2 KDO JSOU ANTISEMITÉ? Pouhé konstatování nestačí. Tváří v tvář jevu tak znepokojujícímu a tak popíranému, protože závěry, které z něj lze vyvodit, jsou nanejvýš politické, je nutné antisemitismus definovat a snažit se udělat si o tomto fenoménu jasno, aby bylo poté možné pokračovat v objasňování mechanismu, jenž je většinou identifikován jako hlavní příčina současné vlny nepřátelství a násilí vůči Židům v Evropě. Tato kapitola se tedy bude zabývat významem antisemitismu, jehož rozsah jsme měřili v předchozí kapitole.
PŘÍPAD EUMC – KDYŽ JISTÉ ZÁVĚRY VZBUZUJÍ ROZPAKY
Dobrým výchozím bodem je předběžná zpráva, kterou napsali dva němečtí badatelé pro jedno z monitorovacích center Evropské unie – EUMC. Tato zpráva se stala ústředním bodem mediálních sporů, když ji EUMC odmítlo publikovat.1 EUMC se nejprve, v roce 2002 – vzhledem k rostoucím potížím Židů v Evropě potýkajících se se zvýšeným počtem incidentů antisemitské povahy – rozhodlo studovat tento jev odděleně od obecného rasismu. Polemika, která předcházela zprávě EUMC a doprovázela její publikování, nabízí ideální výchozí bod pro projednání témat probíraných v této kapitole, totiž jak definovat projevy antisemitismu. Zpráva je podrobnou studií o antisemitismu v Evropě. Byla objednána a financována EUMC, institucí, jež sídlí ve Vídni a byla založena pro monitorování projevů rasismu v Evropě. Dokončenou zprávu EUMC nepublikovalo a drželo ji „pod zámkem“ několik měsíců, dokud se díky úniku informací nedostala na neautorizované internetové stránky. EUMC nakonec zveřejnilo „revidovanou a opravenou“ verzi dokumentu; distancovalo se však od použité metodologie, zvolené definice antisemitismu i od některých dosažených závěrů.2 KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
53
ottolenghi blok.indd 53
1.3.2012 8:20:34
Zpráva si povšimla toho, že ve všech evropských zemích, i když v různé míře, došlo od března do května roku 2002 v souvislosti s událostmi na Blízkém východě k nárůstu případů antisemitismu (k „vzedmutí vlny“, jak stojí ve zprávě). Zpráva zdůrazňovala jak jejich závažnost, tak souvislost s mediálním líčením daných událostí a současně upozornila na problém definice antisemitismu: Stoupající počet antisemitských útoků byl (...) spuštěn událostmi na Blízkém východě, jež měly – přestože se odehrály v cizině – rozdílný dopad na jednotlivé členské státy. Přesné kvantitativní srovnání není možné z následujících příčin: 1.) obtížná a proměnlivá definice antisemitských incidentů; 2.) lze jen těžko rozlišit kritiku vládní politiky Izraele od antisemitismu; 3.) rozdíly v systematické evidenci údajů o případech antisemitismu v jednotlivých členských státech EU.3
Jak zpráva dále zdůrazňuje, i bez systematických analýz médií ve sledovaném období se příklady antisemitského stereotypu očividně objevují – vedle klasických internetových stránek a antisemitského prostředí extrémní pravice a radikálního islámu – v článcích, zpravodajských servisech a komentářích sdělovacích prostředků nejrůznějších zemí a jako antisemitské symboly, slogany, stereotypy a pojmy v evropských propalestinských demonstracích, v antiglobalistickém slovníku a publikacích extrémní pravice.4 Ačkoli se antisemitismus probouzí, protože je aktivován arabsko-izraelským konfliktem, jako spouštěcí činitel funguje způsob, jakým je prezentován veřejnosti, nikoli události na Blízkém východě samy o sobě. První rozpaky přicházejí, když jsou označovány jako zdroj současného antisemitismu politické síly, které se, zvláště ve svém levém spektru a mezi sympatizanty palestinského hnutí, prohlašují za antirasistické.5 Rozpaky ještě zvyšuje skutečnost, že vedle těchto sil jsou ojedinělé případy antisemitismu pozorovány také v tisku a velmi rozšířených sdělovacích prostředcích považovaných za důvěryhodné. Také to, že odpovědnost za mnoho incidentů v Evropě se připisuje k tíži skupině osob, na něž se až dosud pohlíželo – vzhledem k 11. září – spíše jako na oběti, učinilo ze zprávy politický případ, AUTODAFÉ
