Příloha
k ročníku
POHLED DO DĚJIN SPOLKŮ (2. část)
1999
SLEPECKÝCH
Josef Smýkal (Pokračováni ze Speciální Pedagogiky 3 ^ / 1 9 9 9 , s. 8 3 - 1 0 0 . )
České organizace dvacátého století Vracím se k podrobnějším informacím 0 českých spolcích a svazech těžce zrakově postižených občanů, které měly a mají významnou společenskou roli v úsilí o zmírňování informačního deficitu nevidomých a těžce slabozrakých, jejich účasti na budování společenských vztahů, v oblasti vzdělávání nevidomých a jejich integraci s těžce slabozrakými aj. 1 když stupeň integrace těžce zrakově postiženého jedince je závislý na jeho stupni adaptability, přece jenom je zde velký prostor pro většinu nevidomých, které je třeba v této oblasti informovat i vést je. To je úkol jejich společenských organizací. 1. Spolek Český slepecký tisk Vznikl v r. 1918. V období první světové války přišlo o zrak mnoho českých vojáků. K. E. Macan jako učitel v Klárově ústavu sejim plně věnoval. Mezi vojáky byli i takoví, kteří toužili po tom, aby znovu mohli číst české časopisy a knihy. Všichni začali tím více pociťovat nedostatek českého slepeckého tisku, nejvíce ovšem sám Macan. Nejdříve bylo třeba začít vydávat časopis tištěný bodovým
písmem, který by české slepce informoval o společenském a kulturním dění. Němečtí nevidomí měli možnost objednávat si časopisy z Německa. Macan neviděl jinou možnost, než pro tento účel založit nový český spolek. Od r. 1909 byl členem Zemského spolku, a tak se rozhodl. Počátky českého slepeckého tisku jsou spojeny se Zemským spolkem pro výchovu a opatřováni slepců v Království českém. Na podnět Macana vznikl při výboru spolku v r. 1915 Odbor pro slepecký tisk český. Při spolku brzy vznikly různé komise, později i komise redakční s Macanem v čele. Bylo vytvořeno početné představenstvo. Záměrem bylo, že časopis bude tištěn ve spolupráci s Klarovým ústavem, který jako jediný ze tří pražských ústavů vlastnil moderní sázecí a lisovací zařízení. Jelikož Macan v tomto ústavu vyučoval, nebylo obtížné získat u vedení ústavu souhlas. Již během jednoho roku (1916) vydal Odbor pro slepecký tisk český první ročcnkuJitřenka. Časopis Zora začal vycházet v r. 1917. Současně vycházely i přílohy. Jako první přílohu vydal v jednotlivých sešitech Klič k Brailleově notopisu (1917) a další přílohy.
Jakmile se vydavatelská činnost rozrostla, objevila se nutnost z Odboru pro český tisk vytvořit samostatný spolek. Vznikl v r. 1918 s názvem Český slepecký tisk. Staral se o založení vlastní tiskárny. Pro lepší koordinovanost činnosti byly ustaveny čtyři pracovní odbory: knihovní, redakční, agitační a muzejní. V r. 1941 vznikl odbor pro přepisy hudebnin z běžného písma do bodové hudební notace. Pro nedostatek peněz rozvinul spolek rozsáhlou charitativní akci. Protože ze strany státu byla finanční podpora nepatrná, bylo nutné na vydávání časopisů získávat peníze od jednotlivců nebo korporací či podniků. Rozesíláním „žebračenek" v podobě pohlednic se pokračovalo i po druhé světové válce. Spolek Český slepecký tisk vykonal pro kulturu českých nevidomých velmi mnoho. Časopis Zora se svými zájmovými přílohami si předplácelo stále více čtenářů. Od původně společenských informací přešla Zora k uveřejňování příspěvků zabývajících se problematikou nevidomých, jejich zájmů, kulturní činnosti, vlastní literární tvořivosti nevidomých, novinek všeho druhu aj. Později vznikla zvuková verze, posléze i verze digitální. Dále vznikla verze časopisu ve zvětšeném tisku pro slabozraké a ještě později verze ve zvukové podobě. Česká ústřední péče o slepé - 1919. Ustavilo ji Ministerstvo sociální péče jako pomocný orgán. Měla za úkol evidovat celkový stav péče a poskytovat menší finanční příspěvky. Tento orgán se pokusil rozvinout iniciativu pro zaměstnávání nevidomých, ale výsledky byly mizivé. Po-
