území přešlo definitivně od koruny české k dolnorakouskému arcivévodství. To bylo po bitvě na Moravském poli, kde zahynul český král. Ale dobytek potřeboval stejnou péči jako předtím a kovář v Gmündu koval pořád stejně kvalitně. A tak čas plynul…..
3. „Vymoženosti“ civilizace Ale i do zdejší poklidné krajiny, kterou bychom mohli nazvat jako zapadlou, dorazila civilizace. V roce 1871 byla do provozu uvedena dráha Františka Josefa z Gmündu do Prahy. A to nebylo vše. Železnice byla propojena s Vídní a právě zde se rozdělila na budějovicko-plzeňsko-chebskou a pražskou větev (viz mapa). Vedle přirozeného středu Vitorazska najednou vyrostlo nádraží strategického 1
významu. A s ním přišli i noví lidé – železniční zaměstnanci. Mezi ně v pozdějších letech také patřil železniční dělník Václav Maxa, který se zapsal výraznou stopou do dějin Vitorazska. „Ejhle toť pokrok, který zdejším lidem jistě přinesl mnoho dobrého,“ chtělo by se opět zvolat. Jenže ono kupodivu ne. Evropou se prohnala světová válka a tehdy ještě nikdo netušil, že bude tzv. první neboť po ní přijde ještě horší – druhá. Rakouské mocnářství zmizelo a roku 1918 se objevil nový stát – Československá republika. Nový stát rychle pochopil, že Vitorazsko se svým železničním uzlem je strategické území a začal o jeho přičlenění jednat s vítěznými mocnostmi. Zpočátku nadějné vyjednávání však skončilo pro Vitorazsko tragicky: 31. července 1920 bylo od zeleného stolu rozděleno na dvě části mezi Československo a Rakousko. Co u zeleného stolu vypadá jako dobrá dohoda nebývá v realitě vždy to nejlepší. Zdejší lidé žili dva roky v nejistotě, komu vlastně budou patřit a nyní byli od sebe odtrženi. Není tedy divu, že když do Gmündu přijela rozhraničovací komise, došlo k protestům, při kterých byl jeden z členů komise zraněn. Zraněný člen komise byl Japonec a na Vitorazsko se dostavila novinka – NÁSILÍ. A začaly se dít věci. Rakousko, které mělo ke své části Vitorazska dlouhodobé vazby, svoji část dále vzorně opečovávalo. Naproti tomu československý stát, který získal z lákavé kořisti jen část, ztratil o svůj podíl brzy zájem. Desítka obcí se svými obyvateli se ocitla v jakémsi vakuu. Dřívější podpora zemědělců ze strany Rakouska byla nenávratně pryč a nový stát s náhradou nepřišel. A co otázka národnostní? V odtržené oblasti zůstalo 1700 Němců. V námi sledované Tušti bylo v roce 1910 425 Němců. V roce 1930 jich tam ale bylo jen 28. Přitom počet obyvatel Tuště se nijak výrazně nezměnil. Totéž se událo ve všech československých osadách Vitorazska. „Záhada!?“ Ale kdepak. To se jenom projevil základní instinkt k přežití místních hospodářů. Změnil se pán, změnila se i národnost. Ze statistik vyplývá, že o kolik ubylo Němců, o tolik přibylo Čechů. Možná nám to připadá pokrytecké, ale místní hospodáři měli vazby především k půdě a to ostatní se zařídilo podle situace. A národnostní politika tehdejšího československa vůči Němcům rozhodně nebyla vstřícná – 12% obyvatel Rapšachu nemělo v obecním zastupitelstvu nikoho, Československo zde provádělo politu tzv. odrakouštění. V tom běhu událostí si ani nikdo nevšiml, že v duších Vitorazanů se objevilo zranění, které se časem nezahojilo. Spíše naopak. Také se tu objevili tzv. „kolonizátoři“, jak je místní nazvali, tedy lidé z Čech, kteří sem po přičlení Vitorazska do Československa přišli hledat štěstí. Tak se do Tuště přiženil i František Říha, který měl později syna Františka Říhu. Františka Říhu, o kterém ještě uslyšíme.