54
ottolenghi blok.indd 54
1.3.2012 8:20:34
zvláště když – jak tvrdí Centrum pro studium antisemitismu v Berlíně, které zprávu vytvořilo – výsledky popírají snahu vyvíjenou EUMC, aby byl osvětlen problém diskriminace muslimů v Evropě. Skutečnou příčinou rozpaků a popíraní zprávy byl ale fakt, že si povšimla, jak blízko k sobě mají jisté typy kritiky Izraele, antisionismus a antisemitismus. Na základě svého výzkumu nabízejí oba autoři definici antisemitismu, která může problém osvětlit: Antisemitismus je, podle zdroje citovaného ve zprávě, „trvalou a skrytou strukturou nepřátelského přesvědčení vůči Židům jako společenství, která se projevuje u osob ve formě postojů, v kultuře ve formě mýtů, ideologií, folkloru a představ, v činech sociální a právní diskriminace, politickou mobilizací proti Židům a kolektivním či státním násilím, které slouží nebo je připraveno k odstranění, odsunutí či zničení Židů jakožto Židů.6
Na základě této definice autoři nabízejí první skupinu užitečných a konkrétních ukazatelů antisemitských předsudků netýkající se ani tak případů násilí a vandalismu, jako spíš mnohem diskutabilnější interpretace blízkovýchodního tématu, jež prostřednictvím žurnalistiky a esejistiky silně ovlivňuje veřejné mínění. A právě tento bod, více než jakákoli jiná část zprávy, vyvolává polemiku. Bergmann a Wetzel identifikují jako antisemitské především rétorické obraty, které se často objevují v evropských sdělovacích prostředcích: Srovnávání Izraele s nacistickým režimem nebo podobné narážky je nutno považovat za antisemitské. Kdo ztotožňuje Izrael s nastickým Německem či spatřuje v chování Izraele příčinu antisemitismu, používá tyto argumenty, aby podpořil vlastní ideologické zájmy. Další z podob antisemitismu představují antisemitské stereotypy, aplikované na izraelskou politiku: například obvinění z existence tajného světového sionistického spiknutí; izolace Izraele jako státu, který je zásadně a negativně odlišován od všech ostatních a který tudíž nemá nárok na existenci; návrat k negativní charakteristice staré židovské historie s podtextem, že ani špatná povaha Židů se nemění. Všechny případy, kdy je na Židy uvalena kolektivní vina KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
55
ottolenghi blok.indd 55
1.3.2012 8:20:34
za politiku izraelské vlády, představují jednu z podob antisemitismu. To znamená, že v okamžiku, kdy se kritika Izraele proměňuje v kritiku Židů obecně či v kritiku Židů žijících v jiných zemích, dostává přinejmenším antisemitský nádech.7
Zpráva ani zdaleka neposkytla těm, kdo si ji objednali, očekávané výsledky, naopak vyvolala obrovské rozpaky, protože ve snaze nabídnout definici problematiky a doporučit nástroje k jejímu zmírnění odhalila hluboké neshody v samotné diagnóze projevů antisemitismu v Evropě a také pokrytectví těch, kdo spatřují příčinu problému v blízkovýchodním konfliktu a chtěli by problém antisemitismu v Evropě řešit změnou izraelské politiky, místo aby uznali, že předsudky proti Židům se nedají nikdy prominout, ať jsou jejich příčiny či omluvy a alibismus jejich hlasatelů jakékoli.