dařilo se zaměstnat několik nevidomých u firmy Baťa, v Tabákové režii aj. Činnost spolku ustala počátkem druhé světové války (60). Mezinárodní informační kancelář v Praze - 1922. Zprostředkovávala styk se zahraničím a přinášela odtamtud informace o životě nevidomých (15,18). 2. Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku Spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku vznikl v r. 1922 a založil tri azylová zařízení: v r. 1922 zaopatřovací a zaměstnávací ústav v Chrlicích u Brna, v r. 1 924 ústav pro staré a nemocné slepce ve Hvězdlicích a v r . 1926 Opatrovnu s mateřskou školou v Bmě - Pisárkách. Sídlem spolku bylo Brno, jednatelem kněz řádu Augustiniánů páter Norbert Stanislav Doležel. Hlavní ideu spolku vyjadřovalo heslo: „Péče o slepce od kolébky do hrobu". V praxi to znamenalo upřít nevidomým právo na samostatný život a shromáždit je do několika specializovaných azylů, kde jen přežívali a psychicky strádali. 3. Podpůrný spolek samostatných slepců (PSSS) Popud k založení spolku vycházel ze zkušenosti, že nevidomí, kteří se v ústavu vyučili řemeslu nebo ladění klavírů či se profesionálně věnují hudbě, nemohli se v životě uplatnit pro velkou konkurenci. Bezprostřední podnět proto dal nevidomý ladič klavírůAntonín Růžička (5.8. 187017. 2. 1931). S několika přáteli utvořil přípravný výbor, který zpracoval stanovy
spolku. Ustavující schůze byla 18.6. 1902 za účasti 15 zakládajících členů a ihned přijala stanovy, které zdůrazňovaly nepolitický charakter spolku. Předsedou byl zvolen iniciátor Antonín Růžička. Spolek si dal za úkol dokázat, že nevidomí mohou v životě obstát samostatně, že životní neúspěchy některých není třeba řešit zřizováním azylů pro všechny. Nový český spolek neměl zvláštní podporu ústavů pro nevidomé. Někdy dokonce svým chovancům vedení ústavu zakazovalo, aby se stali členy PSSS. Tzv. dobrodinci jej chápali jako utopii. Spolek připouštěl jedinou výjimku, a sice podporu ze strany tzv. stolních společností, kterými ovšem byli i nevidomí. Nejznámější z nich byli pražští Koštováci, kteří pro spolek zakoupili pianino. Nový spolek spoléhal na skromné podmínky své existence a nechtěl dávat získané finanční prostředky na vydávání slavnostních spisů a drahou výzdobu svých provozoven, což vedení ústavů nechápalo. Nakonec musel také zápasit s vedením výchovných a vzdělávacích ústavů. Ve spolku panovalo přesvědčení, že stačí zajišťovat nevidomým práci a starat se o její plynulý chod. Představenstvo PSSS chtělo pomáhat nikoliv jen soucitem a ponižujícím darem z milosti, „péče od kolébky do hrobu" mu byla cizí. Stanovy spolku hlavní svůj úkol definovaly poskytnutím příležitosti k práci a podle možností dalšími sociálními opatřeními. PSSS od svého začátku přirozeně zápasil s nedostatkem finančních prostředků. Bez nich nebylo možné uvažovat
o otevření vlastních dílen. Jsou proto pořádány koncerty nevidomých hudebníků, přednášky, propagační výstavy výrobků nevidomých řemeslníků, ženských ručních prací a také sbírky. Na koncertě v r. 1907 byl přítomen i Jaromír Čelakovský, profesor českého práva na pražské univerzitě, se kterým představitelé spolku zapředli debatu o svých úkolech a právě zde vznikla myšlenka založit nový, skutečně český ústav, který by mohl připravovat nevidomé pro samostatný život. Čelakovský zprostředkoval styk s tehdy významným očním lékařem profesorem Janem Deylem. O dva roky později vznikl Zemský spolek pro výchovu a zaopatřováni slepců. Ten pak v následujícím roce ústav skutečně založil. Bylo věcí úsilí několika nevidomých učitelů hudby vedených Janem Drtinou, kteří zde působili, že se hudební oddělení ústavu stalo postupně celostátní střední hudební školou pro nevidomé a slabozraké, dnešní Konzervatoří Jana Deyla. První nákupna, dílny a prodejna výrobků nevidomých řemeslníků byla otevřena v Praze r. 1917. Brzy po skončení první světové války zřídil spolek vlastní dílny. Po válce bylo středisko přemístěno do Moravské Třebové. PSSS začal pro své členy rozšiřovat služby v první řadě potřebné pro samostatné řemeslníky, maséry, soukromé učitele hudby, kavárenské hudebníky aj. Byla to právní poradenská služba, podpory v nemoci, podpora rodině při úmrtí člena spolku, při narození dítěte, příspěvek starobním důchodcům, příspěvek na léčení, na
