Případ Plessy v. Ferguson okno do problematiky segregace v 2. polovině 19. stol. v USA (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Případ Plessy v. Ferguson – okno do problematiky segregace v 2. polovině 19. stol. v USA (bakalářská diplomová práce)

Bronislav Snídal

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.

Brno 2009

2

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny V Ostravě datum 12.8.2009

3

Na tomto místě chci poděkovat doc. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D., vedoucímu této bakalářské diplomové práce, za odborný dozor, trpělivost a čas, jenţ věnoval této práci a dále panu Jeremy Kingovi za hodnotné rady, doporučené materiály a nezbytnou inspiraci při tvorbě této práce.

4

Obsah Úvod …………………………………………………... strana 5-8 1. 1.1. 1.2 1.3

Vývoj práv černošské společnosti v kontextu dějinných událostí…………………………………………… str. 8-26 Konflikt v otázce otroctví mezi Severem a Jihem……….. str. 8-12 Roberts v. City of Boston, Dred Scott v. Sanford, zásadní soudní pře v otázce rovnoprávnosti černých obyvatel v polovině 19. stol. ……………………………………………………………. str. 13-17 Interpretace dodatků ústavy přijatých v období Rekonstrukce …………………………………………………………… str. 17-26

2.

Kauza Plessy vs. Ferguson ……………………... str. 26-35

3.

Verdikt soudců Nejvyššího soudu pod vlivem dobového společenského myšlení………………………….. str. 35-45

Závěr ...………………………………………………….str. 45-47 Seznam pramenů a literatury ....…………………………str. 48

5

ÚVOD Homer Plessy byl míšenec kreolského původu, s kořeny bílé a černé rasy, a pocházel z New Orleans ve státě Lousianna. Nejspíše by se nebyl zapsal do historie ničím zvláště podstatným, pokud by nesouhlasil s návrhem skupiny černošských občanů, ţe dobrovolně podstoupí soudní proces, ve kterém se bude doţadovat svých práv, jeţ měla být porušena místními zákony, a která mu měla být zajišťována ústavou spojených států, resp. jejími dodatky. Ve vykonstruovaném případě, kdy nastoupil do vozu místní dopravní společnosti určeného pouze pro bílé občany, se jeho obhájci snaţili zaútočit na praktiku tehdejší společnosti, na systém segregace bílých a černých občanů uplatňovaný podle zásady „oddělený ale stejný“. Celý soudní proces se dostal aţ na stůl Nejvyššího soudu USA a soudci tohoto soudu rozhodli většinou 7 ku 1 o neoprávněnosti jeho protestu. Tím, ţe tak učinili, právně ztvrdili zásadu „oddělený ale stejný“, která v USA právně platila aţ do poloviny 20. století, kdy byla zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu v případě Brown v. Board of Education of Topeka r. 1954. Celá kauza tvoří jeden střípek z celé mozaiky problému vnímání osob jiného lidského druhu. Není to problém uhynulý v toku času, jak by se snad mohlo zdát. Existuje stále mnoho lidí, kteří povaţují jinou barvu pleti za důvod k různým hodnocením, jeţ často nabývají negativních hodnot. Odkud pramení tyto myšlenky je otázkou mnoha diskusí různých vědních oborů. V kaţdém případě je zřejmé, ţe vědomí odlišnosti vytvořilo spolu s dalšími předpoklady příčinu pro vznik různých společenských systémů, ve kterých bylo zajištěno souţití lidí navzájem odlišných. V mé práci se věnuji otázce segregace, oddělení dvou jedinců nebo skupin, na základě jejich charakteristických vlastností. V historii lze najít mnoho příkladů těchto vlastností, v mém případě jsem si zvolil segregaci na základě rasového původu, tak jak byla typická v USA v 19. století. Po započetí samotné práce jsem objevil další motivaci pro studium tohoto problému. Pochází z dnešní doby, kdy je otázka souţití lidí odlišných kultur velmi diskutována. Otázka rasy a kultury spolu nikoliv náhodně souvisí. Navíc rasová otázka je stále ţivá. Zvláště v přítomnosti, která naznačuje, ţe současná krize není pouze ekonomická, ale i společenská. Vzrůst extrémního nacionalismu, rasově motivované útoky, prudká reakce na imigraci, to jsou jen některé případy naznačující změnu ve společnosti. Kdyţ jsem začal uvaţovat o tomto tématu, zrovna proběhlý útok na romskou rodinu ve Vítkově, o kterém je předpokládáno, ţe

6 byl rasově motivovaný, mi připomenul, ţe otázka samotného rasismu byla, je a nejspíš ještě dlouho bude stále přítomná. Problematika rasismu a souţití různých skupin obyvatel v 2. polovině 19. stol. proto není pouze historickou mršinou, neschopnou ţivota v dnešních podmínkách, ale zároveň i příspěvkem ke studiu současných událostí. Téma segregace je natolik obšírné, ţe si zaslouţí a také vyţaduje mnohem více prostoru, neţ který mám momentálně k dispozici. Namísto věnování se celému tématu, jsem si vybral moţnost popisu jedné události, soudní kauzy Plessy v. Ferguson, a na ní a jejích příčinách se snaţil poukázat na povahu segregace ve společenském systému Spojených států amerických tehdejší doby. Tato historická událost patří svou povahou do právních dějin, tudíţ bylo nutné klást důraz zvláště na právní stránku věci. Právní dějiny tvoří jeden typů vhledu do minulosti a všechny související prameny poukazují na ne nedůleţitou sloţku fungování různých společností v dějinách. Ústavy, jejich dodatky, návrhy zákonů, právní rozhodnutí, soudní pře a pouţitá argumentace, to vše vytváří zdroj faktů, s jehoţ pomocí můţeme popsat myšlení společnosti, jak navrhovala a přijímala zákony, které v ní měly platit. Přitom by ale měla být stále na paměti povaha celého mechanismu společnosti, pro který bych pouţil větu historika práva Andrew Kulla, ţe : „Právo můţe být nástroj, ale nikdy zdroj, společenské změny; nejvíce významné momenty právních rozhodnutí pouze uvádí v platnost závěry, kterých uţ dosáhli jiní.“1 Legislativa nám poskytne jen instrument, který mohla a nemusela tehdejší společnost pouţít, ale je to právě způsob jeho pouţití, který poukazuje na povahu myšlení tehdejších lidí. Doplnění dalších historických pramenů, které jsem měl k dispozici k tomuto problému, by mělo poskytnout dostatečný náhled na spletitost problému segregace v USA. Časový horizont jsem omezil na 2. polovinu 19. století, protoţe v tomto období se otázka černochů stala intenzivnější neţ v předešlém období amerických dějin. Hlavní problém, se kterým jsem se potýkal bylo vytyčení důleţitých právních rozhodnutí a kontext událostí, ve kterém se tato rozhodnutí odehrávala. S otázkou černošských práv se váţe celá řada případů, z níţ jsem musel udělat selekci pouze těch relevantních. Kaţdý z prezentovaných případů a událostí s ním spojených si zaslouţí vlastní monografii, čímţ hodlám částečně omluvit zjednodušující povahu svého popisu. Zároveň by se mohl zdát můj výběr jako nerelevantní k otázce segregace, ale podle mého názoru, pokud se chceme zaobírat segregací v oblasti práva, je nutné vysvětlit vývoj černošských práv v dějinách Spojených států, se zvýšeným zaměřením na dobu 19. století, coţ samozřejmě obnáší i zmínění fenoménu otroctví.

1

Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution. Cambridge, Harvard University Press, 1994, str. 6.

7 Dalším problémem pro mě byla terminologie, resp. překlady z některých frází americké angličtiny, v této otázce prosím o shovívavost v případném nepřesném překladu citací. Zvláštní poznámku v tomto smyslu si zasluhuje název hlavní doktríny oddělený ale rovný, v angličtině „separate but equal“2. V případech práv je dle mého názoru vhodnější pouţít k překladu slova „equal“ výraz rovný, případně rovnoprávný, neţ výraz stejný, který je zase vhodnější k pouţití označení dvou oddělených zařízení. V češtině by mi zněla poněkud kostrbatě věta „Bylo nařízeno zavedení rovných vozů.“ Moţné by bylo samozřejmě pouţít opis „vozy rovnoprávné povahy“ ale ani tato varianta mi nepřišla nejvhodnější. Pouţíval jsem tedy pro překlad anglického slova „equal“ český výraz „stejný“, který je ovšem nutný chápat nikoliv jako naprosto identický, coţ je spíše ideální stav stejných vlastností, ale spíše ve smyslu silně podobající se. Tato jemná sémantika uţ tvoří součást samotného problému segregace a není vlastní pouze češtině ale i angličtině. Jazykovým problémem byl také překlad vlastních názvů. Rozhodl jsem se překládat dokumenty, jak jsou obvykle překládány do češtiny a v případě názvů soudních kauz ponechat jejich vlastní název s případným dalším vysvětlením. Zvláštní upřesnění si zasluhuje pouţívání termínů Sever a Jih. Severem a Jihem označuji 2 geografické regiony Spojených států. Přestoţe jsou tato označení stále v běţně uţívaná, učinil bych menší vysvětlení této diferenciace. Rozdělení na Sever a Jih lze učinit na základě několika vlastností a asi nejcharakterističtější je pouţívání těchto termínů pro soubor bývalých britských kolonií, které jako nezávislé státy po odtrhnutí od britského dominia utvořily Konfederaci s tím rozdílem, ţe státy Severu v následujícím období dlouhém přibliţně 20 –30 let právně zakázaly systém otroctví a staly se „svobodnými státy“, zatímco státy Jihu si systém otroctví ponechaly. Rozdělení na základě fenoménu otroctví je vhodné, protoţe je nositelem celé řady charakteristických znaků, jak v hospodářství tak i ve společnosti. Následující poznámka se bude týkat pouţité literatury a pramenů. Při konstrukci své práce jsem pouţíval především knihu Plessy v. Ferguson od Thomase Brooka3. Jedná se o přehlednou specifickou edici pramenů k mnou vybrané soudní kauze. Z jejího obsahu jsem čerpal inspiraci pro následné rozvíjení myšlenek v pouţití s další literaturou, především s knihami Charlese Lofgrena a Andrew Kulla4. Na konci své práce jsem nicméně přidal odkaz na internetové zdroje týkající se některých právních pramenů, které byly součástí této edice, 2

Je zajímavé, ţe na rozdíl ode dneška se v tehdejší době se spíše pouţívalo opačného slovosledu „stejný ale oddělený“, coţ dozajista naznačuje mnohé názoru lidí na povahu segregace zaloţené na této doktríně. 3 Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents. Boston, Bedford/St. Martin´s, 1997. 4 Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation. New York, Oxford University Press, 1988; Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution.

8 především z důvodu porovnání a případně jejich dalšího studia. Pochopitelným nedostatkem mé práce můţe být značná omezenost v této oblasti, coţ je dané především nedostatečným přehledem o historiografii práva ve Spojených státech amerických a také nedostatečnou pramennou základnou. Byl jsem si této případné výtky plně vědom a snaţil jsem se jí předejít důkladným studiem dostupných právních pramenů, které by podle mého názoru měly vytvořit částečnou sondu do oblasti právního myšlení. Obsah této práce jsem rozdělil na 3 hlavní oddíly. V 1. části jsem sledoval vývoj černošské otázky a černošských práv v kontextu s dějinami Spojených států. V některých částech jsem více dbal na související události z důvodu, ţe americké dějiny nejsou příliš známé v našich podmínkách a tak je na místě uvést skutečnosti, které ovlivňovaly vývoj práva. 2. částí práce uţ je historie případu Plessy vs. Ferguson, ve kterém mimo jiné ukáţi motivy právníků a jejich argumenty, k čemuţ implicitně má pomoci i předcházející 1. část. Ve 3. a poslední části pouţiji rozhodnutí soudu v Plessyho kauze jako prostředek k nahlédnutí do myšlení části společnosti tehdejší doby. Budu se zde zabývat problematikou rasové otázky, její projekce v právní kauze a poukáţi na přístupy k odpovědi na ni i ve srovnání s dnešním myšlením.

1 Vývoj práv černošské společnosti v kontextu dějinných událostí 1.1 Konflikt v otázce otroctví mezi Severem a Jihem Obyvatelstvo spojených států tvořili uţ od 17 století nejen domorodí indiáni a první kolonisté, ale i černoši dopravení po moři z území Afriky. Byli vyuţívání k méně kvalifikovaným pracím, ať uţ v zemědělství nebo v domácnostech. Zvýšený dovoz černochů nastal s postupným zaváděním trţních plodin. Ne kaţdý dovezený černoch byl ale povaţován za otroka. S některými z první vlny dovezených černochů bylo zacházeno jako s jinými imigranty. Byli povaţováni za nájemné sluhy, takţe po odpracování určité doby, mohli získat svobodu. Vytvořila se tak malá vrstva svobodných černochů, o které se zmíním ještě níţe. Půda, která mohla připadnout po konci sluţby, místo přímé platby majitelem, nájemným sluhům ovšem s postupem času ubývala, a tak se sníţila poptávka po této formě práce a naopak se zvětšila poptávka po otrocích. Otrokářský systém se ujal zvláště na Jihu, kde byly příhodné podmínky k pěstování trţních plodin, a pro bílé vlastníky se stal novým obyčejem.

9 Jeho existence byla obhajována na základě základních odlišností, jiné barvy pleti nebo černošského domorodého pohanství. V Americe se v následujících stoletích vytvořila nová kultura, Afroameričané. Přinesli do nové země mnoho prvků ze svých původních kultur, ať uţ to byla různá jazyková obohacení, nebo domorodé zvyky. Ke konci 18. století, ve chvíli, kdy se bývalé britské kolonie osamostatnily a zaloţily Konfederaci, se postavení černochů lišilo podle toho, zde se nacházeli na Severu nebo na Jihu. Pojďme se nyní podívat na trochu blíţe podívat na obě oblasti. Jiţní státy byly ve svém hospodářství zaměřeny především na zemědělství. Příhodné klima umoţňovalo produkci v prvé řadě tabáku a později bavlny, která byla v poptávce díky rozvoji anglického textilního průmyslu na konci 18. stol. Bavlna byla vzácnou a drahou surovinou, coţ bylo dané značnou náročností při jejím zpracování. Aţ vynález odzrňovacího stroje na bavlnu Eli Whitneyho z roku 1793 odstranil většinu ruční práce. S novým strojem bylo pro 1 osobu moţné roztřídit 50x více bavlny neţ ručním způsobem. Bavlna se stala hlavní sloţkou vývozu nejen amerického Jihu, ale celé Unie. K výrobě bavlny byli pouţíváni především černošští otroci a otroctví se stalo nedílnou součástí „království bavlny“, jak bylo někdy nazýváno hospodářství Jihu. Černý otrok v této společnosti byl pro úspěšného hospodáře samozřejmostí. V hiearchii jiţanské společnosti tvořili černoši nejniţší skupinu obyvatel. V ní existovala jiţ zmíněná podskupina svobodných černochů, která se rozrůstala o vykoupené otroky nebo o černochy, jenţ získali svobodu jako odměnu za sluţbu v armádě nebo v případě propuštění z vůle svých pánů. Velikost této podskupiny byla nicméně na Jihu mnohem menší neţ na Severu. Jejich číslo se v roce 1860, kdy bylo provedeno 8. sčítání lidu, pohybovalo k 262 000 svobodných černochů, coţ byla polovina z celkového počtu svobodných černochů v Unii. Většina z nich ţila v severněji poloţených státech Jihu. Jak velká nebo malá ve skutečnosti byla tato vrstva naznačí počet otroků ve stejném roce: téměř 4 miliony otroků v jiţanských státech. Otroci na rozdíl od svobodných černochů neměli ţádná práva, byli povaţováni za majetek bez moţnosti svobody. Svobodní černoši byli nositeli základních práv, neměli ovšem politická práva, nebo mnohá občanská práva, která jim byla udělována na základě právních řádů jednotlivých států. Ve srovnání s Jihem byl Sever zaměřen průmyslověji, pěstování bavlny se zde neujalo a černoši byli vyuţíváni spíše v domácnostech nebo v řemeslech. Počet černého obyvatelstva zde byl mnohem niţší neţ na Jihu. Všechny severní státy přijaly do svých ústav zrušení otroctví v době konce 18. stol. a někteří obyvatelé těchto států se dívali s odporem a nechutí na jiţanské otrocké zřízení. Navíc zde později v 1. pol. 19. stol. proudila masivní přistěhovalecká vlna, která byla schopná a ochotná zastávat nízko ohodnocená zaměstnání,