DEFINICE, INTERPRETACE, OBJASNĚNÍ
Neshoda názorů, o níž jsem se zmínil výše, není výlučně sémantická, protože vrhá špatné světlo na definici antisemitismu, nepřihlíží k jeho historickým vazbám a omezuje se na probíhající politický konflikt, který má dopad na vnitřní evropskou politiku (vztahy mezi etnickými a náboženskými komunitami), na evropskou identitu, na historickou paměť Evropy, na její vztahy s Židy, na evropské zájmy na Blízkém východě a na dopad blízkovýchodních událostí při provádění evropského multikulturního projektu. Celkem vzato jde o choulostivý a bolestný prvek. Nedošlo se ke shodě, v čem antisemitské jednání v současném evropském kontextu spočívá, ani co je vlastně za antisemitismus považováno. Většina incidentů namířených proti Židům, židovským komunitám a institucím, majetku a zájmům je vyvolávána, jak zdůrazňuje zpráva EUMC, probíhajícím blízkovýchodním konfliktem a část z nich je povzbuzována zprostředkující literaturou a reportážemi o událostech. I když ale existuje vzájemný příčinný vztah mezi událostmi, mediálním líčením a útoky, nutně se pokaždé neprojevuje, protože zprávy jsou podávány způsobem, který vzbuzuje nebo alesAUTODAFÉ
56
ottolenghi blok.indd 56
1.3.2012 8:20:35
poň podporuje nový antisemitismus. Tisk nepochybně není nakloněn Izraeli, přinejmenším ne všechen a jistě ne stále. Je ale možné obviňovat tisk v celé Evropě systematicky a bez rozdílu, protože zkresloval pravdu? A i kdyby to bylo možné, jak lze dokázat, že právě tisk způsobuje svým nepřátelským (a nespravedlivým) líčením příhod týkajících se Izraele vzedmutí nenávisti vůči Židům? I když je pravda prokazatelně zkreslena, mělo by to vytvořit pocit nenávisti k Izraeli, ale ne nutně k Židům. Za předpokladu, že k takovým přehmatům dochází a jsou empiricky ověřitelné, jak lze potom vysvětlit přechod od nenávisti vůči Izraeli k nenávisti vůči Židům? A i kdyby tento mechanismus probíhal, lze jej ověřit a je možné jej prokázat, jedná se o antisemitismus nebo o něco jiného? Tezí této knihy je, že tato souvislost existuje, ale prokázat ji není jednoduché. Nestačí dovodit, že jeden článek je nepřátelský, negativní, ba dokonce sektářsky předpojatý, aby byla prokázána existence antisemitského předsudku. Nestačí ani dokázat, že informace, které přináší článek či řada článků, jsou nepravdivé či zbavené kontextu, ať již neúmyslně, či úmyslně. Je naopak nutné osvědčit, jak tento dezinformační mechanismus, pokud se potvrdí, probouzí předsudky vůči Židům. Od té doby, co Evropa znovu bojuje proti antisemitismu, neuběhne den, kdy se nepozvedne hlas pokoušející se umlčet kritiky Izraele pod hrozbou nařčení z antisemitismu. Řekněme to tedy hned, jasně a bez nedorozumění či nejasností. Problémem není kritika Izraele, politiky, kterou Izrael či izraelská vláda čas od času zvolí, důvtipu, vhodnosti, správného načasování, prozíravosti každé akce podniknuté izraelskou exekutivou, představitelů Izraele doma i v zahraničí, jeho vojáků, soudců, starostů, správních úředníků a věřících, když jednají při plnění svých funkcí či jako jednotlivci. Věcně je možné a je nutné kritizovat, jak se konec konců děje i v jiných zemích. Ale předmětem nařčení z antisemitismu není kritizování samo o sobě. Je jím způsob, a tedy i obsah, jakým jsou některé kritiky formulovány. A pak je třeba uznat a vypustit do světa (jak se o to pokusila zpráva EUMC, která pro svou otevřenost byla okamžitě podrobena cenzuře, byť jen dočasné), že někdy kritika Izraele doznává jistých proměn a mění se v antisemitismus; ne proto, že kritizování je chybou, ale proto, že jisté kritiky jsou založeny na deformování pravdy, jejímž účelem je zkomKAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
57
ottolenghi blok.indd 57
1.3.2012 8:20:35