ambulantní péči o chrup aj. Mimořádnou vymožeností pro členy byly bezúročné půjčky ze jmění spolku. Je nutné zdůraznit, že tyto služby byly podloženy produktivní činností členstva a jinak získanými finančními dary. Veliké a nečekané komplikace přinesla první světová válka. Nebyly suroviny, poklesl i zájem o zboží, poklesl i zájem veřejnosti o starosti slepců. Vedení spolku se však nevzdalo a zvýšilo své podnikatelské úsilí. Ihned po skončení války svolává vedení spolku jubilejní valnou hromadu do Prahy, na které účastníci schválili deklaraci směřující ke všem slepcům a k české vládě. Provolání obsahovalo požadavek o společném organizování tzv. civilních a válečných slepců, o nových povoláních pro nevidomé a jejich přípravě pro produktivní a samostatný život, což vyžaduje i změnu postoje vedení ústavů. V r. 1921 otevřel spolek dílny v Moravské Třebové, v r. 1926 Domovinu v Praze - Vysočanech, pro kterou zakoupil budovu staré školy. Tu stavebně adaptoval vysokými náklady. Byly zde dílny, sklady i byty. Tak PSSS završil první etapu své činnosti. V r. 1927 uspořádal spolek první celostátní sjezd nevidomých v Praze s mezinárodní účastí. Výsledkem byla mimo jiné i rezoluce, která žádá pro nevidomé právo na práci. Je to významný společenský posun spolku, který působil kladně na vědomí všech nevidomých, a tedy i těch, kteří nebyli jeho členy. O rok později byla založena odbočka spolku v Brně, později další v Ústí nad
Labem a v Báhoni na Slovensku (tam až po druhé světové válce r. 1946). Ve třicátých letech získala brněnská odbočka odkazem nadační budovu po brněnském básníku Josefu Chaloupkovi, kde podle jeho přání zřídila kartáčnické a košíkářské dílny a ubytovnu pro osamělé dělníky. Hlubokou vděčnost projevili zaměstnanci tím, že tuto budovu, kterou všichni považovali za svou vlastní, začali nazývat Domečkem. V r. 1930 byl ustaven tzv. Ženský odbor, který organizoval výstavy a prodej výrobků ručních prací. Při takových příležitostech byly vždy konány koncerty nebo jiné kulturní akce, na kterých účinkovali nevidomí učitelé hudby a nevidomí autoři recitovali své básně. Ustaven byl též odbor ladičů, odbor učitelů hudby a odbor tiskový, který plnil propagační úkoly. Činnost spolku si nebylo možné představit bez možností informovat své členy v obdobích mezi výročními valnými hromadami. V r. 1930 proto začal vycházet zpravodaj nazvaný Zprávy. Pro členy německé národnosti vydával spolek bulletin Mitteilungen. V r. 1938 PSSS v rámci Svazu slepeckých spolků a ústavů podal vládě návrh zákona na tzv. slepeckou rentu. Návrh byl přijat příznivě, slepecká renta však nikdy zavedena nebyla. Roky druhé světové války byly pro spolek těžké. Již v r. 1938 došlo ze strany německých členů v Ústí nad Labem k rozkolu, když se tamní odbočka osamostatnila. Spolek musel znovu zápasit s nedostatkem surovin, výrobu přizpůsobit novým náhradním materiálům pro výrobu kartáčů, košů atd. Spolek se