10 čímţ byla do budoucna vyřešena otázka pracovní síly. Menší počet černošských obyvatel a jiné zvyklosti daly za vznik i jinému smýšlení o nich. Vznik proti otrokářského hnutí, různé petice za práva otroků, či návrhy politických zastupitelů v Kongresu zaměřené proti otrokářství vycházely z prostředí severské společnosti. Bylo by ale mýlkou domnívat se, ţe severská společnost zastávala vzhledem k černochům nediskriminující postavení. Diskriminace a segregace zde byla uplatňována uţ od ranných dob států. Rozdíl oproti Jihu tvoří počet zajišťovaných práv černému obyvatelstvu. Hospodářský systém, který obě oblasti v rámci Unie zavedly, byl pro Sever a Jih výhodný. Jih dodával suroviny (především bavlnu, která byla hlavním vývozním artiklem celé Unie) Severu a zároveň byl odbytištěm pro výrobky. Sever zprostředkovával obchod s bavlnou, jehoţ zisky tavil do dalších investic a kapitálu. Otroctví a černošská otázka, která úzce s otázkou hospodářství souvisela, byla odsunuta do pozadí. Nicméně v 1. pol. 19. stol. se měla tato situace změnit, protoţe proběhlo několik politických událostí, které měly za následek změnu v postojích severské a jiţanské společnosti. Roku 1809 byl zakázán dovoz černochů z Afriky. Původní předpoklad, ţe tímto bude dána smrtící rána otroctví, ale zůstal nenaplněn. Přirozený přírůstek černochů byl v procentech stejný jako u bílých. Navíc síla trhu byla silná, coţ dalo místo transkontinentálnímu obchodu s otroky za vznik interkontinentálnímu. Vznikaly nové americké společnosti, které zprostředkovávaly obchod s otroky ve státech, kde jim to bylo místními zákony umoţněno. Roku 1819 proběhnula první politická krize, která předznamenala budoucí vývoj. V tomto roce bylo teritoriu Missouri podle práva umoţněno vytvořit vlastní ústavu, protoţe počet obyvatel překročil poţadovaný počet.5 Otázkou ale zůstávalo, zda nový stát Unie bude otrokářský nebo ne. V tehdejší době existovala rovnováha mezi otrokářskými a svobodnými státy v Unii 11 ku 11. Debata se rychle stočila místo základní debaty o otroctví a morálce k otázce ústavnosti, tedy zda Kongres má právo zakázat otroctví v Missouri6. Spor byl vyřešen kompromisem aţ díky ţádosti státu Maine za přijetí jako svobodného státu, čímţ byla zachována politická rovnováha. Celá politická krize ukázala, jak otázka otroctví dokáţe rozdělit Kongres a mnozí z politiků si začali uvědomovat její výbušnost. Problém byl následně odsunut do pozadí, nepochybně z obav o následcích moţného řešení. 5

Teritoria byla území patřící do rozlohy Spojených států, ovšem bez statutu státu, tedy i bez příslušných výhod plynoucích z tohoto statutu. Teritoria bývala spravována vládami řízenými přímo Kongresem. Základem pro přijetí za stát bylo vyjádření názoru podstatného počtu zde usedlých obyvatel touţícím po včlěnění do Konfederace, resp. Unie. 6 Ústava Spojených států je v tomto bodě dosti nejasná, hovoří pouze, ţe : „Nové státy mohou být Kongresem přijaty do Unie.“

11 Hnutí proti otroctví, vzniklé na Severu, sílilo ve 30. letech. Místo výzev ke zmírňování otrokářského systému začalo hnutí v této době poţadovat úplné zrušení otrokářského systému. V Bostonu roku 1831 začaly vycházet proti otrokářské noviny The Liberator, vydávané Williamem Lloydem Garrisonem. Stejná osoba stála roku 1832 u vzniku Novoanglické proti otrokářské společnosti. Záhy vznikla v New Yorku 2. podobná společnost a jednotliví představitelé začali spřádat plány na vytvoření celonárodního hnutí. Společnost sice uznala práva států řídit své místní záleţitosti vlastními zákony, ale předsevzala si přesvědčit své jiţanské spoluobčany o morální nutnosti zrušit otroctví. Hnutí se v průběhu 30. let začalo politizovat a roku 1840 byla zaloţena Strana svobody, která nominovala svého kandidáta na prezidenta. Ve 30. letech proběhla také několikerá povstání otroků, coţ zapříčinilo přijetí represivnějších zákonů týkajících se černochů v jiţanských zemích. Také stále větší počet otroků začal utíkat z područích svých pánů do severních států, kde touţili najít svobodu. Jiţanští zástupci volali po zákonu, který by otroky vracel zpátky. Svou vůli prosadili o pár let později na základě kompromisu z roku 1850, Válku s Mexikem v letech 1846-48, Spojené státy sice snadno vyhrály, ale vítězství obsahovalo skrytou past, kterou byla otázka statutu nově připojených teritorií. Jiţanští zastánci otrokářství touţili po nových oblastech s povoleným otrokářstvím, naopak severští zástupci chtěli zadrţet otrokářství pouze v dosavadních státech a nové státy učinit svobodné. Na základě tzv. Wilmotovy podmínky7 se zformovali politici smýšlející proti otrokářství. Vytvořila se nová strana Koalice svobodné půdy, která se nepostavila proti otroctví na Jihu, ale proti otroctví na nových teritoriích a státech. Otázka otrokářství začala rozdělovat politické strany i další celonárodní společenství jako například církve. Roku 1850 proběhl v Kongresu velký politický boj o statut nových území (k území na Mexiku dobytého Texasu se přidala i Kalifornie a Nové Mexiko). Jeho výsledkem byl kompromis, na jehoţ základě byla probíhající bouře uklidněna. S výsledkem celého sporu mnoho osobností jak na Jihu tak na Severu nesouhlasilo a kompromis nebyl konečným řešením sporu o otroctví. Prezidentské volby roku 1852 jen ukázaly pokračující rozštěpenost uvnitř stran.8 Další eskalace sporu nastala s otázkou dalších teritorií Kansasu a Nebrasky. Nové státy by výborně poslouţily pro záměr vystavět zde část transkontinentální ţeleznice. 7

Více k Wilmotově podmínce v Tindall, B. George; David E. Shi: Dějiny států, USA, Praha, Lidové noviny, 1994, str. 292 – 293. 8 Roku 1852 byla také vydána Chaloupka strýčka Toma, kniha Harriet Beecher Stoweové popisující ţivot černochů na Jihu, jeţ vyvolala obrovský ohlas v celé americké společnosti (samozřejmě jiné podoby na Jihu neţ Severu)

12 Senátor Douglas, předkladatel návrhu týkajícího se těchto teritorií, učinil ústupky jiţanům a navrhnul zásadu lidové svrchovanosti v otázce otrokářství. Jinými slovy, ţe si obyvatelstvo kaţdého z teritorií rozhodne o svém statutu v otázce otroctví v referendu. Proti otrokářské pozice na Severu se v opozici na Douglasův návrh rychle radikalizovaly. V Kansasu mezitím začal konflikt, který slouţil jako předznamenání občanské války proběhlé o pár let později. V zápase o ovládnutí Kansasu vznikly z nových kolonistů 2 strany, které neústupně trvaly na svých poţadavcích a obě vytvořily zákonodárné shromáţdění neuznávané druhou stranou. V letech 1855-56 probíhaly násilnosti přerůstající v guerillovou válku. V následujících prezidentských volbách jiţ bylo téma otrokářství hlavním bodem kampaní jednotlivých kandidátů. V prezidentském období vítěze voleb Jamese Buchanana9 nastaly 3 krizové momenty, které posílily rozkol v Unii i přes značné snahy unijních vlastenců, kteří viděli blíţící se nebezpečí války. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Dredd Scott v. Sanford bylo prvním z těchto momentů. Dalším momentem bylo odmítnutí pro otrokářské ústavy v Kansasu ve státním referendu roku 1858. Finanční krize započatá roku 1857 byla posledním třetím polínkem do ohně. Ekonomická deprese více postihla Sever neţ Jih, jehoţ hlavní produkt bavlna nebyl tolik krizí postiţen, coţ jen přispělo k posílení dosavadního myšlení Jiţanů o důleţitosti „království bavlny“ spolu s jejím otrokářským systémem. Roku 1859 se sice ekonomika začala opět ozdravovat, nicméně myšlení jiţ bylo radikalizováno. V říjnu roku 1856 navíc proběhlo ozbrojené povstání Johna Browna, zaslepeného bojovníka proti otrokářství, v Marylandu. Povstání bylo potlačeno a oběšení Johna Browna ukázalo rozkol mezi vnímáním celé vzpoury na Severu a na Jihu. V prezidentských volbách roku 1860 jednotliví kandidáti představovali všechny postoje k otázce otroctví, radikální póly hlavních stran i jejich umírněné varianty. Zvítězil představitel republikánské strany Abraham Lincoln. Následovalo odtrţení států Jihu kolem Mexického zálivu od Unie a začátkem následující roku se přidaly další. 7. 2. 1861 ustanovila většina jiţanských států Konfederaci. Poslední snahou o kompromis v Unii byl návrh o uznání otrokářství v územích, kde jiţ bylo zavedeno, nikoliv však v teritoriích, jenţe jiţanská pozice uţ byla natolik radikální, ţe návrh odmítla. Občanská válka, která následovala, a další události Rekonstrukce uţ patří do dalšího období, kdy otroctví je formálně zrušeno.

9

James Buchanan (1791 – 1868), americký prezident v letech 1857- 1861.

13

1.2 Roberts v. City of Boston, Dred Scott v. Sanford, zásadní soudní pře v otázce rovnoprávnosti černých obyvatel v polovině 19. stol. Neţ se budu moci věnovat událostem proběhnuvších za občanské války a jim následujícím je třeba vrátit se o pár let zpátky, konkrétně do let 1848 – 49. V této době proběhnul soud v případě Roberts v. City of Boston, ve kterém byla vznešená tvrzení a argumenty, které se týkaly přímé podstaty otázky segregace. Proběhlá debata mezi právníkem zastupujícím ţalující stranou Charlesem Sumnerem a soudcem Lemuelem Shawem byla, jak popsal historik práva Andrew Kull : „důkladněji promyšlená a výmluvněji vyjádřená neţ cokoliv, co právníci a soudci (kromě soudce Harlana) byli v dalším období moci napsat na toto téma.“ 10 Tématem, které měl na mysli, byl vývoj myšlenky zákazu diskriminace v zákonech Spojených států. Nejdříve je třeba ujasnit si fakta. Ţalující stranou byla Sarah Roberts, resp. její otec Benjemin F. Roberts, zastoupení právníkem Charlesem Sumnerem, kteří ţalovali město Boston za účelem nahrazení škod, protoţe Sarah byla podle místních zákonů nezákonně vyloučena z veřejného školství. Roku 1847 bylo odmítnuto její přijetí do základní školy , která byla nejblíţe jejímu domovu, na základě barvy pleti. Místo toho jí bylo doporučeno ucházet se o přijetí v jedné ze dvou místních škol určené pro černé děti. Sumner se rozhodnul nepostavit svou argumentaci na otázce stejných podmínek oddělených zařízení určených pro bílé a černé děti. Jeho cílem místo toho byl samotný princip segregace. Svou argumentaci započal v tvrzení, ţe ústava Massachusetts zajišťovala rovnost před právem. Deklarace práv státu Massachusets schválená roku 1780 byla jednou z prvních ústav států, které později vytvořili Konfederaci. Větu pocházející z deklarace ţe „všichni muţi jsou narozeni svobodní a rovní“ byl ochoten Sumner pouţít v nejširším smyslu, aby zahrnovala rovnost před právem a úplnou občanskou a politickou rovnost. Je třeba říci, ţe Sumner postupoval ve své argumentaci velmi uváţlivě, Shaw totiţ v jiném případu Stát v. Aves odsoudil otroctví na základě stejné fráze v citované ústavě a bylo rozumné předpokládat, ţe schválí rozšířenou interpretaci. V dalším argumentu Sumner zdůraznil, ţe v Massachusettských právních zákonech nebyla nikde rasová diskriminace právně povolena a ţe cestování malé Sarah Robertsové do vzdálenější školy, coţ jiné bílé děti dělat nemusí, bylo nerovné zacházení. Připodobněním oddělených škol k systému indických kast zaútočil znovu na samotnou podstatu segregace. V poslední, a hlavní, části své ţaloby Sumner předpokládal 10

Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution. str. 40.

14 argument svých soupeřů plně o plné moci příslušného školního výboru v případě segregace. Proti tomu se ohradil tvrzením, ţe jakkoli je moţné chápat pravomoc výboru třídit ţáky na základě různých hledisek, tak není moţné, aby tato pravomoc zasahovala proti principu rovnosti zajišťovanému ústavou a označit celou rasu neodůvodněně znamením niţšího postavení. 11 Názor soudce Shawa je stejně důleţitý jako Sumnerovy argumenty a jeho právnická analýza byla logicky správná. Podle Kulla ale byla nevhodná „ne kvůli nějaké vadě v Shawově zdůvodnění, ale z neadekvátnosti rovné ochrany jako standartu pro rozřešení otázky“.12 Případ rasové klasifikace ve školství byl pro Shawa přípustný jako další případy vládní klasifikace, tedy byl právně platný, pokud bylo třídění rozumně odůvodněné. Dále Shaw tvrdil, ţe principy rovnosti před právem a diskriminace, nejsou vůči sobě v rozporu. Nechejme mluvit samotného Shawa „ … práva všech (zajišťované Massachusettskou ústavou)…, mají stejný nárok k otcovské úvaze a ochraně zákona. Co jsou tato práva, kterým individuím, v nekonečném mnoţství variant okolností, kterými jsou obklopena ve společnosti, jsou přisuzována, musí záleţet na zákonech přijatých ve vztahu k jejich příslušným relacím a podmínkám.“ 13 Shaw jinými slovy říká, ţe vláda musí rozhodovat na základě nějakých měřítek, aby mohla vydávat zákony a třídění musí být rozumné a odůvodněné. Shaw nakonec jejich zřízení ponechal v plné moci příslušného školního výboru. Jaký plyne závěr z celé kauzy? Oba muţi se nevěnovali tématu vhodnosti segregovaných škol, ani jejich proklamované rovnosti. Hlavním problémem pro ně byla otázka, zda ústavní právo zamezuje školnímu výboru výkon jeho pravomoci v otázce roztřídění dětí. Pro Sumnera bylo třídění na základě rasy neoprávněné, ve smyslu rovnosti občanů, protoţe bylo nepřiměřeně odůvodněné. Shaw naopak chápal plnou moc výboru v této otázce a jeho „uváţené rozhodnutí“, jako rozumně odůvodněné. Na tomto případě lze vidět první ukázku jednoho z hlavních principů segregace a vůbec diskriminace. Celá rasová klasifikace je právně odůvodnitelná a záleţí na smýšlení společnosti, zda uzná měřítko rasové klasifikace jako vhodné. Nicméně ponechejme podobné úvahy aţ na konec práce. Zůstává otázkou, jak by celý spor dopadnul, kdyby mohl Sumner pracovat se 13. a 14. dodatkem ústavy, který zajišťoval zásadu rovnosti na základě jiných okolností. Sumner mohl svou argumentaci postavit jen na základě Massachusettské ústavy, navíc chápanou v daleko rozsáhlejším smyslu, neţ by nejspíše její slova interpretovala většina tehdejších právníků.