promitovat a démonizovat Izrael; kritika totiž používá v případě Státu Izrael dvojího měřítka, a to právě na základě toho, že se jedná o židovský stát, a na základě tragické minulosti, z níž vzešel. A proto se v těchto případech obvykle vynořují staré stereotypy, předsudky, kruté představy a stará antisemitská úsloví, která prozrazují pravou povahu použitého textu a jazyka: nikoli kritizovat, ale zničit. Je tedy prostě obtížné shodnout se na definici problému, protože v mnoha případech se mluví o kritice Izraele, antisionismu nebo nepřátelství vůči Izraeli. Jak jsou definovány tyto jevy? Jako antisemitismus, jak by si leckdo přál? Nebo jako oprávněná, i když silná kritika Izraele pro jeho postoje? Kde a jak lze stanovit – od té doby, co kritici mohou kritizovat a antisemité mohou být nazýváni antisemity – nějaké rozhraní, jak lze vypracovat nějaké kritérium, aby se oba tyto tábory odlišily, aniž by tím utrpěla diskuze, ale aby se také s výmluvou, že je třeba bránit právo na kritiku, nezačalo ospravedlňovat podněcování antisemitských předsudků? Jak uvidíme později, skutečnost, že existuje souvislost mezi událostmi na Blízkém východě a antisemitismem v Evropě, ještě automaticky neznamená, že by se o těchto záležitostech začalo referovat uváženěji. V opačném případě máme co dělat s vytrvalým popíráním problematičnosti jazyka, jímž se o tématu pojednává, a odmítáním případných nařčení z antisemitismu. Ale popírání problematičnosti jisté mluvy odráží běžné mínění o tématu a naznačuje, že v současném evropském kontextu neexistuje shoda stran definice antisemitismu. Z čehož vyplývá, že samotné údaje předkládané v této knize jsou často předmětem sporů. Existuje tedy sémantický problém, který se někdy projevuje jako problém zásadní, jejž je třeba vzít v úvahu při vymezování definice antisemitismu. Na následujících stránkách se proto pokusím osvětlit postoje k diskuzi o definici antisemitismu. Rozpoznání problému a formulování vhodné diagnózy slouží ke stanovení nejvhodnějších způsobů léčby, je tudíž důležité nabídnout čtenáři klíč pro interpretaci jevu a přitom nezanedbat žádný z dosud vyslovených úhlů pohledu k tématu a osvětlit, jaké jsou jejich nedostatky. Jak uvidíme, v souvislosti s rozpravou o definici problematiky se nelze vyhnout diskuzi o tématech týkajících se antisemitismu a s ním souvisejících, ani ne tak o jeho synonymech jako antisionismus a nevraživost vůči Izraeli AUTODAFÉ
58
ottolenghi blok.indd 58
1.3.2012 8:20:35
jakožto židovskému státu, jako spíš o konkrétní politice, jakou zvolila jeho vláda kdykoli v minulosti i v současnosti. Teprve po vyčerpávajícím pojednání o těchto tématech nabídneme údaje vyvozené z průzkumů a kapitolu uzavřeme jejich vyhodnocením.
VYMEZENÍ ANTISEMITISMU
Každé bádání o nějakém fenoménu musí vycházet z jeho definice. Pro popis, diskuzi, interpretaci problematiky a pro formulaci řešení je třeba především objasnit povahu zkoumaného jevu. Není úmyslem zde nabídnout úplný přehled definic fenoménu obecně přijímaných v minulosti nebo v současnosti. Ale přesto jeho definování zůstává důležité, protože v současnosti neexistuje shoda o tom, jaké projevy do kategorie antisemitismu patří. Jedním z hlavních problémů v diskuzi o dnešním antisemitismu je, že na jedné straně uznáváme existenci problému – bylo by obtížné jej popírat vzhledem k útokům na židovské synagogy, hřbitovy, školy a další instituce, které se v minulých letech staly terči násilností. Ani nelze popírat závažnost problémů vzhledem k nemnoha, zato však šokujícím násilným úmrtím, ke kterým došlo v Evropě mezi podzimem roku 2000 a dneškem. Nicméně při vzedmutí vlny antijudaismu, která – jak se zdá – nejeví známky ústupu, se Evropa dlouze tázala po příčinách, přičemž se zpočátku snažila nezaujímat zřetelně odsuzující postoj. Naopak většina incidentů, ať se již jedná o fyzické násilí či pouze o útočnou literaturu (jako anonymní dopisy, plakáty či letáky, publikace na extremistických internetových stránkách či v tištěné podobě), není vždy okamžitě identifikována jako antisemitská, protože je vyprovokovaly okolnosti, totiž návrat ke konfliktní situaci mezi Izraelem a Palestinci na Blízkém východě a její emocionální dopad na evropskou veřejnost. Nebo, i když je rozpoznána jejich antisemitská povaha, vysvětluje se – či ještě hůře ospravedlňuje – jako „odsouzeníhodná“, ale „pochopitelná“ reakce na chování Izraele. Jak poznamenal francouzský velvyslanec ve Washingtonu v roce 2002, když hájil svou zemi proti rostoucímu počtu nařčení z antisemitismu vyvolaných přibýváním protižidovských incidentů ve Francii, „takovéto činy KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