i nadále soustřeďoval na zvýšení kulturní úrovně nevidomých a veřejnou činnost. V r. 1941 uspořádal velký koncert nevidomých umělců s výlučně českým programem. V r. 1943 založil tradici šachových turnajů aj. Znovu, jako v první i druhé světové válce, se projevilo působení spolku v oblasti finanční výpomoci členům. Válka sama těsně před svým koncem přinesla PSSS těžkou ránu, když za náletu amerických bombardérů v dubnu r. 1945 byla budova vysočanské Domoviny zničena. V jejích troskách zahynulo šest nevidomých a spolku vznikly vysoké finanční a kulturní škody. Pomoc v prvních okamžicích poskytla solidarita brněnské odbočky. Zásluhou tehdejšího primátora V. Vacka získal Spolek jako náhradu budovu v Krakovské ulici v Praze, kterou začal používat společně se spolkem Český slepecký tisk. PSSS sem umístil dílny, Český slepecký tisk tiskárnu a zbytky knihovny, které byly zachráněny po bombardování, kdy se v širokém okolí zničené vysočanské Domoviny povalovaly zbytky slepeckých knih. Slepecké hnutí bylo roztříštěno do mnoha spolků a společků, které byly zakládány ve dvacátých a třicátých letech. Mnoho nevidomých působilo v několika spolcích současně. 4. Ústřední jednota invalidů Po 2. světové válce se opět projevila snaha o sjednocení všech spolků pro slepé. Tato tendence o jednotném působení spolků pro slepé, především v úsilí o různá zákonná opatření v jejich prospěch.
nebyla ovšem nová. Již v roce 1923 vznikl pod vlivem K. E. Macana Svaz slepeckých spolků. Jeho činnost po určitém odmlčení byla obnovena v roce 1934, kdy se připojily i ústavy pečující o slepce tedy SSSÚ. Již od roku 1946 z iniciativy PSSS v rámci SSSÚ probíhalajednání o vytvoření opravdu jednotné organizace. Na podzim 1948 byla skutečně taková organizace ustavena pod názvem Ústředí československých slepců. Zcela nová tendence v péči o invalidní občany se projevuje od počátku roku 1949. Původní idea o sjednocení všech slepeckých spolků se projevuje všeobecně, a to i u ostatních druhů zdravotně postižených občanů. Z rozsahových důvodů v další části uvádíme jen stručný faktografický výčet variant vývoje struktury organizací pro invalidní občany v v tehdejší republice. V r. 1949 vzniká společenství z 1500 organizací a spolků pro tělesně, sluchově a zrakově postižené. Čtvrtá kategorie postižení vnitřního (těžkých interních chorob, tehdy se říkalo organicky vadných) se ještě nepřipojila. Určitá rivalita, která se projevovala především v některých zákonných opatřeních mezi civilními invalidy (tzv. invalidy práce) a invalidy válečnými, a to již od konce 1. světové války, však nebyla eliminována. Družina válečných poškozenců do nově založené Ústřední jednoty invalidů (ÚJ1) nevstoupila. Ústřední jednota invalidů byla založena na ustavujícím slučovacím sjezdu ve
Slovanském domě v Praze, dne 25. a 26. června 1949. Ústřední orgány a představenstvo byly ustaveny přísně paritně, aby nebyly poškozeny minoritní vady, jako např. nevidomí a neslyšící. 5. Svaz československých invalidů O tři roky později, po dosti složitých jednáních, byl v roce 1952 ustaven Svaz československých invalidů (SCI, později SČSI). Tehdy došlo především ke sjednocení invalidů civilních a válečných a Družina válečných poškozenců přešla také do jednotné organizace. Tato organizace sdružovala postižené dle čtyř skupin vad - sluchové, zrakové, vnitřní a tělesné vady. Paritní zastoupení trvalo nadále. Autonomie jednotlivých druhů postižení byla garantována v tzv. ústředních sekcích, které řešily specifickou problematiku vad. Ustavující sjezd SČSI se konal 7. června 1952 na Slovanském ostrově v Praze. Předsedou ÚJ1 byl zvolen J. T. Auředníček a tajemníkem se stal nevidomý Jan Drtina. Později se stal předsedou ÚJI nevidomý JUDr. Rudolf Tyl a tajemníkem J. T. Auředníček. Předsedou SČSI byl zvolen opět nevidomý R. Tyl, tajemnicí Marie Medonosová. Později byly vedoucí posty sloučeny a R. Tyl se stal úřadujícím předsedou. SČSI byl organizací celostátní, na Slovensku fungoval Slovenský výbor SČSI. Do r. 1967 proběhlo pět celostátních sjezdů SČSI, které řešily aktuální problematiku všech skupin invalidů v oblasti ekonomické, sociální a politické.