11

Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution, str. 44 Ibid. Str. 48 13 Op. cit. Ibid. str. 49 12

15 Podobná kauza, ovšem s mnohem větším dopadem, se odehrála v polovině 50. let.12 let trvající soudní kauza černošského otroka Dreda Scotta je povaţována jako jedna z příčin občanské války. Toto tvrzení vychází především ze způsobu argumentace hlavního soudce Rogera Brooka Taneyho v jeho vyjádření rozhodnutí většiny, které pobouřilo většinu severské společnosti bojující proti otroctví. Je při tom ironií, jak se shoduje většina historiků, ţe Nejvyšší soud a jeho předseda si předsevzali za cíl skoncování s problémem černošských práv. Dred Scott byl černošský otrok, který byl prodán ve 30. letech americkému armádnímu lékaři Emersonovi, který v té době ţil ve státě Missouri, kde bylo otroctví povolené ústavou na základě Missourského kompromisu z roku 1820. Jako armádní lékař byl ale Emerson převelen do teritoria Wisconsinu a později do státu Illinois, aby se nakonec vrátil zpátky do Missouri, kde roku 1843 Emerson zemřel. Ve Wisconsinském teritoriu bylo otroctví Kongresem navţdy zakázané na základě Missourského kompromisu a ústava ve státě Illinois ho také nepovolovala. Otrok Scott ţádal vdovu Emersonovou, které po smrti jejího manţela patřil, o moţnost vykoupení a poté, co jej odmítla, na ní podal ţalobu s odůvodněním, ţe pobytem ve svobodných územích nabyl svobody a tím pádem uţ není otrokem a je neoprávněně drţen v zajetí. Případ Scottova typu nebyl ničím novým, podobně získali svobodu uţ mnozí jiní otroci. U Scotta ale, naneštěstí pro něj, hrála rozhodující roli doba, ve které byl celý případ projednáván. Události 50. let zvyšovaly antagonismus mezi Severem a Jihem v ústředním tématu doby, otroctví. Případ otroka, který ţádal o svobodu u federálního Nejvyššího soudu, dostal na tomto pozadí zcela novou dimenzi a soudci rozhodovali, kterou ze stran v celém konfliktu podpoří svým verdiktem. Celý případ byl nejprve rozhodován na úrovni státních soudů v Missouri, kde bylo nakonec rozhodnuto Nejvyšším státním soudem, ţe soud nemusí brát v potaz práva jiných států. Následně Scott svou ţalobu podal u federálního soudu, který má v kompetenci soudní pře mezi občany různých států. Federální soud 1. stupně se řídil striktně Missourskými zákony a jeho ţádost zamítnul. Scott se tedy odvolal k Nejvyššímu soudu.Většina soudců , 7 hlasů proti 2, Scottovu ţádost zamítla. Původní názor většiny byl přepracován po zjištění plánovaného opozičního stanoviska 2 soudců, ve kterém se chystali uvést, ţe Kongres má právo zakázat otroctví v teritoriích a podle Missourského kompromisu byl Scott svobodný. V nové formulaci se museli soudci vypořádat jak s Kongresem, tak s právy černochů. Předsedající soudce Taney v prohlášení většiny mimo jiné uvedl, ţe: „Můţe se černoch, jehoţ předci byli dovezeni do této země, a prodáni jako otroci, stát členem politické komunity zformované a uskutečněné Ústavou Spojených států a jako takový být oprávněný vlastnit

16 všechna práva, privilegia a imunity zajišťovaná občanovi tímto nástrojem? Jedním z těchto privilegií je soudní řízení u soudu Spojených Států v případech specifikovaných ústavou“.14 Vzápětí si na tuto svou otázku Taney sám odpovídá, ţe černoši nejsou občany Spojených států, podle ústavy Spojených států, protoţe: „ právní předpisy a dobové dějiny, a jazyk pouţívaný v Prohlášení o nezávislosti, ukazují, ţe ani třída osob, která byla dovezena jako otroci, ani jejich potomci, ať uţ byli svobodní nebo ne, nebyla uznávána jako součást lidu, ani zamýšlena být zahrnuta obecnými vyjádřeními do tohoto pamětihodného nástroje.“ 15 Taney nejen, ţe odepřel černochům federální občanství podle 4. článku ústavy, čímţ je zbavil práva na soudní proces, ale navíc rozhodnul, ţe zákon přijatý Kongresem, Missourský kompromis, odporuje ústavě: „Zcela jistě zde není ţádná moc daná ústavou federálnímu vládě ustanovovat nebo prosazovat, aby jím byly kolonie hraničící se Spojenými státy nebo jiné vzdálenější, ovládány a spravovány podle jeho vůle, ani rozšiřovat teritoriální limity jakýmkoli jiným způsobem neţ přijetím nových států. Tato moc je jasně dána a jestliţe je nový stát přijat, není potřeba ţádných dalších právních úprav Kongresem, protoţe ústava sama určuje vzájemná práva a pravomoci a povinnosti státu a občanů a federální vlády.“16 Taneyho názor se opíral o 2 podstatné body. Za prvé: o ústavou dané právo států spravovat si své vnitřní záleţitosti zákony, bez vměšování jiných států, s výjimkou zákonů Kongresu a ústavy celé Unie. Za druhé: o názor na záměry původních navrhovatelů ústavy. Druhý krok není nijak neobvyklou metodou. Pokus vcítění se do motivů zákonodárců byl v historii Nejvyššího soudu pouţíván několikrát, například v případě soudce Millera17, který bude uveden ještě později. Tím, ţe zákon Kongresu ohledně teritorií, označil za neplatný, zbývala pouze ústava, která by mu mohla zabránit v jeho rozhodnutí vypořádat se s černošskou otázkou. Formulace americké ústavy v těchto bodech zní ovšem velmi neutrálně. Andrew Kull ve své práci ukazuje, ţe Taney ve svém prohlášení tvůrce ústavy dezinterpretuje. Ve 4. článku ústavy se pouţívá formulace: „občané kaţdého státu mají nárok na všechna privilegia a imunity patřící občanům několika států.“ 18 Ve své práci se Kull snaţí naznačit, ţe v původních Článcích Konfederace, které slouţily jako podklad pro vytváření pozdější ústavy Spojených států, byl na stejném místě pouţit výraz obyvatel. Je zde jasný

14

Transcript of Dred Scott v. Sanford (1857) [online] Dostupné z: http://www.ourdocuments.gov/doc.php?flash=false&doc=29&page=transcript 15 Transcript of Dred Scott v. Sanford (1857) 16 Transcript of Dred Scott v. Sanford (1857) 17 Samuel Freeman Miller (1816-1890) byl členem Nejvyššího soudu v letech 1862-1890 a byl autorem vyjádření většiny v kauzách Slaughterhouse cases. 18 Constitution of the United States. [online] Dostupné z: http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution_transcript.html

17 posun ve významu mezi spojenými termíny obyvatel a občan, který nám ovšem nemá ukázat na posun v myšlení navrhovatelů obou dokumentů, ale má slouţit jako důkaz původního záměru autorů Článků. Přesto je nutná připomínka, ţe se autoři ústavy Unie vyvarovali jakéhokoli vymezení slova občan, na základě rasy, pohlaví nebo věku. 4. článek byl koneckonců nepříjemný pro obě strany. Podle tohoto článku se mohla málo početná ale existující skupina svobodných černochů doţadovat svých práv daných jim ústavou na území jiţanských států a zároveň mohlo být na základě tohoto článku roku 1850 prosazeno právo o uprchlých otrocích. Taney ho pouţil k vlastnímu motivu. Kull uvádí, ţe Taney celý otázkou oprávněnosti Dreda Scotta na soudní proces, tedy oprávněnosti z hlediska jeho případného občanství, posunul případ do roviny zbytečné z hlediska rozhodnutí o ţalobě. Scott jiţ byl uznaným za otroka podle rozhodnutí Missourského státního soudu a Nejvyšší soud měl za úkol pouze potvrdit právo potvrdit verdikt. Taney najednou přenesl celou otázku na jiné pole, a to do 3. článku ústavy (ve kterém se určují soudní moci a práva na právní proces pro občany), které chápal v širším významu neţ bylo uvedeno. Ať uţ souhlasíme s Kullem, či nikoliv, na základě této kauzy Taney svým záměrem ubrat svobodným černochům moţnost občanství zcela jistě ukázal, jak plastické můţe být vnímání práva a právních předpisů. Tvůrci ústavy volili zcela záměrně neutrální formulace v otázkách občanství, protoţe jejich primární cíle byly v jejich době zcela jiné. Bylo třeba schválit ústavu, která by nahrazovala články Konfederace a mezi hlavní témata nepatřila otázka rasového rozlišení ani případné dopady. Aţ v době, kdy se změnila podoba mocenských pozic v Unii mezi úrovněmi centra a jednotlivých států a kdy začaly dva odlišné regiony soupeřit o budoucí podobu celé federace, se stala důleţitou otázka rasy, a související otázka otroctví, v ústavě. Celý případ a zvláště argumentace hlavního soudce Taneyho, který měl nejspíše v rozhodnutí soudu největší vliv, můţe slouţit mimo jiné jako doklad skutečnosti, jak právo podléhá současné politické a společenské situaci. V případě černošských práv byl tento případ přelomový spíše v souvislosti s budoucí motivací severské společnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu změnit. Z nastalé občanské války vyšla vítězně strana Severu a Taneyho výrok v otázce černošského občanství převrátila schválením 14. dodatku.

18

1.3 Interpretace dodatků ústavy přijatých v období Rekonstrukce Občanská válka byla na počátku spíše neţ zápasem o otroctví zápasem o zachování celistvosti Unie. Nově zvolený prezident Lincoln měl za cíl zachovat otroctví ve státech, kde jiţ bylo zavedeno, nehodlal nicméně tolerovat jakýkoliv pokus o odtrţení území, která patřila Unii a spadající pod federální vládu. Průběh války je samozřejmě důleţitý pro americkou historii, nicméně pro téma černošských práv a postavení černochů ve společnosti jsou důleţitější politická prohlášení a práce Kongresu na Severu neţ samotné válečné akce. Důleţitou událostí v přímé souvislosti s válkou bylo Prohlášení o osvobození otroků. Prezident Lincoln, který byl spíše příznivcem postupné emancipace otroků neţ jednorázového osvobození, udal podepsáním tohoto zákona 1. ledna 1863 válce nový tón. Přijetím morálního ideálu svobody, který se stal oficiálním stanoviskem Severu, Lincoln vyšel vstříc veřejnému mínění, které potřebovalo nový impuls v dosavadním neúspěšném vedení války. Prohlášením všech otroků na území států, které se zapojili do vzpoury, za svobodné prakticky jednorázově změnil status několika miliónů lidí. Vítězství Unie o 2 roky 9.4. 1865 později pak tento akt potvrdilo. Je na místě připomínka, ţe tímto prohlášením stále zůstalo otroctví legálně povolené a existovala velmi malá skupina otroků ve státech, které se nepřipojili ke Konfederaci, jejichţ stav zůstal stále stejný. Po vítězství Severu vyvstala zásadní otázka: co s poraţeným Jihem? Následující éra přinesla různé způsoby odpovědi na tuto otázku a měla trvat aţ do roku 1876. Politici období Rekonstrukce chtěli, jak značí název, obnovit Jih. Rekonstrukce měla proběhnout jak ve stránce materiální, protoţe průmysl a infrastruktura Jihu byly válkou značně poznamenané, tak po stránce společenské, coţ se vztahovalo ke zničení jiţanského otrokářského společenského systému. Z hlediska segregace nás samozřejmě zajímá spíše 2. část Rekonstrukce, ve které se jednoznačně prosadil ideál severských černošských práv, který v podmínkách Jihu dostal poněkud odlišnou podobu. Období Rekonstrukce se tradičně chronologicky dělí na 2 etapy. První etapa se nazývá prezidentská, kdy hlavní sílu v obnově měl prezident Lincoln, resp. prezident Johnson a lze jí nazvat umírněnou. Následovala etapa kongresová neboli radikální, kdy se do čela reforem postavil Kongres. Přelom mezi oběmi etapami nastal v letech 1866 – 67, kdy se prezident Johnson postavil svými vety proti zákonům Kongresu o občanských právech (66) a proti zákonu o rekonstrukci (67).

19 První fáze Rekonstrukce začala ihned po ukončení války. Lincolnovo prohlášení o osvobození otroků19 se vypořádalo se současným stavem černochů, ale nečinilo ţádné federální kroky proti existenci otroctví jako takového. Je třeba poznamenat, ţe v době po prohlášení existovaly 2 způsoby náhledu na další vývoj černošských práv. Jednorázovému přiznání všech práv oponovala myšlenka postupné emancipace černochů formou „dočasného zaučování“ 20, kterou začal zastávat prezident Lincoln. Konzervativnějšímu křídlu abolicionistů se zamlouval tento hladký přechod z otroctví ke svobodě. Kdyby se uplatnil, tak by postupoval podle plánu Lincolna. Do Unie by byly připuštěny zpátky státy, které přijmou opatření „která uznají a vyhlásí (černochům) jejich trvalou svobodu, zajistí jim vzdělání a která by byla odpovídala dočasnému opatření, s jejich současným stavem pracující třídy bez půdy a domova…“ 21 Je zřejmé, ţe postoj tehdejšího amerického prezidenta byl mnohem více umírněnější, neţ postoj kongresu, jenţ přijal v prosinci roku 1865 13. dodatek ústavy vyhovující radikálnějšímu křídlu abolicionistů vedenému Wendellem Phillipsem22. Phillips uţ za války poukazoval na nedostatky Lincolnova plánu, co se týkalo faktické změny v postavení černocha v jiţanské společnosti. Plán však byl svou povahou zase více vyhovující politickému kompromisu neţ radikálnější varianta. 1. února 1865 Lincoln potvrdil znění 13. dodatku k ústavě a ten byl odhlasován na prosincovém zasedání Kongresu. Lincoln vedl v době finišujících válečných bojů spor s radikálními členy Kongresu o budoucí podobě Rekonstrukce. Krátké období Lincolnových umírněných vizí ukončil John Wilkes Booth. Vraţdou Lincolna 14.4. se snaţil pomoci zájmům Konfederace, ve skutečnosti se mu v konečném důsledku podařil pravý opak. Na místo Lincolna nastoupil Andrew Johnson, demokrat pocházející z Tennessee, kde se stal před válkou guvernérem. Lincoln původně chtěl jeho zvolením za viceprezidenta manifestovat jednotu hlavních stran. Johnson chápal vzpouru jiţních států jako vlastizradu, čímţ by se na první dojem zdál jako vhodný partner pro další reformy, ale svým postojem v černošské otázce odmítal plány republikánských radikálů v Kongresu a spíše pokračoval v Rekonstrukci v Lincolnově linii. 18.12. 1865 na zasedání Kongresu byl ratifikován 13. dodatek ústavy, v jehoţ I. článku bylo zajištěno, ţe : „Ani otroctví ani nedobrovolná sluţba, kromě trestu za zločin, ze kteréhoţ musí být strana náleţitě usvědčena, nebude existovat ve Spojených státech nebo v jakémkoli 19

The Proclamation of Amnesty and Reconstruction. [online] Dostupné z: http://www.history.umd.edu/Freedmen/procamn.htm 20 Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution, str. 54. 21 The Proclamation of Amnesty and Reconstruction. [online] 22 Wendell Phillips (1811-1884), přední představitel abolicionistického hnutí v tehdejší době

20 místě podřízenému její jurisdikci.“ 2. článek pak doplnil : Kongres bude mít moc prosadit tento článek odpovídající legislativou.“ 23 Co je ze znění dodatku zřejmé je zákaz otroctví na celém území Spojených států, čímţ se zákonodárci vypořádali do budoucna s otázkou otroctví (která byla nejistá i po Lincolnově Prohlášení o svobodě otroků) a zároveň si přisvojili právo na další úpravy. Otázkou, která zůstává dodnes příčinou spekulací, bylo zda získali černoši zbavením otroctví občanská práva, tedy jestli má stát podle ústavy zajišťovat práva svobodným černochům. Co bylo záměrem zákonodárců a byli si vědomi případných nedostatků takovéto formulace, kterou pouţili ve 13. dodatku? Wendell Phillips uţ v roce 1863 poţadoval, aby byl schválen dodatek vylučující jakoukoli diskriminaci lidem narozeným na Území Spojených států24 a je pravdou, ţe Kongres krátce po schválení 13. dodatku uţ v březnu roku 1866 schválil zákon o občanských právech. Přesto bylo uznávanou tradicí v historii, ţe schvalovatelé 13. dodatku a jejich současníci netušili, ţe bude nutné vytvořit další 2 dodatky zajišťující práva černochů25, coţ se později ukázalo nutné vzhledem k sílícímu tlaku společnosti a k postoji Jihu. Aby splnily jednu z podmínek přijetí zpátky do Unie, přijaly jiţanské státy v roce 1865, zákoníky obsahující práva černochů obecně vešlé ve známost jako zákoníky Jima Crowa. Jim Crow bylo slovo pouţívané k označení oddělených zařízení určených pro černé. V těchto zákonících byly černochům částečně přiznána práva, jak to vyţadoval Kongres, ale ve své podstatě zachovaly méněcenné postavení černých ve společnosti.26 Jen pro příklad, černoši směli vlastnit majetek, měli právo na soudní proces na straně ţalujícího i ţalovaného, jejich manţelství byla uznávána. Oproti tomu nesměli černoši v Mississipi vlastnit zemědělskou půdu a v Jiţní Karolíně městské parcely. V některých státech pak bylo otroctví změněno do právně přijatelné formy povinného uzavírání pracovních smluv s případným trestem. V případě platební neschopnosti uloţeného trestu byli prodáni do „soukromé sluţby“.27 Otroctví bylo zrušeno, ale jeho duch nikoliv. Otázka zda zákoníky odporovaly 13. dodatku, protoţe zachovávaly dědictví otrokářství, byla diskutována. V Kongresu se v této době začínalo formovat silné křídlo radikálních reformátorů, kteří poţadovali další a silnější opatření zajišťující společenské změny na Jihu. Oproti nim se postavili demokraté, část umírněných republikánů a prezident Johnson. Oficiální střet nastal se schvalováním zákona o 23