59
ottolenghi blok.indd 59
1.3.2012 8:20:36
jsou a budou trestány. Ale je třeba je vidět takové, jaké jsou: jako vedlejší účinek izraelsko-palestinského konfliktu“.8 Mnozí Evropané přisuzují základní motivaci těchto jevů pocitu nespravedlnosti – není důležité, zda skutečnému či domnělému –, který vyplývá z požadavků spojených s arabsko-izraelským konfliktem, a bez váhání označují výše zmiňované incidenty jako „protiizraelské“, ale nikoli jako antisemitské. Podle jednoho z již citovaných průzkumů ADL v roce 2002 věřilo 62 % Evropanů, že nedávné násilné činy vůči Židům byly výsledkem protiizraelských nálad, nikoli antisemitských postojů či tradiční zaujatosti proti Židům,9 a že hlavními osobami odpovědnými za útoky jsou především pravicoví extremisté, neofašisté a neonacisté na straně jedné a radikální mladí muslimové na straně druhé. Prakticky se tedy mělo v prvním případě jednat o vzedmutí neonacismu a ve druhém o důsledky arabsko-izraelského konfliktu. Kdyby tomu tak bylo, existovala by řešení pro oba problémy: ekonomická politika zacílená na podporu mladých lidí (bez rozdílu barvy) žijících na okraji společnosti, kteří si vybírají cestu extremismu, lepší vzdělání jako protilék na podjatost vůči Židům (dialog mezi náboženstvími, programy spojené se Dnem vzpomenutí a památky atd.) a samozřejmě vyřešení blízkovýchodního konfliktu. Tuto tezi zopakoval francouzský velvyslanec ve výše zmíněném článku: Francie má dlouhou tradici tolerance a respektu vůči svobodě náboženství. Zůstane jí věrna. Má také tradici boje za mezinárodní mír a spravedlnost. Po dlouhou dobu se snažila o spravedlivý a trvalý mír na Blízkém východě, kterého může být dosaženo jen soužitím Izraele a palestinského státu existujícího uvnitř mezinárodně garantovaných hranic. Ti, kdo vypustili do světa smyšlenku o tom, že Francie je antisemitská, jen nechutně překrucují skutečnost, aby mohli zdiskreditovat francouzskou politiku na Blízkém východě.10
Tato teze je velice uznávaná.11 Například v poslední době se pod ni podepsal Sergio Romano, který v jednom z přepracovaných vydání své knihy Dopis židovskému příteli (Lettera a un amico ebreo) napsal: AUTODAFÉ
60
ottolenghi blok.indd 60
1.3.2012 8:20:36
Hlavní znepokojení po nějakou dobu vyvolávalo znesvěcování židovských hřbitovů a projevy nepřátelství vůči Židům, zvláště ve Francii. Ale zodpovědnost by v těchto případech měli nést především mladí lidé z maghrebských ghett, hnaní zlobou a nanávistí k palestinské politice Šaronovy vlády.12
Znovu se k ní nedávno přihlásili dva významní američtí vědci v článku otištěném v prestižním londýnském týdeníku London Review of Books: Nikdo nepopírá, že mezi evropskými muslimy existuje antisemitismus, částečně vyvolaný chováním Izraele k Palestincům a částečně jednoduše rasistický. Ale to je vedlejší skutečnost a není podstatná pro otázku, zde je dnešní Evropa stejná jako Evropa 30. let. Nikoho by ani nenapadlo popírat, že v Evropě (stejně jako ve Spojených státech) se vyskytují někteří zatvrzelí lokální antisemité, ale je jich málo a jejich postoje zavrhuje převážná většina Evropanů.13
Toto tvrzení ani zdaleka nevysvětluje problém antisemitismu, slouží jen k jeho bagatelizování, omlouvání, ospravedlňování a nakonec k jeho průchodnosti jako reakce na politiku, proti níž se někteří Evropané ozývají jako první. Tvrdit, že antisemitů je málo, že Evropa je v zásadě vůči tomuto problému imunní, že mezi muslimy problém existuje, ale je z větší části vyprovokován pochopitelnou zlobou vyvolanou chováním Izraele k Palestincům, je jako říci, že není třeba se příliš znepokojovat, protože se jedná o okrajový či alespoň pochopitelný jev, protiléky již jsou zde a předepsaná léčba, všem dobře známá, odstraní i poslední zbytky zla. Zdá se, že pro mnoho komentátorů se již stalo článkem víry – a ostatně je to pochopitelné – že hlavními iniciátory násilností jsou mladí muslimové, přičemž sami jsou v Evropě terčem diskriminace. Když se připisuje vina za incidenty muslimům – s odůvodněním, že Izrael ubližuje Palestincům – a skupinkám fanatických neonacistů, Evropa se tak z větší části zbavuje odpovědnosti a jeví se z větší části imunní vůči staletému zlu, jímž byl poznamenán její vztah k Židům. Vina – a odpovědnost za vyřešení problému – tedy padá na Židy samotné a je na nich, KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