2
4. Třetí říše Pro německé obyvatele Vitorazska to muselo být něco jako zjevení. Roku …. přišel anšlus Rakouska a na jeho místo nastoupila Třetí říše – prosperující stát, téměř bez nezaměstnanosti, jehož vůdce se tak dojemně zajímal o osudy soukmenovců, kteří trpěli v Československu. To musel být hojivý balzám na ono staré zranění německých Vitorazanů. Po mnichovské dohodě samozřejmě začalo národnostní vření i v československé části Vitorazska. Obyvatelé Rapšachu se těšili, že budou opět obyvateli německého prostoru, který se nyní jmenoval Třetí říše. Jejich nadšení sdílela i menší část obyvatel Tuště. Co asi věděli o světovládných plánech nacistů a „konečném řešení židovské otázky“? 24. listopadu 1938 vstoupila do Tuště československá a říšská komise, aby provedla sčítání obyvatel. K české národnosti se přihlásilo 72 % obyvatel Tuště. Je tedy zřetelné, že Němců opět „přibylo“, ale stále jich bylo málo. Tušť tedy nebyla Třetí říší zabrána. I po celkovém zabrání zbytku Československa zůstala situace nezměněna. Rapšach byl součástí Třetí říše, ale Tušť zůstala v Protektorátě. Co se tedy dalo dělat, bylo třeba připravit se na jarní setbu. Jenže místo žní roku příštího i několika následných poznali někteří mladí obyvatelé Vitorazska odvrácenou tvář Třetí říše, která je oblékla do vojenských uniforem a poslala je do války, z níž se mnozí nevrátili. Zcela paradoxní je, že v době nacistického běsnění nenalezlo Gestapo ani ostatní složky represivního aparátu Třetí říše na území Vitorazska spolupracovníky a vzájemné udávání se zde vyskytovalo jen vzácně. (Mlynářík, J.: Poprava v Tušti. Caprio, Třeboň 2005, str. 89.) Smutný osud tak potkal především několik obyvatel židovské národnosti, kteří se stali obětí holocaustu.
5. Přichází osvobození Vitorazsko na začátku května osvobodila Rudá armáda. Místní hospodáři se kromě práce na svém statku začali zřejmě opět připravovat na změnu státní příslušnosti. Neměli důvod k velkému vzrušení. Zatím všechny změny proběhly celkem poklidně a nijak nenarušily sousedské vztahy. Jenže tentokrát tomu mělo být jinak. 10. května 1945 se z koncentračního tábora v Terezíně vrátil komunista Václav Maxa – zaměstnanec železničních dílen v Českých Velenicích, rodák z vitorazského Klikova. V Terezíně byl vězněn od r. 1942 a důvodem bylo jeho smíšené manželství. Jeho žena byla židovské národnosti a zahynula při holocaustu.