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents. str.11 Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution, str.58. 25 Ibid. str.58. 26 Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation, str. 18. 27 Tindall, B. George; David E. Shi: Dějiny států, USA, Praha, Lidové noviny, 1994, str. 353. 24

21 občanských právech v březnu roku 1866, který zajišťoval občanství „ všem osobám narozeným ve Spojených státech, které nebyly subjekty pod jinou zahraniční mocí, mimo Indiány neplatící daně“ 28Johnson proti zákonu otevřeně vystoupil a vetoval jej, čímţ vyhlásil reformačnímu táboru politickou válku. Křídlo prosazující radikálnější Rekonstrukci ovšem sílilo, především kvůli poměrům na Jihu, jenţ vysláním bývalých politiků Konfederace do kongresu a schválením zákoníků Jima Crowa neprojevoval ţádnou vůli k zásadnější společenské změně. Prezidentské veto bylo v dubnu 1866 přehlasováno, Johnson následně podroben impeachementu. 29. Všechny tyto události znamenaly předěl mezi 1. a 2. etapou Rekonstrukce. V období mezi prosincem 1865 a létem 1866 proběhla na politickém poli debata nad budoucí podobou černošských práv. Konečné formulace v zákonu o občanských právech z r. 1866 a ve 14. dodatku měly skutečnosti ve své době mnoţství alternativ. Výsledkem všech těchto debat byl politický kompromis. Problém občanských práv ve Spojených státech v polovině 60 let tkvěl ve 2 tématech: pravomoci Kongresu ustanovit je na federální úrovni a ve významu termínu „občanská práva a výsady“. Obě témata byla spojená. Vţdyť jak můţe Kongres schválit zákon zajišťující nulovou diskriminaci, čímţ by svou podstatou odporoval prakticky kaţdému právnímu řádu jednotlivých států.? I v severovýchodních státech, baště liberálního myšlení o černošských právech, byla segregace legální, viz. například případ bostonských škol. Změnou fráze „ţádná diskriminace“ v právech na „rovnou ochranu“ práv byl učiněn ústupek k dosaţení momentálního hlavního cíle republikánů, kterým bylo schválit zákon zaměřený proti jiţanským zákoníkům Jima Crowa. Po schválení zákona o občanských právech bylo dalším krokem republikánů vloţení stejných zásad do ústavního dodatku, tudíţ by jak zamezili všem pochybnostem o ústavnosti zákona a zároveň zabránili vzniku hypotetické situace, kdy by demokraté ovládli Kongres a mohli zákon zrušit prostou většinou. Budoucí 14. dodatek ústavy svým zněním v oblasti občanských práv přímo vycházel ze zákona o občanských právech. V době jeho schvalování byly stále diskutovány varianty počítající s nulovou diskriminací nebo různé kompromisní varianty, jako například návrh předloţený senátor Stevensem schvalující černošská práva aţ od 4. července 1876, tedy navazující na myšlenku dočasného učňovství. Komise, která návrh dodatku měla na starosti, na posledním zasedání odmítla uţ téměř schválenou nediskriminační

28

Op. cit. Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation , str. 62.. Johnson není v tomto směru jediný v historii USA, další prezident podrobený impeachementu byl Bill Clinton roku 1998. 29

22 verzi a přijala současnou formulaci 14. dodatku, kde se v 1. oddílu věnujícímu se černošským právům praví: „Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a subjekty pod zdejší jurisdikcí jsou občany Spojených států a občany státu v němţ pobývají. Ţádný stát nemůţe přijmout zákon, který omezil privilegia a výsady občanů Spojených států, ani ţádný stát nebude moci zbavit jakékoliv osobě ţivota, svobody nebo majetku bez soudního procesu, ani odepřít jakékoliv osobě pod jeho jurisdikcí rovnou ochranu zákonů.“ 30 Po Taneyho rozhodnutí bylo černochům odňata moţnost plošného federálního občanství (nicméně státy mohly občanství udělit z vlastní vůle). 14. dodatek tímto zrušil Taneyho rozhodnutí a naopak občanství uznal nejen černochům, ale i všem osobám narozených v Spojených státech. Zároveň dodatek změnil rovnováhu mezi státy a federální vládou, kdyţ umoţnil Kongresu kontrolu nad státními zákony31, coţ vzbuzovalo otázku, zda se nestal milníkem v dějinách americké historie z hlediska přesunu výkonné moci. Státům byla ponechána moţnost navrhovat zákony, které měly zajistit rovnou ochranu všem osobám (slovo osoba bylo pouţito, aby byli zahrnuti cizinci) rovnými způsobem. 14. dodatek, schválený 9.6.1868 republikánskou většinou v Kongresu, přestoţe byl zamýšlen jako definitivní vyřešení otázky černošských práv, obsahoval ve své podstatě stále stejnou otázku, zda byla ochrana práv vztahována pouze k těm právům, která byla vypočtena v zákoně o občanských právech, nebo zda měl být chápan v širším smyslu, který by měl zabraňovat diskriminaci samotné. Posledním z dodatků ovlivňující práva černochů je 15. dodatek ratifikovaný 3. února 1870 a ochraňující volební právo proti zákazu nebo omezení na základě rasy, barvy nebo předchozích podmínek nevolnictví. Pro argumentaci právníků v případech zaměřených proti segregaci v dopravě je 15. dodatek zdánlivě nepouţitelný, ale ve skutečnosti implicitně upřesňuje chápání občanských práv vyjádřených ve 14. dodatku, které tímto byly omezeny o jejich politický rozsah. Prvním rozhodnutí o smyslu dodatků bylo učiněno Nejvyšším soudem ve Slaughterhouse cases, kauzách věnujících se právům řezníků na jatkách. Řezníci se v něm odvolávali na 14. dodatek, aby zabránili nařízení státu Louisiana zakazujícím zabíjení dobytka na určitých místech. Tvrdili, ţe byla porušována jejich práva zajišťována 13. a 14. dodatkem. V případě 13. dodatku se odvolávali na 13. dodatek s odůvodněním, ţe zákaz výkonu jejich zaměstnání ustanovoval formu nevolnictví. 14. dodatek zase měl být relevantní, protoţe Louisianský zákon vytvářel monopol, který řezníkům odpíral moţnost navýšení majetku. 13. 30 31

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 14. Viz. 5. oddíl 14. dodatku

23 a 14. dodatek měly podle zástupců ţalobce přinést zásadní změnu do právního systému Spojených států, protoţe měly zajišťovat vše, co bylo nutné ke svobodě a vlastní občanství ve Spojených státech. Většina soudců ţalobu zamítla a soudce Samuel Miller podal ve vyjádření většiny vysvětlení dodatků na základě jejich smyslu ochránit především černé osoby. 13. dodatek byl ve svém dosahu omezen pouze na zabránění existence otrokářství a 14. dodatek zase podle Millera neměl v úmyslu úplnou kontrolu federální vlády nad celou legislativou jednotlivých států. Odpůrci tohoto rozhodnutí argumentovali v opačném duchu, tedy za zachování silnější federální moci, ovšem spíše s cílem zabránit státům v omezování rozvoje velkých korporací. V dalším případě United States v. Cruikshank bylo roku 1876 rozhodnuto, ţe 14. dodatek zajišťoval jen ochranu federace a federálních soudů proti státním zásahům a nikoli v případech přečinů spáchaných jednou osobou vůči jiné. Posledním klíčovým rozhodnutím soudu ohledně občanských práv černochů před Plessym byly kauzy Civil Right cases. Pět různých případů rozhodovaných Nejvyšším soudem roku 1883 mířilo proti zákonu o občanských právech z roku 1875, jenţ v podstatě zaváděl princip nulové diskriminace. Většina osmi proti jednomu soudci rozhodla v prospěch ţalob a prohlásila většinu opatření vzešlých ze zákona neústavními. Federální vláda a soudy nemají v moci zasahovat do činů soukromých stran, 14. dodatek byl jinými slovy zaměřen proti jednání států a nikoli jednotlivců (jimiţ mohla být i právnická osoba). Zároveň není moţné, aby byly všechna občanská práva zajišťována na federální úrovni. Z rozhodnutí soudu a jeho vyjádření můţeme mezi řádky vyčíst, ţe v době po ukončení Rekonstrukce nastal posun ve vnímání rozsahu občanských práv. Navíc byl opět prohlášen 13. dodatek pouze ve smyslu zákazu otroctví. Myšlenka, ţe by byl ve 13. dodatku zahrnut i zákaz diskriminace na základě rasy nebo barvy vzhledem k odznaku nevolnictví spojeným s institucí otroctví, byla opětovně poraţena. Jediným soudcem, který se postavil proti rozhodnutí většiny, byl John Marshall Harlan. Vnímal 13. dodatek v širším smyslu a 14. dodatek podle něj zaváděl nové národní občanství. Rozhodnutím většiny se podle Harlana „vstupuje do nové éry ústavního práva, kdy práva na svobodu a americké občanství nemůţou dostat od národa dostatečnou ochranu…“32 Uvádím Harlanův názor z důvodu, ţe v případě Homera Plessyho roku 1896 byl také jediným soudcem postavivším se proti rozhodnutí většiny a zastával stejná stanoviska. Moţná diskriminace skrytá v systému segregace, fungujícím na Severu uţ od předválečných dob, dostala oficiální povolení ze strany Nejvyššího soudu v jeho vysvětlení

32

Op. cit. Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 26

24 dodatků přijatých v polovině 60. let. Systém „oddělený ale rovný“ mohl vzniknou právě na tomto právním základě. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, ţe ústava nezabraňuje státům v ustanovování jejich vlastní legislativy, mohly vzniknou, nejen na novém Jihu, právní řády, které splňovaly podmínky dané ústavou a při tom navazovaly na myšlenky rozdílnosti postavení dvou ras nebo společností různé barvy pleti. Vraťme se nyní ještě krátce k průběhu Rekonstrukce a jejímu ukončení. Po faktickém přebrání moci, nastolil Kongres nastolil nové a mnohem přísnější podmínky vstupu jiţanských států do Unie. Na rozdíl od vlád jiţanských států před rokem 1865, kdy zde zasedali prakticky stejní zástupci jako v dobách Konfederace, byly nyní místní vlády tvořeny novými skupinami jako byli oportunisté ze severu (zvaní „carpetbaggers“) nebo místní jiţanští republikáni (zvaní „scalawags“) a zvolení černoši. Demokraté, kteří podporovali Konfederaci, byli z politického ţivota vyloučeni. Takovéto vlády byly podporovány Kongresem a po splnění podmínek, tvořených především přijetím dodatků ústavy, byli jejich zástupci přijati zpátky do federálních institucí. Je zřejmé, ţe noví zastupitelé neměli podporu v jiţanské bílé společnosti, která chápala je jako přisluhovače Severu a celou vládu jako diktát nastolený vítěznou stranou a jako odplatu za vzbouření v občanské válce. Nové vlády ale neměly dlouhé ho trvání. Uţ od konce 60. let se postupně vraceli k moci jiţanští demokraté a na konci Rekonstrukce uţ bylo převzetí státní moci úplné. Příčin bylo několik. Republikánské vlády na Jihu se plynutím času dostávaly do úpadku, svůj díl na tom měla korupce, osobní prospěchářství zastupitelů a všudypřítomná nepopulárnost ze strany obyvatelstva. Úspěch demokratů na státní úrovni navíc posílil tendence k vytvoření místních demokratických vlád. Sever byl navíc celou jiţanskou otázkou „unaven“. Unie v této době řešila nové problémy a Jih se stával přítěţí a břemenem.V období konce 60. a začátku 70. let rostl vládní dluh a mnoţily se případy korupce na nejvyšších místech. V 70. letech navíc přišla velká ekonomická krize, která měla za následek vítězství demokratů ve volbách do Sněmovny. Ekonomické otázky, především problém oběţiva, se staly přednějšími tématy politiky neţ otázka další rekonstrukce Jihu. Roku 1876 se vše schylovalo k prezidentským volbám, které ukončily jedno z nejmarkantnějších období amerických dějin. Kandidáti republikánů a demokratů měli od počátku vyhlídky na stejné mnoţství hlasů a celé volby poznamenala gigantická korupce. Obě strany zastávaly navíc podobné názory v klíčových otázkách. Co se týče Jihu, republikáni i demokraté byli pro nastolení konzervativních vlád v jiţanských státech. Nastala ovšem patová situace s hlasy volitelů, kdy lepší vyhlídky měl na začátku kandidát demokratů Samuel J. Tilden. Jenţe republikáni počítali s hlasy ze 3 jiţanských států, kde byla pozice naprosto

25 nečitelná díky korupci a obě konkurenční komise hlásily jiný výsledek. Byla ustanovena komise se zástupci obou politických stran a Nejvyššího soudu. Komise nakonec rozhodla pro kandidáta republikánů Rutherforda B. Hayese, který tedy zvítězil nejtěsnějším rozdílem 1 volitelského hlasu. V pozadí rozhodnutí komise stojí dohoda mezi jiţanskými demokraty a republikány. Tento politický obchod byl ústupkem ze strany republikánů, kteří nabídli po Hayesově zvolení stáhnutí federálních vojsk z Lousiany a Jiţní Karolíny, a zároveň záruku, ţe nový prezident nechá padnout tamější republikánské vlády. V důsledku tohoto kompromisu z 26. 2. 1877, který fakticky ukončil období Rekonstrukce, se k moci v jiţanských státech, tam kde se tak ještě nestalo, vrátili jiţanští demokraté. Práva černochů, která byla zajištěna dodatky k ústavě a občanskými zákony prošla revizí nových politických reprezentací. Období rekonstrukce patří mezi nejvíce studované úseky amerických dějin. Všeobecně se historici shodují, ţe 12 let dlouhá obnova Jihu byla z hlediska vytyčených cílů neúspěšná. Přeměna společnosti podle ideálu Severu se neuskutečnila, ale faktem zůstává, ţe společnost Jihu se oproti době otrokářského systému značně změnila. Spojené státy v období po občanské válce a Rekonstrukci rapidně měnily svou podobu. Rozvoj průmyslu na Severu i na Jihu, rozvoj měst na úkor venkova, vlna přistěhovalectví, dokončení osídlování Západu, tyto a ještě mnohé další skutečnosti měnily tvář země směrem k podobě jakou známe dnes. Na pozadí tohoto bouřlivého rozvoje kapitalismu byla hlavní část politické moci na federální úrovni v rukou Kongresu, prezidenta úloha byla povaţována spíše za formální. Vliv měly i charaktery tehdejších nejvyšších státníků. Hlavní politické strany, republikáni a demokraté, se v jednotlivých politických tématech nelišily a sami politici pouţívali spíše politiku vytáček a odmítali se vypořádat se skutečnými problémy. Uvnitř stran nastal boj o korupci. Faktická moc v unii přešla do rukou velkých průmyslníků, kterým plynuly největší zisky z rozvoje země. Největším problémem doby se stala hospodářská situace farmářů daná dlouhodobým poklesem cen. Hnutí farmářů mělo za příčinu vznik populistické strany, která mimochodem vyuţívala otázku podpory černošských práv k získání nových hlasů. V roce 1893 přišla ekonomická deprese vrcholící o rok později a díky ní zaznamenali republikáni obrovský zisk na úkor demokratů , zastupitele získali také populisté. Černošská práva byla odsunuta do pozadí ekonomických otázek a otázka dalšího vývoje přešla od federální legislativní moci ke státům a k soudům. Na Jihu se za vlád demokratů pokračovalo v přeměně podoby na Nový Jih. Většina společnosti, ať uţ měla jakýkoli rasový názor, se stavěla proti otrokářství a chápala výhodnost rozvoje průmyslu. Ve společnosti byl přijat princip segregace pro oddělení černochů od bělochů na veřejných místech. Na začátku byly přijaty první zákony o rovném ubytování nebo

26 o oddělených vozech. Velká vlna zákonů zavádějících oddělené vozy přišla ke konci 80. let a zbývající jiţanské státy přijaly zákony o segregaci na přelomu století mezi lety 1898 a 1901. 33

Je třeba poznamenat, ţe zákony v jednotlivých státech neměly právně jednotnou formu a

lišily se v rozličných bodech. Co se týče černochů na Jihu, tak jejich postavení oproti Rekonstrukci, kdy se stávali členy místních vlád, pokleslo. V některých státech byla přijata i opatření proti černošským politickým právům. Státům bylo umoţněno nastolit podmínky pro udělení volebního právo a tak byly zavedeny podmínky k registraci, například daně ze zápisu do volebních seznamů nebo zkoušky gramotnosti. Všechny tyto podmínky byly mířeny především vůči černochům. Období 2. poloviny 19. století zaznamenalo v otázce černošských práv neskutečný vývoj, coţ se projevilo zvláště na Jihu. Právní moţnosti černocha v Jiţní Karolíně nebo Georgii před občanskou válkou a v roce 1896, byly neporovnatelné. Po seznámení se schvalováním a interpretací zákonů během 2. poloviny 19. stol. můţeme přistoupit k Plessyho případu.