61
ottolenghi blok.indd 61
1.3.2012 8:20:36
aby našli způsob, jak donutit Izrael, aby změnil kurz a „polepšil se“. Jak se domnívají zastánci tohoto vysvětlení, změna politiky Jeruzaléma obnoví harmonii v Evropě. Ale tato argumentace se jeví jako poněkud nedostačující. Blízkovýchodní konflikt je značně krutý, a krutost, která jej charakterizuje, není jednostranná. Pokud útoky na Židy iniciují muslimové „rozzlobení“ kvůli tomu, jak Izrael zachází s Palestinci, mělo by se tedy očekávat, že po každém palestinském sebevražedném atentátu na izraelské civilisty bude docházet k útokům Židů na mešity? A kdyby tomu tak bylo, mohli bychom pak oprávněně a seriózně říci, že se nejedná o projevy nenávisti na etnickém a náboženském základě? Pokud jsou cílem rasismu muslimové, odsouzení v podstatě neprobíhá s takovými výhradami. Když, jako před časem, zasáhl radikální islámský terorismus evropské cíle – 200 mrtvých v Madridu v březnu 2004, 57 mrtvých v Londýně v červnu 2005, holandský režisér zavražděný za bílého dne v Amsterdamu v listopadu 2004 – a po těchto děsivých událostech následovaly tucty násilných útoků na muslimy, mešity a islámská kulturní a výzkumná centra, smíme se vyjádřit, že se nejedná o rasismus, ale pouze o „zlobu“ a odsouzeníhodnou, avšak „pochopitelnou“ reakci? Evropská odpověď na násilné útoky na civilní muslimské a asijské objekty ve Velké Británii a v Nizozemsku – poté, co v těchto zemích došlo k útokům – byla jednomyslná: jedná se o čistý a prostý rasismus, není možné obviňovat celé náboženství a společnost věřících, která je vyznává, jen proto, že z jeho útrob vyvřely násilnosti, které neschvalujeme. A jestliže je útočení na mešity spravedlivě označováno jako islamofobie a tvrdě odsuzováno, proč nenazývat požáry synagog, ať je jejich důvod jakýkoli, antisemitismem? Tato tendence bagatelizovat problém – který, jak dokazují výše uvedené statistiky, není rozhodně bezvýznamný – pouze brání pokusům formulovat vhodnou diagnózu, protože je z převážně politických důvodů popírána jak jeho podstata, tak jeho závažnost. Společně s antisemitismem se tedy projevuje i nechuť rozpoznat jeho existenci. Extrémně pravicová a neonacistická varianta antisemitismu je pochopitelně všeobecně zaznamenávána a odsuzována, ale názory na podstatu a původ jiných forem antisemitismu se různí. Jak již bylo řečeno, část neshod se bezpoAUTODAFÉ
62
ottolenghi blok.indd 62
1.3.2012 8:20:36
chyby odvozuje z problematičnosti samotné definice. Termín antisemitismus konec konců vymyslel v roce 1879 německý nacionalistický autor Wilhelm Marr, aby popsal – a podpořil – jednu podobu protižidovské nenávisti založenou na tehdy široce uznávaných rasových teoriích, termín tudíž nese známky rasové nenávisti namířené proti Židům. Marrem podporovaný antisemitismus opírající se o rasové (a rasistické) doktríny vycházel z teorie, že Židé jsou zvláštní rasou, charakterizovanou některými vrozenými aspekty – a ty byly považovány za zvrhlé a zhoubné pro společnost. Marr ostatně „objevil Ameriku“, když dal pouze nové a originální jméno v Evropě se šířícím protižidovským předsudkům, vykonstruovaným na základě nově se objevujících rasistických teorií. Jeho „zásluhou“ bylo, že tyto předsudky zakotvil v teoriích, které byly považovány za vědecké a tudíž seriózní, čímž podpořil jejich další šíření v evropském politickém procesu. Důsledkem tohoto nového typu protižidovské nenávisti, který měl významné, ale nijak početné historické precedenty předcházející židovskou emancipaci v Evropě v průběhu 19. století, byl samozřejmě nacismus: jsou-li Židé obdařeni vrozenými (a špatnými) vlastnostmi, ani asimilace, ani konverze je nemohou očistit a tak je učinit neškodnými. Naopak, podle antisemitů by dokonce asimilace a konverze Židům