Na jaře roku 1969 se celá dosavadní struktura organizace změnila. V důsledku federalizace státu vznikaly i federální orgány v rámci ČSSR. SČSI se rozdělila na čtyři autonomní svazy s vlastními ústředními výbory a s vlastním výkonným aparátem. 6. Česká unie nevidomých a slabozrakých 3. dubna 1969 se konaly ustavující sjezdy v Praze souběžně čtyř autonomních svazů, které zvolily své ústřední výbory, delegáty na český sjezd a na sjezd celostátní, federální. Obdobně tomu bylo i na Slovensku. 3. dubna byl tedy ustaven Český svaz nevidomých, o něco později přibylo do názvu i slabozrakých, tedy ČSNS. Předsedou ÚV ČSNS byl zvolen Dr. Jan Drtina, tajenmníkem se stal Otakar Bohata. Ustavující sjezd zastřešující organizace Českého sdružení svazu invalidů se sešel 22. dubna 1969 v Praze. České i slovenské sdružení zvolilo delegáty na federální, celostátní sjezd, v pořadí VI., který se sešel 1. července ve Slovanském domě v Praze. V ústředních orgánech českých, slovenských a federálních byli opět paritně zvoleni zástupci všech vad. Název organizace byl Federace invalidů v ČSSR. Tato organizační struktura existovala jen 5 let do roku 1974. Další sjezdy počínaje rokem 1974 i nadále respektují federalizaci státu, zachovávají českou a slovenskou organizaci a federální útvary. Vracejí se však k pevnější struktuře organizace s tím, že zanikají zájmové autonomní svazy. Vlastni
specifickou práci pro jednotlivé vady přejímají pak na sjezdech Ústřední rady. Ústřední radu zrakově postižených vedl Dr. Jan Drtina. Výkonný aparát byl u těchto rad sloučen vždy po dvou specifikacích: pro nevidomé a vnitřně postižení (vedl je nevidomý Miloslav Filipec) a pro tělesně a sluchově postižené (vedl je J. Pauer). Sjezdy probíhaly vždy samostatně: český, slovenský a federální, a to v roce 1974, 1979 a 1984. Ústřední rady měly zpočátkujen pravomoci poradních orgánů, později jejich váha stoupala. Struktura se neměnila až do roku 1990. Nové názvy organizací jsou Svaz invalidů ČR, Svaz invalidů SR a Federální výbor svazu invalidů. Aktivita organizace se postupně stále více zaměřovala k řešení specifických problémů jednotlivých vad, tedy i k problematice nevidomých a slabozrakých, kteří přinesli do organizace myšlenku důležitých rehabilitačních programů. V roce 1984 se po Dr. Janu Drtinoví ujal vedení Ústřední rady zrakově postižených nevidomý Dr. Oldřich Čálek a po něm rovněž nevidomý Zdeněk Klement. Podzim roku 1989 znamenal postupné uzavírání činnosti Jednotné organizace invalidů, a to na V. sjezdu SI v ČSR 10. října 1989, na obdobném sjezdu na Slovensku a na celostátním sjezdu federálního výboru SI - 16. a 17. prosince 1989. Na jaře 1990 se postupně ustavují pro všechny vady samostatné organizace, které se později konstituují do zastřešující organizace Sdružení zdravotně postiže-
ných v ČR a SR. Tato střechová organizace neměla již ovšem charakter řídící, ale jen servisní. 22. dubna 1990 se na sjezdu v Pardubicích ustavila i Společnost nevidomých a slabozrakých-SNS. Kromě stávajících čtyř skupin v samostatných svazech se později do Svazu zdravotně postižených připojily i Sdružení pro pomoc mentálně postiženým, Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a Sdružení pro zdravé životni prostředí. Konečným uzavřením činnosti Svazu invalidů byly sjezdy český a slovenský a mimořádný celostátní, federální sjezdy v Brně v červnu 1990. Ty rozhodly definitivně o ukončení činnosti jednotné organizace invalidů a zvolený celostátní útvar Federace zdravotně postižených v ČSFR dostala za úkol náročnou likvidaci a převody stávajícícho majetku. Specifickou péči o zrakově postižené (po roce 1990) dále rozvíjely na území ČSFR v podstatě tři organizace. Byly to již zmíněná Společnost nevidomých a slabozrakých (SNS), založená v dubnu 1990, dále pak v prosinci 1989 založená Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS), která do Sdružení zdravotně postižených nevstoupila, a na Slovensku Unia nevidiacich a slabozrakých Slovenska, která se také nestala složkou Sdružení zdravotně postižených na Slovensku. SNS a ČUNS v letech devadesátých rozvíjely svou specifickou činnost na všech úsecích péče o zrakově postižené paralelně: ve spolupráci i ve vzájemné konkurenci. Na zasedání v červnu 1996