2

Kauza Plessy vs. Ferguson Rozhodnutí Nejvyššího soudu 26. května 1896 ohledně odvolání Homera Plessyho proti

rozhodnutí soudce Fergusona z New Orleans je tradičně řazeno právníky a historiky mezi nejdůleţitější verdikty této instituce. Osm z devíti soudců tehdy zamítlo Plessyho námitku proti ústavnosti Lousianského zákona o oddělených vozech, čímţ potvrdili doktrínu „oddělený ale rovný“. Předcházející část mé práce měla ukázat předchozí právní vývoj v černošské otázce, to znamená legislativu a neméně nepodstatný způsob jakým byla přijímána, dále verdikty Nejvyššího soudu Spojených států nebo niţších soudů, které později zazněly v argumentacích právníků v případech segregací, nebo které svou podstatou značným způsobem ovlivnily vývoj v této otázce. Podobně zevrubné načrtnutí ovšem poukáţe na pouze na nástroj, který se ocitnul v rukou právníků a soudců v Plessyho případě. Pouţití tohoto nástroje, případně jeho modifikace (v případě, ţe by se soudci rozhodli ke změně výkladu práva) bylo ovlivňováno mnoha faktory, které se skrývají pod povrchem slov a právnických termínů. K pochopení rozhodnutí většiny soudců a opozičnímu názoru Johna Marshalla je nutné zodpovězení dalších otázek. Na jaké bázi fungovala segregace fungující v té době v zákonech jiţanských států, stejně jako v severních státech? Jaký byl názor společnosti, ať uţ 33

Cf. Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation, str. 20-23.

27 její bílé části nebo černé, na rasovou otázku? Jaká byla reflexe tohoto názoru v prostředí soudů? Tyto a další související otázky vyplývají na povrch při bliţším zkoumání Plessyho soudu. V květnovém zasedání Lousianského zákonodárného sboru roku 1890 byl přijat návrh zákona o oddělených vozech a to i přes odpor černošských zastupitelů. Zákon vyţadoval stejné ale oddělené sluţby pro bílé a černé pasaţéry v ţelezniční dopravě, s výjimkou tramvajové. Cestujícím nemělo být dovoleno zaujmout jiná místa, neţ ta jeţ byla umístěna ve vozech přidělených jim na základě rasy, ke které patří. Dále byly určeny povinnosti průvodčích, jejich pomocníků a pasaţérů týkající se přidělení cestujících do jednotlivých vozů. Poslední poloţkou zákona byly tresty připadající průvodčím a pasaţérům při nedodrţování těchto povinností. Průvodčí a ţelezniční společnosti neměli nést, ţádnou odpovědnost za způsob roztřídění občanů. V New Orleans, kde byla tradičně silná a početná skupina černošských obyvatel, mnohdy se smíšeným původem, se rychle vytvořilo hnutí proti novému zákonu. 1. 9. 1891 byl ustanoven Občanský výbor pro test ústavnosti zákona o oddělených vozech. Předsedou byl Louis Martinet, jeden z černošských zastupitelů a odpůrců zákona a zároveň jedna z hlavních osob případu Homera Plessyho. Jeho cílem bylo umělé vytvoření soudního případu černocha, který by záměrně porušil zákon, aby se následně mohl obhajovat na základě neústavnosti nového nařízení. Případný úspěch u soudu by pak znamenal zrušení zákona a v širším dopadu vytvořil precedent pro další případy související se segregací. Prvním krokem výboru bylo zajištění právní kapacity sympatizující s motivy černošské komunity, a tak Martinet kontaktoval Albiona W. Tourgée. Tourgeé byl bývalý oportunista pocházející ze Severu, který zaţil jiţanské prostředí ze svého působení v Severní Karolíně. Proslul jako přední bílý spisovatel a publicista hájící práva černochů. Souhlasil s vedením případu a výborem byl 10.10. 1891 zvolen do vedení případu od začátku aţ do konce. Zakrátko, 29.12. téhoţ roku, získal za asistenta místního advokáta v osobě Jamese C. Walkera. Walker se sice specializoval na kriminální případy, ovšem výbor povaţoval za důleţitější fakt, ţe byl republikánem sympatizující s právy černochů, které nejednou u soudů zastupoval.34 Martinet a Tourgée od začátku debatovali o různých způsobech vytvoření kauzy, kde by napadli Lousianský zákon a segregační doktríny. Nakonec se rozhodli k následujícímu postupu. Testující osoba bude chtít nastoupit do špatného vozu, bude odmítnuta a

34

Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation , str. 30.

28 nasměrována do vozu určeného pro černé. Poté se pokusí vstoupit za pouţití přiměřené síly. Tímto činem by porušila zákon, byla zadrţena a příslušně potrestána dle zákona. Na základě práva habeas corpus by pak případ mohl být cíleně nasměrován k federálnímu soudu, kde by se testovaný hájil formálním poţadavkem na propuštění z důvodu neústavnosti zákona, čímţ by soud musel rozhodnout o jeho ústavnosti. Martinet si uvědomoval, ţe by bylo vhodné získat souhlas s takovýmto postupem od některé z ţelezničních společností, aby mohl celý plán proběhnout hladce. Společnosti nebyly přívrţenci segregačních zákonů v dopravě, protoţe zavedení povinnosti nových oddělených vozů pro černé na stejné úrovni zařízení a sluţeb jako ve vozech pro bílé pro ně znamenalo nadměrné výdaje. Samy o sobě se ovšem obávaly právního postupu proti zákonu. Některé z nich zaváděly příslušně označené vozy, ale v případě, ţe v nich osoby odmítly cestovat, nebyly proti nim podniknuty ţádné kroky. Martinet se nakonec dohodnul na testu se společností Louisville and Nashville Railroad, který obnášel dohodu o zachování průvodčího v okamţiku, kdy testující osoba bude chtít nastoupit do špatného vozu. V následujícím období mezi 2. lednem a 24 únorem 1892 probíhala korespondence mezi Tourgéem a Walkerem ohledně dohodnutého plánu. 24.2. získali testovací případ v osobě Rodoplha Desdunes, který si zakoupil lístek první třídy na mezistátní cestu z New Orleans do Mobile (stát Alabama).35 Oba právníci během tohoto případu vypracovali hlavní porci argumentů, které nakonec pouţili v případě Homera Plessyho. Právníci přitom pouze částečně načrtnuli hlavní argumenty, které měly být pouţity při první obhajobě před soudem z důvodu, aby niţší soud nemohl rozhodnout v prospěch obhajoby, ale aby následně byly rozvinuty při odvolání se k vyšší soudní instanci. Tourgée a Walker debatovali nad 2 moţnostmi právní cesty, jak dosáhnout kýţeného rozhodnutí, a obě končily u federálního soudu. Tourgée navrhoval postup odvolání se k federálnímu soudu okamţitě po rozhodnutí místního soudu, coţ ovšem mohlo znamenat komplikace v proceduře kauzy. Walker navrhoval vyčerpání moţností u státních soudů, tedy odvolání se k Nejvyššímu Lousianskému soudu, po kterém by nebyly ţádné pochybnosti o další cestě k nejvyššímu federálnímu soudu. Rozdílné postoje leţely v otázce rozhodnutí v případě Ex Parte Royall a obavy obou právníků pramenící z tohoto případu nepramenily ze strachu o výsledek případu, ale spíše ze strachu o zadrhnutí kauzy. Poslední částí přípravy bylo doplnění záznamu k plánovanému odvolání. Události ovšem nabraly jiný směr neţ bylo plánem obou advokátů.

35

Původní plán počítal s mezistátní cestou, která by začínala na území státu Lousiany.

29 Případ Daniela Desduna se dostal 21.3. k Obvodnímu trestnímu soudu pro obec Orleans a tam se celý případ pozastavil. Předsedající soudce vyčkával rozhodnutí v jiném souvisejícím případu a následně 19. dubna zmizel. Případ Abbot v. Hicks byl pro Desdunův soud paradoxně nešťastný, protoţe zavrhl segregaci na mezistátních linkách jako přílišnou obtíţ, a nový soudce John H. Ferguson uznal 9.6. Desdunovu obhajobu z důvodu, ţe Desdunův případ byl zaloţený částečně na útoku na práva v mezistátní dopravě zajišťované dodatky k ústavě. První případ tedy nebyl úspěšný. Pro případ Homera Plessyho byl tento první právní test důleţitý z několika důvodů. Oba právníci Tourgée a Walker jiţ měli vypracovaný soubor hlavních argumentů a celý právní postup k dalšímu případu, stačilo jen mírně pozměnit některé části obhajoby. Navíc oba právníci zjistili, ţe si mohou v právních argumentech navzájem důvěřovat. Nikoliv nepodstatná skutečnost, protoţe Walkerovi byla v dalším případě ponechána větší iniciativa. 36 1.června, ještě před rozhodnutím v případu Desdunes, poţadoval Walker, předvídající rozhodnutí soudce, nový případ a Tourgée souhlasil. 7. června jsi Homer Plessy , 34letý přítel otce Daniela Desduna, zakoupil jízdenku na cestu z New Orleans do Covongtonu v Lousianě u společnosti East Lousiana Railway. Doţadoval se vstupu do vozu pro bílé a byl zatčen. Případ byl zcela jistě stejně připraven jako ten předešlý testovací, protoţe Plessy byl černoch pouze z 1/8 jeho barva a byla těţce rozpoznatelná, takţe průvodčí musel být instruován.37 Případ byl odloţen k 13. 10., kdy Walker předal 14 bodovou obhajobu a 28. 10. bylo nařízeno ústní slyšení. 18.11. soudce Ferguson rozhodl o zamítnutí obhajoby, postavené na základě tvrzení o neústavnosti Lousianského zákona , a rozhodl o oprávněnosti ţaloby. Walker se ještě před rozhodnutím Fergusona odvolal k Nejvyššímu Lousianskému soudu, coţ byla změna oproti plánu z prvního případu, protoţe nyní byl Plessyho případ veden ve smyslu zastavení soudního řízení Fergusona proti Plessymu. Státní soud v prosinci rozhodnul o platnosti procedury a schválil Fergusonovo rozhodnutí v původním slyšení a zároveň podpořil ústavnost zákona o oddělených vozech. 2.ledna 1893 soud odmítl Walkerovu ţádost o nové slyšení, kterou podal z důvodu vynechání odpovědí na některé argumenty obhajoby, čímţ byla ukončena Plessyho cesta po státních soudech. 5.1. Walker doručil ţádost k soudnímu přelíčení u federálního soudu s odůvodněním, ţe Lousianský zákon odporuje 13. a 14. dodatku ústavy. V únoru roku 1893 byly vyřízeny všechny náleţitosti ke slyšení, ale Plessyho právníci se rozhodli pro postupné oddalování přelíčení, které nastalo aţ na jaře roku 1896. Jedním 36 37

Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation, str 40. Ibid. str. 41

30 z důvodů bylo čekání na vyjádření Lousianských soudních orgánů, coţ byla korektní procedura, ale Tourgé sledoval postupným oddalováním ještě jiný cíl. Změnu nebo změny v sestavení soudu. Je zřejmé, ţe osobní názory soudců na černošská práva hrály v jejich rozhodnutí podstatnou roli. Nejdůleţitějším faktorem ovlivňující tyto názory byla nejčastěji stranická příslušnost, demokraté byli tradičně konzervativní, co se týkalo černošských práv, republikáni radikálnější a dalším nikoliv nedůleţitým faktorem byl původ soudce. Rozhodnutí v předcházejících případech zřetelně naznačovalo, ke které verzi argumentace se soudce přikloní a tak bylo moţné dopředu odhadnout šance na úspěch v kauze. Tourgée si všechny tyto okolnosti uvědomoval a v dopise Lousi Martinetovi z 31.10.1893 ukázal svůj odhad na jednání jednotlivých soudců: „nyní jsou zde u soudu 4 muţi, kteří nejsou úplně spojeni s účastí v těchto /Civil Rights act/ případech. Jestliţe je potvrzen Hornblower bude jich 5. Z celého počtu soudců je tu jen jeden, který je známý pro názor, který my musíme prosazujeme . Jeden je k nám nakloněný podle práva, ale jeho politické tendence jdou úplně jinou cestou. Jsou zde dva, kteří mohou být přesvědčeni argumenty. Je zde pět, kdo jsou proti nám. Z těchto můţe být 1 nejistý… další asi zůstanou na postoji, který zastávají.“ 38 I kdyţ se Tourgée nevyjadřuje jmenovitě, u některých popisů je zřejmé, o které soudce se jedná (např. soudce Harlan zastávající Tourgéeho názor). Jiné jména jsou předmětem spekulací, při nichţ je nutné vzít v potaz změnu na místech soudců od října 1893 do jara 1896. Představme si alespoň krátce soudce Nejvyššího soudu. V roce 1896 byl předsedou soudu Melville Weston Fuller, radikální demokrat pocházející z Maine. Stavěl se proti volebnímu právu černochů i proti Lincolnově prohlášení o osvobození černochů, přesto nelze říci, ţe by zastával diskriminující stanovisko proti všem menšinám. (poznámka- Brooks 183, Fong Yue Ting). Jako předsedající soudce rozhodoval, kdo napíše vyjádření soudu. Dalším, pro náš případ důleţitým, soudcem byl Henry Billings Brown. Muţ určený k sepsání vyjádření většiny v Plessyho případě pocházel z Massachusetts a byl to umírněný aţ konzervativní republikán a zastánce státní moci v bezpečnostních otázkách se specializací na právo patentní a admirality. Dnes asi nejznámější osobou tehdejšího sloţení Nejvyššího soudu Spojených států byl John Marshall Harlan. Jeden ze 2 rodilých jiţanů u soudu a bývalý otrokář (ve válce bojoval za Sever a před jejím koncem propustil své otroky). Za svůj ţivot změnil postoj z odpůrce 13. dodatku na předního zastánce práv svobodných černochů. Svůj postoj projevil naplno 38

Op. cit. Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents. Boston, Bedford/St. Martin´s, 1997, str. 179

31 v nesouhlasném stanovisku při projednávání případu občanských práv z roku 1883, kde rozhodnutí soudu, jak uţ bylo uvedeno výš, zamítnulo jako neústavní zákon o občanských právech z roku 1875. Harlan se svém názoru postavil za rovná práva všech občanů a za ochranu proti státním rozhodnutím. Stejný názor vyjádřil jako jediný nesouhlasící soudce v případě Plessy v. Ferguson. Jeho vyjádření je dodnes součástí debat ohledně rasové otázky ve Spojených státech a ukazuje naprosto odlišný přístup k černošské otázce. Dalším soudcem byl Stephen Johnson Field. 80 let starý demokrat zastávající stanoviska ve prospěch obchodu na základě 14. dodatku a zároveň odmítající přiznat na základě stejného dodatku práva černým Afroameričanům v jiných případech. Horace Gray byl republikán, tolerantní k černošským právům. Kritizoval v roce 1857 Taneyho rozhodnutí v případě Dreda Scotta, ale souhlasil s rozhodnutím většiny v případě Civil Right cases a v tamější interpretaci 13. a 14. dodatku. George Shiras Jr. byl další republikán zastávající postoj ku prospěchu čínských obyvatel ve Spojených státech. Edward Douglass White pocházel z Lousiany. Byl to demokrat, bojoval za Konfederaci a později roku 1910 byl jmenován předsedajícím soudcem Nejvyššího soudu. Rufus Wheeler Peckham byl nejnověji zvolený člen soudu (1895) a byl zastáncem tzv. hmotného soudního procesu. David Josiah Brewer je pro náš případ nejméně podstatný, protoţe tento republikán narozený v Turecku misionářům s proti otrokářskou tradicí a zastánce plného práva států oproti federálnímu vměšování se do místních záleţitostí nebyl přítomen u soudu při slyšení argumentů v Plessyho případě a tak se neúčastnil v rozhodnutí. Z předchozího výčtu vyplývá, ţe většina soudců nebyla nakloněna právům černochů (diskutabilní je pouze případ Brewera). Na první pohled můţe být podivné, ţe někteří soudci se zastávali práv čínské menšiny a zároveň nesouhlasili s právy černochů. Číňané nebyli povaţováni za tak podřadnou rasu jako černoši a především jejich počet byl mnohem menší. Sympatie soudců se projevily o pár let později po Plessym, kdyţ jim bylo přiznáno občanství. Mimochodem v tomto případě opět protestoval soudce Harlan, jehoţ postoj v otázkách menšin se tímto stává poněkud méně jednoznačným a více matoucím. V Plessyho případě je označil jako: „rasu natolik odlišnou od té naší, ţe nedovolujeme jejím příslušníkům stát se občany Spojených států“39 a divil se, ţe jejich práva jsou někdy obhajována, zatímco černošská nikoliv. Historie čínské menšiny tvoří zajímavou část amerických dějin, ale v této práci pro ní není místo, a tak musí postačit tvrzení, ţe společnost zastávala k Číňanům odlišný postoj neţ k černochům.