3
V žádném dochovaném dokumentu není doloženo, že by byl Václav Maxa někým udán. Z dokladů a z dalších životních událostí života Václava Maxy, který završila sebevražda, spíše vyplývá, že v Terezíně neodolal svodům svých věznitelů a pracoval pro ně. Nicméně to předbíháme událostem. Nyní se píše květen 1945 a Václav Maxa se stává bezpečnostním referentem ONV v Třeboni a zároveň v něm dřímá touha pomstít se. Z čeho ta touha pramení? Z černého svědomí z dob pobytu v Terezíně, z nevyřízených účtů z mládí, třídní nenávisti….? Václav Maxa ihned v Rapšachu, Tušti a na jiných místech začíná organizovat svépomocné zatýkání „zrádců“, sepisování podezřelých osob atd. 19. května 1945 se vrací z koncentračního tábora Mauthausen nám již známý František Říha. V koncentračním táboře byl vězněn, protože se dopustil trestného činu – okrádal své spoluzaměstnance v práci, a když byl chycen, použil proti skladníkovi nůž. Tedy žádný politický vězeň. Není tedy divu, že i on má chuť mstít se a nikoho ani nepřekvapí, že se celkem hbitě připojil k Maxovým aktivitám. Zároveň s Václavem Maxou a Františkem Říhou na Vitorazsko přichází Revoluční gardy (lidově zvané „Rabovací gardy“) a posléze i tzv. partyzáni. 23. května 1945 se dostavuje se svým oddílem plk. jezdectva Vladimír Hobza. A má se čile k práci. I on má důvod pro zviditelnění. Jeho dosavadní vojenská kariéra byla poznamenána spíše alkoholem, špatnou disciplinou a brutálním chováním k podřízeným, nežli hrdinskými činy. Možná, že se mu nyní podaří zavděčit se staronovému státu ukázkovou aktivitou. Oddíl přijel 23. května 1945 v 11:30 hodin. Do druhého dne, tedy 24. května 1945 stihl plk. Hobza vyhnat z Vitorazska okolo 5 000 obyvatel, tedy polovinu obyvatelstva. Můžeme jistě debatovat o vhodnosti slova „vyhnání“ ale to, co se dělo v těch dnech na Vitorazsku, se jinak prostě nazvat nedá. Vyrážení dveří, střelba do vzduchu i těsně vedle lidí, fyzické násilí vůči mužům i ženám, 2 hodiny na sbalení několika věcí a následný transfer do lesa za hranice Československa, následné rabování….. a to všechno na lidech, kterým se nikdy neprokázala žádná zrada nebo zločin.
6. Večer 24. května 1945 a následující čas 6.1 Odsouzení Václav Maxa musel být s prací plk. Hobzy spokojen. Nicméně rozhodl se jít o další krok dál. 24. května ve večerních hodinách připravil soud se „zrádnými“ obyvateli Tuště. Slovo soud je ale v tomto případě poněkud nadnesené.
4
Večer se prostě sešli jedni obyvatelé Tuště, kteří měli pod taktovkou Václava Maxy, jako předsedy soudu, odsoudit druhé obyvatele Tuště. Z dochovaného protokolu o „soudu“ například vyplývá, že ze 13-ti soudců bylo 5 dopsáno až později. Proč? Členem „soudu“ nebyl nikdo z partyzánů plk. Hobzy, ačkoli je v protokolu psáno, že „soud“ se konal na výslovné přání plk. Hobzy a bylo v té době zvykem, aby velitel členem soudu byl. Proč? Plk. Hobza později odmítl i žádost k ustavení popravčí čety. Proč? Bez zajímavosti také není, že sám protokol byl sepsán až v listopadu 1945. Proč? Co se dělo? Obvinění Tušťané byli přivedeni do sklepa místní školy a byl jim předložen papír, na kterém měli podepsat, že zradili Československou republiku a zasluhují smrt. Obvinění odmítli. Následovalo bití klacky, železnými tyčemi a vším možným. Tím skončila „přípravná fáze“ soudu a následovalo usvědčování „všemi českými občany“. Z protokolu vyplývá asi jako nejzávažnější obvinění, že Olga Vlčková měla udat Gestapu v Českých Budějovicích Elsu Maxovou (manželku Václava Maxy) pro ilegální činnost proti Říši a ta měla následně zemřít v koncentračním táboře. Jenže pro to neexistují žádné přímé a ani nepřímé důkazy (spisy Gestapa nezaznamenávají žádné udání z důvodu judaismu z Vitorazska). A tak, když násilně zpracovaní obvinění svá nesmyslná obvinění podepisovali, začal se soud hroutit na jiné linii. „…i občané Tuště, kteří se při hlasování v r. 1938 (správně 1939) přihlásili k německé národnosti, chovali se ke svým spoluobčanům slušně a družně, k žádným nesvárům mezi nimi nedocházelo. Rovněž…nedošlo k žádnému udání na občana české národnosti, ve vsi proti nikomu nezasahovalo gestapo a podobně.