v Hradci Králové se obě organizace sloučily, a vznikla tak Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS), která je nyní také začleněna do již zmíněné zastřešující organizace Sdružení zdravotně postižených v ČR. Literaturu: [1] Achtundvierzigsten Jahresbericht der Blinden-Anstalt. Niimbergl 902. [2] BOHATA. O.: Čitanka k vývoji organizaci invalidů v Československu /., II. Praha 1979. [3] BYRD. W.: Human Welfare in the Next Haif bentary. New York 1964 [4] Festschrift. Brno 1909. [5. Festschrift zur Feier des lOjähringen bestehungs. Wiirtemberg 1919. [6] HURLIMANN, H.: 75 Jahre Schwezerischer Zentralverein fur das blindenwesens. St. Gallen 1979. [7] KRCHŇÁK. R.: Nevidomí známi i neznámí. Praha 1992. [8] Kroky kupředu. Praha 1959. [9] GRODECKA. E.: História newidomych polskich Láskách. 1989. [10] KURTHA. V. H a kol. : Sociálna starostlivosť o slepcov. Bratislava 1944. [11 ] PIELASCH. H.: Das Recht der Geschádikten. Berlin 1971. [12] RAPPAW1. A.: Die Jugenblinden nach dem Weltkriege. B run n 1919. [13] R1CHVALSKÝ. P. a kol.: Starostlivosť o slepcov. Bratislava 1947. [14] REZENOVA, N. K. a kol..: Vserocssiiskoje obščestvo slepých. Moskva 1982.
[15] 70 let českého slepeckého tisku Praha 1987. [16] Sojuz nezrjačich Narodnoj respubliki Bolgarii. (bez data) [17] TEUSER, M.: Vortráge. Marburg 1988. [17a] WANECEK, O.: Geschichte der Blindenpädagogik. Berlin 1969. [18] ZIMIN, B. V: K trudu i žizní. Moskva 1983. Dokumenty: [19] 1. výroční zpráva Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. V Brně 1900. [20] V. výroční zpráva o činnosti spolku Útulna císaře Františka Josefa. Brno 1898. [21] VII. celostátní sjezd Svazu invalidů. Praha 1979. [22] VIII. Jahresbericht des Schweiz. Zentravereins fur das Blindenwesen. Brugg 1911. [23] 11. Bericht uber die Tätigkeit des Vereins Centralbibliotekfur Blinde E. V. Hamburg 1915. [24] XXIII. výroční zpráva spolku Československý slepecký tisk. Praha 1937. [25] XXIV. výroční zpráva spolku Československý slepecký tisk. Praha 1938. [26] Bericht uber den XI. BlindenlehrerKongress. Halle a. S 1904. [27] Činnost Svazu invalidů po X. sjezdu KSČ. Praha 1976. [28] Činnost Svazu invalidů po XVI. sjezdu KSČ. Praha 1981. [29] Výroční zpráva Spolku pro podpo-
[30]
[31] [32]
[33]
[34] [35]
[36] [37] [38] [39]
[40]
[41]
[42]
[43]
ru slepých na Moravě a ve Slezsku. Brno 1908. Výroční zpráva Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. Brno 1907. Činnost Svazu invalidů po XVII. sjezdu KSČ. Brno 1986. Koncepce činnosti sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých české republiky po jejím 2. celostátním shromáždění. Praha 1998. Second Report of the New York Assotiation for the Blind. New York 1908. Stanovy Svazu invalidů z r. 1979. Stanovy Jubilejního spolku císaře Františka Josefa na zaopatření mužských slepců na Moravě a ve Slezsku. Brno 1910. Stanovy Podpůrného spolku samostatných slepců. 1932. Stanovy spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. 1899. Věstník česko-slovenských slepců. Statut Towartystva Kuratorium nad ociamniakimi. Opis bez místa vydání i bez data vydání. Koncepce činnosti České unie nevidomých a slabozrakých po II. valném shromáždění. Praha 1994. Stanovy Spolku pre starostlivosť o nevidomých na Slovensku. Bratislava 1947. Stanovy Spoločnosti pre špeciálnu a liečebnú výchovu v SSR. Bratislava 1980. Verein zurfúrsorgefur die Blinden. Bromberk 1901-1905.