39

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 58.

32 Vraťme se nyní k Plessyho případu, který Tourgée nemohl oddalovat do nekonečna. 13. dubna 1896 se Plessyho případ dostal před Nejvyšší soud. Z osob spojených v iniciativě za zrušení zákona byl přítomen pouze Tourgée. Formálně byl případ z Plessyho strany veden proti chybě v rozhodnutí soudce Fergusona v Lousianě, takţe se u soudu potkalo několik právních souhrnů: Plessyho obhájců, jehoţ kostra byla poloţena na prvním testovacím případě Daniela Desdunes a který byl následně vypracován během slyšení u místního soudu, dále názor soudce Fergusona, který byl dále formulován jeho zástupcem Adamsem, názor Lousianského státního soudu a právní souhrn advokáta federálního soudu ve Washingtonu. Jak jiţ bylo řečeno výše, Tourgéeho argumentace v Plessyho případě byla postavena na tvrzení, ţe celý zákon odporuje 13. a 14. dodatku ústavy. Pro podporu tohoto názoru uvedl soubor jednotlivých opatření v zákoně, která byla v protikladu s jeho chápáním dodatků. V prvé řadě zákon zbavoval lidi jejich svobody. Tím, ţe zbavoval vlakové zaměstnance a společnosti odpovědnosti za vykonávání zákona, podle Tourgého nemohly osoby vyloučené z vozu poţadovat proces proti spáchané křivdě. Dále zákon zajistil průvodčím a jejich pomocníkům do rukou nepřípustnou pravomoc v rozhodnutí o rase cestujících. Proti rozhodnutí průvodčího nebylo odvolání a způsobil cestujícímu v případě omylu újmu na majetku. Toto poslední tvrzení poţaduje další rozbor a vysvětlení, protoţe majetkem je zde chápán respekt Plessyho a případných dalších cestujících podobné charakteristiky, jako bílého občana. Plessy byl totiţ černoch pouze z 1/8, coţ vyvolává otázku, zda by měl být označen za bílého nebo barevného. K oběma označením se váţe neoddiskutovatelně jiný respekt ve společnosti. Tento argument není nikterak uměle vykonstruovaný, chápání barvy jako majetku bylo v tehdejší době zcela obvyklé. Z právního hlediska je třeba poznamenat, ţe okolní státy měly jiná měřítka pro označení černocha, někdy jím byla osoba jejíţ původ byl z ¼ černý, jindy postačovalo 1/8 černošského původu. Původ byl v tehdejší době označován metaforou krve. Koncept krve jako druhu titulu dával bílým, jako majitelům tohoto „majetku“, právo vylučovat černé a tvořil právní infrastrukturu nerovnosti.40 Ovšem na základě této metafory a existence nepochybně empirického myšlení vyvstávala následná otázka: je moţné s určitostí popsat svůj genealogický původ? Soudy, které projednávaly případy pomluvy z černošství jako uráţky na cti, nemohly vyţadovat po účastnících jejich rodné listy s podrobnou genealogií, protoţe ty většina obyvatel Spojených států prostě neměla. Místo toho přistupovaly k otázce z hlediska respektu, který daný 40

Sharfstein, J Daniel: The secret history of Race in the United States. [online] 2003. Dostupné z: http://yalelawjournal.org/images/pdfs/238.pdf, str. 1479

33 postiţený občan vlastnil. Proces tohoto typu soudu probíhal systémem vyslýchání svědků, kteří znali obviněného a jeho rodinou. Na základě jejich výpovědi, zda povaţovali obviněného za černocha, byl učiněn verdikt, ve kterém soudci prohlašovali, jestli je zřejmé, ţe daný občan přísluší k černošské rase. Občan, který tedy ţaloval jiného občana z pomluvy jeho údajného černošského původu tedy bránil svůj respekt jako bílého občana, svou krev, svůj majetek. Mnoho výpovědí svědků v takovémto případě tvrdilo, ţe nad barvou postiţeného neuvaţovali a zastávali k ní neutrální postoj. Navíc vyvstávala další otázka, při nedostatku důkazů (rodných listů apod.), ze nichţ by byl patrný původ občana o několik generací dozadu, jak velká část údajně bílé populace na Jihu byla ve skutečnosti dle práva bílá? Státy nastavovaly měřítka pro určení černocha velmi opatrně, jak by mohl ukazovat případ z roku 1895, kdy Ústavní Shromáţdění Jiţní Karolíny navrhovalo zakázat manţelství bílých s lidmi, kteří mají jakýkoliv černý původ. Člen Kongresu George Dionysus Tillman na tento návrh zareagoval s tvrzením, ţe: „na půdě tohoto shromáţdění není ani jeden člověk čistě kavkazské krve.“ Návrh byl nakonec změněn na definici černošství nikoli na základě „jedné kapky krve“ ale podle 1/8 pravidla (maximálně jeden praprarodič). 41 Obdobně přijímaly jiné státy měřítka černošství, ale jednotná definice chyběla. V Michiganu například platilo pravidlo, ţe černochem je osoba s ¼ a víc černošského původu. V Georgii to byla 1/8 a v Severní Karolíně 1/16. 42 V Lousianě nebylo takovéto vymezení zatím ustanoveno a fungovalo pravidlo „jedna kapka černé krve - černoch“ Na území unie také neexistovala uznávaná hranice mezi bělochem a černochem. Tourgée na tento problém poukazoval v dalším argumentu, kdyţ tvrdil, ţe ani Lousianské, ani federální právo neurčily rasovou hranici mezi bílým a černým. Nicméně Tourgée nechtěl zmiňovat Plessyho rasu, coţ tento argument posouvalo trochu jiným směrem, spíše do otázky diskuse. Kdyţ lehce předběhnu výklad, tak můţu uvést, ţe ani Nejvyšší soud neměl jediný zájem na definování rasové hranice mezi černochem a bělochem, protoţe takové rozhodnutí by se stalo platným pro celé Spojené státy a soudci si, stejně jako většina společnosti, nejspíše uvědomovali stupeň promíšení obou ras. Spolu s argumenty proti konkrétním opatřením zákona Tourgé napadl nezajištění práva na soudní proces a práva na svobodu a majetek. Vycházel z čtení Lousianského zákona, v němţ se občan nemohl nijak bránit případné spáchané křivdě. Státní soud měl ovšem jiný

41

Sharfstein, J Daniel: The secret history of Race in the United States. [online] 2003. Dostupné z: http://yalelawjournal.org/images/pdfs/238.pdf, str. 1495. 42 Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation, str. 154.

34 názor. Zákonná opatření neměla za úkol dát konečné rozhodnutí do rukou průvodčích. Jakékoliv příslušné rozhodnutí podléhalo dalšímu moţnému právnímu přezkoumání a tím i soudnímu procesu. V druhé části svého argumentu se uţ Tourgé zaobíral otázkou vlastní segregace a občanských práv. Snaţil se prosadit postoj, který byl odmítnut v rozhodnutí soudu v případech občanských práv z roku 1883. 13. a 14. dodatek podle něj vytvářely pozitivní práva. Třídění lidí na základě rasy odporovalo 13. dodatku zachováním podstatných rysů otroctví a označením skupiny stigmatem otroctví. Ke 14. dodatku podal vyjádření, ţe Spojené státy jako země mají chránit práva unií zajišťovaná ve 14. dodatku, protoţe občanství zde udělené má bytostnější podstatu neţ z něj odvozené státní. 14. dodatek měl vytvořit občanská práva zcela nového druhu.43 Takovýto názor se stavěl oproti rozhodnutí v Slaughterhouse cases z roku 1873, kdy soudce Miller vysvětloval 13. a 14. dodatek ve velmi úzkém smyslu. Velmi podobnou argumentaci pouţil i Charles Sumner v případě Roberts v. City of Boston. Další rozhodnutí nejvyššího soudu v Civil Right cases nebylo pod stejným útokem. Soudce Bradley se ve vyjádření soudu věnoval zákonům upravující poměry mezi právnickými osobami a nikoliv mezi státy. O nich se rozhodovalo aţ v Plessyho případě. V odpovědi na hlavní argument státního soudu Tourgé tvrdil, ţe Lousianský zákon nemá za cíl ustanovit nařízení k zajištění pořádku, ale spíše chce neoprávněně zasahovat do práv skupiny občanů. Proč bylo nařízení o oddělených vozech platné pouze na ţeleznici a ne v tramvajích? Protoţe účelem bylo zajistit nikoliv pohodlí všech, ale pouze pohodlí jedné skupiny obyvatel. Další argumenty byly vznešeny místním Washingtonským prokurátorem a známým Tourgéeho Samuelem F. Phillipsem a byly věnovány rozdílu mezi segregovaným školstvím a segregací v dopravě. Protoţe oddělené školství bylo prosazeno ve Washingtonu stejným Kongresem, který schválil 13. a 14. dodatek, a také protoţe většina severních států zavedla segregované zákony ve školství, chtěl Phillips učinit prostor pro chápání dopravy jako odlišného případu segregace, který by neměl být podporován. Pokud bychom měli shrnout argumenty Plessyho obhájců, pak by bylo na místě tvrzení, ţe Tourgé a jeho skupina prosazovali širší chápání významu 13. a 14. dodatku. V 1. části práce jsem částečně ukázal podmínky vzniku dodatků a jejich jazyk, který byl následně vysvětlen v kauzách Slaughterhouse cases a Civil Rights cases. Pokud by Nejvyšší soud měl přijmout takovýto výklad obou dodatků zároveň, musel by změnit rozhodnutí v prvním zmíněném případě a přehodnotit stanovisko ohledně občanských práv v 2. případě. Útok proti

43

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 31.

35 neústavnosti rasového třídění, který jiţ zazněl několikrát, měl za cíl chránit takto interpretovaná občanská práva. Je přitom nutné zdůraznit slovo zároveň při chápání dodatků, naznačující komplexnost v argumentaci Tourgéeho, protoţe pokud by byl jen jeden z dodatků chápán v omezeném smyslu, nebyla by celá argumentace platná. Cílem bylo uznání občanských práv z dob před občanskou válkou všeobecně a zároveň zajištění ochrany proti diskriminaci z Prohlášení o nezávislosti a z 13. dodatku ústavy, coţ by tvořilo soubor nových občanských práv. Argument ohledně určení Plessyho rasy byl irelevantní, protoţe případ nebyl projednáván z motivu poškození proti křivdě spáchané proti rozhodnutí v Plessyho rase, coţ obhájci vynechali v obhajobě. Nakonec je třeba zmínit fakt, ţe argumenty Plessyho advokátů ohledně práv údajně omezených zákonem, byly odmítnuty uţ státním soudem v odlišném čtení zákona. Pro doplnění je vhodné nezapomenout ani na právní shrnutí prokurátorů Okresního trestního soudu a Lousianského nejvyššího soudu. Jejich argumentace se opírala striktně o rozhodnutí v podobných případech, kdy byly projednávány případy v segregaci v ţelezniční dopravě. Ústavním námitkám se věnovali minimálně.

3

Verdikt soudců Nejvyššího soudu pod vlivem dobového společenského myšlení 18. května soud rozhodnul hlasováním 7 ku 1 o potvrzení rozhodnutí státního soudu.

Soudce Brown sepsal vyjádření většiny. V jeho počátku nejdříve rekapituloval celý případ a při tom neopomenul připomenout, ţe Plessy ve své obhajobě nijak nezmiňoval rasu, ke které přináleţí. Poté se věnoval hlavním argumentů Plessyho strany. Argument 13. dodatku vyřešil Brown briskně odkazem na Slaughterhouse cases a tamější vysvětlení smyslu 13. dodatku. Zákazem otroctví ve 13. dodatku bylo podle Browna myšleno „nedobrovolné nevolnictví, stav poddanství; vlastnictví lidského rodu jako majetku nebo kontrola práce a sluţeb jedné osoby v prospěch druhé a absence legálního práva k nakládání se svou vlastní osobou, majetkem a sluţbami.“ 44 Dále pokračujíc ve smyslu rozhodnutí soudu ve Slaughterhouse cases Brown věřil, ţe 14. dodatek byl přijat s úmyslem zajištění dalších práv černochů. Kauza Civil Rights cases mu slouţila k podobnému tvrzení, ţe diskriminace osob jinými osobami ještě neznamená, ţe je znovu zaváděna instituce

44

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 42.

36 otroctví. Projednávaný Lousianský zákon o oddělených vozech nijak nemířil k novému ustanovení nedobrovolného nevolnictví, a tak byl argument 13. dodatku neplatný. 14. dodatek byl komplikovanější a i jeho chápání bylo zaloţeno na výkladu ze Sloughterhouse cases. Soud se přiklonil k názoru, ţe ve smyslu 14. dodatku byla zajištěna stejná politická a občanská práva černochům jako ostatním osobám narozených ve Spojených státech, ale „v přirozenosti věcí nemohlo být zamýšleno zakázat rozdíly zaloţené na barvě nebo prosadit společenské rozdíly, rozlišované oproti politické rovnosti, nebo uvést v platnost míšení dvou ras pod podmínkami pro obě uspokojivými. Zákony dovolující, a dokonce vyţadující, rozdělení ras v místech, kde je pravděpodobný kontakt nemusí nezbytně naznačovat podřadnost jedné rasy k druhé a jsou zpravidla, jestliţe ne všeobecně, povaţovány v kompetenci státní legislatury pro výkon její policejní moci.“ 45 Tuto pravomoc úřadů chápe Brown v odkazu na separované školství v případu Roberts v. City of Boston a v odkazu na tamější rozhodnutí soudce Shawa jako neodporující ústavě, pokud úřady zajistí rovná práva občanů a zároveň budou její opatření rozumně opodstatněná. Brown dále citoval další zákony proti míšení ras jako důkaz všeobecně uznávané pravomoci států v souvislosti s rasovou otázkou a pokračoval v citaci případů s rasovým tříděním v ţelezniční dopravě. Následně se vrátil k Civil Right cases, kdyţ tvrdil, ţe 14. dodatek zavedl opravnou legislativu, 46 způsob odvolání se proti nepříslušným státním rozhodnutím, a nikoliv dozor Kongresu nad státními legislativami. Tourgéeho argument, ţe zavedení rasového třídění by v tomto smyslu bylo moţné chápat jako podporu jakéhokoliv, na první pohled třeba i nelogického, třídění, byl odmítnut s odkazem, ţe takováto to klasifikace musí být rozumná a opodstatněná. Státní moc v případě podobného typu musí prokázat charakter zákona přijatého s dobrou vírou pro stav veřejného dobra. Jako příklad špatných motivů u podobných zákonů Brown uvedl kauzu Yick Wo v. Hopkins, kdy bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o neústavnosti městské vyhlášky ze San Francisca regulující místní prádelny. Důvodem rozhodnutí byl zjištění, ţe hlavní smysl vyhlášky tkvěl v diskriminaci čínské menšiny, i kdyţ to nebylo v zákoně explicitně zmíněno. Pokud je tedy Lousianský zákon rozumné omezení s „dobrým úmyslem“, musí být ponechána státní moci právo k zavedení tohoto zákona. Pro Browna bylo nutné vymezit pojem opodstatněné rozumnosti, kterou označil jako „ svoboda konání s odkazem