umožnily splynout se společností a neúměrně by tak umocnily jejich potenciál. Podle nich by mohl být nebezpečný vliv a zhoubný účinek jejich přítomnosti, role a domnělé obávané moci potlačen pouze úplným odstraněním Židů. Nacistické vyhlazování je logickým završením rasové teorie, na níž je založen moderní antisemitismus. V tom se odlišuje od předchozích podob protižidovských předsudků, i když zůstává jistá podobnost s jejich násilnými projevy, které v historii vedly ke krutým persekucím a mnohonásobným masakrům a vyháněním. Předchůdci moderního antisemitismu totiž předpokládali, že Židé by se mohli stát přijatelnými pro společnost, v níž žili, kdyby se osvobodili od svého životního stylu, zvyků, tradic a náboženské víry, kterými se odlišovali. A i když nátlak na přizpůsobení často nesl znaky násilí, téměř vždy diskriminujícího, s gustem ponižujícího a podle dnešního měřítka každopádně perzekučního, rozdíl zůstává: jak zdůrazňuje Sergio Romano, „pro antisemitu je Žid rostlinou k vymýcení; pro judeofoba je to člověk k obrácení“.14 Je ale nutné dodat, že nepopiratelná ostudnost prvního nezmenšuje krutost KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
63
ottolenghi blok.indd 63
1.3.2012 8:20:37
toho druhého, přestože se jedná o dva různé typy nenávisti, jejíž následky mohou být přirozeně odlišné, i když tomu tak nebylo vždy. Antisemitismus rasového typu předpokládá, že Židé jsou nebezpeční a ve své nebezpečnosti nenapravitelní – a tudíž imunní vůči jakékoli možnosti spásy a vykoupení. Pouze jejich vyhlazení může zachránit společnost od jejich zhoubného vlivu. Nenávist vůči Židům předcházející nacismu, ať už byla inspirována křesťanskou teologií, liberálními doktrínami či marxismem, byla naopak založena na odlišné teorii a hlásala proto odlišná řešení „židovského problému“: podle křesťanské doktríny (potažmo i muslimské) mohou být Židé spaseni stejně jako jakákoli jiná lidská bytost přijetím víry a pravdy stanovené v křesťanských (či muslimských) spisech a prokázaných církví (či společenstvím věřících). Odmítnou-li to, odsuzují se do podřadné a okrajové role ve společnosti. Časté perzekuce dokazují křehkost jejich existence jako nevěřících, neschopných poznat zjevenou Pravdu a – v případě křesťanství – vrahů Mesiáše, který i pro ně přišel hlásat Evangelium. Ale Židovi v zásadě nic nebrání, aby tuto záchranu získal a pozvedl svůj pozemský úděl, který, převedeno do právních, sociálních a politických termínů, byl nejistý, křehký a vždy podřadný. Když je náboženská doktrína nahrazena laickou doktrínou jako marxismus a liberalismus, logika se v podstatě nemění. Kvůli sociálně-ekonomickým podmínkám, náboženské víře či praktikovaným zvyklostem se Židé ocitají v sociálním kontextu, který je odlišuje od zbytku společnosti, a trpí. Opustí-li Židé tyto praktiky, víru a samotné podmínky interpretované jako výsledek historických okolností, nabízí se jim plnohodnotný vstup do okolní společnosti. Teoreticky tudíž protižidovské předsudky křesťanského, liberálního a marxistického rázu nabízejí Židům východisko výměnou za opuštění jejich židovské identity. Nenabízejí Židům jako takovým rovnost, ale nabízejí jim záchranu a umožňují jim, jako jednotlivcům, vybrat si mezi životem plným diskriminace a pronásledování v případě, že si ponechají vlastní identitu, a životem v přijetí, pokud přistoupí na konverzi (křesťanství a islám) nebo asimilaci (marxismus a liberalismus 19. století). Navíc toto vysvětlení činí Židy odpovědné za vlastní utrpení. Je jim lichotkami a trýzněním nabízena poslední naděje. Je na nich, zda ji přijmou, či odmítnou, čímž si vyslouží následky. Toto platí jak pro církev, tak později pro antijudaismus AUTODAFÉ
64
ottolenghi blok.indd 64
1.3.2012 8:20:37