“ Tak vypovídal v roce 1991 člen finanční stráže a rodák z Tuště František Beneš (Spisy prokuratury v Jindřichově Hradci, zn. Pn 387/90, protokol ze 6. března 1991). Není proto divu, že i Maxou sestavený tribunál nesouhlasil s popravou svých sousedů. Václav Maxa podle očitých svědků (soudce Františka Němce – krutý paradox): „… bouchl do stolu a hlasitě ostatním vyhrožoval, že kdo se záměrem zajištěné občany popravit nesouhlasí, půjde s nimi.“ (Spisy prokuratury v Jindřichově Hradci, zn. Pn 387/90, protokol ze dne 6. března 1991). To zabralo a žádné další námitky ze strany soudců nebyly. A že mezi odsouzenými je i Terezie Smolková, která podporovala dceru Václava Maxy v době jeho věznění? Nebo bývalý německý starosta Leopold Hofhansl, který nikdy nikoho neudal, byť jako starosta to měl v době okupace přímo v popisu práce? Nenávist je slepá. Ortel byl vyřčen. 6.2 Poprava 5
Kolem 23. hodiny 24. května 1945 byli krvácející odsouzení vedeni na popravu. Nešlo to právě rychle, protože mnozí z nich byli zranění. „Někteří byli tak dobiti, že nemohli ani jíti, a tak lezli po kolenou a rukou, i bývalý německý starosta Hofhansl.“ Protokol z výslechu Eduarda Reinera 15. 1. 1991 na GP ČSFR Praha.) Tedy ten Hofhansl, který se za války přímo bránil udávání Gestapu. Co mu asi procházelo hlavou v této chvíli? Litoval svého statečného činu? Popraviště bylo zvoleno stylově. Za Tuští směrem na Halámky bylo mrchoviště. To bylo to pravé. Ale i tady byly problémy. Vybraní mládenci z Tuště byli pověřeni kopáním jámy, prý pro mrtvé koně. Jenže mladíci velmi brzo zjistili, co je pravým cílem jejich práce a utekli, aniž práci dokončili. To zas ale nakonec takový problém nebyl. Vždyť odsouzení jsou sice zraněni, a někteří i těžce, ale svůj hrob dokončit jistě dokáží. Mnohem větším problémem ale bylo, že plk. Hobza odmítl ustanovit popravčí četu. Nicméně zbraně a dohled zapůjčil. Kdo se tedy stane katem? Chvíle děsu, kdy měl do děje opět vstoupit František Říha. Františka Beneše, jehož domek stál asi 50 m od popraviště, na přelomu 24. a 25. května vzbudila střelba: „Viděl jsem, že ve vzdálenosti asi 50 metrů od mého domku je dav lidí, stáli v louce, já jsem se k nim připojil. Viděl jsem, že v tomto davu je několik lidí za ruce připoutaných k jakémusi lanu, byli to místní občané německé národnosti, znal jsem je …Tyto lidi vždy jednotlivě odváděli několik metrů…na okraj jámy, která tam byla vyhloubena a tam je místní občan František Říha popravoval. Byl ozbrojen krátkým německým samopalem ráže 9, a občany střílel krátkými dávkami do hlavy ze vzdálenosti 2 – 3 metrů.“ (Spisy prokuratury v Jindřichově Hradci, zn. Pn 387/90, protokol ze dne 6. března 1991.) Další ze svědků, Eduard Reiner, vypovídá: „Jen Říha pořád pobíhal nejdříve k partyzánům, pak k dalším, snad místním, lidem. Pak…začal bez velkého míření střílet…Slyšel jsem několik jednotlivých výstřelů a pak jsem viděl tři lidi spadnout do jámy…Říha je přitom do díry skopával. Dostal jsem hrozný strach a prchal jsem pryč. Za sebou jsem stále slyšel další výstřely. Měl jsem z toho strašnou hrůzu, stále jsem slyšel nářek lidí.“ (Spisy GP ČSFR, zn. IV/1 Gn 929/90, protokol z 15. ledna 1991.) Poslední popravovanou byla Olga Vlčková, které bylo před několika dny 36 let. Ta byla popravena nejenom ranou do týla, ale byla jí rozstřílena i pánev, jak se zjistilo při exhumaci r. 1993. Tím to ale nekončilo. „Někteří popravení nebyli ještě mrtví, když je zasypávali, drali se ven a byli pak dodatečně ještě usmrcováni.“ (Zápis Josefa Bártla do kroniky Rapšachu – 6