45 46

Ibid. str. 44. Ibid. str. 46

37 k zavedeným obyčejům, zvykům a tradicím lidí a s ohledem na prosazení jejich pohodlí a se zachováním veřejného míru a dobrého pořádku.“ 47 Konečně poslední část vyjádření soudní většiny je asi nejzajímavější. Brown se znovu věnuje bodu Plessyho právníků, jehoţ se dotknul uţ při argumentaci 13. dodatkem a který označoval černošskou rasu označením pocházející z otrokářské minulosti. Stigma otroctví, které má vzniknout podstatou samotné segregace, nevzniká ze zákona o oddělených vozech, ale protoţe „si barevná rasa vybrala vsunout zde (do zákona) tuto konstrukci.“ 48 Nejvyšší soud odmítl v Brownově podání předpoklad, jenţ implicitně vychází z myšlení Tourgéeho a z celé iniciativy Občanského výboru pro test ústavnosti zákona o oddělených vozech, totiţ ţe : „společenské předsudky mohou být překonány legislativou a ţe rovná práva nemůţou být černochům zajištěna jinak neţ vynuceným míšením dvou ras.“ Jako reakci Browna a většiny soudu na tento předpoklad uvádí: „legislativa je bezmocná ve vyhlazení rasových instinktů nebo v zákazu rozdílů zaloţených na fyzických odlišnostech a pokus tak učinit můţe jen přispět ke zvýraznění problémů současné situace a vést k jejímu zhoršení“ 49 Brown se opíral o přirozený stav věcí. Rozdíly mezi jednotlivými rasami jsou nezpochybnitelné a vyvolávají v lidech rasový instinkt. Podle tohoto vnímání je zcela přirozené a rozumné, pokud stát zavede taková opatření, která za zajištění stejných občanských práv povedou k oddělení obou ras, tak aby byl zachován veřejný pořádek. Vyjádření tohoto typu není vyjádření rasisty, ale člověka uvědomujícího si faktický stav věcí. Jakkoli mohli být černoši rovnocenní politicky a jako občané stále nebyli chápáni jako společensky rovni s bělošskou rasou a společenský systém rovnosti nemohl být nařízen v zákonech. Pokud jsme dostatečně vysvětlili rozhodnutí soudu, je nyní na čase vysvětlení jediného nesouhlasícího soudce Johna Marshalla, který zastával právě opačný názor neţ Brown. Jeho pojetí 13. a 14. dodatku ústavy souhlasilo s Tourgéem a prosazoval jej uţ při výkladu v případech Civil Rights cases. Otázka rasy nemůţe být včleněna do jakýchkoliv zákonů, protoţe odporuje ústavě Spojených států. Jak sám říká „naše ústava je barvoslepá, nezná ani netoleruje třídy mezi občany.“ 50 Barva nemůţe být důvodem pro omezení práv a svobod obyvatel. Na základě rasového rozdělení mohou být zavedeny oddělené vozy se stejným zařízením, ale nikdo by neměl být obviňován ze spáchání trestného činu pokud neusedne do pro něj určeného vozu. Harlan viděl v přijatém zákonu jasný cíl prosazení dominace jedné 47

Ibid. str. 50 Ibid. str. 50. 49 Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 51. 50 Ibid. str. 36 48

38 barvy nad druhou a ne omezení k veřejnému prospěchu. Nechápal, proč zavedení těchto omezení je ve veřejném zájmu vhodné ve státní ţelezniční dopravě, ale ne například v tramvajové dopravě. Vţdyť podle stejného pravidla rovnoprávného oddělení je tím pádem moţné, aby stát poţadoval „v ţelezničních vozech oddělení domorodých a naturalizovaných občanů Spojených států, nebo protestantů a římských katolíků.“ 51 Podle Brownova vyjádření by většina soudu pouţila proti tomuto tvrzení argument, ţe je nutné, aby zákony byly rozumné a opodstatněné. Z Harlanova stanoviska ovšem pramení, ţe úkolem soudu bylo především posoudit, zda přijatý zákon byl ústavní či nikoliv, a protoţe podle jeho chápání dodatků, které povaţoval za správné, bylo cílem zákonodárců schvalujících 13. a 14. dodatek, podle jeho slov lidu Spojených států, napravit mezeru a chybu v moţném chápání americké ústavy, kterou představovalo rozhodnutí v případě Dreda Scotta, zrušením jakýchkoliv distinkcí mezi rasami, tak jak byly udrţovány v otrokářské společnosti, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo brát v potaz jakýkoli doplněk zákonů pouţívající rasové třídění. Harlan nadále vyřknul obavu, ţe tento verdikt povede nikoliv k zmírnění konfliktu mezi rasami, ale k zhoršení vzájemných vztahů a ukáţe se stejně zhoubné jako verdikt v případě Dreda Scotta. Povolením moţnosti států vydávat zákony pouţívající rasovou klasifikaci měl být vytvořen prostor pro růst rasové nedůvěry a potaţmo i nenávisti. Tyto státní nařízení měly pocházet „z předpokladu, ţe barevní občané jsou tak méněcenní a degradování, ţe jim nemůţe být dovoleno sednout si ve vozech obývaných bílými“ 52 Tato nařízení měla udrţovat rasový konflikt, čímţ měla ve skutečnosti zabraňovat veřejnému prospěchu, kterým mělo být zachování pořádku a míru. V dnešní době můţeme prohlásit, ţe tyto obavy byly částečně naplněny, ovšem poněkud z jiného důvodu neţ uváděl Harlan. Byly to společenské řády a ne právní rozhodnutí soudu, které prosadily diskriminaci do mechanismu segregace. Pokud mluvíme o společenských řádech, tak je nyní na čase ukázat, jak byli černoši vnímáni ve společnosti, aby dostalo Brownovo vyjádření většiny podporu zezdola, od lidí různých ras, od intelektuálů různého přesvědčení, od demokratických jiţanů nebo liberálů ze Severu. Díky následujících řádkům bude moţné lépe pochopit postoj Nejvyššího soudu. Americká společnost 2. poloviny 19. století měla byla značně ovlivněna rasistickým myšlením. Nebyla odlišná od jiných společností v Evropě, stačí jen připomenout britskou myšlenku bílého muţe, která stála v pozadí koloniální velmoci. Rasismus není moderní ideologie, jeho podstata se vyskytovala v mnoha různých podobách v průběhu světových dějin. Prakticky pokaţdé, kdyţ byli lidé vystaveni střetu s fyzicky odlišnou osobou, byli 51 52

Ibid. str. 56 Ibid. str. 58

39 nuceni vysvětlit si tuto odlišnost. Jazyky, zvyky a kultury jiných ras, národů, kmenů (je libovolné jaké slovo pouţijeme) jen zvýrazňovaly odlišnosti dané přírodou. Vzhledem k údajnému civilizačnímu pokroku bílé rasy, v době 2. poloviny 19. stol. také označované za kavkazskou rasu, byly vytvořeny podmínky pro hodnotový ţebříček ras, kdy bílá stála na vrcholu a ostatní rasy, tedy barevní, byly méněcenné. Příčiny tohoto rozdělení souvisejí s měřítky hodnoty ras a zároveň ukazují na odlišně chápanou povahu odlišností. Pro příklad uveďme Johna Tyler Morgana. Demokrat, jiţan a bývalý bojovník za Konfederaci se silným náboţenským přesvědčením, chápal ve své eseji Rasová otázka ve Spojených státech rozdíly mezi rasami na základě podstatných odlišností „tak jak byly uspořádány rukou Stvořitele.“

53

Podle Morgana jsou rozdíly Bohem dané a ţádný další

vývoj nemůţe odstranit esenciální odlišnosti. Příčinou je zde vůle Stvořitele, která je ze své povahy absolutní, a rozdělením lidí do různých ras vytvořil Bůh i moţnost pro jejich srovnávání. Pro Morgana bylo samozřejmé, ţe bílá rasa je nadřazenější černé ve všech ohledech a tak tomu mělo být i nadále. Jako nikoliv opoziční ale rozdílný postoj uveďme liberální a tolerantnější přístup Henry M. Fielda, bratra jedno ze soudců Nejvyššího soudu v Plessyho případě. Seveřan se zázemím starobylé vznešené rodiny, zcestoval mnohé kontinenty a jeho součást jeho názoru tvoří také myšlenka vrozených rasových odlišností, ale tyto odlišnosti neznamenají méněcennost, ale znamenají pouze tzv. rasový instinkt, vědomí přináleţitosti k jiné rase.54 Další měřítka pocházela z oblasti vědy, která se rasou zaobírala. Vědecké studie a práce k rasové teorii nám umoţňují pochopit prostředí, ve kterém krystalizovaly názory tehdejších intelektuálů. Tak jako dnešní vědecká paradigmata ovlivňují myšlení společnosti, tak paradigma vědeckého rasismu ovlivňovalo myšlení americké společnosti 19. století jako celku a na Jihu bylo toto paradigma podporou pro myšlení podstatně rasově radikálnější společnosti. Vztah mezi vědou a společností je nicméně nutný chápat vzájemně, protoţe společnost zpětně ovlivňovala vědecké studie, ať uţ jejich motivem, hypotézami, nebo závěry. Vědecký rasismu byl odnoţí v 19. století velmi se rozvíjejícím vědním oboru biologie. Základ vědeckého rasismu poloţil Carl Linné, kdyţ rozdělil lidský druh do 4 poddruhů podle jejich geografického rozmístění. Na Linného navázal J. F. Blumenbach, který paradoxně proti svému vlastnímu přesvědčení učinil z původně lineárního roztřídění, hiearchické. Byl to on, který pojmenoval bělošskou rasu kavkazskou a označil ji jako nejbliţší dokonalosti, protoţe v prostředí Kavkazu ţijí nejkrásnější lidé. Ţádnou jinou charakteristikou neţ na základě 53 54

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 65 Ibid. str. 119

40 estetické dojmu ale nechtěl učinit jiné rasy méněcennými. Na Blumenbacha později navázali další autoři. Rozpracovávali teorii ras a jejich cílem uţ také bylo vyzdvihnout bělošskou rasu, například Joseph Artur Comte de Gobineau. Před nástupem evoluční teorie bylo rasové třídění vysvětlováno na základě 2 teorií. Monogenismus počítal se společným původem lidí v Adamovi a Evě. Rasy jsou výsledkem degenerace rajské dokonalosti poklesem na rozdílné úrovně odráţející se v rasách. Příčinou hlavních odlišností ras byly v této teorii nejčastěji zmiňovány vlivy podnebí. Monogenisté se rozcházeli v názorech, zda v příhodnějších podmínkách můţe nastat opačný neţ degradační vývoj. Opoziční teorie je nazývána polygenismus. Lidské rasy jsou oddělené biologické druhy, potomci rozdílných Adamů. Jako jiný druh bylo samozřejmě na základě horších podmínek snadněji vysvětlováno niţší postavení jiných ras neţ bělošské. Takovéto degradační teorie utrpěly váţnou újmu s příchodem evolučních teorie. Americký polygenismus byl jednou z prvních teorií ryze amerického původu, která si získala věhlas i mezi evropskými učenci. Jejím zakladatelem byl Louis Aggasiz, původem Švýcar a ţák Cuviera, přistěhovavší se do Ameriky ve 40. letech. Na základě studia o zeměpisném rozšíření zvířat a rostlin vytvořil teorii o centrech stvoření, tedy ţe druhy byly stvořeny na územích pro ně nejvhodnějších a příliš daleko se z nich nestěhovaly. Patřil ke skupině biologů, kteří na základě jedné zvláštnosti definují zcela nový druh. Rasy byly podle něj fyzicky rozdílné ale v čase fyzicky neměnné a tak splňovaly podmínky rozdílných druhů. Agassiz nikdy nepřikročil k podloţení své teorie důkazy. Ty přinesl aţ Samuel George Morton, současník Agassize. Na základě své sbírky lebek chtěl potvrdit hypotézu, ţe hiearchii ras lze postavit na odlišných fyzických parametrech velikosti mozku. Tito dva zakladatelé amerického polygenismu ţili a působili v polovině 19. století, přesto jejich argumenty nebyly pouţívané jiţanskou otrokářskou společností, protoţe počítaly s omezením významu Písma, coţ pro náboţensky konzervativní Jih nebylo přijatelné. V 2. polovině 19. století evoluční teorie postupně zničila představy polygenistů a umoţnila nástup jiné doktríny, kraniometrie. Kraniometrie je zástupcem jevu typického pro vědu 2. poloviny 19. století a tím je důraz na empirismus. Nikoliv Písmo, ale vyčíslitelné hodnoty a víra v jejich nezpochybnitelné závěry měly nyní hlavní místo ve vědeckém rasismu. Prvním představitelem kraniometrie, techniky měření kostí a lebek, který získané výsledky pouţil pro rasovou teorii, byl Paul Broca. Velikost mozku byla pro něj ukazatelem škály pro rozdělení ras na vertikální hodnotovou stupnici. V současné době bylo dokázáno, ţe Brocovy závěry byly dokázány původním motivem, tedy ukázat niţší postavení jistých ras

41 vůči jiným. Předpokládaný závěr pak byl potvrzován souhlasícími měřeními a případy odporující závěru byly, nejspíše neúmyslně, odsouvány do pozadí. 55 Podobného rázu byla i teorie Cesara Lombrosa zformulovaná v díle Zločinný člověk. Lombroso tvrdil, ţe zločinnost pochází z evolučních fyzických přeţitků, které lze najít u kriminálníků, primitivních lidí, niţších ras a u opic. Srovnávání „anatomických stigmat“ ho přivedlo k závěru o původu zločinnosti, která je společná lidem s těmito stigmaty, které mohly být fyziologické i společenské povahy. Výše uvedené teorie a mnohé další pocházely z per biologů nebo antropologů, ale rasové otázce se samozřejmě věnovali i příslušníci nové společenské vědy, sociologie. Vzhledem k neexistenci průkazných průzkumných metod v této době, jenţ bychom mohli v Americe datovat aţ od 30. let 20. století, jsou práce těchto sociologů z hlediska vědecké hodnoty závěrů pochybné. Ovšem jejich autoři věřili v objektivnost závěrů jimi učiněných. Frederick L. Hoffman nebyl vystudovaný sociolog, ale své práce zakládal na statistických výzkumech jiných. Svou objektivitu navíc podporoval tvrzením, ţe jako přistěhovavší se rodilý němec, je vzdálen od předsudků rodilých Američanů. Ve svých pracích se věnoval otázce rasového míšení a jeho výsledkům. Dokazoval, ţe míšenci byli obecně horších kvalit neţ původní jedinci různých ras. Zároveň se věnoval otázkám smíšeného manţelství. Poukazoval na společenské pravidlo, kdy smíšené páry tvořili spíše bílí muţi a černé ţeny. Bílé ţeny odmítaly aţ na výjimky vstoupit do manţelství s černochem. Takovéto tvrzení znovu naznačovalo rasovou antipatii (jiná verze rasového instinktu) ve společnosti. V jeho závěru je míšení obou ras škodlivé a není v zájmu ani jedné rasy. 56 Doba vědeckého rasismu končila v 1. polovině 20. století. Přelomovou prací ve vědě v tomto směru se ukázaly práce antropologa Franze Boase a definitivní konec spočíval v nacistických teoriích pouţitých v praxi za 2. světové války. Přesuňme se nyní k vrstvě intelektuálů, jak ona vnímala rasovou otázku. Obecně bychom mohli rozdělit postoj tehdejších intelektuálů na 2 základní stanoviska. Jiţ výše zmíněný Henry M. Field představoval liberální myšlení, převládající spíše na Severu. Spočívalo v přesvědčení, ţe při vytvoření stejných podmínek, bude umoţněn civilizační vzestup černochů. Proti tomu stál konzervativní přístup o nemoţnosti povznesení černé rasy na úroveň bílé, který byl, přirozeně, vlastní spíše jiţanské pozici. Oba tyto postoje byly reflektovány i v politice, republikáni tíhli k prvnímu názoru, demokraté zase k druhému.

55 56

Gould, Jay Stephen: Jak neměřit člověka. Praha, Lidové noviny, 1998, str. 147. Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 76 -101.