levice, ať už marxistické, nebo ne, jak připomíná Barromi poukazující na Bruna Bauera a Karla Marxe. O Bauerovi Barromi říká, že „tvrdě útočil na židovskou nesmiřitelnost jakožto příčinu všeho utrpení zakoušeného Židy“ a obvinil Židy, že svým odmítáním křesťanství způsobili, že, „judaismus zavrhl universalismus a pokrok, čímž se stal sterilním a zkostnatělým náboženstvím“.15 Vedle nepřehlédnutelného poukazu na dávné církevní dogma, podle něhož se judaismus a izraelský lid stali po zjevení Evangelií a přenesení smlouvy na církev jakožto „Nový Izrael“ žijící fosílií, nelze také pominout, že Bauer měl za to, že Židé jsou odpovědní za své vlastní utrpení, a nabízel jim jako východisko možnost přijmout novou univerzální doktrínu – tentokrát už ne církev, ale socialismus. Ve stejném duchu vyznívá Marxova židovská doktrína, z níž Barromi vyvodil významný závěr, který je použitelný i na současný antisemitismus: Marx dochází k závěru, že emancipací Židů se společnost zbaví závislosti na judaismu. Koncept odstranění judaismu jako ochranného či humánního prostředku vzešel od Voltaira, Kanta a mnoha dalších. Byl výrazem neschopnosti nežidovské společnosti vytvořit systém pluralistické demokracie, v níž by všichni, včetně Židů, mohli společně žít v harmonii a svobodě – jak si přál Marx –, aniž by se zřekli práva na zachování a rozvoj vlastní identity v atmosféře vzájemného porozumění a respektu.16
Antisemitismus, který podle názoru, k němuž se na těchto stránkách hlásím, předcházel holocaustu a následoval po něm, má mnoho podob, ale je odlišný od rasových předsudků, protože jako podmínku pro zrovnoprávnění požaduje, aby se Židé přizpůsobili normám identity, které jim nejsou vlastní a které jim jsou vnucovány okolní společností. Nejprve konverze, potom asimilace, v některých případech socialismus a historické souvislosti a nyní tedy laická doktrína, postmoderní, postnacionální a protináboženská, která převládá v Evropě a která od Židů požaduje, aby se upsali antisionismu, totiž odmítnutí Izraele jakožto židovského státu a aby se zřekli jakékoli vazby k němu, citové, emotivní, kulturní i politické. V žádném z těchto případů Židovi není dovoleno vyjádřit a projevit vlastní identitu ve znamení svých KAPITOLA 2. KDO JSOU ANTISEMITÉ?
65
ottolenghi blok.indd 65
1.3.2012 8:20:37
tradic či národní identity. Pro účely identity platí pouze etnická příslušnost a krevní pouto, kterým je ostatně přikládán jen kulturní a sentimentální význam. Ve všem ostatním se Žid musí zcela přizpůsobit vylíčenému schematu převládající kultury. Zmíněné kategorie, podle kterých je tedy antisemitismus jev omezený historickým kontextem a zakořeněný v ideologiích formovaných z rasových teorií, jsou v praxi samozřejmě méně hermetické a diferencované než v teorii: jsou spíše konceptuálními spekulacemi, i když užitečnými pro pochopení rozdílů. Sluší se dodat, že ten, kdo jako Romano správně rozlišuje mezi antisemitismem rasistické, laické a moderní povahy a antijudaismem (či judeofobií) vyvíjejícím se dávno před nástupem moderní doby z křesťanského náboženství, přesto nemůže vyřešit problém antisemitismu v jeho přísném a historicky přesném významu jakožto spontánním jevu nezávislém na tom, co mu předcházelo, a který nemá žádný vliv na to, co bude následovat. Romano tvrdí: Neexistuje tedy méně historicky opodstatněný argument, než je ten, podle nějž byl genocidní antisemitismus metou lineárního vývoje. Kdyby bylo toto tvrzení pravdivé, musely by se z něho nutně vyvodit některé závěry. Antisemitismus by potom byl trvalým znakem křesťanských společností, zakořeněným v naší kultuře, a nesl by sám odpovědnost za to, že přechází z generace na generaci.17
Je pravda, že antisemitismus vzniklý na počátku 20. století přebírá nové rysy, protože byl založen na rasistických teoriích a na laické, nikoli náboženské nenávisti, a protože byl předurčen spíše než k pronásledování Židů z důvodů konverze, splynutí či asimilace k jejich vyhlazování. A je také pravda, že historie jen zřídka probíhá lineárně. Ale abychom pochopili moderní fenomén, nemůžeme nevzít v úvahu nenávist trvající po staletí: moderní charakteristika Žida – jakkoli obalená v laickém, rasistickém a moderním hávu – totiž přímo navazuje na ty podoby nenávisti, která v evropské křesťanské kultuře hluboce zapouštěla kořeny a dozrávala již od středověku. A skutečnost, že antisemitismus je zakořeněn jako důsledek svého historického trvání, neříká nic o současné zodpovědnosti. AUTODAFÉ
66
ottolenghi blok.indd 66
1.3.2012 8:20:38