str. 10). I tuto smutnou skutečnost potvrdila exhumace ostatků popravených r. 1993, kdy byly na některých kostrách popravených nalezeny sečné rány způsobené rýčem či lopatou. V době, kdy 14 obyvatel Tuště (12 mužů a 2 ženy) umírali na popravišti, zbytek příbuzných byl vyháněn do rakouských lesů…. a soudci si rozdělovali jejich majetek domy, nábytek, polnosti…. Je snad náhodou, že popravení patřili mezi nejmajetnější sedláky v Tušti? 6. 3 Dny po té Václav Maxa musel zářit nadšením, jak se mu dílo odplaty daří. Hned na další dny proto naplánoval pokračování. V Suchdole nad Lužnící byli hned 25. května 1945 popraveni 4 lidé. Pravé finále ale Václav Maxa přichystal v Rapšachu, kde se na smrt mělo připravit 26 lidí. jejich popravčím měl být opět František Říha. K popravám ale naštěstí nedošlo na osobní zásah kpt. Josefa Bártla, který byl až do Brna informován svým otcem o dění na Vitorazsku. Výsledkem jeho zákroku bylo nařízení předsedy Okresního národního výboru o zastavení samovolného vykonávání trestů smrti v okrese Třeboň ze dne 29. května 1945. 7. Dozvuky událostí Události na Vitorazsku neušly mezinárodní pozornosti. V roce 1947 musely československé úřady přistoupit k přezkoumání událostí května 1945 na Vitorazsku. Výsledkem přezkumu bylo, že československé úřady musely vyhnané obyvatele Vitorazska pozvat zpět do Československa. To jistě úřady nepotěšilo a začaly se tedy poohlížet po vinících situace. Václav Maxa, přestože byl věrným členem KSČ a za války byl internován v Terezíně, byl v roce 1947 odstraněn z veřejného života. Neblahé události na Vitorazsku a výpovědi příslušníků českobudějovického gestapa, kteří byli z amerických zajateckých táborů posláni na vyšetřování do Československa, poodhalily minulost Václava Maxy v jiném světle, než se zdála. Udělaly konec kariéře člověka, který by jinak bezpochyby patřil k oporám komunistickému režimu po r. 1948. Václav Maxa se nakonec v roce 1968 v Táboře oběsil na klice dveří. Plk. Vladimír Hobza, který v roce 1945 zářil v osobních hodnoceních jako vzorný bojovník za obnovu poválečného pořádku a povýšil na hodnost divizního generála, byl najednou shledán jako nepoužitelný (opět alkohol, špatné plnění povinností atd.) a dán do výslužby. František Říha měl oproti svým „druhům“ zažít zcela jinou kariéru. I on jistě zažil horké chvilky, kdy se v roce 1947 začaly vyšetřovat události na Vitorazsku. Nicméně únor 1948 veškerá vyšetřování ukončil a František Říha dostal zajímavou pracovní nabídku od právě se rodící StB. 7
Na takových lidech měla být založena bezpečnost společnosti, která o sobě tvrdila, že nejspravedlivější v celé historii. Pro StB František Říha pracoval jako člověk pro „špinavou práci“ - konfident, provokatér, jehož stopa vede k další krvavé události v Babicích…. Pracoval věrně až do 80-tých let, kdy byl penzionován a pracoval na Hlavním nádraží Praha…jako informátor. I po roce 1989 dělal ostrahu jednoho sportoviště s právem nosit zbraň. Navíc dostal odškodné 250 000,- Kč od německého státu za věznění v Mauthausenu, byť se tam dostal za kriminální delikt.