42 Nejvíce diskutovaným tématem v souvislosti s rasovou otázkou bylo nepochybně míšení obou ras. Postoj samotných černochů moţná překvapivě souhlasil s niţším postavením barevných ve společnosti. Reflexe reality ani nemohla být jiná, po staletích otroctví byla černým zajištěna práva, která předtím neznali. Jejich materiální vlastnictví bylo většinou minimální a zároveň úroveň jejich vzdělaní byla minimální (ovšem pokud bychom hovořili o vzdělání na Jihu obecně, tak by se například ukazatel gramotnosti příliš nelišil podle kategorie barvy). Přední černošští intelektuálové souhlasili se společenským řádem, protoţe si uvědomovali nerovné postavení obou ras. Poţadovali ale vytvoření podmínek pro svůj další rozvoj, který, jak nepochybovali, by je v budoucnu měl dostat na stejnou úroveň s bělochy. Booker T. Washington byl hlavním představitelem černošské společnosti v 2. pol. 19. stol. po smrti Fredericka Douglase. Ve své řeči na prestiţní Mezinárodní výstavě bavlnářských států v Atlantě 18.9.1895, Plessyho období, nepřímo podporoval princip segregace jako přirozený pro současný stav společnosti sloţené z bílé a černé rasy. Pronesl zde slavnou metaforu, která naznačovala, ţe obě rasy mohou vedle sebe ţít v harmonii a společně pracovat k uţitku oběma. „Ve všech věcech, které jsou čistě společenské, můţeme být oddělení jako prsty, přesto můţeme být ve věcech podstatných pro vzájemný vývoj spojení v jedno jako ruka.“ 57 Soudní případy, kdy byly napadány zákony zavádějící segregaci, byly spíše aktem menších skupin a jednotlivců a nikoliv vůlí většiny černošské společnosti. Koneckonců samotní černoši naprosto schvalovali a podporovali segregaci ve školách, protoţe věřili, ţe pro výchovu jejich dětí, je to nejlepší řešení. Zajímavý problémem ovšem zůstává v odpovědi na jednu ze základních otázek, kterou si mohl v té době poloţit kaţdý obyvatel Spojených států: kdo je černý a kdo ne? Kde leţí hranice mezi rasami a barvami? Rozdílné právní definice ve státních zákonech jiţ ukázaly jak bylo prakticky nemoţné tuto hranici určit. Tourgée v části obhajoby poukázal na tento problém rase jako na„ vědeckou a právní otázku velké obtíţnosti.“58 Jeden z Tourgéeho argumentů proti moci průvodčího obsahuje relevantní námitku, jak můţe být průvodčímu svěřena do rukou moc v otázce, kterou nemohou rozhodnout ani soudy. Pomocí při odpovědi na tuto otázku můţe být názor, ţe rasa je ve skutečnosti sociální konstrukcí. Ve společnosti, která byla do značné míry promíšená, jak bylo naznačeno výše, byla rasa svou povahou spíše respektem. Respekt ale není biologický parametr, je to myšlenková konstrukce, vznikající v prostředí několika lidí, tedy společnosti. Rasa chápána 57 58

Op. cit. Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 122. Op. cit.Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation, str. 57

43 jako společenská konstrukce nám podle mého názoru lépe umoţní zachytit myšlení obyčejných lidí vystavených otázce zda jejich soused je černoch nebo běloch. Většina obyvatel tuto otázku přirozeně nepovaţovala za podstatnou, ovšem jak ukazuje Daniel J. Sharfstein ve své eseji Tajná historie rasy ve Spojených státech, v soudních případech pomluvy z černošství se musel ţalovaný hájit na základě prokázání barvy ţalujícího. Myšlenka, ţe rasa je společenskou konstrukcí není nová. Vědci mnoha vědních oborů se jí zabývali prakticky celé 20. století a je moţné spekulovat, ţe nebyla neznámá i soudcům a právníkům na konci 19. století. Soudy v této době ve většině případech, kdy měla být rozhodnuta otázka rasy, rozhodly pro nevyznačení zřetelné hranice a rozhodli pro zachování statutu lidí stanuvších před soudem jako bílých. Nejvyšší soud se i v Plessyho případě zaobíral otázkou hranice rasy, ale odmítl učinit arbitrární rozhodnutí, jak by měla být hranice určena. Toto naznačuje, ţe samotní soudci si byli vědomi problematiky rasové hranice a směřovali k zachování statutu quo v této otázce s přesunutím jednotlivých případů na niţší soudy, které tuto otázku měly řešit. Ostatně tento výklad je moţný na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu o zavedení moţnosti soudního procesu v okamţiku, ţe na základě Lousianského zákona průvodčí nesprávně určí barvu cestujících. Nyní se takto vracíme oklikou zpátky k Plessyho případu. Jaký plyne závěr z verdiktu většiny a co tento názor naznačuje o tehdejším myšlení? Většina soudců u Nejvyššího soudu tedy v podstatě rozhodla, ţe princip segregace lze zavést za předpokladu rovných práv pro obě skupiny a zároveň takovéto nařízení musí být rozumné. Je přirozené, ţe ve společnosti, kde se obě rasy povaţovaly v tehdejší době za nerovnoměrné ve společenském řádu, bude třídění na základě rasy povaţováno za rozumné a v některých případech, jako například školství, i prospěšné. Kdy je segregující opatření opodstatněné a kdy ne, mělo být zůstat na soudech jako poslední instanci. Soudům pak také byla zachována moc nad otázkou určení rasové hranice. Obecná představa, ţe soudci zavedli v Plessyho případě mechanismus, který umoţňoval diskriminaci černošské menšiny, neodpovídá plně skutečnosti. Soudci rozhodli, ţe legislativa není schopna vymazat společenské poměry, čímţ odmítli poţadavek na zavedení společenského pravidla neuznávaného většinou společnosti, jakým nepochybně bylo pravidlo zákazu diskriminace na základě rasy, do ústavy. Zároveň ale zavedli mechanismus, který měl nepřípustné diskriminaci zabraňovat – rozumné opodstatnění segregujících zákonů a rovnoprávné podmínky spočívající ve stejné podobě oddělených zařízeních. Tento mechanismus měl být zajišťován soudy, které se tímto měly stát ochráncem občanských práv. Soudní moc dostala tímto rozhodnutím konečnou moc v rasové otázce. Řečeno jinými slovy a jiným tónem, soudy zabraňovaly značné části společnosti označit se za černou v případech

44 pomluvy, tím ţe budou individuálně rozhodovat o rasové hranici, a zároveň měly soudy zabraňovat diskriminaci v nepřípustných případech, které by tím neodpovídaly současnému společenskému řádu. Tento mechanismus se nám z dnešního hlediska jeví jako špatný v důsledku našeho přesvědčení, ţe samotné rasové rozdělení není opodstatněné. Toto přesvědčení pramení zajisté z podstatné části z historické zkušenosti, stačí si uvědomit jaký názor a hodnocení zastáváme ve většině v případě historických událostí nutně souvisejících s rasovou otázkou, viz. nacismus. V současné době vnímáme samotný termín rasismus jako nositel jakéhosi negativního významu, ale společnost 19. století vnímala rasismus v jiných historických podmínkách. Mechanismus segregace byl pro ně přirozenou cestou oddělení členů společnosti na základě parametrů, které my dnes označujeme za nesprávné na základě našeho postoje v rasové otázce. Zájmem Nejvyššího soudu bylo odstranit diskriminaci a zachovat občanská práva a prosazení svého zájmu svěřil do rukou soudců. Tím dal rozhodnutí do rukou jednotlivců a jejich úsudku v této otázce. Opoziční názor povaţoval rasovou otázku za natolik problematickou a sloţitou, ţe by rozhodnutí nejraději zakotvil v ústavě, tedy nejvyšší legislativě jakou můţe stát mít, čímţ by odstranil moţnost špatného rozhodnutí lidí na základě špatného úsudku. Harlanovo vyjádření je nutné chápat ještě v jiném světle. Ve svém nesouhlasu proti rozhodnutí většiny se vyjádřil proti růstu soudní moci. Není moţné jak tvrdí, aby soudní moc přebírala moc nad legislativou, protoţe by se takto narušila celá rovnováha rozdělení moci. Soudy mají jen vykonávat vůli zákonodárné moci. Jak sám říká: „V posledních dnech je nebezpečná tendence rozšiřovat funkce soudů prostředkem justičních zásahů do vůle lidí , která je vyjádřena legislativou.“

59

Tento postoj zcela jistě není nezajímavý a poukazuje na

mechanismy, jenţ leţely pod povrchem soudních rozhodnutí a jenţ můţou naznačovat mnohé o charakteru tehdejší doby a rozloţení moci ve Spojených státech. Na pozadí otázky ústavnosti zákona se zde paradoxně setkávají dva liberální názory na černošskou otázku mající ve svých závěrech zcela jinou představu o jejím řešení. Oba se věnovaly vyřešení rasové otázky, která byla přítomná v mechanismu segregace, a oba hleděly ochraňovat občanská práva občanů všech barev pleti. Harlanovo stanovisko tkví v přesvědčení, ţe zavedení společenského řádu bez jakékoliv rasové diskriminace, a který byl takříkajíc „přáním“ liberálů, do zákonů, by byly vytvořeny podmínky, ve kterých by

59

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents, str. 56.

45 postavení obou barev pleti bylo časem rovnoprávné. Odporoval by ale současným společenským řádům, které byly postavené na základě odlišnosti ras. Názor soudce Browna oproti tomu povaţuje za vhodné ponechat společenské řády mimo legislativu, čímţ dává prostor k jejich budoucímu vývoji. Při zajištění rovných práv lidí bez diskriminace přesahující rozumnou úroveň, bude vytvořen prostor k dalšímu vývoji obou společností, jak bílé tak černé. V případě, ţe se v budoucnosti změní postavení barevných ve společnosti, nic nebude bránit novému uplatnění společenského řádu s rovnocenným postavením bílých a černých. Můţe být ovšem zajištěna rovnoprávnost občanů ve společnosti, kde jednoznačně panují rasové předsudky? Náš instinkt nám velí k odpovědi „ne, nemůţe“. Odpověď soudce Browna by zněla opačně. V čem spočívá rozdílnost postojů? Odpovědí můţe být úvaha nad ujasněním si skutečnosti nakolik je náš instinkt odlišný od rasového instinktu Johna Tylera Morgana a potaţmo většiny společnosti 19. století? Stejně jako Morganův i náš instinkt je rasový, také si uvědomujeme odlišnost lidských druhů. Přikládáme ovšem jinou hodnotu jednotlivým rozdílům na základě jiné historické zkušenosti. Pokud přijmeme rasový instinkt jako myšlenkovou konstrukci, která v myšlení několika lidí vytváří společenskou konstrukci rasy, tak můţeme tvrdit, ţe rasový instinkt tvoří a bude tvořit součást kaţdého společenského systému dokud budou uznávány jakékoliv rozdíly mezi lidskými druhy. Kaţdý společenský systém má svůj řád, ve kterém panují pravidla. Proto naše odpověď na první otázku je odlišná od odpovědi soudce Browna. V našem současném společenském systému je pravidlem, ţe rasa je povaţována za nerelevantní měřítko pro občanská práva, přesto stále měřítkem zůstává. Narozdíl v systému americké společnosti 2. pol. 19. stol. byla rasa pouţívána jako zcela opodstatněné měřítko. Problém v odlišnosti odpovědí na první poloţenou otázku tedy tkví v odlišnosti našich společenských pravidel od jejich. Naše chápání rovnoprávnosti občanských práv zahrnuje neexistenci společenského pravidla rasového třídění, soudce Brown byl nepochybně názoru, ţe rovnoprávnost můţe být dosaţena při dodrţování rovnoprávných občanských a politických práv, ovšem na jiném společenském základu.

Závěr Hlavním motivem právníků jako Charles Sumner, Lemuel Shaw, Roger Taney, John Marshall Harlan, Henry B. Brown, Albion Tourgée a John M. Ferguson bylo najít mechanismus ke sladění společenských pravidel své doby se zákony zajišťujícími občanská práva. Výsledkem byl systém segregace, ve kterém byla zachovávána práva jednotlivců

46 principem rovnosti podmínek, coţ v podstatě Nejvyšší soud v potvrdil v případě Plessy v. Ferguson. Rozdíly v typech segregací, v dopravě nebo školství, nebo v působnosti vyhlášek, mezistátní nebo vnitrostátní doprava, ukazovaly na posuzování kaţdého případu zvlášť, coţ jen souhlasilo s podmínkou opodstatnění segregačních zákonů. Případ Plessy v. Ferguson ukazuje myšlení části americké společnosti konce 19. století. Není náhodou, ţe tehdejší americké noviny nepřikládaly rozhodnutí soudu v tomto případu větší váhu.60 Pouze některá méně významná právnická periodika vůbec případ reflektovala a v jejich případě se autoři omezili na stručné vysvětlení rozhodnutí s odkazem na stanovisko soudce Harlana.61 Plessyho případ totiţ pro tehdejší společnost neznamenal předěl. Segregace byl fenomén zaloţený na společenských řádech a rozhodnutí soudu, které bylo očekávané vzhledem k jeho postojům v předcházejících případech, pouze potvrdilo skutečnost, kterou tehdejší společnost povaţovala za přirozenou. Jak hovoří komentář ve Virginia Law Register o zákoně vyţadujícím oddělení dvou ras: „Oddělení bude pokračovat dokud leopard nevymění své skvrny a Etiopan svou kůţi. Příroda to ustanovila a je zbytečné, aby se lidská legislativa pokoušela odporovat pravidlům. Legislatura můţe vyţadovat, aby slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě, ale slunce bude stále stejně vycházet a zapadat jak příroda poručila.“62 Argumenty soudců a právníků ohledně rasové otázky a jejich rozhodnutí v relevantních otázkách ovšem tvoří jen část z celé palety společnosti tehdejších Američanů. Snaţil jsem se ukázat jejich názory na pouţití jim dostupných zákonů a právních precedentů a doplnit ho názory i z jiných polí. Výsledkem je odhalení jejich názorů na rasovou otázku, která souvisela s problémem segregace. Srovnáním tohoto myšlení 2. poloviny 19. století s naším vlastním si můţeme sami odvodit, jaký je opravdový rozdíl mezi námi a advokátem, který četl shrnutí rozhodnutí Nejvyššího soudu v právnických časopisech. Jaký je náš vlastní postoj v otázce smíšených manţelství? Jaká hodnotová měřítka přikládáme rozdílům mezi lidskými druhy? Jak posuzujeme, kdo patří ke které rase? Rasová otázka, byla povaţována za jednu z nejdůleţitějších otázek pro 20. století a i ve 21. století zůstává stále ţivá. Ve Spojených státech byla pouţita stejná logika, která povolila segregaci, kde se projevila diskriminace bílých na černé nejvíce, k prosazení principu pozitivní diskriminace. Rasa a barva stále zůstává zakotvená v zákonech Spojených států a „rasový konflikt“ zůstává stále ţivý.

60

Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents,., str. 127 Cf. Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Document, str. 136-138. 62 Ibid. str. 139 61

47 Segregace ale není jen otázkou rasovou. Vcelku trefně bylo poznamenáno Charlesem Sumnerem a později Albionem Tourée a soudcem Harlanem, ţe podle stejného mechanismu můţeme oddělit lidi i podle jiných měřítek neţ je rasa. V historii byli lidé zvyklí rozlišovat například na základě pohlaví, věku, nebo náboţenství. Všechny případy byly povaţovány za rozumné a opodstatněné a všechny směřovaly údajně k prospěchu obou oddělených skupin, i kdyţ je vhodné poznamenat, ţe v některých případech to bylo z důvodu prevence vzájemného konfliktu skupin. V současnosti existuje mnoho klasifikací, které povaţujeme za naprosto zřejmé, namátkou uvedu například věk. Stejně jako my dnes povaţujeme za přirozené dělení ve školách nebo v politické způsobilosti na základě věku, tak bylo v minulosti přirozené dělení na základě rasy. V poslední době je diskutován konflikt kultur nebo civilizací, který ale ve své podstatou není odlišný od rasové otázky. I proto vyţaduje fenomén segregace další studie na toto téma. Není ovšem moţné chápat segregaci odděleně od myšlení lidí, kteří jí zavedli a kteří jí byli ovlivňováni.

48

Seznam pramenů a literatury Literatura: Brook, Thomas: Plessy v. Ferguson, A Brief History with Documents. Boston, Bedford/St. Martin´s, 1997. Lofgren, A. Charles: The Plessy Case, A Legal-historical Interpretation. New York, Oxford University Press, 1988. Kull, Andrew: The Color-Blind Constitution. Cambridge, Harvard University Press, 1994. Tindall, B. George; David E. Shi: Dějiny států, USA, Praha, Lidové noviny, 1994. Gould, Jay Stephen: Jak neměřit člověka. Praha, Lidové noviny, 1998. Sharfstein, J Daniel: The secret history of Race in the United States. [online] 2003. Dostupné z: http://yalelawjournal.org/images/pdfs/238.pdf Internetové zdroje: Transcript of Articles of Confederation (1777) [online] Dostupné z: http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=transcript&doc=3&title=Transcript+ of+Articles+of+Confederation+%281777%29 Constitution of the United States. [online] Dostupné z: http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution_transcript.html Constitution of the United States, Amendements. 11-27 [online] Dostupné z: http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution_amendments_11-27.html The Proclamation of Amnesty and Reconstruction. [online] Dostupné z: http://www.history.umd.edu/Freedmen/procamn.htm Transcript of Dred Scott v. Sanford (1857) [online] Dostupné z: http://www.ourdocuments.gov/doc.php?flash=false&doc=29&page=transcript Transcript of Plessy v. Ferguson (1896) [online] Dostupné z: http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=transcript&doc=52&title=Transcript +of+Plessy+v.+Ferguson+%281896%29#opinion