[44] Jahresbericht aus Melk. Melk 18971904. [45] Protokoll der Ordentlichen Generalversammlung der Vereins. Riga 1893-1898. [46] Bericht uber die Wiensamkeit des Vereines. Wien 1902-1916. [47] Rapport de ľasille des aveugles. Lausanne 1894-1897. [48] Statut des Blinden-und-Sehschwachen-Verbandes der DDR. Berlin 1987. [49] Vospitatělnaja i kulturnomassovaja rabota v ukrainskom obščestve slepých. 1976. [50] Walsall Society for the Blind. Bronwich 1977.
Časopisy: [50] A. v. H.: Der I. Osterreichische Blindenverein, ZB, s. 121. [51] A. T.: Verein der Blinden fur Dresden und Umgegend. Der Blindenfreund, 1903, s. 28. [52] Braille Report, 1987. [53] La Canne Blanche, 1977. [54] DRTINA, J.: Příspěvek Českého svazu nevidomých k vybudování komplexní péče o zrakově postižené. Tyflologické listy, 1969, 1-2, s. 7. [55] MA YENTZZ, J.: Aus den Anfängen der Blindenselbsthilfe. Der Blindenfreund, 1928, s. 155. [56] Péče o slepé na Moravě (Moravské číslo Svět nevidomých). [57] SechtsundneunziegstesKenjarsblat, Ziirich 1896.
[58] ZEMAN, J Dějiny péče o slepé. Národní kultura, 1922, s. 289. [59] Spolek válečných slepců - Zeitschrift fur Ôsterreichische Blindenwesen, s. 1146.
[60] Zpravodaj Ústřední jednoty invalidů, č. 1 z r. 1950. [61] Zprávy Ústřední péče o slepé.
Zprávy Světová konference Deafblind International V portugalském Lisabonu se ve dnech 2 0 . - 2 5 . července 1999 sešli profesionálové, rodiče a hluchoslepé osoby na světové konferenci nazvané Developing Through Relationship - Celebrating Achievement. („Rozvoj prostřednictvím vztahu - oslava úspěchu") Pro uvedené skupiny účastníků byly připraveny zvláštní programy. A tak zatímco se děti seznamovaly a poznávaly nové prostředí, někteří rodiče a profesionální pracovníci se zúčastňovali jednání konference. Známá jména z oblasti výchovy hluchoslepých byla opravdu lákadlem k přednáš-
E0
kám a workshopům. Jan van Dijk, Michael Collins, Marianne Riggio, Deborah Gleason a mnozí další předvedli nové pohledy na některé postupy práce z metodického pohledu, zkušenosti s výchovnou a vzdělávací prací. Přednášky a příspěvky k seminářům byly z okruhů, které jsou nejvíce diskutovány: komunikace, diagnostika, vzdělávání, integrace, příprava na povolání, cesta k nezávislosti, metodické otázky výchovy. Z pohledu dalšího rozvoje zejména diagnostických postupů byly pro naši speciální pedagogiku přínosné informace o syndromech USHER a CHARGE. O jednotlivých okruzích bude postupně referováno. Miloň
Potměšil