8. A co Vitorazané? I když byl Vitorazanům povolen návrat do Československa, nebyl jejich další osud právě růžový. S nastalou situací se pochopitelně nechtěl smířit Václav Maxa, a i když byl z veřejného života odstaven, stále poukazoval na ty „zlé zrádce“ z Vitorazska a psal stížnosti svým soudruhům do Prahy. KSČ sice svého člena již do žádných funkcí nepovznesla, ale Vitorazanům rozhodně nechtěla nic odpustit. Tohle zatvrzelé zemědělské plémě, které se drží své půdy a které nedokázalo zdecimovat ani trio Maxa-Hobza-Říha, rozhodně nepovažovali za přínos pro zářné komunistické zítřky. A tak se to udělalo jinak. Hned na počátku 50-tých let, kdy se začalo s budováním komunistických vizí, byly obyvatelé Vitorazska, a především Rapšachu, vyhnáni znovu. Tentokrát ne do zahraničí, ale byli nuceně přesídleni do vnitrozemí. Nicméně zvláště obyvatelé Rapšachu se stále vraceli. Alespoň na hroby svých předků. Řešení bylo jednoduché – Rapšach byl zahrnut do pohraničního pásma a vstup byl jen na povolení a to pochopitelně nikdo z bývalých obyvatel Rapšachu nedostal. V samotné Tušti bylo místo popravy ponecháno bez označení a bylo přísně zakázáno o celé události mluvit. František Říha zde měl v nedaleké osadě New York (hezké bydliště pro takového člověka) totiž stále domek, rád se sem vracel a kdo si nedal pozor na svoji pusu, ten se pak nesměl divit. Po roce 1989 se pochopitelně o událostech z května 1945 začalo opět mluvit. Bylo vedeno nové vyšetřování, ale nakonec vše skončilo tím, že věc je promlčená. Pozůstalí se tedy alespoň snažili zajistit řádný hrob pro své blízké. Neuspěli. Obecní úřad v Suchdole nad Lužnicí, kam Tušť administrativně patří jim vzkázal, že zavraždění byli přece Němci a Němci rozpoutali válku. V roce 1993 se do věci ale vložil rakouský Černý kříž, pozůstatky zavražděných exhumoval a starosta Gmündu je nechal důstojně pohřbít.
8
… pod čarou Co dokáže rozhýbat kolo dějin tak, že se během několika málo dnů dokáže pootočit takovým způsobem, který dodnes nejsme schopni pochopit? Psal se rok 1991 a já seděl ve vrátnici jednoho sportovního zařízení v Praze s vrátným. Byl to drobný muž, který měl pisklavý hlas. Povídali jsme si o jeho životě za války a po ní. Dokud jsem ho nechal vykládat, co chtěl, vyprávěl hodně a rád. O těžkém mládí, o tom, jak se nevyučil, protože ho ve škole neměli rádi, o tom, jak byl v koncentračním táboře a jak pak pomáhal budovat socialismus…. Teprve když jsem se začal ptát na konkrétní věci, nastala změna. Prý jste byl v Mauthausenu pro kriminální násilný delikt? Co víte o vraždách v Tušti na Vitorazsku? Podílel jste se na nich? Byl jste agentem-provokatérem StB? Začal nejprve plakat, že jde o pomluvy, ale potom se uzavřel do sebe. „Jděte pryč! Já si nic nepamatuji a nevím. A všechno je to lež,“ řekl mi nakonec. „Ale já Vás nechci soudit, jsem redaktor rozhlasu a hledám pravdu o událostech v Tušti roku 1945,“ odvětil jsem. „Nic nevím,“ říkal ten drobný muž a v rukou si přidržoval zbraň, kterou měl stále právo nosit. Byl rok 1991 a vedl jsem rozhovor s Františkem Říhou, který byl jednou z ústředních postav příběhu.
9
Místo událostí v Tušti, kde dnes stojí pomník obětem nesmyslného násilí:
10
